Námezdní systém

B. Engels

{278} Námezdní systém

V jednom z předchozích článků jsme prozkoumali antikvární heslo: "Spravedlivou mzdu za spravedlivý pracovní den" a dospěli jsme k závěru, že za nynějších společenských podmínek se pod tou nejspravedlivější mzdou nezbytně rozumí to nejnespravedlivější rozdělení dělníkova produktu, neboť větší část tohoto produktu jde do kapsy kapitalistovy, kdežto dělník se musí spokojit jen s takovým množstvím, které mu umožňuje udržet si schopnost pracovat a rozmnožovat svůj rod.

To je zákon politické ekonomie čili jinými slovy zákon nynější ekonomické organizace společnosti, a tento zákon je mocnější než všechny nepsané i psané anglické zákony dohromady, kancléřský soud^[206] nevyjímaje. Dokud je společnost rozdělena na dvě antagonistické třídy: na jedné straně na kapitalisty, kteří mají monopol na všechny výrobní prostředky - půdu, suroviny a stroje - a na druhé straně na dělníky, pracující, kteří nevlastní žádné výrobní prostředky a nemají nic jiného než svou pracovní sílu, dokud existuje tato společenská organizace, bude mzdový zákon všemocný a každý den bude znovu upevňovat pouta, jež z dělníka činí otroka jeho vlastního produktu, který si monopolizoval kapitalista.

Zdejší tradeuniony bojují proti tomuto zákonu už skoro šedesát let, a jaký to přineslo výsledek? Podařilo se jim osvobodit dělnickou třídu z poroby, v níž ji udržuje kapitál, tento produkt jejích vlastních rukou? Dokázaly, aby se byť jen část dělnické třídy pozvedla nad postavení námezdních otroků, stala se vlastníkem svých {279} výrobních prostředků, surovin, nástrojů a strojů, které potřebuje při výrobě, a tak se stala vlastníkem produktu své vlastní práce? Dobře víme, že nejenže to neudělaly, ale že se o to nikdy ani nepokusily.

Nemáme ani zdaleka v úmyslu tvrdit, že tradeuniony nejsou k ničemu, protože to nedokázaly. Naopak, dělnická třída v Anglii, stejně jako v kterékoli jiné průmyslové zemi potřebuje tradeuniony ve svém boji proti kapitálu. Průměrná mzda se rovná množství základních životních potřeb, jež stačí k tomu, aby se udržoval rod pracujícího obyvatelstva v určité zemi v souladu s životní úrovní obvyklou v dané zemi. Tato životní úroveň může být pro různé vrstvy dělnictva velmi rozličná. Velkou zásluhou tradeunionů je, že svým bojem za zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby usilují o udržení a zvýšení životní úrovně. V londýnském East Endu je řada podniků, v nichž je práce stejně kvalifikovaná a stejně těžká jako práce zedníků a přidavačů a přitom tam nevydělávají ani polovinu toho co oni. Proč? Jednoduše proto, že mohutná organizace umožňuje jedné skupině, aby si udržovala poměrně vysokou životní úroveň jako normu, jíž se měří mzdy, zatímco jiná skupina, neorganizovaná a bezmocná, se musí podřizovat nejen nevyhnutelným zásahům, ale i zvůli zaměstnavatelů; její životní úroveň se postupně snižuje, učí se žít ze stále menší a menší mzdy a její mzda samozřejmě klesá až na onu úroveň, kterou si přivykla považovat za dostačující.

Mzdový zákon není tedy z těch zákonů, které působí nezvratně a trvale. V určitých mezích není nijak neúprosný. Vždycky (s výjimkou hluboké deprese) existuje v každém výrobním odvětví určité rozpětí, v němž se, podle výsledku boje mezi oběma bojujícími stranami, může pohybovat výše mezd. Mzda se vždycky stanoví úmluvou a při smlouvání obchodu má ten, kdo déle a lépe vydrží klást odpor, největší vyhlídky dostat víc, než mu patří. Pokouší-li se uzavřít s kapitalistou obchod jednotlivý dělník, je snadno poražen a musí se mu vydat na milost a nemilost; jestliže však dělníci celého výrobního odvětví vytvoří mohutnou organizaci, složí se a vytvoří fond, který jim umožní postavit se v případě nutnosti proti svým zaměstnavatelům a jednat s nimi jako síla, pak, a jedině pak, {280} mají vyhlídky dostat alespoň tu trošku, která se podle ekonomické struktury nynější společnosti může nazývat spravedlivou mzdou za spravedlivý pracovní den.

Mzdový zákon není bojem tradeunionů porušován. Naopak, díky tomuto boji plně působí. Nebýt odporu tradeunionů, nedostával by dělník ani to, co mu náleží podle pravidel námezdního systému. Jedině strach z tradeunionů může donutit kapitalistu k tomu, aby svému dělníkovi zaplatil plnou tržní hodnotu jeho pracovní síly. Chcete důkaz? Podívejte se na mzdy vyplácené členům velkých tradeunionů a na mzdy vyplácené v nesčetných malých podnicích londýnského East Endu, tohoto semeniště bezvýchodné bídy.

Tradeuniony tedy neútočí proti námezdnímu systému. Ale ekonomická degradace dělnické třídy nevyplývá z toho, zda dělnická třída dostává vysokou nebo nízkou mzdu: tato degradace tkví v tom, že dělnická třída, místo aby za svou práci dostávala celý produkt své práce, musí se spokojovat jen s částí svého vlastního produktu, která se nazývá mzda. Kapitalista shrabuje celý produkt (a platí z něho dělníkovi), protože je vlastníkem pracovních prostředků. A proto dělnická třída nemůže být skutečně osvobozena, dokud se nestane vlastníkem všech pracovních prostředků - půdy, surovin, strojů atd. - a tím také vlastníkem celého produktu své vlastni práce.

Napsal B. Engels 15.-16. května 1881
Otištěno jako úvodník
v "The Labour Standard" (Londýn),
čís. 3 z 21. května 1881

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

206 Kancléřský soud (Court of Chancery) čili soud spravedlnosti - jeden z vyšších soudů v Anglii, který se po soudní reformě z roku 1873 stal součástí Nejvyššího soudu. Do kompetence tohoto soudu, v jehož čele stál lord kancléř, patřily záležitosti týkající se pozůstalostí, smluvních závazků, akciových společností atd. Kompetence tohoto soudu se v mnoha případech křížila s kompetencí jiných vyšších soudů; na rozdíl od anglického obecného práva, kterým se řídily ostatní soudy, probíhala soudní řízení u kancléřského soudu na základě takzvaného "práva spravedlnosti".