Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Finsko a Rusko
Vztah Finska k Rusku je dnes zase aktuální. Prozatímní vláda nedokázala uspokojit finský národ, který zatím ještě nepožaduje odděleni a odtržení a žádá pouze větší autonomii.
Nedemokratickou, anexionistickou politiku prozatímní vlády v těchto dnech zformulovala a „zaštítila“ Rabočaja gazeta[6]. Udělala to tak, že hůř už svému chráněnci „posloužit“ nemohla. Je to opravdu zásadní otázka celostátního významu, proto ji musíme probrat co nejdůkladněji.
„Organizační výbor se domnívá,“ píše v 42. čísle Rabočaja gazeta, „že otázka vzájemných vztahů mezi Finskem a ruským státem může a musí být celkově řešena jcdině dohodou mezi finským sněmem a Ústavodárným shromážděním. Avšak do té doby soudruzi Finové“ (organizační výbor rokova] s finskými sociálními demokraty) „musí mít na paměti, že kdyby ve Finsku zesílily separátní tendence, mohlo by to posílit centralistické snahy ruské buržoazie.“
To je stanovisko kapitalistů, buržoazie, kadetů[7], rozhodně však ne proletariátu. Program sociálně demokratické strany, konkrétně jeho 9. článek, v němž se přiznává právo na sebeurčení všem národům tvořícím stát, hodili menševičtí sociální demokraté přes palubu. Prakticky se tohoto programu zřekli a přešli ve skutečnosti na stranu buržoazie, stejně jako v otázce nahrazení pravidelné armády všeobecným ozbrojením lidu atd.
Kapitalisté, buržoazie, včetně kadetské strany, nikdy neuznávali politické sebeurčení národů, tj. právo svobodně se oddělit od Ruska.
Sociálně demokratická strana uznala toto právo v 9. článku svého programu[8] schváleného v roce 1903.
Jestliže organizační výbor[9] „odkázal“ finské sociální demokraty na „dohodu“ finského sněmu s Ustavodárným shromážděním, znamená to vlastně, že v této otázce přešel na stranu buržoazie. Abychom se o tom plně přesvědčili, stačí dobře si porovnat postoj všech hlavních tříd a stran.
Car, pravicové síly, monarchisté nejsou pro dohodu sněmu s Ústavodárným shromážděním, nýbrž pro přímé podřízení Finska ruskému národu. Republikánská buržoazie je pro dohodu finského sněmu s Ústavodárným shromážděním. Uvědomělý proletariát a sociální demokraté věrní svému programu jsou pro to, aby se Finsko stejně jako všechny neplnoprávné národy od Ruska svobodně oddělily. Toto je nesporný, jasný a přesný obraz situace. Pod heslem „dohody“, které absolutně nic neřeší, — protože co když se této dohody nedosáhne? — provádí buržoazie zase jen carskou politiku podřízení, zase jen politiku anexí.
Vždyť Finsko anektovali ruští carové na základě čachrování s Napoleonem, který potlačil francouzskou revoluci, atd. Jsme-li skutečně proti anexím, musíme říci: Ať se Finsko svobodně oddělí! Až to řekneme a provedeme, pak — teprve pak! — bude „dohoda“ s Finskem skutečně dobrovolná, svobodná, bude to skutečně dohoda, a ne podvod.
Dohodu mohou uzavírat pouze rovnocenní partneři. Aby dohoda byla skutečně dohodou, a nikoli slovy zastřená podřízenost, musí být obě strany skutečně rovnoprávné, tj. jak Rusko, tak Finsko musí mít právo nedohodnout se. To je nad slunce jasnější.
Nic jiného také pojem „svoboda oddělení“ nevyjadřuje: jedině bude-li se moci Finsko svobodně oddělit, bude moci opravdu uzavřít „dohodu“ s Ruskem o tom, má-li se oddělovat. Kdo bez této podmínky, bez uznání svobody oddělit se řečni o dohodě, ten obelhává sebe i lid.
Organizační výbor měl Finům jasně říct, zda uznává právo na svobodné oddělení, nebo ne. Protože to však po kadetsku zakamufloval, toto právo popřel. Měl zaútočit na ruskou buržoazii za to, že upírá porobeným národům právo oddělit se, což znamená anexionismus. Organizační výbor však místo toho útočí na Finy a varuje je, že „separátní“ (přesněji řečeno separatistické) tendence posílí centralistické snahy! Jinými slovy, organizační výbor vyhrožuje Finům posílením anexionistické velkoruské buržoazie, což vždycky dělali právě kadeti. Pod stejným heslem prosazují svůj anexionismus také Rodičevové.
Toto je názorné, praktické vysvětlení k otázce anexí, o kterých dnes „všichni“ mluví, ale přitom se bojí formulovat otázku přesně a jasně. Kdo je proti právu na svobodné oddělení, ten je pro anexe.
Carové prováděli politiku anexí bezohledně, vyměňovali si národy podle dohody s jinými monarchy (rozdělení Polska, čachrářská dohoda s Napoleonem o Finsku aj.), tak jako si velkostatkáři navzájem vyměňovali nevolníky. Buržoazie, která se mění v buržoazii republikánskou, provádí tutéž politiku anexí rafinovaněji, nenápadněji, slibuje „dohodu“, ale upírá jedinou reálnou záruku skutečné rovnoprávnosti při dohodě, totiž svobodu oddělit se. Organizační výbor je ve vleku buržoazie a prakticky přechází na její stranu. (Proto měla plnou pravdu Biržovka[10], která otiskla podstatnou část článku z listu Rabočaja gazeta a pochvalně označila odpověď organizačního výboru za „lekci ruské demokracie“ udělenou Finům. Rabočaja gazeta si tento polibek Biržovky zasloužila.)
Strana proletariátu (bolševici) se na své konferenci v rezoluci o národnostní otázce znovu vyslovila pro právo na svobodné oddělení[11].
Seskupení tříd a stran je jasné.
Maloburžoazii děsí přízrak polekané buržoazie to je celá podstata politiky menševických sociálních demokratů a eserů. „Bojí se“ oddělení. Uvědomělí proletáři se ho nebojí. Když se Norsko v roce 1905 svobodně oddělilo od Švédska, získalo tím Norsko i Švédsko. Zvětšila se důvěra mezi oběma národy, upevnily se dobrovolné přátelské vztahy, přestaly nesmyslné a škodlivé třenice, prohloubila se hospodářská a politická, kulturní a sociální spolupráce obou zemí, upevnil se bratrský svazek jejich dělnictva.
Soudruzi dělníci a rolníci. Nedejte se zlákat anexionistickou politikou ruských kapitalistů Gučkova, Miljukova a prozatímní vlády vůči Finsku, Kuronsku[a], Ukrajině aj.! Nebojte se přiznat právo na svobodné oddělení všem těmto národům. Ke svazku s Velkorusy nesmíme přivádět jiné národy násilím, ale jedině skutečně dobrovolnou a skutečně svobodnou dohodou, která není možná bez práva na svobodné oddělení.
Čím svobodnější bude Rusko, čím odhodlaněji poskytne naše republika jiným národům, než je velkoruský, právo svobodně se oddělit, tím víc se budou jiné národy snažit připojit se k nám, tím méně bude třenic, tím vzácnější budou případy, kdy k oddělení skutečně dojde, tím kratší bude doba, na kterou se některé národy oddělí, tím pevnější a trvalejší bude bratrský svazek ruské proletářskorolnické republiky s republikami kteréhokoli jiného národa.
Pravda, č. 46
15. (2.) května 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — historické území na západě a jihozápadě od Rižského zálivu, nyní součást Lotyšské SSR. Čes. red.
6 Rabočaja gazeta — deník menševiků; vycházel v Petrohradě od 7. (20.) března do 30. listopadu (13. prosince) 1917. Od 30. srpna (12. září) byl orgánem menševického ústředního výboru. List podporoval buržoazní prozatímní vládu a bojoval proti bolševické straně a proti V. I. Leainovi. Říjnovou revoluci a nastolení sovětské moci přijal nepřátelsky.
7 Kadeti — členové Konstitučně demokratické strany, hlavní strany liberálně monarchistické buržoazie v Rusku. Kadetská strana vznikla v říjnu roku 1905; tvořili ji představitelé buržoazie, činitelé zemstev z řad statkářů a příslušníci buržoazní inteligence. Význačnými činiteli kadetů byli P. N. Miljukov, S. A. Muromcev, V. A. Maklakov, A. I. Šingarjov, P. B. Struve, F. I. Rodičev aj. Později se z kadetů stala strana imperialistické buržoazie. Za první světové války kadeti aktivně podporovali expanzívní zahraniční politiku carské vlády. V únorové revoluci se snažili zachránit monarchii. V buržoazní prozatímní vládě, kde měli vedoucí postavení, prosazovali protilidovou, kontrarevoluční politiku, vyhovující zájmům amerických, britských a francouzských imperialistů. Po Říjnové revoluci se stali nesmiřitelnými nepřáteli sovětské moci a zúčastnili se všech ozbrojených kontrarevolučních akcí a intervenčních tažení. Po porážce interventů a bělogvardějců pokračovali ve své protisovětské kontrarevoluční činnosti v emigraci.
8 V 9. článku programu SDDSR, schváleném na II. sjezdu strany v roce 1903, se praví: „Právo na sebeurčení pro všechny národy státu“ (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 33).
V roce 1917, při práci na revizi zastaralé části programu strany, navrhl Lenin rozšíření 9. článku starého programu (viz zde).
9 Organizační výbor byl vytvořen v lednu 1912 na srpnové konferenci likvidátorů. Za první světové války zastával sociálšovinistické stanovisko, schvaloval válku vedenou carismem a propagoval nacionalistické ideje. Vydával časopis Naša zarja a po jeho zastavení Naše dělo, později Dělo, a listy Rabočeje utro, později Utro. Organizační výbor fungoval do voleb ústředního výboru menševické strany v srpnu 1917. Kromě organizačního výboru, který působil v Rusku, existoval zahraniční sekretariát organizačního výboru, který měl pět tajemníků (P. B. Axelrod, I. S. Astrov-Poves, J. O. Martov, A. S. Martynov a S. J. Semkovskij) a zastával stanovisko blízké centrismu. Internacionalistickými frázemi maskoval podporu ruských sociálšovinistů. Zahraniční sekretariát organizačního výboru vydával svůj orgán — list Izvěstija zagraničnogo sekretariata organizacionnogo komiteta Rossijskoj social-demokratičeskoj rabočej partii, který vycházel od února 1915 do března 1917 v Ženevě.
10 Biržovka [Birževyje vědomosti] — buržoazní list založený v roce 1880 pro komerční účely. Vycházel v Petrohradu zprvu třikrát, později čtyřikrát týdně a posléze jako deník. Od listopadu 1902 vycházel dokonce dvakrát denně — ráno a večer. Pro bezpáteřnost, prodejnost a bezzásadovost se přezdívka listu „biržovka“ stala hanlivým označením. Po únorové buržoazně demokratické revoluci vedl list štvavou kampaň proti bolševické straně a V. I. Leninovi. Koncem října 1917 byly Birževyje vědomosti vojenským revolučním výborem při petrohradském sovětu zastaveny.
11 Zmíněná rezoluce o národnostní otázce byla schválena na VII. (dubnové) celoruské konferenci SDDSR(b). Jejím autorem byl Lenin (viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s.298—299 a Sebrané spisy 31, zde).
VII. (dubnová) celoruská konference SDDSR(b) byla svolána na základě usnesení ústředního výboru SDDSR(b) schváleného mezi 4. a 8. (17. a 21.) dubnem; konala se v Petrohradu 24.—29. dubna (7.—12. května) 1917. Byla to první konference strany v legálních podmínkách. Celoruské konferenci předcházely konference místních organizací; ještě před jejím zahájením začalo mnoho organizací oznamovat, že se připojují k Leninově platformě.
Na konferenci bylo přítomno 131 delegátů s rozhodujícím hlasem a 18 delegátů s hlasem poradním, zastupujících 78 organizací strany. Úplností svého zastoupení a politickými a organizačními úkoly mohla konference plnit a plnila práci sjezdu strany; vypracovala politickou linii pro celou stranu a ustavila řídící stranická ústředí.
Na programu konference byly tyto otázky: současná situace (válka a prozatímní vláda aj.), konference o uzavření míru, stanovisko k sovětům dělnických a vojenských zástupců, revize programu strany, situace v internacionále a úkoly strany, spojeni sociálně demokratických internacionalistických organizací, agrární otázka, národnostní otázka, Ústavodárné shromáždění, organizační otázky, zprávy z oblasti, volby do ústředního výboru.
Lenin zahájil konferenci krátkým uvítacím projevem; byl zvolen do předsednictva a řídil celé jednání konference.
Konference vyslechla zprávy o situaci v místních organizacích a o jejich činnosti. Vyplynulo z nich, že značná část místních organizací si udržela naprostou samostatnost a pracovala v duchu Leninových Dubnových tezí. Po vystoupení z ilegality vytvořily některé organizace společné výbory s menševiky, i když se s nimi zcela nesloučily.
Konference odhalila a odmítla pravicově kapitulantskou linii Kameněva, který přednesl koreferát k současné situaci jako představitel opoziční protileninské skupiny. Kameněv a Rykov se snažili postavit proti Lenínově orientaci na socialistickou revoluci oportunistické hodnocení revoluce a jejích perspektiv. Kameněv odmítl možnost a nutnost přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou a navrhoval omezit se na kontrolu buržoazní prozatímní vlády, prováděnou menševicko-eserskými sověty. Konference schválila Leninovu rezoluci o současné situaci.
V referátu o revizi programu strany Lenin stanovil, v jakém směru má programová komise utvořená na konferenci přepracovat program z roku 1903.
Při projednávání národnostní otázky vystoupit Pjatakov proti Leninovu heslu práva národů na sebeurčení až do oddělení a vytvoření samostatných států. Při obhajobě své rezoluce o národnostní otázce Lenin dokázal, že jedině toto právo zajišťuje naprostou solidaritu dělníků a všech pracujících různých národnosti; přitom otázku účelnosti oddělení musí strana „proletariátu rozhodnout v každém jednotlivém případě... z hlediska zájmů celého společenského vývoje a z hlediska zájmů třídního boje proletariátu za socialismus“ (Sebrané spisy 31, zde).
K otázce „Situace v internacionáte a úkoly SDDSR(b)“ bylo přijato usnesení, v němž se na Zinovjevův návrh uvádělo, že strana boleševiků zůstává v zimmerwaldském sdružení, bude v něm obhajovat taktiku zimmerwaldské levice a zúčastní se třetí zimmerwaldské konference. Lenin s tímto usnesením nesouhlasil, protože se domníval, že zůstávat nadále v zimmerwaldském sdružení znamená brzdit a protahovat založení III., komunistické internacionály. Řekl, že další průběh událostí napraví chybu, které se konference dopustila, a že rozhodnutí, které po konferenci učinil ÚV strany, „chybu částečně napravilo“ (Sebrané spisy 31, zde). UV se usnesl poslat delegáta na svolávanou zimmerwaldskou konferenci s pověřením, aby ji ihned opustil a vystoupil z zimmerwaldského sdružení, jestliže se „konference vysloví pro jakékoli sbližování nebo společné projednávání problémů se sociálšovinisty“ (tento svazek, zde).
Konference zvolila UV strany v čele s V. I. Leninem.
Historický význam VII. (dubnové) konference je v tom, že schválila Leninův program přechodu k druhé etapě revoluce v Rusku, předložila plán boje na přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou a vytyčila požadavek, aby všechnu moc převzaly sověty. Pod tímto heslem bolševici připravovali masy k proletářské revoluci.