Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
{340}Ještě jednou "Pan Vogt"[200]
Od augsburské kampaně z roku 1859, která mu vynesla tak mohutný výprask,[201] se zdálo, že pan Vogt má už politiky dost. Pustil se s vervou do přírodních věd, v nichž už předtím, jak sám říká, dosáhl takových "úžasných" objevů. Tak v téže době, kdy Küchenmeister a Leuckardt objasnili nejvýš komplikovaný vývojový proces hlístů a dosáhli tak skutečně velkého vědeckého pokroku - učinil pan Vogt úžasný objev, že existují dvě třídy hlístů: hlístové oblí, kteří jsou oblí, a hlístové ploší, kteří jsou ploší. Nyní k tomuto velkolepému úspěchu přiřadí úspěch ještě větší. Nálezy mnoha fosilních lidských kostí z prehistorických dob přivedly do módy srovnávací studium lebek různých lidských ras. Lebky se měřily ze všech stran, porovnávaly se, diskutovalo se o nich, ale nedošlo se k žádnému výsledku, až nakonec Vogt jako obvykle s triumfální sebejistotou ohlásil řešení hádanky, a to, že všechny lidské lebky se dělí na dvě třídy: na ty, které jsou podlouhlé (dlouholebí, dolichocephali), a na ty, které jsou kulaté (krátkolebí, brachycephali). K čemu nedošli nejpečlivější a nejpilnější pozorovatelé ani po dlouholeté únavné práci, to dokázal Vogt prostým uplatněním svého škrkavkového principu. Jestliže k těmto úžasným objevům přiřadíme ještě objev nového druhu v oblasti politické zoologie, totiž objev Pekelníků[202], pak bude i ten nejneskromnější člověk muset uznat, že to, co dokázal Vogt, je na jeden lidský život až dost.
Ale veliký duch našeho Vogta si nedal pokoje. Politika měla pro {341} člověka, který i u piva dokázal tak veliké věci, své neodolatelné vnady. Výprask anno[a] šedesát šťastně přestál, Marxův "Pan Vogt" už nebyl v knihkupectvích k dostání, všechny ty hloupé historie už dávno zarostly travou, náš Vogt podnikal za potlesku německých šosáků přednášková turné, roztahoval se na kdejakém shromáždění přírodovědců, na každém etnografickém a archeologickém kongresu a vedral se mezi skutečné vědecké veličiny; mohl si tedy zase připadat jako víceméně "slušný" člověk a cítit se povolaným k tomu, aby hustil do německých šosáků také politiku, jako do nich předtím hustil přírodovědu. Dály se veliké věci: Napoleon Malý[203] kapituloval u Sedanu, Prusové stáli před Paříží, Bismarck požadoval Alsasko a Lotrinsko. Teď byl pro Vogta nejvyšší čas, aby vyřkl své závažné slovo.
Toto slovo se jmenuje: "Politické dopisy Karla Vogta Friedrichu Kolbovi", Biel 1870; obsahuje dvanáct dopisů, které vyšly původně ve vídeňské "Tages-Presse" a mimoto byly přetištěny ve Vogtově moniteuru, v "Bieler Handels-Courier"[204] Vogt se tu vyslovuje proti anexi[b] a proti popruštění Německa a hrozně ho zlobí, že v tomto případě vypadá jako pouhý následovník nenáviděných sociálních demokratů, tj. "Pekelníků". Bylo by zbytečné zabývat se celkově obsahem pamfletu, protože je docela lhostejné, co si o takových věcech myslí nějaký Vogt. Navíc jsou argumenty, které předkládá, ty nejobyčejnější šosácké pivní žvásty, jen s tím rozdílem, že se ve Vogtovi tentokrát nezrcadlí názory německého, ale švýcarského šosáka. Nás zajímá jen sama milá postava pana Vogta, jak se proplétá nejrůznějšími zákruty a proměnami.
Vezměme si tedy Vogtovu brožurku a položme vedle ní jeho nešťastné "Studie o současné situaci v Evropě", 1859[205], jejichž neblahými následky tak těžce a dlouho trpěl. Pak shledáme, že přes všechnu jejich duchovní spřízněnost a přes stejnou stylistickou ledabylost - na stránce 10 získává Vogt své "názory" ,,na vlastní uši", což ostatně musí být uši zcela zvláštní[c] - shledáme, že pan {342} Vogt dnes říká pravý opak toho, co hlásal před jedenácti lety. Účelem "Studií" bylo namluvit německému šosákovi, že Německo nemá žádný zájem na tom, aby se vměšovalo do války, kterou chtěl tehdy Ludvík Bonaparte vést proti Rakousku. Za tím účelem bylo nutné vylíčit Ludvíka Bonaparta jako "osudem vyvoleného" osvoboditele národů a vzít ho v ochranu proti obvyklým útokům republikánů a dokonce i některých buržoazních liberálů. A údajný republikán Vogt se odhodlal také i k tomu - sice se přitom tvářil hrozně sladkokysele a vypadal tak trochu, jako když ho bolí břicho, ale přece jen to udělal. Zlí jazykové a někteří "Pekelníci" tvrdili, že prý statečný Vogt podstoupil všechnu tu námahu a dělal všechny ty grimasy jen proto, že dostal od bonapartistů to, čemu Angličané říkají "consideration"[d], totiž peníze na dlaň. Udály se také všelijaké podezřelé věci. Vogt nabídl nejrůznějším lidem peníze, jestliže budou psát do novin v jeho duchu, tj. budou-li vychvalovat národně osvoboditelské záměry Ludvíka Bonaparta. Pan Brass, o jehož čestnosti, jak známo, vůbec nelze pochybovat od té doby, co vede "Norddeutsche Allgemeine Zeitung"[206], sám tento pan Brass veřejně "odmítl francouzské koryto, které mu chtěl Vogt přistrčit". Nebudeme však už mluvit o těchto nepříjemných historkách a zatím budeme předpokládat, že Vogt své bolesti břicha a grimasy podědil. Ale potom došlo k neštěstí u Sedanu a celá situace se mění také pro pana Vogta. O samotném francouzském císaři, "osvoboditeli národů", píše Vogt ještě celkem zdrženlivě, říká o něm pouze, že
"revoluci měl už na krku. I bez války by se už císařství nebylo dožilo Nového roku 1871 v Tuileriích." (Str. 1.)
Ale zato jeho paní! Poslyšme:
"Ovšem, kdyby byla zvítězila Eugenie (neboť tato nevzdělaná Španělka, která ani neovládá pravopis, se dává či spíše dávala do boje s celým dračím chvostem fanatických kněží a venkovského obyvatelstva za sebou), kdyby byla zvítězila Eugenie, byla by okamžitě vznikla ještě strašlivější situace" než po vítězstvích Prusů atd.
Čili: Když zvítězili Francouzi roku 1859 nad Rakušany, zvítězil {343} osvoboditel národů Bonaparte; kdyby byli Francouzi zvítězili roku 1870 nad Prusy, byla by zvítězila nevzdělaná Eugenie se svým dračím chvostem. To už je pokrok.
Ještě hůř se vede dračímu chvostu Ludvíka Bonaparta, neboť teď se ukazuje, že i on jej má. Hned na str. 2 se mluví o "strašné marnotratnosti císařství" a na str. 16 o "sebrance, která byla v čele císařské armády a správy". Tato marnotratnost a tato sebranka tu byly v celé kráse už roku 1859 a dlouho předtím; Vogt, který pro ně tehdy neměl oči, je dnes vidí docela jasně. To je zase pokrok. Ale to ještě není všechno. I když Vogt sám svému dřívějšímu osvoboditeli nenadává přímo, nemůže přece jen jinak než citovat dopis jednoho francouzského učence, kde se praví:
"Máte-li nějaký vliv, snažte se nás uchránit nejhoršího zneuctění - celle de ramener l'infáme" (totiž návratu toho hanebníka - Ludvíka Bonaparta). "Raději Jindřicha V., Orleány, nějakého Hohenzollerna, raději všechno jiné než tohoto korunovaného ničemu, který otrávil všechno, nač sáhl." (Str. 13.)
Ale ať už jsou excísař a jeho nevzdělaná choť včetně svých dračích chvostů sebešpatnější, přece jen nás Vogt utěšuje tím, že v této rodině je ještě jeden člověk, který tvoří výjimku: princ Napoleon, lépe známý pod jménem Plon-Plon. Jak praví Vogt na str. 33, řekl prý Plon-Plon samému Vogtovi, že "by neměl žádnou úctu k Jihoněmcům, kdyby byli jednali jinak" (tj. kdyby nebyli také táhli proti Francouzům); byl prý také přesvědčen o nešťastném výsledku války a nijak se tím netajil. Kdo teď ještě může nařknout Vogta z nevděku? Není snad dojemný pohled, jak on, "republikán", podává "princi" ještě i v nesnázích bratrskou ruku a vystavuje mu vysvědčení, na které by se mohl princ odvolat, kdyby snad byl někdy vypsán velký konkurs na nástupce za "hanebníka"?
Ve "Studiích" se o Rusku a ruské politice píše samá chvála, tato říše je prý po zrušení nevolnictví "spíš druhem hnutí za svobodu než jeho odpůrcem"; Polsko prý je na nejlepší cestě ke splynutí s Ruskem (jak dokázalo povstání z roku 1863!) a Vogt pokládá za zcela přirozené, že Rusko
"tvoří onen pevný bod, kolem něhož se slovanské národnosti stále více snaží seskupovat."
{344} A to, že tehdy, roku 1859, šla ruská politika ruku v ruce s Ludvíkem Napoleonem, to byla samozřejmě ve Vogtových očích mimořádná zásluha. Dnes je tomu docela jinak - dnes říká:
"Nepochybuji ani na okamžik, že nás čeká konflikt mezi slovanským a germánským světem... a že Rusko v tomto konfliktu převezme vůdcovství na jedné straně." (Str. 30, 31.)
A dál se poukazuje na to, že po anexi Alsaska se Francie v tomto konfliktu postaví ihned na stranu Slovanů, dokonce že bude vypuknutí tohoto konfliktu co možná urychlovat, aby získala Alsasko zpátky, takže táž rusko-francouzská aliance, která měla být roku 1859 pro Německo štěstím, se teď Německu předvádí jako bubák a strašidelný přízrak. Ale Vogt zná svého německého šosáka. Ví, že mu může předložit cokoli, i kdyby si desetkrát odporoval. A my se teď jen bezděky ptáme, jak mohl být Vogt před jedenácti lety tak nestydatý a vytrubovat alianci mezi Ruskem a bonapartovskou Francií jako nejlepší záruku svobodného rozvoje Německa a Evropy?
A což teprve Prusko! Ve "Studiích" se Prusku dává jasně na srozuměnou, že by mohlo nepřímo podpořit protirakouské plány Ludvíka Bonaparta, omezit se na obranu území Německého spolku a pak "při pozdějších mírových jednáních dostat odměnu v podobě severoněmeckých rovin''. Hranice pozdějšího Severoněmeckého spolku[11] - Krušné hory, Mohuč a moře - se už tenkrát podstrkovaly Prusku jako vnadidlo. A v doslovu ke druhému vydání, které vyšlo za italské války, kdy už bonapartistům hořela půda pod nohama a nebylo času nazbyt na všelijaké okolky a fráze - vytasil se i Vogt otevřeně s výzvou, aby Prusko zahájilo v Německu občanskou válku za zřízení jednotné ústřední moci, za přivtělení Německa k Prusku; toto sjednocení Německa si prý nevyžádá ani tolik týdnů, kolik válka v Itálii měsíců. Dobrá. Přesně o sedm let později, a opět ve shodě s Ludvíkem Napoleonem, jedná Prusko do písmene podle bonapartistického našeptávání, které papouškoval Vogt; vrhá se do občanské války, přináší si z ní zatím odměnu v podobě severoněmeckých rovin, zřizuje alespoň na severu jednotnou ústřední moc a pan Vogt? Pan Vogt teď z ničeho nic přichází s nářkem, že "válka z roku 1870 byla nutným a nevyhnutelným {345} následkem války z roku 1866"! (Str. 1.) Lamentuje nad nenasytnou výbojnou politikou Pruska, které vždycky "naletí na nabízený výboj jako žralok na kus špeku" (str. 20).
"Nikdy a nikde jsem neviděl stát a národ, který by si toto jméno" (loupežný stát) "zasluhoval víc než Prusko." (Str. 35.)
Naříká nad přivtělením Německa k Prusku jako nad největším neštěstím, které kdy mohlo potkat Německo i Evropu (osmý a devátý dopis). To má teď Bismarck z toho, že poslechl Vogtovy rady, a to má Vogt z toho, že Bismarckovi poradil.
Dosud se zdálo, že se všechno vyvíjí pro našeho Vogta ještě celkem dobře. Na staré nechvalně známé historky už šosáci skutečně zapomněli. "Studie" byly už dokonale zasuty, Vogt se mohl zase vydávat za slušného občana a obstojného demokrata a vytěžit něco z toho, že tyto jeho "Politické dopisy" nadbíhaly banálnímu šosáckému proudu v Německu. Dokonce i osudná shoda se sociálními demokraty v otázce anexe mu mohla sloužit jenom ke cti: poněvadž Vogt nepřešel k "Pekelníkům", museli tudíž nezbytně "Pekelníci" přejít na stranu Vogtovu! Ale tu člověk najednou zavadí pohledem o malou nenápadnou řádečku v nedávno uveřejněných seznamech o použití tajných fondů Ludvíka Napoleona:
"Vogt - il lui a été remis en août 1859... frs. 40 000."
"Vogt - v srpnu 1859 mu bylo poukázáno 40 000 franků."[207]Vogt? Kdo je to Vogt? Jaké neštěstí pro Vogta, že tu není žádné bližší určení! To kdyby tu stálo profesor Karel Vogt ze Ženevy, s ulicí a číslem domu, mohl by Vogt říci: To nejsem já, to je můj bratr, moje žena, můj nejstarší syn, kdokoli chcete, jenom já ne - ale takhle! Vogt beze všech dodatků, bez popisu, bez křestního jména, bez adresy, to může být jen jediný Vogt, světoznámý učenec, velký objevitel hlístů oblých a plochých, lidí dlouholebých a krátkolebých a "Pekelníků", člověk, který má dokonce i u policistů z tajného fondu takové renomé, že jakékoli další označení by bylo zbytečné! A pak - což je ještě nějaký jiný Vogt, který by byl prokázal bonapartistické vládě roku 1859 takové služby, že mu za ně v srpnu onoho roku (a Vogt byl právě tehdy v Paříži) zaplatila 40 000 franků? Že jste tyto služby poskytl, pane Vogte, je notoricky známo a dokazují to Vaše "Studie"; {346} tyto "Studie" vyšly v prvním vydání na jaře, ve druhém v létě; že jste od 1. dubna 1859 až do léta vyzýval jednoho člověka za druhým, aby za peníze od Vás vyvíjel činnost v bonapartistickém zájmu, to jste sám přiznal; v srpnu 1859, po skončení války, jste byl v Paříži - a my teď máme věřit, že onen Vogt beze všech dodatků, kterému dal Bonaparte v srpnu 1859 vyplatit 40 000 franků, je nějaký jiný, docela neznámý Vogt? To není možné. Přísaháme při všech škrkavkách a ploštěnkách: dokud nám nedokážete opak, musíme mít za to, že ten dotyčný Vogt jste Vy.
Ale, řeknete možná, to je přece tvrzení, které se neopírá o nic víc než o slovo nynější francouzské vlády, tj. komunardů, nebo, což je totéž, komunistů, kteří také patří k "Pekelníkům"; kdo takovým lidem uvěří? Na to by se dalo odpovědět, že "Correspondance et papiers de la famille impériale" uveřejnila "vláda národní obrany" a že je to její oficiální akt, za který odpovídá. A jaký je Váš názor na tuto vládu, na Jules Favra, Trochuho atd.?
"Lidé, kteří se teď vyšvihli do čela, si s nikým nezadají v inteligenci, činorodosti a v osvědčeném smýšlení - ale nemožné dokázat nemohou."
To o nich říkáte na str. 52. Ne, pane Vogte, nemožné dokázat nemohou, ale byli by mohli alespoň utajit Vaše jméno jako dík za toto vřelé uznání, kterého se jim dostává tak zřídka!
Ostatně jak Vy, pane Vogte, sám říkáte, "peníze jsou konec konců ekvivalent škody, kterou zakouší individuum na své ,osobě'" (str. 24), a tak, jestliže Vašimi politickými skoky z roku 1859 utrpěla Vaše ctěná osoba "škody" - doufejme jen morální - račte se laskavě utěšit "ekvivalentem".
Když loni v létě vypukla válečná vřava, byl jste
"přesvědčen, že celý ten francouzský vládní povyk měl sloužit jen k tomu, aby se zdánlivým zbrojením zakryla úžasná marnotratnost císařství. Za Ludvíka Filipa měli tuto úlohu červotoči - tajné výdaje, které překračovaly rozpočet, se připisovaly na konto dřeva pro válečné loďstvo; za císařství by na krytí schodků nestačili ani všichni červotoči na světě." (Str. 4.)
Tak jsme se zase dostali k Vašim oblíbeným červům, tentokrát k červotočům[e]. Ke které třídě ti patří, k oblým nebo k plochým? {347} Kdo to může rozřešit? Jen Vy, pane Vogte, a Vy to také skutečně řešíte. Podle "Correspondance atd." patříte Vy sám k "červotočům" a spolu s nimi jste se zúčastnil rozežrání "tajných výdajů, které překračovaly rozpočet", a to částkou 40 000 franků. A že Vy jste "hlíst oblý", to ví každý, kdo Vás zná.
Napsal B. Engels 5. května 1871
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 38 z 10. května 1871Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a - z roku. (Pozn. red.)
b - tj. proti anexi Alsaska a Lotrinska. (Pozn. red.)
c Slovní hříčka s německým slovem "eigen", které znamená "vlastní" i "zvláštní". (Pozn. red.)
d - "odškodnění". (Pozn. red.)
e Slovní hříčka se shodným zakončením slov Rundwurm (hlíst oblý, škrkavka), Plattwurm (hlíst plochý, ploštěnka) a Holzwurm (červotoč). Ve skutečnosti ovšem červotoč není červ. Dále v textu zároveň narážka na Vogtovu tloušťku. (Pozn. čes. red.)
200 Engelsův článek "Ještě jednou ,Pan Vogt' " navazuje na Marxův pamflet "Pan Vogt", vydaný roku 1860 (Marx-Engels, Spisy 14), v němž Marx ukázal, že vulgární maloburžoazní demokrat Karel Vogt je prodejný bonapartistický agent a šiřitel pomlouvačných výmyslů o proletářských revolucionářích.
Bezprostředním podnětem k napsání článku byla nová brožura, kterou Vogt vydal na podzim 1870, po pádu druhého císařství, takzvané "Politické dopisy Karla Vogta Friedrichu Kolbovi" (,,Carl Vogt's Politische Briefe an Friedrich Kolb", Biel 1870), a v níž se pokoušel zamaskovat své dřívější svazky s bonapartisty. Engels použil ve svém článku také nově uveřejněných údajů z tisku, potvrzujících Marxovy závěry z roku 1860, že Vogt je placený bonapartistický agent. Ještě než vyšel Engelsuv článek, oznámil Marx v dopise z 10. dubna 1871 toto zjištění Wilhelmu Liebknechtovi. V listu "Volksstaat" bylo pak v čís. 31 z 15. dubna 1871 otištěno toto krátké sdělení, které v podstatě reprodukovalo text Marxova dopisu Liebknechtovi:
"V ofciálních dokladech ,Papiers et correspondance de la famille impériale' [,Dokumenty a korespondence císařské rodiny'], uveřejněných z příkazu francouzské vlády, čteme v rubrice abecedně seřazených příjemců bonapartovských peněz pod písmenem V doslova toto :
,Vogt; il lui est remis en août 1859 frs. 40 000'. V překladu:
,Vogt; v srpnu 1859 mu bylo poukázáno 40 000 franků'."
K této noticce, uveřejněné na Marxovo přání, poznamenala redakce listu "Volksstaat":
"Ti soudruzi, kteří nás kárali za to, že ignorujeme Vogtovy články proti anexi Alsaska a Lotrinska, a nepovažovali za dostačující odkaz na známou Marxovu brožuru, budou teď jistě uspokojeni. Prosíme však své pařížské přátele, aby nám poslali celý seznam; jsme přesvědčeni, že v něm najdeme leckterého ze starých známých, kteří kdysi jako Vogtovi ,kumpáni' těžili z bonapartismu a teď ze stejných pohnutek a se stejným nadšením hauzírují s bismarckovským patriotismem."
201 "Augsburskou kampaní" nazýval Marx v pamfletu "Pan Vogt" ironicky Vogtovo úsilí pohnat roku 1859 před soud augsburskou "Allgemeine Zeitung" ["Všeobecné noviny"] za to, že otiskla leták "Zur Warnung" ["Výstraha"], v němž byl Vogt odhalen jako bonapartistický agent. Soud Vogtovu žalobu odmítl. Nato vydal Vogt hanopis "Můj proces proti 'Allgemeine Zeitung' ", plný pomluv proti proletářským revolucionářům. Odpovědí na tento hanopis byl Marxův pamflet "Pan Vogt".
202 "Pekelníci" (v originále "Schwefelbande", doslova: ,,Sirná banda") bylo původně označení studentského sdružení na jenské universitě (v sedmdesátých letech 18. století); mělo velmi špatnou pověst pro skandály, které vyvolávali jeho členové. Později tento název zobecněl jako označení výtržníků. Vogt tak roku 1859 nazval proletářské revolucionáře, Marxovy přívržence, aby je diskreditoval (viz Pekelníci, Marx-Engels, Spisy 14,).
203 "Napoleon Malý" - přezdívka Ludvíka Bonaparta, kterou mu dal Victor Hugo v řeči pronesené na zasedání francouzského Zákonodárného shromáždění roku 1851; tato přezdívka se dostala do široké veřejnosti po vydání Hugovy brožury "Napoléon le Petit" ["Napoléon Malý"], uveřejněné roku 1852.
204 Engels ironicky nazývá "Schweizer Handels-Courier" Vogtovým moniteurem podle pařížského "Moniteur universel" ["Všeobecný zpravodaj"], který byl oficiálním mluvčím francouzské vlády.
"Schweizer Handels-Courier" ["Švýcarský obchodní kurýr"] - buržoazní deník; vycházel pod tímto názvem v letech 1853-1909 v Bielu (kanton Bern). V padesátých a šedesátých letech 19. století zastával bonapartistické názory. Redakce listu byla v úzkém spojení s Vogtem.
205 Carl Vogt "Studien zur gegenwärtigen Lage Europas" ["Studie o současné situaci v Evropě"], Ženeva a Bern 1859. Charakteristiku této knihy podává Marx v VIII. kapitole pamfletu "Pan Vogt" (viz Marx-Engels, Spisy. 14).
206 "Norddeutsche Allgemeine ,Zeitung" ["Severoněmecké všeobecné noviny"] - reakční deník, který vycházel v letech 1861 - 1918 v Berlíně; v šedesátých až osmdesátých letech 19. století byl oficiálním orgánem Bismarckovy vlády.
207 Engels tu cituje dále jmenovanou sbírku dokumentů "Papiers et correspondance de la famille impériale" ["Dokumenty a korespondence císařské rodiny"], sv. II, Paříž 1871, str. 161.