Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení. Zpráva a dokumenty uveřejněné z příkazu haagského kongresu Internacionály

Karel Marx a Bedřich Engels

{359} Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení.

Zpráva a dokumenty uveřejněné z příkazu haagského kongresu Internacionály^[306]

I. Úvod
II. Tajná aliance
III.Aliance ve Švýcarsku
IV. Aliance ve Španělsku
V. Aliance v Itálii
VI. Aliance ve Francii
VII. Aliance po haagském kongresu
VIII. Aliance v Rusku
            1.Něčajevův proces
            2.Revoluční katechismus
            3.Bakuninova výzva k důstojníkům ruské armády
   IX.Závěr
     X.Dodatek
            1. Bakuninova hidžra
            2. Bakuninův panslavistický manifest
            3. Bakunin a car
      XI. Doklady
            1. Tajné stanovy Aliance
            2. Program a řád veřejné Aliance
            3. Bakuninův dopis Franciscu Moroví do Madridu

Napsali K. Marx a B. Engels
za spolupráce Paula Lafargua
v dubnu až červenci 1873
Vyšlo jako brožura
v Londýně a Hamburku v srpnu 1873 Podle textu brožury
Přeloženo z francouzštiny

I
Úvod

Protože Mezinárodní dělnické sdružení si vytklo za cíl semknout v jeden svazek roztříštěné síly světového proletariátu, a tak se stát živým představitelem společenství zájmů sjednocujících dělnictvo, muselo nutně otevřít přístup socialistům všech odstínů. Jeho zakladatelé a zástupci dělnických organizací Starého i Nového světa, kteří na mezinárodních kongresech schválili všeobecné stanovy Sdružení, netušili, že právě šíře programu tohoto Sdružení umožní, aby do něho proklouzly různé deklasované živly a zakládaly v něm tajné organizace, které nebudou namířeny proti buržoazii a existujícím vládám, nýbrž obrátí se proti samotné Internacionále. A tak tomu bylo s Alianci socialistické demokracie.

Na haagském kongresu požadovala generální rada, aby činnost této tajné organizace byla vyšetřena. Kongres tím pověřil pětičlennou komisi (občané Cuno, Lucain, Splingard, Vichard a Walter, jenž odstoupil), a ta podala zprávu na zasedání 7. září. Kongres přijal usnesení:

1. vyloučit z Internacionály Michaila Bakunina jako zakladatele Aliance a pro osobní provinění^[191];

2. vyloučit Jamese Guillauma jako člena Aliance;

3. uveřejnit dokumenty o Alianci.

Poněvadž členové komise pro vyšetření činnosti Aliance jsou rozptýleni v různých zemích, nemohla komise uveřejnit dokumenty, jež sloužily za podklad její zprávy, a občan Vichard, jediný člen komise bydlící v Londýně, je předal komisi pro protokoly^[307], která je dnes na vlastní odpovědnost otiskuje v následující zprávě.

Spisy o Alianci byly tak objemné, že komise zasedající během kongresu měla čas seznámit se jen s nejzávažnějšími dokumenty, aby mohla dospět k nějakému praktickému závěru; tak jí nemohla být předložena většina ruských dokladů; zpráva, kterou komise {364} předložila kongresu, zahrnuje tedy pouze část otázky a dnes už nestačí. Proto jsme byli nuceni - aby čtenář porozuměl smyslu a významu těchto dokumentů - vylíčit celou historii Aliance.

Doklady, které uveřejňujeme, patří do několika kategorií. Některé z nich už byly uveřejněny samostatně, většinou francouzsky, ale pro správné pochopení ducha Aliance je nutné porovnat je s ostatními, neboť při této konfrontaci se ukážou v novém světle. Sem náleží program veřejné Aliance. Jiné patří Internacionále a jsou zde otiskovány poprvé; a další opět patří španělské odbočce tajné Aliance, jejíž existenci veřejně odhalili na jaře 1871 někteří členové Aliance. Kdo sledoval španělské hnutí v tomto období, nalezne tam jen přesnější údaje o faktech veřejnosti víceméně známých. Význam těchto dokumentů netkví v tom, že jsou publikovány poprvé, nýbrž v tom, že jsou poprvé uspořádány tak, aby vyšla najevo celá tajná činnost, z níž vznikly, a hlavně v tom, že je srovnáváme s dvěma následujícími kategoriemi dokladů. V první z nich jsou dokumenty publikované v ruštině, které odhalují skutečný program a způsob činnosti Aliance. Tyto dokumenty byly dosud na západě pro svůj jazyk neznámé a tato okolnost umožnila jejich autorům popustit uzdu své fantazii a mluvě. Věrný překlad, který zde uvádíme, dovolí čtenáři posoudit intelektuální, morální, politickou a ekonomickou úroveň předáků Aliance.

K poslední kategorii patří pouze jeden dokument, a to tajné stanovy Aliance; je to jediný poněkud rozsáhlejší dokument, který je v této zprávě otištěn poprvé. Někdo by se mohl zeptat, zda je revolucionářům dovoleno zveřejňovat stanovy tajné společnosti, prý spiklenecké. Za prvé byly tyto tajné stanovy výslovně uvedeny mezi dokumenty, jejichž zveřejnění žádala na haagském kongresu komise pro Alianci, a žádný z delegátů, dokonce ani onen člen komise, který v ní zůstal v menšině, nehlasoval proti. Toto zveřejnění bylo tedy přímo nařízeno kongresem, jehož pokyny jsme povinni plnit; k věci samé je však třeba říci tolik:

Máme zde co dělat se společností, která pod maskou krajního anarchismu míří svými údery nikoli proti stávajícím vládám, nýbrž proti revolucionářům, kteří nepřijímají její ortodoxii ani její řízení. Založena menšinou jednoho buržoazního sjezdu, vtírá se do {365}řad mezinárodní organizace dělnické třídy, pokouší se ji napřed ovládnout a snaží se ji dezorganizovat, když jí tento plán nevychází. Svým sektářským programem a omezenými idejemi nestoudně nahrazuje široký program a velké snahy našeho Sdružení; ve veřejných sekcích Internacionály organizuje své malé tajné sekce, které se řídí stejným heslem, uradí se předem o postupu a v mnoha případech se jim podaří sekce ovládnout; ve svých listech nepokrytě napadá všechny, kdo odmítají podrobit se její vůli; jak sama říká, vyvolává otevřenou válku v našich řadách. Aby dosáhla svých cílů, neštítí se žádného prostředku, žádné nepoctivosti; lež, pomluva, zastrašování, zákeřnost, to všechno je jí stejně vhod. Konečně v Rusku nahrazuje úplně Internacionálu a dopouští se v jejím jménu sprostých zločinů, šejdířství a jedné vraždy, za což činí vládní a buržoazní tisk odpovědným naše Sdružení. A ke všem těmto faktům má Internacionála mlčet, protože společnost, která je má na svědomí, je tajná! Internacionála má v rukách stanovy této společnosti, svého úhlavního nepřítele; stanovy, v nichž se tato společnost otevřeně prohlašuje za moderní Tovaryšstvo Ježíšovo a tvrdí, že má právo i povinnost používat všech jezuitských prostředků; stanovy, které rázem vysvětlují celou sérii nepřátelských činů, jimž byla Internacionála vystavena; a neměla by těchto stanov použít, protože by to znamenalo denuncovat tajnou společnost !

Proti všem těmto intrikám existuje pouze jediný prostředek, zato však drtivého účinku, a to je plné zveřejnění. Vytáhnout na světlo všechny tyto pletichy v jejich celku znamená zbavit je účinnosti. Krýt je tím, že budeme o nich mlčet, byla by nejen naivnost, a předáci Aliance by se jí vysmáli první, ale také zbabělost. Navíc by to byla zrada vůči těm španělským členům Internacionály, kteří jakožto členové tajné Aliance neváhali seznámit veřejnost s její existencí a způsobem činnosti, jakmile zaujala vůči Internacionále otevřeně nepřátelský postoj. Ostatně všechno, co obsahují tajné stanovy, je už, a dokonce ještě ve výraznější formě, obsaženo v dokumentech, které ruský publikovali sám Bakunin a Něčajev. Stanovy to jen potvrzují.

Ať si tedy předáci Aliance křičí o denuncování. My je denuncujeme {366} opovržení dělníků a blahosklonnosti vlád, jimž tak dobře posloužili dezorganizací proletářského hnutí. Curyšská "Tagwacht" plným právem napsala v odpovědi Bakuninovi:

"Nejste-li placeným agentem, je přesto jisté, že placený agent by nenapáchal více zla než vy."^[308]

{369}II
Tajná aliance

Aliance socialistické demokracie je ryze buržoazního původu. Nevznikla z Internacionály; je to odnož Ligy míru a svobody^[19], mrtvě narozené společnosti buržoazních republikánů. Internacionála už stála na pevných základech, když si Michail Bakunin usmyslil, že sehraje úlohu osvoboditele proletariátu. Internacionála mu poskytovala jen takové pole působnosti jako všem ostatním. Aby v ní mohl něco znamenat, byl by si napřed musel vysloužit ostruhy vytrvalou a obětavou prací; on se však domníval, že u měšťáků z Ligy bude mít větší vyhlídky a snazší cestu.

Dal se tedy v září 1867 zvolit za člena stálého výboru Ligy míru a svou úlohu bral vážně. Lze dokonce říci, že on a Barni, dnes poslanec ve Versailles, byli duší tohoto výboru. Jako teoretik Ligy, za něhož se vydával, měl Bakunin pod její záštitou publikovat práci "Federalismus, socialismus a antiteologismus".^[a] Záhy se však přesvědčil, že Liga zůstala bezvýznamným spolkem a že liberálové, z nichž se skládala, spatřovali v jejích sjezdech pouze prostředek k tomu, jak spojit výlet s velikášským řečněním, zatímco naopak Internacionála den ode dne rostla. Snil tedy o tom, že Ligu naroubuje na Internacionálu. Aby tento plán mohl uskutečnit, dal se Bakunin na Elpidinovo doporučení přijmout v červenci 1868 za člena ženevské ústřední sekce^[b]; kromě toho dosáhl, že se výbor Ligy usnesl navrhnout kongresu Internacionály v Bruselu, aby obě společnosti spolu uzavřely útočný a obranný pakt; a aby sjezd Ligy tuto horlivou iniciativu schválil, sepsal důvěrný oběžník, který pak výbor vzal za svůj a rozeslal "pánům" z Ligy.^[310] Otevřeně v něm doznává, že Liga byla až dosud ubohou fraškou a že může {370} nabýt významu jen tehdy, jestliže proti alianci utlačovatelů bude postavena

"aliance národů, aliance dělníků... můžeme se něčím stát jen tenkrát, jestliže budeme upřímnými a opravdovými zástupci miliónů dělníků".

Prozřetelnost vnukla svaté Lize poslání, aby obdařila dělnickou třídu samozvaným buržoazním parlamentem, jemuž by přenechala starost o své politické vedení.

"Abychom se mohli stát prospěšnou a reálnou silou," říká se v oběžníku závěrem, "musí naše Liga být ryzím politickým výrazem velkých ekonomických a sociálních zájmů a principů, jež dnes triumfálně rozvíjí a propaguje velké Mezinárodní dělnické sdružení v Evropě a Americe."

Bruselský kongres se opovážil návrh Ligy odmítnout. Veliké bylo Bakuninovo zklamání a hněv. Na jedné straně se Internacionála vymykala z jeho protektorských rukou. Na druhé straně mu předseda Ligy, profesor Gustav Vogt, pořádně vyčinil:

"Buďto sis nebyl jist úspěchem našeho pozvání," psal Bakuninovi, "a pak jsi kompromitoval naši Ligu; nebo jsi věděl, jaké překvapení nám chystají tví přátelé z Internacionály, a pak jsi nás hanebně oklamal. Ptám se tě, co řekneme našemu kongresu..."

Bakunin mu odpověděl dopisem, který dával přečíst každému, kdo o to projevil zájem.

"Nemohl jsem předvídat," říkal, "že nás kongres Internacionály ve své odpovědi tak hrubě a arogantně napadne, ale bylo to způsobeno intrikami jisté kliky Němců, kteří nenávidí Rusy" (ústně pak svým posluchačům vysvětloval, že to byla "klika" Marxova). "Tážeš se mně, co budeme dělat? Budu se ucházet o čest odpovědět na tento hrubý výpad jménem výboru z tribuny našeho kongresu."

Místo aby splnil svůj slib, obrátil na čtyráku. Na kongresu ligistů v Bernu předložil program fantastického socialismu, v němž požadoval rovnost tříd a jednotlivců ve snaze přetrumfnout dámy z této Ligy, které zatím požadují pouze rovnost pohlaví. Znovu poražen opustil s nepatrnou menšinou kongres a odjel do Ženevy.^[c]

Aliance mezi buržoy a dělníky, o níž snil Bakunin, neměla být omezena na alianci veřejnou. Tajné stanovy Aliance socialistické {371} demokracie (viz doklad čís. 1^[d]) obsahují údaje svědčící o tom, že Bakunin přímo uvnitř Ligy položil základy tajné společnosti, která ji měla vést. Nejenže názvy řídících skupin jsou totožné s názvy orgánů Ligy (stálý ústřední výbor, ústřední byro, národní výbory), ale v tajných stanovách se říká, že "většina zakládajících členů Aliance" jsou "bývalí účastníci bernského kongresu".^[e] Aby dosáhl svého uznání za hlavu Internacionály, musel se představit jako vůdce jiné armády, jejíž absolutní oddanost jeho osobě mu měla být zajištěna tajnou organizací. Když už bezostyšně vpašoval svou společnost do Internacionály, zamýšlel tam rozšířit její pobočky do všech sekcí a uchvátit tak absolutní vedení. K tomu účelu založil v Ženevě (veřejnou) Alianci socialistické demokracie. Navenek to byla pouhá veřejná společnost, která sice zcela splynula s Internacionálou, ale přece měla mít svou zvláštní mezinárodní organizaci, ústřední výbor, národní byra a sekce nezávislé na našem Sdružení; vedle našeho výročního kongresu měla konat Aliance veřejně svůj kongres. Jenže tato veřejná Aliance skrývala v sobě jinou, a ta zase byla řízena ještě tajnější Aliancí mezinárodních bratrů, gardovou stovkou diktátora Bakunina.

V tajných stanovách "organizace Aliance mezinárodních bratrů" stojí, že v této Alianci existují "tři stupně: I. Mezinárodni bratři; II. národni bratři; III. polotajná, poloveřejná organizace Mezinárodní aliance socialistické demokracie".^[f]

I. Mezinárodní bratři, jejichž počet je omezen na "sto", tvoří svaté kolegium. Jsou podřízeni ústřednímu výboru a národním výborům, organizovaným ve výkonná byra a dozorčí výbory. Tyto výbory jsou odpovědny "konstituantě" neboli valnému shromáždění nejméně dvou třetin mezinárodních bratrů. Tito aliančničtí bratři

"nemají jinou vlast než všeobecnou revoluci, jinou cizinu a jiného nepřítele než reakci. Zavrhují každou politiku dohod a ústupků a považují za reakční každé politické hnutí, jehož bezprostředním a přímým cílem není vítězství jejich zásad."

{372} Protože však tento článek odkládá politickou činnost "stovky" ad kalendas graecas a protože tito nesmiřitelní nemají v úmyslu vzdát se výhod spojených s veřejnými úřady, říká se v článku 8:

"Žádný bratr nesmí přijmout veřejný úřad bez souhlasu výboru, k němuž patří."

Až budeme mluvit o Španělsku a Itálii, uvidíme, jak horlivě se předáci Aliance snažili uvést tento článek do praxe. Mezinárodní bratři

"jsou bratry... každý musí být pro všechny ostatní posvátným, posvátnějším než rodný bratr; každému bratru musí všichni ostatní pomáhat a musí jej chránit až do vyčerpání všech možností".

Něčajevův případ nám ukáže, co toto záhadné vyčerpání všech možností znamená.

"Všichni mezinárodní bratři se znají. Nikdy nesmí být mezi nimi žádné politické tajemství. Žádný z nich nesmí být členem nějaké tajné společnosti, nedá-li k tomu výslovný souhlas jeho výbor a v nutném případě, jestliže si tento výbor přeje, také ústřední výbor. A členem takové společnosti může být jen pod podmínkou, že jim bude sdělovat všechna tajemství, která by je mohla buď přímo nebo nepřímo zajímat."

Piétriové a Stieberové používají jako špiclů jen lidí nízkých a ztracených; Aliance však tím, že své falešné bratry posílá do tajných společností, aby jí vyzrazovali jejich tajemství, vnucuje úlohu špiónů právě těm lidem, kteří se podle jejího plánu mají ujmout řízení "všeobecné revoluce". Revoluční kejklíř nasazuje ostatně podlosti ještě groteskní korunu.

"Mezinárodním bratrem se může stát jen ten, kdo přijme program se všemi jeho teoretickými a praktickými důsledky a kdo s inteligencí, energií, poctivostí(!) a obezřelostí spojuje ještě revoluční vášeň - kdo má dábla v těle."

II. Národní bratři jsou v každé zemi organizováni podle stejného plánu mezinárodními bratry v národní sdružení, nesmějí však v žádném případě mít ani tušení o existenci mezinárodní organizace.

III. Tajná Mezinárodní aliance socialistické demokracie, jejíž členové se rekrutují odevšad, má ve stálém ústředním výboru zákonodárný orgán, který se při svém zasedání překřtí na "tajné valné shromáždění Aliance". Schází se takto jednou za rok na kongresu {373} Internacionály nebo jej mimořádně svolá ústřední byro nebo ženevská ústřední sekce.

Ženevská ústřední sekce je "stálou delegací stálého ústředního výboru" a "výkonnou radou Aliance"; dělí se na ústřední byro a dozorčí výbor. Ústřední byro, složené z 3-7 členů, je skutečnou výkonnou mocí Aliance:

"Pokyny dostává od ženevské ústřední sekce a svá sdělení, jinak řečeno své tajné příkazy, dává na vědomí všem národním výborům, od nichž dostává nejméně jednou měsíčně tajné zprávy."

Toto ústřední byro vynalezlo prostředek, jak být zároveň rybou i rakem, zároveň tajným i veřejným, neboť jako součást

"ústřední tajné sekce je ústřední byro tajnou organizací;... jako veřejné direktorium veřejné Aliance je organizací veřejnou".

Je tedy zřejmé, že Bakunin celé toto tajné i veřejné řízení své "drahé Aliance" zorganizoval ještě dříve, než začala existovat, a že členové, kteří se pak zúčastnili kterýchkoli voleb, byli pouhými loutkami ve frašce, kterou uspořádal. Ostatně, jak hned uvidíme, naprosto se to neostýchá říci. Ženevská ústřední sekce, která měla za úkol instruovat ústřední byro, není sama nic jiného než komedie, neboť její rozhodnutí, byť přijatá většinou, jsou pro byro závazná jen tehdy, jestliže se většina jeho členů nechce proti nim odvolat k valnému shromáždění, jež musí být svoláno do tří týdnů.

"Takto svolané valné shromáždění je schopno řádně se usnášet, jsou-li přítomny dvě třetiny všech jeho členů."

Jak je vidět, obklopilo se ústřední byro všemi ústavními zárukami, aby si zajistilo svou nezávislost.

Někdo by mohl být tak naivní a domnívat se, že toto autonomní ústřední byro bylo alespoň svobodně zvoleno ženevskou ústřední sekcí. Nic takového; prozatímní ústřední byro bylo

"představeno ženevské iniciativní skupině jako prozatímně zvolené všemi zakládajícími členy Aliance, z nichž většina jsou bývalí účastníci bernského kongresu, kteří, než se rozjeli do svých zemí" (s výjimkou Bakunina), "odevzdali své plné moci občanu B."

Zakládající členové Aliance jsou tedy pouze hrstkou buržoazních odštěpenců od Ligy míru.

A tak se stálý ústřední výbor, jenž si přivlastnil ústavní i zákonodárnou moc nad celou Aliancí, jmenoval sám. Stálá výkonná {374} delegace tohoto stálého ústředního výboru, ženevská ústřední sekce, se jmenovala sama a nejmenoval ji tento výbor. Ústřední výkonné byro této ženevské ústřední sekce nebylo touto sekcí zvoleno, nýbrž bylo jí vnuceno skupinou jednotlivců, kteří všichni "odevzdali své plné moci občanu B.".

"Občan B." je tedy osou Aliance. Aby si mohl toto klíčové postavení udržet, říká se v tajných stanovách Aliance doslova:

"její vláda bude mít navenek formu presidentství ve federativní republice"-

presidentství, pro něž existoval už předem president, permanentní "občan B.".

Poněvadž Aliance je mezinárodní společnost, bude v každé zemi národní výbor složený

"ze všech členů stálého ústředního výboru téhož národa".

K ustavení národního výboru stačí tři členové. Aby byl zachován pořádek hierarchické procedury,

"národní výbory jsou jedinými prostředníky mezi ústředním byrem a všemi místními skupinami ve své zemi".

Národní výbory

"jsou povinny organizovat Alianci ve své zemi tak, aby ji vždy ovládali a zastupovali na sjezdech členové stálého ústředního výboru".

Tomu se tedy v jazyku aliančníků říká organizovat zdola nahoru. Tyto místní skupiny mají pouze právo posílat národním výborům své programy a organizační řády, aby mohly být předloženy

"k potvrzení ústřednímu byru, k potvrzení, bez něhož se místní skupiny nemohou stát členy Aliance".

Když už byla tato tajná, despotická a hierarchická organizace naroubována na Internacionálu, nezbývalo k jejímu dovršení nic jiného než Internacionálu dezorganizovat. K tomu stačilo anarchizovat a autonomizovat její sekce a proměnit její ústřední orgány v pouhé poštovní schránky, "korespondenční a statistická byra"; takové pokusy později skutečně byly.

Rejstřík revolučních zásluh permanentního "občana B." nebyl natolik slavný, aby mohl doufat, že diktatura, kterou zabavil pro sebe, bude v tajné, a tím méně ve veřejné Alianci trvat navěky. Proto ji bylo třeba zastírat demokratickými žvásty. Tajné stanovy {375}*****tedy předpisují, že prozatímní ústřední byro (čti permanentní občan) má fungovat až do prvního veřejného valného shromáždění Aliance, které bude jmenovat členy nového stálého ústředního byra. Ale

"poněvadž je naléhavě nutné, aby ústřední byro bylo vždy složeno z členů stálého ústředního výboru, bude se tento výbor muset prostřednictvím svých národních výborů postarat o to, aby všechny místní skupiny byly organizovány a řízeny tak, aby do tohoto sboru vysílaly jako delegáty pouze dleny stálého ústředního výboru nebo, pokud je nemají, členy absolutně oddané vedeni svých příslušných národních výborů, aby stálý ústřední výbor vždy pevně ovládal celou organizaci Aliance".

To nejsou pokyny udílené nějakým bonapartovským ministrem nebo prefektem v předvečer voleb, nýbrž zapřísáhlým antiautoritářem, bezvýhradným anarchistou, apoštolem organizace zdola nahoru, Bayardem autonomie sekcí a svobodné federace autonomních skupin, svátým Michailem Bakuninem na ochranu vlastní permanence.

Tajnou organizaci určenou ke zvěčnění diktatury "občana B." jsme právě rozebrali, nyní přejdeme k jejímu programu.

"Sdružení mezinárodních bratrů chce všeobecnou revoluci, -sociální, filosofickou, ekonomickou a politickou zároveň, aby z nynějšího uspořádání věcí založeného na vlastnictví, vykořisťování a autoritativním principu, ať náboženském, metafyzickém, nebo buržoazně doktrinářském, či dokonce jakobínsky revolučním, napřed v celé Evropě a pak v ostatním světě nezůstal kámen na kameni; s heslem mír pracujícím, svobodu všem utlačeným a smrt vládcům, vykořisťovatelům a poručníkům všeho druhu chceme zničit všechny státy a všechny církve se všemi jejich institucemi a náboženskými, politickými, právními, finančními, policejními, universitními, ekonomickými i sociálními zákony, aby všechny ty milióny ubohých lidských bytostí, oklamaných, porobených, zmučených a vykořisťovaných, byly zbaveny všech svých oficiálních a oficiózních řiditelů a dobrodinců, sdružení i jednotlivců a mohly konečně zcela svobodně vydechnout!"

To je přece revoluční revolucionářství! První podmínkou, jak dospět k tomuto abrakadabrujícímu cíli, není bojovat proti stávajícím státům a vládám obvyklými prostředky obyčejných revolucionářů, ale naopak napadat zvučnými a profesorskými frázemi

"instituci státu a jeho důsledek i jeho základnu - individuální vlastnictví".

Nejde tedy o to svrhnout bonapartovský, pruský či ruský stát, {376} nýbrž stát abstraktní, stát jako takový, stát, který nikde neexistuje. Jestliže se však mezinárodní bratři dovedou ve svém rozhořčeném boji s tímto nadoblačným státem vyhnout obuškům, žaláři a kulkám, které si skutečné státy šetří na obyčejné revolucionáře, viděli jsme, že si vyhradili právo, podléhající jen papežské dispenzi, využívat všech výhod poskytovaných těmito skutečnými buržoazními státy. Italský poslanec Fanelli, úředník vlády Amadea Savojského Soriano, a možná také bonapartovští policejní agenti Albert Richard a Gaspard Blanc nám ukazují, jak je papež v tomto ohledu kulantní... Rovněž policie se o "Alianci nebo, abychom to řekli otevřeně, o spiknutí" občana B. proti abstraktní ideji státu pramálo stará.

Prvním aktem revoluce musí tedy být dekret o zrušení státu, jak to udělal Bakunin 28. září v Lyonu, přestože toto zrušení státu nutně musí být autoritativním aktem. Státem rozumí jakoukoli politickou moc, ať revoluční, či reakční,

"neboť nám málo záleží na tom, jmenuje-li se tato autorita církev, monarchie, konstituční stát, buržoazní republika nebo dokonce revoluční diktatura. Nenávidíme a zavrhujeme je všechny stejně jako nepochybné zdroje vykořisťování a despotismu."

A prohlašuje, že všichni revolucionáři, kteří druhý den po revoluci chtějí "budovat revoluční stát", jsou daleko nebezpečnější než všechny současné vlády a že

"my, mezinárodní bratři, jsme přirozenými nepřáteli těchto revolucionářů",

neboť první povinností mezinárodních bratrů je dezorganizovat revoluci.

Na toto chvástání o okamžitém zrušení státu a nastolení anarchie odpovídá už důvěrný oběžník poslední generální rady "Domnělé rozkoly v Internacionále" z března 1872, str. 37.^[g] "Anarchie, to je velký válečný oř jejich mistra Bakunina, který ze socialistických systémů převzal jen viněty. Všichni socialisté rozumějí anarchií toto: jakmile je dosaženo cíle proletářského hnutí, odstranění tříd, pak státní moc, která slouží k udržování velké vyrábějící většiny pod {377} jařmem nepočetné vykořisťující menšiny, mizí a vládní funkce se mění v pouhé administrativní funkce. Aliance na to jde z opačného konce. Prohlašuje anarchii v řadách proletariátu za nejspolehlivější prostředek, jak zlomit mocné společenské a politické síly soustředěné v rukách vykořisťovatelů. Pod touto záminkou požaduje na Internacionále, aby ve chvíli, kdy se ji starý svět snaží rozdrtit, nahradila svou organizaci anarchií."

Sledujme však anarchistické evangelium až do jeho důsledků; dejme tomu, že stát byl zrušen dekretem. Podle článku 6^[h] bude důsledkem tohoto aktu státní bankrot, stát přestane zasahovat do placení soukromých dluhů, zastaví se vybírání všech poplatků a daní, rozpustí se armáda, soudy, byrokracie, policie a kněží(!); zrušení oficiální justice bude provázet autodafé všech vlastnických titulů a veškerých právních i civilních lejster, zkonfiskují se vý-robní kapitál a pracovní nástroje ve prospěch dělnických sdružení a svazu těchto sdružení, který "ustaví komunu". Tato komuna bude jednotlivcům zbaveným všeho dávat jen to nejnutnější, zato jim ponechá na vůli, aby si vydělávali více vlastní prací.

Lyonský případ dokázal, že pouhý dekret o zrušení státu zdaleka nestačí ke splnění všech těchto krásných slibů. Zato ale stačily dvě roty buržoazní národní gardy, aby rozbily tento krásný sen a přiměly Bakunina odcestovat s divotvorným dekretem v kapse co nejrychleji do Ženevy. Nepředpokládal samozřejmě, že by jeho stoupenci byli tak hloupí, aby nechápali, že jim musí dát nějaký organizační plán, který by zajistil uvedení jeho dekretu v život. A tu ten plán máme:

"Pro organizaci komuny: federace permanentních barikád a působení rady revoluční komuny, do níž budou delegováni jeden nebo dva poslanci za každou barikádu, jeden za ulici nebo čtvrť, poslanci vybavení imperativními mandáty, vždy odpovědní a kdykoli odvolatelní" (jsou podivné ty barikády Aliance, na nichž se sepisují mandáty, místo aby se bojovalo). "Takto organizovaná rada komuny může zvolit ze svého středu výkonné výbory, pro každý obor revoluční správy komuny zvlášť."^[i]

Povstalecké hlavní město ustavené takto jako komuna ohlásí pak ostatním komunám v zemi, že se vzdává jakéhokoli nároku na {378} jejich řízení; vyzve je, aby se revolučně reorganizovaly a aby pak vyslaly odvolatelné, odpovědné a imperativními mandáty vybavené poslance na shromaždiště, kde bude ustavena federace povstavších sdružení, komun a provincií a zorganizována revoluční síla schopná zvítězit nad reakcí. Tato organizace nebude omezena na komuny povstavší země; budou se k ní moci připojit i jiné provincie nebo země, zatímco

"provincie, komuny, sdružení a jednotlivci, kteří se postaví na stranu reakce, budou z ní vyloučeni".

Zároveň se zrušením hranic se zde tedy projevuje nejblahovolnější tolerance vůči reakčním provinciím, které nebudou váhat znovu rozpoutat občanskou válku.

Máme tedy v této anarchistické organizaci tribunových barikád především radu komuny, dále výkonné výbory, které k tomu, aby mohly cokoli vykonat, musí být vybaveny nějakou mocí a opírat se o veřejnou moc; pak máme celý federální parlament, jehož hlavním úkolem bude tuto veřejnou moc organizovat. Tento parlament (stejně jako rada komuny) bude muset přenést výkonnou moc na jeden nebo několik výborů, kterým už sama tato skutečnost dodává autoritativní charakter, a ten bude potřebami boje čím dále tím více zdůrazňován. Tak jsme si krásně obnovili všechny prvky "autoritativního státu" a na tom, že této mašinérii říkáme "revoluční komuna zorganizovaná zdola nahoru", mnoho nesejde. Název na věci nic nemění; organizace zdola nahoru existuje v každé buržoazní republice a imperativní mandáty se datují dokonce už od středověku. Bakunin to ostatně přiznává sám, když (v článku 8^[j]) dává své organizaci název "nový revoluční stát".

Prakticky nemá tento revoluční plán, podle něhož se diskutuje, místo aby se bojovalo, ani za mák ceny.

Teď se podíváme na kloub tajemství všech těch schránek Aliance s dvojitým a trojitým dnem. Aby byl plněn ortodoxní program a anarchie si dobře vedla,

"je třeba, aby uprostřed lidové anarchie, která bude přímo podstatou života a veškeré revoluční energie, měla jednota revoluční myšlenky a akce nějaký orgán. Tímto orgánem musí být tajné a světové sdružení mezinárodních bratrů.

{378} Toto sdružení vychází z přesvědčení, že revoluce nikdy nedělají ani jednotlivci, ani tajné společnosti. Dělají se jaksi samy od sebe, vyvolány silou věcí a pohybem událostí a faktů. Dlouho se připravují v hloubi instinktivního povědomí lidových mas, a pak propukají... Všechno, co může udělat dobře organizovaná tajná společnost, je, že především přispěje ke zrodu revoluce tím, že šíří v masách ideje odpovídající instinktům mas a že organizuje nikoli revoluční armádu - armádou musí být vždycky lid" (potrava pro děla) - "ale jakýsi revoluční generální štáb složený z oddaných, energických, inteligentních jednotlivců a hlavně upřímných, nectižádostivých, nedomýšlivých přátel lidu, schopných být prostředníky mezi revoluční ideou" (na niž mají monopol) "a instinkty lidu.

Počet těchto jednotlivců nemusí tedy být příliš velký. Pro mezinárodní organizaci v celé Evropě stačí sto pevně a důkladně sekmnutých revolucionářů. Dvě, tři stovky revolucionářů postačí pro organizaci největší země."

A tak se všechno mění. Anarchie, "rozpoutaný život lidu", "zlé vášně" aj. už nestačí. K zajištění úspěchu revoluce je zapotřebí jednoty myšlenky a akce. Členové Internacionály se pokoušejí vytvořit tuto jednotu propagandou, diskusí a veřejnou organizací prolétariátu - Bakuninovi k tomu stačí tajná organizace stovky lidí, privilegovaných reprezentantů revoluční ideje, a samozvaný generální štáb, který je v pohotovosti pro revoluci pod velením permanentního "občana B.". Jednota myšlenky a akce není nic jiného než ortodoxie a slepá poslušnost. Perinde ac cadaver.^[k] Úplné Tovaryšstvo Ježíšovo.

Říci, že sto mezinárodních bratrů má "být prostředníky mezi revoluční ideou a instinkty lidu", znamená vyhloubit nepřeklenutelnou propast mezi revoluční ideou Aliance a masami proletariátu; znamená to prohlásit, že tuto gardovou stovku nelze rekrutovat odjinud než z privilegovaných tříd.

{380} III
Aliance ve Švýcarsku

Aliance je jako Falstaff, soudí, že "opatrnost je lepší stránkou rekovnosti".^[l] "Ďábel v těle" mezinárodních bratrů jim proto ani v nejmenším nebrání, aby se poníženě neskláněli před mocí existujících států a přitom energicky neprotestovali proti instituci abstraktního státu, nýbrž řídí jejich údery výlučně proti Internacionále. Zpočátku ji chtěli ovládnout, a když se to nepodařilo, pokoušeli se ji dezorganizovat. Nyní vylíčíme jejich činnost v různých zemích.

Mezinárodní bratři byli pouze pohotovostní generální štáb; chyběla jim armáda. Domnívali se, že Internacionála je k tomu účelu jako stvořená. Aby se mohli dostat k velení v této armádě, bylo třeba propašovat do ní veřejnou Alianci. Z obav, aby Alianci nepřipravili o její důstojnost, požádají-li o její přijetí generální radu, neboť by tím uznali její pravomoc, obrátili se s touto žádostí několikrát na belgickou a pařížskou federální radu, avšak bez úspěchu. Stálé odmítání přinutilo Alianci, aby 15. prosince 1868 přece jenom požádala o přijetí generální radu. Poslala své stanovy a program, v nichž jasně vyhlašovala svůj záměr (Doklady, čís. 2^[m]). Aliance sice prohlásila, že "zcela splynula s Internacionálou", zamýšlela v ní však vytvořit jinou mezinárodní společnost. Vedle generální rady Internacionály zvolené na kongresech měl tu ještě existovat samozvaný ústřední výbor Aliance se sídlem v Ženevě a vedle místních skupin Internacionály místní skupiny Aliance, které prostřednictvím svých národních byr, působících mimo národní byra Internacionály, "budou žádat ústřední byro Aliance o přijetí do Internacionály". Ústřední byro Aliance si tak osobovalo {381} právo přijímat do Internacionály. Vedle kongresů Internacionály se měly konat kongresy Aliance, neboť "delegace Aliance na výročních dělnických kongresech" měla v úmyslu konat "svá veřejná zasedání ve zvláštní místnosti".

Dne 22. prosince prohlásila generální rada (v dopise publikovaném v oběžníku "Domnělé rozkoly v Internacionále", str. 7^[n]), že tyto nároky jsou v příkrém rozporu se stanovami Internacionály, a jednoduše odmítla Alianci přijmout. O několik měsíců později se Aliance znovu obrátila na generální radu s dotazem, zda schvaluje její zásady, ano, či ne? V kladném případě je prý ochotna vplynout do obyčejných sekcí Internacionály. Generální rada jí 9. března 1869 (viz "Domnělé rozkoly", str. 8^[o]) odpověděla, že se vymyká její působnosti vyjadřovat se k vědecké hodnotě programu Aliance, a že nahradí-li Aliance "vyrovnání tříd" "odstraněním tříd", nebude nic na překážku tomu, aby se sekce Aliance změnily v sekce Internacionály. Dodala ještě: "Bude-li definitivně rozhodnuto, že se Aliance rozpustí a její sekce vstoupí do Internacionály, bude podle našeho organizačního řádu nutné informovat generální radu o místě a počtu členů každé nové sekce."

Dne 22. června 1869 oznámila ženevská sekce Aliance generální radě jako hotovou věc, že Mezinárodní aliance socialistické demokracie byla rozpuštěna a že všechny její sekce byly vybídnuty, "aby se přetvořily v sekce Internacionály". Po tomto formálním prohlášení ji rada přijala, neboť byla uvedena v omyl některými podpisy na programu, podle nichž předpokládala, že románský federální výbor Alianci uznal. Dodejme, že žádná z přijatých podmínek nebyla nikdy splněna. Právě naopak: teprve od této chvíle rozvinula tajná organizace, kryjící se veřejnou Aliancí, svou činnost naplno. Za ženevskou sekcí Internacionály se skrývalo ústřední byro tajné Aliance, za sekcemi Internacionály v Neapoli, Barceloně, Lyonu a v Jurovi sekce tajné Aliance. O tuto zednářskou organizaci, o jejíž existenci neměli členové Internacionály ani jejich řídící centra vůbec tušení, se Bakunin opíral a doufal, že se mu na kongresu Internacionály v Basileji, který se měl konat v září 1869, podaří {382} zmocnit v Internacionále vedení. Nepoctivými prostředky dosáhla tajná Aliance na tomto kongresu zastoupení nejméně deseti delegáty, mezi kterými byl též známý Albert Richard a sám Bakunin. Delegace s sebou přivezla mnoho nevyplněných mandátů, ale nemohla jich použít pro nedostatek spolehlivých lidí, ačkoli je nabízela basilejským členům Internacionály. Přes svou početnost nestačili delegáti Aliance ani na to, aby kongres schválil zrušení dědického práva, otřepanou saint-simonovskou veteš, z níž pan Bakunin chtěl udělat praktické východisko socialismu;^[311] tím méně bylo možné vnutit kongresu přeložení generální rady z Londýna do Ženevy, o němž snil Bakunin.

V Ženevě mezitím probíhala otevřená válka mezi románským federálním výborem, podporovaným skoro všemi ženevskými členy Internacionály, a Aliancí. Jejími spojenci v tomto boji byly list "Progrès", vycházející v Locle a redigovaný Jamesem Guillaumem, a ženevská "Égalité," která sice byla oficiálním orgánem románského federálního výboru, avšak v redakci měla většinu aliančníků a při každé příležitosti románský federální výbor napadala. Neztrácejíc ze zřetele hlavní cíl, přemístění generální rady do Ženevy, zahájila redakce "Égalité" kampaň proti tehdejší generální radě a požádala o podporu také pařížskou "Travail". Generální rada ve svém oběžníku z 1. ledna 1870 prohlásila, že nehodlá polemizovat s novinami.^[312] Románský federální výbor mezitím členy Aliance z redakce "Égalité" odstranil.

Tenkrát si ještě tato sekce nenasadila svou antiautoritářskou masku. V domnění, že se jí podaří zmocnit generální rady, první na basilejském kongresu reklamovala a sepsala organizační usnesení poskytující generální radě "autoritativní plné moci", které o dva roky později tak ostře napadla. Nejlépe ilustruje její tehdejší názor na autoritativní úlohu generální rady toto místo z locleského "Progrès", redigovaného Jamesem Guillaumem (ze 4. prosince 1869), o sporu mezi listy "Sociál-Demokrat"^[313] a "Volksstat":

"Máme za to, že povinností generální rady našeho Sdružení zasáhnout a zahájit šetření o tom, co se děje v Německu, rozhodnout mezi Schweitzerem a Liebknechtem, a tak skoncovat s nejistotou, do níž nás tato podivná situace uvrhla."

Je možno věřit, že týž Guillaume 12. listopadu 1871 vytýkal v {383} sonvilierském oběžníku téže generální radě, kdysi příliš málo autoritativní, že "chce v Internacionále zavádět autoritativní princip"?

Listy Aliance se od samého počátku neomezovaly jen na propagování svého zvláštního programu, což by jim nikdo neměl za zlé, ale vytrvale vyvolávaly a udržovaly záměrný zmatek mezi svým programem a programem Internacionály. To se opakovalo všude, kde Aliance měla nějaké noviny nebo s nimi spolupracovala: ve Španělsku, ve Švýcarsku, v Itálii; dokonalosti však tento systém dosáhl v ruských publikacích.

Rozhodující úder zasadila tato sekta na sjezdu Románské federace v La Chaux-de-Fonds (4. dubna 1870). Chtěla ženevské sekce přinutit, aby uznaly veřejnou Alianci v Ženevě za součást federace, a dosáhnout toho, aby federální výbor a jeho orgán byly přemístěny do jistého jurského místa, kde byla pánem tajná Aliance.

Při zahájení sjezdu požádali dva delegáti "sekce Aliance", aby byli připuštěni. Ženevští delegáti navrhli odložit tuto otázku na konec sjezdu a neprodleně přikročit k jednání o programu, poněvadž je to důležitější. Prohlásili, že jejich imperativní mandát jim nařizuje raději sjezd opustit než přijmout tuto sekci do své skupiny

"vzhledem k intrikám a panovačným choutkám příslušníků Aliance a že odhlasovat přijetí Aliance by znamenalo odhlasovat rozkol v Románské federaci".

Jenže Aliance si nechtěla dát tuto příležitost ujít. Blízkost jejích malých jurských sekcí jí umožnila získat nepatrnou pomyslnou většinu, poněvadž Ženeva a velká centra Internacionály byla zastoupena jen velmi slabě. Na naléhání Guillauma a Schwitzguébela byla připuštěna spornou většinou jednoho či dvou hlasů. Ženevští delegáti se ihned telegraficky poradili se všemi sekcemi a dostali příkaz sjezd opustit. Protože členové Internacionály z La Chaux-de-Fonds podporovali ženevské delegáty, museli aliančníci opustit sjezdovou místnost, jež patřila místním sekcím. Ačkoli podle jejich vlastního orgánu (viz "Solidarité" ze 7. května 1870) zastupovali pouze patnáct sekcí, zatímco jen v Ženevě jich bylo třicet, přisvojili si název románského sjezdu, jmenovali nový románský federální {384} výbor, v němž se skvěli Chevalley a Cognon,^[p] a povýšili Guillaumovu "Solidarité" na orgán Románské federace. Pokud jde o Guillauma, bylo zvláštním posláním tohoto mladého učitele tupit "dělníky továrny"^[30] v Ženevě, tyto nenáviděné "buržoy", vést válku proti "Égalité", orgánu Románské federace, a hlásat naprostou neúčast na politickém životě. Autory nejvýznačnějších článků na poslední téma byli v Marseille Bastelica a v Lyonu dvě hlavní opory Aliance, Albert Richard a Gaspard Blanc.

Okamžitá a pomyslná většina sjezdu v La Chaux-de-Fonds se ostatně dopustila zřejmého porušení stanov Románské federace, kterou chtěla reprezentovat; při tom je třeba poznamenat, že na redakci těchto stanov^[314] se předáci Aliance podíleli významnou měrou. Podle článků 53 a 55 musí být každé důležité rozhodnutí sjezdu, aby mohlo nabýt platnosti zákona, schváleno dvěma třetinami federovaných sekcí. Ale sekce v Ženevě a v La Chaux-de-Fonds, jež se vyslovily proti Alianci, tvořily samy přes dvě třetiny celkového počtu. Na dvou velkých valných shromážděních schválili ženevští členové Internacionály, přes opozici Bakunina a jeho přátel, takřka jednomyslně jednání svých delegátů, kteří za všeobecného potlesku doporučili Alianci, aby zůstala Aliancí a upustila od svého přání vstoupit do Románské federace; za tuto cenu by mohlo dojít ke smíru. Později několik vystřízlivělých členů Aliance navrhlo, aby byla rozpuštěna, avšak Bakunin a jeho stoupenci se tomu ze všech sil vzpírali. Aliance trvala i nadále na svém členství v Románské federaci, a ta pak byla nucena vyloučit Bakunina a ostatní hlavní vůdce ze svých řad.

Byly tedy dva románské federální výbory, jeden v Ženevě a druhý v La Chaux-de-Fonds. Obrovská většina sekcí zůstala věrná prvnímu, kdežto druhý uznávalo pouze patnáct sekcí, z nichž mnohé, jak uvidíme později, jedna za druhou zanikaly.

Sotva románský sjezd skončil, poslal nový výbor v La Chaux-de-Fonds generální radě dopis, v němž ji žádal o intervenci; dopis podepsali tajemník F. Robert a předseda Henri Chevalley (viz {385} předchozí poznámku). Generální rada prozkoumala doklady obou stran a 28. června 1870 se usnesla ponechat ženevskému výboru jeho dosavadní funkce a nový federální výbor v La Chaux-de-Fonds vyzvat, aby přijal nějaký místní název.^[315] Výbor v La Chaux-de-Fonds, zklamaný tímto usnesením ve svých nadějích, nařkl generální radu z autoritářství, zapomínaje přitom, že se nejdřív sám dožadoval její intervence. Zmatek, který ve švýcarské federaci vyvolala tvrdošíjná snaha tohoto výboru uzurpovat název románského federálního výboru, přinutil generální radu, aby s ním přerušila veškerý styk.

4. září 1870 byla vyhlášena republika v Paříži. Aliance měla za to, že udeřila hodina, kdy má být "puštěna z řetězu hydra revoluce ve Švýcarsku" (Guillaumův styl). "Solidaritě" vydala manifest požadující utvoření švýcarských dobrovolnických oddílů proti Prusům. Aby však tento manifest nebyl, máme-li v tom věřit pedagogovi Guillaumovi, ani v nejmenším "anonymní", zůstal "nepodepsán". Naneštěstí všechen bojovný zápal Aliance uhasl, jakmile byly list i manifest zkonfiskovány. "Já však," zvolal bouřlivák Guillaume, který planul touhou, aby mohl "nastavit svou kůži", "já jsem zůstal na svém místě...v tiskárně novin" ("Bulletin jurassien" z 15. června 1872).

Vypuklo revoluční hnutí v Lyonu. Bakunin přikvapil na pomoc svému poručíkovi Albertu Richardovi a svým seržantům Bastelicovi a Gaspardu Blancovi. 28. září, kdy přibyl do Lyonu, zmocnil se lid radnice. Bakunin se v ní usadil; a tu nadešla ona celá léta očekávaná kritická chvíle, kdy Bakunin měl možnost vykonat nejrevolučnější akt, jaký kdy svět viděl - nařídil zrušení státu. Jenže stát ztělesněný dvěma rotami buržoazní národní gardy vstoupil do dveří, před něž zapomněli postavit stráž, vyklidil sál a pohnul Bakunina, aby si pospíšil zpět do Ženevy.

V okamžiku, kdy bojovný Guillaume hájil "na svém místě" zářijovou republiku, jeho věrný Achates Robin před touto repubikou prchal a uchýlil se do Londýna. Přestože generální rada věděla, že Robin je jeden z nejzarytějších stoupenců Aliance a navíc původce útoků, které proti ní vedla "Égalité", nedbala ani na zprávy brestských sekcí o Robinově málo odvážném chování a přijala jej vzhledem k nepřítomnosti svých francouzských členů. {386} Od tohoto okamžiku působil Robin v generální radě nepřetržitě jako oficiální dopisovatel výboru v La Chaux-de-Fonds. 14. března 1871 navrhl svolat neveřejnou konferenci Internacionály, na níž by se urovnal švýcarský spor. Rada kategoricky odmítla, protože předvídala, že se schyluje k velkým událostem v Paříži. Robin se k tomu několikrát vrátil a dokonce radě navrhl, aby spor s konečnou platností rozhodla. 25. července se generální rada usnesla zařadit tuto záležitost mezi otázky, které budou předloženy konferenci svolané na září 1871.

10. srpna oznámila Aliance, která nikterak netoužila po tom, aby si konference posvítila na její pletichy, že je od 6. srpna rozpuštěna.^[35] Avšak posílena několika francouzskými uprchlíky objevila se záhy znovu pod jinými názvy, jako například "Sekce socialistických ateistů" nebo "Sekce revoluční socialistické propagandy a akce". Generální rada v souladu s rezolucí V. basilejského kongresu^[316] a po dohodě s románským federálním výborem odmítla tyto sekce, nová semeniště intrik, uznat.

Londýnská konference (v září 1871) usnesení generální rady z 28. června 1870 o jurských rozvratnících potvrdila.

Protože "Solidarité" přestala existovat, založili noví přívrženci Aliance "La Révolution Sociále", do níž psala paní André Léová, která na kongresu Ligy míru v Lausanne ve chvíli, kdy Ferré očekával v žaláři hodinu, kdy půjde do Satory, prohlásila, že

"Raoul Rigault a Ferré byli dvě temné postavy Komuny, jež se až do té doby" (do popravy rukojmí) "vytrvale, ovšem stále marně, dožadovaly krvavých opatření".

Od prvního čísla se tento list horlivé snažil dostat se na úroveň "Figara", "Gaulois", "Paris Joumal"^[43] a jiných plátků, z nichž přetiskoval špinavosti proti generální radě. Domníval se, že nastala příhodná chvíle, aby roznítil plamen národnostní nenávisti v samé Internacionále. Podle něho byla generální rada německý výbor řízený bismarckovským mozkem.

Třemi rezolucemi - o švýcarském sporu, o politické činnosti dělnické třídy a o veřejném dezavuování Něčajeva - konference zasáhla Alianci rovnou do srdce.^[317] První z těchto rezolucí přímo udělovala důtku pseudorománskému výboru v La Chaux-de-Fonds {387} a schvalovala jednání generální rady. Jurským sekcím generální rada doporučila, aby se připojily k Románské federaci, a nebude-li možné sjednocení, rozhodla, aby horské sekce přijaly název Jurská federace. Prohlásila, že bude-li jejich výbor pokračovat v novinové válce před buržoazní veřejností, bude generální rada tyto noviny dezavuovat. - Druhá rezoluce, o politické činnosti dělnické třídy, učinila přítrž zmatku, který chtěl do Internacionály zanést Bakunin, když do svého programu vsunul učení o naprosté neúčasti v politickém životě. - Třetí rezoluce, o Něčajevovi, ohrožovala bezprostředně Bakunina. Až budeme dále hovořit o Rusku, uvidíme, jaký měl Bakunin osobní zájem na tom, aby utajil hanebnosti Aliance před západní Evropou.

Aliance v tom právem spatřovala vypovězení války a okamžitě vyrukovala do boje. Jurské sekce, jež podporovaly pseudorománský výbor, se shromáždily 12. listopadu 1871 na sjezdu v Sonvilier. Bylo tam přítomno šestnáct delegátů, kteří si činili nároky na zastupování devíti sekcí. Jak praví zpráva federálního výboru, sekce v Courtelary, zastupovaná dvěma delegáty, "dočasně zastavila svou činnost". Ústřední sekce v Locle "se nakonec rozpustila", byla však dočasně zase obnovena, aby mohla vyslat dva delegáty na sjezd šestnácti; sekce rytců a gilošérů z Courtelary (dva delegáti) "se ustavila jako spolek odporu" mimo Internacionálu; sekce propagandy v La Chaux-de-Fonds (jeden delegát) "je v kritické situaci a její postavení se zdaleka nezlepšuje, spíše se zhoršuje". Ústřední sekce v Neuchâtelu (dva delegáti, mezi nimi Guillaume) "značně utrpěla a bez obětavosti některých jejích členů byla by se určitě rozpadla". Dva kroužky pro studium sociálních otázek v Sonvilier a Saint-Imier (čtyři delegáti) v courtelaryském okrese se podle zprávy vytvořily v důsledku rozpuštění ústřední sekce v Courtelary; několik členů z tohoto okresu se takto dalo trojnásobně zastupovat šesti delegáty! Sekce v Moutier (jeden delegát), jak se zdá, se skládá jen ze svého výboru. Čtrnáct delegátů ze šestnácti zastupovalo tedy odumřelé anebo odumírající sekce. Abychom si však mohli udělat úsudek o rozvratu, který v této federaci způsobilo hlásání anarchie, musíme ve čtení uvedené zprávy ještě chvíli pokračovat. Z dvaadvaceti sekcí bylo na sjezdu zastoupeno pouze devět; sedm {388} neodpovědělo nikdy ani na jedno sdělení výboru a čtyři byly prohlášeny za odumřelé. A tato federace se domnívala, že je s to do kořene rozvrátit organizaci Internacionály!

Přesto sjezd v Sonvilier zahájil tím, že se podřídil londýnské konferenci, jež mu doporučila přijmout název Jurská federace; zároveň však, aby dokázal svůj anarchismus, prohlásil celou Románskou federaci za rozpuštěnou. (Jmenovaná federace vrátila členům Jurské federace jejich autonomii tím, že je vyhnala ze svých sekcí.) Poté vydal sjezd halasný oběžník,^[55] jehož hlavním účelem bylo protestovat proti legálnosti konference a odvolat se ke všeobecnému kongresu, jenž měl být svolán v brzké době.

Oběžník obviňuje Internacionálu, že se zpronevěřila svému duchu, který není ničím jiným než "obrovským protestem proti autoritě". Až do bruselského kongresu bylo v této ze všech nejlepší společnosti všechno v pořádku; v Basileji však ztratili delegáti hlavu, propadli "slepé důvěře" a porušili "ducha i literu všeobecných stanov", v nichž byla tak jasně proklamována autonomie každé sekce a každé skupiny sekcí. A tak se stalo, že Internacionála měla na svém praporu vepsánu autoritu a Jurská federace, tato loutka Aliance, autonomii sekcí. Viděli jsme už, co chápe Aliance pod touto autonomií.

Hříchy basilejského kongresu však ještě nejsou ničím proti hříchům londýnské konference, jejíž rezoluce

"mají za účel proměnit Internacionálu, svobodnou federaci autonomních sekcí, v hierarchickou a autoritářskou organizaci disciplinovaných sekcí, jež jsou úplně v područí generální rady, která může podle libosti odmítnout jejich přijetí nebo dočasně zastavit jejich činnost".

Aliančníci, kteří tento oběžník psali, tedy zapomněli, že jejich tajný řád byl vydán jedině proto, aby byla upevněna "hierarchická a autoritářská organizace", jejíž korunou je osobnost permanentního "občana B.", a že jsou v nich dávány pokyny, jak "disciplinovat" sekce a jak je dostat úplně nejen do "područí", ale dokonce do "svrchovaného područí" téhož "občana".

Jsou-li hříchy konference smrtelné, pak hlavního hříchu - hříchu proti duchu svatému - se dopustila generální rada. Je v ní "několik jednotlivců", kteří považují svůj

{389}"mandát" (členů rady) "za osobní vlastnictví a Londýn se jim jeví jako neměnné hlavní město našeho Sdružení... Lidé se dali svést k tomu... že chtěli, aby v Internacionále nabyl vrchu jejich zvláštní program, jejich osobní doktrína ...jakožto oficiální teorie, která jediná má ve Sdružení domovské právo... a tak se postupně vytvářela ortodoxie, jejímž sídlem byl Londýn a představiteli členové generální rady."

Chtěli prostě upevnit jednotu Internacionály "centralizací a diktaturou". - V témž oběžníku usiluje Aliance o to, aby "v Internacionále nabyl převahy její zvláštní program", který nazývá "obrovským protestem proti autoritě", a prohlašuje, že osvobození dělníků dělníky samými se má uskutečnit "bez jakékoli řídící autority, byť to byla autorita zvolená a schválená dělníky". Uvidíme, že všude, kde Aliance měla nějaký vliv, dělala to, co neprávem vytýká generální radě, totiž že svůj směšný přelud teorie chtěla vnucovat jako "oficiální teorii, která jediná má ve Sdružení domovské právo".^[p] - To všechno se týká veřejné a viditelné činnosti Aliance; pokud jde o její tajnou činnost, osvětlily nám už "duch a litera" tajných stanov, do jaké míry vládnou v této "svobodné federaci autonomních skupin" "ortodoxie", "osobní doktrína", "centralizace" a "diktatura". Chápeme velmi dobře, proč by Aliance chtěla zabránit dělnické třídě, aby si vytvořila společné vedení, neboť bakuninovská prozřetelnost už se o ně postarala tím, že svou Alianci ustavila jako generální štáb revoluce.

Generální rada nejenže neměla vůbec v úmyslu vnucovat Internacionále nějakou ortodoxii, ale naopak navrhla londýnské konferenci zrušit sektářské názvy určitých sekcí, a tento návrh byl jednomyslně přijat.^[r]

{390} Ostatně generální rada se vyjádřila o sektách ve svém důvěrném oběžníku ("Domnělé rozkoly", str. 24^[s]) takto:

"První fáze boje proletariátu proti buržoazii je charakterizována sektářským hnutím. Toto hnutí má své opodstatnění v době, kdy proletariát není ještě dostatečně vyvinut, aby jednal jako třída. Jednotliví myslitelé kritizují sociální antagonismy a navrhují pro ně fantastická řešení, která má dělnická třída jen přijmout, propagovat a uskutečnit. Sekty vytvořené těmito iniciátory jsou už svou povahou abstencionistické, je jim cizí jakákoli skutečná činnost, politika, stávky, koalice, zkrátka jakékoli společné hnutí. Proletářská masa zůstává k jejich propagandě vždy lhostejná, nebo dokonce nepřátelská. Pařížští a lyonští dělníci se nechtěli znát k saint-simonovcům, fourierovcům, ikariovcům, právě tak jako angličtí chartisté a tradeunionisté se nechtěli znát k owenovcům. Tyto sekty, které jsou zpočátku hybnými pákami hnutí, se stávají jeho překážkou, jakmile je hnutí přeroste; pak začínají být reakční. Důkazem toho jsou sekty ve Francii a v Anglii, a naposled lassallovci v Německu, kteří po léta brzdili organizaci proletariátu a nakonec se stali pouhým nástrojem policie. Je to prostě dětství proletářského hnutí, tak jako astrologie a alchymie jsou dětstvím vědy. Aby mohla být založena Internacionála, musel proletariát tuto fázi překonat.

Na rozdíl od snílkovských a antagonistických sektářských organizací je Internacionála skutečnou a bojovou organizací proletářské třídy ve všech zemích, které navzájem spojuje společný boj proti kapitalistům, pozemkovým vlastníkům a jejich třídnímu panství organizovanému ve stát. Proto se ve stanovách Internacionály mluví prostě jen o ,dělnických' spolcích, které všechny sledují týž cíl a uznávají týž program, v němž jsou vytyčeny pouze hlavní rysy proletářského hnutí, zatímco jejich teoretické zpracování se ponechává podnětu vycházejícímu z potřeb praktického boje a z výměny myšlenek v sekcích, přičemž všechna socialistická {391} přesvědčení bez rozdílu mají přístup do jejich orgánů a na jejich kongresy."

Aliance si nepřála, aby Internacionála byla bojovou organizací; v oběžníku se požadovalo, aby byla věrným obrazem budoucí společnosti :

"Musíme se proto postarat, abychom tuto organizaci co nejvíce přiblížili svému ideálu... Internacionála, zárodek budoucí lidské společnosti, musí být od nynějška věrným obrazem našeho principu svobody a federace a musí od sebe odvrhnout každý princip tíhnoucí k autoritě a k diktatuře."

Kdyby se Jurské federaci byl vydařil její plán, kdyby přeměnila Internacionálu ve věrný obraz ještě neexistující společnosti a znemožnila jí tak jakoukoli kombinovanou činnost, se skrytým záměrem podřídit ji "autoritě a diktatuře" Aliance a jejího permanentního diktátora "občana B.", byla by tím jen splnila vroucí přání evropské policie, které se právě hodilo, aby se Internacionála octla na odpočinku.

Aby pánové z Aliance dokázali svým bývalým kolegům z Ligy míru a radikální buržoazii, že kampaň, kterou právě zahájili, je namířena proti Internacionále, a ne proti buržoazii, poslali svůj oběžník všem radikálním novinám. "République française" pana Gambetty si pospíšila vyslovit jim své uznání v článku, který oplýval pobzbudivými slovy pro jurské a výpady proti londýnské konferenci.^[321] "Bulletin jurassien", celý šťastný, že nalezl takovou podporu v buržoazním tisku, přetiskl tento článek in extenso ve svém 3. čísle a ukázal tak, že mezi ultrarevolučními aliančníky a versailleskými gambettovci vládne nejsrdečnější shoda. Aby bylo možno příznivou zvěst o počínajícím rozkolu v Internacionále víc rozšířit mezi buržoazií, prodával se sonvilierský leták v tržní dny na ulicích mnoha francouzských měst, zejména v Montpellier. Jak známo, je ve Francii k prodeji tiskovin na ulicích zapotřebí policejního povolení.^[u]

Celé balíky tohoto oběžníku byly rozeslány všude, kde Aliance očekávala, že by mohla získat přátele nebo nespokojence proti generální radě. Výsledek se rovnal téměř nule. Španělští aliančníci {392} se vyslovili proti svolání kongresu, požadovanému v oběžníku, a troufli si dokonce udělit důtku papeži.^[323] V Itálii byla pro kongres jediná osoba, Terzaghi, a to ještě jen krátký čas. V Belgii, kde žádní známí aliančníci nebyli, ale kde se celé internacionální hnutí utápělo v buržoazních frázích o neúčasti v politice, o autonomii, svobodě, federaci, decentralizaci a šosáctví, měl oběžník určitý úspěch. Belgická federální rada se sice odmítla připojit k požadavku na svolání mimořádného všeobecného kongresu, což by ostatně bylo absurdní, protože na konferenci byla Belgie zastoupena šesti delegáty, vypracovala však návrh všeobecných stanov, jímž se generální rada prostě rušila. Když se o tomto návrhu jednalo na belgickém sjezdu, podotkl delegát za Lodelinsart, že nejlepším kritériem pro dělníky jsou pocity jejich zaměstnavatelů. Již podle radostné nálady, kterou u zaměstnavatelů vzbudila myšlenka na zrušení generální rady, lze s jistotou tvrdit, že se nelze

"dopustit větší chyby než nařídit toto zrušení".

Návrh byl tudíž zamítnut. Ve Švýcarsku protestovala energicky Románská federace,^[324] všude jinde se však na oběžník reagovalo pouze pohrdlivým mlčením.

Generální rada odpověděla na sonvilierský oběžník a na neustálé pikle Aliance důvěrným oběžníkem "Domnělé rozkoly v Internacionále" z 5. března 1872. Značná část tohoto oběžníku byla už ve stručném znění uvedena výše. Haagský kongres se s těmito intrikami i intrikány po zásluze vypořádal.

Jistě, tito lidé, kteří nadělají tím víc hluku, čím jsou nicotnější, měli nesporný úspěch. Veškerý liberální a policejní tisk se nepokrytě postavil na jejich stranu; jejich osobní pomluvy proti generální radě a jejich ubohé útoky proti Internacionále podporovali domnělí reformátoři ve všech zemích - v Anglii buržoazní republikáni, jejichž intriky generální rada překazila; v Itálii dogmatičtí volnomyšlenkáři, kteří pod praporem Stefanoniho navrhovali, aby byla založena "Všeobecná společnost racionalistů"^[69] s obligátním sídlem v Římě, "autoritářská" a "hierarchická" organizace i s kláštery pro ateistické mnichy a jeptišky atd., v jejíchž stanovách se přikazuje, aby ve sjezdovém sále byla umístěna mramorová bysta každého {393} buržoy, který daroval deset tisíc franků; konečně v Německu bismarckovští socialisté, kteří, nemluvě už o jejich policejním listě "Neuer Social-Demokrat", hrají v prusko-německém císařství úlohu bílých blůz.^[71]

Protože "Révolution Sociále" zanikla, dala se Aliance v tisku zastupovat listem "Bulletin jurassien", který pod záminkou ochrany autonomních sekcí před autoritářstvím generální rady a uzurpátorstvím londýnské konference usiloval o dezorganizaci Internacionály. V čísle z 20. března 1872 otevřeně přiznal, že

"Internacionálou nerozumí tu nebo onu organizaci zahrnující dnes část proletariátu. Organizace jsou cosi druhořadého a přechodného... Internacionála je, všeobecně řečeno, onen pocit solidarity mezi vykořisťovanými, který ovládá moderní svět."

Internacionála zredukovaná na pouhý "pocit solidarity" by byla ještě platoničtější než křesťanská láska. Abychom dokázali, jakých čestných prostředků "Bulletin" používá, uvedeme zde úryvek z dopisu Tokarzewicze, šéfredaktora polského listu "Wolność" v Curychu:

",Bulletin jurassien' otiskuje v 13. čísle program polského socialistického spolku v Curychu, který do tří dnů začne vydávat svůj list ,Wolność'. Zmocňujeme vás, abyste tři dny po obdržení tohoto dopisu oznámili generální radě Internacionály, že program je falešný."^[325]

Číslo "Bulletinu" z 15. června obsahuje odpovědi členů Aliance (Bakunina, Malona, Clarise, Guillauma aj.) na důvěrný oběžník generální rady. Tyto odpovědi neodpovídají ani na jedno obvinění, jež generální rada vznesla proti Alianci a jejím předákům. Papež, jsa v koncích se svými argumenty, nazval oběžník "snůškou špinavostí", a tím považoval debatu za skončenou.

"Ostatně," řekl, "vyhrazoval jsem si vždycky právo povolat všechny své pomlouvače před čestný soud, a příští kongres mi to jistě neodmítne. A jestliže mi tento soud poskytne všechny záruky nestranného a seriózního rozsudku, budu mu moci vysvětlit se všemi nutnými podrobnostmi všechna fakta jak politického, tak osobního rázu, aniž bych se musel obávat nepříjemností a nebezpečí z nediskrétního zveřejnění."

A samozřejmě, že občan B. nasadil jako obyčejně svou kůži; v Haagu se neobjevil.

Kongres se blížil a Aliance věděla, že před tímto kongresem {394} má být zveřejněna zpráva o Něčajevově aféře, jejímž zpracováním pověřila konference občana Utina. Pro Alianci bylo neobyčejně důležité, aby tato zpráva nebyla publikována před kongresem a aby tak jeho účastníci nemohli být o této aféře plně informováni. Občan Utin se odebral do Curychu, aby splnil svůj úkol. Sotva se tam ubytoval, stal se obětí vražedného pokusu, který bez váhání připisujeme na vrub Alianci. Utin neměl v Curychu jiné nepřátele než několik slovanských příslušníků Aliance v Bakuninově "svrchovaném područí". Organizování úkladů a vražd je ostatně jedním z uznávaných a touto společností užívaných prostředků boje; podobné příklady uvidíme ve Španělsku a Rusku. Osm mužů hovořících slovanským jazykem si na Utina počíhalo na opuštěném místě poblíž kanálu; když k nim došel, napadli jej zezadu, udeřili do hlavy těžkými kameny, způsobili mu vážné zranění na oku, a když jej povalili, byli by jej ubili k smrti a hodili do kanálu, nebýt čtyř německých studentů, kteří tam přispěchali. Když je vrahové spatřili, dali se na útěk. Tento atentát nezabránil občanu Utinovi, aby dokončil svou práci a poslal ji kongresu.

{395} IV
Aliance ve Španělsku

Po kongresu Ligy míru, který se konal v září 1869 v Bernu, odjel Fanelli, jeden ze zakladatelů Aliance a člen italského parlamentu, do Madridu. Bakunin mu dal doporučení k poslanci kortesů Garridovi, a ten jej spojil s buržoazními i dělnickými republikány. Brzy nato, v listopadu téhož roku, byly ze Ženevy poslány členské legitimace Aliance pro Moraga, Córdovu y López (republikána, kandidáta do kortesů, redaktora buržoazního listu "Combate"^[326]) a pro Rubaua Donadeua (neúspěšného kandidáta z Barcelony, zakladatele pseudosocialistické strany). Zpráva o zaslání těchto dokumentů způsobila v mladé madridské sekci Internacionály zmatek; předseda Jalvo z ní vystoupil, neboť nechtěl být příslušníkem sdružení, které ve svém středu trpí tajnou společnost měšťáků a podřizuje se jejímu vedení.

Už na kongresu v Basileji byla španělská Internacionála zastoupena dvěma členy Aliance, Fargou Pellicerem a Sentiñonem; Sentiñon figuruje na oficiálním seznamu delegátů jako "delegát Aliance". Po sjezdu španělské Internacionály v Barceloně (v červnu 1870)^[186] se Aliance ustavila v Palmě, Valencii, Malaze a Cádizu. V roce 1871 byly založeny sekce v Seville a Córdobě. Počátkem roku 1871 navrhli Morago a Vinas, delegáti Aliance v Barceloně, členům federální rady (Franciscu Morovi, Angelu Moroví, Anselmu Lorenzovi, Borellovi atd.),...aby založili sekci Aliance v Madridě; ti se však zpěčovali namítajíce, že Aliance je nebezpečná společnost, je-li tajná, a zbytečná, je-li veřejná. Napříště už pouhá zmínka o tomto jménu stačila zanést do federální rady símě sváru, takže Borell pronesl prorocká slova:

"Od nynějška je veta po veškeré důvěře mezi námi."

Když však vládní represálie přinutily členy federální rady emigrovat do Portugalska, podařilo se je Moragovi přesvědčit o prospěšnosti {396} tohoto tajného sdružení a z jejich iniciativy byla pak založena sekce Aliance v Madridě. V Lisabonu přijal Morago do Aliance několik Portugalců, členů Internacionály. Ale protože se domníval, že mu tito nováčkové neposkytují dostatečné záruky, založil bez jejich vědomí jinou skupinu Aliance z nejhorších bur- žoazních i dělnických živlů, které sehnal mezi svobodnými zednáři. Tato nová skupina, v níž byl páter vyklouz Bonança, se pokusila organizovat Internacionálu ve formě sekcí o deseti členech, které měly pod jejím vedením sloužit plánům hraběte de Péniche a které tento politický intrikán dokázal zaplést do ztřeštěného podniku, zorganizovaného jen proto, aby se dostal k moci. Intriky aliančníků v Portugalsku a ve Španělsku přiměly portugalské členy Internacionály, aby z této tajné společnosti vystoupili a na kongresu v Haagu v zájmu věci požadovali její vyloučení z Internacionály.

Na konferenci španělské Internacionály ve Valencii (v září 1871) dali delegáti Aliance, jako vždy též delegáti Internacionály, své tajné společnosti dokonalou organizaci pro celý Iberský poloostrov. Většina z nich, v domnění, že program Aliance je totožný s programem Internacionály, že tato tajná organizace existuje všude a že je téměř povinností do ní vstoupit, že snahou Aliance je další rozvíjení Internacionály, a ne její podmanění, rozhodla se zasvětit do ní všechny členy federální rady. Jakmile se to dověděl Morago, který se do té doby neodvažoval vrátit do Španělska, přijel nakvap do Madridu a obvinil Moru, že "chce podřídit Alianci Internacionále", což je v rozporu s cíli Aliance. A aby tomuto názoru dodal váhu, dal v lednu příštího roku přečíst Mesovi Bakuninův dopis, jenž v něm rozvíjel machiavelistický plán na ovládnutí dělnické třídy. Tento plán byl následující:

"Naoko musí Aliance existovat uvnitř Internacionály, fakticky však v určitém odstupu od ní, aby ji mohla lépe pozorovat a řídit. Z tohoto důvodu členové rad a výborů sekcí Internacionály musejí být v sekcích Aliance vždy v menšině" (prohlášení José Mesy z 1. září 1872 adresované haagskému kongresu).^[327]

Na jedné schůzi Aliance Morago obvinil Mesu, že Bakuninovu společnost zradil, když do ní zasvětil všechny členy federální rady, neboť to jim dává v sekci Aliance většinu a fakticky zajišťuje převahu Internacionály nad Aliancí. Právě proto, aby se této {397} převaze zabránilo, předpisují tajné instrukce, že do rad nebo výborů Internacionály se mají vloudit jen jeden nebo dva aliančníci a řídit je pod vedením a s podporou sekce Aliance, v níž by se předem vypracovala všechna usnesení, která by měla Internacionála přijmout. Tímto okamžikem vypověděl Morago federální radě válku a stejně jako v Portugalsku založil novou sekci Aliance, která zůstala podezřelým utajena. Zasvěcení z různých míst Španělska mu sekundovali a začali federální radu obviňovat, že zanedbává své povinnosti k Alianci, jak o tom svědčí oběžník sekce Aliance ve Valencii (z 30. ledna 1872) podepsaný Damonem, což je pseudonym aliančníka Montora.^[328]

Když španělská Aliance obdržela sonvilierský oběžník, dala si dobrý pozor, aby se nepostavila na stranu jurských. Dokonce i barcelonská mateřská sekce se ve svém oficiálním dopisu ze 14. listopadu 1871 velmi ostře a docela kacířsky vyjadřuje o papeži Michailovi, jehož podezírala z osobní rivality vůči Karlu Marxovi.^[v]

Federální rada se s tímto dopisem ztotožnila, což dokazuje, jak malý vliv mělo tehdy ve Španělsku švýcarské ústředí. Záhy však bylo možno pozorovat, že milost se dotkla zatvrzelých srdcí. Na schůzi federace Internacionály v Madridě (7. ledna 1872), kde se jednalo o sonvilierském oběžníku, zabránila nová skupina vedená Moragem čtení protioběžníku vydaného Románskou federací a zmařila diskusi. 24. února psal Rafar (aliančnická maska pro Rafaela Fargu) madridské sekci Aliance:

{398} "Reakční vlivy a autoritářské tendence generální rady je třeba zničit."

Přesto však jenom v Palmě na Mallorce dosáhla Aliance toho, že členové Internacionály veřejně projevili souhlas s jurským oběžníkem. Jak vidět, církevní disciplína začala lámat poslední odpor proti papežově neomylnosti.

Vzhledem k celé této podzemní práci španělská federální rada pochopila, že je nutné se Aliance zbavit. Vládní represálie jí k tomu poskytly záminku. Aby se zajistila pro případ, že by Internacionála byla rozpuštěna, navrhla vytvořit tajné skupiny "obránců Internacionály", s nimiž měly ponenáhlu splynout sekce Aliance. Vstup mnoha nových členů by nutně změnil jejich charakter, a jakmile by represálie ustaly, musely by sekce spolu s těmito skupinami definitivně zmizet. Avšak Aliance uhodla skrytý účel tohoto plánu a zmařila jej, ačkoli bez takové organizace by existence Internacionály ve Španělsku byla ohrožena, kdyby vláda splnila své hrozby. Aliance naproti tomu navrhovala toto:

"Postaví-li nás mimo zákon, bylo by účelné dát Internacionále takovou vnější formu, která by byla pro vládu přijatelná', místní rady by byly jakýmsi tajným jádrem a pod vlivem Aliance by dávaly sekcím zcela revoluční zaměření" (oběžník sevillské sekce Aliance z 25. října 1871).^[329]

Zbabělá v jednání, odvážná v řeči - to je celá Aliance, ve Španělsku jako jinde.

Rezoluce londýnské konference o politice dělnické třídy donutila Alianci, aby otevřeně projevila své nepřátelství vůči Internacionále, a poskytla federální radě příležitost konstatovat svou naprostou shodu s velkou většinou členů Internacionály. Navíc ji přivedla na myšlenku vytvořit ve Španělsku velkou dělnickou stranu. K dosažení tohoto cíle bylo zapotřebí především úplně odloučit dělnickou třídu od všech buržoazních stran, zejména od republikánské strany, která rekrutovala masu svých voličů a bojovníků z řad dělníků. Federální rada doporučovala neúčastnit se vůbec voleb poslanců, ať monarchistických či republikánských; aby zbavili lid všech iluzí o pseudosocialistické frazeologii republikánů, adresovali redaktoři "Emancipación", kteří byli zároveň členy federální rady, zástupcům federalistické republikánské strany shromážděným na sjezdu v Madridě dopis, v němž od nich požadovali praktická opatření {399} a vyzývali je, aby se vyslovili k programu Internacionály.^[330] To znamenalo zasadit republikánské straně strašnou ránu; Aliance se snažila ji zmírnit, neboť naopak byla s republikány spolčena.^[331] V Madridě založila list "El Condenado"^[332], který si vzal za program tři hlavní ctnosti Aliance: ateismus, anarchii a kolektivismus, ale kázal dělníkům, aby nepožadovali zkrácení pracovní doby. Vedle "bratra" Moraga tam psal Estévanez, jeden ze tří členů řídícího výboru republikánské strany, bývalý madridský guvernér a ministr války. Jako agenti ve volbách sloužili republikánské straně v Malaze Pino, člen federální komise pseudointernacionály, a v Madridě Felipe Martin, nynější obchodní cestující Aliance. A aby také měla svého Fanelliho ve španělských kortesech, rozhodla se Aliance postavit jako kandidáta Moraga.

Aliance nemohla federální radě odpustit dvě věci: 1. že se zachovala neutrálně v jurské otázce a 2. že ukládala o její integritu; když rada zaujala vůči republikánské straně postoj, který mařil všechny její plány, rozhodla se Aliance radu svrhnout. Dopis republikánskému sjezdu přijala jako vypovězení války. "La Igualdad"^[333], nejvlivnější orgán strany, prudce zaútočil na redaktory listu "La Emancipación", obvinil je, že se zaprodali Sagastovi. "Condenado" podporoval tuto hanebnost svým tvrdošíjným mlčením. Aliance udělala pro republikánskou stranu ještě víc. Dala vyloučit kvůli tomuto dopisu redaktory listu "Emancipación" z madridské federace Internacionály, kterou ovládala.

Přes vládní represálie zvýšila federální rada za svého šestiměsíčního působení od konference ve Valencii počet místních federací z 13 na 70; ve stu jiných míst připravila ustavení místních federací a v osmi oborech zorganizovala národní spolky odporu; kromě toho bylo pod její záštitou založeno velké sdružení katalánských továrních dělníků. Těmito zásluhami získali členové rady takový morální vliv, že Bakunin pocítil potřebu přivést je na cestu spásy a poslal proto 5. dubna 1872 na adresu generálního tajemníka rady Mory dlouhé otcovské napomenutí (viz "Doklady", čís. 3^[w]). Sjezd v Zaragoze (4.-11. dubna 1872) přes všechno úsilí Aliance, zastupované {400} nejméně dvanácti delegáty, anuloval vyloučení a dva z vyloučených zvolil do nové federální rady, přestože znovu a znovu odmítali přijmout jakoukoli kandidaturu.

Současně se sjezdem v Zaragoze se konala jako vždy pokoutní koncilia Aliance. Členové federální rady na nich navrhovali, aby Aliance byla rozpuštěna. Aby se návrh nemusel odmítnout, raději se obešel. Dva měsíce nato, 2. června, poslali tíž občané jakožto předáci španělské Aliance a jménem madridské sekce Aliance ostatním sekcím oběžník, v němž svůj návrh předložili znovu s tímto odůvodněním:

"Aliance sešla z cesty, kterou se měla podle našeho názoru v naší zemi ubírat; zpronevěřila se myšlence, z níž vznikla, a místo aby byla neodlučnou součástí našeho velkého Sdružení, činorodým prvkem, který by dával impuls různým orgánům Internacionály tím, že by jim pomáhal a přispíval k jejich rozvoji, úplně se od ostatního Sdružení oddělila a došla tak daleko, že se stala zvláštní organizací, která se takříkajíc staví nad ně a snaží se je ovládnout; tím vnesla do našich řad nedůvěru, neshody a rozkol... V Zaragoze, místo aby přišla s návrhy na řešení a podněty, brzdila jen a hatila důležitou práci sjezdu."

Ze všech sekcí španělské Aliance odpověděla na oběžník jedině sekce v Cádizu oznámením, že se rozpouští. Nazítří však Aliance znovu vyloučila z madridské federace Internacionály ty, kdo podepsali oběžník z 2. června. Za záminku si vzala článek z "Emancipación" z 1. června, v němž se požadovalo vyšetření

"zdrojů majetku ministrů, generálů, úředníků, veřejných funkcionářů, starostů atd a všech politiků, kteří nezastávali veřejné funkce, žili pod ochranou vlád, podporovali je v kortesech a kryli jejich nešvary maskou falešné opozice... konfiskace jmění těchto osob musí být prvním opatřením, jež bude provedeno druhý den po revoluci".^[334]

Aliance, která v tom spatřovala přímý útok na své přátele z republikánské strany, obvinila redaktory listu "Emancipación", že zradili věc proletariátu, poněvadž prý už tím, že požadují konfiskaci jmění státních zlodějů, uznávají soukromé vlastnictví. To nejlépe ukazuje reakčního ducha, který vězí za revolučním šarlatánstvím Aliance a kterého by chtěla naočkovat dělnické třídě. A o proradnosti aliančníků svědčí nejlépe to, že vylučují jako obhájce soukromého vlastnictví právě lidi, které zatracují pro jejich komunistické ideje.

{401} Tímto novým vyloučením byl porušen platný organizační řád, který předpisuje, aby byl ustaven čestný soud, do něhož obžalovaný jmenuje dva členy ze sedmi a proti jehož rozhodnutí se ještě může odvolat k plenární schůzi sekce. Aby nebyla dotčena její autonomie, nadekretovala Aliance místo toho vyloučení na téže schůzi, na níž vznesla obvinění. Ze 130 členů sekce se sešlo jen 15 kumpánů. Vyloučení se odvolali k federální radě.

Tato rada byla v důsledku pletich Aliance přemístěna do Valencie. - Ze dvou členů staré federální rady zvolených znovu na sjezdu v Zaragoze Mora funkci nepřijal a Lorenzo sejí brzy vzdal. Od té doby byla federální rada oddána tělem i duší Alianci. Proto také na odvolání vyloučených odpověděla prohlášením o své nekompetentnosti, přestože jí článek 7 organizačního řádu Španělské federace ukládá suspendovat kteroukoli místní federaci, jež by porušila stanovy, s právem odvolání k příštímu sjezdu. Vyloučení se pak ustavili v "Novou federaci"^[154] a požádali radu, aby je uznala; ta to však kategoricky zamítla, opírajíc se o autonomii sekcí. Nová madridská federace se tedy obrátila na generální radu, která ji přijala na základě oddílu II, článku 7 a oddílu IV, článku 4 všeobecného organizačního řádu.^[335] Všeobecný kongres v Haagu tento akt schválil a jednomyslně uznal delegáta Nové madridské federace.^[x]

Aliance pochopila celý význam tohoto prvního odbojného hnutí; pochopila, že nezardousí-li španělskou Internacionálu, dosud tak poddajnou, v samém zárodku, vymkne se jí z rukou; uvedla do pohybu všechny prostředky, čestné i nečestné. Začala pomluvami. Jména vyloučených: Angela a Francisca Mory, José Mesy, Victora Pagése, Iglesiase, Sáenze, Calleji, Paulyho a Lafargua, ocejchovaných za zrádce, byla oznámena v novinách a vy-věšena v místnostech sekcí. Moru, který opustil svou práci, aby mohl vykonávat funkci generálního tajemníka, a kterého po celé měsíce vydržoval jeho bratr, protože na jeho plat nebyly žádné fondy, obvinili, že žil na útraty Internacionály. Mesu, který rediguje módní žurnál, aby si vydělal na živobytí, a právě přeložil {402} článek pro obrázkový časopis, nařkli, že se zaprodal buržoazii. Lafargue na sebe uvalil smrtelný hřích, poněvadž prý při obědě hodném Gargantuy vystavil pokušení sv. Antonína křehké tělo Martíneze a Montora, dvou členů nové aliančnické federální rady, jako by své svědomí nosili v panděru. Hovoříme zde pouze o pomluvách veřejných a tištěných. Poněvadž tyto výpady nepřinesly kýžené ovoce, přešlo se k zastrašování. Ve Valencii nastražili členové federální rady na Moru léčku a očekávali jej tam s klacky. Vysvobodili jej odtamtud členové místní federace, kteří znají způsoby těchto pánů a tvrdí, že Lorenzo se vzdal své funkce právě kvůli takovýmto pádným argumentům. Brzy nato byl v Madridě podobně přepaden Iglesias. Aliančnická kongregace indexu zapovězené literatury dala "Emancipación" do klatby všech věřících; v Cádizu, aby zasela bohabojný strach do duší hříšníků, prohlásila, že každý, kdo bude kolportovat "Emacipación", bude z Internacionály vyhnán jako zrádce. Aliančnická anarchie se uskutečňuje v praxi jako inkvizice.

Podle svého zvyku nasadila Aliance všechny páky, aby na haagském kongresu byla celá delegace španělské Internacionály složena z jejích členů. S tímto záměrem rozeslala federální rada sekcím důvěrný oběžník, jehož existenci pečlivě zatajila před Novou madridskou federací. Navrhovalo se v něm obeslat kongres společnou delegací zvolenou hlasy všech členů Internacionály a na úhradu výloh vybírat od každého předem příspěvek 25 centimů na osobu. Protože místní federace neměly čas dohodnout se o kandidátech, bylo jasné, a skutečnost to také potvrdila, že budou zvoleni oficiální kandidáti Aliance a delegováni na kongres na útraty Internacionály. Tento oběžník se přece jenom dostal do rukou Nové madridské federace a byl poslán generální radě, a poněvadž ta věděla, že federální rada je v područí Aliance, uznala, že nadešla chvíle, kdy je třeba jednat, a poslala Španělské federální radě dopis, v němž se říká:

"Občané, máme v rukou důkazy, že uvnitř Internacionály, a zejména ve Španělsku, existuje tajná společnost, která se nazývá Aliance socialistické demokracie. Tato společnost, jejíž středisko je ve Švýcarsku, pokládá za své speciální poslání dát našemu velkému {403} Sdružení zaměření, které odpovídá jejím zvláštním tendencím, a vést je k cílům, které jsou obrovské většině členů Internacionály neznámé. Nadto víme ze sevillské "La Razón", že nejméně tři členové vaší rady patří k Alianci...

Jestliže charakter a organizace této společnosti odporovaly duchu a liteře našich stanov už tehdy, kdy byla ještě veřejná, pak to, že navzdory danému slovu existuje tajně uvnitř Internacionály, je skutečnou zradou na našem Sdružení. Internacionála zná jen jeden druh členů, s rovnými právy a povinnostmi pro všechny; Aliance je rozděluje na dvě kategorie, zasvěcené a nezasvěcené, přičemž nezasvěceným je souzeno, aby se dali vést zasvěcenými prostřednictvím organizace, o jejíž existenci ani nevědí. Internacionála požaduje od svých příslušníků, aby uznávali za základ svého chování pravdu, morálku a spravedlnost; Aliance ukládá svým stoupencům jako první povinnost, aby klamali nezasvěcené členy Internacionály a zatajili jim existenci tajné organizace, pohnutky a sám cíl svých slov a činů."^[a]

Mimoto si od nich generální rada vyžádala určité materiály potřebné k vyšetření činnosti Aliance, které chtěla předložit haagskému kongresu, a vysvětlení toho, jak se srovnává s jejich povinnostmi vůči Internacionále skutečnost, že ve federální radě jsou nejméně tři členové Aliance, o nichž je to notoricky známo.

Federální rada odpověděla vyhýbavým dopisem, v němž však přece jen existenci Aliance přiznávala.

Poněvadž se zdálo, že pletichy, o nichž jsme tu mluvili, by nestačily zajistit úspěch voleb, šla Aliance tak daleko, že ve svých novinách vyhlásila za oficiální kandidáty Fargu, Aleriniho, Soriana, Marselaua, Mendeze a Moraga. Marselau dostal 3568 hlasů, Morago 3442, Mendez 2850 a Soriano 2751. Z ostatních kandidátů obdržel Lostau 2430 hlasů ve čtyřech katalánských městech, která zřejmě ještě nebyla dost ukázněná; Fuster dostal 1053 hlasů v Sansu v Katalánii. Z dalších kandidátů nedostal ani jeden víc než 250 hlasů. Aby bylo zajištěno zvolení Fargy a Aleriniho, poskytla federální rada městu Barceloně, kde Aliance dominovala, výsadu, {404} aby si své delegáty zvolilo samo, a samozřejmě to byli Farga a Alerini. - V témž oficiálním oběžníku se konstatuje, že čtyři katalánská města, která volila Lostaua a Fustera, čímž odmítla oficiální kandidáty Aliance, zaplatila na výlohy delegace 2654 reálů (663 franků 50 centimů), zatímco jiná španělská města, kde díky tomu, že si dělníci ještě nezvykli spravovat své záležitosti sami, mohla Aliance prosadit vlastní kandidáty, zaplatila dohromady jen 2799 reálů (699 franků 75 centimů). Nová madridská federace měla tedy naprosto pravdu, když říkala, že za peníze Internacionály byli do Haagu vysláni delegáti Aliance. Aliančnická federální rada ostatně nezaplatila v plné výši příspěvky, které měla odvést generální radě.

Na tom všem neměla Aliance ještě dost. Potřebovala pro své delegáty^[z] aliančnický imperativní mandát; podívejme se, jak si jej {405} vymohla. V oběžníku ze 7. července federální rada žádala, a také dostala zmocnění, aby všechny imperativní mandáty dané místními federacemi mohla shrnout v jeden kolektivní mandát. Tento manévr, horší než bonapartistický plebiscit^[336], umožnil Alianci sepsat mandát pro svou delegaci, mandát, který hodlala vnutit kongresu tím, že zakázala svým delegátům hlasovat, nebude-li okamžitě změněn způsob hlasování, který Internacionále předpisuje její všeobecný organizační řád. Byla to pouhá mystifikace, jak dokazuje to, že na sjezdu v Saint-Imier se španělští delegáti bez ohledu na svůj mandát zúčastnili hlasování po federacích, což je způsob hlasování tolik vychvalovaný Castelarem a praktikovaný Ligou míru.

{406} V
Aliance v Itálii

V Itálii byla Aliance dříve než Internacionála. Papež Michail za svého pobytu navázal četné styky s mladými radikálními elementy z řad buržoazie. První sekce Internacionály v Itálii, sekce v Neapoli, byla hned od svého založení řízena těmito buržoazními a aliančnickými kruhy. Jeden ze zakladatelů Aliance, advokát Gambuzzi,^[aa] v ní umístil jako předsedu svého "vzorného dělníka" Caporussa. Na basilejském kongresu zastupoval Bakunin ruku v ruce se svým věrným Caporussem neapolské členy Internacionály, zatímco Antonelli Aliance, Fanelli^[bb], delegát dělnických spolků vytvořených mimo Internacionálu, byl cestou zdržen nevolností.

Důvěrná známost se Svatým otcem našemu chrabrému Caporussovi úplně popletla hlavu. Když se vrátil do Neapole, myslel si, že je něco víc než ostatní aliančníci; v sekci dělal, jako by snědl všechnu moudrost.

"Cesta do Basileje Caporussa úplně změnila... Vrátil se z kongresu s podivnými {407} idejemi a pretenzemi, jež jsou v naprostém rozporu se zásadami našeho Sdružení. Napřed v narážkách a pak otevřeně velitelským tónem hovořil o plných mocích, které neměl a nemohl mít; tvrdil, že generální rada má důvěru jen k němu, a nepůjde-li to v sekci tak, jak on si to představuje, že je zmocněn ji rozpustit a založit novou" (oficiální zpráva neapolské sekce generální radě z července 1871, sepsaná a podepsaná aliančnickým advokátem Carmelem Palladinim).

Caporussovy plné moci musely pocházet od ústředního výboru Aliance, neboť Internacionála nikdy takové plné moci neudělila. Dobrák Caporusso, který v Internacionále spatřoval jen zdroj osobního prospěchu, jmenoval svého zetě, bývalého jezuitu a pátera vyklouze

"profesorem Internacionály a donutil ubohé dělníky, aby se od něho nechali krmit tirádami o respektování vlastnictví a jinými hloupostmi buržoazní politické ekonomie" (Cafierův dopis)^[cc],

načež se nechal koupit kapitalisty, které zneklidňoval rozvoj Internacionály v Neapoli. Na jejich rozkaz zavlekl do beznadějné stávky neapolské kožešnické dělníky. Když byl uvržen do vězení s třemi jinými členy, přisvojil si částku 300 franků, kterou sekce poslala na vydržování čtyř vězňů. Pro tyto hrdinské kousky byl vyloučen ze sekce, která existovala až do násilného rozpuštění (20. srpna 1871). Když však Aliance unikla spárům policie, využila této okolnosti, aby zaujala místo Internacionály. Při odesílání výše citované oficiální zprávy protestoval Carmelo Palladino 13. listopadu 1871 proti londýnské konferenci týmiž výrazy a týmiž argumenty, které nacházíme v sonvilierském oběžníku z předchozího dne.

V listopadu 1871 se v Miláně vytvořila sekce složená z různých živlů.^[340] Byli v ní dělníci, hlavně strojírenští, které přivedl Cuno, vedle studentů, novinářů z různých plátků a příručích, kteří byli zcela pod vlivem Aliance. Cuno byl pro svůj pangermánský původ {408} z jejich mystérií vyloučen; ale přesvědčil se, že se po pouti do Locarna, tohoto Říma Aliance, tito mladí měšťáci ustavili v sekci tajné společnosti. Brzy nato (v únoru 1872) byl Cuno zatčen a vypovězen italskou policií; díky této pomoci shůry měla Aliance volné ruce a pomaloučku si milánskou sekci Internacionály omotala kolem prstu.

8. listopadu 1871 byla v Turínu založena Dělnická federace^[64]; požádala generální radu o přijetí do Internacionály. Její tajemník Carlo Terzaghi napsal doslova: "Attendiamo i vostri ordini" - čekáme na vaše rozkazy. Na důkaz toho, že v Itálii musela Internacionála projít od svého zrodu byrokratickými instancemi Aliance, oznamuje, že

"rada obdrží Bakuninovým prostřednictvím dopis od dělnického sdružení v Ravenně, které se prohlašuje za sekci Internacionály".

4. prosince oznamuje Carlo Terzaghi generální radě, že Dělnická federace se rozštěpila, poněvadž většina v ní byla mazzinistická, a menšina že se ustavila v sekci nazvanou Osvobození proletáře. Využívá této příležitosti, aby od generální rady požadoval peníze pro svůj list "Il Proletario". K povinnostem generální rady nepatřilo starat se o potřeby tisku; v Londýně však existoval výbor, který se zabýval shromažďováním určitého fondu pro pomoc tisku Internacionály. Tento výbor se právě chystal poslat výpomoc ve výši 150 franků, když "Gazzettino Rosa" oznámila, že turínská sekce se otevřeně postavila na stranu Jurské federace a usnesla se vyslat jednoho delegáta na všeobecný kongres svolaný Jurskou federací. O dva měsíce nato se Terzaghi chlubil Regisovi, že prosadil toto usnesení, když dostal v Locarnu osobně Bakuninovy instrukce. Vzhledem k tomuto nepřátelskému postoji vůči Internacionále výbor peníze neodeslal.

Ačkoli Terzaghi byl v Turíně pravou rukou Aliance, skutečným papežským legátem tam byl jistý Jacobi, údajně polský lékař. Aby vysvětlil svou nenávist vůči domnělému pangermanismu generální rady, obvinil ji tento aliančnický doktor

"z nedbalosti a nečinnosti v době francouzsko-pruské války; jí prý je třeba připsat na vrub pád Komuny, protože nedovedla využít své obrovské moci k podpoře hnutí v Paříži; její germanofilské tendence bijí do očí, uvážíme-li, že {409} před hradbami Paříže stálo v německé armádě 40 000 členů Internacionály"(!) "a generální rada nedovedla nebo nechtěla využít svého vlivu a nezabránila, aby se pokračovalo ve válce" (!! - Regisova zpráva generální radě z 1. března 1872).^[341]

Generální radu si spletl s výborem pro tisk a obvinil ji, že "se řídí teorií zkorumpovaných a korupčních vlád", neboť odmítla aliančníkovi Terzaghimu 150 franků. Na důkaz, že tato stížnost vyvěrá z hloubi duše Aliance, předsevzal si Guillaume opakovat ji na kongresu v Haagu.

Zatímco Terzaghi ve svém listě před veřejností tloukl na antiautoritářský buben Aliance, psal potají generální radě, aby autoritářský odmítla přijmout příspěvky turínské Dělnické federace, a žádal ji, aby podle všech pravidel vyloučila novináře Beghèlliho, který vůbec nebyl členem Internacionály. Týž Terzaghi, "dobrý přítel (amicone) turínského policejního prefekta, který jej zvával na sklenku vermutu, kdykoli jej potkal" (oficiální zpráva turínské federální rady z 5. dubna 1872), ohlásil na veřejném shromáždění, že tam je přítomen emigrant Regis, kterého do Turína poslala generální rada. Na toto oznámení začala policie ihned po Regisovi pátrat, a jen s pomocí sekce se mu podařilo přejít hranice.

Svou aliančnickou misi v Turíně dokončil Terzaghi takto: Když proti němu byla vznesena vážná obvinění, "vyhrožoval, že spálí knihy sekce, nebude-li opět zvolen tajemníkem, bude-li se sekce chtít vymknout jeho vůli a autoritě nebo bude-li mu chtít udělit důtku. Ve všech těchto případech by se pomstil, neboť by se stal agentem policie (questurino)" (citovaná zpráva turínské federální rady). Terzaghi dobře věděl, proč chtěl sekci zastrašit. Ve funkci pokladníka a tajemníka udělal svými aliančnickými zpronevěrami pořádnou díru do pokladny. Přes výslovný zákaz rady si přidělil odškodné ve výši 90 franků; do knih zanášel jako placené částky, které placeny nebyly a které z pokladny zmizely; v pokladní zprávě, kterou sám sestavil, uváděl pokladní hotovost 56 franků, které nikde nebyly k nalezení a které odmítl nahradit, právě tak jako 200 příspěvkových známek, jež obdržel od generální rady. Valné shromáždění jej jednomyslně vyhnalo (scacció) (výše citovaná zpráva). Aliance, která vždycky respektuje autonomii sekcí, {410} toto vyloučení potvrdila tak, že okamžitě dala Terzaghiho zvolit za čestného člena sekce ve Florencii a později za delegáta této sekce na konferenci v Rimini.

Za několik dnů v dopise z 10. března vysvětluje Terzaghi generální radě své vyloučení takto: rezignoval na členství a funkci tajemníka v této sekci ničemů a špiclů (canaglia et mardoccheria), poněvadž "se skládala z vládních agentů a mazziniovců" a protože se pokoušeli udělit mu důtku "víte zač? - za to, že jsem hlásal válku kapitálu!" (kterou vedl v pokladně sekce). Smyslem dopisu bylo dokázat generální radě, že byla podivným způsobem uvedena v omyl, pokud jde o charakter dobráka Terzaghiho, který si nepřeje nic jiného než být jejím pokorným služebníkem. Nebo snad "neprohlašoval vždycky, že k tomu, aby byl někdo členem Internacionály, musí platit příspěvky generální radě" - na rozdíl od tajných příkazů Aliance?

"Když jsme se přidali ke sjezdu Jurské federace, nebylo to proto, abychom vám vypověděli válku, drazí přátelé, prostě jsme se dali strhnout proudem; našim cílem bylo přispět v konfliktu slovem smíru. Pokud jde o centralizaci sekcí, aniž by se jim ovšem vzala určitá autonomie, shledávám ji velice užitečnou." - "Doufám, že velká rada odmítne přijmout mazziniovskou Dělnickou federaci; buďte ujištěni, že se nikdo neodváží obvinit vás z autoritářství; přejímám za to veškerou odpovědnost. ...Kdyby to bylo možné, rád bych dostal úplný životopis Karla Marxe; v Itálii ještě žádný autentický nemáme a já bych chtěl být první, komu by se dostalo té cti."

A co znamená všechno toto patolízalství?

"Ne pro sebe, ale pro věc a proto, abych nemusel vyklidit místo svým četným nepřátelům a mohl jim ukázat, že Internacionála je semknutá, vás snažně prosím, je-li ještě čas, abyste mi schválili výpomoc 150 franků, na které se velká rada usnesla."

Jsa si jist svou beztrestností, znemožnil se Terzaghi ve Florencii svými novými kousky zřejmě natolik, že dokonce i Fascio Operaio^[dd] bylo nuceno jej dezavuovat. Doufejme, že jurský výbor bude umět lépe ocenit jeho služby.

Jestliže v Terzaghim našla Aliance svého pravého představitele, pak své pravé působiště nalezla v Romagni. Založila si tam skupinu takzvaných sekcí Internacionály, jejichž první směrnicí {411} bylo nevázat se všeobecnými stanovami, neohlásit své založení a neplatit příspěvky generální radě. Byly to opravdu autonomní sekce. Přijaly název Fascio Operaio a sloužily za centrum různých dělnických spolků. Jejich první sjezd, který se konal 17. března 1872 v Boloni, na otázku:

"Má být Fascio Operaio ve všeobecném zájmu a k zajištění úplné autonomie podřízen generálnímu výboru v Londýně, nebo jurskému výboru, nebo má zůstat nezávislý a udržovat spojení s oběma výbory?"

odpověděl tímto usnesením:

"Sjezd uznává generální výbor v Londýně a jurský výbor jen jako korespondenční a statistická byra a pověřuje konzulát boloňského kraje, aby s nimi vešel ve styk a podal o tom zprávu sekcím."

Fascio Operaio se dopustil značného nedopatření, když odhalil před nezasvěcenými tajemnou existenci tajného centra Aliance. Jurský výbor byl nucen svou tajnou existenci veřejně popřít. - Pokud jde o generální radu, konzulát v Boloni jí nikdy nedal o sobě ani vědět.

Jakmile se Aliance dověděla o svolání kongresu do Haagu, uvedla na scénu svůj Fascio Operaio, který ve jménu své autonomní autority či autoritativní autonomie uzurpoval titul italské federace a na 5. srpna svolal konferenci do Rimini. Z 21 sekcí, které byly na konferenci zastoupeny, jediná neapolská náležela k Internacionále, kdežto ani jedna ze skutečně aktivních sekcí Internacionály, dokonce ani milánská na ní zastoupena nebyla. Tato konference odhalila plán válečného tažení Aliance v následující rezoluci^[342]:

"Vzhledem k tomu, že londýnská konference (v září 1871) se pokusila vnutit svou IX. rezolucí celému Mezinárodnímu dělnickému sdružení autoritářskou doktrínu, jež je doktrínou německé komunistické strany,

že generální rada je toho původcem a zastáncem;

že doktrína autoritářských komunistů neguje revoluční cítění italského proletariátu;

že generální rada použila nejhanebnějších prostředků, jako jsou pomluvy a mystifikace, jedině proto, aby podřídila celé Mezinárodní sdružení jednotě podle své speciální autoritářské komunistické doktríny;

že generální rada dovršila míru svých hanebností důvěrným oběžníkem datovaným v Londýně 5. března 1872, v němž pokračuje v pomlouvání a klamání a prozrazuje, jak baží po autoritě, zejména těmito dvěma pozoruhodnými místy:

{412} "Těžko by se plnila usnesení bez ,morální' autority, když chybí jakákoli jiná dobrovolně uznávaná autorita" (,Důvěrný oběžník", str. 27^[ee]);

"Generální rada hodlá na příštím kongresu požádat, aby byla vyšetřena činnost tito tajné organizace a jejích iniciátorů v některých zemích, například ve Spanžlskw (str. 31^[ff]);

že reakční duch generální rady pobouřil revoluění cítění Belgičanů, Francouzů, Španělů, Slovanů, Italů a části Švýcarska a že vyvolal návrh na zrušení rady a na reformu všeobecných stanov;

že generální rada nikoli bezdůvodně svolala všeobecný kongres do Haagu, který je od těchto revolučních zemí nejvíce vzdálen;

z těchto důvodů

prohlašuje konference slavnostně před všemi dělníky na světě, že od této chvíle přestává být italská federace Mezinárodního dělnického sdružení solidární s londýnskou generální radou, potvrzuje však zároveň svou ekonomickou solidaritu se všemi dělníky a všem sekcím, jež nesdílejí autoritářské zásady generální rady, navrhuje, aby 2. září 1872 poslaly své zástupce nikoli do Haagu, nýbrž do Neuchâtelu (Švýcarsko), kde bude toho dne zahájen antiautoritářský všeobecný kongres.

Rimini 6. srpna 1872. Za konferenci: Carlo Cafiero, předseda, Andrea Costa, tajemník."

Pokus dosadit místo Internacionály Fascio Operaio na celé čáře ztroskotal. Dokonce ani španělská federální rada, obyčejná filiálka Aliance, se neodvážila předložit španělským členům Internacionály riminskou rezoluci k hlasování. Aliance tedy napravila svou chybu a vydala se na kongres do Haagu, ale zároveň svolala svůj antiautoritářský kongres do Saint-Imier.

Itálie se stala zaslíbenou zemí Aliance jen díky neobyčejné přízni osudu. Papež Michail nám odhaluje toto tajemství v dopise Moroví ("Doklady", čís. 3):

"V Itálii je něco, co chybí ostatním zemím: ohnivá, energická mládež bez jakéhokoli postavení, bez kariéry, bez východiska, která přes svůj buržoazní původ není morálně a intelektuálně vyčerpaná jako buržoazní mládež v jiných zemích. Dnes se střemhlav vrhá do revolučního socialismu s celým naším programem, s programem Aliance; Mazzini, náš geniální (sic) a mocný odpůrce, je mrtev, mazziniovská strana je úplně dezorganizovaná a Garibaldi se nechává stále víc strhávat touto mládeží, která nese jeho jméno, avšak jde, ba běží mnohem dále než on.^[gg]

{413} Svatý otec má pravdu. Aliance v Itálii není "dělnickým svazem", nýbrž sebrankou deklasovaných elementů. Všechny tyto údajné sekce Internacionály v Itálii jsou vedeny advokáty bez klientely, lékaři bez pacientů a bez vědomostí, studenty biliáru, obchodními cestujícími a jinými obchodními zaměstnanci a hlavně žurnalisty různých plátků s víceméně pochybnou pověstí. Itálie je jediná země, kde tisk Internacionály - nebo takzvaný tisk Inter-nacionály - má figarovský ráz. Stačí podívat se jen na rukopis tajemníků těchto domnělých sekcí a zjistíme, že je vždycky obchodnický nebo prozrazuje vypsanou ruku. Tím, že se takto Aliance zmocnila všech oficiálních funkcí v sekcích, dosáhla toho, že italští dělníci, kdykoli by chtěli navázat styk mezi sebou nebo s jinými radami Internacionály, jsou odkázáni na prostřednictví deklasovaných aliančníků, kteří v Internacionále nalezli "kariéru" i "východisko".

{414} VI
Aliance ve Francii

Ve Francii sice nebylo členů mnoho, ale byli velmi horliví. V Lyonu řídili Alianci Albert Richard a Gaspard Blanc, v Marseille Bastelica, všichni tři aktivní spolupracovníci listů redigovaných Guillaumem. Jejich zásluhou se také Alianci v září 1870 podařilo dezorganizovat lyonské hnutí, které pro ni mělo význam pouze potud, že umožnilo Bakuninovi vydat navěky památný dekret o zrušení státu. - Činnost Aliance po porážce lyonského povstání je výstižně charakterizována v následujícím úryvku z jednoho Bastelicova dopisu (Marseille 13. prosince 1870):

"Naše reálná síla mezi dělnictvem je nesmírná, ale naše sekce se od posledních perzekucí ještě nezreorganizovala. Netroufáme si to udělat z obav, aby v nepřítomnosti vůdců se lidé nedali zkorumpovat. Vyčkáváme."

Skutečnost, že Bastelica byl zařazen do pochodového pluku a mohl být každým okamžikem z Marseille odvelen, byla tedy pro něho dostatečným důvodem, aby brzdil reorganizaci Internacionály; tak nepostradatelná byla pro její autonomii přítomnost vůdců Aliance. - Nejvýraznějším úspěchem Aliance bylo, že v očích lyonských a marseillských dělníků zdiskreditovala Internacionálu, za jejíhož představitele se jako vždy a všude vydávala.

Jak skončili Richard a Blanc, je známo. Na podzim roku 1870 se objevili v Londýně a pokoušeli se získat mezi francouzskými uprchlíky spojence pro bonapartovskou restauraci. V lednu 1872 vydali brožuru: "Císařství a nová Francie. Výzva lidu a mládeže k francouzskému svědomí" od Alberta Richarda a Gasparda Blanca, Brusel 1872.

S obvyklou skromností šarlatánů Aliance se takto vychvalují:

"My, kdo jsme vytvořili velkou armádu francouzského proletariátu..., my, nejvlivnější vůdcové Internacionály ve Francii..., my jsme naštěstí nebyli postříleni a jsme zde, abychom před nimi (ctižádostivými parlamentními řečníky, vypaseným {415} republikány, domnělými demokraty všeho ražení) vztyčili prapor, pod jehož záštitou bojujeme, a aby užaslá Evropa uslyšela přes pomluvy, přes hrozby, přes útoky všeho druhu, které nás čekají, náš výkřik, který tryská z hloubi našeho svědomí a který se záhy rozezní v srdcích všech Francouzů: AŤ ŽIJE CÍSAŘ!"

Nebudeme tu zkoumat, zda tito dva aliančníci, kteří se pocísařštili v důsledku "přirozeného vývoje svých idejí", jsou skutečně obyčejní "darebáci", jak to o nich řekl jejich starý přítel Guillaume v Haagu, nebo zda je papež aliančníků pověřil zvláštním posláním vstoupit do řad bonapartovských agentů. V dokumentech ruské Aliance, jež podle tajných stanov odhalí tajemství všech tajemství této tajemné společnosti a z nichž uvedeme dále některé úryvky, stojí výslovně, že mezinárodní bratři musejí pronikat všude a mohou dokonce obdržet příkaz vstoupit do služeb policie. Holdování těchto dvou bratrů jejich rolnickému císaři si v ničem nezadá s Bakuninovým holdováním rolnickému caru v roce 1862.

V těch francouzských městech, kam příslušníci Aliance nepronikli, se Internacionála po pádu Komuny rychle rozvíjela. Tajemník pro Francii^[hh] mohl na haagském kongresu oznámit, že byla organizována ve více než třiceti departementech. Oba hlavní ko-respondenti Aliance pro Francii, Benoit Malon a Jules Guesde (jenž je podepsán na sonvilierském oběžníku), kteří o rychlém rozvoji našeho Sdružení věděli, pokusili se je dezorganizovat ve prospěch Aliance. Když jejich dopisy neměly žádoucí efekt, byli vysláni emisaři, mezi nimi také jistý Rus jménem Mečnikov; ani jejich úsilí však k ničemu nevedlo. Tíž lidé, kteří se nestyděli obvinit generální radu, že brání dělníkům,

"aby se mohli v každé zemi organizovat svobodně a spontánně, jak to vyhovuje jejich duchu a zvláštním zvyklostem" (Guesdův dopis z 22. záři 1872)^[344],

říkali dělníkům, jakmile se organizovali svobodně, spontánně atd., ale v naprostém souladu s generální radou, že Němci v radě je utlačují a že mimo jejich ortodoxní antiautoritářskou církev není spasení. Francouzští dělníci, kteří pociťovali jen útisk versailleských, posílali tyto dopisy generální radě s dotazem, co to všechno má znamenat.

{416} Touto svou činností ve Francii dokazuje Aliance nejlépe, že jakmile ztratila naději na ovládnutí Internacionály, zahájila proti ní boj. Každou sekci, která se jí nepodvolila, považovala za nepřítele, a to za ještě většího než buržoazii. Kdo není pro nás, je proti nám, to je pravidlo, které Aliance otevřeně přiznává ve svých ruských manifestech. Úspěch celého hnutí je pro ni neštěstím, jestliže si toto hnutí nenavleče její sektářský chomout. A právě ve chvíli, kdy francouzská dělnická třída potřebovala především nějakou organizaci, přichází Aliance na pomoc Thiersovi a statkářské sněmovně a vypovídá válku Internacionále.

Nyní se podívejme, kdo byli agenti Aliance v jejím tažení ve prospěch versailleských.

V Montpellier byl důvěrníkem pana Guesda jakýsi Paul Brousse^[ii], studující medicíny, jenž se pokoušel dělat Alianci propagandu v celém Héraultu, kde Guesde redigoval list "Les Droits de 1'Homme"^[346]. Krátce před haagským kongresem, když se členové Internacionály z jihu domluvili, že uspořádají sbírku, aby mohli vyslat společného delegáta na kongres, pokusil se Brousse přemluvit sekci v Montpellier, aby podíl, který na ni připadal, nezaplatila a aby se nevyslovila, dokud kongres nerozhodne o sporných otázkách. Jižní výbor, sekce v Montpellier, se usnesl požadovat na kongresu Broussovo vyloučení z Internacionály, protože se dopustil "nepoctivého jednání tím, že chtěl vyprovokovat rozkol v sekci". Jeho přítel Guesde oznámil tento autoritářský atentát na Brousse v korespondenci zaslané v říjnu z Říma listu "Liberté"^[302] do Bruselu a jako iniciátora uvedl plným jménem Calase z Montpellier, kdežto Brousse označil pouze iniciálami. Policie, upozorněná tímto udáním, Calase střežila a bezprostředně poté zachytila na poště Serraillierův dopis Calasovi, v němž se mluvilo mnoho o Dentrayguesovi z Toulouse. 24. prosince byl Dentraygues zatčen.

V Narbonne byli nejaktivnějšími pomocníky Aliance Gondrès, označený jako špicl, Bacave, který v Narbonne a v Perpignanu působil jako policejní agent, a de Saint-Martin, advokát a Malonův korespondent. Pan de Saint-Martin se v roce 1866 ucházel {417} o místo v ministerstvu císařského domu a krásných umění. Když byl v roce 1869 odsouzen k pokutě 800 franků pro tiskový delikt, republikáni se složili, aby mu ji uhradili; jenže Saint-Martin, místo aby zaplatil pokutu, popřál si malý výlet do Paříže na útraty dělníků, kteří, aby se vyhnuli skandálu, museli uspořádat sbírku znovu. Hned po květnových dnech roku 1871 žádal týž Saint-Martin versailleskou vládu o místo podprefekta.

Další agent Aliance: v listopadu 1871 napsal Calas Serraillierovi:

"Můžete počítat s naprostou oddaností občana Ábela Bousqueta sociální věci; je ...předsedou socialistického výboru v Béziers."

Dva dni nato, 13. listopadu, obdržel Serraillier následující prohlášení:

"Jsouce přesvědčeni... že bylo zneužito důvěry našeho společného přítele, občana Calase, takže uvěřil panu Bousquetovi, předsedovi volebního výboru v Béziers, jenž není takové důvěry ani v nejmenším hoden, neboť jmenovaný Bousquet je sekretářem hlavního policejního komisaře v Béziers... ve shodě s občanem Calasem, jenž poznal, že se stal obětí omylu, prosíme občana Serrailliera, aby poslední dopis, který dostal od občana Calase, nebral v úvahu; mimoto jej prosíme, je-li to možné, aby dal pana Bousqueta z Internacionály vyškrtnout. Z pověření socialistické demokracie v Béziers a Pézenas" (následují podpisy).

Serraillier použil tohoto prohlášení a odhalil v toulouské "Emancipation" (19. prosince 1871) pana Bousqueta jako agenta policie. - V dopise datovaném v Narbonne 24. července 1872 se říká, že pan Bousquet

"spojuje ve své osobě funkce vrchního strážmistra policie a cestujícího agenta ženevských rozkolníků".

Je tedy docela přirozené, že ho "Bulletin jurassien" z 10. listopadu 1872 obhajuje.^[214]

{418} VII
Aliance po haagském kongresu

Jak známo, na posledním zasedání haagského kongresu podalo čtrnáct delegátů menšiny protestní prohlášení proti přijatým usnesením. Menšinu tvořili tito delegáti: čtyři Španělé, pět Belgičanů, dva jurští, dva Holanďané a jeden Američan.

Když se jurští a Španělé v Bruselu dohodli s Belgičany o zásadách společného postupu proti nové generální radě, odjeli do Saint-Imier ve Švýcarsku na antiautoritářský kongres,^[211] který Aliance dala svolat svými akolyty z Rimini.

Tomuto kongresu předcházel sjezd Jurské federace, který odmítl haagská usnesení, zejména usnesení o vyloučení Bakunina a Guillauma; v důsledku toho tuto federaci generální rada suspendovala.

Na antiautoritářském kongresu byla Aliance zastoupena v plném počtu. Vedle Španělů a jurských byla zastoupena Itálie šesti delegáty, mezi nimiž byli Costa, Cafiero, Fanelli a sám Bakunin; dva delegáti si dělali nárok na zastupování "několika francouzských sekcí" a jeden zastupoval dvě americké sekce; dohromady to bylo patnáct "aliovaných". Kongres nabídl nakonec Bakuninovi "všechny záruky nestranného a seriózního rozsudku"; vládla na něm naprostá jednomyslnost. Tito lidé, z nichž nejméně polovina nebyli členové Internacionály, se povýšili na nejvyšší tribunál povolaný rozhodovat v poslední instanci o jednání všeobecného kongresu našeho Sdružení. Prohlásili, že absolutně odmítají všechna usnesení haagského kongresu a naprosto neuznávají pravomoc nové generální rady, jmenované haagským kongresem. Nakonec uzavřeli jménem svých federací, a aniž k tomu měli nějaký mandát, útočný a obranný spolek, "pakt o přátelství, solidaritě a vzájemné obraně"^[347] proti generální radě a všem, kdo uznávají haagská usnesení. {419} Definovali svůj abstencionistický anarchismus v následující rezoluci, přímém to odsouzení Pařížské komuny:

"Kongres prohlašuje, 1. že první povinností proletariátu je zničení každé politické moci; 2. že každá organizace takzvané prozatímní a revoluční politické moci, jež by měla toto zničení provést, nemůže být ničím jiným než novým klamem a byla by pro proletariát stejně nebezpečná jako všechny dnes existující vlády."

Konečně bylo usneseno vyzvat autonomistické federace, aby se k novému paktu připojily, a za šest měsíců konat druhý antiautoritářský kongres.

Rozkol v Internacionále byl tedy vyhlášen. Jurský výbor se od této chvíle otevřeně ujal věcí odštěpenců. Z Internacionály šla za ním pouze ta část, kterou tvořila stará veřejná Aliance, obnovená a sloužící za masku a nástroj tajné Alianci.

Po svém návratu do Španělska uveřejnili čtyři Aymonovi synové španělské Internacionály manifest, který oplýval pomluvami haagského kongresu a chválou kongresu v Saint-Imier. Federální rada vzala tento hanopis pod svůj patronát a z příkazu švýcarského centra svolala na 25. prosince 1872 do Córdoby španělský sjezd, který se měl konat až v dubnu 1873. Švýcarské centrum si opět pospíšilo pochlubit se všem, jaké podřízené postavení tato rada vůči němu zaujímá: jurský výbor obešel španělskou radu a rozeslal rezoluce ze Saint-Imier všem místním španělským federacím.

Na sjezdu v Córdobě bylo ze 101 federací (oficiální číslo udávané federální radou) zastoupeno pouze 36; byl to tedy vysloveně menšinový sjezd. Nově vytvořené federace byly zastoupeny mnoha delegáty; z Alcoy jich tam bylo šest, přičemž tato federace nikdy dříve na žádném španělském sjezdu zastoupena nebyla; neexistovala dokonce ještě ani za haagského kongresu, poněvadž nepřispěla na španělskou delegaci ani jediným hlasem, ani jediným haléřem. Nápadná byla nepřítomnost takových důležitých a aktivních federací, jako je Gracia (500 členů), Badalona (500 členů), Sabadell (125 členů), Sans (1061 členů). V seznamu čtyřiceti osmi delegátů nalézáme jména čtrnácti notoricky známých členů Aliance, a z těch deset zastupovalo federace, jejichž členy nebyli a v kterých nebyli pravděpodobně známi. Aliance, jistá si svou uměle vytvořenou většinou, {420} dělala si na tomto sjezdu, co chtěla. Stanovy španělské federace vypracované ve Valencii a schválené v Zaragoze byly zvráceny, Španělská federace zbavena vedení a její federální rada nahrazena pouhou komisí pro korespondenci a statistiku, které nebylo ani svěřeno odvádění příspěvků španělských organizací generální radě; došlo tu konečně k roztržce s Internacionálou tím, že byla odmítnuta haagská usnesení a přijat saint-imierský pakt. Anarchie to přivedla tak daleko, že příští všeobecný kongres byl předem odmítnut a nahrazen novým antiautoritářským kongresem

"pro připad, že by neobnovil důstojnost a nezávislost Internacionály a neodmítl uznat haagský kongres".

V Haagu se Aliance snažila vynutit pomocí španělského imperativního mandátu takový způsob hlasování, jaký jí v tom okamžiku nejlépe vyhovoval; v Córdobě už jde tak daleko, že na devět měsíců dopředu předpisuje příštímu všeobecnému kongresu, jaká usnesení má přijmout. Přiznejme si, že dál už se to s autonomií sekcí a federací hnát nedá.

Haagský kongres tím, že vyloučil z Internacionály Alianci a její vůdce, dodal španělskému hnutí bojujícímu proti Alianci nových sil. Novou madridskou federaci podporovaly v kampani, kterou zahájila, federace v Zaragoze, Vitorii, Alcalá de Henares, Grácii, Léridě, Denii, Pont de Vilumara, Toledu, Valencii, nová federace v Cádizu atd. V oběžníku federální rady, jímž se svolával sjezd do Córdoby, se požadovalo, aby tento sjezd vystupoval jako soudce nad usneseními všeobecného kongresu v Haagu. To bylo jasné porušení nejen všeobecných stanov, ale také národních španělských stanov,^[348] v jejichž článku 13 se říká:

"Federální rada bude provádět a zajistí provádění rezolucí národních sjezdů a mezinárodních kongresů."

Nová madridská federace odpověděla oběžníkem adresovaným ostatním místním federacím, v němž prohlašovala, že tímto činem se federální rada postavila mimo Internacionálu, a žádala je, aby ji nahradili novou prozatímní radou, jejímž úkolem by bylo přísně dodržovat stanovy, a ne pasivně se podvolovat příkazům Aliance. Tento návrh byl přijat; byla jmenována nová federální rada se sídlem ve Valencii. Ve svém prvním oběžníku (z 2. února 1873) {421} se prohlašuje za "věrného strážce stanov Internacionály vypracovaných a schválených na mezinárodních kongresech a národních sjezdech" a energicky protestuje proti těm, kdo chtějí zasít "anarchii do řad Internacionály, anarchii před revolucí, odzbrojení před vítězstvím! Jaká radost pro buržoazii!"^[349]

Zároveň se Španěly konali svůj sjezd Belgičané a rovněž odmítli haagská usnesení. Generální rada jim stejně jako španělským odštěpencům odpověděla rezolucí z 26. ledna 1873,^[jj] v níž říká, že "všechny společnosti a osoby, jež se zdráhají uznávat kongresová usnesení nebo vědomě zanedbávají povinnosti ukládané jim všeobecnými stanovami a organizačním řádem, se samy stavějí mimo Mezinárodní dělnické sdružení a přestávají být jeho členy". 30. května doplnila toto prohlášení následující rezolucí:^[kk]

"Vzhledem k tomu, že sjezd Belgické federace, který se konal 25. a 26. prosince 1872 v Bruselu, se usnesl prohlásit usnesení 5. všeobecného kongresu za neplatná;

že sjezd části Španělské federace, který se konal v Córdobě od 25. prosince [1872] do 2. ledna 1873, se usnesl neuznávat usnesení 5. všeobecného kongresu a přijmout usnesení shromáždění zaměřeného proti Internacionále;

že se shromáždění v Londýně 26. ledna 1873 usneslo odmítnout rozhodnutí 5. všeobecného kongresu;

prohlašuje generální rada Mezinárodního dělnického sdružení řídíc se stanovami a organizačním řádem a v souladu se svým usnesením z 26. ledna 1873:

Všechny národní nebo místní federace, sekce a jednotlivci, kteří se zúčastnili zmíněných sjezdů a shromáždění v Bruselu, Córdobě a Londýně nebo kteří uznávají jejich usnesení, se sami postavili mimo Mezinárodni dělnické sdruženi a přestali být jeho členy. "

Současně generální rada prohlásila znovu, že "žádná národní italská federace Internacionály neexistuje, poněvadž žádná organizace s nárokem na tento název nesplnila nikdy ani jednu z podmínek pro přidružení a přijetí předepsaných stanovami a organizačním řádem; přesto jsou v různých částech Itálie sekce, které jsou {422} v řádných vztazích s generální radou a udržují s ní spojení."^[ll]

Členové Jurské federace svolali na 27. a 28. dubna nový sjezd do Neuchâtelu. Bylo na něm přítomno devatenáct delegátů z deseti švýcarských sekcí a z jedné údajné sekce v Alsasku; dvě švýcarské a jedna francouzská sekce delegáty neposlaly. Jurská federace mohla tedy tvrdit, že má ve Švýcarsku dvanáct sekcí. Delegát z Moutier však prohlásil, že přijel jen proto, aby se vyslovil pro smíření s Internacionálou, a že má imperativní mandát, který mu zakazuje podílet se na práci sjezdu. Moutier se fakticky od Jurské federace odtrhlo po kongresu v Saint-Imier. Zbývá jedenáct sekcí. Fakt, že zpráva výboru se úzkostlivě zdržuje uvést sebemenší údaj o jejich vnitřní situaci a o jejich síle, nás opravňuje k předpokladu, že nemají o nic více životaschopnosti než v době sjezdu v Sonvilier. Náhradou za to předvádí zpráva šiky zahraničních bojových sil Jurské federace, spojence, které Aliance získala po kongresu v Haagu; podle této zprávy jsou to skoro všechny federace Internacionály:

"Itálie" - jenže jsme viděli, že žádná italská federace neexistuje.

"Španělsko" - ačkoli většina členů španělské Internacionály přešla do odštěpeneckého tábora, viděli jsme právě, že Španělská federace existuje i nadále a udržuje pravidelné spojení s generální radou.

"Francie, pokud je seriózně organizovaná" - tj. "francouzská sekce", která se omluvila sjezdu v Neuchâtelu za to, že nevyslala svého delegáta. Budeme se mít na pozoru, abychom před Jurskou federací neodhalili to, co je ve Francii ještě "seriózně organizováno" přes nedávné perzekuce, jež dostatečně ukázaly, na čí straně byla seriózní organizace, a při nichž jako vždy zůstalo pečlivě ušetřeno těch několik aliančníků, kteří ve Francii jsou.

"Celá Belgie" - sedla na vějičku Alianci, jejíž zásady ani zdaleka nesdílí.

"Holandsko vyjma jedné sekce" - to jest dvě holandské sekce se připojily nikoli k paktu ze Saint-Imier, nýbrž k protiseparatistickému prohlášení haagské menšiny.

"Anglie kromě několika rozkolníků!" - "Rozkolníci", tj. {422} obrovská většina členů anglické Internacionály, uspořádali prvního a druhého června v Manchesteru svůj sjezd, na němž bylo přítomno dvacet šest delegátů zastupujících dvacet tři sekce^[350]; "Anglie" jurských naproti tomu nemá ani sekce, ani federální radu, a tím méně sjezd.

"Amerika kromě několika rozkolníků!" Americká federace Internacionály existuje a působí regulérně v naprosté shodě s generální radou; má svou federální radu a koná své sjezdy. "Amerika" jurského výboru jsou pouze měšťáci spekulující s volnou láskou, papírovými penězi, s místy ve vládních úřadech a s korupcí, reprezentovaní na kongresu v Haagu panem Westem tak dobře, že ani jurští delegáti se pro něj neodvážili vyslovit nebo pro něj hlasovat.

"Slované" - tj. "slovanská sekce v Curychu", která jako vždy představuje celou rasu. Poláci, Rusové, rakouští a uherští Slované v Internacionále, všechno otevření nepřátelé odštěpenců, asi nic neznamenají.

Tak to jsou spojenci Aliance. Jestliže jedenáct jurských sekcí nemá reálnější existenci než většina těchto spojenců, má jejich výbor úplně pravdu, když o nich mlčí.

Je nápadné, že v tomto bitevním šiku Aliance chybí Švýcarsko. Toto opomenutí mělo své důvody. O měsíc později, 1. a 2. června, se konal v Oltenu všeobecný švýcarský dělnický sjezd k organizování odporu a stávek.^[351] Pět jurských tam kázalo evangelium absolutní autonomie sekcí; připravili tak sjezd o víc než polovinu času. Nakonec se přece jenom muselo přikročit k hlasování; jeho výsledkem bylo, že z osmdesáti delegátů pětasedmdesát hlasovalo proti pěti jurským, jimž nezbylo než opustit sál.

Přece se zdá, že Aliance na svých pokoutních koncilech neposuzuje své reálné síly s takovými iluzemi, jaké by ráda vyvolala u veřejnosti. Na témž sjezdu v Neuchâtelu dala odhlasovat následující rezoluci:

"Vzhledem k tomu, že všeobecný kongres Internacionály se podle znění všeobecných stanov schází pravoplatně každý rok a není třeba, aby jej svolávala generální rada, navrhuje Jurská federace všem federacím Internacionály, aby se sešly na všeobecném kongresu v pondělí 1. září v některém švýcarském městě."

{424}A aby se kongresu znemožnilo opakovat "neblahé omyly z Haagu", sejdou se delegáti Aliance a jejich spojenci už 28. srpna na antiautoritářském sjezdu. Z diskuse o tomto návrhu

"vyplývá, že pro nás bude všeobecným kongresem Internacionály jen ten kongres, který bude svolán přímo samými federacemi, a ne ten, který by se snad pokusila svolat domnělá generální rada v New Yorku".

Rozkol byl tedy doveden do krajních důsledků. Členové Internacionály půjdou na kongres, jehož svolání do některého švýcarského města podle jejího uvážení uložil generální radě předchozí kongres. Členové Aliance se svou obalamucenou družinou půjdou na kongres, který si v důsledku své autonomie svolají sami. Přejeme jim šťastnou cestu.

{425} VIII
Aliance v Rusku

1. Něčajevův proces

Činnost Aliance v Rusku nám odhalil politický proces známý jako "Něčajevův případ", který probíhal v červenci 1871 před soudním dvorem v Petrohradě. Bylo to poprvé, co se v Rusku přelíčení politického procesu konalo před porotou a veřejně. Všichni obžalovaní, přes osmdesát mužů a žen, pocházeli až na několik výjimek z řad studující mládeže. Od listopadu 1869 do července 1871 byli v kasematech Petropavlovské pevnosti v zajisťovací vazbě, na jejíž následky dva z nich zemřeli a několik dalších zešílelo. Vyšli odtud, aby vyslechli své odsouzení do sibiřských dolů, k nuceným pracím, do vězení na patnáct, dvanáct, deset, sedm let či dva roky; kdo byl veřejným soudem osvobozen, byl poslán do vyhnanství "administrativní cestou".

Dopustili se zločinu tím, že náleželi k tajné společnosti, která si přisvojila název Mezinárodní dělnické sdružení a do níž je přijal emisar mezinárodního revolučního výboru, který prý měl mandáty s razítkem Internacionály; tento emisar je svedl ke spáchání různých podvodů a některé z nich donutil, aby byli jeho spolupachteli při vraždě; tato vražda také přivedla policii na stopu tajné společnosti; ale jak už to bývá, emisar uprchl. Při vyšetřování projevila policie takovou jasnozřivost, že by to nasvědčovalo podrobnému udání. V celé této záležitosti je úloha emisara velmi podezřelá. Byl jím Něčajev, který měl plnou moc tohoto znění:

"Majitel tohoto osvědčení je jedním z plnomocných zástupců ruské odbočky Světové revoluční Aliance. - čís. 2771."

Na tomto osvědčení je 1. francouzské razítko: "Evropská {426} revoluční Aliance. Generální výbor"; 2. datum 12. května 1869; 3. podpis: Michail Bakunin.^[mm]

Na fiskální opatření, která měla znemožnit nemajetným mladým lidem přístup na vysoké školy, a na disciplinární ustanovení směřující k tomu, aby tito mladí lidé byli vydáni na milost a nemilost policejním agentům, reagovali v roce 1861 studenti energickými a jednomyslnými protesty, které se ze studentských schůzí přenesly do ulic a přerostly v mohutné demonstrace. Petrohradská universita byla pak na určitou dobu uzavřena, studenti uvězněni nebo posláni do vyhnanství. Toto jednání vlády vehnalo mládež do tajných společností, což přirozeně skončilo tím, že mnoho jejich příslušníků putovalo do žaláře, do vyhnanství a na Sibiř. Jiní zase, aby nemajetným studentům opatřili prostředky k pokračování ve studiích, zakládali podpůrné pokladny. Nejserióznější z nich se rozhodli nezavdávat už vládě žádnou záminku k zákazu těchto pokladen, organizovaných tak, že k jejich správě stačily malé kroužky. Tyto řídící kroužky byly zároveň příležitostí k diskusi o politických a sociálních otázkách. Ruská studující mládež, jejíž převážnou většinu tvořili synové rolníků a jiných nemajetných lidí, byla do té míry prodchnuta socialistickými myšlenkami, že snila už o jejich okamžitém uskutečnění. Toto hnutí se ve školách šířilo den ode dne a vrhalo do ruské společnosti nemajetnou mládež vyšlou z prostého lidu, odchovanou a prodchnutou socialistickými idejemi. Teoretickou duší tohoto hnutí byl Černyševskij, který je nyní na Sibiři.^[353] A tehdy právě využil Něčajev prestiže Internacionály i zanícení mládeže a pokusil se přesvědčit studenty, že už není doba zaměstnávat se takovýmito maličkostmi, když existuje obrovská tajná společnost, která náleží k Internacionále, rozdmýchává plamen světové revoluce a je připravena k okamžité akci v Rusku. Podařilo se mu zaimponovat několika mladým lidem a strhnout je ke sprostým zločinům, které poskytly policii záminku k rozdrcení celého tohoto studentského hnutí, oficiálnímu Rusku tak nebezpečného.

V březnu 1869 přišel do Ženevy mladý Rus, který se pokoušel získat důvěru všech ruských emigrantů vydávaje se za delegáta {427} petrohradských studentů. Představoval se různými jmény. Někteří emigranti věděli zcela určitě, že z tohoto města nebyl vyslán žádný delegát; jiní po rozhovoru s domnělým delegátem nabyli dojmu, že to je špión. Nakonec prozradil své pravé jméno: Něčajev; vyprávěl, že uprchl z petrohradské pevnosti, kde byl vězněn jako jeden z hlavních iniciátorů nepokojů, jež propukly v lednu 1869 na vysokých školách v hlavním městě. Někteří emigranti si odpykali v této pevnosti delší vazbu a poznali ze zkušenosti, že je nemožné odtamtud uniknout; věděli tedy, že v tomto ohledu Něčajev lže; a poněvadž také v novinách a dopisech se jmény pronásledovaných studentů, které dostávali, nebyla o Něčajevovi ani zmínka, považovali jeho údajnou revoluční činnost za bajku. Jenže za Něčajeva se velmi halasně postavil Bakunin; všude o něm rozhlašoval, že to je "mimořádný vyslanec velké tajné organizace existující a působící v Rusku". Nato začali Bakunina snažně prosit, aby tomuto člověku nevyzrazoval jména svých známých, které by mohl zkompromitovat. Slíbil to a dokumenty z procesu nám ukáží, jak dodržel slovo.

V rozmluvě, o niž Něčajev požádal jednoho emigranta, byl nucen přiznat, že nebyl delegován žádnou tajnou organizací, ale že prý má soudruhy a známé, které chce organizovat; dodal, že je třeba se spojit se starými emigranty, aby bylo možné působit jejich jménem na mládež a zmocnit se jejich tiskárny a jejich peněz. O něco později vyšla Něčajevova a Bakuninova "Slova", adresovaná studentům.^[354] Něčajev v nich opakuje bajku o svém útěku a vybízí mládež, aby se oddala revolučnímu boji; Bakunin odhaluje ve studentských nepokojích "bořivého protistátního ducha..., který prýští přímo z hloubi života lidu";^[nn] blahopřeje "svým mladým bratrům k jejich revolučním snahám... Je tedy už blízký konec této hanebné říše všech Rusů!" Jeho anarchismus mu slouží jako záminka, aby mohl zbaběle zasadit ránu Polákům obviněním, že pracují

"jen pro obnovení svého historického státu" (!!) - "sní tedy o novém zotročení svého lidu", a kdyby se jim to podařilo, "stali by se právě tak našimi nepřáteli jako utlačovateli svého lidu. My s nimi budeme bojovat ve jménu sociální revoluce a svobody všech."

{428} Vida, Bakunin je zajedno s carem, že Polákům je třeba za každou cenu zabránit, aby si své záležitosti uspořádali podle svého. Za všech polských povstání obviňoval oficiální tisk polské povstalce vždycky z toho, že jsou "utlačovateli svého lidu". Jak dojemná shoda mezi orgány třetího oddělení^[oo] a arcianarchistou z Locarna!

Ruský lid, pokračuje Bakunin, je nyní v podobné situaci, jaká jej za cara Alexeje, otce Petra Velikého, dohnala k povstání. Tenkrát se mu postavil do čela zbojnický kozácký ataman Stěnka Razin a ukázal mu "cestu" ke "svobodě". Aby povstal teď, čeká lid už jen na nového Stěnku Razina; jenže tentokrát

"jej nahradí legie deklasované mládeže žijící už nyní životem lidu... Stěnka Razin stojí za ní, tentokrát ne jako osobní, ale jako kolektivní hrdina" (!) "a tím také neporazitelný. Je jím všechna ta nádherná mládež, nad níž už se vznáší jeho duch."

Aby mládež mohla s úspěchem sehrát úlohu kolektivního Stěnky Razina, musí se připravovat nevědomostí:

"A tak opusťte co nejdříve tento svět odsouzený k zániku. Opusťte jeho university, akademie a školy... jděte mezi lid" a staňte se "porodní babičkou jeho spontánního osvobození, sjednotiteli a organizátory jeho úsilí a všech lidových sil. V této chvíli se nestarejte o vědu, v jejímž jménu by vás chtěli spoutat a vyklestit... Takové je přesvědčení nejlepších lidí na Západě... Svět evropských a amerických dělníků vás volá k bratrskému spolku."

V tajných stanovách Aliance pro třetí stupeň stojí, že "zásady této organizace.... budou ještě přesněji objasněny v programu ruské socialistické demokracie".^[pp] A tady se začíná tento slib plnit. Kromě obvyklých anarchistických frází a šovinistické zášti vůči Polákům, kterou občan B. nikdy nedovedl skrýt, setkáváme se zde poprvé s tím, že oslavuje ruského zbojníka jako typ pravého revolucionáře a že ruské mládeži hlásá kult nevědomosti pod záminkou, že současná věda je pouze věda oficiální (cožpak si lze představit oficiální matematiku, fyziku nebo chemii?) a že to je mínění nejlepších lidí na Západě. Konečně v závěru své brožury namlouvá této mládeži, které on zakazuje dokonce i vědu bratří ignorantů^[355], že jí Internacionála nabízí jeho prostřednictvím spojenectví.

{429} Toto "Slovo" evangelia sehrálo velkou roli v Něčajevově spiknutí. Bylo tajemně předčítáno každému novicovi před jeho zasvěcením.

Současně s tímto "Slovem" (1869) byly vydány anonymní ruské publikace: 1. "Vytyčení revoluční otázky"; 2. "Principy revoluce" a 3. "Publikace společnosti ,Soud lidu' (,Narodnaja rasprava')", čís. 1, léto 1869, Moskva.^[356] - Všechny tyto spisy se tiskly v Ženevě, jak je patrné z toho, že jsou vysázeny stejnými typy jako ostatní ruské publikace ze Ženevy - tato skutečnost je ostatně známa všem ruským emigrantům -, což jim nebránilo poznamenat na první stránce: "Vytištěno v Rusku - Gedruckt in Russland", aby ruští studenti nabyli dojmu, že tajná společnost má rozsáhlé možnosti působit přímo v Rusku.

"Vytyčení revoluční otázky" prozrazuje na první pohled své autory. Jsou tam tytéž fráze a tytéž výrazy, kterých Bakunin a Něčajev použili ve svých "Slovech".

"Je třeba zničit nejen stát, nýbrž také státní a kabinetní revolucionáře. My samozřejmě jsme pro lid."

Bakunin, podle zákona anarchistické asimilace, splývá se studovanou mládeží:

"Sama vláda nám ukazuje cestu, kudy se my musíme dát, máme-li dosáhnout našeho cíle, tj. cíle lidu. Vyhání nás z universit, z akademií, ze škol. Děkujeme jí za to, že nás tím postavila na tak slavnou a pevnou půdu. Teď máme pevnou půdu pod nohama, teď můžeme jednat. A do čeho se dáme? Učit lid? To by bylo hloupé. Lid sám ví lépe než my, čeho je mu třeba"

- srovnejte s tajnými stanovami připisujícími masám "lidové instinkty" a zasvěceným "revoluční ideu".

"My musíme lid nikoli učit, ale burcovat." Dosud "se vždycky bouřil zbytečně, protože se bouřil roztříštěně... My mu můžeme poskytnout mimořádně významnou pomoc, můžeme mu poskytnout to, co mu vždycky chybělo, což bylo hlavní příčinou všech jeho porážek: jednotu všudypřítomného hnutí spojením jeho vlastních sil."

Jak vidíme, vystupuje tu doktrína Aliance, anarchie zdola, disciplína shora, v plné své kráse. Napřed "rozpoutání toho, čemu se dnes říká zlé vášně," vzpourou, jenže "je třeba, aby uprostřed lidové anarchie, která bude podstatou samého života a veškeré revoluční energie, měla jednota revoluční myšlenky a akce nějaký {430} orgán". A tímto orgánem bude ruská sekce světové Aliance, společnost Soud lidu.

Ale mládež Bakuninovi nestačí. Pod prapor své Aliance, ruské sekce, volá všechny zbojníky.

"Zbojnictví je jednou z nejčestnějších forem života ruského lidu. Zbojník, to je hrdina, ochránce, lidový mstitel; nesmiřitelný nepřítel státu a každého společenského a občanského řádu nastoleného státem; bojovník na život a na smrt proti celé civilizaci úředníků, aristokratů, popů a koruny... Kdo nechápe zbojnictví, nepochopí nic v dějinách ruského lidu. Kdo s ním nesympatizuje, nemůže sympatizovat s životem lidu a nemá srdce pro staleté a nezměrné utrpení lidu; patří do tábora nepřátel, do tábora přívrženců státu... Jen ve zbojnictví se projevuje životaschopnost, vášeň a síla lidu... Zbojník v Rusku je pravý a jediný revolucionář - revolucionář bez frází, bez rétoriky načerpané z knih, revolucionář neúnavný, nesmiřitelný a v akci nezkrotný, revolucionář lidový a sociální, a ne politický nebo třídní... Zbojníci rozptýlení po lesích, městech a vesnicích celého Ruska a zbojníci držení v nesčetných žalářích impéria tvoří jednotný a nedělitelný, pevně spjatý svět, svět ruské revoluce. V něm, pouze v něm existuje odedávna pravé revoluční spiknutí. Kdo chce v Rusku opravdu konspirovat, kdo chce lidovou revoluci, musí odejít do tohoto světa... Dejme se po cestě, kterou nám vytyčila vláda vyhánějící nás z akademií, universit a škol, vrhněme se, bratři, společně mezi lid, do lidového hnutí, do vzpoury zbojníků a rolníků a zachovávajíce mezi sebou věrné a pevné přátelství, spojme tato roztříštěná povstání mužiků" (rolníků) "v jedinou masu. Učiňme z nich lidovou revoluci, promyšlenou, ale nemilosrdnou."^[qq]

Ve druhém letáku, "Principy revoluce", je rozvinut příkaz, daný v tajných stanovách, jednat tak, aby "nezůstal... kámen na kameni". Všechno je třeba zničit, aby mohla být vytvořena "dokonalá amorfnost", neboť jakmile by zůstala zachována byť jen "jediná stará forma", stala by se "zárodkem", z něhož by se znovu rodily všechny ostatní staré sociální formy. Leták obviňuje politické revolucionáře, kteří tuto amorfnost neberou vážně, že klamou lid. Klade jim za vinu, že postavili

"nové šibenice a popraviště a popravovali na nich revoluční bratry, kteří {431} unikli krveprolití... Národy dosud opravdovou revoluci ještě neviděly... K opravdové revoluci není zapotřebí jednotlivců, kteří by stáli v čele davu a veleli mu, ale lidí přímo v davu nepozorovaně skrytých, kteří by svou přítomností nepozorovaně spojovali jeden dav s druhým a dodávali tak hnutí nepozorovaně jeden a týž směr, jednoho ducha a jeden charakter. Pouze tento smysl má přípravná tajná organizace a jenom k tomu je jí zapotřebí."

A zde se tedy před ruskou veřejností a policií odhaluje existence mezinárodních bratrů, tak pečlivě utajovaná na Západě. Dále se v letáku hlásá systematické vraždění a prohlašuje se, že pro lidi praktických revolučních činů jsou jakékoli úvahy o budoucnosti

"zločinem, protože brání čistému zničení a zdržují chod revoluce. Máme důvěru jen k těm, kdo svou oddanost revoluci dokazují skutky a nelekají se ani mučení, ani věznění, a odmítáme všechna slova, za nimiž vzápětí nenásledují činy. Bezúčelnou propagandu, která nestanoví přesně hodinu a místo, kde se má uskutečnit cíl revoluce, už nepotřebujeme. Naopak, překáží nám a napneme všechny síly, abychom ji zastavili... Všechny žvanily, kteří to nepochopí, umlčíme násilím."

Tyto hrozby byly míněny na adresu ruských emigrantů, kteří nesklonili hlavu před Bakuninovým papežstvím a které on nazval doktrináři.

"Přerušujeme styky s politickými emigranty, kteří se nechtějí vrátit do své vlasti a postavit se do našich řad; a dokud budou naše řady ještě tajné, přerušujeme styky se všemi, kdo nechtějí napomáhat tomu, aby se mohly veřejně objevit na scéně ruského života. Výjimku děláme u těch emigrantů, kteří uí se osvědčili jako dělníci evropské revoluce. Nebudeme to už opakovat ani znovu vyzývat... Kdo má oči a uši, uslyší a uvidí muže činu, a kdo se k nim nepřidá, nechť nám pak neklade za vinu, že byl zahuben; zrovna tak, jako nebude naší vinou, jestliže všichni, kdo se schovají za kulisy, budou chladnokrevně a bez milosti zničeni spolu s kulisami, které je kryjí."

Zde je Bakunin naprosto jasný. Zatímco emigrantům pod trestem smrti nařizuje, aby se vrátili do Ruska jako agenti tajné společnosti - po vzoru ruských policejních špiclů, kteří jim nabízeli pasy a peníze, aby tam šli osnovat spiknutí -, sobě uděluje papežský dispens, aby mohl klidně zůstat ve Švýcarsku jako "dělník evropské revoluce" a aby tam mohl pracovat na manifestech kompromitujících nešťastné studenty, které policie drží v žalářích.

"Nepřipouštějíce žádnou jinou činnost než ničení, uznáváme, že formy, jimiž se tato činnost musí projevovat, mohou být neobyčejně rozmanité: Jed, dýka, provaz atd. Revoluce posvěcuje všechno bez rozdílu. Nuže, pole je volné! ....Nechť se tedy všechny zdravé a mladé hlavy bez meškání pustí do svaté {432} práce zničeni zla, očištění a osvícení ruské země ohněm a mečem, a připojí se bratrsky k těm, kdo budou dělat totéž v celé Evropě."

Dodejme, že v této vznešené proklamaci figuruje jako nezbytný loupežník melodramatický Karel Moor (Schillerovi "Loupežníci") a že číslo 2 "Soudu lidu"^[358], když cituje pasáž z tohoto letáku, nazývá jej výslovně "Bakuninovou proklamací".

První číslo "Publikací společnosti ,Soud lidu' "^[rr] začíná prohlášením, že všeobecné povstání ruského lidu je hrozivě blízko.

"My, to jest ta část lidové mládeže, jíž se podařilo dosáhnout určitého vývoje, my mu musíme proklestit cestu, to jest odstranit všechny překážky, které by mohly brzdit jeho chod, a připravit mu příznivé podmínky... Protože toto povstání je blízké, považujeme za nezbytné spojit v jediný nerozborný svazek všechno revoluční úsilí rozptýlené po celém Rusku; proto jsme se rozhodli vydat jménem revolučního centra letáky, z nichž každý z těch, kdo smýšlejí jako my a jsou rozptýleni po všech koutech Ruska, každý z dělníků svaté věci Revoluce, byť nám neznámý, vždycky uvidí, co chceme a kam jdeme."

Dále se v letáku prohlašuje:

"Pro nás má myšlenka cenu jen potud, pokud slouží velkému dílu všeobecného všezničení. Revolucionář, který revoluci studuje z knih, nebude nikdy k ničemu... Slovům už nevěříme; slovo má pro nás cenu jen tehdy, když po něm následují činy. Jenže není všechno čin, čemu se tak říká. Skromná a přespříliš opatrná organizace tajných společností bez jakéhokoli vnějšího projevu není například v našich očích ničím jiným než dětskou hrou, směšnou a nesnesitelnou. Vnějším projevem nazýváme pouze řadu aktů, které něco - osobu, věc, vztah bránící osvobození lidu - pozitivně ničí... Nešetříce života a nezastavujíce se před žádnou výhrůžkou, žádnou překážkou, žádným nebezpečím atd., musíme celou řadou odvážných, ba drzých pokusů vtrhnout do života a vdechnout mu víru v nás i sebe, víru v jeho vlastní moc, probudit jej, sjednotit a vést jej k vítězství jeho vlastní věci."

Najednou se však revoluční fráze "Soudu lidu" mění v útoky proti "Věci lidu", ruskému časopisu vydávanému v Ženevě, který hájí program a organizaci Internacionály.^[359] Pro aliančnickou Bakuninovu propagandu v Rusku, prováděnou jménem Internacionály, bylo zřejmě neobyčejně důležité umlčet list demaskující Bakuninův podvod.

"Půjde-li uvedený časopis dále touto cestou, nebudeme se rozpakovat vyslovit a dát jasně na srozuměnou, jaké jsou naše vztahy k němu... Jsme {433} přesvědčeni, že opravdoví muži odhodí teď stranou každou teorii a tím spíše každé doktrinářství. Publikování spisů, byť upřímně míněných, ale nepřátelských našemu praporu, můžeme zabránit různými praktickými prostředky, které máme v rukou."

Po těchto výhrůžkách svému nebezpečnému protivníkovi "Soud lidu" pokračuje:

"Z letáků publikovaných v poslední době v cizině doporučujeme takřka bezvýhradně Bakuninovu výzvu ke studující deklasované mládeži... Bakunin má pravdu, když vám radí, abyste opustili akademie, university a školy a šli mezi lid."

Bakunin zřejmě nevynechá žádnou příležitost, aby si nepodkuřoval.

Druhý článek je nadepsán: "Názor na dřívější a nynější pojetí díla." Právě jsme viděli, jak Bakunin a Něčajev vyhrožovali ruskému orgánu Internacionály v zahraničí; v tomto článku uvidíme, jak se obořují na Černyševského, muže, který se v Rusku nejvíce zasloužil o to, že se tato studující mládež, kterou by rádi reprezentovali, zapojila do socialistického hnutí.

"Mužici se přirozeně nikdy nezabývali vymýšlením forem budoucího společenského zřízení, přesto si však po odstranění všech překážek (tj. po všeničivé revoluci, kterou je třeba udělat nejdříve a která je pro nás proto nejdůležitější) budou umět uspořádat svůj život daleko rozumněji a lépe, než jak to ve svých teoriích navrhují doktrinářští socialisté, kteří se chtějí lidu vnutit za učitele, a co je horšího, za vůdce. Lid, jehož zrak není zkažen brýlemi civilizace, prohlédl snahy těchto neblahých učitelů skrznaskrz. Pod pláštíkem vědy, umění atd. chtějí si a sobě podobným uchystat teplá místečka. A i kdyby tyto snahy byly nezištné a naivní, i kdyby to byl jen nevyhnutelný plod celého zřízení prodchnutého moderní civilizací, nezískal by tím lid nic. V kozáckém sněmu, který ustavil Vasilij Us v Astrachani, když odtud odjel Stěnka Razin, uskutečnil se ideální cíl společenské rovnosti nesrovnatelně lépe než ve Fouriérových falansterách, institucích Cabeta, Louise Blanca a jiných socialistických učenců"(!), "lépe než ve sdruženích Černyševského."

Následuje celá stránka invektiv proti Černyševskému a jeho druhům.

Teplé místečko, které si Černyševskij chystal, poskytla mu ruská vláda v sibiřském vězení, zatímco Bakunin byl jako dělník evropské revoluce takového nebezpečí zproštěn a omezoval se na projevy ze zahraničí. A právě ve chvíli, kdy vláda přísně zakazovala byť jen uvést v tisku jméno Černyševského, pánové Bakunin a Něčajev jej napadali.

{434} Naši "amorfní" revolucionáři pokračují:

"Pustíme se do bourání prohnilé budovy společnosti... Pocházíme z lidu, současný řád nám rozedral kůži svými tesáky; jsme vedeni nenávistí ke všemu, co není lidové, neznáme morální povinnosti a úctu k tomuto světu, který nenávidíme a od něhož čekáme pouze zlo. Máme jen jeden negativní a neměnný plán - nemilosrdné zničení. Kategoricky odmítáme vypracovat podmínky budoucího života, tento úkol je neslučitelný s naší činností; a proto považujeme za neplodnou jakoukoli čistě teoretickou práci hlavy... Bereme za své výlučně zničení současného společenského řádu."

Oba manifestanti ze zahraničí oznamují, že atentát na cara v roce 1866 patří do "řady" všeničivých "činů" jejich tajné společnosti :

"Naše svaté dílo zahájil 4. dubna 1866 Karakozov. Od té doby si mládež začíná uvědomovat své revoluční síly... To byl příklad, to byl čin! Co do významu se mu nemůže rovnat žádná propaganda."

Pak dávají dohromady dlouhý seznam "kreatur" odsouzených výborem k okamžité smrti. Mnohým bude "vyříznut jazyk"..., ale

"cara se nedotkneme... Necháme jej žít do zahájení lidového mužického soudu; toto právo náleží všemu lidu... Ať tedy žije náš kat až do té doby, do toho okamžiku, kdy se rozpoutá bouře lidu..."

Nikdo se neodváží pochybovat, že tyto ruské letáky, tajné stanovy a publikace, které Bakunin vydával francouzský od roku 1869, nepocházejí ze stejného pramene. Tyto tři kategorie publikací se naopak navzájem doplňují. Do jisté míry odpovídají třem stupňům zasvěcení v pověstné všeničivé organizaci. Francouzské brožury občana B. jsou napsány pro řadové aliančníky, berou ohled na jejich předsudky. Před těmi se mluví jen o čisté anarchii, o antiautoritářství, svobodné federaci autonomních skupin a jiných právě tak nevinných věcech: prostě galimatyáš. Tajné stanovy jsou určeny mezinárodním bratrům na Západě; z anarchie se zde stává "úplné rozpoutání života lidu... zlých vášní", ale uvnitř této anarchie existuje tajný řídící element - právě tito bratři; těm se dá jen několik mlhavých pokynů o aliančnické morálce, ukradené Loyolovi; o nutnosti neponechat kámen na kameni je tu jen zmínka, neboť na Západě jsou lidé ještě odkojeni šosáckými předsudky a potřebují tedy nějaké ohledy. Těm se říká, že pravda, příliš oslnivá {435} pro oči, které si ještě nezvykly na pravý anarchismus, bude v plné šíři vyjevena v programu ruské sekce. Jedině k rozeným anarchistům, k vyvolenému lidu, ke své mládeži svaté Rusi se prorok odvažuje mluvit otevřeně. Zde už je anarchie všeobecným všezničením; revoluce řadou vražd, zprvu individuálních, potom kolektivních; jediným pravidlem jednání je umocněná jezuitská morálka; vzorem revolucionáře je zbojník. Zde se mládeži naprosto zakazují myšlení a věda jakožto světská zaměstnání, která by ji mohla přivést k pochybnostem o všeničivé ortodoxii. Těm, kdo by tvrdošíjně setrvávali v teoretickém kacířství nebo by chtěli podrobit dogmata všeobecného amorfismu vulgární kritice, vyhrožuje se svatou inkvizicí. Před ruskou mládeží se papež nemá proč ostýchat ani pokud jde o obsah, ani pokud jde o formu. Popouští uzdu svému jazyku. Úplný nedostatek myšlenek se projevuje v tak nabubřelém galimatyáši, že se vůbec nedá francouzský reprodukovat, aniž by se přitom setřela jeho grotesknost. Vždyť to ani není ruský jazyk, ale tatarský, jak prohlásil jeden Rus. Tito mužíčkové s atrofickými mozky se naparují hrůzostrašnými frázemi, aby sami před sebou vypadali jako revoluční obři. Jako v té bajce o žábě a volovi.

Jací hrozní revolucionáři! Chtějí zničit a amorfizovat všechno, "absolutně všechno"; sepisují proskripční seznamy, jejichž obětem jsou určeny jejich dýky, jejich jed, jejich oprátky a kulky jejich revolverů; některým dokonce "vyříznou jazyk", ale skloní se před majestátem cara. Opravdu, car, úředníci, šlechta i buržoazie mohou klidně spát. Aliance nevede válku se stávajícími státy, ale s revolucionáři, kteří nehodlají klesnout na pouhé statisty v její tragikomedii. Mír palácům, válku chýším! Černyševskij je pomlouván; redaktoři listu "Narodnoje dělo" jsou varováni, že budou umlčeni "různými praktickými prostředky, které máme v rukou"; Aliance vyhrožuje smrtí všem revolucionářům, kteří nejdou s ní. To je jediná část všeničivého programu, kterou začali uskutečňovat. Nyní si povíme o jejich prvním hrdinském činu na tomto poli.

*

Od dubna 1869 začali Bakunin s Něčajevem připravovat půdu pro revoluci v Rusku. Ze Ženevy rozeslali do Petrohradu, Kyjeva {436} a jiných měst dopisy, proklamace a telegramy. Přitom jim bylo známo, že se do Ruska nedají posílat dopisy, proklamace a už vůbec ne telegramy, aby se o tom nedovědělo třetí oddělení (tajná policie). To všechno nemohlo mít jiný smysl než zkompromitovat lidi. Takové podlé jednání lidí, kteří ve svém ženevském zátiší nic neriskovali, mělo za následek, že v Rusku byla zatčena spousta osob. Přitom byli upozorněni, jaké nebezpečí tím přivolávají. Máme v rukou důkazy, že Bakuninovi bylo sděleno následující místo z jednoho dopisu zaslaného z Ruska:

"Proboha, vyřiďte Bakuninovi, je-li mu na revoluci něco svaté, ať nám přestane posílat své ztřeštěné proklamace, které zavdávají v mnoha městech příležitost k domovním prohlídkám a zatýkání a ochromují jakoukoli vážnou práci."

Bakunin odpověděl, že na tom není ani zbla pravdy a že Něčajev odjel do Ameriky. Jak ale uvidíme dál, tajný Bakuninův kodex předpisuje "dokonale zkompromitovat... ctižádostivce a liberály rozličných odstínů..., tak, aby návrat pro ně byl nemožný, a pak jich využít" ("Revoluční katechismus", §19).^[ss]

Tu o tom máme důkaz. 7. dubna 1869 píše Něčajev paní Tomilovové, ženě plukovníka, který pak zemřel žalem nad zatčením své ženy, že "má v Ženevě práce až nad hlavu", a naléhá na ni, aby k němu poslala nějakého spolehlivého člověka, se kterým by se mohl domluvit. "Záležitost, kterou budeme muset dojednat, se netýká pouze naši, nýbrž celoevropské záležitosti. Tady všechno kypí. Vaří se tu taková polévka, že ji celá Evropa nedokáže vyjíst. Pospěšte si tedy." Následuje ženevská adresa. Tento dopis adresátce nedošel; byl zabaven na poště tajnou policií a měl za následek zatčení paní Tomilovové, která se o něm dověděla teprve během vyšetřování (zpráva o Něčaievově procesu, "S.-Petěrburgskije vědomosti", 1871, čís. 187).^[tt]

A zde je další důkaz o tom, jak obezřele si Bakunin vedl při organizování svého spiknutí. Student kyjevské akademie Mavrickij {437} obdržel proklamace zaslané na jeho jméno ze Ženevy. Neprodleně je předal vládě, která rychle poslala do Ženevy svého spolehlivého člověka, to jest špicla. Bakunin a Něčajev navázali s tímto delegátem z jihu Ruska důvěrné styky, zásobili ho proklamacemi a adresami osob, které prý Něčajev v Rusku zná, a vystavili dopis, který nelze považovat za nic jiného než za osvědčení důvěry a doporučení ("S.-Petěrburgskije vědomosti", čís. 187).

3. září (15. září podle nového kalendáře) 1869 navštívil Něčajev v Moskvě jako emisar delegovaný Světovým revolučním výborem v Ženevě Uspenského, mladého muže, s nímž se znal ještě před svým odjezdem do zahraničí, a ukázal mu mandát, který jsme citovali. Oznámil mu, že emisaři tohoto evropského výboru přijedou do Moskvy s podobnými mandáty a jeho posláním že je "organizovat tajnou společnost mezi studující mládeží... aby se v Rusku vyvolalo lidové povstání". Na doporučení Uspenského se Něčajev, který hledal spolehlivé ubytování, odebral do zemědělské akademie, dosti vzdálené od města, a navázal tam spojení s Ivanovem, který patřil ke studentům nejvíce známým svou oddaností zájmům mládeže a lidu. Od té chvíle se zemědělská akademie stala centrem Něčajevovy činnosti. Zprvu se představoval pod falešným jménem a vypravoval, že hodně cestoval po Rusku, že lid je všude připraven povstat a že by to byl udělal již dávno, kdyby mu revolucionáři nebyli radili, aby vyčkal, až bude dokončena jejich velká a mocná organizace, která spojí všechny revoluční síly v Rusku. Naléhal na Ivanova a ostatní studenty, aby vstoupili do této tajné společnosti, která má všemohoucí výbor, v jehož jménu se všechno děje, jehož složení a sídlo však musí zůstat před členy utajeny. Tento výbor a tato organizace tvořily ruskou sekci Světové unie, revoluční Aliance, Mezinárodního dělnického sdružení!^[uu]

Něčajev začal tím, že studentům rozdával "Slova", o nichž jsme psali výše, aby jim ukázal, že Bakunin, slavný revolucionář {438} roku 1848, který uprchl ze Sibiře, hraje v Evropě velkou roli, že je to hlavní zmocněnec dělníků, že podpisuje mandáty generálního výboru Světového sdružení a že jim tento rek radí opustit studia atd. Aby jim podal pádný důkaz oddanosti až za hrob, předčítal jim báseň Ogarjova, Bakuninova přítele a redaktora Gercenova "Kolokolu"^[18], nazvanou "Student" a věnovanou "mladému příteli Něčajevovi".^[360] Něčajev je v této básni líčen jako ideální student, jako "neúnavný bojovník od dětství". Ogarjov v ní opěvuje, jak živá práce vědy naučila Něčajeva snášet útrapy jeho mladých let, jak vzrůstala jeho oddanost lidu, jak stíhán pomstychtivostí carovou a zděšenými bojary oddal se potulnému životu (skitanie, bosáctví); jak putoval od místa k místu, aby všem rolníkům od východu po západ mohl říci: semkněte se, povstaňte směle atd. atd.; jak skončil svůj život na nucených pracích v zasněžené Sibiři; a jak, protože se nikdy nedovedl přetvařovat, zůstal celý život věrný boji a do posledního dechu nepřestával opakovat: Všechen lid si musí dobýt svou půdu a svou svobodu! - Tato aliančnická báseň byla vytištěna na jaře 1869, tedy v době, kdy se Něčajev bavil v Ženevě. Spolu s jinými proklamacemi byla v balících odeslána do Ruska. Zdá se, že již samo opisování této básně vštěpovalo novicům odříkání, neboť Něčajev ji z příkazu výboru dával každému nově zasvěcenému členu opisovat a rozšiřovat (výpovědi několika obžalovaných).

Jedině hudba, zdá se, má uniknout amorfnosti, které ve všeobecném všezničení podlehnou všechna umění a vědy. Jménem výboru nařizoval Něčajev, aby propaganda byla podporována revoluční hudbou, a lámal si hlavu hledáním vhodné melodie k tomuto stěžejnímu básnickému dílu, aby si je mládež mohla zpívat ("S.-Petěrburgskije vědomosti", čís. 190).

Tato mystická legenda o jeho smrti mu nebránila, aby nedělal náznaky, že Něčajev je možná naživu, a aby pod pečetí tajemství nesděloval, že Něčajev pracuje na Urale jako dělník a že tam založil dělnické spolky ("S.-Petěrburgskije vědomosti", čís. 202). Toto tajemství odhaloval hlavně těm, kdo "nebyli k ničemu", to jest těm, kdo snili o založení dělnických spolků, aby u nich vzbudil obdiv pro tohoto vybájeného hrdinu. Když konečně legenda o jeho {439} smyšleném útěku z Petropavlovské pevnosti a o jeho poetické smrti na Sibiři dostatečně zpracovala duše a když měl za to, že si zasvěcení už náležitě vštípili katechismus v paměť, provedl své biblické zmrtvýchvstání a prohlásil, že Něčajev je On sám osobně! Jenže tohle už nebyl Něčajev z dřívějška, vysmívaný a opovrhovaný petrohradskými studenty, jak o tom vypovídali svědkové a obžalovaní; to byl zmocněnec Světového revolučního výboru. Zázrak jeho převtělení provedl Bakunin. Splnil všechny podmínky požadované stanovami organizace, kterou hlásal; "vyznamenal se činy, které výbor znal a ocenil"; v Bruselu organizoval a řídil důležitou stávku členů Internacionály; belgický výbor jej vyslal jako delegáta Internacionály do Ženevy, kde se setkal s Bakuninem, a poněvadž, jak se vyjádřil, "nerad odpočívá na vavřínech", vrátil se do Ruska, aby tam zahájil "revoluční akci". Tvrdil také, že spolu s ním přibyl do Ruska celý generální štáb složený ze šestnácti ruských emigrantů.^[vv]

Uspenskij, Ivanov a čtyři nebo šest dalších mladíků byli v Moskvě zřejmě jediní, kdo se na tyto kejkle dali nachytat. Čtyři z těchto zasvěcených dostali příkaz naverbovat noyé stoupence a utvořit kroužky nebo malé sekce. Plán organizace je mezi dokumenty procesu; souhlasí takřka do puntíku s plánem tajné Aliance. "Všeobecný řád organizace" byl čten před soudem a ani jeden z hlavních zasvěcených nepopřel jeho autentičnost; "Narodnaja rasprava", redigovaná Bakuninem a Něčajevem, přiznává ostatně v druhém čísle autentičnost těchto článků:

"Organizace se zakládá na důvěře k jednotlivci. - Žádný člen neví, ke kterému stupni patří, to znamená, že neví, zda je od centra daleko či blízko. -

- Příkazy výboru musejí být vykonávány s absolutní poslušností bez jakékoli námitky. - Zřeknutí se všeho vlastnictví ve prospěch výboru, který s ním může disponovat.

- Každý člen, jenž získal naší věci určitý počet přívrženců a skutky dokázal stupeň svých sil a schopností, může být seznámen s tímto organizačním řádem a později ve větší či menší míře také se stanovami společnosti. Stupeň sil a schopností ohodnotí výbor."

Aby oklamal stoupence v Moskvě, říkal jim Něčajev, že v Petrohradě už existuje rozsáhlá organizace, ačkoli fakticky tam neexistoval {440} ani jediný kroužek nebo sekce. Jednou se zapomněl a v přítomnosti zasvěceného zvolal: "V Petrohradě mi byli nevěrní jako ženy a zradili mě jako otroci." V Petrohradě zase říkal, že v Moskvě dělá organizace obdivuhodné pokroky.

Poněvadž v tomto městě žádali, aby se mohli setkat s některým členem výboru, pozval jednoho mladého důstojníka z Petrohradu, jenž se zajímal o studentské hnutí, aby s ním jel do Moskvy a navštívil jejich kroužky. Mladý muž s tím souhlasil a Něčajev jej cestou vysvětil na "mimořádného delegáta výboru Mezinárodního sdruženi v Ženevě".

"Jako nečlen byste se našich schůzí nemohl zúčastnit," řekl mu, "ale tady máte mandát stvrzující, že jste členem Mezinárodního sdružení, a jako takový budete mít přístup."

Mandát měl francouzské razítko a zněl: "Majitel tohoto mandátu je plnomocný zástupce Mezinárodního sdružení." Jiní obžalovaní tvrdí, že Něčajev jim namluvil, že tento neznámý je "skutečným funkcionářem revolučního výboru v Ženevě" ("S.-Petěrburgskije vědomosti", čís. 225 a 226).

Dolgov, Ivanovův přítel, dosvědčuje, že "když Něčajev hovořil o tajné společnosti organizované za tím účelem, aby v případě povstání podporovala lid a povstání řídila tak, aby bylo úspěšné, zmínil se též o Mezinárodním sdružení a říkal, že spojovacím článkem s Internacionálou je Bakunin". (čís. 198). - Ripman potvrzuje, že "Něčajev mu řekl, aby jej odvrátil od myšlenky družstev, že v Evropě existuje Mezinárodní dělnické sdružení a že k dosažení cíle sledovaného Internacionálou stačí vstoupit do této společnosti, jejíž sekce už existuje v Moskvě" (čís. 198). Z výpovědi dále vysvítá, že Něčajev vydával Internacionálu za tajnou společnost a svou společnost za sekci Internacionály. Ujišťoval také zasvěcené, že jejich sekce v Moskvě bude tak jako Internacionála využívat ve značné míře stávek a zakládat sdružení. Když jej obžalovaný Ripman požádal o program společnosti, přečetl mu Něčajev několik úryvků z jakéhosi francouzského letáku o cíli společnosti; obžalovaný z toho vyrozuměl, že tento leták je programem Internacionály, a dodal: "Protože se o této společnosti mnoho psalo v tisku, nespatřoval jsem v Něčajevově návrhu nic obzvlášť trestného." {441} Jeden z hlavních obžalovaných, Kuzněcov, říká, že Něčajev před-čítal program Mezinárodního sdružení (číslo 181); jeho bratr vypovídá, že "viděl, jak se u bratra opisuje nějaký francouzský leták, který měl být programem společnosti" (číslo 202). - Obžalovaný Klimin prohlašuje, že mu byl přečten "program Mezinárodního sdružení s několika řádky, které napsal Bakunin jako doušku... pokud se však pamatuji, byl tento program sepsán ve velmi neurčitých výrazech a neříkalo se v něm nic o prostředcích, jimiž má být dosaženo cíle, ale mluvilo se tam pouze o rovnosti všeobecně" (čís. 199). Obžalovaný Gavrišev vysvětluje, že "francouzský leták, pokud bylo možno pochopit jeho smysl, obsahoval výklad zásad představitelů socialismu, kteří měli svůj sjezd v Ženevě". Konečně výpověď obžalovaného Svjatského nám objasňuje úplně, co to bylo ten tajemný francouzský leták: při prohlídce se u něho našel francouzský psaný leták nadepsaný "Program Mezinárodní aliance socialistické demokracie". "V novinách se hodně psalo o ,Mezinárodním sdruženi," říká, "a tak jsem se chtěl seznámit s jeho programem výhradně z teoretického hlediska" ("S.-Petěrburgskije vědomosti", čís. 230). Tyto výpovědi dokazují, že tajný program Aliance se v rukopise rozdával jako program Internacionály. Totožnost světového revolučního výboru, za jehož emisara se Něčajev vydával, a ústředního byra Aliance (občan B.) je dokázána výpovědí hlavního obžalovaného Uspenského, jenž prohlašuje, že shromažďoval všechny zápisy ze schůzí kroužku, "aby z nich mohl poslat Bakuninovi do Ženevy zprávu o činnosti". Jeden z hlavních obžalovaných, Pryžov, dosvědčil, že Něčajev mu nařídil, aby odjel do Ženevy a dovezl tam Bakuninovi zprávu.

Pro nedostatek místa se tu nezmiňujeme o všech lžích, hloupostech, podvodech a násilnostech Bakuninova agenta, které vyšly při procesu najevo. Zaznamenáme jen nejnápadnější rysy.

V této organizaci bylo všechno tajemstvím. Dolgov říká, "že dříve než vstoupil do této společnosti, chtěl znát její organizaci a prostředky; Něčajev mu odpověděl, že to je tajné, ale že se to později doví" ("S.-Petěrburgskije vědomosti", čís. 198). - Když si členové dovolili na něco se zeptat, umlčel je Něčajev tím, že jim řekl, že podle stanov nemá nikdo právo nic vědět, dokud se nevyznamená {442} nějakým činem (čís. 199). - "Jakmile jsme souhlasili s tím, že se staneme členy společnosti," prohlašuje jeden z obžalovaných, "začal nás Něčajev terorizovat mocí a silou výboru, který podle něho existuje a řídí nás; říkal, že výbor má vlastní policii, a nedodrží-li někdo své slovo nebo bude jednat proti příkazům osob stojících výše než náš kroužek, sáhne výbor ke mstě". Obžalovaný doznává, "že když prohlédl Něčajevovy podvody, sdělil mu svůj úmysl úplně zanechat celé věci a odjet na Kavkaz, aby si dal do pořádku své zdraví. Něčajev mu řekl, že je to nepřípustné a že výbor by jej mohl potrestat smrtí, kdyby se odvážil společnost opustit; zároveň mu nařídil, aby šel na schůzi, mluvil tam o tajné společnosti, aby získal stoupence a aby tam přečetl báseň o Něčajevově smrti. Když obžalovaný odmítl uposlechnout, Něčajev mu vyhrožoval: Nejste tady proto, abyste diskutoval, rozkřikl se na něho, jste povinen bez odmluvy poslouchat příkazy výboru" (čís. 198). - Kdyby to byl jen ojedinělý případ, bylo by možné o něm pochybovat; jenže většina obžalovaných, kteří neměli možnost mezi sebou se domluvit, vypovídá přesně totéž. - Jiný prohlašuje, že když členové kroužku pochopili, že byli podvedeni, chtěli ze společnosti vystoupit, ale neodvážili se to udělat ze strachu před pomstou výboru (čís. 198).

Jeden ze svědků, když mluvil o svém obžalovaném příteli, řekl: obžalovaný Florinskij už nevěděl, jak se zbavit Něčajeva, který ho nenechal pracovat; svědek mu poradil, aby opustil Moskvu a uchýlil se do Petrohradu, jenže Florinskij mu odvětil, že Něčajev jej najde v Petrohradě zrovna tak, jako jej našel v Moskvě; že Něčajev znásilňuje přesvědčení mnoha mladých lidí a terorizuje je, a Florinskij se zřejmě bál, aby jej Něčajev neudal. "Říkalo se a sám jsem slyšel," vypověděl Lichutin, "že Něčajev posílal ze zahraničí svým známým velmi ostré dopisy, aby je zkompromitoval a přivodil jejich zatčení. Tento způsob jednání byl jedním z jeho charakteristických rysů" (čís. 186). - Jenišerlov dokonce prohlašuje, že začal Něčajeva považovat za agenta vlády.

Na schůzi malého kroužku odpověděl jeden z jeho členů, Klimin, neznámému, který tam byl přítomen jako emisar výboru a projevoval nespokojenost s činností kroužku, "že oni jsou také {443} nespokojeni; že na počátku se nováčkům říkalo, že každá sekce může jednat víceméně samostatně, aniž by se od jejích členů požadovala pasivní poslušnost; ale pak že se s nimi jednalo docela jinak a že výbor je zatlačil do postavení otroků" (čís. 199). - Něčajev vydával své pokyny na lístečcích s razítkem: "Ruská sekce Světové revoluční aliance. Veřejné razítko" a formuloval je takto: "Výbor vám přikazuje udělat...", vykonat to a to, jít tam a tam atd.

Jeden zklamaný mladý důstojník chce ze společnosti vystoupit. Něčajev s tím naoko souhlasí, žádá však výkupné. Musí mu opatřit směnku na 6000 rublů (asi 20 000 franků) podepsanou Kolačevským. Kolačevskij byl v roce 1866 po Karakozovově atentátu se dvěma svými sestrami dlouhou dobu ve vazbě. V době, kdy se udála tato příhoda, byla jedna z jeho sester podruhé ve vězení pro politický delikt. Celá rodina byla pod velmi přísným policejním dozorem a Kolačevskij mohl každou chvíli očekávat zatčení. A toho využil Něčajev; na jeho příkaz si mladý důstojník, o němž jsme mluvili, pozval Kolačevského pod falešnou záminkou k sobě, začal s ním rozhovor a dal mu provolání, které si Kolačevskij ze zvědavosti vzal. Sotva však vyjde Kolačevskij na ulici, přistoupí k němu jakýsi důstojník, vyzve ho, aby jej následoval, prohlásí, že je úředníkem třetího oddělení (tajná policie) a prý ví, že Kolačevskij má u sebe buřičské proklamace. Už jenom to, že někdo má u sebe takové proklamace, je víc než dostačující, aby na něj byla uvalena několikaletá zajišťovací vazba a aby byl poslán na nucené práce, měl-li to neštěstí, že už byl zapleten do nějaké politické aféry. Domnělý agent třetího oddělení vybídne Kolačevského, aby nasedl do kočáru, a tam mu nabídne, aby se vykoupil tím, že ihned podepíše tratu na 6000 rublů. Kolačevskij, postaven takto před volbu přijmout tuto nabídku nebo jít na Sibiř, směnku podepsal. Když se druhý den jiný mladý člověk, Negreskul, dověděl o této příhodě, pojal podezření, že v tom má prsty Něčajev, odebral se okamžitě k domnělému agentovi třetího oddělení a žádal jej, aby se z tohoto ničemného kousku zodpovídal. Něčajev všechno popřel; trata byla ukryta a našla se teprve později při domovních prohlídkách. Odhalení spiknutí a útěk znemožnily Něčajevovi, aby si ji dal proplatit. - Negreskul znal Něčajeva už dlouho. V Ženevě se stal {444} obětí jiné jeho ničemnosti; potom se ho pokoušel přetáhnout k sobě Bakunin. Později na něm vydírali 100 rublů (čís. 230). Nakonec byl Něčajevem přece jen zkompromitován, ačkoli ho nenáviděl a považoval za schopného každé špatnosti. Byl zatčen a zemřel ve vězení.

Viděli jsme, že jedním z prvních, koho Něčajev získal, byl Ivanov. Byl to jeden z nejoblíbenějších a nejvlivnějších studentů moskevské zemědělské akademie. Věnoval všechny síly tomu, aby zlepšil osud svých kolegů, a za tím účelem organizoval podpůrné pokladny a menzy, kde se zdarma stravovali nemajetní studenti a které byly zároveň záminkou k pořádání schůzek, na nichž se diskutovalo o sociálních otázkách. Všechen svůj volný čas strávil vyučováním dětí rolníků bydlících v okolí akademie. Jeho kolegové potvrzují, že to všechno dělal se zanícením, obětoval na to poslední haléř, takže velice často neměl teplé sousto v ústech.

Ivanov byl ohromen nejapností Něčajevových a Bakuninových teroristických proklamací. Nedovedl pochopit, proč výbor přikazuje rozšiřovat "Slova", Ogarjovovu "Píseň o smrti", časopis "Narodnaja rasprava" a konečně Bakuninovu vyloženě aristokratickou proklamaci "Výzva k ruské šlechtě"^[ww]. Začal ztrácet trpělivost a pídil se po tom, kde je výbor, co dělá a jaký vůbec to je výbor, který vždycky dává zapravdu Něčajevovi a nikdy ostatním členům. Projevil přání uvidět některého z členů tohoto výboru; {445} právo na to měl, protože sám Něčajev ho vyzvedl na stupeň odpovídající postavení člena národního výboru tajné Aliance. A tehdy se Něčajev dostal z úzkých tím, že zahrál komedii s emisarem Internacionály ze Ženevy, vylíčenou výše.

Jednoho dne Něčajev přikázal vydat výboru peníze určené pro vzájemnou podpůrnou pokladnu studentů. Ivanov proti tomu protestoval a došlo k hádce. Ostatní kolegové jej přemlouvali, aby se podřídil rozhodnutí výboru, když už uznali stanovy, jež toto podřizování přikazují. Tomuto naléhání Ivanov proti své vůli ustoupil. Od tohoto okamžiku začal Něčajev kout plán, jak se zbavit tohoto člověka, jehož pravděpodobně považoval za doktrinářského revolucionáře, zasluhujícího smrt. Začal s Uspenským teoreticky hovořit o potrestání a zničení nevěrných členů, kteří by svou vzpurností mohli kompromitovat a zahubit celou ohromnou tajnou organizaci.

Něčajev řídil svou tajnou společnost takovým způsobem, že skutečně vznikaly pochybnosti o seriózním charakteru této organizace. Sekce se měly pravidelně scházet a na svých schůzkách zkoumat akademické seznamy všech studentů, označovat ty, kteří by měli být získáni, a vyhledávat prostředky, jak opatřovat peníze. Jedním z takových prostředků byly upisovací archy ve prospěch "postižených studentů", to znamená těch, kteří byli administrativní cestou vypovězeni; výnos z těchto archů šel rovnou do kapsy výboru - Něčajeva. Mělo se obstarávat různé šatstvo, které bylo uloženo na spolehlivém místě a posloužilo Něčajevovi k převlékání při jeho útěku. Hlavním zaměstnáním však bylo opisování "Písně o smrti" a výše citovaných proklamací. Spiklenci si měli co nejpřesněji zapisovat všechno, co se říkalo na jejich schůzích, a pro případ, že by chtěli něco zatajit, jim Něčajev pohrozil výborem, který má všude své špicly. Každý byl povinen přinést do svého kroužku písemné zprávy o tom, co dělal v období mezi schůzemi, a ze všech těchto zpráv se pak měly sestavit souhrnné zprávy určené k odeslání Bakuninovi.

Všechny tyto dětinské a inkvizitorské praktiky vzbuzovaly u Ivanova pochybnosti o samé existenci výboru i o tolik velebené moci této organizace; začal tušit, že to všechno nebude nic jiného {446} než nesmyslné vydírání a obrovské lži; svěřil se svým důvěrným přátelům, že nezmění-li se to a budou-li pořád zaměstnáváni jen samými hloupostmi, odtrhne se od Něčajeva a sám založí vážnou organizaci.

Tehdy učinil Něčajev energické opatření, nařídil vylepit své proklamace ve studentských menzách. Ivanovovi bylo jasné, že vylepení těchto proklamací bude mít za následek uzavření menz, zákaz schůzí a rozehnání nejlepších studentů. Také se proti tomuto opatření postavil. (Skutečně to tak dopadlo: studentská kuchyně byla zavřena a všichni funkcionáři, kteří ji spravovali, byli vypovězeni.) Došlo kvůli tomu k hádce, při níž Něčajev opakoval svou stereotypní frázi: "Je to nařízení výboru!"

Ivanov je na pokraji zoufalství. 20. listopadu 1869 přichází k jednomu členovi sekce, Pryžovovi, a oznamuje mu, že ze společnosti vystupuje; Pryžov to sděluje Uspenskému a ten zase spěchá, aby to dal vědět Něčajevovi, a několik hodin poté se tyto tři osoby scházejí u Kuzněcova, kde bydlí také Nikolajev. Tam Něčajev prohlašuje, že Ivanova, který se vzepřel rozkazům výboru, je třeba potrestat a že je nutno se ho zbavit, aby jim nadále nemohl škodit. Poněvadž Kuzněcov, Ivanovův důvěrný přítel, zřejmě nepochopil, co má Něčajev na mysli, prohlásil Něčajev, že Ivanov musí být zabit. Pryžov se obrátil na Kuzněcova a vykřikl: Něčajev se zbláznil, chce zabít Ivanova, musíme mu v tom zabránit. Něčajev učinil jejich váhání konec svou obvyklou frází: "Vy se také chcete zpěčovat příkazům výboru? Jestliže není možné zabít ho jinak, půjdu dnes v noci s Nikolajevem k němu do pokoje a tam ho uškrtíme." Pak navrhl vylákat Ivanova v noci do jeskyně v parku akademie pod záminkou, že je potřeba vykopat tiskárnu, která tam je už dlouho ukryta, a přitom jej zavraždit.

A tak vzdal Něčajev i v této rozhodné chvíli hold Ivanovově oddanosti. Byl si jist, že Ivanov, ačkoli ze společnosti vystoupil, mu přijde pomoci vykopat tiskárnu; že jej není schopen zradit, neboť kdyby to byl měl v úmyslu, byl by to udělal ještě před vystoupením nebo těsně po něm. Kdyby byl Ivanov chtěl Něčajeva udat policii, měl by příležitost dát jej přistihnout přímo při činu. Ale právě naopak; Ivanov byl šťasten, že konečně nalezl nějaký {447} pozitivní důkaz existence této organizace, hmatatelné znamení, že tato organizace má nějaké prostředky k činnosti, byť to byly jen tiskárenské litery. Zapomněl na všechny výhrůžky, které Něčajev tolikrát pronášel na adresu věrolomných, spěšně opustil přítele, u něhož byl na čaji a k němuž pro něj Nikolajev přišel na Něčajevův příkaz, a odešel na jeho výzvu.

V noční tmě se Ivanov důvěřivě blíží k jeskyni. Najednou se ozve výkřik; někdo na něho zezadu skočí. Začíná strašný zápas, je slyšet jen Něčajevovo vytí a sténání oběti, kterou svýma rukama rdousí; pak se rozlehne výstřel a Ivanov padá mrtev. Kulka z Něčajevova revolveru mu prošla hlavou. "Rychle provazy, kameny," křičí Něčajev prohledávaje kapsy mrtvého, aby z nich vyndal papíry a peníze. Pak jej házejí do rybníka.

Po návratu ke Kuzněcovovi učinili vrazi opatření, aby zahladili stopy svého zločinu. Spálili zkrvavenou Něčajevovu košili. Spolupachatelé zločinu byli zasmušilí a zděšení. Tu se ozve nový výstřel a kulka proletí Pryžovovi těsně kolem ucha. Něčajev se omlouvá, že "chtěl ukázat Nikolajevovi, jak funguje jeho revolver". Svědkové vypovídají jednomyslně, že to byl nový atentát. Něčajev chtěl Pryžová zabít za to, že se ráno odvážil protestovat proti zavraždění Ivanova.

Hned nato si Něčajev pospíšil opustit Moskvu a spolu s Kuzněcovem ujet do Petrohradu, kdežto Uspenskému přenechává činnost v Moskvě. V Petrohradě se tváří, jako by se stále zaměstnával svou organizací; Kuzněcov však ke svému nemalému údivu zjišťuje, že se tam o nějaké organizaci dá mluvit ještě méně než v Moskvě. Odvažuje se tedy zeptat Něčajeva: "A kde je výbor? Nejsi to náhodou ty?" - Něčajev stále ještě zapírá a ujišťuje ho, že výbor existuje. Vrací se do Moskvy a přiznává se Nikolajevovi, že byl-li už zatčen Uspenskij, budou v krátké době zatčeni také ostatní a že "už neví, co má dělat". Tu se Nikolajev, jeho nejvěrnější druh, rozhodne zeptat, zda onen pověstný výbor skutečně existuje, anebo zda jej neztělesňuje on sám. - "Aniž mi dal na tuto otázku kladnou odpověď, řekl mi, že všechny prostředky jsou přípustné k tomu, aby lidé byli zavlečeni do podobné věci, že se to tak praktikuje i za hranicemi, že se tímto pravidlem řídí Bakunin i jiní a že podřizují-li {448} se tomuto pravidlu takoví lidé, je zcela přirozené, že podle něho jedná i on, Něčajev" (číslo 181). Pak poroučí Nikolajevovi, aby odjel s Pryžovém do Tuly a vymámil tam podvodně na jednom dělníkovi, starém Nikolajevově příteli, pas. Později se vydává do Tuly sám a prosí paní Alexandrovskou, aby jej doprovodila do Ženevy; je prý to pro něho naprosto nutné.

Paní Alexandrovská byla značně zkompromitována za nepokojů v letech 1861 a 1862. Byla dokonce vězněna a její chování tehdy nebylo ani zdaleka dokonalé. V záchvatu upřímnosti napsala svým soudcům doznání a toto doznání zkompromitovalo spoustu lidí. Po této aféře byla pod policejním dozorem internována v jednom venkovském městě. Poněvadž se bála, že nebude moci dostat pas, obstaral jí jej nějakým záhadným způsobem Něčajev. Naskýtá se otázka, proč si Něčajev vybral za společnici ženu, jejíž společnost sama by byla stačila k tomu, aby jej na hranicích zatkli. Přesto se dostal v doprovodu paní Alexandrovské do Ženevy živ a zdráv, a zatímco ubožáci, kteří mu sedli na lep, byli uvrženi do žalářů, vyráběli on a Bakunin druhé číslo časopisu "Narodnaja rasprava". Bakunin, náramně hrdý na to, že v "Journal de Genève" se psalo o Něčajevově spiknutí a jemu že se v něm připisovala hlavní úloha, zapomněl, že jeho "Narodnaja rasprava" údajně vychází v Moskvě, a přetiskl v ní celou stránku z článku "Journal de Genève" francouzský. Jakmile byl časopis hotov, byla paní Alexandrovská pověřena odvézt jej spolu s jinými proklamacemi do Ruska. Na hranicích na ni čekal agent třetího oddělení a balík jí zabavil. Po svém zatčení mu odevzdala seznam jmen, která mohl znát pouze Bakunin. -Jeden z obžalovaných v Něčajevově aféře a jeden z jeho nejbližších doznal u soudu, že dříve "Bakunina považoval za čestného člověka a že nedovede pochopit, jak on a ti druzí mohli tuto ženu tak zbabělým způsobem vystavit zatčení".

Bakunin si sice odpustil, aby šel sám do Ruska osobně řídit velkou revoluci, jejíž brzký výbuch předpovídal, zato vsak v Evropě rozvířil práci, jako by měl "ďábla v těle". Locleský "Progrès", švýcarský orgán Aliance, otiskoval dlouhé pasáže z listu "Narodnaja rasprava". Guillaume v něm vynášel velké úspěchy velkých ruských socialistů a prohlašoval, že jeho abstencionistický program je totožný {449} s programem velkých ruských socialistů.^[xx] Když se na sjezdu v La Chaux-de-Fonds pokoušel Utin odhalit Něčajevovy podlosti, přerušil jej Guillaume s tím, že mluvit o těchto lidech znamená dělat špionáž. Pokud jde o Bakunina, psal v "Marseillaise", jako by se právě vrátil "z dlouhé cesty po dalekých zemích, kam svobodné listy nemají přístup",^[362] čímž chtěl vyvolat dojem, že věci v Rusku nabyly natolik revolučního obratu, že tam pokládal svou přítomnost za nezbytnou.

A nyní se dostáváme k rozuzlení tragikomedie ruské Aliance. V roce 1859 odkázal jistý mladý Rus Gercenovi 25 000 franků na revoluční propagandu v Rusku.^[363] Gercen, který tuto částku nechtěl nikdy nikomu vydat, nakonec se přece jen dal nachytat Bakuninem; tomu se podařilo vymámit na něm peníze tvrzením, že Něčajev je představitelem rozsáhlé a mocné tajné organizace. Něčajev se proto domníval, že má právo požadovat svůj podíl; tak se tito dva mezinárodní bratři, které nedokázala rozdvojit vražda Ivanova, začali hádat o peníze. Bakunin odmítl. Něčajev opustil Ženevu a na jaře 1870 vydal v Londýně ruský časopis "Obščina"^[364], v němž od Bakunina veřejně žádal zbytek kapitálu, který obdržel od zesnulého Gercena. To je důkaz, že mezinárodní bratři "se navzájem nikdy nenapadají a své spory si nevyřizují veřejně".

*

První článek druhého čísla listu "Narodnaja rasprava" obsahuje ještě jeden pohřební zpěv, báseň v próze o stále mrtvém a stále živém rekovi Něčajevovi. Tentokrát byl rek zardoušen četníky, kteří jej vezli na Sibiř. Byl zatčen v Tambově, když přestrojen za dělníka popíjel v hospodě. Toto zatčení vyvolalo neobyčejné vzrušení ve vládních kruzích. Nemluvilo se o ničem jiném než o "přestrojeném Něčajevovi... o udáních... o tajné společnosti... o bakuni- novcích... o revoluci". U příležitosti Něčajevovy smrti poslal {450} permský gubernátor telegram do Petrohradu; tento telegram je citován v plném znění. Jiný telegram, rovněž citovaný v doslovném znění, byl poslán třetímu oddělení a "Narodnaja rasprava" ví, že "velitel policie, když dostal tento telegram, vyskočil ze židle a po celý večer se šeredně šklebil". Tak umřel Něčajev podruhé.

Vražda na Ivanovovi se přiznává, ale říká se jí

"pomsta společnosti na členu za to, že se nějak uchýlil od svých povinností. Přísná logika opravdových dělníků věci se nesmí zastavovat před žádným činem vedoucím k úspěchu věci, tím méně pak před činy, jež mohou věc zachránit a odvrátit záhubu".

Podle Bakunina je "úspěchem věci" uvěznění osmdesáti mladých lidí.

Druhý článek je nadepsán "Ano, kdo není pro nás, je proti nám" a je obhajobou politické vraždy. Osud Ivanova, jenž není jmenován, se tam slibuje všem revolucionářům, kteří se nepřidají k Alianci.

"Kritický okamžik nadešel... oba tábory zahájily vojenské operace... už není možné zůstat neutrální; zůstat na zlaté střední cestě je nemožné, znamenalo by to postavit se mezi dvě ostřelující se nepřátelské armády, a to v okamžiku, kdy zahájí palbu; znamenalo by to vystavit se zbytečně smrti, padat pod kartáči jedněch i druhých a nemoci se přitom nijak bránit. Znamenalo by to zakusit na sobě knutu a muka třetího oddělení nebo padnout pod kulkami našich revolverů."

Následuje poděkování, očividně ironické, ruské vládě, za to, že "přispěla k rozvoji a rychlému postupu našeho díla, které se mílovými kroky blíží kýženému konci". V okamžiku, kdy oba hrdinové děkovali vládě za uspíšení "kýženého konce", byli všichni členové takzvané tajné organizace zatčeni. - Na to navazuje nová výzva. Jejich "náruč je otevřena všem svěžím a poctivým silám", které jsou upozorňovány, že jakmile jednou do této náruče padnou, musejí se podřídit všem požadavkům společnosti; "že jakýkoli ústup, jakékoli vystoupení ze společnosti učiněné vědomě z nedostatku víry v pravdivost a spravedlnost určitých zásad vede k vyškrtnutí ze seznamu živých". A pak se naši dva hrdinové vysmívají těm, kteří byli zatčeni; jsou to jen drobní liberálové; pravé členy organizace chrání tajná společnost, která je nenechá chytit.

Třetí článek má název "Hlavní základy budoucího společenského {451} zřízeni". Dokazuje se v něm, že jestliže u obyčejných smrtelníků se trestá jako zločin pouhá myšlenka na budoucí organizaci společnosti, je tomu tak proto, že pohlaváři už všechno zařídili.

"Skoncovat s nynějším společenským zřízením a obnovit život podle nových principů je možné jedině koncentrací všech prostředků společenské existence v rukách našeho výboru a vyhlášením povinné fyzické práce pro všechny.

Okamžitě po svržení nynějších institucí prohlásí výbor všechno za společné vlastnictví, nařídí ustavení dělnických sdružení (artělů) a současně uveřejní statistické tabulky zhotovené znalci, určující, která průmyslová odvětví jsou v daném místě nejdůležitější a která by tam narazila na překážky.

Během určitého počtu dnů, s nimiž se počítá na provedení revolučního převratu a na zmatky, jež budou nevyhnutelně následovat, musí každý vstoupit do některého artělu podle vlastní volby... Všichni, kdo zůstanou stranou a bez dostatečných důvodů se nepřipojí k dělnickým skupinám, nebudou mít právo přístupu ani do společných jídelen, ani do společných nocleháren, ani do jiných budov určených k uspokojování různých potřeb dělnických bratrů nebo k uskladnění výrobků, materiálů, potravin či nástrojů určených různým odvětvím ustavené dělnické společnosti; kdo se bez vážné příčiny nepřipojí k artělu, bude zkrátka bez existenčních prostředků. Všechny cesty, všechny spojovací prostředky mu budou uzavřeny; nezbude mu jiné východisko než pracovat, nebo zemřít."

Každý artěl si volí svého odhadce (ocenščika), který řídí chod práce, vede knihy o výrobě a spotřebě, o produktivitě každého dělníka a je prostředníkem mezi artělem a společnou místní účtárnou. Účtárna skládající se z členů zvolených místními artěly provádí směnu mezi těmito artěly, spravuje všechna sociální zařízení (noclehárny, jídelny, školy a nemocnice) a řídí všechny veřejné práce:

"Všechny veřejné práce jsou pod správou účtárny, zatímco všechny práce individuální, vyžadující zručnost a dovednost, vykonávají si artěly samy."

Následuje dlouhý výčet předpisů o výchově, pracovní době, kojení dětí, osvobození vynálezců od práce atd.

"Bude-li každý veřejnosti zcela na očích, plně znám a činný, zmizí beze stopy a navždy se vytratí ctižádost v dnešním slova smyslu a každá lež... Snahou každého pak bude vyrábět pro společenství co nejvíce a spotřebovávat co nejméně, a v tomto vědomí užitečnosti pro společnost bude spočívat všechna hrdost i ctižádost dělníka té doby."

Jaká krásná ukázka kasárenského komunismu! Všechno tam je: společné jídelny i noclehárny, odhadci i účtárny předpisující {452} výchovu, výrobu, spotřebu, zkrátka všechnu společenskou činnost, a nade vším jako nejvyšŠí direktorium "náš výbor", anonymní a nikomu známý. To je bezesporu nejryzejší antiautoritářství.

Aby se tomuto absurdnímu plánu praktické organizace dodalo zdání teoretické základny, je hned k nadpisu článku přičiněna malá poznámka :

"Kdo by si přál seznámit se s úplným teoretickým rozvedením našich základních tezí, nalezne je v námi publikovaném spise ,Manifest komunistické strany'."

A ruský překlad německého Manifestu Komunistické strany z roku 1847 je opravdu inzerován - za jeden frank - v každém čísle "Kolokolu" z roku 1870^[365] vedle Bakuninovy výzvy "K důstojníkům ruské armády" a dvou čísel časopisu "Narodnaja rasprava". Týž Bakunin, který tohoto manifestu zneužil, aby vzbudil v Rusku důvěru ke svým tatarským fantaziím, prohlásil jej ústy západoevropské Aliance za ultrakacířský spis hlásající neblahé učení autoritářského německého komunismu (viz rezoluci konference v Rimini, Guillaumovu řeč v Haagu, "Bulletin jurassien", čís. 10-11, barcelonskou "Federación" atd.).

Nyní, kdy už každý ví, k jaké roli je "náš výbor" předurčen, lze snadno pochopit onu konkureční zášť vůči státu a vůči každé centralizaci dělnických sil. Skutečně, dokud bude mít dělnická třída své zastupitelské orgány, nebudou se moci pánové Bakunin a Něčajev, revoltující pod inkognitem "našeho výboru", stát majiteli společenského bohatství ani sklízet plody této vznešené ctižádosti - kterou si tolik přejí vštípit ostatním: hodně pracovat a málo spotřebovat!

2. Revoluční katechismus

Něčajev pečlivě opatroval šifrovanou knížečku s názvem "Revoluční katechismus"^[366]; tvrdil, že vlastnictví této knížky je charakteristickou výsadou každého emisara nebo agenta Mezinárodního sdružení. Podle výpovědí i nesporných důkazů předložených obhájci napsal katechismus Bakunin, jenž se také nikdy neodvážil své autorství popřít. Ostatně forma i obsah této práce {453} ukazují jasně, že pochází ze stejného pramene jako tajné stanovy, "Slova", proklamace a "Narodnaja rasprava", o nichž jsme již hovořili. Katechismus je pouze doplňuje. Tito všeničící anarchisté, kteří chtějí všechno amorfizovat, aby nastolili anarchii v morálce, přehánějí až do krajnosti buržoazní nemorálnost. Z několika ukázek jsme už měli možnost posoudit aliančnickou morálku, jejíž dogmata, ryze křesťanského původu, byla poprvé dopodrobna vypracována escobary 17. století.^[367] Aliance jen až do směšnosti přehání terminologii a nahrazuje svatou apoštolskou a římskou katolickou církev jezuitů arcianarchistickým a všeničícím "svátým dílem revoluce". Revoluční katechismus je oficiálním kodexem této morálky, vyložené tentokrát systematicky a bez obalu. Uvádíme jej v plném znění tak, jak byl 8. července 1871 přečten před soudem.

"Povinnosti revolucionáře vůči sobe samému

§ 1. Revolucionář je člověk, který se obětuje. Nemá ani osobní zájmy, záležitosti, city, záliby, ani vlastnictví, ba dokonce ani jméno. Všechno v něm je stravováno jediným výhradním zájmem, jedinou myšlenkou, jedinou vášní: revolucí.

§ 2. V hloubi své bytosti nejen slovy, ale skutky zpřetrhal všechna pouta s občanským pořádkem a celým civilizovaným světem, se všemi zákony, tradicemi, s morálkou a zvyklostmi, v tomto světě obecně uznávanými. Je jeho nesmiřitelným nepřítelem, a jestliže v něm žije dále, tedy jen proto, aby jej mohl tím jistěji zničit.

§ 3. Revolucionář pohrdá každým doktrinářstvím, zříká se vědy dnešního světa a přenechává ji budoucím pokolením. On zná jen jednu vědu: ničení. Proto, a jenom proto studuje mechaniku, fyziku, chemii a snad lékařství. Proto studuje ve dne v noci živou vědu - lidi, charaktery, poměry a všechny podmínky nynějšího společenského zřízení ve všech možných vrstvách. Cíl však zůstává jen jeden - co nejrychlejší a nejjistější zničení tohoto špinavého (,poganyj') zřízení

§ 4. Pohrdá veřejným míněním. Pohrdá nynější společenskou morálkou ve všech jejích motivech, ve všech jejích projevech a nenávidí ji. Pro něho je morální všechno, co napomáhá k vítězství revoluce, nemorální a zločinné je všechno, co mu brání.

§ 5. Revolucionář je člověk, který se obětuje, je nelítostný vůči státu vůbec a vůči celé civilizované třídě společnosti a nesmí sám očekávat žádné slitování ani pro sebe. Mezi ním a společností existuje skrytý nebo otevřený, ale neustálý a nesmiřitelný boj na život a na smrt. Musí si navyknout snášet mučení.

{454} § 6. Tvrdý vůči sobě, musí být tvrdý i vůči ostatním. Všechny náklonnosti, změkčilé city příbuzenství, přátelství, lásky a vděčnosti musejí v něm být zatlačeny jedinou chladnou vášní pro dílo revoluce. Pro něho existuje jen jediný požitek, jediná útěcha, odměna a uspokojení: úspěch revoluce. Ve dne v noci musí žít jedinou myšlenkou pro jediný cíl - nemilosrdné ničení. Tento cíl sleduje chladnokrevně a neúnavně, musí být připraven zahynout sám a svýma rukama zahubit všechny, kdo stojí tomuto cíli v cestě.

§ 7. Povaha skutečného revolucionáře vylučuje jakýkoli romantismus, citlivost, nadšení a zanícení; vylučuje dokonce osobní nenávist a pomstychtivost. Revolucionářova vášeň, jež se u něho stala každodenním a trvalým zvykem, se musí spojovat s chladnou vypočítavostí. Vždy a všude musí být poslušen nikoli toho, k čemu jej vedou osobní pohnutky, ale toho, co mu káže obecný zájem revoluce.

Povinnosti revolucionáře vůči soudruhům v revoluci

§ 8. Revolucionář může cítit přátelství a náklonnost jedině k člověku, který činy dokázal, že je stejně jako on revolučním činitelem. Míra přátelství, oddanosti a ostatních závazků vůči takovému soudruhovi se určuje jedině stupněm jeho prospěšnosti praktickému dílu všeničící (vserazrušitělnoj) revoluce.

§ 9. O solidaritě revolucionářů je zbytečné mluvit: tkví v ní celá síla revolučního díla. Soudruzi revolucionáři stojící na stejném stupni revolučního uvědomění a vášně musejí všechny závažné záležitosti projednávat pokud možno společně a rozhodovat o nich jednomyslně. Při realizaci takto rozhodnuté záležitosti musí každý spoléhat pokud možno sám na sebe. Při provádění řady ničivých činů musí pracovat každý sám a o radu a pomoc žádat soudruhy jen tehdy, je-li to naléhavě nutné k úspěchu.

§ 10. Každý soudruh musí mít k ruce několik revolucionářů druhého a třetího řádu, tj. takových, kteří ještě nejsou zcela zasvěceni. Musí v nich spatřovat část celkového revolučního kapitálu, který mu byl svěřen. Se svou částí kapitálu musí hospodařit šetrně a snažit se, aby mu tento kapitál vždycky přinesl co největší užitek. V sobě musí spatřovat kapitál, jehož má být použito pro vítězství revolučního díla, ale jímž nemůže disponovat sám a bez souhlasu všech plně zasvěcených soudruhů.

§ 11. Když se octne některý soudruh v nebezpečí a když se rozhoduje, má-li být zachráněn či ne, nesmí se dát revolucionář vést nějakými osobními city, ale jedině zájmem věci revoluce. Proto musí zvážit na jedné straně stupeň prospěšnosti svého soudruha a na druhé straně množství revolučních sil potřebných k jeho osvobození a jednat podle toho, co převažuje.

Povinnosti revolucionáře vůči společnosti

§ 12. Nový člen, který se již osvědčil nikoli slovy, ale činy, může být přijat do sdružení jedině jednomyslným rozhodnutím.

{455} § 13. Revolucionář vstupuje do světa státu, do světa tříd, do světa takzvaně civilizovaného a žije v něm jen proto, že věří v jeho brzké a úplné zničení. Není revolucionářem, jestliže na čemkoli v tomto světě lpí. Nesmí se rozpakovat zničit jakýkoli svazek, vztah nebo člověka patřícího k tomuto světu. Všechno a všechny musí stejně nenávidět. Tím hůře pro něho, má-li v tomto světě příbuzenské, přátelské nebo milostné svazky; není revolucionářem, mohou-li tyto svazky zadržet jeho ruku.

§ 14. K dosažení cíle nemilosrdného zničení revolucionář může a často musí žít ve společnosti vydávaje se za někoho úplně jiného, než kým je. Revolucionář musí proniknout všude, do všech nejvyšších i středních tříd, do kupeckého krámu, do kostela, do šlechtického paláce, do byrokratického, vojenského a literárního světa, do třetího oddělení (tajná policie), a dokonce i do carova paláce.

§ 15. Celá tato špinavá společnost budiž rozdělena do několika kategorií: první tvoří ti, kteří jsou odsouzeni k bezodkladné smrti. Ať soudruzi pořizují seznamy těchto odsouzenců v pořadí daném stupněm poměrné škodlivosti pro úspěch revolučního díla, a to tak, aby dřívější čísla byla vyřízena před následujícími.

§ 16. Při sestavování těchto seznamů a určování těchto kategorií se v žádném případě nelze řídit individuální zvrhlostí člověka, a dokonce už ne nenávistí, kterou vzbuzuje u členů organizace nebo u lidu. Tato zvrhlost a tato nenávist mohou být částečně i užitečné, podněcují-li lidovou vzpouru. Je nutno se řídit jen tím, do jaké míry prospěje smrt určitého člověka věci revoluce. Tak je třeba především zničit lidi, kteří jsou pro věc revoluce nejzhoubnější a jejichž násilná a náhlá smrt může nejvíce vyděsit vládu a tím, že ji zbaví inteligentních a energických činitelů, otřást její mocí.

§ 17. Druhá kategorie má být složena z těch, jimž se prozatím(l) daruje život, aby řadou odporných činů dohnali lid k neodvratnému povstání.

§ 18. Do třetí kategorie patří spousta velkých zvířat nebo osob, které sice nevynikají ani duchem, ani energií, mají však v důsledku svého postavení bohatství, styky, vliv a moc. Těch je třeba využít, jak se dá; pokud možno je obelstít, zmást a tím, že se zmocníme jejich špinavých tajemství, udělat z nich své otroky. Jejich moc, styky, vliv a bohatství se takto stanou nevyčerpatelnou pokladnicí a cennou pomocí v různých podnicích.

§ 19. čtvrtá kategorie se skládá z různých ctižádostivých státních úředníků a z liberálů rozličných odstínů. S nimi je možné konspirovat podle jejich programu a tvářit se přitom, jako bychom je slepě následovali. Je třeba, abychom je dostali do svých rukou, zmocnili se jejich tajemství, dokonale je zkompromitovali tak, aby návrat pro ně byl nemožný, a využili jich k vyvolání nepokojů ve státě.

§ 20. Pátá kategorie jsou doktrináři, spiklenci, revolucionáři a všichni, kdo žvaní na schůzích a na papíře. Ty je třeba bez ustání postrkovat a vtahovat do praktických a nebezpečných projevů, jejichž důsledkem bude, že většina z nich zmizí a z některých se stanou opravdoví revolucionáři.

§ 21. šestá kategorie je velmi důležitá; jsou to ženy, které je třeba rozdělit do tří tříd: první jsou ženy povrchní, bez ducha a bez srdce, kterých se dá využít {456} jako třetí a čtvrté kategorie mužů; druhé jsou ženy zanícené, oddané a schopné, jenže ne naše, protože ještě nedospěly k nefrázovitému a praktickému revolučnímu nazírání. Těch je třeba používat jako páté kategorie mužů; konečně ženy, které jsou zcela naše, tj. plně zasvěcené a bezvýhradně schvalující náš program. V těch musíme spatřovat náš nejcennějši poklad, bez jehož pomoci se nemůžeme obejít.

Povinnosti sdružení vůči lidu

§ 22. Sdružení nemá jiný cíl, než úplné osvobození a štěstí lidu, tj. těžce pracujících (černorabočij ljud). Ale poněvadž jsme přesvědčeni, že tohoto osvobození a štěstí je možné dosáhnout jen lidovou revolucí, která všechno zničí, vynaloží sdružení všechny své prostředky a síly na zvětšování a rozšiřování zla a neštěstí, které nakonec musejí překročit meze trpělivosti lidu a podnítit jej k masovému povstání.

§ 23. Lidovou revolucí nerozumí společnost hnutí upravené podle klasického západního vzoru, které se vždycky zastavovalo před vlastnictvím a před tradičním společenským zřízením takzvané civilizace a morálky a omezovalo se dosud na proklamaci o svržení jedné politické formy, aby ji nahradilo jinou, a na vytvoření takzvaného revolučního státu. Lidu prospěšná může být jen taková revoluce, která do základu zničí každou myšlenku státu a svrhne všechny státní tradice, pořádky a třídy v Rusku.

§ 24. Společnost proto nemá v úmyslu vnucovat lidu nějakou organizaci shora. Budoucí organizace nesporně vyjde z hnutí a života lidu, ale to je záležitost příštích generací. Naší záležitostí je strašné, úplné, neúprosné a všeobecné zničení.

§ 25. Sbližujíce se s lidem, musíme se proto především spojit s těmi živly života lidu, které od založení moskevského státu nepřestávaly nejen slovy, ale i činy protestovat proti všemu, co přímo nebo nepřímo souvisí se státem, proti šlechtě, byrokracii, popům, proti obchodnímu světu^[yy] a proti drobným kramářům, proti vykořisťovatelům lidu^[zz]. Musíme se spojit s dobrodružným světem zbojníků, kteří jsou opravdoví a jediní revolucionáři v Rusku.

§ 26. Soustředit tento svět v jednu všeničící a neporazitelnou sílu, to je celá naše organizace, naše spiknutí a náš úkol."

Kritizovat takové stěžejní dílo by znamenalo zeslabovat jeho chvástavost. Znamenalo by to rovněž brát příliš vážně tohoto amorfního všeničitele, jemuž se podařilo sloučit v jedné osobě Rudolfa z Gerolsteinu, Monte Christa, Karla Moora a Roberta Macaira. Omezíme se tedy pouze na to, že pomocí několika odkazů prokážeme shodu ducha, dokonce i výrazů katechismu, nemluvě ani {457} o křečovitém přehánění, s tajnými stanovami a ostatními ruskými výplody Aliance.

Tři stupně zasvěcenosti z tajných stanov Aliance jsou reprodukovány v § 10 Katechismu, kde se mluví o "revolucionářích druhého a třetího řádu..., kteří nejsou zcela zasvěceni". - Povinnosti mezinárodních bratrů uvedené v článku 6 jejich organizačního řádu jsou tytéž jako povinnosti, jež přikazují § 1 a 13 Katechismu. - Podmínky, za kterých mohou bratři přijímat funkce ve vládě, stanovené v článku 8 organizačního řádu, "jsou ještě zevrubněji vyloženy" v § 14 Katechismu, kde se jim dává na srozuměnou, že mohou dostat příkaz vstoupit do služeb policie. - Rada udílená bratrům v článku 8 organizačního řádu, aby se spolu radili, se opakuje v § 9 Katechismu. - V článcích 2, 3 a 6 programu mezinárodních bratrů je připisován revoluci přesně týž charakter jako v § 22 a 23 Katechismu. -Jakobíni z článku 4 programu se v § 20 Katechismu proměňují v pododdíl "lidí páté kategorie", jež oba dokumenty odsuzují k smrti. - Myšlenky o průběhu skutečně anarchické revoluce vyslovené v článcích 5 a 8 programu jsou tytéž jako v § 24 Katechismu.

Odsouzení vědy obsažené v § 3 Katechismu se objevuje znovu ve všech ruských publikacích. Idealizace zbojníka jako typu revolucionáře, která je ve "Slovech"^[354] jen naznačena, je plně uznávána a hlásána ve všech ostatních spisech. "Pátá kategorie" z § 20 Katechismu se ve "Vytyčení revoluční otázky" nazývá "státní a kabinetní revolucionáři". Stejně jako v § 25 a 26 Katechismu tvrdí se i tam, že první povinností revolucionáře je vrhnout se na zbojnictví. Teprve v "Principech revoluce" a v listu "Narodnaja rasprava" se začíná hlásat všezničení, nařízené § 6, 8 a 26 Katechismu, a systematické vraždění, o němž se zmiňují § 13, 15, 16 a 17.

3. Bakuninova výzva k důstojníkům ruské armády

Mezitím se Bakunin snažil, aby nezůstalo nejmenší pochybnosti o tom, že byl spoluúčastníkem takzvaného Něčajevova spiknutí. Vydal provolání "K důstojníkům ruské armády" s datem "Ženeva {458} leden 1872" a s podpisem Michail Bakunin. Tato proklamace, "cena jeden frank", je inzerována jako Bakuninovo dílo ve všech číslech "Kolokolu" z roku 1870. Zde je několik výňatků.

Nejdříve oznamuje, jak to dělal také Něčajev v Rusku, že

"se blíží hodina posledního boje mezi romanovsko-holštýnsko-gottorpským rodem a ruským lidem, boje mezi tatarsko-německým jhem a širokou slovanskou svobodou. Jaro je přede dveřmi a v prvních jarních dnech vzplane boj... revoluční síla je připravena a při všeobecné hluboké nespokojenosti lidu, jaká vládne nyní v celém Rusku, je její vítězství jisté."

Existuje i organizace, která tuto blížící se revoluci bude řídit, neboť "tajná organizace, to je jakýsi generální štáb armády a touto armádou je všechen lid".

"Ve své výzvě k mladým bratrům v Rusku jsem řekl, že Stěnka Razin, jenž se postaví do čela lidových mas při ničení ruské říše, které je tak očividně blízko, nebude už jednotlivý hrdina, ale Stěnka Razin kolektivní. Každý, kdo není hlupák, pochopí snadno, že jsem měl na mysli tajnou organizaci, která už teď existuje a vyvíjí činnost, která je silná svou kázní, vášnivou oddaností a sebezapřením svých členů, jakož i slepým podřízením se všem příkazům jediného výboru, který všechno ví a o němž neví nikdo.

Členové tohoto výboru se úplně vzdali svého já; a to je opravňuje požadovat úplné odříkám od všech členů organizace. Natolik se zřekli všeho, k čemu se upíná touha lidí ješitných, ctižádostivých a chtivých moci, že se jednou provždy vzdali osobního vlastnictví, veřejné či oficiální moci a vůbec jakékoli popularity ve společnosti a odsoudili se tak k věčnému zapomnění, ponechávajíce jiným slávu, vnější lesk a věhlas díla, kdežto pro sebe si - vždycky kolektivně - zachovávají jen podstatu tohoto díla.

Jako jezuité, jenže nikoli za účelem zotročení, ale osvobození lidu, zřekl se každý z nich dokonce i vlastní vůle. Ve výboru, stejně jako v celé organizaci myslí, chce a jedná nikoli jednotlivec, nýbrž kolektiv. Takovéto zřeknutí se života, vlastního myšlení a vlastní vůle bude mnohým připadat nemožné, ba pobuřující. Je skutečně obtížné, zato však nezbytné. Bude připadat obtížné hlavně nováčkům, těm, kteří do organizace teprve vstupují, lidem, kteří ještě neodvykli užvaněnému a prázdnému fanfarónství, lidem bažícím po poctách, osobních hodnostech a právech, a vůbec těm, kdo se nechávají unášet žalostnými přeludy předstírané humanity, za nimiž v ruské společnosti probleskuje všeobecná servilnost vůči nejhnusnější a nejpodlejší skutečnosti. Toto odříkání bude připadat těžké všem, kdo ve velkém díle hledají ukojení své sebelásky, příležitost k pronášení frází a kdo nemilují dílo pro ně samo, ale pro dramatickou pózu své vlastní osoby.

Každý nový člen vstupuje do naší organizace dobrovolně, věda předem, že jakmile do ní jednou vstoupil, patří celý jí a nepatří už sobě. Vstup do organizace {459} je dobrovolný, ale vystoupit z ní je nemožné, protože každý člen, jenž by z ní vystoupil, by bez pochyby ohrozil přímo existenci organizace, která nesmí být závislá na lehkovážnosti, rozmarech, větší či menší diskrétnosti, poctivosti a síle jedné nebo několika osob... Proto každý, kdo do ní vstupuje, musí vědět předem, že se jí odevzdává celý, se všemi svými silami, prostředky, vědomostmi, s celým životem, a to nenávratně... Tak je to jasně a přesně vyloženo v jejím programu, jenž je publikován a je závazný pro všechny členy i nečleny výboru... Je-li člen opravdu prodchnut vášní" (revoluční) "pak mu všecko, co od něho organizace vyžaduje, bude připadat snadné. Je známo, že vášeň nezná obtíže; nic pro ni není nemožné, a čím větší jsou obtíže, tím větší je také vzepětí vůle, síla a um člověka rozjitřeného vášní. Kdo má v sobě tuto vášeň, u toho není místa pro malé osobní vášně, nemusí je ani obětovat, poněvadž v něm už neexistují. Vážný člen společnosti v sobě zničil jakýkoli pocit zvědavosti a bez milosti stíhá tento nedostatek u všech ostatních. Ačkoli se považuje za hodna každé důvěry a právě proto, že je jí hoden, neboť je vážný člověk, nehledá a ani nechce vědět víc, než co je nezbytné, aby co nejlépe splnil své poslání, které je mu svěřeno. O věcech mluví jen s těmi, s nimiž mu to bylo určeno, a říká jen to, co mu předpisují příkazy, a vůbec se přesně a bez výhrad řídí příkazy a pokyny, které dostává shora, a nikdy se neptá a ani si nepřeje zvědět, na jakém stupni organizace je on sám; přeje si samozřejmě, aby mu bylo uloženo co nejvíc práce, čeká však trpělivě na okamžik, až mu bude svěřena.

Takováto železná a bezvýhradná kázeň může nováčka udivit, ba dokonce pohoršit, neudiví však a neurazí vážného člena, skutečně silného a rozumného člověka; naopak, potěší jej a zaručí mu bezpečnost, je-li v něm ovšem ona stravující vášeň lidového vítězství, o níž jsem mluvil výše. Vážný člen pochopí, že takováto kázeň je nezbytnou zárukou relativní neosobnosti každého člena a že je to podmínka sine qua non společného vítězství; že jedině ona je schopna stmelit skutečnou organizaci a vytvořit kolektivní revoluční moc, která opírajíc se o živelnou moc lidu bude s to přemoci hroznou sílu státní organizace.

Někdo se možná zeptá: jak to, že se máme podřizovat diktátorskému vedení výboru, který vůbec neznáme? Jenže vy jej znáte: za prvé z jeho programu, který byl zveřejněn a vypracován tak jasně a přesně a který se vysvětluje se všemi podrobnostmi každému, kdo do organizace nově vstupuje. Za druhé se vám doporučuje onou slepou důvěrou, kterou v něj mají lidé, jež znáte a jichž si vážíte; onou důvěrou, pro niž dáte této organizaci přednost před všemi ostatními. Aktivním členům organizace se dává poznat ještě důkladněji svou neúnavnou, rozhodnou a všude pronikající činností, která je vždycky v souladu s programem a cílem organizace. A všichni se podřizují jeho autoritě ochotně, poněvadž se přesvědčují stále víc přímo z praxe jak o jeho vpravdě udivující předvídavosti, bdělosti, moudré energii a cílevědomé obratnosti jeho pokynů, tak o nezbytnosti a blahodárném působení takovéto kázně.

Někdo mi může položit otázku: jestliže osobní složení výboru zůstává pro všechny neproniknutelným tajemstvím, jak jste o něm mohli získat informace a {460} přesvědčit se o jeho skutečné hodnotě? - Na tuto otázku odpovím otevřeně. Neznám ani jednoho člena výboru, ani jejich počet, ani jeho sídlo. Vím jen, že nepůsobí nikde za hranicemi, ale přímo v Rusku, jak to také má být; neboť ruský revoluční výbor se sídlem v cizině je nesmysl, který se může zrodit jen v hlavách prázdných a hloupě ctižádostivých žvanilů z emigrace, kteří svou marnivou zahálku a hanebné intriky kryjí zvučným názvem 'Věc lidu'^[α].^[359]"

Po šlechtickém spiknutí děkabristů" (z roku 1825) "učinili první pokus o vážnou organizaci Išutin a jeho soudruzi. Nynější organizace je první organizací revolučních sil v celém Rusku, která se opravdu vydařila. Využila všech příprav, všech zkušeností; žádná reakce ji nedonutí, aby se rozešla; přežije všechny vlády a nepřestane vyvíjet činnost, dokud se celý její program nestane každodenním životem Rusů a celého světa.

Asi před rokem považoval výbor za vhodné uvědomit mě o své existenci a poslal mi svůj program s výkladem celkového plánu revoluční činnosti v Rusku. Poněvadž jsem s oběma naprosto souhlasil a byl si jist, že věc sama i lidé, kteří jsou jejími iniciátory, jsou skutečně seriózní, učinil jsem to, co by podle mého mínění měl učinit každý poctivý emigrant: bez výhrad jsem se podřídil autoritě výboru jakožto jediného představitele a vůdce revoluce v Rusku. Obracím-li se nyní na vás, jsem pouze poslušen nařízení výboru. Více vám říci nemohu. Dodám k tomu jen jedno. Jsem s plánem organizace dostatečně seznámen, abych mohl nabýt přesvědčení, že už žádná síla není s to ji zničit. A i kdyby měla strana lidu utrpět v příštím boji novou porážku - čehož se nikdo z nás neobává, my všichni věříme v budoucí vítězství lidu - kdyby se však přece jen naše naděje nesplnily, uprostřed strašlivých represálií, uprostřed nejzběsilejší reakce zůstala by organizace celá a neporušená...

Základna programuje velmi široká, velmi lidská: úplná svoboda a úplná rovnost všech lidí založená na společném vlastnictví a společné práci, povinné pro všechny stejně, ovšem kromě těch, kdo raději zemřou hlady, než by pracovali.

Takový je současný program dělného lidu všech zemí, a tento program odpovídá odvěkým požadavkům a instinktům našeho lidu... Když jsme tento program předložili prostým lidem^[β], členové naší organizace se nemohli vynadivit, jak rychle a v celé šíři jej chápou a s jakým zanícením jej přijímají. Program je tedy hotov, je neměnitelný. Kdo je pro něj, půjde s námi. Kdo je proti nám, je přítel odpůrců lidu, carův četník, carův kat, náš nepřítel...

Řekl jsem vám, že naše organizace je vybudována tak pevně, a nyní připojuji, že v lidu zapustila už tak pevné kořeny, že i kdybychom utrpěli porážku, reakce by nebyla schopna ji zničit...

Servilní tisk, poslušný příkazů třetího oddělení, se snaží přesvědčit veřejnost, že vládě se podařilo zasáhnout spiknutí hned v zárodku. Nezasáhla vůbec {461} nic. Výbor i organizace jsou a zůstanou nedotčeny. Vláda se o tom brzy přesvědčí, neboť lidový výbuch je blízko. Tak blízko, že se teď každý musí rozhodnout, zda chce být naším přítelem, přítelem lidu, nebo naším nepřítelem, nepřítelem lidu. Všem našim přátelům, ať zaujímají jakékoli místo a postavení, jsou naše řady otevřeny. Jenže jak nás najít, zeptáte se? Organizace, která vás kolem-dokola obklopuje, která má mezi vámi mnoho příslušníků, si sama najde toho, kdo ji hledá s upřímným přáním a pevnou vůlí sloužit věci lidu. Kdo není pro nás, je proti nám. Volte."

Bakunin v této brožuře, kterou podepsal, předstírá, že nezná sídlo a složení výboru, jehož jménem mluví a jehož jménem jednal Něčajev v Rusku. A zatím jediná plná moc, kterou měl Něčajev, aby mohl jednat jménem tohoto výboru, byla podepsána Michailem Bakuninem a jediný člověk, který dostával zprávy o činnosti sekcí, byl zase Michail Bakunin. Když tedy Michail Bakunin slibuje slepou poslušnost výboru, přísahá poslušnost právě Michailu Bakuninovi.

Považujeme za zbytečné uvádět další důkazy o tom, že zaměření a dokonce i výrazy tohoto Bakuninem podepsaného spisu jsou naprosto stejné jako v ostatních anonymních ruských dokumentech. Chceme jen ukázat, jakým způsobem zde Bakunin aplikuje morálku Katechismu. Napřed káže tuto morálku ruským důstojníkům; prohlašuje jim, že když se on a ostatní zasvěcení ustavili jako jezuité revoluce, splnili svou povinnost a současně vyplnili mezeru, a že ve svém vztahu k výboru už nemají o nic víc vlastní vůle než ona proslulá "mrtvola" z Tovaryšstva Ježíšova. A aby je nepohoršovala vražda Ivanova, snaží se jim vysvětlit, že je nutné zavraždit každého člena, který by měl v úmyslu z tajné společnosti vystoupit. Pak uplatňuje tutéž morálku vůči svým čtenářům, a to nestydatým obelháváním. Bakunin, který věděl, že vláda pozavírala nejen všechny zasvěcené v Rusku, ale ještě desetkrát víc lidí zkompromitovaných Něčajevem proto, že patřili k pověstné "páté kategorii" Katechismu; že v Rusku už není ani stín nějaké organizace, že tam neexistuje a nikdy neexistoval žádný výbor kromě Něčajeva - tehdy už byli spolu v Ženevě; který kromě toho věděl, že mu tato brožura nezíská v Rusku ani jednoho stoupence a že může jedině posloužit vládě za záminku k novým perzekucím - přesto prohlašuje, že vláda nezasáhla vůbec nic, že výbor sídlí dále v Rusku {462} a vyvíjí tam neúnavnou, rozhodnou a všude pronikající činnost, vpravdě udivující předvídavost, bdělost, moudrou energii a ohromující obratnost (jak to vysvítá z výpovědí při procesu); že jeho tajná organizace, jediná vážná organizace, která v Rusku existuje od roku 1825, je nedotčena, že pronikla mezi prostý lid, který se zanícením přijímá její program; že obklopuje důstojníky, že revoluce je hrozivě blízko a že vzplane během několika měsíců, na jaře 1870. Jen aby měl to potěšení vystavit "dramatickou pózu své vlastní osoby" na odiv svým mezinárodním lžibratřím a podívat se na sebe do zrcadla, jen proto Bakunin tvrdí, že se "zřekl vlastního života, vlastního myšlení a vlastní vůle", že je povznesen nad "užvaněné a prázdné fanfarónství" lidí "bažících po poctách, osobních hodnostech a právech", a posílá Rusům tyto lživé a vychloubačné proklamace.

Týž člověk, který po roce 1870 káže Rusům slepou poslušnost vůči příkazům vydávaným shora anonymním výborem, jejž nikdo nezná; který jezuitskou disciplínu prohlašuje za podmínku sine qua non vítězství, podmínku, která jediná je s to přemoci hrůznou centralizaci státu - nejen ruského, ale každého státu; který hlásá komunismus autoritářštější, než je nejprimitivnější komunismus - týž člověk osnuje v roce 1871 separatistické a dezorganizátorské hnutí v lůně Internacionály pod záminkou boje proti autoritářství a centralismu německých komunistů, pod záminkou zakládání autonomních sekcí a svobodné federace autonomních skupin a přeměny Internacionály v to, čím by měla být: v předobraz budoucí společnosti. Kdyby budoucí společnost měla být napodobeninou ruské sekce Aliance, daleko by předčila Paraguay ctihodných otců jezuitů,^[368] Bakuninovi tak drahých.

{463} IX
Závěr

I když Internacionála ponechávala úplnou svobodu hnutím a snahám dělnické třídy v různých zemích, dovedla ji zároveň semknout v jediném svazku a poprvé dát pocítit panujícím třídám a jejich vládám světovou moc proletariátu. Panující třídy a vlády uznaly tento fakt a soustředily své útoky na výkonný orgán celého našeho Sdružení, na generální radu. Od pádu Komuny se tyto útoky zostřily. A právě tuto chvíli si také zvolili aliančníci, aby generální radě vypověděli otevřenou válku! Podle nich byl vliv generální rady, tato mocná zbraň v rukou Internacionály, pouze zbraní namířenou proti Internacionále. Tento vliv prý byl vybojován v zápase nikoli proti nepřátelům proletariátu, nýbrž proti samotné Internacionále. Podle jejich slov nabyly vládychtivé tendence generální rady vrchu nad autonomií sekcí a národních federací. K záchraně autonomie už tedy nezbývalo nic jiného než srazit hlavu Internacionále.

Pánové z Aliance si skutečně byli vědomi toho, že nechopí-li se tohoto rozhodujícího okamžiku, bude se muset stovka Bakuninových mezinárodních bratrů rozloučit se svými sny o tajném řízení proletářského hnutí. Jejich invektivy našly souhlasnou odezvu v policejním tisku ve všech zemích.

Jejich zvučné fráze o autonomii a svobodné federaci, jedním slovem jejich válečný pokřik proti generální radě byl tedy pouze manévrem, kterým měl být maskován jejich pravý cíl: dezorganizovat Internacionálu a podřídit ji tajné hierarchické a autokratické nadvládě Aliance.

Autonomie sekcí, svobodná federace autonomních skupin, antiautoritářství, anarchie - to jsou fráze, které se výborně hodí do společnosti lidí "deklasovaných", "bez kariéry, bez východiska", osnujících spiknutí uvnitř Internacionály, aby ji podmanili skryté diktatuře a vnutili jí program pana Bakunina!

{464} Zbaví-li se melodramatického pozlátka, scvrkne se tento program na toto:

1. Všechny hanebnosti, jež jsou neodvratně průvodním zjevem života deklasovaných příslušníků vyšších společenských vrstev, jsou prohlašovány za ultrarevoluční ctnosti.

2. Vytyčuje se zásada, že je nutné svést malou, dobře vybranou menšinu dělníků, kterým se zalichotí tím, že se tajemným zasvěcením oddělí od mas, že se jim umožní podílet se na spřádání intrik a pomluv tajné vlády a káže se jim, že dát volný průchod jejich "zlým vášním" znamená z kořene vyvrátit základy staré společnosti.

3. Hlavní prostředky propagandy spočívají v tom, že se různými vylhanými smyšlenkami o rozsahu a moci tajné společnosti, prorokováním brzkého příchodu revoluce, kterou tato společnost připravuje atd., získá mládež a před vládou se kompromitují nejpokročilejší lidé z majetných tříd, na nichž se pak vydírají peníze.

4. Hospodářský a politický boj dělnictva za osvobození je na-hrazován všeničivými činy galejnického podsvětí, posledního vtělení revoluce. Je zkrátka třeba pustit chátru, kterou sami dělníci odstranili v "revolucích podle klasického západního vzoru", a dát tak reakcionářům zdarma k dispozici bandu vycepovaných agentů provokatérů.

Těžko říci, zda v teoretických výplodech a praktických pokusech Aliance převládá grotesknost nebo sprostota. A přece se jí podařilo vyvolat v řadách Internacionály tajný boj, který po dva roky brzdil činnost našeho Sdružení a který skončil odštěpením části sekcí a federací. Proto haagský kongres přijetím usnesení proti Alianci jen splnil svou naléhavou povinnost; nemohl připustit, aby Internacionála, toto velké dílo proletariátu, upadla do osidel nastražených vyvrheli vykořisťovatelských tříd. Co se týče těch, kdo chtějí zbavit generální radu pravomoci, bez níž by se z Internacionály stala konfúzní, roztříštěná a - řečeno slovy Aliance - "amorfní" masa, můžeme je mít jen za zrádce nebo za hlupáky.

Londýn 21. července 1873

Komise:
E. Dupont, B. Engels, Leo Frankel,
A. Le Moussu, Karel Marx, Aug. Serraillier

{465} X
Dodatek

1. Bakuninova hidžra

V roce 1857 byl Bakunin poslán na Sibiř, ne na nucené práce, jak by to byl rád namluvil ve svém líčení, ale prostě do vyhnanství. Gubernátorem na Sibiři byl tehdy hrabě Muravjov-Amurskij, příbuzný Muravjova, kata Polska, a Bakuninův bratranec. Díky tomuto příbuzenství a službám, které poskytl vládě, těšil se tam Bakunin výsadnímu postavení a obzvláštní přízni.

Na Sibiři byl tehdy také Petraševskij, vůdce a organizátor spiknutí z roku 1849.^[369] Bakunin se k němu choval zjevně nepřátelsky a snažil se mu všemožně škodit, což pro něho jako bratrance generálního gubernátora nebylo nic těžkého. Pronásledováním Petraševského si Bakunin vysloužil znovu nároky na přízeň vlády. Jistá nejasná aféra, o níž se na Sibiři i v Rusku mnoho mluvilo, učinila tomuto zápasu dvou vyhnanců konec. Chování jednoho z vysokých úředníků koketujícího s liberalismem dalo popud ke kritice, která vyvolala bouři kolem generálního gubernátora, a ta vyvrcholila smrtelným soubojem. Poněvadž celá tato aféra měla do značné míry ráz osobních intrik a podvodných machinací, pobouřilo to všechno obyvatelstvo, které obvinilo nejvyšší úředníky, že oběť souboje, mladého přítele Petraševského, zavraždili záměrně. Pobouření nabylo takových rozměrů, že se vláda obávala lidové vzpoury. Bakunin se postavil na stranu vysokých úředníků, mezi nimi také Muravjova. Využil svého vlivu a prosadil, aby byl Petraševskij vypovězen ještě do vzdálenějšího místa, a vystoupil na ochranu jeho pronásledovatelů v dlouhém dopise, který podepsal jako očitý svědek a poslal Gercenovi. Ten jej otiskl v "Kolokolu", vypustiv z něho všechny útoky proti Petraševskému; jenže v Petrohradě kolovala rukopisná kopie tohoto dopisu, pořízená tam při jeho přepravě, a seznamovala s původním textem.

{466} Sibiřští kupci, celkem liberálnější než kupci v Rusku, chtěli založit na Sibiři universitu, aby své děti nemuseli posílat do vzdálených škol v Rusku a aby si ve svém kraji vytvořili kulturní středisko. K tomu potřebovali svolení cara. Muravjov se na Bakuninovu radu a přímluvu postavil proti tomuto návrhu. Bakuninova nenávist k vědě je starého data. Tento fakt je na Sibiři velmi dobře znám. Rusové se ho na to mnohokrát ptali, a protože to nemohl popřít, vysvětloval své jednání vždycky tím, že se připravoval na útěk a snažil se proto zasloužit si přízeň svého bratrance gubernátora.

Bakunin nejenže využíval a zneužíval přízně vlády pro svou osobu, ale za menší úplatek nechával z ní kápnout i kapitalistům, podnikatelům a nájemcům. Bakuninovy proklamace, zachycované u Něčajevových obětí a v letech 1869-1870 zveřejněné vládou, obsahovaly seznamy proskribovaných, na kterých bylo i jméno známého Katkova, šéfredaktora listu "Moskovskije vědomosti"^[370]. Katkov se za to pomstil tím, že ve svých novinách otiskl následující odhalení: Katkov má v rukou Bakuninovy dopisy, které mu psal z Londýna po svém návratu ze Sibiře a v nichž Bakunin prosí Katkova, aby mu ze starého přátelství půjčil několik tisíc rublů. Bakunin se přiznává, že za svého pobytu na Sibiři dostával roční apanáž od jednoho nájemce palírny, aby mu svou přímluvou zajistil přízeň gubernátora. Tento nepoctivý důchod (který přestal dostávat po svém útěku) tíží jeho svědomí, a tak by chtěl nájemci vymámené peníze poslat zpátky; aby mohl vykonat tento dobrý skutek, požádal o půjčku svého přítele Katkova. Katkov odmítl.

V době, kdy se Bakunin na Katkova s touto žádostí obrátil, vysloužil si tento jeho starý přítel už dávno ostruhy ve službách třetího oddělení, neboť své noviny propůjčil k denunciacím ruských revolucionářů, zejména Černyševského, jakož i polské revoluce. Bakunin tedy v roce 1862 žádal o peníze člověka, o němž věděl, že to je udavač a literární bandita ve službách ruské vlády. Toto tak těžké obvinění se Bakunin nikdy neodvážil popřít.

S penězi v kapse - víme jak nabytými - a těše se vysoké ochraně gubernátora, mohl Bakunin bez jakýchkoli obtíží uskutečnit svůj útěk. Nejenže si obstaral na své jméno pas, aby mohl cestovat po Sibiři, ale ještě byl oficiálně pověřen inspekční cestou {467}******po kraji až k nejvýchodnějším hranicím. Když přibyl do přístavu Nikolajevsk, přepravil se bez obtíží do Japonska, kde klidně nasedl na loď do Ameriky a koncem roku 1861 přibyl do Londýna. Tak se uskutečnila zázračná hidžra tohoto nového Mohameda.

2. Bakuninův panslavistický manifest

Dne 3. března 1861 vyhlásil Alexandr II. za mohutného potlesku celé liberální Evropy zrušení nevolnictví. Úsilí černyševského a revoluční strany o zachování občinového vlastnictví půdy vedlo sice k výsledku, jenže tak málo uspokojivému, že Cernyševskij ještě před uveřejněním manifestu o zrušení nevolnictví smutně přiznal:

"Kdybych byl věděl," řekl, "že otázka, kterou jsem rozvířil, bude vyřešena takto, byl bych raději utrpěl porážku, než získal takovéto vítězství. Byl bych dal přednost tomu, aby to udělali podle svého a k našim požadavkům vůbec nepřihlíželi."

A skutečně, akt zrušení nebyl nic jiného než kejklířský kousek. Značná část půdy byla odňata jejím skutečným vlastníkům a byl vyhlášen systém výkupu půdy rolníky. Tento akt carovy věrolomnosti byl pro Černyševského a jeho stranu novým nezvratným argumentem proti imperátorovým reformám. Liberálové, kteří se shromáždili pod praporem Gercenovým, vřeštěli z plna hrdla: Zvítězil jsi, Galilejský! Galilejský znamenalo v jejich ústech Alexandra II. - Od té chvíle nepřestávala liberální strana, jejímž hlavním orgánem byl Gercenův "Kolokol", pět chválu na cara osvoboditele, a aby odvrátila pozornost veřejnosti od stížností a protestů, které vyvolal tento protilidový akt, žádala cara, aby pokračoval ve svém osvoboditelském díle a zahájil křižácké tažení za osvobození utlačených slovanských národů, za uskutečnění panslavismu.

V létě 1861 odhalil Černyševskij v časopise "Současník" ("Sovremennik")^[371] pletichy panslavistů a řekl slovanským národům pravdu o stavu věcí v Rusku a o záměrném tmářství jejich falešných přátel, panslavistů. A tehdy usoudil Bakunin, který se vrátil ze Sibiře, že nadešel čas, aby vystoupil. Napsal první část dlouhého manifestu, otištěného 15. února 1862 v příloze "Kolokolu" {468} a nadepsaného "Ruským, polským a všem slovanským přátelům". Druhá část nikdy nevyšla.

Manifest začíná prohlášením:

"Zachoval jsem si odvahu nade vším vítězící myšlenky a srdcem, vůlí, vášní jsem zůstal věren přátelům, společné věci, sobě... Nyní předstupuji před vás, staří osvědčení přátelé, i před vás, mladí přátelé, kteří žijete stejnou myšlenkou, stejnou vůlí jako my, a prosím vás: přijměte mne opět mezi sebe; kéž je mi dovoleno, abych mezi vámi a spolu s vámi zasvětil celý zbytek svého života boji za svobodu ruskou, za svobodu polskou, za svobodu a nezávislost všech Slovanů."

Jestliže Bakunin adresuje tuto pokornou prosbu svým starým a mladým přátelům, dělá to proto, že

"není dobré působit v cizí zemi. Tuto zkušenost jsem získal v letech revoluce: ani ve Francii, ani v Německu jsem nemohl zapustit kořeny. A tak si ponechávám své dřívější horoucí sympatie k pokrokovému hnutí celého světa; abych však neprožil zbytek svého života nadarmo, musím od nynějška svou přímou činnost omezit na Rusko, Polsko, na Slovany. Tyto tři oddělené světy jsou v mé lásce a víře neoddělitelné."

V roce 1862, před jedenácti lety, ve svých 51 letech, vyznával veliký anarchista Bakunin kult státu a panslavistický patriotismus.

"Až dosud žil velkoruský národ možno říci výhradně vnějším životem státu. Byť byla jeho vnitřní situace, která vedla ke krajnímu zbídačení a otroctví, sebehorší, přece mu byla drahá jednota, síla a velikost Ruska a pro ně byl ochoten ke všem obětem. Tak se ve velkoruském národě vytvářelo státní vědomí a vlastenectví bez frází, ale zato skutečné. Tak zůstal velkoruský národ jediný mezi všemi slovanskými národnostmi neporušený, jediný se udržel v Evropě a dal jí pocítit svou sílu... Nebojte se, že ztratí svůj zákonný vliv a tuto politickou sílu, kterou si dobyl v třistaletých bojích naplněných mučednickým sebezapřením, aby ochránil neporušenost svého státu... Pošleme Tatary do Asie, Němce do Německa a buďme svobodným národem, národem čistě ruským..."

Aby dodal této panslavistické propagandě končící křižáckým tažením proti Tatarům a Němcům na váze, odkazuje Bakunin čtenáře na cara Mikuláše:

"Říká se, že sám car Mikuláš se krátce před svou smrtí, když se chystal vypovědět válku Rakousku, zabýval myšlenkou vyzvat všechny rakouské a turecké Slovany, Maďary a Italy k všeobecnému povstání. Vyvolal proti sobě východní válku, a aby se ubránil, hodlal se z cara despoty proměnit v cara revolucionáře. Říká se, že jeho výzvy ke Slovanům, mezi nimi výzva k Polákům, byly už podepsány. Ačkoli Poláky nenáviděl, pochopil, že bez nich není slovanské povstání možné... překonal se natolik, že prý byl ochoten uznat nezávislou existenci Polska, ale... jen na oné straně Visly."

{469} Týž člověk, který si od roku 1868 hraje na internacionalistu, hlásal v roce 1862 rasovou válku v zájmu ruské vlády. Panslavismus je vynález petrohradského kabinetu a jeho jediným cílem je rozšířit evropské hranice Ruska na západ a na jih. A protože se neodvažují oznámit rakouským, pruským a tureckým Slovanům, že jsou předurčeni k tomu, aby se rozplynuli ve velké ruské říši, líčí se jim Rusko jako mocnost, která je osvobodí od cizího jha a která je sjednotí ve velké svobodné federaci. Panslavismus tedy může objevovat v různých odstínech, od panslavismu Mikulášova až po panslavismus Bakuninův; ale všechny směřují k témuž cíli a všechny se v podstatě navzájem velmi dobře shodují, jak o tom svědčí pasáž, kterou jsme právě citovali. Manifest, kterým se teď budeme zabývat, nenechá o tom nikoho na pochybách.

3. Bakunin a car

Viděli jsme, že v souvislosti se zrušením nevolnictví vypukl v Rusku boj mezi liberální a revoluční stranou. Kolem Černyševského, jenž stál v čele revoluční strany, se semkl celý šik publicistů, početná skupina důstojníků a studující mládeže. Představiteli liberální strany byli Gercen, několik panslavistů a značný počet pokojných reformátorů a obdivovatelů Alexandra II. Vláda podporovala stranu liberální. V březnu 1861 se ruská universitní mládež energicky vyslovila pro osvobození Polska; na podzim 1861 se pokusila postavit se na odpor mimořádnému opatření, které mělo disciplinárními a fiskálními nařízeními zbavit nemajetné studenty (přes dvě třetiny všech studentů) možnosti získat vysokoškolské vzdělání. Vláda označila jejich protesty za vzpouru a v Petrohradě, Moskvě a Kázáni byly stovky mladých lidí uvrženy do vězení, vyhnány z universit nebo po tříměsíčním věznění vyloučeny. A ze strachu, aby tito mladí lidé nejitřili nespokojenost rolnictva, bylo rozhodnutím státní rady bývalým studentům zakázáno zaujímat jakékoli veřejné úřady na venkově. Tím však perzekuce nekončí. Do vyhnanství jsou vypovídáni profesoři, jako Pavlov; zavírají se veřejné kursy pořádané studenty vyloučenými z universit; dochází k novým pronásledováním pod nejmalichernějšími záminkami; {470} "pokladna studující mládeže", sotva povolená, je náhle zakázána; zastavují se noviny. Nevole a pobouření radikální strany dosahuje vrcholu a nutí ji, aby se uchýlila k ilegálnímu tisku. Tehdy také vyšel manifest této strany nazvaný "Mladé Rusko" s motem z Roberta Owena.^[372] Manifest jasně a přesně vylíčil vnitřní poměry v zemi, situaci v různých stranách a v tisku, proklamoval komunismus a dospěl k závěru, že je nutná sociální revoluce. Vyzýval všechny poctivé lidi, aby se semkli kolem radikálního praporu.

Sotva tento tajně vytištěný manifest vyšel, vypukly v Petrohradě nešťastnou shodou okolností (pokud v tom neměla prsty policie) četné požáry. Vláda a reakční tisk se s radostí chopily této příležitosti, aby obvinily mládež a celou radikální stranu ze žhářství. Opět se naplnily žaláře a po cestách do vyhnanství opět táhly zástupy obětí. Černyševskij byl zatčen a uvržen do petrohradské pevnosti, odkud byl po dvou dlouhých letech utrpení poslán na nucené práce na Sibiř.

Již před touto katastrofou Gercen a Gromeka, který později přispěl k pacifikaci Polska jako gubernátor jedné z jeho provincií, zuřivě napadali - jeden v Londýně a druhý v Rusku - radikální stranu a dělali narážky, že snad Černyševskij nakonec dostane řád. - Černyševskij ve velmi umírněném článku vybízel Gercena, aby se zamyslel nad důsledky nové úlohy, kterou hodlá hrát "Kolokol", když zaujímá otevřeně nepřátelský postoj vůči ruské revoluční straně.^[373] Gercen okázale prohlásil, že je ochoten pronést v přítomnosti těch, které nazýval mezinárodní demokracií, tj. Mazziniho, Victora Huga, Ledru-Rollina, Louise Blanca atd., skvělý přípitek na zdraví velkého cara osvoboditele; a ať už říkají, dodal, revoluční Danielové v Petrohradě, co chtějí, jim a jejich nářkům navzdory vím, že se tento přípitek setká v Zimním paláci (carova rezidence) s příznivou odezvou. Revoluční Danielové byli Černyševskij a jeho přátelé.

Bakunin Gercena překonal. V době, kdy revoluční strana byla úplně rozdrcena a kdy byl Černyševskij ve vězení, uveřejnil Bakunin, jemuž tehdy bylo jednapadesát let, svou proslulou brožuru k rolnickému carovi "Romanov, Pugačov nebo Pestel. Věc lidu. Od Michaila Bakunina, 1862"

{471} "Mnozí se ještě ptají, bude-li v Rusku revoluce. Vzniká postupně, vládne všude, ve všem, ve všech myslích. Rukama vlády získává ještě větší úspěchy než úsilím svých vlastních stoupenců. Neutiší a nezastaví se, dokud neobrodí ruský svět, dokud nestvoří nové slovanské světy.

Dynastie si sama připravuje záhubu. Snaží se spasit tím, že zastavuje probuzený život lidu, místo aby jej povzbuzovala. Tento život, kdyby byl pochopen, by mohl pozvednout moc a slávu carského domu na dosud nevídanou výši... Škoda. Jen zřídkakdy dovolil osud carskému domu hrát tak velkolepou, tak požehnanou úlohu. Alexandr II. by se tak snadno mohl stát idolem lidu, prvním rolnickým carem^[γ], jehož moc by byla založena nikoli na strachu, ale na lásce, svobodě a blahobytu jeho lidu. Opřen o tento lid, mohl by se stát zachráncem a pánem celého slovanského světa...

Bylo k tomu jen zapotřebí ruského, širokého a ve své velkodušnosti a pravdě pevného srdce. Celá ruská i slovanská živá přítomnost mu šla s otevřenou náručí vstříc, ochotna sloužit za piédestal jeho historické velikosti."

Pak se Bakunin dožaduje zrušení státu Petra Velikého, státu německého, a založení "nového Ruska". Tímto dílem je pověřen Alexandr II.

"Jeho začátek byl velkolepý; proklamoval svobodu lidu, svobodu a nový život po tisíciletém otroctví; zdálo se, že chce vytvořit Rusko rolníků" ("zemskuju Rossiju"), "protože v Petrově státě není svobodný lid možný. 19. února 1861 byl Alexandr II. přes všechny nedostatky, přes všechny absurdní rozpory ukazu o osvobození rolnictva největším, nejoblíbenějším a nejmocnějším carem, jaký kdy v Rusku vládl." - Jenže "svoboda se protiví všem instinktům Alexandra II.", protože je Němec a "Němec nikdy nepochopí a nezamiluje si Rusko rolníků... snil jen o tom, jak upevnit budovu Petrova státu... tím, že se pustil do neblahé a nemožné věci, chystá záhubu sám sobě i svému domu a je připraven uvrhnout Rusko do krvavé revoluce."

Všechny rozpory v ukazu o osvobození, všechno střílení do rolníků, studentské bouře, zkrátka všechen teror se podle Bakunina dá

"plně vysvětlit tím, že car nemá ruského ducha ani srdce milující lid a že je přímo posedlý touhou zachovat stůj co stůj Petrův stát... A přitom právě on a jedině on by mohl v Rusku provést nejvýznamnější a nejblahodárnější revoluci bez jediné kapky krve. Může ještě i teď; nedoufáme-li v pokojné východisko, není to proto, že by bylo příliš pozdě, ale proto, že jsme nakonec přestali věřit, že by Alexandr II. byl schopen pochopit onen jediný způsob, jímž by mohl zachránit sebe a Rusko. Zastavit hnutí lidu probouzejícího se z tisíciletého spánku je nemožné. Kdyby se však car pevně a odvážně postavil do čela tohoto hnutí, pak by jeho moc pro blaho a slávu Ruska neměla mezí."

{472} Bylo by k tomu zapotřebí jen dát půdu rolníkům a nastolit svobodu a samosprávu.

"Nebojte se, že by územní samospráva narušila spojení mezi jednotlivými provinciemi, že by otřásla jednotou ruské země; autonomie provincií bude pouze administrativní, s vnitřní legislativou, právní, ale nikoli politická. A v žádné zemi, snad kromě Francie, není lid tak prodchnut duchem jednoty, harmonie, státní celistvosti a národní velikosti jako v Rusku."

V té době požadovali v Rusku svolání národního shromáždění^[δ]. Jedni se ho dožadovali proto, aby se vyřešily finanční obtíže, a druzí proto, aby se skoncovalo s monarchií. Bakunin je chtěl proto, aby se vyjádřila jednota Ruska a aby se upevnila moc a velikost cara.

"Jednota Ruska, jejímž výrazein byla až dosud pouze carova osoba, potřebuje ještě dalšího představitele, a tím je národní shromáždění... Nejde o to, zda bude či nebude revoluce, ale o to, zda bude pokojná nebo krvavá. Bude pokojná a blahodárná, jestliže se car postaví do čela lidového hnutí a spolu s národním shromážděním začne rozsáhle a rozhodně přetvářet Rusko ve smyslu svobody; jestliže však car bude chtít jít zpět nebo se zastaví u polovičatých opatření, bude revoluce strašná. Pak nabude rázu nemilosrdné řeže, neboť povstane všechen lid... Alexandr II. může ještě Rusko zachránit před úplnou zkázou a krveprolitím."

V roce 1862 znamenala tedy revoluce pro Bakunina úplnou zkázu Ruska a snažně prosil cara, aby před ní Rusko ochránil. Pro mnoho ruských revolucionářů se svolání národního shromáždění rovnalo svržení carské dynastie; Bakunin však rozptyluje jejich naděje a oznamuje jim, že

"národní shromáždění bude proti nim a pro cara. A bude-li národní shromáždění carovi nepřátelské? - To není možné, protože poslance bude delegovat lid, jehož důvěra v cara je až dosud bezmezná a který k němu vzhlíží s úctou. Kde by se tedy vzalo nepřátelství?... Není pochyb, že kdyby car svolal nyní" (v únoru 1862) "národní shromáždění, byl by poprvé obklopen lidmi, kteří mu jsou upřímně oddáni. Jestliže bude anarchie^[ε] trvat ještě několik let, může sestát, že se nálada lidu změní. V naší době se žije rychle. Ale nyní je lid pro cara a proti šlechtě, proti úřednictvu a proti všemu, co nosí německý" (to jest evropský) "šat. V oficiálním ruském táboře jsou všichni nepřáteli lidu, všichni kromě cara. Kdo by tedy chtěl zkusit říkat lidu něco proti carovi? A i kdyby to někdo zkusil, {473}******cožpak by mu lid uvěřil? Cožpak car neosvobodil rolníky proti vůli šlechty, proti vše-obecnému přání úřednictva?

Prostřednictvím svých poslanců se ruský lid poprvé setká tváří v tvář se svým carem. To je rozhodující, nanejvýš kritický okamžik. Najdou v sobě zalíbení? Na tomto setkání bude záviset celá budoucnost cara a Ruska. Důvěra a oddanost poslanců k carovi bude bezmezná. Kdyby se o ně opřel a vyšel jim vstříc s důvěrou a láskou, mohl by pozvednout svůj trůn tak vysoko a upevnit jej jako dosud nikdy. Ale co se stane, když místo cara osvoboditele, cara lidového^[ζ], v něm poslanci poznají petrohradského imperátora v pruské uniformě, necitelného Němce? Co se stane, když místo očekávané svobody jim car nedá nic nebo téměř nic?... Pak běda carismu! Bude to konec přinejmenším petrohradské, německé, holštýnsko-gottorpské říše.

Kdyby v této pro celé Rusko osudné chvíli, kdy se bude rozhodovat o jeho životě či smrti, míru či krveprolití, stál před národním shromážděním car lidový, car dobrý a čestný, milující Rusko, ochotný dát lidu organizaci podle jeho vůle, co by mohl s takovým lidem dokázat! Kdo by se odvážil pozvednout se proti němu? Mír i důvěra by byly jako zázrakem obnoveny, našly by se peníze a všechno by se zařídilo prostě a přirozeně, nikdo by neutrpěl újmu a všichni by byli spokojeni. Národní shromáždění vedené takovýmto carem by vytvořilo nové Rusko. Žádný zlý záměr, žádná nepřátelská síla by nebyla s to bojovat proti spojené moci cara a lidu... Je nějaká naděje, že se takové spojenectví uskuteční? Řekněme rovnou, že není."

Přes všechny své řeči neztrácí Bakunin naději, že získá svého cara, a aby jej k tomu přiměl, vyhrožuje mu revoluční mládeží, která, jestli si nepospísí, bude moci dokonat své dílo a nalézt si cestu k lidu.

"A proč není tato mládež pro vás, ale proti vám? To je pro vás velké neštěstí... je jí zapotřebí především svobody a pravdy. Ale proč opustila cara, proč se vyslovila proti tomu, který první dal lidu svobodu?... Dala se snad strhnout abstraktním revolučním ideálem a zvučným slovem republika? Částečně je to možné, je to však příčina jen druhořadá a povrchní. Většina naší pokrokové mládeže chápe správně, že západní abstrakce, jak konzervativní, tak buržoazní, liberální nebo demokratické se na ruské hnutí nedají aplikovat... ruský lid nepovstává podle abstraktních principů... západní ideál je mu cizí a všechny pokusy konzervativního, liberálního, či dokonce revolučního doktrinářství podřídit jej svým snahám budou marné... má svůj vlastní ideál... vnese do dějin nové principy, vytvoří jinou civilizaci, nové náboženství, nové právo, nový život.

Před touto velkou, vážnou a dokonce strašnou tváří lidu nelze dělat hlouposti. Mládež zanechá směšné a odporné úlohy lžiučitelů... čemu bychom mohli lid učit? Ponecháme-li stranou přírodní vědy a matematiku, bude posledním {474} slovem naší vědy popření takzvaných nezvratných pravd západní doktríny, úplné popření Západu."

Potom si Bakunin bere na paškál autory "Mladého Ruska", obviňuje je, že jsou doktrináři, že se chtějí povýšit na učitele lidu, že zkompromitovali věc, že jsou děti, které ničemu nerozumějí a které své myšlenky vyčetly z několika západních knih. - Vláda, která tehdy posílala právě tuto mládež do vězení jako žháře, jí vytýkala totéž. A aby upokojil svého cara, Bakunin prohlašuje, že

"lid není pro tuto revoluční stranu... převážná většina naší mládeže patří ke straně lidové, ke straně, jejímž jediným cílem je vítězství věci lidu; tato strana nemá žádné předsudky ani pro cara, ani proti němu, a kdyby byl car po započetí velkého díla nebyl lid zradil, nebyla by ho nikdy opustila, a ani teď není ještě pozdě; ještě teď by za ním tato mládež ráda šla, jen kdyby kráčel v čele svého lidu. Nedala by se odradit žádnými západními revolučními předsudky. Je na čase, aby Němci odešli do Německa. Kdyby car byl pochopil, že napříště nemá být hlavou násilné centralizace, ale hlavou svobodné federace svobodných národů, pak by se opřel o pevnou a obrozenou moc, spojil by se s Polskem a Ukrajinou, zpřetrhal by všechny tak nenáviděné svazky s Německem, vztyčil by směle prapor panslavismu a stal by se spasitelem slovanského světa.

Ano, ve skutečnosti je válka s Němci dobré a pro Slovany nezbytné dílo, rozhodně lepší než rdousit Poláky pro radost Němcům. Povstat a osvobodit Slovany z tureckého a německého jha bude nutností a svátou povinností osvobozeného ruského lidu."

V téže brožuře vyzývá revoluční stranu, aby se semkla pod praporem věci lidu. Zde jsou některé články víry programu této věci lidu á la car.

"Čl. l. My" (Bakunin a spol.) "chceme lidovou samosprávu v obci, provincii,^[η] oblasti a nakonec i ve státě, lhostejno zda s carem či bez něho; podle toho, jak si to bude přát lid. - Čl. 2. ...Jsme připraveni, a povinnost nám to velí, přijít na pomoc Litvě, Polsku a Ukrajině, abychom zabránili jakémukoli násilí a ochránili je před všemi jejich vnějšími nepřáteli, zejména před Němci. - Čl. 4. Společně s Polskem, Litvou a Ukrajinou chceme podat pomocnou ruku všem našim slovanským bratřím, kteří nyní úpí pod jhem pruského království, rakouské a turecké říše, a zavazujeme se nezasunout meč do pochvy, dokud bude jediný Slovan otrokem Němců, Turků nebo kohokoli jiného."

Článek 6 předpisuje spolek s Itálií, Uhrami, Rumunskem a Řeckem; jsou to právě ty spolky, o něž tehdy usilovala ruská vláda.

{475}"Článek 7. Společně se všemi ostatními slovanskými kmeny budeme usilovat o uskutečnění toužebného snu Slovanů, o zřízení velké a svobodné všeslovanské federace, aby existovala jediná a nedílná všeslovanská moc.

To je rozsáhlý program slovanské věci, to je nezbytné poslední slovo věci ruského lidu. Této věci jsme zasvětili celý svůj život.

A nyní, kam a s kým půjdeme? Řekli jsme, kam chceme jít; řekli jsme také, s kým půjdeme; s nikým jiným než s lidem. Zbývá vědět, za kým půjdeme. Půjdeme za Romanovém, Pugačovem či za novým Pestelem, jestliže se nějaký najde?^[η]

Řekněme pravdu. Nejradéji bychom šli za Romanovém, kdyby se Romanov mohl a chtěl proměnit z petrohradského imperátora v rolnického cara. Sešikovali bychom se ochotně pod jeho praporem, protože ruský lid jej ještě uznává a protože jeho moc už je vytvořena, je připravena k činu a mohla by se stát nepřemožitelnou silou, jen kdyby jí dal lidový křest. Šli bychom za ním také proto, že jen on může uskutečnit velikou pokojnou revoluci, aniž prolije jedinou kapku ruské nebo slovanské krve. Protože lidstvo je ještě hloupé, bývají krvavé revoluce někdy nutné; jsou však velkým zlem a velkým neštěstím, nejen vzhledem k jejich obětem, ale také pokud jde o čistotu a plnost cíle, pro nějž se uskutečňují. Viděli jsme to za francouzské revoluce.

Náš postoj k Romanovovi je tedy jasný. Nejsme jeho nepřátelé, nejsme ani jeho přátelé. Jsme přátelé věci ruského lidu, věci Slovanů. Postaví-li se car do čela této věci, půjdeme za ním; postaví-li se však proti ní, budeme jeho nepřáteli. Proto celý problém spočívá v tom: Chce být ruským carem, carem rolníků, Romanovém, nebo chce být imperátorem petrohradským, holštýnsko-gottorpským? Chce sloužit Rusku, Slovanům, nebo Němcům? Tato otázka se brzy vyřeší a pak budeme vědět, co máme dělat."

Na neštěstí car nepovažoval za vhodné svolat národní shromáždění, do něhož Bakunin v této brožuře už ohlásil svou kandidaturu. Jeho volební manifest i poklony Romanovovi byly tedy zbytečné. Jeho naivní důvěřivost byla hanebně oklamána, a tak mu nezbývalo nic jiného než vrhnout se střemhlav do vseničící anarchie.

Po tomto výplodu učitele, který padá na kolena před svým rolnickým carem, mohli jeho žáci a přátelé Albert Richard a Gaspard Blanc právem křičet z plna hrdla: Ať žije rolnický císař Napoleon III!

{476} XI
Doklady

1. Tajné stanovy Aliance

Exemplář těchto stanov, který máme k dispozici, je zčásti napsán Bakuninovou rukou. Jejich kopie rozdával nejen svým zasvěceným, ale také mnoha jiným, které doufal svést tím, že jim odhalí svůj skvělý program. Autorova ješitnost zvítězila nad opatrností mystifikátora štítící se světla

Organizace aliance mezinárodních bratrů

Tři stupně:
I. Mezinárodni bratři
II. Národní bratři
III. Polotajná, poloveřejná organizace Mezinárodní aliance socialistické demokracie

I. Stanovy Mezinárodních bratrů

1. Mezinárodní bratři nemají jinou vlast než všeobecnou revoluci, jinou cizinu a jiného nepřítele než reakci.
2. Zavrhují každou politiku dohod a ústupků a považují za reakční každé politické hnutí, jehož bezprostředním a přímým cílem není vítězství jejich zásad.
3. Jsou bratry - nikdy se navzájem nenapadají a své spory si nevyřizují veřejně, ani před soudy. Smírčí soud zvolený z bratrů oběma stranami - toť jejich jediná spravedlnost.
4. Každý musí být pro všechny ostatní posvátným, posvátnějším než rodný bratr. Každému bratru musí všichni ostatní pomáhat a musí jej chránit až do vyčerpání všech možností.
5. Mezinárodním bratrem se může stát jen ten, kdo upřímně přijme celý program se všemi jeho teoretickými a praktickými důsledky a kdo s inteligencí, energií, poctivostí a obezřelostí spojuje ještě revoluční vášeň - kdo má ďábla v těle. Neukládáme ani povinnosti, ani oběti. Ale kdo má v sobě tuto vášeň, udělá mnoho věcí a ani si neuvědomí, že přináší nějakou oběť.
6. Pro bratra nesmí existovat závažnější a posvátnější věc, zájem či povinnost než služba revoluci a našemu tajnému sdružení, které jí musí sloužit.
{477} 7. Bratr má vždycky právo odmítnout splnění úkolu, který od něho požaduje ústřední výbor nebo jeho národní výbor - odmítne-li však několikrát po sobě, bude považován za člověka neochotného nebo líného a může být svým národním výborem suspendován a na jeho doporučení převeden ústředním výborem do stavu klidu až do konečného rozhodnutí konstítuanty.
8. Žádný bratr nesmí přijmout veřejný úřad bez souhlasu výboru, k němuž patří. - Nesmí se účastnit veřejných akcí a projevů, které by se příčily nebo byly dokonce jen cizí linii stanovené jeho výborem, aniž se s tímto výborem poradí. Pokaždé, když budou dva nebo několik bratrů pohromadě, budou se radit o všech důležitých veřejných záležitostech.
9. Všichni mezinárodní bratři se znají. Nikdy nesmi být mezi nimi žádné politické tajemství. Žádný z nich nesmí být členem nějaké tajné společnosti, nedá-li k tomu výslovný souhlas jeho výbor a v nutném případě, jestliže si to tento výbor přeje, také ústřední výbor. - A členem takové společnosti může být jen pod podmínkou, že jim bude sdělovat všechna tajemství, která by je mohla bud přímo nebo nepřímo zajímat.
10. Organizace mezinárodních bratrů se dále dělí takto: A. Generální výbor neboli konstituanta. B. Ústřední výbor. C. Národní výbory.

A. Generální výbor

je shromáždění všech nebo nejméně dvou třetin mezinárodních bratrů svolávaných řádně většinou ústředního výboru buď ve stanovených lhůtách, nebo k mimořádné schůzi. Je to nejvyšší ústavodárná a výkonná moc celé naší organizace a může měnit její program, řád a organické stanovy.

B. Ústřední výbor

se skládá: a) z ústředního byra a b) z ústředního dozorčího výboru. Jeho členy jsou všichni mezinárodní bratři, kteří nejsou členy byra a bydlí tak blízko, aby mohli být svoláni během dvou dnů, a samozřejmě ti bratři, kteří místem projíždějí. Jinak platí pro všechny jejich vzájemné vztahy řád Aliance socialistické demokracie (viz články 2-4).

C. Národní výbory

Každý národní výbor se skládá ze všech mezinárodních bratrů (nezávisle na jejich národnosti), kteří se zdržují v centru nebo blízko centra národní organizace. Každý národní výbor se opět dělí: na a) národní výkonné byro a na b) národní dozorčí výbor, Členy národního dozorčího výboru jsou všichni mezinárodní hratři, kteří jsou přítomni a nejsou členy byra. Platí zde tytéž vzájemné vztahy jako v Alianci socialistické demokracie.
11. Ke jmenování nového bratra je zapotřebí jednomyslného usnesení všech přítomných členů (nejméně tří) národního výboru a potvrzení dvoutřetinové většiny ústředního výboru. Ústřední výbor může jmenovat nového člena jednomyslným usnesením všech svých členů.
12. Každý národní výbor se schází nejméně jednou týdně, aby kontroloval {478} a aktivizoval organizační, propagační a administrativní činnost svého byra. - Je přirozeným soudcem počínání všech svých členů ve všem, co se týká jak jejich revoluční důstojnosti, tak jejich vztahů ke společnosti. Jeho rozhodnutí musejí být předložena k potvrzení ústřednímu výboru. Sádí činnost a všechna veřejná vystoupení všech členů. Buď prostřednictvím svého byra, nebo prostřednictvím bratra pověřeného byrem je povinen udržovat s ústředním byrem pravidelný písemný styk a psát mu nejméně jednou za čtrnáct dní.
13. Národní výbor organizuje tajné sdružení národních bratrů ve své zemi.

II. Národní bratři

14. Národní bratři musejí být v každé zemi zorganizováni tak, aby se nikdy nemohli vymknout z řízení celé organizace mezinárodních bratrů, zejména z řízení generálního výboru a ústředního výboru. Jejich programy a řády mohou definitivně nabýt platnosti teprve po schválení ústředním výborem.
15. Každý národní výbor může - považuje-li to za účelné - zřídit dvě kategorie národních bratrů: a) národních bratrů, kteří se navzájem znají v celé zemi, a b) národních bratrů, kteří se znají jen v malých skupinách. - V žádném případě nesmějí mít národní bratři ani tušení o existenci mezinárodní organizace.
16. Provinční centra složená buď úplně, nebo zčásti z mezinárodních bratrů, nebo z národních bratrů první kategorie budou zřízena ve všech důležitých místech země a jejich posláním bude co nejhlouběji a co nejšíře rozvíjet tajnou organizaci a propagovat její zásady, přičemž se nespokojí s činností ve městech, ale budou se snažit propagovat ji také na vesnicích a mezi rolnictvem.
17. Národní výbory se budou snažit co nejrychleji opatřit finanční prostředky potřebné nejen k úspěchu jejich vlastní organizace, ale také pro celkové potřeby celého sdružení. Proto budou jejich část - polovinu? - posílat ústřednímu byru.
18. Národní byra musejí být velmi aktivní majíce na paměti, že zásady, programy a řády jsou jen tehdy k něčemu, jestliže lidé, kteří je mají uvést v život, mají ďábla v těle.

Tajná organizace mezinárodní Aliance socialistické demokracie

1. Stálý ústřední výbor Aliance se skládá ze všech členů stálých národních výborů a z členů ženevské ústřední sekce.
Shromáždí-li se všichni tito členové, tvoří tajné valné shromáždění Aliance, které je ústavodárnou a nejvyšší mocí Aliance, schází se nejméně jednou do roka na dělnickém kongresu jako delegace různých národních skupin Aliance; může být též kdykoli svoláno jak ústředním byrem, tak ženevskou ústřední sekcí.
2. Ženevská ústřední sekce je stálou delegací stálého ústředního výboru. Je {479} složena ze všech členů ústředního byra a ze všech členů dozorčího výboru, kteří jsou nezbytně vždycky také členy stálého ústředního výboru. - Ústřední sekce je nejvyšši výkonnou radou Aliance v mezích ústavy a linie, které může určovat a měnit pouze valné shromáždění. Rozhoduje o všech prováděcích otázkách (nikoli o ústavních a všeobecně politických) prostou většinou hlasů a takto přijatá její usnesení jsou závazná pro ústřední byro, pokud se většina jeho členů nechce odvolat k valnému shromáždění, které musí v takovém případě svolat do tří týdnů. - Takto svolané valné shromážděni je schopno se řádně usnášet, jsou-li přítomny dvě třetiny všech jeho členů.
3. Ústřední byro - výkonná moc - se skládá ze 3 až 5 nebo 7 členů, kteří musejí vždy být zároveň členy stálého ústředního výboru. Jako jedna ze dvou součástí, z nichž je složena tajná ústřední sekce, je ústřední byro tajnou organizací. Jako taková dostává pokyny od ústřední sekce a svá sdělení, jinak řečeno své tajné příkazy posílá všem národním výborům, od nichž dostává nejméně jednou za měsíc tajné zprávy. Jako výkonné direktorium veřejné Aliance je organizací veřejnou. Jako taková udržuje - podle zemí a okolností - víceméně důvěrné nebo veřejné styky se všemi národními byry, od nichž rovněž dostává jednou měsíčně zprávy. Její vláda bude mít navenek formu presidentství ve federativní republice. Ústřední byro jako výkonná moc tajné i veřejné Aliance aktivizuje tajnou i veřejnou propagandu společnosti a napomáhá jejímu rozvoji ve všech zemích všemi možnými prostředky. Spravuje část financí, které mu podle článku 6 veřejného řádu posílají všechny země na celkové potřeby. Vydává časopis, brožury a posílá cestující agenty, aby zakládali skupiny Aliance v zemích, kde ještě neexistují. Při všech opatřeních, která učiní ve prospěch Aliance, musí se ostatně podřizovat rozhodnutím většiny tajné ústřední sekce, k níž ostatně všichni členové byra patří. Jakožto organizace, která je zároveň tajná i veřejná a skládá se celá z členů stálého ústředního výboru, bude ústřední byro vždycky přímým výronem tohoto výboru. Prozatímní ústřední byro bude nyní představeno ženevské iniciativní skupině jako prozatímně zvolené všemi zakládajícími členy Aliance, z nichž většina jsou bývalí účastníci bernského kongresu, kteří, než se rozjeli do svých zemí, odevzdali své plné moci občanu B^[ι] - Toto byro bude působit až do prvního veřejného valného shromáždění, které se podle článku 7 veřejného organizačního řádu má sejít jako odbočka Mezinárodního dělnického sdružení na příštím dělnickém kongresu. Členové nového ústředního byra budou pochopitelně jmenováni tímto shromážděním. Ale poněvadž je nezbytné, aby ústřední byro bylo vždy složeno pouze z členů stálého ústředního výboru, bude se tento výbor muset prostřednictvím svých národních výborů postarat o to, aby všechny místní skupiny byly zorganizovány a řízeny tak, aby do tohoto shromáždění vysílaly jako delegáty pouze členy stálého ústředního výboru nebo, pokud je nemají, členy absolutně oddané vedení svých příslušných národních výborů, aby stálý ústřední výbor vždy pevně ovládal celou organizaci Aliance.
{480} 4. Dozorčí výbor kontroluje veškerou činnost ústředního byra. - Je složen ze všech členů stálého ústředního výboru bydlících buď v témž místě, kde sídlí ústřední byro, nebo v jeho blízkosti, a ze všech členů, kteří jsou v místě jen přechodně nebo tudy projíždějí, s výjimkou členů tvořících byro. Požádají-li o to dva členové dozorčího výboru, musejí se všichni jeho členové sejít do tří dnů se členy ústředního byra a ustavit shromáždění ústřední sekce nejvyěší výkonné rady, jejíž práva jsou vymezena v článku 2.
5. Národní výbory tvoří všichni členové stálého ústředního výboru téhož národa. - Jsou-li tři členové stálého ústředního výboru příslušníky téhož národa, vybídne je byro, v naléhavém případě pak ústřední sekce, aby se ustavili v národní výbor své země. Každý národní výbor může jmenovat nového člena ústředního výboru své země, avšak jedině jednomyslným usnesením všech členů. Ihned po jmenování nového člena musí o tom národní výbor uvědomit ústřední byro, které tohoto nového člena zaregistruje, čímž se mu dostane všech práv člena stálého ústředního výboru. - Ženevská ústřední sekce je rovněž oprávněna jmenovat nové členy jednomyslným usnesením všech svých členů.
Zvláštním posláním každého národního výboru je založit a organizovat ve své zemi jak veřejnou, tak tajnou národní skupinu Aliance. Svrchovaně ji řídí a spravuje prostřednictvím svého národního byra, které musí založit a vytvořit je z členů stálého ústředního výboru. Národní výbory budou mít vůči svým příslušným byrům stejné vztahy, práva a povinnosti jako ústřední sekce vůči ústřednímu byru. - Národní výbory, které budou vytvořeny spojením příslušných byr a dozorčích výborů, neuznávají jiné vedení než ústřední byro a jsou jedinými prostředníky mezi tímto byrem a všemi místními skupinami ve své zemi jak pro propagandu a administrativu, tak pro vybírání a placení příspěvků. Národní výbory jsou povinny prostřednictvím svých příslušných byr organizovat Alianci ve svých zemích tak, aby ji vždy ovládali a na kongresech zastupovali členové stálého ústředního výboru.
Národní byra nejen organizují své místní skupiny, ale dbají také o to, aby jejich řád a program byl předložen k potvrzení ústřednímu byru - k potvrzení, bez něhož se místní skupiny nemohou stát členy Mezinárodní aliance socialistické demokracie.

Program mezinárodní socialistické Aliance

1. Mezinárodní aliance byla založena proto, aby sloužila organizaci a urychlení všeobecné revoluce na základě zásad proklamovaných v našem programu.
2. Podle těchto zásad může být cílem revoluce pouze: a) Zničení náboženských, monarchických, aristokratických a všech buržoazních mocnosti a mocí v Evropě. Tudíž zničení všech nyní existujících států se všemi jejich politickými, právními, byrokratickými a finančními institucemi, b) Vybudování nové společnosti na jediné základně svobodně sdružené práce, jejímž výchozím bodem bude kolektivní vlastnictví, rovnost a spravedlnost.
{481} 3. Revoluce, jak my ji chápeme, nebo spíše jak si ji vynucuje dnes síla věcí, má v podstatě mezinárodní neboli všeobecný charakter. Vzhledem k hrozící koalici všech privilegovaných zájmů a všech reakčních sil v Evropě majících k dispozici všechny ty strašné prostředky, které jim dává dovedná organizace, vzhledem k hlubokému rozkolu, který je dnes všude mezi buržoazií a dělnictvem, nedosáhne žádná národní revoluce úspěchu, nerozšíří-li se ihned na všechny ostatní národy, a nebude moci nikdy překročit hranice jiné země a nabýt všeobecného charakteru, neponese-li v sobě všechny prvky této všeobecnosti, to znamená, nebude-li revolucí otevřeně socialistickou, která zničí stát a rovností a spravedlností nastolí svobodu; neboť nic nemůže napříště spojit, elektrizovat a pozvednout onu velkou a jedinou opravdovou sílu století - dělníky - než úplné osvobození práce na troskách všech institucí chránících dědičné vlastnictví a kapitál.
4. Poněvadž příští revoluce může být jedině všeobecná, musí být Aliance - nebo otevřeně řečeno spiknutí, které ji má připravit, organizovat a urychlit - také všeobecná.
5. Aliance sleduje dvojí cíl: a) Snaží se rozšiřovat v lidových masách všech zemí správné názory na politiku, sociální ekonomii a na všechny filosofické otázky. Povede aktivní propagandu pomocí novin, brožur a knih, jakož i zakládáním veřejných sdružení, b) Pokusí se získat všechny inteligentní, energické a obezřelé lidi dobré vůle, upřímně oddané našim ideám, aby se mohla v celé Evropě a pokud možno také v Americe vybudovat neviditelná síť oddaných revolucionářů, kteří se právě tímto svazkem stanou silnější.

Program a účel revoluční organizace mezinárodních bratrů

1. Zásady této organizace jsou tytéž jako zásady programu Mezinárodní aliance socialistické demokracie. Pokud jde o ženskou otázku, o náboženské a právní postavení rodiny a o otázku státu, jsou ještě zevrubněji vyloženy v programu ruské socialistické demokracie.
Ústřední byro si ostatně vyhrazuje podat brzy jejich úplnější teoretický a praktický výklad.
2. Sdružení mezinárodních bratrů chce všeobecnou revoluci sociální, filosofickou, ekonomickou a politickou zároveň, aby z nynějšího řádu věcí založeného na vlastnictví, vykořisťování, vládě a autoritativním principu ať už náboženském, metafyzickém, nebo buržoazně doktrinářském, či dokonce jakobínsky revolučním, nezůstal kámen na kameni napřed v celé Evropě a pak v ostatním světě; s heslem mír pracujícím, svobodu všem utlačeným a smrt vládcům, vykořisťovatelům a poručníkům všeho druhu chceme zničit všechny státy a všechny církve se všemi jejich institucemi a náboženskými, politickými, právními, finančními, policejními, universitními, ekonomickými a sociálními zákony, aby všechny ty milióny ubohých lidských bytostí, oklamaných, porobených, zmučených a vykořisťovaných {482} byly zbaveny všech, oficiálních i oficiózních představených a dobrodinců, sdružení i jednotlivců a mohly konečně zcela svobodně vydechnout.
3. Poněvadž jsme přesvědčeni, že individuální a sociální zlo netkví ani tak v jednodivcích, jako spíše v organizaci věcí a v sociálních poměrech, budeme jak z citu pro spravedlnost, tak s ohledem na prospěšnost lidští a bez milosti zničíme poměry i věci, abychom mohli bez nebezpečí pro revoluci šetřit lidi. Popíráme svobodnou vůli a domnělé právo společnosti na trest. Sama spravedlnost, pojatá v tom nejlidštějším, nejširším smyslu, je pouze idea, takříkajíc negativní a přechodná; vytyčuje sociální otázku, ale neřeší ji a ukazuje pouze jedinou možnou cestu k osvobození lidstva, tj. humanizaci společnosti svobodou na podkladě rovnosti; pozitivně může být tato otázka vyřešena jedině stále racionálnější organizací společnosti. Tímto řešením, které si tolik přejeme a jež je ideálem nás všech, ...je svoboda, mravnost, vzdělání a blahobyt každého jednotlivce na základě solidarity všech - lidské bratrství.
Každý lidský jedinec je bezděčným produktem přírodního a sociálního prostředí, v němž se narodil, vyvíjel a jež na něho dále působí. Tři základní příčiny veškeré lidské nemorálnosti jsou: politická, ekonomická a sociální nerovnost; nevědomost, která je jejím přirozeným výsledkem, a jejich nezbytný důsledek - otroctví.
Protože organizace společnosti je vždy a všude jedinou příčinou zločinů páchaných lidmi, dopouští se společnost pokrytectví nebo očividné absurdnosti, trestá-li zločince, neboť každý trest předpokládá vinu a zločinci nikdy vinni nejsou. Teorie viny a trestu je výplod teologie, to znamená, že se v ní snoubí absurdnost s náboženským pokrytectvím.
Jediné právo, které lze společnosti v jejím nynějším přechodném stavu přiznat, je přirozené právo zabíjet v zájmu sebeobrany zločince, které sama produkuje, a nikoli právo je soudit a odsuzovat. Toto právo vlastně ani není právem v pravém smyslu slova; je to spíše přirozený fakt, smutný, ale nevyhnutelný, příznak a produkt nemohoucnosti a hlouposti současné společnosti; čím více se společnost bude umět vystříhat, aby ho používala, tím blíže bude svému skutečnému osvobození. Všichni revolucionáři, všichni utlačovaní, všechny trpící oběti nynější organizace společnosti, jejichž srdce jsou samozřejmě naplněna pomstychtivostí a nenávistí, si musejí uvědomit, že králové, utlačovatelé a všemožní vykořisťovatelé jsou právě tak vinni jako zločinci pocházející z lidových mas: jsou to zločinci, ne však viníci, poněvadž jsou právě tak jako obyčejní zločinci bezděčnými produkty současné organizace společnosti. Nebude proto divu, jestli jich lid v první chvíli povstání hodně zabije - bude to neštěstí, snad nevyhnutelné, avšak stejně bezvýznamné jako spoušť způsobená bouřkou.
Jenže tento přirozený fakt nebude ani morální, ani užitečný. V tomto ohledu jsou dějiny velmi poučné: - strašlivé gilotině z roku 1793, kterou nebylo možno obvinit ani z lenosti, ani z váhavosti, se nepodařilo zničit šlechtickou třídu ve Francii. Nebyla-li aristokracie úplně zničena, byla alespoň hluboce otřesena, ne však gilotinou, ale konfiskací a prodejem svých statků. A vůbec lze říci, že {483} politické masakry nikdy neusmrtily strany; zvlášť bezmocné se ukázaly vůči privilegovaným třídám, neboť moc netkví ani tak v lidech, jako v postavení, které dává privilegovaným lidem organizace věcí, to jest instituce státu a jeho přirozený důsledek i jeho přirozená základna, individuální vlastnictví.
K provedení radikální revoluce je tedy zapotřebí zaútočit na postavení a na věci, zničit vlastnictví a stát, pak nebude třeba ničit lidi a odsuzovat je k jisté a nevyhnutelné reakci, která v každé společnosti vždy vedla a vždy povede k masakrům lidí.
Abychom však měli právo být humánní k lidem bez nebezpečí pro revoluci, musíme být nemilosrdní k postavení a věcem; je třeba ničit všechno, hlavně a především pak veškeré vlastnictví a jeho nevyhnutelný důsledek - stát. V tom tkví celé tajemství revoluce.
Proto se nesmíme divit, jestliže jakobíni a blanquisté, kteří se stali socialisty spíše z nutnosti než z přesvědčení a pro něž socialismus je prostředkem, a nikoli cílem revoluce, neboť chtějí diktaturu, to jest centralizaci státu, a poněvadž stát je nevyhnutelnou logickou nutností dovede k obnovení vlastnictví - je zcela přirozené, říkáme my, že nechtějíce dělat radikální revoluci proti věcem sní o krvavé revoluci proti lidem. - Ale tato krvavá revoluce založená na výstavbě silně centralizovaného revolučního státu by nevyhnutelně vedla, jak později podrobněji dokážeme, k vojenské diktatuře nového pána. Vítězství jakobínů nebo blanquistů by tedy znamenalo smrt revoluce.
4. Jsme přirozenými nepřáteli těchto revolucionářů - budoucích diktátorů, vydavatelů dekretů a poručníků revoluce - kteří ještě před rozbitím nynějších monarchických, aristokratických a buržoazních států sní o vytvoření nových států revolučních, také zcela centralizovaných a despotičtějších, než jsou dnešní státy - kteří jsou tak zvyklí na pořádek vytvořený nějakou autoritou shora a mají takovou hrůzu před tím, co jim připadá jako nepořádek a co není nic jiného než ryzí a přirozený výraz života lidu, že ještě před tím, než revoluce vytvoří zdravý a blahodárný nepořádek, sní o tom, jak by s ní skoncovali a dali jí náhubek akcí nějaké autority, která bude mít z revoluce jen jméno, ale která ve skutečnosti bude jen novou reakcí, poněvadž fakticky bude lidové masy řízené dekrety znovu odsuzovat k poslušnosti, nehybnosti a smrti, to jest k otroctví a vykořisťování novou quasirevoluční aristokracií.
5. My chápeme revoluci ve smyslu rozpoutání toho, čemu se dnes říká zlé vášně, a ve smyslu zničení toho, čemu se v téže řeči říká "veřejný pořádek".
Nebojíme se anarchie, vzýváme ji v přesvědčení, že z této anarchie, to jest z úplného projevu rozpoutaného života lidu, musí vzejít svoboda, rovnost, spravedlnost, nový pořádek a dokonce i sama moc revoluce proti reakci. Tento nový život - lidová revoluce - se nepochybně také zorganizuje, ale vytvoří svou revoluční organizaci zdola nahoru a od okrajů k centru, v souladu se zásadou svobody, a ne shora dolů, ani od centra k periférii po způsobu každé autority - neboť málo nám záleží na tom, jmenuje-li se tato autorita církev, monarchie, konstituční stát, buržoazní republika nebo dokonce revoluční diktatura. Nenávidíme {484} a zavrhujeme je všechny stejně - jako spolehlivé zdroje vykořisťování a despotismu.
6. Revoluce v našem pojetí musí od prvního dne radikálně a úplně zničit stát a všechny státní instituce. Přirozenými a nezbytnými důsledky tohoto zničení budou: a) státní bankrot; b) stát přestane zasahovat do placení soukromých dluhů a každému dlužníkovi se ponechá na vůli právo zaplatit své dluhy; c) zastaví se vybírání všech poplatků a přímých i nepřímých daní; d) rozpustí se armáda, soudy, byrokracie, policie a kněží; e) zruší se oficiální justice, bude se suspendovat všechno to, čemu se právnicky říká právo, a výkon těchto práv. V důsledku toho dojde ke zrušení a autodafé všech vlastnických titulů, všech dědických, kupních a darovacích smluv, všech sporů - zkrátka veškerých právních i občanských lejster. Všude a ve všem bude vládnout revoluční čin místo práva vytvořeného a zaručeného státem; f) konfiskace všech výrobních kapitálů a pracovních nástrojů ve prospěch dělnických sdružení, která jich budou používat ke kolektivní výrobě; g) konfiskace všeho církevního a státního vlastnictví, jakož i drahých kovů jednotlivců ve prospěch federativní aliance všech dělnických sdružení - aliance, která ustaví komunu.
Oplátkou za zkonfiskované jmění dá komuna všem jednotlivcům, zbaveným takto všeho, to nejnutnější, a ti si později budou moci vlastní prací vydělat víc, budou-li chtít a budou-li to umět. - h) Pro organizaci komuny federace permanetních barikád a působení rady revoluční komuny, do níž budou delegováni jeden nebo dva poslanci za každou barikádu, jeden za ulici nebo čtvrť, poslanci vybavení imperativními mandáty, vždy odpovědní a kdykoli odvolatelní. Takto organizovaná rada komuny může zvolit ze svého středu výkonné výbory - pro každý obor revoluční správy komuny zvlášť. - i) Prohlášení povstaleckého hlavního města zorganizovaného v komunu, že po zničení autoritářského a poručnického státu, k čemuž mělo právo, neboť jím bylo jako všechna ostatní místa zotročeno, vzdává se svého práva či spíše jakéhokoli nároku na řízení a ovládání provincií, k) Výzva ke všem provinciím, komunám a sdružením, aby neprodleně následovaly příkladu hlavního města, napřed se revolučně reorganizovaly, a pak vyslaly na smluvené shromaždiště své poslance s imperativními mandáty, odpovědné a odvolatelné, aby ustavili federaci sdružení, komun a provincií povstavších ve jménu stejných zásad a aby zorganizovali revoluční moc schopnou zvítězit nad reakcí. Vyslání nikoli oficiálních revolučních komisařů s nějakými šerpami - ale revolučních propagátorů do všech provincií a komun, především k rolníkům, kteří nemohou být revolucionováni ani zásadami, ani dekrety nějaké diktatury, nýbrž pouze samým revolučním skutkem, to jest důsledky, které nezbytně bude mít ve všech komunách úplné zastavení právního, oficiálního života státu. Zrušení národního státu ještě v tom smyslu, že každá cizí země, provincie, komuna, sdružení nebo jednotlivá osoba, jež by povstaly ve jménu stejných zásad, budou přijaty do revoluční federace bez ohledu na současné hranice států a příslušnost k různým politickým nebo národním systémům, a že vlastní provincie, komuny, sdružení a jednotlivci, kteří se postaví {485} na stranu reakce, budou z ní vyloučeni. Tedy pouhým faktem rozšíření a organizace revoluce z hlediska vzájemné ochrany povstavších zemí zvítězí všeobecnost revoluce založená na zrušení hranic a na rozbití států.
7. Teď už nemůže zvítězit ani politická, ani národní revoluce, leda že by se politická revoluce přeměnila v revoluci sociální a že by se racionální, svým charakterem radikálně socialistická a stát bořící revoluce stala revolucí všeobecnou.
8. Poněvadž revoluci musí všude provést lid a protože její vrchní velení musí vždycky zůstat lidu organizovanému ve svobodné federaci zemědělských a průmyslových sdružení, bude účelem nového a revolučního státu, jenž se organizuje zdola nahoru prostřednictvím revoluční delegace a zahrnuje všechny země povstavší ve jménu stejných zásad bez ohledu na staré hranice a na národní odlišnosti, spravovat veřejné služby a ne vládnout národům. Vytvoří novou vlast, alianci všeobecné revoluce proti alianci všech reakcí.
9. Tato organizace vylučuje každou ideu diktatury a řídící poručnické moci. Ale právě ke zřízení této revoluční aliance a pro vítězství revoluce nad reakcí je třeba, aby uprostřed lidové anarchie, která bude podstatou samého života a veškeré revoluční energie, měla jednota revoluční myšlenky a revolučního činu nějaký orgán. Tímto orgánem musí být tajné a světové sdružení mezinárodních bratrů.
10. Toto sdružení vychází z přesvědčení, že revoluce nikdy nedělají ani jednotlivci, ani tajné společnosti. Dělají se jaksi samy od sebe, vyvolány silou věcí, pohybem události a činů. Dlouho se připravují v hloubi instinktivního podvědomí lidových mas a pak propukají, často vyvolány zdánlivě nepatrnými příčinami. Všechno, co může udělat dobře organizovaná tajná společnost, je především to, že přispěje v masách ke zrodu revoluce šířením idejí odpovídajících instinktům mas a že zorganizuje ne snad revoluční armádu - armádou musí být vždycky lid - ale jakýsi revoluční generální štáb složený z oddaných, energických, inteligentních jednotlivců a hlavně z upřímných, nectižádostivých a nedomýšlivých přátel lidu, kteří jsou schopni být prostředníky mezi revoluční ideou a instinkty lidu.
11. Počet těchto jednotlivců nemusí tedy být příliš veliký. Pro mezinárodní organizaci v celé Evropě stačí sto pevně a opravdově semknutých revolucionářů. Dvě, tři stovky revolucionářů postačí pro organizaci největší země.

2. Program a řád veřejné Aliance

V důsledku hlasování většiny bernského kongresu Ligy míru a svobody, který se formálně vyslovil proti základním principům všech dělnických sdružení - proti principu ekonomické a sociální rovnosti tříd a jednotlivců, odštěpila se od Ligy míru a svobody(!) socialistická menšina a připojila se tímto krokem k zásadám proklamovaným dělnickými kongresy v Ženevě, Lausanne a Bruselu. Několik členů této menšiny různé národnosti nám navrhlo organizovat novou Mezinárodní alianci socialistické demokracie, jež by úplně splynula s velkým Mezinárodním dělnickým {486} sdružením, ale jež by si uložila jako zvláštní poslání studium politických a filosofických otázek přímo na základě velkého principu všeobecné a skutečné rovnosti všech lidských bytostí na zemi.
Přesvědčeni o prospěšnosti takového činu, který poskytne upřímným socia-listickým demokratům v Evropě i Americe prostředek k dorozumění a utvrzení jejich idejí bez jakéhokoli nátlaku falešného socialismu, který dnes buržoazní demokracie považuje za účelné vystavovat na odiv, považovali jsme za svou povinnost chopit se ve shodě s těmito přáteli iniciativy k založení této organizace.
Ustavili jsme se proto jako ústřední sekce Mezinárodní aliance socialistické demokracie a dnes uveřejňujeme její program a řád.

Program mezinárodní Aliance socialistické demokracie

1. Aliance se prohlašuje za ateistickou; usiluje o zrušení kultů, nahrazení víry vědou a božské spravedlnosti spravedlností lidskou.
2. Usiluje především o politické, ekonomické a sociální vyrovnání tříd a jednotlivců obojího pohlaví a začíná zrušením dědického práva, aby v budoucnu každý užíval podle toho, kolik vyrobí, a aby se podle usnesení posledního dělnického kongresu v Bruselu půda, pracovní nástroje a všechen ostatní kapitál staly kolektivním vlastnictvím celé společnosti, aby jich mohli užívat pouze dělníci, tj. zemědělská a průmyslová sdružení.
3. Usiluje, aby všechny děti obojího pohlaví od svého narození měly stejné prostředky k vývoji, tj. zaopatření, výchovu a vyučování na všech stupních vědy, průmyslu a umění, jsouc přesvědčena, že tato rovnost, zpočátku pouze ekonomická a sociální, povede čím dál víc k velké přirozené rovnosti jednotlivců, neboť vymýtí všechny umělé nerovnosti, historické produkty sociální organizace, stejně falešné jako nespravedlivé.
4. Protože Aliance je nepřítelem každého despotismu, protože neuznává žádnou jinou politickou formu než republikánskou a protože absolutně zavrhuje každý spolek s reakcí, odmítá také každou politickou akci, jejímž bezprostředním a přímým cílem není vítězství dělnické věci nad kapitálem.
5. Uznává, že všechny nyní existující politické a autoritářské státy, omezujíce se stále víc na pouhé správní funkce veřejných služeb ve svých zemích, budou muset zaniknout ve všeobecném svazku svobodných zemědělských a průmyslových sdružení.
6. Protože sociální otázka může být definitivně a skutečně vyřešena jen na základě mezinárodní neboli světové solidarity dělníků všech zemí, zavrhuje Aliance každou politiku založenou na takzvaném vlastenectví a soupeření národů.
7. Usiluje o všeobecné sdružení všech místních sdružení prostřednictvím svobody.

{487} Řád

1. Mezinárodni aliance socialistické demokracie se ustavuje jako odbočka Mezinárodního dělnického sdruženi a přijímá veškeré jeho všeobecné stanovy.
2. Zakládající členové Aliance organizují prozatímně ústřední byro v Ženevě.
3. Zakládající členové z téže země ustaví národní byro této země.
4. Posláním národních byr je zakládat ve všech místech místní skupiny Aliance socialistické demokracie, které prostřednictvím svých příslušných národních byr požádají ústřední byro Aliance o přijetí do Mezinárodního dělnického sdružení.
5. Všechny místní skupiny vytvářejí svá byra podle zvyklostí přijatých místními sekcemi Mezinárodního dělnického sdružení.
6. Všichni členové Aliance se zavazují platit měsíční příspěvek ve výši deseti centimů, z nichž polovinu si ponechá každá národní skupina na vlastní potřeby, a druhou polovinu odvede do pokladny ústředního byra na společné potřeby.
V zemích, kde tato částka bude považována za příliš vysokou, mohou ji národní byra v dohodě s ústředním byrem snížit.
7. Na výročním dělnickém kongresu bude delegace Aliance socialistické demokracie jako odbočka Mezinárodního sdružení konat svá veřejná zasedání ve zvláštní místnosti.

3. Bakuninův dopis Franciscu Moroví do Madridu
(napsaný francouzsky)

Locarno 5. dubna 1872

Milý soudruhu z Aliance!
Naši přátelé z Barcelony mě požádali, abych vám napsal, a činím to tím raději, že jsme se stali - jak jsem se dověděl - já i moji přátelé, členové naši Aliance z Jurské federace, terčem pomluv londýnské generální rady, a to jak ve Španělsku, tak i v jiných zemích. Je opravdu velice smutné, že v době hrozné krize, kdy se na celá desetiletí rozhoduje o osudu proletariátu v celé Evropě a kdy by se všichni přátelé proletariátu, lidskosti a spravedlnosti měli bratrsky spojit a vytvořit frontu proti společnému nepříteli - světu privilegovaných organizovanému ve stát - je velice smutné, říkám, že lidé, kteří nadto v minulosti prokázali Internacionále velké služby, se dnes puzeni zlou autoritářskou vášní snižují až ke lžím a rozsévají rozkol, místo aby všude vytvářeli ono svobodné spojení, které jediné je s to vytvořit moc.
Abyste si učinil správnou představu o našich snahách, řeknu vám pouze toto. Náš program je vaším programem, je to týž program, který jste vyhlásili na vašem loňském sjezdu, a zůstanete-li mu věrni, jste s námi z toho prostého důvodu, že my jsme s vámi. Nenávidíme princip diktatury, vládnutí a autority právě tak jako vy, jsme přesvědčeni, že každá politická moc je neodvratným zdrojem zvrácenosti pro ty, kdo vládnou, a příčinou poroby pro ty, komu vládnou. {488} *- Stát znamená panství a lidská povaha už je uzpůsobena tak, že každé panství se projevuje vykořisťováním. Jestliže jsme rozhodnými nepřáteli státu ve všech jeho projevech, nehodláme jej tím spíše trpět v Internacionále. Na londýnskou konferenci a rezoluce, které odhlasovala, se díváme jako na ctižádostivou intriku a státní převrat, a proto jsme protestovali a budeme protestovat až do konce. Nedotýkám se osobních otázek, ty bohužel budou až příliš zaměstnávat příští všeobecný kongres, bude-li se konat, o čemž já sám silně pochybuji, neboť půjde-li to takhle dál, nebude brzy na evropském kontinentu ani jedno místo, kde se budou moci delegáti proletariátu shromáždit a svobodně diskutovat. A nyní se zraky všech upírají ke Španělsku a k výsledkům vašeho sjezdu. Co přinese? Tento dopis vám dojde, jestliže vám dojde, po tomto sjezdu. Zastihne vás v revolučním víru, nebo v reakční záplavě? Všichni naši přátelé v Itálii, Francii a Švýcarsku očekávají s obrovským napětím zprávy z vaší země.
Jistě je vám známo, že v Itálii se v poslední době Internacionála a naše drahá Aliance velice rozšířily. Lid na vesnicích i ve městech je v situaci úplně revoluční, to znamená ekonomicky zoufalé, a masy se začínají velmi vážně organizovat, jejich zájmy se začínají měnit v ideje. - Čeho se až dosud v Itálii nedostávalo, nebyly instinkty, ale právě organizace a ideje. Obojí se vytváří takovým způsobem, že v této chvíli je Itálie po Španělsku a se Španělskem možná nejrevolučnější zemí. V Itálii je něco, co chybí ostatním zemím: ohnivá, energická mládež bez jakéhokoli postavem, bez kariéry, bez východiska, která přes svůj buržoazní původ není morálně a intelektuálně vyčerpaná jako buržoazní mládež v jiných zemích. Dnes se střemhlav vrhá do revolučního socialismu s celým naším programem, s programem Aliance. Mazzini, náš geniální a mocný odpůrce, je mrtev, mazziniovská strana je úplně dezorganizovaná a Garibaldi se nechává stále víc strhávat touto mládeží, která nese jeho jméno, avšak jde, ba běží mnohem dále než on. Poslal jsem přátelům do Barcelony jednu italskou adresu; brzy jim pošlu další. Je správné a nutné, aby španělští členové Aliance navazovali přímé spojení s italskými. Dostáváte italské socialistické noviny? Doporučuji Vám zejména listy "Eguaglianza" z Girgenti na Sicílii, neapolskou "Campana", boloňský "Fascio Operaio", milánský "Gazzettino Rosa" a hlavně "Martello", který však byl na neštěstí zkonfiskován a všichni jeho redaktoři uvězněni.
Ve Švýcarsku vám doporučuji dva členy Aliance: Jamese Guillauma (Švýcarsko, Neuchâtel, 5, Rue de la Place d'Armes) a Adhémara Schwitzguébela, rytce (člena a dopisujícího tajemníka výboru Jurské federace), Švýcarsko, Bernský Jura, Sonvilier, pan Adhémar Schwitzguébel, rytec. (Následuje Bakuninova adresa.)

Aliance a bratrství

M. Bakunin

{489} Pozdravujte ode mne, prosím, bratra Moraga a požádejte jej, aby mi poslal svůj list.
Dostáváte Bulletin Jurské federace?
Tento dopis, prosím Vás, spalte, poněvadž obsahuje jména.

*

Haagský kongres vyloučil Bakunina z Internacionály nejen jako zakladatele Aliance, ale také pro osobní provinění.^[191] Autetický dokument o této záležitosti máme ještě v rukou, ale z politických důvodů jej zatím neuveřejňujeme.

Konec

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Tato bible ismů skončila třetím archem, protože nebyl rukopis.^[309] (Poznámka autorů.)

b - Internacionály. (Pozn. red.)

c Mezi odštěpenci se setkáváme se jmény jako Albert Richard z Lyonu, nyní bonapartovský policejní agent, Gambuzzi, advokát z Neapole (viz kapitolu o Itálii), Žukovskij, později tajemník veřejné Aliance, a jakýsi Bůttner, klempíř ze Ženevy, jenž nyní patří k uitrareakční straně. (Poznámka autorů.)

d Viz str. {478} (Pozn. red.)

e Viz str. {479} (Pozn. red.)

f Viz str. {476} (Pozn. red.)

g Viz tento svazek, str. {78} (Pozn. red.)

h Viz str. {484} (Pozn. red.)

i Srov. tento svazek, str. {484} (Pozn. red.)

j Viz str. {485} (Pozn. red.)

k Přesně jako mrtvola. (Tak formuloval Loyola jednu ze zásad jezuitů předepisující mladším členům řádu slepou poslušnost vůči členům starším.) (Pozn. red.)

l Shakespeare, "Král Jindřich IV.", I.díl, 5. jednání, čtvrtá scéna. (Pozn. red.)

m Viz str. {485} (Pozn. red.)

n Viz tento svazek, str. {43-45}. (Pozn. red.)

o Viz tento svazek, str. {45-46}. (Pozn. red.)

p Dva měsíce nato označuje orgán téhož výboru, "Solidarité" z 9. července, obě tato individua za zloděje. Podali opravdový důkaz anarchistického revolucionářství, neboť okradli družstvo krejčích v La Chaux-de-Fonds. (Poznámka autorů.)

q Mazzini například činil za groteskní výmysly papeže Bakunina odpovědnou celou Internacionálu. Generální rada považovala za svou povinnost veřejně prohlásit v italských novinách, že "se vždy stavěla proti opětovným pokusům nahradit široký a obsáhlý program Internacionály (který umožnil přístup do jejích řad i Bakuninovým stoupencům) úzkým a sektářským programem Bakuninovým, jehož přijetí by rázem vyloučilo ohromnou většinu členů Internacionály."^[318] Cirkulář Jules Favra^[69], zpráva poslance statkářské sněmovny Sacaze o našem Sdružení, reakční řeči při debatě o Internacionále ve španělských kortesech^[319], zkrátka všechny veřejné útoky proti ní se hemží citáty ultraanarchistických frází pocházejících z bakuninovského tábora. (Poznámka autorů.)

r Rezoluce konference II, článek 2: "Místní odbočky, sekce, skupiny a jejich výbory se mají napříště označovat a ustavovat prostě a výhradně jako odbočky, sekce, skupiny a výbory Mezinárodního dělnického sdružení s uvedením jména příslušného místa." Článek 3: "Proto se odbočky, sekce či skupiny nesmějí nadále označovat sektářskými názvy, jako například pozitivistické, mutualistické, kolektivistické, komunistické odbočky atd., nebo vytvářet sépara - tistické skupiny s názvem ,sekce propagandy" atd., které si vytyčují zvláštní poslání mimo společný cíl, který sledují všechny skupiny Internacionály."^[320] (Poznámka autorů.)

s Viz tento svazek, str. {64}. (Pozn. red.)

u Toulouský proces^[322], viz "La Réforme" (Toulouse) z 18. března 1873. (Poznámka autorů.)

v Kopie tohoto dopisu, který Alerini adresoval "jménem barcelonské skupiny" Aliance "mému milému Bastelicovi a milým přátelům", byly rozeslány všem sekcím španělské Aliance. Uvádíme několik výňatků:

"Nynější generální rada se nemůže udržet déle než do kongresu v příštím roce a její neblahá činnost může být jen dočasného rázu... Otevřená roztržka by naopak zasadila naší věci takovou ránu, že by se z ní jen stěží vzpamatovala, pokud by ji vůbec přežila. Proto nemůžeme v žádném případě podporovat vaše separatistické tendence... Někteří z nás si položili otázku, zda kromě zásadní otázky nejsou v tom všem či vedle toho všeho otázky osobní, například rivalita mezi naším přítelem Michailem a Karlem Marxem, mezi členy staré A. a generální radou... S nevolí jsme si v ,Révolution Sociále" přečetli útoky namířené proti generální radě a Karlu Marxovi... Až budeme znát mínění našich přátel na poloostrově, kteří mají vliv na místní rady, upravíme svůj postoj podle všeobecného rozhodnutí, kterému se plně přizpůsobíme atd. atd."

Stará A. je veřejná Aliance, v zárodku potlačená generální radou. Exemplář dopisu, z něhož jsme vybrali tyto pasáže, je psán rukou Aleriniho. (Poznámka autorů.)

w Viz tento svazek, str. {487-489}. (Pozn. red.)

x - tj. Paula Lafargua. (Pozn. red.)

y Viz tento svazek, str. {152-153}. (Pozn. red.)

z Sentiñon, barcelonský lékař, osobní přítel Bakuninův a jeden ze zakladatelů španělské Aliance, radil už dlouho před haagským kongresem členům Internacionály, aby neplatili příspěvky generální radě, protože prý jich použije na nákup pušek; pokoušel se zabránit španělské Internacionále, aby věc poražené Komuny prohlásila za svou; když byl uvržen do vězení za tiskový delikt, vydal manifest, v němž se hrdinně zříkal Internacionály, tehdy pronásledované; ačkoli jej kvůli tomu opustila celá barcelonská dělnická třída, zůstal přece jedním z tajných vůdců Aliance, neboť v dopise ze 14. srpna 1871, tři měsíce po pádu Komuny, odkazoval člen Aliance Montoro jistého dopisovatele Aliance na Sentiñona, který prý mu, jak psal, může podat informace, že je členem Aliance a jakým.

Viñas, studující medicíny, kterého Sentiñon doporučoval v dopise z 26. ledna 1872 Liebknechtovi jako "duši Internacionály v Barceloně", odešel z Internacionály v době, kdy byla perzekvována, aby nepoškodil zájmy své rodiny, ačkoli policie se ho ani nenamáhala zavřít.

Farga Pellicer, rovněž čelný funkcionář Aliance, je v témž Sentiñonově dopise obiněn, že za perzekuce uprchl a odpovědnost za své články před soudem nechal na jiných. Zaječí odvaha příslušníků Aliance potvrzuje vždy a všude hrdinně svou protiautoritářskou autonomii. Proti autoritě buržoazního státu protestují tím, že utečou.

Soriano, jiný čelný funkcionář, profesor... tajných věd, odešel z Internacionály v době její nejhorší perzekuce. Na sjezdu v Zaragoze měl tolik neslavné odvahy, že se postavil proti veřejnému konání sjezdu, které požadovali Lafargue a jiní delegáti, poněvadž nepovažoval za rozumné vzbuzovat hněv úřadů. V poslední době, za Amadea, přijal Soriano od vlády místo.

Morago, kramář vysedávající po hospodách, udržuje si svou autonomii profesionálního hráče prací své ženy a svých učedníků. Když federální rada emigrovala do Lisabonu, dezertoval ze své funkce člena rady a navrhoval hodit papíry Internacionály do moře. Když Sagasta postavil Internacionálu mimo zákon, dezertoval podruhé z funkce člena místní madridské rady a uchýlil se před bouří do přístavu Aliance. Nemá-li Aliance Krista, Petrů má nadbytek.

Clemente Bové, byl jako předseda svazu katalánských továrních dělníků (las tres clases de vapor^[337]) sesazen a vyhnán pro své příliš autonomní zacházení s pokladnou.

Dionisio García Fraile, kterého orgán Aliance "Federación" v čísle z 28. července 1872, v němž otiskl dlouhé psaní plné útoků proti Nové madridské federaci, nazývá "naším drahým kolegou", byl ve službách policie v San Sebastiánu a okrádal pokladnu členů Internacionály. (Poznámka autorů.)

aa "Jedním z nejhorlivějších stoupenců Caporussových byl advokát Carlo Gambuzzi, jenž se domníval, že v něm našel typ předsedy sekce Internacionály. Gambuzzi mu také opatřil prostředky potřebné na cestu na kongres do Basileje. A když bylo na valném shromáždění sekce usneseno, aby Caporusso byl vyloučen, postavil se energicky proti tomu, aby to bylo publikováno v Bulletinu, a své přátele přemluvil, aby ustoupili od zveřejnění v Bulletinu ještě jiné ostudné věci, totiž že si přivlastnil 300 franků" (Cafierův dopis z 12. července 1871).^[338] (Poznámka autorů.)

bb Zákona o dílnách. (Pozn. red.)

cc Když s ním v Neapoli Caporusso nepochodil, neostýchal se o dva roky později vnucovat totéž individuum generální radě s náležitou reklamou: "Občane předsedo Internacionály! Velký problém práce a kapitálu, o němž se jednalo na dělnickém kongresu v Basileji a jenž dnes zaměstnává myslitele všech tříd, je nyní vyřešen. Můj zeť, manžel mé dcery, se zabýval studiem obtížného problému sociální otázky, prozkoumal usnesení tohoto kongresu a za přispění vědy přišel na kloub spletitému problému, jak uvést do dokonalé rovnováhy rodinu dělníků a buržoazii, každou podle jejího práva" atd. (podepsán Stefano Caporusso).^[339] (Poznámka autorů.)

dd - Dělnický svaz. (Pozn. red.)

ee Viz tento svazek, str. {67}. (Pozn. red.)

ff Viz tento svazek, str. 72, v poznámce ^[m]. (Pozn. red.)

gg Garibaldi o tom říká: "Milý Crescio, srdečné díky za ,Avvenire Sociále', kterou jste mi poslal a kterou si se zájmem přečtu. Chcete ve svém listu vypovědět válku lži a otroctví; to je velmi krásný program. Já se však domnívám, že potírat princip autority je jednou z oněch chyb Internacionály, která jí brání v rozvoji. Pařížská komuna padla, protože v Paříži nebyla žádná autorita, ale pouze anarchie. Španělsko a Francie trpí týmž zlem. Přeji ,Avvenire' mnoho úspěchů a zůstávám Váš G. Garibaldi."^[343] (Poznámka autorů.)

hh - tj. Auguste Serraillier. (Pozn. red.)

ii Nyní s Alerinim redaktor "Solidaritě révolutionnaire"^[345] v Barceloně. (Poznámka autorů v německém vydání.)

jj Viz tento svazek, str. {690-691}. (Pozn. red.)

kk Viz tento svazek, str. {692-693}. (Pozn. red.)

ll Viz tento svazek, str. {694}. (Pozn. red.)

mm "Sankt-Petěrburgskije vědomosti"^[352], 1871, čís. 180, 181, 187 a další. (Poznámka autorů.)

nn Nutno poznamenat, že "Slova" vyšla právě v době perzekucí a procesů, tedy když mládež dělala všechno možné, aby zmenšila význam svého hnutí, kdežto policii záleželo velice na tom, aby je zveličila. (Poznámka autorů.)

oo Třetí oddělení imperátorské ruské kanceláře je ústřední kancelář tajné politické policie v Rusku. (Poznámka autorů.)

pp Viz tento svazek, str. {481}. (Pozn. red.)

qq Aby mystifikoval čtenáře, směšuje Bakunin vůdce lidových povstání ze 17. a 18. století s dnešními ruskými lupiči a zloději. Pokud jde o tyto lupiče a zloděje, po přečtení Flerovského knihy "Postavení dělnické třídy v Rusku"^[357] by zmizely i v nejromantičtějších myslích všechny iluze o těchto ubožácích, z nichž Bakunin zamýšlí zformovat posvátnou falangu ruské revoluce. Jediné lupičství - rozumí se mimo vládní sféru - provozované v Rusku ještě ve velkém, je krádež koní, kterou kapitalisté povýšili na obchodní podnikání, a "revolucionáři bez frází" jsou jejich pouhými nástroji a oběťmi. (Poznámka autorů.)

rr Bakunin a Něčajev překládají vždycky: "Lidová spravedlnost", jenže ruské slovo rasprava neznamená spravedlnost, nýbrž soud nebo ještě spíše msta, odplata. (Poznámka autorů.)

ss Viz tento svazek, str. {455} (Pozn. red.)

tt Veškerá fakta o Něčajevově spiknutí, která zde citujeme, jsou převzata ze zpráv o procesu, publikovaných v listu "S.-Petěrburgskije vědomosti". Budeme uvádět čísla novin, z nichž jsou převzata. (Poznámka autorů.)

uu Nutno poznamenat, že v ruštině slova asociace, unie, aliance, (obščestvo, sojuz, tovariščestvo) jsou víceméně synonyma a často se mezi nimi nerozlišuje. Rovněž tak slovo mezinárodní se většinou překládá jako světový (vsemirnyj). V ruském tisku se tedy Mezinárodní sdružení překládá výrazy, které by se právě tak mohly francouzský vyjádřit jako: Alliance universelle, Světová aliance. Bakunin a Něčajev těžili z této záměny, a tak se jim podařilo zneužívat názvu našeho Sdružení a přivést do záhuby víc než sto mladých lidí. (Poznámka autorů.)

vv Nikdo z ruských emigrantů se do Ruska nevrátil a v celé Evropě by se ani šestnáct ruských politických emigrantů nenašlo. (Poznámka autorů.)

ww Úryvky z "Výzvy k ruské šlechtě", Bakuninovy tištěné proklamace: "Jakých výsad se nám dostalo za to, že jsme po celou polovinu 19. století byli oporou trůnu, jenž se tolikrát otřásal v samých základech; za to, že jsme v roce 1848, v době bouří lidového šílenství, které zachvátily Evropu, svými hrdinskými činy zachránili ruské impérium před socialistickými utopiemi, které je hrozily zaplavit?... čím se nám odvděčili za to, že jsme uchránili stát před rozpadnutím, že jsme uhasili v Polsku plameny požáru hrozícího zachvátit celé Rusko; za to, že jsme až dodnes nešetříce svých sil a s bezpříkladnou odvahou pracovali na vymycování revolučních elementů v Rusku? - Nebo snad nevyšel z našich řad Michail Muravjov, tento chrabrý muž, jehož sám Alexandr II., vzdor své slabomyslnosti nazval zachráncem vlasti? - čeho jsme se dočkali za to všechno? Za všechny tyto neocenitelné služby jsme olupováni o všechno, co máme... Naše nynější výzva je prohlášením velké většiny ruské šlechty, která je už dávno připravena a zorganizována... Svou sílu cítíme ve svém právu a směle vrháme svou rukavici do tváře despotovi, německému knížátku Alexandru II. Saltykovu-Romanovovi a vyzýváme jej na šlechtický rytířský souboj, který se bude konat v roce 1870 mezi Rurikovými potomky a stranou nezávislé ruské šlechty."

"Muravjov, tento chrabrý muž," není nikdo jiný než kat Polska. (Poznámka autorů.)

xx V roce 1868, ani ne dva roky před sjezdem v La Chaux-de-Fonds, kde členové Aliance dosáhli schválení své doktríny o neúčasti na politice, napsal Bakunin, oplakávaje v Chassinově listu "La Démocratie"^[361] politický abstencionismus francouzských dělníků: "Neúčast na politice je pitomost, kterou vymysleli podvodníci, aby oklamali idioty." (Poznámka autorů.)

yy V Bakuninově ruském textu: světu gildy. (Pozn. red.)

zz V ruském textu: kulakovi vydřiduchovi. (Pozn. red.)

α Čtenář si vzpomene, že se tak nazýval ruský časopis Internacionály vydávaný v Ženevě několika mladými Rusy, kteří velice dobře věděli, jak se chovat vůči domnělému výboru v Bakuninově organizaci. (Poznámka autorů.)

β V ruském textu Bakuninova provolání: těžce pracujícím. (Pozn. red.)

γ Titul rolnického cara (zemskij car), kterým se obdařuje Alexandr II., je vynález Bakunina a "Kolokolu". (Poznámka autorů.)

δ V ruském textu používá Bakunin zde a dále termínu "vsenarodnyj zemskij sobor", tj. "všelidový zemský sněm". (Pozn. red.)

ε U Bakunina "bezurjadica", tj. "zmatky". (Pozn. red.)

ζ U Bakunina "zemskogo", tj. "rolnického". (Pozn. red.)

η U Bakunina "ve volosti, v újezdě". (Pozn. red.)

θ Romanov je příjmení cara; Pugačov byl vůdce velkého povstání kozáků za Kateřiny II.; Pestel stál v čele spiknutí proti Mikuláši I. v roce 1825; byl oběšen. (Poznámka autorů.)

ι - tj. Bakuninovi. (Pozn. red.)

306 Práci "Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení" napsali Marx a Engels francouzský za Lafarguovy spolupráce v dubnu až červenci 1873.

Rozbili v ní definitivně všechny ambice bakuninovců na ovládnutí evropského dělnického hnutí. Spoustou faktického materiálu (který na haagském kongresu nemohl být celý projednán a nebyl ještě úplný) usvědčili autoři bakuninovce z tajných piklů a různých podvodných machinací, jimiž se pokoušeli podřídit si celou Internacionálu a zneužít jejího vlivu i organizace pro vlastní záměry.

Tato práce shrnuje výsledky teoretického a organizačního boje proti bakuninovcům v Internacionále. Opírá se o velké množství dokumentů, které byly předloženy komisi haagského kongresu pro vyšetření činnosti tajné Aliance. Mezi nimi jsou materiály, které poslali Lafargue, Mesa a jiní ze Španělska, Johann Philipp Becker ze Švýcarska a Danielson a Ljubavin z Ruska, i obsáhlá zpráva zpracovaná Utinem z pověření londýnské konference z roku 1871 (viz poznámku [23]), které použili Marx a Engels pro kapitolu VIII, "Aliance v Rusku", část dokumentů byla Marxovi a Engelsovi dodána až po haagském kongresu: některé dokumenty, charakteristické pro cíle a snahy Aliance, zahrnuli autoři do kapitoly XI.

Dochovaly se Marxovy a Engelsovy seznamy dokumentů, kterých používali při své práci. Z nich je zřejmé, že měli k dispozici francouzské překlady řady ruských publikací, které jim zaslal Utin; proto jsou mnohé Bakuninovy dokumenty citovány podle francouzského překladu.

"Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení" vyšla jako brožura francouzský v srpnu 1873; v roce 1874 vyšla v Brunšviku německy s názvem: "Ein Complot gegen die Internationale Arbeiter-Assoziation" ["Spiknutí proti Mezinárodnímu dělnickému sdružení"]. Na redakci německého překladu se přímo podílel Engels. Dále byla tato zpráva uveřejněna v newyorské "Arbeiter-Zeitung".

307 Je míněna komise, která měla připravit k tisku protokoly a rezoluce haagského kongresu. Byla zvolena na zasedání kongresu 7. září 1872 v tomto složení: Marx, Engels, Eugène Dupont, Leo Frankel a Auguste Serraillier. Později byl do ní přibrán pro francouzský jazyk Le Moussu, tajemník haagského kongresu. Fakticky všechnu práci na přípravě a vydání dokumentů vykonali Marx a Engels. (Viz též poznámku ^[195].)

308 Je citován nepodepsaný článek "Ještě něco o Bakuninovi", otištěný v listu "Tagwacht", čís. 40 z 5. října 1872. Pokračování článku vyšlo v číslech 41, 42 a 43 z 12., 19. a 26. října.

309 M. Bakunin, "Fédéralisme, Socialisme et Antithéologisme. Proposition motivée au Comité Central de la Ligue de la Paix et de la Liberté" ["Federalismus, socialismus a antiteologismus. Odůvodněný návrh pro ústřední výbor Ligy míru a svobody"]. Tato nedokončená Bakuninova práce vycházela jako zvláštní otisk v letech 1867-1868 v Bernu.

310 Jde o důvěrný oběžník byra stálého ústředního výboru Ligy míru a svobody z 22. září 1868, podepsaný předsedou byra Gustavem Vogtem. Marx a Engels měli k dispozici exemplář oběžníku, který byl zaslán Elpidinovi.

311 V otázce zrušení dědického práva došlo na basilejském kongresu k první otevřené roztržce mezi stoupenci Marxova vědeckého socialismu a zástupci bakuninského anarchismu. Otázka byla dána na pořad na naléhání "Aliance socialistické demokracie. Ústřední sekce", založené Bakuninem v Ženevě v červnu 1869, jež byla fakticky vůdčím orgánem tajné Aliance. Tím, že Bakunin vnutil kongresu Internacionály diskusi o dědickém právu, odváděl jej od naléhavých programových a taktických otázek, jež muselo řešit evropské dělnické hnutí. Marx napsal referát, v němž vyložil názory generální rady na dědické právo (viz Marx-Engels, Spisy 16, "Zpráva generální rady o dědickém právu). Při projednávání této otázky nepřijal kongres žádné usnesení, neboť ani jeden návrh nezískal potřebnou absolutní většinu hlasů. Ale Bakuninův záměrně připravovaný pokus vnutit Internacionále své ideje ztroskotal.

312 Oběžník schválený generální radou 1. ledna 1870, který napsal Marx, byl adresován federální radě románského Švýcarska (viz Marx-Engels, Spisy 16, "Generální rada federální radě románského Švýcarska).

313 "Der Social-Demokrat" ["Sociální demokrat"] - orgán lassallovského Všeobecného německého dělnického spolku. Pod tímto názvem vycházel v Berlíně od 15. prosince 1864 do roku 1871. V letech 1871-1876 byl jeho název změněn na "Neuer Social-Demokrat" ["Nový sociální demokrat"] (viz poznámku ^[70]).

314 "Statuts pour la Fédération des sections romandes adoptés par le congrès Romand, tenu à Genève au Cercle international des Quatre-Saisons, les 2, 3 et 4 janvier 1869" ["Stanovy Federace románských sekcí přijaté románským sjezdem, jenž se konal v Ženevě v Mezinárodním kroužku čtyř ročních období 2., 3. a 4. ledna 1869"], str. 15-16.

Bakunin se zúčastnil vypracování návrhu stanov.

315 Rezoluci generální rady o federálním výboru románského Švýcarska (viz Marx-Engels, Spisy 16, Rezoluce generální rady o federálním výboru románského Švýcarska) napsal Marx 29. června 1870.

316 Je míněna rezoluce basilejského kongresu z roku 1869 "O způsobu přijímání nových sekcí do Mezinárodního dělnického sdružení"; rezoluce opravňovala generální radu přijímat nové sekce nebo jejich přijetí zamítnout. Tam, kde byly federální rady, rozhodovalo se o přijetí nebo zamítnutí s přihlédnutím k mínění federální rady.

317 Jsou míněny rezoluce londýnské konference "Rozkol ve francouzský mluvící části Švýcarska", "Politická činnost dělnické třídy" a "Prohlášení generální rady o zneužití jména Internacionály Něčajevem", které, napsal z pověření generální rady Marx (viz Marx-Engels, Spisy 17).

318 Je citováno "Prohlášení generální rady redakcím italských novin k článkům Mazziniho o Internacionále", které napsal Engels 6. prosince 1871; bylo otištěno v řadě listů (viz Marx-Engels, Spisy 17).

319 O cirkuláři Jules Favra a Sacazově zprávě viz poznámku ^[60].

V říjnu 1871 přednesl Sagasta, ministr vnitra konzervativní buržoazní vlády, v kortesech návrh na rozpuštění španělské organizace Internacionály. To vyvolalo v poslanecké sněmovně kortesů prudké debaty, při nichž představitelé reakce využívali k pomlouvání Internacionály dokumentů Aliance a policejních padělků. Mluvčí levého křídla republikánů Castelar, Garrido, Sorilla aj. s nimi ostře polemizovali, vyvraceli pomluvy a protestovali energicky proti porušování ústavy navrhovanými opatřeními. Sagastův návrh přesto prošel. V lednu 1872 vydal ministr vnitra Sagasta cirkulář o zákazu Internacionály ve Španělsku.

320 Viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {462}.

321 "La République française" ["Francouzská republika"] - buržoazně radikální deník, který založil roku 1871 v Paříži Léon Gambetta.

11. března byl v těchto novinách otištěn anonymní článek o Internacionále, který pak přetiskl "Bulletin de la Fédération jurassienne", čís. 3 z 15. března 1872.

322 Toulouský proces proti členům sekcí Internacionály v jižní Francii se konal ve dnech 10.-26. března 1873. Členové sekcí, zatčení na základě Dufaurova zákona (viz poznámku ^[10]), byli odsouzeni k různým trestům vězení a peněžitým pokutám. O zatčeních, jež předcházela toulouský proces, se mluví v Engelsově článku "Internacionála a ,Neuer'".

323 Je míněn dopis člena Aliance Aleriniho Bastelicovi ze 14. listopadu 1871 (viz tento svazek, str. {397}, poznámka^[v]), který barcelonská sekce rozeslala na vědomí všem sekcím Internacionály ve Španělsku. Kopii dopisu předložil Engels spolu s jinými dokumenty o Alianci haagskému kongresu.

324 V Ženevě se konalo 2. prosince 1871 shromáždění sekcí Internacionály, na němž byla přijata rezoluce proti usnesením sjezdu anarchistů v Sonvilier; 20. prosince 1871 vydal federální výbor románského Švýcarska o této otázce zvláštní provolání: "Odpověď románského federálního výboru na oběžník 16 účastníků sjezdu v Sonvilier", které bylo otištěno v "Égalité", čís. 24 z 24. prosince 1871 ; "Égalité" vydala také vlastní protestní prohlášení.

325 Je citován Tokarzewiczův dopis Wróblewskému z 2. srpna 1872, který Wróblewski dal k dispozici Engelsovi. "Program socialistického revolučního polského spolku v Curychu", o němž je zde zmínka, napsal Bakunin a uveřejnil jej 27. července 1872 v příloze k 13. číslu "Bulletin de la Fédération jurassienne". Polský sociálně demokratický spolek vznikl pod vlivem anarchistů a zprvu tento Bakuninův program přijal, pod vlivem polského socialisty Tokarzewicze jej však brzy zamítl.

Vydávání listu "Wolność" ["Svoboda"] se neuskutečnilo.

326 "El Combate" ["Boj"] - španělský buržoazně republikánský deník, orgán federalistů, byl vydáván v Madridu.

327 Toto prohlášení delegátům mezinárodního kongresu v Haagu obsahovalo fakta, která dokazovala existenci tajné Aliance ve Španělsku. Mesa je poslal Engelsovi a ten je předal komisi pro vyšetření činnosti Aliance.

328 Jde o rukou psaný důvěrný oběžník valencijské sekce sekcím Internacionály ve Španělsku; navrhovalo se v něm, aby se, dojde-li k revoluci, bojovalo za úplnou decentralizaci a vytvoření "anarchistické komuny".

329 Oběžník sevillské sekce Aliance socialistické demokracie, který napsal Marselau, byl zaslán madridské sekci Internacionály 25. října 1871; v oběžníku byla vyložena usnesení, která sekce přijala v souvislosti s vládními represáliemi.

330 Je míněn otevřený dopis redakční rady listu "Emancipación" z 25. února 1872 "Zástupcům federalistické republikánské strany shromážděným v Madridě", uveřejněný v listu "Emancipación", čís. 38 z 3. března 1872. Anarchističtí členové madridské rady Internacionály žádali, aby redakce vzala tento dopis zpět; Mesa, který byl redaktorem "Emancipación" a vykonával tehdy funkci tajemníka španělské federální rady, to kategoricky odmítl. 9. března 1872 poslal po dohodě s jinými členy rady obdobný dopis, tentokrát jménem federální rady.

331 7. března 1872 poslala anarchistická madridská rada shromáždění zástupců federalistické republikánské strany dopis, v němž odmítá jakoukoli solidaritu s otevřeným dopisem redakce "Emancipación" (viz předchozí poznámku) a prohlašuje, že dopis "je v rozporu se zásadami Internacionály".

332 "El Condenado" ["Zavržený"] - španělský anarchistický týdeník, který vydával v letech 1872-1874 v Madridě Tomás Morago.

333 "La Igualdad" ["Rovnost"] - španělský buržoazně demokratický deník; vycházel v Madridě od roku 1868 do roku 1870; byl to jeden z nejradikálnějších buržoazních listů, spolupracovala s ním řada utopických socialistů a republikánů; v letech 1868-1869 se kolem listu seskupila část madridských dělníků.

334 Marx a Engels citují redakční článek "Revoluční informace", uveřejněný v listu "Emancipación", čís. 51 z 1. června 1872.

335 Je míněn článek 7 oddílu II organizačního řádu, který opravňoval generální radu řešit spory mezi spolky nebo sekcemi tvořícími národní skupinu nebo mezi různými národními skupinami; podle článku 4 oddílu IV měla každá federace právo odmítnout přijetí nebo vyloučit ze svého středu jednotlivé spolky nebo sekce Internacionály (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {489-490}, {491}).

336 Je míněn plebiscit, který se konal ve Francii 8. května 1870 (viz poznámku ^[164]).

337 Union de las tres clases de vapor (Svaz tří kategorií továrních dělníků) - jeden z prvních odborových svazů v Katalánii sdružující tkalce, přadláky a nádeníky v textilních továrnách. Svaz byl kolektivním členem Internacionály.

338 Je citován Cafierův dopis Engelsovi z 12.-16. července 1871, v němž píše o situaci v neapolské sekci Internacionály.

339 Je citován Caporussův dopis Odgerovi z 21. ledna 1872.

340 Milánskou sekci Internacionály založil Theodor Cuno po dohodě s Engelsem. V prosinci 1872 vystoupila pod Cunovým vlivem z mazziniovského Dělnického spolku vzájemné morální pomoci a osvěty část jeho členů a založila Dělnický kroužek osvobození proletariátu, který se 7. ledna 1872 prohlásil za sekci Internacionály a přijal stanovy odpovídající všeobecným stanovám Internacionály. 30. ledna 1872 informoval Engels generální radu o ustavení sekce a oznámil, že její stanovy odpovídají zásadám Internacionály; sekce byla přijata do Sdružení. Pod Engelsovým vedením bojoval Cuno uvnitř sekce proti anarchistům, kteří do ní pronikli, a dosáhl toho, že sekce nepodporovala anarchisty v jejich boji proti generální radě.

341 Régis podal zprávu o cestě do Itálie, kterou podnikl z pověření generální rady, ve formě dopisu Engelsovi. Régis byl v druhé polovině února 1872 deset dnů v Miláně a v Turínu, seznámil se tam s poměry v sekcích a propagoval usnesení Mezinárodního dělnického sdružení. Podle instrukcí, které obdržel od Engelse, vysvětloval Régis členům sekcí zásadní rozpor mezi názory anarchistů a zásadami a úkoly Internacionály.

342 Doslovné znění rezoluce je otištěno v "Bulletin de la Fédération jurassienne", čís. 15-16 z 15. srpna až 1. září 1872.

343 Odkud jsou tato Garibaldiho slova citována, nebylo zjištěno. V "Eastern Post" z 13. července 1873, jehož redakce měla kopii Garibaldiho dopisu Cresciovi, je v anglickém znění otištěn jeden pasus shodný s tímto citátem.

344 Je citován dopis členům sekcí Internacionály v Montpellier, který napsal Jules Guesde 22. září 1872 jednomu z vedoucích činitelů sekce Geronisovi. 20. listopadu 1872 poslal Geronis tento Guesdův dopis generální radě.

345 "Solidarité révolutionnaire" ["Revoluční solidarita"] - anarchistický týdeník vydávaný v červnu až září 1873 francouzský v Barceloně; byl to orgán Výboru revolučně socialistické propagandy pro jižní Francii, který založili Alerini a Brousse a který měl propagovat anarchistické ideje ve Francii a mezi uprchlíky Komuny.

346 "Les Droits de l'Homme" ["Lidská práva"] - francouzský deník levě republikánského zaměření, který vydával v letech 1870-1871 v Montpellier Jules Guesde.

347 "Pacte ďamitié, de solidarité et de défense mutuelle" byl přijat na kongresu anarchistů v Saint-Imier 15. září 1872.

348 "Asociación internacional de los Trabajadores. Organización de las secciones obreras de la Federación regional Española adoptada por el congreso obrero de Barcelona en Junio de 1870."

349 Oběžník španělské federální rady z 2. února 1873 byl uveřejněn v listu "Emancipación", čís. 85 z 8. února 1873.

350 Ve dnech 1. a 2. června se v Manchesteru konal druhý sjezd Britské federace Internacionály. Byla na něm přednesena zpráva britské federální rady a přijaty rezoluce o organizačním řádu Britské federace, o propagandě, o nutnosti zřídit mezinárodní odborové sdružení, o vyhlášení rudého praporu za prapor Britské federace aj. Zvláštní význam měla rezoluce o politické činnosti, v níž sjezd vyzýval členy Internacionály ve Velké Británii, aby založili samostatnou dělnickou politickou stranu, která by vystupovala proti všem existujícím stranám.

351 Sjezd švýcarských dělnických, odborových, družstevních a jiných organizací, který se konal ve dnech 1.-2. června 1873 v Oltenu, byl svolán z podnětu sekcí Internacionály. Byl na něm ustaven Švýcarský dělnický spolek, který působil do roku 1880 a sjednocoval různé dělnické organizace za zásadách Internacionály. Sjezd připravil půdu k založení Sociálně demokratické strany Švýcarska.

352 "Sankt-Petěburgskije vědomosti" ["Petrohradské zprávy] - ruský deník, oficiální vládní orgán; pod tímto názvem vycházel v letech 1728-1914; vletech 1914-1917 vycházel pod názvem "Petrogradskije vědomosti".

353 Černyševskij byl zatčen v červenci 1862. Do roku 1864 byl vězněn v Petropavlovské pevnosti, pak byl odsouzen k sedmi letům nucených prací a k doživotnímu vyhnanství na Sibiři.

354 Jde o Bakuninův leták "Několik slov k mladým bratřím v Rusku", Ženeva, květen 1869, a Něčajevův leták "Studentům university, akademie a technologického institutu v Petrohradě", Ženeva 1869.

355 "Bratří ignoranti" - přezdívka církevního řádu bratří škol křesťanských, který vznikl v roce 1680 v Remeši a jehož členové se věnovali vyučování chudých dětí; ve školách tohoto řádu se dostávalo žákům hlavně náboženské výchovy, kdežto ostatní obory byly zanedbávány.

356 Letáky: "Vytyčení revoluční otázky", květen 1869, a "Principy revoluce", léto 1869, napsal Bakunin.

357 Marx přečetl knihu Flerovského brzy po jejím vyjití roku 1869. V dopise členům výboru ruské sekce Internacionály v Ženevě z 24. března 1870 ji vysoce ocenil (viz Marx - Engels, Spisy 16, str. {449-450}). O něco později přečetl knihu také Engels.

358 "Izdanija obščestva 'Narodnoj raspravy'" ["Publikace společnosti 'Soud lidu'"], čís. 2, Petrohrad, zima 1870, str. 9. Čísla 2 i 1 byla vydána v Ženevě.

359 "Narodnoje dělo" ["Věc lidu"] - časopis (od dubna 1870 noviny), který v letech 1868-1870 vydávala v Ženevě skupina ruských revolucionářů emigrantů; první číslo připravil Bakunin, ale od října 1868 se redakce, do níž vstoupili Nikolaj Utin aj., s Bakuninem a jeho názory rozešla; od dubna 1870 bylo "Narodnoje dělo" orgánem ruské sekce Mezinárodního dělnického sdružení a hájilo linii Marxe a generální rady; uveřejňovalo dokumenty Internacionály.

360 Původně byla báseň Nikolaje Ogarjova "Student" věnována jeho a Gercenovu příteli S. I. Astrakovovi, zesnulému v roce 1866. Když Bakunin dostal od Ogarjova rukopis básně, napsal mu, že by "věci více prospělo", kdyby byla věnována Něčajevovi. S tímto věnováním byla pak báseň v roce 1869 vytištěna v Ženevě jako leták a Něčajev jí používal na znamení své plné moci od Ogarjova.

361 "La Démocratie" ["Demokracie"] - francouzský buržoazně demokratický týdeník, který vycházel v Paříži od listopadu 1868 do roku 1870.

Od března 1868 jeho redaktor Chassin oznamoval vydávání časopisu zvláštními nedatovanými výtisky, v nichž byly uveřejňovány názory budoucích spolupracovníků na program listu. Bakunin vyjádřil svůj názor v dopise z dubna, který byl uveřejněn koncem tohoto měsíce v 6. sešitu, a z něho je také vzato citované místo.

362 Z Bakuninova článku "Gercen", otištěného v listu "Marseillaise", čís. 72 z 2. března 1870.

363 Jde o peníze, které v roce 1858 předal Gercenovi na propagační účely ruský statkář P. A. Bachmaťjov (takzvaný Bachmaťjovův fond). V roce 1869 na nátlak Bakunina a Ogarjova přistoupil Gercen na to, aby fond byl rozdělen na dvě části, z nichž jednu Ogarjov dal Něčajevovi. Po Gercenově smrti v roce 1870 dostal Něčajev od Ogarjova i druhou polovinu fondu.

364 "Obščina" - pod tímto názvem vyšlo v září 1870 v Londýně první číslo listu, jehož redaktory byli Sergej Něčajev a V. Serebrennikov; druhé číslo, které vyšlo v roce 1871, vydavatelé sami zničili.

365 "Kolokol. Orgán ruského osvobozeni založený A. I. Gercenem" - pod tímto názvem vydali Něčajev a Serebrennikov v Ženevě několik čísel novin na jaře 1870.

366 Je míněn "Revoluční katechismus", který napsal Bakunin v létě 1869; byl zašifrován a vytištěn v několika výtiscích. Při domovní prohlídce, která byla v roce 1869 provedena u Petra Gavriloviče Uspenského, byl jeden exemplář Katechismu nalezen. Jeho text byl pak uveřejněn ve zprávách o procesu s Něčajevem ve vládním věstníku "Pravitělstvěnnyj věstnik", čís. 162 z roku 1871; tohoto textu použili Marx s Engelsem.

367 Escobarové - následovníci španělského jezuity Escobara y Mendozy (1589 až 1669), jenž otevřeně hlásal, že dobré úmysly ospravedlňují skutky, které z hlediska morálky a zákona jsou zavrženíhodné (účel světí prostředky).

368 Je míněn teokratický stát jezuitů, jenž existoval od počátku 16. do poloviny 17. století v Jižní Americe, v podstatě na území dnešní Paraguaye.

369 Jde o kroužek mladých lidí, drobných šlechticů a raznočinců, který se v roce 1845 seskupil kolem Michaila Vasiljeviče Petraševského. Členové tohoto kroužku zastávali buržoazně demokratické názory; mnozí z nich propagovali myšlenky utopického socialismu. Na schůzích kroužku se projednávaly sociální a politické otázky, jakož i plány na vytvoření aktivní revoluční organizace. Vypracovat tyto plány a založit skutečně širokou revoluční organizaci se však petraševcům nepodařilo; v dubnu 1849 byli členové kroužku pozatýkáni a posláni do vyhnanství.

370 "Moskovskije vědomosti" ["Moskevské zprávy"] - jedny z nejstarších ruských novin, které vycházely od roku 1756 do roku 1917 (od roku 1859 deník); od padesátých let 19. století byly reakčního zaměření.

371 "Sovremennik" ["Současník"] - ruský literární a sociálně politický časopis, vydávaný v Petrohradě od roku 1836 do roku 1866 (od roku 1843 měsíčník); založil jej Alexandr Sergejevič Puškin, od roku 1847 byli jeho redaktory Někrasov a Panajev; s časopisem spolupracovali Bělinskij, Dobroljubov a Černyševskij; v šedesátých letech byl časopis fakticky orgánem ruské revoluční demokracie.

372 Revoluční proklamaci "Mladé Rusko" napsal revolucionář P. G. Zaičněvskij, vytištěna byla v polovině května 1862; obrážely se v ní nejlevější, nejrevolučnější názory ruských revolučních demokratů.

Moto k proklamaci bylo vzato z Gercenova článku "Robert Owen".

373 Jde o konflikt, k němuž došlo mezi Gercenem na jedné straně a Černyševským a Dobroljubovem na druhé straně, když se Gercen, hodnotě zrušení nevolnictví připravované carskou vládou, přiklonil k liberalismu. Představitelé revolučních demokratů toto Gercenovo kolísání ostře kritizovali jak v "Sovremenniku", tak v dopisech "Kolokolu". V šedesátých letech se Gercen s liberalismem rozešel a úplně se přimkl k revoluční demokracii.

Karel Marx a Bedřich Engels

{359} Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení. Zpráva a dokumenty uveřejněné z příkazu haagského kongresu Internacionály[306]

IÚvod

{369}II Tajná aliance

{380} IIIAliance ve Švýcarsku

{395} IVAliance ve Španělsku

{406} VAliance v Itálii

{414} VIAliance ve Francii

{418} VIIAliance po haagském kongresu

{425} VIIIAliance v Rusku

*

*

{463} IXZávěr

{465} XDodatek

{476} XIDoklady

*