Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
5. Myšlenka palácového převratu
Proč se vládnoucí třídy, hledajíce záchrany od revoluce, nepokusily zbavit se cara a jeho okolí? Chtěly to, ale neosmělily se. Nedostávalo se jim ani víry v jejich věc, ani rozhodnosti k ní. Myšlenka palácového převratu visela ve vzduchu, až zanikla v převratu státním. Třeba u této věci prodlít už proto, abychom si lépe představili vzájemné vztahy monarchie a špiček šlechty, byrokracie a buržoasie před výbuchem.
Majetné třídy byly veskrz monarchické: vlivem svých zajmu, zvyku i zbabělosti. Ale monarchii chtěly bez cara. Monarchie jim odpovídala: berte mě takovou, jaká jsem. Carevna, odpovídajíc na požadavek spořádaného ministerstva, posílala caru do hlavního stanu jablko z rukou Rasputinových a žádala, aby je car snědl na upevnění své vůle. "Vzpomeň," zaříkala ho, "že dokonce i monsieur Philippe (francouzsky šarlatán-hypnotisér) říkal, že nelze dát ústavu, neboť by to byla záhuba Tvá i Ruska…" "Buď Petrem Velikým, Ivanem Hrozným, imperátorem Pavlem - znič všechny pod sebou.
Jaká odporná směsice strachu, pověry a zlobné odcizenosti zemi. Pravda, mohlo by se zdát, že aspoň u nejvyšší vrstvy není carská rodina tak osamělá: jeť přece Rasputin vždy obklopen souhvězdím dám velkého světa a šamanstvo vládne vůbec aristokracií. Ale tato mysteria strachu nespojují, naopak rozlučují. Každý se zachraňuje po svém. Mnohé aristokratické domy mají své konkurující svaté. I mezi petrohradskou smetánkou je carská rodina obklopena ohradou nedůvěry a nepřátelství, jako by byla stižena morovou nákazou. Dvorní dáma Vyrubová vzpomíná: "Hluboce jsem v celém okolí seznávala a cítila zlobu proti těm, jež jsem zbožňovala a cítila jsem, že tato zloba nabývá úžasného rozsahu."
Na purpurovém pozadí války, za slyšitelného podzemního dunění, se privilegovaní ani na hodinu neodříkali radostí života, naopak užívali jich do omámení. Ale na jejich hodokvasech se stále častěji zjevoval kostlivec a hrozil kůstkami prstů. Tehdy se jim začínalo zdát, že všechno neštěstí je v odporné povaze Alice, ve věrolomné bezvůli carově, v chtivé hlupačce Vyrubové a v sibiřském Kristu se šrámem na hlavě. Vlny nesnesitelných předtuch se přelévaly přes vládnoucí třídy, křečovité záchvaty přecházely od periferie k centru a nenáviděné špičky Carského Sela se osamocovaly víc a víc. Vyrubová v svých jinak svrchovaně prolhaných vzpomínkách vyjádřila s dostatek ostře tehdejší pocit této smetánky: "...stokrát jsem se v duchu tázala: co se stalo s petrohradskou společností? Zda všichni onemocněli duševně, či se nakazili nějakou epidemií, řádící za války. Těžko se vyznat, ale skutečnost je: všichni byli neobvykle zjitření."
K těm, kteří pozbyli zdravého smyslu, náležela také rozsáhlá rodina Romanovců, celá tato chtivá, nestoudná a všemi nenáviděná smečka velkoknížat a velkokněžen. Na smrt přestrašení usilovali vyrvat se z kruhu, kolem nich se stahujícího, nadbíhali oponující šlechtě, klevetili o carské dvojici a podezřívali druh druha a své okolí. Nejjasnější páni strýčkové se obraceli k caru s varovnými dopisy, v nichž přes všechnu uctivost slyšet bylo skřípění zubů.
Po Říjnové revoluci Protopovov charakterisoval dost nejapně, ale zato malebně náladu hořeních vrstev: "I nejvyšší třídy byly před revolucí oposičně naladěny. V salonech velkého světa a v klubech se kritisovala politika vlády řízně a zamítavě; rozebíraly se a posuzovaly vztahy, které se vytvořily v carské rodině; šířily se anekdotické klípky o hlavě státu: psaly se verše; mnohá velkoknížata se účastnila bez skrývání těchto schůzek a jejich účast dodávala v očích obecenstva smyšlenkám a zlobným přemrštěnostem hodnověrnosti. Vědomí nebezpečnosti této hry se neprobudilo do poslední chvíle."
Zvláštního rázu dodávalo pověstem o palácové kamarile obviňovaní kamarily z germanofilství a dokonce z přímého spojení s nepřítelem. Hřmotný a ne vždy důvody mající Rodzjanko prohlašuje přímo: "Spojitost a podobnost úsilí jsou logicky tak zřejmé, že alespoň pro mne není pochybnosti o součinnosti německého štábu a rasputinského kroužku: o tom netřeba pochybovat." Prosté dovolávání se "logické" zřejmosti úplně zeslabuje kategorický tón tohoto svědectví. Důkazy o spojení rasputinců s německým štábem nebyly objeveny ani po převratu. Jinak se to má s tak zvaným "germanofilstvím". Nešlo arci o národnostní sympatie a antipatie Němky carevny, premiéra Štürmera, hraběnky Kleinmichelové, ministra hraběte Frederikse a jiných pánů německých jmen. Cynické paměti staré intrikánky Kleinmichelové ukazují velmi výrazně, jakou nadnárodnostní povahou se vyznačovaly špičky aristokracie všech zemí evropských, jsouce spjaty svazky rodovými, dědictvími, přezíráním všeho, co je níže než ony a, last but not least, kosmopolitským prostopášnictvím v starých zámcích, v skvělých lázních a na panovnických dvorech Evropy. Značně reálnější byly organické antipatie dvorní čeládky k nízko se klanějícím advokátům francouzské republiky, jakož i sympatie reakcionářů, ať teutonských nebo slovanských jmen, k pravému pruskému duchu berlínského režimu, jenž jim tak dlouho imponoval svými navoskovanými vousy, šikovatelskými způsoby a sebevědomým hlupstvím.
Ale také to nebylo rozhodné pro věc. Nebezpečí vyplývalo ze samé logiky situace, neboť dvůr nemohl nehledat záchrany ve zvláštním míru a to tím naléhavěji, čím nebezpečněji se situace utvářela. Liberalismus, jak ještě poznáme, usiloval skrze své vůdce, aby si zajistil pro sebe vyhlídku na zvláštní mír, v němž spatřoval vyhlídku na svůj příchod k moci. Právě proto prováděl zběsilou šovinistickou agitaci, podváděje lid a terorisuje dvůr. Kamarila v tak choulostivé věci nesměla ukázat předčasně svou pravou tvář a musila dokonce obecný vlastenecký tón napodobovat, zkoušejíc zároveň půdu pro zvláštní mír.
Generál Kurlov, někdejší hlava policie, přimykající se k rasputinské kamarile, v svých pamětech ovšem popírá německé styky a sympatie svých ochránců, ale zároveň dodává: "Nelze obviňovat Štürmra pro jeho mínění, že válka s Německem byla pro Rusko velikým neštěstím a že neměla vážného politického důvodu." Nelze však také zapomínat, že Štürmer, mající tak zajímavé "mínění", byl předsedou vlády, vedoucí válku s Německem. Poslední carský ministr vnitra Protopopov jednal v Stokholmě před svým vstupem do vlády s německým diplomatem a podal o tom zprávu carovi. Sám Rasputin, podle slov téhož Kurlova, "pokládal válku s Německem za ohromné neštěstí Ruska . Konečně carevna psala carovi 5. dubna 1916: "… ať se oni neodvažují mluvit, že by On měl s Němci cokoliv společného, je dobrý a velkomyslný jako Kristus, ať jde o člověka jakéhokoliv náboženství; takový má být pravý křesťan.
Ovšem, na tohoto pravého křesťana, který téměř nevycházel z opilství, mohli se zároveň s karbaníky, lichváři a aristokratickými kuplíři nalepit opravdoví vyzvědači. Takovéto "spojitosti nejsou nemožné. Ale oposiční vlastenci dávali otázku širší a přímější: obviňovali carevnu přímo ze zrady. Ve svých vzpomínkách, napsaných značně později, generál Denikin o tom praví: "V armádě se všude a neustále mluvilo nahlas o tom, že carevna naléhavě žádá zvláštní mír, mluvilo se o její zradě na polním maršálku Kitchenerovi, o jehož cestě prý dala zprávu Němcům atd... To mělo pro smýšlení armády a pro její poměr k dynastii a revoluci velký význam." Týž Denikin vypravuje, že generál Alexějev už po převratu "neurčitě a nechtě" na přímou otázku o zradě carevny odpověděl, že se u carevny při prohlídce papírů našla mapa s podrobným označením vojska na celé frontě a že to na něj činilo tísnivý dojem… "Víc ani slova," dodává významně Denikin; "přešel na jiné Věci." Ať již carevna tajemnou mapu měla nebo neměla, bezradní generálové zřejmě nebyli neochotni svalit na carevnu kus viny za své porážky. Obvinění dvora ze zrady dostalo se do armády nade vši pochybnost hlavně shora, z neschopného štábu.
Ale jestliže sama carevna, jíž se car ve všem podřizuje, vyzrazuje vojenská tajemství a dokonce hlavy spojeneckých vojsk Vilémovi, co potom zbývá, než trestný soud nad carskou dvojicí? A protože za hlavu armády protiněmecké strany pokládán byl velkokníže Nikolaj Nikolajevič, byl již svou hodností povýšen na vrchního protektora palácového převratu. Proto také car na naléhání Rasputinovo a carevnino velkoknížete sesadil, prevzav hlavni veleni sám. Ale carevna se obávala i pouhého shledáni synovce se strýčkem, až bude od něho přebírat velení. "Dušičko, hleď, abys byl opatrný," píše carovi do hlavního stanu, "a nenechej se chytit Nikolášou na nějaké sliby nebo na cokoliv - pomni, že Grigorij Tě spasil od něho a od zlých lidí… vzpomeň jménem Ruska, co chtěli udělat: vyhnat Tě (to není smyšlenka, Orlov měl již všechny papíry připraveny) a mne - do kláštera..."
Bratr carův Michajl pravil Rodzjankovi: "Celá rodina je si vědoma, jak škodlivá je Alexandra Fedorovna. Bratra a ji obklopují jenom zrádci. Všichni slušní lidé odešli. Ale jaká tu pomoc?" O to právě jde: jaká pomoc?
Velkokněžna Marie Pavlovna za přítomnosti svých synů naléhala, aby Rodzjanko zařídil "odklizení" carevny. Rodzjanko navrhl, aby se na rozhovor zapomnělo, jako by ho nebylo, neboť jinak by musil podle přísahy carovi oznámit, že velkokněžna navrhuje předsedovi dumy carevnu zahubit. A tak z otázky zavraždění carevny udělal pohotový komoří roztomilý žert velkého světa.
Sama vláda se chvílemi dostávala do prudké oposice proti caru. Ještě roku 1915, půl druhého roku před převratem, se na zasedání vlády mluvily bez obalu řeči, jež se ještě dnes zdají nehodnověrné. Ministr vojenství Polivanov: "Zachránit situaci může jen smírná politika vzhledem k společnosti. Nynější vratké hráze nejsou s to, aby odvrátily pohromu." Ministr námořnictva Grigorovič: "Není tajemství, že ani armáda nám nedůvěřuje, že čeká změny." Ministr zahraničí Sazonov: "Popularita carova a jeho autorita je v lidu značně otřesena." Ministr vnitra kníže Ščerbatov: "My všichni dohromady se nehodíme k řízení Ruska v situaci, která se teď utváří… Je třeba buď diktatury nebo smírné politiky." (Zasedání 21. srpna 1915.) Ani to ani ono nemohlo už pomoci: ani to ani ono nebylo lze už uskutečnit. Car se neodvážil diktatury, odkládal smírnou politiku a nepřijímal demise ministru, majících sebe samy za nezpůsobilé. Vlivný úředník, zapisující do protokolu, připojuje k ministerským řečem stručnou vysvětlivku: "Zřejmě nezbude, než se nechat pověsit."
Jaký div, za takovýchto nálad, že i v byrokratických kruzích mluvili o nezbytnosti palácového převratu jako o jediném prostředku, aby se zabránilo blížící se revoluci. "Kdybych byl přivřel oči," vzpomíná těchto besed jeden z účastníků, "byl bych mohl myslit, že jsem ve společnosti zarytých revolucionářů."
Četnický plukovník, pověřený inspekcí armády jižního Ruska, nakreslil ve zprávě chmurný obraz: úsilnou propagandou, jež pracuje zejména tvrzením o germanofilství císařovny a cara, je armáda připravena pro myšlenku palácového převratu. "Rozmluvy v tomto smysle se vedly na důstojnických shromážděních a nenarážely na odpor vyšších velitelů." Protopopov zase dosvědčuje, že "mnoho osob z vyššího velitelského sboru přálo převratu, některé osoby byly ve styku a pod vlivem hlavních činitelů tak zvaného pokrokového skupenství".
Později proslavený admirál Kolčak, když jeho vojska byla rozbita rudou armádou, vypověděl před sovětskou vyšetřující komisí, že měl styky s mnohými oposičními členy dumy, jejichž činnost vítal, neboť jeho "poměr k moci, existující před revolucí, byl záporný". Do plánů palácového převratu však zasvěcen nebyl.
Když byl Rasputin zavražděn a v spojitosti s tím vypověděna knížata do vyhnanství, ozvalo se ze společnosti velkého světa zvlášť hlasitě, že palácový převrat je nezbytný. Kníže Jusupov vypravuje, že ke knížeti Dmitriji, uvězněnému v paláci, přicházeli důstojníci několika pluků a navrhovali různé plány rozhodných akcí, "s nimiž on, rozumí se, nemohl souhlasit".
Za účastníka spiknutí se pokládala i spojenecká diplomacie, alespoň v osobě britského vyslance Buchanana. Ten, vyžádav si napřed schválení své vlády, pokusil se v lednu 1917, nepochybně z podnětu ruských liberálů, působit na Mikuláše. Mikuláš vyslance pozorně a laskavě vyslechl, poděkoval mu a - zapředl hovor o podružných věcech. Protopopov podal Mikuláši zprávu o stycích Buchananových s hlavními činiteli pokrokového skupenství, a navrhl, aby britské vyslanectví bylo sledováno. Mikuláš tohoto návrhu prý neschválil, soudě o něm, že sledování vyslance "není ve shodě s mezinárodními tradicemi". Zatím však Kurlov bez okolků vypravuje, že "pátrací orgány zaznamenávaly denně styky vůdce kadetské strany Miljukova s anglickým vyslanectvím". Mezinárodní tradice tudíž nebránily v ničem. Ale jejich porušení mnoho nepomohlo: palácové spiknutí stejně odhaleno nebylo.
Bylo vůbec opravdu jaké? O tom není důkazů. To bylo "spiknutí" příliš rozsáhlé, aby bylo spiknutím. Viselo ve vzduchu jako nálada špiček petrohradské společnosti, jako matná představa záchrany nebo jako heslo zoufalství. Ale neuspělo k praktickému plánu.
Vyšší šlechta v XVIII. století nejednou prakticky opravovala řád posloupnictví na trůně, zavírajíc nebo škrtíc nepohodlné císaře; naposledy tato operace byla provedena roku 1801 na Pavlovi. Proto nelze říci, že by palácový převrat nebyl ve shodě s tradicemi ruské monarchie; naopak, náležel k nim jako stálá složka. Avšak aristokracie se již dávno necítila pevnou v sedle. Čest uškrtit cara a carevnu postupovala liberálnímu měšťáctvu. Jeho vůdci však nejevili o nic více rozhodnosti.
Po revoluci se nejednou ukazovalo na liberální kapitalisty Gučkova a Tereščenka a jim blízkého generála Krymova jako na jádro spiklenců. Gučkov a Tereščenko sami to potvrdili, třebas neurčitě. Vůbec někdejší dobrovolník v armádě Burů proti Anglii, duelant Gučkov, liberál s ostruhami, se musil zdát "veřejnému mínění" nejvhodnější osobou k spiknutí. Přece ne povídavý profesor Miljukov. Gučkov nade vši pochybu nejednou přemýšlel o rázné a jednoduché ráně, kdy jediný gardový pluk by nahradil revoluci a zároveň ji předešel. Už Witte v svých vzpomínkách ukazoval na Gučkova, jehož nenáviděl, jako na ctitele mladotureckých metod, jak zúčtovat s nepohodlným sultánem. Ale Gučkov, jenž ani za mlada nespěchal, aby svou mladotureckou odvahu uplatnil, silně zatím zestárnul. A nadto: Stolypinův druh v boji nemohl nevidět rozdílu mezi ruskými a starotureckými poměry a nemohl se sám sebe neptat: nebude palácový převrat, místo aby odvrátil revoluci, poslední ranou, která lavinu uvolní? Nestane se tedy lék záhubnější, než je nemoc?
V literatuře, zabývající se Únorovou revolucí, mluví se o přípravě palácového převratu jako o pevně zjištěné skutečnosti. Miljukov se vyjadřuje takto: "Již v únoru se měl provésti." Denikin odkládá uskutečnění na březen. Oba připomínají "plán", podle něhož měl být carský vlak zastaven, car požádán, aby se zřekl trůnu, a kdyby odmítl, což se najisto předpokládalo, měl být "fysicky odklizen". Miljukov dodává, že vůdcové pokrokového skupenství, nemajíce účasti ve spiknutí a nejsouce o přípravách k němu "přesně" vyrozuměni, probírali, předvídajíce možnost převratu, v úzkém kroužku otázku, jak by ho bylo lze nejlépe využít, kdyby se zdařil. Některé marxistické práce posledních let rovněž přijímají versi o praktické přípravě převratu za pravdivou. Na tomto případě, mimochodem řečeno, lze vidět, jak snadno a pevně si legendy dobývají místa v historické vědě.
Za důležitější důkaz převratu se nezřídka vydává malebné vyprávění Rodzjankovo, které však svědčí jen o tom, ze spiknuti nebylo. V lednu 1917 přijel z fronty generál Krymov, jenž si členům dumy stěžoval, že dál už tak nelze: "Rozhodnete-li se pro tento radikální způsob (výměnu cara), budeme vás podporovat." Rozhodnete-li se… Okťabrista Šidlovský zvolal rozhorleně: "Šetřit ho a litovat netřeba, hubí-li Rusko." V hlučném sporu vyřčena byla, ať opravdu nebo jen domněle, slova Brusilovova: "Jestliže bude třeba volit mezi carem a Ruskem půjdu s Ruskem." Jestliže bude třeba! Mladý milionář Tereščenko si vedl jako nesmiřitelný nepřítel carův. Kadet Šingarev řekl: "Generál má pravdu: převrat je nezbytný… Ale kdo se proň rozhodne?" O to právě jde: kdo se proň rozhodne? To je jádro svědectví Rodzjankova, jenž sám mluvil proti převratu. V dalších nemnoha nedělích plán nijak zřejmě nepokročil. O zastavení carského vlaku se mluvilo, ale naprosto není zřejmé, kdo tuto operaci měl vykonat.
Když byl rusky liberalismus mladší, podporoval penězi a sympatiemi revolucionáře-teroristy, doufaje, že pumami zaženou monarchii do jeho náručí. Aby svou hlavu dával v sázku, to nikoho z těchto ctihodných pánů ani nenapadlo. Ale nejdůležitější byl přec jen ani ne tak osobní jako třídní strach: nyní je zle - uvažovali - ale jen aby nebylo hůře. V každém případě, kdyby Gučkov, Tereščenko, Krymov vážně byli pomýšleli na převrat, to jest kdyby jej byli, mobilisujíce síly a prostředky, prakticky připravovali, bylo by to po revoluci docela určitě vešlo v známost, neboť účastníci, zvláště mladí, jichž by bylo mnoho potřeba, neměli by proč zamlčovat hrdinství "téměř už" vykonané: po únoru by to bylo jen zajistilo jejich kariéru. Avšak takových odhalení nebylo. Je docela zřejmé, že ani u Gučkova a Krymova se věc nedostala dál, než k vlasteneckému vzdychání při vínku a doutníku. Neteční oposičníci aristokracie zrovna tak jako tuční oposičníci plutokracie nenalezli v sobě ducha, aby skutkem poopravili běh neblahé Prozřetelnosti.
V květnu 1917 na zvláštní poradě dumy, kterou revoluce odstavila i s monarchií, jeden z nejvýmluvnějších i nejdunivějších liberálů, Maklakov, volá: "Proklejí-li potomci tuto revoluci, proklejí i nás, kdož jsme ji zavčas nedovedli odvrátit převratem shora." Ještě později, už v emigraci, po Maklakovu naříká Kerenskij: "Ano, privilegovaně Rusko se opozdilo, aby včasným coup d' etat shora - o němž tak mnoho hovořili a k němuž se tak mnoho (!) připravovali - odvrátilo živelný výbuch ve státě."
Tato dvě zvolání dokreslují obraz, ukazujíce, že i pak, když revoluce rozpoutala všechny své nezkrotné síly, osvícení tupci se nepřestávali domnívat, že by ji byla mohla odvrátit "včasná" změna dynastické hlavičky!
* * *
Na "veliký" palácový převrat se nedostávalo rozhodnosti. Ale vyrostl z něho plán převratu malého. Liberální spiklenci se neodvážili odklidit hlavního herce monarchie; velkoknížata se rozhodla odklidit jejího nápovědu: v zavraždění Rasputina viděli poslední prostředek na záchranu dynastie.
Kníže Jusupov, jehož žena byla z rodu Romaňovců, vtáhl do věci velkoknížete Dmitrije Pavloviče a monarchického poslance Puriškěviče. Pokusili se zatáhnout do ní ještě liberála Maklakova, zřejmě proto, aby vraždě dali "všenárodní" ráz. Proslulý advokát se moudře vyhnul, spiklencům vsak opatril jed. Podrobnost je to velmi stylová. Spiklenci spoléhali ne bez důvodu na to, že romanovský automobil jim usnadní po vraždě odvézti tělo: velkoknížecí erb se uplatnil. Další se odehrávalo jako podle scénáře k filmu, vypočítaného na špatný vkus. V noci z 16. na 17. prosince Rasputin, vlákaný na večírek, byl v jusupovském domě zabit.
Vládnoucí třídy s výjimkou úzké kamarily a mystických zbožňovatelek přijaly ‚zavraždění Rasputina jako spasný čin. Velkoknížete, jehož ruce, podle výrazu carova, poskvrněny byly mužickou krví - byť i Kristus, přece jen mužík! - navštívili ze sympatie v domácím vězení všichni členové císařského domu, kteří byli právě v Petrohradě. Vlastní sestra carevnina, vdova po velkoknížeti Sergejovi, telegrafovala, ze se za vrahy modlí a žehná jim za vlastenecký čin. Noviny až do zákazu jakékoliv zmínky o Rasputinovi přinášely nadšené články. V divadlech se pokusili manifestovat na počest vrahů. Na ulicích se neznámí zdravili na potkání. "V soukromých domech, v důstojnických shromážděních, v hostincích," vzpomíná kníže Jusupov, "pili na naše zdraví; v továrnách provolávali nám dělníci hurá!" Lze jistě připustit, že dělníci, dověděvše se o zavraždění Rasputina nehořekovali. Ale jejich "hurá" nemělo nic společného s nadějemi na obrodu monarchie.
Rasputinská kamarila ztichla a vyčkávala. Rasputina pochovávali docela tajně: car, carevna, carské dcery a Vyrubová; kolem těla svatého Přítele, někdejšího zloděje koní, zavražděného velkoknížaty, se musila císařská rodina sama sobě zdát vyvrženou. Avšak ani pochovaný Rasputin nedošel klidu. Když už Mikuláš a Alexandra Romanovovi byli prohlášeni za zatčené, vojáci Carského sela rozkopali hrob a otevřeli rakev. U hlavy zavražděného ležela ikona s nápisem: Alexandra, Olga, Taťána, Marie, Anastázie, Anna. Zatímní vláda vyslala zmocněnce, aby z nějakého důvodu dopravil tělo do Petrohradu. Dav se vzepřel a zmocněnec musil na místě tělo spálit.
Po zavraždění Přítele prožila monarchie celkem jen deset neděl. Ale tato krátká doba náležela ještě jí. Rasputina nebylo, ale jeho stín neustával vladařit. Přes všechno očekávání carská dvojice se zvláštním důrazem vyznamenávala nejopovrhovanější členy rasputinské kliky. Ministrem spravedlnosti byla v odvetu za Rasputina jmenována naprostá kreatura. Několik velkoknížat bylo vypověděno z hlavního města. Říkalo se, že se Protopopov zabývá spiritismem, vyvolávaje ducha Rasputinova. Smyčka pasti se zadrhovala ještě pevněji.
Zavraždění Rasputinovo mělo velký význam, ale naprosto ne takový, jaký najisto očekávali účastníci a inspirátoři. Nezmírnilo krise, nýbrž ji zostřilo. O zavraždění mluvili všude: v palácích, v štábech, v dílnách i v rolnických chatách. Závěr se vnucoval, sám sebou; dokonce velkoknížatům nezbývá proti malomocné kamarile jiné cesty než jed a revolver. Básník Alexander Blok napsal o zavraždění Rasputina: "Koule, která ho usmrtila, zasáhla samo srdce panující dynastie."
Už Robespierre připomínal zákonodárnému shromáždění, že oposice šlechty, oslabivši monarchii, uvedla v pohyb buržoasii a po ní lidové masy. Robespierre zároveň volal výstražně, že se v ostatní Evropě revoluce nemůže tak rychle rozvinout, neboť privilegované třídy jiných zemí jsou zkušeností francouzské šlechty poučeny a nedají podnětu k revoluci. Robespierre však, podávaje tento pozoruhodný rozbor, mýlil se ve svém předpokladu, že by francouzská šlechta svým oposičním poblouzněním jednou provždy dala naučení šlechtě jiných zemí. Rusko znovu ukázalo, a to jak r. 1905, tak zejména r. 1917, že se revoluce, namířená proti samovládnému a polonevolnickému řádu a tudíž proti šlechtě, ve svých prvních krocích setkává s nesoustavnou, protisourodou, ale přece jen opravdovou součinností nejen prosté šlechty, ale i nejprivilegovanějších jejích špiček, počítajíc v to i členy dynastie. Může se zdát, že tento pozoruhodný dějinný zjev odporuje třídní teorii společnosti, vpravdě však odporuje jenom povrchnímu jejímu pojetí.
Revoluce vzniká tehdy, když všechny antagonismy společnosti nabývají největšího napětí. Ale právě tím vzniká situace, jaké nesnesou dokonce ani třídy staré společnosti, to jest třídy, které jsou odsouzeny k zániku. Aniž přikládáme biologickým analogiím větší význam, než jakého zaslouží, je tu na místě připomenouti, že se v určitou chvíli akt zrození stává stejně neodvratným jak pro mateřský organismus, tak pro plod. Oposice privilegovaných tříd je výraz neslučitelnosti jejich tradiční společenské situace s potřebami dalšího trvání společnosti. Vládnoucí byrokracii všechno začíná padat z rukou. Aristokracie, cítíc se terčem obecného nepřátelství, svaluje vinu na byrokracii. Ta obviňuje aristokracii, a pak obě zároveň či odděleně obracejí svou nespokojenost proti monarchické okrase své moci.
Kníže Ščerbatov, povolaný na čas ze služby v stavovských šlechtických sborech za ministra, říkal: "Jak Samarin, tak i já jsme bývalí gubernští maršálci šlechty. Dosud nás nikdo neměl za levé a my se sami za ně nemáme. Ale oba nemůžeme nijak rozumět takové situaci ve státě, aby panovník a jeho vláda byli v radikálním rozporu s rozumnou (mluvit o revolučních intrikách nestojí za to) veřejností - se šlechtici, kupci, městy, zemstvy, ba i s armádou. Nepřejí-li si nahoře dbát našeho mínění, je naší povinností odejít."
Šlechta vidí příčiny všech běd v tom, že monarchie oslepla či ztratila rozum. Privilegovaný stav nevěří, že už vůbec nemůže být takové politiky, která by smířila starou společnost s novou, jinými slovy, šlechta se nesmiřuje se svým osudem zániku a svůj smrtelný nepokoj proměňuje v oposici proti nejsvětější síle starého řádu, proti monarchii. Prudkost a neodpovědnost aristokratické oposice se vysvětluje dějinnou zhýčkaností špiček šlechty a jejím nesnesitelným strachem z revoluce. Nesoustavnost a nesourodost šlechtické oposice se vysvětluje tím, že je to oposice třídy, pro kterou není východiska. Avšak tak jako petrolejová lampa, než zhasne, jasně vzplane, třebas i zakouří - tak i šlechta, dřív než zhasne, prožívá oposiční vzplanutí, jež prospívá nejvíc jejím smrtelným nepřátelům. Toť dialektika tohoto procesu, která se s třídní teorií společnosti nejen srovnává, nýbrž ji právě objasňuje.