Marxistický internetový archiv - Česká sekce

B. Engels



{274} Spravedlivá mzda za spravedlivý pracovní den[204]


To bylo heslo anglického dělnického hnutí v posledních padesáti letech. Osvědčilo se v období růstu tradeunionů po zrušení ostudných zákonů o sdružování z roku 1824[205]; ještě lépe se osvědčilo za slavného chartistického hnutí, kdy angličtí dělníci kráčeli v čele evropské dělnické třídy. Jenže časy se mění, a hodně z toho, co bylo vhodné a nutné ještě před padesáti nebo třiceti lety, nyní zastaralo a nebylo by vůbec na místě. Neplatí to také o tomto starém, antikvárním hesle?

Spravedlivá mzda za spravedlivý pracovní den? Ale co je to spravedlivá mzda a co je to spravedlivý pracovní den? Jak jsou určeny těmi zákony, jimiž se řídí život a vývoj moderní společnosti? Odpověď na to nám nemohou dát ani věda o morálce či právu a spravedlnosti, ani sentimentální city humanity, slušnosti či dokonce milosrdenství. To, co je spravedlivé z hlediska morálky, a dokonce ani to, co je spravedlivé z hlediska zákona, nemusí být zdaleka spravedlivé z hlediska sociálního. O sociální spravedlnosti nebo nespravedlnosti může rozhodovat jen jediná věda - věda zabývající se materiálními fakty výroby a směny, tj. věda o politické ekonomii.

Co tedy nazývá politická ekonomie spravedlivou mzdou {275} a spravedlivým pracovním dnem? Prostě takovou výši mzdy a takovou délku a intenzitu pracovního dne, jaké jsou určeny konkurencí zaměstnavatele a zaměstnance na svobodném trhu. A proč vlastně jsou takto určovány?

Spravedlivou mzdou je za normálních podmínek částka, kterou dělník potřebuje, aby si mohl opatřit existenční prostředky, vzhledem k životní úrovni svého postavení a své země nezbytné k tomu, aby si udržel schopnost pracovat a rozmnožovat svůj rod. Skutečná výše mzdy může být podle výkyvů výroby někdy nad, někdy pod touto částkou; za normálních podmínek by však tato částka měla představovat průměr všech odchylek.

Spravedlivý pracovní den je pracovní den takové délky a takové intenzity práce, kdy dělník vynakládá za den svou plnou pracovní sílu, aniž přitom ztrácí schopnost vykonávat totéž množství práce i příští den a další dny.

Celý postup se tedy dá popsat asi takto: dělník dává kapitalistovi všechnu svou denní pracovní sílu, to znamená tolik, kolik jí může dát, aby neznemožnil nepřetržité opakování tohoto postupu. Výměnou dostává právě tolik a o nic víc existenčních prostředků, kolik je jich zapotřebí, aby bylo možné opakovat tuto transakci každý den. Dělník dává tak mnoho a kapitalista tak málo, jak to jen povaha této transakce připouští. Je to opravdu zvláštní druh spravedlnosti.

Podívejme se však na věc trochu důkladněji. Poněvadž podle politické ekonomie jsou mzda a pracovní den určovány konkurencí, zdálo by se, že spravedlnost vyžaduje, aby obě strany měly od počátku stejně výhodné podmínky. Jenže tomu tak není. Jestliže se kapitalista nemůže s dělníkem dohodnout, může si dovolit čekat a žít ze svého kapitálu. Dělník si to dovolit nemůže. Může být živ jen ze své mzdy, a proto musí přijmout práci tehdy, tam a za takových podmínek, za jakých ji může dostat. Dělník je od počátku v nevýhodě. Jeho postavení strašně ztěžuje hlad. Podle politické ekonomie třídy kapitalistů je to však vrchol spravedlnosti.

Ale to je to nejmenší. Zaváděním mechanické síly a strojů do nových průmyslových odvětví a rozšiřováním a zdokonalováním strojů v průmyslových odvětvích, kde se jich už používá, se vyřazuje {276} z práce stále více "rukou"[a]; a to se děje mnohem rychleji, než mohou továrny v zemi tyto přebytečné "ruce" pohltit a zaměstnat. Tyto přebytečné "ruce" tvoří skutečnou průmyslovou rezervní armádu, s níž kapitál disponuje. Jdou-li obchody špatně, mohou umírat hlady, chodit po žebrotě, krást anebo jít do robotárny; jdou-li obchody dobře, jsou po ruce, aby se mohla rozšiřovat výroba; a dokud poslední muž, žena nebo dítě z této rezervní armády nenajde práci - což se stává pouze v dobách bouřlivé nadvýroby - do té doby konkurence této rezervní armády udržuje mzdy nízko a už pouhou svou existencí posiluje moc kapitálu v boji s prací. V soutěži s kapitálem je práce nejen v nevýhodě, ale ještě musí za sebou vláčet dělovou kouli přikovanou k noze. Podle kapitalistické politické ekonomie je to však spravedlivé.

Podívejme se ale, z jakých fondů platí kapitál tyto tak spravedlivé mzdy. Samozřejmě že z kapitálu. Jenže kapitál neprodukuje žádnou hodnotu. Práce je, kromě půdy, jediný zdroj bohatství; kapitál sám není nic jiného než nahromaděný produkt práce. Tak se mzda za práci platí zase z práce a dělník je vyplácen z vlastního produktu. Podle toho, co obvykle nazýváme spravedlností, měla by dělníkova mzda odpovídat produktu jeho práce. Jenže podle politické ekonomie by to nebylo spravedlivé. Produkt dělníkovy práce připadá naopak kapitalistovi a dělník z něho nedostane o nic víc než to, co nezbytně potřebuje k životu. A tak výsledkem této neobyčejně "spravedlivé" soutěže je, že se produkt práce těch, kdo pracují, nevyhnutelně hromadí v rukou těch, kdo nepracují, a v jejich rukou se z něho stává mocný prostředek k zotročování právě těch lidí, kteří jej vyrobili.

Spravedlivá mzda za spravedlivý pracovní den! Ledacos by se ještě dalo říci o spravedlivém pracovním dni, který je právě tak spravedlivý jako mzda. Musíme to však nechat na jindy. Z toho, co jsme zde vyložili, je jasně vidět, že staré heslo se přežilo a dnes už neobstojí. Spravedlivost politické ekonomie, té, která ve skutečnosti hlásá zákony ovládající nynější společnost, tato spravedlivost {277} je zcela na jedné straně - na straně kapitálu. Pohřběme proto navždycky staré heslo a nahraďme je jiným:

Pracovní prostředky - suroviny, továrny, stroje - do vlastnictví - dělníků!




Napsal B. Engels 1.-2. května 1881
Otištěno jako úvodník
v "The Labour Standard" (Londýn),
čís. 1 ze 7. května 1881
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a V anglickém originálu je výraz "hands", který znamená "ruce", ale také "dělníci", "pracovní síly". (Pozn. red.)


204 Uvedený článek je první ze série článků, které napsal Engels pro list "The Labour Standard", s nímž spolupracoval od května do srpna 1881. Články vycházely bez podpisu skoro každý týden jako úvodníky. Engels přestal s listem spolupracovat, když se v něm začala všeobecně projevovat oportunistická tendence.

"The Labour Standard" ["Prapor práce"] - anglický týdeník, orgán tradeunionů. Vycházel v Londýně od roku 1881 do roku 1885 za redakce George Shiptona.

205 Tím se myslí protikoaliční zákony, které zakazovaly zakládání a činnost jakékoli dělnické organizace. Parlament je roku 1824 zrušil, v roce 1825 však byl schválen nový zákon o spolcích (Combination Act) čili o dělnických koalicích, který velmi omezil činnost tradeunionů. Například pouhá agitace mezi dělníky, aby vstoupili do spolku nebo aby se účastnili stávky, se označovala za "nátlak" a "násilí" a trestala se jako zločin.