Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, III. dílKapitola dvacátá druhá
Dělení zisku. Úroková sazba.
„Přirozená“ úroková míraPředmět této kapitoly, stejně jako vůbec všechny jevy úvěru, o nichž budeme mluvit později, zde není možno prozkoumat podrobně. Konkurence mezi půjčovateli a vypůjčovateli a dočasné výkyvy na peněžním trhu, které z ní vyplývají, přesahují rámec našeho zkoumání. Výklad koloběhu, jímž prochází úroková míra za průmyslového cyklu, předpokládá výklad tohoto cyklu samého, a ten tu rovněž nemůže být podán. Totéž platí o větším či menším přibližném vyrovnávání úrokové sazby na světovém trhu. Naším úkolem tu je jen vyložit samostatnou podobu úrokového kapitálu a osamostatnění úroku vůči zisku.
Protože úrok je pouze část zisku, kterou podle našeho dosavadního předpokladu musí průmyslový kapitalista platit peněžnímu kapitalistovi, je maximální hranicí úroku sám zisk, v případě že by ta část, která připadá fungujícímu kapitalistovi, byla = 0. Až na jednotlivé případy, kdy úrok může být skutečně větší než zisk — ale pak také nemůže být placen ze zisku — mohl by se snad za maximální hranici úroku považovat celý zisk minus ta jeho část, kterou lze označit jako mzdu za dozor (wages of superintendence) a kterou prozkoumáme později. Minimální hranici úroku vůbec není možno určit. Úrok může klesnout jakkoli hluboko. Pak ale vždy znovu nastanou okolnosti, které mají opačný účinek, a zvýší jej nad toto relativní minimum.
„Poměr mezi částkou zaplacenou za použití kapitálu a tímto kapitálem vyjadřuje úrokovou míru, měřenou v penězích.“ — „Úroková míra závisí 1) na míře zisku; 2) na poměru, v němž se celkový zisk rozděluje mezi půjčovatele a vypůjčovatele.“ („Ekonomist“, 22. ledna 1853.) „Protože to, co se platí jako úrok za použití toho, co se vypůjčuje, je část zisku, který je to, co je vypůjčeno, schopno vyrobit, musí být tento úrok vždy regulován oním ziskem.“ (Massie, cit. dílo, str. 49.)
Předpokládejme nejprve, že existuje stálý poměr mezi celkovým ziskem a tou jeho částí, která se platí jako úrok peněžnímu kapitalistovi. Pak je jasné, že úrok bude stoupat nebo klesat podle celkového zisku, a ten je určen všeobecnou mírou zisku a jejím kolísáním. Kdyby např. průměrná míra zisku byla = 20% a úrok = 1/4 zisku, byla by úroková sazba = 5%; kdyby průměrná míra zisku byla = l6%, byl by úrok = 4%. Při míře zisku 20% by mohl úrok stoupnout na 8%, a průmyslový kapitalista by i nadále shraboval týž zisk jako při míře zisku = 16% a úrokové sazbě = 4%, totiž 12%. Kdyby úrok stoupl jen na 6 nebo 7%, zůstávala by průmyslovému kapitalistovi stále ještě větší část zisku. Kdyby se úrok rovnal stálé části průměrného zisku, vyplývalo by z toho, že čím vyšší je všeobecná míra zisku, tím větší je absolutní rozdíl mezi celkovým ziskem a úrokem, tím větší je tedy ta část celkového zisku, která připadá fungujícímu kapitalistovi, a naopak. Dejme tomu, že úrok = 1/5 průměrného zisku. 1/5 z 10 jsou 2; rozdíl mezi celkovým ziskem a úrokem = 8. 1/5 z 20 = 4; rozdíl = 20—4 = 16; 1/5 z 25 = 5; rozdíl = 25 — 5 = 20; 1/5 z 30 = 6; rozdíl = 30 — 6 = 24; 1/5 z 35 = 7; rozdíl = 35 —7 = 28. Různé úrokové míry 4, 5, 6, 7% by tu vždy vyjadřovaly jen 1/5 čili 20% celkového zisku. Jsou-li tedy míry zisku různé, mohou různé úrokové míry vyjadřovat tytéž alikvotní části celkového zisku čili týž procentní podíl na celkovém zisku. Při takovém stálém poměru úroku by byl průmyslový zisk (rozdíl mezi celkovým ziskem a úrokem) tím větší, čím vyšší by byla všeobecná míra zisku, a naopak.
Za jinak stejných okolností, tj. předpokládáme-li, že poměr mezi úrokem a celkovým ziskem je více méně stálý, bude fungující kapitalista schopen a ochoten platit vyšší nebo nižší úrok přímo úměrně výši míry zisku.[62] Viděli jsme již, že výše míry zisku je nepřímo úměrná rozvoji kapitalistické výroby; z toho vyplývá, že vyšší či nižší úroková sazba v té které zemi je stejně nepřímo úměrná výši průmyslového rozvoje, pokud totiž rozdíl mezi úrokovými sazbami vyjadřuje skutečně rozdíl mezi mírami zisku. Později uvidíme, že tomu tak naprosto nemusí být vždy. V tomto smyslu můžeme říci, že úrok je regulován ziskem, přesněji řečeno všeobecnou mírou zisku. A tento způsob jeho regulování platí i pro jeho průměr.
V každém případě je třeba považovat průměrnou míru zisku za konečnou maximální hranici úroku.
Okolnost, že úrok je třeba vztahovat k průměrnému zisku, prozkoumáme hned podrobněji. Má-li být daný celek, např. zisk, rozdělen mezi dvě osoby, záleží ovšem především na velikosti celku, který má být rozdělen, a ta, velikost zisku, je určena jeho průměrnou mírou. Dejme tomu, že všeobecná míra zisku, tedy velikost zisku pro kapitál dané velikosti, řekněme = 100, je dána; pak jsou změny úroku zřejmě nepřímo úměrné změnám té části zisku, která zůstává fungujícímu kapitalistovi pracujícímu s vypůjčeným kapitálem. A okolnosti, jež určují velikost zisku, který má být rozdělen, velikost nové hodnoty vyrobené nezaplacenou prací, se velmi liší od okolností, které určují jeho rozdělování mezi tyto dva druhy kapitalistů, a často působí úplně opačně.[63]
Prozkoumáme-li cykly zvratů, v nichž se pohybuje moderní průmysl — stav klidu, rostoucí oživení, prosperita, nadvýroba, krach, stagnace, stav klidu atd., cykly, jejichž další rozbor přesahuje rámec našeho zkoumání — zjistíme, že nízký stav úroku odpovídá zpravidla obdobím prosperity čili mimořádného zisku, vzestup úroku přechodu od prosperity k jejímu zvratu a maximum úroku až k nejzazší lichvářské výši pak krisi.[64] Počínaje létem 1843 nastala vyslovená prosperita; úroková sazba, která byla na jaře 1842 ještě 41/2%, klesla na jaře a v létě 1843 na 2%,[65] v září dokonce na 11/2% (Gilbart, I, str. 166); potom za krise v roce 1847 stoupla na 8% i více.
Na druhé straně se ovšem nízký úrok může vyskytovat v době stagnace a mírně stoupající úrok v době rostoucího oživení.
Největší výše dosahuje úroková sazba v době krisí, kdy je nutno vypůjčovat si na platby, ať to stojí, co stojí. Protože zvyšování úroku je provázeno poklesem cen cenných papírů, je to zároveň velmi vítaná příležitost pro lidi s volným peněžním kapitálem, aby se za babku zmocnili takových zúročitelných papírů, které za normálního chodu věcí musí opět dosáhnout při nejmenším své průměrné ceny, jakmile úroková sazba zase klesne.[66]
Existuje však také klesající tendence úrokové sazby, zcela nezávisle na kolísání míry zisku. To má dvě hlavní příčiny:
I. „I kdybychom předpokládali, že se kapitál nikdy nevypůjčuje za jiným účelem než k produktivnímu použití, je přesto možné, že se úroková sazba mění, aniž se nějak změnila míra hrubého zisku. Neboť tak, jak určitý národ dělá pokroky ve vytváření bohatství, vzniká a stále více roste třída lidí, kterým z práce jejich předků padají do klína fondy, z jejichž pouhého úroku mohou žít. Mnozí z těch, kdo v mládí a ve zralém věku aktivně podnikali, se uchylují do ústraní a žijí ve stáří v klidu z úroků, které jim nesou nahromaděné sumy. Obě tyto třídy mají tendenci růst s tím, jak roste bohatství země, neboť ti, kdo už začínají se slušným kapitálem, dosáhnou snáze nezávislého jmění než ti, kdo začínají s málem. Ve starých a bohatých zemích je tedy ta část národního kapitálu, které její vlastníci nechtějí používat sami, v poměru k celkovému produktivnímu kapitálu společnosti vyšší než v nově osídlených a chudých zemích. Jak by nebyla třída rentiérů v Anglii početná! Tak, jak roste třída rentiérů, roste také třída těch, kteří půjčují kapitály, neboť obě jsou jedno a totéž.“ (Ramsay: „Essay on the Distribution of Wealth“ [Edinburgh 1836], str. 201.)
II. Tlak na úrokovou sazbu musí vykonávat i rozvoj úvěrového systému a s ním ustavičně rostoucí možnost průmyslníků a obchodníků disponovat prostřednictvím bankéřů peněžními úsporami všech tříd společnosti a pokračující koncentrace těchto úspor v takovém rozsahu, že mohou působit jako peněžní kapitál. Více o tom později.
Pokud jde o určení úrokové míry praví Ramsay, že „závisí zčásti na míře hrubého zisku, zčásti na proporci, v níž se tento zisk dělí na úrok a podnikatelský zisk (profits of enterprise). Tato proporce závisí na konkurenci mezi těmi, kdo kapitál půjčují, a těmi, kdo si jej vypůjčují; předpokládaná míra hrubého zisku má vliv na tuto konkurenci, ale nereguluje ji výhradně.[67] Konkurence není regulována výhradně tím, protože na jedné straně si mnozí vypůjčují, aniž mají v úmyslu použít vypůjčeného produktivně, a na druhé straně proto, že velikost celkového půjčitelného kapitálu se mění s bohatstvím země, nezávisle na jakýchkoli změnách hrubého zisku.“ (Ramsay, tamtéž str. 206, 207.)
Chceme-li zjistit průměrnou úrokovou míru, musíme vypočítat 1) průměr úrokové sazby při jejích změnách ve velkých průmyslových cyklech a 2) úrokovou sazbu v takových sférách vkládání, v nichž se kapitál vypůjčuje na delší dobu.
Průměrná úroková míra panující v nějaké zemi — na rozdíl od ustavičně kolísajících tržních měr — se nedá určit žádným zákonem. Neexistuje tu žádná přirozená úroková míra v tom smyslu, v jakém ekonomové mluví o přirozené míře zisku a o přirozené míře mzdy. Již Massie o tom naprosto správně poznamenává (str. 49): „Jediná věc, která tu může vzbudit pochybnosti, je, jaká část těchto zisků právem patří vypůjčovateli a jaká půjčovateli; a to se nedá určit nijak jinak, než že dáme na názor vypůjčovatelů a půjčovatelů vůbec; protože spravedlivé nebo nespravedlivé v tomto ohledu je jen to, co se za správné nebo nesprávné všeobecně pokládá.“ Rovnováha poptávky a nabídky — za předpokladu, že je dána prüměrná míra zisku — tu vůbec nic neznamená. Uchyluje-li se někdo vůbec k této formuli, slouží mu (a pak je to i prakticky správné) jako formule k zjištění základního pravidla, které nezávisí na konkurenci, které ji naopak jako formule určuje (k zjištění regulujících mezí čili mezních veličin); totiž jako formule pro ty, kdo jsou v zajetí praxe konkurence, jejích vnějších projevů a z toho vznikajících představ; jako formule, která je přivádí k představě, sice zase jen povrchní, o vnitřní souvislosti ekonomických vztahů, která se projevuje v konkurenci. Je to metoda, jíž lze dospět od změn provázejících konkurenci k hranicím těchto změn. Ale u průměrné úrokové sazby je tomu jinak. Není důvod, proč by průměrné podmínky konkurence, rovnováha mezi půjčovateli a vypůjčovateli, měly půjčovateli dávat úrokovou sazbu 3, 4, 5% atd. z jeho kapitálu nebo určitý procentní podíl, 20% nebo 50% z hrubého zisku. V případech, kdy rozhoduje konkurence jako taková, je určení samo o sobě náhodné, čistě empirické, a jen pedanterie nebo fantas může chtít tuto nahodilost vykládat jako něco nutného.[68] V parlamentních zprávách z let 1857 a 1858 o bankovním zákonodárství a obchodní krisi není nic zábavnějšího než poslouchat ředitele Anglické banky, londýnské bankéře, venkovské bankéře a profesionální theoretiky, jak do omrzení žvaní o „real rate produced“ [reálně vytvořené míře], aniž se dostanou dál než k otřepaným frázím, jako např. že „cena, která se platí za zapůjčitelný kapitál, se patrně mění s nabídkou tohoto kapitálu“, že „vysoká úroková míra a nízká míra zisku nemohou dlouho vedle sebe existovat“, a podobné duchaprázdné tlachy.[69] Zvyk, uzákoněná tradice atd., stejně jako konkurence sama, mají vliv na určování průměrné úrokové sazby, pokud tato sazba existuje nejen jako průměrné číslo, ale i jako faktická veličina. V mnoha právních sporech, kde je třeba vypočítávat úroky, se musí počítat už s průměrnou úrokovou sazbou jako zákonnou. Ptá-li se někdo dále, proč hranice průměrné úrokové sazby nelze odvodit ze všeobecných zákonů, tkví odpověď prostě v povaze úroku. Úrok je jen část průměrného zisku. Týž kapitál vystupuje v dvojím určení: jako zapůjčitelný kapitál v rukou půjčovatele a jako průmyslový nebo obchodní kapitál v rukou fungujícího kapitalisty. Tento kapitál však funguje jen jednou a i zisk vyrábí jen jednou. Ve výrobním procesu samém nehraje charakter kapitálu jako zapůjčitelného kapitálu žádnou úlohu. Jak se obě osoby o zisk, na který mají nárok, dělí, je samo o sobě fakt stejně čistě empirický, patřící do světa náhod, jako rozdělování procentních podílů ze společného zisku nějaké společnosti mezi různé podílníky. Při dělení na nadhodnotu a mzdu, na němž je v podstatě založeno určení míry zisku, mají určující vliv dva zcela odlišné prvky, pracovní síla a kapitál; jsou to funkce dvou nezávislých proměnných veličin, které se navzájem omezují; a z jejich kvalitativního rozdílu vyvěrá kvantitativní dělení vyrobené hodnoty. Později uvidíme, že stejně tomu je při dělení nadhodnoty na rentu a zisk. U úroku k ničemu podobnému nedochází. Zde naopak kvalitativní rozdíl vyvěrá, jak hned uvidíme, z čistě kvantitativního dělení téže části nadhodnoty.
Z dosavadního výkladu vyplývá, že neexistuje žádná „přirozená“ úroková míra. Nedají-li se však na jedné straně hranice průměrné úrokové sazby v protikladu k všeobecné míře zisku čili hranice průměrné úrokové míry stanovit žádným všeobecným zákonem, na rozdíl od neustále kolísajících tržních úrokových měr, protože jde jen o rozdělení hrubého zisku z různých titulů mezi dva majitele kapitálu, jeví se naopak úroková sazba, jak průměrná, tak její příslušná tržní míra, jako stejná, určitá a hmatatelná veličina zcela jinak, než tomu je u všeobecné míry zisku.[70]
Úroková sazba se má k míře zisku asi tak, jako se má tržní cena zboží k jeho hodnotě. Pokud je úroková sazba určena mírou zisku, je vždy určena všeobecnou mírou zisku, a ne zvláštními mírami zisku, které panují v jednotlivých průmyslových odvětvích; a tím méně je určena mimořádným ziskem, který může získat jednotlivý kapitalista v některé zvláštní sféře podnikání.[71] Všeobecná míra zisku se tudíž fakticky projevuje jako empirický, daný fakt v průměrné úrokové míře, ačkoli průměrná úroková míra není jejím čistým nebo spolehlivým výrazem.
Je sice pravda, že úroková míra sama je po každé jiná podle toho, jaký druh záruky poskytují dlužníci, a podle toho, na jak dlouho je půjčka uzavřena; ale pro každý z těchto druhů je v každé dané chvíli stejná. Tento rozdíl tedy nemá vliv na pevnost a jednotnost úrokové sazby.[72]
Průměrná úroková sazba je tedy v každé zemi pro delší období veličinou stálou, protože všeobecná míra zisku se — přes ustavičné změny jednotlivých měr zisku, při nichž se však změna v jedné sféře vyrovnává opačnou změnou v jiné sféře — mění jen po delších obdobích. A relativní stálost všeobecné míry zisku se projevuje právě v tomto více či méně stálém charakteru průměrné úrokové sazby (average rate or common rate of interest).
Pokud však jde o ustavičně kolísající tržní úrokovou míru, je v každé chvíli, stejně jako tržní cena zboží, dána jako pevná veličina, protože na peněžním trhu neustále stojí všechen zapůjčitelný kapitál jako jednolitá masa proti fungujícímu kapitálu, a poměr mezi nabídkou zapůjčitelného kapitálu na jedné straně a poptávkou po něm na druhé straně rozhoduje o tom, jaký je tržní stav úroku. To se děje v tím větší míře, čím více rozvoj úvěru a jeho koncentrace spojená s tímto rozvojem dodává zapůjčitelnému kapitálu všeobecně společenský charakter a vrhá jej najednou, současně na peněžní trh. Naproti tomu všeobecná míra zisku existuje vždy jen jako tendence, jako pohyb vyrovnávání jednotlivých měr zisku. Konkurence kapitalistů — která je sama tímto pohybem vyrovnávání — záleží tu v tom, že postupně odvádí kapitál ze sfér, kde se zisk pohybuje po delší dobu pod průměrem, a stejně postupně jej přivádí do sfér, kde se zisk pohybuje nad průměrem; nebo také v tom, že se mezi tyto sféry rozděluje pozvolna v různých proporcích dodatečný kapitál. Vůči těmto různým sférám jsou to ustavičné změny v přílivu a odlivu kapitálu a nikdy ne současné působení mas, jako je tomu při určování úrokové sazby.
Viděli jsme, že ačkoli je úrokový kapitál kategorií absolutně odlišnou od zboží, stává se zbožím sui generis [svého druhu] a úrok tudíž jeho cenou, která se po každé, tak jako tržní cena obyčejného zboží, ustaluje působením poptávky a nabídky. Proto je tržní úroková míra, ačkoli stále kolísá, v každé dané chvíli právě tak stálá a stejná jako tržní cena zboží v každém konkretním případě. Peněžní kapitalisté toto zboží nabízejí a fungující kapitalisté je kupují, vytvářejí poptávku po něm. Při vyrovnávání zisků na všeobecnou míru zisku k tomu nedochází. Jsou-li ceny zboží v některé sféře nižší nebo vyšší než výrobní ceny (při čemž se nepřihlíží ke kolísání, které je vlastní každému oboru podnikání a které souvisí s různými fázemi průmyslového cyklu), dochází k vyrovnání tím, že se rozšiřuje nebo omezuje výroba, tj. že se v důsledku přílivu nebo odlivu kapitálu, který probíhá v jednotlivých výrobních sférách, zvětšují nebo zmenšují masy zboží vrhané na trh průmyslovými kapitály. Tím, že jsou takto vyrovnávány průměrné tržní ceny zboží na výrobní ceny, korigují se odchylky jednotlivých měr zisku od všeobecné čili průměrné míry zisku. Tento proces se nikdy neprojevuje a nikdy se nemůže projevovat tak, že by průmyslový nebo obchodní kapitál jako takový byl vůči kupujícímu zbožím, jako je tomu u úrokového kapitálu. Pokud se projevuje, projevuje se jen v kolísání a vyrovnávání tržních cen zboží na výrobní ceny, a ne jako přímé stanovení průměrného zisku. Všeobecná míra zisku je ve skutečnosti určena 1) nadhodnotou, kterou vyrábí celkový kapitál, 2) poměrem této nadhodnoty k hodnotě celkového kapitálu a 3) konkurencí, ale jen potud, pokud je konkurence pohybem, kterým se kapitály vložené do jednotlivých výrobních sfér snaží dostat z této nadhodnoty stejné dividendy úměrně ke svým relativním velikostem. Všeobecná míra zisku je tedy fakticky určena úplně jinými a mnohem složitějšími příčinami než tržní úroková míra, určovaná přímo a bezprostředně poměrem mezi poptávkou a nabídkou, a není proto zřejmým a daným faktem tak jako úroková sazba. Zvláštní míry zisku v různých výrobních sférách jsou samy více méně neurčité; ale pokud se projevují, neprojevuje se jejich jednotnost, nýbrž jejich rozdílnost. Všeobecná míra zisku sama se však jeví jen jako minimální hranice zisku, a ne jako empirická, přímo viditelná podoba skutečné míry zisku.
Uvádíme-li tento rozdíl mezi úrokovou mírou a mírou zisku, ponecháváme stranou dvě okolnosti, přispívající k ustálení úrokové sazby: 1) že historicky již předtím existoval úrokový kapitál a že tu byla tradičně děděná všeobecná úroková sazba; 2) že světový trh, nezávisle na výrobních podmínkách dané země, má daleko větší bezprostřední vliv na stanovení úrokové sazby než na míru zisku.
Průměrný zisk se neprojevuje jako bezprostředně daný fakt, nýbrž jako konečný výsledek vyrovnávání protichůdných výkyvů, který je možno zjistit jen zkoumáním. Jinak je tomu s úrokovou sazbou. Ta je při své všeobecné — alespoň pro určité místo — platnosti denně ustalovaným faktem, faktem, který dokonce slouží průmyslovému a obchodnímu kapitálu při jeho operacích jako předpoklad a zvláštní položka při kalkulaci. Všeobecnou schopností každé peněžní částky 100 liber št. se stává vynášet 2, 3, 4, 5%. Meteorologické zprávy nezaznamenávají přesněji stav tlakoměru a teploměru než bursovní zprávy stav úrokové sazby, a to ne pro ten či onen kapitál, nýbrž pro každý kapitál na peněžním trhu, tj. pro zapůjčitelný kapitál vůbec.
Na peněžním trhu stojí proti sobě jen půjčovatel a vypůjčovatel. Zboží má tutéž formu — peníze. Zmizely tu všechny zvláštní podoby kapitálu, dané tím, do které zvláštní sféry výroby nebo oběhu je vložen. Kapitál tu existuje v bezrozdílné, sobě samé rovné podobě samostatné hodnoty, peněz. Konkurence mezi různými sférami tu přestává; všechny stojí na jedné straně jako vypůjčovatelé peněz, a kapitál také stojí proti všem v takové formě, v níž je mu ještě jedno, jak ho bude použito. Zde v nabídce a poptávce kapitálu vystupuje průmyslový kapitál skutečně, plnou vahou jako vpravdě společný kapitál třídy, kdežto jinak se takto projevuje jen v pohybu a konkurenci mezi různými sférami. Na druhé straně má peněžní kapitál na peněžním trhu skutečně podobu, v níž se jako společný prvek, lhostejný k zvláštnímu způsobu svého použití, rozděluje mezi různé sféry, mezi třídu kapitalistů, podle výrobních potřeb každé jednotlivé sféry. K tomu přistupuje, že s rozvojem velkého průmyslu peněžní kapitál, pokud se objevuje na trhu, není zastupován jednotlivým kapitalistou, vlastníkem toho či onoho dílu kapitálu, který je a trhu, nýbrž stále více vystupuje jako koncentrovaná, organisovaná masa, která je docela jinak než reálná výroba pod kontrolou bankéřů, představitelů společenského kapitálu. Takže pokud jde o formu poptávky, stojí proti zapůjčitelnému kapitálu váha celé třídy, a pokud jde o nabídku, vystupuje sám en masse [v celé své mase] jako zápůjční kapitál.
To jsou některé z příčin, proč všeobecná míra zisku vypadá jako nejasný, mlhavý obraz vedle určité úrokové sazby, jejíž velikost sice kolísá, ale protože kolísá pro všechny vypůjčovatele stejně, vystupuje vůči nim vždy jako pevná, daná veličina. Podobně jako penězům změny v jejich hodnotě nebrání, aby měly vůči všemu zboží stejnou hodnotu, podobně jako tržním cenám zboží jejich každodenní výkyvy nebrání, aby byly denně zaznamenávány ve zprávách, stejně tak je tomu i s úrokovou sazbou, která se stejně tak pravidelnězaznamenává jako „cena peněz“. Je to proto, že se tu nabízí v peněžní formě jako zboží sám kapitál; stanovení jeho ceny je proto ustálením jeho tržní ceny jako u každého jiného zboží; proto se úroková sazba jeví vždy jako všeobecná úroková sazba, jako kvantitativně určená, jako tolik a tolik peněz za tolik a tolik peněz. Naproti tomu míra zisku může být i uvnitř téže sféry, při stejných tržních cenách zboží různá, podle toho, za jakých podmínek jednotlivé kapitály vyrábějí totéž zboží, neboť míra zisku jednotlivého kapitálu není určena tržní cenou zboží, nýbrž rozdílem mezi tržní cenou a cenou nákladů. A tyto různé míry zisku se mohou vyrovnávat nejprve v téže sféře a pak mezi různými sférami jen ustavičným kolísáním.
(Poznámka pro pozdější rozpracování.) Zvláštní forma úvěru: Je známo, že fungují-li peníze jako platidlo, a ne jako kupní prostředek, zboží se sice zcizuje, ale jeho hodnota se realisuje až později. Dojde-li k zaplacení až po tom, kdy je zboží prodáno dál, vypadá to, jako by tento prodej nebyl následkem koupě, nýbrž naopak, jako by se koupě realisovala prodejem. Čili prodej se stává prostředkem koupě. — Za druhé: dlužní úpisy, směnky atd. se stávají pro věřitele platidlem. — Za třetí: kompensace dlužních úpisů nahrazuje peníze.
__________________________________
Poznámky:
62 „Přirozená úroková míra se řídí ziskem jednotlivých podniků.“ (Massie, cit, dílo, str. 51.)
63 Zde je v rukopise tato poznámka: „Z postupu této kapitoly se ukazuje, že přece jen bude lepší nejprve, než budeme zkoumat zákony rozdělování zisku, vyložit, jak se z kvantitativního dělení stává kvalitativní dělení. Abychom k tomu mohli přejít od předcházející kapitoly, není třeba nic jiného než považovat úrok nejprve za nějakou část zisku, aniž ji blíže určíme.“ [— B. E.]
64 „V prvním období, bezprostředně po období tísně, je dostatek peněza nespekuluje se; v druhém období je dostatek peněz a spekulace kvete; v třetím období začíná spekulace opadávat a je sháňka po penězích; ve Čtvrtém období je peněz málo a nastává tíseň.“ (Gilbart: „A Practical Treatise on Banking“, 5. vyd., Londýn 1849, sv. I, str. 149.)
65 Tooke to vysvětluje „akumulací přebytečného kapitálu, která je nezbytným průvodním zjevem toho, že v předešlých letech bylo těžké výhodně jej umístit“, dále „uvolněním peněžních zásob a oživením důvěry v rozvoj obchodu“. („History of Prices from 1839 till 1847.“ Londýn 1848, str. 54.)
66 „Jeden bankéř odmítl poskytnout starému klientovi zápůjčku na cenné papíry v hodnotě 200.000 liber št.; když chtěl klient odejít s tím, že bude nucen zastavit platby, bylo mu řečeno, že to nemusí dělat, že by bankéř cenné papíry odkoupil za 150.000 liber št.“ („The Theory of the Exchanges. The Bank Charter Act of 1844 etc.“ Londýn 1869, str. 80.)
67 Protože je úroková sazba vcelku určena průměrnou mírou zisku, mohou být s nízkou úrokovou sazbou velmi často spojeny velké podvody. Např. při železničních spekulacích v létě 1844. Úroková sazba Anglické banky byla zvýšena na 3% až 16. října 1844.
68 Tak činí např. J. G. Opdyke: „A Treatise on Political Economy“, New York 1851, vrcholně nepodařený pokus vysvětlit všeobecnost 5% úrokové sazby působením věčných zákonů. Mnohem naivněji usuzuje pan Karl Arnd v „Die naturgemässe Volkswirtschaft gegenüber dem Monopoliengeist und dem Kommunismus etc.“ Hansu 1845. Čteme tam: „V přirozeném průběhu výroby statků je jen jeden jev, který — v úplně obdělaných zemích — se zdá určen k tomu, aby do jisté míry reguloval úrokovou sazbu; je to poměr, v němž v evropských lesích v důsledku jejich ročního přírůstku přibývá dřeva. K tomuto přírůstku dochází zcela nezávisle na směnné hodnotě dřeva“ (jak komické, že si stromy zařizují svůj přírůstek nezávisle na své směnné hodnotě!) „v poměru 3 až 4 ke stu. Podle toho“ (protože totiž přírůstek stromů vůbec nezávisí na jejich směnné hodnotě, ať jejich směnná hodnota sebevíc závisí na jejich přírůstku) „by se tedy nedal očekávat pokles pod úroveň, kterou má“ (úroková sazba) „v současné době v nejbohatších zemích.“ (Str. 124.) — To si zasluhuje název „úroková sazba lesního původu“ [„waldursprünglicher Zinsfuss“] a její objevitel si tímto dílem získává ještě větší zásluhy o „naši vědu“ než „filosof daně ze psů“.
69 Anglická banka zvyšuje a snižuje svou diskontní míru podle přílivu a odlivu zlata, třebaže samozřejmě vždy přihlíží k míře, která panuje na otevřeném trhu. „A tak se spekulace se směnečným diskontem, která předjímá změny v bankovní míře, stala nyní jedním z hlavních zaměstnání pohlavárů peněžního centra“ — tj. londýnského peněžního trhu. („The Theory of the Exchanges etc.“, str. 113.)
70 „Cena zboží ustavičně kolísá; každé zboží je určeno k jinému použití; peníze slouží všem účelům. Zboží, dokonce zboží stejného druhu, se liší jakostí; hotové peníze mají stále stejnou hodnotu, nebo alespoň ji mají mít. Z toho vyplývá, že cena peněz, kterou označujeme slovem úrok, je stálejší a jednotnější než cena kterékoli jiné věci.“ (J. Steuart: „Principles of Political Economy“, franc. překl. 1789, IV, str. 27.)
71 „Toto pravidlo pro dělení zisků nemůže však platit pro každého půjčovatele a vypůjčovatele zvlášť, nýbrž platí pro půjčovatele a vypůjčovatele vůbec... mimořádně velké zisky jsou odměnou za obratnost a mimořádně malé zisky trestem za nedostatečné odborné znalosti, s čímž půjčovatelé nemají vůbec nic společného; protože neutrpí-li škodu v druhém případě, neměli by mít výhody ani v prvním případě. Co bylo řečeno o jednotlivcích v témž oboru, platí i o různých oborech; jestliže obchodníci a průmyslníci činní v některém oboru vydělají s vypůjčenými penězi víc než obvyklý zisk, kterého dosahují jiní obchodníci a průmyslníci v téže zemi, patří tento mimořádný zisk jim, ačkoli k jeho dosaženi bylo zapotřebí jen průměrné obratnosti a odborných znalostí; a nepatří těm, kdo jim půjčili peníze... neboť ti by nebyli půjčili své peníze k nějakému podnikáni za horších podmínek než takových, které dovolují platit všeobecnou úrokovou míru; a proto také nemají dostat víc než tuto průměrnou míru, ať už jejich peníze vynesly sebevíc.“ (Massie, cit, dílo, str. 50, 51.)
Bankovní míra [Anglické banky] 5% Tržní diskontní míra, směnky na 60 dni 35/8% Tržní diskontní míra, směnky na 3 měsíce 31/2% Tržní diskontní míra, směnky na 6 měsíců 35/16% Zápůjčky makléřům se směnkami, na den 1 — 2% Zápůjčky makléřům se směnkami, na týden 3% Míra na posledních 14 dní na půjčky makléřům s cennými papíry 43/4%— 5% Úroky z vkladů (banky) 31/2% Úroky z vkladů (diskontní ústavy) 3 — 31/4% Jak veliký může být tento rozdíl během jednoho dne, ukazují výše uvedené úrokové míry na londýnském peněžním trhu 9. prosince 1889, vzaté z článku o City v „Daily News“ z 10. prosince. Minimum je 1%, maximum 5% — B. E.