Karel Marx
Kapitál, II. díl

Kapitola desátá

Theorie fixního a oběžného kapitálu. Fysiokraté a Adam Smith

U Quesnaye se rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem jeví jako rozdíl mezi avances primitives [původními zálohami] a avances annuelles [ročními zálohami]. Quesnay líčí tento rozdíl správně jako rozdíl existující jen v mezích produktivního kapitálu, t. j. kapitálu včleněného do bezprostředního výrobního procesu. A protože pro něj je jediným skutečně produktivním kapitálem kapitál používaný v zemědělství, t. j. kapitál pachtýře, vztahují se u něho tyto rozdíly také jen ke kapitálu pachtýře. Tím se také vysvětluje, proč pro jednu část kapitálu bere roční dobu obratu a pro druhou část delší než roční (desetiletou). Tou měrou, jak se dále vyvíjelo jejich učení, začali fysiokraté přenášet tyto rozdíly také na jiné druhy kapitálu, na průmyslový kapitál vůbec. Pro společnost je rozdíl mezi ročními a víceletými zálohami tak důležitý, že se mnoho ekonomů i po A. Smithovi k tomuto určení vrací.

Rozdíl mezi oběma druhy záloh vzniká teprve tehdy, když se zálohované peníze přemění v prvky produktivního kapitálu. Tento rozdíl existuje jedině a výhradně v mezích produktivního kapitálu. Proto Quesnaye ani nenapadá, aby počítal peníze buď k původním, nebo k ročním zálohám. Jako zálohy pro výrobu — t. j. jako produktivní kapitál — stojí oba tyto druhy záloh jak proti penězům, tak i proti zboží, které je na trhu. Dále se u Quesnaye rozdíl mezi těmito dvěma prvky produktivního kapitálu omezuje správně na rozdílné způsoby, jimiž tyto prvky vcházejí do hodnoty hotového výrobku, tedy na rozdílné způsoby, jimiž se jejich hodnota vnáší s hodnotou výrobku do oběhu, a tedy i na rozdílné způsoby jejich nahrazování čili jejich reprodukce, tím že se hodnota jednoho prvku nahrazuje ročně celá, hodnota druhého prvku v delších obdobích po částech.[23]

Jediný pokrok, kterého v této otázce dosáhl A. Smith, je zevšeobecnění těchto kategorií. Nevztahují se u něho už jen k speciální formě kapitálu, ke kapitálu pachtýře, nýbrž ke každé formě produktivního kapitálu. Z toho už samo sebou vyplývá, že místo rozdílu mezi ročním a víceletým obratem, převzatého ze zemědělství, nastupuje všeobecný rozdíl různodobých obratů, takže obrat fixního kapitálu zahrnuje vždy více než jeden obrat oběžného kapitálu, lhostejno, trvá-li doba tohoto obratu oběžného kapitálu rok, déle než rok nebo méně než rok. Tak se u Smitha mění avances annuelles [roční zálohy] v oběžný kapitál a avances primitives [původní zálohy] ve fixní kapitál. Ale tímto zevšeobecněním kategorií končí krok vpřed, který učinil. V tom, jak to provádí, zůstává daleko za Quesnayem.

Už hrubě empirický způsob, jímž Smith přistupuje ke svému zkoumání, vyvolává nejasnost: „Jsou dva různé způsoby, jak může být kapitálu používáno, aby nesl svému majiteli důchod nebo zisk.“ („Wealth of Nations“, kniha II, kap. I, str. 189. Vyd. Aberdeen, 1848.)

Způsoby, jimiž může být vkládána hodnota, aby fungovala jako kapitál, aby přinášela svému majiteli nadhodnotu, jsou stejně různé, stejně rozmanité jako sféry vkládání kapitálu. Je to otázka různých výrobních odvětví, do nichž může být kapitál vložen. Ale formulována takto, jde otázka ještě dále. Zahrnuje otázku, jak hodnota, i když není vložena jako produktivní kapitál, může pro svého majitele plnit funkci kapitálu, na př. jako úrokový kapitál, obchodní kapitál atd. Zde jsme se už tedy nekonečně vzdálili od skutečného předmětu rozboru, totiž od otázky: jak rozdělení produktivního kapitálu na jeho různé prvky působí na jeho obrat, bez ohledu na rozdílnost sfér, do nichž se vkládá.

A. Smith pak hned pokračuje: „Předně, může ho být použito k obdělávání půdy, k výrobě nebo nákupu zboží za účelem dalšího prodeje se ziskem.“ A. Smith nám tu neříká nic, než že kapitálu může být použito v zemědělství, manufaktuře a obchodu. Mluví tedy jen o různých sférách vkládání kapitálu a mezi jiným o takových, v nichž, jako v obchodě, nevchází kapitál do bezprostředního výrobního procesu, tedy nefunguje jako produktivní kapitál. Tím opouští základ, o nějž se opírali fysiokraté, když vykládali rozdíl mezi jednotlivými částmi produktivního kapitálu a jejich vliv na charakter obratu. Nejen to, uvádí také hned jako příklad obchodní kapitál, ačkoli v daném případě jde výhradně o rozdíly mezi částmi produktivního kapitálu v procesu vytváření výrobku a hodnoty — o rozdíly, které opět vytvářejí rozdíly v obratu a reprodukci tohoto kapitálu.

Pokračuje: „Kapitál používaný takovýmto způsobem nenese svému majiteli ani důchod, ani zisk, pokud zůstává v jeho rukou nebo setrvává v téže formě.“ „Kapitál používaný takovýmto způsobem“! Ale vždyť Smith mluví o kapitálu vloženém do zemědělství nebo do průmyslu a později tvrdí, že se takto vložený kapitál rozpadá na fixní a oběžný! Použití kapitálu tímto způsobem jej tedy nemůže samo o sobě činit ani fixním, ani oběžným.

Nebo snad chce říci, že kapitál používaný k výrobě zboží a prodeji tohoto zboží se ziskem musí být, když se přeměnil ve zboží, prodán a prodejem předně přejít z vlastnictví prodávajícího do vlastnictví kupce, a za druhé, přeměnit svou naturální formu zboží v peněžní formu, a tudíž že kapitál je pro svého majitele bez užitku, pokud zůstává v jeho rukou nebo si zachovává — pro něho — tutéž formu? Ale pak není celá věc nic jiného než toto: táž kapitálová hodnota, která dříve fungovala ve formě produktivního kapitálu, ve formě patřící do výrobního procesu, funguje nyní jako zbožní kapitál a peněžní kapitál — ve formách vlastních procesu oběhu — není tedy už ani fixním, ani oběžným kapitálem. A to platí stejně jak o prvcích hodnoty, které se přidávají surovinami a pomocnými látkami, tedy oběžným kapitálem, tak i o těch prvcích, které se připojují v důsledku opotřebování pracovních prostředků, tedy fixním kapitálem. Tak jsme se ani o krok nepřiblížili k ujasnění rozdílu mezi fixním a oběžným kapitálem.

Dále: „Obchodníkovi nenese jeho zboží důchod ani zisk, dokud je neprodá za peníze, a peníze mu nepřinesou užitek, dokud je opět nevymění za zboží. Jeho kapitál od něho ustavičně odchází v jedné formě a vrací se k němu v druhé formě, a jenom prostřednictvím takového oběhu čili postupných směn mu může nést nějaký zisk. Takové kapitály lze proto plným právem nazvat oběžnými kapitály.“

A. Smith tu nazývá oběžným kapitálem to, pro co já navrhuji název oběhový kapitál. Je to kapitál ve formě, která náleží procesu oběhu, té změně forem, k níž dochází směnou (změna látky a majitele), je to tedy zbožní a peněžní kapitál na rozdíl od produktivního kapitálu, té formy kapitálu, která náleží výrobnímu procesu. Nejsou to dva různé druhy, na něž průmyslový kapitalista dělí svůj kapitál, nýbrž různé formy, jež táž zálohovaná kapitálová hodnota ve svém curriculum vitae [životní dráze] postupně stále znovu přijímá a odkládá. A. Smith to směšuje — a činí tím značný krok zpět proti fysiokratům — s rozdíly forem, které vznikají v oběhu kapitálové hodnoty, procházející postupnými stadii svého koloběhu, které vznikají tehdy, když je kapitálová hodnota ve formě produktivního kapitálu, a vznikají právě tím, že se různé prvky produktivního kapitálu různým způsobem účastní hodnototvorného procesu a různým způsobem přenášejí svou hodnotu na výrobek. Důsledky, k nimž vede toto základní směšování produktivního kapitálu a kapitálu, který je ve sféře oběhu (zbožního kapitálu a peněžního kapitálu), na jedné straně a fixního a oběžného kapitálu na druhé straně, prozkoumáme níže. Kapitálová hodnota zálohovaná na fixní kapitál obíhá právě tak s výrobkem jako hodnota zálohovaná na oběžný kapitál a oběhem zbožního kapitálu se přeměňuje v peněžní kapitál právě tak jako hodnota zálohovaná na oběžný kapitál. Rozdíl vzniká jen tím, že hodnota fixního kapitálu obíhá po částech a že tedy také musí být po částech v kratších či delších obdobích nahrazována, reprodukována ve své naturální formě.

Že A. Smith tu nerozumí oběžným kapitálem nic jiného než oběhový kapitál, t. j. kapitálovou hodnotu v jejích formách patřících do procesu oběhu (zbožní kapitál a peněžní kapitál), dokazuje příklad, který si vybral zvlášť nezdařile. Uvádí jako příklad onen druh kapitálu, který vůbec nepatří do výrobního procesu, nýbrž existuje výhradně ve sféře oběhu, jen jako oběhový kapitál: obchodní kapitál.

Jak je nemístné začínat příkladem, v němž kapitál vůbec nevystupuje jako produktivní kapitál, říká Smith sám hned nato: „Kapitál obchodníka na př. je vesměs kapitál oběžný.“ Ale vždyť rozdíl mezi oběžným a fixním kapitálem prý vyvěrá, jak se dovídáme později, z podstatných rozdílů uvnitř produktivního kapitálu samého. Na jedné straně má A. Smith na mysli rozdíl stanovený fysiokraty, na druhé straně rozdíly těch forem, jež na sebe bere kapitálová hodnota ve svém koloběhu. A obojí plete páté přes deváté.

Ale jak může zisk vzniknout pouhou změnou forem peněz a zboží, pouhou přeměnou hodnoty z jedné z těchto forem do druhé, je absolutně nepochopitelné. A objasnění je tu naprosto nemožné, poněvadž Smith začíná obchodním kapitálem, který funguje jen ve sféře oběhu. Vrátíme se k tomu ještě, ale zatím si poslechněme, co praví o fixním kapitálu:

„Za druhé může být kapitálu použito ke zlepšení půdy, k nákupu užitečných strojů a pracovních nástrojů nebo jiných podobných předmětů, které nesou důchod nebo zisk, aniž mění majitele nebo obíhají dále. Takové kapitály lze proto plným právem nazvat fixními kapitály. V různých podnicích je nutný různý poměr mezi fixními a oběžnými kapitály, jichž se v nich používá... Určitá část kapitálu každého řemeslnického mistra nebo průmyslníka musí být vložena do jeho pracovních nástrojů. Tato část je však v jedněch podnicích naprosto nepatrná a v jiných velmi značná... Zato daleko větší část kapitálu všech takových řemeslnických mistrů“ (jako krejčí, obuvníků, tkalců) „obíhá buď ve formě mzdy jejich dělníků, nebo ceny surovin, jichž používají, a nahrazuje se jim s určitým ziskem v ceně jejich výrobků.“

Nemluvě už o dětsky naivním určení zdroje zisku, je vidět slabost a zmatek už v tom: pro továrníka-výrobce strojů je. na př. stroj výrobkem, který obíhá jako zbožní kapitál, tedy, řečeno slovy A. Smitha, „odděluje se, mění majitele, obíhá dále“. Podle jeho vlastního určení by tedy stroj nebyl fixním kapitálem, nýbrž oběžným kapitálem. Tento zmatek vzniká zase z toho, že Smith směšuje rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem, který vyvěrá z rozdílných způsobů oběhu různých prvků produktivního kapitálu, s rozdíly forem, jimiž týž kapitál probíhá, pokud funguje uvnitř výrobního procesu jako produktivní kapitál, kdežto ve sféře oběhu jako oběhový kapitál, t. j. jako zbožní kapitál nebo peněžní kapitál. Podle A. Smitha mohou tedy tytéž věci, podle toho, jaké místo zaujímají v životním procesu kapitálu, fungovat i jako fixní kapitál (jako pracovní prostředky, prvky produktivního kapitálu), i jako „oběžný“ kapitál, zbožní kapitál (jako výrobek vyvržený ze sféry výroby do sféry oběhu).

Ale A. Smith najednou mění sám základ dělení kapitálu a dostává se do rozporu s tím, čím několik řádků předtím celý rozbor zahájil. Máme na mysli zejména větu: „Jsou dva různé způsoby, jak může být kapitálu používáno, aby nesl svému majiteli důchod nebo zisk“, t. j. je možno použít ho buď jako oběžného kapitálu, nebo jako fixního kapitálu. Zde se zřejmě rozumějí různé způsoby použití různých a na sobě nezávislých kapitálů, jako jsou na př. kapitály, které mohou být vloženy buď do průmyslu, nebo do zemědělství. Ale dále čteme: „V různých podnicích je nutný značně různý poměr mezi fixními a oběžnými kapitály, jichž se v nich používá.“ Fixní a oběžný kapitál už nyní nejsou různé samostatné kapitálové vklady, nýbrž různé podíly téhož produktivního kapitálu, které tvoří v různých sférách vkládání kapitálu různé části jeho celkové hodnoty. Jsou to tedy rozdíly, které vznikají z příslušného rozdělení produktivního kapitálu samého a které tedy platí jen pro tento kapitál. Tomu však zase odporuje to, že se obchodní kapitál jakožto kapitál výhradně oběžný staví proti fixnímu kapitálu, neboť Smith praví: „Kapitál obchodníka na př. je vesměs kapitál oběžný.“ Ve skutečnosti je to kapitál, který funguje jen ve sféře oběhu a jako takový vůbec stojí proti produktivnímu kapitálu, proti kapitálu včleněnému do výrobního procesu, a právě proto jej nelze stavět jako plynoucí (oběžnou) součást produktivního kapitálu proti fixní součásti produktivního kapitálu.

V příkladech, které Smith uvádí, určuje jako fixní kapitál pracovní nástroje, jako oběžný kapitál tu část kapitálu, která je vložena do mzdy a surovin, včetně pomocných látek („placených se ziskem cenou výrobků“).

Pro Smitha jsou tu tedy především východiskem různé součásti pracovního procesu: pracovní síla (práce) a suroviny na jedné straně, pracovní nástroje na druhé straně. Ale tyto součásti pracovního procesu jsou součástmi kapitálu, protože je na ně vynaložena určitá suma hodnoty, která má fungovat jako kapitál. Potud jsou to hmotné prvky, způsoby existence produktivního kapitálu, t. j. kapitálu fungujícího ve výrobním procesu. Proč se jedna část nazývá fixní? Proto, „že určitá část kapitálu musí být fixována v pracovních nástrojích“. Ale vždyť jeho druhá část je také „fixována“ ve mzdě a surovinách. Ale stroje, „pracovní nástroje... a podobné věci... nesou důchod nebo zisk, aniž mění majitele nebo obíhají dále. Nejvhodnějším názvem pro takové kapitály je proto název fixní kapitály.“

Vezměme na příklad hornictví. Suroviny se tu vůbec nepoužívá, protože pracovní předmět, na př. měď, je přírodní produkt, který má být teprve přivlastněn prací. Měď, která má být teprve získána, produkt procesu, po jehož skončení bude obíhat jako zboží, resp. jako zbožní kapitál, netvoří zatím prvek produktivního kapitálu. Není do ní vložena žádná část kapitálové hodnoty. Na druhé straně jiné prvky výrobního procesu, pracovní síla a pomocné látky, jako uhlí, voda atd., rovněž nevcházejí hmotně do výrobku. Uhlí se úplně spotřebuje a do výrobku vchází jen jeho hodnota stejně tak, jako do výrobku vchází část hodnoty stroje a pod. Konečně dělník si zachovává vůči produktu, mědi, tutéž samostatnost jako stroj. Jenom hodnota, vyrobená jeho prací, je nyní součástí hodnoty mědi. V tomto příkladu nemění tedy ani jedna ze součástí produktivního kapitálu majitele (master) a ani jedna neobíhá dále, protože žádná z nich nevchází hmotně do výrobku. Kde tu tedy je oběžný kapitál? Podle vlastní definice A. Smitha by celý kapitál používaný v dolech na měď pozůstával výhradně z fixního kapitálu.

Vezměme naproti tomu jiný průmysl, který používá surovin, jež tvoří substanci výrobku, a dále pomocných látek, jež vcházejí do výrobku fysicky, a ne pouze co do hodnoty, jako na př. uhlí k topení. S výrobkem, na př. přízí, mění majitele i surovina, z níž je výrobek vytvořen, bavlna, a přechází z výrobního procesu do procesu spotřeby. Ale pokud bavlna funguje jako prvek produktivního kapitálu, její majitel ji neprodá, nýbrž zpracuje ji, dá z ní udělat přízi. Nedá ji z ruky. Nebo, abych užil Smithova hrubě nesprávného a triviálního výrazu, nedosáhne zisku tím, že se odloučí od výrobku, že jej nechá změnit majitele nebo jej dá oběhu. Nedá do oběhu své materiály, tak jako nedá do oběhu své stroje. Jsou fixovány ve výrobním procesu stejně jako spřádací stroje a tovární budovy. Ano, část produktivního kapitálu musí být neustále fixována ve formě uhlí, bavlny atd. stejně jako ve formě pracovních prostředků. Rozdíl je jen v tom, že bavlna, uhlí atd., jichž je třeba na př. k týdenní výrobě příze se při výrobě týdenního výrobku vždy úplně spotřebují, musí tedy být neustále nahrazovány novými exempláři bavlny, uhlí atd.; tyto prvky produktivního kapitálu ačkoli zůstávají co do druhu totožné, se tedy neustále skládají z nových exemplářů téhož druhu, kdežto týž jednotlivý spřádací stroj, táž jednotlivá tovární budova se dále účastní celé řady opakovaných týdenních výrobních procesů, aniž se nahrazuje novým exemplářem svého druhu. Jako prvky produktivního kapitálu jsou všechny jeho součásti stále fixovány ve výrobním procesu, neboť bez nich se výrobní proces nemůže vůbec uskutečňovat. A všechny prvky produktivního kapitálu, fixní i oběžné, stojí stejným způsobem jako produktivní kapitál proti oběhovému kapitálu, t. j. zbožnímu kapitálu a peněžnímu kapitálu.

Stejně je tomu s pracovní silou. Musí v ní být stále fixována část produktivního kapitálu, při čemž týž kapitalista používá po delší či kratší dobu týchž totožných pracovních sil, stejně jako používá týchž strojů. Rozdíl mezi pracovní silou a strojem nespočívá v tom, že se stroj koupí jednou provždy (nebývá tomu tak na př. tehdy, splácí-li se po lhůtách), kdežto dělník ne, nýbrž v tom, že práce, kterou dělník vynakládá, vchází do hodnoty výrobku celá, kdežto hodnota stroje přechází na výrobek jen po částech.

Smith směšuje různá určení, praví-li o oběžném kapitálu v protikladu k fixnímu kapitálu: „Kapitál používaný takovýmto způsobem nenese svému majiteli ani důchod, ani zisk, pokud zůstává v jeho rukou nebo setrvává v téže formě.“ Hází do jednoho pytle tu čistě formální metamorfosu zboží, kterou probíhá výrobek, zbožní kapitál, ve sféře oběhu a která zprostředkovává přechod zboží z jedněch rukou do druhých, s tou fysickou metamorfosou, kterou procházejí různá prvky produktivního kapitálu během výrobního procesu. Přeměnu zboží v peníze a peněz ve zboží, koupi a prodej, směšuje tu bez dalšího uvažování s přeměnou prvků výroby ve výrobek. Oběžný kapitál, který uvádí jako příklad, je kupecký kapitál, který se přeměňuje ze zboží v peníze, z peněz ve zboží — je to střídání forem vlastní zbožnímu oběhu: Z — P — Z. Toto střídáni forem v procesu oběhu má však pro fungující průmyslový kapitál ten význam, že zboží, v něž se peníze zpětně přeměňují, jsou prvky výroby (pracovní prostředky a pracovní síla); tímto střídáním forem se tedy zprostředkovává nepřetržitost fungování průmyslového kapitálu, uskutečňuje se výrobní proces jako nepřetržitý čili jako proces reprodukce. Celé toto střídání forem se uskutečňuje v oběhu; právě ono zprostředkovává skutečný přechod zboží z jedněch rukou do druhých. Naproti tomu metamorfosy, jimiž prochází produktivní kapitál v mezích svého výrobního procesu, jsou metamorfosami příslušejícími pracovnímu procesu, nutnými k tomu, aby byly prvky výroby přeměněny v zamýšlený výrobek. A. Smith ulpívá na tom, že část výrobních prostředků (pracovní prostředky ve vlastním smyslu) slouží v pracovním procesu (což nesprávně vyjadřuje slovy: „nesou svému majiteli zisk) tím že nemění svou naturální formu a jen pozvolna se opotřebovávají; kdežto druhá část, materiály, se mění, a právě tím, že se mění, plní své určení jako výrobní prostředky. Avšak toto různé chování prvků produktivního kapitálu v pracovním procesu tvoří pouze východisko rozdílu mezi fixním kapitálem a nefixním kapitálem, ne však tento rozdíl sám, jak je jasné už z toho, že tento rozdíl stejnou měrou existuje pro všechny výrobní způsoby, kapitalistické i nekapitalistické. Ale tomuto různému chování po hmotné stránce odpovídají různé způsoby přenášení hodnoty na výrobek, a jim zase odpovídají různé způsoby nahrazování hodnoty prodejem výrobku; a teprve ty tvoří rozdíl, který hledáme. Kapitál tedy není fixní proto, že je fixován v pracovních prostředcích, nýbrž proto, že část jeho hodnoty vložené do pracovních prostředků v nich zůstává fixována, kdežto druhá část obíhá jako součást hodnoty výrobku.

„Používá-li se ho (kapitálu) k tomu, aby v budoucnu přinesl zisk, musí tento zisk přinést buď tím, že zůstane u majitele, nebo tím, že přejde do jiných rukou. V prvním případě je to fixní, v druhém případě oběžný kapitál“. (Str. 189.)

Především tu bije do očí hrubě empirická představa o zisku, která obráží názory průměrného kapitalisty a je v naprostém rozporu hlubším esoterickým hlediskem A. Smitha. V ceně výrobku se nahrazuje jak cena materiálu, tak cena pracovní síly, ale zároveň i ta část hodnoty pracovních nástrojů, která se přenáší na výrobek jejich opotřebováním. Z tohoto nahrazování se v žádném případě ještě netvoří zisk. To, zda se při prodeji výrobku hodnota, zálohovaná na jeho výrobu, nahrazuje celá nebo po částech, najednou nebo postupně, může měnit jen způsob a dobu nahrazování; ale v žádném případě se tím nemúže to, co je oběma společné — nahrazování již vynaložené hodnoty — přeměnit v tvoření nadhodnoty. Podkladem tu je obvyklá představa, že nadhodnota — poněvadž se realisuje teprve prodejem výrobku, jeho oběhem — může také vzniknout jen z prodeje, z oběhu. Ve skutečnosti jsou tu jakoby různé způsoby vzniku zisku jen nesprávným vyjádřením toho faktu, že různé prvky produktivního kapitálu hrají různou úlohu, že různě fungují v pracovním procesu jako produktivní prvky. Konečně se tyto rozdíly neodvozují z pracovního procesu, resp. zhodnocovacího procesu, z funkce produktivního kapitálu samého, nýbrž mají platit jen subjektivně pro jednotlivého kapitalistu, jemuž prý je jedna část kapitálu užitečná v jednom smyslu, druhá v jiném smyslu.

Quesnay naproti tomu odvodil tyto rozdíly z reprodukčního procesu samého a z jeho nutných zákonitostí. Má-li být tento proces nepřetržitý, musí hodnota výrobku vyrobeného za rok ročně úplně nahradit hodnotu ročních záloh, kdežto hodnota původního kapitálu [Anlagekapital} se musí nahrazovat jen po částech, takže se teprve za řadu let, na př. za deset let, nahradí a tedy reprodukuje úplně (nahradí se novými exempláři téhož druhu). A. Smith tak tedy činí velký krok zpět oproti Quesnayovi.

A. Smithovi zbývá tedy pro určení fixního kapitálu jen jedno: jsou to pracovní prostředky, které v protikladu k výrobkům, jejichž vytváření napomáhají, nemění ve výrobním procesu svou formu a slouží výrobě tak dlouho, dokud se úplně neopotřebují. Zapomíná se přitom, že všechny prvky produktivního kapitálu ve své naturální formě (jako pracovní prostředky, materiál a pracovní síla) trvale stojí proti výrobku a proti výrobku obíhajícímu jako zboží; zapomíná se rovněž, že rozdíl mezi částí skládající se z materiálů a pracovní síly a částí skládající se z pracovních prostředků spočívá, pokud jde o pracovní sílu, jen v tom, že se pracovní síla stále nově kupuje (nekupuje se na celou dobu své existence, jako se kupují pracovní prostředky), kdežto pokud jde o materiál, jen v tom, že v pracovním procesu nefungují tytéž totožné, nýbrž stále nové exempláře téhož druhu. Zároveň se vyvolává iluse, jako by hodnota fixního kapitálu nevstupovala do oběhu, ačkoli ovšem A. Smith dříve ukazoval, že opotřebování fixního kapitálu tvoří část ceny výrobků.

Když A. Smith staví oběžný kapitál proti fixnímu, nevysvětluje, že tento protiklad existuje jen potud, pokud je oběžný kapitál tou součástí produktivního kapitálu, která musí být celá nahrazena z hodnoty výrobku a musí se tedy celá účastnit jeho metamorfos, kdežto u fixního kapitálu tomu tak není. Místo toho směšuje A. Smith oběžný kapitál s formami, které na sebe kapitál bere při svém přechodu ze sféry výroby do sféry oběhu, když vystupuje jako zbožní kapitál a peněžní kapitál. Ale obě tyto formy, zbožní kapitál i peněžní kapitál, jsou stejnou měrou nositeli hodnoty jak oběžné, tak fixní části produktivního kapitálu. Obě jsou kapitálem oběhovým v protikladu k produktivnímu kapitálu, ale ne oběžným (plynoucím) kapitálem v protikladu k fixnímu kapitálu.

Konečně naprosto nesprávná představa, že fixní kapitál vytváří zisk, tím že zůstává ve výrobním procesu, kdežto oběžný kapitál tím, že opouští výrobní proces a cirkuluje ve sféře oběhu, vede k tomuto: stejnou formou, které nabývá variabilní kapitál a oběžná část konstantního kapitálu v obratu, se zakrývá podstatný rozdíl mezi nimi v zhodnocovacím procesu a v procesu tvoření nadhodnoty, a tak se celé tajemství kapitalistické výroby ještě více zatemňuje; společné označení „oběžný kapitál“ tento podstatný rozdíl stírá. Pozdější ekonomové v tom šli ještě dále, tím že stanovili jako podstatný a jedině rozlišující znak nikoli protiklad mezi konstantním a variabilním, nýbrž mezi fixním a oběžným kapitálem.

Když označit fixní a oběžný kapitál za dva zvláštní způsoby vkládání kapitálu, z nichž každý sám o sobě nese zisk, praví A. Smith: „Žádný fixní kapitál nemůže nést nějaký důchod jinak než pomocí oběžného kapitálu. Nejužitečnější stroje a výrobní nástroje nemohou nic vyrobit bez oběžného kapitálu, který poskytuje materiály, jež ony zpracovávají, a životní prostředky pro dělníky, kteří jich používají.“ (Str. 188.)

Zde vychází najevo, co znamenají dřívější výrazy: „nést důchod“, „vytvářet zisk“ atd.; znamená to totiž, že obě části kapitálu jsou tvůrci výrobku.

Pak uvádí A. Smith tento příklad; „Ta část pachtýřova kapitálu, která se vynakládá na zemědělské nářadí, je fixní kapitál, kdežto část, jíž se používá na mzdy a udržování jeho dělníků, je oběžný kapitál.“ (Zde se rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem správně vztahuje jen na různý oběh, na různý obrat různých součástí produktivního kapitálu.) „Pachtýř dosahuje zisku z prvního tím, že si jej ponechává, z druhého tím, že se od něho odloučí. Cena nebo hodnota jeho tažného dobytka je fixním kapitálem“ (zde je opět správné to, že se za základ rozdílu klade hodnota, a ne hmotné prvky) „stejně jako cena jeho hospodářského nářadí; píce, jíž se dobytek krmí, je oběžný kapitál stejně jako životní prostředky dělníků. Pachtýř dosahuje zisku tím, že si ponechává tažný dobytek, a tím, že se odlučuje od jeho výživy. (Pachtýř si ponechává krmivo pro dobytek, neprodává je. Spotřebovává je jako krmivo pro dobytek, zatím co dobytek sám spotřebovává jako pracovní nástroj. Rozdíl je pouze v tom: krmivo, jehož se používá ke krmení dobytka, se spotřebovává celé a musí se stále nahrazovat novým krmivem přímo z produktu zemědělství nebo jeho prodejem; kdežto dobytek sám se nahrazuje v té míře, jak se jeho jednotlivé exempláře postupně stávají neschopnými práce.) „I cena a výživa dobytka, který se kupuje a krmí ne pro práci, nýbrž na prodej, je oběžným kapitálem. Pachtýř dosahuje zisku tím, že jej prodává.“ (Každý výrobce zboží, tedy i kapitalistický výrobce, prodává svůj výrobek, výsledek svého výrobního procesu, ale proto se tento výrobek ještě nestává ani fixní, ani oběžnou částí jeho produktivního kapitálu. Výrobek má nyní naopak takovou formu, v jaké je vyvržen z výrobního procesu a v jaké musí fungovat jako zbožní kapitál. Dobytek na žír funguje ve výrobním procesu jako surovina, a ne jako pracovní nástroj, jako tažný dobytek. Vchází proto do výrobku jako substance a celá jeho hodnota se úplně přenáší na výrobek stejně jako hodnota pomocných látek {krmiva}. A právě proto je oběžnou částí produktivního kapitálu, a vůbec ne proto, že prodaný výrobek — vykrmený dobytek — má zde tutéž naturální formu jako surovina, t. j. ještě nevykrmený dobytek. To je čistě náhodná okolnost. Zároveň by byl mohl A. Smith z tohoto příkladu vidět, že to není ten či onen hmotný charakter prvku výroby, jenž určuje hodnotu v něm tkvící jako fixní nebo oběžnou, ale jen jeho funkce ve výrobním procesu.) „Také celá hodnota osiva je vlastně fixní kapitál. Třebaže osivo přechází stále ze sýpky na pole a naopak, nemění nikdy majitele [it never changes masters] a tedy nevykonává oběh ve vlastním smyslu. Farmář nedosahuje zisku jeho prodejem, nýbrž jeho rozmnožováním.“

Zde se obzvlášť názorně projevuje celá nesmyslnost Smithova rozlišování. Podle jeho theorie by bylo osivo fixním kapitálem, kdyby nedocházelo k change of masters [změně majitele], t. j. tehdy, když se osivo nahrazuje bezprostředně z ročního produktu, udržuje-li se přímo z výrobku. Bylo by však oběžným kapitálem tehdy, když se prodá celý výrobek a části jeho hodnoty se použije k nákupu cizího osiva. V jednom případě dochází k change of masters [změně majitele], v druhém ne. Smith tu zase směšuje oběžný kapitál se zbožním kapitálem. Výrobek je hmotným nositelem zbožního kapitálu. Ale tímto nositelem je ovšem jen ta jeho část, která skutečně vstupuje do oběhu a nevchází opět bezprostředně jako výrobní prostředky do téhož výrobního procesu, z něhož vyšla jako výrobek.

Ať se osivo udržuje bezprostředně jako část výrobku, nebo ať se celý výrobek prodá a části jeho hodnoty se použije k nákupu cizího osiva, v obou případech dochází jen k nahrazování hodnoty, a tímto nahrazováním se nevytváří zisk. V jednom případě vstupuje osivo se zbývající částí výrobku jako zboží do oběhu, v druhém případě figuruje jen v účetních knihách jako součást hodnoty zálohovaného kapitálu. Ale v obou případech zůstává oběžnou součástí produktivního kapitálu. Při tvoření výrobku se úplně spotřebovává a musí z něho být úplně nahrazeno, aby byla možná reprodukce.

‚Surovina a pomocné látky ztrácejí tedy samostatnou formu, v níž vstoupily do pracovního procesu jako užitné hodnoty. Jinak je tomu s vlastními pracovními prostředky. Nástroj, stroj, tovární budova, nádoba atd. slouží v pracovním procesu jen do té doby, dokud si uchovávají svou původní formu, dokud mohou zítra vstoupit do pracovního procesu v téže formě jako včera. Jako si za svého života, během pracovního procesu, uchovávají vůči výrobku svou samostatnou formu, tak si ji uchovávají i po své smrti. Mrtvoly strojů, nástrojů, pracovních budov atd. existují dál odděleně od výrobků, které pomáhaly vytvořit. (‚‚Kapitál“, kniha I, kap. VI.) [K. Marx: ‚‚Kapitál“, díl I, 1953, kap. VI.]

Tyto různé způsoby, jimiž se výrobních prostředků používá k vytváření výrobku, kdy si jedny výrobní prostředky uchovávají vůči výrobku svou samostatnou formu, kdežto druhé ji mění nebo úplně ztrácejí — tento rozdíl, vlastní pracovnímu procesu jako takovému, i kdyby byl zaměřen výhradně k uspokojování vlastních potřeb, na př. patriarchální rodiny, bez jakékoli směny, bez zbožní výroby — líčí A. Smith v nesprávném světle, neboť za prvé sem vnáší něco, co sem nepatří — kategorii zisku, který jedny výrobní prostředky přinášejí svému majiteli, tím že si uchovávají svou formu, druhé tím, že ji ztrácejí; neboť za druhé směšuje změny části prvků výroby v pracovním procesu s přeměnou formy, která je vlastní směně výrobků, oběhu zboží (koupi a prodeji), a která zároveň zahrnuje i přechod vlastnictví obíhajících zboží.

Obrat předpokládá, že reprodukce se zprostředkovává oběhem, t. j. prodejem výrobku, jeho přeměnou v peníze a zpětnou přeměnou z peněz v prvky jeho výroby. Ale pokud kapitalistickému výrobci slouží část jeho vlastního výrobku znovu bezprostředně jako výrobní prostředek, výrobce jakoby prodává výrobek sám sobě, a právě tak figuruje tato operace v jeho účetnictví. Tato část reprodukce se tedy neuskutečňuje prostřednictvím oběhu, nýbrž bezprostředně. Ale ta část výrobku, která pak znovu slouží jako výrobní prostředek, nahrazuje oběžný kapitál, nikoli fixní, pokud 1) hodnota příslušné části kapitálu vchází celá do výrobku a 2) pokud musí být in natura úplně nahrazena novým exemplářem z nového výrobku.

A. Smith nám pak říká, z čeho se skládá oběžný a fixní kapitál. Vypočítává ty předměty, ty hmotné prvky, které tvoří fixní kapitál, a ty, které tvoří oběžný kapitál, jako by takové určení bylo dáno těmto předmětům hmotně, od přírody, a nevyplývalo naopak z určitých funkcí těchto předmětů v kapitalistickém výrobním procesu. A přesto poznamenává v téže kapitole (kniha II, kap. I), že ačkoli určitý předmět, na př. obytný dům, určený k bezprostřední spotřebě, „může nést důchod svému majiteli a tak pro něho plnit funkci kapitálu, nemůže přinášet důchod společnosti nebo pro ni plnit funkci kapitálu, a celonárodní důchod nemůže takovýmto způsobem nikdy sebeméně vzrůstat“. (Str. 186.) Zde tedy A. Smith naprosto jasně vyslovuje myšlenku, že vlastnost být kapitálem nepřísluší věcem jako takovým a za všech okolností, nýbrž že tato vlastnost je funkcí, kterou tyto věci podle okolností plní nebo neplní. Co však platí o kapitálu vůbec, platí i o jeho pododdílech.

Tytéž věci tvoří součást oběžného nebo fixního kapitálu podle toho, jakou funkci vykonávají v pracovním procesu. Na př. dobytek jako tažný dobytek (pracovní prostředek) je hmotným ztělesněním fixního kapitálu, naproti tomu jako dobytek na žír (surovina) je součástí oběžného kapitálu pachtýře. Na druhé straně může táž věc jednou fungovat jako součást produktivního kapitálu, jindy náležet k fondu bezprostřední spotřeby. Funguje-li na př. dům jako místnost, kde se pracuje, je fixní částí produktivního kapitálu; funguje-li jako obytný dům, nemá vůbec formu kapitálu, ale je pouze obytný dům. Tytéž pracovní prostředky mohou v mnoha případech fungovat jednou jako výrobní prostředky, jindy jako spotřební předměty.

To je jedna z chyb vyplývajících ze Smithova pojetí: charakteristické vlastnosti fixního oběžného kapitálu se chápou jako vlastnosti příslušející věcem. Už rozbor pracovního procesu (‚‚Kapitál“, kniha I, kap. V) ukazuje, jak se určení pracovních prostředků, pracovního materiálu a výrobku mění podle různých úloh, které táž věc v tomto procesu hraje. Určení fixního a nefixního kapitálu se však zase zakládá na určitých úlohách, které tyto prvky hrají v pracovním procesu a tedy také v hodnototvorném procesu.

Kromě toho se při vypočítávání věcí, z nichž se skládá fixní a oběžný kapitál, naprosto jasně ukazuje, že A. Smith směšuje rozdíl mezi fixními a oběžnými součástmi kapitálu, rozdíl, který platí a má smysl jen pokud jde o produktivní kapitál (kapitál v jeho produktivní formě), s rozdílem mezi produktivním kapitálem a formami příslušejícími kapitálu v jeho procesu oběhu: zbožním kapitálem a peněžním kapitálem. Praví na témž místě (str. 187, 188): „Oběžný kapitál se skládá... z potravin, materiálů a hotových výrobků všeho druhu, které jsou v rukou příslušných prodavačů, a z peněz, jichž je zapotřebí k jejich oběhu a rozdělování...“ Ve skutečnosti, podíváme-li se na věc blíže, uvidíme, že se tu proti tomu, co bylo řečeno výše, oběžný kapitál opět ztotožňuje se zbožním kapitálem a peněžním kapitálem, tedy se dvěma formami kapitálu, které vůbec nepatří výrobnímu procesu, které netvoří oběžný (plynoucí) kapitál v protikladu k fixnímu, nýbrž oběhový kapitál v protikladu k produktivnímu kapitálu. Jen vedle těchto forem kapitálu vystupují pak součásti produktivního kapitálu, zálohované na materiál (surovinu nebo polotovary) a skutečně včleněné do výrobního procesu. A. Smith praví:

...Třetí a poslední ze tří částí, na něž se přirozeně dělí celá zásoba společnosti, je oběžný kapitál, který je charakterisován tím, že přináší důchod jen v procesu oběhu čili tím, že mění majitele. Skládá se také ze čtyř částí: 1) z peněz...“ (Ale peníze nejsou nikdy formou produktivního, ve výrobním procesu fungujícího kapitálu. Jsou vždy jen jednou z forem, jež na sebe kapitál bere v procesu svého oběhu.) — „2) ze zásoby potravin, které mají řezník, dobytkář, pachtýř... a od jejichž prodeje očekávají zisk...“ — a „3) z materiálů buď úplně surových, nebo více méně zpracovaných, určených k tomu, aby se z nich zhotovil oděv, nábytek a budovy, ale jež ještě nejsou úplně dohotoveny a zůstávají v rukou zemědělců, továrníků, obchodníků s hedvábím, suknem, se stavebním dřívím, tesařů a truhlářů, cihlářů a pod.“; a konečně „4) z výrobků hotových a dokončených, ale které jsou ještě v rukou obchodníka nebo továrníka.“

Body 2 a 4 neobsahují nic než výrobky, které jsou jako takové vyvrženy z výrobního procesu a musí být prodány; krátce, jsou to výrobky, které fungují jen jako zboží, proto resp. jako zbožní kapitál, které tedy mají takovou formu a zaujímají v procesu takové místo, že netvoří prvek produktivního kapitálu, ať je jejich konečné určení jakékoli, t. j. ať nakonec podle účelu, kterému mají sloužit (užitné hodnoty), vcházejí do individuální nebo produktivní spotřeby. V bodě 2 jsou tyto výrobky potraviny, v bodě 4 všechny ostatní hotové výrobky, které se tedy opět skládají z hotových pracovních prostředků nebo hotových spotřebních předmětů (jiných než potraviny obsažené pod bodem 2).

Že Smith přitom mluví také o obchodníkovi, to ukazuje jen celou jeho zmatenost. Jakmile výrobce prodá svůj výrobek obchodníkovi, netvoří už výrobek vůbec žádnou formu jeho kapitálu. S hlediska společnosti je to ovšem stále ještě zbožní kapitál, třebaže je v jiných rukou než v rukou svého výrobce; ale právě proto, že je to kapitál zbožní, nemůže být ani fixním, ani oběžným kapitálem.

V každé výrobě, která není zaměřena k bezprostřední vlastní spotřebě výrobce, musí výrobek obíhat jako zboží, t. j. být prodán, ne proto, aby se tak dosáhlo zisku, ale proto, aby výrobce mohl vůbec být živ. Za kapitalistické výroby k tomu přistupuje ještě ta okolnost, že se prodejem zboží realisuje také nadhodnota, která v něm vězí. Výrobek vystupuje jako zboží z výrobního procesu, a proto už není ani fixním, ani oběžným prvkem tohoto procesu.

A. Smith se tu ostatně sám vyvrací. Všechny hotové výrobky, ať jejich hmotná forma nebo užitná hodnota, jejich užitečný efekt, jsou jakékoli, jsou tu zbožním kapitálem, tedy kapitálem v jedné z forem vlastních procesu oběhu. Jako výrobky v této formě nejsou vůbec součástmi produktivního kapitálu svého majitele; to ovšem nijak nebrání tomu, aby se, jakmile jsou prodány, staly v rukou kupce součástmi produktivního kapitálu, lhostejno, zda oběžného nebo fixního. Zde se tedy ukazuje, že tytéž věci, které v určité době vystupovaly na trhu jako zbožní kapitál v protikladu k produktivnímu kapitálu, mohou později, když jsou vzaty z trhu, fungovat nebo nefungovat jako fixní nebo oběžné části produktivního kapitálu.

Výrobek přádelníka bavlny — příze — je zbožní formou jeho kapitálu, je pro něho zbožním kapitálem. Příze nemůže znovu fungovat jako součást jeho produktivního kapitálu ani jako pracovní materiál, ani jako pracovní prostředek. Ale v rukou majitele tkalcovny, který tuto přízi koupil, včleňuje se do jeho produktivního kapitálu jako jedna z jeho oběžných součástí. Pro přádelníka je však příze nositelem hodnoty části jeho kapitálu jak fixního, tak oběžného (k nadhodnotě nepřihlížíme). Stejně je stroj jako výrobek továrníka vyrábějícího stroje pro tohoto továrníka zbožní formou jeho kapitálu, je pro něho zbožním kapitálem; a pokud setrvává v této formě, není ani oběžným, ani fixním kapitálem. Je-li prodán továrníkovi, který ho používá ve své výrobě, stává se fixní částí produktivního kapitálu. I tehdy, má-li výrobek takovou užitnou formu, že může zčásti vejít opět jako výrobní prostředek do procesu, z něhož právě vyšel, jako na př. uhlí do výroby uhlí — není ani zde právě ta část produkce uhlí, která je určena na prodej, ani oběžným, ani fixním kapitálem, nýbrž zbožním kapitálem.

Na druhé straně může mít výrobek takovou užitnou formu, která jej činí naprosto nezpůsobilým k tomu, aby tvořil jakýkoli prvek produktivního kapitálu, ať jako pracovní materiál nebo jako pracovní prostředek. Takové jsou na př. některé životní prostředky. Ale přesto je výrobek pro svého výrobce zbožním kapitálem, nositelem hodnoty jak fixního, tak oběžného kapitálu — prvního nebo druhého, podle toho, zda kapitál použitý k jejich výrobě musí být nahrazen úplně nebo zčásti, zda přenesl svou hodnotu na výrobek úplně nebo zčásti.

U Smitha nevystupuje v bodě 3 surový materiál (surovina, polotovar, pomocná látka) na jedné straně jako součást, která je už vtělena do produktivního kapitálu, nýbrž v podstatě jen jako zvláštní druh užitných hodnot, z nichž se společenský výrobek vůbec skládá, jako zvláštní druh zboží vedle jiných hmotných prvků společenského výrobku, vypočítaných pod bodem 2 a 4, životních prostředků atd. Na druhé straně se tyto surové materiály uvádějí jako materiály včleněné do produktivního kapitálu, tedy jako jeho prvky, které jsou v rukou výrobce. Zmatek je v tom, že se jednou chápou jako materiály fungující v rukou výrobce („v rukou zemědělců, továrníků“ atd.), po druhé zase jako materiály fungující v rukou obchodníků („obchodníků s hedvábím, suknem, se stavebním dřívím“ atd.), pro něž jsou pouhým zbožním kapitálem, a ne součástmi produktivního kapitálu.

Ve skutečnosti tu A. Smith při vypočítávání prvků oběžného kapitálu úplně zapomíná na rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem, který platí jen u produktivního kapitálu. Naopak, zbožní kapitál a peněžní kapitál, t. j. obě formy vlastní procesu oběhu, staví proti produktivnímu kapitálu, ale i to jen nevědomky.

Konečně je charakteristické, že když A. Smith vypočítává součásti oběžného kapitálu, zapomíná na pracovní sílu. Má to dvojí příčinu.

Viděli jsme právě, že ponecháme-li stranou peněžní kapitál, je u něho oběžný kapitál jen jiným názvem pro zbožní kapitál. Ale pokud pracovní síla obíhá na trhu, není kapitálem, není žádnou formou zbožního kapitálu. Není vůbec kapitálem; a dělník není kapitalista, ačkoli přináší na trh zboží — svou vlastní kůži. Teprve když je pracovní síla prodána a vřazena do výrobního procesu — tedy teprve když přestane obíhat jako zboží — stává se součástí produktivního kapitálu, a to jako zdroj nadhodnoty variabilním kapitálem a vzhledem k obratu kapitálové hodnoty na ni vynaložené oběžnou součástí produktivního kapitálu. Protože tu Smith směšuje oběžný kapitál se zbožním kapitálem, není s to vtěsnat pracovní sílu do své rubriky oběžného kapitálu. Variabilní kapitál proto u něho vystupuje ve formě zboží, které dělník kupuje za svou mzdu, ve formě životních prostředků. V této formě patří podle Smitha kapitálová hodnota vynaložená na mzdu k oběžnému kapitálu. Avšak do výrobního procesu se zařazuje pracovní síla, sám dělník, a ne životní prostředky, jimiž dělník udržuje svou existenci. Viděli jsme už ostatně (kniha I, kap. XXI), že se společenského hlediska patří i reprodukce dělníka samého prostřednictvím jeho individuální spotřeby k reprodukčnímu procesu společenského kapitálu. To však nelze říci o jednotlivém v sobě uzavřeném výrobním procesu, který zde zkoumáme. „Acquired and useful abilities“ [získané a užitečné schopnosti] (str. 187), které Smith uvádí pod rubrikou fixního kapitálu, tvoří ve skutečnosti součásti oběžného kapitálu, pokud jsou to „abilities“ [schopnosti] námezdního dělníka a pokud dělník prodává svou práci spolu s jejími „abilities“.

Smithovou velkou chybou je to, že dělí celé společenské bohatství na: 1) fond bezprostřední spotřeby, 2) fixní kapitál, 3) oběžný kapitál. Podle toho by se všechno bohatství mělo dělit na: 1) spotřební fond, který vůbec netvoří část fungujícího společenského kapitálu, ačkoli jeho jednotlivé části vždy mohou fungovat jako kapitál, a 2) kapitál. Podle toho jedna část bohatství funguje jako kapitál, druhá část jako nekapitál čili jako spotřební fond. Objevuje se tu tedy pro každý kapitál nezbytná nutnost, aby byl buď fixní, nebo oběžný, asi tak jako je pro každého ssavce přírodní nutností, aby byl buď samec, nebo samice. Viděli jsme však, že protiklad mezi fixním a oběžným kapitálem lze aplikovat jen na prvky produktivního kapitálu, že tedy vedle nich existuje ještě velmi značná masa kapitálu — zbožní kapitál a peněžní kapitál — která je ve formě, v níž nemůže být ani fixním, ani oběžným kapitálem.

Poněvadž na kapitalistickém základě obíhá celá masa výrobků společenské výroby na trhu jako zbožní kapitál — vyjma tu část výrobku, které v její naturální formě, bezprostředně, bez prodeje nebo koupě znovu použijí jednotliví kapitalističtí výrobci jako výrobních prostředků, je jasné, že ze zbožního kapitálu musí být vyňaty jak fixní a oběžné prvky produktivního kapitálu, tak i všechny prvky spotřebního fondu. Ve skutečnosti to znamená, že výrobní prostředky a spotřební předměty vystupují na základě kapitalistické výroby zprvu jako zbožní kapitál, i kdyby bylo jejich určením sloužit později jako spotřební předměty nebo výrobní prostředky; stejně tak se i pracovní síla objevuje na trhu jako zboží, třebaže ne jako zbožní kapitál.

Odtud tento nový zmatek u A. Smitha. Praví:

„Z těchto čtyř částí“ („oběžního“ kapitálu, t. j. kapitálu v jeho formách zbožního kapitálu a peněžního kapitálu, které patří do procesu oběhu — dvě části, které se mění ve čtyři, protože Smith opět rozlišuje součásti zbožního kapitálu na základě hmotných znaků) — „z těchto čtyř částí se tři — potraviny, materiály a hotové výrobky — z něho ročně nebo v delších či kratších obdobích než rok pravidelně odnímají a vkládají se buď do fixního kapitálu, nebo do zásob určených k bezprostřední spotřebě. Každý fixní kapitál původně vzniká z oběžného kapitálu a musí být z tohoto zdroje neustále doplňován. Všechny užitečné stroje a výrobní nástroje vznikají původně z oběžného kapitálu, který poskytuje materiály, z nichž se zhotovují, a životní prostředky pro dělníky, kteří je zhotovují. Kapitálu téhož druhu je rovněž zapotřebí k tomu, aby se mohly stále opravovat.“ (Str. 188.)

Vyjma část výrobku, kterou výrobci bezprostředně spotřebují znovu jako výrobní prostředky, platí pro kapitalistickou výrobu tato všeobecná these: Všechny výrobky přicházejí na trh jako zboží a pro kapitalistu tedy obíhají jako zbožní forma jeho kapitálu, jako zbožní kapitál, nezávisle na tom, musí-li nebo mohou-li tyto výrobky co do své naturální formy, co do své užitné hodnoty fungovat jako prvky produktivního kapitálu (výrobního procesu), t. j. jako výrobní prostředky, a tudíž jako fixní nebo oběžné prvky produktivního kapitálu; anebo zda mohou sloužit jen jako prostředky individuální, a ne produktivní spotřeby. Všechny výrobky se jako zboží vrhají na trh; všechny výrobní a spotřební prostředky, všechny prvky produktivní a individuální spotřeby musí být proto koupí znovu vzaty jako zboží z trhu. Tento truismus je ovšem správný. Platí to tedy stejně jak pro fixní, tak i pro oběžné prvky produktivního kapitálu, pro pracovní prostředky i pro pracovní materiál ve všech formách. (Smith přitom ještě zapomíná, že existují prvky produktivního kapitálu, které dává sama příroda, které tedy nejsou výrobky.) Stroj se kupuje na trhu stejně jako bavlna. Ale z toho vůbec nevyplývá, že každý fixní kapitál původně vzniká z oběžného kapitálu — vyplývá to jen ze Smithova směšování oběhového kapitálu s oběžným čili plynoucím, t. j. nefixním kapitálem. A k tomu ještě se Smith sám vyvrací. Stroje jako zboží tvoří podle něho část oběžného kapitálu uvedeného pod bodem 4. To, že vzešly z oběžného kapitálu, znamená tedy jen to, že fungovaly jako zbožní kapitál, než začaly fungovat jako stroje, že však hmotně pocházejí samy ze sebe; stejně tak pochází bavlna jako oběžný prvek přádelníkova kapitálu z bavlny obíhající na trhu. Odvozuje-li však Smith ve svém dalším výkladu fixní kapitál z oběžného kapitálu proto, že k výrobě strojů je zapotřebí práce a surovin, pak je za prvé k tomu, aby se mohly dělat stroje, zapotřebí také pracovních prostředků, t. j. fixního kapitálu, a za druhé k tomu, aby se mohly zhotovit suroviny, je rovněž zapotřebí fixního kapitálu, strojů atd., protože produktivní kapitál vždy zahrnuje pracovní prostředky, ale nezahrnuje vždy pracovní materiál. Smith sám hned nato praví: „Půda, doly a rybolov potřebují ke své exploataci jak fixní, tak oběžný kapitál“ (připouští tedy sám, že k výrobě surovin je nutný nejen oběžný, ale i fixní kapitál); „a“ (zde je nový omyl) „jejich výrobek nahrazuje se ziskem nejen tyto kapitály, nýbrž i všechny kapitály společnosti vůbec.“ (Str. 188.) To je naprosto nesprávné. Jejich výrobek poskytuje surovinu, pomocné látky atd. pro všechna ostatní odvětví výroby. Ale jejich hodnota nenahrazuje hodnotu všech ostatních společenských kapitálů; nahrazuje jen svou vlastní kapitálovou hodnotu (+ nadhodnotu). Zde se u A. Smitha opět projevuje vliv fysiokratů.

Se společenského hlediska je správné, že část zbožního kapitálu, skládající se z výrobků, jež mohou sloužit jen jako pracovní prostředky, bude skutečně dříve nebo později fungovat jako pracovní prostředky — není-li ovšem vyrobena vůbec bez jakéhokoli užitku, není-li neprodejná; jinými slovy na podkladě kapitalistické výroby se výrobky takovéhoto druhu, jakmile přestanou být zbožím, stávají ve shodě se svým určením skutečnými prvky fixní části společenského produktivního kapitálu.

Máme tu před sebou rozdíl, který vyvěrá z naturální formy výrobku.

Na př. spřádací stroj nemá užitnou hodnotu, nepoužívá-li se ho k předení, nepoužívá-li se ho jako prvku výroby, tedy jestliže s kapitalistického hlediska nefunguje jako fixní část produktivního kapitálu. Ale spřádací stroj je pohyblivý. Může být vyvezen ze země, v níž byl vyroben, a v cizí zemi prodán přímo nebo nepřímo za suroviny atd. nebo za šampaňské. V zemi, v níž byl vyroben, funguje v tomto případě jen jako zbožní kapitál, nikdy však, ani po svém prodeji, jako fixní kapitál.

Naproti tomu výrobky, jež jsou svázány s půdou, a proto jsou pevně spjaty s určitým místem a může jich být využito jen na místě, na př. tovární budovy, železnice, mosty, tunely, doky a pod., meliorace půdy atd., nemohou být fysicky vyvezeny v takové podobě, v jaké existují. Jsou nemovité. Buď jich nelze použít, anebo musí, jakmile jsou prodány, fungovat jako fixní kapitál v té zemi, v níž jsou vyrobeny. Pro svého kapitalistického výrobce, který ze spekulačních důvodů, na prodej, staví továrny nebo provádí zlepšování pozemků <nebo pro podnikatele, který z obchodních důvodů staví železnice a mosty>, jsou tyto věci formou jeho zbožního kapitálu, tedy podle A. Smitha formou oběžného kapitálu. Ale zkoumáme-li je s hlediska společnosti, musí tyto věci — nemají-li být neužitečné — fungovat nakonec ve své vlastní zemi jako fixní kapitál, musí fungovat ve výrobním procesu, fixovaném v místě, kde se vyskytují; z toho však vůbec nevyplývá, že nemovité věci jako takové jsou už samy o sobě fixním kapitálem; mohou, jako na př. obytné domy, patřit k spotřebnímu fondu, a tak vůbec nebýt součástí společenského kapitálu, přestože přitom tvoří prvek společenského bohatství, jehož je kapitál pouhou částí. Výrobce těchto věcí, abychom použili Smithova vyjádření, dosahuje zisku jejich prodejem. Jsou tedy oběžným kapitálem! Člověk, který jich užívá, jejich konečný kupec, jich může využít jen tehdy, když jich použije ve výrobním procesu. Jsou tedy fixním kapitálem!

Vlastnický titul, na př. k železnici, může denně přecházet z ruky do ruky, a jeho majitelé mohou dosahovat zisku prodejem tohoto titulu dokonce v cizině — takže vlastnický titul lze vyvézt, třebaže železnici nikoli. Ale přesto musí tyto věci samy v zemi, kde jsou lokalisovány, buď ležet ladem, nebo fungovat jako fixní část produktivního kapitálu. Stejně může továrník A dosáhnout zisku tím, že prodá svou továrnu továrníku B, což však nebrání tomu, aby továrna fungovala i nadále jako fixní kapitál.

Pracovní prostředky, fixované na daném místě a neodlučitelné od půdy, musí tedy nutně už podle svého určení fungovat jako fixní kapitál v zemi samé, třebaže pro svého výrobce mohou fungovat jako zbožní kapitál a netvoří prvky jeho fixního kapitálu (ten se pro něho skládá z pracovních prostředků, které potřebuje ke stavbě budov, železnic a pod.). Z toho však naprosto nevyplývá opačný závěr, že se fixní kapitál nutně musí skládat z nemovitých věcí. Loď nebo lokomotiva působí, jen když se pohybují; a přesto fungují — ne pro svého výrobce, nýbrž pro toho, kdo jich používá — jako, fixní kapitál. Na druhé straně jsou oběžnými součástmi produktivního kapitálu věci, které jsou skutečně fixovány ve výrobním procesu, které v něm žijí a umírají, a jakmile do něho vstoupily, už z něho nikdy nevystupují — na př. uhlí, které se spotřebovává k pohánění stroje ve výrobním procesu, plyn, který slouží k osvětlování tovární budovy, atd. Jsou oběžné nikoli proto, že spolu s výrobkem fysicky opouštějí výrobní proces a obíhají jako zboží, nýbrž proto, že jejich hodnota vchází celá do hodnoty zboží, které pomáhají tvořit, musí tedy být také celá prodejem zboží nahrazena.

V právě citovaném místě z A. Smitha je třeba ještě ukázat na tuto větu: „Oběžný kapitál, který poskytuje... životní prostředky pro dělníky, kteří je“ (stroje atd.) „zhotovují.“

U fysiokratů vystupuje část kapitálu zálohovaná v podobě mzdy správně pod názvem avances annuelles [roční zálohy] v protikladu k avances primitives [původní zálohy]. Na druhé straně u nich není součástí produktivního kapitálu používaného pachtýřem pracovní síla sama, nýbrž životní prostředky, dávané zemědělským dělníkům („udržování dělníků“, jak praví Smith). To těsně souvisí s jejich specifickou doktrinou. Část hodnoty, kterou přidává výrobku práce (úplně tak jako část hodnoty, kterou přidává výrobku surovina, pracovní nástroje a jiné hmotné součásti konstantního kapitálu), se totiž u nich pokládá jen za rovnou hodnotě životních prostředků, které jsou dělníkům placeny a které dělníci musí spotřebovat, aby mohli nadále fungovat jako pracovní síla. Sama jejich doktrina jim bránila objevit rozdíl mezi konstantním a variabilním kapitálem. Vyrábí-li nadhodnotu práce (mimo reprodukci své vlastní ceny), vyrábí ji v průmyslu stejně jako v zemědělství. Ale protože ji podle systému fysiokratů práce vyrábí jen v jednom odvětví výroby, v zemědělství, nevzniká nadhodnota z práce, nýbrž ze zvláštní činnosti (součinnosti) přírody v tomto odvětví. A jen proto je pro ně zemědělská práce produktivní prací na rozdíl od všech ostatních druhů práce.

A. Smith určuje životní prostředky dělníků jako oběžný kapitál v protikladu k fixnímu:

1. Proto, že oběžný kapitál v protikladu k fixnímu směšuje s formami kapitálu příslušnými do sféry oběhu — s oběhovým kapitálem; směšování, které po něm nekriticky dědili pozdější ekonomové. Směšuje proto zbožní kapitál s oběžnou součástí produktivního kapitálu; a je samozřejmé, že tam, kde společenský výrobek nabývá formy zboží, musí být životní prostředky dělníků i nedělníků, materiály, jakož i pracovní prostředky samy, dodávány jen ze zbožního kapitálu.

2. Ale u Smitha probleskují i fysiokratické představy, třebaže odporují esoterické — skutečně vědecké — části jeho vlastního výkladu.

Zálohovaný kapitál se vůbec přeměňuje v produktivní kapitál, t. j. přijímá formu prvků výroby, které jsou samy produktem předcházející práce (sem patří i pracovní síla). Jenom v této formě může fungovat ve výrobním procesu. Dáme-li na místo pracovní síly samé, v niž byla přeměněna variabilní část kapitálu, životní prostředky dělníka, je jasné, že tyto životní prostředky jako takové hrají v hodnototvorném procesu tutéž úlohu jako ostatní prvky produktivního kapitálu, jako suroviny, životní prostředky tažného dobytka atd. Proto je Smith po příkladu fysiokratů na citovaném místě klade na roveň. Životní prostředky nemohou samy o sobě zvětšit svou hodnotu čili přidat k ní nadhodnotu. Jejich hodnota, stejně jako hodnota ostatních prvků produktivního kapitálu, se může jen znovu objevit v hodnotě výrobku. Životní prostředky nemohou přidat výrobku více hodnoty, než mají samy. Od fixního kapitálu, který se skládá z pracovních prostředků, liší se, stejně jako suroviny, polotovary a pod., jen tím, že se (alespoň pro kapitalistu, který je platí) úplně spotřebovávají při výrobě výrobku, který pomáhají tvořit, že tedy jejich hodnota musí být nahrazena úplně, kdežto u fixního kapitálu k tomu dochází jen postupně, po částech. Část produktivního kapitálu zálohovaná na pracovní sílu (resp. na životní prostředky dělníka) liší se tedy nyní od ostatních hmotných prvků produktivního kapitálu jen hmotně, nikoli svou úlohou v pracovním a zhodnocovacím procesu. Liší se jen potud, že s jednou částí objektivních činitelů vytvářejících výrobek (materials [materiálů], abychom užili Smithova všeobecného označení) spadá do kategorie oběžného kapitálu, na rozdíl od druhé části objektivních činitelů tvorby výrobku, která patří do kategorie fixního kapitálu.

To, že část kapitálu vynaložená na mzdu patří k oběžné části produktivního kapitálu a že v protikladu k jeho fixní části má tu vlastnost, že je plynoucí, vlastnost, jež je jí společná s částí předmětných činitelů tvorby výrobku, se surovinami atd. — nemá absolutně co činit s úlohou, kterou v zhodnocovacím procesu hraje variabilní kapitál v protikladu ke konstantnímu kapitálu. Jde tu jen o to, jak musí být tato část zálohované kapitálové hodnoty prostřednictvím oběhu nahrazena z hodnoty výrobku, a tedy prostřednictvím procesu oběhu obnovena, t. j. reprodukována. Opakované akty koupě pracovní síly patří do procesu oběhu. Ale teprve ve výrobním procesu se hodnota vynaložená na pracovní sílu přeměňuje (ne pro dělníka, ale pro kapitalistu) z určité, konstantní veličiny ve veličinu variabilní, a tedy teprve tím se vůbec zálohovaná hodnota přeměňuje v kapitálovou hodnotu, v kapitál, v hodnotu, která se sama zhodnocuje. Ale tím, že se jako u Smitha za oběžnou součást produktivního kapitálu nepovažuje ta hodnota, která byla vynaložena na pracovní sílu, ale ta hodnota, která byla vynaložena na životní prostředky dělníka, znemožňuje se pochopení rozdílu mezi variabilním a konstantním kapitálem, tedy i pochopení kapitalistického výrobního procesu vůbec. Určení této části kapitálu jako kapitálu variabilního v protikladu ke konstantnímu kapitálu, vynaloženému na předmětné činitele tvorby výrobku, je tu pohřbeno pod určením, že svou úlohou v obratu patří část kapitálu vynaložená na pracovní sílu k oběžné části produktivního kapitálu. A korunu tomu nasazuje to, že se jako prvek produktivního kapitálu místo pracovní síly uvádějí životní prostředky dělníka. Na podstatě věci se nic nemění, ať se hodnota pracovní síly zálohuje v penězích nebo přímo v životních prostředcích. Ačkoli ovšem zálohování v životních prostředcích může být za kapitalistické výroby jen výjimkou.[24]

Tím, že tak A Smith stanovil určeni oběžného kapitálu jako rozhodující pro kapitálovou hodnotu vynaloženou na pracovní sílu — toto fysiokratické určení bez předpokladu fysiokratů — znemožnil šťastně svým nástupcům, aby poznali, že část kapitálu vynaložená na pracovní sílu je variabilní kapitál. Hlubší a správné myšlenky, které sám podal na jiných místech, nenabyly vrchu — zvítězila právě tato chyba. Ale nejen to, pozdější autoři šli ještě dále, učinili rozhodujícím určujícím znakem části kapitálu vynaložené na pracovní sílu nejen to, že je oběžným kapitálem v protikladu k fixnímu — nýbrž učinili základním charakteristickým znakem oběžného kapitálu to, že se vynakládá na životní prostředky dělníků. Z toho nutně vyplývá učení o pracovním fondu, jejž tvoří nutné životní prostředky, jako o stálé veličině, která na jedné straně omezuje fysicky hranice podílu dělníků na společenském výrobku, ale na druhé straně musí být v celém svém rozsahu vynaložena na nákup pracovní síly.

__________________________________

Poznámky:

23 Srov. Quesnay: „Analyse du Tableau Economique“ („Physiocrates“, vyd. Daire, I. část, Paříž 1846). Praví se tam na př.: „Roční zálohy spočívají v nákladech, které se ročně vynaloží na zemědělské práce; tyto zálohy se musí odlišovat od původních záloh, které tvoří fond zemědělského zařízení.« (Str. 59.) — U pozdějších fysiokratů jsou zálohy označovány velmi často přímo jako kapitál: „Capital ou avances“. — Dupont de Nemours: „Origine et Progrès d'une science nouvelle“, 1767 (Daire, I, str. 291); dále píše Le Trosne: „Ve výtvorech práce existujících delší či kratší dobu má národ značný fond bohatství, nezávislý na jeho každoroční reprodukci; tento fond tvoří kapitál, akumulovaný za dlouhou dobu a placený původně průmyslem, kapitál, který se stále obnovuje a roste.“ (Daire, II, str. 928.) — Turgot už užívá slova kapitál místo „zálohy“ systematičtěji a ještě vice ztotožňuje zálohy průmyslníků se zálohami pachtýřů. (Turgot: „Réflexions sur la Formation et la Distribution des Richesses“, 1766.)

24 Jak si A. Smith sám uzavřel cestu k pochopení úlohy pracovní síly v zhodnocovacím procesu, dokazuje tato věta, v níž se úplně v duchu fysiokratů přirovnává práce dělníků k práci dobytka: „Nejenom jeho (pachtýřova) pracující čeleď, nýbrž i jeho tažný dobytek jsou produktivními dělníky.“ (Kniha II, kap. V, str. 243.)