Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě I



[Kapitola druhá]


Fysiokraté

[1. Zkoumáni o původu nadhodnoty
se přenáší ze sféry oběhu do sféry
bezprostřední výroby. Pozemková renta
se pokládá za jedinou formu nadhodnoty]


Analysa kapitálu v rámci buržoasního obzoru je v podstatě dílem fysiokratů. Pro tuto svou zásluhu jsou fysiokraté fakticky otci moderní ekonomie. Předně provedli analysu různých věcných součástí, v nichž kapitál za pracovního procesu existuje a na něž se rozpadá. Fysiokratům nelze vytýkat, že tyto věcné formy existence kapitálu, jako nástroje, suroviny atd., pokládají — jako všichni jejich následovníci — za kapitál odtrženě od společenských podmínek, v nichž se objevují v kapitalistické výrobě, zkrátka, že je pokládají za kapitál ve formě, v níž jsou vůbec prvky pracovního procesu, nezávisle na jeho společenské formě, a že tím povyšují kapitalistickou formu výroby na formu přirozenou a věčnou. Buržoasní formy výroby se jim nutně zdají být přirozenými formami. Bylo jejich velkou zásluhou, že tyto formy chápali jako fysiologické formy společnosti; jako formy vyplývající z přirozené nutnosti samé výroby, formy, které jsou nezávislé na vůli, politice atd. Jsou to materiální zákony; chyba je jen v tom, že materiální zákon určitého historického stupně společnosti se považuje za abstraktní zákon, ovládající všechny formy společnosti stejně.

Kromě této analysy věcných prvků, v nichž existuje kapitál uvnitř pracovního procesu, určují fysiokraté formy, které kapitál na sebe bere v oběhu (fixní kapitál, oběžný kapitál, i když u nich ještě pod jinými jmény), a vůbec souvislost mezi procesem oběhu a procesem reprodukce kapitálu. K tomu je třeba se vrátit v kapitole o oběhu.[14]

V těchto dvou hlavních bodech převzal A [dam] Smith dědictví fysiokratů. Jeho zásluha se — po této stránce — omezuje na to, že pevně stanovit abstraktní kategorie, že dal rozdílům analysovaným fysiokraty trvalejší názvy.

ǁ223ǀ Jak jsme viděli,[15] základem pro rozvoj kapitalistické výroby je všeobecně to, že pracovní síla jako zboží, které patří dělníkům, vystupuje vůči pracovním podmínkám jako vůči zboží, které se trvale osamostatnilo v podobě kapitálu a které existuje nezávisle na dělnících. Pro pracovní sílu jako zboží má podstatný význam určení její hodnoty. Tato hodnota se rovná pracovní době, které je zapotřebí k výrobě životních prostředků nutných k reprodukci pracovní síly, čili ceně životních prostředků nutných k existenci dělníka jako takového. Jedině na tomto základě vzniká rozdíl mezi hodnotou a zhodnocením pracovní síly, rozdíl, který neexistuje u žádného jiného zboží, neboť u žádného jiného zboží nemůže jeho užitná hodnota, a tedy ani jeho užití, zvýšit jeho směnnou hodnotu nebo z ní vyplývající směnné hodnoty. Základem moderní ekonomie, jejímž úkolem je analysa kapitalistické výroby, je tedy názor, který chápe hodnotu pracovní síly jako něco pevného, jako danou veličinu, kterou ovšem také v každém jednotlivém případě prakticky je. Minimum mzdy tedy právem tvoří osu fysiokratického učení. K tomuto učení mohli dospět, třebaže ještě nepoznali povahu samé hodnoty, neboť tato hodnota pracovní síly se zračí v ceně nutných životních prostředků, tedy v jisté částce určitých užitných hodnot. Proto mohli, aniž měli jasno o povaze hodnoty vůbec, chápat hodnotu pracovní síly — pokud to k jejich zkoumání bylo nutné — jako určitou veličinu. Jestliže se dále mýlili v tom, že toto minimum považovali za veličinu neměnnou, která je podle nich určena výhradně přírodou, a nikoli vývojovým stupněm, který je sám veličinou podléhající změnám, nemění to nic na abstraktní správnosti jejich závěrů, neboť rozdíl mezi hodnotou a zhodnocením pracovní síly vůbec nezávisí na tom, zda se pracovní síle přisuzuje velká nebo malá hodnota.

Fysiokraté přenesli zkoumání o původu nadhodnoty ze sféry oběhu do sféry bezprostřední výroby, a tím položili základ k analyse kapitalistické výroby.

Naprosto správně razí základní poučku, že produktivní je jedině ta práce, která tvoří nadhodnotu, ta práce, v jejímž produktu je tedy obsažena vyšší hodnota, než činí součet hodnot spotřebovaných při výrobě tohoto produktu. Protože hodnota suroviny a materiálu je dána a hodnota pracovní síly se rovná minimu mzdy, je jasné, že tato hodnota může záležet jen v práci, kterou dělník dává kapitalistovi navíc nad množství práce, které dostává ve své mzdě. V této formě se ovšem nadhodnota u fysiokratů ještě neobjevuje, protože fysiokraté ještě nepřevedli hodnotu vůbec na její jednoduchou substanci, na množství práce čili pracovní dobu.

ǁ224ǀ Způsob jejich výkladu je ovšem nutně určen jejich všeobecným pojetím povahy hodnoty, která u nich není určitou společenskou formou existence lidské činnosti (práce), ale která se skládá z látky, ze země, z přírody a z různých obměn této látky.

Rozdíl mezi hodnotou pracovní síly a jejím zhodnocením — tedy nadhodnota, kterou získá koupí pracovní síly uživatel této pracovní síly — nevystupuje v žádném výrobním odvětví tak výrazně a nesporně jako v zemědělství, v prvovýrobě. Úhrn životních prostředků, které dělník každý rok spotřebovává, čili úhrn látek, které spotřebovává, je menší než úhrn životních prostředků, které vyrábí. V průmyslu není vůbec přímo vidět ani jak dělník vyrábí své životní prostředky, ani jak vyrábí přebytek nad tyto své životní prostředky. Proces je tu zprostředkován koupí a prodejem, různými akty oběhu, a aby se mu porozumělo, k tomu je třeba analysy hodnoty vůbec. V zemědělství se tento proces bezprostředně obráží v přebytku vyrobených užitných hodnot nad užitnými hodnotami spotřebovanými dělníkem, může být tedy pochopen i bez analysy hodnoty vůbec, bez jasného porozumění povaze hodnoty. Tedy i tehdy, když se hodnota redukuje na užitnou hodnotu a užitná hodnota na látku vůbec. Zemědělská práce je proto pro fysiokraty jedinou produktivní prací, neboť je to jediná práce, která tvoří nadhodnotu, a pozemková renta je jedinou formou nadhodnoty, kterou znají. Dělník v průmyslu nerozmnožuje látku; mění pouze její formu. Materiál — veškerou látku — mu dodává zemědělství. Přidává ovšem látce hodnotu, ne však svou prací, nýbrž výrobními náklady své práce: úhrnem životních prostředků, jež během své práce spotřebuje a jež se rovnají minimu mzdy, které dostává od zemědělství. Protože zemědělská práce se považuje za jedinou produktivní práci, považuje se forma nadhodnoty, kterou se zemědělská práce liší od práce průmyslové, pozemková renta, za jedinou formu nadhodnoty.

Vlastní zisk z kapitálu, jehož je pozemková renta jen odnoží, proto u fysiokratů neexistuje. Zisk se jim jeví jen jako určitý druh vyšší mzdy, kterou platí pozemkoví vlastníci a kterou kapitalisté spotřebovávají jako důchod (a tedy vstupuje do nákladů jejich výroby právě tak jako minimum mzdy u obyčejných dělníků) a která zvětšuje hodnotu surovin, protože vstupuje do nákladů na spotřebu, které vykazuje kapitalista, průmyslník, když vyrábí výrobek, když přeměňuje surovinu v nový výrobek.

Nadhodnotu ve formě peněžního úroku — jinou odnož zisku — prohlašuje proto ěást fysiokratů, jako například Mirabeau starší, za lichvu, která je v rozporu s přirozeností. Naproti tomu Turgot odvozuje její oprávněnost z toho, že peněžní kapitalista by si mohl koupit půdu, to jest pozemkovou rentu, a že mu tedy jeho peněžní kapitál musí vytvořit tolik nadhodnoty, kolik by dostal, kdyby jej přeměnil v pozemkový majetek. Tak tedy ani peněžní úrok není nově vytvořenou hodnotou, není nadhodnotou: vysvětluje se tu jen, proč část nadhodnoty získané pozemkovými vlastníky připlývá peněžnímu kapitalistovi ve formě úroku, právě tak jako se jinými důvody ǁ225ǀ vysvětluje, proč průmyslovému kapitalistovi připlývá část této nadhodnoty ve formě zisku. Jelikož zemědělská práce je jedinou produktivní prací, jedinou prací, která vytváří nadhodnotu, je ta forma nadhodnoty, kterou se zemědělská práce liší od všech jiných pracovních odvětví, pozemková renta, všeobecnou formou nadhodnoty. Průmyslový zisk a peněžní úrok jsou jen různé položky, na něž se pozemková renta rozděluje a do nichž určitým dílem přechází z rukou pozemkových vlastníků do rukou jiných tříd. Je to naprosto opačné pojetí, než jaké měli pozdější ekonomové počínaje A[damem] Smithem — neboť ti správně chápou průmyslový zisk jako formu, v níž si kapitál původně přivlastňuje nadhodnotu, a proto jako původní všeobecnou formu nadhodnoty — a úrok a pozemkovou rentu vykládají jako odnože průmyslového zisku, který průmysloví kapitalisté rozdělují mezi různé třídy, jež jsou spolumajiteli nadhodnoty.

Kromě již uvedeného důvodu — že zemědělská práce je prací, v níž se tvorba nadhodnoty jeví materiálně hmatatelným způsobem, a nezávisle na procesu oběhu — měli fysiokraté ještě další motivy, které vysvětlují jejich pojetí.

Za prvé, protože v zemědělství pozemková renta vystupuje jako třetí prvek, jako forma nadhodnoty, která se v průmyslu nevyskytuje vůbec nebo jen mizivě. Byla to nadhodnota nad nadhodnotou (nad ziskem), tedy nejhmatatelnější a nejnápadnější forma nadhodnoty, nadhodnota na druhou.

„Zemědělství,“ jak říká samorostlý ekonom Karl Arnd („Die naturgemässe Volkswirthschaft etc.“, Hanau 1845, str. 461—462), „vytváří hodnotu“ — v podobě pozemkové renty — která se nevyskytuje v průmyslu a v obchodě; hodnotu, která zbývá, když se uhradí všechna vynaložená mzda a všechna použitá kapitálová renta.“

Za druhé. Když abstrahujeme od zahraniěního obchodu — což fysiokraté při abstraktním zkoumání buržoasní společnosti správně dělali a dělat museli — je jasné, že množství dělníků zaměstnaných v průmyslu atd., zcela odpoutaných od zemědělství („volných rukou“, jak je nazývá Steuart), je určeno množstvím zemědělských výrobků, které zemědělští pracovníci vyrábějí nad svou vlastní spotřebu.

„Je zřejmé, že relativní počet lidí, kteří mohou existovat, aniž musí sami provozovat zemědělství, je plně určen produktivní silou zemědělců“ (R(ichard] Jones, „On the Distribution of Wealth“, Londýn 1831, str. 159—160).

Je-li tedy zemědělská práce přirozenou základnou (o tom viz v jednom z dřívějších sešitů[16]) nejen pro nadpráci ve své vlastní sféře, ale i pro osamostatnění všech ostatních pracovních odvětví, tedy i pro nadhodnotu, která se v nich vytváří, je jasné, že musela být považována za tvůrkyni nadhodnoty, dokud se vůbec za substanci hodnoty považovala určitá, konkrétní práce, a ne abstraktní práce a její míra, pracovní doba.

ǁ226ǀ Za třetí. Všechna nadhodnota, nejen relativní, ale i absolutní, záleží na dané produktivitě práce. Kdyby produktivita práce dosahovala pouze takového stupně, že by pracovní doba jednoho člověka stačila jen k tomu, aby udržovala při životě jen jeho, aby produkovala a reprodukovala jen jeho životní prostředky, nebylo by žádné nadpráce a žádné nadhodnoty, neexistoval by žádný rozdíl mezi hodnotou pracovní sily a jejím zhodnocením. Možnost nadpráce a nadhodnoty je proto podmíněna určitou danou produktivní silou práce, produktivní silou, která pracovní síle umožňuje vyrábět větší hodnotu, než má sama, vyrábět více, než je třeba k zachování jejího životního procesu. Přitom musí být této produktivity, tohoto stupně produktivity, ze kterého vycházíme jako z předpokladu, dosaženo především v zemědělské práci, jak jsme viděli v druhém bodě; jeví se tedy jako dar přírody, jako produktivní síla přírody. Zde, v zemědělství, je už od počátku spolupráce přírodních sil — zvýšení lidské pracovní síly používáním a využíváním sil přírody — vcelku vzato automatická. V průmyslu se toto používání sil přírody ve velkém objevuje až při rozvoji velkého průmyslu. Určitý stupeň rozvoje zemědělství, ať už ve vlastní zemi nebo v cizích zemích, je základnou pro rozvoj kapitálu. Potud tu spadá absolutní nadhodnota v jedno s relativní nadhodnotou. (To uplatňuje Buchanan — velký protivník fysiokratů — dokonce proti A[damu] Smithovi, když se snaží dokázat, že rozvoj zemědělství předcházel i vznik moderního městského průmyslu.)

Za čtvrté. Je-li zásluhou a specifickým rysem fysiokratismu, že nevyvozuje hodnotu a nadhodnotu z oběhu, nýbrž z výroby, začíná v protikladu k monetárnímu a k merkantilistickému systému nutně s tím odvětvím výroby, které si lze myslit naprosto odděleně od oběhu, od směny, a naprosto nezávisle na nich, a předpokládá nikoli směnu mezi člověkem a člověkem, ale jen mezi člověkem a přírodou.



[2. Rozpory v systému fysiokratů:
feudální roucho systému a jeho buržoasní podstata;
dvojakost ve výkladu nadhodnoty]


Odtud vznikají rozpory ve fysiokratickém systému.

Je to fakticky první systém, který analysuje kapitalistickou výrobu a který líčí podmínky, za nichž se kapitál vyrábí a za nichž sám vyrábí, jako věčné přirozené zákony výroby. Na druhé straně je fysiokratický systém spíše buržoasní reprodukcí feudálního systému, panství pozemkového vlastnictví; průmyslové sféry, v nichž se kapitál nejdříve samostatně vyvíjí, jsou pro něj „neproduktivními“ pracovními odvětvími, pouhými přívěsky zemědělství. První podmínkou vývoje kapitálu je odloučení pozemkového vlastnictví od práce, to, že půda — tato prvotní podmínka práce — začíná vystupovat vůči svobodnému dělníkovi jako samostatná síla, jako síla, jež je v rukou zvláštní třídy. V tomto pojetí tedy pozemkový vlastník vystupuje jako skutečný kapitalista, tj. jako přivlastňovatel nadpráce. Feudalismus se tak líčí a vykládá sub specie [z hlediska] buržoasní výroby a zemědělství se považuje za výrobní odvětví, ve kterém výhradně dochází ke kapitalistické výrobě, tj. k výrobě nadhodnoty. Feudalismus se takto zburžoasňuje, a buržoasní společnost nabývá feudálního zdání.

Toto zdání mýlilo šlechtické přívržence dr. Quesnaye, jako například podivínsky patriarchálního starého Mirabeaua. U těch představitelů ǁ227ǀ fysiokratického systému, kteří viděli dále, zejména u Turgota, toto zdání úplně mizí a fysiokratický systém je výrazem nové kapitalistické společnosti, jež se prosazuje v rámci feudální společnosti. To plně odpovídá buržoasní společnosti v epoše, kdy vystupuje z lůna feudalismu. Výchozím bodem je proto Francie, převážně zemědělská země, a nikoli Anglie, země převážně průmyslová, obchodní a mořeplavecká. Zde se samozřejmě upírá pozornost k oběhu, neboť výrobek nabývá hodnoty, stává se zbožím, teprve jako výraz všeobecné společenské práce, jako peníze. Proto pokud nejde o formu hodnoty, ale o velikost hodnoty a o zhodnocení, je tu nasnadě „zisk ze zcizení“ [profit upon expropriation], tj. relativní zisk, který vylíčil Steuart. Má-li však být tvorba nadhodnoty dokázána v samé sféře výroby, je třeba nejdříve se vrátit k tomu pracovnímu odvětví, v němž vystupuje nezávisle na oběhu, tj. k zemědělství. Proto iniciativa vyšla ze země s převládajícím zemědělstvím. Myšlenky příbuzné fysiokratům se zlomkovitě vyskytují u starých autorů, jejich předchůdců, jako například v samé Francii částečně u Boisguilleberta. Ale teprve u fysiokratů se stávají systémem, který znamená novou epochu.

Zemědělský dělník, odkázaný na minimum mzdy, „na to nejnutnější“, reprodukuje více než toto „nejnutnější“, a toto „více“ je pozemková renta, nadhodnota, kterou si přivlastňují vlastníci základních podmínek práce, přírody. Fysiokraté tedy neříkají: dělník pracuje delší dobu, než je pracovní doba nutná k reprodukci jeho pracovní síly, a proto je hodnota, kterou vytváři, větší než hodnota jeho pracovní síly, čili jinými slovy, práce, kterou vynakládá, je větší než množství práce, které dostává ve formě mzdy. Říkají však: množství užitných hodnot, které během výroby spotřebuje, je menší než množství užitných hodnot, které vytváří, a tak zbývá určitý přebytek užitných hodnot. — Kdyby pracoval jen po dobu, která je nutná k reprodukci jeho vlastní pracovní síly, nepřebývalo by nic. Fysiokraté však vidí jen to, že produktivita půdy dělníkovi umožňuje vyrobit během jeho pracovního dne, který se předpokládá jako daný, více, než musí spotřebovat, aby mohl dále existovat. Tato nadhodnota tedy vystupuje jako dar přírody, jejímž spolupůsobením určité množství organické látky — semena rostlin, některá zvířata — způsobuje, že práce je s to přetvářet větší množství neorganické látky v látku organickou.

Na druhé straně se jako samozřejmé předpokládá, že pozemkový vlastník vystupuje vůči dělníkovi jako kapitalista. Platí dělníkovi za jeho pracovní sílu, kterou mu dělník nabízí jako zboží, a náhradou za to dostává nejen ekvivalent, nýbrž přivlastňuje si zhodnocení této pracovní síly. Při této směně se předpokládá odcizení věcných podmínek práce a pracovní síly samé. Vychází se od feudálního pozemkového vlastníka, ale ten vystupuje jako kapitalista, jako pouhý majitel zboží, který zhodnocuje zboží, jež směnil za práci; dostává zpět nejen její ekvivalent, ale i přebytek nad tento ekvivalent, neboť pracovní sílu platí jen jako zboží. Jako majitel zboží vystupuje proti svobodnému dělníkovi. Jinými slovy, tento pozemkový vlastník je v podstatě kapitalistou. Také po této stránce má fysiokratický systém pravdu potud, že zbavení pracovníka půdy a pozemkového vlastnictví je základní podmínkou ǁ228ǀ kapitalistické výroby a výroby kapitálu.

Odtud rozpory v tomto systému; podle něho — ačkoli nejprve nadhodnotu vysvětluje z přivlastňování cizí práce a toto přivlastňování na základě směny zboží — hodnota vůbec není formou společenské práce a nadhodnota není nadprací, nýbrž hodnota je pouhou užitnou hodnotou, pouhou látkou, a nadhodnota pouhým darem přírody, která vrací práci za dané množství organické látky větší množství této látky. Na jedné straně je pozemková renta — tedy skutečná ekonomická forma pozemkového vlastnictví — zbavená svého feudálního roucha, redukována prostě na nadhodnotu, na přebytek nad mzdou. Na druhé straně je tato nadhodnota opět ve feudálním duchu odvozována z přírody, nikoli ze společnosti, ze vztahu k půdě, nikoli ze společenských vztahů. Hodnota se redukuje na pouhou užitnou hodnotu, tj. na látku. Ale přitom fysiokraty na této látce zajímá pouze její množství, přebytek vyrobených užitných hodnot nad spotřebovanými, tedy pouhý vzájemný kvantitativní poměr užitných hodnot, prostě jejich směnná hodnota, která se konec konců převádí na pracovní dobu.

To všechno jsou rozpory kapitalistické výroby, která se rodí z lůna feudální společnosti a která tuto společnost zatím jen buržoasně interpretuje, ale ještě si nenašla svou vlastní formu, obdobně jako filosofie, která se nejdříve utváří v náboženské formě vědomí, a tím na jedné straně ničí náboženství jako takové, a na druhé straně se sama v positivním ohledu pohybuje ještě jen v této idealisované náboženské sféře převedené do řeči myšlenek.

Proto i v závěrech, které vyvozují sami fysiokraté, se zdánlivé velebení pozemkového vlastnictví zvrací v jeho ekonomické popření a stvrzení kapitalistické výroby. Na jedné straně se přesouvají všechny daně na pozemkovou rentu, neboli jinými slovy pozemkové vlastnictví se částečně konfiskuje, což se pokoušelo provést francouzské revoluční zákonodárství a což je závěr, k němuž se dopracovala soudobá ricardovská ekonomie. Tím, že se daň úplně přesouvá na pozemkovou rentu, protože je jedinou nadhodnotou — proto každé zdanění jiných forem důchodu postihuje pozemkové vlastnictví jen oklikou a proto ekonomicky škodlivou cestou a způsobem, který brzdí výrobu — zbavuje se průmysl daně a všech státních zásahů, a tím se osvobozuje od veškerého státního zasahování. Údajně se to děje pro dobro pozemkového vlastnictví, nikoli v zájmu průmyslu, nýbrž v zájmu pozemkového vlastnictví.

S tím souvisí: Laissez fair; laissez aller[a]; neomezená svobodná konkurence, osvobození průmyslu od veškerého vměšování státu, odstraněni monopolů atd. Protože průmysl nic nevytváří, jen přeměňuje hodnoty, které mu dodává zemědělství, v jinou formu, nepřidává jim žádnou novou hodnotu, ale jen v jiné formě vrací ekvivalent hodnot, které mu byly dodány, je ovšem žádoucí, aby tento proces přeměny probíhal bez poruch a co nejlevněji; toho se dosáhne jedině volnou konkurencí, tím, že se kapitalistická výroba ponechá sama sobě. Osvobození buržoasní společnosti od absolutní monarchie zřízené na troskách feudální společnosti se tedy uskutečňuje jen v zájmu feudálního pozemkového vlastníka, který se přeměnil v kapitalistu ǁ229ǀ a myslí jen na to, jak by se obohatil. Kapitalisté jsou kapitalisty jen v zájmu pozemkového vlastníka, zcela tak, jako je pozdější ekonomie nechává být kapitalisty jen v zájmu pracující třídy.

Z toho je vidět, jak málo porozuměli fysiokratismu moderní ekonomové, jako například vydavatel fysiokratů pan Eugène Daire, třebaže o nich napsal spis poctěný cenou, když se domnívají, že specifické poučky fysiokratů o výhradní produktivitě zemědělské práce, o pozemkové rentě jako jediné formě nadhodnoty, o významném postavení pozemkových vlastníků v systému výroby nijak nesouvisí s jejich hlásáním svobodné konkurence, s principem velkého průmyslu a kapitalistické výroby a že se vedle nich objevují jen náhodně. A zároveň lze pochopit, jak feudální vzezření tohoto systému, stejně jako aristokratický tón osvícenství, způsobilo, že se z mnoha feudálních pánů stali nadšení přívrženci a rozšiřovatelé systému, který v podstatě proklamoval buržoasní výrobní systém na troskách feudálního.



[3. Quesnay o třech třídách společnosti.
Další rozvinutí fysiokratické teorie u Turgota:
prvky hlubší analysy kapitalistických vztahů]


Projdeme nyní řadu míst, jednak abychom si objasnili, jednak abychom dokázali výše uvedené these.

U samého Quesnaye v „Analyse du Tableau économique“ se národ skládá ze tří tříd občanů; jsou to

produktivní třída“ (zemědělští pracovníci), „třída pozemkových vlastníků a sterilní třída“ („všichni občané, zaměstnávající se jinými službami a jinými pracemi než zemědělskými“) (Physiocrates etc., édition Eugène Daire, Paris 1846, I. partie, str. 58).

Produktivní třídou, třídou, která tvoří nadhodnotu, jsou jen zemědělští pracovníci, nikoli pozemkoví vlastníci. Důležitost této „třídy vlastníků“, která není „sterilní“, protože je představitelkou „nadhodnoty“, nepochází z toho, že tuto nadhodnotu tvoří, ale výhradně z toho, že si ji přivlastňuje.

U Turgota je fysiokratické učení dovedeno nejdále. Místy i „čistý dar přírody“ vykládá jako nadpráci, a na druhé straně nutnost, aby dělník odevzdával to, co převyšuje nutnou mzdu, vysvětluje odloučením dělníka od pracovních podmínek, které vůči němu vystupují jako vlastnictví třídy, která je přeměnila v předmět obchodu.

První důvod, proč jedině zemědělská práce je produktivní, záleží v tom, že je přirozenou základnou a předpokladem pro samostatné provozování všech ostatních prací.

„Jeho“ (zemědělcova) „práce si zachovává v řadě prací rozdělených mezi různé příslušníky společnosti totéž přednostní postavení..., které měla mezi různými pracemi, jež musel ve stavu osamocenosti vynakládat k uspokojeni svých mnohostranných potřeb, jako práce, která mu opatřovala výživu. Nejde tu o přednostní postavení vyplývající z toho, že je to práce čestná a důstojná, nýbrž její přednostní postavení vyplývá z toho, že je fysickou nutností... To, co lze prací zemědělcovou vytěžit z půdy nad to, co je nutné k uspokojení jeho osobních potřeb, je jediným fondem mezd, které dostávají všichni ostatní členové společnosti směnou za svou práci. Tím, že tito ostatní členové zase používají odměny získané při této směně k tomu, aby si koupili výrobky zemědělce vracejí mu přesně jen to“ (ve věcné podobě), „co dostali. V tom je podatatoý rozdíl ǁ230ǀ mezi těmito dvěma druhy práce.“ („Réflexions sur la formation et les distribution des richesses“ (1766). Turgot, Oeuvres, édition Daire, t. I. Paris 1844, str. 9—10.)

Jak tedy vzniká nadhodnota? Nevzniká z oběhu, ale realisuje se v něm. Výrobek se prodává za svou hodnotu, nikoli nad svou hodnotou. Neexistuje přebytek ceny nad hodnotou. Ale protože se výrobek prodává za svou hodnotu, realisuje prodávající nadhodnotu. Je to možné jen proto, že hodnotu, kterou prodává, sám zcela nezaplatil, čili proto, že výrobek obsahuje součást hodnoty, kterou prodávající nezaplatil, nenahradil ekvivalentem. A tak je tomu právě u zemědělské práce. Prodávající prodává, co nekoupil. Toto nekoupené vykládá Turgot nejdříve jako „čistý dar přírody“. Ale uvidíme, že tento „čistý dar přírody“ se mu nepozorovaně přeměňuje v nadpráci zemědělců, kterou pozemkový vlastník nekoupil a kterou v zemědělských výrobcích prodává.

„Jakmile zemědělcova práce vyrábí více, než činí jeho potřeby, může za tento přebytek, který mu příroda poskytuje jako čistý dar, kupovat práci ostatních členů společnosti. Tito členové pak prodejem své práce získávají jen své živobytí; zemědělec však získává kromě své obživy samostatné bohatství, kterým může disponovat, bohatství, které nekoupil a které prodává. Je tedy jediným zdrojem bohatství, které svým oběhem oživuje všechny práce společnosti, protože je jediným, jehož práce vrábí více, než činí mzda.“ (Cit. dílo, str. 11.)

V tomto prvním pojetí je obsažena za prvé podstata nadhodnoty, tj. že je hodnotou, která se realisuje při prodeji, za kterou však prodávající nedal ekvivalent, tj. kterou nekoupil. Nezaplacená hodnota. Za druhé sevšaktento přebytek nad „mzdou za práci“ považuje za „čistý dar přírody“, protože závisí, jako pouhý dar přírody, na produktivitě přírody, že pracovník je schopen za svůj pracovní den vyrobit více, než je nutné k reprodukci jeho pracovní síly, více, než činí jeho mzda. Podle tohoto prvního pojetí si ještě přivlastňuje celkový produkt sám pracovník... A tento celkový produkt se rozpadá na dvě části. První část tvoří jeho mzdu; považuje se tu za svého vlastního námezdního dělníka, který si sám sobě platí část produktu, která je nutná k reprodukci jeho pracovní síly, k jeho obživě. Druhá část, která vybývá, je darem přírody a tvoří nadhodnotu. Povaha této nadhodnoty, tohoto „čistého daru přírody“ však vysvitne jasněji, jakmile přestaneme předpokládat „zemědělce-vlastníka půdy“ [propriétaire cultivateur], a každá z obou částí produktu, mzda a nadhodnota, připadnou různým třídám, jedna námezdnímu dělníkovi, druhá pozemkovému vlastníkovi [propriétaire].

Aby se utvořila třída námezdních dělníků, ať už v průmyslu nebo v zemědělství — nejdříve všichni, kdož jsou zaměstnáni v průmyslu [manufacturiers] vystupují jen jako „vydržovaní“ [stipendiés], jako námezdní dělníci „zemědělce-vlastníka“ — musí se pracovní podmínky oddělit od pracovní síly; základem tohoto oddělení je, že sama půda vystupuje jako soukromé vlastnictví jedné části společnosti, takže druhá část společnosti je zbavena této věcné podmínky zhodnocení své práce.

„V dřívějších dobách nebylo třeba odlišovat vlastníka od zemědělce.... V těchto dobách, kdy každý pracovitý člověk mohl nalézt tolik půdy, kolik ǁ231ǀ chtěl, nebyl nikdo nucen pracovat pro jiného... Nakonec však každý kousek půdy našel svého pána, a ti, kteří nemohli získat žádné pozemkové vlastnictví, neměli zprvu žádné jiné východisko než směňovat práci svých rukou — ve službách vydržované třídy“ (tj. třídy řemeslníků, zkrátka všech nezemědělských pracovníků) — „za přebytek výrobků zemědělců-vlastníků.“ (Cit, dílo, str. 12.)

„Zemědělec-vlastník mohl značným přebytkem, který mu poskytovala země za jeho práci, platit lidi, aby mu obdělávali půdu; neboť těm, kteří žijí ze mzdy, je jedno, zda jí nabývají tou nebo onou činností. Vlastnictví půdy muselo být proto odděleno od obdělávání půdy a také se brzy oddělilo... Pozemkoví vlastníci začínají... přesouvat práci spojenou s obděláváním půdy na námezdní zemědělce.“ (Cit. dílo, str. 13.)

Tím se tedy objevuje vztah kapitálu a námezdní práce v samém zemědělství. Objevuje se až tehdy, když určitý počet lidí je zbaven vlastnictví pracovních podmínek — především půdy — a nemá na prodej nic jiného než svou práci.

Pro námezdního dělníka, který už nemůže vyrábět zboží, ale musí prodávat samu svou práci, se tedy minimum mzdy, ekvivalent nutných životních prostředků, stává nutně zákonem při jeho směně s vlastníkem pracovních podmínek.

„Prostý dělník, který nemá nic než své ruce a znalost řemesla, má jen tolik, za kolik se mu podaří prodat svou práci jiným... Ve všech pracovních odvětvích musí dojít a skutečně dochází k tomu, že dělníkova mzda se omezuje na to, co nezbytně potřebuje k udržování života.“ (Cit. dílo, str. 10.) (Srov. K. Marx, „Kapitál“ I, zde.]

Jakmile se jednou objeví námezdní práce, „děli se produkt půdy na dvě části: jedna obsahuju životní prostředky a zisk zemědělce, které jsou odměnou za jeho práci s podmínkou, za které se uvoluje obdělávat vlastníkovo pole; zbytek je oním nezávislým a použitelným dílem, který půda dává jako čistý dar tomu, kdo ji obdělává, nad jeho zálohy a odměnu za jeho námahu, a tvoři podíl vlastníka neboli důchod, ze kterého může bezpracně žit a s nimž může nakládat, jak chce.“ (Cit dílo, str. 14.)

Ale tento „čistý dar země“ už nyní vystupuje určitě jako dar, který půda dává tomu, „kdo ji obdělává“, tedy jako dar, který dává práci; jako produktivní síla práce vynaložené na půdě, produktivní síla, kterou má práce v důsledku toho, že používá produktivní síly přírody, a kterou tak čerpá ze země, ale kterou z ní čerpá pouze jako práce. V rukou vlastníka už tedy tento přebytek není „darem přírody“, nýbrž přivlastněním — bez ekvivalentu — cizí práce, která je dík produktivitě přírody schopna vyrábět existenční prostředky nad svou vlastní potřebu, ale která se proto, že je námezdní prací, musí spokojit tím, že si z produktu práce přivlastňuje jen to, „co nezbytně potřebuje k živobytí“.

Zemědělec vyrábí svou vlastní mzdu a kromě toho důchod, který slouží k tomu, aby platil celé třídě řemeslníků a jiným vydržovaným osobám... Vlastník pozemku nemá nic bez práce zemědělce“ (tedy nikoli dík čistému daru přírody); „dostává od něho své ǁ232ǀ životní prostředky a prostředky k zaplacení prací jiných vydržovaných osob... zemědělec potřebuje vlastníka pozemku jen na základě smluv a zákonů.“ (Cit. dílo, str. 15.)

Zde se tedy nadhodnota přímo líčí jako část práce zemědělce [cultivateur] ‚ kterou si vlastník přivlastňuje bez ekvivalentu a jejíž produkt proto prodává, aniž si ho koupil. Jenže Turgot tu nemá na mysli směnnou hodnotu jako takovou, samu pracovní dobu, nýbrž přebytek produktů, který vlastníkovi poskytuje zemědělcova práce nad jeho vlastní mzdu; ale tento přebytek produktů není nic než zpředmětněné množství doby, kterou zemědělec pracuje zdarma na vlastníka pozemku — kromě doby, kdy pracuje na reprodukci své mzdy.

Vidíme tedy, že pokud jde o zemědělskou práci, fysiokraté správně chápou nadhodnotu, že ji chápou jako produkt práce námezdního dělníka, i když samu tuto práci chápou opět v té konkrétní formě, v níž se zračí v užitných hodnotách.

Kapitalistické využívání zemědělství — „pacht neboli nájem půdy“ — označuje Turgot, mimochodem řečeno, za „nejvýhodnější metodu ze všech, ale tato metoda předpokládá zemi, která je již bohatá“ (cit. dílo, str. 21).

˂Při zkoumání nadhodnoty je třeba přejít ze sféry oběhu do sféry výroby. To znamená neodvozovat ji prostě ze směny zboží za zboží, nýbrž ze směny, jak probíhá ve výrobě mezi vlastníky pracovních podmínek a dělníky. Ti také vystupují vůči sobě jako vlastníci zboží, a proto se zde nepředpokládá výroba nezávislá na směně.>

˂Ve fysiokratickém systému jsou vlastníci považováni za osoby „platící mzdu“ [salariants], dělníci a podnikatelé ve všech ostatních odvětvích výroby za osoby „pobírající mzdu“ [salariés] čili „vydržované“. Proto i „vládnoucí“ a „ovládaní“.>

Turgot analysuje pracovní podmínky takto:

„V každém pracovním odvětví musí mít dělník předem nástroje a dostatečné množství materiálu, který zpracovává; musí mít možnost obživy, dokud neprodá své výrobky“ (cit. dílo, str. 34).

Všechny tyto zálohy, tyto podmínky, které jedině umožňují práci a které jsou tedy předpoklady pracovního procesu, poskytovala země původně zdarma:

„Poskytla první fond záloh, dříve než se vůbec začala obdělávat půda“, v podobě plodin, ryb, zvěře atd. a v podobě nástrojů, například větví, kamení, domácích zvířat, jejichž počet se množením zvyšoval a která kromě toho dávala každoročně produkty jako „mléko, vlnu, kůže a jiné látky, které tvořily vedle dříví z lesů první fond pro průmyslovou výrobu“ (cit. dílo, str. 34).

A tyto pracovní podmínky, tyto zálohy pro práci, se stávají kapitálem, jakmile musí být dělníkovi zálohovány třetí osobou, a tak je tomu od chvíle, kdy dělník nevlastní nic než svou pracovní sílu.

Jakmile byla velká část společnosti odkázána jedině na práci svých rukou, museli ti, kteří žili ze mzdy, nejdříve dostat něco předem, aby si opatřili surovíny, které zpracovávali, a aby měli z čeho žít, než jim bude zaplacena mzda“ (cit. dílo, str. 37—38).

ǁ233ǀ Turgot prohlašuje, že „kapitály“ jsou „akumulované pohyblivé hodnoty“ (cit. dílo, str. 38). Původně pozemkový vlastník nebo zemědělec vyplácí mzdu a dodává suroviny denně a přímo, například přadleně lnu. Jakmile se průmysl rozvine, vyžaduje tento výrobní proces větší zálohy a nepřetržitost. To pak berou na sebe „majitelé kapitálů“. V ceně svých výrobků musí dostat zpět všechny své „zálohy“ a zisk, který se rovná tomu‚

„co by mu vynesly jeho peníze, kdyby jich byl použil na zakoupení půdy“, a svou mzdu, „neboť by bezpochyby dal při stejném zisku přednost tomu žít bez jakékoli námahy z důchodu z pozemku, který by mohl zakoupit za týž kapitál“ (cit. dílo1 str. 39).

„Vydržovaná průmyslová třída“ se zase dále rozděluje „na kapitalistické podnikatele a prosté dělníky“ atd. (str. 39). Stejně jako s těmito podnikateli je tomu s podnikateli v zemědělství. I jim musí být uhrazeny všechny zálohy i se ziskem jako ve výše uvedeném případě.

„To všechno musí být předem odečteno od ceny produktů půdy; přebytek slouží zemědělci k tomu, aby platil vlastníkovi za povolení, že smí používat jeho půdy, na níž si zakládá svůj podnik. To je pachtovné, vlastníkův důchod, čistý produkt; neboť všechno to, co země dává, až po částku vracejících se záloh všeho druhu a zisků, jež přitom vznikly, nelze považovat za důchod, nýbrž jen za vracející se náklady na obdělávání půdy; neboť kdyby je zemědělec nedostal zpět, ani by ko nenapadlo, aby vynakládal své prostředky a svou námahu na obdělávání cizích polí.“ (Cit. dílo, str. 40.)

Konečně: „Kapitály se sice zčásti tvoří z uspořených zisků pracujících tříd, ale protože tyto zisky pocházejí vždy z půdy — neboť jsou vždy placeny buď z důchodu, nebo z nákladů, které slouží k vytvoření důchodu — je zřejmé, že kapitály pocházejí stejně jako důchod z půdy, nebo lépe, že nejsou nic jiného než akumulace té části hodnot vytvořených půdou, kterou si mohou vlastníci důchodu nebo ti, kteří se na něm podílejí, každoročně dát stranou a nepotřebují ji k uspokojování svých potřeb“ (cit. dílo, str. 66).

Je-li pozemková renta jedinou formou nadhodnoty, je zcela v pořádku, že je jediným zdrojem akumulace kapitálu. Co kapitalisté akumulují mimoto, utrhují si ze své „mzdy“ (ze svého důchodu, který je určen na jejich spotřebu, neboť tak se zisk chápe).

Protože se zisk podobně jako mzda připočítává k nákladům na obdělávání půdy a jen přebytek tvoří důchod pozemkového vlastníka, vylučuje se tento vlastník ve skutečnosti — přes čestné místo, které se mu přisuzuje — z nákladů na obdělávání půdy, a tím i z agentů výroby, stejně jako u ricardovců.

Vznik fysiokratismu byl spjat jak s odporem proti colbertismu, tak zejména i se skandálním krachem Lawova systému.



[4. Směšováni hodnoty s hmotou (Paoletti)]


ǁ234ǀ Směšování hodnoty nebo spíše její ztotožňování s hmotou a souvislost, kterou má tento názor s celým způsobem nazírání fysiokratů, je jasně vidět v těchto výňatcích z [práce] Ferdinanda Paolettiho: „I veri mezzi di render felici le società“ (namířená zčásti proti Verrimu, který ve svém díle „Meditazioni sulla Economia politica“ (1771) napadl fysiokraty). (Paoletti z Toskány, uvedený sv. XX, [vydal] Custodi, Parte moderna.)

K takovému rozmnožení látky“, jakým jsou „produkty půdy“, „nikdy nemohlo a ani nemůže v průmyslu dojít. Průmysl dává látce jen formu, Jen ji modifikuje; proto se v průmyslu nic nevytváří. Ale, namítnou mi, průmysl dává látce formu, je tedy produktivní; i když to není výroba látky, je to alespoň výroba formy. Dobře tedy, nechci odporovat. Avšak to není tvorba bohatství, nýbrž naopak, je to pouze výdaj... Politická ekonomie předpokládá a činí předmětem zkoumání hmotnou a reálnou výrobu, ke které dochází jedině v zemědělství, neboť jedině zemědělství rozmnožuje látky a výrobky, které tvoří bohatství... Průmysl kupuje od zemědělství suroviny a zpracovává je; jeho práce dává — jak jsme už řekli — těmto surovinám jen formu, ale nic k nim nepřidává a ani je nerozmnožuje.“ (Str. 196—197.) „Dejte kuchaři určité množství hrachu, aby vám z něho připravil oběd; dá vám jej na stůl dobře uvařený a dobře připravený, ale v témž množství, které dostal; dejte naproti tomu stejné množství zahradníkovi, aby je svěřil půdě; vrátí vám za určitou dobu nejméně čtyřikrát více, než dostal. To je opravdová a jediná výrobs.“ (Str. 197.) „Věcem dodávají hodnotu lidské potřeby. Hodnota a zvýšení hodnoty zboží nejsou tedy výsledkem průmyslové práce, nýbrž výdajů pracujících.“ (Str. 198.) „Sotva se objeví nějaké nové průmyslové zboží, rozšiřuje se rychle uvnitř země i mimo zemi; a co se stane!? konkurence ostatních průmyslových podnikatelů a obchodníků velmi brzy stlačí jeho cenu na správnou úroveň, která... je určována hodnotou surovin a náklady na obživu dělníků.“ (Str. 204—205.)



[5. Prvky fysiokratické teorie u Adama Smitha]


V zemědělství dochází nejdříve ze všech výrobních odvětví k použití přírodních sil pro výrobu ve velkém. Jejich použití v manufakturním průmyslu se výrazně projevuje až na jeho vyšším vývojovém stupni. Z citátu, který je uveden níže, lze vidět, jak zde A[dam] Smith ještě vychází z období, jež předcházelo velký průmysl, a proto uplatňuje fysiokratický názor, a jak mu Ricardo odpovídá z hlediska moderního průmyslu.

ǁ235ǀ V knize II, kap. 5 [svého díla „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“] říká A[dam] Smith o pozemkové rentě:

„Je to dilo přírody, které zbude po odečteni nebo nahrazeni všeho, co lze považovat za dílo lidských rukou. Je zřídkakdy menší než čtvrtina a často větší než třetina celkového produktu. Stejně veliké množství produktivní práce vynaložené v manufaktuře nikdy nedokáže vytvořit tak velký produkt. V manufaktuře nedělá příroda nic, všechno dělá člověk; a vytvořený produkt musí být vždy úměrný sile činitelů, kteří jej vytvářejí.“ (Srov. čes. vyd., sv. 1, str. 348 a K. Marx, „Kapitál“, díl II, zde.)

K tomu poznamenává Ricardo [ve svém díle „On the Principles of Political Economy, and Taxation“], 2. vyd. 1819, pozn. na str. 61—62:

„Cožpak v průmyslu příroda nedělá nic pro člověka? Cožpak sily větru a vody, které uvádějí do pohybu naše stroje a lodi, nejsou ničím? Což tlak vzduchu a rozpínavost páry, jež nám umožňují uvádět do pohybu nejdůležitější stroje, nejsou dary přírody, nemluvě o ůčincich tepla při změkčováni a taveni kovů, o působeni rozkladu vzduchu při procesech barvení a kvašeni? Nelze jmenovat ani jedno průmyslové odvětvi, v němž by příroda člověku nepomáhala, a přitom štědře a bezplatně.“ (Srov. čes. vyd., str. 60.]

Fysiokraté považují zisk jen za srážku z renty:

„Fysiokraté říkají, že například v ceně kousku krajky jedna část jen nahrazuje to, co dělník spotřeboval, a druhá část se přenáší z kapsy jednoho člověka“ (totiž pozemkového vlastníka) „do kapsy jiného člověka“ („An Inquiry into those Principles, respecting the Nature of Demand and the Necessity of Consumption, lately advocated by Mr. Malthus etc.“, London 1821, str. 96).

Z názoru fysiokratů, kteří zisk (včetně úroku) chápou jako prostý důchod, který mohou kapitalisté spotřebovat, vychází i názor A[dama} Smitha a jeho následovníků, že akumulace kapitálu je výsledkem osobní skromnosti, šetrnosti a odříkání kapitalistů. Mohou to říkat, protože považují za skutečný, ekonomický, takřka zákonný zdroj akumulace pouze pozemkovou rentu.

„Jeho práce“, tj. práce zemědělce, říká Turgot, „je jediná práce, která vyrábí o něco více než mzdu za práci“ (Turgot, cit. dílo, str. 11).

Zisk se tedy plně započítává do mzdy.

ǁ236ǀ „Zemědělec vytváři nad tuto úhradu“ (své vlastni mzdy) „důchod pozemkového vlastníka; naproti tomu řemeslník nevytváři žádný důchod a to ani pro sebe, ani pro jiné“ (cit. dílo, str. 16). „Všechno, co země dává, až po částku vracejících se záloh všeho druhu a zisků, jež při tom vznikly, nelze považovat za důchod, nýbrž jen za vracející se náklady na obdělávání“ (cit. dílo, str. 40),

A[dolphe] Blanqui říká v práci „Histoire de lʼéconomie politique“, Bruxelles 1839, na str. 139 o fysiokratech:

Domnívali se, že „práce vynaložená na obděláváni půdy vyrábí nejen to, co dělník potřebuje po celou dobu práce ke své obživě, ale kromě toho ještě přebytek hodnoty“ (nadhodnotu), „který je možno připojit k bohatství již existujícímu. Tento přebytek nazývali čistý produkt“ (chápou tedy nadhodnotu v podobě užitných hodnot, v nichž se zračí). „Čistý produkt nutně připadal vlastníku půdy a tvořil v jeho rukou důchod, kterým mohl volně disponovat. A jaký byl čistý produkt v jiných výrobních odvětvích?... Průmysloví podnikatelé, obchodnici, dělníci — všichni byli zaměstnanci, námezdními pracovníky zemědělství, nejvyššího tvůrce a rozdělovatele všech statků. Produkty práce těchto skupin představují v systému ekonomistů[17] jen ekvivalent toho, co spotřebují za dobu, po kterou pracují, takže po skončení jejich práce zůstává celkové částka bohatství absolutně táž jako předtim, ledade by dělníci nebo vlastníci něco z toho, co malí právo spotřebovat, dali na stranu, tj. u s p o ř i l i. Práce vynakládaná na půdu byla tedy jedinou tvůrkyni bohatství, kdežto práce v jiných výrobních odvětvích byla považována za s t e r i l n í, protože se ji nezvětšoval společenský kapítál.“

˂Fysiokraté tedy spatřovali podstatu kapitalistické výroby ve výrobě nadhodnoty. Bylo na nich, aby tento jev vysvětlili. A v tom byl problém, když zavrhli „zisk ze zcizení“ merkantilního systému.

„Abychom měli penize“ řlká Mercier de la Rivière, „muaíme si je koupit a po této koupi nejsme o nic bohatší; jenomže touž hodnotu, kterou jsme vydali ve zboží, dostaneme v penězích“ (Mercier de la Rivière, „LʼOrdre naturel et essentiel des sociétés politiques“, sv, II, str. 338).

To platí jako ǁ237ǀ o koupi, tak o prodeji, a právě tak i o výsledku celé metamorfosy zboží, tj. o výsledku prodeje a koupě, o směně různých zboží za jejich hodnotu, tedy o směně ekvivalentů. Odkud tedy pochází nadhodnota? To znamená, odkud pochází kapitál? Takový byl problém, před nimž stáli fysiokraté. Jejich omyl spočíval v tom, že zvětšování látky, jímž se v důsledku přirozeného růstu a plození liší pěstování rostlin a chov dobytka od průmyslu, směšovali se zvětšováním směnné hodnoty. Základem byla pro ně užitná hodnota. A užitnou hodnotou všeho zboží, převedenou — jak říkají scholastikové — na universální podstatu, byla pro ně přírodní látka jako taková, a ta se zvětšuje v dané formě pouze v zemědělství.˃

G[ermain] Garnier, překladatel A[dama] Smitha a sám fysiokrat, správně rozebírá jejich teorii šetrnosti aj. Především říká, že průmysl — jak tvrdili merkantilisté o veškeré výrobě — může vytvářet nadhodnotu jen prostřednictvím „zisku ze zcizení“, tím že zboží prodává nad jeho hodnotou, že se tu tedy jen nově rozdělují už vyrobené hodnoty, ale že se tu nic nepřidává k hodnotám vyrobeným dříve.

„Práce řemeslníků a manufakturistů[b], která neotevírá pramen nového bohatství, se může stát výnosnou jen výhodnou směnou a má jen čistě relativní hodnotu, hodnotu, která se znovu neobjeví, nevytvoří-li se znovu příležitost získat zisk směnou.“ (jeho [Garnierův] překlad „Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations“, t. V, Paris 1802, str. 266.[18]) Čili jejich úspory, hodnoty, které si ušetři a neutratí, musí se odpočítat od jejich vlastní spotřeby. „Práce řemeslníků a průmyslníků sice nemůže k celkovému společenskému bohatství přidat nic než úspory námezdních dělníků a kapitalistů, přece však může touto cestou přispívat k obohacení společnosti“ (cit. dílo, str. 266).

A podrobněji: „Pracovníci v zemědělství obohacují stát přímo produktem, který vytvářejí svou prací; naproti tomu pracovnici v průmyslu a v obchodě by jej mohli obohatit jedině úsporami na úkor své vlastní spotřeby. Toto tvrzení ekonomistů vyplynulo z rozlišování mezi zemědělskou a průmyslovou prací, které zavedli, a je zcela nepopiratelné. Skutečně, práce řemeslníka a manufakturisty nemůže k hodnotě látky připojit nic jiného než hodnotu jejich vlastní práce, to znamená hodnotu mezd a zisků, kterou by musela tato práce podle míry, toho času v zemi platné, každému ǁ238ǀ vynést. Tyto mzdy, ať jsou jakkoli vysoké nebo nízké, jsou odměnou za práci; tvoři to, co je dělník oprávněn spotřebovat a co také pravděpodobně spotřebovává, neboe plodů své práce může užívat jedině spotřebou a tato spotřeba představuje ve skutečnosti veškerou jeho odměnu. Stejně se pohlíží na zisky, ať jsou jakkoli vysoké nebo nízké, jako na každodenní spotřebu kapitalisty, u kterého se přirozeně předpokládá, že své požitky přizpůsobuje důchodu, který mu poskytuje jeho kapitál. A proto — nezřekne-li se dělník určité části blahobytu, na který má za svou práci podle platné míry mzdy právo, a neuspoří-li kapitalista část důchodu, který mu vynáší jeho kapitál — spotřebuje ten i onen (dělník i kapitalista) ve chvíli, kdy je práce skončena, celou hodnotu, jež pochází právě z této práce. Když skončí práci, je celkové množství společenského bohatství stejné, jako bylo předtím, ledaže uspoří část toho, co byli oprávněni spotřebovat, co mohli spotřebovat, aniž by platili za marnotratníky. V tomto případě by celkové množství společenského bohatstvi vzrostlo o celou hodnotu těchto úspor. Právem lze proto říci, že osoby činné v průmyslu a v obchodě mohou dané celkové bohatství ve spokěnosti zvětšit jen tim, že se uskrovňují.“ (Cit. dilo, str. 263—264.)

Garnier také zcela správně vyciťuje, že teorie A[dama] Smitha o akumulaci prostřednictvím úspor (A[dam] Smith byl velmi infikován fysiokratismem, což nikde nedokazuje pádněji než ve své kritice fysiokratismu) spočívá na tomto fysiokratickém základě. Garnier říká:

„Ekonomisté konečně tvrdili, že průmysl a obchod mohou rozmnožovat národní bohatství jen tím, že se uskrovňují; Smith říká úplně totéž, totiž že průmysl by pracoval nadarmo a kapitál země by se nikdy nezvětšil, kdyby jej nerozmnožovala hospodárnost svými úsporami“ (kniha II, kap. 3). „Smith je tedy zcela zajedno s ekonomisty“ atd. (cit. dílo, str. 270).



[6. Fysiokraté jako přívrženci kapitalistické
zemědělské velkovýroby]


ǁ239ǀ Jako jednu z bezprostředně historických okolností, které vedly k rozšíření, ba dokonce snad ke vzniku fysiokratismu, uvádí A[dolphe] Blanqui ve výše citovaném díle:

„Ze všech hodnot, které vyrazily v horečnaté atmosféře systému“ (Lawova), „nezůstalo nic než trosky, zoufalství a bankrot. V této bouři nezahynulo jediné pozemkové vlastnictvi.“ ˂Proto také klade pan Proudhon ve „Philosopbie de la Misère« pozemkové vlastnictví až za úvěr.˃ „Jeho postavení se dokonce zlepšilo, neboť — snad poprvé od feudalismu — přešlo do jiných rukou a bylo ve velké míře rozděleno“ (cit. dílo, str. 138). Totiž: „Nesčetnými změnami majitelů, k nimž došlo pod vlivem systému, se pozemkové vlastnictví začalo drobit... Pozemkové vlastnictví se poprvé vymanilo z onoho strnulého stavu, ve kterém je tak dlouho udržoval feudalismus. Bylo to skutečné probuzení zemědělství... Půda se dostala z režimu mrtvé ruky do oběhu.“ (Cit. dilo, str. 137—138.)

Turgot, stejně jako Quesnay a ostatní Quesnayovi přívrženci, chce také kapitalistickou výrobu v zemědělství. Turgot například říká;

„Pacht neboli nájem půdy. ‚. Tato metoda“ (zemědělské velkovýroby spočívající na moderním pachtovním systému) „je nejvýhodnější ze všech, předpokládá však zemi, která je již bohatá“ (viz Turgot, cit. dílo, str. 21).

A Quesnay ve [svém díle] „Maximes générales du gouvernement économique dʼun royaume agricole“ [píše]:

„Pozemky určené k pěstování obili se mají pokud možná spojovat ve velká hospodářství, jichž by používali bohatí pachtýři“ (tj. kapitalisté), „neboť velké zemědělské podniky mají nižší výdaje na udržování a opravy budov a dosahují s poměrně mnohem nižšími náklady mnohem vyššího čistého produktu než malé podniky.“ [Srov. čes. vyd., str. 42.]

Quesnay zároveň na uvedeném místě přiznává že vzestup produktivity zemědělské práce připadá především „čistému důchodu“ [revenu net], tedy vlastníkovi, tj. majiteli nadhodnoty, a že relativní vzestup nadhodnoty není plodem půdy, nýbrž společenských aj. opatření, činěných k zvýšení produktivity práce. ǁ240ǀ Na uvedeném místě totiž říká:

„Každá výhodná“ ˂tj. pro čistý produkt> „úspora, které se dosáhne u prací, jeř se dají provádět pomoci zvířat, strojů, vodních toků atd., připadá ve prospěch obyvatelstva“ atd.

Mercier de la Rivière zároveň tuší (cit. dílo, sv, 11, str. 407) že nadhodnota má, alespoň v průmyslu (Turgot, jak jsme se zmínil výše, to rozšiřuje na všechna odvětví výroby), něco společného s průmyslovým dělníkem. Na citovaném místě volá:

„Mírněte své nadšení, vy slepí obdivovatelé klamných produktů průmyslu. Než je prohlásíte za zázrak, otevřte oči a podívejte se, v jaké bídě nebo přinejmenším v jaké chudobě žijí právě ti dělníci, kteří ovládají umění přeměnit dvacet sous v hodnotu tisíc tolarů; kdo těží z tohoto nesmírného zvětšování hodnot? Vždyť ti, jejichž rukama se vytvářejí, neznají blahobyt! Kéž se dáte tímto kontrastem varovat!



[7. Rozpory v politických názorech fysiokratů.
Fysiokraté a francouzská revoluce]


Rozpory celého systému ekonomistů. K přívržencům absolutní monarchie patřil i Quesnay.

„Moc má být jediná... systém vzájemně proti sobě působicich sil ve vládě je zhoubný; svědčí jen o nesvornosti velkých a o utlačováni malých.“ (Ve výše uvedeném dile „Maximes générales“ etc.)

Mercier de la Rivière [říká]:

Už tím, „že člověku je určeno, aby žil ve společnosti, je mu určeno, aby žil pod despotismem“ ([LʼOrdre naturel et essentiel des sociétés politiques“], sv, I, str. 281).

A dokonce i „přítel lidu“ markýz Mirabeau! Mirabeau le père [otec][19] A právě tato škola zavrhuje svým „laissez fair, laissez aller“ colbertismus, vůbec všechno vměšování vlády do činnosti občanské společnosti. Nechává stát žít už jen v pórech této společnosti, jako Epikur své bohy v pórech světa! Velebeni pozemkového vlastnictví se prakticky obrací v to, že daně se mají uvalit jen na pozemkovou rentu, a to v sobě skrývá možnost konfiskace pozemkového vlastnictví státem, zcela tak jako u radikální části ricardovců. Francouzská revoluce převzala přes námitky Roederera a jiných tuto daňovou teorii.

Sám Turgot je radikální buržoasní ministr, jehož činnost je úvodem k francouzské revoluci. Přes všechen svůj feudální nátěr spolupracuji fysiokraté ruku v ruce s encyklopedisty!ǀ240ǁ

ǁ241ǀ Turgot se pokoušel anticipovat opatření francouzské revoluce. Ediktem z února 1776 zrušil cechy. (Tento edikt byl za tři měsíce po uveřejnění odvolán.) Právě tak zprostil sedláky robotní povinnosti stavět cesty. Pokusil se zavést jedinou daň na pozemkovou rentu.[20]

ǁ241ǀ Později se ještě jednou vrátíme k velké zásluze, kterou mají fysiokraté o analysu kapitálu.[21]

Zde však ještě toto: nadhodnota vzniká (podle nich) díky produktivitě práce zvláštního druhu — zemědělství. A vcelku vzato vděčí tato zvláštní produktivita přírodě.

V merkantilistickém systému je nadhodnota jen relativní, co jeden získává, druhý ztrácí. „Zisk ze zcizení“ „čili kolísání bohatství mezi zúčastněnými stranami“. Uvnitř země se tedy ve skutečnosti — vezmeme-li v úvahu celkový kapitál — žádná nadhodnota netvoří. Může se tvořit jen ve vztahu jednoho národa k jiným národům. A přebytek, který jeden národ realisuje na úkor jiného, se projevuje penězích (obchodní bilance), neboť právě peníze jsou bezprostřední a samostatnou formou směnné hodnoty. V protikladu k tomu — neboť merkantilistický systém ve skutečnosti popírá tvorbu absolutní nadhodnoty — chce fysiokratismus absolutní nadhodnotu vysvětlit: „čistý produkt“. A protože fysiokraté ulpívají na užitné hodnotě, je pro ně zemědělství jediným tvůrcem tohoto čistého produktu.



[8. Vulgarisace fysiokratického učeni
u pruského reakcionáře Schmalze]


Jedním z nejnaivnějších představitelů fysiokratismu (jak má daleko k Turgotovil) je starý slídič po demagozích[22], královský pruský tajný rada Schmalz. Píše například:

„Když mu“ (propachtovateli pozemků, pozemkovému vlastníku) „příroda platí i dvojnásobek zákonného úroku, z jakého rozumného důvodu by bylo možné opovážit se ho o tento důchod oloupit ?“ („Économie politique“, traduit par Henri Jouffroy etc., t. I, Paris 1826, str. 90.[23])

Minimum mzdy je u fysíokratů vyjádřeno tak, že spotřeba (nebo výdaj) dělníků se rovná mzdě, kterou dostávají. Nebo jak to všeobecně vyjadřuje pan Schmalz:

„Průměrná mzda v tom nebo onom povolání se rovná tomu, co člověk zaměstnaný v tomto povoláni průměrně spotřebuje za dobu, po kterou pracuje“ (cit. dílo, str. 120).

Pozemková renta je jediným prvkem národního důchodu: ǁ242ǀ Jak úroky z kapitálových vkladů, tak i mzda za všechny druhy práce jen přenášejí produkt této pozemkové renty z jedné ruky do druhé“ (cit. dílo, str. 309—310).

„Používání půdy, její schopnost, její síla každoročně reprodukovat pozernkovou rentu — to je vše, co tvoří národní bohatství“ (cit. dílo, str. 310). „Když se vrátíme k základům, k původním prvkům hodnoty všech předmětů, ať už jakkoli uzpůsobených, musíme uznat, že tato hodnota není nic jiného než hodnota prostých produktů přírody. To znamená, že ačkoli práce přidává věcem novou hodnotu a tak zvyšuje cenu, skládá se tato nová hodnota nebo tato cena přece jen ze součtu hodnot všech těch produktů přírody, které dělník spotřeboval nebo jakýmkoli způsobem upotřebil, aby jim dal novou formu.“ (Cit dílo, str. 313.)

„Tento druh práce“ (zemědělství ve vlastním slova smyslu) „je jediný, který přispívá k tvorbě nových t ě l e s; je proto také jediný, který se může až do určitého stupně považovat za produktivní. Pokud jde o zpracovatelské nebo průmyslové práce..., dávají pouze tělesům, které příroda vytvořila, novou formu.“ (Cit, dílo, str. 15—16.)



[9. Raná kritika předsudku fysiokratů v otázce zemědělství
(Verri)]


Proti předsudku fysiokratů.

Verri (Pietro): „Meditazioni sulla Economia politica“. (Poprvé vytištěno roku 1771), sv. XV, [vydal] Custodi, Parte moderna.

„Všechny jevy ve vesmíru, ať byly vyvolány rukou lidskou nebo všeobecnými zákony fysiky, nejsou ve skutečnosti novými výtvory, nýbrž jen přetvořením látky. Spojování a oddělování jsou jediné prvky, které lidský duch vždy znovu a znovu nalézá, když analysuje představu reprodukce; stejně je tomu i u reprodukce hodnoty a bohatství, když se země, vzduch a voda mění na polích v obilí, nebo když se kukla nějakého hmyzu mění prací člověka v hedvábí, nebo když se několik kovových částeček sestaví tak, aby vznikl hodinový stroj.“ (Str. 21—22.) Dále: Fysiokraté nazývají „třídu manufakturních pracovníků sterilní, protože podle jejich mínění se hodnota průmyslových výrobků rovná surovinám plus životním prostředkům, které pracovníci v manufaktuře při výrobě spotřebují“. (Cit. dílo, str. 25.)

ǁ243ǀ Verri naproti tomu upozorňuje na stálou bídu zemědělců v protikladu k vzrůstajícímu bohatství pracovníků v manufaktuře a pokračuje dále:

„To dokazuje, že manufakturista dostává v ceně, za kterou prodá, nejen náhradu za to, co vydal na spotřebu, ale i jistou ěástku navíc; a tato částka je novou hodnotou, vytvořenou ve výrobě během roku“ (cit. dílo, str. 26). „Nově vytvořená hodnota je tedy tou částí ceny zemědělského nebo průmyslového produktu, která tvoří přebytek nad původní hodnotou materiálů a spotřebních nákladů nutných při zpracovávání [těchto materiálů]. V zemědělství se musí odčítat semena a zemědělcova spotřeba, v průmyslu se zase odčítají suroviny a spotřeba pracovníka; ročně se vytvoří právě tolik nové hodnoty, kolik činí zbytek.“ (Cit. dílo, str. 26-27.)




__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Doslovně: „Nechte dělat, nechte jít“ (heslo vyjadřující požadavek úplné svobody v hospodářském podnikáni). (Pozn. překl.)

b — manufakturisty se rozumějí kapitalisté i dělníci. (Pozn. čes. red.)


14 Míní se tu druhá kapitola zkoumáni o „kapitálu všeobecně“, která se nakonec rozrostla v druhý díl „Kapitálu“. Desátá kapitola II. dílu „Kapitálu“ („Teorie fixního a oběžného kapitálu. Fysiokraté a Adam Smith“) obsahuje rozbor názorů fysiokratů na fixní a oběžný kapitál. A v oddílu „Reprodukce a oběh celkového společenského kapitálu“ je v devatenácté kapitole („Dřívější pojetí předmětu“) zvláštní paragraf o fysiokratech.

15 Marx má na mysli str. 58—60 ve II. sešitě svého rukopisu (oddíl „Přeměna peněz v kapitál“, paragraf „Dvě součásti procesu přeměny“).

16 Marx má na mysli III. sešit svého rukopisu, str. 105—106, kde se mimochodem zmiňuje i o fysiokratech (oddíl „Absolutní nadhodnota“, paragraf „Charakter nadpráce“).

17 Ekonomisty byli ve Francii v druhé polovině XVIII. století a v první polovině XIX. století nazýváni fysiokraté.

18 Pátý svazek francouzského překladu díla Adama Smitha „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“ (vydání z roku 1802) obsahuje „Poznámky překladatele“, tj. Germaina Garniera.

19 Mirabeau le père [otec] byl za svého života nazýván „lʼami des hommes“ podle názvu jednoho ze svých spisů.

20 V rukopisu je tento odstavec o tři odstavce dále (na téže straně, tj. na str. 241). Od předcházejícího i následujícího textu je oddělen vodorovnými čarami, neboť ani s jedním ani s druhým bezprostředně nesouvisí. Proto je také tento odstavec v tomto vydání zařazen na konec str. 240, neboť tam patří podle svého obsahu.

21 Viz zde s příslušnou poznámku 14. V „Teoriích o nadhodnotě“ se Marx vrací k fysiokratům v sešitě X, kde je velký „exkurs“ s titulem „Quesnayova ‚Ekonomická tabulka‘“(viz zde).

22 Demagogy nazývala německá reakce v prvních desetiletích XIX. století představitele liberálně demokratického hnutí. Roku 1819 byla v Mohuči na Metternichovo naléhání zřízena zvláštní komise k vyšetřování „rejdů demagogů“ ve všech německých státech.

23 Německý originál Schmalzovy knihy vyšel roku 1818 v Berlíně pod názvem „Staatswirthschaftslehre in Briefen an einen teutschen Erbprinzen, Erster und zweiter Theil“ [Nauka o státním hospodářství v dopisech německému dědičnému princi, první a druhá část].