Marxistický internetový archiv - Česká sekceKarel Marx
Revoluční Španělsko
IV
(Královská rada [Consejo Real] a Inkvizice [Santo Oficio])
Už za vlády Filipa V. řekl Francisco Benito Soledad: „Všechny svízele Španělska pocházejí od togados (právníků).“[257] Na vrchol zhoubné španělské vrchnostenské hierarchie byla dosazena kastilská královská rada (Consejo Real). Tento orgán — který se zrodil v bouřlivých dobách donů Juanů a Jindřichů a jejž Filip II., když poznal, že je cenným doplňkem Santa officia[a], ještě posílil — využil všech tehdejších pohrom i slabosti tehdejších králů a uchvátil a soustředil ve svých rukou nejrozmanitější pravomoci a ke své funkci nejvyššího soudního dvora připojil ještě funkci zákonodárce a vrchního dozorce nad správou všech španělských království. Tak měla tato rada ještě větší moc než francouzský parlament, jemuž se v lecčem podobala, až na to, že se nikdy nepostavila na stranu lidu. Jako nejmocnější orgán starého Španělska byla královská rada samozřejmě nejnesmiřitelnějším nepřítelem nového Španělska a všech nových lidových orgánů, které ohrožovaly její neomezený vliv. Jako nejvyšší orgán právnického stavu a ztělesněná záruka jeho výsad a beztrestnosti všech jeho přehmatů měla královská rada samozřejmě všechna ta nesčetná práva a všechen vliv, které byly nerozlučně spjaty se španělskou justicí. Byla to tedy síla, s níž revoluce nemohla uzavřít kompromis, kterou musela smést, protože jinak by později tato síla smetla revoluci. Jak jsme si ukázali v jednom z předešlých článků, královská rada se zhanobila tím, že přešla k Napoleonovi, a touto zradou ztratila všechnu vážnost v očích lidu. Přesto ústřední junta provedla tu hloupost, že v den, kdy se ujímala své funkce, oznámila královské radě, že se ustavila, a vyžadovala od ní přísahu věrnosti; zároveň prohlásila, že až jí složí přísahu věrnosti královská rada, rozešle text této přísahy všem ostatním úřadům a institucím ve Španělsku. Z tohoto nerozvážného kroku, proti němuž otevřeně protestovala celá revoluční strana, královská rada usuzovala, že ústřední junta potřebuje její pomoc; vzpamatovala se ze své malomyslnosti a po několika dnech předstíraného váhání se ústřední juntě neochotně podrobila; při skládání přísahy však dala najevo své reakční pochybnosti a doporučila ústřední juntě, aby se rozešla a omezila počet svých členů na tři až pět podle zákona 3, oddíl 2, článek 15[258], a aby nařídila okamžité rozpuštění provinčních junt. Když se do Madridu vrátili Francouzi a rozehnali královskou radu, ústřední junta — která si zřejmě nevzala poučení z hrubé chyby, jíž se dopustila hned na začátku — provedla další hloupost a vzkřísila královskou radu tím, že vytvořila Consejo Reunido, tj. sdruženou královskou radu, spojením Consejo Real s ostatními troskami někdejších královských rad. Tak ústřední junta sama dodala kontrarevoluci ústřední moc, která soupeřila s její mocí, která jí neustále dělala potíže a mařila její akce svými intrkami a pikli, která se snažila přimět ji k nejnepopulárnčjším krokům a pak, stavějíc na odiv své ctnostné rozhořčení, ji pranýřovala před rozhněvaným lidem. Není snad ani třeba připomínat, že když ústřední junta nejprve sama uznala a pak pomohla obnovit královskou radu, nemohla provádět žádné reformy ani v organizaci španělského soudnictví, ani v naprosto špatném španělském civilním a trestním zákonodárství.
Ačkoli ve španělském povstání převládaly národní a náboženské prvky, projevovala se v prvních dvou letech velmi rozhodná tendence k sociálním a politickým reformám. Dokazují to všechny manifesty provinčních junt z té doby. Všechny tyto junty, třebaže se většinou skládaly ze zástupců privilegovaných tříd, odsuzovaly staré zřízení a slibovaly radikální nápravu. Dokazují to ostatně i manifesty ústřední junty. V jejím prvním provolání k národu z 26. října 1808 se praví:
„Dvacet let tyranie vykonávané nejneschopnějšími lidmi přivedlo naši zemi na pokraj zkázy; nenávist a nesváry odcizily národ a jeho vládu. Lid, ještě nedávno utlačovaný a ponižovaný, neznající svou vlastní sílu a nenacházející ochranu proti vládním zlořádům ani u úřadů, ani v zákonech, se domníval, že cizí nadvláda bude snesitelnější než zhoubná tyranie, která ho ničila. Panství zvůle, vždy rozmarné a téměř vždy nespravedlivé, trvalo příliš dlouho; trpělivost lidu, jeho smysl pro pořádek, jeho šlechetná loajálnost byly příliš dlouho zneužívány; bylo na čase nastolit vládu zákona prospěšného všem. Byla tedy nutná náprava ve všech směrech. Junta hodlá vytvořit různé výbory, z nichž každý bude pověřen zvláštním oborem činnosti; těmto výborům je možno zasílat všechny přípisy o vládních a správních záležitostech.“
V provolání vydaném 28. října 1809 v Seville se praví:
„Slabomyslný a vyžilý despotismus připravoval cestu francouzské tyranii. Připustit, aby se vrátily někdejší zlořády, by byl stejně těžký zločin jako vydat vás do rukou Bonapartových.“
V ústřední juntě zřejmě existovala velmi originální dělba práce: Jovellanosova strana směla proklamovat a protokolovat revoluční tužby národa, zatímco Floridablankova strana si vyhradila to potěšení, že ji přímo usvědčovala ze lži a stavěla proti revoluční fikci kontrarevoluční skutečnost. Nám tu však jde o to, že chceme na základě vlastních přiznání provinčních junt vůči ústřední juntě dokázat tak často popíraný fakt, že v době prvního španělského povstání se projevovaly revoluční tužby.
Jak ústřední junta využívala situace vhodné k provedení reforem — příznivé nálady lidu, tlaku událostí a stavu bezprostředního ohrožení — o tom si lze udělat představu podle toho, jak jednali její komisaři v různých provinciích, kam byli vysíláni. Jeden španělský spisovatel[259] přímo říká, že ústřední junta neoplývala vynikajícími lidmi, a tak si dala pozor, aby své význačné členy ponechala v ústředí, a ven posílala ty, kteří nestáli za nic. Tito komisaři byli zmocněni předsedat provinčním juntám a zastupovat ústřední juntu ve všech jejích funkcích. Uvedeme jen pár ukázek, jak si počínali: generál Romana, kterému španělští vojáci přezdívali markýz de las Romerias[b], protože ustavičně pochodoval sem a tam — a přitom jeho vojsko nikdy nebojovalo, leda když byl náhodou pryč — tento Romana, když ho Soult porazil a vyhnal z Galicie, se objevil v Asturii, a to jako komisař ústřední junty. První, co udělal, bylo, že hledal záminku k hádce s oviedskou provinční juntou, která se usnesla na energických a revolučních opatřeních, a tím vzbudila proti sobě nenávist privilegovaných tříd. Nerozpakoval se dokonce tuto juntu rozpustit a dosadit do ní své lidi. Když se o těchto rozporech v provincii, kde se všechen lid jednotně postavil proti Francouzům, dověděl maršál Ney, okamžitě přitáhl do Asturie se svým vojskem, vyhnal markýze de las Romenas, vtáhl do Ovieda a po tři dny tam plenil. Když koncem roku 1809 Francouzi odtáhli z Galicie, přijel náš markýz a komisař ústřední junty do La Coruñi, uchvátil tam všechnu veřejnou moc, potlačil všechny obvodní junty, které se vytvořily za povstání, a místo nich dosadil vojenské guvernéry; přitom členům těchto junt vyhrožoval perzekucí, skutečně pronásledoval vlastence a projevoval krajní blahovůli vůči těm, kdo drželi s nepřítelem, a vůbec se ve všem projevoval jako úskočný, neschopný a vrtošivý hlupák. A co vlastně provedly obvodní a provinční junty v Galicii? Nařídily všeobecné odvody pro všechny třídy a osoby bez výjimky; vybíraly daně od kapitalistů a statkářů; snížily platy státním úředníkům; nařídily církevním sborům, aby jim daly k dispozici obsah svých pokladen. Zkrátka, dělaly revoluční opatření. Od dob slavného markýze de las Romerias Asturie a Galicie, dvě provincie, které se nejvíc vyznamenaly všeobecným odporem proti Francouzům, odmítaly účastnit se války za nezávislost, protože jim už nehrozilo bezprostřední nebezpečí vpádu.
Ve Valencii, kde se zdálo, že se otvírají vyhlídky na nový život, dokud byl lid ponechán sám sobě a vůdcům, které si sám zvolil, byl revoluční duch zlomen zásluhou ústřední vlády. Ústřední juntě nestačilo, že pro tuto provincii stanovila jako velitele jakéhosi generála dona José Cara, poslala tam ještě jako „svého vlastního“ komisaře barona Labazoru. Tento baron provinční juntě vytýkal, že se postavila proti některým příkazům shora, a zrušil její dekret, jímž moudře suspendovala jmenování na uprázdněná kanovnictví, církevní beneficia a komturství a jejich výnosy přidělila vojenským nemocnicím. Tak vznikly prudké spory mezi ústřední juntou a valencijskou juntou; a proto později, za liberální správy maršála Sucheta, zůstávala Valencie pasívní, proto horlivě prosazovala Ferdinanda VII., když se vrátil, proti tehdejší revoluční vládě.
V Cádizu, nejrevolučnějším místě tehdejšího Španělska, způsobila přítomnost komisaře ústřední junty, omezeného a domýšlivého markýze de Villel, povstání, které vypuklo 22. a 23. února 1809 a které by bylo mělo katastrofální následky, kdyby v pravý čas nepřerostlo ve válku za nezávislost.
Ale nejlepší ukázkou toho, jak rozvážně si ústřední junta počínala při jmenování svých komisařů, bylo vyslání seňora Lozana de Torres jako delegáta k Wellingtonovi. De Torres se před anglickým generálem patolízalsky ponižoval, ale zároveň tajně informoval juntu, že generálovy stížnosti na nedostatek potravin jsou naprosto neopodstatněné. Když Wellington tohoto obojetného darebáka prohlédl, vyhnal ho s ostudou ze svého tábora.
Ústřední junta působila za velmi příznivých okolností a snadno mohla uskutečnit to, co proklamovala v jednom ze svých provolání k španělskému národu.
„Prozřetelnosti se zlíbilo, abyste se za této hrozné krize nemohli přiblížit ani o krok k nezávislosti, aniž byste se zároveň přiblížili o krok ke svobodě.“[260]
Když se junta chopila otěží vlády, neovládali Francouzi ještě ani třetinu Španělska. Dřívější mocenské orgány se buď rozpadly, nebo se podřídily útočníkovi, anebo se rozešly, když je k tomu vyzval. Junta mohla kterékoli opatření sociální přeměny, jímž by majetek a vliv církve a šlechty přešel do rukou buržoazie a rolnictva, provést ve jménu obrany společné vlasti. Měla stejně příznivou situaci jako francouzský Výbor veřejného blaha[261]: k vnitřním otřesům došlo v době, kdy bylo nutné bránit se proti útoku zvenčí; kromě toho měla před sebou příklad smělé iniciativy, do které už byly některé provincie vehnány okolnostmi. Jí však nestačilo, že byla přítěží, která brzdila španělskou revoluci, a tak aktivně pracovala ve prospěch kontrarevoluce: znovu nastolovala dřívější mocenské orgány, znovu kula okovy, které už byly rozbity, dusila revoluční oheň všude, kde se rozhořel — sama nedělala nic a druhým bránila, aby něco dělali. V době, kdy ústřední junta zasedala v Seville, považovala i anglická toryovská vláda za nutné poslat jí 20. července 1809 nótu, v níž důrazně protestovala proti kontrarevolučnímu kursu junty — „obávajíc se, že junta by mohla udusit všeobecné nadšení“. Kdesi jsem četl tento postřeh: Španělsko prodělalo všechno zlé, co s sebou přináší revoluce, a přece nenabylo revoluční síly. Je-li na tomto výroku něco pravdy, pak je to zdrcující rozsudek nad ústřední juntou.
Považovali jsme za nutné zabývat se obšírněji touto otázkou, a to proto, že její rozhodující význam nepochopil dosud žádný evropský historik. Jedině za vlády ústřední junty bylo možné spojit řešení požadavků a potřeb obrany země s přeměnou španělské společnosti a emancipací španělského ducha, neboť jinak se musí každá politická ústava při sebemenším styku se skutečným životem rozplynout jako přízrak. Kortesy byly v docela opačné situaci — byly zahnány na nejodlehlejší konec Pyrenejského poloostrova, po dva roky byly odříznuty od většiny království francouzskou armádou, která je obléhala, a zastupovaly pomyslné Španělsko, zatímco skutečné Španělsko bylo dobýváno nebo bojovalo. V době kortesů bylo Španělsko rozděleno na dvě části. Na ostrově León — myšlenky bez činů, a v ostatním Španělsku — činy bez myšlenek. V době ústřední junty naopak bylo třeba neobyčejné slabosti, nemohoucnosti a zlovůle nejvyšší vlády k tomu, aby se španělská válka odtrhla od španělské revoluce. Není tedy pravda to, co tvrdí francouzští a angličtí autoři, že kortesy selhaly, protože byly revoluční; selhaly proto, že jejich předchůdci byli reakční a promeškali období vhodné k revolučním akcím. Novodobých španělských autorů se kritika anglických a francouzských autorů nemile dotýká, ale zatím nedokázali vyvrátit jejich tvrzení; velmi neradi také slyší bon mot[c] abbého de Pradt: „Španělský lid se podobá Sganarellově ženě, která toužila po výprasku.“[262]
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — inkvizičního soudu. (Pozn. red.)
b — podle „romerias“ — „poutník“. (Pozn. red.)
c — průpovídku, vtip. (Pozn. red.)
257 Marx cituje z knihy španělského mnicha Benita Soledada „Memorial historico y politico, que descubre las ideas del Christianissimo Luis XIV, para librar a España de los infortunios, que experimenta por medio de su legitimo Rey Don Carlos III“ [„Historický a politický pamětní spis o myšlenkách nejkřesťanštějšího Ludvíka XIV., vydaný s cílem zbavit Španělsko útrap, které zakouší za svého zákonného krále Karla III.“], vydaného roku 1703 ve Vídni.
258 Marx má na mysli příslušný oddíl sbírky zákonů, sestavené ve Španělsku ve 13. století; sbírka měla 7 částí (las Partidas). Od 14. století se nazývala „Las Partidas“.
259 José María Toreno, „Historia del levantamiento, guerra y revolución de España“, Paříž 1838, sv. I, str. 374.
260 Marx tu cituje provolání ústřední junty k španělskému národu z 28. října 1809.
261 Výbor veřejného blaha (Comité de salut public) — ústřední orgán revoluční vlády francouzské republiky vytvořený v dubnu 1793. Za jakobínské diktatury (2. června 1793 až 27. července 1794) sehrál neobyčejně důležitou úlohu v boji proti domácí i zahraniční kontrarevoluci a při řešení úkolů buržoazní revoluce plebejským způsobem; po kontrarevolučním převratu z 9. thermidoru neměl už vedoucí úlohu a v říjnu 1795 byl rozpuštěn.
262 Dominique Dufour de Pradt, „Mémoires historiques sur la révolution dʼ Espagne“ [„Paměti z dějin španělské revoluce“], Paříž 1816, str. 224. Dále se cituje str. 202—203 této knihy.