Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Revoluční Španělsko



V

(Gerilová válka)

Ústřední junta selhala při obraně země, protože selhala ve svém revolučním poslání. Byla si vědoma toho, že je slabá, že její moc je nepevná, že je nanejvýš nepopulární — jak jinak se tedy mohla pokusit čelit řevnivosti, žárlivosti a přehnaným nárokům svých generálů, obvyklým jevům ve všech revolučních obdobích, než nedůstojnými úskoky a malichernými pletichami? Žila v neustálém strachu ze svých vojenských velitelů, jimž nedůvěřovala, a proto můžeme klidně věřit Wellingtonovi, který 1. září 1809 napsal svému bratrovi markýzu Wellesleymu:

„Měl jsem příležitost vidět, jak postupuje ústřední junta, a velice se obávám, že při rozdělování svých sil nebere ani tak v úvahu vojenskou obranu a vojenské operace, jako se zabývá politickými pletichami a snaží se dosáhnout bezvýznamných politických cílů.“

V revolučních dobách, kdy se uvolňují všechna pouta podřízenosti, lze vojenskou kázeň obnovit jedině tím, že se od generálů vyžaduje přísná občanská kázeň. Protože však ústřední junta vinou svého nesourodého složení nikdy nedokázala zvládnout generály, generálové nebyli s to zvládnout vojáky a až do konce války nebyla ve španělské armádě nikdy ani průměrná kázeň a poslušnost. Tato neposlušnost byla živena nedostatkem potravin a šatstva a všech ostatních materiálních potřeb armády, protože morálka armády — jak to nazýval Napoleon — závisí plně na jejích materiálních podmínkách. Ústřední junta nebyla s to armádu pravidelně zásobovat, neboť tady nijak nepomáhaly manifesty chudáka básníka Quintany, a kdyby měla svým dekretům dodat pádnosti, byla by se musela uchýlit k těm revolučním opatřením, která vytýkala provinčním juntám. Vždyť i všeobecné odvody bez ohledu na výsady a bez jakýchkoli výjimek a vyhlídka na dosažení kterékoli hodnosti v armádě pro všechny Španěly — vždyť i to bylo dílem provinčních junt, a ne ústřední junty. Jestliže tedy porážky španělské armády zavinila kontrarevoluční neschopnost ústřední junty, pak tyto pohromy naopak ještě víc skličovaly tuto vládu, kterou všechen lid opovrhoval a které nedůvěřoval, a ještě zvyšovaly její závislost na náročných a přitom neschopných vojevůdcích.

Španělská pravidelná armáda, i když byla všude poražena, přece se zas všude objevovala. Byla už víc než dvacetkrát rozprášena, ale pokaždé byla znovu připravena utkat se s nepřítelem a často se po porážce objevila s ještě většími silami. Když byla poražena, neměl z toho nepřítel nic, protože Španělé dovedli rychle utíkat, a tak neměli obyčejně velké ztráty na mužstvu, a ztráty v bitvě pro ně nic neznamenaly. Stáhli se v nepořádku do sierr[a] a určitě se znovu shromáždili a znovu objevili ve chvíli, kdy se to dalo nejméně čekat, s novými posilami a schopni ne-li čelit francouzské armádě, tedy alespoň ji nutit k neustálému pohybu a k rozptylování svých sil. Byli šťastnější než Rusové v tom, že ani nemuseli umírat‚ aby mohli vstát z mrtvých.

Nešťastná bitva u Ocañi, svedená 19. listopadu 1809, byla poslední velkou pravidelnou bitvou, kterou Španělé vybojovali; potom se už omezili jen na gerilový boj. Už ta skutečnost, že se upustilo od vedení pravidelné války, svědčí o tom, že národní vládní centrum zmizelo a do popředí vystoupila místní vládní centra. Když se porážky pravidelné armády stále opakovaly, začaly všude působit gerilové oddíly a masa lidu si přestala všímat celonárodních porážek a byla nadšena místními úspěchy svých hrdinů. A alespoň v tomto klamu byla ústřední junta zajedno s lidem: ‚Gaceta‘ přinášela obšírnější zprávy o některých potyčkách geril než o bitvě u Ocañi.“

Jako Don Quijote protestoval svým kopím proti střelnému prachu, tak protestovaly gerily proti Napoleonovi, jenže s jiným úspěchem.

„Tyto gerily,“ píše „Oesterreichische militärische Zeitschrift“ (sv. 1, 1821), „měly svou základnu — možno říci — v sobě a každá operace proti nim skončila tím, že její objekt zmizel.“

V dějinách gerilové války je třeba rozlišovat tři období. V prvním období se chápalo zbraní obyvatelstvo celých provincií a vedlo partyzánskou válku, například v Galicii a v Asturii. V druhém období vedly gerilové oddíly vytvořené z trosek španělské armády, ze španělských zběhů z francouzské armády, z pašeráků atd., válku na vlastní pěst, nezávisle na jakémkoli vnějším vlivu, a tak, jak to vyhovovalo jejich bezprostředním zájmům. Šťastná náhoda a příznivé okolnosti jim často umožnily ovládnout celé oblasti. Dokud bylo složení geril takovéto, nevypadaly jako celek nijak hrozivě, ale přesto byly pro Francouze velice nebezpečné. Tvořily základ pro skutečné ozbrojení lidu. Jakmile se naskýtala vyhlídka na nějakou kořist nebo když se chystala nějaká složitější akce, nejaktivnější a nejodvážnější muži z lidu odcházeli z domova a přidávali se ke gerilám. Ty se bleskurychle vrhly na vyhlídnutou kořist nebo zaujaly bojovou sestavu, podle toho, k čemu se chystaly. Často je bylo vidět, jak celý den vytrvale pozorují ostražitého nepřítele a chystají se zajmout nepřátelskou spojku nebo přepadnout nepřátelský trén. Takto přepadl Mina mladší navarského místodržícího, jmenovaného Josefem Bonapartem, a Julián zajal velitele Ciudad Rodriga. Jakmile byla akce provedena, každý šel zas po svém, a bylo vidět, jak se ozbrojení muži rozcházejí všemi směry, a vesničané, kteří se zúčastnili akce, se klidně vrátili ke své denní práci, „aniž si někdo povšiml jejich nepřítomnosti“. Tak byla přerušena doprava na všech silnicích. Všude byly tisíce nepřátel, a ani jednoho nebylo vidět. Nebylo možné vyslat někam kurýra, aby nebyl chycen; nebylo možné dopravit někam bezpečně zásoby; zkrátka nebylo možné se hnout, protože každé hnutí pozorovaly stovky očí. Přitom se nedal zasáhnout kořen takto organizovaného boje. Francouzi museli být stále ve střehu proti nepříteli, který stále unikal, pokaždé se znovu objevoval, byl všude, a přitom ho nebylo vidět, protože dovedl využít každé hory, aby se skryl.

„Francouzské síly,“ říká abbé de Pradt, „nevyčerpávaly ani bitvy, ani srážky, ale nepřetržité znepokojování neviditelným nepřítelem; když tohoto nepřítele pronásledovaly, ztratil se mezi lidem a z jeho středu se zase hned znovu vynořoval s obnovenými silami. Francouzská armáda skýtala věrný obraz lva z bajky, kterého uštípal komár.“

V třetím období se gerily snažily zavést podobný řád jako v pravidelné armádě, stav oddílů byl zvýšen na 3000—6000 mužů, pak ovšem přestaly být záležitostí celé oblasti a staly se nástrojem v rukou hrstky vůdců, kteří jich využívali tak, jak to nejlépe vyhovovalo jejich cílům. Díky této změně v systému geril získali Francouzi v boji proti nim značnou převahu. Protože gerilové oddíly teď byly příliš početné, než aby se mohly ukrývat a náhle mizet, aniž se daly donutit k bitvě, jak to dělaly dříve, byly často přepadeny, poraženy, rozprášeny a po delší dobu nebyly s to znovu znepokojovat nepřítele.

Srovnáme-li tato tři období gerilové války s politickými dějinami Španělska, vidíme, že obrážejí tři fáze postupného ochlazování lidového nadšení, které zavinila kontrarevolučnost vlády. Partyzánská válka začala pozdvižením všeho obyvatelstva, pak byla vedena v gerilových oddílech, jejichž zálohu tvořily celé oblasti, a skončila přeměnou v corps francs[b], které se každou chvíli mohly buď zvrhnout v lupičské bandy, nebo klesnout na úroveň pravidelných pluků.

Odcizení nejvyšší vládě, uvolnčná kázeň, ustavičné porážky, neustálé formování, rozklad a nové formování kádrů, které trvalo šest let, muselo celé španělské armádě nezbytně vtisknout ráz pretoriánství a zároveň ji změnit v povolný nástroj nebo důtky v rukou jejích velitelů. Pokud jde o generály, ti zase buďto byli členy ústřední vlády, nebo se s ní hádali, nebo proti ní intrikovali a přitom vždy vrhali na misku politických vah svůj meč. Tak Cuesta, který si později — jak se zdálo — získával důvěru ústřední junty tou měrou, jak prohrával v bitvách celonárodního významu, začal tím, že se spikl s královskou radou a že zatkl zástupce Leónu v ústřední juntě. Generál Mona, člen ústřední junty, vydal Madrid Francouzům a přešel do tábora stoupenců Bonapartových. Floutek markýz de las Romerias, rovněž člen ústřední junty, pletichařil proti ní spolu s chvastounem Franciskem Palafoxem, bídákem Montijem a s odbojnou sevillskou juntou. Generálové Castaños, Blake, La Bisbal (jeden z OʼDonnellů) v době kortesů postupně působili a intrikovali jako regenti, a valencijský generálkapitán don Javier Elio nakonec vydal Španělsko na milost a nemilost Ferdinandovi VII. Pretoriánstvím byli rozhodně víc nakaženi generálové než jejich vojsko.

Přitom armáda a gerily — jejichž velitelé za války se zčásti rekrutovali z řad vynikajících řadových důstojníků, jako Porlier, Lacy, Eroles a Villacampa, zatímco do řadového vojska přišli později zase jako velitelé vůdcové z geril, jako Mina, Empecinado atd. — byly nejvíc revolucionovanou složkou španělské společnosti, neboť do nich přicházeli lidé ze všech vrstev včetně celé zanícené, dychtivé a vlastenecké mládeže, na niž nepůsobily uspávací snahy ústřední vlády a která nebyla zatížena okovy starého režimu; někteří z nich, jako Riego, se vrátili z několikaletého zajetí ve Francii. Proto nás nemůže překvapovat vliv španělské armády za následujících pohnutých událostí, kdy se buď ujímala revoluční iniciativy, anebo škodila revoluci svým pretoriánstvím.

Pokud jde o gerily, je pochopitelné, že když po několik let působily najevišti krvavých zápasů, když přivykly tuláckému životu a zvykly si dávat volný průchod všem svým vášním, nenávisti, pomstychtivosti i zálibě v loupení, musely se v mírových dobách stát velmi nebezpečnou cháskou, vždy připravenou na sebemenší pokyn ve jménu nějaké strany nebo v duchu nějaké zásady přidat se k tomu, kdo jim dobře zaplatí nebo poskytne záminku k loupežným výpravám.




__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách).

a — sierra, španělsky: hory, pohoří. (Pozn. čes. red.)

b — nepravidelné vojenské oddíly. (Pozn. red.)