Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917


4. Car a carevna

Car Mikuláš II.Tato kniha si ze všeho nejméně vytkla za cíl psychologická badání, jimiž se teď mnozí pokoušejí nahradit sociální a dějinný rozbor. Vidíme před sebou především velké hybné síly dějin nadosobní povahy. Monarchie je jednou z nich Avšak všechny tyto Silv působí skrze lidi. Monarchie už svou zásadou je spjata s osobností. To samo už opravňuje k zájmu o osobnost monarchy, jemuž bylo událostmi souzeno střetnouti se s revolucí. Mimo to doufáme, že tu budeme moci aspoň zčásti ukázat, kde se v osobnosti končí stránka osobní - nezřídka mnohem dříve, než by se zdálo - a jak často bývá "zvláštní rys" osoby jenom individuálním znaménkem vyšší zákonitosti.

Mikuláši II. zanechali předci jako dědictví nejen velké mocnářství, ale i revoluci. Neobdařili ho ani jedinou vlastností, která by ho činila schopným říditi mocnářství, ba ani ne gubernii nebo okres. K dějinnému přílivu, ženoucímu své vlny stále blíže k vratům carského paláce, stavěl se poslední Romanovec hluše a netečné: zdálo se, že mezi jeho vědomím a jeho dobou bylo průhledné sice, ale úplně neprostupné ovzduší.

Osoby, Carevna Alexandra Fedorovna, choť Mikuláše II.které přišly s carem ve styk, vzpomínaly po převratě, jak v nejtragičtějších chvílích carování, kdy se vzdával Port-Artur a potápělo loďstvo u Cušimy, nebo po deseti letech, kdy ruská vojska ustupovala z Haliče, a ještě po dvou letech, ve dnech, než se vzdal trůnu, kdy všichni kolem cara byli stísněni, přestrašeni, otřeseni, jediný Mikuláš zachovával klid. Tak jako dřív se vyptával, kolik ujeli verst na cestách Ruskem, vzpomínal episod z dřívějších honů, anekdot při oficiálních setkáních, vůbec se zajímal o plevel svého hospodářství, zatím co nad ním hromy hřměly a blesky blýskaly. "Co je to?" - tázal se sám sebe jeden z blízkých mu generálů - "ohromná, neuvěřitelná ukázněnost, nabytá výchovou, víra v boží předurčení událostí, nebo nedostatek uvědomení?" Odpověď je už napolo obsažena v otázce. Tak zvanou carovu "vychovanost", schopnost, ovládati se za nejneobyčejnějších okolností, nelze nikterak vysvětliti jediné vnějším výcvikem: kořen byl ve vnitřní netečnosti, v skrovných duševních silách, v slabosti činné vůle. Škraboška netečnosti, již v některých vrstvách zovou vychovaností splývala na Mikulášovi přirozeným způsobem s tváří mu vrozenou.

Deník carův je nade všechna svědectví: den ze dne, rok za rokem táhnou se na jeho stránkách trapné zápisky duševní prázdnoty. "Procházel se dlouho a zastřelil dvě vrány. Pil čaj při denním světle" Procházka pěšky a projížďka v kajaku. A zase vrány a zase čaj. Všechno to je na hranicích fysiologie. Zmínka o církevních obřadech se děje týmž tónem jako zmínka o nachmelení.

Za dnů před zahájením státní dumy, kdy se celá země zmítala křečí, psal Mikuláš: "14. dubna. Procházel se v tenké rubašce a jezdil zas v kajaku… Pil čaj na balkoně. Stana obědvala a jezdila s námi. Četl." Ani slovíčka, co četl: sentimentální anglický román nebo zprávu policejního departementu? "15. dubna. Přijal demisi Witteho. Obědvali tu Mary a Dmitrij. Zavezli[a] je do paláce."

V den rozhodnutí o rozpuštění dumy, kdy šiky hodnostářů a liberálů zakoušely zimnici strachu, car psal v deníku: "7. července. Pátek. Velmi pilné ráno. Opozdili se o půl hodiny k snídani s důstojníky… Byla bouře a dusno. Procházeli se společně. Přijal Goremykina; podepsal nařízení o rozpuštění dumy! Obědvali u Olgy a Pěti. Celý večer četl." Vykřičník v poznámce o připravovaném rozpuštění dumy je nejsilnější výraz jeho pohnutí.

Poslanci rozehnané dumy vyzvali lid, aby neplatil daní a odepřel vojenskou povinnost. Došlo na mnoho vojenských vzpour: v Sveaborgu, Kron statě, na lodích, ve vojenských oddílech; poznovu v nebývalém rozsahu se začal teror proti hodnostářům. Car píše: "9. července. Neděle. Stalo se! Duma je dnes, zavřena. U snídaně po mši bylo na mnohých pozorovat protáhlé obličeje… Počasí bylo nádherné. Na procházce potkali strýčka Míšu, jenž včera přesídlil z Gatčiny. Před obědem a celý večer klidně pracoval. Projížděl se v kajaku." Že se projížděl zrovna v kajaku, je zaznamenáno; č ím se však zabýval, není pověděno. A tak vždycky.

A dále týchž osudných dnů: "14. července. Obléknuv se, jel na kole na koupaliště a s rozkoší se vykoupal v moři." "15. července. Koupal se dvakráte. Bylo velmi horko. Obědvali ve dvou. Přehnala se bouře." "19. července. Ráno se koupal. Přijímali na farmě. Strýček Vladimír a Čagin posnídali." Vzpour a dynamitových výbuchů sotva se dotkl jediným oceněním: "roztomilé události!", které zaráží nízkou netečností, nevyvinutou ve vědomý cynismus.

"V 9 a půl hodin ráno jeli ke kaspickému pluku… Dlouho se procházel. Počasí bylo překrásné. Koupal se v moři. Po čaji přijal Lvova a Gučkova." Ani slova o tom, že tak neobvyklé přijetí dvou liberálů bylo způsobeno pokusem Stolypinovým, vřadit oposiční politiky do jeho vlády. Kníže Lvov, příští hlava Zatímní vlády, vypravoval tehdy o tomto přijetí u cara: "Očekával jsem, že uvidím panovníka hořem zkrušeného a zatím mi vyšel vstříc jakýsi veselý, malý čipera v malinové rubašce."

Obzor carův nebyl širší obzoru malého policejního úředníka, až na to, že úředník znal skutečnosti přece jen lépe a méně byl zatížen předsudky. Jediné noviny, které Mikuláš četl po mnoho let a z nichž čerpal své ideje, byl týdeník, vydávaný za peníze státu knížetem Meščerským, nízkým to, úplatným, i ve vlastní společnosti přehlíženým žurnalistou reakčních klik byrokracie. Se svým obzorem vystačil car beze změny přes dvě války a dvě revoluce: mezi jeho vědomím a událostmi stálo vždy neprostupné ovzduší netečnosti.

Mikuláše nazývali nikoli bez důvodu fatalistou. Třeba jen dodat, že jeho fatalismus byl pravý opak činné víry v jeho "hvězdu". Naopak, Mikuláš mel se sám za člověka, který má smůlu. Jeho fatalismus byl jenom způsobem trpné sebeobrany proti dějinnému vývoji a šel bok po boku s libovůlí, malichernou psychologickými pohnutkami, ale strašidelnou svými následky.

"Chci, a proto tak být musí," píše hrabě Witte. "Toto heslo se projevovalo ve všech činech slabého vladaře, který jen ze své slabosti dělal všechno to, co vyznačovalo jeho carování - neustálé prolévání krve, víc či méně nevinné, a to většinou úplně bez cíle…

Mikuláše srovnávali mnohdy s jeho pološíleným prapradědem Pavlem, který byl zaškrcen kamarilou za souhlasu jeho vlastního syna Alexandra "Požehnaného". Tyto dva Romanovce opravdu sbližovala nedůvěra ke všem, vyrostlá z nedůvěry k sobě, pochybovačství o všemocné nicotě, pocit zavrženosti a mohlo by se říci, vědomí korunovaného paria. Ale Pavel je mnohem barvitější; v jeho šílenství byl živel fantasie, byť i nepříčetné. V potomkovi je vše kalné, není tu jediného světlého rysu.

Mikuláš byl nejen nestálý, ale také věrolomný. Lichotníci jej nazývali charmeurem, okouzlujícím, pro jeho měkkost k dvorním lidem. Ale zvláště laskav byl car k těm hodnostářům, jež se rozhodl prohnat: ministr, u audience nad pomyšlení okouzlený, našel doma propouštěcí list. To byla jakási msta za vlastní nicotnost.

Mikuláš se nepřátelsky odvracel od všeho, co bylo nadané a veliké. Dobře se cítil jen v prostředí nenadaných a rozumem slabších lidí, svatoušků, slabochů, na něž se nemusil dívat zespod vzhůru. Měl samolibost, dokonce dost rafinovanou, ale ne činnou, bez zrnka podnětu, závistně obrannou. Vybíral ministry podle zásady stálého snižování: Lidi oduševnělé a charakterní povolával jen, když nebylo jiné cesty, jiného východiska, jako když volají chirurgy, aby zachránili život. Tak bylo s Wittem, potom se Stolypinem. Car se choval k oběma s nepřátelstvím špatně skrývaným. Jakmile jen minula nejhorší situace, spěchal zúčtovat s rádci, kteří jej příliš převyšovali. Soustavné odstavováni působilo tak, že se předseda poslední dumy Rodzjanko odvážil 7. ledna 1917, kdy již revoluce bušila na dveře, říci caru: "Kolem vás, gosudare, nezůstalo ani jednoho spolehlivého a čestného člověka: všichni nejlepší lidé jsou vypuzeni nebo odešli, zůstali jen ti, kteří se těší špatné proslulosti."

Všechno úsilí liberálního měšťáctva najíti společnou řeč s dvorem nevedlo k ničemu. Neúnavný a hřmotný Rodzjanko se pokoušel svými slyšeními otřásti carem. Nadarmo! Car pomíjel mlčením nejen důvody, ale i opovážlivosti, a připravoval, tajně rozpuštění dumy. Velkokníže Dmitrij, někdejší miláček carův a pozdější účastník při zavraždění Rasputina, stěžoval si svému účastníku knížeti Jusupovu, že se car v hlavním válečném stanu stává stále netečnějším ke všemu okolí. Pod]e soudu Dmitrijova opájeli cara nějakým nápojem, který jeho duševní schopnosti otupoval. "Proslýchalo se," píše zase liberální historik Miljukov, "že, se tento stav duševní a mravní netečnosti u cara podporuje zesíleným užíváním alkoholu." Všechno to byl výmysl nebo přepínání. Car se nemusil utíkat k narkotickým prostředkům! Měl smrtící "nápoj" v krvi. Jenom jeho účinky se zdály omračující na pozadí velkých událostí války a vnitřní krise, která vedla k revoluci. Rasputin, jenž byl psychologem, říkal o carovi zkrátka, že se mu "čehosi vnitřně nedostává".

Tento ponurý, stejnoměrný, "vychovaný" člověk byl krutý. Nebyla to však krutost činná, dějinné cíle sledující jako u Ivana Hrozného nebo Petra - co má Mikuláš II. vůbec s nimi společného? - ale zbabělá krutost posledního zrozence postrašeného svým osudem. Již za červánků svého carování chválil Mikuláš "chlapíky fanagorejce" za střelbu do dělníků. Vždycky "četl uspokojen", jak nagajkami vypláceli "zastřižené" studentky nebo jak rozbíjeli bezbranným lidem v protižidovských pogromech lebky. Korunovaný odštěpenec celou duší tíhl k společenské spodině, k černosotěnským plenitelům; nejenže jim štědře platil ze státní pokladny, ale rád s nimi také besedoval o jejich hrdinstvích a zahrnoval je milostí, když náhodou byli dopadeni při vraždě oposičních poslanců. Witte, jsoucí v čele vlády při potlačení první revoluce, psal v svých pamětech: "Když se zbytečné, kruté činy náčelníků trestných výprav dostaly k sluchu gosudarovu, schvaloval je a v každém případě i chránil." Odpovídaje na žádost baltského generálního gubernátora, aby byl sesazen jeden kapitán-poručík Richter, jenž "o svém umě, bez jakéhokoliv soudu, popravili osoby, které ani nekladly odporu", napsal car na okraj žádosti: "Výborný chlapík!" Takových povzbuzování je spousta. Tento "charmeur" bez vůle, bez cíle, bez fantasie, byl hroznější všech tyranů starých a nových dějin.

Na cara ohromně působila carevna a toto působení vzrůstalo s lety a potížemi. Ve dvou byli cosi jako celek. Již toto spojení svědčí o tom, jakou měrou se působením okolností doplňují znaky osobnosti znaky skupenskými. Napřed však třeba říci něco o carevně.

Maurice Paléologue, francouzský vyslanec v Petrohradě za války, rafinovaný psycholog pro francouzské akademiky, a domovnice, podává pečlivě uhlazený obraz poslední carevny: "Mravní nepokoj, stálá zádumčivost, nesmírná touha, střídavé vzepětí a úpadek sil, mučivé myšlenky o onom neviditelném životě, pověrečnost - nejsou-li všechny tyto znaky, rýsující se tak výrazně v osobnosti carevnině, příznačnými znaky ruského národa?" Jakkoliv je to divné, je v této nasládlé lži zrnko pravdy. Ruský satirik Saltykov ne nadarmo nazýval ministry a gubernátory baltských provincií "Němci s ruskou duší": zajisté byli to právě cizinci, s národem ničím nespjatí, kteří vytvářeli čistou kulturu "pravého ruského" správního úředníka.

Ale proč lid, jehož duši carevna podle slov Paléologových tak vstřebala, oplácel jí za to nenávistí tak neskrývanou? Odpověď je prostá: aby svému novému postavení učinila zadost, osvojila si tato Němka s chladnou vzteklostí všechny tradice a vnuknutí ruského středověku, nejbídnějšího a nejhrubšího, a činila tak v době, kdy národ mocně usiloval osvoboditi se od vlastního středověkého barbarství. Tuto hesenskou princeznu doslova ovládal démon samovlády: vyšvihnuvši se ze svého Kocourkova k výšinám byzantského despotismu, nechtěla s nich sestoupit za nic na světě. V pravoslaví našla mystičnost a magičnost, přizpůsobenou jejímu novému osudu. Věřila, že ona je povolaná, a to tím pevněji, čím nepokrytěji se projevovala mrzkost starého řádu. Silnou povahou a schopností suché a necitelné exaltovanosti doplňovala cara bez vůle, panujíc nad ním.

17. března 1916, rok před revolucí, kdy se již rozervaná země zmítala, sevřena kleštěmi porážek a rozkladu, psala carevna muži do hlavního stanu: "…Nesmíš být povolný, nesmíš připustit odpovědné ministerstvo atd. - nic, co chtějí o n i. Musí to být Tvá válka, Tvůj mír i čest Tvá a naší vlasti a v žádném případě dumy. Nemají práva říci ani slovo v těchto věcech. To byl každým způsobem ucelený program a ten právě vždy převládal nad stálým kolísáním carovým.

Když Mikuláš jako zdánlivý hlavní velitel odjel k armádě, počala ve vnitřních věcech bez obalu vládnout carevna. Ministři přicházeli se zprávami k ní jako k regentce, s úzkou vrstvou kamarily byla carevna spiknuta proti dumě, proti ministrům, proti hlavnímu štábu, proti celému světu a zčásti i proti carovi. 6. prosince roku 1916 psala carevna carovi: "…když jsi jednou řekl, že chceš Protopopova držet, jak se pak premiér Trepov může osmělovat jít proti Tobě - udeř pěstí na stůl, neustupuj, buď pánem, poslechni své tvrdé žínky a našeho přítele, důvěřuj nám." Po třech dnech opět: "Víš, že jsi v právu, drž hlavu vysoko, přikaž Trepovu, ať s ním pracuje… udeř pěstí na stůl." Tyto fráze se zdají, jako by byly vymyšleny. Ale jsou vyňaty ze skutečných dopisů. Ba tak si to ani vymyslit nelze.

13. prosince ponouká opět carevna, cara: "Jenom žádné odpovědné ministerstvo, jimž jsou všichni posedli. Všechno se uklidní a zlepší, ale chtějí pocítit Tvou ruku. Jak dávno již, už celé roky, říkají mi vždy stejně: Rusko je rádo, když cítí bič - to je j e j i ch přirozenost!" Pravoslavná Hesenka s windsorskou výchovou a byzantskou korunou na hlavě nejen "ztělesňuje ruskou duši, ale také ji organicky přezírá: j e j i ch přirozenost si žádá biče, píše ruská carevna ruskému caru o ruském národu dva a půl měsíce před tím, než se monarchie zřítí do propasti.

Převyšujíc svého muže charakterem, nerovná se mu carevna duchem, ba spíš je pod úrovní jeho; ještě víc než car vyhledává společnost sprosťáků. Blízké a dlouholeté přátelství, jež poutalo cara a carevnu k dvorní dámě Vyrubové, ukazuje míru duševní velikosti samovládné dvojice. Vyrubová se sama nazývala houpačkou a to nikoli ze skromnosti. Witte, jemuž nelze upřít bystrozraku, charakterisuje ji jako "nejobyčejnější, hloupou petrohradskou slečinku, nehezkou, podobající se bublině z máslového těsta. Ve společnosti teto osoby, již se podlízavě dvořili přestárlí hodnostáři, vyslanci a finančníci, a která vždycky byla tak chytrá, že nezapomněla na vlastní kapsu, trávili car a carevna mnohé hodiny, radili se s ní, dopisovali si s ní a o ní. Vyrubová byla mocnější než státní duma, ba i vlády.

Avšak sama Vyrubová byla jen mediem Přítele, jehož autorita se povznášela nad všemi třemi. Grigorij Jefimovič Rasputin "… je to mé s o u k r o m é mínění," píše carevna caru, "uvidím, co míní náš Přítel." Mínění Přítele není soukromé, to rozhoduje. "… Jsem pevná, opakuje carevna po několika nedělích, "ale neoslyš mne, to j e s t našeho Přítele a důvěřuj nám ve všem… Trpím pro Tebe jako pro něžné dítě měkkého srdce - jemuž třeba vedení, ale jež je poslušno špatných rádců, zatím co člověk Bohem seslaný k němu mluví, co má dělat."

"…modlitby a pomoc našeho Přítele - pak půjde všechno dobře."

"Kdybychom Ho neměli, bylo by už dávno všemu konec, o tom jsem pevně přesvědčena."

Přítel Bohem seslaný je Grigorij Rasputin.


*   *   *

Za celého carování Mikuláše a Alexandry sváželi se ke dvoru věštci a posedlí jasnovidci nejen z celého Ruska, ale i z jiných zemí. Byli tu zvláštní, vysoce postavení dodavatelé, kteří se seskupovali kolem dočasného orákula, tvoříce při monarchovi všemocnou horní sněmovnu. Nenedostavalo se starých modlářek s hraběcími tituly, hodnostářů, prahnoucích po úřadech, finančníků, majících zpachtována celá ministerstva. Vysocí hierarchové pravoslavné církve, sledujíce žárlivě nepatentovanou konkurenci hypnotisérů a čarodějů, spěchali si razit vlastní cesty do ústřední svatyně intrik. Witte nazýval tento vládní kroužek, o nějž se sám dvakrát ztroskotal, "malomocenstvím zchvácenou palácovou kamarilou".

Čím víc se dynastie osamocovala a čím opuštěnějším se cítil samovládce, tím víc mu bylo třeba pomoci onoho světa. Někteří divoši, chtějí-li přivolat dobré počasí, točí ve vzduchu deštičkou na větvičce. Car s carevnou užívali deštiček k nejrůznějším účelům. V carském voze byla modlitebna s obrazy, obrázky a rozmanitými předměty kultu, jimiž se mělo čeliti nejprve japonskému, potom německému dělostřelectvu.

Úroveň dvorního kruhu se vlastně od pokolení k pokolení nijak zvlášť neměnila. Za Alexandra II., "Osvoboditele", věřila velkoknížata upřímně v skřítky a čaroděje. Za Alexandra III. nebylo lépe, bylo jen klidněji. "Malomocná kamarila" byla vždycky, jenom své složení, měnila a obnovovala své metody. Mikuláš II. nevytvořil palácového ovzduší divokého středověku, nýbrž je jen zdědil po předcích. Ale země se za ta desetiletí změnila, úkoly se zmnožily, kultura se pozvedla a dvorní kruh se utrhl a zůstal daleko vzadu. I když monarchie pod svou holí dělala ústupky novým silám, vnitřně se naprosto nestačila modernisovat, naopak uzavírala se v sebe, duch středověku pod tlakem nepřátelství a strachu se zesílil, až se jako odporná můra rozepjal nad zemí.

1. listopadu 1905, tedy v nejkritičtější chvíli první revoluce, píše car v deníku: "Seznámili se s člověkem božím Grigorijem z tobolské gubernie." Toť právě Rasputin, sibiřský rolník s nezacelující se jízvou na hlavě, kterou si utržil za krádež koně. Objeviv se v pravou chvíli, našel si "člověk boží" brzy velmi vlivné pomocníky, lépe řečeno oni nalezli jej a tak vznikl nový vládnoucí kroužek, který se pevně chopil carevny a skrze ni i cara.

V zimě 1913-1914 mluvilo se již ve vyšší petrohradské společnosti bez obalu o tom, že na klice Rasputinově závisí všechna vyšší jmenování, dodávky a pověření. Sám "stařec" se pozvolna proměnil ve státního hodnostáře. Byl pečlivě chráněn a neméně pečlivě sledován vládami s nim soupeřícími. Agenti policejního departementu vedli hodinu co hodinu deník jeho života a neopominuli podat zprávu o tom, jak se Rasputin za návštěvy rodné vesničky Pokrovské v opilství serval do krve na ulici se svým otcem. Týž den, 9. září 1915, poslal Rasputin dva přátelské telegramy: jeden do Carského Sela carevně a druhý do hlavního stanu carovi.

Epickou řečí zaznamenávali agenti denně obžerství Přítelovo. "V noci z 25. na 26. nocovala u Rasputina herečka V." "Přijel s kněžnou D. (ženou komořího na carském dvoře) do hotelu Astorie…" Hned vedle toho: vrátil se domů z Carského Sela kolem 11. hod. večer." "Rasputin přišel domů s kněžnou S. velmi, opilý a spolu opět odešli." Ráno nebo večer příštího dne jízda do Carského Sela. Když se ho s účastí agent zeptal, proč je stařec tak zádumčiv, odpověděl: "Nemohu se rozhodnout: svolat dumu či nesvolat?" Pak zase: "Vrátil se domů o pěti ráno, dost opily. Tak se po mnoho měsíců a roků rozehrávala melodie na třech klávesách: "dost opilý", "velmi opilý" a "úplně zpilý". Tato oznámení státního významu zpracovával úhrnně a podpisem stvrzoval četnický general Globačev.

Květ rasputinského působení trval šest let, posledních to let monarchie. "Jeho život v Petrohradě", vypravuje kníže Jusupov, jenž byl nějakou měrou účastníkem tohoto života a pak Rasputinovým vrahem "proměnil se v stálý hodokvas, v pustou orgii kriminálníka, jemuž náhle padlo štěstí do klína." "V mém stole", psal předseda dumy Rodzjanko, "byla celá spousta dopisů matek dcer, jež byly zneuctěny nestoudným rozvratníkem." Tou dobou byli za svá jmenování Rasputinu zavázáni petrohradský metropolita Pitirim i arcibiskup Varnava, jenž téměř neuměl číst a psát. Rasputinem se dlouho držel vrchní prokurátor Svatého synodu Sabler a vůlí Rasputinovou byl propuštěn ministerský předseda Kokovcev, jenž nechtěl "starce" přijmout. Rasputin navrhl Štürmera za ministerského předsedu, Protopopova za ministra vnitra, nového vrchního prokurátora Synodu Rajěva a mnoho jiných. Vyslanec francouzské republiky Paléologue se domáhal schůzky s Rasputinem, líbal se s ním a volal: "Voilà un véritable illuminé!", aby si tak získal srdce carevnino pro Francii. Žid Simaněvič, finanční agent starcův, jehož policie vedla v seznamu karbaníků a lichvářů, prosadil pomocí Rasputinovou za ministra spravedlnosti úplně nečestného tvora Dobrovolského.

"Prohlédni si malý seznam," píše carevna caru o nových jmenováních, "náš Přítel prosil, abys o tom promluvil s Protopopovem." Po dvou dnech: "Náš Přítel říká, že Štürmer může ještě nějaký čas zůstat předsedou ministerské rady." A opět: "Protopopov ctí našeho Přítele a bude mu požehnano."

Jednoho dne, kdy agenti zaznamenávali počet lahví a žen, stěžovala si carevna v dopise carovi: Rasputina "obviňovali, že líbal ženy atd. Čti apoštoly - ti líbali všechny na pozdrav. Dovolávání apoštolů by agenty sotva bylo přesvědčilo. V jiném dopise jde carevna ještě dále: "Při večerním evangeliu", píše, "přemýšlela jsem tak mnoho O našem Příteli: jak knižní vzdělanci a farizeové pronásledují Krista, tváříce se, jako by byli tak dokonalými… Ba, vskutku, doma není nikdo prorokem."

Srovnání Rasputina s Kristem bylo v tomto kroužku obvyklé a naprosto ne náhodné. Strach z hrůzných sil dějin byl příliš velký, aby se carská dvojice spokojila neosobním bohem a netělesným stínem Krista z evangelia. Bylo třeba nového příchodu "syna člověkova". V Rasputinovi našla zavržená a skomírající monarchie Krista podle obrazu a podobenství svého.

"Kdyby nebylo Rasputina," řekl muž starého řádu, senátor Tagancev, "musil by se vymyslit." V těchto slovech je mnohem víc obsahu, než se samému jejich autoru zdálo. Rozumíme-li slovem padoušství svrchovaný výraz protisociálních, příživnických prvků na dně společnosti, lze rasputinštinu s plným právem nazvat korunovaným padoušstvím na samém vrcholu společnosti.

__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).

a Míněni vždy car a carevna.