Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Daň z papíru. — Císařův dopis



Londýn 7. srpna 1860

Největší boj stran tohoto parlamentního údobí, k němuž došlo včera večer v naplněné Dolní sněmovně, nebyl zdařilou podívanou, z vládního hlediska to však byl triumf. Gladstonovy návrhy rezoluce o snížení celních poplatků z papíru na úroveň spotřební daně — s jistou malou přirážkou k celním poplatkům, kterou by se vyrovnaly náhodné obtíže s vybíráním spotřební daně — byly přijaty většinou 33 hlasů. Jinak ale probíhalo v Dolní sněmovně všechno jako obvykle. Byla tu aréna a byli tu gladiátoři, za nimiž stáli jejich sluhové, nebylo tu však publikum, které by stálo za zmínku. Výsledek bitvy byl znám a zpráva o ni byla uveřejněna ještě dříve, než boj začal. Odtud ta lhostejnost veřejnosti. Koaliční strany, tvořící tzv. "velkou liberální stranu"[94] , mají, jak je dobře známo, parlamentní většinu, a tak by bylo mohlo k porážce vlády dojít jen v případě rozkolu v řadách této většiny. Tato otázka se však urovnala v úřední rezidenci lorda Palmerstona, který si tam pozval liberální poslance všech barev a odstínů. Rezoluci předložila manchesteriánská vládní frakce a lord Palmerston si mohl udržet podporu pánů Gladstona a Milnera Gibsona jen tím, že se zavázal povýšit Gladstoneovu rezoluci na vládní úroveň. Svým postupem při návrhu zákona o zrušení daně z papíru je podvedl. Tentokrát ho přinutili zachovat určitý postup. Pravověrní whigové byli jedinou frakcí většiny, která byla podezírána, že kuje zradu; ale přísný hlas jejich pána a hrozba nového rozpuštění parlamentu, která před nimi vyvstala, stačily, aby se znovu podrobili tuhé kázni. A tak už dlouhé hodiny před zdvižením opony celý Londýn přesně věděl, jak strana vyšla z této obtížné situace, a nikdo mimo stálé návštěvníky galerie pro veřejnost neměl zájem o účast na předstírané bitvě ve Sv. Štěpánu[95]. Byla to vskutku dosti nudná záležitost, oživená pouze strhující výmluvností pana Gladstona a dokonale vybroušenou obhajobou sira Hugha Cairnse. Pan Gladstone se pokoušel vylíčit, že opozice proti jeho návrhu zákona je poslední zoufalý odpor ochranářství proti svobodnému obchodu. Když usedl, přehlušil jeho poslední slova potlesk, který jako by v něm zdravil pravého vůdce liberální strany, v níž je lord Palmerston despotou, který rozhodně není milován. Sir Hugh Cairns jménem konzervativců dokázal pevnou logikou a hlubokým rozborem, že snížení celních poplatků z papíru na úroveň spotřební daně není v žádném případě důsledkem obchodní smlouvy s Francií. Jeho oponent, whigovský generální prokurátor sir Richard Bethell, byl tak nevkusný, že dal najevo rozladění z úspěchu svého soupeře, že se posmíval "advokátské výmluvnosti" sira Hugha a tím vystavil své oddané šediny celému přívalu výkřiků, kterými ho toryové přerušovali.

Největší boj stran tohoto parlamentního údobí skončil a ctihodní poslanci začnou jistě v zástupech opouštět sněmovnu, takže lord Palmerston může nyní prostě využít oslabení a prosadit kdejaký návrh zákona, na němž mu záleží, jako je zrůdný návrh indického zákona o splynutí tamější evropské armády s britskou armádou[96] . Kdyby bylo zapotřebí nějakého nového přesvědčujícího důkazu o tom, jak hluboko klesl anglický parlamentarismus, mohl by jím být tento návrh indického zákona a jeho projednávání v Dolní sněmovně. Všichni ti členové Dolní sněmovny, kteří se jen trochu vyznají v indických záležitostech a mají s nimi nějakou zkušenost, byli proti tomuto návrhu. Většina členů nejen doznávala svou naprostou neznalost věci, ale dávala najevo i tajné podezření o skrytých cílech původců tohoto návrhu. Museli přiznat, že návrh zákona byl propašován do Dolní sněmovny pod falešnými záminkami, že nejdůležitější dokumenty, bez nichž nebylo možné náležitě posoudit, jak se věci mají, byly podvodně zatajeny, že ministr pro Indii[a] předložil návrh zákona přes jednomyslný nesouhlas Indické rady, neuznal za nutné Dolní sněmovnu o tomto nesouhlasu uvědomit, a tak otevřeně porušil novou ústavu, danou Indii roku 1858[91]; a konečně že se vláda ani nepokusila odůvodnit, proč na konci zasedání a když už byly staženy všechny důležité věci, prosazuje v Dolní sněmovně s tak nepřístojným spěchem zákon, který ve skutečnosti podstatně mění britskou ústavu obrovským rozšířením pravomoci koruny a vytvořením armády, jež by prakticky byla v každém směru nezávislá na parlamentním rozpočtu. Nicméně tento návrh nyní asi projde, protože se vůdcové obou stran patrně tajně dohodli s dvorem.

Dopis Ludvíka Napoleona jeho oblíbenci Persignymu je stále hlavním námětem rozhovorů zde i na druhé straně Kanálu. Zdá se především, že protest Porty proti výpravě do Sýrie, kterou původně zamýšlela Francie s Ruskem,[97] byl silně podpořen Rakouskem a Pruskem, a lord Palmerston, který nedávno, v době debat o opevněních, vybral Ludvíka Napoleona za hlavní předmět britského podezření, se musel celou vahou postavit na stranu Turecka a německých států. Nadto pak byl prosincový hrdina patrně poněkud poděšen nejen diktátorským tónem, kterým promluvilo Rusko, ale ještě více posměšky, které kolovaly v salónech "anciens partis"[86], tichým reptáním, které doléhalo z pařížských předměstí jako odpověď na "aliance cosacque"[b].

Aby Paříž mohla toto spojenectví strávit, byla by se situace musela daleko víc zkomplikovat. Za těchto tísnivých okolností složil zřejmě znepokojený Ludvík Napoleon svůj dopis, jehož některé odstavce mají velice blízko k směšnosti.

Angličan se asi zasměje větě, kterou Ludvík Napoleon adresoval lordu Palmerstonovi: "Dohodněme se upřímně jako čestní lidé, jimiž jsme, a ne jako zloději, kteří se chtějí vzájemně napálit"; ale vzácný nevkus a k tomu směšnost francouzského originálu "entendons nous loyalement comme d'honnêtes gens, que nous sommes, et non comme des larrons, qui veulent se duper mutuellement", může ocenit jen francouzské ucho. Každý Francouz si při čtení tohoto odstavce nutně připomene podobnou větu ze známé divadelní hry "Robert Macaire"[98].

Pro srovnání francouzských a anglických státních výdajů připojuji několik údajů. Podle prozatímního, tj. předběžného rozpočtu se celková výše francouzských příjmů na rok 1860 odhaduje na 1825 miliónů franků čili na 73 000 000 liber št., které půjdou z těchto pramenů:

    v librách št.
I. Přímé daně, půda, domy, osobní patenty 18 800 000
II. Registrace (kolky a domény) 14 300 000
III. Lesy, revíry a rybolov 1 500 000
IV. Cla a daně ze soli 9 100 000
V. Nepřímé daně (spotřební atd.) 19 500 000
VI. Pošta 2 300 000
VII. Různé 7 500 000

Anglické příjmy pro rok 1859 (Finanční zpráva pro rok 1860 dosud nebyla uveřejněna) vypadají takto (v obou případech udáváme jen zaokrouhlená čísla):

    v librách št.
I. Daně (včetně dané z příjmu) 10 000 000
II. Kolky 8 250 000
III. Korunní statky 420 000
IV. Cla 24 380 000
V. Spotřební daň 18 500 000
VI. Pošta 3 200 000
VII. Různé 2 100 000

Srovnání státních výdajů obou zemí dává tento obraz:

  Francie     Anglie    
  (v librách št.)                    
Úrok ze státního dluhu 22 400 000 28 500 000
Armáda a válečné námořnictvo 18 600 000 22 500 000
Civilní lista koruny 1 000 000 400 000
Výdaje za vybírání důchodů 8 000 000 4 500 000
Jiné výdaje 23 000 000 9 000 000
  __________________________
Celkem 73 000 000 65 000 000

Z této tabulky je patrné, že se úrok ze státního dluhu bonapartistické Francie rychle blíží britské úrovni, že kontinentální centralizace pořizuje armádu a válečné námořnictvo levněji než ostrovní oligarchie, že nějaký Ludvík Napoleon potřebuje na své soukromé výdaje dvaapůlkrát tolik než britský panovník, a konečně že v takové byrokratické zemi, jako je Francie, stoupají náklady na vybírání důchodů nepřímo úměrně k růstu důchodů samých.




Napsal K. Marx 7. srpna 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6030 z 22. srpna 1860
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Charles Wood (Pozn. red.)

b — "spojenectví s kozáky". (Pozn. red.)


94 Koncem padesátých a počátkem šedesátých let 19. století vzniká v Anglii liberální strana, jejímiž členy jsou whigové, manchesteriáni (představitelé průmyslové buržoazie) a peelovci (umírnění toryové). Proti liberálům, kteří v anglickém systému dvou stran zaujali místo whigů, stála strana konzervativců, jež se vytvořila také v tomto období a vystřídala stranu toryů.

95 Míní se anglická Dolní sněmovna, která od roku 1547 až do požáru v roce 1834 zasedala v kapli Sv. Štěpána. Na témž místě byla postavena nová parlamentní budova (Westminsterský palác, roku 1852) a zasedací síň v této budově se nazývá Svatoštěpánská.

96 V srpnu 1860 byl v Anglii přijat zákon, podle něhož byl evropský kontingent indické armády, který dříve podléhal Východoindické společnosti, přeměněn ve vojsko anglické královské služby. Počet anglických vojáků v indické armádě se značně zvýšil. Tento zákon, schválený po potlačení indického povstání z let 1857-1859 (viz poznámku [74]), byl jedním z opatření, která učinila anglická vláda při reorganizaci správy Indie. Cílem těchto opatření bylo upevnit anglické panství v Indii.

97 Jde o přípravu k ozbrojené intervenci francouzské vlády v Sýrii (1860), jejímž cílem bylo upevnit postavení Francie v této zemi. Francouzská vláda využila jako záminky syrských událostí, k nimž došlo na jaře a v létě 1860 (viz poznámku [84]), a dosáhla toho, že Anglie a Rusko souhlasily, aby Francie poslala do Sýrie své vojsko, které tam zůstalo až do června 1861.

98 "Robert Macaire" - sociálně kritická komedie, kterou napsali roku 1834 slavný francouzský herec Frédéric Lemaître a dramaturgové Antier a Saint Armand. Titulní hrdina komedie, Robert Macaire, typ rafinovaného kšeftaře, byl satirou na finanční aristokracii vládnoucí v období červencové monarchie.