DODATEK

I

ZE STARÉ PŘEDMLUVY K „ANTI­‑DÜHRINGU“

O DIALEKTICE

(1878)

…Jestliže se Nägeli ve své řeči na mnichovském sjezdu přírodovědců vyslovil v tom smyslu, že lidské poznání nikdy nenabude rázu vševědoucnosti, tu mu zřejmě nebyly známy vývody pana Dühringa. Tyto vývody mě donutily pustit se za nimi i do řady oblastí, kde se mohu pohybovat nanejvýš jako diletant. To platí zejména o různých odvětvích přírodovědy, v nichž až dosud bylo zhusta pokládáno za víc než neskromné, chtěl­‑li do nich mluvit,,laik“. Avšak poněkud odvahy mi dodává výrok, který byl pronesen rovněž v Mnichově a o němž jsem se na jiném místě blíže zmínil, výrok pana Virchowa, že každý přírodovědec zná jen napolo to, co je mimo jeho speciální oblast, že je v tom tedy laikem. Jako si takový specialista smí dovolit a musí si dovolit občas přesahovat do sousedních oblastí a jako mu při tom příslušní specialisté promíjejí neobratnost výrazu a drobné nepřesnosti, tak jsem si i já dovolil uvádět pochody v přírodě a přírodní zákony jako příklady, dokazující má obecně theoretická pojetí, a smím snad počítat s touž shovívavostí. Výsledky novodobé přírodovědy se totiž vnucují každému, kdo se zabývá theoretickými otázkami, se stejnou neodbytností, jako jsou dnešní přírodovědci volky nevolky nuceni k theoreticky­‑všeobecným závěrům. A tu nastává jistá kompensace. Jsou­‑li theoretikové poloznalci na poli přírodovědy, tu jsou dnešní přírodovědci skutečně právě tak laiky na poli theorie, na poli toho, co až dosud bylo nazýváno filosofií.

Empirické bádání o přírodě nakupilo tak ohromné množství positivních poznatků, že se stalo přímo nezbytnou nutností uspořádat je v každé jednotlivé oblasti bádání soustavně a podle jejich vnitřní souvislosti. Stejně nezbytnou nutností se stává uvést jednotlivé oblasti poznání ve správnou souvislost navzájem. Tím se však přírodověda dostává na pole theoretické a tu přestávají dostačovat metody empirie, tu může pomoci jen theoretické myšlení. Theoretické myšlení je však vrozenou vlastností jen jako vloha. Tato vloha musí být rozvíjena, zdokonalována a k tomu zdokonalování neexistuje dosud jiný prostředek než studium dosavadní filosofie.

Theoretické myšlení každé epochy, tedy i naší, je historický produkt, který v různých dobách bere na sebe velmi různou formu a tedy velmi různý obsah. Věda o myšlení je tedy, jako každá jiná věda, vědou historickou, vědou o dějinném vývoji lidského myšlení. A to je důležité i pro praktickou aplikaci myšlení na empirické oblasti. Neboť předně, theorie zákonů myšlení naprosto není jakousi jednou provždy stanovenou „věčnou pravdou“, jak si to představuje šosácký rozum při slově logika. Formální logika sama je od dob Aristotelových až podnes polem prudkých debat. A dialektika, ta byla dosud podrobněji prozkoumána teprve dvěma mysliteli, Aristotelem a Hegelem. Avšak právě dialektika je pro dnešní přírodovědu nejdůležitější formou myšlení, neboť jen ona skýtá analogon, a tím i metodu vysvětlující vývojové pochody v přírodě, celkové souvislosti, přechody z jedné oblasti bádání do druhé.

Za druhé však znalost dějinného průběhu vývoje lidského myšlení, rozličných pojetí všeobecných souvislostí vnějšího světa, jež se v různých dobách vyskytla, je nutná pro theoretickou přírodovědu i proto, že dává měřítko pro theorie, které sama razí. Nedostatek znalosti dějin filosofie se tu však objevuje často a dost pronikavě. Poučky, ražené filosofií už před staletími, často už dávno filosoficky překonané, objevují se u theoretisujících přírodovědců často jako zbrusu nová moudrost a dokonce se na čas stávají módou. Je jistě velkým úspěchem mechanické theorie tepla, že poučku o zachování energie podepřela novými doklady a znovu postavila do popředí: ale byla by mohla tato poučka vystupovat jako něco absolutně nového, kdyby si páni fysikové byli vzpomněli, že ji razil už Descartes? Od té doby, co fysika a chemie se opět zabývají skoro výhradně molekulami a atomy, vystoupila nutně znovu do popředí starořecká atomistická filosofie. Ale jak povrchně s ní zacházejí i ti nejlepší z nich! Tak Kekulé (Cíle a vývody chemie) vypráví, že prý pochází od Demokrita, místo od Leukippa, a tvrdí, že Dalton první předpokládal existenci kvalitativně různých atomů jednotlivých prvků a že jim první připisoval různé váhy charakteristické pro různé prvky, zatím co u Diogena Laertia (X, 1, § 43-41 a 61) se můžeme dočíst, že už Epikur připisuje atomům různost nejen co do velikosti a tvaru, nýbrž i co do váhy, že tedy už svým způsobem zná atomovou váhu a objem atomu.

Rok 1848, který se jinak v Německu s ničím nevyrovnal, provedl úplný obrat pouze na poli filosofie. Zatím co se národ vrhl na věci praktické, tu položil základ k velkému průmyslu a spekulaci, tam k velkému rozmachu, který se projevil od té doby v přírodovědě v Německu a který byl zahájen potulnými kazateli a karikaturami Vogtem, Büchnerem atd., zřekl se rozhodně klasické německé filosofie, zabředlé do písku berlínské starohegelovštiny. Berlínská starohegelovština si to poctivě zasloužila. Ale národ, který chce stát na výši vědy, se neobejde bez theoretického myšlení. S hegelovštinou byla hozena přes palubu i dialektika — právě v okamžiku, kdy se neodolatelně vnucoval dialektický charakter pochodů v přírodě, kdy tedy jen dialektika mohla přírodovědě pomoci z theoretické kaše — a tak se zase bezmocně propadlo staré metafysice. Ve veřejnosti bujelo od té doby jednak Schopenhauerovo a později dokonce Hartmannovo triviální uvažování střižené pro šosáky, jednak vulgární potulně kazatelský materialismus takových Vogtů a Büchnerů. Na universitách si konkurovaly nejrůznější druhy eklekticismu, které měly společné jen to, že byly zpříštipkovány ze samých odpadků dřívějších filosofií a že byly všechny stejně metafysické. Ze zbytků klasické filosofie se zachránilo jen jakési novokantovství, jehož největší vymožeností byla věčně nepoznatelná věc o sobě, tedy ta trocha z Kanta, která si nejméně zasloužila, aby byla zachována. Konečným výsledkem toho byla roztříštěnost a zmatenost theoretického myšlení, která nyní panuje.

Nemůžeme ani nahlédnout do theoretické přírodovědecké knihy, aniž nabudeme dojmu, že přírodovědci sami cílí, jak dalece jsou v moci této roztříštěnosti a zmatenosti a jak jim nynější běžná t. zv. filosofie nedává naprosto žádné východisko. A zde prostě není jiného východiska, jiné možnosti dospět k jasnosti, než obrat, v té či oné formě, od metafysického myšlení k dialektickému.

Tento návrat se může dít po různých cestách. Může prorazit spontánně pouze silou přírodovědeckých objevů samých, které se již nechtějí nechat stěsnávat do starého metafysického Prokrustova lože. To je však zdlouhavý, těžkopádný proces, při němž musí být překonáno ohromné množství zbytečného tření. Z velké části už probíhá, zejména v biologii. Může být značně zkrácen, jen budou­‑li se theoretičtí přírodovědci chtít blíže zabývat dialektickou filosofií v jejích historicky daných formách. Z těchto forem mohou být zejména dvě obzvlášť plodné pro novodobou přírodovědu.

První je řecká filosofie. Zde dialektické myšlení vystupuje ještě v přirozené jednoduchosti, není ještě rušeno půvabnými překážkami, kterými samu sebe ohradila metafysika XVII. a XVIII. století — Bacon a Locke v Anglii, Wolff v Německu — a jimiž si zahradila cestu od porozumění jednotlivosti k porozumění celku, k pochopení všeobecné souvislosti. Řekové — právě proto že ještě nedospěli k rozčleňování, k analyse přírody — nazírají na přírodu jako na celek, celkově. Všeobecná souvislost přírodních jevů není dokazována v jednotlivostech, je Rekům výsledkem bezprostředního nazírání. V tom spočívá nedostatečnost řecké filosofie, pro niž musila později ustoupit jiným způsobům nazírání. V tom však také spočívá její převaha nad všemi jejími pozdějšími metafysickými odpůrci. Měla­‑li metafysika vůči Rekům pravdu v jednotlivostech, měli Rekové vůči metafysice pravdu vcelku. To je jeden důvod, proč se musíme ve filosofii, tak jako v jiných oblastech, stále a stále vracet k vývodům toho malého národa, jehož universální nadání a uplatnění mu zajistily v dějinách vývoje lidstva místo, na jaké si nemůže činit nárok žádný jiný národ. Druhý důvod je ten, že v rozmanitých formách řecké filosofie jsou již v zárodku, ve vzniku obsaženy všechny pozdější způsoby nazírání. Theoretická přírodověda je tudíž také nucena, jestliže chce sledovat dějiny vzniku a vývoje svých dnešních obecných pouček, jít zpět až k Rekům. A toto se stále víc a víc chápe. Stále méně je těch přírodovědců, kteří zatím co sami kramaří s úlomky řecké filosofie, na př. s atomistikou, jako s věčnými pravdami — pohlížejí baconovsky spatra na Reky, protože neměli empirickou přírodovědu. Bylo by si jen přát, aby toto pochopení dospělo v opravdové poznání řecké filosofie.

Druhou formou dialektiky, která je právě německým přírodovědcům nejbližší, je klasická německá filosofie od Kanta po Hegela. Tady už byl udělán začátek, neboť i kromě už zmíněného novokantovství se opět stává módou dovolávat se Kanta. Od té doby, co bylo objeveno, že Kant je původcem dvou geniálních hypothes, bez nichž dnešní theoretická přírodověda nemůže kupředu — theorie, dříve připisované Laplacovi, o vzniku sluneční soustavy a theorie o brzdění zemské rotace vlivem přílivu — došel Kant u přírodovědců opět zasloužené úcty. Avšak chtít u Kanta studovat dialektiku by bylo zbytečně namáhavou a málo se vyplácející prací, když obšírné, třebaže z naprosto nesprávného východiska rozvinuté kompendium dialektiky se najde v dílech Hegelových.

Když na jedné straně reakce proti této „přírodní filosofii“, do značné míry oprávněná tímto nesprávným východiskem a bezmocným zabředáním berlínské hegelovštiny, se již vyzuřila a zvrhla se v pouhé spílání, když na druhé straně byla přírodověda ve svých theoretických potřebách ponechána běžnou eklektickou metafysikou tak báječně na holičkách, bude snad možné, vyslovit zas před přírodovědci jméno Hegel, aniž by se tím zase vyvolal ten tanec svátého Víta, v němž pan Dühring tak rozkošně vyniká.

Především je nutno konstatovat, že tu nikterak nejde o obhajobu Hegelova východiska: že duch, myšlenka, idea jsou prvotní a skutečný svět že je jen odleskem ideje. Toho se vzdal jíž Feuerbach. V tom se všichni shodujeme, že v každé vědecké oblasti jak v přírodě, tak v dějinách se musí vycházet z fakt, v přírodovědě tedy z různých předmětných forem a forem pohybu hmoty; že tedy ani v theoretické přírodovědě nemají být souvislosti vkonstruovávány do fakt, nýbrž objevovány z nich, a když jsou objeveny, mají být empiricky — pokud je to možné — dokazovány.

Právě tak nemůže jít o to, aby byl zachováván dogmatický obsah Hegelovy soustavy, jak je hlásán berlínskou hegelovštinou starší i mladší větve. S idealistickým východiskem padá i soustava na něm vybudovaná, tedy zejména i Hegelova filosofie přírody. Je však nutno připomenout, že přírodovědecká polemika proti Hegelovi, pokud mu vůbec správně porozuměla, je namířena jen proti dvěma bodům: proti idealistickému východisku a proti konstrukci systému, který libovolně zachází s fakty.

Po odečtení toho všeho zbývá ještě Hegelova dialektika. Je Marxovou zásluhou, že proti „mrzoutskému, nadutému a úplně průměrnému epigonství, které nyní v Německu udává tón,“1 po prvé zase vyzdvihl zapomenutou dialektickou metodu, její souvislost s Hegelovou dialektikou a rovněž odlišnost od ní a že současně použil této metody v „Kapitálu“ na fakta empirické vědy, politické ekonomie. A to s takovým úspěchem, že i v Německu se novější ekonomická škola pozvedá nad vulgární freetraderství (hlásání volného obchodu) jen tím, že Marxe opisuje (zhusta nesprávně) pod záminkou, že jej kritisuje.

U Hegela panuje v dialektice táž převrácenost vší skutečné souvislosti jako ve všech ostatních odvětvích jeho soustavy. Ale jak říká Marx: „Mystifikace, kterou trpí dialektika v rukou Hegelových, není nikterak na překážku, že tu po prvé obsáhle a vědomě podal její všeobecné formy pohybu. U něho stojí dialektika na hlavě. Je třeba ji převrátit, aby bylo odhaleno racionální jádro v mystické slupce.“

V přírodovědě samé se však často setkáváme s theoriemi, v nichž je skutečný vztah postaven na hlavu, odraz v zrcadle je brán za prvotní formu, a které tudíž potřebují takovéto převrácení, obrácení naruby. Takové theorie často panují po delší dobu. Bylo­‑li teplo téměř po dvě století pokládáno za zvláštní tajemnou látku místo za formu pohybu obyčejné hmoty, byl to úplně stejný případ a mechanická theorie tepla provedla to převrácení.2 Přesto fysika ovládaná theorií tepelné látky objevila řadu veledůležitých zákonů tepla a zejména Fourierem a Sadi Carnotem razila cestu správnému pojetí, které pak zase musilo převrátit, přeložit do své vlastní řeči zákony objevené předcházejícím pojetím. Právě tak v chemii poskytla nejprve flogistická theorie stoletou experimentální prací materiál, s jehož pomocí mohl Lavoisier objevit v kyslíku, získaném Priestleyem, reálný protipól fantastického flogistonu3 a tím hodit flogistickou theorii do starého železa. Tím však naprosto nebyly úplně odstraněny výsledky pokusů flogistiky. Naopak. Trvaly dál, jen jejich formulace byla převrácena, přeložena z řeči flogistické do chemické řeči teď platné a podržely svou platnost.

Jako se má theorie tepelné látky k mechanické nauce o teple, jako se má flogistická theorie k Lavoisierově, tak se má Hegelova dialektika k dialektice racionální.

II

POZNÁMKY K „ANTI­‑DÜHRINGU“

(1878)

a) O pravzorech matematického „nekonečna“ ve skutečném světě

Ke str. 17—18:4 Souhlasnost myšlení a bytí. Nekonečno matematiky.

Všechno naše theoretické myšlení je absolutně ovládáno skutečností, že naše subjektivní myšlení a objektivní svět jsou podrobeny týmž zákonům a že si tedy ve svých výsledcích konec konců nemohou odporovat, nýbrž musí souhlasit. Tato skutečnost je bezděčným a bezpodmínečným předpokladem našeho theoretického myšlení. Materialismus XVIII. století, ježto byl v podstatě metafysického rázu, prozkoumal tento předpoklad jen po stránce obsahové. Omezil se na důkaz, že obsah všeho myšlení a vědění musí pocházet ze smyslové zkušenosti, a znovu razil poučku: nihil est in intellectu, quod non fuerit in sensu.5 Teprve novodobá idealistická, ale zároveň dialektická filosofie a zejména Hegel prozkoumal tento předpoklad i po stránce formy. Přes četné libovolné konstrukce a fantastické výmysly, s nimiž se tu setkáváme, přes idealistickou, na hlavu postavenou formu jejího výsledku — jednoty myšlení a bytí — je nepopiratelné, že tato filosofie dokázala na řadě případů a v nejrůznějších oborech analogičnost procesů myšlení s procesy přírodními a dějinnými a naopak, a platnost stejných zákonů pro všechny tyto procesy. Na druhé straně rozšířila novodobá přírodověda poučku o empirickém, zkušenostním původu všeho obsahu myšlení způsobem, který odstraňuje její dřívější metafysickou omezenost a formulaci. Tím, že novodobá přírodověda uznává dědičnost získaných vlastností, rozšiřuje subjekt zkušenosti z individua na druh; nemusí to už být jen jednotlivé individuum, které musilo udělat zkušenost, jeho individuální zkušenost může být do jisté míry nahrazena výsledky zkušeností jeho předků. Jestliže se u nás zdají na příklad matematické axiomy každému osmiletému dítěti něčím samozřejmým, něčím, co nepotřebuje empirického důkazu, je to pouze výsledkem „nakupené dědičnosti“. Křovákovi nebo australskému černochovi bychom je těžce vpravovali důkazem.

V tomto spise je dialektika pojímána jako věda o nejobecnějších zákonech všeho pohybu. V tom je zahrnuto, že její zákony musí mít platnost jak pro pohyb v přírodě a dějinách lidstva, tak i pro pohyb myšlení. Takový zákon může být poznán ve dvou z těchto tří oblastí, ba ve všech třech, aniž si metafysické lajdáctví uvědomí, že je to jeden a týž zákon, který poznalo.

Uveďme příklad. Ze všech theoretických pokroků není žádný pokládán za tak velký triumf lidského ducha jako vynález infinitesimálního počtu v druhé polovině XVII. století. Jestliže máme vůbec někde ryzí a výlučný čin lidského ducha, pak jej máme zde. Tajemnost, která dnes obklopuje veličiny používané při infinitesimálním počtu, diferenciály a nekonečno různého stupně, je nejlepším důkazem, že je dosud rozšířena představa, že tu máme co dělat s ryzími „volnými výtvory a imaginacemi“ lidského ducha, jimž v objektivním světě nic neodpovídá. Ale je tomu právě naopak. Pro všechny tyto imaginární veličiny nám dává pravzory příroda.

Naše geometrie vychází z prostorových vztahů, naše aritmetika a algebra z číselných veličin, které odpovídají našim pozemským vztahům, které tedy také odpovídají velikostem těles, které mechanika nazývá masy — masy, jak se vyskytují na zemi a jak jimi lidé pohybují. Proti těmto masám se masa Země jeví nekonečně velkou a je pozemskou mechanikou také pokládána za nekonečně velkou. Poloměr Země = \infty je základní poučkou vší mechaniky v zákonu pádu. Ale nejen Země, nýbrž celá sluneční soustava a vzdálenosti v ní se jeví se své strany zase nekonečně malými, jakmile se zabýváme vzdálenostmi měřitelnými na světelné roky ve hvězdné soustavě, viditelné pro nás teleskopicky. Máme tu tedy již nekonečno nejen prvního, nýbrž i druhého stupně a můžeme ponechat fantasii svých čtenářů, aby si, zachce­‑li se jim, přikonstruovali v nekonečném prostoru ještě další nekonečna vyšších stupňů.

Pozemské masy, tělesa, s nimiž operuje mechanika, se — podle názoru panujícího dnes ve fysice a chemii — skládají z molekul, nejmenších částic, které nemohou být dále děleny, aniž se poruší fysikální a chemická totožnost daného tělesa. Podle výpočtů W. Thomsona nemůže být průměr nejmenší z těchto molekul menší než padesátimiliontina milimetru.6 I když však předpokládáme, že i největší molekula má průměr až pětadvacetimiliontiny milimetru, je to stále ještě mizivě malá velikost proti nejmenší mase, s níž operují mechanika, fysika a dokonce chemie. Přesto je molekula obdařena všemi vlastnostmi vlastními příslušné mase, může zastupovat masu fysikálně a chemicky a skutečně ji zastupuje ve všech chemických rovnicích. Zkrátka, molekula má úplně tytéž vlastnosti vůči příslušné mase jako matematický diferenciál vůči své proměnné. Jenže to, co se nám u diferenciálu, v matematické abstrakci, zdá tajemným a nevysvětlitelným, stává se zde samozřejmým a takřka zřejmým.

S těmito diferenciály, molekulami, operuje však příroda týmž způsobem a docela podle týchž zákonů jako matematika se svými abstraktními diferenciály. Tak je na př. diferenciál x3=3x2dxx^3 = 3x^2dx, při čemž jsou opominuty 3xdx23\ xdx^2 a dx3dx^3. Sestrojme si to geometricky a dostaneme krychli o délce strany xx, kterážto délka strany se prodlouží o nekonečně malou veličinu dxdx. Předpokládejme, že tato krychle se skládá ze sublimovaného prvku, dejme tomu síry; že tři stěny tvořící jeden roh jsou chráněny, druhé tři že jsou volné. Vystavíme­‑li nyní tuto sírovou krychli atmosféře sirného plynu a snížíme­‑li jeho teplotu dostatečně, sráží se sirný plyn na třech volných stěnách krychle. Přidržíme se úplně postupu běžného ve fysice a chemii, jestliže — abychom si tento pochod představili v čisté formě — předpokládáme, že se na každé z těchto tří stěn nejprve usadí vrstva ve výši jedné molekuly. Délka strany krychle xx se zvětšila o průměr jedné molekuly, o dxdx. Obsah krychle x3x^3 se zvětšil o rozdíl mezi x3x^3 a x3+3x2dx+3xdx2+dx3x^3 + 3\ x^2dx + 3\ xdx^2 + dx^3, při čemž dx3dx^3, jednu molekulu, a 3xdx23\ xdx^2, tři řady o délce x+dxx + dx molekul položených jednoduše v řadě vedle sebe, můžeme zanedbat týmž právem jako matematika. Výsledek je týž: přírůstek masy krychle je 3x2dx3\ x^2dx.

Přesně vzato, nevyskytují se u sírové krychle dx3dx^3 a 3xdx23\ xdx^2, protože v tomtéž místě prostoru nemohou být dvě nebo tři molekuly, a přírůstek její masy je tudíž přesně 3x2dx+3xdx+dx3\ x^2dx + 3\ xdx + dx. To se vysvětluje tak, že dx je v matematice lineární veličina, avšak takové linie bez šířky a výšky se v přírodě, jak známo, nevyskytují samostatně, mají tedy matematické abstrakce bezpodmínečnou platnost jen v čisté matematice. A protože i tato opomíjí 3xdx2+dx33\ xdx^2 + dx^3, není tu žádný rozdíl.

Stejně je tomu i při vypařování. Jestliže se ve sklenici vody vypaří hořejší vrstva molekul, zmenšila se výška vrstvy vody xx o dxdx a ustavičné vypařování jedné vrstvy molekul po druhé je skutečně plynulou diferenciací. A jestliže je horká pára tlakem a zchlazováním v nádobě zase srážena ve vodu a ukládá­‑li se jedna vrstva molekul na druhou (při čemž nesmíme přihlížet k vedlejším okolnostem komplikujícím proces), až je nádoba plná, tak se zde konala doslova integrace, která se liší od matematické jen tím, že jedna je prováděna vědomě lidskou hlavou a druhá bezděčně přírodou. Avšak nejen při přechodu ze skupenství kapalného do plynného a naopak se dějí pochody, jež jsou úplně analogické pochodům infinitesimálního počtu.

Jestliže přestal — naráz — pohyb masy jako takový a změnil se v teplo, v molekulární pohyb, co jiného se tu událo, než že pohyb masy byl diferencován? A když je výsledkem součtu molekulárních pohybů páry ve válci parního stroje, že zvednou píst do určité výše, že se zvrátí v pohyb hmoty, což nebyly integrovány? Chemie rozkládá molekulu v atomy, veličiny o menši mase a rozměrech, ale veličiny stejného řádu, takže obě jsou navzájem v určitých, konečných vztazích. Všechny chemické rovnice, jež vyjadřují molekulární složení látek, jsou tedy svou formou diferenciálními rovnicemi. Ale ve skutečnosti jsou již integrovány atomovými vahami, které v nich vystupují. Chemie počítá právě s diferenciály, jejichž vzájemný poměr velikostí je znám.

Avšak atomy naprosto nejsou jednoduché nebo vůbec nejmenší známé částice látky. I když nepřihlížíme k chemii, která se stále více přiklání k názoru, že atomy jsou složené, tvrdí přece většina fysiků, že světový ether, jímž se šíří světelné a tepelné záření, se rovněž skládá z diskrétních částic, které jsou však tak malé, že se mají k chemickým atomům a fysikálním molekulám jako se tyto mají k mechanickým masám, tedy jako d2xd^2x ku dxdx. Zde tedy máme v běžné představě o složení hmoty rovněž diferenciál druhého stupně, a není naprosto žádného důvodu, aby si nemohl každý, koho to baví, představovat, že v přírodě musí existovat také ještě analoga k d3xd^3x, d4xd^4x atd.

Ať tedy jsme jakéhokoliv názoru o složení hmoty, je jisté, že je rozčleněna na celou řadu velkých, dobře ohraničených skupin relativní hmotnosti, takže členy každé jednotlivé skupiny jsou k sobě navzájem v určitých, konečných poměrech mas, avšak vůči členům dalších skupin v poměru nekonečné velikosti nebo malosti ve smyslu matematickém. Viditelná hvězdná soustava, sluneční soustava, pozemské masy, molekuly a atomy, konečně částičky etheru, to každé tvoří takovou skupinu. Na tom nemění nic to, že mezi jednotlivými skupinami nacházíme mezičleny. Tak mezi masami sluneční soustavy a pozemskými jsou asteroidy, z nichž některé nemají větší průměr než knížectví  Reuss mladší linie, meteory atd. Tak je mezi pozemskými masami a molekulami v organickém světě buňka. Tyto mezičleny dokazují, že v přírodě není skoku, právě proto, že se příroda skládá ze samých skoků.

Pokud matematika počítá se skutečnými veličinami, používá také bez váhání tohoto způsobu nazírání. Pro pozemskou mechaniku je už masa Země nekonečně velkou, jako jsou v astronomii pozemské masy a jim odpovídající meteory nekonečně malé, tak jí mizejí vzdálenosti a masy planet sluneční soustavy, jakmile se vydává za nejbližší stálice a zkoumá složení naší hvězdné soustavy. Jakmile se však naši matematikové stáhnou do své nedobytné pevnosti abstrakce, do t. zv. čisté matematiky, jsou zapomenuty všechny ony analogie, nekonečno se stává něčím úplně tajemným a způsob, jakým se s ním operuje v analyse, se jeví něčím úplně nepochopitelným, odporujícím veškeré zkušenosti a všemu rozumu. Pošetilosti a absurdnosti, jimiž matematikové tento svůj způsob postupu, který ku podivu vždycky vede k správným výsledkům, spíše omlouvali, než vysvětlovali, překonávají nejhorší zdánlivé a skutečné fantastičnosti na př. Hegelovy filosofie přírody, z nichž mají matematikové a přírodovědci úplnou hrůzu. To, co vytýkají Hegelovi, že žene abstrakci do krajnosti, dělají sami v daleko větším měřítku. Zapomínají, že celá t. zv. čistá matematika se zabývá abstrakcemi, že všechny její veličiny jsou — přísně vzato — imaginární veličiny a že všechny abstrakce, přehnány do krajnosti, se zvracejí v protismysl nebo ve svůj protiklad. Matematické nekonečno je vypůjčeno ze skutečnosti, i když nevědomky, a může být tudíž také vysvětleno jen ze skutečnosti a ne ze sebe sama, z matematické abstrakce. A když takto zkoumáme skutečnost, najdeme, jak jsme viděli, také skutečné vztahy, z nichž je vypůjčen matematický vztah nekonečnosti, a dokonce přírodní analoga matematického způsobu, jak tento vztah nechat působit. A tím je věc vysvětlena. (Špatná reprodukce totožnosti myšlení a bytí u Haeckela!) Avšak i rozpor nepřetržité a diskrétní hmoty, viz Hegel.

b) O „mechanickém“ pojetí přírody

Poznámka 2. Ke str. 467: různé formy pohybu a vědy, které o nich pojednávají.

Když vyšel výše uvedený článek (Vorwärts, 9. února 1877), definoval Kekulé („Die wissenschaftlichen Ziele und Leistungen der Chemie“)8 mechaniku, fysiku a chemii zcela podobně: „Vezme­‑li se za základ tato představa o podstatě hmoty, bude možno definovat chemii jako vědu o atomech a fysiku jako vědu o molekulách, a pak je nasnadě odloučit onu část dnešní fysiky, která pojednává o masách, jako zvláštní disciplinu a ponechat pro ni název mechanika. Mechanika se tedy jeví základní vědou fysiky a chemie, pokud obě při určitém zkoumání a zejména při počítání musí pojednávat o svých molekulách, resp. atomech jako o masách.“ Toto pojetí se, jak vidno, odlišuje od pojetí uvedeného v textu9 a v předcházející poznámce, pouze trochu menší určitostí. Jestliže však jistý anglický časopis (Nature)10 převedl Kekulovu výše uvedenou větu v tom smyslu, že mechanika je statika a dynamika mas, fysika — statika a dynamika molekul, chemie — statika a dynamika atomů, zdá se mi, že tato bezpodmínečná redukce dokonce i chemických pochodů na pouze mechanické nevhodně zúžuje pole, při nejmenším u chemie. A přece je to tak v módě, že na př. Haeckel neustále používá výrazů „mechanický“ a „monistický“ jako rovno­‑značných a že podle něho „dnešní fysiologie… ve svém oboru nechává působit jen fysikálně chemické — nebo v širším smyslu mechanické — síly.“ (Perigenesis.)11

Nazývám­‑li fysiku mechanikou molekul, chemii fysikou atomů a pak dále biologii chemií bílkovin, chci tím vyjádřit přechod jedné z těchto věd v druhou, tedy jak spojitost, kontinuitu, tak rozdílnost, diskretnost obou. Jde­‑li se dále, označuje­‑li se chemie jako pouze jakási mechanika, zdá se mi to nepřípustným. Mechanika — v širším nebo užším slova smyslu — zná jen kvantity, počítá s rychlostmi a masami a nanejvýš s objemem. Kde narazí na kvalitu těles, jako v hydrostatice a aerostatice, tam se nemůže obejít bez pojednávání o molekulárních stavech a molekulárních pohybech, tam je sama jen pouhou pomocnou vědou, předpokladem fysiky. Ve fysice a ještě více v chemii nejen probíhá neustálá kvalitativní změna jako výsledek kvantitativní změny, zvrat kvantity v kvalitu, nýbrž je nutno zkoumat i množství kvalitativních změn, jejichž podmíněnost kvantitativní změnou není nikterak prokázána. Můžeme ochotně připustit, že nynější tendence vědy jdou tímto směrem, to však nedokazuje, že je to jedině správný směr, že sledování tohoto směru fysiku a chemii vyčerpává. Všechen pohyb zahrnuje mechanický pohyb, přemisťování největších a nejmenších částí hmoty, a prvním úkolem vědy, ale jen prvním, je poznat tento mechanický pohyb. Ale tento mechanický pohyb nevyčerpává pohyb vůbec. Pohyb není jen přemisťování, je v mimomechanických oborech též kvalitativní změnou.12 Objev, že teplo je pohyb molekul, byl epochální. Ale nedovedu­‑li o teplu říci nic více, než že je jistým přemisťováním molekul, udělám lépe, když budu mlčet. Zdá se, že chemie je na nejlepší cestě, aby vysvětlila celou řadu chemických a fysikálních vlastností prvků ze vztahu atomových objemů k atomovým vahám. Žádný chemik však nebude tvrdit, že všechny vlastnosti prvku jsou úplně vyjádřeny postavením tohoto prvku v křivce Lothara Meyera,13 že by se jen tím kdy daly vysvětlit na př. zvláštní vlastnosti uhlíku, které jej činí hlavním nositelem organického života, nebo nezbytnost fosforu v mozku. A přece se „mechanické“ pojetí redukuje právě na toto. Vysvětluje všecku změnu z přemisťování, všechny kvalitativní rozdíly z kvantitativních a přehlíží, že vztah kvality a kvantity je vzájemný, že kvalita se právě tak zvrací v kvantitu jako kvantita v kvalitu, že tu je vzájemné působení. Mají­‑li být všechny rozdíly a změny kvality redukovány na kvantitativní rozdíly a změny, na mechanické přemisťování, pak dojdeme nezbytně k poučce, že všechna hmota se skládá z totožných nejmenších částic, a že všechny kvalitativní rozdíly chemických prvků hmoty jsou způsobovány kvantitativními rozdíly, rozdíly v počtu a místním seskupení těchto nejmenších částic v atomy. Tak daleko však ještě nejsme.

To, že naši dnešní přírodovědci nejsou obeznámeni s jinou filosofií než s nejbanálnější vulgární filosofií, která se dnes roztahuje na německých universitách, to jim dovoluje operovat tímto způsobem s výrazy jako „mechanický“, aniž si jsou vědomi nebo jen tuší, jaké závěry si tím nutně ukládají. Theorie o absolutní kvalitativní totožnosti hmoty má své přívržence — vždyť je empiricky právě tak málo vyvratitelná jako dokazatelná. Když se však zeptáte lidí, kteří chtějí všechno vysvětlovat „mechanicky“, zda jsou si tohoto důsledku vědomi a zda uznávají totožnost hmoty, jak různé odpovědi uslyšíte!

Nejkomičtější je, že ztotožňování „materialistického“ a „mechanického“ pochází od Hegela, který chce materialismus snížit atributem „mechanický“. Avšak materialismus kritisovaný Hegelem – francouzský materialismus XVIII. století — byl skutečně výlučně mechanický, a to z toho jednoduchého důvodu, že tehdy fysika, chemie a biologie byly ještě v plenkách a velmi vzdáleny toho, aby mohly poskytnout základnu pro celkový názor na přírodu. Rovněž překlad výrazu causae efficientes = mechanicky působící příčiny a causae finales = účelně působící příčiny přejímá Haeckel od Hegela; Hegel tu tedy klade mechanicky = slepě, nevědomky působící a ne = mechanicky ve smyslu Haeckelově. Přitom je celý tento protiklad Hegelovi samému tak překonaným stanoviskem, že se o něm v žádném z obou svých výkladů o příčinnosti v Logice ani nezmiňuje — nýbrž zmiňuje se o něm jen v Dějinách filosofie tam, kde se vyskytuje historicky (tedy čisté neporozumění Haeckelovo z povrchnosti!) a zcela příležitostně při teleologii (Logika, III, II, 3) jako o formě, v níž stará metafysika zachytila protiklad mezi mechanismem a teleologií. Vesměs však o něm pojednává jako o překonaném stanovisku. Haeckel tedy nesprávně opisoval z radosti, že našel potvrzení svého „mechanického“ pojetí a dochází tím ke krásnému závěru, že je­‑li na nějakém živočichu nebo rostlině vyvolána určitá změna přirozeným výběrem, je to způsobeno causa efficiens, je­‑li tatáž změna vyvolána umělým chovem, je pěstěním, je to způsobeno causa finalis! Chovatel je causa finalis! Dialektik Hegelova ražení se ovšem nehonil v začarovaném kruhu úzkého protikladu mezi causa efficiens a causa finalis. A pro dnešní stanovisko je s celým tím neplodným tlachem o tomto protikladu skoncováno tím, že ze zkušenosti i theorie víme, že hmota i její způsob existence, pohyb, jsou nestvořitelné, a tedy svými vlastními konečnými příčinami, že jednotlivým příčinám, isolujícím se dočasně a lokálně ve vzájemném působení pohybu vesmíru anebo isolovaným naší úvahou, není přidáváno nové určení, nýbrž jen matoucí element, nazýváme­‑li je působícími příčinami. Příčina, která nepůsobí, není příčinou.

N. B. Hmota jako taková je ryzí výtvor myšlení a abstrakce. Pomíjíme kvalitativní odlišnosti věcí, shrnujeme­‑li je jako tělesně existující pod pojem hmota. Hmota jako taková, na rozdíl od určitých existujících hmot není tedy nic smyslově existujícího. Jestliže se přírodověda snaží najít hmotu jako takovou, redukovat kvalitativní rozdíly na pouze kvantitativní odlišnosti složení totožných nejmenších částiček, dělá totéž, jako by požadovala viděl místo třešní, hrušek, jablek ovoce jako takové, místo koček, psů, ovcí atd. ssavce jako takového, plyn jako takový, kov jako takový, kámen jako takový, chemické složení jako takové, pohyb jako takový. Darwinova theorie předpokládá takového prassavce, promammale Haeckelovo, musí však zároveň připustit, že jestliže v sobě obsahoval v zárodku všechny budoucí a nynější ssavce, byl ve skutečnosti všem nynějším ssavcům podřazen a prasurový, tedy pomíjejícnější než tito všichni. Jak dokázal už Hegel, Enc. I. 199, je tento názor „jednostranně matematickým hlediskem“, podle něhož je hmota pokládána za určitelnou jen kvantitativně, ale kvalitativně původně stejnou, „není to nic jiného než stanovisko“ francouzského materialismu XVIII. století. Je to dokonce návrat až k Pythagorovi, který již pojímal číslo, kvantitativní určení, jako podstatu věcí.

e) O Nägeliově neschopnosti poznat nekonečno

Nägeli, p. 12, 13.14

Nägeli praví nejprve, že nemůžeme poznat skutečně kvalitativní rozdíly, a hned nato říká, že se takové „absolutní rozdíly“ v přírodě nevyskytují! (Str. 12.)

Předně, každá kvalitativní nekonečnost má mnoho kvantitativních gradací, na př. barevné odstíny, tvrdost a měkkost, dlouhověkost atd., a ty jsou, třebaže kvalitativně rozdílné, měřitelny a poznatelné.

Za druhé, neexistují kvality, nýbrž jen věci s kvalitami, a to s nekonečně mnoho kvalitami. U dvou různých věcí jsou vždy jisté kvality (při nejmenším vlastnosti tělesnosti) společné, jiné odlišné stupněm, ještě jiné mohou jedné z nich úplně chybět. Vezměme tyto dvě krajně rozdílné věci — na př. meteorit a člověka — spolu stranou, tu přitom objevíme málo společného, nanejvýš, že oběma je společná tíže a jiné všeobecné vlastnosti těles. Ale mezi oběma těmito věcmi je nekonečná řada přírodních předmětů a procesů, které nám dovolují doplnit řadu od meteoritu až po člověka a každému členu řady vykázat jeho místo v souvislosti přírody, takto ji poznat. To připouští sám Nägeli.

Za třetí by nám mohly naše rozdílné smysly dávat naprosto kvalitativně rozdílné dojmy. Vlastnosti, jež poznáváme prostřednictvím zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, byly by tudíž absolutně rozdílné. Avšak i zde rozdíly padají s pokrokem bádání. Čich a chuť jsou již dávno poznány jako příbuzné, k sobě patřící smysly, vnímající k sobě patřící, ne­‑li totožné vlastnosti. Zrak i sluch vnímají kmity vln. Hmat a zrak se navzájem lak doplňují, že zhusta můžeme podle toho, jak věc vypadá, říci, jaké jsou její hmatové vlastnosti. A konečně, vždy je to totéž , které všechny tyto rozdílné smyslové dojmy vnímá a zpracovává, tedy shrnuje vjedno, a právě tak jsou tyto rozdílné dojmy skýtány touž věcí, jejímiž společnými vlastnostmi se jeví, kterou tedy pomáhají poznat. Uvedení těchto rozdílných vlastností, přístupných jen rozdílným smyslům, ve vnitřní vzájemnou souvislost je právě úkolem vědy, která si až dosud nestěžovala, že místo pěti speciálních smyslů nemáme jeden generální smysl, nebo že chuti a pachy nemůžeme vidět nebo slyšet.

Ať se podíváme kamkoliv, nikde v přírodě nejsou takové „kvalitativně nebo absolutně rozdílné oblasti“, které jsou označovány za nepochopitelné. Všechen zmatek vzniká z matení kvality a kvantity. Podle panujícího mechanického názoru pokládá Nägeli všechny kvalitativní rozdíly jen potud za vysvětleny, pokud mohou být redukovány na kvantitativní (o čemž na jiném místě), resp. tím, že pokládá kvalitu a kvantitu za absolutně různé kategorie. Metafysika.

„Můžeme poznat jen konečné atd.“ To je úplně správné, pokud do okruhu našeho poznání spadají jen konečné předměty. Ale tato poučka potřebuje doplnění: „můžeme v základě poznávat jen nekonečné“. Fakticky spočívá všechno skutečné, vyčerpávající poznání jen v tom, že povyšujeme jedinečné v myšlence z jedinečnosti do zvláštnosti a ze zvláštnosti do obecnosti, že nekonečné nacházíme a zjišťujeme v konečném, věčné v pomíjejícím. Forma obecnosti je však formou uzavřenosti v sobě (Insichabgeschlossenheit), tedy nekonečnosti, je shrnutím mnoha konečen v nekonečno. Víme, že chlor a vodík se v určitých tlakových a tepelných mezích a za působení světla výbuchem slučují v chlorovodík, a jakmile to víme, víme také, že se to děje všude a vždy, kde jsou dány uvedené podmínky, a může být lhostejné, zda se to opakuje jednou nebo miliónkrát a na kolika nebeských tělesech. Formou obecnosti v přírodě je zákon a nikdo tolik nemluví o věčnosti přírodních zákonů jako přírodovědci. Jestliže tedy Nägeli praví, že lidé dělají konečno nezbadatelným, když chtějí zbádat nejen toto konečno, nýbrž když k němu přimíchávají věčné, tu popírá buď poznatelnost přírodních zákonů, nebo jejich věčnost. Všechno pravé poznání přírody je poznáním věčného, nekonečného, a tudíž v podstatě absolutní.

Avšak toto absolutní poznání má jeden velký háček. Jako se nekonečnost poznatelné látky skládá ze samých konečností, tak se také skládá nekonečnost absolutně poznávajícího myšlení z nekonečného množství konečných lidských hlav, které vedle sebe a po sobě pracují na tomto nekonečném poznání, dělají praktické a theoretické kotrmelce, vycházejí ze skreslených, jednostranných, chybných předpokladů, jdou po nesprávných, křivých, nejistých cestách a často ani nepostihnou to pravé, když do toho vrazí nosem (Priestley).15 Poznání nekonečna je tedy obklopeno hradbou dvojnásobných těžkostí a může se uskutečnit jen v jakémsi nekonečném asymptotickém progresu. A to nám úplně stačí, abychom mohli říci: nekonečno je právě tak poznatelné jako nepoznatelné, a to je vše, co potřebujeme.

Je vlastně komické, že Nägeli říká totéž: „Můžeme poznat jen konečné, ale můžeme také poznat všechno konečné, co spadá do okruhu našeho smyslového vnímání.“ To konečné, co spadá do okruhu atd., dává právě v úhrnu nekonečno, neboť tento úhrn to právě je, odkud Nägeli čerpá svou představu o nekonečnu. Bez tohoto konečna atd. by neměl žádnou představu o nekonečnu!

(O špatném nekonečnu jako takovém budeme mluvit na jiném místě.)

(Před tímto zkoumáním nekonečnosti toto:)

  1. „Nepatrná oblast“ co do prostoru a času.
  2. „Pravděpodobně nedostatečný rozvoj smyslových orgánů.“
  3. Můžeme poznávat jen konečné, pomíjející, střídavé a rozdílné stupněm a relativní (atd. až) „nevíme, co je čas, prostor, síla a látka, pohyb a klid, příčina a účinek“.

To je známá písnička. Napřed se dělají abstrakce ze smyslových věcí a pak se chce je smysly poznávat, vidět čas a čichat prostor. Empirik se tak zabere do zvyku empirického poznávání, že se domnívá, že je ještě na poli smyslového poznávání, když už má co dělat s abstrakcemi. Víme, co je hodina, metr, ale nevíme, co je čas a prostor! Jako by čas byl něco jiného než samé hodiny a prostor něco jiného než samé krychlové metry! Obě formy existence hmoty nejsou bez hmoty samozřejmě ničím, jsou to prázdné představy, abstrakce, které existují jen v naší hlavě. Ale také prý nevíme, co je hmota a pohyb! Ovšemže ne, neboť hmotu jako takovou a pohyb jako takový ještě nikdo neviděl nebo jinak smysly nepoznal, nýbrž jen různé, skutečně existující látky a formy pohybu. Látka, hmota není nic jiného než souhrn všech látek a z tohoto souhrnu je abstrahován tento pojem; pohyb jako takový není nic jiného než souhrn všech smysly vnímatelných forem pohybu; slova jako hmota a pohyb nejsou ničím jiným než zkratkami, v něž shrnujeme mnoho různých smysly vnímatelných věcí podle jejich společných vlastností. Hmota a pohyb nemohou tedy být poznány jinak než zkoumáním jednotlivých látek a forem pohybu, a tím, že je poznáváme, poznáváme pro tanto16 i látku a pohyb jako takové. Jestliže tedy Nägeli říká, že nevíme, co je čas, prostor, hmota, pohyb, příčina a účinek, říká pouze, že si svou hlavou děláme nejprve abstrakce ze skutečného světa a pak nemůžeme tyto abstrakce, které jsme sami vytvořili, poznat, protože to jsou věci myšlenky, a ne věci smyslů, všechno poznání je však měření smysly! Právě jako ta obtíž u Hegela, můžeme sice jíst třešně a švestky, avšak ne ovoce, protože ovoce jako takové ještě nikdo nejedl.

Tvrdí­‑li Nägeli, že v přírodě je pravděpodobně mnoho forem pohybu, které nemůžeme svými smysly vnímat, pak je to „ubohá omluva“, rovná vzdání se — alespoň pro naše poznání — zákona o nestvořitelnosti pohybu. Neboť tyto nevnímatelné formy pohybu se přece mohou proměnit v pohyb vnímatelný pro nás! Tak by se na př. snadno vysvětlila kontaktní elektřina.

III

Z ENGELSOVÝCH PŘÍPRAVNÝCH PRACÍ K „ANTI­‑DÜHRINGU“17

K první části, ke kapitole III.:

Myšlenky jsou odrazem skutečnosti

Myšlenky všechny převzaty ze zkušenosti, snímky — správné nebo skreslené — skutečnosti.

Ke kapitole III., strana 33—34:

Hmotný svět a zákony myšlení

Dva druhy zkušenosti — vnější, materiální a vnitřní — zákony myšlení a formy myšlení. Formy myšlení také částečně zděděny vývojem (samozřejmost na př. matematických axiomů pro Evropany, jistě ne však pro Křováky a australské černochy).

Máme­‑li předpoklady správné a aplikujeme­‑li správně zákony myšlení, tu musí výsledek souhlasit se skutečností, tak jako musí souhlasit výpočet analytické geometrie s geometrickou konstrukcí, ačkoli jsou to dva zcela rozdílné způsoby postupu. Bohužel však není tomu tak skoro nikde a jen u zcela jednoduchých úkonů.

Vnější svět opět buď příroda nebo společnost.

Ke kap. III., str. 33—35; kap. IV., str. 39—41; kap. X., str. 83:

Vztah myšlení k bytí

Jediným obsahem myšlení je svět a zákony myšlení.

* Obecné výsledky bádání o světě se dostávají na konci tohoto bádání, nejsou to tedy principy, východiska, nýbrž resultáty, závěry. Konstruovat je z hlavy, vycházet z nich jako ze základu a dále rekonstruovat z nich v hlavě svět, to je ideologie, ideologie, kterou až dosud stonal také každý materialismus, protože měl sice do jisté míry jasno o vztahu myšlení a bytí v přírodě, ne však v dějinách, nechápal závislost myšlení na historicko­‑materiálních podmínkách. — Tím, že Dühring vychází z „principů místo z fakt, je ideologem a může ideologa zastřít jen tím, že tyto poučky staví tak všeobecně a prázdně, že se jeví axiomatickými, plochými, při čemž se pak z nich také nedá nic vyvodit, nýbrž jen do nich vložit. Tak hned zásada jediného bytí. Jednota světa a nesmyslnost onoho světa je výsledkem celého zkoumání světa, zde však má být dokázána a priori z axiomu myšlení. Tudíž nesmysl. Avšak bez tohoto převrácení exaktní filosofie nemožná.

Ke kapitole III., strana 35—36:

Svět jako souvislý celek. Poznání světa

Systematika podle Hegela nemožná. Že svět představuje jednotný systém, t. j. souvislý celek, je jasné, avšak poznání tohoto systému předpokládá poznání celé přírody a dějin, jehož lidé nikdy nedosáhnou. Kdo tedy dělá systémy, musí ty četné mezery vyplňovat vlastními výmysly, t. j. irracionálně fantasírovat, ideologisovat.

Racionální fantasie — alias18 kombinace!

Ke kapitole III., strana 36—38:

Matematické úkony a čistě logické operace

Počítající rozum — počítací stroj! Komická záměna matematických úkonů, které jsou schopny materiálního důkazu, zkoušky, protože se zakládají na bezprostředním materiálním nazírání, i když abstraktním, s čistě logickými operacemi, které jsou schopny jen důkazu úsudkem, tedy neschopny positivní jistoty, kterou mají matematické úkony — a kolik z nich také nesprávných! Stroj na integrování, srovn. Andrews speech Nature Sept. 7, 76.19

Schema = šablona.

Ke kapitole III., strana 36—38; kapitola IV., strana 39—41:

Realita a abstrakce

Větou o jedinečnosti všeobsáhlého bytí, kterou mohou papež a šejk ul Islam podepsat, aniž by nějak zadali své neomylnosti a svému náboženství, může Dühring dokázat výlučnou materiálnost všeho bytí právě tak málo, jako nemůže z některého matematického axiomu sestrojit trojúhelník či kouli, nebo odvodit Pythagorovu větu. K tomu obému náleží reálné předpoklady, z jejichž zkoumání se teprv dochází k oněm výsledkům. Jistota, že mimo materiální svět neexistuje ještě zvláštní spirituální, je výsledkem dlouhého a zdlouhavého zkoumání reálného světa, y compris20 produktů a pochodů lidského mozku. Výsledky geometrie nejsou nic jiného než přirozené vlastnosti různých čar, ploch a těles, resp. jejich kombinací, které se většinou vyskytovaly již v přírodě, dávno předtím, než tu byli lidé (radiolarie, hmyz, krystaly atd.).

Ke kapitole VI., strana 54 a další:

Pohyb jako forma existence hmoty

* Pohyb je způsob existence hmoty, tedy víc než pouhá její vlastnost. Není a nikdy nemohla být hmota bez pohybu. Pohyb ve vesmírném prostoru, mechanický pohyb menších mas na jednotlivém vesmírném tělesu, kmity molekul jako teplo, elektrické napětí, magnetická polarisace, chemický rozklad a slučování, organický život až po svůj nejvyšší produkt, myšlení — v té či oné z těchto forem pohybu je každý jednotlivý atom látky v každém daném okamžiku. Všechna rovnováha je buď jen relativní klid nebo sám pohyb v rovnováze, jako pohyb planet. Absolutní klid je myslitelný jen tam, kde není hmota. Ani pohyb jako takový, ani jedna z jeho forem, na př. mechanická síla, nemůže být tedy od hmoty oddělena, nemůže být postavena proti ní jako něco stojícího stranou, něco cizího, aniž se dojde k absurdu.

Ke kapitole VII., strana 63—64:

Přirozený výběr

Dühring byl měl mít radost z natural selection,21 protože přece dává nejlepší příklad pro jeho učení o nevědomých cílech a prostředcích. — Když Darwin zkoumá natural selection, formu, kterou se děje pozvolná proměna, tu žádá Dühring, aby Darwin udal také příčinu proměny, o níž pan Dühring rovněž nic neví. Ať vezmeme kterýkoliv pokrok vědy, pan Dühring bude vždycky vykládat, že mu něco chybí, a bude tak mít dosti důvodů k mrzoutství.

Ke kapitole VII.:

O Darwinovi

Jak velkým se jeví veskrze skromný Darwin, který nejenže snáší, pořádá a zpracovává tisíce faktů z veškeré biologie, nýbrž i ochotně cituje každého předchůdce, třebaže tím zmenšuje svůj vlastní věhlas a třeba byl tento předchůdce sebenevýznamnější, proti chvástavému Dühringovi, který sám nic nedokáže, ale jemuž nikdo nemůže dost vykonat a který…

Ke kapitole VII., strana 64; kapitola VIII., strana 70—71:

Dühringiana, Darwinismus, strana 115.22

* Přizpůsobování se rostlin — kombinace fysikálních sil nebo chemických agencí, tedy žádné přizpůsobování se. Jestliže se „rostlina ve svém růstu dá cestou, kde zachytí nejvíce světla, činí to různou cestou a různým způsobem, který se liší podle druhu a uzpůsobení rostliny. Fysikální síly a chemické agence působí zde však v každé rostlině zvlášť a pomáhají rostlině, která přece je něco jiného než tyto „chemické a fysikální atd.“, aby dosáhla světla cestou, která se jí stala vlastní dlouhým předchozím vývojem. Vždyť toto světlo působí jako dráždidlo na rostlinné buňky a uvádí v nich právě tyto síly a agence do pohybu. Zatím co se to odehrává v organické buněčné stavbě a probíhá to formou dráždění a reakce, kterážto forma se tu vyskytuje stejně jako nervové zprostředkování v lidském mozku, používá se u obou téhož výrazu přizpůsobování se. A má­‑li být přizpůsobování se určitě zprostředkováno vědomím, kde začíná vědomí a přizpůsobování se a kde přestává? U monery, u hmyzožravé rostliny, u houby, u korálu, u prvního nervu? Dühring by prokázal přírodovědcům starého ražení ohromnou laskavost, kdyby udal hranici. Dráždění protoplasmy a reakce protoplasmy se vyskytují všude, kde je živá protoplasma — a ježto účinek pomalu se měnících dráždění způsobuje, že se protoplasma rovněž mění, nemá­‑li zahynout, je výraz: přizpůsobování se nutně pro všechna organická těla týž.23

Ke kapitole VII., strana 64 a další:

Přizpůsobování a dědičnost

* Přizpůsobováni a dědění pojímány Haeckelem, pokud se týče vývoje druhů, jako přizpůsobování se = negativní a měnící, dědění = positivní a zachovávající. Naproti tomu Dühring, strana 122, že dědění působí také negativní výsledky, vyvolává změny. (U toho pěkný žvást o praeformaci.) Nu, není nic lehčího při všech takových protikladech, než je obrátit a dokázat, že přizpůsobování právě změnou formy zachovává to hlavní, orgán sám, kdežto dědění již křížením dvou po každé různých individuí, vždy vyvolává změny, jichž nakupení nevylučuje změnu druhu. Vždyť také výsledky přizpůsobení se dědí! Přitom se však nedostaneme ani o krok dále. Musíme vzít faktický stav věcí a prozkoumat, jaký je, a pak se ovšem ukáže, že Haeckel má úplně pravdu. Dědění pokládat za hlavní jako konservativní, positivní stránku procesu, přizpůsobení za revolucionující, negativní stránku. Krocení a šlechtění a mimovolné přizpůsobování tu mluví za víc než všechna „subtilní pojetí“ Dühringova.

Ke kapitole VIII., strana 72—74:

*Dühring, strana 141.

Život. Že výměna látek je nejdůležitějším projevem života, bylo za posledních 20 let fysiologickými chemiky a chemickými fysiology již x­‑krát řečeno a zde je to opětovně vyzdviženo na definici života. Avšak ani přesně, ani úplně. Výměnu látek nacházíme i tam, kde není života, na př. při jednoduchých chemických pochodech, které si při dostatečném přívodu surovin vždy znovu vytvářejí své vlastní podmínky a při nichž je určité těleso nositelem procesu (příklady viz Roscoe24) 102; výroba kyseliny sírové), při endosmose a exosmose (mrtvých organických, ba i neorganických membrán?), při Traubových umělých buňkách a jejich prostředí. Výměna látek, která prý se rovná životu, by tedy musela být nejprve sama blíže definována. Ani nejhlubším výkladem, nejsubtilnějším pojetím a nejjemnějším prozkoumáním jsme tedy ještě nepřišli věci na kloub a ptáme se stále, co je život?

* Definice nemají pro vědu cenu, protože jsou stále nedostačující. Jedině reálnou definicí je vývoj věci samé, avšak to už není definice. Abychom věděli a ukázali, co je život, musíme prozkoumat všechny formy života a vylíčit je v souvislosti. Naproti tomu pro běžnou potřebu může být stručný poukaz na nejobecnější a přitom nejpříznačnější znaky v t. zv. definici často užitečný, ba dokonce nutný, a také nemůže škodit, když se od ní nežádá víc, než může vyjádřit. Pokusme se tedy dát takovou definici života, na níž si tolik lidí vylámalo zuby (viz Nicholson).

* Život je způsob existence bílkovin a tento způsob spočívá hlavně v ustavičném obnovování jejich chemických součástí výživou a vyměšováním.

* Všude, kde nacházíme život, nacházíme jej vázaný na bílkovinu, a kde nacházíme bílkovinu, která není v rozkladu, tam nacházíme jevy života. Přítomnost jiných chemických prvků a sloučenin v tomto tělese může být nutná vedle bílkoviny, aby bylo dosaženo speciálních diferenciací těchto jevů života; k holému životu, k životu v nejjednodušší formě nejsou nutný, pokud nepřicházejí jako potrava a jsou proměňovány v bílkovinu (máme samozřejmě na mysli bílkovinu ve smyslu moderní chemie a fysiologie a zahrnujeme pod ně všechny bytosti, u nichž je bílkovina podstatná). V čem však spočívají tyto všude stejně se vyskytující projevy života? V tom, že bílkovina přijímá ze svého okolí jiné látky, asimiluje si je, zatím co starší části těla se rozkládají a jsou vyměšovány. Jiná, neživá tělesa se mění a rozkládají anebo skládají, avšak přitom jako taková zanikají. Co je u nich příčinou zániku, je u bílkoviny základní podmínkou existence. Od okamžiku, kdy tato nepřetržitá přeměna součástí v bílkovinném těle přestává, přestává samo, rozkládá se, t. j. umírá. Život, způsob bytí bílkoviny, spočívá tedy především v tom, že je bílkovina v každém okamžiku zároveň sebou samou a zároveň něčím jiným, což je jí ovšem více méně společné s každým tělesem, které prochází nějakým procesem, avšak ty ostatní procesy jsou nižšího druhu a dějí se s tělesy, kdežto život je proces sám sebou se dějící, který je svému nositeli, bílkovině, inherentní, vrozen. A z toho vyplývá, že kdyby se snad chemii někdy podařilo uměle sestrojit bílkovinu, že tato bílkovina musí projevovat jevy života, byť i sebeslabší. Je ovšem otázka, zda chemie také zároveň a včas objeví pro tuto umělou bílkovinu správnou potravu.

Z organické výměny látek jako podstatné funkce bílkoviny a z tvárlivosti jí vlastní se pak odvozují všechny ostatní nejjednodušší životní funkce — dráždivost, která je už obsažena ve vzájemném působení potravy a bílkoviny — stažitelnost při pohlcování potravy — schopnost růstu, která na nejnižším stupni (monera) zahrnuje rozmnožování dělením — vnitřní pohyb, bez něhož není možné ani pohlcování, ani asimilace potravy. Jak se však postoupí od jednoduché plastické bílkoviny k buňce, a tím k organisaci, tomu musí naučit teprve pozorování, a takové bádání nepatři také do jednoduché běžné definice života. (Dühring  zná, str. 141, ještě celý mezisvět, tam není vlastního života bez soustavy cirkulačních kanálů a bez „zárodečného schematu“. Báječné místo!)

Ke kapitole X., strana 85—90:

Dühring — ekonomie. Dva muži

Pokud je řeč o morálce, může je Dühring pokládat za rovné, avšak jakmile začne ekonomie, tu to přestává. Když na příklad tito dva muži jsou Yankee broken in to all trades25 a berlínský studentík, který nemá nic než své maturitní vysvědčení a filosofii skutečnosti, přitom paže ze zásady netužené na kolbišti, kde zůstává rovnost? Yankee produkuje všechno, studentík jen sem tam pomůže, a ježto podle výnosu se řídí rozdělování, bude mít zakrátko Yankee prostředky, aby kapitalisticky vykořisťoval eventuální přírůstek kolonie (na dětech a přistěhováním). Celé novodobé zřízení, kapitalistická výroba a všechno může tedy snadno pocházet od dvou mužů, aniž jeden z nich potřebuje šavle.

* A právě tak už u morálky a práva. Když byl Dühring odstranil všechnu skutečnou nerovnost a příčinu nerovnosti, může své dva muže učinit sobě rovnými jako lidi a jejich vůle jako lidské rovněž. Ve skutečnosti však lidé jako takoví nejsou si rovni a jejich vůle také ne. Chytřejší a energičtější vnutí svou vůli hloupějšímu a liknavějšímu nejprve přemlouváním, pak zvykem, pod rouškou zdánlivé dobrovolnosti. Ať už je forma dobrovolného souhlasu zachována nebo ne, poroba zůstane porobou. Byla dokonce ve velmi mnoha případech přímo dobrovolná — poddanství ve středověku na příklad v mnoha případech. Když bylo v Prusku zrušeno dědičné poddanství sedláků, podávali petice králi, aby je nečinil nešťastnými, kdo se o ně postará ve stáří, nouzi a nemoci, budou­‑li odloučeni od milostivého pána? — Poroba může tedy docela dobře pocházet od dvou mužů, a ježto je musíme připustit jako dvě hlavy rodin, protože jinak by nebylo možné rozmnožování — může se dědit a upevňovat.

* Dühringova metoda spočívá v tom, že každé odvětví poznání rozkládá až na nejjednodušší prvky a na ty uplatňuje stejně jednoduché axiomy, „že řeší všechny otázky axiomaticky na jednoduchém základním schematu“. Nejjednodušší formou společnosti jsou však dva lidé, tedy zde základní schema. Je však otázkou, kdo jsou ti dva lidé. Ve skutečnosti jsou ti dva, muž a žena, kteří zakládají rodinu, nejjednodušší a první formou spolčení. Avšak to se Dühringovi nemůže hodit: vezme tedy dva muže, neboť si mají být úplně rovni, a s rozdílem pohlaví a s rodinou by rovnost nikdy nevyšla. Tak je tedy společnost předem určena k zániku, neboť dva muži nikdy nedokáží dítě. Nebo je však berme jako dvě hlavy rodin, a to je ještě nejracionálnější — avšak pak je celé schema zamotáno, je to otázka žaludku, a není už jednoduché.

Ke kapitole X., strana 91—94:

Dühringiana

* Rovnost — spravedlnost. — Představa, že rovnost je výrazem spravedlnosti, principem dokonalého politického a sociálního uspořádání, vznikla docela historicky. U prvobytných občin rovnost neexistovala, nebo jen velmi omezeně, pro plnoprávného člena jednotlivé občiny a byla zatížena otroctvím. Stejně v antické demokracii. Rovnost všech lidí, Reků, Římanů a barbarů, svobodných a otroků, státních příslušníků a cizinců, občanů a chráněnců atd., byla pro antickou hlavu nejen šílenstvím, nýbrž i zločinem, a její prvopočátek byl v křesťanství důsledně pronásledován. — V katolicismu nejprve negativní rovnost všech lidí před bohem jako hříšníků a v užším smyslu rovnost jak jedněch, tak druhých dětí božích, vykoupených milostí a krví Kristovou. Obojí pojetí vyplývá z úlohy křesťanství jako náboženství otroků, psanců, zavržených, pronásledovaných, utlačovaných. Vítězstvím křesťanství ustoupil tento moment do pozadí, nadále se stal hlavní věcí protiklad mezi věřícími a pohany, pravověrnými a kacíři. — S rozvojem měst a tím s více či méně vyvinutými elementy měšťáctva a proletariátu se opět musil ponenáhlu probudit požadavek rovnosti jako podmínky měšťácké existence a proletářská důslednost se pak nutila z politické rovnosti vyvozovat rovnost sociální. To bylo — ovšem v náboženské formě — po prvé ostře vysloveno v selské válce. Měšťácká stránka po prvé ostře, avšak ještě jako obecně lidská, formulována Rousseauem. Jako při všech požadavcích buržoasie stojí i zde proletariát jako osudný stín v pozadí a vyvozuje své důsledky (Babeuf). Tuto souvislost mezi měšťáckou rovností a proletářským vyvozováním důsledků blíže rozvinout.

A bylo tedy zapotřebí skoro celých dosavadních dějin, aby byla vypracována poučka rovnost = spravedlnost, a podařilo se to teprve, když existovala buržoasie a proletariát. These rovnosti je však ta, že nemá být výsad, je tedy v podstatě negativní, prohlašuje celé dosavadní dějiny za špatné. Ježto tato poučka nemá positivní obsah a šmahem zavrhuje všechno dřívější, hodí se právě tak k tomu, aby byla ražena velkou revolucí 1789—96 a pro pozdější jalové hlavy vyrábějící systémy ve velkém. Avšak chtít stavět rovnost = spravedlnost jako nejvyšší zásadu a poslední pravdu, je absurdní. Rovnost je pouze v protikladu k nerovnosti, spravedlnost k nespravedlnosti, jsou tedy ještě zatíženy protikladem k starým dosavadním dějinám, tedy starou společností samou.26

To již vylučuje, že mají tvořit věčnou spravedlnost a pravdu. Za několik generací společenského vývoje, za komunistického zřízeni a za zvýšeného počtu pomocných prostředků, musí lidé dojít k tomu, že se to domáhání se rovnosti a práva stane stejně směšným, jako je dnes domáhání se šlechtických rodových výsad, že protiklad ke staré nerovnosti a ke starému positivnímu právu, ha dokonce k novému přechodnému právu zmizí z praktického života, takže ten, kdo bude trvat na pedantickém vydání svého rovného a spravedlivého podílu na výrobcích, bude zesměšněn tím, že dostane dvojnásob. Sám Dühring shledává, že je možno toho „dohlédnout“, a kdepak je rovnost a spravedlnost, nejspíš v komoře s haraburdím historické vzpomínky? Protože něco takového se dnes výtečně hodí k agitaci, není to dávno ještě věčná pravda.

(Rozvinout obsah rovnosti. — Omezení na práva atd.)

Abstraktní theorie rovnosti je ostatně i dnes a pro delší budoucnost ještě nesmyslná. Žádného socialistického proletáře nebo theoretika nenapadne, aby uznával abstraktní rovnost mezi sebou a Křovákem nebo obyvatelem Ohňové země, nebo jen rolníkem či polofeudálním zemědělským nádeníkem; a od okamžiku, kdy je toto překonáno byť i jen na evropské půdě, je překonáno i abstraktní stanovisko rovnosti. Zavedením racionální rovnosti ztrácí tato rovnost sama všechen význam. Je­‑li nyní žádána rovnost, děje se to na základě anticipace intelektuálního a morálního vyrovnání, nastávajícího automaticky za nynějších historických poměrů. Věčná morálka musila by však být možná za všech dob a všude. Tvrdit to o rovnosti nenapadne ani Dühringa , naopak, dělá své provisorium represe, tedy připouští, že rovnost není věčnou pravdou, nýbrž historickým produktem a atributem určitých historických situací.

Měšťácká rovnost (odstranění třídních výsad) se velmi liší od rovnosti proletariátu (odstranění tříd samých). Je­‑li rovnost hnána ještě dál, to jest chápána abstraktně, stává se protismyslem. Tak je pak konečně i pan Dühring nucen opět zadními vrátky zavádět násilí jak ozbrojené, tak administrativní, soudní a policejní.

* Tak je představa rovnosti sama historickým produktem, k jejímuž vypracování byly nutné celé předchozí dějiny, neexistovala tedy od věčnosti jako pravda. Že je nyní pro většinu lidí — en principe27 — čímsi samozřejmým, to není následkem její axiomatičnosti, nýbrž následkem rozšíření idejí XVIII. století. A jestliže se tedy dnes oba famósní muži stavějí na půdu rovnosti, pak je to tím, že jsou oba líčeni jako vzdělaní lidé XIX. století a že je to pro ně „přirozené“. Jak se chovají a chovali skuteční lidé, závisí a záviselo vždy na historických okolnostech za nichž žili.

Ke kapitole IX., strana 82—84; kapitola X., strana 91-94:

[Závislost idejí na společenských vztazích]

Představa, jako by ideje a představy lidí tvořily jejich životní podmínky, a ne naopak, je vyvrácena celými dosavadními dějinami, v nichž se docházelo vždy k něčemu jinému, než se chtělo, v dalším průběhu většinou dokonce k opaku. Teprve ve více či méně vzdálené budoucnosti se může realisovat natolik, nakolik lidé budou předem znát nutnost změny společenského zřízení [sit venia verbo],28 vyvolanou měnícími se poměry, a budou si ji přát, dříve než jim bude vnucena bez jejich vědomí a vůle. To platí i o představách práva, tedy i o politice [as far as that goes],29 tento bod probrat pod „filosofie“ – „násilí“ zůstane ekonomii.

Ke kapitole XI., strana 100-101 (viz též část III, V. kapitola, strana 274—276):

Již správné obrážení přírody je velmi těžké. Produkt dlouhých dějin zkušenosti. Přírodní síly pračlověku čímsi cizím, tajemným, mocnějším než on. Na jistém slupni, jímž procházejí všechny kulturní národy, si je připodobňuje zosobňováním. Právě tato snaha po personifikaci vytvořila všude bohy, a consensus gentium30 při důkazu o existenci boha dokazuje právě jen všeobecnost této snahy po zosobnění jako nutného průchozího stupně, tedy také všeobecnost náboženství. Teprve skutečné poznání přírodních sil vyhání bohy nebo boha postupně ze všech posic. (Secchi a jeho sluneční soustava.) Tento proces není tak daleko, že může být theoreticky pokládán za ukončený.

Ve společenských věcech obrážení ještě obtížnější. Společnost je určována hospodářskými poměry, výrobou a směnou, kromě dějinných podmínek.

Ke kapitole XII., strana 105—107 (srov. Úvod, strana 22—23):

Protiklad — je­‑li nějaká věc zatížena protikladem, je sama se sebou v rozporu a její myšlenkový výraz rovněž. Na příklad, že nějaká věc zůstává zároveň touž, a přece se stále mění, má v sobě protiklad „trvání“ a „změny“, to je rozpor.

Ke kapitole XIII.:

Negace negace

* Negace negace. Několik příkladů, abychom ukázali tento hrozný zločin v celé jeho zavrženíhodnosti: Předně. Vezměme zrno ječmene. Miliony se jich snědí nebo vypijí jako pivo. Ale dostane­‑li se ječné zrno do normálních podmínek, za nichž může dokončit svou normální životní dráhu, padne­‑li na příznivou půdu, tu se s ním děje změna; zrno zaniká jako takové, je negováno, na jeho místo nastupuje rostlina, která z něho vzešla, negace zrna. Avšak co je normálním během života této rostliny? Aby sama zase produkovala ječná zrna, a jakmile uzrají, rostlina odumírá, je zase ona negována. Jako výsledek této negace negace máme zase počáteční ječné zrno, avšak v deseti­‑, dvaceti­‑, třicetinásobném počtu. Obilniny se mění velmi pomalu, proto kvalita zrna zůstává pro historickou dobu téměř nezměněna. Vezměme však tvárlivou rostlinu, na příklad jiřinu, a pěstujme semeno jako zahradník, tu bude výsledkem této „negace negace“ nejen více semen, nýbrž i dokonalejší semeno, které produkuje krásnější květiny, a s každým opakováním procesu se toto zdokonalení stupňuje. — Podobně jako u ječného zrna děje se tento proces u mnoha živočichů, zejména hmyzu, kteří se jen jednou páří a po nakladení vajíček umírají. Že jsou i rostliny a živočichové, kteří neumírají hned poté, když je zajištěno rozmnožení, to se nás tu netýká, a zkoumání, proč tomu tab je, by nás zavedlo příliš daleko. Stačí dokázat, že negace negace se skutečně vyskytuje v říši rostlin a živočichů. — Dále: Vezměme libovolnou algebraickou veličinu, a. Negujeme­‑li ji, dostaneme a- a. Negujeme­‑li tuto negaci tím, že a- a násobíme a- a, dostaneme +a2+ a^2 — původní kladnou veličinu, avšak na vyšším stupni, totiž umocněnou na druhou. Ani zde nevadí, že téhož výsledku může být dosaženo bez této okliky tím, že se +a+a násobí +a+a a rovněž se dostane +a2+a^2; neboť negace vězí v +a2+a^2 tak pevně, že druhá odmocnina z něho je nejen +a+a, nýbrž nezbytně i a-a, což při kvadratických rovnicích nabývá velmi hmatatelně praktického významu.31 — Dále. Všechny indogermánské národy začínají společným vlastnictvím. Skoro u všech je pak v průběhu společenského vývoje zrušeno, negováno, zatlačeno jinými formami — soukromým vlastnictvím, feudálním vlastnictvím atd. Negovat tuto negaci, znovu zavést společné vlastnictví na vyšším vývojovém stupni, je úkolem — sociální revoluce. Nebo: antická filosofie byla původně spontánním materialismem. Z něho vyšel idealismus, spiritualismus, negace materialismu, nejprve v podobě protikladu mezi duší a tělem, pak v učení o nesmrtelnosti a v monotheismu. Prostřednictvím křesťanství byl tento spiritualismus všeobecně rozšířen. Negace této negace je — reprodukce starého na vyšším stupni, moderní materialismus, který je theoreticky dovršen, vůči minulosti, ve vědeckém socialismu. Tedy, dříve než Dühring vyžene negaci negace z dialektiky a myšlení, bude ji muset vyhnat z přírody a z dějin, a vymyslet matematiku, v níž a×a-a \times -a není +a2+a^2 a druhá odmocnina z +a2+a^2 není a-a.

Tyto přírodní a dějinné pochody se samozřejmě odrážejí v myslícím mozku a reprodukují se tam, jak se to ukázalo už na výše uvedených příkladech o a×a-a \times -a atd.; a právě nejvyšší dialektické úkoly se řeší jen touto metodou.

Je však také špatná, neplodná negace. — Pravá, přirozená, dějinná a dialektická negace je právě hybným faktorem (formálně vzato) všeho vývoje — rozpadání se na protiklady, jejich boj a řešení, při čemž (v dějinách částečně, v myšlení úplně) je na základě získané zkušenosti opět dosaženo původního východiska, avšak na vyšším stupni. — Touto neplodnou negací je negace čistě subjektivní, individuální, která není vývojovým stadiem věci samé, nýbrž míněním vneseným zvenčí. A ježto při ní nelze k ničemu dojít, musí ten, kdo takto neguje, být v nesouladu se světem, musí mrzoutsky hanět všechno, co je a se stalo, celý historický vývoj. Staří Řekové sice leccos dokázali, avšak neznali spektrální analysu, chemii, diferenciální počet, parní stroj, silnice, elektrický telegraf a železnice. Proč se máme ještě zdržovat produkty takových podřadných lidí. Všechno je špatné — takovým pesimistou je negovatel tohoto druhu — vyjma naši vznešenou osobu, která je dokonalá, a tak přechází náš pesimismus v náš optimismus. A tak jsme sami spáchali negaci negace!

Dokonce i Rousseauova představa o dějinách: původní rovnost — zkažení nerovností — zavedení rovnosti na vyšším stupni — je negace negace.32

Idealismus—ideální pojetí atd. ustavičně hlásáno Dühringem. Jestliže z nynějších poměrů vyvozujeme důsledky pro budoucnost, jestliže postihujeme a zkoumáme positivní stránky negativních elementů působících v průběhu dějin — a to dělá svým způsobem i nejšosáčtější pokrokář, dokonce i idealista Lasker — to Dühring nazývá „idealismem“ a vyvozuje z toho pro sebe právo dělat fantastickou, protože spočívající na nevědomosti, konstrukci budoucnosti včetně školského plánu. Že se přitom také dopouští negace negace, to přehlíží.

Ke kapitole XIII., strana 120—121:

Negace negace a rozpor. „Nic“ kladu je určité nic, praví Hegel.33 „Diferenciály mohou být pokládány za opravdové nuly a může s nimi být zacházeno jako s opravdovými nulami, které však k sobě jsou v poměru určeném stavem právě dané otázky.“ To matematicky není nesmysl, praví Bossut.3400\frac{0}{0} může prý mít velmi určitou hodnotu, došlo­‑li se k němu současným zmizením čitatele a jmenovatele. Taktéž 0:0=A:B0: 0 = A : B, kde 00=AB\frac{0}{0} = \frac{A}{B} se tedy mění s hodnotou AA a BB (p. 95, příklady). A není to „rozpor“, že nuly stojí k sobě v určitém poměru, t. j. že mohou mít nejen hodnotu vůbec, nýbrž dokonce různé hodnoty, které lze vyjádřit čísly? 1:2=1:21: 2 = 1: 2; 11:22=1:21 – 1: 2 – 2 = 1: 2; 0:0=1:20: 0 = 1: 2.

* Dühring říká sám, že ony sumace nekonečně malých veličin, jinak řečeno integrální počet, jsou nejvyššími atd. úkony v matematice. A jak se provádí? Mám dvě, tři nebo více proměnných veličin, to jest takových, které při své proměně zachovávají mezi sebou určitý poměr. Na příklad jsou dány dvě veličiny, xx a yy, a má se vyřešit určitý úkol, neřešitelný elementární matematikou, v němž fungují xx a yy. Diferencuji xx a yy, to jest beru xx a yy tak nekonečně malé, že mizí proti každé sebemenší skutečné veličině — že z xx a yy nezbude nic než jejich vzájemný poměr, bez jakéhokoliv hmotného podkladu, dxdy\frac{dx}{dy} je tedy 00\frac{0}{0}, avšak 00\frac{0}{0} dosazeno v poměru xy\frac{x}{y}. Že tento poměr mezi dvěma zmizelými veličinami, právě ten okamžik jejich zmizení, je rozpor, to nám nemůže vadit. Co jiného jsem tedy udělal, než že jsem negoval xx a yy, avšak ne tak, že o ně už nedbám, nýbrž způsobem odpovídajícím věci. Místo xx a yy mám jejich negaci, dxdx a dydy, v daných vzorcích a rovnicích. Počítám nyní s těmito vzorci jako obvykle, zacházím s dxdx a dydy jako by byly skutečnými veličinami, a v určitém bodu — neguji negaci, t. j. integruji diferenciální vzorec, dosadím místo dxdx a dydy skutečné veličiny xx a yy a jsem tak ne zas tam, kde jsem byl, nýbrž tak jsem rozřešil úlohu, na níž si obyčejná geometrie a algebra marně lámou zuby.

* Dějiny zemské kůry jsou řadou negovaných negací, rozmělňování starých a naplavování nových vrstev, které zase jsou z velké části rozrušovány a strhovány mořským omýváním, vymíláním řekami a pohybem ledovců, aby tak udělaly místo novým nánosům.

* Avšak výsledek je kladný: vytvoření půdy, smíšené z nejrůznějších chemických prvků, ve stavu mechanického rozmělnění, které připouští velmi hojnou vegetaci nejrůznějšího druhu.

Ke kapitole XII.:

Negace v dialektice

Negovat v dialektice znamená nejen prostě říci ne, nebo předpokládat nějakou věc, nějakou představu jako nejsoucí. Každá věc, každý poměr, každá představa má svůj vlastní způsob, jak je negována, jak uvidíme na daných příkladech. V dialektice jako v každé jiné vědě vyžaduje každý předmět, aby s ním bylo zacházeno podle jeho zvláštní povahy. Říkám­‑li: růže je růže, pak to neguji: růže není růže, a pak neguji tuto negaci: růže je přece růže, pak ovšem nejsem chytřejší než předtím, a zdá se, že je to tato jako dětinská, tak nudná procedura, co Dühring rozumí pod negací a negací negace a snaží se nám jako ji podstrčit. Již Spinoza řekl: Omnis determinatio est negatio,35 a Dühring by to tudíž měl lépe vědět. Jestliže tento proces, který se děje v přírodě nevědomky a v naší hlavě vědomě, označuje Hegel v jeho nejobecnější formě jako negaci negace, pak se může Dühring nad tímto výrazem rozhořčovat, věc sama však proto přece zůstane a on se bude muset s tím smířit.

K druhé části, ke kapitole III.

* A čím se udržuje moc, armáda? Penězi, tedy hned zas závisle na výrobě. Srovnej athénské loďstvo a athénská politika 380 až 340. Moc nad spojenci ztroskotala pro nedostatek hmotných prostředků k vedení dlouhé a účinné války. Anglické subsidie, vytvořené novým velkým průmyslem, porazily Napoleona.

Ke kapitole IV:

O „násilí“

Uznává se, že násilí působí i revolučně, a to ve všech rozhodných „kritických“ epochách, jako při přechodu k socialitě, a i tu jen jako nutná obrana proti reakčním vnějším nepřátelům. Ale převrat v Anglii v XVI. století, který líčil Marx, měl také svou revoluční stránku, ta byla základní podmínkou jednak přeměny feudálního pozemkového vlastnictví v měšťácké, a jednak rozvoje buržoasie. Francouzská revoluce 1789 použila rovněž do značné míry násilí. 4. srpen sankcionoval jen násilné činy rolníků a byl doplněn konfiskací Šlechtických a církevních statků. Násilné výboje Germánů, založení dobyvatelských říší, kde vládl venkov a ne město (jako ve starověku), bylo doprovázeno — a právě z toho druhého důvodu — přeměnou otroctví v lehčí nevolnictví, resp. poddanství (ve starověku latifundie provázeny přeměnou orné půdy v pastviny).

Ke kapitole IV:

Násilí, společné vlastnictví, ekonomie a politika

Když se do Evropy přistěhovali Indogermáni, zatlačili násilím původní obyvatele a obdělávali půdu, která byla společným majetkem. To se dá ještě historicky dokázat u Keltů, Germánů a Slovanů a u Slovanů, Germánů, ba i Keltů (rundale) to dosud existuje, dokonce ve formě přímého (Rusko) nebo nepřímého (Irsko) poddanství. Násilí přestalo, jakmile byli vyhnáni Laponci a Baskové. Uvnitř panovala rovnost, resp. dobrovolně přiznávané výsady. Tam, kde ze společného vlastnictví vzniklo soukromé pozemkové vlastnictví jednotlivých rolníků, provádělo se až do XVI. století toto dělení čistě spontánně mezi členy obce, docházelo k němu většinou zcela poznenáhlu a zbytky společného majetku byly velmi obvyklým zjevem. O násilí nebylo řeči, toho se užívalo teprve proti těm zbytkům (Anglie XVIII. a XIX., Německo hlavně XIX. století). Irsko je zvláštní případ. Společné vlastnictví přetrvalo v Rusku a v Indii klidně nejrůznější násilná podmanění a despotismy a tvořilo základnu. Rusko je důkazem, jak výrobní poměry určuji politické poměry násilí. Až do konce XVII. století byl ruský rolník málo utlačován, směl se volně stěhovat, téměř nebyl nevolný. První Romanovec připoutal rolníka k hroudě. Za Petra začal zahraniční obchod Ruska, které mohlo vyvážet jen zemědělské produkty. Tím začalo potlačování rolníků, které stoupalo úměrně s vývozem, pro který vzniklo, až Kateřina toto potlačení dokončila a uzákonění to vyvrcholilo. Toto uzákonění však dovolovalo statkářům stále víc dřít rolníky, takže tlak stále více stoupal.

Ke kapitole IV:

* Je­‑li násilí příčinou sociálních a politických stavů, co je pak příčinou násilí? Přisvojování výrobků cizí práce a cizí pracovní síly. Násilí mohlo změnit spotřebu výrobků, ne však sám způsob výroby, nemohlo změnit robotu v námezdní práci, leč by tu byly k tomu podmínky a forma roboty by se stala poutem pro výrobu.

Ke kapitole IV:

Dosud násilí – od nynějška socialita. Jen zbožné přání, požadavek „spravedlnosti“. Avšak již Th. Morus před 350 lety razil tento požadavek a stále ještě nebyl splněn. Pročpak by měl být splněn teď? Na to Dühring neodpovídá. Ve skutečnosti velký průmysl nestaví tento požadavek jako požadavek spravedlnosti, nýbrž jako nutnou podmínku výroby a to celou věc mění.

K třetí části

Ke kapitole I:
Druhá část rukopisu přípravných prací k „Anti­‑Dühringu“ se skládá z výňatků z „Kursu národní a sociální ekonomie“ od E. Dühringa. Uvedeme zde jen některé Engelsovy poznámky na okraji opět s krátkými poukazy, na které myšlenkové pochody u Dühringa se vztahují.

K Dühringovu tvrzení (str. 1), že politika jako uplatnění lidské vůle podléhá účinkům přírodních zákonů, Engels poznamenává:

Tedy o historickém vývoji se tu nemluví. Jen věčný přírodní zákon. Všechno je psychologie a ta bohužel ještě mnohem „zaostalejší“ než politika.

V souvislosti s Dühringovými vývody o otroctví, námezdní práci a násilném vlastnictví jako o „sociálně­‑ekonomických ''formách vztahů'', majících ''„čistě politickou'' povahu“, píše Engels:

Stále ta víra, že ekonomie má jen věčné přírodní zákony, všechny změny a falšování provádí zlá politika.

V celé theorii násilí je správné jen to, že dosud všechny společenské formy potřebovaly k svému udržení násilí a dokonce byly částečně násilím zavedeny. Toto násilí ve své organisované formě se jmenuje stát. Máme zde ledy obecně známou věc, že, jakmile se lidé povznesli z nejdivočejšího stavu, všude existovaly státy a svět již dávno nemusel čekat na Dühringa. — Avšak stát a násilí je právě to, co je všem dosavadním společenským formám společné, a vysvětluji­‑li na př. orientální despotismy, antické republiky, macedonské monarchie, římské císařství, středověký feudalismus tím, že všechny spočívají na násilí, tak jsem ještě nic nevysvětlil. Různé sociální a politické formy nesmějí být tedy vykládány násilím, které je přece vždy totéž, nýbrž tím, na co se násilí používá, tím, co je loupeno, — výrobky  a výrobní síly té které epochy a nakládání s nimi, vyplývající z nich samých. A tak by se shledalo, že orientální despotismus spočívá na společném vlastnictví, antické republiky na městech provozujících zemědělství, římské císařství na latifundiích, feudalismus na panství venkova nad městem, což mělo své hmotné důvody atd.

K Dühringovým vývodům, jak se mají vysvětlovat „přírodní zákony hospodářství“, se vztahují tyto poznámky:

Přírodní zákony hospodářství jsou tedy objeveny jen tehdy, když abstrahujeme od všeho dosavadního hospodářství; dosud nikdy nepůsobily nezfalšovaně! – Neměnná povaha člověka -od opice po Goetha!

Dühring má touto theorií „násilí“ vysvětlit, jak to přijde, že všude a odedávna většinu tvořili znásilňovaní a menšinu násilníci. To samo je už důkazem, že poměr násilí se zakládá na hospodářských podmínkách, které nelze politickou cestou tak lehce změnit.

U Dühringa není vysvětlována renta, zisk, úrok, mzda za práci, nýbrž se praví, že násilí to tak udělalo. Odkud však násilí? Non est.36 Násilí dělá majetek a majetek = hospodářská moc. Tedy násilí = moc.

Marx v „Kapitálu“ (akumulace) dokázal, jak zákony výroby zboží na určitém stupni vývoje nutně vytvářejí kapitalistickou výrobu se všemi jejími šikanami a že k tomu není nutné vůbec žádné násilí.

Pohlíží­‑li Dühring na politickou akci jako na poslední rozhodující sílu dějin a tváří se, jako by to bylo něco nového, říká přes to jen to, co říkali dosavadní dějepisci, kterým také jsou sociální formy určovány jen politickými, a ne výrobou.

C’est trop bon!37 Celá škola volného obchodu počínajíc Smithem, ba celá předmarxovská ekonomie vidí v ekonomických zákonech — pokud jim rozumí — „přírodní zákony a tvrdí, že jejich účinek je rušen státem, „účinkem státních a společenských zařízení“!

Ostatně celá lato theorie je jen pokusem založit socialismus na Careyovi: Ekonomie je o sobě harmonická, stát svým vměšováním všechno kazí.

Doplňkem násilí je věčná nespravedlnost; objevuje se na straně 282.

Engels kritisuje Dühringovy vývody o stanovisku Smithe, Ricarda a Careye, rovněž jejich vztah k jeho (Dühringovu) vlastnímu názoru o výrobě a rozdělování a poznamenává:

Tedy nejprve se abstrahují ze skutečných dějin různé právní vztahy a oddělují se od dějinné základny, na níž vznikly a na níž jedině mají smysl, a přenášejí se na dvě individua: Robinsona a Pálka, kde se ovšem jeví libovolnými. Když jsou takto redukovány na čiré násilí, přenesou se zase do skutečných dějin a tak se dokazuje, že i zde vše spočívá na pouhém násilí. Ze násilí musí být použito na materiální substrát a že jde právě o to, dokázat jak tento substrát vznikl, to Dühringa při nejmenším nezajímá.

Úvod a [kapitola o theorii] násilí [v Dühringově „Kursu národní a sociální ekonomie“].

Tedy nestačí zkoumat rozdělování běžné výroby. Pozemková renta předpokládá pozemkový majetek, zisk kapitál, mzda dělníky bez majetku, kteří nevlastní nic než pracovní sílu, má se tedy vyzkoumat, odkud to pochází. Marx – pokud se ho to týkalo — to učinil pro kapitál a pracovní sílu bez majetku, v I. svazku; prozkoumání původu novodobého pozemkového vlastnictví patří k pozemkové rentě, ledy do jeho II. svazku. — Dühringovo zkoumáni a dějinné odůvodnění se omezuje na jediné slovo: násilí! A tu už je to přímo mala fides38.

Tedy násilí vytváří hospodářské, politické atd. životní podmínky epoch v, lidu atd. Kdo však vytváří násilí? Organisovanou sílou je především armáda. A nic nezávisí víc na hospodářských podmínkách než právě složení, organisace, vyzbrojeni, strategie a taktika armády. Základem je výzbroj a ta je zas přímo závislá na stupni výroby. Kamenné, bronzové, železné zbraně, pancíře, jízda, střelný prach a nyní dokonce obrovský převrat, který způsobil ve válce průmysl taženou puškou zadovkou  a dělostřelectvem – výrobky, které mohl zhotovit jen velký průmysl se Svými rovnoměrně pracujícími stroji vyrábějícími skoro absolutně totožné výrobky. Na výzbroji závisí zase složení a organisace, strategie a taktika. Tato také na schůdnosti cest -rozestavení vojska a úspěchy bitvy u Jeny by byly při nynějších silnicích nemožné — a teď dokonce železnice! Právě násilí je tedy pod panstvím existujících výrobních podmínek víc než co jiného a to uznal sám setník Jähns. (K[ölnische] Z[eitung] Machiavelli).39

Přitom je nutno zejména zdůraznit novodobé vedení války od pušky s bodákem až po zadovku. kde nerozhoduje člověk s šavlí, nýbrž zbraň; řada, kolona u špatných oddílů, avšak krytá střelci (Jena contra Wellington) a konečné všeobecný rozptyl v roje střelců a přeměna pomalého kroku v klus.

Další stránky obsahují výňatky o Dühringově pojetí socialismu. Pojednávají o: vztazích pohlaví, státním zřízení budoucnosti, rozdělování, škole, odstranění kultu, přechodném období, rodině, dělbě práce, směně a peněžní soustavě v Dühringově „hospodářské komuně“.

O Dühringově „hospodářské komuně“ a o vládnoucí tam soustavě dělby práce, rozdělování, směny a o peněžní soustavě poznamenává Engels:

* Tedy také odměňování jednotlivého dělníka společností. Tedy také tvoření pokladů. Lichva, úvěr a všechny následky až po peněžní krisi a nedostatek peněz. Peníze rozbíjejí hospodářskou  komunu právě tak nutně, jako je ruská komuna (obščina) v tomto okamžiku na nejlepší cestě k rozbití a rodinná komuna, jakmile zprostředkovává obchod mezi jednotlivými členy.

Engels shrnuje Dühringovy názory na úlohu spotřeby v hospodářském procesu a dělá k tomu tyto kritické poznámky:

Avšak i spotřeba či spíše její „pojem“ „může nabýt značného významu, nepostavíme­‑li jej do koutka, nýbrž ihned do popředí a do čela celé soustavy“ (čímž je ovšem všechno předcházející smeteno). Následuje celá řada obecně známých věci, které jsou společné všem dosavadním socialistům a běžné i vulgárnímu šosáckému povědomí, o tom, že vyšší společenský vývoj přináší i složitější potřeby a že ve společnosti třídních protikladu spotřeba bohatých, při vyhrocujících se protikladech, nabývá rázu karikovaného přepychu a jim samým škodí, strana 13—15. Zkrátka splňuje se zase to, co bylo na straně 8 řečeno o Sayově nauce o spotřebě, že se „musela omezit na několik skromných poznámek o přepychu a neproduktivních využitích a že všude musela hrát roli nanejvýš zbytečného přídavku nebo osamělého přívěsku“. Ale ne: nakonec se ukáže: „Skutečná práce v jakékoliv formě je tedy sociálním přírodním zákonem zdravých útvarů (podle toho jsou tedy všechny dosavadní nezdravé)… Tento přírodní zákon rovnováhy práce a požitku… je soudcem nad životaschopností různých prvku společnosti, jedny nechává ztrouchnivět a druhé pozvedá, aby nalil novou krev do žil národa a vedl osud národů vstříc vyšší formě civilisace.“

K uvedeným výkladům Dühringovým o vztahu mezi prací a spotřebou Engels poznamenává:

Buď je tu práce pojímána jako hospodářská, hmotně produktivní práce, a pak je ta věta nesmyslná a nehodí se na celé minulé dějiny. Nebo je práce pojímána ve všeobecnější formě, čímž se rozumí každý druh činnosti nutné nebo potřebné v některém období, vládnutí, souzení, cvičení ve zbrani, a pak je to zase nemožně nafouklá otřepanost a nepatří do ekonomie. Chtít však socialistům imponovat tímto starým haraburdím, tím že se pokřtí na „přírodní zákon“, to je a trifle impudentTrochu nestydaté. (Pozn. red.)

Dühring na straně 16-17 líčí souvislost mezi loupeží a bohatstvím v jejich vztahu k rozdělování, k čemuž Engels poznamenává:

Zde je ta celá metoda. Každý ekonomický vztah je tu chápán nejprve s hlediska výroby, bez ohledu na dějinné určení. Proto lze pronášet jen obecné fráze a chce­‑li jít Dühring dál, musí vzít v úvahu určité dějinné poměry některé epochy, tedy vypadnout z abstraktní výroby a dělat zmatek. Pak se týž ekonomický poměr pojímá s hlediska rozdělování, t. j. dosavadní dějinný proces se redukuje na frázi: násilí a pak se rozčiluje nad zlými následky násilí. Kam s tím dojdeme, uvidíme u přírodních zákonů.

Dühring tvrdí na str. 18, že k vedení hospodářství ve velkém měřítku je nutné „otroctví“ nebo „nevolnictví. K tomu Engels poznamenává:

Tedy: 1. Dějiny světa začínají velkým pozemkovým vlastnictvím! Obdělávání půdy na velkých plochách je totožné s obděláváním prováděným velkostatkáři! Italská půda, která byla latifundiemi přeměněna v pastviny, ležela předtím ladem! Severní státy americké se nerozšířily tak ohromně přičiněním svobodných rolníků, nýbrž otroků, nevolníků atd.!

Zase ten mauvais calembour40: „Obhospodařování velkých pozemků“ má být = vzdělávání jich, je však ihned bráno = obdělávání ve velkém měřítku = velké pozemkové vlastnictví. A v tomto smyslu jak skvělý nový objev, že když někdo vlastní více půdy, než může se svou rodinou obdělal, že to nemůže obdělat bez cizí práce! Při tom přece obhospodařováni s pomocí poddaných není obhospodařování větších ploch, nýbrž parcel a obhospodařování je všude starší než poddanství (Rusko, vlámské, holandské a frízské kolonie ve slovanské marce, viz Langenthal41), původně svobodní sedláci jsou učiněni poddanými, stávají se jimi místy dokonce formálně dobrovolně.

Na str. 20 Dühring tvrdí, že hodnota je závislá na velikosti vynaložení, jehož je zapotřebí k překonání přirozeného odporu při ukojování potřeb Engels k tomu poznamenává:

Přemáhání odporu — tato kategorie, přejatá z matematické mechaniky, se v ekonomii stává absurdní. Předu, tkám, bílím, potiskuji bavlnu, znamená nyní: přemáhám odpor bavlny proti být předenu, vlákna proti být tkánu, tkaniny proti být bílenu a potiskovánu. Dělám parní stroj znamená: přemáhám odpor železa proti přeměně v parní stroj. Vyjadřuji věc nabubřelou oklikou, která nepřispívá ničím, leč překroucením. Ale — mohu tím zavést hodnotu z rozdělování, při níž je patrně také nutno přemoci odpor. Proto tedy!

Na str. 27 praví Dühring, že ''hodnota z rozdělování'' existuje jen, kde je právo disponovat s neprodukovanými věcmi směňováno za ''výrobní hodnoty''. Engels praví:

Co je nevyrobená věc? Novodobým způsobem obdělávaná půda? Nebo to znamená věci, které vlastník sám nevyrobil? Avšak k tomu protiklad „skutečné výrobní hodnoty“. Následující věta ukazuje, že je to zase mauvais calembour. Předměty přírody, které nebyly vyrobeny, jsou házeny na jednu hromadu se „součástmi hodnoty přivlastněnými bez náhrady“.

Dühring tvrdí (strana 60 n.), že všechna lidská zařízení jsou podmíněná, avšak naprosto ne „prakticky nezměnitelná“. Je prý absurdní připouštět v lidských vztazích libovůli a nepořádek. Engels k tomu poznamenává:

Tedy přírodní zákon to je a zůstane. Že zákony ekonomie ve vší dosavadní bezplánovité a chaotické výrobě vystupují vůči lidem jako objektivní zákony, nad nimiž lidé nemají moci, tedy ve formě přírodních zákonů, o tom ani slova.

Na str. 63 formuluje Dühring svůj základní zákon celé politické ekonomie. Tento zákon zní:
  
  „Produktivita hospodářských prostředků, přírodních ''pomocných zdrojů a lidské síly, je stupňována vynálezy a objevy'', a to se děje zcela nezávisle na rozdělování, které jako takové přece může prodělávat nebo působit značné změny, které však neurčuje ''ražení(!)'' hlavního výsledku“ (65).
  
  K tomu Engels poznamenává:

Tato závěrečná věta: „a to atd.“, nepřidává k zákonu nic nového, neboť je­‑li zákon správný, nemůže na něm rozdělovaní nic změnit, a je tedy zbytečné říkat, že je správný pro každou formu rozdělování, jinak by to přece nebyl přírodní zákon. Tato věta je však dodána jen proto, protože Dühring by se přece styděl razit docela holý zákon tak naze v jeho plochosti. K tomu je protismyslná, neboť když rozdělování může přece způsobovat značné změny, tak se k němu nemůže „úplně nepřihlížet“. Škrtněme tedy tuto větu a dostaneme pak zákon ryzí a jednoduchý — základní zákon celé ekonomie.

Na str. 70 tvrdí Dühring. že hospodářský pokrok není závislý na úhrnu výrobních prostředků, nýbrž pouze na vědění a technických metodách. K tomu Engels píše:

Parní pluhy khedivů, ležící v Nilu, a mlátičky atd. ruských šlechticů stojící bez užitku v kůlnách to dokazují. I pára má své historické předpoklady, které se sice dají poměrně snadno vytvořit, ale přece musí být vytvořeny. Dühring je však docela pyšný na to, že tím onu větu, která má docela jiný smysl, lak dalece snížil, že tato „idea spadá v jedno s naším zákonem postaveným v čelo“.

K Dühringově formulaci dělby práce: „Rozštěpení na odvětví v povolání a rozložení zvyšuje produktivitu práce“ (str. 73). Engels poznamenává:

Tato formulace je chybná, neboť je správná jen pro měšťáckou výrobu a dělení na druhy povolání se už i tu stává mezí pro výrobu, ježto způsobuje zakrnění individuí, avšak v budoucnu docela zmizí. Vidíme zde, že toto dělení druhů povolání dnešním způsobem je pro pana Dühringa čímsi trvalým, i pro socialitu.

IV

Z MARXOVÝCH A ENGELSOVÝCH DOPISŮ O DÜHRINGOVI A O PRÁCI NA „ANTI­‑DÜHRINGU“

(Všechny poznámky v této části jsou poznámky redakce)
MARX ENGELSOVI

11 ledna 1868

…V museu, kde jsem listoval v katalozích, jsem pak také viděl, že Dühring je velký filosof. Napsal totiž „Přírodní dialektiku“ proti Hegelově, „nepřírodní“. Hinc illae lacrimae.42 Pánové v Německu (vyjma theologické reakcionáře) se domnívají, že H[egelova] dialektika je „pošlý pes“. V tomto směru má mnoho na svědomí Feuerbach…

(Marx­‑Engels, Briefwechsel, Bd. IV, Moskva 1939, str. 14/15.)

MARX KUGELMANNOVI

V Londýně dne 6. března 1868

…Podivuhodně rozpačitý tón páně Dühringův v jeho kritice je mi nyní docela jasný.43 Je to totiž jinak velmi prostořeký, nestydatý chlapík, který se „vytahuje“ jako revolucionář v politické ekonomii. Udělal dvě věci. Předně vydal (vycházeje z Careye) „Kritische Grundlegung der Nationalökonomie“44 (about 500 pages45) a novou Natürliche Dialektik“46 (proti Hegelově). Má kniha ho pohřbila v obou směrech. Z nenávisti k Roscherovi atd. to udal. Ostatně dopouští se podvodnictví, napůl úmyslně, napůl z nedostatku pochopení. Ví velmi dobře, že moje vývojová metoda není hegelovská, protože jsem materialista a Hegel je idealista. Hegelova dialektika je základní formou vší dialektiky, avšak teprve po sloupnutí její mystické formy, a to právě odlišuje mou metodu. Quant à Ricardo,47 tu pana Dühringa přímo urazilo, že při mém výkladu neexistují slabiny, které Carey a sto jiných před ním uplatňují proti R[icardovi]. Proto se snaží mauvais foi48 na mne svalit ricardovské omezenosti. But never mind.49 Musím být tomu člověku vděčen, neboť je to první odborník, který promluvil…

(Marx­‑Engels, Ausgew. Briefe, Moskva­‑Leningrad 1934, str. 190.)

ENGELS MARXOVI

V Ramsgate dne 24. května 1876

Milý mouřeníne,

právě dostávám oba přiložené dopisy. Kletba placených agitátorů­‑polovzdělanců těžce dopadá na naši stranu v Německu. Půjde­‑li to tak dál, budou lassallovci brzy nejjasnějšími hlavami, protože přejímají nejméně nesmyslů a Lassallovy spisy jsou nejméně škodlivými agitačními prostředky. Chtěl bych vědět, co tenhle Most vlastně na nás chce a jak si máme počínat, aby mu to bylo vhod. Je zřejmé: v představách těchto lidí se Dühring svými prachsprostými útoky proti Tobě učinil vůči nám nezranitelným, neboť jestliže zesměšňujeme jeho theoretické nejapnosti, tak je to pomsta na oněch osobnostech! Čím hrubší je D[ühring], tím pokornější a mírnější musíme být my, a že pan Most kromě blahovolného a decentního odhalení přehmatů páně D[ühringových] (jako by šlo jen o pouhé přehmaty), aby je mohl v příštím vydání odstranit, ani nežádá, abychom ho ještě políbili kamsi, to je skutečně od něho úžasná laskavost. Tenhle člověk, myslím Mosta, dokázal to, že vyexcerpoval celý Kapitál a přece z toho nic nepochopil. To ten dopis jasně dokazuje a tím se ten chlap charakterisuje. Všechny takové nesmysly by nebyly možné, kdyby v čele místo Viléma stál muž aspoň jistého theoretického důmyslu. Někdo, kdo by nenechal s rozkoší tisknout všemožné nesmysly — čím bláznivější, tím lépe — a doporučoval je dělníkům s celou autoritou Volksstaatu. Enfin,50 ta věc mě dopálila, skoro jsem zuřil, a tu si říkám, zda nebude na čase, abychom vážně uvažovali o svém stanovisku vis­‑a-vis51 těmto pánům.

Hlupáku Vilémovi je to vše jen vítanou záminkou, aby naléhal na rukopis. Je to pěkný vůdce strany!…

(Marx­‑Engels, Briefwechsel, Bd. IV, Moskva 1939, str. 517/518.)

MARX ENGELSOVI

Dne 25. května 1876

Milý Frede,

dávám zároveň s tímto dopisem na poštu došlý dopis Mostův ve zvláštní obálce. Přiložený papír od Viléma jsem otevřel, protože mě to zajímalo kvůli Mostovi.

Jsem toho názoru, že „stanovisko vis­‑a-vis těmto pánům“ může být zaujato tím, že pan Dühring bude bez jakýchkoliv ohledů kritisován. Zřejmě ryl mezi literárními tupci, sobě nakloněnými snaživci, aby takové kritice zabránil; ti zase počítali s Liebknechtovou slabostí, která je jim dobře známa. Bylo mimochodem Liebknechtovou povinností — a musí se mu to říci — aby těm hochům vysvětlil, že takovou kritiku opětovně žádal a že jsme ji po léta (neboř ta věc začala už po mém prvním návratu z Karlových Varů) odmítali jako příliš podřadnou práci. Ta věc, jak on sám ví a jak dokazují jeho dopisy nám, se mu zdála teprve stát za to, když nás opětovným zasíláním svých povedených dopisů upozornil na nebezpečí propagandy změlčování ve straně.

Pokud se týká pana Mosta in specie52, musí přirozeně pokládat Dühringa za zdařilého myslitele, neboť právě on nejen v přednáškách k dělníkům v Berlíně, nýbrž i vytištěno černé na bílém rozšířil objev, že teprve Most udělal něco kloudného z „Kapitálu“. Dühring těmhle tupcům soustavně lichotí, na což si, pokud se týká nás, stěžovat nemohou. Hněv Mosta a spol. nad způsobem, jímž jsi umlčel švábského proudhonovce, je charakteristický. Je to varovný příklad, co jim nahání hrůzu, a takový postup by chtěli jednou provždy znemožnit potleskem, řádně smýšlející prostoduchostí a horlivou bratrskou láskou.

Ovšem je a zůstává tu kořen věci — Liebknechtův nedostatek rukopisů, v čemž se — jak se zdá — vůbec soustřeďuje jeho redaktorský talent. Malichernost, s níž se vyhýbá uznání — alespoň slůvkem — Beckerových Dějin francouzské komuny, nebo aspoň vydání několika výňatků z nich, však dokazuje, že ani nedostatek rukopisů všechno nezmůže.

(Marx­‑Engels, Briefwechsel, Bd. IV, Moskva 1939, str. 518/519.)

ENGELS MARXOVI

V R[amsgate] dne 28. května 1876

Milý mouřeníne,

Tobě se to mluví. Ležíš si pěkně v teplé posteli — studuješ ruské pozemkové poměry zejména a pozemkovou rentu vůbec a nic Tě neruší — já však musím sedět na tvrdé lavici a opíjet se studeným vínem, najednou zas všeho nechat a pustit se do nudného Dühringa. Ovšem, ani to jinak nepůjde, když už se pouštím do polemiky, jejíž konec je v nedohledné dálavě; jinak nemám pokoje a pak, panegyricon amici53 Mosta na „Kurs filosofie“ od D[ühringa] mi přímo ukázal, kudy a jak zaútočit. Na tu knihu si také posvítím, protože v mnoha rozhodujících bodech lépe odhaluje slabé stránky a základy rozumování prováděného v „Ekonomii“. Hned si ji objednávám. Totiž z vlastní filosofie — formální logika, dialektika, metafysika etc. tam není vůbec nic, má to být spíš všeobecná vědecká nauka, v níž se v zdánlivě vnitřní souvislosti pojednává o přírodě, dějinách společnosti, státu, právu etc. Pak je tam také celý úsek. kde se popisuje budoucí čili t. zv. „svobodná“ společnost po méně ekonomických stránkách a mezi jiným je tu už podán rozvrh pro primární a sekundární školy budoucnosti. Předkládají se tu tedy otřepanosti v ještě jednodušší formě než v knize ekonomické a to může, vezmou­‑li se oba spisy společně, odhalit toho chlapa i po této stránce. Pro dějinné pojetí toho výtečníka — že všechno za nic nestálo, vyjma D[ühringa] — má tato kniha ještě tu výhodu, že se tu mohou citovat jeho vlastní silná slova. Anyhow, I have him on the hip now.54 Můj plán je hotov — j’ai mon plan.55 Ze začátku se do toho haraburdí pustím docela věcně a zdánlivě vážně a způsob pojednávání se pak bude zostřovat v té míře, jak se budou hromadit důkazy nesmyslnosti na jedné straně a banálnosti na druhé, a nakonec se to na něj sesype. Tímto způsobem vezmu Mostovi a spol. záminku „nelaskavosti“ a D[ühring] přece dostane svůj díl. Ať ti pánové vidí, že máme víc než jeden způsob, jak se vypořádat s takovým pronárodem.

Doufám, že V[ilém] otiskne ten článek o Mostovi v „Neue Welt“, proto zřejmě psal. M [ost] neumí — jako vždy — opisovat a přisuzuje D[ühringovi] v oboru přírodovědy směšnou nejapnost, na př. uvolňování prstenců (podle Kantovy theorie) stálic!

Pokud jde o D[ühringa], tu mi mé repetitorium starých dějin a mé přírodovědecké studie prokáži velkou službu a ulehčí mi to vše po mnoha stránkách. Zejména pokud jde o přírodovědu, vidím, že mi je tento terén teď mnohem známější a že se na něm mohu, i když velmi opatrně, přece však do jisté míry volně a jistě pohybovat. Začínám už vidět konec, k němuž tuto práci povedu. Celá ta věc začíná v mé hlavě nabývat tvaru, nemálo mi pomohly procházky tady po pobřeží, při nichž jsem si mohl v duchu probrat jednotlivosti. Při tom obsáhlém oboru je naprosto nutné přerušit plánovité dření a nadřené promyslit…

(Marx­‑Engels, Briefwechsel, Bd. IV, Moskva 1939, str. 521/522 a 523.)

ENGELS MARXOVI

11 Camden Sq, Ramsgate 25. července 1876

…Jinak se tu utěšuji Dühringovou filosofií — jsou to nejpustší žvásty, které kdy byly napsány. Nabubřelé povrchnosti — jinak nic, mezitím úplné nesmysly, ale všechno uspořádáno s jistým vkusem pro publikum dobře známé autorovi, které se chce pomocí řídkých polívčiček a bez velké námahy rychle naučit do všeho mluvit. Ten člověk je jako stvořen pro socialismus a filosofii doby miliard.

Tvůj F. E.

(Marx­‑Engels, Briefwechsel, Bd. IV, Moskva 1939, str. 524.)

ENGELS MARXOVI

Ramsgate v pátek dne 25. srpna 1876

Za stále se zhušťující přihlouplosti, které člověk propadá v mořských lázních, byla příslušnou četbou samozřejmě přírodní filosofie skutečnosti páně Dühringova. Něco tak přírodního jsem ještě nikdy neviděl. Stále samé přirozené věci, a při tom za přirozené je pokládáno všechno, co se panu D[ühringovi] přirozeným zdá, pročež také neustále vychází z „axiomatických pouček“, neboť všechno, co je přirozené, nepotřebuje důkazů. Celá ta věc převyšuje povrchností všecko, co tu kdy bylo. A přitom je ta část, která pojednává o přírodě, ještě ze všeho nejlepší. Je tam ještě zakrnělý zbytek dialektických obratů, jakmile však dojde k společenským a historickým poměrům. zavládne stará metafysika ve formě morálky a tak si pak sedne na tu pravou slepou herku, která ho vodí v bezvýchodném kruhu. Jeho obzor nesahá ani tak daleko jako obvod platnosti všeobecného zemského práva a pruská byrokracie mu představuje „stát“. Za osm dní ode dneška se vrátím do Londýna a pak si toho chlapa hned vezmu do prádla. Jaké věčné pravdy hlásá, můžeš vidět z toho, že jeho tři bêtes noires56 jsou: tabák, kočky a židi, a ty to od něho jak se patří dostávají.

(Marx­‑Engels, Briefwechsel, Bd. IV, Moskva 1939, str. 530.)

MARX ENGELSOVI
  1. března 1877

Milý Frede,

přiložené dühringiana. Nebylo mi možné číst toho chlapa, aniž bych ho stále důkladněji tloukl přes prsty.

Nyní, když jsem se tak do něho začetl (ať ta část počínaje Ricardem, kterou jsem ještě nečetl, obsahuje asi pravé perly), k čemuž je zapotřebí trpělivosti, ale zároveň také hned klacek do ruky, jsem již napříště s to si na něm klidně pochutnávat. Když se do něho zabereš, takže máš svou metodu jako na drátku, tak je to do jisté míry zábavný pisálek. Mimo to mi jako vedlejší „zaměstnání“ prokázal velkou službu při mé mrzuté náladě vyvolané katarem.

Tvůj mouřenín.

(Marx­‑Engels, Briefwechsel, Bd. IV, Moskva 1939, str. 537.)

MARX ENGELSOVI
  1. března 1877

Milý Frede,

abych pak nezapomněl, posílám ještě jeden dodatek k poslední epištole:

1. Nejdůležitější bod Humova pojetí vlivu rozmnožení peněz na oživení průmyslu, bod, který nejjasněji ukazuje (mohlo­‑li by se o tom vůbec pochybovat), že toto rozmnožení se u něho vyskytuje jen při znehodnocení vzácných kovů, bod, k němuž se Hume vícekrát vrací, jak je vidět už z výňatku, který jsem ti poslal — je, že „the price of labour“57 stoupá teprve v poslední instanci, po všem ostatním zboží. O tom nenajdeš u pana Dühringa ani slovo, a vůbec, o Humovi, kterého tak vynáší, pojednává stejně lajdácky, stejně povrchně jako o všech ostatních. A nadto, kdyby si toho byl všiml, což je víc než sporné, bylo by bývalo namístě, nevynášet takovou theorii před dělníky, nýbrž raději to všechno nechat být.[#]_

2. Svou zvláštní mánii zabývat se fysiokraty — jako prvními metodickými (nejen příležitostnými jako Petty etc.) vykladači kapitálu a kapitalistického způsobu výroby — jsem nechtěl samozřejmě uplatnit přímo proti tomuhle člověku. Jakmile by to bylo jasně řečeno, mohli by mé hledisko přejmout a hned zkomolit břídilové, dřív než bych měl příležitost je vyložit. Proto se toho nedotýkám v exposé, které jsem Ti poslal.

Ale proti Dühringovi by bylo snad dobře poukázat na dvě místa z „Kapitálu“. Cituji je z francouzského vydání, protože jsou tu méně jen náznakovitá, než v německém originálu.

Pokud jde o Tableau Economique:

„Roční produkce je velmi snadno pochopitelný proces, uváží­‑li se, že trhem musí projít nejen fond roční výroby, nýbrž všechny její součásti. Zde se křižují pohyby kapitálů a důchodů, mísí se a ztrácejí se ve všeobecném pohybu při výměně míst — při oběhu společenského bohatství — což pozorovatele mate a skýtá jeho zkoumání velmi složité problémy. Je velkou zásluhou fysiokratů, že se první pokusili ve svém tableau économique podat obraz roční reprodukce, tak jak vychází z oběhu. Jejich výklad je v mnoha ohledech blíže pravdě než výklad jejich následovníků“ (franc. vyd., str. 258, 259).

Pokud jde o určení „produktivní práce“:

„I klasická politická ekonomie vždycky, ať instinktivně, ať vědomě, pokládala za charakteristické pro produktivní práci, že skýtá nadhodnotu. Její definice produktivní práce se mění podle toho, jak postupuje dál se svou analysou nadhodnoty. Fysiokraté na příklad prohlašují, že produktivní je jen zemědělská práce. A proč? Protože jen ona skýtá nadhodnotu, která pro fysiokraty existuje výhradně ve formě pozemkové renty“ (str. 219).

Tvůj K. M.

(Marx­‑Engels, Briefwechsel, Bd. IV, Moskva 1939, str. 538/540.)



  1. Z Marxova doslovu k druhému vydání I. sv. „Kapitálu“. (Pozn. red.)
  2. Carnotova funkce C byla doslova převrácena: 1C\frac{1}{C} = absolutní teplota. Bez tohoto převrácení se z ní nedá nic udělat. (Engelsova poznámka.)
  3. Podle flogistické theorie spočívá podstata hoření v tom, že se od hořící látky odděluje jiná, hypothetická látka, absolutní hořlavina, která byla nazvána flogiston. (Pozn. red.)
  4. Toto označení stránek se vztahuje k prvnímu vydání „Pana Evžena Dühringa převrat vědy“. Je to druhá a třetí stránka III. kapitoly prvního oddílu. (Pozn. red.)
  5. V rozumu není nic, co by nebylo ve smyslech. (Pozn. red.)
  6. Tato cifra je udána v článku Williama Thomsona „Velikost atomů“ (The Size of Atoms), který po prvé vyšel v časopise „Nature“ dne 31. března 1870 (sv. I, str. 553) a byl pak připojen jako příloha k druhému vydání „Pojednání o theoretické fysice“ (Treatise on Natural Philosophy, 2. vyd., 1883) od Thomsona a Tatta. (Pozn. red.)
  7. Stránka udaná podle prvního vydání Anti­‑Dühringa. Je to první stránka VII. kapitoly prvního oddílu: „Přírodní filosofie. Organický svět.“ (Pozn. red.)
  8. „Vědecké cíle a vývody chemie.“
  9. T. j. v textu „Anti­‑Dühringa“, na začátku VII. kapitoly, první části. (Pozn. red.)
  10. Engels má na mysli poznámku v časopise „Nature“ z 15. listopadu 1877, v níž byl podán stručný výklad Kekulova pojednání. (Pozn. red.)
  11. Engels tu cituje Haeckelovu práci „Die Perigenesis der Plastidule oder die Wellenzeugung der Lebensteilchen. Ein Versuch zur mechanischen Erklärung der elementaren Entwicklungs­‑Vorgänge“, Berlín 1876. („Perigenesis plastidul čili vlnové tvoření životních částic. Pokud o mechanický výklad elementárních vývojových pochodů.“) Podtrženo Engelsem. (Pozn. red.)
  12. Zde Engels připsal a zase škrtl: Také myšlení je pohyb. (Pozn. red.)
  13. Článek L. Meyera „Die Natur der chemischen Elemente als Funktion ihrer Atomgewichte“ (Povaha chemických prvků jako funkce jejich atomových vah) vyšel r. 1870. Mendělejevův článek „O souvislosti vlastností s atomovou vahou prvků“ byl vytištěn r. 1869. Oba došli nezávisle na sobě k témuž objevu, ale Mendělejev šel ve svých závěrech značně dále než Meyer. — „Křivkou Lothara Meyera“ se nazývá křivka znázorňující souvislost mezi atomovými vahami prvků a jejich atomovým objemem. (Pozn. red.)
  14. C. V. Nägeli, „Uber die Schranken der naturwissenschaftlichen Erkenntnis“ (O hranicích přírodovědeckého poznání), Mnichov, září 1877. (Pozn. red.)
  15. Engels tu naráží na objev kyslíku, učiněný Priestleyem. Priestley netušil, že objevil nový chemický prvek a že tento objev bude znamenat převrat v chemii. O tomto objevu mluví Engels podrobněji ve své předmluvě k II. svazku Marxova „Kapitálu“. (Pozn. red.)
  16. Tím zároveň.
  17. V této části jsou uvedeny jen nejdůležitější fragmenty z Engelsových rukopisných přípravných prací k „Anti­‑Dühringu“. Odstavce označené * jsou v rukopise škrtnuty šikmou čarou; to znamená, že Engels použil těchto odstavců pro svou práci. Text, vložený redakcí pro porozumění některým místům, je v hranatých závorkách. (Pozn. red.)
  18. Alias – jinak. (Pozn. red.)
  19. Engels zde míní řeč Thomase Andrewse v 46. ročence „British Association for the advancement of science“ (Britské společnosti pro pokrok vědy) v Belfastu. (Pozn. red.)
  20. Včetně.
  21. Přirozený výběr. (Pozn. red.)
  22. Označení strany v Dühringově „Kursu filosofie“. (Pozn. red.)
  23. Poznámka na okraji: A bezděčné přizpůsobování se i u zvířat hlavní věcí.
  24. Roscoe, H.E.—Shorlemmer, C., „Ausführliches Lehrbuch der Chemie“ (Podrobná učebnice chemie), sv. I, Braunschweig 1877. (Pozn. red.)
  25. Stoprocentní Američan všemi mastmi mazaný.
  26. Poznámka na okraji: Představa rovnosti [vyplývá] z rovnosti všeobecné lidské práce při výrobě zboží. Kapitál, str. 36. (Viz Marx: Kapitál, Bd. I, Moskva 1932, S. 65.)
  27. V zásadě.
  28. Je­‑li dovoleno to říci. (Pozn. red.)
  29. Pokud to jde. (Pozn. red.)
  30. Souhlasné mínění národů. (Pozn. red.)
  31. Nebo: Ve vyšší matematice se diferencuje, t. j. neguje věc, s níž se počítá, a pak se neguje tato negace, t. j. integruje se, dostane se řešení otázky, které jinak doslal nelze, nebo jen těžce. (Engelsova poznámka.)
  32. Tento odstavec je na okraji rukopisu, aniž je udáno místo, k němuž se vztahuje. (Pozn. red.)
  33. Hegel, Wissenschaft der Logik (Věda logiky), Bd. I, S. 74, Berlín 1841. (Pozn. red.)
  34. Charles Bossut, Cours complèt de mathématique (Úplný kurs matematiky), Paris 1795-1801. (Pozn. red.)
  35. Každé určení je zároveň negací. (Pozn. red.)
  36. Neříká se. (Pozn. red.)
  37. To je skvělé! (Pozn. red.)
  38. Zlý úmysl. (Pozn. red.)
  39. V „Kölnische Zeitung (Kolínských novinách) byla uveřejněna zpráva o přednášce, kterou měl Jähns 26. února 1876 v Berlíně na thema: „Machiavelli a idea všeobecné branné povinnosti“ Přednášející mezi jinými dovozoval: „Základem válečnictví je v prvé řadě hospodářská forma života vůbec. (Cis. 110, 20. dubna 1870, třetí list.) (Pozn. red.)
  40. Špatný vtip. (Pozn. red.)
  41. Langenthal, D. Chr. Ed. Geschichte der Deutschen Landwirtschaft (Dějiny německého zemědělství), 2. kniha, Jena 1850. (Pozn. red.)
  42. Odtud ty slzy.
  43. Zde se mluví o Dühringově recensi I. svazku Marxova „Kapitálu“.
  44. Asi 500 stran.
  45. „Přírodní dialektika.“
  46. Pokud se týče Ricarda.
  47. Se zlým úmyslem.
  48. Ale to nevadí.
  49. Zkrátka.
  50. Vůči.
  51. Zejména.
  52. Chvalozpěv přítele.
  53. Ať je tomu jakkoliv, teď jsem se mu dostal na kobylku.
  54. Mám svůj plán.
  55. Věci, na které má spadeno.
  56. „cena práce.“
  57. To burke the whole.