Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. díl
Oddíl pátýŠtěpení zisku na úrok
a podnikatelský zisk.
Úrokový kapitál
Kapitola dvacátá první
Úrokový kapitál
Při prvním zkoumání všeobecné čili průměrné míry zisku (oddíl II této knihy) nevystupovala před námi ještě ve své hotové podobě, neboť vyrovnávání zisků se nám ještě jevilo jen jako vyrovnávání mezi průmyslovými kapitály vloženými do různých výrobních sfér. To jsme doplnili v předešlém oddílu, kde jsme vyložili, jak se na tomto vyrovnávání podílí obchodní kapitál a obchodní zisk. Všeobecnou míru zisku a průměrný zisk jsme tu vymezili přesněji než dříve. Při dalším výkladu nesmíme zapomínat, že mluvíme-li dále o všeobecné míře zisku čili o průměrném zisku, chápeme ji tak, jak jsme si ji teď vymezili, tj. mluvíme o průměrné míře jen v její hotové podobě. Protože tato míra je pak pro průmyslový i obchodní kapitál stejná, není nadále nutné, pokud jde jen o tento průměrný zisk, dělat rozdíl ani mezi průmyslovým a obchodním ziskem. Ať je kapitál vložen do sféry výroby jako průmyslový kapitál, nebo do sféry oběhu jako obchodní kapitál, dává pro rata své velikosti týž roční průměrný zisk.
Peníze — zde jakožto samostatný výraz určité sumy hodnoty, ať už ve skutečnosti existuje v penězích nebo ve zboží — mohou být na základě kapitalistické výroby přeměněny v kapitál a touto přeměnou se stávají z dané hodnoty hodnotou, která se sama zhodnocuje, rozmnožuje. Vyrábějí zisk, tj. umožňují kapitalistovi, aby z dělníků ždímal určité množství nezaplacené práce, nadvýrobek a nadhodnotu, a přivlastňoval si je. Tím nabývají kromě užitné hodnoty, kterou mají jako peníze, další užitné hodnoty, totiž schopnosti fungovat jako kapitál. Jejich užitná hodnota zde záleží právě v zisku, který vyrábějí po své přeměně v kapitál. V této své vlastnosti potenciálního kapitálu, prostředku k výrobě zisku, se stávají zbožím, ale zbožím sui generis [svého druhu]. Čili, jinak řečeno, kapitál jako kapitál se stává zbožím[55].
Dejme tomu, že průměrná roční míra zisku je 20%. Stroj v hodnotě 100 liber št., jehož by se používalo jako kapitálu za průměrných podmínek a za průměrného stavu znalostí a účelné činnosti, by vynesl zisk 20 liber št. Má-li tedy někdo k disposici 100 liber št., má v rukou moc udělat ze 100 liber št. 120, čili vyrobit zisk 20 liber št. Má v rukou potenciální kapitál 100 liber št. Přenechá-li těchto 100 liber št. na rok někomu jinému, kdo jich použije skutečně jako kapitálu, dává mu tím moc vyrobit 20 liber št. zisku, nadhodnotu, která ho nic nestojí, za kterou neplatí žádný ekvivalent. Zaplatí-li tento člověk vlastníkovi těchto 100 liber št. na konci roku řekněme 5 liber št., tj. část vyrobeného zisku, zaplatí mu tím užitnou hodnotu těchto 100 liber št., užitnou hodnotu jejich funkce jako kapitálu, funkce vyrábět 20 liber št. zisku. Ta část zisku, kterou mu platí, se nazývá úrok, což tedy není nic jiného než zvláštní název, zvláštní rubrika pro tu část zisku, kterou musí fungující kapitál postoupit vlastníkovi kapitálu, místo aby si ji sám strčil do kapsy.
Je jasné, že má-li někdo 100 liber št., má tím moc získat úrok, určitou část zisku vyrobeného jeho kapitálem. Kdyby oněch 100 liber št. nedal nikomu jinému, nemohl by tento druhý vyrobit zisk, nemohl by vůbec vzhledem k těmto 100 librám št. fungovat jako kapitalista.[56]
Mluvit zde jako Gilbart (viz poznámku) o přirozené spravedlnosti je nesmysl. Spravedlnost transakcí, které se uskutečňují mezi agenty výroby, záleží v tom, že tyto transakce vyplývají jako přirozený důsledek z výrobních vztahů. Právní formy, v nichž se tyto ekonomické transakce jeví jako volní akty účastníků, jako projevy jejich společné vůle a jako smlouvy, k jejichž plnění může každou stranu donutit stát, nemohou jako pouhé formy samy tento obsah určit. Pouze jej vyjadřují. Tento obsah je spravedlivý, jestliže odpovídá výrobnímu způsobu, jestliže je mu adekvátní. Je nespravedlivý, jestliže mu odporuje. Otroctví na základě kapitalistického výrobního způsobu je nespravedlivé; stejně nespravedlivé je šizení na kvalitě zboží.
Těchto 100 liber št. vyrábí zisk 20 liber št. tím, že fungují jako kapitál, ať už jako průmyslový nebo obchodní. Ale sine qua non [nezbytnou podmínkou] toho, aby mohly fungovat jako kapitál, je, aby byly vynaloženy jako kapitál, tedy vynaloženy na nákup výrobních prostředků (u průmyslového kapitálu) nebo zboží (u obchodního kapitálu). Ale aby je bylo možno vynaložit, musí tu být. Kdyby A, vlastník 100 liber št., tuto částku buď vynaložil na osobní spotřebu, nebo si ji ponechal jako poklad, nemohl by ji B, fungující kapitalista, vynaložit jako kapitál. Nevynakládá svůj kapitál, nýbrž kapitál osoby A; nemůže však vynaložit kapitál osoby A bez její vůle. Ve skutečnosti tedy těchto 100 liber št. vynakládá jako kapitál původně osoba A, ačkoli tímto vynaložením 100 liber št. jako kapitálu končí celá jeho funkce jako kapitalisty. Pokud jde o těchto 100 liber št., funguje B jako kapitalista jen proto, že mu A těchto 100 liber št. přenechává, že je tedy vydává jako kapitál.
Prozkoumejme nejprve specifický oběh úrokového kapitálu. Až na druhém místě bude třeba prozkoumat zvláštní způsob, kdy se prodává jako zboží, totiž kdy se půjčuje, místo aby se postoupil jednou provždy.
Výchozím bodem jsou peníze, které A půjčuje B. Půjčit se může na zástavu nebo bez ní; první forma je však starší, až na půjčky na zboží nebo na dluhopisy, jako směnky, akcie atd. Tyto zvláštní formy nás tu nezajímají. Máme tu co dělat s úrokovým kapitálem v jeho obvyklé formě.
V rukou B se peníze skutečně přeměňují v kapitál, vykonávají pohyb P — Z — P' a vracejí se pak opět k A jako P', jako P + ΔP, kde ΔP představuje úrok. Pro zjednodušení ponecháme zatím stranou případ, kdy kapitál zůstává v rukou B po delší dobu a úroky se platí v určitých lhůtách.
Pohyb je tedy:
P — P — Z — P' — P'.
Objevuje se tu tedy dvakrát 1) vynaložení peněz jako kapitálu, 2) jejich návrat jako realisovaného kapitálu, jako P' čili P + ΔP.
Při pohybu obchodního kapitálu P — Z — P' mění totéž zboží dvakrát majitele, a prodává-li obchodník obchodníkovi, mění majitele i víckrát; ale každé takové přemístění téhož zboží znamená metamorfosu, koupi nebo prodej zboží, ať se tento proces sebevíckrát opakuje, než zboží definitivně vejde do spotřeby.
Na druhé straně v Z — P — Z dochází dvakrát k přemístění týchž peněz; znamená to však úplnou metamorfosu zboží, které se nejprve přeměňuje v peníze a pak z peněz opět v jiné zboží.
Naproti tomu u úrokového kapitálu první přemístění P není vůbec momentem ani metamorfosy zboží, ani reprodukce kapitálu. Stává se jím teprve při druhém vynaložení, v rukou fungujícího kapitalisty, který s těmito penězi obchoduje nebo je přeměňuje v produktivní kapitál. První přemístění P tu nevyjadřuje nic jiného, než že je A postupuje nebo přenechává B; obvykle k tomu dochází pod určitými právními formami a za určitých podmínek.
Tomuto dvojímu vynaložení peněz jako kapitálu, při čemž první vynaložení je pouhé postoupení peněz A osobě B, odpovídá jejich dvojí návrat. Jako P' čili P + ΔP se vracejí z pohybu k fungujícímu kapitalistovi B. Ten je pak postupuje zpět A, ale zároveň s částí zisku, jako realisovaný kapitál, jako P + ΔP, kde ΔP se nerovná celému zisku, nýbrž představuje jen část zisku, úrok. K B se peníze vracejí pouze jako to, co vynaložil, jako fungující kapitál, který je však majetkem A. Aby byl jejich návrat úplný, musí je proto B znovu postoupit A. Ale kromě sumy kapitálu musí B odevzdat pod názvem úrok osobě A část zisku, který s touto sumou kapitálu vyrobil, protože mu tyto peníze dala jen jako kapitál, tj. jako hodnotu, která se v pohybu nejen uchovává, nýbrž vytváří svému majiteli nadhodnotu. Peníze zůstávají v rukou B jen potud, pokud jsou fungujícím kapitálem. Když se však vrátí — po smluvené lhůtě — přestávají fungovat jako kapitál. Jako kapitál, který už nefunguje, musí však být vráceny znovu osobě A, která nepřestala být jejich právním vlastníkem.
Forma půjčky, která je typická pro toto zboží, kapitál jako zboží — vyskytuje se ostatně i při jiných transakcích — místo formy prodeje, vyplývá již z určení, že tu kapitál vystupuje jako zboží, čili že peníze jako kapitál se stávají zbožím.
Musíme tu rozlišovat.
Viděli jsme (kniha II, kap. 1) a stručně to tu připomínáme, že v procesu oběhu funguje kapitál jako zbožní kapitál a peněžní kapitál. Ale v obou těchto formách se nestává kapitál zbožím jako kapitál.
Jakmile se produktivní kapitál přemění ve zbožní kapitál, musí být vržen na trh, prodán jako zboží. Funguje tu prostě jako zboží. Kapitalista tu vystupuje jen jako prodavač zboží, stejně tak jako kupující vystupuje jen jako kupec zboží. Jako zboží musí výrobek v procesu oběhu prodejem realisovat svou hodnotu, přijmout svou přeměněnou podobu peněz. Proto je také úplně lhostejné, zda si toto zboží koupí spotřebitel jako životní prostředek nebo kapitalista jako výrobní prostředek, jako součást kapitálu. V aktu oběhu funguje zbožní kapitál jen jako zboží, a ne jako kapitál. Je to zbožní kapitál na rozdíl od prostého zboží, 1) protože je už obtěžkán nadhodnotou, realisace jeho hodnoty je tedy zároveň realisací nadhodnoty; to však nic nemění na tom, že existuje prostě jako zboží, jako výrobek, který má určitou cenu; 2) protože tato jeho funkce jako zboží je momentem jeho reprodukčního procesu jako kapitálu, a jeho pohyb jako zboží, který je jen dílčím pohybem jeho procesu, je tudíž zároveň jeho pohybem jako kapitálu; nestává se jím však v důsledku aktu prodeje samého, nýbrž pouze v důsledku toho, že tento akt souvisí s celkovým pohybem této určité sumy hodnoty jako kapitálu.
Rovněž jako peněžní kapitál působí peníze fakticky prostě jen jako peníze, tj. jako prostředek ke koupi zboží (prvků výroby). Ta okolnost, že tyto peníze tu jsou zároveň peněžním kapitálem, formou kapitálu, nevyplývá z aktu koupě, ze skutečné funkce, kterou tu vykonávají jako peníze, nýbrž z toho, že tento akt souvisí s celkovým pohybem kapitálu, neboť tento akt, který kapitál vykonává jako peníze, zahajuje kapitalistický výrobní proces.
Avšak pokud zbožní kapitál a peněžní kapitál skutečně fungují, skutečně plní svou úlohu v procesu, působí tu zbožní kapitál jen jako zboží a peněžní kapitál jen jako peníze. V žádném z momentů metamorfosy, vzatých o sobě, neprodává kapitalista kupci zboží jako kapitál, ačkoli pro něho je kapitálem, ani nezcizuje prodavači peníze jako kapitál. V obou případech zcizuje zboží prostě jako zboží a peníze prostě jako peníze, jako prostředek ke koupi zboží.
V procesu oběhu vystupuje kapitál jako kapitál jen v souvislosti s celým procesem, v momentu, kdy výchozí bod je zároveň bodem návratu, v P — P' nebo Z — Z' (zatím co ve výrobním procesu vystupuje jako kapitál proto, že dělník je podřízen kapitalistovi, a proto, že se vyrábí nadhodnota). V tomto momentu návratu však zmizelo zprostředkování. Je tu P' čili P + ΔP (ať již suma hodnoty zvětšená o ΔP existuje nyní ve formě peněz, zboží nebo prvků výroby), suma peněz, která se rovná původně zálohované sumě peněz + přebytku nad ní, realisované nadhodnotě. A právě v tomto bodu návratu, v němž kapitál existuje jako realisovaný kapitál, jako zhodnocená hodnota, v této formě — pokud se tento bod ustaluje jako bod klidu, imaginární či skutečný — kapitál nikdy nevstupuje do oběhu, nýbrž je naopak — jako výsledek celého procesu — z oběhu odnímán. Jakmile se znovu vynakládá, nezcizuje se nikdy někomu jinému jako kapitál, nýbrž prodává se mu jako prosté zboží nebo se mu dává za zboží jako prosté peníze. Ve svém procesu oběhu nevystupuje nikdy jako kapitál, nýbrž pouze jako zboží nebo peníze, a jedině v této formě tu existuje pro jiné. Zboží a peníze tu nejsou kapitálem proto, že se zboží přeměňuje v peníze a peníze ve zboží, nejsou jím ve svých skutečných vztazích ke kupci nebo prodavači, nýbrž pouze ve svých ideálních vztazích, buď ke kapitalistovi samému (subjektivně vzato), nebo jako momenty reprodukčního procesu (objektivně vzato). Ve skutečném pohybu neexistuje kapitál jako kapitál v procesu oběhu, nýbrž jen ve výrobním procesu, v procesu vykořisťování pracovní síly.
Jinak však je tomu u úrokového kapitálu, a právě to tvoří jeho specifický charakter. Majitel peněz, který chce své peníze zhodnotit jako úrokový kapitál, zcizuje je třetí osobě, vrhá je do oběhu, přeměňuje je ve zboží jako kapitál — nejen jako kapitál pro sebe samého, ale i pro jiné; peníze jsou kapitálem nejen pro toho, kdo je zcizuje, nýbrž postupují se někomu jinému od počátku jako kapitál, jako hodnota, která má tu užitnou hodnotu, že vytváří nadhodnotu, zisk, jako hodnota, která se v pohybu uchovává a po splnění své funkce se vrací k tomu, kdo ji původně vynaložil, v daném případě k majiteli peněz; vzdaluje se tedy od něho jen dočasně, jen dočasně přechází z rukou svého majitele do rukou fungujícího kapitalisty, tj. nevyplácí se, ani se neprodává, jen se půjčuje, jen se zcizuje pod podmínkou, že se po určité době za prvé vrátí ke svému výchozímu bodu, a za druhé že se vrátí jako realisovaný kapitál, který realisoval svou užitnou hodnotu, svou schopnost vyrábět nadhodnotu.
Zboží, které se půjčuje jako kapitál, se půjčuje podle toho, co to je, buď jako fixní, nebo jako oběžný kapitál. Peníze se mohou půjčovat v obou formách, jako fixní kapitál, např. splácejí-li se ve formě doživotní renty, takže se s úrokem vždy vrací i část kapitálu. Některá zboží mohou být podle povahy své užitné hodnoty půjčována jen jako fixní kapitál, např. domy, lodi, stroje atd. Ale každý půjčený kapitál, ať už je jeho forma jakákoli a ať se podle povahy své užitné hodnoty splácí jakkoli, je vždy jen zvláštní formou peněžního kapitálu. Neboť se tu vždy půjčuje určitá peněžní suma a z této sumy se také vypočítává úrok. Jestliže to, co se půjčuje, nejsou ani peníze, ani oběžný kapitál, splácí se to stejně, jako se vrací fixní kapitál. Půjčovatel dostává pravidelně úrok a část spotřebované hodnoty fixního kapitálu samého, ekvivalent opotřebování za danou lhůtu. A po uplynutí lhůty se nespotřebovaná část půjčeného fixního kapitálu vrací in natura. Je-li půjčený kapitál oběžným kapitálem, vrací se k půjčovateli stejně, jako se vrací oběžný kapitál.
Jak se kapitál vrací, je tedy po každé určeno skutečným koloběhem reprodukujícího se kapitálu a jeho zvláštních druhů. U půjčeného kapitálu však návrat nabývá formy splácení, protože jeho zálohování, zcizování, má formu půjčky.
V této kapitole se zabýváme vlastním peněžním kapitálem, od něhož jsou odvozeny všechny ostatní formy půjčovaného kapitálu.
Půjčený kapitál se vrací dvakrát; v reprodukčním procesu se vrací k fungujícímu kapitalistovi, a pak se návrat opakuje ještě jednou jako převedení kapitálu na půjčovatele, peněžního kapitalistu, jako splacení kapitálu jeho skutečnému vlastníkovi, jeho právnímu výchozímu bodu.
Ve skutečném procesu oběhu se kapitál objevuje vždy jen jako zboží nebo peníze, a jeho pohyb je vlastně řadou koupí a prodejů. Zkrátka, proces oběhu není nic jiného než metamorfosa zboží. Jinak je tomu, vezmeme-li reprodukční proces jako celek. Vyjdeme-li od peněz (a stejně tak, vyjdeme-li od zboží, neboť pak vycházíme od jeho hodnoty a zkoumáme tedy zboží samo sub specie [s hlediska] peněz), vidíme, že byla vynaložena určitá suma peněz a že se po určité době vrací zpět s přírůstkem. Vrací se náhrada zálohované sumy peněz plus nadhodnota. Uchovala se a vzrostla tím, že prodělala určitý kruhový pohyb. Avšak peníze, pokud se půjčují jako kapitál, půjčují se právě jako taková uchovávající se a zvětšující se suma peněz, která se po určité době vrací s přídavkem a může kdykoli začít znovu procházet týmž procesem. Nevydávají se ani jako peníze, ani jako zboží, tj. nesměňují se za zboží, jestliže byly zálohovány jako peníze, ani se neprodávají za peníze, jestliže byly zálohovány jako zboží; vydávají se jako kapitál. Poměr k sobě samému, jak se kapitál jeví, bereme-li kapitalistický výrobní proces jako celek a jednotu, a v němž kapitál vystupuje jako peníze plodící peníze, tu srůstá s penězi bez jakéhokoli zprostředkujícího mezipohybu prostě jako jeho charakterový znak, jako jedno jeho určení. A v tomto určení se peníze zcizují, když se půjčují jako peněžní kapitál.
Podivně chápe úlohu peněžního kapitálu Proudhon („Gratuité du Crédit, Discussion entre M. F. Bastiat et M. Proudhon“. Paříž 1850). Půjčování se zdá Proudhonovi zlem proto, že to není prodej. Půjčování na úrok je „možnost stále znovu prodávat týž předmět a stále znovu dostávat jeho cenu, aniž se postupuje vlastnictví toho, co se prodává“. (Str. 9.) Předmět, peníze, dům atd. nemění majitele, jako je tomu při koupi a prodeji. Proudhon však nevidí, že dává-li někdo z rukou peníze jako úrokový kapitál, nedostává za to žádný ekvivalent. Při každém aktu koupě a prodeje, pokud vůbec dochází ke směnným procesům, se předmět skutečně odevzdává. Vlastnictví prodaného předmětu se vždy postupuje. Ale hodnota se přitom neodevzdává. Při prodeji se odevzdává zboží, ale ne jeho hodnota, která se vrací ve formě peněz, nebo, což je tu jen jiná forma peněz, ve formě dluhopisu nebo platebního nároku. Při koupi se odevzdávají peníze, ale ne jejich hodnota, která se nahrazuje ve formě zboží. Po celou dobu reprodukčního procesu zůstává v rukou průmyslového kapitalisty táž hodnota (nehledě na nadhodnotu), jenže v různých formách.
Pokud dochází ke směně, tj. ke směně předmětů, nedochází ke změně hodnoty. Týž kapitalista má v rukou stále tutéž hodnotu. Dokud kapitalista teprve vyrábí nadhodnotu, nedochází ke směně; když pak ke směně dochází, nadhodnota už vězí ve zboží. Jestliže nezkoumáme jednotlivé směnné akty, nýbrž celkový koloběh kapitálu P — Z — P', pak se neustále zálohuje určitá suma hodnoty a tato suma hodnoty plus nadhodnota čili zisk se neustále odebírá z oběhu. Zprostředkování tohoto procesu není ovšem v pouhých směnných aktech viditelné. A právě na tomto procesu P jako kapitálu je založen úrok, který dostává půjčující peněžní kapitalista, z tohoto procesu tento úrok vyvěrá.
„Skutečně,“ říká Proudhon, „kloboučník, který prodává klobouky... dostává za ně hodnotu, nic více a nic méně. Avšak kapitalista, který půjčuje peníze... nejenže dostává zpět celý svůj kapitál — dostává víc než kapitál, víc, než vrhá do směny; kromě kapitálu dostává ještě úrok.“ (Str. 69.) Kloboučník tu představuje produktivního kapitalistu na rozdíl od půjčujícího kapitalisty. Proudhon zřejmě nevnikl do tajemství toho, jak může produktivní kapitalista prodávat zboží za jeho hodnotu (vyrovnávání na výrobní ceny zde při jeho pojetí nemá význam) a jak právě proto může dostávat ještě zisk kromě kapitálu, který vrhá do směny. Dejme tomu, že výrobní cena 100 klobouků se rovná 115 librám št. a že se tato výrobní cena náhodou rovná hodnotě klobouků, tj. že kapitál, který tyto klobouky vyrábí, má průměrné společenské složení. Je-li zisk = 15%, realisuje kloboučník zisk 15 liber št. tím, že prodává toto zboží za jeho hodnotu 115. Jeho stojí všeho všudy 100 liber št. Jestliže je vyrobil s vlastním kapitálem, shrábne celý přebytek 15 liber št.; jestliže pracoval s vypůjčeným kapitálem, musí z toho řekněme 5 liber št. odvést jako úrok. To nic nemění na hodnotě klobouků, nýbrž jen na rozdělení nadhodnoty, která již vězí v této hodnotě, mezi různé osoby. Protože tedy placení úroku nemá na hodnotu klobouků žádný vliv, je nesmysl, praví-li Proudhon: „Protože se v obchodě úrok z kapitálu připojuje k dělníkově mzdě a tvoří s ní cenu zboží, není možné, aby si dělník mohl odkoupit výrobek své vlastní práce. Vivre en travaillant [žít z vlastní práce] je zásada, která za vlády úroku obsahuje rozpor.“ (Str. 105.)[57]
O tom, jak špatně pochopil Proudhon povahu kapitálu, svědčí následující věta, v níž líčí pohyb kapitálu vůbec jako pohyb charakteristický pro úrokový kapitál: „Protože se v důsledku hromadění úroků peněžní kapitál po řadě směn vždy vrací ke svému zdroji, vyplývá z toho, že půjčka poskytovaná vždy touž osobou přináší zisk vždy téže osobě.“ [Str. 154.]
A co pro něho ve svérázném pohybu úrokového kapitálu zůstává záhadou? Kategorie: koupě, cena, postoupení předmětů a nezprostředkovaná forma, v níž se tu objevuje nadhodnota; zkrátka ten úkaz, že se tu kapitál jako kapitál stal zbožím, že se tudíž prodávání přeměnilo v půjčování, cena v podíl na zisku.
Návrat kapitálu k jeho výchozímu bodu je vůbec charakteristickým pohybem kapitálu v jeho celkovém koloběhu. Ale tím se nevyznačuje jen úrokový kapitál. Pro úrokový kapitál je charakteristická jen vnější forma návratu, oddělená od zprostředkujícího koloběhu. Půjčující kapitalista dává z rukou svůj kapitál, postupuje jej průmyslovému kapitalistovi, aniž dostává ekvivalent. Jeho postoupení není vůbec aktem skutečného procesu koloběhu kapitálu, nýbrž připravuje tento koloběh, který musí provést průmyslový kapitalista. Toto první přemístění peněz nevyjadřuje žádný akt metamorfosy, ani koupi, ani prodej. Vlastnictví se nepostupuje, protože nedochází ke směně, nezískává se ekvivalent. Návrat peněz z rukou průmyslového kapitalisty do rukou kapitalisty, který je půjčil, pouze doplňuje první akt postoupení kapitálu. Kapitál zálohovaný v peněžní formě se procesem koloběhu vrací k průmyslovému kapitalistovi opět v peněžní formě. Protože mu však kapitál nepatřil při výdeji, nemůže mu patřit ani při návratu. Okolnost, že tento kapitál prošel reprodukčním procesem, jej nemůže učinit jeho vlastnictvím. Musí jej tedy vrátit tomu, kdo mu jej půjčil. První výdej, který převádí kapitál z rukou půjčovatele do rukou vypůjčovatele, je právní transakce, která nemá nic společného se skutečným reprodukčním procesem kapitálu, pouze jej připravuje. Splacení, jímž se navrátivší se kapitál převádí znovu z rukou vypůjčovatele do rukou půjčovatele, je druhou právní transakcí, doplněním první; první připravuje skutečný proces, druhá je dodatečným aktem, k němuž dochází až po tomto procesu. Výchozí bod a bod návratu, vydání a vrácení půjčeného kapitálu, jsou tedy nahodilé pohyby zprostředkované právními transakcemi, pohyby, které probíhají před skutečným pohybem kapitálu a po něm a které s ním nemají nic společného. Pro skutečný pohyb kapitálu by bylo lhostejné, kdyby kapitál patřil od počátku průmyslovému kapitalistovi a vracel se tedy k němu jako jeho vlastnictví.
V prvním, úvodním aktu postupuje půjčovatel svůj kapitál vypůjčovateli. V druhém, dodatečném a závěrečném aktu vrací vypůjčovatel kapitál půjčovateli. Pokud jde jen o transakci mezi nimi — a ponecháme-li prozatím stranou úrok — pokud tedy jde jen o pohyb půjčeného kapitálu mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem, zahrnují oba tyto akty (třebaže jsou od sebe odděleny delší nebo kratší dobou, do níž spadá skutečný pohyb reprodukce kapitálu) celý tento pohyb. A tento pohyb: vydání pod podmínkou vrácení, je vůbec pohyb půjčování a vypůjčování, této specifické formy jen podmínečného zcizování peněz nebo zboží.
Charakteristický pohyb kapitálu vůbec, návrat peněz ke kapitalistovi, návrat kapitálu k jeho výchozímu bodu, nabývá u úrokového kapitálu čistě vnější podoby, odtržené od skutečného pohybu, jehož je formou. A nedává své peníze z rukou jako peníze, nýbrž jako kapitál. S kapitálem se tu neděje žádná změna. Přechází jen do jiných rukou. K jeho skutečné přeměně v kapitál dochází až v rukou B. Pro A se však stal kapitálem prostě tím, že byl postoupen B. Z procesu výroby a oběhu se kapitál skutečně vrací jen pro B. Ale pro A se vrací ve stejné formě, v jaké byl zcizen. Vrací se z rukou B zase zpět do rukou A. Postoupení, půjčení peněz na určitou dobu, a jejich vrácení s úrokem (nadhodnotou) — to je celá forma pohybu úrokového kapitálu jako takového. Skutečný pohyb vypůjčených peněz jako kapitálu je operace, která probíhá mimo okruh transakcí mezi půjčovateli a vypůjčovateli. V těchto transakcích samých je toto zprostředkování setřeno, není viditelné, není v nich bezprostředně obsaženo. Jako zboží zvláštního druhu má tento kapitál i zvláštní způsob zcizování. Proto i návrat se tu neprojevuje jako důsledek a výsledek určité řady ekonomických aktů, nýbrž jako důsledek zvláštní právní úmluvy mezi kupujícím a prodávajícím. Doba návratu závisí na průběhu reprodukčního procesu; u úrokového kapitálu se zdá, že jeho návrat jako kapitálu závisí na pouhé dohodě mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem. Návrat kapitálu, pokud jde o tuto transakci, se tedy už nejeví jako výsledek podmíněný výrobním procesem, nýbrž jako by byl vypůjčený kapitál nikdy neztratil formu peněz. Ovšem tyto transakce jsou fakticky určeny skutečnými návraty kapitálu. V transakci samé se to však neprojevuje. V praxi tomu také tak vždy nebývá. Jestliže ke skutečnému návratu nedojde včas, musí vypůjčovatel hledat jiný pomocný pramen, aby dostál svým povinnostem vůči půjčovateli. Čistá forma kapitálu — peníze, které se vynakládají jako suma A a po určité době se vracejí jako suma A + (1/x)A bez jakéhokoli jiného zprostředkování, kromě tohoto mezidobí — to je jen irracionální forma skutečného pohybu kapitálu. Ve skutečném pohybu kapitálu je jeho návrat momentem procesu oběhu. Nejprve se peníze přeměňují ve výrobní prostředky; výrobní proces je přeměňuje ve zboží; prodejem zboží se přeměňují opět v peníze a v této formě se vracejí do rukou kapitalisty, který původně zálohoval kapitál ve formě peněz. Ale u úrokového kapitálu je návrat i výdej pouze výsledkem právní transakce mezi vlastníkem kapitálu a druhou osobou. Vidíme jen vydávání a vracení. Všechno, co se děje mezi tím, je setřeno.
Protože však peníze, zálohované jako kapitál, mají tu vlastnost, že se vracejí k tomu, kdo je zálohoval, kdo je vynaložil jako kapitál, protože P — Z — P' je imanentní formou pohybu kapitálu, právě proto je může majitel peněz půjčovat jako kapitál, jako něco, co má tu vlastnost, že se vrací ke svému výchozímu bodu, že se v pohybu, jímž prochází, uchovává jako hodnota a rozmnožuje. Vydává je jako kapitál, protože se, jakmile se jich použilo jako kapitálu, vracejí ke svému výchozímu bodu a vypůjčovatel je tedy může po určité době splatit právě proto, že se k němu vracejí.
Půjčování peněz jako kapitálu — jejich vydání pod podmínkou, že budou po určité době vráceny — tedy předpokládá, že se jich skutečně používá jako kapitálu, že se skutečně vracejí ke svému výchozímu bodu. Skutečný koloběh peněz jako kapitálu je tedy předpokladem právní transakce, podle níž musí ten, kdo si vypůjčil, vrátit peníze tomu, kdo mu je půjčil. Nevynaloží-li vypůjčovatel peníze jako kapitál, je to jeho věc. Půjčovatel je půjčuje jako kapitál, a jako takový musejí projít funkcemi kapitálu, zahrnujícími koloběh peněžního kapitálu až do okamžiku, kdy se tento kapitál vrací v peněžní formě ke svému výchozímu bodu.
Akty oběhu P — Z a Z — P', v nichž určitá suma hodnoty funguje jako peníze nebo zboží, jsou jen zprostředkující procesy, jednotlivé momenty jejího celkového pohybu. Jako kapitál prodělává tato suma celý pohyb P—P'. Zálohuje se jako peníze nebo jako suma hodnoty v jakékoli formě a vrací se jako suma hodnoty. Ten, kdo půjčuje peníze, nevynakládá je na koupi zboží, nebo, jestliže suma hodnoty existuje ve zboží, neprodává je za peníze, nýbrž zálohuje je jako kapitál, jako P—P', jako hodnotu, která se po určité sobě zase vrací ke svému výchozímu hodu. Místo aby kupoval nebo prodával, půjčuje. Toto půjčování je tedy odpovídající formou pro zcizování hodnoty jako kapitálu, a ne jako peněz nebo zboží. Z toho však vůbec nevyplývá, že formu půjčování nemohou mít i transakce, které nemají nic společného s kapitalistickým reprodukčním procesem.
*
Až dosud jsme zkoumali jen pohyb půjčeného kapitálu mezi jeho majitelem a průmyslovým kapitalistou. Nyní prozkoumejme úrok.
Půjčovatel vydává své peníze jako kapitál; suma hodnoty, kterou zcizuje někomu jinému, je kapitál, a proto se k němu vrací. Kdyby se k němu půjčená suma hodnoty prostě vrátila, nevrátila by se jako kapitál, nýbrž pouze jako půjčená suma hodnoty. Má-li se zálohovaná suma hodnoty vrátit jako kapitál, musí se v pohybu nejen uchovat, ale i zhodnotit, zvětšit svou velikost, tedy vrátit se s nadhodnotou, jako P + ΔP, a toto ΔP je zde úrok čili ta část průměrného zisku, která nezůstane fungujícímu kapitalistovi, nýbrž připadne peněžnímu kapitalistovi.
To, že peníze jsou peněžním kapitalistöu zcizovány jako kapitál, znamená, že mu musí být vráceny jako P + ΔP. Později bude ještě třeba zvlášť prozkoumat formu, kdy se v mezidobí splácejí v určitých lhůtách úroky, ale bez kapitálu, který se vrací až na konci delšího období.
Co dává peněžní kapitalista vypůjčovateli, průmyslovému kapitalistovi? Co mu fakticky zcizuje? A jen akt zcizení dělá z půjčení peněz zcizení peněz jako kapitálu, tj. zcizení kapitálu jako zboží.
Pouze aktem tohoto zcizení se kapitál toho, kdo půjčuje peníze, postupuje někomu jinému jako zboží, čili zboží, kterým disponuje, se postupuje někomu jinému jako kapitál.
Co se zcizuje při obyčejném prodeji? Není to hodnota prodaného zboží, neboť ta jen mění svou formu. Existuje ideálně ve zboží jako cena, dříve než reálně ve formě peněz přejde do rukou prodávajícího. Táž hodnota a táž velikost hodnoty tu mění jen formu. Jednou existují ve formě zboží, po druhé ve formě peněz. Co prodávající skutečně zcizuje a co tedy také přechází do individuální nebo produktivní spotřeby kupujícího, je užitná hodnota zboží, zboží jako užitná hodnota.
Jakou užitnou hodnotu zcizuje peněžní kapitalista na dobu půjčky a přenechává produktivnímu kapitalistovi, vypůjčovateli? Tu užitnou hodnotu, které peníze nabývají tím, že mohou být přeměněny v kapitál, že mohou fungovat jako kapitál, a že proto ve svém pohybu, kromě toho, že uchovávají původní velikost své hodnoty, plodí určitou nadhodnotu, průměrný zisk (co je navíc nebo méně, je tu náhodné). U ostatního zboží se užitná hodnota nakonec spotřebovává, a tím mizí substance zboží a s ní i jeho hodnota. Ale zboží kapitál má tu zvláštní vlastnost, že spotřebou jeho užitné hodnoty se jeho hodnota a jeho užitná hodnota nejen uchovává, ale ještě rozmnožuje.
Právě tuto užitnou hodnotu peněz jako kapitálu — schopnost vyrábět průměrný zisk — zcizuje peněžní kapitalista průmyslovému kapitalistovi na dobu, na kterou mu postupuje právo disponovat půjčeným kapitálem.
V tomto smyslu existuje určitá analogie mezi takto půjčenými penězi a pracovní silou v jejím vztahu k průmyslovému kapitalistovi. Jenže ten hodnotu pracovní síly platí, kdežto hodnotu vypůjčeného kapitálu prostě vrací. Užitná hodnota pracovní síly pro průmyslového kapitalistu je takováto: vytvořit při své spotřebě více hodnoty (zisk), než má sama a než stojí. Tento přebytek hodnoty je užitnou hodnotou pracovní síly pro průmyslového kapitalistu. Stejně tak užitnou hodnotou půjčovaného peněžního kapitálu je jeho schopnost plodit a rozmnožovat hodnotu.
Peněžní kapitalista zcizuje fakticky užitnou hodnotu, a tím to, co postupuje, postupuje jako zboží. A potud je analogie se zbožím jako takovým úplná. Předně je to hodnota, která přechází zjedněch rukou do druhých. U prostého zboží, zboží jako takového, zůstává v rukou kupujícího i prodávajícího táž hodnota, jenže v různé formě; před obchodní transakcí i po ní mají oba v rukou tutéž hodnotu, kterou zcizili, jenže jeden ji má ve formě zboží, druhý ve formě peněz. Rozdíl je v tom, že při půjčování je peněžní kapitalista jediný, kdo při této transakci odevzdává hodnotu; ale uchovává ji tím, že mu má být v budoucnu splacena. Při půjčování přijímá hodnotu jen jedna strana, protože jen jedna strana hodnotu vydává. — Za druhé, jedna strana zcizuje skutečnou užitnou hodnotu a druhá strana ji získává a spotřebovává. Avšak na rozdíl od obyčejného zboží je tato užitná hodnota sama hodnotou, totiž přebytkem velikosti hodnoty ve srovnání s její původní velikostí, přebytkem, který je výsledkem použití peněz jako kapitálu. Touto užitnou hodnotou je zisk.
Užitná hodnota vypůjčených peněz je v tom, že mohou fungovat jako kapitál a jako takový vyrábět za průměrných podmínek průměrný zisk.[58]
Co tedy platí průmyslový kapitalista, co je tudíž cenou vypůjčeného kapitálu? „To, co lidé platí jako úrok za užívání toho, co si vypůjčují,“ je podle Massieho „část zisku, který je to, co bylo vypůjčeno, s to vytvořit.“[59]
Kupec obyčejného zboží kupuje užitnou hodnotu tohoto zboží a platí jeho hodnotu. Ten, kdo si vypůjčuje peníze, kupuje také jejich užitnou hodnotu jako kapitálu; co však platí? Samozřejmě, že neplatí jejich cenu čili hodnotu jako u jiného zboží. Mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem nedochází jako mezi kupcem a prodavačem ke změně formy hodnoty, při níž by tato hodnota existovala jednou ve formě peněz, po druhé ve formě zboží. Totožnost té hodnoty, která se postupuje, a té, která se dostává nazpět, se tu projevuje úplně jinak. Suma hodnoty, peníze, se odevzdává bez ekvivalentu a po určité době se vrací. Půjčovatel zůstává stále vlastníkem téže hodnoty, i když přešla z jeho rukou do rukou vypůjčovatele. Při prosté směně zboží jsou peníze vždy u kupujícího; ale při půjčování jsou peníze u prodávajícího. On je tím, kdo peníze na určitou dobu postupuje, a kupec kapitálu je tím, kdo je dostává jako zboží. To však je možné jen potud, pokud peníze fungují jako kapitál, tudíž pokud se zálohují. Vypůjčovatel si vypůjčuje peníze jako kapitál, jako hodnotu, která se zhodnocuje. Nejprve však jsou jen kapitálem o sobě, jako každý kapitál ve svém výchozím bodu, v okamžiku, kdy je zálohován. Zhodnocuje se, realisuje se jako kapitál teprve tím, že se ho použije. Ale vypůjčovatel jej musí vrátit jako realisovaný kapitál, tedy jako hodnotu plus nadhodnotu (úrok); a úrok může být jen částí zisku, který realisoval. Úrok může tvořit jen část realisovaného zisku, a ne celý zisk, neboť užitná hodnota vypůjčeného kapitálu spočívá pro vypůjčovatele v tom, že mu vyrábí zisk. Jinak by byl půjčovatel nezcizil užitnou hodnotu. Na druhé straně nemůže vypůjčovateli připadnout celý zisk. To by pak nic neplatil za zcizení užitné hodnoty a vracel by půjčovateli zálohované peníze prostě jen jako peníze, a ne jako kapitál, jako realisovaný kapitál, neboť realisovaným kapitálem jsou jen jako P + ΔP.
Oba, půjčovatel i vypůjčovatel, vynakládají tutéž peněžní částku jako kapitál. Ale jen v rukou vypůjčovatele funguje jako kapitál. Tím, že táž peněžní částka existuje jako kapitál dvakrát, pro dvě osoby, se zisk nezdvojnásobuje. Jako kapitál může tato částka fungovat pro oba jen proto, že se zisk dělí. Ta část, která připadá půjčovateli, se nazývá úrok.
Předpokládá se, že celá transakce probíhá mezi dvěma druhy kapitalistů, mezi peněžním kapitalistou a průmyslovým nebo obchodním kapitalistou.
Nesmí se nikdy zapomínat, že kapitál jako kapitál je tu zbožím, čili že zboží, o něž tu jde, je kapitál. Všechny vztahy, které se tu projevují, by tudíž s hlediska prostého zboží nebo i s hlediska kapitálu, pokud funguje ve svém reprodukčním procesu jako zbožní kapitál, byly irracionální. Půjčování a vypůjčování, místo prodeje a koupě, je tu rozdíl, vyplývající ze specifické povahy zboží kapitálu. Rozdíl je rovněž v tom, že se tu platí úrok místo ceny zboží. Nazveme-li úrok cenou peněžního kapitálu, pak je to irracionální forma ceny, která je v naprostém rozporu s pojmem ceny zboží.[60] Cena je tu redukována na svou čistě abstraktní a bezobsažnou formu, totiž, že je určitou peněžní částkou, která se platí za něco, co figuruje tak či onak jako užitná hodnota; při čemž co do svého pojmu se cena rovná peněžnímu výrazu hodnoty této užitné hodnoty.
Úrok jako cena kapitálu je už sám sebou výraz naprosto irracionální. Zboží tu má dvojí hodnotu, za prvé hodnotu, a za druhé cenu odlišnou od této hodnoty, ale cena je přece peněžním vyjádřením hodnoty. Peněžní kapitál není nic jiného než suma peněz čili hodnota určitého množství zboží fixovaná jako suma peněz. Jestliže se zboží půjčuje jako kapitál, je jen maskovanou formou peněžní sumy. Neboť jako kapitál se nepůjčuje tolik a tolik liber bavlny, nýbrž tolik a tolik peněz, které existují ve formě bavlny jako její hodnota. Cena kapitálu se tedy k němu vztahuje jako k peněžní sumě, i když ne jako ke „currency“ [oběživu], jak se domnívá pan Torrens (viz výše poznámku 60). Jak může mít nějaká suma hodnoty cenu kromě své vlastní ceny, kromě ceny vyjádřené v její vlastní peněžní formě? Cena je přece hodnota zboží (a to platí i o tržní ceně, která se neliší od hodnoty kvalitativně, nýbrž jen kvantitativně, jen velikostí hodnoty) na rozdíl od jeho užitné hodnoty. Cena, která se kvalitativně liší od hodnoty, je absurdní protimluv.[61]
Kapitál se projevuje jako kapitál tím, že se zhodnocuje; stupeň jeho zhodnocení vyjadřuje kvantitativní stupeň, v němž se realisuje jako kapitál. Nadhodnotu čili zisk, který vyrobil — jeho míru čili velikost — lze změřit jen srovnáním s hodnotou zálohovaného kapitálu. Proto větší nebo menší zhodnocení úrokového kapitálu se také dá změřit jen srovnáním velikosti úroku, části celkového zisku, který na něj připadá, s hodnotou zálohovaného kapitálu. Vyjadřuje-li tedy cena hodnotu zboží, vyjadřuje úrok zhodnocení peněžního kapitálu a jeví se tedy jako cena, která se za něj platí půjčovateli. Z toho je už předem vidět, jak nesmyslné je chtít na to přímo aplikovat prosté vztahy směny, koupě a prodeje, zprostředkované penězi, jak to dělá Proudhon. Základním předpokladem právě je, že peníze fungují jako kapitál a že tedy mohou být postoupeny někomu jinému jako kapitál o sobě, jako potenciální kapitál.
Jako zboží tu však kapitál vystupuje potud, pokud se nabízí na trhu a pokud se skutečně zcizuje užitná hodnota peněz jako kapitálu. Jeho užitnou hodnotou však je schopnost vyrábět zisk. Hodnota peněz nebo zboží jako kapitálu není určena jejich hodnotou jako peněz nebo zboží, nýbrž tím, kolik nadhodnoty vyrobí svému majiteli. Produktem kapitálu je zisk. Ať už jsou peníze vynaloženy jako peníze nebo zálohovány jako kapitál, je to na základě kapitalistické výroby jen různé použití peněz. Peníze resp. zboží jsou samy o sobě potenciálně kapitálem, stejně tak jako je potenciálně kapitálem i pracovní síla. Neboť 1) peníze mohou být proto přeměněny v prvky výroby a jsou, jak tomu skutečně je, pouze jejich abstraktním výrazem, jejich bytím jako hodnota a 2) hmotné prvky bohatství mají proto tu vlastnost být již potenciálně kapitálem, že na základě kapitalistické výroby je tu protiklad, který je doplňuje, to, co je činí kapitálem — námezdní práce.
Antagonistický společenský charakter hmotného bohatství — jeho protikladnost k práci jako námezdní práci — je, nezávisle na výrobním procesu, vyjádřen už ve vlastnictví kapitálu jako takovém. Již tento moment, nezávisle na kapitalistickém výrobním procesu, jehož je stálým výsledkem a jako jehož stálý výsledek je jeho stálým předpokladem, se vyjadřuje v tom, že peníze, a stejně tak zboží, jsou o sobě, latentně, potenciálně kapitálem, že mohou být prodány jako kapitál a že v této formě velí cizí práci, že opravňují k přivlastňování cizí práce, že tedy jsou hodnotou, která se sama zhodnocuje. Zde se také jasně ukazuje, že titulem a prostředkem k přivlastňování cizí práce je tento vztah, a ne nějaká práce, kterou by kapitalista dával jako protihodnotu.
Dále vystupuje kapitál jako zboží, protože dělení zisku na úrok a vlastní zisk je regulováno poptávkou a nabídkou, tedy konkurenci, stejně jako je tomu u tržních cen zboží. Ale rozdíl je tu stejně nápadný jako podobnost. Kryje-li se nabídka a poptávka, odpovídá tržní cena zboží jeho výrobní ceně, tj. jeho cena se pak řídí vnitřními zákony kapitalistické výroby, nezávisle na konkurenci, protože kolísání poptávky a nabídky nevysvětluje nic než odchylky. tržních cen od výrobních cen — odchylky, které se vzájemně vyrovnávají, pro určitá delší nebo kratší období se průměrné tržní ceny rovnají výrobním cenám. Jakmile se poptávka a nabídka kryjí, přestávají tyto síly působit, navzájem se ruší, a všeobecný zákon určování cen pak vystupuje i jako zákon jednotlivého případu; tržní cena pak odpovídá výrobní ceně, která se řídí imanentními zákony výrobního způsobu samého, už ve svém bezprostředním bytí a nejen jako průměr pohybu tržních cen. Stejně tomu je u mzdy. Kryje-li se poptávka s nabídkou, ruší se jejich působení, a mzda se rovná hodnotě pracovní síly. Ale jinak je tomu s úrokem z peněžního kapitálu. Zde neurčuje odchylky od zákona konkurence, zde prostě neexistuje žádný jiný zákon rozdělování než zákon diktovaný konkurencí, protože, jak ještě uvidíme dále, neexistuje žádná „přirozená“ úroková míra. Přirozenou úrokovou mírou se naopak rozumí míra stanovená svobodnou konkurencí. Neexistují „přirozené“ hranice úrokové míry. Tam, kde konkurence určuje nejen odchylky a výkyvy, kde tedy při rovnováze jejích navzájem proti sobě působících sil přestává vůbec jakékoli určování, je to, co má být určeno, samo o sobě něčím, pro co neplatí žádný zákon, co je libovolné. Bližší o tom v příští kapitole.
U úrokového kapitálu se všechno jeví jako něco vnějšího: zálohování kapitálu jako jeho pouhé převedení s půjčovatele na vypůjčovatele; návrat realisovaného kapitálu tak, že ho vypůjčovatel prostě vrací, splácí s úroky tomu, kdo mu ho půjčil. Totéž platí i o určení, imanentním kapitalistickému způsobu výroby, totiž, že míra zisku je určena nejen poměrem zisku, vyrobeného za jeden obrat, k zálohované kapitálové hodnotě, ale i trváním tohoto obratu, tj. že je určena jako zisk, který vynáší průmyslový kapitál vždy za určitou dobu. U úrokového kapitálu se to také jeví jako něco zcela vnějšího, jako by se půjčovateli za určitou dobu prostě vyplácel určitý úrok.
Romantický Adam Müller říká se svým obvyklým pochopením vnitřní souvislosti věcí („Die Elemente der Staatskunst“. Berlín 1809, str. 138.): „Při určování ceny věcí se nikdo neptá na čas; pří určování úroku se přihlíží hlavně k času.“ Nevidí, jak při určování cen zboží spolupůsobí výrobní doba a doba oběhu a jak je právě tím určena míra zisku pro dané období obratu kapitálu, a úroková míra zase určením zisku pro danou dobu. Jeho hlubokomyslnost tu spočívá jako vždy jen v tom, že vidí mračna prachu na povrchu a domýšlivě vykládá o tomto prachu jako o něčem tajemném a významném.
__________________________________
Poznámky:
55 Zde by bylo možno citovat několik míst, kde to ekonomové takto chápou. — „Jste vy (Anglická banka) hodně velkými obchodníky se zbožím kapitál?“ — tato otázka byla položena jednou řediteli této banky při výslechu svědků k „Report on Bank Acts“ (House of Commons, 1857, [str. 104, čís. 1194]).
56 „Že člověk, který si vypůjčuje peníze s úmyslem vytěžit z nich zisk, je povinen dát část zisku půjčovateli, je samozřejmá zásada přirozené spravedlnosti.“ (Gilbart: „The History and Principles of Banking“. Londýn 1834, str. 163.)
57 „Dům“, „peníze“ atd. se tedy podle Proudhona nepůjčuji jako „kapitál“, nýbrž zcizují jako „zboží... za cenu nákladů“ (str. 44). Luther byl trochu dál než Proudhon. Věděl už, že dosahování zisku nezávisí na formě půjčování nebo kupování: „Z obchodování též lichvu činí. Jest to však trochu mnoho najednou. Pojednejmež nyní o jednom, o lichvě při půjčování, a až té učiníme přítrž (po soudném dni), řekněmež svoje i k obchodní lichvě.“ (M. Luther: „An die Pfarherrn wider den Wucher zu predigen“. Wittenberg 1540.)
58 „Oprávněnost brát úroky nezávisí na tom, zda někdo vyrábí nebo nevyrábí zisk, ale na tom, že“ (vypůjčená částka) „je s to vyrábět zisk, jestliže se jí správně použije.“ („An Essay on the Governing Causes of the Natural Rate of Interest, wherein the Sentiments of Sir W. Petty and Mr. Locke, on that head, are considered.“ Londýn 1750, str. 49. Autorem anonymního spisu je J. Massie.)
59 „Bohatí lidé, místo aby sami používali svých peněz, půjčují je jiným, aby vyráběli zisk a část ho přenechávali majitelům.“ (Tamtéž, str. 23—24.)
60 „Výraz hodnota (value) použit o currency [oběživu] má trojí význam... za druhé currency actually in hand [oběživo, které je skutečně v rukou] na rozdíl od téže sumy currency, která připlyne některý příští den. Pak se jeho hodnota měří úrokovou sazbou a úroková sazba se určuje poměrem mezi množstvím půjčovaného kapitálu a poptávkou po něm.“ (Plukovník R. Torrens: „On the Operation of the Bank Charter Act of 1844 etc.“, 2. vyd., [Londýn] 1847 [str. 5—6].)
61 „Dvojí význam výrazů hodnota peněz a oběživa, užívá-li se jich bez rozlišování, aby se označila jak směnná hodnota zboží, tak i užitná hodnota kapitálu, je stálým zdrojem zmatků.“ (Tooke: „Inquiry into the Currency Principle“ [Londýn 1844], str. 77.) — Tooke však nevidí, že hlavní zmatek (který tkví už v podstatě věci) je v tom, že hodnota jako taková (úrok) se stává užitnou hodnotou kapitálu.