Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Rusko — francouzské spojenectví



Londýn 3. srpna 1860

Úvahy, které jsem ve svém posledním článku[a] vyslovil o skryté souvislosti mezi krveprolitím v Sýrii a rusko-francouzským spojenectvím, byly nečekaně potvrzeny z druhé strany Kanálu pamfletem, který vyšel minulé úterý u pana Dentuho pod titulem "La Syrie et l'Alliance Russe" a jehož autorství je připisováno panu Edmondu Aboutovi. Pan Dentu, jak víte, je vydavatelem francouzské vlády, u něhož vyšly všechny polooficiální pamflety zasvěcující čas od času Evropu do "studií", jimž se právě oddávají v Tuileriích. Uvedený pamflet je zvlášť zajímavý proto, že byl vydán těsně po milostném dopisu, který zaslal prosincový hrdina Persignymu a který měl zhypnotizovat Johna Bulla;[93] jednu kopii tohoto dopisu poslal lord John Russell londýnským "Times", zároveň ho však odmítl předložit parlamentu. Následující úryvky obsahují podstatu pamfletu "La Syrie et l'Alliance Russe";

"Jako v době křížových tažení je křesťanská Evropa pohnuta strašlivými zločiny, jejichž jevištěm se právě stala Sýrie. Sedm set tisíc křesťanů bylo vydáno na milost a nemilost krutému fanatismu dvou miliónů muslimů a turecká vláda se svou nevysvětlitelnou nečinností, jak se zdá, přiznává k spoluvině. Francie by se samozřejmě zpronevěřila všem svým tradicím, kdyby na sebe okamžitě nevzala čestnou povinnost chránit životy a majetek těch, kteří byli kdysi bojovníky Petra Poustevníka a Filipa Augusta... Je tudíž nejvyšší čas přemýšlet o nápravě situace, která už nemůže pokračovat, nebo povede k obrovské pohromě — k úplnému vyhubení křesťanských poddaných Porty. Výprava, o níž tolik hovoří turecká vláda, k obnovení pořádku naprosto nestačí. Velmoci, které mají v Sýrii souvěrce a které se právem strachují o jejich bezpečnost, musejí být připraveny zasáhnout mocí. Kdyby otálely, nezbyl by jim už čas k ochraně obětí, zůstala by jim jen povinnost pomstít mučedníky.

Dva národy mají zvláštní zájem na obraně kříže na těchto vzdálených březích — Francie a Rusko. Jaký by byl pravděpodobný důsledek spojenectví jejich zbraní a jak by se to projevilo na další organizaci Evropy? To právě hodláme prozkoumat.

Víme, že v určitých dějinných obdobích a působením určitých zákonů přitažlivosti a aglomerace vytvářejí národy politické kombinace, jaké minulost neznala. Jsme právě ‚účastni' jednoho z těchto kritických okamžiků v životě lidstva. Syrská otázka je jen jedním uzlem velmi složité situace. Celá Evropa žije v očekávání a obavách: čeká na souhrnné řešení, které by mohlo dát základ trvalému míru v Evropě i na Východě. Tohoto cíle lze však dosáhnout jen tehdy, bude-li organizace našeho kontinentu odpovídat přáním a požadavkům národností, jež dnes úpějí pod jhem. Nepřátelské náboženské snahy, neslučitelnost povah, naprosto rozdílné jazyky udržují v jistých evropských státech spodní proud vášní, který brání obnovení důvěry, a brzdi pokrok civilizace. Mír, tento konečný cíl, o nějž usiluji všechny vlády, může být trvale zajištěn jen tehdy, jestliže zmizí stálé příčiny nepokojů, na které jsme právě poukázali. Můžeme proto dojit ke dvěma závěrům:

1. Kdekoli je to možné, podporovat vytvoření homogenního a národního státu, jehož posláním by bylo pojmout a soustředit v mohutnou jednotu obyvatelstvo, které má společné názory a tužby.

2. Usilovat o uskutečnění této zásady bez použití zbraní.

Na první pohled je patrno, že Francie a Rusko uskutečnily ideál monarchie. Přestože je dělí asi 1200 mil, dosáhly tyto dvě velmoci zcela odlišnými cestami oné jednoty, která jedině vytváří pevné státy, a ne efemérní oblasti, jejichž hranice může den co den změnit válečné štěstí… Carové, zamýšlející se posledních 135 let nad odkazem Petra Velikého, nepřestali vrhat chtivé pohledy na evropské Turecko… Má Francie nadále protestovat proti nárokům carů na chátrající sultánovu říši? Domníváme se, že ne. Kdyby nám Rusko navrhlo spolupráci při navrácení rýnské hranice, zdá se nám, že by nějaké království nebylo příliš vysokou cenou za jeho spojenectví. Takovouto kombinací by Francie mohla obnovit své skutečné hranice, vytyčené zeměpiscem Strabónem před osmnácti stoletími."

(Pak následuje citát ze Strabóna, vypočítávající výhody Galie jako sídla mocné říše.)

"Snadno lze pochopit, že Francie touží po obnově tohoto božského díla" (jde zřejmě o hranice Galie), "které po tolik století mařila lidská úskočnost a jež je o to přirozenější, že v době, kdy jsme nepomýšleli na rozšíření území, Německo přesto podléhalo pravidelným záchvatům neklidu a pošklebovalo se nám Beckerovou vlasteneckou písní na důkaz nepřátelství… Víme, že plány na rozšíření území nemáme jen my sami. Jestliže tedy Rusko hledí na Cařihrad stejně jako my na Rýn, nemohli bychom těchto obdobných požadavků využít a přimět Evropu, aby přijala kombinaci, která by Rusku přiřkla Turecko a Francii onu hranici na Rýně, kterou Napoleon I. považoval roku 1814 za sine qua non[b] podmínku své existence jako vladaře?

V Evropě jsou pouze dva milióny Turků, ale je tu třináct miliónů Řeků, jejichž duchovní hlavou je car… Řecké povstání, které trvalo devět let, bylo pouhou předehrou hnutí, k jehož vypuknutí může dát signál krveprolití v Sýrii. Řečtí křesťané jen čekají na rozkaz svého vůdce v Petrohradě nebo svého patriarchy v Cařihradě, aby povstali proti nevěrcům, a jen málo prozíravých politiků nepředpokládá, že se východní otázka vyřeší příznivě pro Rusko, a to v nedaleké budoucnosti. Nepřekvapí proto, budou-li Rusové v kterékoli chvíli na výzvu svých souvěrců a po povzbuzujících Stalczanovových předpovědích připraveni překročit řeku Prut.

Podíváme-li se na naše hranice, zdají se nám úvahy ospravedlňující naše úmysly stejně závažné jako úvahy, které jsou pohnutkou pro Rusko. Nechme stranou všechny historické vzpomínky a všechny zeměpisné důvody, vezměme jednu po druhé provincie přiléhající k Rýnu a zkoumejme důvody, které hovoří pro jejich připojení.

Především tu máme Belgii. Opravdu, těžko lze popírat nápadnou obdobu, která vedla některé historiky k tomu, aby nazývali Belgičany Francouzi Severu. Skutečně, po celé zemi užívají vzdělané třídy výhradně francouzštiny a flámskému nářečí rozumějí jen nižší třídy obyvatelstva v několika málo místech. Kromě toho je celá Belgie oddána katolicismu, a právě Francii, své sestře podle původu, jazyka i náboženství, vděčí za svou nezávislost. Nebudeme připomínat skutečnost, že Belgie, dobytá našimi armádami roku 1795, tvořila až do roku 1814 devět francouzských departementů. Avšak naše jho nebylo patrně tak příliš těžké, neboť v roce 1831, když nedosáhla na velmocech svolení, aby se připojila k Francii, nabídla Belgie podle usnesení obou komor belgickou korunu vévodovi Nemourskému, který byl synem francouzského krále. Vévodovo odmítnutí je pak přimělo, aby korunu nabídly vévodovi sasko-koburskému, nynějšímu Leopoldovi I.; avšak precedens, na který se odvoláváme, se nám zdá být vysoce důležitý a vede k domněnce, že kdyby byla Belgie dotázána, nebyla by méně šlechetná než Savojsko a dokázala by znovu přitažlivost prestiže, kterou v ní vzbuzuje velikost Francie. Odpor nemnoha příslušníků vyšších tříd by byl brzy přehlušen nadšením lidu.

Před ústím do moře se Rýn dělí na tři ramena, z nichž dvě tekou téměř přímo k severu — Ijsel, která se vlévá do Zuiderského moře, a Waal, přítok Másy. Kdyby měla Francie znovu stanovit své hranice, nemohla by vzít linii vlastního Rýna místo Waalu či Ijselu, aby tak odřízla co nejmenší část jižního Holandska? Ovšemže by to jistě učinila. Kromě toho nemusí přece nutná úprava našich hranic podle toku Rýna být provedena právě na účet Holandska. Belgie se svými nynějšími hranicemi by stačila uspokojit naši potřebu rozšířit naše území, po čemž veřejné mínění už dávno tak hlasitě volá. Tok Šeldy byl kromě toho hranicí, kterou Francii přiznala lunévillská smlouva z roku 1801."

Poté následuje krátký odstavec, dokazující podobnými argumenty nutnost anexe velkovévodství Lucemburského, "které za císařství tvořilo Département des Forêts[c]". Dále autor pamfletu dokazuje nutnost anexe porýnského Pruska:

"Až budou Belgie a Lucembursko v naší moci, nebude ještě náš úkol splněn… Aby byly naše hranice úplné, musíme zabrat ještě nejméně dvě třetiny porýnského Pruska, celou porýnskou provincii Bavorska a asi třetinu velkovévodství Hesenského. Za císařství tvořila tato území departementy Ruhr, Rýn a Mosela, Saar, Mont Tonnerre a velkovévodství Berg. Roku 1815 byla tato území rozdělena mezi více držitelů, aby se ztížil jejich návrat do našich rukou. Je pozoruhodné, že tyto provincie, připojené k francouzské monarchii, byly s námi v přímém styku jen několik málo let, a přece tam náš dočasný pobyt zanechal trvalé stopy. Těm, kteří tudy cestovali, ochotně přenecháváme, aby vylíčili sympatie, jakými je obklopován francouzský cestovatel v těchto oblastech. Za posledních 45 let nebyl ani jediný francouzský voják posádkou v oněch městech na březích Rýna, a přesto je až podivuhodné, jak dojemného přijetí se tu dostává našim stejnokrojům. Jsou to katolíci jako my a jsou také Francouzi jako my. Což nebyl dvůr našeho císaře Karla Velikého v Cáchách?… Porýnské provincie, které přiléhají k Francii, k ní musejí patřit politicky, jako k ní patří přirozeně."

Pisatel se pak vrací k Rusku, a když ukázal, že krymská válka není překážkou spojenectví mezi Francií a Ruskem, protože tehdy ještě nedošly oba státy k dohodě, hovoří o tom, proč si Francie činí nárok na vděčnost Ruska:

"Je třeba mít na paměti, že se Francie nepropůjčila k anglickým plánům na Baltu. Nevíme, zda by útok na Kronštadt měl určitě úspěch; nedošlo k němu však, a my věříme, že díky odporu Francie."

Po exkurzi do italské války pisatel nepochybuje, že se Prusko nakonec připojí k francouzsko-ruskému spojenectví:

"Abychom však získali berlínský kabinet pro naši politiku, musíme jej nejprve vymanit z vlivu Anglie. Jak toho dosáhnout? Tak, že dokážeme, aby Prusko přestalo být naším sousedem na Rýně, a že slíbíme podporovat jeho oprávněné nároky na nadvládu v Německu. Výměna oněch porýnských provincií přiměje Bavorsko a Prusko, aby se odškodnily na Rakousku. Anglické spojenectví může Prusku zajistit pouze status quo[d], spojenectví s Francií mu však otevírá obzor bez hranic.

Bude-li spojenectví mezi Francií, Ruskem a Pruskem uzavřeno upřímně — a máme důvody doufat, že se tak stane —‚ vyplynou z toho nejpřirozenější důsledky… Řekli jsme si už, co Strabón pokládal před 1800 lety za nesporné — že Rýn je přirozenou hranicí severní Francie. Prusko nyní tímto rozšířením území trpí nejvíc. Po 45 posledních let drželo Rýn jako drak střežící zahradu Hesperidek. Odstraňme tuto příčinu nepřátelství mezi Francií a Pruskem; ať levý břeh Rýna patří Francii; náhradou za svou úsluhu by Prusko mělo kompenzaci v Rakousku — tato velmoc by byla potrestána za svou věrolomnost a nepřizpůsobivost. Je nutno zařídit všechno tak, aby mír byl trvalý.

Musíme dbát mínění obyvatelstva, aby nedošlo k žádným násilným anexím. Bude-li Rusko v Cařihradě, Francie na Rýně, zmenší-li se Rakousko a bude-li mít Prusko nadvládu v Německu — kde by se v Evropě našla příčina k nepokojům nebo k revoluci? Odvážila by se snad Anglie bojovat samotná proti Rusku, Prusku a Francii? Něco takového nemůžeme připustit. Kdyby k tomu však došlo, kdyby se Velká Británie odvážila takového nerozumu, mohla by dostat tvrdou lekci; Gibraltar, Malta a Jónské ostrovy jsou zárukou toho, že se bude chovat tiše; to jsou její slabá místa. Bude se sice muset omezit jen na to, že se bude neplodně vzrušovat na svém ostrově a trpně přihlížet k tomu, co se odehrává na kontinentě, a díky pěti nebo šesti tisícům vojáků, které pošle do Sýrie, jí bude pouze dovoleno vyjádřit svůj názor.

Přišla chvíle, kdy je třeba jasně stanovit naši politiku. Právě v Sýrii musí Francie mírovou cestou dobýt svou hranici na Rýně upevněním svého spojenectví s Ruskem. Musíme však pečovat o to, abychom neumožnili Rusku rozpínat se do nekonečna. Země severně od Bosporu musejí jeho ambicím postačit. Malá Asie musí zůstat neutrální půdou. Kdyby ovšem bylo možné vidět praktickou otázku v poetickém i praktickém světle, řekli bychom, že už jsme volili; do popředí právě vystoupil muž, jenž se zdá být ztělesněním názoru, který by podle našeho mínění měl být v Sýrii zastáván — Abd-al-Kádir. Je dostatečně pravověrným muslimem, aby si získal muslimské obyvatelstvo; je dostatečně civilizovaný, aby byl stejně spravedlivý ke všem; je vázán pouty vděčnosti k Francii; bude chránit křesťany a donutí k poslušnosti nezkrotné kmeny, které jsou vždycky připraveny rušit klid v Malé Asii. Jmenování Abd-al-Kádira emírem Sýrie by bylo důstojnou odměnou našemu zajatci za jeho služby."




Kritické poznámky k Aboutovu pamfletu
napsal K. Marx 3. srpna 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6025 z 16. srpna 1860
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Události v Sírii... (Pozn. red.)

b — nezbytnou. (Pozn. red.)

c — Lesní departement. (Pozn. red.)

d — existující stav. (Pozn. red.)


93 Jde o dopis Napoleona III. francouzskému velvyslanci v Londýně Persignymu, napsaný 25. července 1860 a uveřejněný ve francouzských novinách. Napoleon III. v něm popíral svůj nepřátelský postoj vůči Anglii a snažil se rozptýlit opatrnost a nedůvěru, s nimiž se tehdy pohlíželo v Anglii na jeho zahraniční politiku.