Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
11. Dvojvládí
Co jest podstatou dvojvládí? Nelze se nepozastaviti u této otázky, jejíhož osvětlení jsme dosud v historické literatuře nenalezli. Zatím je dvojvládí příznačným stavem společenské krise, jenž daleko nebyl vlastní jenom ruské revoluci roku 1917, ač právě tu vynikal nejvýrazněji.
Antagonistické třídy jsou ve společnosti vždy, a třída z moci vyloučená, snaží se nezbytně tou či onou měrou ohnouti státní kurs na svou stranu. To však naprosto ještě neznamená, že by ve společnosti už bylo dvojvládí nebo mnohovládí. Ráz politického zřízení určuje se přímo vztahem uhnětených tříd k třídě panující. Vláda jediná, nezbytná to podmínka každého řádu, zachovává se dotud, dokud se panující třídě daří, vnutiti vší společnosti své hospodářské a politické tvary jako jediné možné.
Zároveň však vláda junkerstva a měšťáctva - ať po hohenzollerském způsobu či po republikánském - není dvojvládím, jakkoli jsou občas prudké srážky mezi dvěma podílníky na moci: sociální základna jejich je společná, jejich srážky nehrozí se skončiti rozkolem státního ústrojí. Řád dvojvládí vzniká jen z nesmiřitelné srážky tříd, je proto možný jen v revoluční epoše a jest jednou ze základních jejích složek.
Politický mechanismus revoluce záleží v přechodu moci od jedné třídy k druhé. Násilný převrat sám o sobě děje se obyčejně v krátkém časovém úseku. Avšak ani jedna dějinná třída se nezvedne z podřízeného postavení k vládnutí naráz, za jedinou noc, třebas to i byla noc revoluce. Musí již před tím zaujímati mimořádně nezávislou posici k oficiální vládnoucí třídě; ba co víc, musí k sobě připoutat naděje středních tříd a vrstev, nespokojených s tím, co jest, ale neschopných samostatné úlohy. Dějinná příprava převratu přivádí v předrevolučním období k takové situaci, kdy třída, povolaná, aby uskutečnila novou společenskou soustavu, skutečně ve svých rukou soustřeďuje - nestavši se ještě pánem země - značnou část státní moci, zatím co oficiální ústrojí státu zůstává ještě v rukou starých vládců. To právě jest počáteční dvojvládí každé revoluce.
Avšak to není jeho jediná tvářnost. Jestliže nová třída, kterou postavila k moci revoluce, jíž ona nechtěla, jest v podstatě již starou, dějinně opozdilou třídou, jestliže se už opotřebovala před svým oficiálním nastolením, jestliže dospěvši k moci zastane svého protivníka již dosti zralého a vztahujícího ruku po kormidle státu, tu politický převrat vystřídá jednu nepevnou rovnováhu dvojvládí druhou, mnohdy ještě nepevnější. Právě ve vítězství nad "anarchií" dvojvládí záleží v každém novém období úkol revoluce nebo - protirevoluce.
Dvojvládí nejen nepředpokládá, nýbrž povšechně řečeno vylučuje rozdělení moci na dvě stejné polovice a vůbec jakoukoli formální rovnováhu mocí. To není skutečnost ústavní, nýbrž revoluční. Svědčí o tom, že porušení sociální rovnováhy už rozštípilo státní nadstavbu. Dvojvládí vzniká tam, kde se již nepřátelské třídy opírají každá o své státní organisace, které pro jejich podstatu nelze sloučiti: organisace odumírající a nově se vytvářející, jež se na každém kroku vzájemně vytlačují z vůdcovství země. Podíl moci, jehož se při tom dostává každé z bojujících tříd, určuje se poměrem sil a průběhem boje.
Samou svou podstatou nemůže býti takovýto stav trvalý. Společnost vyžaduje soustředěné moci a usiluje o ni nesmiřitelně, ať ve způsobu vládnoucí třídy nebo jako v tomto případě ve způsobu dvou tříd vládnoucích společně. Rozštěpení moci není předzvěstí ničeho jiného než občanské války. Než se však soupeřící třídy a strany k občanské válce odhodlají, mohou ještě dosti dlouho z nezbytí trpěti soustavu dvojvládí a dokonce ji mohou bezmála schvalovati, zvláště tehdy, bojí-li se zásahu síly třetí. Ale přes to se tato soustava nezbytně rozletí. Občanská válka dá dvojvládí nejnázornější, totiž územní výraz: každá moc, vytvořivši svou opevněnou základnu, vede boj o ostatní území, které nezřídka snáší dvojvládí ve způsobu střídající se okupace dvěma bojujícími mocemi, pokud jedna z nich konečně nezakotví.
Anglická revoluce XVII. století, právě proto, že to byla veliká revoluce, která rozvířila národ až do dna, je patrné střídání řádů dvojvládí s prudkými přechody od jednoho řádu k druhému ve způsobu občanské války.
Nejprve proti královské moci, opírající se o privilegované třídy nebo špičky tříd, aristokraty a biskupy, stojí měšťáctvo a jemu blízké vrstvy drobné šlechty. Vládou měšťáctva je presbyteriánský parlament, opírající se o londýnskou City. Vleklý boj těchto dvou řádů se rozuzluje v přímé občanské válce. Dvě vládní střediska, Londýn a Oxford, stavějí své armády, dvojvládí nabývá územní formy, třebas územní hranice, tak jako je tomu vždy v občanské válce, jsou svrchovaně nestálé. Parlament vítězí. Král je zajat a čeká na svůj osud.
Zdálo by se, že vznikají podmínky jednovládí presbyteriánského měšťáctva. Ale ještě dřív, než byla královská moc zlomena, mění se parlamentní armáda v samostatnou politickou sílu. Soustřeďuje v svých řadách independenty, zbožné a rozhodné drobné měšťany, řemeslníky, zemědělce. Armáda zasahuje pevně do společenského života, ne proste jako ozbrojená síla, ne jako pretoriánská garda, nýbrž jako politická zastupitelka nové třídy, čelící blahobytnému a bohatému měšťáctvu. V shodě s tím, vytváří armáda nový státní orgán, nadřízený vojenskému velení: radu vojenských a důstojnických zástupců ("agitátorů"). Nastává nové období dvojvládí: presbytariánského parlamentu a independentské armády. Dvojvládí vede k přímé srážce. Měšťáctvo je bez moci, aby proti "vzorné armádě" Cromwellově, to jest proti ozbrojeným plebejům, postavilo vlastní armádu. Srážka se končí čištěním presbytariánského parlamentu independentským mečem. Z parlamentu zbyl pahýl, ustavuje se diktatura Cromwellova. Spodní vrstva armády pod vedením rovnoprávců (levelerů), levého to křídla revoluce, snaží se proti panství vojenských špiček, velmožů armády, postaviti vlastní, skutečně plebejský režim. Ale nové dvojvládí se nerozvine: rovnoprávci, nižší maloměšťácké vrstvy, nemají ještě a nemohou ještě míti své dějinné cesty. Cromwell se brzy vypořádá s odpůrci. Ustavuje se nová, ostatně daleko ne pevná, politická rovnováha na mnoho let.
Za Velké francouzské revoluce soustřeďovalo Ústavodárné shromáždění, jehož páteří byly špičky třetího stavu, moc, aniž však zbavilo krále úplně výsad. Období Ústavodárného shromáždění je obdobím dvojvládí, jež se končí útěkem krále do Varennes a formálně se likviduje teprve zřízením republiky.
První francouzská ústava (r. 1791), vybudovaná na fikci vzájemné nezávislosti zákonodárné a výkonné moci, skrývala ve skutečnosti, či se před lidem snažila skrýt skutečné dvojvládí: dvojvládí buržoasie, která se po dobytí Bastily a staré monarchie lidem, úplně zahradila v Národním shromáždění a dosud se opírala o špičky šlechty, kléru, byrokracie a vojska, nemluvíc o nadějích v cizí zakročení. V tomto protimluvném režimu byl založen jeho nezbytný rozpad. Východ se mohl nalézti jen v zničení buržoasního zastupitelstva silami evropské reakce nebo v guillotine pro krále a monarchii. Paříž a Koblenz musily změřit své síly.
Ale ještě dřív, než došlo na válku a guillotinu, vstupuje na scénu Pařížská komuna, opírající se o městské nižší vrstvy třetího stavu a ohrožující stále směleji moc oficiálních zástupců buržoasního národa. Vzniká nové dvojvládí, jehož první příznaky pozorujeme již roku 1790., kdy velké a střední měšťáctvo sedí ještě pevně v státní správě a v obcích. Jaký překvapující - a zároveň jak hanebně zostuzený - obraz úsilí plebejských vrstev vymaniti se z hlubin, ze sociálních kobek a katakomb, o přístup na onu zapověděnou arénu, kde lidé v parukách a krátkých kalhotách rozhodovali o osudech národa. Zdálo se, že sama základna, po níž chodily nohy osvíceného měšťáctva, ožila a hnula se. Z černé masy se zvedly lidské hlavy, vypřáhly se mozolné ruce do výše, bylo slyšet sípavé, ale mužné hlasy. Pařížské distrikty, bastardi revoluce, ožily svým životem. Byly uznány - nebylo možné jich neuznat - a přetvořeny v sekce. Ale lámaly přehrady neustále a posilovány proudem svěží krve odspodu, otvíraly proti zákonu přístup do svých řad bezprávným, chudým, sanscullotům. Zároveň vesnické radnice se stávají útočištěm povstání rolníků proti měšťácké zákonnosti, chránící feudálních majetků. Tak z pod nohou druhého národa vyvstává národ třetí.
Pařížské sekce stály nejprve v oposici proti komuně, které ještě vládla ctná buržoasie. Smělým útokem se zmocnily 10. srpna 1792 komuny. Od této chvíle stála revoluční komuna proti Zákonodárnému shromáždění a později proti Konventu, které zůstávaly pozadu za chodem a úkoly revoluce: události registrovaly, ale událostí nedělaly, neboť neměly energie, odvahy a jednomyslnosti nové třídy, jež se zvedla ze dna pařížských distriktů a našla oporu v nejzaostalejších vesnicích. Takto opanovaly sekce komunu, takto komuna novým povstáním opanovala Konvent. Každé toto období se vyznačovalo příkře ohraničeným dvojvládím, jehož obě křídla usilovala zřídit jedinou a silnou moc - pravé křídlo obranou, levé útokem. Potřeba diktatury, tak příznačná pro revoluci, stejně jako pro protirevoluci, vyplývá z nesnesitelných rozporů dvojvládí. Přechod od jedné jeho formy k druhé se děje občanskou válkou. Veliké etapy revoluce, to jest přesun moci na nové třídy či vrstvy, nikterak se při tom nekryjí s cykly zastupitelských sborů, které kráčejí za dynamikou revoluce jako její opozdilý stín. Nakonec revoluční diktatura sansculotů splývá arci s diktaturou Konventu - ale jakého? - očištěného rukou teroru od žirondistů, včera ještě v něm vládnoucích, sestříhaného, přizpůsobeného vládě nove sociální síly. Takto po stupních dvojvládí stoupá francouzská revoluce po čtyři léta k svému vrcholu. Počínajíc 9. termidorem opět po stupních dvojvládí klesá dolů. A opět občanská válka předchází každý sestup, jako dříve provázela každé vystoupení. Takto nová společnost hledá novou rovnováhu sil.
Ruské měšťáctvo, potírající rasputinskou byrokracii a zároveň s ní pracující společně, upevnilo za války neobyčejně své politické posice. Využivši porážek carismu, soustředilo ve svých rukou s pomocí zemského svazu, svazů městských a vojensko-průmyslových výborů, velkou moc, nakládalo samostatně ohromnými státními prostředky a bylo v jádře pobočnou vládou. Za války si carští ministři stěžovali, že kníže Lvov zásobuje armádu, vyživuje ji, léčí a dokonce zřizuje holírny pro vojáky. "Třeba tomu udělat konec - anebo mu postoupit moc všechnu," pravil ještě roku 1915 ministr Krivošejn. Nemyslil, že za půl druhého roku dostane Lvov "moc všechnu", jenže nikoli z rukou carových, nýbrž z rukou Kerenského, Čchejdze a Suchanova. Ale nazítří poté, kdy se to stalo, objevilo se nové dvojvládí: vedle včerejší liberální polovlády, dnes formálně uzákoněné, vyrostla neoficiální, ale tím skutečnější vláda pracujících mas v podobě sovětů. Od této chvíle ruská revoluce vyrůstá na událost světově-dějinného významu.
Avšak v čem zaleží zvláštnost dvojvládí Únorové revoluce? V událostech XVII. a XVIII. století je dvojvládí po každé přirozenou etapou boje, vnucenou jejím účastníkům dočasným poměrem sil, při čemž každá strana usiluje nahraditi dvojvládí vlastním jednovládím. V revoluci 1917 vidíme, jak oficiální demokracie vědomě a s rozmyslem vytváří dvojvládí, vzpírajíc se všemi silami ujmouti se moci sama. Dvojvládí jako by na první pohled vzniklo nikoli bojem tříd o moc, nýbrž dobrovolným "postoupením" moci jednou třídou druhé. Pokud se ruská "demokracie" snažila o východ z dvojvládí, viděla jej ve vlastním odstupu od moci. Právě to jsme nazvali paradoxem Únorové revoluce.
Jakousi obdobu lze snad nalézti v chování německého měšťáctva k monarchii r. 1848. Ale obdoba není úplná. Německé měšťáctvo se arci snažilo stůj co stůj rozděliti se o moc s monarchií na základech kompromisu. Ale měšťáctvo nemělo moci úplné a ani ji nechtělo úplně monarchii postoupit. "Pruské měšťáctvo bylo jmenovitým držitelem moci, nepochybovalo ani na chvíli, že se mu síly starého státu dají bez výhrady k službám a změní se v devotní přívržence jeho všemoci" (Marx a Engels). Ruská demokracie roku 1917, mající od chvíle převratu veškerou moc, snažila se nikoli prostě rozděliti se o ni s měšťáctvem, nýbrž se snažila vydati měšťáctvu stát úplně. Chcete-li, znamená to jen, že v první čtvrtině XX. století oficiální ruská demokracie pokročila k politickému rozkladu víc než německá liberální buržoasie z polovice XIX. století. Je to docela zákonné, neboť to ukazuje rub onoho rozmachu, jímž za ta desetiletí prošel proletariát, jenž zaujal místo řemeslníků Cromwellových a sansculotů Robespierrových.
Jdeme-li věci hlouběji na kořen, vidíme, že dvojvládí Zatímní vlády a Výkonného výboru mělo ráz prostého odrazu. Nárok na novou moc mohl si činiti jenom proletariát. Kompromisníci, opírající se nejistě o dělníky a vojáky, byli nuceni podporovat dvojí účetnictví carů a proroků. Dvojvládí liberálů a demokratů bylo jenom odrazem dvojvládí měšťáctva a proletariátu, dvojvládí dosud ještě podzemního. Až vypudí bolševici kompromisníky z vedení sovětů - to se stane za několik měsíců - pak podzemní dvojvládí vyrazí na povrch a to bude předvečer říjnového převratu. Do této chvíle bude revoluce žít ve světě politických odrazů. Dvojvládí, které se prorvalo politikářstvím socialistické inteligence, proměnilo se z etapy třídního boje v řádnou ideu. Tím se právě stalo středem teoretické diskuse. Nic není nadarmo. Odráživý ráz únorového dvojvládí učinil nám možným pochopiti lépe ona období dějin, kdy dvojvládí vystupuje jako plnokrevný zjev z boje dvou režimů; tak jako odražené a mdlé světlo měsíce skýtá možnost důležitých závěrů o světle slunečním.
Právě v nesmírně větší zralosti ruského proletariátu - proti zralosti městských mas starých revolucí - záležela základní zvláštnost ruské revoluce, která nejprve vedla k paradoxu polopřízračného dvojvládí a potom zabránila skutečnému dvojvládí, aby se nerozuzlilo ve prospěch měšťáctva. Neboť otázka byla: buď měšťáctvo skutečně ovládne starý státní stroj a přizpůsobí jej svým cílům, při čemž sověty musí zaniknout - nebo se sověty stanou základem nového státu, při čemž zruší nejen starý stroj, ale i panství tříd, jimž sloužil. Menševici a eseři mířili k prvnímu řešení. Bolševici k druhému. Uhnětené třídy, jimž podle slov Maratových, se v minulosti nedostávalo ani vědomostí, ani pohotovosti, ani vedení aby započatou věc dokonaly, byly v ruské revoluci XX. století vyzbrojeny jak tím, tak oním. Zvítězili bolševici.
Za rok po jejich vítězství se táž věc při jiném poměru sil opakovala v Německu. Sociální demokracie směřovala k zřízení demokratické moci měšťáctva a k likvidaci sovětů. Luxemburgová a Liebknecht šli cestou k diktatuře rad. Zvítězili sociální demokraté. Hilferding a Kautský v Německu, Max Adler v Rakousku navrhovali "kombinaci" demokracie se soustavou rad, vřaďujíce dělnické rady do ústavy. To by znamenalo proměnit potenciální či přímou občanskou válku v součást státního režimu. Nelze si vymysliti podivnější utopie. Jediným jejím ospravedlněním je snad stará tradice v německých zemích: už würtenberští demokraté chtěli roku 1848 republiku s vévodou v čele.
Neodporuje zjev dvojvládí, dosud nedostatečně hodnocený, Marxově teorii o státu, podle níž je vláda výkonným výborem panující třídy? Je to totéž, jako bychom řekli: neodporuje kolísání cen vlivem poptávky a nabídky teorii pracovní hodnoty? Je obětavost samice, chránící svého mláděte, popřením teorie boje o bytí? Nikoli, v těchto zjevech nacházíme jen složitější spleť týchž zákonů. Je-li stát organisací třídní nadvlády a je-li revoluce vystřídáním vládnoucí třídy třídou druhou, tu přechod moci od jedné třídy k druhé nezbytně musí vytvářet protimluvný stav státu, především ve způsobu dvojvládí. Poměr třídních sil není matematická veličina, jež by se mohla předem vypočísti. Když starý režim je vyšinut z rovnováhy, nový poměr sil se může ustáliti jen jako výsledek vzájemného změření sil v boji. Toť právě revoluce.
Zdálo by se, že nás tato teoretická úvaha odvedla od událostí roku 1917. Ve skutečnosti nás přivádí v sám jejich střed. Právě kolem dvojvládí točil se dramatický boj stran a tříd. Jen s teoretické výše lze jej celý vidět a správně pochopit.