Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
{329} Politický indiferentismus[276]
"Dělnická třída se nesmí konstituovat v politickou stranu; nesmí pod žádnou záminkou vyvíjet politickou činnost, protože bojovat proti státu znamená uznávat stát, a to odporuje věčným principům. Dělníci nemají stávkovat, neboť usilovat o to, aby dosáhli zvýšení mzdy nebo zabránili jejímu snížení, znamená uznávat mzdový systém, a to se příčí věčným principům emancipace dělnické třídy!
Jestliže se dělníci v politickém boji proti buržoaznímu státu spojují jen proto, aby vydobyli ústupky, dělají kompromisy, a to se příčí věčným principům. Je tedy nutné zatratit každé pokojné hnutí, jaké se stalo zlozvykem anglických a amerických dělníků. Dělníci nemají usilovat o zákonné zkrácení pracovního dne, protože to znamená přistoupit na kompromis s podnikateli, kteří je pak budou moci vykořisťovat jen 10 nebo 12 hodin místo 14 nebo 16 hodin. Neměli by se už také namáhat, aby prosadili zákon zakazující zaměstnávat v továrnách děvčátka mladší deseti let, protože tím nezamezí vykořisťování chlapců mladších 10 let; dopouštějí se tím dalšího kompromisu, který poskvrňuje čistotu věčných principů!
Tím spíše nemají dělníci chtít, aby stát, jehož rozpočet je pořizován na účet dělnické třídy, byl jako v americké republice povinen poskytovat dělnickým dětem základní vzdělání, protože základní vzdělání není vzdělání úplné. Je lepší, když dělníci a dělnice neumějí číst, psát ani počítat, než aby dostávali vzdělání od učitele ze státní {330} školy. Je mnohem lepší, jestliže nevědomost a šestnáctihodinová pracovní doba snižují dělnickou třídu pod lidskou úroveň, než aby se porušily věčné principy!
Nabývá-li politický boj dělnické třídy násilných forem, dosazují-li dělníci místo diktatury buržoazie svou revoluční diktaturu, dopouštějí se strašného zločinu porušování principů; neboť aby ukojili své ubohé, přízemní všední potřeby, aby zlomili odpor buržoazie, dávají státu revoluční a přechodnou formu, místo aby složili zbraně a stát zrušili. Dělníci nesmějí vytvářet jednotlivá odborová sdružení pro jednotlivá povolání, protože tím zvěčňují tu společenskou dělbu práce, jaká existuje v buržoazní společnosti; tato dělba práce, která dělníky rozlučuje, je skutečnou základnou jejich nynějšího otroctví.
Zkrátka dělníci mají složit ruce v klín a nemařit čas v politických a hospodářských hnutích. Tato hnutí jim mohou dát jen bezprostřední výsledky. Mají jako lidé opravdu věřící pohrdnout každodenními potřebami a plni víry zvolat: Ať je naše třída ukřižována, ať naše plémě zhyne, jen když věčné principy zůstanou bez poskvrny! Musí jako zbožní křesťané věřit slovům kněze, pohrdat statky tohoto světa a myslet jen na to, jak si zasloužit ráj. Místo ráj čtěte sociální likvidace, k níž dojde jednoho dne v kterémsi koutě světa, neznámo jak a čí zásluhou, a je to stejný klam a mam.
V očekávání této slavné sociální likvidace se tedy má dělnická třída chovat slušně jako stádo sytých ovcí, nechat na pokoji vládu, bát se policie, respektovat zákony, bez reptání dodávat potravu pro děla.
V denním praktickém životě musí být dělníci nejponíženějšími služebníky státu, ve svém nitru však musí rozhodně protestovat proti jeho existenci a vyjadřovat vůči němu své hluboké teoretické pohrdání tím, že budou kupovat a číst literární traktáty o zrušení státu; musí se jen vyvarovat toho, aby odpor proti kapitalistickému zřízení projevovali jinak než řečněním o budoucí společnosti, v níž toto nenáviděné zřízení zmizí!"
Je nepochybné, že kdyby se apoštolově politického indiferentismu vyjadřovali takhle jasně, poslala by je dělnická třída ke všem čertům a považovala by to za urážku od těchto buržoazních {331} doktrinářů a deklasovaných šlechticů, kteří jsou tak hloupí nebo tak naivní, že jí upírají jakýkoli reálný prostředek k boji z toho důvodu, že všechny bojové prostředky se musí najít v současné společnosti a že nevyhnutelné podmínky tohoto boje se naneštěstí nepřizpůsobují idealistickým fantaziím, jež tito doktoři sociální vědy povýšili na božstva nesoucí jména Svoboda, Autonomie, Anarchie. Ale hnutí dělnické třídy je dnes tak mohutné, že tito filantropičtí sektáři se už neopováží opakovat o hospodářském boji ty velké pravdy, které bez ustání proklamovali o boji politickém. Jsou příliš zbabělí, než aby je uplatňovali na stávky, koalice, odborová sdružení, zákony o práci žen a dětí, o omezování pracovní doby atd. atd.
Pokusme se nyní vyzkoumat, do jaké míry se mohou odvolávat na dobré tradice, skromnost, poctivost a věčné principy!
První socialisté (Fourier, Owen, Saint-Simon aj.) vzhledem k tomu, že společenské podmínky nebyly dostatečně vyvinuté, aby dělnické třídě dovolily konstituovat se ve třídu bojující, se museli nevyhnutelně omezovat na sny o vzorné společnosti budoucnosti a odsuzovat všechny pokusy o stávky, koalice, politická hnutí, s nimiž dělníci začínali, aby trochu zlepšili svůj osud. Ale jestliže nesmíme zapírat tyto patriarchy socialismu, stejně jako chemici nesmějí zapírat své předky alchymisty, musíme se přesto vyvarovat jejich omylů, které by u nás byly neomluvitelné.
Přesto později - roku 1839 - když politický i hospodářský boj dělnické třídy nabyl už v Anglii dost výrazného charakteru, vydal Bray - jeden z Owenových žáků a jeden z těch, kdo dávno před Proudhonem objevili mutualismus - knihu s názvem "Labour's Wrongs and Labour's Remedy" (Zlořády práce a prostředky k jejich nápravě).
V jedné z kapitol o neúčinnosti všech nápravných prostředků, jichž má být dosaženo nynějším bojem, kritizuje roztrpčeně všechna politická i ekonomická hnutí anglických dělníků. Odsuzuje politické hnutí, stávky, omezení pracovní doby, regulování práce žen a dětí v továrnách, protože to všechno podle jeho názoru nejenže nepřináší východisko ze současného stavu společnosti, ale zadržuje nás v něm a ještě zostřuje rozpory.
Teď se podívejme na orákulum těchto doktorů sociální vědy, {332} na Proudhona. Zatímco mistr měl odvahu vyslovit se energicky proti všem ekonomickým hnutím (koalicím, stávkám aj.), jež odporovala spásným teoriím jeho mutualismu, avšak svými spisy a svou osobní účastí politické hnutí dělnické třídy povzbuzoval, jeho žáci se neodvažují otevřeně proti hnutí vystoupit. Už roku 1847, když vyšlo velké mistrovo dílo "Ekonomické rozpory"[277], jsem vyvrátil jeho sofismata namířená proti dělnickému hnutí.[a] Ale roku 1864, po Ollivierově zákonu, který poskytoval francouzským dělníkům, i když ovšem v omezené míře, koaliční právo, Proudhon se znovu pustil do tohoto tématu ve své knize "Politické schopnosti dělnické třídy", vydané několik dní po jeho smrti.
Mistrovy útoky byly buržoazii tak pochuti, že "Times" při příležitosti velké stávky londýnských krejčí v roce 1866 prokázaly Proudhonovi tu čest, že ho přeložily a stávkující odsoudily jeho vlastními slovy. Zde několik ukázek.
Horníci z Rive-de-Gier zahájili stávku; hned tu byli vojáci, aby je přivedli k rozumu.
"Úřady," volá Proudhon, "které daly postřílet horníky z Rive-de-Gier, byly ve velmi svízelném postavení. Jednaly však jako antický Brutus, rozpolcený mezi otcovskou lásku a povinnost konzula; bylo nutno obětovat děti pro záchranu republiky. Brutus neváhal, a potomstvo se neodvažuje ho odsoudit."[b]
Pokud sahá paměť proletáře, nevyskytl se buržoa, který by váhal obětovat své dělníky, aby zachránil své vlastní zájmy. Jací Brutové jsou ti buržoové!
"Neexistuje tedy právo na koalice, stejně jako neexistuje právo na podvod a krádež, jako neexistuje právo na krvesmilstvo a znásilnění."[c]
Je však třeba říci, že zajisté existuje právo na hloupost.
Jaké jsou tedy ony věčné principy, v jejichž jménu metá mistr svá zatracující zaklínadla?
První věčný princip:
"Výše mzdy určuje cenu zboží."
{333} I ti, kdo nemají sebemenší ponětí o politické ekonomii a nevědí, že velký buržoazní ekonom Ricardo ve své knize "Zásady politické ekonomie", vydané roku 1817, jednou provždy tento tradiční omyl vyvrátil, znají ten pozoruhodný fakt, že anglický průmysl může dávat své výrobky za cenu mnohem nižší než průmysl v kterékoli jiné evropské zemi. Zatímco mzdy jsou v Anglii mnohem vyšší než v kterékoli jiné evropské zemi.
Druhý věčný princip:
"Zákon, který povoluje koalice, je nanejvýš protiprávní, protiekonomický a odporuje každé společnosti a každému řádu."
Zkrátka "odporuje ekonomickému právu svobodné konkurence".
Kdyby byl mistr trochu menší chauvin[d], položil by si otázku, čím vysvětlit, že zákon, který tak odporuje ekonomickému právu svobodné konkurence, byl v Anglii vyhlášen před čtyřiceti lety; a jak je možné, že tou měrou, jak se rozvíjí průmysl a s ním i svobodná konkurence, musí dokonce samy buržoazní státy přijímat jako nezbytnost tento zákon, který odporuje každé společnosti a každému řádu. Snad by byl objevil, že toto právo (s velkým P) existuje pouze v ekonomických příručkách z pera bratří ignorantů buržoazní politické ekonomie, v oněch příručkách, kde nalézáme perly, jako je tato: Vlastnictví je plodem práce ... druhých, zapomněli dodat.
Třetí věčný princip:
"Tak se pod záminkou pozvednutí dělnické třídy z takzvaného sociálního ponížení nutně začne osočovat celá třída občanů: třída pánů, podnikatelů, zaměstnavatelů a buržoů; pracující demokracie se bude nutně podněcovat, aby pohrdala těmito nehodnými příslušníky střední třídy a nenáviděla je; bude se nutně dávat přednost obchodování a průmyslové válce před zákonným potlačováním, třídnímu antagonismu před státní policií."[e]
Aby znemožnil dělnické třídě vymanit se ze svého takzvaného sociálního ponížení, odsuzuje mistr koalice, které konstituují dělnickou třídu ve třídu antagonistickou ctihodné kategorii zaměstnavatelů, podnikatelů, buržoů, kteří jistě dávají přednost - jako Proudhon - státní policii před třídním antagonismem. Aby uchránil tuto ctihodnou třídu všech nepříjemností, doporučuje dobrý Proudhon dělníkům {334} (až do příchodu mutualistického království) "svobodu neboli konkurenci, naši jedinou záruku"[f] (přes její vážné vady).
Mistr hlásal ekonomický indiferentismus, aby uchránil svobodu neboli buržoazní konkurenci, naši jedinou záruku; žáci hlásají politický indiferentismus, aby uchránili buržoazní svobodu, svou jedinou záruku. Jestliže první křesťané, kteří rovněž hlásali politický indiferentismus, potřebovali rámě císaře, aby se z utlačovaných změnili v utlačovatele, moderní apoštolově politického indiferentismu se nedomnívají, že jim jejich věčné principy diktují odříkat se světských požitků a pomíjivých privilegií buržoazní společnosti. Nicméně musíme uznat, že těch 14 či 16 pracovních hodin, které tíží dělníky v továrnách, snášejí se stoicismem hodným křesťanských mučedníků!
Karel Marx
Londýn leden 1873
Napsal K. Marx
Otištěno ve sborníku
"Almanacco Repubblicano per l'anno 1874"
v prosinci 1873Podle textu novin
Přeloženo z italštiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a Viz v brožuře "Bída filosofie. Odpověď na ,Filosofii bídy" pana Proudhona" (Paříž 1847 - vyd. Frank) kapitolu II, § V pod názvem: "Stávky a dělnická sdružení".[278] (Marxova poznámka.)
b P. J. Proudhon, "O politické schopnosti dělnické třídy", Paříž, vyd. Lacroix a spol., 1868, str. 327. (Marxova poznámka.)
c Cit. dílo, str. 333. (Marxova poznámka.)
d - šovinista. (Pozn. red.)
e Cit. dílo, str. 337-338. (Marxova poznámka.)
f Cit. dílo, str. 334. (Marxova poznámka.)
276 Tuto stať napsal Marx pro sborník "Almanacco Repubblicano" koncem prosince 1872 až počátkem ledna 1873 na žádost redaktora listu "La Plebe" Enrica Bignamiho.
Marx a zejména Engels bojovali během roku 1872 proti anarchistickému vlivu na dělnickou třídu v Itálii; Engels kritizoval anarchismus v mnoha článcích napsaných pro "Plebe". Marxův článek "Politický indiferentismus" a Engelsův článek "O autoritě", napsaný rovněž pro "Almanacco Repubblicano", se staly teoretickou základnou pro boj s anarchismem, který vedla skupina socialistů semknutých kolem listu "La Plebe". Marxova práce byla otištěna v prosinci 1873.
277 Jde o Proudhonův spis "Système des contradictions économiques, ou Philosophic de la misère ["Systém ekonomických rozporů aneb Filosofie bídy"], sv. 1-2, Paříž 1846.
278 Viz Marx-Engels, Spisy 4, str. {190-196}.