Marxistický internetový archiv - Česká sekce

B. Engels



{124} Z Itálie


Konečně se i v Itálii postavilo socialistické hnutí na pevnou půdu a slibuje rychlý a vítězný rozvoj. Aby však čtenáři plně pochopili, jaký obrat tu nastal, musíme se vrátit k historii vzniku italského socialismu.

Počátky hnutí v Itálii jsou spjaty s vlivy bakuninismu. Zatímco u pracujících mas převládala vášnivá, ale nanejvýš nejasná třídní nenávist proti jejich vykořisťovatelům, vedení se všude, kde vystupoval do popředí revoluční dělnický element, zmocnila hrstka mladých advokátů, doktorů, literátů, obchodních zaměstnanců atd. pod Bakuninovým osobním velením. Ti všichni byli členy, s různým stupněm zasvěcení, tajné bakuninovské "Aliance", jejímž cílem bylo podřídit celé evropské dělnické hnutí svému vedení, a tak podloudně získat bakuninovské sektě nadvládu v nadcházející sociální revoluci. Bližší údaje o tom podrobně uvádí spis "Komplot proti Internacionále" (Brunšvik, vydáno u Bracka).[62]

Pokud hnutí mezi dělníky bylo ještě v pouhém zárodku, šlo to výborně. Ztřeštěné bakuninovské revoluční fráze vyvolávaly všude {125) kýžený potlesk; dokonce i ty elementy, které vzešly z dřívějších politicko-revolučních hnutí, byly strženy proudem a podle Baku- ninových vlastních slov se stala kromě Španělska "nejrevolučnější zemí Evropy" Itálie. Revoluční ve smyslu mnoho povyku pro nic. Na rozdíl od skutečně politického boje, v němž vzrostlo a upevnilo se anglické, po něm francouzské a nakonec německé dělnické hnutí, byla zde každá politická činnost zavrhována, protože v sobě zahrnuje uznání "státu" a "stát" je ztělesněním všeho zla. Tedy: zakazovalo se vytvořit dělnickou stranu, zakazovalo se probojovávat jakákoli ochranná opatření proti vykořisťování, např. normální pracovní den, omezení práce žen a dětí, a především - zakazovala se účast na všech volbách. Naproti tomu se vyžadovala agitace, organizace a konspirace pro budoucí revoluci, která má být, jakmile spadne z nebe, provedena bez jakékoli prozatímní vlády a mají se při ní úplně zničit všechny státní a stát připomínající instituce jen pouhou (potají Aliancí řízenou) iniciativou pracujících mas - "ale neptejte se jak!"[a]

Pokud bylo hnutí, jak jsme už řekli, ještě v plenkách, šlo všechno výborně. Velká většina italských měst je stále ještě do značné míry odtržena od světa, který zná jen z cizineckého ruchu. Tato města zásobují okolní rolníky řemeslnickými výrobky a zprostředkovávají prodej zemědělských produktů ve větším okruhu; mimoto v nich žije pozemková šlechta a utrácí tam své renty; a konečně tam přináší své peníze mnoho cizinců. V těchto městech jsou proletářské elementy málo početné, ještě méně vyvinuté a ke všemu značně promíšené lidmi, kteří nemají pravidelné nebo stálé zaměstnání, což jim umožňuje cizinecký ruch a mírné podnebí. Zde našla živnou půdu ultrarevoluční fráze, která také potajmu šuškala cosi o dýce a jedu. Ale Itálie má i průmyslová města, zejména na severu, a jakmile hnutí zapustilo kořeny mezi opravdovými proletářskými masami těchto měst, nemohla už stačit taková planá potrava a tito dělníci si rozhodně nemohli dát líbit věčné poručníkování od ztroskotaných mladých buržoů, kteří se chytili socialismu, protože se podle Bakuninových slov ocitli v "bezvýchodném postavení".

{126) Tak to také bylo. Nespokojenost severoitalských dělníků se zakazováním jakékoli politické činnosti, tj. jakékoli skutečné činnosti, která přesahuje mez jalového žvanění a spiklenectví, rostla den ode dne. Volební vítězství v Německu z roku 1874 a jeho další účinek - sjednocení německých socialistů, nezůstaly ani v Itálii neznámy. Elementy, které vyšly ze starého republikánského hnutí a které se jen neochotně přizpůsobovaly "anarchistickému" křiklounství, nacházely stále víc příležitosti, aby zdůrazňovaly nutnost politického boje a vyjadřovaly názory probouzející se opozice v časopise "La Plebe". Tento týdeník, v prvních letech své existence republikánský, se brzy přimkl k socialistickému hnutí a držel se, dokud to bylo možné, stranou veškerého "anarchistického" sektářství. Když konečně dělnické masy v severní Itálii přerostly svým dotěrným vůdcům přes hlavu a nahradily fantastické hnutí skutečným hnutím, nalezly v "Plebe" ochotný orgán, který čas od času vyslovoval kacířské narážky na nutnost politického boje.

Kdyby byl Bakunin ještě živ, byl by toto kacířství potíral svým obvyklým způsobem. Byl by lidem z "Plebe" přičítal "autoritářství", vládychtivost, ctižádostivost atd., byl by proti nim vznesl všemožné malicherné osobní stížnosti a nechal to znovu a znovu opakovat všemi orgány "Aliance" ve Švýcarsku, v Itálii i ve Španělsku. Teprve v druhé řadě by pak byl dokazoval, že všechny tyto prohřešky nejsou nic jiného než nevyhnutelné následky prvotního smrtelného hříchu, totiž kacířského uznávání politické činnosti; neboť politická činnost znamená uznání státu, stát pak znamená ztělesnění autoritářství, moci, takže každý, kdo chce politickou činnost dělnické třídy, musí prý nevyhnutelně chtít politickou moc sám pro sebe, a je tedy nepřítelem dělnické třídy - ukamenujte ho! V této metodě, kterou odkoukal od nebožtíka Maximiliena Robespierra, byl Bakunin velmi zběhlý až na to, že jí používal příliš pravidelně a příliš jednotvárně. Nicméně to byla jediná metoda, která slibovala alespoň chvilkový úspěch.

Jenže Bakunin byl mrtev, a tak přešla tajná světovláda do rukou pana Jamese Guillauma z Neuchâtelu ve Švýcarsku. Namísto protřelého světoběžníka nastoupil úzkoprsý pedant, který na učení o anarchii naočkoval fanatismus švýcarských kalvinistů. {127) Pravá víra se měla prosadit za každou cenu, a za papeže této pravé víry měl být bezpodmínečně uznán onen omezený neuchâtelský kantor. "Bulletin Jurské federace"[63] -jež má podle vlastního doznání sotva 200 členů oproti 5000 členů Švýcarského dělnického spolku - byl prohlášen za vládní věstník oné sekty a začal každého, kdo kolísal ve víře, jednoduše "peskovat". Ale lombardští dělníci, kteří se ustavili jako "Severoitalská federace", už nebyli ochotni dát si toto napomínání líbit. A když si vloni na podzim jurský bulletin dokonce dovolil listu "Plebe" nakazovat, aby odstranil jednoho pařížského dopisovatele, který se znelíbil panu Guillaumovi, byl s přátelstvím konec. Bulletin pokračoval ve svém kaceřování "Plebe" a Severoitalů. Ale ti teď už věděli, na čem jsou; věděli, že za kázáním o anarchii a autonomii vězí nároky několika málo intrikánů, kteří chtějí diktátorsky rozkazovat celému dělnickému hnutí.

"Ze čtyř drobných, velice klidných řádek poznámky se jurskému bulletinu zajiskřilo v očích a dělá, jako bychom byli vzteky bez sebe, ačkoli nás jenom pobavil. Člověk by opravdu musel být hodně dětinský, kdyby skočil na lep lidem, kterým je špatně ze závisti a kteří klepají na kdekteré dveře, aby pomluvami vyžebrali aspoň trochu zloby proti nám a našim lidem. Ruka, která už dlouho pracuje, zasévajíc hádky a sváry, je příliš dobře známa, než aby ještě mohla svými jezuitskými (loyolovskými) rejdy někoho oklamat." ("Plebe" z 21. ledna 1877.)

A v čísle z 26. února jsou právě tito lidé označováni jako "několik omezených anarchistických a - jak úžasný protiklad - zároveň diktátorských hlav"; nejlepší důkaz, že v Miláně tyto pány dokonale prohlédli, takže tam nenatropí žádné další zlo.

O zbytek se postaraly německé volby z 10. ledna a s nimi souvisící přelom v belgickém hnutí - opuštění dosavadní politiky abstence od politické činnosti a její nahrazení agitací za všeobecné hlasovací právo a za tovární zákon. 17. a 18. února se konal v Miláně sjezd Severoitalské federace. Jeho usnesení se zdržují jakéhokoli zbytečného a nemístného nepřátelství vůči bakuninovským skupinám italských příslušníků Internacionály. Vyjadřují rovněž ochotu vyslat delegáty na kongres svolaný do Bruselu, který se má pokusit o sjednocení různých frakcí evropského dělnického hnutí. Zároveň však s největší určitostí formulují tři body, které mají pro italské hnutí nejrozhodnější význam:

{128) 1. že k tomu, aby se hnutí prosadilo, je nutné použít všech prostředků, které jsou po ruce - tedy také politických;

2. že socialističtí dělníci se musí ustavit jako socialistická strana, nezávisle na jakékoli jiné politické nebo náboženské straně, a

3. že se Severoitalský svaz pod podmínkou zachování své autonomie a na základě původních stanov Internacionály považuje za člena tohoto velkého sdružení, a to nezávisle na všech ostatních italských sdruženích, jimž však bude jako dosud poskytovat dále důkazy své solidarity.

Tedy: politický boj, organizace v politickou stranu a rozchod s anarchisty. Těmito usneseními se Severoitalský svaz definitivně zřekl bakuninovské sekty a stanul na společné půdě velkého evropského dělnického hnutí. A protože tento svaz zahrnuje nejprůmyslovější části Itálie - Lombardii, Piemont, Benátsko - úspěchy nemohou na sebe dát dlouho čekat. Uplatní-li se tytéž racionální agitační prostředky, které byly ověřeny zkušenostmi všech ostatních zemí, ukáže se velmi rychle bezmocnost rejdů bakuninovských šarlatánů a italský proletariát svrhne brzy i na jihu země jho lidí, kteří ze svého postavení zchátralých buržoů vyvozují, že jsou povoláni vést dělnické hnutí.




Napsal B. Engels
mezi 6. a 14. březnem 1877
Otištěno ve "Vorwärts",
čís. 32 ze 16. března 1877
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Heinrich Heine, verš z básně "Zmalomyslněl jsem málem", cyklus "Mladé strasti", sbírka "Kniha písní", oddíl "Písně". (Pozn. red.)


62 Jde o Marxovu a Engelsovu práci "L'Alliance de la Démocratie Socialiste et l'Association Internationale des Travailleurs" ["Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení"] (viz Marx-Engels, Spisy 18), která vyšla v německém překladu v Brunšviku roku 1874 pod titulem "Ein Complot gegen die Internationale Arbeiter-Association" ["Komplot proti Mezinárodnímu dělnickému sdružení"] ; na redakci překladu spolupracoval přímo Engels.

Dále v textu cituje Engels Bakuninův dopis španělskému socialistovi Francisco Moroví z 5. dubna 1872, který je spolu s dalšími dokumenty Aliance zařazen v 11. kapitole této práce. (Viz Marx-Engels, Spisy 18.)

63 "Bulletin de la Fédération jurassienne de l'Association Internationale des Travailleurs" ["Bulletin Jurské federace Mezinárodního dělnického sdružení"] - orgán anarchistů, vycházel v letech 1872-1878 francouzský, nejdříve dvakrát měsíčně a od července 1873 jednou týdně za redakce Jamese Guillauma v Sonvilier.