Marxistický internetový archiv - Česká sekce

 



{451} Londýnská konference Mezinárodního dělnického sdružení 17.-23. září 1871[321]




K. MARX, *O činnosti Aliance socialistické demokracie.
B. ENGELS, *O politické činnosti dělnické třídy. Osnova řeči.
B. ENGELS, *O politické činnosti dělnické třídy. Autorův záznam řeči.
K. MARX A B. ENGELS, Rezoluce konference delegátů Mezinárodního dělnického sdružení, konané v Londýně od 17. do 23. září 1871
K. MARX, Rezoluce londýnské konference o neshodách v románském Švýcarsku




{453} K. Marx
*O činnosti Aliance socialistické demokracie.
[322]


Záznam řeči na zasedání komise konference z 18. září 1871

Marx: Spor začal po vytvoření Aliance socialistické demokracie v Ženevě, založené Bakuninem a jinými. Marx čte obě sdělení, která poslala generální rada Alianci v roce 1868 a v březnu 1869;[323] ve druhém z nich se rozpuštění Aliance a sdělení o tom, kolik má sekcí a jak jsou početné, klade za podmínku jejich přijetí do Internacionály. Tyto podmínky nebyly nikdy splněny. Aliance se ve skutečnosti nikdy nerozpustila, vždycky si podržela charakter organizace.

Orgán ženevských sekcí "Égalité"[1] z 11. prosince 1869 vytkl generální radě, že nesplnila svou povinnost, neboť neodpověděla na jeho články; generální rada na to odpověděla, že není její povinností zasahovat do novinové polemiky, ale že je ochotna odpovědět na dotazy a stížnosti, které podá románská federální rada. Tento oběžník[324] byl poslán všem sekcím; všechny postup generální rady schválily. Švýcarská rada odsoudila "Égalité" a rozešla se s její redakcí. Redakce byla vyměněna a od té doby byl orgánem přívrženců Aliance "Progrès"[325] a později "Solidarité"[326] Proběhl sjezd v Le Locle[327], na němž došlo mezi oběma stranami, Románskou federací a Jurskou federací (Aliancí), k otevřenému rozkolu. {453} Generální rada ponechala věci volný průběh, zakázala jen nové radě vystupovat jako románská rada vedle té, která už existovala. Guillaume, který v rozporu s našimi stanovami hlásal abstenci od veškeré politiky, uveřejnil při vypuknutí války provolání[328] ve kterém jménem Internacionály vyzýval k vytvoření armády na podporu Francie, což ještě víc odporuje našim stanovám.



Zapsal B. Engels   Podle rukopisu
Přeloženo z francouzštiny



{455} B. Engels
*O politické činnosti dělnické třídy.
[329]


Osnova řeči na zasedání konference z 21. září 1871

1) Lorenzo - principiální otázka - to už vyřešeno.

2) Abstence nemožná. Novinová politika je také politika; všechny abstencionistické listy napadají vládu. Otázka je jen, jak a nakolik se do politiky vměšovat. To záleží vždy na okolnostech a nelze to předepsat.

2) Abstence je protismyslná; zdržet se prý politiky, po-něvadž mohou být zvoleni špatní lidé - tedy neplatit příspěvky, protože pokladník může upláchnout. A nemít žádné noviny, poněvadž redaktor se může dát koupit právě tak jako poslanec.
3) Politická svoboda - zejména svoboda spolčovací, shromažďovací a svoboda tisku, naše agitační prostředky; je snad lhostejné, zda nám je vezmou nebo ne? A nemáme se bránit, když se na ně útočí?
4) Abstence se hlásá s odůvodněním, že účast na politice prý znamená uznání existujícího stavu. Existující existuje a se fiche pas mal[a], zda je uznáme. Jestliže prostředků, které nám existující stav poskytuje, užíváme k tomu, abychom proti tomuto existujícímu stavu protestovali, je to uznání?[b]

{456} 3) Abstence nemožná. Dělnická strana jako politická strana existuje a chce vyvíjet politickou činnost; a kázat jí abstenci - to znamená zničit Internacionálu. Prosté pozorování poměrů, politického útlaku k sociálním účelům nutí dělníky do politiky; hlasatelé abstence je ženou do náručí buržoazním politikům. Po Komuně, která dala politickou činnost dělníků na pořad dne, je abstence nemožná.

4) Chceme odstranění tříd. Jediný prostředek je politická moc v rukou proletariátu - a my se nemáme zabývat politikou? Všichni abstencionisté si říkají revolucionáři. Revoluce je nejvyšší akt politiky, a kdo chce revoluci, musí chtít i prostředky, které revoluci připravují a vychovávají pro ni dělníky, musí se také postarat o to, aby ho hned druhý den znovu nenapálil nějaký Favre a Pyat. Jde jen o to, jakou politiku - výlučně proletářskou, a ne na chvostu buržoazie.



Napsal B. Engels kolem 21. září 1871   Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny



{459} B. Engels
*O politické činnosti dělnické třídy.


Autorův záznam řeči na zasedání konference z 21. září 1871

Naprostá abstence od politiky je nemožná; také všechny abstencionistické listy dělají politiku. Jde jen o to, jak a jaká politika se dělá. Ostatně pro nás je abstence nemožná. Dělnická strana existuje jako politická strana už ve většině zemí. Není na nás, abychom ji ničili hlásáním abstence. Zkušenost nynějšího života, politický útlak, jemuž nynější vlády vystavují dělníky - pro cíle jak politické, tak sociální - nutí dělníky, aby se zabývali politikou, ať chtějí nebo nechtějí. Kázat jim abstenci by znamenalo hnát je do náruče buržoazní politiky. Po Pařížské komuně, která dala politickou činnost dělníků na pořad dne, je abstence zhola nemožná.

Chceme odstranění tříd. Jakým prostředkem toho lze dosáhnout? Politickou mocí proletariátu. A když s tím všichni souhlasí, žádá se na nás, abychom se nevměšovali do politiky! Všichni abstencionisté si říkají revolucionáři, a dokonce revolucionáři par excellence. Revoluce je však nejvyšší akt politiky; kdo ji chce, musí chtít i prostředek, politickou činnost, která ji připravuje, která dělníky pro revoluci vychovává a bez níž je hned druhý den po boji vždycky napálí nějaký Favre a Pyat. Ale politika, kterou je třeba dělat, je politika dělnická; dělnická strana se nesmí konstituovat {460} jako chvost té či oné buržoazní strany, ale jako nezávislá strana, která má svůj vlastní cíl, svou vlastní politiku.

Politické svobody, právo shromažďovací a spolčovací a svoboda tisku, to jsou naše zbraně; a my bychom měli složit ruce do klína a zříci se politiky, když nám tyto zbraně chtějí vzít? Každý politický akt prý v sobě obsahuje uznání existujícího stavu. Ale když tento existující stav poskytuje prostředky k tomu, abychom proti němu protestovali, pak využití těchto prostředků neznamená uznání existujícího stavu.



    Podle rukopisu
Přeloženo z francouzštiny



{461} K. Marx a B. Engels

Rezoluce konference delegátů Mezinárodního dělnického sdružení,
konané v Londýně od 17. do 23. září 1871.
[330]


I
Složení generální rady[331]

Konference vyzývá generální radu, aby omezila počet členů, které kooptuje, a dbala o to, aby tito noví členové nebyli skoro výlučně příslušníky téže národnosti.

II
Pojmenováni národních rad atd.[332]

1. V souladu s rezolucí basilejského kongresu (1869) mají se ústřední rady v jednotlivých zemích, kde je Internacionála regulérně organizována, napříště nazývat federální rac[y nebo federální výbory s uvedením jména příslušné země; název generální rada bude vyhrazen ústřední radě Mezinárodního dělnického sdružení.

{462} 2. Všechny místní odbočky, sekce, skupiny a jejich výbory se mají napříště označovat a ustavovat prostě a výhradně jako odbočky, sekce, skupiny a výbory Mezinárodního dělnického sdružení s uvedením jména příslušného místa.

3. Proto se žádná odbočka, sekce či skupina nesmí nadále označovat sektářskými názvy, jako pozitivisté, mutualisté, kolektivisté, komunisté atd., nebo vytvářet separatistické skupiny s názvem sekce propagandy apod., které si vytyčují zvláštní poslání, odlišná od společných cílů Sdružení.

4. Usnesení 1 a 2 se ovšem nevztahují na přidružené odborové svazy.

III
Delegáti generální rady[333]

Všichni delegáti, které generální rada pověřila určitým posláním, mají právo zúčastnit se a vystoupit na všech schůzích federálních rad nebo výborů, okresních a místních výborů a odboček, i když ovšem nemají právo na nich hlasovat.

IV
Příspěvek generální radě 1 penny[c] na každého člena[334]

1. Generální rada dá vytisknout vylepovací známky v hodnotě po 1 penny, které každoročně dodá v požadovaném počtu federálním radám nebo výborům.

2. Federální rady nebo výbory zašlou místním výborům nebo tam, kde místní výbory nejsou, příslušným sekcím počet známek, odpovídající počtu jejich členů.

3. Tyto známky se nalepí na zvláštní list členského průkazu nebo do výtisku stanov, který má mít každý člen.[d]

{463} 4. Každoročně 1. března doručí federální rady nebo výbory jednotlivých zemí generální radě příslušnou částku za odebrané známky a zbylé neprodané známky vrátí.

5. Tyto známky, představující hodnotu jednotlivého příspěvku, budou označeny datem daného roku.

V
Zakládání ženských dělnických sekcí[335]

Konference doporučuje, aby se z řad dělnické třídy zakládaly ženské sekce. Tato rezoluce není samozřejmě nijak namířena proti existenci nebo vytváření sekcí složených z pracujících obojího pohlaví.

VI
Všeobecná statistika dělnické třídy[336]

1. Konference vyzývá generální radu, aby realizovala článek 5 původních stanov, týkající se všeobecné statistiky dělnické třídy, a rezoluce ženevského kongresu z roku 1866 o téže věci.[337]

2. Každá místní odbočka je povinna ustavit zvláštní komisi pro statistiku, aby byla připravena v mezích svých možností kdykoli zodpovědět otázky, které by jí položila federální rada nebo výbor dané země anebo generální rada. Všem odbočkám se doporučuje poskytovat tajemníkům statistických komisí peněžní odměnu vzhledem k tomu, že z jejich práce vzejde dělnické třídě všeobecný prospěch.

3. Každoročně 1. srpna předají federální rady nebo výbory materiály shromážděné ve svých zemích generální radě, jejíž povinností bude zpracovat tyto materiály do celkové zprávy a předložit ji kongresu nebo konferenci konaným každoročně v září.

4. Odborové svazy a odbočky Internacionály, které odmítnou podat požadované informace, je třeba ohlásit generální radě, která podnikne příslušná opatření.

{464} VII
Mezinárodní vztahy odborových svazů338[338]

Generální rada se vyzývá, aby tak, jak to činila dosud, napomáhala rostoucí tendenci odborových svazů jednotlivých zemí navazovat spojení s odborovými svazy týchž oborů ve všech ostatních zemích. Její účinnost jako mezinárodního spojovacího článku mezi jednotlivými národními odborovými sdruženími bude v podstatě záviset na tom, jakou pomoc poskytnou sama tato sdružení při všeobecné dělnické statistice, kterou Internacionála provádí.

Představenstva odborových svazů všech zemí se vyzývají, aby vždy sdělovaly generální radě adresy svých sekretariátů.

VIII
Zemědělci[339]

1. Konference vyzývá generální radu a federální rady nebo výbory, aby pro příští kongres připravily zprávy o tom, jak zajistit, aby se zemědělci připojili k hnutí průmyslového proletariátu.

2. Zároveň se federální rady nebo výbory vyzývají, aby vyslaly na venkov agitátory, kteří by tu organizovali veřejná shromáždění, propagovali zásady Internacionály a zakládali zemědělské odbočky.

IX
Politická činnost dělnické třídy[340]

Vzhledem k tomu,

že v preambuli stanov se praví: "Ekonomické osvobození dělnické třídy je velikým cílem, jemuž je třeba podřídit každé politické hnutí jako prostředek";

že Inaugurální adresa Mezinárodního dělnického sdružení (1864) konstatuje: ,,Páni půdy a páni kapitálu budou svých politických {465} výsad vždy používat k obraně a ke zvěčnění svých ekonomických monopolů. Nejenže ani zdaleka nebudou podporovat osvobození práce, naopak, budou mu dále stavět do cesty všechny možné překážky... Proto je nyní velkým úkolem dělnické třídy dobýt politickou moc";[341]

že lausannský kongres (1867) přijal tuto rezoluci: "Sociální osvobození dělníků je neoddělitelné od jejich politického osvobození";[342]

že v prohlášení generální rady o domnělém spiknutí francouzských členů Internacionály v předvečer plebiscitu (1870)[3] se říká: "Podle znění našich stanov je samozřejmě předním úkolem všech našich sekcí v Anglii, na kontinentě i v Americe působit nejen jako centra bojové organizace dělnické třídy, ale také podporovat ve svých zemích každé politické hnutí směřující k dosažení našeho konečného cíle - ekonomického osvobození dělnické třídy";[343]

že zkomolené překlady původních stanov daly vzniknout různým chybným výkladům, které škodily vývoji a činnosti Mezinárodního dělnického sdružení;

že Internacionála stojí tváří v tvář bezuzdné reakci, která krutě potlačuje každou snahu dělníků o osvobození a pokouší se brutální silou udržet třídní rozdíly a z nich vyplývající[e] politické panství majetných tříd;

a vzhledem k tomu,

že proti této kolektivní moci majetných tříd může dělnická třída působit jako třída jen tehdy, jestliže se sama konstituuje ve zvláštní politickou stranu, která stojí proti všem starým stranám vytvořeným majetnými třídami;

že toto konstituování dělnické třídy v politickou stranu je nezbytné, aby bylo zajištěno vítězství sociální revoluce a jejího konečného cíle - odstranění tříd;

že spojení sil, jehož už dělnická třída[f] dosáhla svými ekonomickými {466} boji, má být zároveň pákou v jejím boji proti politické moci landlordů a kapitalistů[g] -

konference připomíná členům Internacionály,

že v boji dělnické třídy jsou její ekonomické hnutí a její politická činnost nerozlučně spojeny.

X
Všeobecná rezoluce o zemích, kde vlády znemožnují regulérní organizaci Internacionály[344]

V těch zemích, kde vládní zásady prozatím znemožnily regulérní organizaci Internacionály, se může Sdružení a jeho místní skupiny znovu zformovat pod různými jinými jmény, avšak jakékoli tajné spolky v pravém slova smyslu jsou a zůstanou i nadále naprosto vyloučeny.

XI
Rezoluce o Francii[345]

1. Konference vyjadřuje své pevné přesvědčení, že všechno pronásledování jen zdvojnásobí energii přívrženců Internacionály a že se její odbočky budou dále organizovat, ne-li ve velkých centrech, tedy alespoň v dílnách a sdruženích dílen, přičemž budou navzájem ve styku prostřednictvím svých delegátů.

2. Konference proto vyzývá všechny odbočky, aby pokračovaly v usilovné propagandě našich zásad ve Francii a aby do své země dovezly co nejvíce výtisků publikací a stanov Internacionály.

XII
Rezoluce o Anglii[346]

Konference ukládá generální radě, aby vyzvala anglické odbočky v Londýně k vytvoření federálního výboru pro Londýn; {467} jakmile tento výbor uznají odbočky na venkově a přidružené spolky[h], uzná jej generální rada jako federální radu pro Anglii.

XIII
Zvláštní rezoluce konference[347]

1. Konference schvaluje doplnění generální rady o členy[i] Pařížské komuny.

2. Konference prohlašuje, že němečtí dělníci splnili za francouzsko-německé války svou povinnost.

3. Konference vyjadřuje bratrský dík členům Španělské federace za předložené memorandum o organizaci[j] Internacionály, jímž znovu dokázali svou oddanost společné věci.

4. Generální rada bezodkladně uveřejní prohlášení, že Mezinárodní dělnické sdružení nemá naprosto nic společného s takzvaným spiknutím Něčajeva, který podvodně uzurpoval[k] jméno Sdružení.

XIV
Pokyny občanu Utinovi[348]

Občanu Utinovi se ukládá, aby na podkladě materiálů z ruských novin uveřejnil v listě "Égalité" stručnou zprávu o Něčajevově procesu. Před uveřejněním je zprávu třeba předložit generální radě.

{468}XV
Svolání příštího kongresu[349]

Konference ponechává na rozhodnutí generální rady, aby podle okolností stanovila datum a místo konání příštího kongresu nebo konference[l].

XVI
Alliance de la démocratie socialiste
(Aliance socialistické demokracie)[350]

Vzhledem k tomu,

že Aliance socialistické demokracie ohlásila své rozpuštění (viz dopis generální radě, datovaný v Ženevě 10. srpna 1871 a podepsaný občanem N. Žukovským, sekretářem Aliance);

že konference na svém zasedání 18. září (viz čís. II tohoto oběžníku) rozhodla, aby se všechny existující organizace Internacionály v souladu s literou a duchem všeobecných stanov napříště označovaly a ustavovaly prostě a výhradně jako odbočky, sekce, federace atd. Mezinárodního dělnického sdružení s uvedením jména příslušného místa;

že se existující odbočky a spolky proto nesmějí nadále označovat sektářskými názvy, jako pozitivisté, mutualisté, kolektivisté, komunisté atd., nebo vytvářet separatistické skupiny s názvem sekce propagandy, Aliance socialistické demokracie atd., které si vytyčují zvláštní poslání, odlišná od společných cílů Sdružení[m];

že generální rada Mezinárodního dělnického sdružení bude muset nadále v tomto smyslu chápat a uplatňovat článek 5 organizačních rezolucí basilejského kongresu[351], který zní: "Generální rada má právo schválit nebo odmítnout přidružení jakékoli nové sekce nebo skupiny" atd.[n] -

{469} konference prohlašuje otázku Aliance socialistické demokracie za vyřešenou.

XVII
Rozkol ve francouzsky mluvící části Švýcarska

1. Různé námitky federálního výboru jurských sekcí pokud jde o kompetenci konference se prohlašují za nepřípustné (toto je pouze resumé článku 1, který bude v plném znění otištěn v ženevské "Egalité"[o]).

2. Konference potvrzuje rezoluci generální rady z 29. června 1870.

Zároveň vzhledem k pronásledování, jemuž je nyní Internacionála vystavena, apeluje konference na ducha solidarity a jednoty, který by měl víc než kdy jindy naplňovat dělnickou třídu,

a radí čestným dělníkům jurských sekcí, aby se znovu připojili k sekcím Románské federace;

v případě, že by toto sjednocení bylo neuskutečnitelné, usnáší se, aby se odštěpené jurské sekce nazývaly "Jurskou federací".

Konference upozorňuje, že napříště bude generální rada povinna veřejně odsoudit a dezavuovat všechny orgány Internacionály[p], které by po příkladu listů "Progrès" a "Solidarité" diskutovaly na svých stránkách před buržoazní veřejností o otázkách, které se mají projednávat výlučně v místních a federálních výborech a v generální radě nebo na neveřejných organizačních zasedáních federálních či všeobecných kongresů.

Poznámka

Rezoluce, které nejsou určeny k uveřejnění, budou sděleny federálním radám nebo výborům jednotlivých zemí prostřednictvím dopisujících tajemníků generální rady.

{470} Z příkazu a jménem konference:

Generální rada:

R. Applegarth, M. J. Boon, Fred. Bradnick, G. H. Buttery, Delahaye, Eugène Dupont (nepřítomen, pověřen zvláštním úkolem), William Hales, G. Harris, Hurlimann, Jules Johannard, Fred. Lessner, Lochner, Harriet Lawová[q], Ch. Longuet, C. Martin, Z. Maurice, Henry Mayo, George Milner, Charles Murray, Pfänder, John Roach, Rühl, Sadler, Cowell Stepney, Alf. Taylor, W. Townshend, E. Vaillant, John Weston.
 
Dopisující tajemníci:[r]

A. Serraillier, pro Francii
Karel Marx, pro Německo a Rusko
B. Engels, pro Itálii a Španělsko
A. Herman, pro Belgii
J. P. MacDonnel, pro Irsko
Le Moussu, pro francouzské odbočky ve Spojených státech
 
Walery Wróblevski, pro Polsko
Hermann Jung, pro Švýcarsko
T. Mottershead, pro Dánsko
Ch. Rochat, pro Holandsko
J. G. Eccarius, pro Spojené státy
Leo Frankel, pro Rakousko a Uhry
B. Engels, předseda
Herman Jung, pokladník
John Hales, generální tajemník

256, High Holborn, Londýn, W. C.
17. října 1871



Sestavili, zredigovali a připravili k vydání
K. Marx a B. Engels v září až říjnu 1871
Vydáno jako samostatná brožura
anglicky,francouzsky a německy
a otištěno v řadě orgánů Internacionály
v listopadu až prosinci 1871
  Podle textu anglického vydání
srovnaného s německým a
francouzským vydáním
Přeloženo z angličtiny



{471} K. Marx

Rezoluce londýnské konference o neshodách v románském Švýcarsku
[352]


Pokud jde o tyto neshody:

1. Konference musí nejdřív posoudit námitky vznesené federálním výborem jurských spolků, jež nepatří k Románské federaci (viz dopis ze 4. září, který poslal konferenci federální výbor této sekce).

První námitka:

Jedině řádně svolaný všeobecný kongres může být kompetentní rozhodnout v tak závažné věci, jako je rozkol v Románské federaci."

{472} Vzhledem k tomu,

že vzniknou-li třenice mezi spolky nebo odbočkami jedné národní skupiny nebo mezi skupinami různých národností, má generální rada právo rozhodnout o sporu s tím, že se mohou odvolat k příštímu kongresu, který rozhodne s konečnou platností (viz článek VII rezolucí basilejského kongresu);

že podle článku VI rezolucí basilejského kongresu má generální rada rovněž právo dočasně vyloučit kteroukoli sekci z Internacionály až do příštího kongresu;

že tato práva generální rady byla uznána, i když jen teoreticky, federálním výborem odštěpených jurských odboček, neboť občan Robin žádal několikrát generální radu jménem tohoto výboru, aby učinila konečné rozhodnutí o této otázce (viz protokoly generální rady);

že práva konference, i když nejsou stejná jako práva všeobecného kongresu, jsou rozhodně větší než práva generální rady;

že ve skutečnosti o svolání konference, která by rozhodla s konečnou platností tento spor, nepožádal federální výbor Románské federace, nýbrž právě federální výbor odštěpených jurských odboček prostřednictvím občana Robina (viz protokol generální rady z 26. července 1871);

z těchto důvodů považuje konference první námitku za vyřízenou.

Druhá námitka:

"Odporovalo by nejelementárnější spravedlnosti vyslovit se proti federaci, které nebyla poskytnuta možnost obrany ... Dnes (4. září 1871) se nepřímo dovídáme, že na 17. září je svolána mimořádná konference do Londýna... Bylo povinností generální rady zpravit o tom všechny regionální skupiny; nevíme, proč vůči nám zachovala mlčení."

Vzhledem k tomu,

že generální rada instruovala všechny své tajemníky, aby oznámili svolání konference sekcím příslušných zemí, které zastupují;

že občan Jung, dopisující tajemník pro Švýcarsko, nezpravil výbor jurských odboček z těchto důvodů:

{473} tento výbor zjevně porušuje rezoluci generální rady z 29. června 1870[353] a nadále se označuje, jak to udělal ještě ve svém posledním dopise konferenci, jako výbor Románské federace;

tento výbor měl právo odvolat se proti rozhodnutí generální rady k příštímu kongresu, ale neměl právo jednat tak, jako by toto rozhodnutí generální rady neexistovalo;

pro generální radu tedy legálně neexistoval a občan Jung neměl právo uznat jej tím, že by jej přímo vybídl, aby vyslal delegáty na konferenci;

občan Jung nedostal od tohoto výboru odpověď na otázky, které mu položil jménem generální rady; od přijetí občana Robina do generální rady byly požadavky jmenovaného výboru sdělovány generální radě vždy prostřednictvím občana Robina a nikdy prostřednictvím dopisujícího tajemníka pro Švýcarsko;

dále vzhledem k tomu, že občan Robin žádal jménem jmenovaného výboru, aby byl spor předložen nejdříve generální radě, a potom - po odmítnutí v generální radě - konferenci; že tedy generální rada a její dopisující tajemník pro Švýcarsko mohli plným právem předpokládat, že občan Robin bude informovat své přátele o svolání konference, kterou sami požadovali;

že vyšetřovací komise, kterou konference jmenovala k prozkoumání švýcarského sporu, vyslechla občana Robina jako svědka; že všechny dokumenty předložené generální radě oběma stranami byly postoupeny této vyšetřovací komisi; že je nemožné, aby jmenovaný výbor byl informován o svolání konference teprve 4. září, neboť už v srpnu nabídl občanu M.[s], že jej vyšle jako delegáta na konferenci;

z těchto důvodů považuje konference druhou námitku za vyřřízenou.

Třetí námitka:

"Rozhodnutí, které by anulovalo práva naší federace, by mělo nejzhoubnější následky pro existenci Internacionály v naší zemi."

Vzhledem k tomu:

{474} že nikdo nepožadoval anulování práv jmenované federace, považuje konference námitku za vyřízenou.

2. Konference potvrzuje rezoluci generální rady z 29. června 1870.

Zároveň vzhledem k pronásledování, jemuž je nyní Internacionála vystavena, apeluje konference na důkaz solidarity a jednoty, který by měl víc než kdy jindy naplňovat dělnickou třídu.

Radí čestným dělníkům jurských sekcí, aby se znovu připojili k sekcím Románské federace. V případě, že by toto sjednocení bylo neuskutečnitelné, usnáší se, aby se federace odštěpených sekcí nazývala "Jurskou federací".

Konference upozorňuje, že napříště bude generální rada povinna veřejně odsoudit a dezavuovat všechny noviny vydávané jako orgány Internacionály, které by po příkladu listů "Progrès" a "Solidarité" diskutovaly na svých stránkách před buržoazní veřejností o otázkách, které se mají projednávat výlučně v místních a federálních výborech a v generální radě nebo na neveřejných organizačních zasedáních federálních či všeobecných kongresů.

Londýn 26. září 1871



Napsal K. Marx 21. září 1871
Otištěno v "L'Égalité",
čís. 20 z 21. října 1871
  Podle textu novin
Přeloženo z francouzštiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - je mu úplně lhostejné. (Pozn. red.)

b Body 2, 3 a 4, spojené svorkou, jsou v Engelsově rukopise připojeny jako vsuvka po pravé straně původního textu. (Pozn. red.)

c V německém vydání je v nadpise za slovem"penny" připojeno v závorce "groš"; ve francouzském vydání je místo "1 penny" v nadpisu i v textu "10 centimů". (Pozn. red.)

d V německém vydání zní tento článek takto: "Tyto známky se pak nalepí do výtisku stanov, který má mít každý člen." (Pozn. red.)

e Místo slov "z nich vyplývající" je v německém vydám: "na nich založené". (Pozn. red.)

f V německém vydám jsou zde vsunuta slova: ,,do jisté míry". (Pozn. red.)

g Místo slov "landlordů a kapitalistů" je v německém a francouzskéi vydání: "jejích vykořisťovatelů". (Pozn. red.)

h Místo slova "spolky" je v německém a francouzském vydání: "odborové svazy". (Pozn. red.)

i Místo slova "členy" je v německém a francouzském vydání: "uprchlíky". (Pozn. red.)

j Ve francouzském vydání je místo "za předložené memorandum o organizaci" - "za jejich práci pro organizaci". (Pozn. red.)

k V německém a francouzském vydání je za slovem "uzurpoval" vsunuto: "a zneužil". (Pozn. red.)

l V německém a francouzském vydáni je za slovem "konference" vsunuto: "která by jej nahradila". (Pozn. red.)

m Místo slov "od společných cílů Sdružení" je ve francouzském vydání: "od společných cílů, které sleduje masa bojujícího proletariátu, sjednocená v Mezinárodním dělnickém sdružení". (Pozn. red.)

n V německém a francouzském vydání místo "atd." pokračuje citát uvedeného článku: ,,jež se však může odvolat k příštímu kongresu". (Pozn. red.)

o Viz tento svazek str. {471-474}. (Pozn. red.)

p Místo slov "všechny orgány Internacionály" je ve francouzském a německém vydání: "všechny noviny vydávané jako orgány Internacionály".

q Jméno Harriety Lawové je uvedeno pouze v německém vydání. (Pozn. red.)

r V německém vydání jsou jména dopisujících tajemníků seřazena podle německých názvů zemí, s nimiž udržovali styk. (Pozn. red.)

s - tj. Malonovi. (Pozn. red.)


321 Londýnská konference Internacionály, která se konala 17.-23. září 1871, zahájila významnou etapu Marxova a Engelsova boje za proletářskou stranu.

Podle usnesení basilejského kongresu (1869) se měl příští řádný kongres Mezinárodního dělnického sdružení konat v Paříži. Avšak policejní represálie bonapartistické vlády proti sekcím Internacionály ve Francii přiměly generální radu, aby přeložila kongres do Mohuče. (Viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {470}.) Protože vypukla prusko-francouzská válka, nemohl se kongres konat ani zde. Pro štvanice a pronásledování, kterému byli členové Internacionály vystaveni za občanské války ve Francii a zejména po potlačení Pařížské komuny, pak už vůbec nebylo možné řádný kongres svolat. Za této situace se většina národních federací Internacionály vyslovila pro odložení kongresu a zmocnila generální radu, aby stanovila datum svolání kongresu podle vlastního uvážení. Přitom však boj s bakuninovci a jinými sektářskými živly, které zesílily svou rozvratnou činnost, i další neodkladné úkoly vyžadovaly svolání konference delegátů Internacionály ze všech zemí. Bylo nutné učinit kolektivní opatření, aby se Mezinárodní dělnické sdružení ideově i organizačně upevnilo. Z Marxovy a Engelsovy iniciativy uvažovala generální rada o svolání konference už za války, od 2. srpna 1870. Reálná možnost uspořádat konferenci Internacionály se však naskytla až v létě 1871. Většina federací souhlasila s návrhem generální rady, aby se konala neveřejná konference. Na zasedání generální rady z 25. července 1871 byl přijat Engelsův návrh svolat neveřejnou konferenci na třetí zářijovou neděli do Londýna. Marx a Engels věnovali přípravě této konference obrovskou práci. Organizaci a program konference projednala generální rada na zasedáních z 15. srpna, 5., 12. a 16. září 1871.

Vzhledem k politické situaci, za níž se konference musela konat, byl počet delegátů poměrně malý; zúčastnilo sejí 22 delegátů s rozhodujícím a 10 delegátů s poradním hlasem. Země, které nemohly vyslat na konferenci delegáty, zastupovali příslušní dopisující tajemníci. Marx zastupoval na konferenci Německo, Engels Itálii. Celkem se konalo devět zasedání konference. Protože to byla uzavřená pracovní zasedání, zprávy o jednání konference se neuveřej-ňovaly.

V tomto svazku jsou kromě rezolucí konference uveřejněny ty Marxovy a Engelsovy příspěvky, které se dochovaly v Engelsově zápisu. Zápisy několika Marxových projevů, které se zachovaly pouze v neúplných protokolárních záznamech zapsaných Martinem a Rochatem, jsou zařazeny mezi přílohy (viz tento svazek, str. {688-697}).

322 Řeč o činnosti Aliance socialistické demokracie pronesl Marx 18. září 1871 na zasedání komise, která byla zvolena londýnskou konferencí, aby se zabývala rozvratnou činností bakuninovců v sekcích Internacionály v románském Švýcarsku. Bakuninovcům se sice na basilejském kongresu (1869) nepodařilo prosadit přeložení sídla generální rady do Ženevy a zmocnit se vedení Internacionály, ale ve své rozkladné činnosti proti generální radě pokračovali. K útokům proti ní a k propagandě svých idejí využívali listů "La Solidarité", "Le Progrès" a také "Égalité", která byla dočasně pod jejich vlivem. Na sjezdu v La Chaux-de-Fonds (4.-6. dubna 1870) se jim podařilo machinacemi dosáhnout nepatrné většiny mandátů. Když se bakuninovci snažili propašovat mezi delegáty dodatečně ještě další své přívržence, zástupci ženevských sekcí, které podporovaly generální radu, na to odpověděli tím, že odmítli podřídit se usnesením fiktivní bakuninovské většiny. Generální rada překazila pokusy bakuninovců, kteří chtěli dosáhnout toho, aby plné moci románské federální rady v Švýcarsku byly přeneseny na výbor Jurské federace, která se odštěpila na sjezdu v La Chaux-de-Fonds. Když Marx a Engels, podporováni většinou sekcí Internacionály, ostře zkritizovali rozvratnou činnost bakuninovců, neodvažovala se už bakuninovská Aliance vystoupit na chystané konferenci proti generální radě. Několik týdnů před londýnskou konferencí oznámila, že se rozpouští, ale pokračovala tajně ve své rozkladné činnosti uvnitř Internacionály.

Marx a Engels považovali za nejdůležitější úkol londýnské konference odhalit ideje propagované bakuninovci, které vnášely do dělnického hnutí dezorganizaci a vyvolávaly neshody. Komise, která projednávala činnost Aliance, souhlasila se závěry Marxovy řeči a odmítla pokusy bakuninovce Robina zastřít rozvratnou činnost Aliance ve Švýcarsku. Na zasedání konference z 21. září podal Marx zprávu o práci komise. Jeho zpráva a navržená usnesení byly jednomyslně přijaty (viz tento svazek, str. {468-469} a {471-474}).

323 Viz K. Marx, "Mezinárodní dělnické sdružení a Aliance socialistické demokracie" a "Generální rada Mezinárodního dělnického sdružení ústřednímu byru Aliance socialistické demokracie", Marx-Engels, Spisy 16, str. {377-379} a {387-388}.

324 Viz K. Marx, "Generální rada federální radě románského Švýcarska", Marx-Engels, Spisy 16, str. {425-432}.

325 "Le Progrès" ["Pokrok"] - bakuninovský list, který otevřeně vystupoval proti generální radě; vycházel francouzsky za redakce Guillauma od prosince 1868 do dubna 1870 v Le Locle.

326 "La Solidarité" ["Solidarita"] - bakuninovský týdeník, vycházel od dubna do září 1870 v Neuchâtelu a od března do května 1871 v Ženevě.

327 Marx se tu přepsal: Jde o sjezd Románské federace Internacionály v La Chaux-de-Fonds 4.-6. dubna 1870 (viz poznámku [322]). Le Locle byl jedním z center činnosti bakuninovců.

328 Míní se provolání "Sekcím Internacionály", které sepsali bakuninovci James Guillaume a Gaspard Blanc; bylo uveřejněno 5. září 1870 v Neuchâtelu. Toto provolání charakterizovalo buržoazní republiku ve Francii jako "ztělesnění evropské svobody" a navrhovalo členům Internacionály, aby tvořili dobrovolnické oddíly na obranu republiky.

329 Otázka politické činnosti dělnické třídy zaujímala na londýnské konferenci nejdůležitější místo. Marx a Engels o ní obšírně hovořili ve svých projevech a diskutovalo se o ní na šestém a sedmém zasedání konference z 20. a 21. září 1871. Bakuninovci Bastelica a Robin, kteří byli mezi účastníky konference, a zástupce španělských sekcí Lorenzo, se postavili proti projednávání této otázky a tvrdili, že konference k tomu není kompetentní. Během diskuse byli bakuninovci odhaleni a izolováni. Konference uložila většinou hlasů generální radě, aby zformulovala konečný text rezoluce (viz tento svazek, str. {464-466}).

Kromě dochované Engelsovy osnovy projevu o politické činnosti dělnické třídy je dále ve svazku zařazen jeho vlastní stručný záznam této řeči, přednesené francouzsky na zasedání z 21. září 1871. Tento záznam byl přiložen k protokolu; mimo to se dochoval ještě krátký protokolární zápis Engelsovy řeči (rovněž francouzsky), který pořídil Constant Martin.

330 Většinu usnesení londýnské konference sestavili Marx a Engels, a také je na zasedáních konference předložili. Základem několika rezolucí byly Marxovy a Engelsovy předběžné návrhy (viz tento svazek, str. {449-450}) a také jejich projevy na konferenci. Proto se Marxovo a Engelsovo stanovisko obráželo i v těch rezolucích, které navrhli jiní delegáti konference. Velký vliv na formulování a redakci rezolucí měl Engels, který byl sekretářem konference pro redakci a překlad.

Na Marxův návrh pověřila konference delegáty, aby podali v sekcích Internacionály zprávu o přijatých rezolucích. Generální radě bylo uloženo připravit oficiální vydání rezolucí londýnské konference. Tímto úkolem pověřila generální rada Marxe a Engelse. Vybrané rezoluce určené generální radou k publikování měly vyjít anglicky, francouzsky a německy. Marxovi a Engelsovi připadla všechna redakční práce; formulovali konečný text rezolucí, neboť některé z nich byly přijaty jen v konceptu. Marx a Engels rovněž dohlíželi na překlad do francouzštiny a němčiny.

Rezoluce londýnské konference byly uveřejněny anglicky a francouzsky jako samostatný oběžník generální rady počátkem listopadu 1871 v Londýně. Anglické vydání vyšlo s názvem "Resolutions of the Conference of Delegates of the International Working Men's Association. Assembled at London from 17th to 23th Semptember 1871". Německy vyšly rezoluce v listu "Volksstaat", čís. 92 z 15. listopadu 1871, v listu "Vorbote", čís. 12 z prosince 1871 a koncem roku 1871 samostatně jako přetisk z listu "Volksstaat". Francouzsky vyšly - kromě oběžníku vydaného generální radou v Londýně - také v ženevské "L'Égalité", čís. 22 z 19. listopadu 1871 a v bruselské "L'Internationale", čís. 150 z 26. listopadu 1871. Mimoto vyšly rezoluce londýnské konference španělsky v listě "Emancipación", čís. 24 z 27. listopadu 1871 a zkrácený text IX. rezoluce uveřejnil italský list "La Plebe", čís. 136 z 23. listopadu 1871.

331 Rezoluci I - "Složení generální rady" - předložili konferenci Verryken a De Paepe; po diskusi, jíž se zúčastnili také Marx a Engels, byla přijata 22. září 1871 na osmém zasedání konference. Ze čtyř přijatých rezolucí o složení generální rady byly uveřejněny pouze první (tj. tato) a čtvrtá (uveřejněná jako článek 1 "Zvláštních rezolucí konference" - oddíl XIII). Druhá a třetí rezoluce se dochovaly v protokolech konference a v protokolech generální rady (zasedání ze 16. října 1871); podle těchto rezolucí se kandidátská lhůta členů generální rady (mezi předložením návrhu na členství v radě a zvolením za jejího člena) prodlužuje a každé sekci se uděluje právo jmenovat svého dopisujícího tajemníka pro styk s generální radou (viz článek 8 všeobecných stanov, tento svazek, str. {486}).

332 Rezoluci II - "Pojmenování národních rad atd." - navrhl jménem generální rady Marx; byla přijata 18. září 1871 na druhém zasedání londýnské konference. článek 1 této rezoluce byl s některými změnami začleněn do organizačního řádu jako 1. bod II. oddílu; články 2-4 byly zařazeny do organizačního řádu jako 2.-4. bod V. oddílu (viz tento svazek, str. {489} a {491-492}). Rezoluce byla namířena proti separatistickým pokusům maloburžoazních živlů, které se snažily vnutit místním organizacím Internacionály své sektářské principy jako protiváhu všeobecného programu a stanov. V tomto duchu usilovaly i o pojmenování místních sekcí sektářskými názvy. Mezi tyto maloburžoazní živly patřili praví proudhonovci (nazývali se mutualisty, tj. stoupenci řešení sociální otázky vzájemnou pomocí), bakuninovci (prohlašující se za kolektivisty), pozitivisté (stoupenci učení buržoazního filosofa Augusta Comta) a jiní.

333 Rezoluci III - "Delegáti generální rady" - navrhl jménem generální rady Marx na čtvrtém zasedání konference 19. září 1871; původní formulace této rezoluce je obsažena v návrzích rezolucí, připravených Marxem a Engelsem (viz tento svazek, str. {450}). Rezoluce byla začleněna do organizačního řádu jako 8. bod II. oddílu (viz tento svazek, str. {490}).

334 Rezoluci IV - "Příspěvek generální radě 1 penny na každého člena" - přednesl Frankel jako mluvčí komise, která měla vypracovat opatření pro pravidelnější odvádění členských příspěvků; rezoluce byla přijata 20. září 1871 na šestém zasedání konference. Otázkou členských příspěvků se v době příprav konference zabýval Marx na zasedání stálého výboru generální rady 9. září 1871. Rezoluce konference byla s některými změnami začleněna do organizačního řádu jako III. oddíl (viz tento svazek, str. {490-491}).

335 Rezoluci V - "Zakládání ženských deínických sekcí" - navrhl Marx jménem generální rady; byla přijata 19. září 1871 na třetím zasedání konference. V odůvodnění návrhu zdůraznil Marx nutnost vytvářet ženské sekce v těch zemích, kde je v průmyslu zaměstnáno mnoho žen. Rezoluce byla začleněna do organizačního řádu jako 6. bod V. oddílu (viz tento svazek, str. {492}).

336 Rezoluci VI - "Všeobecná statistika dělnické třídy" - přednesl Marx jako návrh generální rady na třetím zasedání konference 19. září 1871; byla přijata s dodatky, které navrhli Utin a Frankel.

Ve zdůvodnění Marx připomněl, že všeobecná statistika dělnické třídy má mimořádný význam pro podporu stávkujících dělníků jiných zemí i pro společné akce v duchu mezinárodní proletářské solidarity. Rezoluce byla začleněna do organizačního řádu jako 1.-4. bod VI. oddílu (viz tento svazek, str. {492}).

337 Míní se stanovy Mezinárodního dělnického sdružení, které vydala generální rada roku 1867 v Londýně ("Rules of the International Working Men's Association. Founded September 28th, 1864"). Odrazily se v nich změny přijaté do stanov na ženevském (1866) a lausannském kongresu (1867). V textu prozatímních stanov z roku 1864 je článek 5 (otištěný bez poslední věty, která byla doplněna později) označen číslem 6 (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {48}) stejně jako v návrhu stanov schváleném londýnskou konferencí (viz tento svazek, str. {486}).

Základem zmíněných rezolucí ženevského kongresu Internacionály (jejich text byl začleněn do VI. oddílu organizačního řádu; viz tento svazek, str. {492-493}) byla část 2 (c) z "Instrukcí delegátům prozatímní ústřední rady", které. vypracoval Marx (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {222}).

338 Rezoluci VII - "Mezinárodní vztahy odborových svazů" - navrhli na pátém zasedání konference 20. září 1871 Frankel, Bastelica, Utin, Serraillier, Lorenza a De Paepe během diskuse o Delahayově návrhu. Marx a jiní delegáti konference kritizovali a odmítli Delahayův návrh (viz poznámku [504]). Konečný text rezoluce zformulovali Marx a Engels.

339 Rezoluci VIII - "Zemědělci" - navrhl Marx 22. září 1871 na osmém zasedání konference, kde byla také přijata. Ve svém zdůvodnění podtrhl Marx nutnost propagandy na venkově a navrhl prodiskutovat otázku svazku dělnické třídy s pracujícími masami rolnictva.

340 Na šestém zasedání londýnské konference z 20. září 1871 navrhl Vaillant rezoluci, v níž se poukazovalo na neoddělitelnou souvislost politických a ekonomických otázek a na nutnost sjednotit síly proletariátu na politické základně. Během projednávání tohoto návrhu rezoluce a doplňků, které k němu navrhli Serraillier a Frankel, hovořili Marx a Engels o politické činnosti dělnické třídy (viz tento svazek, str. {455-460} a {691-694} a poznámku [329]). Tyto projevy se staly základem rezoluce IX - "Politická činnost dělnické třídy" - jejímž sestavením pověřila konference generální radu. Proto byla 7. října 1871 ustavena komise, jejímž členem byl také Engels. Marx a Engels vypracovali nový text rezoluce, který obsahoval přesnou formulaci, ,,že toto konstituování dělnické třídy v politickou stranu je nezbytné, aby bylo zajištěno vítězství sociální revoluce a jejího konečného cíle - odstranění tříd". (Viz tento svazek, str. {465}).

16. října 1871 schválila generální rada Engelsovu zprávu o rezoluci "Politická činnost dělnické třídy".

Nejdůležitější část této rezoluce byla později, podle usnesení haagského kongresu (1872), začleněna jako článek 7a do všeobecných stanov Mezinárodního dělnického sdružení (viz Marx-Engels, Spisy 18, ).

341 Viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {44} a {46}.

342 Tato rezoluce je obsažena v "Procès-verbaux du Congrès de l'Association Internationale des Travailleurs réuni à Lausanne du 2 au 8 Septembre 1867" ["Protokoly kongresu Mezinárodního dělnického sdružení v Lausanne z 2.-8. září 1867"], Chaux-de-Fonds 1867, str. 19.

343 K. Marx, "Prohlášení generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o pronásledování členů francouzských sekcí", viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {465-466}.

344 "Všeobecnou rezoluci o zemích, kde vlády znemožnují regulérní organizaci Internacionály" (X) předložil Marx jménem generální rady 22. září 1871 na devátém zasedání konference. Návrh rezoluce je obsažen v předběžných návrzích rezolucí, které vypracovali Marx a Engels (viz tento svazek, str. {449}). Při zdůvodnění předložené rezoluce hovořil Marx o tajných spolcích (viz tento svazek, str. {697}).

345 "Rezoluce o Francii" (XI) navrhl Utín 22. září 1871 na osmém zasedání londýnské konference v diskusi o stavu organizace Internacionály ve Francii. Ze čtyř rezolucí, jejichž základem byl Marxův výklad této otázky, byly uveřejněny pouze první dvě. Třetí rezoluce ukládala belgické a španělské federální radě a federální radě románského Švýcarska, aby zajistily spojení mezi francouzskými sekcemi a generální radou a aby přijímaly do svých federací sekce vytvořené francouzskými emigranty. Podle čtvrté rezoluce měla být vydána výzva francouzským dělníkům, aby otevřeně bojovali proti kontrarevoluční vládě a bez ohledu na pronásledování vytvářeli organizace Internacionály, jak stojí ve stanovách. Tato rezoluce však nebyla realizována; generální rada se usnesla na zasedání z 24. října 1871, že provolání neuveřejní, aby neuškodila uvězněným komunardům.

346 "Rezoluci o Anglii" (XII) navrhl Marx 22. září 1871 na osmém zasedání londýnské konference. Při zdůvodnění návrhu připomněl, že generální rada byla dříve proti tomu, aby se vytvořil federální výbor nebo federální rada pro Anglii, poněvadž zastoupení anglických dělníků v generální radě dostatečně zajišťovalo, že budou vedeni v duchu internacionalismu a socialistického proletářského učení a že se buržoazie nezmocní vedení dělnického hnutí v Anglii. Ale po Pařížské komuně se rozsah činnosti generální rady - jak vysvětlil Marx - natolik zvětšil, že vytvoření federální rady pro Anglii bylo nezbytné.

347 "Zvláštní rezoluce konference" (XIII) vznikly z několika různých návrhů. První rezoluce, navržená De Paepem, byla přijata na osmém zasedání londýnské konference z 22. září. Základem druhé rezoluce, přijaté 22. září na devátém zasedání konference, byly jednak závěry z Marxova projevu o situaci Internacionály v Německu a v Anglii, v němž Marx ocenil solidaritu německých dělníků s Pařížskou komunou, jednak Utinův návrh. Třetí rezoluce byla přijata na pátém zasedání konference z 20. září, když se konference seznámila s návrhy Španělské federace na organizaci Internacionály ve Španělsku. Čtvrtou rezoluci navrhl De Paepe na devátém zasedání konference z 22. září v souvislosti s Utinovou zprávou o Něčajevově procesu. V této zprávě Utin odhalil intriky bakuninovců v Rusku. Marx, který také promluvil k této otázce, poukázal na to, že buržoazní tisk zneužívá Něčajevova procesu k pomlouvání Internacionály (viz též tento svazek, str. {479}).

348 Rezoluci XIV - "Pokyny občanu Utinovi" - navrhl Vaillant; byla přijata 22. září 1871 na devátém zasedání londýnské konference v souvislosti s Utinovým sdělením o Něčajevově procesu. Marx navrhl, aby zpráva o tomto procesu byla předložena generální radě.

349 Rezoluci XV - "Svolání příštího kongresu" - navrhli v poněkud odchylném znění De Paepe a Steens 22. září 1871 na devátém zasedání londýnské konference.

350 Rezoluci XVI - "Aliance socialistické demokracie" - předložil Marx 21. září 1871 na sedmém zasedání londýnské konference. Tato otázka byla předem projednána v komisi (viz tento svazek, str. {453-454} a poznámku [322]). Marx potom přednesl na tomto zasedání zprávu o Alianci a o rozvratné činnosti bakuninovců ve Švýcarsku. Na základě Marxovy zprávy byla pak přijata rezoluce XVI a rezoluce XVII.

351 Zmíněný článek je obsažen v "Association Internationale des Travailleurs. Compte-rendu du IVe Congrès International, tenu à Bâle, en Septembre 1869" ["Mezinárodní dělnické sdružení. Zpráva čtvrtého mezinárodního kongresu v Basileji v září 1869"], Brusel 1869, str. 172.

352 Rezoluce XVII - "Rozkol ve francouzský mluvící části Švýcarska" - byla navržena 21. září 1871 na sedmém zasedání londýnské konference. Tato rezoluce vyšla samostatně ve zkráceném vydání. Plný text uveřejnila "Égalité", čís. 20 z 21. října 1871 (viz tento svazek, str. {471-474}).

353 Jde o rezoluci generální rady, jejímž autorem byl Marx a která zachovávala románskému federálnímu výboru jeho název i postavení vedoucího orgánu sekcí Internacionály v románském Švýcarsku, ačkoli si na ně činili nárok bakuninovci (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {474}).