Kritika gothajského programu

Karel Marx

Kritika gothajského programu^{^[14]}

*Dopis Brackovi
Poznámky k programu německé dělnické strany
I
II
III
IV

* Dopis Brackovi^{^[15]}

V Londýně dne 5. května 1875

Milý Bracke,

až pročtete přiložené kritické poznámky ke slučovacímu programu, buďte tak laskav a dejte je k nahlédnutí Geibovi a Auerovi, Bebelovi a Liebknechtovi. Jsem zavalen prací a musím dělat daleko víc, než mi lékař dovolil. Proto pro mne nebyl žádný „požitek“ napsat tak dlouhé říkání. Ale bylo to nutné, aby si později přátelé ze strany, pro které je toto sdělení určeno, nevykládali špatně kroky, které budu muset udělat.

˂Až skončí slučovací sjezd, uveřejníme totiž s Engelsem stručné prohlášení v tom smyslu, že se na tomto zásadním programu nijak nepodílíme a že s ním nemáme nic společného.˃

Je to nezbytné, neboť v zahraničí je rozšířen názor, který nepřátelé strany velmi pečlivě živí — názor úplně mylný — že odtud tajně řídíme hnutí takzvané eisenašské strany. Ještě v nedávno vyšlém ruském spise^{^[12]} svaluje na mne například Bakunin odpovědnost ˂nejen˃ za všechny programy atd. této strany, ˂nýbrž dokonce i za každý krok, který učinil Liebknecht ode dne své spolupráce s lidovou stranou˃^{^[3]}.

Nehledě na to je mou povinností neuznat ani diplomatickým mlčením program, který je podle mého přesvědčení naprosto zavrženíhodný a stranu demoralizuje.

Každý krok skutečného hnutí je důležitější než tucet programů. Jestliže se tedy nedalo jít dál za eisenašský program^{^[2]} — současné okolnosti to nedovolují — měla se prostě uzavřít dohoda o akci proti společnému nepříteli. Dělají-li se však zásadní programy (místo aby se to odložilo na dobu, až se taková věc připraví delší společnou činností), vytyčují se před celým světem mezníky, podle kterých svět měří úroveň stranického hnutí.

Předáci lassallovců přišli, protože je k tomu poměry donutily. Kdyby se jim bylo předem jasně řeklo, že se na žádné čachrování se zásadami nepřistoupí, byli by se museli spokojit s akčním programem nebo s organizačním plánem společné akce. Místo toho se jim dovoluje, aby se dostavili vyzbrojeni mandáty, a tyto mandáty se jim uznávají za závazné, a tak se vydáváme na milost a nemilost těm, kdo sami potřebují pomocnou ruku. A aby tomu byla nasazena koruna, konají zase oni sjezd před kompromisním sjezdem, kdežto vlastní strana koná svůj sjezd až post festum. ˂Někdo se zřejmě chtěl obratně zbavit veškeré kritiky a nedat vlastní straně čas k přemýšlení.˃ Je známo, jak sám fakt sloučení dělníky uspokojuje, ale mýlí se, kdo se domnívá, že tento okamžitý úspěch není příliš draze vykoupen.

Ostatně program nestojí za nic, i když si odmyslíme, že se v něm prohlašují za svaté lassallovské články víry.

˂Pošlu vám v nejbližší době závěrečné sešity francouzského vydání „Kapitálu“^{^[16]}. Vydávání se na delší dobu zdrželo zákazem francouzské vlády. Tento týden nebo počátkem příštího týdne to bude hotové. Dostal jste předešlých šest sešitů? Napište mi též laskavě adresu Bernharda Beckera, kterému musím rovněž poslat závěrečné sešity.˃

Knihkupectví „Volksstaat“ má zvláštní způsoby. Tak mi například dodnes neposlali ani jediný výtisk „Kolínského procesu proti komunistům“^{^[17]}.

Se srdečným pozdravem

Váš Karel Marx

Poznámky k programu německé dělnické strany

1. „Práce je zdrojem veškerého bohatství a veškeré kultury, a protože užitečná práce je možná jen ve společnosti a prostřednictvím společnosti, náleží výtěžek práce nezkráceně, rovným právem, všem členům společnosti.“

První část odstavce: „Práce je zdrojem veškerého bohatství a veškeré kultury."

Práce není zdrojem veškerého bohatství. Příroda je právě tak zdrojem užitných hodnot (a z těch se přece skládá věcné bohatství!) jako práce, která sama je jen projevem jedné přírodní síly, lidské pracovní síly. Onu frázi najdeme ve všech slabikářích a je správná potud, pokud se předpokládá, že se při práci používá příslušných předmětů a prostředků. Socialistický program nesmí však dopustit, aby se takovými buržoazními frázemi zamlčovaly podmínky, které jirn teprve dodávají smysl. Jen pokud^{^[a]} se člověk k přírodě, prvnímu zdroji všech pracovních prostředků i pracovních předmětů, chová předem jako vlastník a nakládá s ní, jako by mu patřila, potud se jeho práce stává zdrojem užitných hodnot, tudíž i bohatství. Buržoazie má velmi dobré důvody k tornu, aby přisuzovala práci nadpřirozenou tvůrčí sílu; neboť právě z přírodní podmíněnosti práce vyplývá, že člověk, který nemá jiné vlastnictví než svou pracovní sílu, musí být za každého společenského a kulturního stavu otrokem jiných lidí, kteří si přivlastnili předmětné podmínky práce. Může pracovat jen s jejich svolením a tedy také jen s jejich svolením žít.

Nechme však tuto větu, jak leží a běží, či spíše jak kulhá. Jaký závěr bychom čekali? Zřejmě tento:

„Protože práce je zdrojem veškerého bohatství, nemůže si ani ve společnosti nikdo přivlastnit bohatství jinak než jako produkt práce. Nepracuje-li tedy sám, žije z cizí práce a přivlastňuje si také svou kulturu na účet cizí práce.“

Místo toho je slovy „a protože“ přišroubována druhá věta a z té se potom, a ne z první věty, vyvozuje závěr.

Druhá část odstavce: „Užitečná práce je možná jen ve společnosti a prostřednictvím společnosti.“

Podle první věty je práce zdrojem veškerého bohatství a veškeré kultury a bez práce není tedy možná ani společnost. Nyní však se naopak dovídáme, že „užitečná“ práce není možná bez společnosti.

Právě tak by se dalo říci, že jen ve společnosti se může neužitečná, dokonce i obecně škodlivá práce stát výdělečnou činností, že jen ve společnosti se dá žít ze zahálky atd. atd. — zkrátka opsat celého Rousseaua.

A co je „užitečná“ práce? Co jiného než práce, která přináší zamýšlený užitečný efekt. Divoch — a člověk se stal divochem, když přestal být opicí — který zabíjí zvěř kamenem, který sbírá plody atd., koná užitečnou práci.

Za třetí, závěr: „A protože užitečná práce je možná jen ve společnosti a prostřednictvím společnosti — náleží výtěžek práce nezkráceně, rovným právem, všem členům společnosti.“

Pěkný závěr! Je-li užitečná práce možná jen ve společnosti a prostřednictvím společnosti, náleží výtěžek práce společnosti — a na jednotlivého dělníka se z něho dostane jen to, čeho už není třeba k udržování „podmínky“ práce, totiž společnosti.

Touto větou se skutečně také odjakživa oháněli zastánci^{^[b]} každého daného společenského řádu. Napřed přijdou nároky vlády se vším, co se na ni nalepilo, neboť vláda je společenský orgán k udržování společenského pořádku; potom přijdou nároky různých druhů soukromých vlastníků^{^[c]}, neboť různé druhy soukromého vlastnictví tvoří základy společnosti atd. Vidíme, že se takovéto prázdné fráze dají kroutit a obracet podle libosti.

Poněkud rozumnou souvislost mají první a druhá část odstavce jen v tomto znění:

„Zdrojem bohatství a kultury se práce stává jen jako společenská práce“ nebo, což je totéž, „ve společnosti a prostřednictvím spo1ečnosti“.

Tato věta je bezesporu správná, neboť izolovaná práce (jejíž věcné podmínky předpokládáme), i když může také tvořit užitné hodnoty, nemůže vytvářet ani bohatství, ani kulturu.

Ale právě tak nesporná je i druhá věta:

„Tou měrou, jak se práce vyvíjí společensky a stává se tím zdrojem bohatství a kultury‚ vyvíjí se i chudoba a zbídačení dělníků a bohatství a kultura nedělníků.“

Toje zákon celých dosavadních dějin. Proto místo povšechných frází o „práci“ a o „společnosti“ se tu mělo jasně ukázat, jak se nakonec v nynější kapitalistické společnosti vytvořily materiální atd. podmínky, které dělníkům umožňují a nutí je, aby tuto historickou^{^[d]} kletbu zlomili.

Celý tento stylisticky i obsahově pochybený odstavec je tu ale fakticky jen k tomu, aby mohlo být lassallovské heslo o „nezkráceném výtěžku práce“ vepsáno na prapor strany. K „výtěžku práce“, k „rovnému právu“ atd. se ještě vrátíme, neboť totéž se v poněkud jiné podobě opakuje dále.

2. „V dnešní společnosti jsou pracovní prostředky monopolem třídy kapitalistů. Tím podmíněná závislost dělnické třídy je příčinou bídy a poroby ve všech formách.“

Tato věta, vypůjčená ze stanov Internacionály^{^[18]}, je v tomto „opraveném“ vydání nesprávná.

V dnešní společnosti jsou pracovní prostředky monopolem pozemkových vlastníků (na monopolu pozemkového vlastnictví se zakládá dokonce monopol kapitálu) a kapitalistů. Stanovy Internacionály nejmenují v onom odstavci ani první, ani druhou třídu monopolních vlastníků. Mluví o „monopolu pracovních prostředků, tj. zdrojů života“. Dodatek „zdrojů života“ ukazuje dostatečně, že mezi pracovní prostředky je zahrnuta i půda.

Tato oprava byla provedena proto, že Lassalle, z důvodů dnes všeobecně známých, útočil jen na třídu kapitalistů, ale ne na pozemkové vlastníky. V Anglii nebývá kapitalista namnoze ani vlastníkem pozemků, na kterých stojí jeho továrna.

3. „Osvobození práce vyžaduje, aby pracovní prostředky byly povýšeny na společný majetek společnosti, aby veškerá práce byla organizována sdruženě a výtěžek práce spravedlivě rozdělován.“

„Aby pracovní prostředky byly povýšeny na společný majetek“ (!) má asi znamenat, „aby byly přeměněny ve společný majetek“. Ale to jen mimochodem.

Co je to „výtěžek práce“? Produkt práce nebo jeho hodnota? A jestliže je to hodnota, tedy jaká, celková hodnota produktu, nebo jen ta část hodnoty, kterou práce nově přidala k hodnotě spotřebovaných výrobních prostředků?

„Výtěžek práce“ je neurčitá představa, kterou Lassalle nahradil určité ekonomické pojmy.

Co je to „spravedlivé“ rozdělování?

Což netvrdí buržoové, že dnešní rozdělování je „spravedlivé“? A není to skutečně jediné „spravedlivé“ rozdělování při dnešním způsobu výroby? Řídí se ekonomické vztahy podle právních pojmů, nebo vyplývají naopak právní vztahy z ekonomických? A nemají i socialističtí sektáři nejrozmanitější představy o „spravedlivém“ rozdělování?

Abychom se dověděli, co si vlastně při této příležitosti máme představovat pod frází „spravedlivé rozdělování“, musíme s tímto odstavcem porovnat první odstavec. Třetí odstavec předpokládá společnost, v níž „pracovní prostředky jsou společným majetkem a veškerá práce je organizována sdruženě,“ a z prvního odstavce se dovídáme, že „výtěžek práce náleží nezkráceně, rovným právem, všem členům společnosti“.

„Všem členům společnosti?“ Také těm, kteří nepracují? Kde je potom „nezkrácený výtěžek práce“? Jenom pracujícím členům společnosti? Kde je potom „rovné právo“ všech členů společnosti?

„Všichni členové společnosti“ a „rovné právo“ jsou zřejmě pouhá fráze. Jádro věci je v tom, že v této komunistické společnosti musí každý dělník dostat svůj „nezkrácený“ lassallovský „výtěžek práce“.

Vezmeme-li výraz „výtěžek práce“ především ve smyslu produktu práce, pak se sdružený výtěžek práce rovná celkovému společenskému produktu.

Od toho je třeba odečíst:

Za prvé: úhradu za spotřebované výrobní prostředky.

Za druhé: další část na rozšíření výroby.

Za třetí: rezervní nebo pojistný fond pro případ nehod, živelních pohrom atd.

Tyto srážky z „nezkráceného výtěžku práce“ jsou ekonomicky nutné a jejich výše se stanoví podle daných prostředků a sil, zčásti počtem pravděpodobnosti, ale nelze je vůbec vykalkulovat na základě spravedlnosti.

Zbývá druhá část celkového produktu, jež má sloužit jako spotřební prostředky.

Dříve než se rozdělí mezi jednotlivce, sráží se z ní opět:

Za prvé: všeobecné správní výlohy, které nepatří přímo^{^[e]} k výrobě:

Tato část se hned velmi podstatně omezí ve srovnání s dnešní společností a bude se zmenšovat tou měrou, jak se bude vyvíjet nová společnost.

Za druhé: to, co je určeno k uspokojování společných potřeb, jako školy, zdravotnická zařízení atd.

Tato část hned značně vzroste ve srovnání s dnešní společností a bude se zvětšovat tou měrou, jak se bude vyvíjet nová společnost.

Za třetí: fondy pro osoby neschopné práce atd., zkrátka všechno, co dnes patří k takzvané oficiální chudinské péči.

Teprve teď se dostáváme k „rozdělování“, kterému program pod vlivem Lassallovým tak tupě věnuje všechnu pozornost, totiž k té části spotřebních prostředků, která se rozděluje mezi jednotlivé sdružené výrobce.

„Nezkrácený výtěžek práce“ se nám už pod rukou změnil ve zkrácený, ačkoli to, oč je výrobce zkrácen jako soukromník, vrací se mu přímo nebo nepřímo jako členu společnosti.

Tak jako zmizela fráze o „nezkráceném výtěžku práce“, mizí i fráze o „výtěžku práce“ vůbec.

Ve společnosti sdružených výrobců, založené na společném vlastnictví výrobních prostředků, nesměňují výrobci své výrobky; rovněž práce vynaložená na výrobky se tu neprojevuje jako hodnota těchto výrobků, jako jejich věcná vlastnost, protože tady, na rozdíl od kapitalistické společnosti, jsou individuální práce nikoli už oklikou, nýbrž bezprostředně součástí celkové práce. Výraz „výtěžek práce“, který je i dnes třeba zavrhnout pro jeho dvojznačnost, ztrácí tak jakýkoli smysl.

Máme tu co dělat ne s takovou komunistickou společností, která se vyvinula na svém vlastním základě, nýbrž naopak s takovou, která právě vychází z kapitalistické společnosti; která tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřská znamení staré společnosti, z jejíhož lůna vychází. Proto dostává jednotlivý výrobce — po srážkách — přesně to, co společnosti dává. To, co jí dal, je jeho individuální množství práce. Společenský pracovní den je například součtem individuálních pracovních hodin. Individuální pracovní doba jednotlivého výrobce je ta část společenského pracovního dne, kterou dodal, jeho podíl na něm. Od společnosti dostane potvrzení, že dostal tolik a tolik práce (po srážce z jeho práce na společné fondy), a na toto potvrzení si ze společenské zásoby spotřebních prostředků vezme právě tolik, kolik stojí stejné množství práce. Totéž množství práce, jaké dal společnosti v jedné formě, dostane zpátky v jiné formě.

Platí tu zřejmě táž zásada, kterou se řídí směna zboží, pokud je to směna stejných hodnot. Obsah i forma se změnily, protože za změněných okolností nikdo nemůže dávat nic kromě své práce a protože na druhé straně nemůže do vlastnictví jednotlivce přecházet nic kromě individuálních spotřebních prostředků. Při jejich rozdělování mezi jednotlivé výrobce platí však táž zásada jako při směně zbožních ekvivalentů, směňuje se stejné množství práce v jedné formě za stejné množství práce v jiné formě.

Rovné právo je tu tedy — v zásadě — stále ještě buržoazní právo, ačkoli zásada a praxe nejsou už na štíru, zatímco při směně zboží dochází ke směně ekvivalentů jen v průměru, a ne v každém jednotlivém případě.

Přes tento pokrok nepřekračuje toto rovné právo stále ještě buržoazní meze. Právo výrobců je úměrné práci, kterou dodávají; rovnost tkví v tom, že se měří stejným mětítkem, prací. Ale jeden člověk je tělesně nebo duševně zdatnější než druhý, a dodá tedy za tutéž dobu více práce nebo může pracovat déle; a práce, má-li být měřítkem, musí být určena co do rozsahu nebo co do intenzity, jinak by přestala být měřítkem. Toto rovné právo je nerovným právem za nerovnou práci. Neuznává třídní rozdíly, protože jeden jako druhý je jen dělníkem; uznává však mlčky nestejné individuální nadání a tím i pracovní schopnost dělníků^{^[f]} jako přirozené výsady. Je to tedy co do svého obsahu právo nerovnosti jako každé právo. Co do své povahy může právo záležet jen v uplatnění stejného měřítka; ale nestejné jedince (a nebyli by to různí jedinci, kdyby nebyli nestejní) lze měřit stejným měřítkem jen potud, pokud je postavíme pod stejný zorný úhel, pokud se na ně díváme jen po určité stránce, například v tomto případě pokud na ně hledíme jen jako na dělníky a nevidíme-li na nich nic jiného, nedbáme-li ničeho jiného. Dále: jeden dělník je ženatý, druhý není; jeden má víc dětí než druhý atd. atd. Při stejném pracovním výkonu a tedy i stejném podílu na společenském spotřebním fondu dostává tedy jeden fakticky víc než druhý, jeden je bohatší než druhý atd. Aby se právo vyvarovalo všech těchto nesrovnalostí, muselo by být spíš nerovné než rovné.^{^[g]}

Tyto nesrovnalosti jsou však nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, která po dlouhých porodních bolestech právě vyšla z kapitalistické společnosti. Právo nemůže být nikdy na vyšším stupni než ekonomická struktura a jí podmíněný kulturní vývoj společnosti.

Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem — teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!

Zabýval jsem se podrobněji jak „nezkráceným výtěžkem práce“, tak i „rovným právem“ a „spravedlivým rozdělováním“, abych ukázal, jaký je to hřích, chce-li někdo jednak znovu vnucovat naší straně jako dogmata představy, které měly smysl kdysi, dnes však je to jen pár bezcenných zastaralých frází, jednak překrucuje-li se realistické pojetí, které bylo straně s takovou námahou vštípeno a nyní v ní konečně zapustilo kořeny, ideologickými právními a jinými floskulemi obvyklými u demokratů a francouzských socialistů.

Nehledě k tomu, co jsem dosud vyložil, bylo vůbec chybou pokládat takzvané rozdělování za podstatu a klást na ně hlavní důraz.

Každé rozdělování spotřebních prostředků je jen důsledkem rozdělení výrobních podmínek samých; toto rozdělení však vyjadřuje sám charakter výrobního způsobu. Kapitalistický výrobní způsob spočívá například v tom, že věcné výrobní podmínky jsou přiděleny nedělníkům v podobě kapitálového a pozemkového vlastnictví, zatímco masy vlastní jen osobní výrobní podmínku, pracovní sílu. Jsou-li prvky výroby takto rozděleny, vyplývá z toho samo sebou nynější rozdělování spotřebních prostředků. Jsou-li věcné výrobní podmínky sdruženým vlastnictvím dělníků samých, vyplývá z toho rovněž jiné rozdělování spotřebních prostředků než dnes. Vulgární socialismus se naučil od buržoazních ekonomů (a od něho zase část demokracie) dívat se na rozdělování a pojednávat o něm, jako by bylo nezávislé na výrobním způsobu, a líčit proto socialismus tak, jako by se točil hlavně kolem rozdělování. Jestliže však byl skutečný vztah už dávno objasněn, proč se zase vracet zpátky?

4. „Osvobození práce musí být dílem dělnické třídy, proti níž jsou všechny ostatní třídy jen jedinou reakční masou.“

První část věty je z úvodních slov ke stanovám Internacionály, ale je „opravena“. Tam se praví: „Osvobození dělnické třídy musí být dílem dělníků samých“; tady však má „dělnická třída“ osvobodit — co? „Práci“. Pochop, kdo můžeš.

Odškodněním je za to v druhé části věty citát čistě lassallovského ražení: „proti níž (dělnické třídě) tvoří všechny ostatní třídy jen jedinou reakční masu“.

V „Komunistickém manifestu“ se praví: „Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem.“^{^[19]}

Zde je buržoazie pojímána jako revoluční třída — jako nositelka velkého průmyslu — proti feudálům a středním stavům, kteří si chtějí uhájit všechny společenské pozice vytvořené zastaralými výrobními způsoby. Feudálové a střední stavy netvoří tedy dohromady s buržoazií jen jedinou reakční masu.

Na druhé straně je proletariát vůči buržoazii revoluční, protože, sám vyrostlý na půdě velkého průmyslu, usiluje o to, aby zbavil výrobu kapitalistického charakteru, který se buržoazie snaží upevnit na věky. Ale „Manifest“ dodává, že „střední stavy.., jsou revoluční.., vzhledem k svému nastávajícímu přechodu do řad proletariátu“.

Z tohoto hlediska je tedy opět nesmysl, že střední stavy „dohromady s buržoazií“ a nadto ještě s feudály „tvoří jen jedinou reakční masu“ proti dělnické třídě.

Volalo se snad při posledních volbách na řemeslníky, malovýrobce atd. a na rolníky: Tvoříte proti nám s buržoazií a s feudály jedinou reakční masu?

Lassalle znal „Komunistický manifest“ zpaměti tak, jako jeho ovečky znaly spasitelské spisy, které napsal on. Zfalšoval-li tedy „Manifest“ tak hrubě, udělal to jen proto, aby zastřel svou alianci s absolutistickými a feudálními odpůrci proti buržoazii.

Ke všemu je ještě v tomto paragrafu jeho moudrost za vlasy přitažená, nijak nesouvisí se zkomoleným citátem ze stanov Internacionály. Je to tedy prostě impertinence, která jistě není proti mysli panu Bismarckovi, jedno z oněch laciných hulvátství, v jakých si libuje berlínský Marat^{^[20]}.

5. „Dělnická třída usiluje o své osvobození především v rámci dnešního národního státu, vědoma si toho, že nezbytným výsledkem jejího snažení, které je společné dělníkům všech kulturních zemí, bude mezinárodní sbratření národů.“

Lassalle, v rozporu s „Komunistickým manifestem“ a veškerým dřívějším socialismem, chápal dělnické hnutí z nejužšího nacionálního hlediska. Našel v tom následovníky — a to po činnosti Internacionály!

Rozumí se samo sebou, že dělnická třída, aby vůbec mohla bojovat, musí se organizovat ve své zemi jako třída a že bezprostředním dějištěm jejího boje je její země. Potud je její třídní boj, nikoli svým obsahem, nýbrž, jak se praví v „Komunistickém manifestu“, „svou formou“ národní. Avšak „rámec dnešního národního státu“, například Německé říše, je sám opět zasazen ekonomicky „do rámce světového trhu“, politicky „do rámce soustavy států“. Každý obchodník ví, že německý obchod je zároveři zahraničním obchodem, a velikost pana Bismarcka tkví právě v jeho^{^[h]} určité mezinárodní politice.

A nač omezuje německá dělnická strana svůj internacionalismus? Na vědomí, že výsledkem jejího úsilí bude „mezinárodní sbratření národů“ — což je fráze vypůjčená od buržoazní Ligy míru a Svobody^{^[7]}, která má být rovnocennou náhradou za mezinárodní sbratření dělnických tříd ve společném boji proti panujícím třídám a jejich vládám. O mezinárodních funkcích německé dělnické třídy tedy ani slovo! A takto má čelit své vlastní buržoazii, která se už proti ní sbratřila s buržoy všech ostatních zemí, takto má čelit mezinárodní spiklenecké politice pana Bismarcka!

Internacionalismus vyznávaný v programu stojí ve skutečnosti ještě nekonečně níže než internacionalismus strany svobodného obchodu. Také tato strana prohlašuje, že výsledkem jejího úsilí bude prý „mezinárodní sbratření národů“. Ale také něco pro to dělá, aby učinila obchod mezinárodním, a vůbec se nespokojuje vědomím, že — všechny národy provozují ve svých zemích obchod.

Mezinárodní činnost dělnických tříd není vůbec závislá na existenci „Mezinárodního dělnického sdružení“. To byl jen první pokus vytvořit pro tuto činnost ústřední orgán; byl to pokus, který zanechal trvalý výsledek tím, že dal podnět, ale po pádu Pařížské komuny nedalo se už v jeho první historické formě dále pokračovat.

Bismarckova „Norddeutsche“ měla úplnou pravdu, když ke spokojenosti svého pána zvěstovala, že se německá dělnická strana ve svém novém programu zřekla internacionalismu.^{^[21]}

„Vycházejíc z těchto zásad, usiluje německá dělnická strana všemi zákonitými prostředky o svobodný stát — a — o socialistickou společnost; o zrušeni námezdního systému se železným mzdovým zákonem — a — vykořisťování v jakékoli podobě; o odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti.“

Ke „svobodnému“ státu se ještě vrátím.

Napříště má tedy německá dělnická strana věřit v Lassallův „železný mzdový zakon“! Aby tento zákon nepřišel nazmar, vykládají se nesmysly o „zrušení námezdního systému“ (správně by se mělo říci: systému námezdní práce) se „železným mzdovým zákonem“. Zruším-li námezdní práci, zruším tím ovšem také její zákony, ať už jsou „železné“, nebo jako houba. Ale Lassallův boj proti námezdní práci se točí takřka výhradně kolem tohoto takzvaného zákona. Aby tedy bylo dokázáno, že lassallovská sekta zvítězila, musí se zrušit „námezdní systém se železným mzdovým zákonem“, a nikoli bez něho.

Ze „železného mzdového zákona“ nepatří Lassallovi, jak znamo, nic než slovo „železný“, vypůjčené z Goethovych „věčných železných velikých zákonů“. Slovo železný je znamení, po němž se poznávají pravověrní. Přijmu-li však zákon s Lassallovou pečetí a tedy v jeho smyslu, pak jej musím přijmout i s jeho odůvodněním. A jaké je to odůvodnění? Jak ukázal Lange už krátce po Lassallově smrti, je to malthusiánská populačni teorie^{^[22]} (kterou Lange sám rovněž hlásal). Je-li však tato teorie správná, nemohu zase zrušit tento zákon, i kdybych stokrát zrušil námezdní práci, poněvadž tento zákon pak ovládá nejen systém námezdní práce, nýbrž každý společenský systém. Právě z toho vycházeli ekonomové, když po celých padesát let a déle dokazovali, že socialismus nemůže zrušit bídu, která je podmíněna přírodou, nýbrž pouze ji zevšeobecnit, rozdělit ji stejnoměrně po celém povrchu společnosti!

Ale tohle všechno není to hlavní. I když vůbec nepřihlížíme k nesprávnému lassallovskému pojetí tohoto zákona, je skutečně pobuřujícím krokem zpět toto:

Po Lassallově smrti si v naší straně proklestilo cestu vědecké poznání, že mzda není to, čím se zdá být, totiž hodnota, respektive cena práce, nýbrž že je to jen maskovaná forma pro hodnotu, respektive cenu pracovní síly. Tím se jednou provždy skoncovalo s celým dosavadním buržoazním pojetím mzdy i s celou kritikou namířenou proti tomuto pojetí a jasně vyšlo najevo, že námezdnímu dělníkovi je dovoleno pracovat pro vlastní život, tj. žít, jen potud, pokud pracuje určitou dobu zadarmo pro kapitalistu (a tedy také pro ty, kdo se s ním přiživují na nadhodnotě); že se celý kapitalistický výrobní systém točí kolem toho, aby se tato neplacená práce zvětšila prodloužením pracovního dne nebo zvýšením produktivity,^{^[i]} větším vypětím pracovní síly atd.; že tedy systém námezdní práce je systém otroctví, a to otroctví, které je tím tvrdší, čím víc se rozvíjejí společenské výrobní síly práce, ať už dělník dostává lepší nebo horší plat. A když už tento názor získával v naší straně čím dál tím víc půdu, vracíme se zase k Lassallovým dogmatům, ačkoli nám už musí být známo, že Lassalle nevěděl, co je mzda, nýbrž kráčeje v šlépějích buržoazních ekonomů pokládal zdání za podstatu věci.

Je to totéž, jako kdyby mezi otroky, kteří konečně odhalili tajemství otroctví a vzbouřili se, jeden z otroků razil v zajetí zastaralých představ jako program vzpoury: Otroctví musí být zrušeno, protože v systému otroctví nemůže strava otroků stoupnout nad určité nízké maximum!

Už sám fakt, že zástupci naší strany se mohli dopustit tak nehorázného útoku na názor rozšířený v masách členstva, svědčí o tom, s jakou ˂zločinnou˃ lehkomyslností, ˂s jakou nesvědomitostí˃ se pustili do sepisování kompromisního programu!

Místo neurčité fráze na konci odstavce „odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti“ se mělo říci, že s odstraněním třídních rozdílů zmizí sama sebou veškerá sociální a politická nerovnost, která z nich vzniká.

III

„Německá dělnická strana ve snaze razit cestu řešení sociální otázky žádá zřizování výrobních družstev za státní podpory pod demokratickou kontrolou pracujícího lidu. Výrobní družstva nechť jsou v průmyslu a v zemědělství vyvolána v život v takovém rozsahu, aby z nich vzešla socialistická organizace veškeré práce.“

Po Lassallově „železném mzdovém zákoně“ spásonosný prostředek téhož proroka. „Cesta“ se „razí“ důstojným způsobem. Na místo existujícího třídního boje nastupuje fráze novinářských pisálků — „sociální otázka“, jejímuž „řešení“ se „razí cesta“. Nikoli revoluční přeměnou společnosti, nýbrž „ze státní podpory“ „vzchází“ „socialistická organizace veškeré práce“, z podpory, kterou poskytuje stát výrobním družstvům, jež „vyvolává v život“ on, nikoli dělníci. To je hodno Lassallovy iluze, že se státní půjčkou se dá vybudovat nová společnost právě tak jako nová železnice!

Ze studu, ˂který ještě zbyl˃, podřizuje se „státní podpora“ — „demokratické kontrole pracujícího lidu“.

Předně se „pracující lid“ v Německu skládá většinou z rolníků, a ne z proletářů.

Za druhé „demokratický“ znamená v němčině „lidovládný“. Co to však znamená „lidovládná kontrola pracujícího lidu“? A ještě k tomu u takového pracujícího lidu, který těmito požadavky, jež na stát klade, přiznává, že si je plně vědom, že ani nevládne, ani není pro vládu zralý!

Je zbytečné zabývat se tu kritikou receptu, který za Ludvíka Filipa předepsal Buchez proti francouzským socialistům a který přijali reakční dělníci „Atelieru“^{^[23]}. Není také hlavní kámen úrazu to, že tato specifická zázračná léčba byla dána do programu, nýbrž že se vůbec vracíme od stanoviska třídního hnutí ke stanovisku sektářského hnutí.

To, že dělníci chtějí vytvořit podmínky sdružené výroby v měřítku celé společnosti, a nejdříve u sebe, tedy v národním měřítku, znamená jen tolik, že usiluji o zvrat nynějších výrobních podmínek, a nemá to nic společného se zakládáním družstev se státní podporou. Pokud však jde o nynější družstva, ta mají cenu jen potud, pokud byla nezávisle vytvořena dělníky a nejsou ani pod ochranou vlád, ani buržoazie.

Přicházíme nyní k demokratickému oddílu.

A. „Svobodný základ státu.“

Už podle II. oddílu se německá dělnická strana domáhá „svobodného státu“.

Svobodný stát — co to je?

Není vůbec cílem dělníků, kteří se zbavili omezeného poddanského rozumu, aby „osvobozovali“ stát. V Německé říši je „stát“ málem tak „svobodný“ jako v Rusku. Svoboda záleží v tom, proměnit stát z orgánu nadřazeného společnosti v orgán jí veskrze podřízený, a i dnes jsou státní formy svobodnější nebo méně svobodné podle toho, nakolik omezují „svobodu státu“.

Německá dělnická strana — aspoň přijmeme-li tento program za svůj — ukazuje, jak málo jí přešly do krve socialistické ideje; místo aby současnou společnost (a to platí i o každé příští) považovala za základ současného státu (nebo příštího státu, pro příští společnost), pokládá stát spíš za samostatnou bytost, která má své vlastní „duchovní, mravní, svobodné základy“.

A co teprve jak program pustě zneužívá výrazů „dnešní stát“, „dnešní společnost“ a jaký ještě pustší zmatek vyvolává pokud jde o stát, na který se obrací se svými požadavky!

„Dnešní společnost“ je kapitalistická společnost, která existuje ve všech kulturních zemích, více či méně zbavena středověké příměsi, více či méně pozměněna zvláštním dějinným vývojem té které země, více či méně vyspělá. Naproti tomu „dnešní stát“ se mění s hranicemi země. V pruskoněmecké říši je jiný než ve Švýcarsku, v Anglii jiný než ve Spojených státech. „Dnešní stát“ je tedy fikce.

Přes pestrou rozmanitost svých forem mají však různé státy různých kulturních zemí společné to, že všechny stojí na půdě moderní buržoazní společnosti, jen někde více, jinde méně kapitalisticky vyspělé. Mají tedy také některé podstatné rysy společné. V tomto smyslu lze mluvit o „dnešním státu“ v protikladu k budoucnosti, kdy odumře jeho nynější kořen, buržoazní společnost.

Ptáme se tedy: jakou přeměnou projde^{^[j]} stát v komunistické společnosti? Jinými slovy, které ze společenských funkcí, obdobných nynějším funkcím státu, tam zbudou? Na tuto otázku lze odpovědět jen vědecky, a i kdybychom tisíckrát spojovali slovo lid se slovem stát, nepřiblížíme se k řešení problému ani o píď.

Mezi kapitalistickou a komunistickou společností leží období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu.

Program se však nezabývá ani touto diktaturou, ani budoucím státem komunistické společnosti.

Jeho politické požadavky nejsou nic jiného než stará světoznámá demokratická litanie: všeobecné volební právo, přímé zákonodárství, lidové právo, lidová obrana atd. Je to pouhá ozvěna buržoazní lidové strany, Ligy míru a svobody. Jsou to vesměs požadavky, které, pokud to nejsou fantasticky přehnané představy, jsou už uskutečněny. Jenže stát, v němž jsou domovem, neleží uvnitř hranic Německé říše, nýbrž ve Švýcarsku, ve Spojených státech atd. Tento druh „státu budoucnosti“ je dnešní stát, ačkoli existuje mimo „rámec“ Německé říše.

Na jedno se však zapomnělo. Protože německá dělnická strana výslovně prohlašuje, že působí uvnitř „dnešního národního státu“, tedy svého státu, totiž pruskoněmecké říše — jinak by její požadavky byly většinou nesmyslné, neboť žádat můžeme jen to, co ještě^{^[k]} nemáme — neměla by zapomínat na to hlavní, totiž, že všechny krásné věcičky závisí na uznání takzvané svrchovanosti lidu a že jsou tedy na místě jen v demokratické republice.

Není-li odvahy^{^[l]} — a to právem, neboť poměry nabádají k opatrnosti — žádat demokratickou republiku, jak to činily francouzské dělnické programy za Ludvíka Filipa a za Ludvíka Napoleona — nemělo se aspoň užívat úskoku, ˂který není ani „čestný“^{^[m]}, ani důstojný˃, a žádat věci, které mají smysl jen v demokratické republice, žádat je od státu, který není nic jiného než vojenský despotismus, přikrášlený parlamentními formami, smíchaný s feudální příměsí a zároveň^{^[n]} už ovlivňovaný buržoazií, byrokraticky podepřený a policejně hlídaný, ˂a tento stát dokonce ještě ujišťovat, že se domníváme, že bychom mu mohli něco takového vnutit „zákonnými prostředky“˃!

Dokonce i vulgární demokracie, která v demokratické republice spatřuje tisíciletou říši a nemá potuchy o tom, že právě v této poslední státní formě buržoazní společnosti má být definitivně vybojován třídní boj — i ta je na hony vzdálena takovému demokratismu v mezích toho, co je policejně přípustné a logicky nepřípustné.

Že se „státem“ fakticky rozumí vládní stroj nebo stát, pokud tvoří vlastní organismus oddělený dělbou práce od společnosti, nasvědčují už slova: „Německá dělnická strana žádá jako hospodářský základ státu: jedinou progresívní důchodovou daň“ atd. Daně jsou hospodářským základem vládní mašinérie a ničeho jiného. Ve státě budoucnosti, který už existuje ve Švýcarsku, je tento požadavek zhruba splněn. Důchodová daň předpokládá různé zdroje důchodu u různých společenských tříd, tedy kapitalistickou společnost. Není tedy nic divného, že liverpoolští stoupenci finanční reformy — buržoové s Gladstonovým bratrem v čele — přicházejí s týmž požadavkem jako tento program.

B. „Německá dělnická strana žádá jako duchovní a mravní základ státu:
1. Všeobecnou a rovnou výchovu lidu státem. Všeobecnou povinnou školní docházku. Bezplatné vyučování.“

Rovnou výchovu lidu? Co si představují pod těmito slovy? Cožpak věří, že v dnešní společnosti (a jen o tu přece jde) může být výchova pro všechny třídy rovná? Či snad žádají, aby i vyšší třídy byly donuceny vzít zavděk tou skrovnou trochou výchovy — národní školou — která jediná se srovnává s hospodářskými poměry nejen námezdních dělníků, ale i rolníků?

„Všeobecnou povinnou školní docházku. Bezplatné vyučování.“ Všeobecná povinná školní docházka existuje dokonce i v Německu, bezplatné vyučování je zavedeno ve Švýcarsku a ve Spojených státech pro národní školy. Jsou-li v některých ze Spojených států také „vyšší“ učiliště „bezplatná“, pak to ve skutečnosti znamená, že se náklad na výchovu vyšších tříd platí z výnosu daní všech poplatníků. To platí mimochodem také o „bezplatném soudnictví“, požadovaném v odstavci A 5. Trestní soudnictví je všude bezplatné; civilní soudnictví se točí takřka výhradně kolem vlastnických sporů a dotýká se tedy jen majetných tříd. Mají snad vést své procesy na účet lidu?

Odstavec o školách měl žádat aspoň technické školy (teoretické i praktické) ve spojeni s národní školou.

Naprosto k ničemu je „výchova lidu státem“. Stanovit všeobecným zákonem prostředky na národní školy, kvalifikaci učitelstva, učební předměty atd., a jak se děje ve Spojených státech, dozírat prostřednictvím státních inspektorů na to, aby se tyto zákonné předpisy plnily, to je něco docela jiného než jmenovat stát vychovatelem lidu! Spíš je třeba zbavit vládu, stejně tak jako církev, jakéhokoli vlivu na školu. Zvláště v pruskoněmecké říši (a nepomůže planá vytáčka, že se mluví o „státě budoucnosti“; však jsme viděli, jak se věci mají) stát naopak potřebuje být velmi drsně vychováván lidem.

Přes všechen ten demokratický halas je celý program skrz naskrz zamořen poddanskou vírou lassallovské sekty ve stát, anebo, což není o nic lepší, demokratickou vírou v zázraky, nebo ještě spíše je to kompromis mezi těmito dvěma druhy víry v zázraky, stejně vzdálenými socialismu.

„Svoboda vědy“ zní jeden paragraf pruské ústavy. Proč tedy zde?

„Svoboda svědomí“! Jestliže se tím chtěla v této době „kulturního boje“^{^[24]} připomenout liberalismu jeho stará hesla, mohlo se to udělat jen touto formou: Každý musí mít možnost uspokojovat svou náboženskou i tělesnou potřebu, aniž do toho strká nos policie. Ale dělnická strana měla při této příležitosti přece jen vyslovit, že si uvědomuje, že buržoazní „svoboda svědomí“ není nic jiného než snášet všechny možné odrůdy náboženské svobody svědomí, a že ona se naopak snaží osvobodit svědomí od náboženských přízraků. Neráčili se však pozvednout nad „buržoazní“ úroveň.

Končím, neboť dodatek, který nyní v programu následuje, není jeho charakteristickou součástí. Budu tedy zcela stručný.

„2. Normální pracovní den.“

V žádné jiné zemi se dělnická strana neomezila na tak neurčitý požadavek, vždycky stanovila délku pracovního dne, jakou za daných okolností pokládá za normální.

„3. Omezení ženské práce a zákaz dětské práce.“

Úprava pracovního dne musí už obsahovat omezení ženské práce, pokud jde o délku pracovního dne, o přestávky atd.; jinak může znamenat jen vyloučení ženské práce z pracovních odvětví, která jsou pro ženský organismus zvlášť zdravotně závadná nebo která jsou pro ženy mravně závadná. Mínilo-li se tohle, mělo se to říci.

„Zákaz dětské práce“! Tady bylo naprosto nutné uvést věkovou hranici.

Všeobecný zákaz dětské práce je neslučitelný s existencí velkého průmyslu, a je to proto pouhé zbožné přání.

Uskutečnit ho — kdyby to bylo možné — by bylo reakční, protože při přesně upravené pracovní době podle různých věkových stupňů a při jiných bezpečnostních opatřeních na ochranu dětí je časné spojení produktivní práce s vyučováním jedním z nejúčinnějších prostředků k přeměně dnešní společnosti.

„4. Státní dozor nad továrním, dílenským a domácím průmyslem.“

Od pruskoněmeckého státu se rozhodně mělo žádat to, aby inspektoři byli jen soudně sesaditelní; aby je každý dělník mohl udat soudu pro porušení povinnosti; aby byli jen z lékařského stavu.

„5. Úprava práce ve věznicích.“

Malicherný požadavek ve všeobecném dělnickém programu. Mělo se ovšem jasně vyjádřit, že se tím nezamýšlí žádat z konkurenční zášti, aby se se sprostými zločinci nakládalo jako s dobytkem, a zejména ne, aby byli zbaveni jediného nápravného prostředku, totiž produktivní práce. To je přece to nejmenší, co se dalo očekávat od socialistů.

„6. Účinný zákon o ručení.“

Mělo se říci, co se „účinným“ zákonem o ručení rozumí.

Mimochodem, u normálního pracovního dne se zapomnělo na tu část továrního zákonodárství, která se týká zdravotních opatření a ochranných zařízení proti nebezpečí atd. Zákon o ručení nabývá platnosti teprve tehdy, když se tyto předpisy poruší.

˂Zkrátka i tento dodatek se vyznačuje lajdáckou redakcí.˃

Dixi et salvavi animam meam.^{^[o]}

Napsal K. Marx v dubnu — začátkem května 1875
Poprvé uveřejnil B. Engels
s vynecháním některých míst
v „Die Neue Zeit“, sv. 1, čís. 18, roku 1891

Podle textu rukopisu
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V německém vydání z roku 1891: A pokud. (Pozn. red.)

b V německém vydání z roku 1891: obhájci. (Pozn. red.)

c V německém vydání z roku 1891: soukromého vlastnictví. (Pozn. red.)

d V německém vydání z roku 1891: společenskou. (Pozn. red.)

e V německém vydání z roku 1891 je slovo „přímo“ vynecháno. (Pozn. red.)

f V německém vydání z roku 1891 je slovo „dělníků“ vynecháno. (Pozn. red.)

g V německém vydání z roku 1891: muselo by být nerovné místo rovné. (Pozn. red.)

h V německém vydání z roku 1891 je slovo „jeho“ vynecháno. (Pozn. red.)

i V německém vydání z roku 1891 je navíc slovo „popřípadě“. (Pozn. red.)

j V německém vydání z roku 1891: jaké přeměně bude podroben. (Pozn. red.)

k V německém vydání z roku 1891 je slovo „ještě“ vynecháno. (Pozn. red.)

l V německém vydání z roku 1891: Nedá-li se. (Pozn. red.)

m „Čestnými“ byli nazýváni eisenašští. (Pozn. red.)

n V německém vydání z roku 1891 jsou slova „a zároveň“ vynechána. (Pozn. red.)

o Řekl jsem a duše má pokoj. (Pozn. red.)

2 Viz zde.

3 Viz zde.

7 Viz zde.

12 Viz zde.

14 „Kritika gothajského programu“ (Marx ji nazval „Poznámky k programu německé dělnické strany“) je jedním z nejdůležitějších příspěvků k rozvíjení základních programových otázek vědeckého komunismu. Spis je vzorem nesmířitelného boje proti oportunizmu. Jako Engels ve svém dopise Bebelovi (viz zde, tak i Marx ve svých „Poznámkách“ zásadně, kriticky hodnotí návrh programu budoucí sloučené sociálně demokratické strany Německa.

Marxovu kritiku návrhu programu uveřejnil Engels poprvé roku 1891, přestože si to oportunističtí členové vedení strany nepřáli. „Poznámky“ i průvodní dopis Wilhelmu Brackovi vyšly v týdeníku německé sociální demokracie „Die Neue Zeit“ [„Nová doba“], čís. 18, 9. ročník, 1. sv., Stuttgart 1890—1891, s Engelsovou předmluvou (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 22).

Z Engelsova dopisu Karlu Kautskému z 23. února 1891 vidíme, že Engels musel některé zvlášť ostré polemické formulace oslabit.

Český překled je pořízen podle německého textu původního Marxova rukopisu tohoto dokumentu. Odchylky ve vydání z roku 1891 jsou zaznamenány v poznámkách označených písmeny. Místa, která Engels roku 1891 vynechal a nahradil tečkami, jsou v lomených závorkách ˂ ˃. Rukopisný originál daroval Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS na podzim roku 1960 Marxův pravnuk Marcel Charles Longuet.

15 K hlavičce tohoto dopisu připojil Marx poznámku: „Notabene. Rukopis se musí vrátit do Vašich rukou, abych ho měl v případě potřeby k dispozici.“

16 Jde o autorizovaný francouzský překlad I. dílu „Kapitálu“, který vycházel v sešitech v Paříži v letech 1872—1875.

17 „Kolínský proces proti komunistům“ — jde o Marxovu práci „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde), kterou roku 1874 poprvé v Německu vydával na pokračování v Lipsku list „Volksstaat“ a kterou roku 1875 vydalo knižně vydavatelství listu.

18 Stanovy Internacionály — „Všeobecné stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení“, které byly přijaty na ženevském kongresu Internacionály roku 1866. Koncem září a v říjnu 1871 připravili Marx a Engels nové vydání. Přitom byla všechna ustanovení, která pozbyla platnosti, vyškrtnuta a všechny zamýšlené změny a doplňky byly zdůvodněny v dodatku. Autentické německé vydání vyšlo roku 1871 v Lipsku (viz Marx-Engels, Spisy, Sv. 17, čes. vyd. 1965, str. 484—500).

19 Viz Marx-Engels, Manifest komunistické strany zde.

20 Berlínským Maratem zde Marx ironicky nazývá zřejmě Wilhehna Hasselmanna, šéfredaktora listu „Neuer Social-Demokrat“.

„Neuer Social-Demokrat“ [„Nový sociální demokrat“] — německý list, vycházel v Berlíně v letech 1871—1876 třikrát týdně; orgán lassallovského Všeobecného německého dělnického spolku, založeného v Lipsku roku 1863. V listě se odrážela lassallovská politika, přizpůsobování se bismarckovskému režimu a koketování s vládnoucími třídami Německa, oportunismus a nacionalismus lassallovských předáků. List vedl ze sektářských pozic systematický boj proti marxistickému vedení Internacionály a proti německé Sociálně demokratické dělnické straně; podporoval útoky bakuninovců a jiných protiproletářských směrů proti generální radě.

21 Marx tu míní úvodník v „Norddeutsche Allgemeine Zeitung“ z 20. března 1875 o návrhu programu německé sociálně demokratické strany; v článku se mezi jiným říkalo, že „sociálně demokratická agitace se v mnohém ohledu stala opatrnější: zříká se Internacionály...“.

„Norddeutsche Allgemeine Zeitung“ [„Severoněmecké všeobecné noviny“] — reakční deník; v šedesátých až osmdesátých letech byl oficiálním orgánem Bismarckovy vlády; vycházel v Berlíně v letech 1861—1918.

22 Jde o výroky Friedricha Alberta Langa v jeho knize „Die Arbeiterfrage in ihrer Bedeutung für Gegenwart und Zukunft“ [„Význam dělnické otázky v přítomnosti a budoucnosti“] ‚ Duisburg 1865, str. 144—161.

23 „LʼAtelier“ [„Dílna“] — francouzský měsíčník, orgán řemeslníků a dělníků, kteří byli pod vlivem idejí křesťanského socialismu; vycházel v Paříži v letech 1840—1850; členy redakce byli též zástupci dělníků; každé tři měsíce se volili noví.

24 „Kulturní boj“ („Kulturkampf“) se nazývala v sedmdesátých letech opatření Bismarckovy vlády k laicizaci kultury, podporovaná národními liberály. Tato opatření byla namířena proti katolické církvi a straně „středu“. Strana „středu“ podporovala partikularistické a protipruské tendence úřednictva, statkářů a buržoazie malých a středních států jihozápadního Německa. V osmdesátých letech zrušil Bismarck většinu těchto opatření, aby sjednotil reakční síly.

Karel Marx