Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917


2. Carské Rusko ve válce

Účastenství Ruska ve válce mělo protismyslné důvody i cíle. Krvavý boj se vedl v podstatě o světové panství. Po této stránce byl nad síly Ruska. Tak zvané vojenské cíle Ruska (turecké úžiny, Halič, Arménsko) byly provinciální povahy a mohly být rozřešeny jen mimochodem podle toho, jak byly ve shodě se zájmy rozhodujících účastníků války.

Zároveň však se nemohlo Rusko jako velmoc neúčastnit pranice pokročilých kapitalistických zemí, stejně jako nemohlo v předcházejícím období nebudovat závody, továrny, železnice, rychlopalné zbraně a letadla. Ne řídké spory mezi ruskými dějepisci novější školy o tom, jakou měrou Rusko uzrálo k novodobé imperialistické politice, upadají často do scholastiky, neboť patří na Rusko na mezinárodním jevišti isolovaně jako na samostatného činitele. Zatím bylo ono jenom článkem soustavy.

Indie účastnila se války podstatou i způsobem jako osada Anglie. Zasazeni Číny do války, formálně "dobrovolné" ‚ bylo vpravdě zasažením otroka do panské pračky. Účast Ruska byla asi někde uprostřed mezi účastí Francie a účastí Cíny. Rusko platilo takto svůj díl za právo být ve spolku s pokročilými zeměmi, to jest v podstatě za své právo být privilegovanou osadou svých spojenců; ale zároveň i za své právo rdousit a loupit Turecko, Persii, Halič a vůbec slabší a zaostalejší země, než bylo samo. Dvojklaný imperialismus ruského měšťáctva byl ve svém jádru agenturou druhých mocnějších světových sil.

Čínské vydřidušství je klasickým typem nacionální buržoasie, která se zařídila jako agenturní prostředník mezi zahraničním finančním kapitálem a hospodářstvím vlastní země. V světové hierarchii států zaujímalo Rusko před válkou značně vyšší postavení než Čína. Jaké místo by bylo zaujalo po válce, nebýt revoluce, je jiná otázka. Avšak jak ruská samovláda, tak ruské měšťáctvo se vyznačovaly stále zřetelnějšími rysy vydřidušství: žily a tyly ze svazku se zahraničním imperialismem, sloužily mu a bez jeho opory se nemohly udržet. Pravda, konec konců se neudržely ani s jeho oporou. Zpola kompradorské ruské měšťáctvo mělo světové imperialistické zájmy, jsouc podobno agentu, pracujícímu za procenta a žijícímu zájmy svého pána.

Nástrojem války je armáda. Protože každá armáda se jeví v nacionální mytologii jako nepřemožitelná, vládnoucí třídy Ruska neviděly, proč by měly dělat výjimku s armádou carskou. V pravdě byla vážnou mocí jenom proti polobarbarským národům, malým sousedům a rozkládajícím se státům; na evropském jevišti mohla působit jen jako součást koalice; co do obrany plnila svůj úkol jen v spojitosti s nesmírnou rozlehlostí země, řídkostí obyvatelstva a neschůdností cest. Virtuosem armády nevolnických mužíků byl Suvorov. Francouzská revoluce, otevřevši dveře nové společnosti a novému vojenskému umění, vyřkla nad suvorovskou armádou ortel smrti.

Polovičaté zrušení poddanského práva a zavedení obecné vojenské povinnosti modernisovalo armádu touž měrou jako zemi, to jest vneslo do armády všechny rozpory národa, jemuž bylo ještě provésti svou měšťáckou revoluci. Pravda, carská armáda se organisovala a ozbrojovala podle západních vzorů; ale to se týkalo víc způsobu než jádra. Mezi kulturní úrovní rolníka-vojáka a úrovní vojenské techniky nebylo náležitého poměru. Ve velitelském sboru se odrážela nevědomost, línost a hrabivost vládnoucích tříd Ruska. V průmyslu a dopravě se ukazovaly neustále nedostatky vzhledem k naléhavým potřebám válečné doby. Vojska ozbrojena, jak se první den války zdálo, náležitě, se brzy ukázala nejen beze zbraní, ale i bez bot. V rusko-japonské válce ukázala carská armáda, zač stojí. V období kontrarevoluce doplnila monarchie s pomocí dumy vojenská skladiště a dala armádě přemnoho záplat, počítajíc v to i záplatu na reputaci její nepřemožitelnosti. Roku 1914 přišla nová, daleko horší zkouška.

Co do vojenské výzbroje a financí objevilo se Rusko za války naráz v otrocké závislosti na svých spojencích. To je jenom vojenský výraz jeho obecné závislosti na pokročilých kapitalistických zemích. Avšak pomoc spojenců nezachraňuje situaci. Nedostatek válečných zásob, malý počet závodů na jejich výrobu, řídkost železniční sítě na jejich dopravu vyjádřily zaostalost Ruska řečí obecně srozumitelnou, řečí porážek, které připomněly ruským nacionálním liberálům, že jejich předci neprovedli měšťáckou revoluci a že proto potomci jsou dějinám něco dlužni.

První dni války byly i prvními dny hanby. Po několika částečných pohromách rozpoutal se na jaře roku 1915 obecný ústup. Za svou zločinnou neschopnost se generálové vymstili na pokojném obyvatelstvu. Ohromné plochy se násilně pustošily. Lidský hmyz byl nagajkami hnán do území za frontou. Vnější rozpad se doplnil vnitřním.

Na starostlivé otázky kolegů o situaci na frontě odpovídal ministr války Polivanov doslovně takto: "Důvěřuji neschůdným prostranstvím, širým bařinám a milosti svatého Mikuláše Mirlikijského, ochránce Svaté Rusi." (Zasedání 4. srpna 1915.) Za týden se generál Ruzskij přiznával týmž ministrům: "Soudobé požadavky vojenské techniky jsou nad naši sílu. Ať tak či onak - Němcům se nevyrovnáme." To nebyla chvilková nálada. Důstojník Stankěvič zapisuje slova inženýra sboru: "Bojovat proti Němcům je marné, protože nejsme s to, abychom co pořídili. Dokonce i nové způsoby boje se stávají příčinou našich neúspěchů." Takových hlasů je spousta.

Jediné, co ruští generálové dělali s elánem, bylo vyvlékání lidského masa ze země. S hovězím a vepřovým masem zacházeli mnohem hospodárněji. Šedivé nicky generálního štábu jako Januškevič při Niko1aji Nikolajeviči a Alexějev při carovi ucpávali všechny trhliny novými mobilisacemi a utěšovali sebe i spojence kolonami čísel, když bylo třeba kolon bojovníků. Mobilisováno bylo kolem 15 milionů lidí, kteří zaplňovali sklady, kasárny, etapy, seskupovali se, tísnili, šlapali si na nohy, zuříce a druh druha proklínajíce. Byly-li tyto lidské masy pro frontu prázdnou veličinou, v etapě byly velmi činným činitelem rozpadu. Asi 5 a půl milionu bylo mrtvých, raněných a zajatých. Zběhů přibývalo. Už v červenci roku 1915 ministři naříkali: "Ubohé Rusko! Dokonce armáda, která v minulých dobách naplňovala svět bouří vítězství… i ona, jak se ukázalo, se skládá jen ze zbabělců a zběhů.

Tíž ministři, vtipkující šibeničně o "generálské chrabrosti při ústupu", trávili celé hodiny v poradách nad závažným problémem: mají se z Kijeva vyvézt svaté ostatky či nemají? Car mínil, že toho není třeba, neboť Němci "nebudou riskovat, aby na ně sáhli a sáhnou-li přec - tím hůře pro ně". Ale Synod je již začal odvážet: "Když město opouštíme, tu béřeme s sebou věci nejdražší." To se stalo nikoli v době křižáckých tažení, ale ve XX. století, když se zprávy o ruských porážkách podávaly radiem.

Úspěchy Ruska nad Rakousko-Uherskem měly příčiny víc v Rakousko-Uhersku než v Rusku. Rozpadající se habsburská monarchie dávno hledala hrobaře, nepožadujíc od něho velké kvalifikace. Rusko mělo i v minulosti úspěch se státy vnitřně se rozkládajícími, jako Tureckem, Polskem či Persií. Jihozápadní fronta ruských vojsk, namířená proti Rakousko- Uhersku, měla značné úspěchy, jimiž se odlišovala od druhých front. Tu vyniklo několik generálů, kteří, pravda, nijak neprokázali své vojenské nadání, ale kteří aspoň nebyli tak venkoncem prosáklí fatalismem vojevůdců, bitých šmahem. Z tohoto prostředí později vyšlo několik bílých "hrdinů" občanské války.

Všichni hledali, na koho by svalili vinu. Obviňovali šmahem židy z vyzvědačství. Plenili u lidí, majících německá jména. Štáb velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče dal zastřelit četnického plukovníka Mjasojedova jako německého zvěda, jímž, jak se zdá, nebyl. Uvěznili Suchomlinova, ministra války, prázdného a nečistého člověka, obvinivše ho, a snad ani ne bez důvodu, ze zrady. Britský ministr zahraničí Grey řekl předsedovi ruské parlamentní delegace: vaše vláda je velmi smělá, odvažuje-li se za války obvinit ministra války ze zrady. Štáby a duma obviňovaly dvůr z germanofilství. Všichni dohromady záviděli spojencům a nenáviděli je. Francouzské velení šetřilo své armády, nastrkujíc ruské vojáky. Anglie se rozhoupávala pomalu. V petrohradských salonech i ve štábech na frontě žertovali rozmile: "Anglie se zapřísahala držet se do poslední kapky…ruského vojáka." Tyto žertíčky se šířily dolů a rozšířily se až na frontu. "Všechno pro válku," říkali ministři, poslanci, generálové, žurnalisté. "Ano, začal se rozmýšlet voják v zákopech, "všichni jsou hotovi bojovat do poslední kapky… mé krve."

Ruská armáda ztratila na životech za celou válku víc než kterákoli jiná, která se účastnila jatek národů, totiž asi dva a půl milionu lidí, neboli 40 procent ztrát všech dohodových armád. První měsíce vojáci hynuli v palbě děl, nepřemýšlejíce nebo přemýšlejíce málo. Ale den za dnem se jim hromadila zkušenost, hořká zkušenost "spodiny", které nadřízení neumějí velet. Lid si měřil stupeň generálské zmatenosti, projevující se neúčelnými přesuny vojsk, podle rozbitých podrážek a podle nesnědených obědu Z krvavé změti lidi a věcí vzešlo okřídlené slovo blázinec, jež bylo ve vojenské řeči zaměňováno jiným, šťavnatějším.

Nejrychleji se rozkládala rolnická pěchota. Dělostřelectvo se svým velkým procentem průmyslových dělníků se vyznačuje celkem mnohem větší přístupností revolučním myšlenkám: to se projevilo zřetelně roku 1905. Avšak jestliže roku 1917 dělostřelectvo naopak projevilo větší konservativnost než pěchota, bylo to proto, že pěchotou procházely jako řešetem nové a nové a měně a méně zpracovaně lidské masy, kdežto dělostřelectvo, trpící mnohem menšími ztrátami, uchovávalo své staré kádry. Totéž se pozorovalo i v jiných speciálních oddílech. Ale nakonec se vzdávalo i dělostřelectvo.

Za ústupu z Haliče byl vydán tajný rozkaz vrchního hlavního velitele: za zběhnutí a jiné zločiny vojáky zmrskat důtkami. Voják Pirějko vypravuje: "Začali mrskat vojáky důtkami za sebemenší přestupek, na příklad za svévolné vzdálení od oddílu na několik hodin a mnohdy mrskali prostě proto, aby pozvedli vojenského ducha." Už 17. září 1915 zaznamenával Kuropatkin, dovolávaje se Gučkova: "Vojáci začali válčit nadšeně. Nyní jsou unaveni a stálým ústupem ztratili víru ve vítězství." Asi v též době posuzoval ministr vnitra 30.000 vojáků, rekonvalescentův Moskvě: "Je to nevázaná spřež, neuznávající kázně, skandalisující, která se pere se strážníky (nedávno byl jeden ubit vojáky), rve se za zatčené atd. Není pochyby, že nastanou-li nepořádky, bude tato horda na straně davu." Týž voják Pirějko píše: "Všichni bez rozdílu se zajímali jen o mír… Kdo zvítězí a jaký mír bude - to zajímalo armádu nejméně: potřebovala míru stůj co stůj, protože byla válkou unavena."

S. Fedorčenková, žena, mající pozorovatelské nadání, vyslechla jako milosrdná sestra rozhovory, neřku-li myšlenky vojáků a obratně je zapisovala na roztroušených stránkách. Nevelká knížka takto vzniklá, "Lid ve válce", dává nahlédnout do té laboratoře, kde pumy, ostnatý drát, jedovaté plyny a podlost nadřízených po drahné měsíce zpracovávaly vědomí několika milionu ruských rolníků a kde zároveň s lidskými kostmi praštěly staleté předsudky. V mnohých těchto svérázných vojenských aforismech byla už obsažena hesla blížící se občanské války.

Generál Ruzskij si v prosinci roku 1916 stěžoval, že Riga je neštěstím severní fronty, že je to "hnízdo prolezlé propagandou" stejně jako Dvinsk. Generál Brusilov potvrzoval: z rižského okresu přicházely oddíly demoralisovány, vojáci se vzpírali nastoupit k útoku, jednoho velitele setniny napíchli na bajonety, několik lidí bylo nutno zastřelit apod. "Podmínky pro naprostý rozklad armády tu byly dávno před převratem," uznává Rodzjanko, jenž byl ve styku s důstojnictvem a jezdil na frontu.

Nejprve se rozptýlené revoluční živly ztrácely v armádě téměř beze stopy. Avšak vynořovaly se na povrch úměrně s tím, jak rostla obecná nespokojenost. Vysíláním stávkujících dělníků za trest na frontu se doplňovaly řady agitátorů a ústupy jim připravovaly vnímavě posluchačstvo. "Armáda v etapě a zvláště na frontě", hlásí "Ochranka", "je plna živlů, z nichž jedni jsou schopni, aby se stali činnou silou povstání a druzí jenom mohou odepřít účast při potlačení hnutí"… Petrohradská guberniální četnická správa hlásí v říjnu roku 1916 podle zprávy zmocněnce Zemského svazu, že smýšlení v armádě je znepokojivé, že poměr mezi důstojníky a vojáky je svrchovaně napiatý, dochází dokonce na krvavé srážky, všude se lze setkati s tisíci zběhů. "Každý, kdo pobyl blízko armády, musil nabýt úplného a přesvědčivého dojmu o naprostém mravním rozkladu vojsk." Z opatrnosti zpráva dodává, že byť se i zdálo, že mnohé z těchto zpráv jsou málo hodnověrné, přece jim třeba věřit, neboť mnozí lékaři, kteří se vrátili od armády v poli, vypovídali v témž smyslu.

Nálady etapy byly ve shodě s náladami fronty. Na konferenci kadetské strany v říjnu roku 1916 většina delegátů ukazovala na lhostejnost a nevíru ve vítězné ukončení války, jež jsou "ve všech vrstvách obyvatelstva, zvláště na vesnici a v městské chudině". 30 října 1916 psal správce policejního oddělení ve své zprávě, že "na všech místech a ve všech vrstvách obyvatelstva se pozoruje jakoby únava z války a touha po míru co nejrychlejším, lhostejno, za jakých podmínek bude sjednán".

Za několik měsíců budou všichni tito páni poslanci a policajti, generálové a zemští zmocněnci, lékaři a bývalí četníci ujišťovat jedním sborem, že revoluce ubila v armádě vlastenectví a že bolševici jim vyrvali z rukou jisté vítězství.


*   *   *

Čelnými muži ve sboru válečných vlastenců byli dojista konstituční demokraté (kadeti). Liberalismus, přerušiv své problematické spojení s revolucí již roku 1905, pozdvihl na začátku období protirevoluce prapor imperialismu. Jedno vyplývalo z druhého: nemůže-li se země očistit od feudálního harampádí, aby se buržoasii zajistilo vedoucí místo, nezbývá, než se spojit s monarchií a šlechtou, aby se kapitálu zajistilo lepší postavení na světovém dějišti. Je-li pravda, že se světová pohroma připravovala s různých stran, takže do jakési míry byli ji překvapeni i nejodpovědnější její organisátoři, je stejně nesporné, že v její přípravě ruský liberalismus jako podněcovatel zahraniční politiky monarchie zaujímal místo nikoli poslední. Válku roku 1914 přivítali vůdci ruské buržoasie s plným právem jako válku svou. V slavnostní schůzi státní dumy 26. července 1914 prohlásil zástupce kadetské frakce: "Nedáváme podmínek a požadavků, dáváme jen důraz na tvrdou vůli přemoci protivníka." Národní jednota se stala v Rusku oficiálním učením. Za vlasteneckých manifestací v Moskvě prohlásil hlavní ceremoniář hrabě Benkendorf k diplomatům: "Tu máte revoluci, kterou nám věstili v Berlíně." "Podobná myšlenka", vysvětluje francouzský vyslanec Paléologue, "zachvacuje zřejmě všechny." Lidé měli za svou povinnost, živit a sít iluse v situaci, která, jak by se zdálo, úplně je vylučovala.

Na naučení, po nichž se vystřízliví, nebylo třeba dlouho čekat. Už brzy po začátku války jeden z nejrozpínavějších kadetů, advokát a statkář Rodičev, zvolal ve schůzi ústředního výboru své strany: "Myslíte snad opravdu, že s těmi hlupci možno zvítězit?" Události ukázaly, že s hlupci zvítězit nelze. Liberalismus, ztrativ z dobré polovice víru ve vítězství, pokoušel se setrvačnosti války využít k tomu, aby očistil kamarilu a monarchii přinutil k paktu. Hlavním nástrojem k tomu bylo obvinění dvorské strany z germanofilství a z přípravy zvláštního míru.

Na jaře roku 1915, kdy vojska beze zbraně ustupovala na celé frontě, bylo ve vládních vrstvách, ne bez naléhání spojenců, rozhodnuto, aby byl soukromý průmysl získán k práci pro armádu. Byla pro to ustavena "Zvláštní rada", která seskupovala kromě byrokratů nejmocnější průmyslové činitele. Svazy zemský a městský, vzniklé počátkem války, i vojensko-průmyslové výbory, utvořené na jaře 1915, staly se opěrnými body buržoasie v boji za vítězství a moc. Státní duma, opírajíc se o tyto organisace, měla jednati sebevědoměji jako prostředník mezi buržoasií a mezi monarchií.

Pro široké politické perspektivy neodvracel se však zrak od předůležitých úkolů denních. Ze "Zvláštní rady" jakožto ústřední nádrže plynuly desítky a sta milionů, rostoucích do miliard, do rozvětveného potrubí, zavlažujíce štědře průmysl a ukájejíce cestou spoustu chutí. Ve státní dumě i v tisku byly ohlášeny některé válečné zisky za rok 1915-1916; společnost moskevských liberálních textilních továrníků Rjabušinských vykázala 75 procent čistého zisku; tverská manufaktura dokonce 111 procent; měděná válcovna Kolčuginova dala při základním kapitálu 10 milionů víc než 12 milionů rublů zisku. Na tomto úseku byla vlastenecká ctnost odměňována štědře a k tomu hned.

Lichva všeho druhu a hra na burse dospěly k ztřeštěnosti. Ohromná jmění vznikala z krvavé pěny. Nedostatek chleba a paliva v hlavním městě nebránil dvornímu klenotníku Fabergetu, aby se nevychloubal, že ani v jedné sezoně se neobjednávaly tak drahé šaty a nekupovalo se tolik brilantů, jako v zimě roku 1915-1916. Noční podniky byly přeplněny hrdiny etapy, legálními zběhy a jinými hodnostáři, příliš starými pro frontu, ale s dostatek mladými pro radosti života. Velkoknížata byla ne posledními účastníky hodokvasu v době moru. Nikdo se nebál utrácet příliš mnoho. Shora padal bez přestání zlatý déšť. "Společnost" nastavovala ruce i kapsy, aristokratické dámy zdvihaly vysoko vlečky, všichni se brodili v krvavé špíně - bankéři, intendanti, průmyslníci, carské a velkoknížecí baletky, pravoslavní hierarchové, dvorní dámy, liberální poslanci, generálové z fronty i etapy, radikální advokáti, osvícení svatoušci obého pohlaví, přemnozí bratranci a zvláště sestřenky. Všichni pospíchali chňapat a žrát, obávajíce se, že požehnaný déšť ustane a všichni s rozhořčením odmítali nestoudnou myšlenku předčasného míru.

Společné zisky, vnější porážky a vnitřní nebezpečí sblížily strany majetných tříd navzájem. Duma nejednotná v předvečer války dostala roku 1915 svou vlastenecko-oposiční většinu, která se nazvala "pokrokovým skupenstvím". Z levice do skupenství nevstoupili sociální demokraté a selští trudovici, z pravice nezahalené černosotěnské skupiny. Všechny ostatní frakce dumy: kadeti, pokrokáři, tři skupiny okťabristů, střed a část národovců, vstoupily do skupenství přímo nebo se k němu přimkly; rovněž i národnostní skupiny: Poláci, Litevci, Musulmané, Židé a jiné. Skupenství, aby nepostrašilo cara heslem odpovědného ministerstva, požadovalo "sjednocenou vládu z osob, těšících se důvěře země". Ministr vnitra kníže Ščerbatov označil tehdy skupenství jako dočasné "sjednocení, způsobené nebezpečími sociální revoluce". K pochopení toho ostatně nebylo třeba velkého důvtipu. Miljukov, stojící v čele kadetů a tedy i oposičního skupenství, mluvil na konferenci své strany: " Chodíme po sopce... Napětí dosáhlo poslední meze… Stačí sirka neopatrně pohozená, aby vznikl strašný požár… Ať je moc jakákoliv - špatná nebo dobrá - nyní je jí, pevné moci, třeba víc než kdy jindy."

Naděje, že car pod tíhou porážek učiní ústupky, byla tak velká, že se v srpnu objevil v liberálním tisku seznam zamýšleného "kabinetu důvěry" s předsedou dumy Rodzjankem jako ministerským předsedou (podle jiné verse byl navrhován k této .úloze předseda Zemského svazu kníže Lvov), s ministrem vnitra Gučkovem, s ministrem zahraničí Miljukovem atd. Většina těchto osob, navrhujících sebe do spolku s carem proti revoluci, byla za půl roku poté mezi členy "revoluční" vlády. Takové žertíky si dovolily dějiny nejednou. Tentokrát aspoň netrval žert dlouho.

Většina ministrů kabinetu Goremykinova byla postrašena postupem věcí ne méně než kadeti a proto byla nakloněna dohodě s pokrokovým skupenstvím. "Vláda, která nemá důvěry ani nositele nejvyšší moci, ani armády, ani měst, ani zemstev, ani šlechty, ani kupců, ani dělníku, nemůže nejen pracovat, ale ani trvat. To je zřejmá absurdnost." Takovými slovy oceňoval v srpnu 1915 kníže Ščerbatov vládu, v níž sám byl ministrem vnitra. "Jen když se všechno pěkně přichystá a přistaví žebříček," pravil ministr zahraničí Sazonov, "vejdou kadeti první na dohodu. Miljukov je ohromný buržoa a ze všeho nejvíc se bojí sociální revoluce. Stejně tak i většina kadetů se třese o své kapitály." Také sám Miljukov mínil, že pokrokové skupenství musí "v něčem povolit". Smlouvat byly tedy obě strany hotovy a zdálo se, že vše půjde jako po másle. Ale 29. srpna předseda vlády Goremykin, byrokrat, obtížený lety i hodnostmi, starý cynik, dělající politiku mezi dvěma hrami velké patience a mající na všechny stížnosti výmluvu, že válka se ho "netýká", jel se zprávou do hlavního stanu k caru a vrátil se s oznámením, že všichni a všecko má zůstat na místech kromě strašidelné dumy, kterou třeba 3. září rozpustit. Čtení carského nařízení o rozpuštění dumy bylo vyslechnuto bez jediného slova protestu: poslanci provolali caru "Hurá" a rozešli se.

Kterak se však carská vláda, neopírajíc se, jak sama uznávala, o nikoho, držela potom ještě víc než půl druhého roku? Přechodné úspěchy ruských vojsk měly tu nepochybně svůj účinek, zesílený účinkem požehnaného zlatého deště. Úspěchy na fronte brzy, pravda, přestaly, ale zisky za frontou trvaly. Avšak hlavní příčina upevnění monarchie dvanáct měsíců před jejím svržením měla své kořeny v příkrém rozrůznění lidové nespokojenosti. Náčelník moskevského oddělení "Ochranky" podával zprávu o růstu zpátečnických nálad buržoasie pod vlivem "strachu z revolučních výstřelků po válce"; revoluce za války, jak vidíme, se stále ještě pokládala za nemožnou. Průmyslníky nadto ještě znepokojovalo, že si "někteří předáci vojensko-průmyslových výborů zahrávají s proletariátem". Povšechný výklad četnického plukovníka Martynova, jehož hlavou neprošla povinná četba marxistické literatury hluše, pravil, že příčinou jakéhosi zlepšení politického ovzduší je "víc a víc pokračující třídění společenských tříd, odhalující v jejich zájmech příkré rozpory, které se teď zvláště prudce pociťují".

Rozpuštění dumy v září 1915 bylo přímým vyzváním buržoasii, nikoli dělníkům. Ale zatím co se liberálové rozcházeli s voláním "Hurá" ‚ arci ne příliš nadšeným, dělníci Petrohradu a Moskvy odvětili protestními stávkami. To zchladilo liberály ještě víc: ze všeho nejvíc se báli zásahu třetího, nežádoucího živlu do jejich rodinného dialogu s monarchií. Ale co dále? Za stálého reptání levého křídla se liberalismus zastavil při výběru u osvědčeného receptu: stát pouze na legální půdě a plněním vlasteneckých úkonů učinit byrokracii "jakoby zbytečnou". Seznam liberálního ministerstva bylo v každém případě nutno odložit.

Situace se zhoršovala samočinně. V květnu 1916 byla duma znova svolána, ale nikdo vlastně nevěděl proč. Vyzývat k revoluci duma v žádném případě nemínila. Ale kromě toho jí nebylo co říci. "V tomto zasedání", vzpomíná Rodzjanko, "se pracovalo ospale, poslanci přicházeli do schůzí nepravidelně... Ustavičný boj se zdál neplodný, vláda nechtěla nic slyšet, nepořádky rostly a země spěla k záhubě." Ze strachu měšťáctva z revoluce a z nemohoucnosti měšťáctva bez revoluce čerpala monarchie roku 1916 cosi, co se podobalo společenské opoře.

K podzimu se situace přiostřila ještě víc. Marnost války se stala zřejmou všem, rozhořčení lidových mas hrozilo užuž překypět. Útočíce na přívržence dvora pro "germanofilství jako dříve, pokládali liberálové zároveň za nutné zkoušet vyhlídky na mír, připravujíce tak svou budoucnost. Jenom tak se také vysvětluje jednání jednoho z vůdců pokrokového skupenství, poslance Protopopova s německým diplomatem Warburgem v Stokholmu na podzim 1916. Delegace dumy, učinivši přátelské návštěvy Francouzům a Angličanům, mohla se v Paříži a v Londýně snadno přesvědčit, že drazí spojenci jsou odhodláni vyssát za války z Ruska všechny životní síly, aby po vítězství udělali ze zaostalé země hlavní pole svého hospodářského kořistění. Poražené Rusko ve vleku vítězné Dohody by bylo znamenalo Rusko koloniální. Ruským majetným třídám nezbývalo, než se pokusit o vysvobození z příliš těsných objetí Dohody a o nalezení nezávislé cesty k míru, s využitím nepřátelství dvou mocných táborů. Setkání předsedy delegace dumy s německým diplomatem znamenalo jako první krok na této cestě jednak hrozbu spojencům, kterou se mělo dosíci ústupků, jednak zkoušení opravdové možnosti sblížit se s Německem. Protopopov jednal v dohodě nejen s carskou diplomacií - sama schůzka se dála za přítomnosti ruského vyslance ve Švédsku - nýbrž i v dohodě s celou delegací státní dumy. Mimo to sledovali liberálové tímto zkoušením nemálo důležitý cíl vnitřní: spolehni na nás - naznačovali caru - a my ti připravíme zvláštní mír lépe a nadějněji než Štürmer. Podle plánu Protopopovova, vlastně jeho podněcovatelů, měla ruská vláda uvědomit spojence "několik měsíců předem", že je nucena válku skončit, a kdyby spojenci odmítli účastnit se mírových vyjednávání, mělo Rusko uzavřít s Německem mír zvláštní. V své zpovědi, napsané již po revoluci, mluví o tom Protopopov jako o něčem, co se samo sebou rozumí: "Všichni rozumní lidé v Rusku, počítajíc v to téměř všechny vůdce strany ‚národní svobody' (kadetů), byli přesvědčeni, že Rusko není s to, aby válku vedlo dál."

Car, jemuž Protopopov po návratu podal zprávu o cestě a jednáních, choval se k myšlence zvláštního míru docela sympaticky. Neviděl jen, proč by se měli do této věci přibírat liberálové. Že se Protopopov sám mimochodem přičlenil k dvorské kamarile a s pokrokovým skupenstvím se rozešel, bylo dáno osobní povahou tohoto floutka, jenž se, jak sám pravil, zamiloval do cara i carevny, a zároveň i do - portefeuille ministra vnitra, jež přišlo tak nečekaně. Ale episoda protopopovské zrady liberalismu nemění nijak smyslu liberální zahraniční politiky jakožto kombinace zištnosti, zbabělosti a věrolomnosti.

1. listopadu se znovu sešla duma. Napětí zemi se stalo nesnesitelným. Od dumy se čekaly rozhodné činy. Bylo třeba něco udělat nebo aspoň říci. Pokrokové skupenství bylo opět nuceno sáhnout k parlamentnímu odhalování. Miljukov, vypočítávaje na tribuně nejvážnější počiny vlády, po každé se tázal: "Je to hloupost nebo zrada?" Vysoký tón nasadili i jmi poslanci. Vlada téměř nenalezla obránců. Odpověděla po svém: řeči poslanců v dumě zakázala uveřejnit. Proto se rozšířily v milionech výtiscích. Nebylo vládní kanceláře nejen v zemi, ale ani na frontě, kde by se nebyly přepisovaly zakázané řeči, nezřídka s doplňky, hovějícími temperamentu toho, kdo je přepisoval. Ohlas rozpravy 1. listopadu byl takový, že nahnal strachu samým odhalovatelům.

Skupina nejpravějších, zarytých to byrokratů, podněcována Durnovem, katem revoluce 1905, podala v tuto chvíli carovi programatické memorandum. Zrak velmi zkušených hodnostářů, prošlých vážnou policejní školou, viděl dost daleko a leccos nijak špatně, a jestliže se jejich recepty nehodily, bylo to jen proto, že na nemoci starého režimu vůbec nebylo léku. Autoři memoranda se vyslovovali proti jakýmkoliv ústupkům buržoasní oposici, ne proto, že by byli liberálové zacházeli příliš daleko, jak myslí vulgární černosotěnci, na něž vysocí reakcionáři hleděli spatra - ne, neštěstí je vtom, že liberálové jsou "tak slabí, tak roztříštění - a třeba mluvit zpříma - tak neschopní, že by jejich vítězství bylo zrovna tak krátké jak nepevné". Slabá stránka hlavní oposiční strany, konstitučně-demokratické (kadetské), je vyznačena už jejím názvem: nazvala se demokratickou, ač je svým jádrem buržoasní; stavši se do značné míry stranou statkářů, vepsala si do programu nuceny vykup půdy. "Bez těchto trumfů z cizích, nikoli z jejích karet," píší tajní radové, užívajíce obrazů, jimž si uvykli, "nebyli by kadeti ničím, než početnou družinou liberálních advokátů, profesorů a úředníku různých ressortů - nic víc." Jinak revolucionáři. Pisatelé memoranda, uznávajíce důležitost revolučních stran, provázejí své uznání skřípěním zubů: "Nebezpečí a síla těchto stran je v tom, že mají ideu, mají peníze (!), mají dav, připravený a dobře organisovaný." "Revoluční strany s právem spoléhají na sympatie ohromné většiny rolnictva, jež bude následovat proletariát hned, jakmile mu revoluční vůdci ukáží cizí půdu." "Čím by bylo za těchto okolností zřízení odpovědného ministerstva?" "Úplným a naprostým rozbitím stran pravice, povlovným pohlcováním stran středních: středu, liberálních konservativců, okťabristů i pokrokářů stranou kadetů, jíž by se s počátku dostalo rozhodného významu. Ale kadetům by hrozil týž osud. A pak? Pak by vystoupil revoluční dav, komuna, záhuba dynastie, pogromy na majetné třídy a na konec mužík-lupič." Nelze popírat, že se tu reakčně-policejní zloba povznáší k výrazné předpovědi dějin.

Kladný program pamětního spisu není nový, ale je důsledný: chce vládu z nemilosrdných přívrženců samovlády; odstranění dumy; výjimečný stav v obou hlavních městech; chce připravit síly na potlačení vzpoury. Tento program byl také v podstatě vložen do základů vládní politiky posledních předrevolučních měsíců. Ale zdárně jej provésti, to předpokládalo moc, jakou měl Durnov v zimě 1905; té však už na podzim nebylo. Monarchie zkoušela proto zadusit zemi pokradmo a po částech. Ministerstvo bylo obnoveno podle zásady: mít "své" lidi, naprosto oddané caru a carevně. Ale tito "sví", a především přeběhlík Protopopov, byli figury nicotné a žalné. Duma nebyla odstraněna, ale znova rozpuštěna. Vyhlášení výjimečného stavu v Petrohradě se schovávalo až do chvíle, kdy již revoluce zvítězila. A vojenské síly, připravené na potlačení revoluce, byly samy zachváceny vzpourou. Všechno to se odhalilo už po dvou, po třech měsících.

Liberalismus zatím usiloval naposled o záchranu situace. Všechny organisace velké buržoasie podporovaly listopadové řeči oposice v dumě mnoha prohlášeními. Nejsmělejší byla resoluce Svazu měst ze dne 9. prosince: "Neodpovědní zločinci, dobrodruzi víry, chystají Rusku porážku, hanbu a otroctví." Státní duma se vyzývala, aby se "nerozcházela, pokud se nedosáhne utvoření odpovědného ministerstva". Dokonce Státní rada, orgán byrokracie a velkých vlastníků, se vyslovila, aby k moci byly povolány osoby, těšící se důvěře země. Podobnou žádost vznesl také sjezd sjednocené šlechty: promluvily kameny mechem zarostlé. Ale nic se nezměnilo. Monarchie nepouštěla zbytku moci z rukou.

Poslední zasedání poslední dumy bylo stanoveno, po kolísání a odkladech, na 14. únor 1917. Do příchodu revoluce zbývaly necelé dvě neděle. Čekaly se demonstrace. V kadetském orgánu Rěči otištěn byl vedle vyhlášky náčelníka petrohradského vojenského obvodu generála Chabalova, kterou se zakazovaly demonstrace, také dopis Miljukovův, varující dělníky od "špatných a nebezpečných rad", vycházejících "z temného pramene". Přes stávky prošlo zahájení dumy celkem klidně. Duma, tváříc se, jako by ji otázka moci již nezajímala, zabývala se třebas palčivou, přece čistě technickou otázkou zásobovaní. Nálada byla ospalá, vzpomínal později Rodzjanko, "pociťovala se nemohoucnost dumy, únava v marném boji." Miljukov opakoval, že pokrokové skupenství "bude působit slovem a jen slovem". Taková byla duma, když vstoupila do víru Únorové revoluce.