ce Bedřich Engels: Anti-Dühring

TŘETÍ ČÁST: SOCIALISMUS

I

ČÁST DĚJEPISNÁ

Viděli jsme v úvodu,1 jak francouzští filosofové XVIII. století, připravovatelé revoluce, se dovolávali rozumu jako jediného soudce všeho, co existovalo. Rozumný stát, rozumná společnost měly být zřízeny, všechno, co odporovalo věčnému rozumu, mělo být bez milosrdenství odstraněno. Viděli jsme rovněž, že tento věčný rozum nebyl ve skutečnosti ničím jiným než idealisovaný rozum středního měšťana, jenž se tehdy právě vyvíjel v buržou. Když pak francouzská revoluce uskutečnila tuto společnost rozumu a tento stát rozumu, neukázala se nová zřízení, jakkoli byla proti dřívějším poměrům racionální, nikterak absolutně rozumnými. Stát rozumu úplně ztroskotal. Rousseauova společenská smlouva došla uskutečnění v dobách teroru, z nichž měšťanstvo, zmatené svou vlastní politickou způsobilostí, hledalo útočiště nejprve v korupci direktoria2, a nakonec pod ochranou napoleonského despotismu. Přislíbený věčný mír se zvrhl v nekonečnou válku. Společnosti rozumu se nevedlo lépe. Místo aby se protiklad mezi bohatými a chudými rozplynul ve všeobecném blahobytu, byl zostřen odstraněním cechovních a jiných výsad, kterými byl překlenut, a církevních dobročinných zařízení, kterými byl mírněn; [nyní uskutečněná „svoboda vlastnictví“ od feudálních pout se ukázala pro maloměšťáka a malorolníků svobodou prodávat toto malé vlastnictví, drcené přemocnou konkurencí velkokapitálu a velkostatku, právě těmto velkým pánům; tato „svoboda vlastnictví se tedy pro maloměšťáka a malorolníka změnila ve svobodu od vlastnictví;] rozmach průmyslu na kapitalistickém základě povýšil chudobu a bídu pracujících mas na životní podmínku společnosti. [Placení hotovými se stávalo podle Carlylova výroku stále víc a více jediným pojítkem společnosti.] Počet zločinů stoupal rok od roku. Jestliže feudální zlořády, páchané dříve bez ostychu za bílého dne, nebyly odstraněny, ale přece aspoň předběžně zatlačeny do pozadí, rozkvétaly zato tím bujněji měšťácké neřesti, posud pěstované jen tajně. Obchod se vyvíjel více a více v šizení. „Bratrství“ revolučního hesla se uskutečňovalo v šikanách a v závisti konkurenčního boje. Na místo násilného potlačování nastoupila korupce, na místo kordu, jakožto první společenské moci, nastoupily peníze. Právo první noci přešlo s feudálních pánů na měšťácké továrníky. Prostituce se rozšířila v míře posud neslýchané. Manželství samo zůstalo, potom jako předtím, zákonně uznanou formou, oficiálním pláštíkem prostituce, a doplňovalo se mimo to tajným cizoložstvím. Zkrátka, ve srovnání se skvostnými sliby osvícenců ukázala se společenská a politická zařízení zavedená „vítězstvím rozumu“ trpce rozčarovávajícími karikaturami. Chyběli už jen lidé, kteří by zklamání konstatovali, a ti přišli na rozhraní nového století. Roku 1802 vyšly Saint­‑Simonovy Ženevské dopisy; roku 1808 vyšlo první dílo Fourierovo, ačkoli základ jeho theorie se datoval již z roku 1799; prvního ledna 1800 převzal Robert Owen vedení New Lanarku.

Tou dobou byl však kapitalistický způsob výroby a s ním protiklad mezi buržoasii a proletariátem ještě velmi nevyvinut. Velký průmysl, který v Anglii právě teprve vznikl, byl ve Francii ještě neznám. Ale teprve velký průmysl vyvíjí jednak konflikty, jež činí převrat výrobního způsobu [odstranění jeho kapitalistického charakteru] nezbytnou nutností — konflikty nejen jím vytvořených tříd, nýbrž i konflikty jím vyvolaných výrobních sil a směnných forem samých —; na druhé straně pak vyvíjí právě v těchto obrovských výrobních silách i prostředky k řešení těchto konfliktů. Byly­‑li tedy kolem roku 1800 konflikty, pocházející z nového společenského pořádku, teprve ve zrodu, pak to platí ještě daleko více o prostředcích pro jejich řešení. Mohly­‑li nemajetné masy Paříže za dob teroru na chvíli dobýt vlády [a tím dovést k vítězství měšťáckou revoluci i proti měšťáctvu], dokázaly tím jen, jak nemožná byla [natrvalo] tato vláda za tehdejších poměrů. Proletariát, odlučující se teprve z těchto nemajetných mas jako základ nové třídy, ještě úplně neschopný samostatné politické akce, projevoval se jako potlačený, trpící stav, jemuž v jeho neschopnosti pomoci sobě Samému mohla být poskytnuta pomoc nejvýše zvenčí, shora.

Touto historickou situací byly určeny také názory zakladatelů socialismu. Nezralému stavu kapitalistické výroby, nezralému postavení třídy odpovídaly nezralé theorie. Řešení společenských úkolů, ještě skryté v nevyvinutých hospodářských poměrech, mělo být zplozeno hlavou. Společnost poskytovala jen nesnáze; odstranit tyto nesnáze bylo úkolem myslícího rozumu. Šlo o to, najít novou, dokonalejší soustavu společenského řádu, a naoktrojovat ji společnosti zvenčí, propagandou, pokud možno příkladem vzorných pokusů. Tyto nové sociální soustavy byly předem odsouzeny zůstat utopiemi; čím více byly vypracovávány v jednotlivostech, tím více musily přecházet v pouhou fantastiku.

Zjistivše to, nezdržujme se ani na chvíli u této stránky, zcela již patřící minulosti. Můžeme ponechat literárním hokynářům à la Dühring, aby se slavnostně probírali v těchto, dnes už jen obveselujících fantasiích a uplatňovali převahu svého vlastního střízlivého způsobu myšlení proti takovému „bláznovství“. Těšme se raději z geniálních zárodků myšlenek a z myšlenek, jež všude vynikají pod fantastickým obalem a pro něž jsou oni filistři slepí.

[Saint­‑Simon byl synem velké francouzské revoluce. Když vzplanula, nebylo mu ještě ani třicet let. Revoluce byla vítězstvím třetího stavu, to jest veliké masy národa činné ve výrobě a obchodu, nad zahálčivými stavy až dosud privilegovanými — šlechtou a duchovenstvem. Avšak brzy se ukázalo, že vítězství třetího stavu je jen vítězstvím malé části tohoto stavu, že tkvělo v dobytí politické moci společensky privilegovanou jeho vrstvou — majetnou buržoasii. Tato buržoasie se sice rychle vyvinula ještě za revoluce, a to pomocí spekulace s konfiskovaným a pak prodaným pozemkovým vlastnictvím šlechty a církve, jakož i pomocí šizení národa armádními dodavateli. Právě panství těchto švindléřů přivedlo za direktoria Francii a revoluci na pokraj záhuby a dalo tím Napoleonovi záminku k státnímu převratu. Tak v Saint­‑Simonově hlavě nabyl protiklad mezi třetím stavem a privilegovanými stavy formy protikladu mezi „dělníky“ a,,zahaleči“. Zahaleči byli nejenom staré privilegované živly, nýbrž i všichni, kdož, neúčastníce se výroby a obchodu, žili z rent. A „dělníky“ byli nejenom námezdní dělníci, nýbrž i fabrikanti, obchodníci a bankéři. Bylo jisté a definitivně potvrzeno revolucí, že zahaleči pozbyli schopnosti k duchovnímu vůdcovství a politickému panství. Že nemajetní neměli této schopnosti, zdálo se být Saint­‑Simonovi dokázáno zkušenostmi z doby teroru. Kdo měl tedy vést a vládnout? Podle Saint­‑Simonova názoru věda a průmysl, spjaté novým náboženským svazkem, nutně mystickým a přísně hierarchickým „novým křesťanstvím“, jehož posláním bylo obnovit jednotu náboženských názorů, rozkotlanou od dob reformace. Ale věda, to byli oficiální učenci, a průmysl, to byli především aktivní buržoové, fabrikanti, obchodníci a bankéři. Tito buržoové se měli stát jakýmisi veřejnými úředníky, důvěrníky celé společnosti, ale měli podržet vůči dělníkům velitelské, jakož i hospodářsky privilegované postavení. A zejména bankéři měli být povoláni k tomu, aby regulováním úvěru regulovali veškerou společenskou výrobu. — Takový názor zcela odpovídal době, kdy ve Francii velký průmysl a s ním i protiklad mezi buržoasii a proletariátem byl teprve ve stavu zrodu. Ale Saint­‑Simon obzvláště zdůrazňoval toto: vždy a všude ho především zajímá osud „nejpočetnější a nejchudší třídy“ (la classe la plus nombreuse et la plus pauvre)].

Saint­‑Simon vytyčuje už ve svých Ženevských dopisech zásadu, že „všichni lidé mají pracovat“. V témže spise již ví, že hrůzovláda byla vláda nemajetných mas. „Podívejte se“ — volá na ně — „k čemu došlo ve Francii v době, kdy tam vládli vaši kamarádi; přivodili hladomor.“ Avšak pojímání francouzské revoluce jako třídního boje [a to nejen mezi šlechtou a měšťáctvem, nýbrž] mezi šlechtou, měšťáctvem a nemajetnými, bylo v roce 1802 geniálním objevem. Roku 1816 prohlašuje Saint­‑Simon politiku za vědu o výrobě a předpovídá, že se politika úplně rozplyne v ekonomii. Projevuje­‑li se tu teprve v zárodku poznání, že hospodářská situace je základnou politických zřízení, je zde přece již jasně vyslovena myšlenka, že politická vláda nad lidmi přejde ve správu věcí a v řízení výrobních procesů, tedy v odstranění státu, s nímž se v poslední době nadělalo tolik hluku. Se stejnou převahou nad svými současníky prohlašuje roku 1814, bezprostředně po vpádu spojenců do Paříže, a ještě roku 1815, za stodenní války, spojenectví Francie s Anglií, a v druhé řadě obou zemí s Německem, za jedinou záruku úspěšného vývoje a míru Evropy. Hlásat Francouzům z roku 1815 spojenectví s vítězi od Waterloo, k tomu bylo jistě třeba více odvahy, než vypovědět německým profesorům klevetnou válku.3

Shledáváme­‑li u Saint­‑Simona geniální šíři pohledu, díky které jsou u něho v zárodku obsaženy skoro všechny ne přísně ekonomické myšlenky pozdějších socialistů, nacházíme u Fouriera ryze francouzsky duchaplnou, ale proto neméně hluboce pronikavou kritiku tehdejších společenských poměrů. Fourier bere za slovo buržoasii, její nadšené proroky z doby před revolucí a její zaujaté podkuřovatele z doby po revoluci. Nemilosrdně odhaluje hmotnou i mravní bídu měšťáckého světa. A proti ní staví lákavé přísliby [dřívějších] osvícenců o společnosti, v níž bude panovat jen rozum, o civilisací, která všechny učiní šťastnějšími, o bezmezné lidské schopnosti zdokonaleni, jakož i barvité fráze současných buržoasních ideologů; ukazuje, jak nejzvučnější frázi všude odpovídá nejubožejší skutečnost, a toto beznadějné fiasko fráze zahrnuje jizlivým posměchem. Fourier není jen kritikem, jeho věčné jasná mysl činí z něho satirika, a to jednoho z největších satiriků všech dob. Podvodnou spekulaci, vzkvétající s pádem revoluce, jakož i všeobecné kramářství tehdejšího francouzského obchodu líčí právě tak mistrně jako rozkošně. Ještě mistrnější je jeho kritika měšťáckého utváření se vztahů mezi pohlavími a postavení ženina v měšťácké společnosti. Jako první vyslovuje, že v každé společnosti je stupeň ženské emancipace přirozeným měřítkem všeobecné emancipace. Nejvelkolepějším však se jeví Fourier ve svém pojetí dějin společnosti. Jejich celý dosavadní průběh děli na čtyři vývojové stupně: divošství, barbarství, patriarchát, civilisací, tento poslední stupeň spadá vjedno s tak zvanou měšťáckou4 společností (tedy se společenským řádem zavedeným od XVI. století), a ukazuje, „že civilisovaný řád pozvedá každou neřest, kterou barbarství provozuje jednoduchým způsobem, na složitý, dvojsmyslný, dvojznačný, pokrytecký způsob života“, že civilisace se pohybuje v „bludném kruhu“, v rozporech, jež stále znovu vytváří, aniž je může překonat, takže stále dosahuje opaku toho, čeho prý chce dosíci, nebo o čem předstírá, že toho chce dosíci. Tak na příklad „v civilisací vzniká chudoba z nadbytku samého“. Fourier, jak vidíme, ovládá dialektiku s touž mistrností, jako jeho současník Hegel. Se stejnou dialektikou zdůrazňuje naproti tlachu o neomezené lidské schopnosti zdokonalení, že každá dějinná fáze má svoji vzestupnou, ale i svoji sestupnou linii, a tento názor aplikuje i na budoucnost veškerého lidstva. Jako Kant uvádí budoucí zánik země do přírodní vědy, tak Fourier uvádí budoucí zánik lidstva do dějepisu.

Zatím co ve Francii orkán revoluce čistil zemi, probíhal v Anglii tišší, ale proto neméně mocný převrat. Pára a nová strojová výroba přeměňovaly manufakturu v novodobý velký průmysl, a tím revolucionovaly celou základnu měšťácké společnosti. Ospalý postup vývoje doby manufaktur přeměňoval se v pravé období bouře a náporu ve výrobě. Se stále rostoucí rychlostí dovršovalo se rozdělení společnosti na velké kapitalisty a nemajetné proletáře, mezi nimiž vidíme nyní místo dřívějšího stabilního středního stavu nestálou masu řemeslníků a maloobchodníků, odsouzených k nejisté existenci, nejvíce fluktující to část obyvatelstva. Nový výrobní způsob byl teprve na počátku své vzestupné linie; byl ještě normálním (pravidelným), v oněch okolnostech jedině možným výrobním způsobem. Ale již tehdy vyvolával křiklavé sociální nešvary: stěsnání obyvatelstva, nemajícího domova, v nejhorších obydlích velkých měst — rozklad všech dosavadních tradičních svazků, patriarchální podřízenosti a rodiny — v hrozivé míře vystupňovaná práce hlavně žen a dětí — masová demoralisace pracující třídy, vržené náhle do docela nových poměrů (z venkova do města, ze zemědělství do průmyslu, ze stálých životních podmínek do nejistých, denně se měnících). Tu vystoupil jako reformátor devětadvacetiletý továrník, muž přímo vznešené dětské prostoty a charakteru a zároveň rozený vůdce jako málokdo. Robert Owen si osvojil učení materialistických osvícenců o tom, že charakter člověka je jednak produktem vrozené organisace, jednak produktem okolností obklopujících člověka za jeho života, hlavně v období jeho vývoje. V průmyslové revoluci viděli mnozí z příslušníků jeho stavu jen zmatek a chaos, dobrý k tomu, aby bylo možno lovit v kalných vodách a rychle se obohatit. Owen v ní viděl příležitost uplatnit svoji oblíbenou zásadu, a tím zavést pořádek do chaosu. Zkusil to s úspěchem již v Manchestru jako ředitel jedné továrny s pěti sty dělníky; od roku 1800 do 1829 vedl velikou přádelnu bavlny v New Lanarku ve Skotsku jako řídící společník, kde si počínal stejně, jen s větší volností, a výsledek mu zjednal evropskou pověst. Obyvatelstvo v New Lanarku, pozvolna vzrůstající na 2500 hlav, původně složené z nejsmíšenějších a ponejvíce silně zdemoralisovaných živlů, přeměnil v dokonalou vzornou kolonii, v níž opilství, policie, trestní soudce, procesy, péče o chudé, potřeba dobročinnosti byly neznámými věcmi. A to prostě tím, že přesadil lidi do poměrů člověka důstojných a hlavně, že dával pečlivě vychovávat dorost. Byl vynálezcem dětských školek a ponejprv je zde zavedl. V druhém roce života přicházely děti do školy, kde se bavily tak dobře, že je sotva bylo možno dostat domů. Zatím co jeho konkurenti pracovali5 denně třináct až čtrnáct hodin, pracovalo se v New Lanarku pouze deset a půl hodiny. Když bavlnářská krise přinutila k čtyřměsíčnímu zastavení práce, byla nepracujícím dělníkům vyplácena plná mzda. A přitom závod svoji hodnotu více než zdvojnásobil a až do konce poskytoval majitelům hojný zisk.

Tím vším se Owen nespokojil. Existence, kterou svým dělníkům vytvořil, nebyla v jeho očích daleko ještě důstojnou člověka; „lidé byli mými otroky“; poměrně příznivé okolnosti, do nichž je přesadil, ještě zdaleka nepřipouštěly všestranný a racionální rozvoj charakteru a rozumu, natož svobodnou životní činnost. „A přece vyráběla pracující část těchto 2500 lidí pro společnost tolik reálného bohatství, kolik sotva před půl stoletím mohlo vytvořit 600.000 lidí. Ptal jsem se sám sebe: „Co se děje s rozdílem mezi bohatstvím spotřebovaným 2500 osobami a bohatstvím, jež by musilo spotřebovat oněch 600.000?“ Odpověď byla jasná. Bylo ho použito k tomu, aby vlastníkům závodu neslo pět procent úroků ze základního kapitálu a kromě toho ještě přes 300.000 liber šterlinků (6,000.000 marek) zisku. A co platilo o New Lanarku, platilo v ještě větší míře o všech továrnách Anglie. „Bez tohoto nového bohatství vytvořeného stroji nebyly by mohly být vedeny války za svržení Napoleona a za udržení aristokratických společenských zásad. A přece byla tato nová moc výtvorem pracující třídy.“6 Jí proto náležely i plody. Nové mocné výrobní síly, které posud sloužily jen k obohacování jednotlivců a k porobování mas, poskytly Owenovi základnu k novému společenskému útvaru a měly jako společné vlastnictví všech pracovat pro společné blaho všech.

Takto čistě obchodním způsobem, jako ovoce takřka obchodnického rozpočtu, vznikl Owenův komunismus. Tento svůj ráz, směřující k praktické stránce, podržel vždy. Tak navrhl Owen roku 1823 odstranění irské bídy komunistickými koloniemi a přiložil úplný rozpočet nákladů, ročních výdajů a očekávaných výnosů. V jeho definitivním plánu pro budoucnost jsou technické podrobnosti (včetně půdorysu, nárysu a perspektivních plánů) propracovány s takovou znalosti věci, že kdyby Owenova metoda společenské reformy byla uznána za správnou, mohlo by se s odborného stanoviska málo co namítat proti detailním zařízením Samým.

Pokrok ke komunismu byl obratem v Owenově životě. Dokud vystupoval jako pouhý filantrop, sklízel jen bohatství, pochvalu, čest a slávu. Byl nepopulárnějším mužem v Evropě. Nejen příslušníci jeho stavu, i státníci a knížata mu blahosklonně naslouchali. Když však vystoupil se svými komunistickými theoriemi, karta se obrátila. Tři velké překážky zdály se mu uzavíral cestu ke společenské reformě: soukromé vlastnictví, náboženství a současná forma manželství. Věděl, co ho čeká, když je napadne: všeobecné opovržení oficiální společnosti, ztráta společenského postavení. Nedal se však zadržet, aby na ně bezohledně nezaútočil, a stalo se, jak předvídal. Vyobcován z oficiální společnosti, umlčen tiskem, ochuzen komunistickými pokusy v Americe, na něž obětovat celé své jmění, obrátil se přímo na dělnickou třídu a zůstal v jejím středu činný ještě třicet let. Všechna společenská hnutí, všechen skutečný pokrok, jenž se v Anglii uskutečnil v zájmu dělníků, jsou spjaty s Owenovým jménem. Tak prosadil roku 1819 po pětileté námaze první zákon o omezení práce žen a dětí v továrnách. Tak předsedal prvnímu kongresu, na němž trade­‑uniony celé Anglie se sjednotily v jediné velké odborové sdružení. Tak zavedl, jako přechodné opatření k úplně komunistickému zřízení společnosti, jednak družstevní společenstva (spotřební a výrobní družstva), jež od té doby aspoň podala praktický důkaz, že jak obchodník, tak továrník jsou osobami velmi snadno postradatelnými, jednak bazary práce, ústavy pro směnu výrobků práce pomocí papírových peněz práce, jichž jednotku tvořila pracovní hodina; ústavy, které musily nutno ztroskotal, jež však úplně anticipovaly o mnoho pozdější Proudhonovou směnnou banku a od níž se lišily jen7 tím, že nepředstavovaly universální léčebný prostředek proti všemu společenskému zlu, nýbrž jen první krůček k mnohem radikálnějšímu přetvoření společnosti.

To jsou mužové, na něž suverénní pan Dühring shlíží s opovržením s výše své „konečné pravdy platné v poslední instanci“, jejíž příklady jsme podávali v úvodu. A toto opovržení není po jedné stránce bez důvodu: spočívá totiž v podstatě na opravdu hrozné neznalosti pokud jde o spisy oněch tří utopistů. Tak tam stojí o Saint­‑Simonovi, že „jeho základní myšlenka byla v podstatě správná a až na několik jednostranností dává ještě dnes podnět ke skutečnému tvoření“. Přesto, že pan Dühring, jak se zdá, měl některá Saint­‑Simonova díla v rukou, ohlížíme se na příslušných dvaceti sedmi tiskových stránkách právě tak marně po „základních myšlenkách“ Saint­‑Simonových, jako dříve po tom, co Quesnayovo ekonomické tableau „u Quesnaye samého má znamenat“, a musíme se nakonec nechat odbýt frází, „že imaginace a filantropický afekt… s vlastním mu přepínáním fantasie ovládal veškeren myšlenkový okruh Saint­‑Simonův“! Z Fouriera zná a uznává jen fantasie budoucnosti, dokreslené do románovitých podrobností, což ovšem ke zjištění nekonečné převahy páně Dühringovy nad Fourierem „je daleko důležitější“ než zkoumání, jak se Fourier „příležitostně pokouší kritisovat skutečné poměry“. Příležitostně! Vždyť téměř na každé stránce jeho děl srší jiskry satiry a kritiky odhalující bídu vychvalované civilisace. Je to, jako bychom řekli, že pan Dühring prohlašuje jen „příležitostně“ pana Dühringa za největšího myslitele všech dob. Pokud se však týká dokonce oněch dvanácti stránek věnovaných Robertu Owenovi, nemá pro ně pan Dühring  absolutně jiný pramen, než ubohý životopis filistra Sarganta, který nejdůležitější spisy Owenovy — o manželství a o komunistickém zřízení — rovněž neznal. Pan Dühring si tedy směle může dovolit tvrdit, že u Owena „nemůžeme předpokládat rozhodný komunismus“. Ovšem, kdyby byl pan Dühring měl Owenovu „Book of the New Moral World“8 třebas jen v rukou, byl by v ní našel vysloven nejen nejrozhodnější komunismus s rovnou pracovní povinností a — rovným právem na výrobky — rovným podle věku, jak Owen vždy dodává, nýbrž i úplně vypracovaný plán budovy pro komunistickou obec budoucnosti s půdorysem, nárysem a pohledem s ptačí perspektivy. Omezí­‑li však někdo „bezprostřední studium vlastních spisů zástupců socialistického myšlenkového okruhu“ na znalost titulu a nanejvýš ještě — motta několika málo z těchto spisů, jako zde pan Dühring, pak ovšem nezbude nic než takové zpozdilé a vymyšlené tvrzení. Owen nejenže hlásal „rozhodný komunismus“, on jej též po pět let (koncem třicátých a začátkem čtyřicátých let) praktikoval v kolonii Harmony Hall v Hampshiru, jejímuž komunismu co do rozhodnosti nebylo co vytýkat. Já sám jsem znal několik bývalých členů tohoto komunistického vzorného pokusu. Ale o tom všem, jako vůbec o Owenově činnosti mezi 1836 a 1850, neví Sargant naprosto nic, a proto zůstává i „hlubší dějepisectví“ páně Dühringovo v nevědomosti černé jako smůla. Pan Dühring nazývá Owena „v každém ohledu monstrem filantropické dotěrnosti“. Poučuje­‑li nás však týž pan Dühring o obsahu knih, z nichž zná sotva titul a motto, pak nemůžeme říci, „že je v každém ohledu pravým monstrem nevědoucí dotěrnosti“, neboť to by v našich ústech bylo „spíláním“.

Utopisté, jak jsme viděli, byli utopisty, protože nemohli být ničím jiným v době, kdy kapitalistická výroba byla ještě tak málo vyvinuta. Byli nuceni konstruovat si prvky nové společnosti z hlavy, ježto tyto prvky ve staré společnosti ještě nevystupovaly do té míry, aby je bylo obecně vidět; pokud Šlo o základní rysy jejich novostavby, byli odkázáni na dovolávání se rozumu, právě proto, že se ještě nemohli dovolávat současných dějin. Jestliže však nyní, téměř osmdesát let po jejich vystoupení, vstupuje na jeviště pan Dühring s nárokem na rozvinutí „směrodatné“ soustavy nového společenského řádu nikoliv z materiálu historickým vývojem daného, jako jeho nutného důsledku, nikoliv, nýbrž na jeho konstrukci ze své suverénní hlavy, ze svého rozumu těhotného konečně platnými pravdami, pak je on sám, jenž všude vidí epigony, pouze epigonem utopistů, nejnovějším utopistou. On nazývá velké utopisty „sociálními alchymisty“. Dejme tomu. Alchymie byla svého času nutná. Ale od té doby se vyvinuly v průmyslu rozpory, jež dřímaly v kapitalistickém způsobu výroby, do tak křiklavých protikladů, že blížící se zhroucení tohoto výrobního způsobu je téměř hmatatelné; že nové produktivní síly samy mohou být zachovány a dále rozvinuty jen zavedením nového způsobu výroby, odpovídajícího jejich nynějšímu stupni vývoje; že boj mezí oběma třídami, zplozenými dosavadním výrobním způsobem a znovu jím produkovanými ve stále zostřenějším protikladu, zachvátil všechny civilisované země a stává se stále prudším; a že už se došlo k pochopení těchto dějinných souvislostí, podmínek jimi vynuceného sociálního přetvoření a jimi podmíněných základních rysů tohoto přetvoření. A jestliže nyní pan Dühring místo z daného ekonomického materiálu fabrikuje ze své svrchované mozkovice nový utopistický společenský řád, pak nedělá jen jednoduchou „sociální alchymii“. Spíše si počíná jako ten, kdo by po objevení a zjištění zákonů novodobé chemie chtěl znovu zavést starou alchymii a atomových vah, molekulárních vzorců, kvantivalence atomů, krystalografie a spektrální analysy použít jedině k objevení — kamene mudrců.

II

ČÁST THEORETICKÁ

Materialistické chápání dějin vychází z poučky, že výroba a vedle výroby směna jejích výrobků jsou základem každého společenského řádu; že v každé společnosti vystupující v dějinách rozdělování výrobků a s ním sociální členění na třídy nebo stavy se řídí podle toho, co a jak se vyrábí a jak se vyrobené směňuje. Podle toho je nutno poslední příčiny všech společenských změn a politických převratů hledat nikoli v hlavách lidí, v jejich vzrůstajícím pochopení věčné pravdy a spravedlnosti, nýbrž ve změnách způsobu výroby a směny; je nutno hledat je nikoliv ve filosofii, nýbrž v ekonomii příslušné epochy. Probouzející se pochopení, že existující společenská zřízení jsou nerozumná a nespravedlivá, že rozum se stal nesmyslem, dobrodiní metlou, je pouze příznakem toho, že ve výrobních metodách a ve formách směny nastaly ve vší tichosti změny, pro něž se už nehodí společenský řád, střižený podle dřívějších hospodářských podmínek. Tím je zároveň řečeno, že i prostředky k odstranění objevených zlořádů musí už být rovněž — více méně vyvinuty — ve změněných výrobních poměrech samých. Tyto prostředky nelze snad vynalézt z hlavy, nýbrž lze je objevit pomocí hlavy v daných materiálních skutečnostech výroby.

Jak je tomu tedy s novodobým socialismem?

Nynější společenský řád — to se teď již připouští téměř všeobecně — byl vytvořen třídou nyní vládnoucí, buržoasii. Výrobní způsob vlastní buržoasii, od dob Marxových nazývaný kapitalistickým způsobem výroby, nesnášel se s místními a stavovskými výsadami — ani se vzájemnými osobními pouty feudálního řádu; buržoasie rozbila feudální řád a zřídila na jeho ssutinách měšťácký společenský řád, říši volné soutěže, volnosti pohybu, rovnoprávnosti vlastníků zboží a jak se všechny ty měšťácké nádhernosti jmenují. Kapitalistický výrobní způsob se nyní mohl volné rozvíjet. Výrobní síly, vytvořené za vedení buržoasie, vyvíjely se od té doby, co pára a nová strojová výroba přeměnily manufakturu ve velký průmysl, s dosud neslýchanou rychlostí a v dosud neslýchaném měřítku. Ale jako svého času manufaktura a řemeslo, které se pod jejím vlivem ještě rozvinulo. se dostaly do konfliktu s feudálními pouty cechů, lak se dostává velký průmysl ve svém plnějším rozvoji do konfliktu s hranicemi, do nichž jej vtěsnal kapitalistický výrobní způsob. Nové výrobní síly přerostly již měšťácké formy svého využití; a tento konflikt mezi výrobními silami a výrobním způsobem, to není konflikt vzniklý v lidských hlavách jako třeba konflikt dědičného hříchu s božskou spravedlností, nýbrž existuje ve skutečnosti, objektivně, mimo nás, nezávisle na vůli nebo jednání těch lidí. kteří jej přivodili. Novodobý socialismus není nic jiného než myšlenkový odraz tohoto skutečného konfliktu, jeho myšlenkový odlesk v hlavách především té třídy, která jím přímo trpí, třídy dělnické.

V čem spočívá tento konflikt?

Před kapitalistickou výrobou, tedy ve středověku, se všeobecně malovýroba zakládala na soukromém vlastnictví výrobních prostředků pracujícími: zemědělství drobných, svobodných nebo nevolných rolníků, řemeslo ve městech. Pracovní prostředky — půda. zemědělské nářadí, dílna, řemeslnické náčiní — byly pracovními prostředky jednotlivců, určenými pouze pro užití jednotlivcem, tedy nutně malé, trpasličí, omezené. Ale právě proto patřily zpravidla výrobci samému. Soustředil tyto roztříštěné, drobné výrobní prostředky, rozšířit je. přeměnit je na mocně účinné páky výroby přítomné doby — to byla právě dějinná úloha kapitalistického způsobu výroby a jeho nositelky, buržoasie. Jak to historicky uskutečnila od patnáctého století ve třech stupních: jednoduché kooperaci, manufaktuře a velkém průmyslu, podrobně vylíčil Marx ve čtvrtém oddílu „Kapitálu“. Ale buržoasie, jak je tam rovněž dokázáno, nemohla ony omezené výrobní prostředky přeměnil v mocné výrobní síly, aniž je přeměnila z výrobních prostředků jednotlivcových ve společenské výrobní prostředky, upotřebitelné jen souhrnem lidí. Na místo kolovrátku, ručního stavu tkalcovského, kovářského kladiva nastoupil přádelnický stroj, mechanický tkalcovský stav, parní kladivo, na místo dílny jednotlivcovy továrna, vyžadující součinnost set a tisíců. A jako se změnily výrobní prostředky, změnila se i sama výroba z řady jednotlivých výkonů v řadu společenských aktů a výrobky z výrobků jednotlivců ve výrobky společenské. Příze, tkanina, kovové zboží, jež nyní přicházely z továren, byly společným výrobkem mnoha dělníků, jichž rukama musely po řadě projít, než byly zhotoveny. Nikdo, žádný jednotlivec o nich nemůže říci: To jsem udělal já, to je můj výrobek.

Kde však je samorostlá [bez jakéhokoliv plánu postupně vzniklá] dělba práce uvnitř společnosti základní formou výroby, tam vtiskuje výrobkům formu zboží, jehož vzájemná směna, koupě a prodej, umožňuje jednotlivým výrobcům ukojit jejich rozličné potřeby. A tak tomu bylo ve středověku. Rolník na příklad prodával zemědělské výrobky řemeslníkovi a kupoval za to od něho řemeslné výrobky. Do této společnosti jednotlivých výrobců, výrobců zboží, vsunul se teď nový výrobní způsob. Od samorostlé bezplánovité dělby práce, jaká převládala v celé společnosti, postavil plánovitou dělbu práce, jak byla organisována v jednotlivé továrně; vedle jednotlivé, individuální výroby nastoupila společenská výroba. Výrobky obou byly prodávány na témže trhu, tedy za ceny aspoň přibližně stejné. Ale plánovitá organisace byla mocnější než samorostlá dělba práce; společensky pracující továrny zhotovovaly své výrobky laciněji než jednotliví, individuální drobní výrobci. Individuální výroba podléhala v jednom oboru za druhým, společenská výroba revolucionovala celý starý výrobní způsob. Ale tento její revoluční charakter byl poznán tak málo, že byla naopak zaváděna jako prostředek k pozvednutí a k podpoře výroby zboží. Vznikla přímým navázáním na určité už existující páky výroby a směny zboží: obchodníkův kapitál, řemeslo, námezdní práci. Ačkoliv sama vystupovala jako nová forma výroby zboží, zůstávaly bývalé formy přisvojování, vlastní výrobě zboží, i pro ni v plné platnosti.

Ve výrobě zboží, jak se vyvinula ve středověku, nemohla vůbec vzniknout otázka, komu by mě] náležet výrobek práce. Jednotlivý výrobce jej zhotovil zpravidla z vlastní suroviny, často jím samým připravené, vlastními pracovními prostředky a prací vlastních rukou, nebo prací své rodiny. Výrobce si vůbec nemusil přisvojovat své výrobky, náležely mu samy sebou. Vlastnictví výrobků spočívalo tedy na vlastní práci. I tam, kde bylo používáno cizí pomoci, zůstávala tato pomoc zpravidla vedlejší věcí, i dostalo se jí často kromě mzdy i jiné náhrady: cechovní učeň a tovaryš pracovali ani ne tak pro stravu a mzdu, nýbrž proto, aby se sami vyučili v mistry. Tu přišlo soustředění výrobních prostředků ve velkých dílnách a manufakturách, jejich přeměna ve skutečné společenské výrobní prostředky. Ale se společenskými výrobními prostředky a výrobky se nakládalo tak, jako by byly i nadále výrobními prostředky a výrobky jednotlivců. Jestliže si dosud vlastník výrobních prostředků přisvojoval výrobek, protože to zpravidla byl jeho vlastní výrobek a protože cizí pomocná práce byla výjimkou, přivlastňoval si jej nyní vlastník výrobních prostředků i nadále, ačkoliv to již nebyl jeho výrobek, nýbrž výlučně výrobek cizí práce. Tak tedy byly výrobky společensky vyrobené přisvojovány nikoli těmi, kdož opravdu uvedli v pohyb výrobní prostředky a výrobky opravdu vytvořili, nýbrž kapitalisty. Výrobní prostředky i výroba se staly v podstatě společenskými. Ale jsou podrobovány takové formě přisvojování, která předpokládá soukromou výrobu jednotlivců, při níž tedy každý má a na trh přináší svůj vlastní výrobek. Výrobní způsob je podrobován této formě přisvojování, ačkoliv ruší její předpoklad.9 V tomto rozporu, jenž dodává novému výrobnímu způsobu jeho kapitalistický charakter, leží již v zárodku celá kolise přítomnosti. Čím více převládal nový výrobní způsob ve všech rozhodujících výrobních odvětvích a ve všech hospodářsky rozhodujících zemích a zatlačoval až na bezvýznamné zbytky individuální výrobu, tím křiklavěji se musila projevit nesrovnatelnost společenské výroby a kapitalistického přisvojování.

První kapitalisté našli, jak už bylo řečeno, formu námezdní práce už hotovou. Ale námezdní práci jen jako výjimku, jako vedlejší zaměstnání, jako výpomoc, jako přechodné postavení. Zemědělský dělník, který šel občas za nádeníka, měl pár jiter své vlastní půdy, z nichž se mohl nuzně uživit. Cechovní řády se staraly o to, aby se dnešní tovaryš stal zítřejším mistrem. To se však změnilo, jakmile se výrobní prostředky změnily v prostředky společenské a byly soustředěny v rukou kapitalistů. Výrobní prostředek, jakož i výrobek drobného individuálního výrobce ztrácely stále více svou hodnotu; nezbývalo mu, než jít za mzdu ke kapitalistovi. Námezdní práce, dříve výjimka a výpomoc, stávala se pravidlem a základní formou celé výroby; jsouc dříve vedlejším zaměstnáním, stávala se nyní výlučnou činností dělníkovou. Občasný námezdní dělník se změnil v doživotního. Množství doživotních námezdních dělníků vzrostlo kromě toho ohromně současným zhroucením feudálního řádu, rozkladem družin feudálních pánů, vyhnáním rolníků z jejich usedlostí atd. Dovršila se rozluka mezi výrobními prostředky soustředěnými v rukou kapitalistů na jedné straně, a výrobci zbavenými všeho až na vlastnictví své pracovní síly na druhé straně. Rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přisvojováním se projevuje jako protiklad mezi proletariátem a buržoasií.

Viděli jsme, že kapitalistický způsob výroby se vsunul do společnosti výrobců zboží, jednotlivých to výrobců, jejichž společenská souvislost byla zprostředkována směnou jejich výrobků. Ale každá společnost, založená na výrobě zboží, má tu zvláštnost, že v ní výrobci ztratili vládu nad svými vlastními společenskými vztahy. Každý vyrábí pro sebe svými nahodilými výrobními prostředky a pro svoji individuální10 potřebu směny. Nikdo neví, kolik z jeho výrobků přijde na trh, kolik z nich bude vůbec použito, nikdo neví, zda jeho individuálního výrobku bude skutečně potřebí, zda jím uhradí své náklady, nebo bude­‑li moci vůbec prodat. Ve společenské výrobě panuje anarchie. Ale výroba zboží, jako každá jiná forma výroby, má své zvláštní, inherentní, neodlučitelné zákony; a tyto zákony se prosazují přes anarchii, v ní, skrze ni. Projevují se v jediné, dále trvající formě společenské souvislosti, ve směně, a uplatňují se vůči individuálním výrobcům jako donucovací zákony konkurence. Jsou tedy těmto výrobcům z počátku samy neznámy a musí být objevovány teprve dlouhou zkušeností postupně. Prosazují se tedy bez výrobců a proti výrobcům jako slepé účinkující přírodní zákony jejich výrobní formy. Výrobek ovládá výrobce.

Ve středověké společnosti, zvláště v prvních stoletích, byla výroba zaměřena hlavně na vlastní potřebu. Uspokojovala převážně jen potřeby výrobce a jeho rodiny. Kde existovaly vztahy osobní závislosti, jako na venkově, přispívala též k uspokojení potřeb feudálního pána. Tu tedy nebylo žádné směny, výrobky proto také nenabývaly charakteru zboží. Rolníkova rodina vyráběla téměř vše, co potřebovala, nářadí a šaty, stejně tak i životní prostředky. Teprve když začala vyrábět přebytek nad svou vlastní potřebu a nad naturální poplatky, jimiž byla povinována feudálnímu pánovi, teprve potom vyráběla i zboží; tento přebytek, vržen do společenské směny, vyložen na prodej, stal se zbožím. Městští řemeslníci museli ovšem hned od počátku vyrábět pro směnu. Ale i oni vyrobili největší část své vlastní spotřeby sami; měli zahrady a políčka, posílali svůj dobytek do obecního lesa. jenž jim mimo to poskytoval užitkové dřevo a palivo; ženy předly len, vlnu atd. Výroba pro směnu, výroba zboží teprve vznikala. Odtud omezená směna, omezený trh, stabilní výrobní způsob, místní uzavření navenek, místní sloučení uvnitř: marka na venkově, cech ve městě.

Avšak s rozšířením výroby zboží a hlavně s nastoupením kapitalistického výrobního způsobu počaly se uplatňovat otevřeněji a mocněji i zákony výroby zboží, jež posud dřímaly. Staré svazky byly uvolněny, staré přehrady prolomeny, výrobci se měnili stále více v nezávislé, isolované výrobce zboží. Projevila se anarchie společenské výroby a stupňovala se stále víc. Avšak hlavní nástroj, jímž kapitalistický výrobní způsob stupňoval tuto anarchii ve společenské výrobě, byl pravý opak anarchie: stoupající organisace výroby jako výroby společenské v každém jednotlivém výrobním závodě. Pomocí této páky udělal konec staré pokojné stabilitě. Byla­‑li zavedena v některém průmyslovém odvětví, nestrpěla vedle sebe žádné starší provozní metody. Kde se zmocnila řemesla, zničila staré řemeslo. Pracoviště se stávalo bojištěm. Velké zeměpisné objevy11 a po nich následující kolonisace zmnohonásobily odbytiště a urychlily přeměnu řemesla v manufakturu. Nejenže vypukl boj mezi jednotlivými místními výrobci; místní boje vyrostly v boje národní, v obchodní války XVII. a XVIII. století.12 Konečně velký průmysl a vznik světového trhu zevšeobecnily boj a současně jej učinily neslýchané prudkým. Mezi jednotlivými kapitalisty jako mezi celými zeměmi se otázka existence rozhoduje příznivostí přírodních nebo vytvořených výrobních podmínek. Kdo podlehne, je bez milosti odstraněn. Je to darwinovský boj o jednotlivý život, přenesený z přírody s umocněnou zběsilosti do společnosti. Přirozené stanovisko zvířete se  jeví vrcholem lidského vývoje. Rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přisvojováním se projevuje jako protiklad mezi organisací výroby v jednotlivé továrně a anarchií výroby v celé společnosti.

V těchto obou formách, v nichž se projevuje rozpor imanentní kapitalistickému výrobnímu způsobu jeho původem, pohybuje se kapitalistický výrobní způsob a opisuje bezvýsledně onen „bludný kruh“, jejž v něm objevil už Fourier. Fourier ve své době ovšem ještě nemohl vidět, že se tento kruh pozvolna zužuje, že pohyb představuje spíše spirálu, i musí dosíci svého konce jako oběh planet srážkou se středem. Je to hnací síla společenské anarchie ve výrobě, jež stále více proměňuje velkou většinu lidí v proletáře, a jsou to opět masy proletářů, které jednou učiní konec výrobní anarchii. Je to hnací síla sociální anarchie ve výrobě, jež přeměňuje nekonečnou zdokonalitelnost strojů velkého průmyslu v příkaz každému jednotlivému průmyslovému kapitalistovi, aby pod trestem zániku stále více zdokonaloval své strojové zařízení. Avšak zdokonalit strojové zařízení znamená učinit lidskou práci zbytečnou. Znamená­‑li zavádění a rozmnožování strojového zařízení vytlačování milionů ručních dělníků malým množstvím strojových dělníků, pak znamená zlepšování strojového zařízení zatlačování většího a většího počtu strojových dělníků samotných a konec konců vytváření takového počtu námezdních dělníků, že překračuje průměrnou potřebu zaměstnání, kterou má kapitál, vytváření dokonalé průmyslové reservní armády, jak jsem ji nazval již 1845,13 kterou má průmysl k disposici pro doby, kdy pracuje na plné obrátky, a kterou vyhazuje na ulici za nutně následujícího krachu; lato armáda je za všech dob olověnou přítěží na nohou dělnické třídy v jejím boji o existenci s kapitálem, regulátorem, udržujícím mzdu na nízké úrovni, přiměřené kapitalistické potřebě. Takto se stává, mluveno s Marxem, strojové zařízení nejmocnějším válečným prostředkem kapitálu proti dělnické třídě, takže pracovní prostředek dělníkovi stále vyráží z ruky životní prostředek, že vlastní výrobek dělníkův se přeměňuje v nástroj jeho porobení. Tak dochází k tomu, že zhospodárnění pracovních prostředků je od počátku zároveň nejbezohlednějším plýtváním pracovní silou a loupeží normálních předpokladů pracovní funkce; že se strojové zařízení, nejmocnější prostředek ke zkrácení pracovní doby, zvrhá v nejneomylnější prostředek pro přeměnu celého života dělníka a jeho rodiny v pracovní dobu, která je tu k disposici pro zhodnocení kapitálu; tak dochází k tomu, že nadměrná práce jedněch se stává předpokladem pro nezaměstnanost druhých a že velký průmysl, jenž se honí po celé zeměkouli za novými spotřebiteli, omezuje doma spotřebu mas na hladové minimum a tím si podkopává vlastní vnitřní trh. „Zákon, jenž neustále udržuje relativní přebytek obyvatelstva čili průmyslovou reservní armádu v rovnováze s rozsahem a energií akumulace kapitálu, přikovává dělníka ke kapitálu pevněji, než Hefaistův klín Promethea ke skále. Podmiňuje akumulaci bídy, odpovídající akumulaci kapitálu. Akumulace bohatství na jednom pólu je ledy současně akumulací bídy, pracovního ujařmení, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na opačném pólu, to jest na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál.“ (Marx, „Kapitál“, str. 671.14) A očekávat od kapitalistického způsobu výroby jiné rozdělování výrobků by znamenalo požadovat, aby elektrody článku, jsouce ve spojení s článkem, nerozkládaly vodu a nevyvíjely na kladném pólu kyslík a na záporném vodík.

Viděli jsme, jak nejvýš vystupňovaná schopnost zlepšení moderního strojového zařízení se přeměňuje, anarchií výroby a společnosti, v nutkavý příkaz pro jednotlivého průmyslového kapitalistu, aby stále zlepšoval své strojové zařízení, aby stále zvyšoval jeho výrobní sílu. V právě takový příkaz se mu mění prostá faktická možnost rozšířit svůj výrobní okruh. Nesmírná rozpínavost velkého průmyslu, proti níž je rozpínavost plynů pouhou dětskou hříčkou, objevuje se nám jako kvalitativní i kvantitativní potřeba rozpětí, jež se vysmívá jakémukoliv protitlaku. Protitlak je tvořen spotřebou, odbytem, trhy pro výrobky velkého průmyslu. Ale rozpínavost trhů, extensivní i intensivní, je především ovládána zcela jinými zákony, daleko méně energicky účinkujícími. Rozpětí trhu nemůže udržet krok s rozpětím výroby. Kolise se stává nevyhnutelnou, a protože nemůže přivodit řešení, dokud neroztrhne sám kapitalistický výrobní způsob, stává se periodickou. Kapitalistická výroba vytváří nový „bludný kruh“.

Skutečně, od roku 1825, kdy vypukla první všeobecná krise, veškerý průmyslový i obchodní svět, výroba a směna všech civilisovaných národů a jejich více méně barbarských přívěsků tak asi každých deset roků vykolejí. Obchod vázne, trhy jsou přeplněny, výrobky zůstanou hromadně ležet, nenacházejíce odbytu, hotové peníze se stávají neviditelnými, úvěr zmizí, továrny stojí, pracující masy mají nedostatek životních prostředků, protože jich vyrobily příliš mnoho, krach následuje za krachem, dražba za dražbou. Váznutí trvá léta, výrobní síly a výrobky jsou v masách promrhávány a ničeny, až nahromaděné masy zboží, více či méně znehodnoceny, konečně odtekou, až výroba a směna se pozvolna dostanou do chodu. Chod se postupně zrychluje, mění se v klus, průmyslový klus přechází v cval a ten se zase stupňuje v bezuzdný trysk, v dokonalé průmyslové, obchodní. úvěrové a spekulativní steeple­‑chase,15 a nakonec po nejkrkolomnějších skocích opět skončí — v příkopu krachu. A tak stále znovu. To jsme zažili od r. 1825 pětkrát a zažíváme to v tomto okamžiku (1877) po šesté. Charakter těchto krisí je tak ostře výrazný, že Fourier vystihl všechny, když první z nich označil jako: crise pléthorique, krise z nadbytku.

Za krisí dochází rozpor mezi společenskou výrobou a kapitalistickým přivlastňováním k násilnému výbuchu. Oběh zboží je náhle zničen; oběživo, peníze, se stávají překážkou oběhu: všechny zákony výroby zboží a oběhu zboží jsou stavěny na hlavu. Ekonomická kolise dosahuje svého vrcholu: výrobní způsob revoltuje proti způsobu směny, výrobní síly revoltují proti výrobnímu způsobu, jejž přerostly.

Skutečnost, že společenská organisace výroby uvnitř továrny dosáhla bodu vývoje, kde se stala nesrovnatelnou s anarchií ve společenské výrobě, existující vedle této organisace a nad ní — tato skutečnost se stává hmatatelně zřejmou kapitalistům samým násilnou koncentrací kapitálu, jež se uskutečňuje za krisí záhubou mnoha velkých a ještě více malých kapitalistů. Veškerý mechanismus kapitalistického výrobního způsobu selhává pod tlakem výrobních sil jim samým zplozených. Nemůže již proměnit v kapitál celou tuto masu výrobních prostředků; ty leží ladem, a proto musí zahálet i průmyslová reservní armáda. Je nadbytek výrobních prostředků, životních prostředků, dělníků, všech prvků výroby a obecného bohatství. Ale „nadbytek výroby se stává zdrojem nouze a nedostatku“ (Fourier), protože brání přeměně výrobních a životních prostředků v kapitál. Neboť v kapitalistické společnosti nemohou výrobní prostředky vstoupit v činnost, jestliže se dříve nepřemění v kapitál, v prostředek k vykořisťování lidské pracovní síly. Jako strašidlo stojí mezi výrobními i životními prostředky a dělníky tato kapitálová vlastnost výrobních a životních prostředků. Ona jediná brání setkání věcných a osobních pák výroby. Ona jediná zakazuje výrobním prostředkům fungovat, dělníkům pracovat a žít. Na jedné straně je tedy kapitalistický výrobní způsob usvědčován z vlastní neschopnosti dále spravovat tyto výrobní sily. Na druhé straně tlačí tyto výrobní síly stále mocněji ke zrušení rozporu, k osvobození se od své vlastnosti jako kapitálu, ke skutečnému uznání své povahy společenských výrobních sil.

Tento protitlak mocně vzrůstajících výrobních sil proti jejich vlastnosti jako kapitálu, tato rostoucí nutnost uznat jejich společenskou povahu má kapitalistickou třídu samu k tomu, aby s nimi stále víc a více nakládala, pokud je to za kapitalistických poměrů vůbec možné, jako se společenskými výrobními silami. Jako období průmyslového rozmachu se svým neomezeným nadouváním úvěru, tak i krach sám zhroucením velkých kapitalistických závodů ženou k oné formě Zespolečenštění větších výrobních mas a dopravních prostředků, jež se nám objevuje v různých druzích akciových společností. Nejedny z těchto výrobních a dopravních prostředků jsou od počátku tak ohromné, že vylučují, jako na příklad železnice, jakoukoliv jinou formu kapitalistického vykořisťování. Na jistém vývojovém stupni nestačí již ani tato forma: [velkovýrobci téhož průmyslového odvětví v jedné zemi se spojují v „trust“, ve spolek za účelem regulace výroby, určují úhrnné množství, které má být vyrobeno, rozdělují je mezi sebou a vynucují tak předem stanovenou prodejní cenu. Protože se však takové trusty za nejbližší špatné doby obchodu rozpadají, dohánějí právě tím k ještě koncentrovanějšímu zespolečenšťování: celé velké průmyslové odvětví se přeměňuje v jedinou velkou akciovou společnost, domácí konkurence ustupuje domácímu monopolu této jedné společnosti, tak se to stalo ještě roku 1890 s anglickou výrobou alkalií, která je nyní, po splynutí všech 48 velkých továren, v rukou jediné, jednotně řízené společnosti provozována s kapitálem 120 milionů marek.

V trustech se volné soutěžení zvrhává v monopol, bezplánovitá výroba kapitalistické společnosti kapituluje před plánovitou výrobou nastupující socialistické společnosti, ovšem zprvu ještě ve prospěch kapitalistů. Zde se však vykořisťování stává tak hmatatelným. že se musí zhroutit. Žádný národ by si nedal líbit výrobu řízenou trusty, tak nezahalené vykořisťování celku malou bandou střihačů kuponů.

Tak nebo tak, s trusty nebo bez nich,] musí [konečně] oficiální representant kapitalistické společnosti, stát, převzít její vedení.16

Tato nutnost přeměny ve státní majetek se objevuje po prvé u velkých dopravních organisací: pošty, telegrafu, železnic.

Jestliže krise odhalily neschopnost buržoasie nadále spravovat výrobní síly, pak přeměna velkých výrobních i dopravních organisací v akciové společnosti [trusty] a ve státní majetek dokazuje postradatelnost buržoasie pro tento účel. Všechny společenské funkce kapitalistů zastávají nyní placení zaměstnanci. Kapitalista nemá již žádnou společenskou činnost mimo shrabování důchodů, střihání kuponů a hry na burse, kde si různí kapitalisté navzájem odebírají kapitál. Zatlačil­‑li kapitalistický výrobní způsob nejprv dělníky, zatlačuje nyní kapitalisty a odkazuje je, zcela jako dělníky, mezi zbytečné obyvatelstvo, byť zprvu ještě ne do průmyslové reservní armády.

Ale ani přeměna v akciové společnosti [a trusty], ani přeměna ve státní vlastnictví nezrušuje u výrobních sil vlastnost kapitálu. U akciových společností [a trustů] je to na bíle dni. A novodobý stát je zase jen organisace, kterou si dává měšťácká společnost, aby udržela obecné vnější podmínky kapitalistického výrobního způsobu proti přehmatům jak dělníků, tak jednotlivých kapitalistů. Novodobý stál je i svou formou v podstatě kapitalistický stroj, stát kapitalistů, pomyslný celkový kapitalista. Čím více výrobních sil převezme do svého vlastnictví, tím více se stává opravdovým celkovým kapitalistou, tím více občanů vykořisťuje. Dělníci zůstanou námezdními dělníky, proletáři. Kapitalistické poměry nejsou zrušeny, spíše jsou vyhroceny. Ale na hrotu se zvracejí. Státní vlastnictví výrobních sil není řešením konfliktu, ale skrývá v sobě formální prostředek, nástroj řešení.

Toto řešení může Spočívat jedině ve skutečném uznání společenské povahy novodobých výrobních sil, tedy v uvedení způsobu výroby, přisvojování a směny v soulad se společenskou povahou výrobních prostředků. A to se může stát jedině tím, že se společnost otevřeně a bez okolků zmocní výrobních sil. které přerostly každé jiné vedení kromě jejího. Tím bude společenská povaha výrobních prostředků a výrobků, která se dnes obrací proti výrobcům samým a periodicky proráží výrobní a směnný způsob a násilnicky a bouřlivě se prosazuje jen jako slepé působící přírodní zákon, tím bude tato společenská povaha s plným uvědoměním uplatňována a změní se z příčiny poruch a periodických zhroucení v nejmocnější páku výroby samé.

Společensky účinné síly působí zcela jako přírodní síly: slepě, násilně, ničivě, pokud je nepoznáme a nepočítáme s nimi. Jakmile je však poznáme, pochopíme jejich činnost, směr a působení, pak záleží jen na nás, abychom je podřizovali stále víc a více své vůli a dosahovali s jejich pomocí svých cílů. A obzvláště to platí o dnešních mocných výrobních silách. Pokud se tvrdošíjně zpěčujeme pochopit jejich přirozenou povahu — a tomuto pochopení se vzpírá kapitalistický výrobní způsob a jeho obhájci — dotud tyto síly účinkují přes nás, proti nám, dotud nás opanovávají, jak jsme to podrobně vylíčili. Jakmile je však pochopena jejich povaha, mohou být v rukou sdružených výrobců přeměněny z démonických vládců v ochotné služebníky. Je to rozdíl mezi ničivou silou elektřiny v blesku a spoutanou elektřinou telegrafu a obloukové lampy; rozdíl mezi požárem a ohněm působícím ve službách člověka. Až bude s dnešními výrobními silami nakládáno podle jejich konečně poznané povahy, nastoupí místo společenské anarchie ve výrobě společensky plánovité uspořádání výroby podle potřeb jak celé společnosti, tak i každého jednotlivce; tím se nahrazuje kapitalistický způsob přisvojování, v němž výrobek porobuje nejprve výrobce, potom však i přivlastňovatele, způsobem přisvojování výrobků, zakládajícím se na povaze novodobých výrobních prostředků samých: jednak přímým společenským přivlastněním výrobků jako prostředků pro udržení a rozšíření výroby, za druhé přímým individuálním přisvojováním jich jako prostředků pro život a pro požitek.

Tím, že kapitalistický výrobní způsob přeměňuje stále více a více velkou většinu obyvatelstva v proletáře, vytváří moc, jež je nucena provést tento převrat pod trestem zániku. Tím, že stále více a více naléhá na přeměnu velkých zespolečenštěných výrobních prostředků ve státní vlastnictví, sám ukazuje cestu k uskutečnění tohoto převratu. Proletariát uchopí státní moc a změní výrobní prostředky nejdříve ve státní vlastnictví. Tím však zruší sám sebe jako proletariát, tím zruší všechny třídní rozdíly a třídní protiklady a tím zruší i stát jako stát. Dosavadní společnost, pohybující se v třídních protikladech, potřebovala stát, to jest organisaci příslušné vykořisťující třídy, k udržování jejích vnějších výrobních podmínek, tedy zejména k násilnému udržování vykořisťované třídy v podmínkách potlačení (otroctví, poddanství a nevolnictví, námezdní práce), daných existujícím výrobním způsobem. Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, jejím souhrnem ve viditelnou korporaci, avšak byl jím pouze dotud, dokud byl státem oné třídy, která sama pro svou epochu zastupovala celou společnost; ve starověku stát státních občanů­‑otrokářů. ve středověku stát feudální šlechty, v naší době stát buržoasie. Tím, že se stát nakonec skutečně stává representantem celé společnosti, činí sám sebe zbytečným. Není­‑li již žádné společenské třídy, která má být udržována v potlačení, jsou­‑li s třídním panstvím a s bojem o individuální život, zakládajícím se na dosavadní anarchii ve výrobě, odstraněny i srážky a přehmaty z nich vznikající, není již nic, co je nutno potlačovat a co by činilo nutnou zvláštní potlačující moc, stát. První akt, v němž stát vystupuje skutečně jako representant celé společnosti — zmocnění se výrobních prostředků ve jménu společnosti — je zároveň jeho posledním samostatným aktem jako státu. Zásah státní moci do společenských poměrů se stává zbytečným v jedné oblasti za druhou a sám sebou usíná. Na místo vlády nad osobami nastupuje správa věcí a řízení výrobních procesů. Stát se „neodstraňuje“, odumírá. Podle toho je nutno posuzovat frázi o „svobodném lidovém státě“17, tedy jak po stránce jejího agitátorského oprávnění, tak po stránce její konečné vědecké nedostatečnosti; rovněž požadavek tak zvaných anarchistů, že stát má být odstraněn z dneška na zítřek.

Zmocnění se veškerých výrobních prostředků společností tanulo na mysli, od vstupu kapitalistického výrobního způsobu do dějin, jednotlivcům i celým sektám často více méně nejasně jako ideál budoucnosti. Ale mohlo se stát možným, mohlo se stát dějinnou nutností teprve tehdy, když byly dány hmotné18 podmínky jeho provedení. Jako každý jiný společenský pokrok, stává se i ono proveditelným ne pochopením, že existence tříd odporuje spravedlnosti, rovnosti atd., nikoliv pouhou vůlí odstranit tyto třídy, nýbrž určitými novými hospodářskými podmínkami. Rozštěpení společnosti ve třídu vykořisťující a vykořisťovanou, panující a potlačenou, bylo nutným následkem dřívějšího nepatrného vývoje výroby. Pokud úhrnná společenská práce poskytuje pouze výnos, jenž převyšuje jen o něco málo to, co je nutné pro nuznou existenci všech, pokud tedy práce vyžaduje všechen nebo téměř všechen čas velké většiny členů společnosti, potud se společnost nutně dělí na třídy. Vedle této velké většiny, výlučně jen robotující, tvoří se třída, osvobozená od přímo produktivní práce, která obstarává společné záležitosti; řízení práce, státní záležitosti, soudcovství, vědu, umění atd. A tak zákon dělby práce je podkladem rozdělení na třídy. To však nevadí, aby toto rozdělení ve třídy nebylo provedeno násilím a loupeží, lstí a podvodem a aby panující třída, octnuvší se v sedle, nikdy neopomenula upevňovat svoje panství na útraty pracující třídy a přeměňovat společenské vedení ve [stupňované] vykořisťování mas.

Ale jestliže tedy rozdělení na třídy má jistě dějinné oprávnění, má je přece jen pro dané období, pro dané společenské podmínky. Rozdělení to se zakládalo na nedostatečnosti výroby; bude smeteno plným rozvojem novodobých výrobních sil. A skutečně, odstranění společenských tříd předpokládá stupeň dějinného vývoje, na němž se stalo anachronismem, přežilo se trvání nejen té neb oné určité panující třídy, nýbrž panující třídy vůbec, tedy třídního rozdílu samého. Odstranění společenských tříd předpokládá tedy jistý vývojový stupeň výroby, na němž přisvojování výrobních prostředků a výrobků a tím i politického panství, monopolu na vzděláni a duševního vedení zvláštní společenskou třídou se stalo nejen zbytečným, nýbrž dokonce hospodářskou, politickou a intelektuální překážkou vývoje. Tohoto bodu je nyní dosaženo. Není­‑li politický a intelektuální bankrot buržoasie jí samé již tajemstvím, její hospodářský bankrot se opakuje pravidelně vždy za deset let. V každé krisi se společnost dusí pod tíhou svých vlastních výrobních sil a výrobků, jichž nemůže používat, a stoji bezradná před absurdním rozporem, že výrobci nemají co konsumovat, protože není konsumentů. Rozpínavost výrobních prostředků trhá okovy, jimiž je spoutal kapitalistický způsob výroby. Jejich osvobození z těchto okovů je podmínkou nepřetržitého, stále rychleji pokračujícího vývoje výrobních sil a tím prakticky neomezeného stupňování výroby samé. Nedosti na tom. Společenské přisvojení výrobních prostředků neodstraňuje jen nynější umělé brzdění výroby, nýbrž i přímé mrhání výrobními silami a výrobky a ničení jich, jež jsou v přítomnosti nevyhnutelným průvodcem výroby a jež vrcholí v krisích. Uvolňuje také masu výrobních prostředků a výrobků pro celou společnost tím, že odstraňuje idiotské přepychové plýtvání nyní vládnoucích tříd a jejich politických představitelů. Možnost zajistit společenskou výrobou všem členům společnosti existenci, jež nejen materiálně úplně postačuje a den ode dne se stává bohatší, nýbrž jež jim zaručuje i úplné svobodné rozvinutí a uplatnění jejich tělesných i duševních vloh, tato možnost je tu nyní po prvé, ale je tu.Několik čísel nechť poskytne přibližně představu o nesmírné rozpínavosti novodobých výrobních prostředků i pod kapitalistickým tlakem. Podle nejnovějších výpočtů Giffenových obnášelo úhrnné bohatství Velké Britannie a Irska zhruba:

  • r. 1814 — 2200 milionů liber št. = 44 miliard marek,
  • r. 1865 — 6100 milionů liber št. = 122 miliard marek,
  • r. 1875 — 8500 milionů liber št. = 170 miliard marek.

Pokud jde o ničeni výrobních prostředků a výroby v krisích, byla na druhém kongresu německých průmyslníků (Berlín 21. února 1878) odhadnuta celková ztráta jen německého železářského průmyslu v posledním krachu na 455 milionů marek. (Poznámka Engelsova.)

Tím, že se společnost zmocní výrobních prostředků, je odstraněna výroba zboží a tudíž panství výrobků nad výrobci. Anarchie uvnitř společenské výroby je nahrazena plánovitou uvědomělou organisací. Boj o individuální existenci přestává. Tím teprve se člověk v určitém smyslu definitivně odlučuje od říše zvířecí, přechází ze zvířecích podmínek životních do skutečně lidských. Okruh životních podmínek, obklopujících lidi, jenž posud lidi ovládal, dostává se pod panství a kontrolu lidí, kteří po prvé se stávají vědomými, opravdovými pány přírody, protože a tím že se stávají pány svého vlastního Zespolečenštění. Zákony jejich vlastního společenského konání, jež dosud stály proti nim jako cizí, je ovládající přírodní zákony, jsou potom lidmi s plnou znalostí věcí aplikovány a tím ovládány. Vlastní Zespolečenštění lidí, jež posud stálo proti nim jako přírodou a dějinami vnucené, stává se nyní jejich vlastním svobodným činem. Objektivní, cizí síly, jež posud ovládaly dějiny, se dostávají pod kontrolu lidí samých. Teprve pak budou lidé s plným vědomím dělat sami svoje dějiny, teprve pak budou společenské příčiny, uvedené jimi v pohyb, mít převážně a stále více účinky jimi chtěné. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.

[Shrňme nakonec stručně průběh našeho vývoje:

1. Středověká společnost: Drobná individuální výroba. Výrobní prostředky, přizpůsobené pro individuální potřebu, tudíž primitivně neohrabané, nepatrné, pramalého účinku. Výroba pro bezprostřední spotřebu ať už výrobce samého, nebo jeho feudálního pána. Jen tam, kde je přebytek výroby nad tuto spotřebu, je tento přebytek nabízen na prodej a propadá směně: výroba zboží tedy teprve vzniká: ale už nyní chová v sobě v zárodku anarchii ve společenské výrobě.

2. Kapitalistická revoluce: převrat v průmyslu nejprve jednoduchou kooperací a manufakturou. Soustřeďování dosud rozptýlených výrobních prostředků ve velkých dílnách, tím jejich přeměna z výrobních prostředků jednotlivcových ve společenské — přeměna, která se vcelku nedotýká formy směny. Dřívější formy přisvojování platí nadále. Objevuje se kapitalista: jako vlastník výrobních prostředků si přivlastňuje i výrobky a dělá z nich zboží. Výroba se stala společenským aktem: směna a s ní přisvojování zůstávají individuálními akty, akty jednotlivcovými: společenský výrobek je přivlastňován kapitalistou — jednotlivcem. Základní rozpor, z něhož pramení všechny rozpory, v nichž se pohybuje dnešní společnost a jež velký průmysl činí zřejmými:

A. Odluku výrobce od výrobních prostředků. Odsouzení dělníka k doživotní námezdní práci: Protiklad mezi proletariátem a buržoasií.

B. Stoupající projevování se a stupňující se působení zákonů, které ovládají výrobu zboží. Bezuzdný konkurenční boj. Rozpor mezi společenskou organisací v jednotlivé továrně a společenskou anarchií v celkové výrobě.

C. Na jedné straně zdokonalování strojového zařízení, učiněné konkurencí nutkavým příkazem pro každého jednotlivého továrníka, zároveň se stále stoupajícím vysazováním dělníků ze služby: průmyslová reservní armáda. — Na druhé straně neomezené rozšiřování výroby, rovněž nezbytný zákon konkurence pro každého továrníka. — S obou stran neslýchaný rozvoj výrobních sil. Přebytek nabídky nad poptávkou, nadvýroba, přeplňování trhů, vždy po desíti letech krise, bludný kruh: tu nadbytek výrobních prostředků a výrobků — tam nadbytek dělníků bez zaměstnání a bez existenčních prostředků; ale obě tyto páky výroby a společenského blahobytu se nemohou sejít, protože kapitalistická forma výroby zakazuje výrobním silám účinkovat, výrobkům obíhat, leda že se předtím změnily v kapitál: čemuž právě zabraňuje jejich vlastní přebytek. Rozpor se vystupňoval v protismysl. Způsob výroby revoltuje proti formě směny. Buržoasie je usvědčována z neschopnosti nadále řídit své společenské vlastní výrobní síly.

D. Částečné uznání společenské povahy výrobních sil vnuceno kapitalistům samým. Přivlastňování velkých výrobních a dopravních organismů nejprve akciovými společnostmi, později trusty, pak státem. Buržoasie se ukazuje jako zbytečná třída; všechny její společenské funkce jsou nyní plněny placenými zaměstnanci.

3. Proletářská revoluce, vyřešení rozporů: Proletariát se chápe veřejné moci a přeměňuje z této moci společenské výrobní

prostředky, vyklouzávající z rukou buržoasie, ve veřejné vlastnictví. Tímto aktem osvobozuje výrobní prostředky od jejich dosavadní vlastnosti jako kapitálu a dává jejich společenské povaze plnou možnost, aby se prosadila. Nyní je možná společenská výroba podle předem stanoveného plánu. Rozvoj výroby činí další existenci různých společenských tříd anachronismem. V té míře jak mizí anarchie společenské výroby, usíná i politická autorita státu. Lidé, konečně páni svého vlastního způsobu Zespolečenštění, se tím zároveň stávají pány přírody, pány sebe samých — svobodnými.

Provést tento svět osvobozující čin je dějinným posláním novodobého proletariátu. Vyzkoumat dějinné podmínky a tím i samu povahu tohoto činu a tak uvědomit třídu, povolanou k akci a dnes utlačenou, o podmínkách a povaze její vlastní akce, je úkolem theoretického výrazu proletářského hnutí, vědeckého socialismu.

III

VÝROBA

Po všem, co předcházelo, neudiví čtenáře, doví­‑li se, že základní rysy socialismu vyložené v poslední části nikterak nejsou panu Dühringovi po chuti. Naopak. Musí je uvrhnout do propasti zavržení, k ostatním „bastardům historické a logické fantastiky“, k „pustým koncepcím“, „konfusním mlhavým představám“ atd. Pro něho socialismus naprosto není nutným výplodem dějinného vývoje a ještě méně hrubě materiálních hospodářských podmínek přítomnosti, směřujících k pouhým účelům opatřování potravy. U něho je to mnohem lepší. Jeho socialismus je konečná pravda poslední instance; je to „přirozená soustava společnosti“, má kořeny v „universálním principu spravedlnosti, a nemůže­‑li si nepovšimnout současného stavu, vytvořeného dosavadními hříšnými dějinami, aby jej zlepšil, pak jest to pokládati spíše za neštěstí pro čistý princip spravedlnosti“. Pan Dühring vytváří svůj socialismus, jako všechno ostatní, s pomocí svých famósních dvou mužů. Místo aby tyto obě loutky, jako posud, představovaly pána a raba, uvádějí pro změnu na scénu hru o rovnoprávnosti — a dühringovský socialismus je v základě hotov,

A tak je samozřejmé, že u pana Dühringa vůbec nemají periodické průmyslové krise ten dějinný význam, jejž jsme jim musili přiznat. Krise jsou mu jen nahodilými úchylkami od „normálnosti“ a dávají nanejvýš podnět „k rozvinutí upravenějšího pořádku“. „Obyčejný způsob“ vysvětlovat krise z nadvýroby, nikterak nestačí jeho „exaktnějšímu pojetí“. Ovšem, takový výklad je „přípustný pro speciální krise ve zvláštních oborech“. Tak na příklad „přeplnění knižního trhu vydáním děl, jež jsou náhle uvolňována pro přetisk a jež se hodí pro odbyt ve velkém“. Pan Dühring může ovšem uléhat s blahým vědomím, že jeho nesmrtelná díla nikdy nezpůsobí takové světové neštěstí. Pro velké krise nikoli prý nadvýroba, nýbrž spíše „ustání spotřeby lidu… uměle vyvolaná podspotřeba… zamezení přirozeného růstu potřeby(!) lidu, nakonec tak kriticky rozšiřuje propast mezi zásobou a odbytem“. A pro tuto svou theorii krise získal nakonec šťastně i učedníka.

Ale podspotřeba mas, omezení masové spotřeby na míru nutnou pro obživu a rozmnožování není, žel, zjev nový. Trvá od té doby, co jsou vykořisťující a vykořisťované třídy. I v oněch dějinných obdobích, kdy postavení mas bylo obzvlášť příznivé, tedy na příklad v Anglii v XV. století, jevila se u nich podspotřeba. Byly daleky toho, aby měly k disposici a mohly spotřebovat svůj roční úhrnný výrobek. Je­‑li tedy podspotřeba trvalý, dějinný zjev již po tisíciletí, vidíme­‑li však všeobecné váznutí odbytu, propukající v krisích následkem nadvýroby teprve po padesát let, pak je zapotřebí veškeré vulgárně ekonomické plochosti páně Dühringovy k vysvětlování nové kolise nikoli novým zjevem nadvýroby, nýbrž podspotřebou, starou tisíciletí. Je to, jako bychom chtěli v matematice vysvětlovat změnu poměru dvou veličin, jedné stálé a druhé proměnné, nikoli tím, že ta proměnná se mění, nýbrž tím, že ta stálá zůstala táž. Podspotřeba mas je nutnou podmínkou všech forem společnosti spočívajících na vykořisťování, tedy i kapitalistické; ale teprve kapitalistická forma výroby vede ke krisím. Podspotřeba mas je tedy též podmínkou krisí a má v nich úlohu dávno uznávanou; ale právě tak málo nám říká o příčinách, proč se dnes krise vyskytují, jako o příčinách, proč se dříve nevyskytovaly.

Pan Dühring má vůbec podivné představy o světovém trhu. Viděli jsme, jak se pokouší jako pravý německý literátus vysvětlit skutečné průmyslové krise domnělými krisemi na lipském knižním trhu, bouři na moři bouří ve sklenici, vody. Domnívá se také. že dnešní podnikatelská výroba se musí „točit se svým odbytem převážně v kruhu majetných tříd“, což mu nevadí, aby o pouhých šestnáct stránek dále uvedl známým způsobem jako rozhodující novodobé průmysly průmysl železářský a bavlnářský, tedy právě ta dvě průmyslová odvětví, jejichž výrobky jsou jen z mizivě malé části konsumovány v kruzích majetných tříd a více než všechny ostatní odkázány na masový odbyt. Kamkoliv se u něho podíváme, nic než prázdné, rozporů plné tlachání. Avšak vezměme příklad z bavlnářského průmyslu. Jestliže v jediném, poměrně malém městě Oldhamu — jednom z tuctu měst o 50.000 až 100.000 obyvatel v okolí Manchestru, která provozují bavlnářský průmysl — jestliže v tomto jediném městě se ve čtyřech letech, 1872 až 1875, počet vřeten, která předou jen jediné číslo 32, rozmnožil z 2122\ \frac{1}{2} milionu na 5 milionů, takže v jediném středně velkém městě Anglie přede jediné číslo právě tolik vřeten, kolik jich má bavlnářský průmysl celého Německa s Elsaskem dohromady, a jestliže ostatní odvětví a střediska bavlnářského průmyslu Anglie a Skotska se rozšířila přibližně v témže poměru, pak je třeba silné dávky hluboké neukázněnosti k vysvětlování nynějšího úplného váznutí odbytu bavlněné příze a tkaniny z podspotřeby anglických mas a nikoli z nadvýroby anglických bavlnářských továrníků.19

Dosti. Nebudeme se přít s lidmi, kteří jsou v ekonomii tak nevědomí, že vůbec pokládají lipský knižní trh za trh ve smyslu novodobého průmyslu. Konstatujeme tedy pouze, že nám pan Dühring nedovede o krisích sdělit více, než že při nich nejde o nic „než o obyčejnou hru mezi přepětím a ochabnutím“, že přespekulování „nepochází jedině od bezplánovitého hromadění soukromých podniků“, nýbrž že „i ukvapenost jednotlivých podnikatelů a nedostatek soukromé obezřelosti je počítat k příčinám vzniku přílišné nabídky“. A co je zase „příčinou vzniku“ ukvapenosti a nedostatku soukromé obezřelosti? Právě táž bezplánovitost kapitalistické výroby, jež se jeví v bezplánovitém hromadění soukromých podniků. Splést si přeložení ekonomické skutečnosti na mravní výtku s objevením nové příčiny, je právě též značná „ukvapenost“.

Tím opusťme krisí. Když jsme byli v předešlé části prokázali nutnost jejich vzniku z kapitalistického způsobu výroby a jejich význam jako krisí tohoto výrobního způsobu samého, jako donucovacího prostředku k společnému převratu, nemusíme říci ani slovo proti plochostem páně Dühringovým o tomto předmětu. Přejděme k jeho positivním výtvorům, k „přirozené soustavě společnosti“.

Tato soustava, vybudovaná na „universálním principu spravedlnosti“, tedy bez zřetele na obtížné materiální skutečnosti, spočívá ve federaci hospodářských komun, mezi nimiž existuje „svoboda stěhování i nutnost přijímání nových členů podle určitých zákonů a správních norem“. Hospodářská komuna sama je především „obsáhlý schematismus světodějného dosahu“, daleko nad „pobloudilými polovičatostmi“ na př. jakéhosi Marxe. Znamená „společenství osob, které jsou spojeny svým veřejným právem rozhodovat o jistém okrsku půdy a o skupině výrobních závodů pro společnou činnost a společnou účast na výnosu“. Veřejné právo je „právo na věc… ve smyslu čisté publicistického poměru k přírodě a k výrobnímu zařízeni“. Co to má znamenat, s tím nechť si lámou hlavy juristi budoucí hospodářské komuny, my se vzdáváme jakéhokoliv pokusu. Dovídáme se jen tolik, že není nijak totožné s „korporativním vlastnictvím dělnických spolků“, jež by nevylučovaly vzájemnou konkurenci, ba ani mzdové vykořisťování. Přitom se jen tak poznamenává, že představa „kolektivního vlastnictví“, jak ji nacházíme u Marxe, je „při nejmenším nejasná a povážlivá, ježto tato představa budoucnosti vždy budí zdání, jako by neměla znamenat nic jiného než korporativní majetek dělnických spolků“. Je to zase jedna z mnohých „mrzkých manýr podstrkávání, panu Dühringovi vlastních, „pro jejichž vulgární vlastnost“ (jak on sám praví) „by se úplně hodilo pouze vulgární slovo špinavý“; je to nepravda, právě tak vzatá ze vzduchu, jako druhý vynález páně Dühringův, že kolektivní vlastnictví u Marxe je „zároveň individuální i společenské vlastnictví“.

Aspoň tolik se zdá jisté; publicistické právo hospodářské komuny na její pracovní prostředky je výlučně vlastnické právo alespoň vůči každé jiné hospodářské komuně i vůči společnosti a státu. Nemá však mít moc „navenek… postupovat s konečnou platností, neboť mezi různými hospodářskými komunami platí svoboda stěhování i nutnost přijímání nových členů podle určitých zákonů a správních norem… podobně… jako dnes příslušnost k nějakému politickému útvaru a jako účast na hospodářských obecních záležitostech“. Budou tedy bohaté i chudé hospodářské komuny a vyrovnání nastane návalem obyvatelstva do bohatých komun a vystěhováním z chudých. Jestliže ledy chce pan Dühring odstranit konkurenci výrobků mezi jednotlivými komunami národní organisací obchodu, pak klidně ponechává i nadále konkurenci výrobků. Konkurenci jsou odňaty věci. lidé jí zůstávají podrobeni.

Zatím ještě nemáme ani zdaleka jasno o „publicistickém právu“. O dvě stránky dále nám pan Dühring vysvětluje: Obchodní komuna prý sahá „především tak daleko, jako ona politicko­‑společenská oblast, jejíž příslušníci dohromady tvoří jednotný právní subjekt a v této vlastnosti rozhodují o veškeré půdě, budovách a výrobních zařízeních“. Nerozhoduje tedy přece jen jednotlivá komuna, nýbrž celý národ. „Veřejné právo“, „právo na věc“, „publicistický poměr k přírodě“ atd., nejsou tedy jen „při nejmenším nejasné a povážlivé“, jsou v přímém rozporu se sebou samými. Je to vlastně — alespoň pokud každá jednotlivá hospodářská komuna je zároveň právním subjektem — „individuální a zároveň společenské vlastnictví“ a tato „mlho­‑vitá obojakost“ se vyskytuje zase jen u pana Dühringa samého.

V každém případě rozhoduje hospodářská komuna o svých pracovních prostředcích k účelům výroby. Jak tato výroba postupuje? Po všem, co jsme se od pana Dühringa dověděli, úplné po starém, jenže na místo kapitalistů nastoupí komuna. Nanejvýš se dovídáme, že volba povolání se stane teprve teď svobodnou pro každého jednotlivce a že platí stejná pracovní povinnost.

Základní formou veškeré dosavadní výroby je dělba práce jednak uvnitř společnosti, jednak uvnitř jednotlivého výrobního závodu. Jak se k ní má Dühringova „socialita“?

První velkou společenskou dělbou práce je odluka města od venkova. Tento antagonismus je podle pana Dühringa „přirozenou povahou věci nevyhnutelný“. Ale „je vůbec povážlivé, myslit si propast mezi zemědělstvím a průmyslem… jako nevyplnitelnou. Ve skutečnosti je určitá míra stálosti převodu, jež slibuje v budoucnosti ještě značně stoupnout“. Již dnes se prý vsunula dvě průmyslová odvětví do zemědělství a venkovského obchodu: „v prvé řadě lihovarnictví, v druhé příprava cukru z řepy… výroba lihu je tak velkého významu, že ji spíše nedoceníme, než přeceníme“. A „kdyby bylo možno, následkem nějakých objevů, aby se vytvořil větší okruh průmyslových odvětví a byla by tu nutnost provoz lokalisovat na venkově a opřít jej přímo o výrobu surovin“, byl by tím oslaben protiklad mezi městem a venkovem a „získána nejrozsáhlejší základna pro vývoj civilisace“. Zatím „mohlo by něco podobného přijít v úvahu také přece ještě jinou cestou. Kromě technických nutností přicházejí vždy více v úvahu sociální potřeby, a když se stávají směrodatnými pro seskupování lidských činností, nebude již možno nedbat výhod, jež vyplývají ze systematicky blízkého spojení různých zaměstnání, jak se vyskytují na venkově, s činností při technickém zpracování“.

Protože v hospodářské komuně přicházejí v úvahu právě sociální potřeby, pospíší si tato komuna zjednat si v plné míře výše uvedené výhody, plynoucí ze spojení zemědělství a průmyslu? Neopomene nám pan Dühring sdělit se svou oblíbenou obšírností své „exaktnější pojetí“ toho, jak se „hospodářská komuna“ postaví k této otázce? Zklamal by se čtenář, který by si to myslil. Výše uvedené hubené, rozpačité obecně známé věci, otáčející se opět v lihovarnickém a cukrovarnickém okruhu, v němž platí pruské zemské právo, jsou vše, co je pan Dühring s to nám říci o protikladu mezi městem a venkovem v přítomnosti i budoucnosti.

Přejděme k dělbě práce v jednotlivostech. Zde je pan Dühring již o něco „exaktnější“. Mluví o osobě, která se má zabývat „výlučně jediným druhem činnosti“. Jde­‑li o zavedení nového výrobního odvětví, pak je otázka prostě taková, zda by bylo možno takřka vytvořit určitý počet existencí, jež se mají věnovat výrobě jednoho druhu výrobků, se žádoucí pro ně spotřebou (!). Libovolné odvětví výrobní nebude v socialitě „vyžadovat mnoho obyvatelstva“. A také v socialitě jsou „ekonomické odrůdy lidí, odlišující se způsobem života“. Tak zůstává ve sféře výroby všechno zhruba při starém. Ovšem v dosavadní společnosti panuje „chybná dělba práce“; v čem však spočívá a čím má být nahrazena v hospodářské komuně, o tom se dovídáme jen toto: „Co se týče zřetelů dělby práce samé, řekli jsme již výše, že je možno je považovat za vyřízené, jakmile se přihlíží ke skutečnostem různých přírodních příležitostí a k osobním schopnostem.“ Vedle schopností se uplatní ještě osobní náklonnost: „Půvab vzestupu k činnostem, které rozehrávají více schopností a předběžného vzdělání, spočíval by výlučně na náklonnosti k tomu kterému zaměstnání a na radosti z provozování právě této a ne jiné věci“ (provozování věci!). Tím se však probudí v socialitě soutěživost a „výrobě samé se dostane zájmu a tupé provozování, které ji cení pouze jako prostředek k výdělku, jehož má být dosaženo, nebude již převládajícím rysem poměrů“.

V žádné společnosti se samorostlým vývojem výroby — a dnešní společnost sem patří — neovládají výrobci výrobní prostředky, nýbrž výrobní prostředky ovládají výrobce. V každé takové společnosti zvrhá se nutně každá nová páka výroby v nový prostředek pro porobení výrobců výrobními prostředky. To platí především o oné páce výroby, která až do zavedení velkého průmyslu byla nejmocnější — dělba práce. Hned první velká dělba práce, odluka města od venkova, odsoudila venkovské obyvatelstvo k tisíciletému otupení a měšťáky k porobení každého z nich jeho vlastním jednotlivým řemeslem. Zničila základnu duševního vývoje jedněch a tělesného vývoje druhých. Přisvojuje­‑li si rolník půdu a měšťák řemeslo, přisvojuje si právě tak půda rolníka a řemeslo řemeslníka. Dělba práce rozdělí i člověka. Vypěstění jediné činnosti jsou obětovány všechny ostatní tělesné i duševní schopnosti. Toto zakrnění člověka roste touž měrou jako dělba práce, jež dosáhla svého nejvyššího vývoje v manufaktuře. Manufaktura rozkládá řemeslo v jeho jednotlivé dílčí úkony, přikazuje každý z nich jednotlivému dělníkovi jako životní povolání a takto jej doživotně připoutává k určité dílčí funkci a k určitému nástroji. „Zmrzačuje dělníka v abnormalitu, podporujíc jako ve skleníku jeho detailní zručnost potlačením celého světa produktivních pudů a vloh… Individuum samo je rozděleno, přeměněno v automatický hnací stroj dílčí práce“ (Marx) — hnací stroj, jenž v mnoha případech dosáhne své dokonalosti teprve doslovným tělesným i duševním zmrzačením dělníkovým. Strojové zařízení velkého průmyslu degraduje dělníka ze stroje na pouhé příslušenství stroje. „Z doživotní speciality ovládat dílčí nástroj stává se doživotní specialita sloužit dílčímu stroji. Strojového zařízení je zneužíváno k tomu, aby přeměňovalo dělníka už od dětství v část dílčího stroje.“ (Marx) A nejen dělníci, i třídy přímo nebo nepřímo vykořisťující dělníky jsou vlivem dělby práce porobovány nástrojem své činnosti; duševně prázdný měšťák svým vlastním kapitálem a svou dravostí po zisku, právník svými zkostnatělými právními představami, jež jej ovládají jako samostatná moc; „vzdělané stavy“ vůbec různými lokálními omezenostmi a jednostrannostmi, svou vlastní tělesnou i duševní krátkozrakostí, svým zakrněním, vzniklým výchovou přistřiženou na určitou specialitu, a doživotním připoutáním na tuto specialitu samu — i tehdy, když tato specialita je pouhou zahálkou.

Utopisté měli již úplně jasno o účincích dělby práce, o zakrnění jednak dělníka, jednak pracovní činnosti samé, jež je omezována na doživotní, jednotvárné, mechanické opakování jednoho a téhož úkonu. Zrušení protikladu mezi městem a venkovem požaduje jak Fourier, tak Owen jako první a základní podmínku pro zrušení staré dělby práce vůbec. Podle obou se má obyvatelstvo rozdělit ve skupiny o šestnácti stech až třech tisících po celé zemi; každá skupina bydlí ve středu svého území v obrovském paláci a vede společnou domácnost. Fourier mluví sice tu a tam o městech, ta však sama se skládají zase jen ze čtyř až pěti takových blízko sebe položených paláců. U obou je každý člen společnosti zúčastněn jak v zemědělství, tak v průmyslu; u Fouriera mají v tom hlavní úlohu řemeslo a manufaktura, u Owena naproti tomu již i velký průmysl, a proto Owen požaduje zavedení parní síly a strojového zařízení do práce v domácnosti. Ale i v zemědělství a v průmyslu požadují oba co největší střídání zaměstnání pro každého jednotlivce a tudíž vyškolení mládeže pro technickou činnost pokud možno všestrannou. Podle obou se má člověk vyvíjet universálně universální praktickou činností a práce má dostat opět půvab přitažlivosti, o nějž přišla dělbou, předně tímto střídáním a jemu odpovídajícím krátkým trváním „sezení“, věnovaného každé jednotlivé práci, abychom použili Fourierova výrazu. Oba jsou již vysoko nad způsobem myšlení vykořisťujících tříd, jenž přešel na pana Dühringa a podle něhož je protiklad mezi městem a venkovem přirozenou povahou věci nevyhnutelný. Podle tohoto pošetile předpojatého způsobu myšlení by jistý počet „existencí“ za všech okolností musel být odsouzen k vyrábění jednoho druhu výrobků, neboť chce na věčné věky udržet „ekonomické odrůdy“ lidí, lišících se způsobem života, lidí, kteří mají radost z konání právě této a žádné jiné věci, kteří tedy poklesli tak hluboko, že se ze svého vlastního porobení a zjednostranění těší. Proti základním myšlenkám, ba proti nejsmělejším fantasiím „idiota“ Fouriera, proti nejnuznějším ideám „hrubého, slabého a nedostatečného“ Owena stojí pan Dühring, sám ještě porobený dělbou práce, jako prostořeký trpaslík.

Společnost, stávajíc se vládkyní všech výrobních prostředků, aby jich společensky plánovitě používala, odstraňuje dosavadní porobení lidí jejich vlastními výrobními prostředky. Společnost se ovšem nemůže osvobodit, aniž je osvobozen každý jednotlivec. Starý výrobní způsob musí tedy být od základu převrácen a zejména musí zmizet stará dělba práce. Místo ní musí nastoupit organisace výroby, v níž by na jedné straně žádný jednotlivec nemohl svalit na druhého svůj podíl na produktivní práci, této přirozené podmínce lidské existence; v níž na druhé straně produktivní práce, místo aby byla prostředkem porobení, by se stala prostředkem osvobození lidí, poskytujíc každému jednotlivci příležitost, aby mohl všechny své schopnosti, tělesné i duševní, všemi směry rozvinout a uplatnit, a v níž by se z břemene takto stala požitkem.

To dnes již není fantasií ani zbožným přáním. Za současného vývoje produktivních sil stačí již vystupňování výroby, dané samotným faktem Zespolečenštění výrobních sil, stačí již odstranění zábran a poruch, vznikajících z kapitalistického způsobu výroby, stačí již odstranění onoho plýtvání výrobky i výrobními prostředky, aby — při všeobecné účasti na práci — pracovní doba byla zredukována na míru podle nynějších představ nepatrnou.

Právě tak odstranění staré dělby práce není požadavkem proveditelným jen na úkor produktivity práce. Naopak. Velkým průmyslem stalo se podmínkou výroby samé. „Strojový provoz odstraňuje nutnost utvrzovat manufakturním způsobem rozdělení dělnických skupin pro různé stroje stálým přivykáním týchž dělníků téže funkci. Ježto celkový pohyb továrny nevychází z dělníka, nýbrž ze stroje, mohou se osoby neustále střídat bez porušení pracovního procesu… Konečně rychlost, s níž se lze v mladistvém věku naučit práci u stroje, odstraňuje i nutnost vychovat zvláštní třídu dělníků ve výlučně strojové dělníky.“ Avšak kapitalistický způsob používání strojového zařízení musí ve staré dělbě práce s jejími zkostnatělými partikulárnostmi pokračovat dále, ačkoli se stala technicky zbytečnou, samo strojové zařízení se bouří proti tomuto anachronismu. Technická základna velkého průmyslu je revoluční. „Strojovým zařízením, chemickými procesy a jinými metodami převrací stále technickou základnu výroby i funkce dělníků a společenské kombinace pracovního procesu. Tím stále revolucionuje i dělbu práce uvnitř společnosti a vrhá bez ustání masy kapitálu a dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje tedy střídání práce, tok funkce, všestrannou pohyblivost dělníkovu… Viděli jsme, jak se tento absolutní protiklad… vybíjí v neustálém obětování dělnické třídy, v bezmezném plýtvání pracovními silami a ve spoustách zaviněných společenskou anarchií. To je negativní stránka. Jestliže se však nyní prosazuje střídání práce jen jako podmanivý přírodní zákon se slepě ničivým účinkem přírodního zákona, narážejícího všude na překážky, pak zase velký průmysl svými katastrofami činí otázkou života a smrti uznání střídání práce, a tudíž co největší mnohostrannost dělníkovu, za obecný společenský výrobní zákon, jemuž je třeba přizpůsobit poměry, aby se mohl normálně uplatnit. Velký průmysl činí otázkou života a smrti nahrazení ohromného množství bídného dělnického obyvatelstva, udržovaného v záloze pro střídavou potřebu vykořisťování kapitálem — absolutní pohotovostí lidí pro měnící se požadavky práce; nahrazení dílčího individua, pouhého nositele společenské detailní funkce, všestranně vyvinutým individuem, pro něž různé společenské funkce jsou vzájemně se střídajícími druhy činnosti“ (Marx, „Kapitál“).

Tím, že nás velký průmysl naučil přeměňovat k technickým účelům molekulární pohyb, jenž je více méně všude, v pohyb mas, zbavil průmyslovou výrobu ve značné míře místních hranic. Vodní síla byla místní, parní síla je svobodná. Je­‑li vodní síla nutně venkovská, není parní síla nikterak nutně městská. Co ji soustřeďuje převážně ve městech, přetvářejíc tovární vesnice v tovární města, to je její kapitalistické upotřebení. Tím však současně podkopává podmínky svého vlastního provozu. Prvním požadavkem parního stroje a hlavním požadavkem téměř všech provozních odvětví velkého průmyslu je poměrně čistá voda. Tovární město však přeměňuje všechnu vodu v páchnoucí břečku. Ačkoli je tedy soustředění ve městech základní podmínkou kapitalistické výroby, přece směřuje každý jednotlivý průmyslový kapitalista z velkých měst, jím nutně vytvořených, ven, k provozu na venkově. Tento proces je možno podrobně studovat v okresech textilního průmyslu Lancashire a Yorkshire; kapitalistický velkoprůmysl tam vytváří stále nová velkoměsta tím, že stále prchá z měst na venkov. Podobně v okresech kovoprůmyslu, kde částečně jiné příčiny vyvolávají tytéž účinky.

Tento nový bludný kruh, tento stále nově vznikající rozpor novodobého průmyslu může odstranit zase jen odstranění jeho kapitalistického charakteru. Jen společnost, která dává svým výrobním silám harmonicky do sebe zapadat podle jediného velkého plánu, může dovolit průmyslu, aby se usazoval po celé zemi tak roztroušeně, jak je to nejpřiměřenější pro jeho vlastní vývoj a pro udržení, po případě vývoj ostatních prvků přírody.

Odstranění protikladu mezi městem a venkovem je podle toho nejen možné, ale stalo se přímo nutností průmyslové výroby samé, jako se stalo nutností i pro zemědělskou výrobu a nadto i pro veřejné zdravotnictví. Jen splynutí města a venkova může odstranit dnešní otrávenost vzduchu, vody i půdy, jen tak mohou být výkaly mas, chřadnoucích dnes ve městech, upotřebeny k pěstování rostlin místo k pěstování nemocí.

Kapitalistický průmysl se již učinil poměrně nezávislým na omezenosti míst, kde jsou produkovány jeho suroviny. Textilní průmysl zpracovává suroviny z valné většiny dovážené. Španělské železné rudy jsou zpracovávány v Anglii a Německu, španělské a jihoamerické měděné rudy v Anglii. Každá uhelná oblast zásobuje palivem průmyslový okruh, přesahující daleko za její hranice a každoročně vzrůstající. Na celém evropském pobřeží jsou poháněny parní stroje anglickým, místy německým a belgickým uhlím. Společnost zbavená mezí, které jí klade kapitalistická výroba, může jít ještě o mnoho dále. Tím, že plodí pokolení všestranně vyškolených výrobců, kteří rozumějí vědeckým základům veškeré průmyslové výroby a z nichž každý prakticky prodělal celou řadu výrobních odvětví od začátku až do konce, vytváří novou výrobní sílu, která přehojně vyváží práci při dopravě surovin a paliv, dovážených z větší vzdálenosti.

Odstranění odluky města od venkova není tedy utopií ani po té stránce, pokud je podmíněno co nejrovnoměrnějším rozdělením velkého průmyslu po celé zemi. Civilisace nám ovšem ve velkých městech zanechala dědictví, jehož odstranění bude stát mnoho času a námahy. Ale toto dědictví musí být a bude odstraněno, byť to byl proces zdlouhavý. Ať už budou osudy německé říše pruského národa jakékoliv, Bismarck může jíl do hrobu s hrdým vědomím, že se jistě splní jeho zamilované přání: zánik velkých měst.

A nyní se podívejme na dětinskou představu páně Dühringovu, že by se společnost mohla zmocnit veškerých výrobních prostředků, aniž by od základu převrátila starý způsob výroby a především aniž by odstranila starou dělbu práce; jako by vše bylo odčiněno, jakmile jen „se bere zřetel na přírodní příležitosti a osobní schopnosti“ — při čemž i nadále celé masy existencí budou porobovány vyráběním jediného druhu výrobků, celá „obyvatelstva“ budou zaměstnávána jediným výrobním odvětvím a lidstvo se bude i nadále dělit v množství různě zmrzačených „ekonomických odrůd“, jako jsou „přidavači“ a „architekti“. Společnost se má stál vládkyní výrobních prostředků jako celek, aby každý jednotlivec zůstal otrokem svého výrobního prostředku a mohl si jen volit, kterého výrobního prostředku. A rovněž se podívejme na způsob, jak pan Dühring pokládá odluku města od venkova „podle povahy věci za nevyhnutelnou“ a jak dovede objevit pouze slabý paliativní prostředek v odvětvích, která jsou svou souvislostí specificky pruská: lihovarnictví a cukrovarnictví, jak činí rozptýlení průmyslu po celé zemi závislým na nějakých budoucích objevech a na přinucení opřít provoz bezprostředně o dobýváni surovin — surovin, kterých se již nyní používá ve stále vzrůstajících vzdálenostech od místa jejich původu! — a jak se konečně pokouší krýt si záda ujištěním, že sociální potřeby nakonec přece jen vynutí spojení zemědělství a průmyslu proti hospodářským zřetelům, jako kdyby se tím přinášela hospodářská oběť!

Ovšem, abychom viděli, že revoluční prvky, jež odstraní starou dělbu práce spolu s odlukou města od venkova a provedou převrat v celé výrobě, že tyto prvky jsou již v zárodku obsaženy ve výrobních podmínkách novodobého velkého průmyslu a že jim dnešní kapitalistický výrobní způsob brání v rozvoji, k tomu je třeba trochu širšího obzoru, než je oblast, v níž platí pruské zemské právo země, kde kořalka a cukr jsou rozhodujícími průmyslovými výrobky a kde je možno obchodní krise studovat na knižním trhu. K tomu je nutno znát opravdový velký průmysl, jeho dějiny a jeho dnešní skutečný stav, zvláště v zemi, v níž je domovem a v níž jedině dosáhl svého klasického rozvoje; a potom ani nepomyslíme na to, abychom se snažili zploštit a snížit novodobý vědecký socialismus na specificky pruský socialismus páně Dühringův.

IV

ROZDĚLOVÁNÍ

Viděli jsme již dříve, že dühringovská ekonomie vrcholila poučkou: kapitalistický výrobní způsob je zcela dobrý a může zůstat nadále, ale kapitalistický způsob rozdělování je špatný a musí zmizet. Vidíme nyní, že ,,socialita“ páně Dühringova není nic jiného než provedení této věty ve fantasii. Skutečně se ukázalo, že pan Dühring téměř nemá co vytknout výrobnímu způsobu kapitalistické společnosti jako takovému, že chce podržet starou dělbu práce ve všech podstatných rysech, a tudíž ani o výrobě ve své hospodářské komuně nedovede říci téměř ani slova. Výroba je ovšem obor, v němž jde o hmatatelná fakta, v němž tedy „racionální fantasie“ smí povolit rozmachu své svobodné duše jen málo prostoru, protože nebezpečí blamáže je příliš nasnadě. Naproti tomu rozdělování, jež podle názoru páně Dühringova přece s výrobou vůbec nesouvisí, jež podle něho není určováno výrobou, nýbrž pouhým aktem vůle — toto rozdělování je pole, predestinované pro jeho „sociální alchymistiku“.

Proti stejné výrobní povinnosti staví se stejné spotřební právo, organisované v hospodářské komuně a v obchodní komuně, zahrnující větší počet hospodářských komun. Zde je „směňována práce… podle zásady stejného odhadu za jinou práci… výkon a protivýkon představují zde skutečnou rovnost pracovních veličin“. A toto „postavení lidských sil na roveň“ platí, „i když jednotlivci vykonali více nebo méně, nebo náhodou také nic“; neboť můžeme všechna konání, pokud vyžadují času a síly, pokládat za pracovní výkony — ledy i hru v kuželky a procházku. K této směně však nedochází mezi jednotlivci, ježto vlastníkem všech výrobních prostředků, tedy i všech výrobků jsou všichni dohromady, nýbrž dochází k ní jednak mezi hospodářskou komunou a jejími jednotlivými členy, jednak mezi různými hospodářskými a obchodními komunami samými. Zvláště jednotlivé hospodářské komuny ve svém rámci nahradí maloobchod plně plánovitým odbytem. Právě tak je organisován obchod ve velkém. „Systém svobodné hospodářské společnosti… zůstane tudíž vleklým směnným zařízením, jehož opatření se provádějí na podkladě daném vzácnými kovy. Pochopením této nevyhnutelně nutné základní vlastnosti se naše schema odlišuje od všech oněch mlhovitostí, jimiž jsou zatíženy i nejracionálnější formy dnes běžných socialistických představ.“

Hospodářská komuna, jako první přivlastňovatelka společenských výrobků, má určit za účelem této směny „pro každý druh předmětů jednotnou cenu“ podle průměrných výrobních nákladů. „Co znamenají dnes tak zvané vlastní výrobní náklady… pro hodnotu a cenu, to (v socialitě)… vykonají odhady množství práce, která má být vynaložena. Výsledkem těchto odhadů, které lze podle zásady i hospodářsky stejného práva každé osobnosti převést konec konců na přihlížení k počtu zúčastněných osob, bude poměr cen, odpovídající jak přirozeným poměrům výroby, tak společenskému právu zhodnocovacímu. Výroba vzácných kovů zůstane podobně jako dnes směrodatnou pro určení hodnot peněz… Z toho je vidět, že ve změněném společenském zřízení míra a základ pro určování nejdříve hodnoty a pak poměru, v němž se výrobky navzájem směňují, se nejen neztratí, nýbrž teprve náležitě získá.“ Slavná „absolutní hodnota“ je konečně realisována.

Na druhé straně však bude muset komuna i jednotlivcům umožnit kupování výrobků jí vyrobených tím, že bude vyplácet každému jistou denní, týdenní nebo měsíční peněžitou částku, jež má být pro všechny stejná, jako ekvivalent za jeho práci. „Je tedy s hlediska sociality lhostejné, pravíme­‑li, že mzda za práci musí vymizet, nebo že se musí stát výlučnou formou hospodářských důchodů.“ Avšak stejné mzdy a stejné ceny tvoří „kvantitativní, i když ne kvalitativní rovnost spotřeby“, a tím je „universální zásada spravedlnosti“ hospodářsky uskutečněna. O určení výše této mzdy budoucnosti praví nám pan Dühring jen tolik, že i zde, jako ve všech jiných případech, se směňuje „stejná práce za stejnou práci“. Za šestihodinovou práci se tedy bude platit peněžitá částka, jež v sobě ztělesňuje rovněž šest pracovních hodin.

Ale „universální zásada spravedlnosti“ se nesmí nikterak zaměňovat za ono hrubé rovnostářství, jež měšťáka tak velice popouzí proti každému, zvláště proti spontánnímu dělnickému komunismu. Tato „universální zásada“ není zdaleka tak neúprosná, jak by chtěla vypadat. „Zásadní rovnost hospodářských právních nároků nevylučuje, aby se k tomu, co vyžaduje spravedlnost, dobrovolně nepřidal ještě výraz zvláštního uznání a pocty… Společnost uctívá samu sebe tím, že vyznamenává vyšší druh výkonu mírným nadvybavením pro spotřebu.“ A též pan Dühring uctívá sebe sama, když spojuje holubičí nevinnost s hadí lstivostí a takto dojemně pečuje o mírnou nadspotřebu Dühringů budoucnosti.

Tím je kapitalistický způsob rozdělování nadobro odstraněn. Neboť „připustíme­‑li, že by za takového stavu někdo měl skutečně k disposici nadbytek soukromých prostředků, nemohl by pro něj vymyslit žádné kapitálové upotřebení. Žádný jednotlivec ani žádná skupina by je od něho nepřevzala pro výrobu jinak než cestou směny nebo koupě, nikdy by však nedošlo k tomu, aby mu platila úroky nebo zisk. Tím se stává přípustným „dědění, odpovídající zásadě rovnosti“. Je nevyhnutelné, neboť „jisté dědění bude vždy nevyhnutelným průvodcem rodinné zásady“. Ani dědické právo nebude moci vést k nahromadění rozsáhlejšího jmění, ježto zde tvoření majetku „…nikdy již nebude mít za účel vytváření výrobních prostředků a rentových existencí“.

Tím by byla hospodářská komuna šťastně hotova. Podívejme se teď, jak hospodaří.

Máme za to, že všechny předpoklady páně Dühringovy jsou úplně realisovány; máme tedy za to, že hospodářská komuna platí každému ze svých členů za denní šestihodinovou práci jistou peněžní částku, v níž je rovněž ztělesněno šest pracovních hodin, na příklad dvanáct marek. Předpokládejme rovněž, že ceny přesně odpovídají hodnotám, tedy za našich předpokladů zahrnují pouze náklady na suroviny, opotřebování strojového zařízení, spotřebu pracovních prostředků a zaplacenou mzdu za práci. Hospodářská komuna o stu pracujících členů vyrobí denně zboží v hodnotě 1200 marek, za rok o třech stech pracovních dnech v hodnotě 360.000 marek a vyplatí tutéž částku svým členům, z nichž každý se svým denním podílem 12 nebo ročním podílem 3600 marek naloží, jak mu libo. Na konci roku a na konci století nebude komuna bohatší než na počátku. Nebude za tuto dobu ani s to poskytnout mírné „nadvybavení“ pro spotřebu páně Dühringovu, nechce­‑li sáhnout na svůj fond výrobních prostředků. Na akumulaci se úplně zapomnělo. Ještě hůře: ježto akumulace je společenská nutnost a ježto ponecháním peněz je dána pohodlná forma akumulace, vyzývá organisace hospodářské komuny svoje členy přímo k soukromé akumulaci, a tím ke svému vlastnímu zničení.

Jak uniknout tomuto rozštěpení v povaze hospodářské komuny? Mohla by se utéci k oblíbenému „zdanění“, k přirážce na ceně, a svoji roční výrobu prodat za 480.000 marek místo za 360.000 marek. Ježto však všechny ostatní hospodářské komuny jsou v téže situaci a musily by dělat totéž, byla by každá při směně druhou nucena platit právě tolik „zdanění“, kolik strká do kapsy, a „tribut“ by musil takto připadnout jen na její vlastní členy.

Anebo to vyřídí zkrátka tím, že platí každému členu za šestihodinovou práci výrobkem práce méně než šestihodinové, řekněme čtyř hodin práce, tedy místo 12 marek pouze 8 marek denně, nechávajíc však ceny zboží na staré výši. Činí v tomto případě přímo a otevřeně, oč se v dřívějším případě pokouší skrytě a oklikou: vytváří Marxovu nadhodnotu v roční částce 120.000 marek, platíc své členy úplně kapitalistickým způsobem pod hodnotou jejich výkonu a počítajíc jim nadto zboží, jež mohou kupovat pouze u ni, za plnou hodnotu. Hospodářská komuna může tedy dojít jen k reservnímu fondu a odhalí se jako „zušlechtěný trucksystém“20 na nejširší komunistické základně.

Tedy jedno z dvojího: Buď směňuje hospodářská komuna „stejnou práci za stejnou práci“ a pak fond na udržování a rozšiřování výroby nemůže akumulovat ona, nýbrž jen soukromníci. Nebo takový fond vytvoří a pak nesměňuje „stejnou práci za stejnou práci“.

Tak je tomu s obsahem směny v hospodářské komuně. Jak je tomu s formou? Směna je zprostředkována kovovými penězi a pan Dühring si nemálo zakládá na „světodějném významu“ tohoto zlepšení. Ale ve styku komuny s jejími členy nejsou peníze penězi, nefungují jako peníze. Slouží za pouhý certifikát práce, konstatují, mluveno s Marxem, „pouze individuální podíl výrobcův na společné práci a jeho individuální nárok na část společného výrobku, určenou ke spotřebě“, a nejsou v této funkci „penězi právě lak jako třeba vstupenka do divadla“. Mohou být takto nahrazeny jakoukoliv známkou, jako je Weitling nahrazuje „komerční knížkou“, v níž jsou na jedné straně potvrzeny pracovní hodiny a na druhé požitky za ně obdržené. Zkrátka: ve styku hospodářské komuny s jejími členy fungují peníze jednoduše jako „owenovské peníze za pracovní hodiny“, tento „bludný výtvor“, na nějž pan Dühring tak vznešeně shlíží a jejž přece jen musí sám zavést do svého hospodářství budoucnosti. Zdali známkou, jež označuje míru vyplněné „výrobní povinnosti“ a tím získaného „práva na potřebu“, je cár papíru, mizerný fenik nebo kousek zlata, je pro tento účel lhostejné. Pro jiné účely však naprosto ne, jak se ukáže.

Jestliže tedy kovové peníze již ve styku hospodářské komuny s jejími členy nefungují jako peníze, nýbrž jako zastřená pracovní známka, pak ještě méně dojdou své funkce peněz ve směně mezi různými hospodářskými komunami. Zde jsou kovové peníze za předpokladů páně Dühringových zcela zbytečné. Skutečně — stačilo by pouhé účetnictví, jež provádí směnu výrobků stejné práce za výrobky stejné práce mnohem jednodušeji, počítá­‑li s přirozeným měřítkem práce — časem, pracovní hodinou jako jednotkou — než převádí­‑li teprve pracovní hodiny na peníze. Směna je ve skutečnosti čistě naturální směnou; všechny vícepožadavky lze lehce a jednoduše vyrovnat poukázkami na jiné komuny. Kdyby však nějaká komuna měla skutečně vůči jiným komunám schodek, pak nemůže všechno „ve vesmíru se vyskytující zlato“, byť sebevíce bylo „od přírody penězi“, ušetřit komunu od osudu, že musí tento schodek nahradit zvýšenou vlastní prací, nechce­‑li upadnout v dlužní závislost na jiných komunách. Ostatně, nechť má čtenář neustále na paměti, že zde nikterak nekonstruujeme budoucnost. Prostě přijímáme předpoklady páně Dühringovy a vyvozujeme z nich jen nevyhnutelné důsledky.

Tedy ani při směně mezi hospodářskou komunou a jejími členy, ani při směně mezi komunami nemůže zlato, jež je „od přírody penězi“, tuto svoji přirozenou povahu uskutečnit. Přesto mu pan Dühring předpisuje, že má i v „socialitě“ plnit funkci peněz. Musíme se tedy poohlédnout po jiném působišti pro tuto peněžní funkci. A toto působiště existuje. Podle pana Dühringa je sice každý schopný „kvantitativně stejně potřebovat“, pan Dühring však k tomu nemůže nikoho nutit. Naopak, je hrdý na to, že v jeho světě může každý se svými penězi dělat co chce. Nemůže tedy zabránit, aby si jedni ukládali malý peněžní poklad, zatím co jiní nevycházejí se mzdou, jež jim byla vyplacena. Ba podle něho je to nevyhnutelné, protože v dědickém právu výslovně uznává společný majetek rodiny, z čehož potom dále vyplývá povinnost rodičů vydržovat děti. Tím však dostává kvantitativně stejná spotřeba velikou trhlinu. Mládenec si žije skvěle a bezstarostně ze svých osmi nebo dvanácti marek denně, kdežto vdovec s osmi nezletilými dětmi s nimi jen s bídou vychází. Na druhé straně však komuna tím, že bez okolků přijímá peníze při placení, připouští možnost, že tyto peníze jsou získány jinak než vlastní prací. Non olet.21 Ona neví, odkud pocházejí. Tím jsou však dány všechny předpoklady k tomu, že kovovým penězům, jež posud hrály úlohu pracovní známky, se může dostat skutečně funkce peněz. Je zde příležitost i podnět jednak k tvoření pokladu, jednak k zadlužení. Potřebný si vypůjčí u toho, kdo si nashromáždil poklad. Vypůjčené peníze, přijaté komunou jako úplata za životní prostředky, stávají se opět tím, čím jsou v dnešní společnosti, společenským ztělesněním lidské práce, skutečnou mírou práce, obecným oběživem. Všechny „zákony a správní normy“ světa jsou proti tomu právě tak bezmocné, jako proti násobilce nebo proti chemickému složení vody. A ježto shromažďovatel pokladu je s to vynutit si úroky na potřebném, je s kovovými penězi, fungujícími jako peníze, zavedena opět i úroková lichva.

Až potud jsme zkoumali jen účinky zachování kovových peněz uvnitř oblasti působnosti Dühringovy hospodářské komuny. Avšak vně této oblasti jde zatím ostatní hříšný svět klidně dále svým starým chodem. Na světovém trhu zůstávají zlato a stříbro světovými penězi, obecným kupovadlem a platidlem, absolutním ztělesněním bohatství. A s touto vlastností vzácného kovu vzniká pro jednotlivé hospodářské komunisty nová pohnutka k shromažďování pokladu, k obohacení, k lichvě, pohnutka pohybovat se proti komuně a vně jejích hranic volně a nezávisle zhodnocovat nahromaděné individuální bohatství na světovém trhu. Lichváři se změní v obchodníky s oběživem, v bankéře, v pány nad oběživem a světovými penězi, a tím v pány nad výrobou, a tím v pány nad výrobními prostředky, byť by výrobní prostředky ještě dlouhá léta figurovaly podle jména jako vlastnictví hospodářské a obchodní komuny. Tím se však shromažďovatelé pokladu a lichváři, kteří se stali bankéři, stávají i pány hospodářské a obchodní komuny samé. „Socialita“ páně Dühringova se ve skutečnosti velmi podstatně liší od „mlhovitostí“ ostatních socialistů. Nemá jiný účel, než znovu vytvořit vysoké peněžnictví, pod jehož kontrolou a pro jehož měšec se bude statečně plahočit — jestliže se vůbec sejde a udrží. Jedinou záchranou by pro ni bylo, kdyby shromažďovatelé pokladu dali přednost tomu, aby s pomocí svých světových peněz z komuny co nejrychleji — utekli.

Při rozsáhlé neznalosti staršího socialismu, panující v Německu, mohl by teď nějaký nevinný jinoch nadhodit otázku, zda by na příklad i Owenovy pracovní známky nemohly zavdat podnět k podobnému zneužití. Není sice naší úlohou vykládat zde význam těchto pracovních známek, ale přesto uveďme pro srovnání Dühringova „obsáhlého schematismu“ s „hrubými, matnými a ubohými ideami“ Owenovými toto. Předně: k takovému zneužití Owenových pracovních známek bylo by třeba přeměnit je ve skutečné peníze, zatím co pan Dühring předpokládá skutečné peníze, avšak chce jim zakázat, aby fungovaly jinak než jako pouhé pracovní známky. Kdežto tam to bylo skutečné zneužití, prosazuje se zde imanentní, na lidské vůli nezávislá povaha peněz, peníze si vynucují sobě vlastní, správné použití naproti zneužití, jež jim pan Dühring chce vnutit svou vlastní neznalostí povahy peněz. Za druhé: u Owena jsou pracovní známky jen přechodnou formou k úplné pospolitosti a k svobodnému používání společenských pomocných zdrojů, a mimo to nanejvýš prostředkem, jak učinit komunismus přijatelným britskému publiku. Kdyby tedy nějaké zneužití donutilo Owenovu společnost k odstranění pracovních známek, pak by tato společnost učinila další krok k svému cíli a dostala by se na dokonalejší stupeň vývoje. Jestliže však Dühringova hospodářská komuna odstraní peníze, zničí naráz svůj „světodějný význam“, odhodí svoji nejvlastnější krásu, přestane být Dühringovou  hospodářskou komunou a klesne k mlhovitostem, z nichž se ji pan Dühring snažil pozvednout, věnovav tomu tolik trpké práce své racionální fantasie.22

Nuže, odkud pocházejí všechna ta podivná bloudění a zmatky této Dühringovy hospodářské komuny? Jednoduše z mlhovitosti, která v hlavě páně Dühringově zahaluje pojmy hodnoty a peněz a která jej nakonec dohání ke snaze odhalit hodnotu práce. Ježto pak pan Dühring naprosto nemá monopol na tuto mlhovitost pro Německo, naopak, nachází hojnou konkurenci, „přemůžeme se na okamžik, abychom rozmotali klubko“, jež nám zde zamotal.

Jediná hodnota, kterou ekonomie zná, je hodnota zboží. Co je zboží? Výrobky vyrobené ve společnosti více méně isolovaných soukromých výrobců, tedy především soukromé výrobky. Avšak tyto soukromé výrobky se stávají zbožím teprve tehdy, když nejsou vyráběny pro vlastní spotřebu, nýbrž pro spotřebu jiných, tedy pro společenskou spotřebu; vstupují ve společenskou spotřebu směnou. Soukromí výrobci jsou tedy ve společenské spojitosti, tvoří společnost. Jejich výrobky, ačkoliv soukromé výrobky každého jednotlivce, jsou tudíž současně, ale neúmyslně a takřka proti vůli, také společenskými výrobky. V čem spočívá společenský ráz těchto soukromých výrobků? Zřejmě ve dvou vlastnostech: předně v tom, že všechny uspokojují nějakou lidskou potřebu, mají užitnou hodnotu nejen pro výrobce, nýbrž i pro jiné; a za druhé v tom, že ač jsou výrobky nejrůznějších soukromých prací, jsou zároveň výrobky lidské práce vůbec, obecně lidské práce. Pokud mají užitnou hodnotu i pro jiné, mohou vůbec vstupovat ve směnu; pokud je v nich všech obsažena obecně lidská práce, prosté vynaložení lidské pracovní síly, mohou podle množství této práce, obsažené v každém z nich, být ve vzájemné směně porovnávány, kladeny naroveň nebo ne naroveň. Ve dvou stejných soukromých výrobcích může být za nezměněných společenských poměrů obsaženo nestejné množství soukromé práce, ale vždy jen stejně mnoho obecně lidské práce. Nezručný kovář může udělat pět podkov za dobu, za kterou jich zručný udělá deset. Ale společnost nehodnotí nahodilou nezručnost jednoho, uznávajíc za obecně lidskou práci pouze práci normální, průměrné zručnosti. Jedna z pěti podkov prvního kováře nemá tedy ve směně více hodnoty, než jedna podkova z oněch desíti, vykovaných za tutéž pracovní dobu oním druhým. Soukromá práce obsahuje obecně lidskou práci, jen pokud je společenský nutná.

Pravím­‑li tedy, že nějaké zboží má tuto určitou hodnotu, pravím: 1. že je společensky užitečným výrobkem; 2. že je vyrobeno soukromou osobou na soukromý účet; 3. že, ač výrobek soukromé práce, je přece současně a takřka nevědomě nebo nechtěně i výrobkem společenské práce, a to určitého množství této práce, stanoveného společenskou cestou, směnou; 4. nevyjadřuji toto množství v práci samé, v tolika a tolika pracovních hodinách, nýbrž v jiném zboží. Pravím­‑li tedy, že tyto hodiny mají tolik hodnoty jako tento kus sukna a každé má hodnotu padesáti marek, pravím tím: v hodinách, v suknu a v penězích tkví stejně mnoho společenské práce. Konstatuji tedy, že jimi representovaná společenská pracovní doba byla společensky změřena a shledána stejnou. Ale nikoliv přímo, absolutně, jak se pracovní doba jinak měřívá, v pracovních hodinách nebo dnech atd., nýbrž oklikou, pomocí směny, relativně. Nemohu tedy také vyjádřit toto zjištěné množství pracovní doby v pracovních hodinách, jejichž počet je mi neznámý, nýbrž rovněž jen oklikou, relativně, v jiném zboží, které představuje stejné množství společenské pracovní doby. Hodiny mají tutéž hodnotu jako kus sukna.

Avšak výroba zboží a směna zboží, nutíce společnost na nich spočívající k léto oklice, nutí ji rovněž k jejímu co největšímu zkrácení. Vylučují ze sprostého zboží jakési vznešené zboží, ve kterém je možno jednou provždy vyjádřit hodnotu všeho ostatního zboží, totiž ono zboží, jež platí za bezprostřední ztělesnění společenské práce, a tak se stává přímo a bezpodmínečně směnitelným za všechno zboží — peníze. Peníze jsou již v zárodku obsaženy v pojmu hodnoty, jsou jen rozvinutou hodnotou. Ale zatím co hodnota zboží se vůči zboží samému osamostatňuje v penězích, do společnosti, vyrábějící a směňující zboží, vstupuje nový faktor s novými společenskými funkcemi a účinky. Prozatím to pouze konstatujeme, aniž se tím budeme blíže zabývat.

Ekonomie výroby zboží není nikterak jedinou vědou, která má co dělat s jen relativně známými faktory. Ani ve fysice nevíme, kolik jednotlivých molekul plynu je v daném objemu plynu za daného tlaku a teploty. Ale víme, že pokud je správný Boylův zákon, obsahuje takový daný objem nějakého plynu právě tolik molekul, jako stejný objem libovolného jiného plynu za stejného tlaku a stejné teploty. Můžeme tedy srovnávat nejrůznější objemy nejrůznějších plynů za nejrůznějších tlakových a tepelných podmínek co do jejich molekulárního obsahu; a vezmeme­‑li 1 litr plynu při 0°C a 760 mm tlaku za jednotku, můžeme touto jednotkou měřit onen molekulární obsah. — V chemii jsou nám rovněž neznámy absolutní atomové váhy jednotlivých prvků. Avšak známe je relativně, známe­‑li jejich vzájemné poměry. Jako tedy výroba zboží a její ekonomie dostává relativní výraz pro neznámá jí množství práce, obsažená v jednotlivém zboží, tím, že toto různé zboží porovnává co do jeho relativního obsahu práce, tak si zjednává chemie relativní výraz pro velikost neznámých jí atomových vah tím, že porovnává jednotlivé prvky co do jejich atomové váhy, tím, že vyjadřuje atomovou váhu jednoho v násobcích nebo zlomcích druhého (síra, kyslík, vodík), A jako výroba zboží povyšuje zlato na absolutní zboží, na všeobecný ekvivalent ostatního zboží, na míru všech hodnot, tak povyšuje chemie vodík na chemické peněžní zboží, kladouc jeho atomovou váhu = 1, a převádějíc atomové váhy ostatních prvků na vodík, vyjadřuje atomovou váhu v násobcích jeho atomové váhy.

Výroba zboží není však nikterak výlučnou formou společenské výroby. Ve staroindické občině, v jihoslovanské zádruze se výrobky nemění ve zboží. Členové občiny jsou přímo sdruženi pro výrobu, práce je rozdělována podle zvyku a potřeb, rovněž tak výrobky, pokud se dostanou do spotřeby. Bezprostředně společenská výroba i přímé rozdělováni vylučují veškerou směnu zboží, tedy i přeměnu výrobků ve zboží (aspoň uvnitř občiny) a tím i jejich přeměnu v hodnoty.

Jakmile se společnost ujme držení výrobních prostředků a použije jich v bezprostředním Zespolečenštění k výrobě, stává se práce každého jednotlivce, byť byl její specificky užitečný charakter seberůznější, předem a přímo společenskou prací. Množství společenské práce vězící v určitém výrobku nemusí se pak teprve zjišťovat oklikou; denní zkušenost ukazuje přímo, kolik ho je průměrně potřebí. Společnost může jednoduše vypočítat, kolik pracovních hodin vězí v parním strojí, v hektolitru pšenice poslední sklizně, ve stu čtverečných metrů sukna určité jakosti. Nemůže jí tedy přijít na mysl, aby vyjadřovala i nadále množství práce, uložené ve výrobcích, které pak přímo a absolutně zná, i nadále v pouze relativní, kolísající, nepostačitelné míře, předtím používané jako výpomoc z nouze, v třetím výrobku, a nikoli v jeho přirozené, adekvátní, absolutní míře, v čase. Právě tak jako by nenapadlo chemii, aby vyjadřovala atomové váhy oklikou přes atom vodíku, i tehdy, kdyby byla s to vyjádřit je absolutně, v jejich adekvátní míře, totiž ve skutečné váze, v biliontině nebo kvadriliontině gramu. Společnost tedy nebude připisovat za výše uvedených předpokladů výrobkům žádnou hodnotu. Nebude prostý fakt, že sto čtverečných metrů sukna si k své výrobě vyžádalo řekněme tisíc pracovních hodin, vyjadřovat křivým a nesmyslným způsobem, že má hodnotu tisíc pracovních hodin. Ovšem společnost bude musit i potom vědět, kolik práce je potřebí ke zhotovení každého předmětu spotřeby. Bude musit zařídit výrobní plán podle výrobních prostředků, k nimž patří zejména i pracovní síly. Tento plán určí nakonec užitné efekty různých předmětů potřeby, odvážené mezi sebou a odvážené co do množství práce potřebné k jejich zhotovení. Lidé se dohodnou o všem velmi jednoduše, bez prostřednictví proslulé „hodnoty“.23

Pojem hodnoty je nejobecnějším a nejobsáhlejším výrazem ekonomických podmínek výroby zboží. V pojmu hodnoty je tedy obsažen zárodek nejen peněz, nýbrž i všech vyvinutějších forem výroby zboží a směny zboží. V tom, že hodnota je výrazem společenské práce, obsažené v soukromých výrobcích, je již možnost rozdílu mezi společenskou prací a soukromou prací, obsaženou v témž výrobku. Vyrábí­‑li tedy soukromý výrobce dále starým způsobem, zatím co společenský způsob výroby pokročí, stane se tento rozdíl pro něho velmi citelným. Totéž se stane, vyrobí­‑li všichni soukromí výrobci určitého druhu zboží takové množství tohoto zboží, že převyšuje jeho společenskou potřebu. V tom, že hodnota zboží může být vyjádřena jen v jiném zboží a realisována jen ve směně za ně, spočívá možnost, že k směně vůbec nedojde, anebo že nebude realisována správná hodnota. Konečně, dostane­‑li se na trh specifické zboží — pracovní síla, určuje se jeho hodnota jako hodnota každého jiného zboží, podle pracovní doby společensky nutné k jeho výrobě. Ve formě hodnoty výrobků vězí tedy již v zárodku celá kapitalistická výrobní forma, protiklad mezi kapitalisty a námezdními dělníky, průmyslová reservní armáda, krise. Chtít odstranit kapitalistickou výrobní formu zavedením „pravé hodnoty“ znamená tedy tolik, jako chtít odstranit katolicismus zavedením „pravého“ papeže, nebo chtít ustavit společnost, v níž by výrobci konečně ovládli svůj výrobek důsledným prováděním ekonomické kategorie, která je nejúplnějším výrazem porobení výrobců jejich vlastním výrobkem.

Jestliže společnost vyrábějící zboží rozvinula formu hodnoty, inherentní tomuto zboží, ve formu peněz, objeví se i různé zárodky v hodnotě ještě skryté. Nejbližší a nejpodstatnější účinek je zobecnění formy zboží. I předmětům posud vyráběným pro přímou vlastní spotřebu vnutí peníze formu zboží, strhnou je do směny. Tak vnikají forma zboží a peníze do vnitřního hospodářství občin bezprostředně sdružených k výrobě, trhají jedno pouto občiny za druhým a rozkládají občinu v houf soukromých výrobců. Peníze nahradí nejprve, jak je to vidět v Indii, společné obdělávání půdy individuálním, později konečným rozdělením rozloží společné vlastnictví polí, projevující se dosud občas opakovaným znovurozdělováním (tak tomu je na př. ve dvorcích na Mosele a počíná to i v ruské obščině); konečně nutí k rozdělení ještě zbývajících společných lesů a pastvin. Byť zde spolupůsobily i některé jiné příčiny, mající původ ve vývoji výroby, peníze zůstávají stále nejmocnějším prostředkem jejich vlivu na občinu. A s touž přírodní nutností musily by peníze, přes všechny „zákony a správní normy“, rozložit Dühringovu hospodářskou komunu, kdyby se snad někdy uskutečnila.

Viděli jsme již výše (Ekonomie, VI.), že je samo o sobě rozporem mluvit o hodnotě práce. Ježto práce za jistých společenských poměrů vytváří nejen výrobky, nýbrž i hodnotu a tato hodnota se měří prací, nemůže mít zvláštní hodnotu právě tak, jako tíže jako taková nemůže mít zvláštní váhu anebo teplo zvláštní teplotu. Charakteristickou vlastností každého společenského zmatku, hloubajícího o „pravé hodnotě“, je však domněnka, že dělník v dnešní společnosti nedostává plnou „hod­‑notu“ své práce a že je úkolem socialismu, aby to napravil. K tomu je třeba nejprve stanovit, co je hodnota práce; a tu najdeme, pokusíme­‑li se měřit práci nikoliv její adekvátní mírou, časem, nýbrž jejím výrobkem. Dělník má dostat „plný výtěžek práce“. Nejen výrobek práce, nýbrž práce sama má být bezprostředně směnitelná za výrobek, jedna pracovní hodina za výrobek jiné pracovní hodiny. To však má hned velmi „povážlivý“ háček. Celý výrobek je rozdělován. Nejdůležitější progresivní funkce společnosti, akumulace, je společnosti odebrána a vložena do rukou a do libovůle jednotlivců. Ať jednotlivci se svými „výtěžky“ dělají, co jim libo, společnost zůstává v nejlepším případě tak bohatá, nebo tak chudá, jak byla. Výrobní prostředky, akumulované v minulosti, jsou tedy soustředěny v rukou společnosti jen proto, aby všechny v budoucnosti akumulované výrobní prostředky byly zase roztříštěny v rukou jednotlivců. Tak tato theorie rozbíjí na padrť vlastní předpoklady, dochází se k čiré absurdnosti.

Živá práce, činná pracovní síla má být směňována za výrobek práce. Potom je zbožím stejně jako výrobek, za nějž má být směněna. Potom hodnota této pracovní síly není nikterak určována podle jejího výrobku, nýbrž podle společenské práce v ní ztělesněné, tedy podle dnešního zákona mzdy.

Ale to právě nemá být. Živá práce, pracovní síla má být směnitelná za svůj plný výrobek. To znamená, má být směnitelná nikoliv za svoji hodnotu, nýbrž za svoji užitnou hodnotu; zákon hodnoty má platit pro všechno ostatní zboží, ale má být zrušen pro pracovní sílu. A tato konfuse samu sebe rušící, to je to, co se skrývá za „hodnotou práce“.

„Směna práce za práci podle zásady stejného odhadu“, pokud má nějaký smysl, tedy vzájemná směnitelnost výrobků stejné společenské práce, tedy zákon hodnoty, je právě základním zákonem výroby zboží, tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby. Prosazuje se v dnešní společnosti týmž způsobem, jímž se mohou prosazovat jedině ekonomické zákony ve společnosti soukromých výrobců: jako slepě účinkující přírodní zákon, spočívající ve věcech a poměrech, závislý na vůli nebo konání výrobců. Pan Dühring však tím, že povyšuje tento zákon na základní zákon své hospodářské komuny a požaduje, aby jej prováděla s plným vědomím, činí základní zákon existující společnosti základním zákonem společnosti své fantasie. Chce existující společnost, ale bez jejích nešvarů. Přitom se pohybuje na úplně téže půdě jako Proudhon. Jako Proudhon chce odstranit nešvary, jež vznikly vývojem výroby zboží ve výrobu kapitalistickou, tím, že proti nim uplatňuje základní zákon výroby zboží, jehož účinnost právě tyto nesnáze způsobila. Jako Proudhon chce zrušit skutečné důsledky zákona o hodnotě důsledky fantastickými.

Ale byť sebepyšněji vyjížděl náš moderní Don Quijote na své ušlechtilé Rosinantě, „universální zásadě spravedlnosti“, a sledován svým čackým Sancho Panzou Abrahamem Enssem24 na bludné rytířské jízdě za dobytím přilby Mambrinovy, „hodnoty práce“ — obáváme se velmi, že domů nepřiveze nic než starou známou holičskou misku.

V

STÁT, RODINA, VÝCHOVA

Oběma předešlými oddíly jsme tak asi vyčerpali ekonomický obsah nového „sociálního útvaru“ páně Dühringova. Nejvýš by ještě zbývalo poznamenat, že „universální šíře dějinného obzoru“ mu nikterak nebrání, aby si všímal svých speciálních zájmů, nehledě ani na známou mírnou nadspotřebu. Ježto stará dělba práce trvá v socialitě nadále, bude musit hospodářská komuna kromě s architekty a přidavači počítat i s literáty z povolání, při čemž potom vzniká otázka, jak tomu bude s autorským právem. Tato otázka zaměstnává pana Dühringa více než kterákoliv jiná. Všude, na příklad při zmínce o Louis Blancovi a Proudhonovi, se čtenáři stále plete mezi nohy právo autorské, nakonec se o něm pojednává na celých devíti stránkách Kursu a je ve formě mysteriosního „odměnění práce“ — zda s mírnou nadspotřebou nebo bez ní, se nepraví — šťastně zachráněno do přístavu sociality. Kapitola o postavení blech v přírodní soustavě společnosti byla by bývala stejně vhodná a rozhodně méně nudná.

O státním zřízení budoucnosti nepodává „filosofie“ podrobné předpisy. Zde Rousseau, byť „jediný významný předchůdce“ páně Dühringův, přece jen nepoložil základy dosti hluboko; jeho hlubší následovník odpomáhá tomu důkladně tím, že Rousseaua co nejvíce rozřeďuje a míchá s odpadky Hegelovy filosofie práva, rozvařenými rovněž v řídkou žebráckou polévku. „Svrchovanost individua“ tvoří základ Dühringova státu budoucnosti; nemá být v panství většiny potlačena, nýbrž teprve řádně vyvrcholit. Jak? Velmi jednoduše. „Předpokládáme­‑li ve všech směrech dohodu každého s každým, a je­‑li předmětem těchto smluv vzájemné pomáhání si proti nespravedlivým urážkám — pak bude pouze posílena moc pro udržení práva, a nikoliv odvozováno právo z pouhé převahy množství nad jednotlivcem nebo většiny nad menšinou.“ S takovou lehkostí přenáší čtenáře živá síla hokuspokusu filosofie skutečnosti přes nejneschůdnější překážky, a domnívá­‑li se čtenář, že potom není o nic chytřejší než předtím, odpovídá mu pan Dühring, aby přece nebral věc na tak lehkou váhu, neboť „nejmenší přehmat v pojetí úlohy společné vůle by zničil svrchovanost individua, a jedině tato svrchovanost je to, co (!) vede k odvození skutečných práv.“ Pan Dühring jedná se svým publikem zcela, jak to zaslouží, nechá­‑li se vodit za nos. Ba, mohl by ještě hodně přitlačit palec; studiosové filosofie skutečnosti by to přesto ani nezpozorovali.

Svrchovanost individua spočívá v podstatě v tom, že „jednotlivec je vůči státu absolutním způsobem donucován“, toto donucování však lze ospravedlnit pouze potud, pokud „skutečně slouží přirozené spravedlnosti“. Tomuto cíli bude sloužit „zákonodárství a soudnictví“, „musí však zůstat celku“; dále branný svaz, projevující se v „soupůsobení ve vojsku anebo v jiném exekutivním oddílu, příslušném pro vnitřní bezpečnostní službu“, tedy i armáda, policie, četníci. Pan Dühring se sice již často osvědčil jako dobrý Prušák; zde dokazuje svoji rovnocennost s oním vzorným Prušákem, který podle nebožtíka ministra von Rochowa „nosí svého četníka v hrudi“. Toto četnictvo budoucnosti nebude však tak nebezpečné jako dnešní „Zaruckeři“. Ať by se dopustilo na svrchovaném individuu čehokoliv, útěcha je vždy v tomto: „Právo nebo bezpráví, kterého se mu potom, podle okolností, se strany svobodné společnosti dostane, nikdy nemůže být něčím horším nežli to, co by přinesl přírodní stav!“ A potom, když pan Dühring nás ještě jednou nechal klopýtnout o své autorské právo, ujišťuje nás, že v jeho budoucím světě bude „samozřejmě úplně svobodná a všeobecná advokatura“. „Dnes vymyšlená svobodná společnost“ se stává smíšenější. Architekti, prodavači, literáti, četníci a teď ještě i advokáti! Tato „solidní a kritická říše myšlenek“ se navlas rovná různým nebeským říším různých náboženství, v nichž věřící vždy znova nachází oslaveno to, co mu oslazovalo jeho pozemský život. A pan Dühring patří ke státu, kde „každý může být spasen podle své fasony“. Co ještě chceme?

Co bychom chtěli, je zde ostatně lhostejné. Záleží na tom, co chce pan Dühring. A ten se liší od Bedřicha II. tím, že v Dühringově státu budoucnosti nikterak nemůže být spasen podle své fasony. V ústavě tohoto státu stojí: „Ve svobodné společnosti nemůže být kultus; neboť každým z jeho členů je překonána dětinská představa, že by za přírodou anebo nad ní byla bytost, na niž by bylo možno působit oběťmi nebo modlitbami.“ „Správně pochopená socialitní soustava tudíž — odstranit všechnu výzbroj pro duchovní čáry, a tím všechny podstatné součásti kultu.“ Náboženství se zakazuje.

Nuže, všechno náboženství není nic jiného než fantastické zrcadlení v hlavách lidí oněch vnějších sil, jež ovládají jejich každodenní život, zrcadlení, v němž pozemské síly přijímají formu nadpozemských. V počátcích dějin jsou to nejprve přírodní síly, jež se zrcadlí a v dalším vývoji prodělávají u různých národů nejrozmanitější a nejpestřejší personifikace. Tento první proces byl sledován srovnávací mythologií aspoň u indoevropských národů až po svůj původ v indických védách a v dalším vývoji v jednotlivostech prokázán u Indů, Peršanů, Řeků, Římanů, Germánů, a pokud stačí materiál, i u Keltů, Litevců a Slovanů. Avšak záhy vstupují v činnost vedle přírodních sil i síly společenské, síly, jež stojí proti lidem právě tak cize a z počátku právě tak nevysvětlitelně, jež je ovládají s touž zdánlivou přírodní nutností jako přírodní síly samy. Fantastické postavy, v nichž se z počátku zrcadlí jen tajemné síly přírodní, dostávají tím i společenské atributy, stávají se představiteli dějinných sil.25 Na ještě dalším stupni vývoje jsou všechny přírodní i společenské atributy mnoha bohů přeneseny na jednoho všemohoucího boha, jenž sám zase je jen reflexem abstraktního člověka. Tak vznikl monotheismus, jenž byl historicky posledním produktem pozdější řecké vulgární filosofie a nalezl své ztělesnění v židovském výlučném národním bohu Jahve. V této pohodlné a přizpůsobivé podobě může náboženství trvat dále jako bezprostřední, to jest citová forma poměru lidí k ovládajícím je cizím, přírodním i společenským silám, pokud lidé budou pod vládou těchto sil. Viděli jsme však opětovně, že v dnešní měšťácké společnosti jsou lidé jako cizí silou ovládáni hospodářskými poměry, které sami vytvořili, výrobními prostředky, které sami vyrobili. Skutečný podklad náboženské reflexace trvá tedy nadále a s ním náboženský reflex sám. A i když měšťácká ekonomie otvírá jakýsi pohled do příčinné souvislosti této cizovlády, nemění to nic na věci. Měšťácká ekonomie nemůže ani zabránit krisím vcelku, ani uchránit jednotlivého kapitalistu od ztrát, zlých dluhů a bankrotu, nebo jednotlivého dělníka od nezaměstnanosti a bídy. Stále ještě platí: člověk míní a bůh (to jest cizovláda kapitalistického výrobního způsobu) mění. Pouhé poznání, byť šlo dále a hlouběji než měšťácká ekonomie, nestačí na podrobení společenských sil nadvládě společnosti. K tomu je nutný především společenský čin. A až tento čin bude proveden, až společnost, tím že se zmocní veškerých výrobních prostředků a bude s nimi plánovitě nakládat, osvobodí sebe samu a všechny své členy z poroby, v níž jsou dnes udržováni těmito výrobními prostředky, které sami vyrobili, které však stojí proti nim jako silnější cizí moc, až tedy člověk bude nejen mínit, ale i měnit: potom teprve zmizí poslední cizí síla, jež se dnes ještě zrcadlí v náboženství, a tím zmizí i náboženské zrcadlení samo, z toho jednoduchého důvodu, že nebude již co zrcadlit.

Pan Dühring naproti tomu se nemůže dočkat, až náboženství odumře touto přirozenou smrtí. On jde hlouběji ke kořenům. Je bismarckštější než Bismarck; dekretuje zostřené květnové zákony nejen proti katolicismu, nýbrž proti náboženství vůbec; štve svoje četníky budoucnosti na náboženství, a tím mu dopomáhá k mučednictví a prodlužuje lhůtu jeho života. Kamkoliv pohlédneme, všude specificky pruský socialismus.

Když pan Dühring takto šťastně zničí náboženství, „může potom člověk odkázaný pouze na sebe a na přírodu a vyspělý k poznání svých kolektivních sil směle nastoupit všechny cesty, jež mu otvírá běh věcí a jeho vlastní bytost“. Nuže, zkoumejme pro změnu, který „běh věcí“ může člověk, odkázaný na sebe sama, podle pana Dühringa nastoupit.

První běh věcí, jímž člověk je odkazován sám na sebe, je, že se narodil. Potom zůstává na dobu přirozené nedospělosti svěřen „přirozené vychovatelce dětí“, matce. „Toto období může sahat, jako v starém římském právu, až do puberty, tedy do čtrnáctého roku.“ Jen když nezvedení starší hoši patřičně nerespektují matčinu vážnost, odpomůže tomuto nedostatku otcovské přispění, jmenovitě však veřejná výchovná opatření. S pubertou vstoupí dítě pod „přirozené poručnictví otcovo“, je­‑li zde totiž někdo „s nesporným skutečným otcovstvím“; jinak určí obec poručníka.

Jako si pan Dühring dříve představoval, že kapitalistický výrobní způsob lze nahradit společenským bez přetvoření výroby samé, tak si nyní představuje, že lze novodobou měšťáckou rodinu odtrhnout od celé její hospodářské základny, aniž se tím změní celá její forma. Tato forma je pro něho tak neměnná, že dokonce dělá „staré římské právo“, byť v trochu „zušlechtěné“ podobě, směrodatným pro rodinu na věčné věky a že si dovede rodinu představit pouze jako „dědící“, to jest jako vlastnící jednotku. Utopisté stojí zde vysoko nad panem Dühringem. Jim bylo se svobodným zespolečenštěním lidí a s přeměnou soukromé domácké práce ve veřejný průmysl bezprostředně dáno i Zespolečenštění výchovy mládeže, a tím skutečně svobodný vzájemný poměr členů rodiny. A dále již Marx („Kapitál“, str. 51526 a další) ukázal, jak „velký průmysl s rozhodující úlohou, kterou přiděluje mimo domov ženám, mladistvým a dětem obojího pohlaví ve společensky organisovaných výrobních procesech, vytváří novou hospodářskou základnu pro vyšší formu rodiny a poměru obou pohlaví“.

„Každý sociálně reformátorský fantasta, praví pan Dühring, „má ovšem pohotově pedagogiku, odpovídající jeho novému sociálnímu životu“. Měřen touto větou vypadá pan Dühring jako „pravé monstrum“ mezi sociálně reformátorskými fantasty. Škola budoucnosti jej zaměstnává při nejmenším tolik jako autorské právo, a tím je věru řečeno mnoho. Má školský a universitní plán úplně hotov nejen pro celou „dohlednou budoucnost“, nýbrž i pro přechodné období. Omezme se prozatím na to, co má být vštípeno mládeži obého pohlaví v konečné socialitě poslední instance.

Všeobecná lidová škola poskytuje „vše, co samo o sobě a zásadně může mít pro člověka nějaký půvab“, tedy zejména „základy a hlavní výsledky všech věd, týkající se názoru na svět a život“. Učí tedy především matematice, a to tak, že okruh všech zásadních pojmů a prostředků se „úplně projde“ od jednoduchého počítání a sčítání až po integrální počet. To však neznamená, že v léto škole má být skutečně diferencováno a integrováno, naopak. Má tam být spíše vyučováno zcela novým prvkům veškeré matematiky, jež obsahují v zárodku jak obyčejnou elementární, tak i vyšší matematiku. Ačkoliv pan Dühring  o sobě tvrdí, že má již „obsah učebnic“ této školy budoucnosti „v jejich hlavních rysech schematicky před očima“, nepodařilo se mu, žel, až posud tyto prvky „veškeré matematiky“ objevit; a co nemůže vykonat, „to lze očekávat skutečně až od svobodných a zvýšených sil nového stavu společnosti“. Jsou­‑li však hrozny matematiky budoucnosti posud ještě velmi kyselé, nadělá astronomie, mechanika a fysika budoucnosti tím méně obtíží a „vytvoří jádro všeho školení“, kdežto rostlinopis a živočichopis se svými, přes všechnu theorii stále ještě převážně popisnými způsoby — budou sloužit „spíše lehčí zábavě“. Tak to stojí vytištěno, Filosofie, str. 417. Pan Dühring nezná do dnešního dne jiný než převážně popisný rostlinopis a živočichopis. Celá organická morfologie, zahrnující srovnávací anatomii, embryologii a paleontologii organického světa, je mu i podle jména neznáma. Kdežto za jeho zády, v oblasti biologie, vznikají zcela nové vědy téměř po tuctech, vybírá si jeho dětská duše stále ještě „eminentně moderní prvky vzdělání přírodovědeckého myšlení“ z Raffova přírodopisu pro děti a oktrojuje tuto ústavu organického světa také celé „dohledné budoucnosti“. Na chemii, jako obyčejně, i zde úplně zapomněl.

Pro estetickou stránku vyučování bude musit pan Dühring obstarat všechno nově. Dosavadní poesie se k tomu nehodí. Kde je všechno náboženství zakázáno, tam samozřejmě nemůže být trpěno ve škole „upravování mythologického nebo vůbec náboženského rázu“, obvyklé u dřívějších básníků. I „poetický mysticismus, jak jej na příklad Goethe silně pěstoval“, je zavrženíhodný. Pan Dühring se tedy bude musit sám odhodlat podat nám ona básnická mistrovská díla, která „odpovídají vyšším nárokům fantasie vyrovnané s rozumem“ a představují pravý ideál, jenž „znamená dovršení světa“. Nechť s tím neotálí. Hospodářská komuna může účinkovat způsobem svět podmaňujícím teprve tehdy, až vytáhne na pochod s rozumem vyrovnaným útočným krokem alexandrinského verše.

S filologií se dorůstající občan budoucnosti nebude příliš trápit. „Mrtvé jazyky zcela odpadnou… živé cizí řeči zůstanou však… jako cosi vedlejšího.“ Pouze tam, kde styk mezi národy se vztahuje na pohyb lidových mas samých, mají být každému lehkým způsobem, podle potřeby, zpřístupněny. „Skutečně vzdělávající jazykové školení“ bude nalezeno ve svého druhu všeobecné gramatice a jmenovitě v „látce a formě vlastní řeči“. — Národní omezenost dnešních lidí je ještě příliš kosmopolitická pro pana Dühringa. Chce odstranit i obě páky, jež poskytují v dnešním světě aspoň příležitost k pozvednutí nad omezené národní stanovisko: znalost starých jazyků, jež aspoň klasicky vzdělaným lidem všech národů otvírá společný, rozšířený obzor, a znalost novějších řečí, s jejichž pomocí se lidé různých národů jedině mohou mezi sebou dorozumět a seznámit s tím, co se děje za jejich vlastními hranicemi. Naproti tomu gramatika vlastní řeči má být důkladně nadřena. „Látka a forma vlastní řeči“ jsou však jen tehdy srozumitelné, sledujeme­‑li jejich vznik a pozvolný vývoj, a toto není možné bez zřetele za prvé k jejich odumřelým formám a za druhé k příbuzným živým a mrtvým jazykům. Tím jsme se však octli opět ve výslovně zakázané oblasti. Jestliže však pan Dühring takto vyškrtává ze svého školního rozvrhu všechnu moderní historickou gramatiku, pak mu zbývá pro vyučování řečem jen staromódní, zcela ve stylu staré klasické filologie přistřižená technická gramatika se všemi svými kasuistikami a libovolnostmi, spočívajícími na nedostatku dějinného podkladu. Nenávist ke staré filologii jej vede k tomu, že povyšuje nejhorší produkt staré filologie na „ústřední bod vpravdě vzdělávajícího jazykového školení“. Je jasně vidět, že máme co dělat s filologem, jenž nikdy nic neslyšel o celém tom historickém jazykovém bádání, které se již po šedesát let tak mocně a účinně vyvíjí, a který tudíž nehledá „eminentně moderní vzdělávací prvky“ jazykového školení u Boppa, Grimma a Dieze, nýbrž u Heyse a Beckera blahé paměti.

Tím vším by však nastávající občan budoucnosti daleko ještě nebyl „postaven na vlastní nohy“. K tomu je zapotřebí zase hlubšího kladení základů, pomocí „osvojení posledních filosofických základů“. „Takovéto prohloubení nezůstane však… ničím méně než obrovským úkolem“, od té doby co tu pan Dühring razil cestu. Skutečně, „očistíme­‑li to málo přesného vědění, jímž se obecná schematika bytí může pyšnit, od lživých, scholastických zákrutů a rozhodneme­‑li se všude připustit pouze“ panem Dühringem „ověřenou skutečnost“, stane se elementární filosofie úplně přístupnou i mládeži budoucnosti. „Připomeňme si krajně jednoduché obraty, kterými jsme dopomohli pojmům nekonečnosti a jich kritice k dosud neznámému dosahu“ — i „není vůbec zřejmé, proč by dnešním prohloubením a zaostřením tak zjednodušené prvky universálního pojetí prostoru a času neměly přejít do řady předběžných vědomostí… Ke kořenům jdoucí myšlenky“ páně Dühringovy „nesmějí v universální systematice vzdělání nové společnosti hrát nějakou vedlejší úlohu“. Sobě samému rovný stav hmoty a odpočítaný nesčíslný počet jsou naopak povolány, aby „nechaly člověka nejen stát na vlastních nohou, ale i vědět ze sama sebe, že má tak zvané absolutno pod nohama“.

Lidová škola budoucnosti, jak vidět, není nic jiného než trochu zušlechtěná pruská pennalie, v níž latina a řečtina jsou nahrazeny trochou čisté i aplikované matematiky a hlavně prvky filosofie skutečnosti, a německé vyučování sníženo zase na Beckera blahé paměti, tedy asi na národní školu. Skutečně „nelze dohlédnout“, proč by páně Dühringovy „vědomosti“, prokázané námi ve všech oborech, kterých se dotkl, jako nejvýš školácké, anebo spíše to, co po důkladném „čištění“ vůbec z nich zbývá, „nakonec vesměs nemělo přejít do řady předběžných vědomostí“, ježto tuto řadu vpravdě nikdy neopustily. Pan Dühring ovšem slyšel také něco zvonit o tom, že v socialistické společnosti práce a vzdělání mají být spojený, a tím zajištěno mnohostranné technické vzdělání, jakož i praktický podklad pro vědeckou výchovu; i tento bod je tedy obvyklým způsobem postaven do služby sociality. Ježto však, jak jsme viděli, stará dělba práce v dühringovské výrobě budoucnosti v podstatě trvá dále, je tomuto technickému školení odňato všechno pozdější praktické upotřebení a všechen význam pro výrobu samu, a má právě jen jediný, školský účel: nahradit gymnastiku, o které náš převratitel od kořene nechce nic vědět. Může nám tudíž nabídnout jen několik frází, jako na příklad: „Mladí a staří pracují ve vážném smyslu slova.“ Opravdu ubohými však se jeví tyto bezobsažné výlevy, porovnáme­‑li je s místem v „Kapitálu“, stránka 508 až 515,27 kde Marx rozvíjí větu, že „ze systému továrního, jak je to možno detailně sledovat u Roberta Owena, vzklíčil zárodek výchovy budoucnosti, jež u všech dětí od jistého věku spojí produktivní práci s vyučováním a gymnastikou nejen jako metodu k stupňování společenské výroby, nýbrž jako jedinou metodu k výrobě všestranně vyvinutých lidí“.28

Přejděme universitu budoucnosti, ve které filosofie skutečnosti bude tvořit jádro všelikého vědění a ve které vedle medicínské fakulty trvá i právnická v plném rozkvětu; přejděme i „speciální odborné ústavy“, o nichž se pouze dovídáme, že mají platit „jen několika předmětům“. Předpokládejme, že mladý občan budoucnosti po absolvování všech školních kursů je konečně tak daleko „na vlastních nohou“, že se může poohlédnout po ženě. Jaký běh věcí mu otvírá pan Dühring zde?

„Vzhledem k významnosti rozmnožování pro udržení, vymýcení a míšení, jakož i dokonce pro nový tvárný vývoj vlastností, jest hledati poslední kořeny lidského nebo nelidského z velké části v pohlavním sdružování a výběru a nadto ještě v péči o to, aby nastal nebo nenastal určitý počet porodů. Soud nad zpustlostí a nevědomostí, které v tomto oboru vládnou, musí být prakticky přenechán pozdější epoše. Avšak aspoň tolik jest předem učiniti pochopitelným i pod tlakem předsudků, že daleko více než o počet porodů musí jistě jíti o to, zda se porody přírodě nebo lidské obezřetnosti zdařily nebo nezdařily. Zrůdy byly sice za všech dob a za všech právních poměrů vydány zničení; avšak stupnice od pravidelnosti až po zohavení do nepodobnosti k člověku má mnoho stupňů… Předejde­‑li se vzniku člověka, který by přece jen byl špatným výplodem, je takový skutek zřejmě výhodou.“ Rovněž na jiném místě stojí: „Filosofické úvaze nemůže být zatěžko… pochopit právo nezrozeného světa na komposici co nejlepší… Početí a ovšem i porod poskytují příležitost v tomto ohledu zavést zábrannou anebo výjimečně i výběrovou péči.“ A dále: „Řecké umění, idealisování člověka v mramoru, nebude moci podržet týž dějinný význam, jakmile bude vzata do rukou úloha méně umělecky si hrající, a tudíž pro životní osud milionů daleko vážnější, zdokonalit tvoření lidí z masa a krve. Tento druh umění není pouze kamenný a jeho estetika se netýká nazírání mrtvých forem“ atd.

Náš nastávající občan budoucnosti padá z oblak. Že se při uzavírání sňatku nejedná o žádné kamenné umění, ani o nazírání mrtvých forem, to jistě věděl i bez pana Dühringa; ten mu přece sliboval, že se může dát všemi cestami, jež mu otvírá přirozený běh věcí a jeho vlastní bytost, aby nalezl soucítící ženské srdce i s příslušným tělem. Nikterak, hřmí na něho nyní „hlubší a přísnější moralita“. Jde nejdříve o to, odhodit zpustlost a nevědomost, jež panují v oblasti pohlavního sdružování a výběru, a přihlížet k právu novorozeného světa na komposici co nejlepší. V tomto slavnostním okamžiku mu jde o to, zdokonalit vytváření člověka z masa a krve, stát se takřka Feidiem v mase a krvi. Jak začít? Výše uvedené mysteriosní výroky páně Dühringovy nedávají mu k tomu ani nejmenší návod, ačkoli sám praví, že je to „umění“. Měl snad pan Dühring také již příručku pro toto umění „schematicky před očima“, podobnou, jakých dnes více zalepených koluje v německém knižním obchodu? Ve skutečnosti zde již nejsme v socialitě, nýbrž spíše v „Kouzelné flétně“, až na to, že veselý svobodozednářský kněz Sarastro sotva může být pokládán za „kněze druhé třídy“, vedle našeho hlubšího a přísnějšího moralisty. Zkoušky, jimž Sarastro podrobil svou zamilovanou dvojici adeptů, jsou pouhou dětskou hříčkou proti hrůzné zkoušce, kterou pan Dühring ukládá svým oběma suverénním individuím, než jim dovolí vstoupit do stavu „mravného a svobodného manželství“. Tak se může stát, že náš „na své vlastní nohy postavený“ Tamino budoucnosti má sice tak zvané absolutno pod nohama, avšak jedna z těchto nohou se o několik stupínků stupnice uchyluje od pravidelnosti; takže zlé jazyky ji nazývají koňskou nohou. Rovněž je v mezích možnosti, že jeho milovaná Pamina budoucnosti na jmenovaném absolutnu nestojí zcela rovně, následkem lehkého posunutí ve směru pravého ramene, které závist dokonce nazývá mírným hrbečkem. Co potom? Zakáže jim náš hlubší a přísnější Sarastro praktikovat umění, jak zdokonalit člověka v mase a krvi, uplatní svoji „zábrannou péči“ při „početí“, anebo svoji „výběrovou péči“ při „porodu“? Deset proti jedné, věci se mají jinak; zamilovaná dvojice nechá Sarastra­‑Dühringa Sarastrem­‑Dühringem a půjde na magistrát.

Stůjte! volá pan Dühring. Tak to nebylo myšleno. Domluvme se přece. Při „vyšších, vpravdě lidských pohnutkách blahodárných pohlavních spojení… je lidsky zušlechtěná tvářnost pohlavního vzrušení, jehož stupňování se projevuje jako vášnivá láska, ve své oboustrannosti nejlepší zárukou pro spojení přípustné i v jeho výsledku… je to účinek druhého řádu, že z poměru o sobě harmonického vzejde výplod harmonických rysů. Z toho opět plyne, že každé nucení musí působit škodlivě“ atd. A tím se všechno vyřídí nejkrásnějším způsobem v nejkrásnější socialitě. Koňská noha a hrbeček se vášnivě milují a poskytují tudíž i ve své oboustrannosti nejlepší záruku harmonického „účinku druhého řádu“, je to jako v románě; milují se, dostanou se a všechna hlubší a přísnější moralita se ukazuje jako obyčejně harmonickým žvaněním.

Jaké vznešené představy má pan Dühring vůbec o ženském pohlaví, vysvítá z této obžaloby dnešní společnosti: „Prostituce je pokládána v utlačovatelské společnosti, založené na prodeji člověka člověku, za samozřejmé doplnění nuceného manželství ve prospěch mužů, a je jednou z nejpochopitelnějších, ale i nejvýznamnějších skutečností, že pro ženy nemůže nic podobného existovat.“ Dík, jehož by se mohlo dostat panu Dühringovi za tuto poklonu od žen, nechtěl bych za nic na světě sklidit. Že by snad byl panu Dühringovi zcela neznám dnes už nikterak neobvyklý způsob důchodů ze zástěrkových stipendií? Pan Dühring přece sám byl referendářem a bydlí v Berlíně, kde přece již za mých časů, před šestatřiceti lety, abychom už nechali stranou laboranty, referendarius se dosti často rýmoval se: zástěrkový stipendarius!

Budiž nám dovoleno rozloučit se s naším předmětem, jenž byl jistě dosti suchý a tristní, smířlivě veselým způsobem. Pokud nám bylo pojednávat o jednotlivých sporných bodech, byl úsudek vázán objektivními, nepopiratelnými skutečnostmi: podle těchto skutečností musel často dopadnout ostře, ba tvrdě. Nyní, když filosofii, ekonomii a socialitu máme za sebou, když stojí před námi celkový obraz spisovatelův, kterého nám bylo v jednotlivostech posuzovat, nyní mohou vstoupit do popředí lidské zřetele; nyní nám bude dovoleno mnohé, jinak nepochopitelné vědecké bludy a přehánění uvést na osobní příčiny a svůj celkový soud o panu Dühringovi shrnout ve slovech: nepříčetnosti zaviněná velikášstvím.


  1. Srovnej „Filosofie“ I. (Poznámka Engelsova.)
  2. Protirevoluční měšťácká vláda ve Francii v letech 1795—1799. (Pozn. red.)
  3. Engels tu patrně naráží na Dühringův konflikt s profesory berlínské university. (Pozn. red.)
  4. V anglickém vydání „Vývoje socialismu od utopie k vědě“, k němuž Engels napsal předmluvu, bylo toto místo přeloženo: „s tak zvanou nyní občanskou čili měšťáckou společnosti“. (Pozn. red.)
  5. Místo „pracovali“ — [„nechávali pracovat“].
  6. [Z pamětního spisu „The Revolution in Mind and Practice“ („Revoluce v myslích a praxi“ ― pozn. red.), adresovaného všem „evropským rudým republikánům, komunistům a socialistům“ a francouzské prozatímní vládě roku 1848, ale zaslané též „královně Viktorii a jejím odpovědným rádcům“.] (Engelsova poznámka.)
  7. Místo „jen tím“ — [právě tím].
  8. Kniha o novém mravném světě. (Pozn. red.)
  9. Není zde třeba vykládat, že i když forma přisvojování zůstává táž, charakter přisvojování je výše vylíčeným pochodem neméně revolucionován než výroba. Zda si přisvojuji svůj vlastní výrobek nebo výrobek jiných, to jsou ovšem dva velmi různé druhy přisvojování. Mimochodem: námezdní práce, v níž tkví už v zárodku celý kapitalistický výrobní způsob, je velmi stará; ojediněle a roztroušeně provázela po staletí otroctví. Ale v kapitalistický výrobní způsob se mohl tento zárodek rozvít teprve tehdy, když byly dány dějinné podmínky. (Poznámka Engelsova.)
  10. Místo „individuální“ — [zvláštní].
  11. Nejdůležitější z nich – objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem r. 1492 a objevení námořní cesty do Indie Vasco da Gamou r. 1498 (Pozn. red.)
  12. Tyto války XVII. a XVIII. stol. byly vedeny mezi Portugalskem, Španělskem. Holandskem, Francií a Anglii za ovládnutí obchodu s Indií a Amerikou a za přeměnu jich v kolonie. Jako vítěz vyšla z těchto válek Anglie, v jejichž rukou byl koncem XVIII. slot. celý světový obchod. (Pozn. red.)
  13. „Postavení pracující třídy v Anglii“, něm. vyd., str. 109. (Poznámka Engelsova.)
  14. Viz Marx: „Das Kapital“, Bd. I., Moskva 1932, str. 680/681. (Pozn. red.)
  15. Steeple­‑chase, angl. překážkové dostihy. (Pozn. red.)
  16. Pravím musí. Neboť jen v případě, že výrobní nebo dopravní prostředky opravdu přerostly řízení akciovými společnostmi, že tedy zestátnění se stalo hospodářsky neodvratným, jen v tomto případě znamená zestátnění, i když je provádí dnešní stál, hospodářský pokrok, dosažení nového stupně před tím, než se zmocní všech výrobních sil společnost sama. Ovšem v poslední době, od té doby, co se Bismarck vrhl na postátňování, vznikl jistý falešný socialismus, a tu a tam se dokonce zvrhl v jakési přisluhování, jenž každé zestátnění, i Bismarckovo, prohlašuje bez okolků za socialistické. Jistěže kdyby bylo postátnění tabáku socialistické, patřili by Napoleon a Metternich rovněž k zakladatelům socialismu. Jestliže belgický stát ze všedních politických a finančních důvodů stavěl sám své hlavní železnice, jestliže Bismarck bez jakékoli hospodářské nutnosti postátnil hlavní trati Pruska prostě proto, aby je mohl lépe zařídit a využít pro případ války, aby vychoval železniční úředníky ve vládně hlasující stádo a hlavně aby si opatřil nový pramen příjmů, nezávislý na parlamentních rozhodnutích — pak to naprosto nebyly socialistické kroky, ať přímé či nepřímé, vědomé či nevědomé. Jinak socialistickými zřízeními by byly královský námořní obchod, královská manufaktura porcelánu, ba i vojenský krejčí u pluku nebo dokonce za Bedřicha Viléma III. v letech třicátých jistým Schlaumeierem docela vážně navrhované postátnění — bordelů. (Engelsova poznámka.)
  17. O „svobodném lidovém státě“ viz K. Marx: „Kritika Gothajského programu“ a J. Stalin „Otázky leninismu“. (Pozn. red.)
  18. Místo „hmotné“ — [faktické].
  19. Vysvětlování krisí z podspotřeby pochází od Sismondiho, u něhož má ještě jistý smysl. Od Sismondiho si je vypůjčil Rodbertus a od Rodbertuse je opsal zase pan Dühring svým obvyklým zplošťujícím způsobem. (Poznámka Engelsova.)
  20. Trucksystémem se nazývá v Anglii systém, dobře známy i v Německu, při němž továrníci mají vlastní krámy a nutí své dělníky opatřovat si zboží u nich. (Engelsova poznámka.)
  21. Peníze nesmrdí. (Pozn. red.)
  22. Mimochodem, úloha, kterou mají pracovní známky v Owenově komunistické společnosti, je panu Dühringovi zcela neznámá. Zná tyto známky — od Sarganta — jen pokud figurují v selhavších ovšem Labour Exchange Bazars (směnné bazary práce), v pokusech o převedení existující společnosti v komunistickou s pomocí přímé směny práce.
  23. Že toto odvážení užitného efektu a vynaložení práce při rozhodování o výrobě je vše, co zbude v komunistické společnosti z pojmu hodnoty, jak jej má politická ekonomie, vyslovil jsem již v roce 1844. („Deutsch­‑französische Jahrbücher“, str. 95.) Vědecké zdůvodnění této věty je však, jak vidět, umožněno teprve Marxovým „Kapitálem“. (Engelsova poznámka.)
  24. Abraham Enss, původce hanlivého spisu proti Engelsovi a Marxovi „Engelsův atentát na zdravý rozum neboli vědecký bankrot v marxistickém socialismu“ (1877). (Pozn. red.)
  25. Tento pozdější dvojí charakter božských postav je důvodem později se šířícího zmatku v mythologiích, důvodem, jejž srovnávací mythologie přehlíží, držíc se jednostranně jejich charakteru jako zrcadlení přírodních sil. Tak u některých germánských kmenů se jmenuje bůh války staronordicky Tyr, starohornoněmecky Zio, odpovídá tedy řeckému Zeus, latinsky Jupiter za Diu­‑piter, u jiných Er, Eor odpovídá tedy řeckému Ares, latinsky Mars. (Engelsova poznámka.)
  26. Viz Marx: „Das Kapital“, Bd. I., Moskva 1932, str. 515. (Pozn. red.)
  27. Viz Marx: „Das Kapital“, Bd. I., Moskva 1932, str. 508—516. (Pozn. red.)
  28. Tamtéž, str. 509. (Pozn. red.)