Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
12. Výkonný výbor
To, co se 27. února v Taurickém paláci ustavilo pod názvem "Výkonného výboru sovětu dělnických zástupců", mělo v podstatě málo společného s tímto jménem. Sovět dělnických zástupců roku 1905, praotec soustavy, vzešel z obecně stávky. Byl přímým zástupcem mas v boji. Předáci stávky se stávali členy sovětů. Výběr se dál v ohni. Vůdcovský orgán byl zvolen sovětem, aby vedl boj dál. Právě Výkonný výbor roku 1905 dal na denní pořad ozbrojené povstání.
Únorová revoluce zvítězila povstáním pluků dřív, než dělníci ustavili sověty. Výkonný výbor vznikl samočinně, před vznikem sovětu, mimo závody a pluky, po vítězství revoluce. Vidíme tu klasickou iniciativu radikálů, stojících stranou revolučního boje, ale chystajících se skliditi jeho plody. Skuteční předáci dělníků neopustili ještě ulice, odzbrojovali jedny, ozbrojovali druhé, upevňovali vítězství. Nejpředvídavější z nich byli hned znepokojeni zprávami o vzniku jakéhosi Sovětu dělnických zástupců v Taurickém paláci. Podobně jako liberální měšťáctvo, očekávajíc palácový převrat, jejž kdosi měl vykonat, připravilo na podzim roku 1916 záložní vládu, aby ji v případě vítězství vnutilo novému caru, tak i radikální inteligenti ustavili svou záložní vládu ve chvíli únorového vítězství. Všichni ti, pokud se, alespoň v minulosti, účastnili dělnického hnutí a pokud byli nakloněni přikrývat se jeho tradicemi, nazvali své dítko Výkonným výborem sovětů. Byl to jeden z těch zpola zamýšlených padělků, jichž je historie plna, počítajíc v to i historii lidových povstání. Za revolučního obratu událostí a rozkolu v nástupnictví moci, chytají se "vzdělané" vrstvy, které se brzo zachytí u moci, ochotně jmen a symbolů, spjatých s hrdinnými vzpomínkami davů. Slova nezřídka zakrývají jádro věcí, zvláště je-li to vzbuzováno potřebami vlivných vrstev. Ohromná autorita Výkonného výboru opírala se už v den jeho vzniku o jeho domnělé následnictví sovětu z roku 1905. Výbor, potvrzený první chaotickou schůzí sovětu, měl pak rozhodný účinek jak na složení sovětu, tak na jeho politiku. Tento účinek byl tím konservativnější, že už nebylo přirozeného výběru revolučních zástupců, jaký zajišťuje žhavé ovzduší boje. Povstání bylo již za zády, všichni se opájeli vítězstvím, chystali se zařídit po novém, srdce změkla a zčásti i hlavy. Bylo třeba měsíců nových srážek a bojů za nových okolností a převrstvování lidí z toho plynoucího, aby se sověty staly z orgánů, věnčících dodatečně vítězství, skutečnými orgány boje a přípravy nového povstání. Zdůrazňujeme tuto stránku věci tím více, že až dosud zůstávala úplně ve stínu.
Avšak nebyly to jenom podmínky vzniku Výkonného výboru a Sovětu, které určily jejich umírněný a kompromisní ráz: zřejmě byly hlubší a trvalejší příčiny, působící týmž směrem.
Vojáků bylo v Petrohradě přes půl druhého statisíce. Dělníků a dělnic všech oborů bylo alespoň čtyřikráte více. Přesto však připadalo na dva dělnické zástupce v sovětě pět vojenských zástupců. Pravidla zastoupení byla velmi pohyblivá, vojákům se vycházelo všemožně vstříc. Zatím co dělníci volili jednoho delegáta na jeden tisíc, malé vojenské oddíly vysílal nezřídka po dvou. Šedé vojenské sukno se stalo základní sovětskou barvou.
Ale ani civilisté zdaleka nebyli všichni zvoleni dělníky. Do sovětu se dostalo nemálo osob na osobní přizvání, z protekce anebo prostě širokými lokty - radikální advokáti, doktoři, studenti a žurnalisté, zastupující různé problematické skupiny a nejčastěji vlastni ambice. Toto zřejmé zkažení povahy sovětu ochotně dopouštěli předáci, kteří neviděli neradi, když se příliš trpká tresť závodů a kasáren zředila teplou vodou vzdělaného měšťanstva. Mnozí z těchto nahodilých příchozích, dychtících po dobrodružství, samozvanců a mluvků, přivyklých tribuně, odstrkovali dlouho svými autoritativními lokty mlčenlivé dělníky a nerozhodné vojáky. 
Bylo-li tomu tak v Petrohradě, není nesnadno si představit, jak to vypadalo v provincii, kde vítězství přišlo úplně bez boje. Celá země se hemžila vojáky. Posádky Kijeva, Helsingforsu, Tiflisu nebyly méně početné petrohradské; v Saratově, Samaře, Tambovu, Omsku bylo po 70 až 80 tisících vojáků v Jaroslavi, Jekatěrinoslavi, Jekatěrinburku po 60 tisících; ve velmi mnoha městech po 50, 40 a 30 tisících. Sovětská zastupitelstva byla v různých místech organisována různě, ale všude v nich mělo vojsko zvláště příznivé postavení. Politicky to vyplývalo z úsilí samých dělníků, vyjíti co nejvíce vojákům vstříc. Předáci vycházeli stejně ochotně vstříc důstojnictvu. Mimo značný počet poručíků a praporčíků, zvolených první dobu vojáky, dávalo se nezřídka, zvláště v provincii, zvláštní zastoupení velitelskému sboru. Proto měly vojenské osoby v mnoha sovětech velmi převážnou většinu. Vojenské masy, jež ještě nenabyly politické tvářnosti, určovaly svými zástupci tvářnost sovětu.
V každém zastupitelstvu je obsažen prvek nepoměru. Nepoměr je zvláště veliký druhého dne po převratě. Zástupci politicky bezmocných vojáků byli první dobu zhusta lidé vojákům a revoluci úplně cizí, rozliční inteligenti a polointeligenti, kteří se skrývali před frontou u kádrů a dělali proto velké vlastence. Tak se stalo, že nálada kasáren se rozcházela s náladami sovětů. Důstojník Stankěvič, jehož vojáci jeho praporu přijali po převratě mrzutě a nedůvěřivě, mluvil úspěšně ve vojenské sekci o palčivém thematu kázně. "Proč jsou nálady v sovětě," tázal se sám sebe, "mírnější a příznivější, než u praporu?" Tato naivní nevědomost svědčí notně o tom, jak ztěžka si skutečné city nižších vrstev razí cestu nahoru.
Přesto však již 3. březnem počínajíc, začínají schůze vojáků a dělníků požadovat, aby sovět neprodleně odstranil Zatímní vládu liberálního měšťáctva a ujal se moci sám. Také zde náleží podnět Vyborskému obvodu. A mohl být nějaký požadavek masám srozumitelnější a bližší? Ale tato agitace brzy přestala: nejen proto, že ji obránci vlasti prudce odmítli; horší bylo, že bolševické vedení už v první polovici března se opravdu sklonilo před režimem dvojvládí. A kromě bolševiků nemohl nikdo otázku moci hnát do krajnosti. Vyborští předáci musili ustoupit. Avšak petrohradští dělníci nevěřili ani hodinu nové vládě a nepokládali ji za svou. Ale ostražitě dbali hlasu vojáků, snažíce se nebýti příliš prudce proti nim. A vojáci, slabikujíce první věty politiky, dbali, třebas po mužícku nedůvěřovali nižádným pánům, napjatě hlasu svých zástupců, kteří zase poslouchali uctivě, co říkají autoritativní vůdci Výkonného výboru a ti nedělali nic jiného, než že poslouchali tep liberálního měšťáctva. Tímto posloucháním odspodu nahoru se také všechno drželo - do míry a do času.
Přece se však nálady nižších vrstev probíjely na povrch a uměle odsunutá otázka moci se znovu a znovu stavěla do popředí, třebas i v zakryté formě. "Vojáci nevědí, koho mají poslouchat", stěžují si okresy i provincie, zanášejíce takto nespokojenost s dvojvládím do Výkonného výboru. Delegace baltského a černomořského loďstva prohlašují 16. března, že budou dbáti Zatímní vlády jen potud, pokud ona bude zajedno s Výkonným výborem. Jinými slovy, chystali se nedbati jí vůbec. Tento tón zaznívá čím dále tím naléhavěji. "Armáda a obyvatelstvo musí se podrobiti jediné nařízením sovětu", usnáší se 172. záložní pluk a hned formuluje opačný theorem: "Nařízení Zatímní vlády, která odporují usnesením sovětu, nebudiž dbáno". Se smíšeným pocitem uspokojení i neklidu potvrzoval Výkonný výbor takovouto situaci. Se zaťatými zuby ji trpěla vláda. Nic jiného jim oběma také nezbývalo.
Již počátkem března vznikají sověty ve všech důležitějších městech a průmyslových střediscích. Odtud se v příštích nedělích rozrůstají po celé zemi. Vesnice začínají zachvacovati teprve v dubnu, v květnu. Za rolnictvo mluví s počátku hlavně armáda.
Výkonný výbor petrohradského sovětu nabyl přirozeným postupem významu pro celý stát. Ostatní sověty se řídily podle hlavního města, usnášejíce jeden po druhém resoluce o podmínečné podpoře Zatímní vlády. Třebaže se poměr mezi petrohradským sovětem a sověty provincie utvářel první měsíce hladce, bez srážek a vážných nedorozumění, přec nezbytnost organisace pro celý stát vyplývala ze vší situace. Za měsíc po svržení samovlády byla svolána první konference sovětů, neúplná a jednostranně složená. Ačkoli ze 185 zastoupených organisací připadaly na místní sověty dvě třetiny, byly to přec převážně sověty vojenské; spolu se zástupci organisací fronty byli tu vojenští delegáti, hlavně důstojníci, v převážné většině. Zaznívaly řeči o válce do úplného vítězství i útoky proti bolševikům, přes jejich více než umírněné chováni. Konference doplnila petrohradský Výkonný výbor šestnácti konservativními venkovany a takto mu dala ráz státní.
Pravé křídlo zesílelo ještě více. Od této chvíle strašili nespokojence stále častěji venkovem. Usnesení o tom, jak stanoviti zastoupení v petrohradském sovětě, přijaté už 14. března, se téměř ani neprovedlo. Beztoho nerozhoduje místní sovět, nýbrž všeruský Výkonný výbor. Oficiální vůdci zaujali téměř nedostižnou posici. Nejdůležitější rozhodnutí se usnášela ve Výkonném výboru, lépe říci, v jeho vedoucím jádru po předcházející dohodě s jádrem vlády. Sovět zůstával stranou. Na ten hledeli jako na schůzi lidu; "Nikoli tam, nikoli ve veřejných schůzích se dělá politika a všechna tato ‚plenární zasedání' nemají rozhodně praktického významu" (Suchanov). Samolibí dovršovatelé osudu měli za to, že sověty, svěřivše jim vedení, vykonaly v podstatě svou úlohu. Blízká budoucnost ukáže, že tomu tak není. Masa bývá velmi trpělivá, ale masa rozhodně není hlína, z níž by se dalo lepit, čeho se zachce. A v revoluční době se rychle učí. V tom právě je hlavní síla revoluce.
* * *
Abychom lépe pochopili další vývoj událostí, třeba se pozastaviti u karakteristiky dvou stran, které na počátku revoluce smluvily pevnou soudržnost, vládly v sovětech, v demokratických obecních samosprávách, na sjezdech tak zvané revoluční demokracie a svou většinu, ostatně stále více se rozleptávající, vnesly dokonce i do Ústavodárného shromáždění, jež se stalo posledním odleskem jejich nedávné slávy, tak jako večerní červánky září na vrcholu hory při západu slunce.
Objevilo-li se ruské měšťáctvo příliš pozdě, aby bylo demokratické, chtěla se ruská demokracie, protože také příliš pozdě přišla, pokládati za socialistickou. Demokratická ideologie se beznadějně vyčerpala v XIX. století. Na prahu XX. století ruská radikální inteligence, chtěla-li dosíci přístupu k masám, potřebovala socialistického zabarvení. To je povšechná dějinná příčina, jež vedla k ustavení dvou středních stran: menševiků a sociálních revolucionářů. Každá však měla svou genealogii a svou ideologii. Názory menševiků se vytvářely na marxistické základně. Právě pro tutéž dějinnou opožděnost Ruska stal se marxismus nejprve ani ne tak kritikou kapitalistické společnosti, jako spíše zdůvodněním nezbytnosti měšťáckého vývoje země. Dějiny, když toho bylo třeba, využily chytře vykleštěné teorie proletářské revoluce k tomu, aby jí zevropštily v měšťáckém duchu veliké vrstvy ztuchlé národnické inteligence. Menševikům připadlo v tomto procesu význačnější místo. Jsouce levým křídlem měšťácké inteligence, spojovali inteligenci s nejumírněnějšími vrstvami dělníku, tíhnoucími k legální práci kolem dumy a v odborových svazech.
Naopak zase socialisté-revolucionáři teoreticky bojovali proti marxismu, zčásti se mu poddávajíce. Pokládali se za stranu, jež uskutečňovala svazek inteligence, dělníků a rolníků, ovšem pod vedením kritického rozumu. V hospodářské oblasti byly jejich ideje neztravitelnou směsí různých dějinných nánosů a odrážely se v nich rozpory rolnické existence v zemi rychle se kapitalisující. Budoucí revoluci si nemyslili ani jako měšťáckou, ani jako socialistickou, nýbrž jako "demokratickou": politickou formulkou zaměňovali sociální obsah. Viděli tedy svou cestu v rozhraní mezi měšťáctvem a proletariátem a proto i v úloze rozhodčího soudce nad nimi. Po únoru se mohlo zdát, že se přiblížili velmi blízko takovémuto postavení.
Ještě z dob první revoluce měli kořeny v rolnictvu. První měsíce roku 1917 všechna vesnická inteligence si osvojila tradiční národnickou formulku : "Země a svoboda". Na rozdíl od menševiků, již vždy byli úplně městskou stranou, nalezli socialisté-revolucionáři, jak se zdálo, mocnou oporu ve vesnici. Nadto ještě vládli i v městech: v sovětech vojenskými sekcemi, v prvních demokratických samosprávách, kde se jim dostalo absolutní většiny. Moc strany zdála se bez hranic. Ve skutečnosti to bylo politické poblouznění. Strana, pro niž hlasují všichni, kromě menšiny, která ví, pro koho hlasuje, není stranou, tak jako mluva, jíž žvatlají novorozeňata všech zemí, není řečí národa. Strana eserů se jevila jako slavnostní pojmenování všeho toho, co bylo v Únorové revoluci nezralé, beztvárné a zmatené. Každý, kdo si neosvojil před revolucí dostatek důvodů, aby hlasoval pro kadety nebo bolševiky, hlasoval tentokráte pro esery. Ale kadeti stáli v semknutém táboru vlastníků. Bolševici byli nepočetní, nesrozumitelní a dokonce naháněli hrůzu. Hlasovati pro esery znamenalo hlasovati pro revoluci povšechně a k ničemu beztoho nezavazovalo. V městech to bylo výrazem snahy vojáků sblížiti se se stranou, která hájí rolníků, snahy zaostale části dělníků, aby byli poblíž vojákům, snahy drobného městského lidu, aby se neoderval od vojáků a rolníků. V tomto období byla členská legitimace eserů dočasnou poukázkou na právo přístupu do úřadů revoluce a uchovala si tuto vlastnost, pokud nebyla zaměněna jinou legitimací vážnějšího rázu. Nebylo darmo řečeno o velké straně, zachvacující všechny a všechno, že je to jenom obrovská nicka.
Od první revoluce dělali menševici z měšťáckého rázu revoluce závěr, že je nezbytným svazek s liberály a tento svazek stavěli nad společnou práci s rolnictvem, jakožto spojencem nespolehlivým. Bolševici naopak budovali všechny vyhlídky revoluce na svazku proletariátu s rolnictvem proti liberálnímu měšťáctvu. Protože se eseři pokládali především za rolnickou stranu, tu, jak by se zdálo, mohl se v revoluci očekávat svazek bolševiků s národníky jako protiváha svazku s liberálním měšťáctvem. Ve skutečnosti vidíme v Únorové revoluci opačné seskupení. Menševici a socialisté-revolucionáři jednají v nejužším svazku, jenž se doplňuje jejich soudružností s liberálním měšťáctvem. Bolševici jsou na oficiálním poli politicky úplně osamoceni.
Tato na první pohled nevysvětlitelná skutečnost je ve skutečnosti úplně zákonná. Socialisté-revolucionáři nikterak nebyli rolnickou stranou, přes hromadné sympatie vesnice s jejich hesly. Základní jádro strany, jež určovalo její skutečnou politiku a navrhovalo ze svého středu ministry a úředníky, bylo daleko více spjato s liberálními a radikálními vrstvami města, než s povstalými davy rolníků. Toto vůdcovské jádro, hrozně nabubřelé karieristickým přílivem březnových eserů, přestrašilo se na smrt rozmachem rolnického hnutí, kráčejícího pod eserskými hesly. Novopečení národníci přáli arci rolníkům všechno dobré, ale červeného kohouta nechtěli. Úžas eserů z povstalé vesnice byl podoben úžasu menševiků z nástupu proletariátu: ve svém souhrnu byl demokratický úlek odrazem zcela opravdového nebezpečí, jež hnutí uhnětených neslo majetným třídám, srážejíc je do jednoho tábora měšťácko-statkářské reakce. Souručenství eserů s vládou statkáře Lvova znamenalo jejich roztržku s agrární revolucí, tak jako souručenství menševiků s průmyslníky a bankéři typu Gučkovova, Tereščenkova, Konovalovova se rovnalo jejich roztržce s hnutím proletariátu. Svazek menševiků a eserů znamenal za těchto okolností nikoli společnou práci proletariátu a rolnictva, nýbrž koalici stran, které provedly roztržku s proletariátem a rolnictvem pro souručenství s majetnými třídami.
Z toho, co jsme řekli, je jasné, jak smyšleným byl socialismus obou demokratických stran; ale to nikterak neznamená, že jejich demokratismus byl opravdový. Naopak, právě bezšťavnatost demokratismu vyžadovala socialistické zástěrky. Ruský proletariát vedl boj za demokracii v nesmiřitelném nepřátelství proti liberálnímu měšťáctvu. Demokratické strany, jsoucí v souručenství s liberálním měšťáctvem, musily se nezbytně dostat do sporu s proletariátem. To jsou sociální kořeny dalšího rozhořčeného boje mezi kompromisníky a bolševiky.
Zredukujeme-li svrchu načrtnuté procesy na jejich prostou třídní mechaniku, jíž arci si neuvědomovali plně straníci, ba ani předáci obou kompromisních stran, dostane se nám asi takovéhoto roztřídění dějinných úkonů: liberální měšťáctvo již nemohlo ovládnouti masu. Proto se bálo revoluce. Ale revoluce bylo k měšťáckému vývoji potřeba. Od velkého měšťáctva se oddělily dva oddíly, skládající se z jeho mladších bratrů a synů. Jeden z oddílů zamířil k dělníkům, druhý k rolníkům. Oba se snažily přivléci ty i ony k sobě, upřímně a vroucně dokazujíce, že jsou socialisty a nepřáteli měšťáctva. Takto skutečně nabyly značné moci v lidu. Ale velmi záhy jim účinek jejich ideí přerostl přes hlavy. Měšťáctvo pocítilo smrtelné nebezpečí, i uhodilo na poplach. Oba oddíly, které se od něho oddělily, menševici a eseři, ozvaly se přátelsky na výzvu staršího člena rodiny. Překročivše staré rozpory, postavily se druh druhu bok po boku a obrátivše se zády k masám, vrhly se na pomoc měšťácké společnosti.
Socialisté-revolucionáři překvapovali i proti menševikům sypkostí a zvětralostí. Bolševikům se ve všechny vážné chvíle zdáli prostě kadety třetí ráže. Kadetům se zdáli bolševiky třetí ráže. Místo druhé ráže zaujímali v obou případech menševici. Se sypkostí opory a netvárností ideí se srovnával také výběr lidí: na všech eserských vůdcích lpělo znamení nehotovosti, povrchnosti a sentimentální nehodnověrnosti. Lze říci bez zveličení, že řadový bolševik projevoval v politice, totiž v poměru mezi třídami, víc bystrozraku, než nejproslavenější eserští vůdci.
Nemajíce pevných měřítek, eseři projevovali sklonnost k mravním imperativům. Netřeba vysvětlovati, že jim morální zaříkávání nebránilo při velké politice v malých šejdířstvích, vůbec tak příznačných pro střední strany, nemající pevné opory, jasné doktriny a skutečné mravní páteře.
V souručenství menševiků a eserů náleželo vedoucí místo menševikům, ač eseři měli nepochybnou číselnou převahu. V tomto rozdělení úloh projevovala se svým způsobem nadvláda města nad vesnicí, převaha městského drobného měšťáctva nad selským, konečně ideová převaha "marxistické" inteligence nad inteligencí, jež se držela "pravé ruské" sociologie a holedbala se skoupostí starých ruských dějin.
První týdny po převratě neměla, jak již víme, ani jediná z levých stran v hlavním městě svého skutečného vedení. Uznaní vůdci socialistických stran byli v emigraci. Vůdci druhého řádu byli na cestě z dálného východu do střediska. To vzbuzovalo u dočasných předáků opatrnou a vyčkávací náladu, která je druha s druhem sbližovala. Ani jediná vedoucí skupina nebyla v ty neděle v svých myšlenkách důsledná. Boj stran v sovětě měl neobyčejně mírný ráz: jako by šlo jen o odstíny uvnitř téže "revoluční demokracie". Pravda, s příjezdem Ceretelliho z vyhnanství (19. března) sovětské vedení učinilo značně prudký obrat doprava, ve směru přímé odpovědnosti za moc a za válku. Ale také bolševici asi v polovici března účinkem Kameněvovým a Stalinovým, kteří se vrátili z vyhnanství, otočili prudce doprava, takže se vzdálenost mezi sovětskou většinou a levou oposicí stala počátkem dubna snad menší, než byla počátkem března. Na opravdové rozvrstvení došlo trochu později. Dokonce lze udati přesné datum: 4. duben, druhý to den po příjezdu Leninově do Petrohradu.
Strana menševiků měla v čele různých svých proudů mnoho vynikajících postav, ale ani jediného revolučního vůdce. Nejpravější křídlo, v jehož čele byli staří učitelé ruské sociální demokracie, Plechanov, Zasuličová a Dejč, stálo na vlastenecké posici ještě za samovlády. Zrovna v předvečer Únorové revoluce Plechanov, jenž se žalostně přežil, napsal do amerického listu, že by stávky a jiné způsoby boje dělníků v Rusku byly nyní zločinem. Větší vrstvy starých menševiků, mezi nimi osobnosti jako Martov, Dan a Ceretelli, řadili se k zimmerwaldskému táboru a odmítali odpovědnost za válku. Avšak internacionalismus levých menševiků, jakož i levých eserů, byl většinou jenom pláštíkem demokratické oposičnosti. Únorová revoluce většinu těchto "zimmerwaldců" smířila s válkou, v níž od této chvíle objevili obranu revoluce. S největší rozhodností se touto cestou dal Ceretelli, který za sebou vlekl Dana a jiné. Martov, jehož zastihla válka ve Francii a který se vrátil z emigrace teprve 9. května, nemohl nevidět, že jeho včerejší stoupenci došli po únorovém převratě tam, odkud vyšel Guesde, Sembat a jiní roku 1914, když na sebe vzali obranu měšťácké republiky proti německému absolutismu.
Dav se v čelo levého křídla menševiků, jemuž se nepodařilo zvednouti se třebas jen k poněkud vážné úloze v revoluci, Martov zůstával v oposici proti politice Ceretelliho-Danově, bráně zároveň sblížení levých menševiků s bolševiky. Za oficiální menševictví jednal Ceretelli, za nímž šla nepochybná většina: předrevoluční vlastenci se snadno sjednotili s vlastenci únorové výzvy. Plechanov však měl vlastní skupinu, úplně šovinistickou, jež stála mimo stranu a dokonce mimo sovět. Skupina Martovova, která neopustila mateřské strany, neměla vlastního listu, stejně jako neměla své politiky. Martov, jako vždycky za velikých dějinných událostí, ztratil beznadějně hlavu a visel ve vzduchu. Revoluce roku 1917, stejně jako revoluce roku 1905, přešla, nepovšimnuvši si téměř tohoto vynikajícího muže.
Předsedou Petrohradského sovětu a později Ústředního výkonného výboru stal se téměř samočinně předseda menševické skupiny v dumě Čchejdze. Snažil se konati své povinnosti zcela svědomitě, zakrývaje svou stálou nejistotu nepříliš vtipným šprýmařstvím. Na něm lpěla nesmazatelná stopa jeho provincie. Hornaté Gruzínsko, země slunce, vinařů, rolníků, drobných šlechticů a nemnoha dělníků, vyneslo ze sebe velkou vrstvu levé inteligence, hbité, temperamentní, ale převážnou většinou se nepozvedující nad maloměšťácký obzor. Do všech čtyř dum vyslalo Gruzínsko za poslance menševiky a ve všech čtyřech dumských skupinách měli jeho poslanci úlohu vůdců. Gruzinsko se stalo Žirondou ruské revoluce. Obviňovali-li žirondisty XVIII. století z federalismu, skončili žirondisté Gruzínska, kteří začali obranou jednotného a nedělitelného Ruska - separatismem.
Z osobností, jež gruzínská Žironda vyzvedla, nesporně nejvíce vynikal poslanec druhé dumy Ceretelli, jenž se ihned po příjezdu z vyhnanství dal nejen v čelo menševiků, nýbrž i v čelo tehdejší sovětské většiny. Ani teoretik, ani žurnalista, ani vynikající řečník, byl a zůstal radikálem jihofrancouzského typu. V okolnostech parlamentní rutiny byl by se cítil jako ryba ve vodě. Ale narodil se v revoluční době a otrávil se za mlada douškem marxismu. Ze všech menševiků projevil v událostech revoluce v každém případě nejvíce rozmachu a úsilí, jak spojit rukáv s rukávem. Proto právě ze všech nejvíce napomáhal rozpadu únorového režimu. Čchejdze se docela podroboval Ceretellimu, třeba se některé chvíle lekal jeho doktrinářské přímočarosti, sbližující včerejšího revolucionáře-katoržana s konservativními zástupci měšťáctva.
Menševik Skobelev, děkující za svěží popularitu tomu, že byl poslancem poslední dumy, dělal dojem, a to nejen svým mladistvým vzezřením, studenta, hrajícího na domácí scéně úlohu státníka. Skobelev se věnoval jen tomu, aby hasil "výstřelky", odstraňoval místní spory a vůbec zamazával pukliny dvojvládí, dokud nebyl v neblahé úloze ministra práce vřaděn v květnovou koaliční vládu.
Mocnější osobností mezi menševiky byl Dan, starý pracovník strany, pokládaný vždy za druhou osobnost po Martovu. Jestliže menševictví vůbec vssálo do krve a morku mravy a ducha německé sociální demokracie z doby úpadku, činil Dan přímo dojem, že je člen vedení německé strany, že je Ebert v menším vydání. Německý Dan provedl v Německu po roce tu politiku, která se v Rusku nepovedla ruskému Ebertovi. Příčina však nebyla v lidech, nýbrž v podmínkách.
Hrál-li v orchestru sovětské většiny prim Ceretelli, hrál Liber na vřeštivý klarinet z plných plic, až se mu oči nalévaly krví. To byl menševik z židovského Dělnického svazu (Bundu), dávné revoluční minulosti, velmi upřímný, velmi temperamentní, velmi krasomluvný, velmi omezený a vášnivě se snažící ukázati se nezviklaným vlastencem a železným státotvorcem. Liber doslova sešel nenávistí k bolševikům.
Šik menševických vůdců lze uzavříti někdejším ultralevým bolševikem Vojtinským, význačným účastníkem první revoluce, který si odpykal nucené práce a rozešel se v březnu pro vlastenectví se stranou. Přimknuv se k menševikům, stal se bolševikožroutem z povolání. Nedostávalo se mu jen temperamentu, aby se ve štvanici proti někdejším straníkům vyrovnal Liberovi.
Štáb národníků byl právě tak málo stejnorodý, byl však daleko méně významný a výrazný. Tak zvaným lidovým socialistům, kteří byli nejpravějším křídlem, byl v čele starý emigrant Čajkovskij, jenž se bojovným šovinismem rovnal Plechanovu, nemaje však ani jeho schopností, ani jeho minulosti. Vedle něho stála stařena Breško-Breškovská, již eseři nazývali babičkou ruské revoluce, která se však horlivě snažila státi se kmotrou ruské protirevoluce. Přestárlý anarchista Kropotkin, který si z mladých let uchoval slabost pro národníky, užil války, aby desavoval všechno, čemu učil bezmála po půl století: popiratel státu podporoval Dohodu a popíral-li ruské dvojvládí, nečinil tak pro bezvládí, nýbrž pro samovládu měšťáctva. Avšak tito staříci měli spíše dekorativní význam, třebaže Čajkovskij později, za války proti bolševikům, stál v čele jedné z bílých vlád, vydržovaných Churchillem.
První místo mezi esery, daleko před jinými, nikoli však ve straně, nýbrž nad stranou, zaujal Kerenskij, člověk bez jakékoli stranické minulosti. Setkáme se ještě nejednou s touto prozřetelností vyvolenou postavou, jejíž silou v období dvojvládí bylo spojení slabin liberalismu se slabinami demokracie. Formální vstup Kerenského do strany eserů nezměnil nic na jeho pohrdavém chování k stranám vůbec; měl se za přímého vyvolence národa. Ale vždyť tou dobou také eserská strana přestala býti stranou, stavši se ohromnou, opravdu národní nickou. V Kerenském nalezla vůdce sobě rovného.
Budoucí ministr zemědělství a později předseda Ústavodárného shromážděni Černov, byl nepochybně nejrepresentativnější postavou staré eserské strany a ne náhodou byl pokládán za jejího oduševňovatele, teoretika a vůdce. Jsa mužem značných vědomostí, avšak vědomostí bez jednotného spětí, spíše sčetlý než vzdělaný, měl vždy pohotově neomezenou zásobu vhodných citátů, jež dlouho naplňovaly podivem obrazotvornost ruské mládeže, aniž ji čemu naučily. Jenom na jedinou otázku neměl tento hovorný vůdce odpovědi: koho vede a kam? Eklektické formulky Černovovy, vyšnořené morálkou a veršíčky, sjednocovaly načas pestré obecenstvo, které vždycky v kritické chvíle tíhlo v různé strany. Ký div, kladl-li Černov samolibě svou metodu formování strany proti leninskému "sektářství".
Černov přibyl ze zahraničí pět dní po příjezdu Leninově: Anglie jej konec konců propustila. Na přemnohá uvítání v sovětě vůdce největší strany odvětil nejdelší řečí, o níž Suchanov, zpola eser, zaznamenal: "Nejenom já, ale i mnozí jiní eserští vlastenci svrašťovali tvář a vrtěli hlavami, že jaksi nepříjemně zpívá, že je podivně strojený, přimhuřuje očka a mluví do nekonečna páté přes deváté." Celá další činnost Černovova v revoluci se rozvinula podle tónu jeho první řeči. Po několika pokusech postaviti se zleva proti Kerenskému a Ceretellimu, Černov, přitisknutý se všech stran, vzdal se bez boje, očistil se ze svého emigrantského zimmerwaldismu, vstoupil do kontaktní komise a později i do koaliční vlády. Všechno, co dělal, se míjelo úspěchu. Proto se rozhodl pro vyhýbavost. Zdržeti se hlasování bylo mu formou politické existence. Jeho autorita od dubna do října tála ještě rychleji, než řady jeho strany. Při všem rozdílu, který byl mezi Černovem a Kerenským, vzájemně se nenávidějícími, vězeli oba svými kořeny cele v předrevoluční minulosti, ve staré ruské, zpráchnivělé společnosti, v bezšťávné a náročné inteligenci, jež hořela touhou poučovati lidové masy, poručníkovat je a prokazovati jim dobrodiní, která však byla úplně neschopná, dbáti jejich hlasu, pochopiti je a poučiti se u nich. A bez toho není revoluční politiky.
Avksentěv, vynášený stranou na nejvyšší místa revoluce, předseda Výkonného výboru rolnických zástupců, ministr vnitra, předseda zatímního parlamentu - to byla již úplná karikatura politika: okouzlující učitel slovesnosti na dívčím gymnasiu v Orle - toť vše, co lze o něm říci. Pravda, jeho politická činnost byla daleko zlovolnější než jeho osoba.
Velký, ale více zákulisní význam měl ve skupině eserů a vedoucím sovětském jádru Goc. Terorista, pocházející ze známé revoluční rodiny, byl méně náročný a byl věcnější než jeho nejbližší političtí přátelé. Ale jako tak zvaný "praktik" spokojoval se věcmi kuchyně a velké otázky ponechával jiným. Ostatně třeba podotknouti, že nebyl ani řečník, ani spisovatel a že jeho hlavním zdrojem byla osobní autorita, vykoupená lety nucené trestanecké práce.
V podstatě jsme vyjmenovali všechny, jež bylo možno z vůdčího kruhu národníků vyjmenovat. Dále jdou už úplně náhodné postavy jako Šilipovskij, o němž nikdo nedovedl vysvětliti, proč se vlastně dostal na sám vrch únorového Olympu; rozhodující význam měl patrně jeho stejnokroj námořního důstojníka.
Vedle oficiálních vůdců dvou vládnoucích stran bylo ve Výkonném výboru nemálo mužů "divokých", samostatně postupujících, účastníků minulého hnutí různých jeho etap, lidí, kteří se odklonili od boje dávno před převratem a nyní, po spěšném návratu pod prapor vítězné revoluce, nespěchali navléknout na sebe stranické jařmo. Ve všech základních otázkách šli divocí po linii sovětské většiny. První dobu jim náležela dokonce vedoucí úloha. Ale tou měrou, jak se vraceli z vyhnanství a z emigrace oficiální vůdci, byli neorganisovaní zatlačeni na druhá místa, politika nabývala tvarů, stranickost nabyla svých práv.
Odpůrci Výkonného výboru z tábora reakce ukazovali později nejednou na převahu neruských národností ve výboru: Židů, Gruzínců, Lotyšů, Poláků a j. Třebaže proti celé mase Výkonného výboru byly neruské národnosti zcela malým zlomkem, je nepochybné, že zaujímaly místo velmi význačné v předsednictvu, v různých výborech, mezi referenty a pod. Poněvadž inteligence uhnětených národů, soustředěná převážně v městech, plnila hojně revoluční řady, ký div, byl-li ve starším pokolení revolucionářů počet příslušníků cizích národností zvláště význačný. Jejich zkušenost, třebas nebyla vždy valné ceny, působila na to, že byli nepostradatelní při zřizování nových společenských útvarů. Avšak docela nesmyslné jsou pokusy odvozovati politiku sovětů i chod celé revoluce od domnělé převahy příslušníků cizích národností. Nacionalismus odhaluje i tu své pohrdání skutečným národem, totiž lidem, zobrazuje jej v období jeho velikého národního probuzení jako prostého ťulpasa v cizích a náhodných rukou. Avšak proč a jak se stalo, že příslušníci cizích národností nabyli takové zázračné moci nad miliony ruského kmene? Věru, právě ve chvíli pronikavého dějinného převratu masa národa nezřídka staví do svých služeb živly, které ještě včera byly uhněteny a proto s největší pohotovostí plní nové úkoly. Nikoli cizorodci vedou revoluci, nýbrž národní revoluce užívá cizorodců. Tak bývalo i za velkých reforem, vykonávaných shora. Politika Petra I. nepřestala býti národní, když upoutávala, odvracejíc se od starších cest, k svým službám cizorodce a cizince. Mistři z německého předměstí a holandští lodníci vyjadřovali v tomto období potřeby národního rozvoje Ruska lépe než ruští popi, natahaní sem kdysi Řeky, nebo moskevští bojaři, stěžující si rovněž na cizorodou přesilu, ač sami pocházeli z cizorodců, kteří dávali tvar ruskému státu. Ať tak či onak, cizorodá inteligence roku 1917 se rozdělovala na tytéž strany jako pravá ruská inteligence, trpěla týmiž nedostatky a dělala tytéž chyby, při čemž byli to mezi menševiky a esery právě cizorodci, kteří se zvláště řevnivě blýskali obranou a jednotou Ruska.
Tak vypadal Výkonný výbor, nejvyšší orgán demokracie. Dvě strany, které ztratily iluse, ale uchovaly si předsudky, se štábem vůdců, neschopných přejíti od slova k činu, octly se v čele revoluce, jíž bylo předurčeno roztrhnouti pouta století a klásti základy nové společnosti. Všechna činnost kompromisníků se stala řetězem palčivých rozporů, vyčerpávajících lidové masy a připravujících křeče občanské války.
Dělníci, vojáci a rolnici pojímali události vážně. Měli za to, že sověty jimi ustavené musí se hned chopiti práce za odstranění oněch běd, které zrodily revoluci. Všichni šli do sovětů. Každý přicházel s tím, co ho nejvíc tlačilo. A koho by něco nebylo tlačilo? Žádali rozhodnutí, doufali v pomoc, čekali spravedlnost, naléhali na odvetu. Žadatelé, stěžovatelé, prosebníci, odhalovatelé myslili, že teď konečně zaměnili nepřátelskou moc svojí mocí. Lid sovětu věří, lid jest ozbrojen, tedy sovět je opravdu mocí. Tak rozuměli věci a neměli snad pravdu? Nepřetržitý proud vojáků, dělníků, manželek narukovaných, drobných trhovců, zaměstnanců, matek a otců otvíral a zavíral dveře, hledal, dotazoval se, žádal a nutil, aby se zakročilo, mnohdy přesně ukazoval, jak se to má udělat, a měnil sovět opravdu v revoluční moc. "To nikterak nebylo zájmem a v žádném případě úmyslem samého sovětu", stěžuje si známý nám Suchanov, jenž, rozumí se, "bojoval proti tomuto procesu ze všech sil". A s úspěchem? Žel, musí hned uznat, že "sovětský aparát mimoděk, automaticky začal vytlačovat oficiální státní stroj, pracující stále víc a více naprázdno". A co dělali doktrináři kapitulace, mechanici marného běhu stroje? "Bylo třeba se smiřovat a ujímat se těch a oněch úkonů správy," uznává melancholicky Suchanov, "a zároveň podporovat zdání, že řízení má Marijinský palác." Hle, čím se tito lidé zabývali v zbídačelé zemi, zachvácené plamenem války a revoluce: maškarními opatřeními ochraňovali prestiže vlády, kterou lid organicky svrhoval. Ať padne revoluce, jen ať žije zdání!… Ale zatím moc, kterou vyháněli dveřmi, lezla k nim zpět oknem, zastihujíc je po každé překvapeny a stavějíc je do směšného nebo nedůstojného světla.
Ještě v noci na 28. února Výkonný výbor zastavil monarchický tisk a zavedl pro noviny censuru. Ozvaly se protesty, zvláště hlučně křičeli ti, kteří si uvykli zavírat ústa všem. Po několika dnech se Výbor znovu srazil s věcí svobody tisku: povolit vycházení reakčních novin čili nic? Vznikly rozepře. Doktrinář druhu Suchanovova byli pro úplnou svobodu tisku. Čchejdze nejprve nesouhlasil: jak je možno ponechávat bez kontroly zbraně smrtelným nepřátelům? Nikoho, mimochodem řečeno, ani nenapadlo ponechati rozhodnutí vládě. Bylo by to také marné: sazeči uznávali jenom směrnice sovětu. 5. března Výkonný výbor potvrdil: pravé tiskoviny zastavit, vydávání nových novin závisí na svolení sovětu. Ale již 10. března bylo usnesení pod nátlakem měšťáckých vrstev změněno. "Stačily tři dni, aby se přišlo k rozumu", jásal Suchanov. Lichý jásot! Tisk není nad společností. V podmínkách jeho existence za revoluce obráží se chod revoluce samé. Nabývá-li revoluce, či může-li nabýti povahy občanské války, nepřipustí žádný z bojujících táborů existenci nepřátelského tisku v okruhu své moci, stejně jako nevydá dobrovolně ze svých rukou kontroly nad arsenály, železnicemi či tiskárnami. V revolučním boji je tisk jenom jedním druhem zbraní. Právo na slovo není v žádném případě větší, než právo na život. Revoluce však přisvojuje si i to. Lze vytknouti jako zákon: revoluční vlády jsou tím liberálnější, tím trpělivější, tím "velkomyslnější k reakci, čím ploštější jejich program, čím více jsou spjaty s minulostí, čím konservativnější jejich úloha. A naopak: čím ohromnější úkoly, čím více získaných práv a zájmů porušují, tím soustředěnější je revoluční moc, tím nepokrytější její diktatura. Aťsi je to dobré nebo zlé, ale jen takovýmito cestami se bralo dosud lidstvo vpřed.
Sovět měl pravdu, chtěl-li v svých rukou udržet kontrolu tisku. Avšak proč se tak snadno toho vzdal? Proto, že se vůbec vzdal vážného boje. Mlčel k otázce míru, půdy, ba i republiky. Postoupiv moc konservativnímu měšťáctvu, neměl ani důvodu se obávat pravého tisku, ani možnosti proti němu bojovat. Zato už po několika málo měsících účtovala vláda nemilosrdně za podpory sovětu s levým tiskem. Listy bolševiků byly zastavovány jeden za druhým.
7. března Kerenskij deklamoval v Moskvě: "Mikuláš II. je v mých rukou… Maratem ruské revoluce nikdy nebudu… Mikuláš II. pod mým osobním dohledem bude přepraven do Anglie…" Dámy jej zahrnuly květy, studenti tleskali. Ale nižší vrstvy byly tím rozechvěny. Ještě v žádné vážné revoluci, to jest takové, která měla co ztratit, se nestalo, aby vypustila svrženého monarchu za hranice. Dělníci a vojáci bez ustání žádali: uvěznit Romanovce. Výkonný výbor pocítil, že v této věci není co žertovat. Bylo rozhodnuto, že věci Romanovců se má chopit sovět: vládě takto bylo bez obalu projeveno, že není hodna důvěry. Výkonný výbor rozeslal příkaz na všechny železniční tratě, aby Romanov nebyl propuštěn: hle, proč carský vlak bloudil po tratích. Jeden z členů Výkonného výboru, dělník Gvozděv, pravý menševik, byl vyslán, aby Mikuláše zatkl. Kerenskij byl desavuován a s ním i vláda. Ale ta neodstoupila, nýbrž mlčky se podrobila. Již 9. března referoval Čchejdze Výkonnému výboru, že se vláda "zřekla" úmyslu vyvézti Mikuláše do Anglie. Carská rodina byla v Zimním paláci prohlášena za uvězněnu. Tak si Výkonný výbor kradl moc sám z pod podušky. Ale z fronty přicházel stále naléhavěji požadavek: dopravit bývalého cara do Petropavlovské pevnosti.
Revoluce, toť bylo vždy vlastnické přeskupování, a to nejen cestou zákonodárství, nýbrž i cestou masových záborů. Agrární revoluce se vůbec nikdy jinak v dějinách neprovedla: legální forma byla vždy provázena červeným kohoutem. V městech byl význam záborů menší: úkolem měšťáckých revolucí nebylo otřásti měšťáckým vlastnictvím. Avšak nebylo snad dosud revoluce, v níž by se masy nebyly zmocnily pro veřejné účely budov, náležících dříve nepřátelům lidu. Hned po únorovém převratu vyvstaly z podzemí strany, vznikly odborové svazy, konaly se neustále schůze, každá čtvrť volila svůj sovět - všem bylo třeba místností. Organisace zabíraly neobývané vily carských ministrů nebo prázdné paláce carských baletek. Postižení si stěžovali nebo zakročovaly úřady z vlastního podnětu. Ale protože moc měli v podstatě ti, kteří zabírali a moc oficiální byla jen vidinou, musili se prokurátoři obracet na konec k témuž Výkonnému výboru s žádostí, aby byla uznána porušená práva baletčina, jejíž nepříliš složité úkony se platily štědře z národních peněz. V chod, rozumí se, byla uvedena koaliční komise, ministři zasedali, byró Výkonného výboru se radilo, k záborcům se vysílaly delegace - a věc se táhla měsíce.
Suchanov oznamuje, že jako "levý" neměl nic proti nejradikálnějším zákonným zásahům do práva vlastnictví, zato byl "rozhořčeným nepřítelem jakýchkoliv záborů". Takovou chytračinou zakrývali obyčejně neblazí leví svou neschopnost. Opravdová revoluční vláda byla by nepochybně mohla omeziti chaotické zábory na nejmenší míru včasným vydáním nařízení o zabrání místností. Ale leví kompromisníci vydali moc fanatikům vlastnictví, aby pak masám marně kázali o úctě k revoluční zákonnosti… pod širým nebem. Podnebí Petrohradu není příznivé platonismu.
Fronty na chléb daly poslední popud k revoluci. Ale byly také první hrozbou novému režimu. Již v ustavující schůzi sovětu se usneslo zvoliti vyživovací komisi. Vláda se málo starala, jak vyživiti hlavní město. Nebyla by neráda, kdyby bylo zkroceno hladem. Úkol připadl i nadále sovětu. K svým službám měl hospodáře i statistiky s několika lety prakse v hospodářských a správních orgánech měšťáctva. Byli to většinou menševici pravého křídla, jako Groman a Čerevanin nebo bývalí bolševici, kteří se odklonili daleko doprava, jako Bazarov a Avilov. Jedva se však střetli tváří v tvář s úkolem výživy hlavního města, a již byli vší situaci nuceni navrhovat velmi radikální opatření proti lichvě a k organisaci trhu. V několika zasedáních sovětu přijata byla celá soustava opatření "válečného socialismu", mezi nimi jedno, jímž se všechny moučné zásoby prohlašují za státní majetek, dále ustanovení o pevných cenách na mouku i průmyslové výrobky, o státní kontrole výroby a řádné výměně zboží s vesnicí. Vůdci Výkonného výboru se starostlivě dívali druh na druha; nevědouce, co by navrhli jiného, připojili se k radikálním resolucím. Členové koaliční komise je rozpačitě postupovali vládě. Vláda slibovala, že je prozkoumá. Ale ani kníže Lvov, ani Gučkov, ani Konovalov nebyli ochotni kontrolovat, rekvirovat a všemožně omezovat sebe a své přátele. Všechna hospodářská usnesení sovětu se rozbíjela o trpný odpor státního ústrojí, pokud nebyla samočinně prováděna místními sověty. Jediný praktický zákrok, jejž provedl v oblasti zásobování petrohradský sovět, záležel v omezení spotřebitelově maximálním výdejem: jeden a půl libry pro osoby tělesně pracující, libru pro ostatní. Pravda, toto omezení nezměnilo ještě nic na skutečném zásobovacím rozpočtu obyvatelstva hlavního města: libru a libru a půl - žít ještě lze. Strasti denního hladovění teprve přijdou. Revoluce bude musit po léta utahovat stále pevněji opasek kolem sesychajícího se žaludku. Přetrpí tuto zkoušku. Nyní ji nemučí ještě hlad, ale nejistota, neurčitost kursu, obava ze zítřka. Hospodářské obtíže, zostřené dvaatřiceti měsíci války, buší na dveře a na okna nového režimu. Rozrušená doprava, nedostatek různých surovin, značná opotřebovanost inventáře, porušená výměna zboží, vše to vyžaduje smělých a neprodlených opatření. Docházejíce k nim po stránce hospodářské, smířlivci je znemožňovali po stránce politické. Každý hospodářský problém, jemuž se zpěčovali, byl odsouzením dvojvládí a každé rozhodnuti, jež musili podepsat, nesnesitelně jim pálilo do prstů.
Velikou zkouškou sil a vztahů byla otázka osmihodinné pracovní doby. Povstání zvítězilo, ale obecná stávka trvá. Dělníci vážně mají za to, že změna režimu musí přinésti změny v jejich bytí. To vzbuzuje naráz obavu nových vládců, liberálů i socialistů. Vlastenecké strany a noviny vrhají heslo: "Vojáci do kasáren, dělníci do dílen !" Znamená to, že všechno zůstane při starém ? táží se dělníci. Prozatím - odpovídají rozpačitě menševici. Ale dělníci rozumějí: nebude-li změn hned, později jich teprve nebude. Měšťáctvo to ponechává socialistům, aby si věc s dělníky vyřídili. Výkonný výbor, dovolávaje se toho, že dobyté vítězství "zajišťuje dostatečnou měrou posici revoluční třídy v jejím revolučním boji" - avšak vpravdě: nechopili se moci liberální statkáři? - usnáší se 5. března, že se opět začne pracovati v petrohradském obvodu. Dělníci do dílen! Taková byla síla obrněného egoismu vzdělaných tříd, liberálů i s jejich socialisty. Tito lidé věřili, že miliony dělníků a vojáků, podnícené k povstání nezdolným náporem nespokojenosti a nadějí, se smíří po vítězství pokorně se starými podmínkami života. Z dějinných knih vůdci nabyli přesvědčení, že v minulých revolucích tomu tak bylo. Avšak ne, ani v minulosti nikdy tomu tak nebylo. Třebas pracující lid byl vháněn do dřívější stáje, dálo se to vždy jen oklikou, přes mnohé porážky a obelstěním. Hrozný sociální rub převratů postřehl ostře Marat. Proto také byl tak zostouzen oficiálními dějepisci. "Revoluci dělají a podpírají jen nižší třídy společnosti - psal měsíc před převratem 10. srpna 1792 - všichni tito zbídačení, jež nestoudné bohatství štve jako zvěř a jež Římané s cynismem jim vlastním nazvali kdysi proletariátem." Co však dá revoluce zbídačeným? "Dobyvši zprvu určitého úspěchu, bude hnutí na konec poraženo; vždy se mu nedostává vědomostí, pevnosti, prostředků, zbraní, určitého akčního plánu; zůstane bezbranným proti spiklencům, majícím zkušenost, pružnost a chytrost." Ký div, nechtěl-li být Kerenskij Maratem ruské revoluce?
Jeden z někdejších kapitánů ruského průmyslu, V. Auerbach vypravuje rozhořčeně, že "nižší vrstvy chápaly revoluci jako nějaký masopust: služka na příklad se ztratila na celé dny, procházela se ověšena rudými stuhami, vozila se v automobilu, vracela se až k ránu, aby se umyla a hned se zase šla toulat." Je zajímavé, že vypravěč, snaže se ukázati znemravňující účinek revoluce, líčí chování služčino takovými tahy, které, až snad na rudé stuhy, vystihuje tak věrně obvyklý život buržoasní patricijky. Ano, revoluci chápou uhnětení jako svátek nebo jako předvečer svátku a první hnutí domácích otrokyň probuzených revolucí záleží v tom, jak zeslabit jařmo každodenní, ponižující, skličující a zoufalé nevole. Dělnická třída se celkem nemohla a nechtěla utěšiti jenom rudými stuhami jakožto symbolem vítězství - jiných. Závody Petrohradu prošla vlna vzrušení. Nemálo závodů přímo odmítlo se podrobit rozhodnutí sovětu. Jíti do dílen jsou ovšem dělníci ochotni, neboť musí ;ale za jakých podmínek? Dělnici žádali osm hodin práce denně. Menševici se dovolávali roku 1905, kdy se dělníci pokusili naráz provésti osm hodin práce denně a byli poraženi. "Boj na dvě strany, s reakcí a kapitalisty, není v silách proletariátu." To byla jejich hlavní myšlenka. Menševici, celkem vzato, uznávali pro budoucnost nutnost rozkolu s měšťáctvem. Ale toto čistě teoretické uznání nezavazovalo k ničemu. Měli za to, že rozkol se nesmí uspišovat. A protože se měšťáctvo nevrhá do tábora reakce vášnivými frázemi řečníků a žurnalistů, nýbrž samostatným hnutím pracujících tříd, stavěli se menševici všemi silami proti hospodářskému boji dělníků a rolníků. "Pro dělnickou třídu - hlásali - nejsou teď sociální otázky na prvním místě. Teď si dělnická třída dobývá politické svobody." Ale v čem tato pomyslná svoboda záleží, dělníci nemohli postihnout. Chtěli nejprve trochu svobody pro své svaly a nervy. I naléhali na pány. Jaká ironie: zrovna v den 10. března, kdy menševické noviny psaly, že osm hodin práce denně není na denním pořádku, sdružení továrníků a podnikatelů, jež už před tím bylo nuceno vstoupit do oficiálního styku se sovětem, prohlásilo, že souhlasí se zavedením osmi hodin práce denně a se zřízením organisace továrních a závodních rad. Průmyslníci projevili víc prozíravosti, než demokratičtí strategové sovětu. Ký div, že na závodech stáli páni tváří v tvář dělníkům, kteří neméně než v polovině petrohradských závodů, z nichž byla většina velkozávodů, opouštěli jako jeden muž po osmi hodinách práce dílnu. Brali si sami, co jim odpírala vláda i sověty. Když liberální tisk s pohnutím srovnával gesto ruských průmyslníků z 10. března s gestem francouzské šlechty ze dne 4. srpna roku 1789, byl dějinné pravdě mnohem blíže, než sám myslil: podobně jako feudálové z konce XVIII. století, ruští kapitalisté jednali pod tlakem nutnosti a dočasným ústupkem doufali si zabezpečiti náhradu ztrát v budoucnu. Jeden z kadetských publicistů, nedbaje, že porušuje oficiální lež, uznal zpříma: "Na neštěstí menševiků bolševici již přiměli terorem sdružení továrníků k souhlasu s neprodleným zavedením osmi hodin práce denně." V čem teror záležel, víme již. Bolševičtí dělníci zaujímali v hnutí nepochybně první místo. A zase, tak jako v rozhodných dnech únorových, převážná většina dělnictva šla za nimi.
S velmi smíšeným pocitem zaznamenal sovět, vedený menševiky, ohromné vítězství, jehož se dosáhlo v podstatě proti němu. Pohmoždění vůdci musili však udělat ještě další krok vpřed a navrhnouti zatímní vládě, aby vydala před Ústavodárným shromážděním nařízení, že se zavádí osm hodin práce denně v celém Rusku. Ale vláda, po dohodě s podnikateli, se zdráhala a vyčkávajíc lepších dnů, odepřela splnit požadavek, podaný jí bez jakékoliv naléhavosti.
V moskevské oblasti začal se týž boj, ale nabyl rázu více vleklého. I tu žádal sovět přes odpor dělníků, aby se znovu nastoupilo do práce. Na jednom velkém závodě hlasovalo pro resoluci, prohlašující se proti skončení stávky, 7 tisíc hlasů proti 6 tisícům. Podobně odpovídaly i jiné podniky. 10. března sovět potvrdil ještě jedenkráte povinnost neprodleně se vrátit do práce. Ač ve většině závodů se poté pracovati počalo, téměř všude se rozvinul boj za zkrácení pracovní doby. Dělníci opravovali své předáky činy. Dlouho se zpěčující moskevský sovět musil konečně 21. března zavésti osm hodin práce denně vlastní vyhláškou. Průmyslníci se hned podrobili. Na venkově protáhl se boj až do dubna. Sověty téměř všude nejprve zdržovaly a odporovaly, potom pod tlakem dělníků začínaly jednati s podnikateli; tam, kde podnikatelé nesouhlasili, byly sověty nuceny samostatně naříditi zavedení osmi hodin práce denně. Jaká trhlina v soustavě!
Vláda úmyslně zůstávala stranou. Zatím se začala za řízení liberálních vůdců zuřivá kampaň proti dělníkům. Aby dělníky zlomili, rozhodli se, že proti nim poštvou vojáky. Zkrácení pracovního dne je přece tolik, jako oslabení fronty. Což je snad možné myslit za války jenom na sebe? Počítají snad v zákopech hodiny? Jakmile majetné třídy vstoupí na cestu demagogie, nezastaví se před ničím. Agitace nabyla divokosti a brzy byla přenesena do zákopů. Voják Pirejko v svých vzpomínkách z fronty uznává, že agitace, vedená hlavně novopečenými socialisty z důstojníků, nebyla neúspěšná. "Ale všechno neštěstí důstojnického sboru, snažícího se poštvat vojáky proti dělníkům, by]o v tom, že byli důstojníky. Příliš čerstvou byla ještě vzpomínka každého vojáka, čím mu byl důstojník v minulosti." Nejostřejšího rázu však nabyla štvanice proti dělníkům v hlavním městě. Průmyslníci, spolu s kadetským vedením, našli neomezené prostředky a síly k agitaci mezi posádkou. "Kolem dvacátého", vypravuje Suchanov, "bylo lze vidět na všech rozích, v tramvajích, na kterémkoli veřejném místě dělníky a vojáky v zuřivých hádkách." Docházelo i na pěstní potyčky. Dělníci pochopili nebezpečí a dovedně je odráželi. Stačilo, aby řekli pravdu, pověděli číslice válečných zisků, ukázali vojákům závody a dílny s rachotem strojů, pekelným žárem pecí - svou neustálou frontu, jíž přinášeli nesčíslné oběti. Na podnět dělníků se začaly pravidelné exkurse oddílů posádky do závodů, zvláště do těch, které pracovaly na vojenských dodávkách. Voják se díval a naslouchal, dělník ukazoval a vysvětloval. Exkurse se končily slavnostním sbratřováním. Socialistické noviny otiskovaly přečetné resoluce vojenských oddílů, mluvící o jejich nerozborné solidaritě s dělníky. K polovici dubna předmět sporu zmizel ze sloupců novin úplně. Měšťácký tisk se odmlčel. Takto po vítězství hospodářském dělníci dobyli vítězství politického a mravního.
Události spjaty s bojem za osm hodin práce denně, měly veliký význam pro všechen další rozvoj revoluce. Dělníci si dobyli několika svobodných hodin v týdnu na četbu, schůze a rovněž i cviky s puškou, jež se dály pravidelně od té chvíle, co byla ustavena dělnická milice. Po tak pronikavé zkušenosti začali si dělníci všímat lépe sovětských předáků. Autorita menševiků značně utrpěla. Bolševici zesíleli v závodech, zčásti i v kasárnách. Voják se stal vnímavějším, chápavějším, opatrnějším: pochopil, že ho kdosi podpichuje. Věrolomný záměr demagogie se obrátil proti jejím podněcovatelům. Místo odcizení a nepřátelství došlo na těsnější svazek mezi dělníky a vojáky.
Vláda, pres idylu koalice, sovět nenáviděla, nenáviděla jeho vůdce a jejich poručnictví. Odhalila to při první příležitosti. Protože sovět konal úplně vládní úkony, k tomu na žádost vlády samé, bylo-li třeba uklidňovat masy, žádal jeho Výkonný výbor, aby mu byla poskytnuta malá částka na výdaje. Vláda odepřela a přes opětné naléhání sovětu stála na svém: nemůže vydávat státní peníze "soukromé organisaci". Sovět zmlkl. Rozpočet sovětu dolehl na dělníky, neochabující v peněžních sbírkách na potřeby revoluce.
Zároveň obě strany, liberálové a socialisté, zachovávali dekorum naprosto vzájemného přátelství. Na Všeruské konferenci sovětů bylo prohlášeno, že dvojvládí vlastně žádné není. Kerenskij ujišťoval delegáty armády, že mezi vládou a sovětem je úplná jednota v úkolech i cílech. Neméně horlivě popírali dvojvládí Ceretelli, Dan i jiní sovětští sloupové. Lží usilovali o upevnění režimu, na lži vybudovaného.
Ale režim se kolísal hned od prvních týdnů. Vůdci byli neúnavní v organisačních kombinacích: usilovali opříti se o nahodilé zástupce proti mase, o vojáky proti dělníkům, o nové dumy, zemstva a družstva proti sovětům, o venkov proti hlavnímu městu a na konec o důstojníky proti lidu.
Sovětský útvar neobsahuje žádnou mystickou sílu. Není nikterak prost chyb, jaké má každé zastupitelstvo, chyb nezbytných, pokud je zastupitelstvo nezbytné. Ale jeho síla je v tom, že všechny tyto chyby obmezuje na míru nejmenší. Lze s jistotou říci - a zkušenost to brzo potvrdí - že každé jiné zastupitelstvo, atomisující masu, vyjadřovalo by v revoluci skutečnou vůli masy nesrovnatelně hůře a s daleko větším opožděním. Ze všech útvarů revolučního zastupitelstva je sovět útvarem nejpružnějším, nejpřímějším a nejprůzračnějším. Ale přece je to jenom útvar. Nemůže dáti víc, než jsou schopny vložiti do něho té či oné chvíle masy. Zato může usnadniti pochopení učiněných chyb a jejich nápravu. V tom také záležela jedna z nejvážnějších záruk rozvoje revoluce.
Jaké však byly politické vyhlídky Výkonného výboru? Vyhlídky důsledně promyšlené měl sotva který jeho vůdce. Suchanov později ujišťoval, že podle jeho plánu postupovala se moc měšťáctvu jen nakrátko, aby demokracie, až zesílí, mohla tuto moc tím jistěji odebrat. Avšak tato konstrukce, sama o sobě naivní, je zřejmě retrospektivní. Jisté je, že své doby nebyla vyjádřena nikým. Třebas kolísání Výkonného výboru nevzalo za vedení Ceretelliho za své, bylo alespoň vřaděno v soustavu. Ceretelli nepokrytě prohlásil, že bez silné měšťácké moci hrozí revoluci nezbytná záhuba. Demokracie se musí spokojit nátlakem na liberální měšťáctvo, bráníc se tomu, aby je neprozřetelným krokem nevrhla do tábora reakce, nýbrž naopak, podporujíc je, pokud bude upevňovati vymoženosti revoluce. Konec konců musil tento neurčitý režim skončiti měšťáckou republikou se socialisty, dělajícími parlamentní oposici.
Kamenem úrazu vůdců nebyla tak perspektiva, jako běžný akční program. Kompromisníci slibovali masám, že dosáhnou na měšťáctvu "nátlakem" demokratické vnitřní i zahraniční politiky. Není pochyby, že pod tlakem lidových mas učinily vládnoucí třídy nejednou v dějinách ústupky. Ale nátlak je konec konců tolik, jako hrozba vypuditi panující třídu od moci a zaujmouti její místo. Ale právě této zbraně u demokracie nebylo. Demokracie sama postoupila měšťáctvu moc. Ve chvíle srážek demokracie nehrozila, že se chopí moci, ale naopak, měšťáctvo strašilo, že se moci zřekne. Tato hlavní páka v mechanice nátlaku byla v rukou měšťáctva. Tím se také vysvětluje, že vláda při vší své bezmocnosti odporovala s úspěchem všemu poněkud jen vážnému úsilí sovětských špiček.
K polovici dubna Výkonný výbor se ukázal příliš širokým orgánem pro politické taje vedoucího jádra, které svou tvář definitivně obrátilo k liberálům. Zvoleno bylo byró výhradně z pravých obránců vlasti. Od této chvíle se velká politika dělala v kruhu mezi sobě rovnými. Zdálo se, že všechno přichází do pořádku a upevňuje se. Ceretelli vládl v sovětech neomezeně. Kerenskij stoupal výš a výš. Ale právě v tu chvíli počaly se zřetelně ukazovat první znepokojivé příznaky dole, v masách. "Je ustrnující," píše Stankěvič, blízký Kerenského kroužku, "že právě ve chvíli, kdy se výbor organisoval, kdy odpovědnost za práce převzalo byró, zvolené jen ze stran obránců vlasti, že právě té chvíle vypustil výbor z rukou vedení nad masou, která se od něho odklonila." Ustrnující? Nikoli, je to jenom zákonné.