Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
{35}Domnělé rozkoly v Internacionále
Důvěrný oběžník generání rady
Mezinárodního dělnického sdružení[1]
{39} Až do dnešního dne zachovávala generální rada naprostou zdrženlivost, pokud jde o vnitřní boje v Internacionále, a nikdy veřejně neodpověděla na veřejné útoky, které proti ní již přes dva roky vedou někteří členové Sdružení.
Ale jestliže bylo možno ještě mlčet, když se několik intrikánů vytrvale snažilo udržovat záměrně zmatek mezi Internacionálou a společností[a], která jí byla od svého vzniku nepřátelská, pak nyní, kdy Internacionála prožívá nejvážnější krizi od svého založení a kdy skandály vyvolávané touto společností skýtají oporu evropské reakci, je generální rada nucena vylíčit historii všech těchto intrik.
I
Prvním činem generální rady po pádu Pařížské komuny bylo, že uveřejnila svou adresu o občanské válce ve Francii[2]; generální rada v ní prohlásila svou solidaritu se všemi činy Komuny právě ve chvíli, kdy jich buržoazie, tisk a evropské vlády využívaly k nejhnusnějším pomluvám poražených Pařížanů. Ani část dělnické třídy ještě nepochopila, že byla poražena její věc. Toto zjištění generální rady bylo potvrzeno mimo jiné tím, že dva její členové, občané Odger a Lucraft, se odmítli s uvedenou adresou ztotožnit a odstoupili. Lze říci, že od chvíle, kdy byla adresa uveřejněna ve všech civilizovaných zemích, má dělnická třída na události v Paříži jednotný názor.
Na druhé straně nalezla Internacionála velmi účinný propagační prostředek v buržoazním tisku, zejména ve velkém anglickém tisku, který byl adresou donucen pustit se do polemiky, udržované odpověďmi generální rady.[3]
{40}Příchod mnoha emigrantů Komuny do Londýna přinutil generální radu, aby se proměnila v pomocný výbor a vykonávala přes osm měsíců tuto funkci, zcela mimo svou běžnou kompetenci.[4] Poražení a vyhnaní komunardi nemohli přirozeně očekávat pomoc od buržoazie. Pokud jde o dělnickou třídu, přišla žádost o pomoc v těžké chvíli. Švýcarsko a Belgie už přijaly svůj díl uprchlíků, které měly podporovat nebo jim usnadnit přechod do Londýna. Částky sebrané v Německu, Rakousku a Španělsku byly odeslány do Švýcarska. V Anglii pohltil velký boj za devítihodinový pracovní den, jehož rozhodná bitva byla svedena v Newcastlu,[5] jak individuální příspěvky dělníků, tak fondy tradeunionů, kterých ostatně podle stanov může být použito jen na odborové boje. Přesto se radě podařilo po nepřetržitém jednání a dopisování sebrat po malých částkách peníze, které týden co týden rozdělovala. Američtí dělníci odpověděli na její výzvu štědřeji. Jen kdyby byla rada mohla ještě použít oněch miliónů, které do trezoru Internacionály tak hojně ukládá vyděšená obrazotvornost buržoazie!
Po květnu 1871 byli někteří emigranti Komuny povoláni do generální rady, aby nahradili francouzský živel, který v ní následkem války už nebyl zastoupen. Mezi takto kooptovanými členy byli staří členové Internacionály a menší počet osob známých svou revoluční energií, jejichž zvolení bylo holdem Pařížské komuně.
Uprostřed všech těchto starostí musela rada připravovat konferenci delegátů, kterou právě svolala.[6]
Násilné zákroky bonapartovské vlády proti Internacionále zabránily, aby se podle usnesení basilejského kongresu konal kongres v Paříži. Generální rada použila práva, které jí poskytuje článek 4 stanov, a oběžníkem z 12. července 1870 svolala kongres do Mohuče.[7] V dopisech adresovaných současně různým federacím navrhovala přemístit sídlo generální rady z Anglie do některé jiné země a žádala, aby delegáti byli vybaveni imperativními mandáty k této otázce. Federace se jednomyslně vyslovily pro to, aby sídlo generální rady zůstalo i nadále v Londýně.[8] Francouzsko-německá válka, jež vypukla několik dní poté, znemožnila konání jakéhokoli kongresu. A tehdy nás federace, jichž jsme se dotazovali, zmocnily stanovit datum příštího kongresu podle okolností.
{41}Jakmile to politická situace dovolila, svolala generální rada neveřejnou konferenci, přičemž se opírala o precedenty konference z roku 1865[9] a neveřejných organizačních zasedání každého kongresu. Svolat veřejný kongres nebylo možné a bylo by se to rovnalo udání delegátů z kontinentu ve chvíli, kdy evropská reakce slavila své orgie; kdy Jules Favre požadoval od všech vlád, dokonce i od anglické, vydání uprchlíků jako sprostých zločinců; kdy Dufaure navrhl ve statkářském shromáždění zákon, který stavěl Internacionálu mimo zákon[10] a jehož pokryteckou napodobeninou obdařil Malou později Belgičany; kdy ve Švýcarsku byl jeden z uprchlíků Komuny preventivně zatčen, když se čekalo, jak rozhodne federální vláda o požadavku vydání; kdy se hon na členy Internacionály stal zjevnou základnou spolku mezi Beustem a Bismarckem, k jehož klauzuli namířené proti Internacionále se honem připojil Viktor Emanuel; kdy španělská vláda, která se dala plně k dispozici versailleským katům, donutila madridskou federální radu, aby hledala útočiště v Portugalsku;[11] a konečně ve chvíli, kdy prvním úkolem Internacionály bylo upevnit svou organizaci a zvednout rukavici hozenou jí vládami.
Všechny sekce, které byly v pravidelném styku s generální radou, byly včas pozvány na konferenci, jejíž svolání naráželo na značné překážky, přestože nešlo o veřejný kongres. Francie za dané situace své delegáty samozřejmě zvolit nemohla. V Itálii byla tehdy jedinou organizovanou sekcí sekce neapolská; v době, kdy se měla konat volba delegáta, byla rozehnána ozbrojenou mocí. V Rakousku a v Uhrách byli nejaktivnější členové uvězněni. V Německu bylo několik nejznámějších členů stíháno pro velezradu, jiní byli ve vězení a finanční prostředky strany byly vyčerpány, protože bylo třeba pomáhat jejich rodinám.[12] Američané poslali konferenci podrobnou zprávu o postavení Internacionály v jejich zemi a prostředky určené pro delegaci vydali na podporu uprchlíků.[13] Ostatně všechny federace uznaly, že je nutno místo veřejného kongresu svolat neveřejnou konferenci.
Konference, jež zasedala od 17. do 23. září 1871 v Londýně, uložila generální radě, aby uveřejnila její rezoluce, kodifikovala organizační řád a uveřejnila jej spolu se zrevidovanými a opravenými {42} všeobecnými stanovami ve třech jazycích, splnila usnesení o nahrazení členských legitimací vylepováním známek, reorganizovala Internacionálu v Anglii,[14] a konečně aby opatřila potřebné prostředky na úhradu těchto rozmanitých prací.
Sotva byly materiály konference uveřejněny, označil reakční tisk od Paříže po Moskvu a od Londýna po New York rezoluci o politice dělnické třídy[15] za tak nebezpečnou svými záměry - "Times"[16] ji obvinily z "chladnokrevně vypočítavé opovážlivosti" - že je naprosto nutné, aby Internacionála byla postavena mimo zákon. Na druhé straně rezoluce odsuzující pochybné sektářské sekce[17] posloužila číhající mezinárodní policii za záminku, aby se halasně domáhala autonomní svobody dělníků, svých chráněnců, proti ponižujícímu despotismu generální rady a konference. Dělnická třída se cítila tak "těžce utlačená", že generální rada dostávala z Evropy, Ameriky, Austrálie a dokonce i z Východní Indie přihlášky a zprávy o vytvoření nových sekcí.
II
Pomluvy buržoazního tisku a nářky mezinárodní policie nalezly ohlas dokonce i v našem Sdružení. Přímo ve Sdružení se osnovaly intriky namířené zdánlivě proti generální radě, ve skutečnosti však proti celému Sdružení. Za těmito intrikami se skrývá nezbytná Mezinárodní aliance socialistické demokracie, kterou přivedl na svět Rus Michail Bakunin. Po svém návratu ze Sibiře začal v Gercenově "Kolokolu" hlásat jako plod svých dlouholetých zkušeností panslavismus a válku ras.[18] Později, za svého pobytu ve Švýcarsku, byl povolán do řídícího výboru Ligy míru a svobody, která byla založena jako protiváha Internacionály.[19] Poněvadž to s touto buržoazní společností šlo s kopce, navrhl její předseda, pan G. Vogt, na Bakuninovu radu kongresu Internacionály, který se konal v září 1868 v Bruselu, aby Internacionála uzavřela s Ligou spolek. Kongres jednomyslně prohlásil, že buď sleduje Liga stejný cíl jako Internacionála, a pak nemá žádný důvod k existenci, nebo je její cíl jiný, a pak je spolek nemožný. Na kongresu Ligy, který se konal o několik dnů později v Bernu, došlo k Bakuninovu obrácení. Předložil {43} tam k této příležitosti program, jehož vědecká hodnota se dá posoudit už z této jediné věty: "ekonomické a sociální vyrovnáni tříd."[20] Podporován mizivou menšinou rozešel se s Ligou a vstoupil do Internacionály, rozhodnut nahradit všeobecné stanovy Internacionály svým příležitostným programem, který odmítla Liga, a generální radu osobní diktaturou. K tomuto účelu si vytvořil speciální nástroj, Mezinárodní alianci socialistické demokracie, z níž se měla stát Internacionála v Internacionále.
Elementy potřebné k vytvoření této společnosti nalezl Bakunin s pomocí styků, které navázal za svého pobytu v Itálii, a v řadách ruských vyhnanců, kteří mu sloužili jako emisaři a verbíři mezi členy Internacionály ve Švýcarsku, Francii a Španělsku. Avšak teprve když belgická a pařížská federální rada několikrát odmítly uznat Alianci, rozhodl se předložit generální radě ke schválení stanovy své nové společnosti, které byly jen věrnou reprodukcí "nepochopeného" programu z Bernu. Rada odpověděla tímto oběžníkem z 22. prosince 1868.[21]
Generální rada Mezinárodní alianci socialistické demokracie Asi před měsícem ustavilo několik občanů v Ženevě ústřední iniciativní výbor nové mezinárodní společnosti nazvané Mezinárodni aliance socialistické demokracie, která si vytkla za "zvláštní poslání studovat politické a filosofické otázky na základě této veliké zásady rovnosti atd."
Generální rada Mezinárodního dělnického sdružení byla s programem a stanovami, které tento iniciativní výbor vydal tiskem, seznámena až 15. prosince 1868. Podle těchto dokumentů jmenovaná Aliance "zcela splynula s Internacionálou" a zároveň byla založena zcela mimo toto sdružení. Vedle generální rady Internacionály zvolené na kongresech v Ženevě, Lausanne a Bruselu bude tedy podle stanov iniciativního výboru existovat druhá generální rada v Ženevě, která se jmenovala sama. Vedle místních skupin Internacionály budou existovat místní skupiny Aliance, které prostřednictvím svých národních byr, působících mimo národní byra Internacionály, "budou žádat ústřední byro Aliance o přijetí do {44} Internacionály"; ústřední výbor Aliance si tak osobuje právo přijímat do Internacionály. A konečně i všeobecný kongres Mezinárodního dělnického sdružení bude mít dvojníka ve všeobecném kongresu Aliance, neboť, jak se říká ve stanovách iniciativního výboru, na každoročním dělnickém kongresu bude delegace Mezinárodní aliance socialistické demokracie jakožto sekce Mezinárodního dělnického sdružení "konat svá veřejná zasedáni ve zvláštní místnosti".
Vzhledem k tomu,
že existence druhé mezinárodní organizace působící uvnitř Mezinárodního dělnického sdružení i mimo ně by byla nejspolehlivějším prostředkem k jeho dezorganizaci;
že by každá jiná skupina osob v kterémkoli místě měla právo napodobit iniciativní skupinu v Ženevě a pod více nebo méně přijatelnými záminkami naroubovat na Mezinárodní dělnické sdružení jiná mezinárodní sdružení s jinými zvláštními posláními;
že by se tak Mezinárodní dělnické sdružení stalo brzy hříčkou v rukou intrikánů všech národností a stran;
že ostatně stanovy Mezinárodního dělnického sdružení dovolují přijímat do jeho řad jen místní a národní sekce (viz články I a VI stanov);
že sekcím Mezinárodního dělnického sdružení je zakázáno přijímat stanovy a organizační řády odporující všeobecným stanovám a organizačnímu řádu Mezinárodního dělnického sdružení (viz článek XII organizačního řádu);
že stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdru-žení mohou být revidovány jen všeobecným kongresem, budou-li pro takovou revizi hlasovat dvě třetiny přítomných delegátů (viz článek XII organizačního řádu);
že tato otázka byla závazně rozhodnuta rezolucemi proti Lize míru, jež byly jednomyslně přijaty na všeobecném kongresu v Bruselu;
že v těchto rezolucích kongres prohlásil, že Liga míru nemá žádné existenční oprávnění, poněvadž podle jejích nedávných prohlášení jsou její cíle a zásady totožné s cíli a zásadami Mezinárodního dělnického sdružení;
že někteří členové iniciativní skupiny Aliance hlasovali jako delegáti bruselského kongresu pro tyto rezoluce;
{45}generální rada Mezinárodního dělnického sdružení se na svém zasedání 22. prosince 1868 jednomyslně usnesla:
1. Všechny články stanov Mezinárodní aliance socialistické demokracie, v nichž se stanoví její poměr k Mezinárodnímu dělnickému sdružení, se prohlašují za zrušené a neplatné;
2. Mezinárodní aliance socialistické demokracie se nepřijímá za sekci Mezinárodního dělnického sdružení.
G. Odger, předseda zasedání
R. Shaw, generální tajemníkLondýn 22. prosince 1868
O několik měsíců později se Aliance znovu obrátila na generální radu s dotazem, zda schvaluje její zásady - ano, či ne? V kladném případě je prý Aliance ochotna vplynout do sekcí Internacionály. Jako odpověď obdržela tento oběžník z 9. března 1869;[22]
Generální rada ústřednímu byru Mezinárodní aliance socialistické demokracie Podle článku 1 našich stanov přijímají se do Sdružení všechny dělnické spolky, které sledují týž cíl, tj. vzájemnou pomoc, pokrok a úplné osvobození dělnické třídy.
Protože sekce dělnické třídy v různých zemích mají rozdílné podmínky vývoje, vyplývá z toho nezbytně, že i jejich teoretické názory, jež jsou odrazem skutečného hnutí, jsou rovněž rozdílné.
Avšak společné akce, které uskutečňuje Mezinárodní dělnické sdružení, výměna myšlenek usnadněná tiskovými orgány různých národních sekcí a konečně přímé diskuse na všeobecných kongresech dají jistě postupně vzniknout společnému teoretickému programu.
Úkolem generální rady tedy není kriticky zkoumat program Aliance. Nepřísluší nám zjišťovat, zda tento program je nebo není adekvátním výrazem proletářského hnutí. Nám jde jen o to, aby neobsahoval něco, co by bylo v rozporu s všeobecnou tendencí našeho {46} Sdružení, to jest s úplným osvobozením dělnické třídy. Ve vašem programu je věta, která je z tohoto hlediska chybná. V článku 2 se říká:
"Usiluje" (Aliance) "především o politické, ekonomické a sociální vyrovnání tříd."
Vyrovnání tříd, vzato doslova, směřuje k harmonii kapitálu a práce, kterou tak neodbytně hlásají buržoazní socialisté. Nikoli vyrovnáni tříd, tento nerealizovatelný logický nesmysl, nýbrž naopak odstraněni tříd je pravým tajemstvím proletářského hnutí a velkým cílem Mezinárodního dělnického sdruženi. Podíváme-li se však na kontext, v němž se tato fráze - vyrovnáni tříd - objevuje, zdá se, že tam proklouzla jako pouhé přepsání. Generální rada nepochybuje o tom, že ze svého programu rádi odstraníte větu, která by mohla vést k tak nebezpečným nedorozuměním. Naše sdružení poskytuje v souladu se svými zásadami každé sekci možnost, aby svůj teoretický program svobodně formulovala, s výhradou, že tento program nesmí odporovat všeobecné tendenci Sdružení.
Nic tedy nebrání tomu, aby se sekce Aliance změnily v sekce Mezinárodního dělnického sdružení.
Bude-li definitivně rozhodnuto, že se Aliance rozpustí a její sekce vstoupí do Internacionály, bude podle našeho organizačního řádu nutné informovat generální radu o místě a počtu členů každé nové sekce.
Zasedání generální rady z 9. března 1869
Protože Aliance na tyto podmínky přistoupila, přijala ji generální rada do Internacionály; uvedena v omyl některými podpisy pod Bakuninovým programem měla za to, že románský federální výbor v Ženevě Alianci uznal, zatímco ten ji naopak i nadále odmítal. Aliance však dosáhla svého nejbližšího cíle: zastoupení na basilejském kongresu. Přestože její stoupenci sáhli k nečestným prostředkům - prostředkům, jichž bylo použito pouze při této příležitosti a nikdy jindy na žádném kongresu Internacionály - nesplnilo se Bakuninovo očekávání, že kongres přeloží sídlo generální rady do Ženevy a bude oficiálně sankcionovat saint-simonovskou veteš, totiž okamžité zrušení dědického práva, z něhož Bakunin {47} udělal praktický výchozí bod socialismu. To byl signál k otevřené a nepřetržité válce, kterou Aliance vedla nejen proti generální radě, ale též proti všem sekcím Internacionály, jež odmítly přijmout program této sektářské kliky a hlavně doktrínu o naprosté neúčasti na politickém životě.
Když ještě před basilejským kongresem přijel do Ženevy Něčajev, navázal s ním Bakunin spojení a založil v Rusku tajný spolek mezi studenty. Skrývaje ustavičně svou vlastní osobu za jmény různých "revolučních výborů" požadoval pro sebe autokratické moci, roubované na všemožné podvody a mystifikace z doby Cagliostrovy. Velkým propagačním prostředkem tohoto spolku bylo, že kompromitoval ničím se neprovinivší osoby u ruské policie: posílal jim ze Ženevy zprávy ve žlutých obálkách, opatřených na vnější straně ruským razítkem "tajného revolučního výboru". Uveřejněné zprávy o procesu s něčajevovci dokazují, že se hanebně zneužívalo jména Internacionály.[b]
V té době zahájila Aliance veřejnou polemiku proti generální radě, zprvu v listu "Progrès"[24] vycházejícím v Locle, potom v že-nevské "Égalité", oficiálním listu románské federace, do něhož se spolu s Bakuninem vloudilo několik členů Aliance.[25] Generální rada si nevšímala útoků listu "Progrès", osobního Bakuninova orgánu, ale nemohla ignorovat útoky "Égalité", o nichž se musela domnívat, že je románský federální výbor schvaluje. Uveřejnila tedy oběžník z 1. ledna 1870,[26] kde se říká:
"V,Égalité' z 11. prosince 1869 se dočítáme:
,Jej"té, že generální rada zanedbává mimořádně důležité věci. Připomínáme jí její povinnosti poukazem na první článek organizačního řádu: Generální rada je povinna plnit rezoluce kongresu atd. ...Měli bychom ke generální radě dosti otázek, jejichž zodpovězení by stačilo na dosti dlouhý bulletin. Dojde na to později... Očekávajíce... atd.'
Generální rada neví o žádném článku ani ve stanovách, ani v organizačním řádu, který by jí ukládal dopisovat si nebo polemizovat s ,Égalité' nebo ,odpovídat na otázky' nějakých novin. Vůči {48} generální radě zastupuje románské Švýcarsko jedině ženevský federální výbor. Když se na nás románský federální výbor obrátí s dotazy nebo výtkami jedinou legitimní cestou, tj. prostřednictvím svého tajemníka, bude generální rada vždycky ochotna na ně odpovědět. Ale románský federální výbor nemá právo ani postoupit své funkce redaktorům ,Égalité' a ,Progrès', ani připustit, aby tyto listy jeho funkce uzurpovaly. Vůbec by korespondence generální rady s národními a místními výbory o organizačních otázkách nemohla být uveřejněna, aniž by to způsobilo velkou škodu obecným zájmům Sdružení. Kdyby se tedy i ostatní orgány Internacionály zachovaly tak jako ,Progrès* a ,Égalité', měla by generální rada na vybranou: bud mlčet a tím se diskreditovat před veřejností, nebo veřejně odpovědět a tím porušit své povinnosti. ,Égalité' se připojuje k ,Progrès' a vybízí ,Travail'[27] (pařížský list), aby i on napadl generální radu. To je téměř Liga veřejného blaha![28]"
Mezitím románský federální výbor, ještě než se dověděl o tomto oběžníku, stoupence Aliance z redakce "Égalité" odstranil.
Oběžník z 1. ledna 1870 byl stejně jako oběžníky z 22. prosince 1868 a z 9. března 1869 schválen všemi sekcemi Internacionály.
Rozumí se, že ani jedna z podmínek, na něž Aliance přistoupila, nebyla nikdy splněna. Její domnělé sekce zůstaly pro generální radu tajemstvím. Bakunin se snažil podržet pod svým osobním vedením několik skupin rozptýlených ve Španělsku a v Itálii a neapolskou sekci, kterou odtrhl od Internacionály. V ostatních italských městech si dopisoval s malými skupinami, jež nebyly složeny z dělníků, nýbrž z advokátů, žurnalistů a jiných doktrinářských buržoů. V Barceloně udržovali jeho vliv někteří jeho přátelé. V některých městech na jihu Francie se Aliance pokoušela založit separatistické sekce pod vedením Alberta Richarda a Gasparda Blanca z Lyonu, k nimž se ještě vrátíme. Zkrátka, mezinárodní společnost v Internacionále se měla dál čile k světu.
Rozhodující úder, pokus zmocnit se vedení v románském Švýcarsku, měl být zasazen na sjezdu v La Chaux-de-Fonds, zahájeném 4. dubna 1870.
{49} Boj vzplál o to, zda delegáti Aliance mají právo účasti, což delegáti ženevské federace a sekcí v La Chaux-de-Fonds popírali.
Přestože stoupenci Aliance zastupovali podle svého vlastního výpočtu pouze pětinu členů federace, podařilo se jim dík tomu, že opakovali manévry z Basileje, získat pomyslnou většinu jednoho nebo dvou hlasů, většinu, která podle slov jejich vlastního orgánu (viz "Solidaritě"[29] ze 7. května 1870) zastupovala pouze patnáct sekcí, zatímco jen v Ženevě jich bylo třicet! Po hlasování se románský sjezd rozdělil na dvě části, které pak zasedaly odděleně. Stoupenci Aliance, kteří se považovali za legální zástupce celé federace, přeložili sídlo románského federálního výboru do La Chaux-de-Fonds a založili v Neuchâtelu svůj oficiální orgán, "Solidaritě", který redigoval občan Guillaume. Zvláštním posláním tohoto mladého spisovatele bylo pomlouvat dělníky továrny[30] v Ženevě, tyto nenáviděné "buržoy", vést válku proti "Égalité", orgánu románské federace, a hlásat naprostou neúčast na politickém životě. Autory nejvýznačnějších článků na toto téma byli v Marseille Bastelica a v Lyonu dva velké pilíře Aliance, Albert Richard a Gaspard Blanc.
Když se ženevští delegáti vrátili domů, svolali valné shromáždění svých sekcí, které přes opozici Bakunina a jeho přátel schválilo jejich postup na sjezdu v La Chaux-de-Fonds. Po nějakém čase byli Bakunin a jeho nejaktivnější pomahači ze staré Románské federace vyloučeni.
Sotva románský sjezd skončil, poslal nový výbor v La Chaux-de-Fonds generální radě dopis, v němž ji žádal o intervenci; dopis podepsali tajemník F. Robert a předseda Henri Chevalley, kterého orgán výboru, "Solidaritě" z 9. července, obvinil o dva měsíce později jako zloděje. Generální rada prozkoumala doklady obou stran a 28. června 1870 se usnesla ponechat federálnímu výboru v Ženevě jeho dosavadní funkce a nový federální výbor v La Chaux-de-Fonds vyzvat, aby přijal nějaký místní název.[31] Výbor v La Chaux-de-Fonds, zklamaný tímto usnesením ve svých nadějích, nařkl generální radu z autoritářství, zapomínaje přitom, že ji nejdřív sám požádal o intervenci. Zmatek, který ve švýcarské federaci vyvolala tvrdošíjná snaha tohoto výboru uzurpovat název {50} románského federálního výboru, přiměl generální radu, aby s ním přerušila veškeré oficiální styky.
Ludvík Bonaparte právě kapituloval se svou armádou u Sedanu. Všude se ozývaly protesty členů Internacionály proti pokračování ve válce. Generální rada pranýřovala ve svém provolání z 9. září dobyvačné plány Pruska; poukazovala na to, jak nebezpečné je vítězství Pruska pro věc proletariátu, a předpověděla německým dělníkům, že budou jeho první obětí.[32] V Anglii organizovala mítinky, které se stavěly proti prusofilským tendencím anglického dvora. V Německu pořádali dělničtí členové Internacionály demonstrace, na nichž požadovali uznání republiky a "čestný mír pro Francii...".
Mezitím válečnická povaha vnukla vznětlivému Guillaumovi (z Neuchátelu) skvělou myšlenku vydat anonymní manifest; otiskl jej jako přílohu k oficiálnímu orgánu "Solidaritě" a pod jeho hlavičkou, a požadoval v něm, aby se formovaly švýcarské dobrovolnické oddíly, které by bojovaly proti Prusům - samému Guillaumovi v tom nepochybně zabránilo jeho abstencionistické přesvědčení.[33]
Vypuklo povstání v Lyonu.[34] Bakunin tam přispěchal a podporován Albertem Richardem, Gaspardem Blancem a Bastelicou usadil se 28. září na radnici, zdržel se však ochrany přístupů k ní jako politického aktu. Několik národních gardistů ho odtud s ostudou vyhnalo právě ve chvíli, kdy po těžkém porodu spatřil konečně světlo světa jeho dekret o zrušeni státu.
V říjnu 1870 kooptovala generální rada v době nepřítomnosti svých francouzských členů občana Paula Robina, uprchlíka z Brestu, jednoho z nejznámějších stoupenců Aliance a nadto původce útoků proti generální radě v "Égalité"; od tohoto okamžiku působil v generální radě nepřetržitě jako oficiální dopisovatel výboru v La Chaux-de-Fonds. 14. března 1871 navrhl svolat neveřejnou konferenci Internacionály, na níž by se urovnal švýcarský spor. Generální rada kategoricky odmítla, protože předvídala, že se schyluje k velkým událostem v Paříži. Robin se k tomu několikrát vrátil a dokonce radě navrhl, aby spor s konečnou platností rozhodla. 25. července se generální rada usnesla zařadit tuto {51} záležitost mezi otázky, které budou předloženy konferenci svolané na září 1871.
10. srpna oznámila Aliance, která nikterak netoužila po tom, aby si konference posvítila na její pletichy, že je od 6. srpna rozpuštěna.[35] Jenže 15. srpna se objevuje znovu a žádá radu, aby ji přijala pod názvem "Sekce socialistických ateistů". Podle rezoluce V basilejského kongresu o organizačních otázkách[36] ji nemohla rada přijmout, aniž se předem poradila s ženevským federálním výborem, který byl už po dva roky nucen bojovat se sektářskými sekcemi. Ostatně rada už dříve oznámila anglickým křesťanským dělnickým spolkům (Young Men's Christian Association[c]), že Internacionála neuznává teologické sekce.
6. srpna, v den rozpuštění Aliance, obnovuje federální výbor v La Chaux-de-Fonds svou žádost o navázání oficiálních styků s generální radou a oznamuje jí, že bude i nadále ignorovat usnesení z 28. června a vystupovat vůči Ženevě jako románský federální výbor; a že "rozhodnout tuto záležitost přísluší všeobecnému kongresu". 4. září poslal týž výbor protest proti kompetenci konference, ačkoli byl první, kdo žádal její svolání. Konference by se zase mohla zeptat, jakou kompetenci měla pařížská federální rada, kterou výbor před obležením Paříže požádal, aby rozhodla Švýcarský spor.[37] Konference se spokojila s tím, že potvrdila usnesení generální rady z 28. června 1870. (Viz zdůvodnění v ženevské "Égalité" z 21. října 1871.[38])
III
Přítomnost několika francouzských běženců ve Švýcarsku, kteří tam nalezli útočiště, dodala Alianci opět jiskru života.
Ženevští členové Internacionály udělali pro běžence všechno, co bylo v jejich silách. Od první chvíle jim zajistili pomoc a rozsáhlou agitací zabránili švýcarským úřadům vyhovět žádosti o vydání uprchlíků, s níž se na ně obrátila versailleská vláda. Mnozí podstoupili velké nebezpečí a odešli do Francie, aby uprchlíkům pomohli přejít hranice. Jaký byl tudíž údiv ženevských dělníků, když zjistili, {52} že někteří předáci, jako B. Malon[d], se ihned spojili s pány z Aliance, a za pomoci bývalého tajemníka Aliance N. Žukovského se pokusili založit v Ženevě mimo románskou federaci novou "sekci revoluční socialistické propagandy a akce"[40]. V prvním článku svých stanov tato sekce "prohlašuje", že
"souhlasí se všeobecnými stanovami Mezinárodního dělnického sdružení, přičemž si vyhrazuje plnou svobodu jednání a iniciativy, která jí přísluší jako logický důsledek principu autonomie a federace uznávaného stanovami a kongresy Sdružení".
Jinými slovy vyhrazuje si plnou svobodu pokračovat v díle Aliance.
Malonovým dopisem z 20. října 1871 se tato nová sekce potřetí obrátila na generální radu se žádostí, aby byla přijata do Internacionály. V souladu s rezolucí č. V basilejského kongresu se rada dotázala na názor ženevského federálního výboru, který ostře protestoval proti tomu, aby generální rada uznala toto "nové semeniště intrik a různic". Rada se skutečně projevila natolik "autoritářský", že nehodlala vnucovat celé federaci vůli B. Malona a N. Žukovského, bývalého tajemníka Aliance.
Poněvadž "Solidarité" přestala existovat, založili noví přívrženci Aliance "La Révolution Sociále"[41] pod vrchním vedením paní André Léové, která na kongresu Ligy míru v Lausanne nedávno prohlásila:
"Raoul Rigault a Ferré byly dvě temné postavy Komuny, jež se až do té doby" (do popravy rukojmí) "vytrvale, ovšem stále marně, dožadovaly krvavých opatření."[42]
{53} Od prvního čísla se tento list horlivě snažil dostat se na úroveň "Figara", "Gaulois", "Paris-Journal"[43] a jiných plátků, z nichž přetiskoval Špinavosti proti generální radě. Domníval se, že nastala příhodná chvíle, aby roznítil plamen nacionální nenávisti v samé Internacionále. Podle něho byla generální rada německý výbor řízený bismarckovským mozkem.[e]
Když "Révolution Sociále" definitivně nabyla jistoty, že někteří členové generální rady se nemohou chlubit, že jsou "Galy především", nevěděla nic lepšího, než chopit se druhého hesla, které dala do oběhu evropská policie, a obvinila radu z autoritářstvi.
Copak to bylo za činy, o něž se opíral tento dětinský pokřik? Generální rada nechala Alianci zemřít přirozenou smrtí a v dohodě s federálním výborem v Ženevě jí zabránila vstát z mrtvých. Kromě toho vybídla výbor v La Chaux-de-Fonds, aby přijal takový název, který by mu umožnil žít v míru s převážnou většinou členů Internacionály v románském Švýcarsku.
Nu, a jak jinak - kromě těchto "autoritářských" činů - použila generální rada od října 1869 do října 1871 poměrně rozsáhlých pravomocí, které jí poskytl basilejský kongres?
1. 8. února 1870 požádal generální radu o přijetí pařížský "spolek proletářů pozitivistů". Rada mu odpověděla, že pozitivistické zásady týkající se kapitálu, které jsou vyloženy ve zvláštních stanovách spolku, jsou v očividném rozporu s důvodovou částí všeobecných stanov; že je tedy třeba, aby je vyškrtli a do Internacionály vstoupili nikoli jako "pozitivisté", ale jako "proletáři", přičemž je na nich, aby své teoretické názory uvedli v soulad s všeobecnými zásadami Sdružení. Sekce uznala toto rozhodnutí za správné a vstoupila do Internacionály.
2. V Lyonu došlo k roztržce mezi sekcí z roku 1865 a nedávno založenou sekcí, v níž byli kromě čestných dělníků také představitelé Aliance Albert Richard a Gaspard Blanc. Jak už to v takových případech bývá, nebylo rozhodnutí smírčího soudu zřízeného ve Švýcarsku uznáno. 15. února 1870 nová sekce nejenže požádala generální {54} radu, aby podle rezoluce č. VII basilejského kongresu tento spor rozhodla, ale poslala jí dokonce hotové rozhodnutí, jímž měli být členové sekce z roku 1865 vyloučeni z Internacionály a osočeni. Toto rozhodnutí měla generální rada podepsat a obratem vrátit. Rada vytkla sekci takovýto neslýchaný postup a žádala doklady. Sekce z roku 1865 odpověděla na stejný požadavek, že usvědčujících dokumentů proti Albertu Richardovi, které byly předloženy smírčímu soudu, se zmocnil Bakunin a odmítá je vrátit, a že sekce nemůže proto vyhovět přání generální rady v plné míře. Proti rozhodnutí rady v této záležitosti z 8. března nenamítala nic ani jedna, ani druhá strana.
3. Francouzská sekce v Londýně, která do svých řad přijala elementy více než pochybného rázu, se ponenáhlu měnila v komanditní společnost pana Félixe Pyata. Sloužila mu k pořádání kompromitujících demonstrací, na nichž se požadovalo zavraždění L. Bonaparta atd., a k tomu, aby ve Francii propagoval pod pláštíkem Internacionály své směšné manifesty. Generální rada se omezila na to, že v orgánech Sdružení oznámila, že pan Pyat není členem Internacionály a že Internacionála nemůže přebírat odpovědnost za jeho skutky a činy.[44] Nato francouzská sekce prohlásila, že neuznává ani generální radu, ani kongresy; na londýnských zdech vylepila plakáty, že kromě ní je celá Internacionála protirevoluční spolek. Když byli francouzští členové Internacionály těsně před plebiscitem zatčeni pod záminkou spiknutí, které ve skutečnosti zosnovala policie a kterému manifesty pyatovců dodávaly zdání pravděpodobnosti, byla generální rada nucena uveřejnit v "Marseillaise" a v "Réveil" rezoluci z 10. května 1870, v níž se prohlašovalo, že takzvaná francouzská sekce už přes dva roky není členem Internacionály a že její akce jsou dílem policejních agentů.[45] Že toto opatření bylo nutné, potvrdilo prohlášení pařížského federálního výboru v týchž novinách a prohlášení pařížských členů Internacionály za jejich procesu; obě tato prohlášení se opírala o rezoluci rady. Francouzská sekce zmizela na začátku války, ale stejně jako Aliance ve Švýcarsku, objevila se i ona znovu v Londýně, s novými spojenci a pod jiným názvem.
V posledních dnech konference se v Londýně vytvořila z běženců {55} Komuny Francouzská sekce 1871, čítající asi 35 členů. Prvním "autoritářským" činem generální rady bylo, že tajemníka této sekce Gustava Duranda veřejně odhalila jako špicla francouzské policie.[46] Z dokumentů, které máme k dispozici, vysvítá, že policie měla v úmyslu dostat Duranda napřed na konferenci a pak do generální rady. Protože stanovy nové sekce výslovně přikazovaly svým členům "nepřijímat jiné delegování do generální rady než to, kterým je pověřila jejich sekce", vystoupili občané Theisz a Bastelica z generální rady.
17. října delegovala sekce do generální rady dva své členy vybavené imperativními mandáty; jeden z nich nebyl nikdo jiný než pan Chautard, bývalý člen dělostřeleckého výboru. Rada jej odmítla přijmout, dokud nebudou přešetřeny stanovy Sekce 1871[f]. Stačí připomenout si zde hlavní body debaty, k níž tyto stanovy daly popud.
V článku 2 se říká:
"Kdo chce být přijat za člena sekce, musí prokázat své existenční prostředky, předložit morální záruky atd."
V rezoluci ze 17. října 1871[47] navrhla rada vyškrtnout slova "prokázat své existenční prostředky".
"V pochybných případech," konstatovala rada, "si sekce může opatřit informace o existenčních prostředcích jako ,morální záruku', zatímco v jiných případech, jako u emigrantů, stávkujících dělníků atd., může být právě nemožnost prokázat existenční prostředky morální zárukou. Ale žádat jako všeobecnou podmínku pro přijetí do Internacionály, aby kandidáti prokázali své existenční prostředky, by byla buržoazní novota, odporující duchu i liteře všeobecných stanov." Sekce odpověděla,
"že všeobecné stanovy ukládají sekcím odpovědnost za morálku jejich členů a přiznávají jim tudíž právo požadovat od nich takové záruky, jaké pokládají za nutné".
Nato generální rada 7. listopadu[48] odpověděla: "Při takovém {56} přístupu k věci by sekce Internacionály, kterou by založili teetotalers (spolek abstinentů), mohla pojmout do svých zvláštních stanov článek tohoto znění: ,Kdo chce být přijat za člena sekce, musí odpřisáhnout, že se zdrží jakéhokoli alkoholického nápoje.' Jedním slovem, ve zvláštních stanovách sekcí by se mohly klást nejabsurdnější a nejrůznorodější podmínky pro přijetí do Internacionály, a to vždy pod záminkou, že pokládají za nutné zajistit si tímto způsobem morálku svých členů... ,Existenčním prostředkem stávkujících,' dodává Francouzská sekce 1871, ,je stávková pokladna.' Na tuto frázi je možné především odpovědět, že tato pokladna je často fiktivní... Nadto oficiální anglické šetření dokázalo, že většina anglických dělníků... je nucena - pro stávky nebo pro nezaměstnanost, pro nedostatečné mzdy nebo v důsledku výplatních termínů a ještě z mnoha jiných příčin - utíkat se ustavičně k zastavárnám a k dluhům, tedy k existenčním prostředkům, o nichž nelze požadovat důkaz bez nepřípustného vměšování do soukromého života občanů. Bud jedno nebo druhé: Bud sekce hledá v existenčních prostředcích jen morální záruky, a potom návrh generální rady... splňuje tento účel...; anebo sekce v článku 2 svých stanov mluvila záměrně o prokázání existenčních prostředků jako o podmínce přijetí mimo morální záruky...; a v tomto případě trvá generální rada na tom, že je to buržoazní novota, odporující liteře i duchu všeobecných stanov."
V článku 11 jejich stanov se říká:
"Jeden nebo několik delegátů se bude vysílat do generální rady."
Rada žádala, aby tento článek byl vyškrtnut, "protože všeobecné stanovy Internacionály nepřiznávají sekcím právo vysílat delegáty do generální rady". "Všeobecné stanovy," dodala, "uznávají jen dva způsoby volby členů generální rady: buď jejich zvolení kongresem, nebo jejich kooptování generální radou... Je pravda, že různé sekce v Londýně byly vybídnuty, aby vyslaly delegáty do generální rady, která, aby neporušila všeobecné stanovy, postupovala vždycky tímto způsobem: Nejprve stanovila počet delegátů, které měla každá sekce vyslat, a podržela si přitom právo bud je přijmout, nebo odmítnout, podle toho, zda je považovala za způsobilé pro všeobecné funkce, které mají vykonávat. Tito delegáti {57} se nestávali členy generální rady na základě toho, že je delegovaly jejich sekce, ale na základě toho, že všeobecné stanovy dávají generální radě právo kooptovat nové členy. Protože londýnská rada působila až do rozhodnutí poslední konference nejen jako generální rada Mezinárodního sdružení, nýbrž i jako ústřední rada pro Anglii, pokládala za užitečné přijímat kromě členů, které kooptovala přímo, především ty členy, které delegovaly příslušné sekce. Bylo by velkým omylem připodobňovat způsob volby generální rady k volbě pařížské federální rady, která nebyla ani národní radou jmenovanou národním kongresem, jako například bruselská nebo madridská federální rada. Pařížská federální rada byla jen zastupitelským orgánem pařížských sekcí... Způsob volby generální rady je určen všeobecnými stanovami a její členové by nemohli přijmout jiný imperativní mandát než mandát všeobecných stanov a organizačního řádu... Vezme-li se v úvahu paragraf, který jej předchází, nemá článek 11 jiný smysl, než úplně změnit složení generální rady a přeměnit ji v rozporu s článkem 3 všeobecných stanov[49] v zastupitelský orgán londýnských sekcí, v němž by byl vliv celého Mezinárodního dělnického sdružení nahrazen vlivem místních skupin." Konečně generální rada, jejíž první povinností je plnit rezoluce kongresů (viz článek 1 organizačního řádu schváleného ženevským kongresem) říká, že "podle jejího názoru myšlenky vyslovené Francouzskou sekcí 1871 o potřebě radikální změny těch článků všeobecných stanov, které se týkají složení generální rady, nijak nesouvisí s otázkou..."
Rada ostatně prohlásila, že je ochotna přijmout dva delegáty sekce za stejných podmínek jako delegáty ostatních londýnských sekcí.
Sekce 1871 se s touto odpovědí zdaleka nespokojila a 14. prosince uveřejnila "deklaraci"[50] podepsanou všemi členy, z nichž nový tajemník byl krátce poté vyhnán z řad uprchlíků jako darebák. V tomto prohlášení byla generální rada, která odmítla přisvojit si zákonodárné funkce, obviněna z "velmi hrubého ústupu od sociální ideje".
Zde je několik ukázek svědomitosti, s níž byl vypracován tento dokument.
{58}Londýnská konference schválila chování německých dělníků za války.[51] Je nabíledni, že se tato rezoluce předložená švýcarským delegátem , podporovaná belgickým delegátem a přijatá jedno-myslně vztahovala jen na německé členy Internacionály, kteří své protišovinistické chování za války odpykali a dosud odpykávají ve vězení. Nadto tajemník generální rady pro Francii , aby předešel jakémukoli zlovolnému výkladu, vysvětlil hned skutečný smysl této rezoluce v dopise, který byl otištěn v listech "Qui Vive!", "Constitution", "Radical", "Emancipation", "Europe" aj.[52] Přesto však o týden později, 20. listopadu 1871, otisklo patnáct členů Francouzské sekce 1871 v "Qui Vive!" "protest" plný urážek německého dělnictva a označilo rezoluci konference za nezvratný důkaz, že generální radu ovládá "pangermánská myšlenka". Všechen feudální, liberální i policejní tisk v Německu se lačně chopil tohoto incidentu, aby německému dělnictvu demonstroval, jak marné jsou jeho internacionální sny. Nakonec se ve své deklaraci z 14. prosince postavila za protest z 20. listopadu celá Sekce 1871.
Na důkaz toho, že "generální rada sklouzává na šikmou plochu autoritářství", odvolává se deklarace na to, že "táž generální rada uveřejnila oficiální vydání všeobecných stanov, které sama revidovala". Stačí jen nahlédnout do nového vydání stanov, abychom zjistili, že v dodatku je ke každému odstavci připojen odkaz na autentické prameny![53] Pokud jde o slova "oficiální vydání", usnesl se první kongres Internacionály, že "oficiální a závazný text všeobecných stanov a organizačního řádu uveřejní generální rada" (viz "Congrès ouvrier de l'Association Internationale des Travailleurs, tenu à Genève du 3 au 8 septembre 1866", str. 27, poznámka).
Sekce 1871 udržovala samozřejmě trvalé spojení s rozkolníky ze Ženevy a Neuchátelu. Jeden z jejích členů, Chalain, který na útoky proti generální radě vyvinul víc energie, než kolik kdy vynaložil na obranu Komuny, byl najednou rehabilitován panem B. Malonem, jenž ještě před nedávném proti němu vznesl v dopise jednomu členovi rady velmi závažná obvinění. Ostatně sotva {59} Francouzská sekce 1871 pustila do světa svou deklaraci, vzplála v jejích řadách občanská válka. Nejdříve z ní vystoupili Theisz, Avrial a Camélinat. Poté se rozpadla na několik malých skupin, z nichž jednu vede pan Pierre Vésinier, vyloučený pro pomlouvání Varlina a jiných z generální rady a pak vyhnaný belgickou komisí, kterou jmenoval bruselský kongres v roce 1868, z Internacionály. Jinou takovou skupinu založil B. Landeck, kterého nepředvídaný útěk policejního prefekta Piétriho 4. září zprostil "úzkostlivě dodržovaného" závazku,
"že se už nebude zabývat ani politikou, ani záležitostmi Internacionály ve Francii" (viz "Troisième procès de l'Association Internationale des Travailleurs à Paris", 1870, str. 4).
Na druhé straně založila masa francouzských uprchlíků v Londýně sekci, která působí v plném souladu s generální radou.
IV
Pánové z Aliance, kteří se schovávali za federální výbor v Neuchátelu, chtěli udělat nový, šíře založený pokus o dezorganizaci Internacionály a svolali na 12. listopadu 1871 do Sonvilier sjezd svých sekcí. - Mistr Guillaume vyhrožoval takovou kampaní generální radě už v červenci ve dvou dopisech svému příteli Robinovi, nedá-li jim rada za pravdu "proti ženevským banditům".
Na sjezdu v Sonvilier bylo šestnáct delegátů, kteří si činili nárok na zastupování celkem devíti sekcí, mezi nimi také nové "sekce revoluční socialistické propagandy a akce" v Ženevě.
Tato šestnáctka se uvedla anarchistickým dekretem, v němž byla Románská federace prohlášena za rozpuštěnou. Federace si zase pospíšila vrátit členům Aliance jejich "autonomii" a vyhnala je ze všech sekcí. Ostatně rada musí přiznat, že se u nich objevil záblesk zdravého rozumu, když přijali název Jurská federace, který jim přiřkla londýnská konference.[54]
Pak přistoupil sjezd šestnácti k "reorganizaci Internacionály" a rozeslal proti konferenci a generální radě "Oběžník všem federacím Mezinárodního dělnického sdružení".[55]
Autoři oběžníku kladou generální radě za vinu především to, {60} že v roce 1871 svolala konferenci místo kongresu. Z vysvětlení, které jsme podali výše, je zřejmé, že tyto útoky jsou namířeny přímo proti celé Internacionále, která jako celek souhlasila se svoláním konference, na níž ostatně byla Aliance přiměřeně zastou-pena občany Robinem a Bastelicou.
Generální rada měla své delegáty na každém kongresu; na basilejském kongresu jich například bylo šest. A šestnáctka tvrdí, že
"většina konference byla předem zfalšována tím, že na ni bylo připuštěno šest delegátů generální rady s rozhodujícím hlasem".
Ve skutečnosti však z delegátů generální rady na konferenci zastupovali francouzští běženci pouze Pařížskou komunu, kdežto její angličtí a švýcarští členové se mohli zúčastňovat zasedání jen výjimečně, což potvrzují protokoly, které budou předloženy příštímu kongresu. Jeden delegát rady měl mandát národní federace. Podle dopisu zaslaného konferenci byl mandát jiného člena zadržen, poněvadž v novinách bylo oznámeno, že zemřel.[g] Zbývá tedy jeden delegát, takže sami Belgičané byli v poměru k radě zastoupeni jako 6 : 1.
Mezinárodní policie, která v osobě Gustava Duranda nebyla vpuštěna, si trpce stěžovala, že svoláním "tajné" konference byly porušeny všeobecné stanovy. Nebyla ještě dostatečně obeznámena s naším všeobecným řádem a nevěděla, že administrativní zasedání kongresů jsou obligatorně neveřejná.
Jejich nářky se však přesto setkaly se sympatiemi u sonvilierské šestnáctky, která spustila povyk:
"A k dovršení všeho se tato konference usnesla, že generální rada sama určí datum a místo konání příštího kongresu nebo konference, která jej nahradí;, hrozí nám tedy nebezpečí, že budou zrušeny všeobecné kongresy, tato velká veřejná zasedání Internacionály."
Šestnáctka nechtěla vidět, že toto usnesení jen potvrdilo vůči všem vládám, že Internacionála je přes všechny represálie nezvratně rozhodnuta konat tím či oním způsobem svá valná shromáždění.
Na valném shromáždění ženevských sekcí 2. prosince 1871, na němž se dostalo občanům Malonovi a Lefrangaisovi špatného přijetí, předložili oba tito občané návrh, aby byly potvrzeny dekrety {61} vydané sonvilierskou šestnáctkou, udělena důtka generální radě a neuznána konference.[56] - Konference se usnesla, že "rezoluce konference, které nejsou určeny k uveřejnění, budou sděleny federálním radám jednotlivých zemi prostřednictvím dopisujících tajemníků generální rady".[57]
Toto usnesení, jež bylo v plném souladu s všeobecnými stanovami a organizačním řádem, zfalšovali B. Malon a jeho přátelé takto:
"Část rezolucí konference bude sdělena pouze federálním radám a dopisujícím tajemníkům."
Kromě toho obviňují generální radu, že se "zpronevěřila zásadě upřímnosti", když odmítla vyzradit policii - tím, že by je "zveřejnila" - rezoluce, jejichž jediným účelem bylo reorganizovat Internacionálu v zemích, kde byla zakázána.
Občané Malon a Lefrangais si dále stěžují, že
"konference porušila svobodu myšlení a jeho projevu... neboť poskytla generální radě právo odsoudit a dezavuovat kterýkoli tiskový orgán sekcí a federací, pojednávající buď o zásadách, na nichž spočívá Sdružení, nebo o případných zájmech sekcí a federací, nebo konečně o obecných zájmech celého Sdružení (viz "Égalité" z 21. října)".
A co je otištěno v "Égalité" z 21. října? Rezoluce konference, v níž se "upozorňuje, že napříště bude generální rada povinna veřejně odsoudit a dezavuovat všechny noviny vydávané jako orgány Internacionály, které by po příkladu listů ,Progrès' a ,Solidarité' diskutovaly na svých stránkách před buržoazní veřejností o otázkách, které se mají projednávat výlučně v místních a federálních výborech a v generální radě nebo na neveřejných organizačních zasedáních federálních či všeobecných kongresů".[58]
Abychom mohli dobře ocenit sladkokyselé nářky B. Malona, musíme mít na paměti, že tato rezoluce dělá jednou provždy konec pokusům některých žurnalistů, kteří by rádi nahradili odpovědné výbory Internacionály a hráli v ní touž roli, jakou hraje žurnalistická bohéma v buržoazním světě. S podobným pokusem se setkal ženevský federální výbor, který zjistil, že členové Aliance redigují oficiální orgán Románské federace "Égalité" v duchu, který je jí zcela nepřátelský.
Generální rada ostatně nepotřebovala londýnskou konferenci, {62} aby mohla "veřejně odsoudit a dezavuovat" zneužití žurnalismu, poněvadž kongres v Basileji se usnesl (rezoluce II), že "všechny noviny obsahující útoky proti Sdružení, mají sekce ihned posílat generální radě".[36]
"Je jasné," říká se v prohlášení románského federálního výboru z 20. prosince 1871 ("Égalité" z 24. prosince), "že tento článek nebyl přijat proto, aby si generální rada ukládala do svých archívů noviny, které útočí na Sdružení, nýbrž aby na ně odpovídala a v případě potřeby odstraňovala zhoubný vliv pomluv a zlomyslných klevet. Rovněž je jasné, že tento článek se týká všech novin vůbec, a nechceme-li mlčky trpět útoky buržoazních novin, tím spíše musíme prostřednictvím orgánu našeho ústředního zastoupení, generální rady, dezavuovat noviny, které se při útocích proti nám kryjí jménem našeho Sdružení."
Mimochodem poznamenejme, že "Times", tento leviatan kapitalistického tisku, "Progrès" (lyonský), list liberální buržoazie, a ultrareakční list "Journal de Genève"[59] zasypaly konferenci týmiž výtkami a použily přitom téměř týchž výrazů jako občané Malon a Lefrançais.
Oběžník šestnáctky napadl svolání konference, pak její složení a takzvaný tajný charakter, a nakonec se obrací přímo proti jejím usnesením.
Napřed konstatuje, že basilejský kongres se zřekl své kompetence,
"neboť poskytl generální radě právo odmítat, přijímat nebo suspendovat sekce Internacionály",
a poté obviňuje konferenci z tohoto hříchu:
"Tato konference... přijala usnesení... mající za účel proměnit Internacionálu, svobodnou federaci autonomních sekcí, v hierarchickou a autoritářskou organizaci disciplinovaných sekcí, jež jsou úplně v područí generální rady, která může podle libosti odmítnout jejich přijetí nebo dočasně zastavit jejich činnosti!!"
Dále se oběžník vrací k basilejskému kongresu, který prý "znetvořil funkce generální rady".
Všechny tyto námitky oběžníku šestnáctky se redukují na toto: Konference z roku 1871 je odpovědná za hlasování basilejského kongresu z roku 1869 a generální rada se provinila tím, že dodržovala stanovy, které jí ukládají plnit rezoluce kongresů.
Ve skutečnosti je vlastní pohnutka všech těchto útoků proti {63} konferenci intimnějšího rázu. Především konference překazila svými usneseními intriky pánů z Aliance ve Švýcarsku. Kromě toho v Itálii, ve Španělsku, v části Švýcarska a Belgie předáci Aliance vyvolali a s obdivuhodnou tvrdošíjností udržovali záměrný zmatek mezi příležitostným programem Bakuninovým a programem Mezinárodního dělnického sdružení.
Konference věnovala tomuto úmyslnému nedorozumění dvě rezoluce o politice proletariátu a o sektářských sekcích. První rezoluce, která odsuzuje politickou abstenci hlásanou v Bakuninově programu, je plně zdůvodněna ve své důvodové části, opírající se o všeobecné stanovy, o rezoluci lausannského kongresu a jiné precedenty.[h]
{64}Přejděme nyní k sektářským sekcím:
První fáze boje proletariátu proti buržoazii je charakterizována sektářským hnutím. Toto hnutí má své opodstatnění v době, kdy proletariát není ještě dostatečně vyvinut, aby jednal jako třída. Jednotliví myslitelé kritizují sociální antagonismy a navrhují pro ně fantastická řešení, která má dělnická masa jen přijmout, propagovat a uskutečnit. Sekty vytvořené těmito iniciátory jsou už svou povahou abstencionistické, je jim cizí jakákoli skutečná činnost, politika, stávky, koalice, zkrátka jakékoli společné hnutí. Proletářská masa zůstává k jejich propagandě vždy lhostejná, nebo dokonce nepřátelská. Pařížští a lyonští dělníci se nechtěli znát k saint-simonovcům, fourierovcům, ikariovcům, právě tak jako angličtí chartisté a tradeunionisté se nechtěli znát k owenovcům. Tyto sekty, které jsou zpočátku hybnými pákami hnutí, se stávají jeho překážkou, jakmile je hnutí přeroste; pak začínají být reakční. Důkazem toho jsou sekty ve Francii a v Anglii, a naposled lassallovci v Německu, kteří po léta brzdili organizaci proletariátu a nakonec se stali pouhým nástrojem policie. Je to prostě dětství proletářského hnutí, tak jako astrologie a alchymie jsou dětstvím vědy. Aby mohla být založena Internacionála, musel proletariát tuto fázi překonat.
Na rozdíl od snílkovských a antagonistických sektářských organizací je Internacionála skutečnou a bojovou organizací proletářské třídy ve všech zemích, v kterých ji navzájem spojuje společný boj proti kapitalistům, pozemkovým vlastníkům a jejich třídnímu panství organizovanému ve stát. Proto se ve stanovách Internacionály mluví prostě jen o "dělnických" spolcích, které všechny sledují týž cíl a uznávají týž program, v němž jsou vytyčeny pouze hlavní rysy proletářského hnutí, zatímco jejich teoretické zpracování se ponechává podnětu vycházejícímu z potřeb praktického boje a z výměny myšlenek v sekcích, přičemž všechna socialistická přesvědčení bez rozdílu mají přístup do jejich orgánů a na jejich kongresy.
Tak jako se v každé nové historické fázi objevují na okamžik znovu staré omyly, ale záhy opět mizejí, zrodily se i v lůně Internacionály sektářské sekce, byť v málo výrazné formě.
Aliance, která považuje vzkříšení sekt za obrovský pokrok, {65} je sama přesvědčivým důkazem, že jejich čas minul. Neboť zatímco sekty při svém vzniku představovaly pokrokový živel, představuje program Aliance ve vleku "Mohameda bez koránu" už jen kupu záhrobních idejí zahalených do zvučných frází, které mohou vyděsit leda hloupé buržoy nebo posloužit bonapartovským či jiným státním návladním jako doličný materiál proti členům Internacionály.[i]
Konference, na níž byli zastoupeni socialisté všech odstínů, jednomyslně uvítala rezoluci proti sektářským sekcím v přesvědčení, že tato rezoluce vrací Internacionálu jejímu skutečnému poslání a bude proto znamenat novou fázi v jejím vývoji. Přívrženci Aliance, kteří cítili, že jim tato rezoluce zasadila smrtelnou ránu, v ní spatřovali pouze vítězství generální rady nad Internacionálou, jímž, jak se říká v oběžníku, nabyl "převahy zvláštní program" některých členů generální rady, "jejich osobní doktrína", "ortodoxní doktrína", "oficiální teorie, která jediná má ve Sdružení domovské právo". To ostatně nebyla chyba těchto několika členů, byl to nezbytný důsledek, "zhoubný účinek" faktu, že byli součástí generální rady, neboť
"je zhola nemožné, aby člověk mající moc"(!) "nad sobě rovnými zůstal člověkem morálním. Generální rada se stává semeništěm intrik."
Podle mínění šestnáctky by se dalo všeobecným stanovám vážně vytknout už to, že poskytují generální radě právo kooptovat nové členy. Vyzbrojena touto mocí, říkají,
"by rada mohla dodatečně kooptovat tolik osob, že by to úplně změnilo její většinu a její zaměření".
Zřejmě se domnívají, že stačí být členem generální rady, aby člověk nejen ztratil morálku, ale také ještě přišel o zdravý rozum. Jak jinak by bylo možné předpokládat, že většina změní samu sebe v menšinu dobrovolnými kooptacemi?
Ostatně, jak se zdá, ani sama šestnáctka není o tom všem příliš přesvědčena, neboť si kousek dále stěžuje, že generální rada byla
"po pět let složena z týchž osob, vždy znovu volených",
{66} a vzápětí nato opakuje:
"většina z nich nejsou naši řádní zmocněnci, neboť nebyli zvoleni kongresem".
Ve skutečnosti se složení generální rady stále měnilo, ačkoli někteří z jejích zakladatelů v ní setrvávali, stejně jako v belgické, románské atd. federální radě.
Generální rada musí při plnění svého mandátu vyhovovat třem základním podmínkám. Především musí být dost početná, aby mohla vykonávat svou mnohotvárnou práci; dále musí být složena "z dělníků různých národů, které jsou zastoupeny v Mezinárodním sdružení", a konečně v ní musí převládat dělnický živel. Jak by však mohla generální rada splnit všechny tyto nezbytné podmínky bez práva kooptace, když potřeba práce u dělníka je trvalou příčinou změn v jejím osobním složení? Přesto považuje generální rada za nutné definovat toto právo přesněji, a toto přání vyslovila už na poslední konferenci.
Fakt, že generální rada byla ve svém původním složení znovu zvolena na několika po sobě následujících kongresech, na nichž byla Anglie zastoupena jen nepatrně, by se zdál dokazovat, že v mezích možností svým povinnostem dostála. Šestnáctka v tom naopak spatřuje pouze důkaz "slepé důvěry kongresů", důvěry, jež se v Basileji vystupňovala
"až v jakousi dobrovolnou abdikaci ve prospěch generální rady".
"Normální úlohou" generální rady má podle nich být "úloha pouhého korespondenčního a statistického byra". Tuto definici dokládají několika články citovanými ze zkomoleného překladu stanov.
Na rozdíl od stanov všech buržoazních spolků se všeobecné stanovy Internacionály sotva dotýkají její organizační struktury. Její vývoj ponechávají praxi a její úpravu příštím kongresům. Protože však sekce různých zemí mohou získat výrazný internacionální charakter jedině jednotnými a společnými akcemi, věnují stanovy více pozornosti generální radě než jiným částem organizace.
Článek 5 původních stanov[61] říká:
"Generální rada působí jako mezinárodní zprostředkovatel mezi různými národními a místními skupinami"
a uvádí pak několik příkladů, jakým způsobem má postupovat. {67} Mezi těmito příklady je instrukce, podle níž má rada postupovat tak, "aby v případech, kdy je zapotřebí okamžité akce, jako při mezinárodních sporech, jednaly všechny skupiny Sdružení současně a jednotně.
Dále se v článku říká:
"Kdykoli to pokládá za vhodné, předkládá generální rada iniciativně návrhy místním a národním spolkům."
Kromě toho vymezují stanovy úlohu rady při svolávání a přípravě kongresů a ukládají jí určité práce, které musí předkládat kongresům. V původních stanovách se živelná činnost skupin staví tak málo proti jednotné činnosti Sdružení, že v článku 6 se říká:
"Protože úspěch dělnického hnutí v každé zemi může být zajištěn jen silou jednoty a spojení, a protože na druhé straně činnost generální rady bude účinnější... musí členové Internacionály vynaložit všechny síly, aby se ještě izolované dělnické spolky v jejich zemích spojily v národní sdružení zastupovaná ústředními orgány."
První rezoluce ženevského kongresu o organizačních otázkách (článek l)[62] říká:
"Generální rada je povinna plnit usnesení kongresů".
Tato rezoluce legalizovala postavení, které generální rada zaujímala od počátku: postavení výkonného orgánu Sdružení. Těžko by se plnila usnesení bez morální "autority", když chybí jakákoli jiná "dobrovolně uznávaná autorita". Současně pověřil ženevský kongres generální radu, aby uveřejnila "oficiální a závazný text stanov".
Týž kongres se usnesl (rezoluce ženevského kongresu o organizačních otázkách, článek 14):
"Každá sekce má právo vypracovat si zvláštní stanovy a organizační řád, přizpůsobené místním podmínkám a zákonům její země; nesmějí však obsahovat nic, co by bylo v rozporu s všeobecnými stanovami a organizačním řádem."
Poznamenejme nejprve, že zde není sebemenší zmínka ani o zvláštních prohlášeních zásad, ani o zvláštních posláních, jež by si ta či ona sekce uložila mimo společný cíl, který sledují všechny skupiny Internacionály. Jde tedy zcela prostě o.právo sekcí při-způsobit {68} všeobecné stanovy a organizační řád "místním podmínkám a zákonům jejich zemí".
Za druhé, kdo by měl zjišťovat, zda jsou zvláštní stanovy v souladu s všeobecnými stanovami? Je jasné, že kdyby neexistovala "autorita" pověřená touto funkcí, nebyla by rezoluce k ničemu. Nejenže by mohly vznikat policejní nebo nepřátelské sekce, ale do Sdružení by také mohli pronikat deklasovaní sektáři a buržoazní filantropové, kteří by mohli úplně zvrátit jeho charakter a svou početností by mohli na kongresech vytlačit dělníky.
Národní a místní federace si ve svých zemích hned od svého vzniku přisvojily právo přijímat nové sekce nebo jejich přijetí odmítnout podle toho, zda jejich stanovy byly či nebyly v souladu s všeobecnými stanovami. O tom, že generální rada má plnit tutéž funkci, se mluví v článku 6 všeobecných stanov, který ponechává místním nezávislým spolkům, tj. spolkům, jež se ustavily mimo federální svazky svých zemí, právo navázat styk přímo s generální radou. Aliance se nezdráhala použít tohoto práva, aby vyhověla podmínkám potřebným k vyslání delegátů na basilejský kongres.
Článek 6 stanov předvídá též zákonné překážky, které v některých zemích brání vytvoření národních federací; v důsledku toho je generální rada povolána, aby tam plnila funkce federální rady. (Viz "Procès-verbaux du Congrès etc. de Lausanne, 1867", str. 13.)[63]
Po pádu Komuny těchto zákonných překážek v různých zemích jen přibývá, takže činnost generální rady je tam ještě nezbytnější, aby se do Sdružení nedostaly podezřelé živly. Nedávno například požádaly některé výbory ve Francii generální radu o zásah, aby se zbavily policejních špiclů, a v jiné velké zemi[j] ji členové Internacionály žádali, aby uznala jen ty sekce, které založili jejich přímí zmocněnci nebo oni sami. Odůvodňovali to tím, že je nutné zbavit se tímto způsobem agentů provokatérů, jejichž břeskná horlivost se projevovala překotným zakládáním neslýchané radikálních sekcí. Na druhé straně se takzvané protiautoritářské sekce neváhají dovolávat generální rady, jakmile v jejich řadách vznikne nějaký spor, a dokonce od ní požadují, aby se ze všech sil obořila na {69} jejich protivníky, jak se to stalo při lyonském sporu. Zcela nedávno, již po konferenci, se Dělnická federace v Turíně rozhodla prohlásit se za sekci Internacionály. Protože v ní došlo k rozkolu, založila menšina spolek Osvobození proletáře.[64] Tento spolek se připojil k Internacionále a uvedl se rezolucí ve prospěch jurských. Jeho list "Il Proletario"[65] se hemží rozhořčenými frázemi proti veškerému autořitářství. Když jeho tajemník[k] posílal členské příspěvky, varoval generální radu, že stará federace pravděpodobně rovněž zašle své příspěvky. Dále pokračuje:
"Jak jste asi četli v ,Proletario', spolek Osvobození proletáře... prohlásil ..., že odmítá jakoukoli solidaritu s buržoazií pod dělnickou maskou, z níž se skládá Dělnická federace",
a prosí generální radu,
"aby s touto rezolucí seznámila všechny sekce a odmítla 10 centimů příspěvků, kdyby jí snad byly zaslány".[l]
Jako všechny skupiny Internacionály, je i generální rada povinna provádět propagandu. Této povinnosti se zhostila vydáním manifestů a tím, že její zmocněnci položili první základy Internacionály v Severní Americe, Německu a mnoha městech ve Francii.
Dále patří k funkcím generální rady podporovat stávky a zajišťovat jim pomoc celé Internacionály (viz zprávy generální rady různým kongresům). Jakou váhu měl zásah generální rady do stávek, vysvítá mimo jiné z následujícího faktu. Spolek odporu anglických slévačů je sám o sobě mezinárodní tradeunion, který má odbočky v jiných zemích, zejména ve Spojených státech. Když však američtí slévači vstoupili do stávky, považovali přesto za nutné požádat generální radu o zákrok, aby zabránili dovozu anglických slévačů do své země.
S rozvojem Internacionály přibyla generální radě, jakož i federálním radám funkce rozhodčího.
Bruselský kongres se usnesl:
{70} "Federální rady jsou povinny posílat každého čtvrt roku generální radě zprávu o organizaci a finančnim stavu svého obvodu" (rezoluce 3 o organizačních otázkách[66]).
Konečně basilejský kongres, který u šestnáctky vzbuzuje záchvaty žlučovitého vzteku, pouze upravil organizační vztahy, jež se vytvořily během vývoje Internacionály. Jestliže příliš rozšířil meze pravomocí generální rady, kdo je tím vinen, ne-li Bakunin, Schwitzguébel, F. Robert, Guillaume a jiní delegáti Aliance, kteří se toho tak halasně dožadovali? Neobviní se snad ze "slepé důvěry" k londýnské generální radě?
Zde jsou dvě rezoluce basilejského kongresu:
"IV. Každá nově založená sekce nebo spolek, které se hodlají připojit k Internacionále, musí o svém vstupu zpravit neprodleně generální radu"
a "V. Generální rada má právo schválit nebo odmítnout přidružení jakéhokoli nového spolku nebo skupiny s tím, že se mohou odvolat k příštímu kongresu".[36]
Pokud jde o místní nezávislé spolky, jež se vytvářejí mimo federální svazky, potvrzují tyto články pouze praxi, jež je v Internacionále zavedena od samého počátku a jejíž dodržování je pro Sdružení otázkou života a smrti. Zacházeli bychom však příliš daleko, kdybychom chtěli tuto praxi generalizovat a aplikovat ji na všechny nově vznikající sekce a spolky bez rozdílu. Tyto články dávají generální radě fakticky právo zasahovat do vnitřního života federací; ale generální rada jich v tomto smyslu nikdy nepoužila. Vyzývá šestnáctku, aby uvedla jediný případ, kdy se generální rada vměšovala do záležitostí nových sekcí, které se chtěly připojit k existujícím skupinám nebo federacím.
Rezoluce, které jsme právě uvedli, se týkají nově vznikajících sekcí a následující rezoluce sekcí již uznaných:
"VI. Generální rada má rovněž právo suspendovat kteroukoli sekci Internacionály až do příštího kongresu."
"VII. Vzniknou-li třenice mezi spolky nebo odbočkami jedné národní skupiny nebo mezi skupinami různých národností, má generální rada právo rozhodnout o sporu s tím, že se mohou odvolat k příštímu kongresu, který rozhodne s konečnou platností."
Tyto dva články jsou nezbytné pro krajní případy, ačkoli generální rada jich dosud nikdy nepoužila. Historie, kterou jsme {71} vylíčili výše, dokazuje, že nesuspendovala ani jedinou sekci a že v případě sporů působila pouze jako rozhodčí, jehož se dovolávaly obě strany.
A tak se konečně dostáváme k funkci generální rady, kterou si vynutily potřeby boje. Nechť je to pro přívržence Aliance jakkoli urážlivé, generální rada stojí v čele obránců Mezinárodního dělnického sdružení už proto, že je vystavena vytrvalým útokům všech nepřátel proletářského hnutí.
V
Když se šestnáctka vypořádala s Internacionálou, jaká je, říká nám, jaká by měla být.
Především by generální rada měla být formálně pouhým korespondenčním a statistickým byrem. S tím, že by ztratila své organizační funkce, omezila by se její korespondence nutně na pouhou reprodukci informací uveřejněných již v novinách Sdružení. Korespondenční byro by tedy bylo zbytečné. Pokud jde o statistiku, je to práce, která se nedá uskutečnit bez rozsáhlé organizace a hlavně, jak výslovně říkají původní stanovy, bez spo-lečného vedení. A protože toto všechno silně zavání "autoritářstvím", bylo by tedy snad byro, ale určitě ne statistika. Generální rada zkrátka zmizí. Táž logika postihuje federální rady, místní výbory a ostatní "autoritářská" centra. Zůstávají jen autonomní sekce.
Jaké bude potom poslání těchto "autonomních sekcí", svobodně federovaných a šťastně se zbavivších veškeré autority, "i když tato autorita byla zvolena a ustavena dělníky"?
Zde je nutno doplnit oběžník zprávou, kterou sjezdu šestnáctky předložil jurský federální výbor.
"Aby se dělnická třída stala skutečnou představitelkou nových zájmů lidstva", je třeba, aby se její organizace "řídily ideou, která musí zvítězit. Vyvodit tuto ideu z potřeb naší epochy, z nejvnitřnějšího snažení lidstva důsledným studiem jevů sociálního života a pak jí dát proniknout do nitra našich dělnických organizací, to musí být naším cílem" atd. Konečně je třeba vytvořit "mezi naším dělnickým obyvatelstvem skutečnou socialistickou revoluční školu".
Tak se autonomní dělnické sekce najednou proměňují ve {72} školy, v nichž budou učitelovat páni z Aliance. "Důsledným studiem", po němž se nenajde nejmenší stopa, vyvodí ideu. Pak "jí dají proniknout do nitra našich dělnických organizací". Pro ně je dělnická třída surová hmota, chaos, kterému je třeba vnuknutí jejich Svatého Ducha, aby nabyl tvaru.
To všechno je jen parafráze starého programu Aliance[67] začínajícího slovy:
"Socialistická menšina Ligy míru a svobody, jež se oddělila od této Ligy," zamýšlí založit "novou Alianci socialistické demokracie..., jež by si uložila jako zvláštní poslání studium politických a filosofických otázek..."
A tu je idea, která se z toho "vyvozuje"!
"Takový čin... poskytne upřímným socialistickým demokratům v Evropě i Americe prostředek k dorozumění a utvrzení jejich idejí."[m]
Podle svého vlastního doznání se tedy menšina jedné buržoazní společnosti vetřela nějakou dobu před basilejským kongresem do Internacionály jen proto, aby jí využila jako prostředku, s jehož pomocí by příslušníci této skupiny mohli vystupovat před dělnickými masami jako hierarchové tajné vědy, vědy čtyř vět, jejímž vrcholem je "ekonomická a sociální rovnost tříd".
Kromě tohoto "teoretického poslání" má nová organizace, navrhovaná Internacionále, také svou praktickou stránku.
"Budoucí společnost," říká se v oběžníku šestnáctky, "má být pouze zobecněním organizace, kterou Internacionála zavede u sebe. Musíme tedy pečovat o to, aby se tato organizace co nejvíc přiblížila našemu ideálu."
"Jak by však mohla rovnoprávná a svobodná společnost vzejít z autoritářské organizace? To je nemožné. Internacionála, zárodek budoucí lidské společnosti, musí být od nynějška věrným obrazem našich zásad svobody a federace."[55]
Jinými slovy, tak jako středověké kláštery byly obrazem života na nebesích, má být Internacionála obrazem nového Jeruzaléma, jehož "zárodek" nosí Aliance ve svém lůně. Pařížští federovaní {73} by nebyli bývali poraženi, kdyby byli pochopili, že Komuna je "zárodek budoucí lidské společnosti", a kdyby byli odvrhli všechnu kázeň a všechny zbraně, věci, které musí zmizet, jakmile už nebude válek!
Aby však bylo úplně jasné, že tento hezký plán dezorganizace a odzbrojení Internacionály v okamžiku, kdy Internacionála bojuje o svou existenci, nevymyslela přes své "důsledné studium" šestnáctka, uveřejnil Bakunin právě jeho originál ve svém pamětním spise o organizaci Internacionály (viz "Almanach du Peuple pour 1872", Ženeva).[68]
VI
Nyní si přečtěte zprávu, kterou sjezdu šestnácti předložil jurský výbor.
"Její přečtení," praví se v jejich oficiálním listě "Révolution Sociále" (ze 16. listopadu), "poskytne přesnou představu o tom, co se dá očekávat od oddanosti a praktické inteligence přívrženců Jurské federace."
Zpráva začíná tím, že "těmto hrozným událostem", francouzsko-německé válce a občanské válce ve Francii, připisuje "částečně demoralizující vliv... na situaci sekcí Internacionály".
Musela-li francouzsko-německá válka opravdu vést k dezorganizaci sekcí, protože do obou armád byl odveden velký počet dělníků, pak je stejně pravda také to, že pád císařství a Bismarckovo otevřené vyhlášení dobyvačné války vyvolaly v Německu a v Anglii vášnivý boj mezi buržoazií, která se postavila na stranu Prusů, a proletariátem, který jako nikdy předtím prokázal své internacionální cítění. Už jen proto musela Internacionála v obou těchto zemích získávat půdu. V Americe vyvolaly tytéž události rozkol mezi početnou německou proletářskou emigrací; její intemacionalistická část se zřetelně oddělila od její šovinistické části.
Na druhé straně podnítilo vyhlášení Pařížské komuny nebývalý rozmach vnějšího růstu Internacionály a statečné obhajoby jejích zásad sekcemi všech národností, ovšem s výjimkou jurských, jejichž zpráva pokračuje: od "začátku gigantického boje... se vnucuje úvaha... jedni odcházejí, aby skryli svou slabost... Pro mnohé je tato situace" (v jejich řadách) "znamením rozkladu", ale "je to {74} naopak... situace, která umožňuje úplně přetvořit Internacionálu" podle jejich obrazu. Po důkladnějším prozkoumání tak příznivé situace toto skromné přání pochopíme.
Ponecháme-li stranou rozpuštěnou Alianci, která byla později nahrazena Malonovou sekcí, měl výbor podat zprávu o situaci ve dvaceti sekcích. Z nich sedm mu prostě ukázalo záda; ve zprávě se o tom říká:
"Sekce hodinářských pouzdrařů a sekce rytců a gilošérů v Bienne neodpověděly ani najedno sdělení, které jsme jim poslali."
"Odborové sekce v Neuchátelu, ať truhláři, hodinářští pouzdraři, nebo rytci a gilošéři, na sdělení federálního výboru vůbec neodpověděly."
"Nedostali jsme žádnou zprávu od sekce ve Val de Ruz."
"Sekce rytců a gilošérů v Locle neodpověděla vůbec na sdělení federálního výboru".
Tomu se říká svobodný styk autonomních sekcí s jejich federálním výborem.
Jiná sekce, sekce
"rytců a gilošérů okresu Courtelary se po třech letech houževnaté vytrvalosti ...v této chvíli... ustavuje jako spolek odporu"
mimo Internacionálu, což jí nijak nebrání, aby se dala zastupovat dvěma delegáty na sjezdu šestnácti.
Dále následují čtyři odumřelé sekce:
"Ústřední sekce v Bienne se v této chvíli rozpadla; jeden z jejích oddaných členů nám však nedávno napsal, že všechny naděje na vzkříšení Internacionály v Bienne nejsou ještě ztraceny."
"Sekce v Saint-Blaise se rozpadla."
"Sekce v Catébat byla po skvělé existenci nucena ustoupit před intrikami, které zosnovali páni"(!) "tohoto místa, aby dosáhli rozpuštění této chrabré" (!) "sekce".
"A konečně sekce v Corgémont rovněž padla za obeť panským intrikám."
Pak následuje ústřední sekce okresu Courtelary, která
"učinila moudré opatření: dočasně zastavila svou činnost,"
což jí nebrání vyslat dva delegáty na sjezd šestnácti.
Nyní následují čtyři sekce s existencí víc než problematickou.
"Sekce v Grange nyní omezena na malé jádro socialistických dělníků... Jejich místní činnost je ochromena jejich zmenšeným počtem."
"Ústřední sekce v Neuchátelu značně utrpěla událostmi, a nebýt oddanosti a aktivity některých jejích členů, byla by se určitě rozpadla."
"Ústřední sekce v Locle, jež se po několik měsíců potácela mezi životem a smrtí, se nakonec rozpustila. Zcela nedávno se ustavila znovu",
{75} zřejmě jen proto, aby vyslala dva delegáty na sjezd Šestnácti.
"Sekce socialistické propagandy v La Chaux-de-Fonds je v kritické situaci... Její postavení se zdaleka nezlepšuje, spíše se zhoršuje."
Pak následují dvě sekce, studijní kroužky v Saint-Imier a Sonvilier, které se uvádějí jen mimochodem a o jejichž situaci se neříká ani slovo.
Zbývá vzorová sekce, která, soudě podle toho, že se nazývá ústřední, je sama pouze pozůstatkem jiných, zmizelých sekcí.
"Ústřední sekce v Moutier utrpěla jistě ze všech nejméně... Její výbor byl neustále ve styku s federálním výborem... sekce nebyly ještě založeny..."
To se vysvětluje takto:
"Sekce v Moutier pracuje za obzvlášť příznivých podmínek, protože dělnické obyvatelstvo... tam má vynikající sklon k lidovému mravu; rádi bychom viděli, aby dělnická třída v tomto kraji byla ještě méně závislá na politických živlech."
Jak vidět, tato zpráva opravdu
"poskytuje přesnou představu o tom, co se dá očekávat od oddanosti a praktické inteligence přívrženců Jurské federace".
Pro úplnost mohli dodat, že dělníci v La Chaux-de-Fonds, původním sídle jejich výboru, vždycky odmítali navázat s nimi jakýkoli styk. Ještě zcela nedávno, na valném shromáždění z 18. ledna 1872, odpověděli na oběžník šestnácti jednomyslným potvrzením rezolucí londýnské konference a rovněž této rezoluce románského sjezdu z května 1871:
"vyloučit navždy z Internacionály Bakunina, Guillauma a jejich stoupence".
Je snad třeba dodávat ještě byť jen jediné slovo ke smyslu tohoto údajného sjezdu v Sonvilier, který podle svých vlastních slov způsobil, že "propukla válka, otevřená válka v lůně Internacionály"?
Jistě, tito lidé, kteří nadělají tím víc hluku, čím jsou nicotnější, měli bezesporu úspěch. Veškerý liberální a policejní tisk se nepokrytě postavil na jejich stranu; jejich osobní pomluvy proti generální radě a jejich ubohé útoky proti Internacionále podporovali domnělí reformátoři ve všech zemích - v Anglii buržoazní republikáni, jejichž intriky generální rada překazila; v Itálii dogmatičtí volnomyšlenkáři, kteří pod praporem Stefanoniho právě založili "Všeobecnou společnost racionalistů" s obligátním sídlem v Římě, {76} "autoritářskou" a "hierarchickou" organizaci i s kláštery pro ateistické mnichy a jeptišky, v jejíchž stanovách se přikazuje, aby ve sjezdovém sále byla umístěna mramorová busta každého buržoy, který daroval deset tisíc franků;[69] konečně v Německu bismarckovští socialisté, kteří, nemluvě už o jejich policejním listě "Neuer Social-Demokrat"[70], hrají v prusko-německém císařství úlohu bílých blůz.[71]
Konkláve v Sonvilier žádá v patetické výzvě všechny sekce Internacionály, aby trvaly na tom, že je naprosto nezbytné svolat neprodleně kongres, "aby se učinila přítrž", jak říkají občané Malon a Lefrançais, "ustavičnému překračování pravomoci londýnské rady" - ve skutečnosti proto, aby Internacionála byla nahrazena Aliancí. Tato výzva se setkala s tak povzbudivou odezvou, že byli nuceni ihned zfalšovat usnesení posledního belgického sjezdu. Ve svém oficiálním orgánu ("Révolution Sociále" ze 4. ledna 1872) říkají:
"Konečně, a to je ještě důležitější, belgické sekce se sešly 24. a 25. prosince na sjezdu v Bruselu a jednomyslně odhlasovaly usnesení totožné s usnesením sjezdu v Sonvilier, že je naléhavě nutné svolat všeobecný kongres."
Je třeba konstatovat, že belgický sjezd odhlasoval pravý opak. Pověřil příští belgický sjezd, který se bude konat až v červnu, vypracováním návrhu nových všeobecných stanov, aby mohl být předložen příštímu kongresu Internacionály.[72]
Se souhlasem obrovské většiny Internacionály svolá generální rada výroční kongres až v září 1872.
VII
Několik týdnů po konferenci přijeli do Londýna pánové Albert Richard a Gaspard Blanc, nejvlivnější a nejzanícenější členové Aliance, s pověřením získat mezi francouzskými uprchlíky spojence ochotné pracovat pro restauraci císařství, což je podle nich jediný prostředek, jak se zbavit Thierse a nezůstat s prázdnou kapsou. Generální rada upozornila všechny, jichž se to týkalo, mezi jiným bruselskou federální radu, na jejich bonapartistické rejdy.
V lednu 1872 odhodili masku a vydali brožuru: "Císařství {77} a nová Francie. Výzva lidu a mládeže k francouzskému svědomí"; od Alberta Richarda a Gasparda Blanca, Brusel 1872.
S obvyklou skromností šarlatánů Aliance se takto vychvalují:
"My, kdo jsme vytvořili velkou armádu francouzského proletariátu..., my, nejvlivnější vůdcové Internacionály ve Francii[n]..., my jsme naštěstí nebyli postříleni a jsme zde, abychom před nimi (ctižádostivými parlamentními řečníky, vypasenými republikány, domnělými demokraty všeho ražení) vztyčili prapor, pod jehož záštitou bojujeme, a aby užaslá Evropa uslyšela přes pomluvy, přes hrozby, přes útoky všeho druhu, které nás čekají, náš výkřik, který tryská z hloubi našeho svědomí a který se záhy rozezní v srdcích všech Francouzů: AŤ ŽIJE CÍSAŘ!
Potupený a poplivaný Napoleon III. musí být skvěle rehabilitován", a pánové Albert Richard a Gaspard Blanc, vyplácení z tajných fondů III. invaze, dostali zvláštní pověření jej rehabilitovat.
Přiznávají ostatně, že
"stoupence císařství z nás udělal přirozený vývoj našich idejí".
To je doznání, jež musí lahodit jejich souvěrcům z Aliance. Tak jako za blahých dnů "Solidarité", omílají A. Richard a G. Blanc své staré fráze o "zdržování se politiky", které se, jak ukazuje jejich "přirozený vývoj", může uskutečnit jen za absolutního despotismu, kdy se dělníci zdržují jakéhokoli zasahování do politiky, jako se vězeň zdržuje jakékoli procházky na slunci.
"Doba revolucionářů," říkají, "už minula... komunismus byl vypovězen do Německa a do Anglie, hlavně však do Německa. Tam byl ostatně už po dlouhou dobu vážně rozvíjen, a pak se rozšířil v celé Internacionále; tento znepokojivý {78} růst německého vlivu ve Sdružení nemálo přispěl k tomu, že zadržel jeho vývoj, či spíše že mu dal nový směr v sekcích střední a jižní Francie, které nikdy nepřijaly žádné heslo od nějakého Němce."
Neslyšíme tu snad šatného velikého hierofanta[o] , který si od založení Aliance přisvojil jako Rus zvláštní poslání zastupovat latinská plemena? Nebo "opravdové misionáře" z "Révolution Sociále" (z 2. listopadu 1871), pranýřující
"opačný pochod, který se snaží Internacionále vnutit německé a bismarckovské mozky"?
Naštěstí však opravdová tradice nezanikla a pánové Albert Richard a Gaspard Blanc nebyli postříleni! Proto také jejich osobní "snaha" spočívá v tom, že "dávají nový směr" Internacionále ve střední a jižní Francii, pokoušejíce se založit bonapartistické sekce, které jsou už tím vysoce "autonomní".
Pokud jde o ustavení proletariátu v politickou stranu, vytyčené londýnskou konferencí, "pak my" - Richard a Blanc -
"po restauraci císařství rychle skoncujeme nejen se socialistickými teoriemi, ale také s počínajícím jejich uskutečňováním projevujícím se v revoluční organizaci mas".
Využívajíce zkrátka velkého "principu autonomie sekcí", v níž "spočívá skutečná síla Internacionály... zvláště v zemích latinského plemene" ("Révolution Sociále" ze 4. ledna), spekulují tito pánové na anarchii v Internacionále.
Anarchie, to je velký válečný oř jejich mistra Bakunina, který ze socialistických systémů převzal jen viněty. Všichni socialisté rozumějí anarchií toto: jakmile je dosaženo cíle proletářského hnutí, odstranění tříd, pak státní moc, která slouží k udržování velké vyrábějící většiny pod jařmem nepočetné vykořisťující menšiny, mizí a vládní funkce se mění v pouhé administrativní funkce. Aliance na to jde z opačného konce. Prohlašuje anarchii v řadách proletariátu za nejspolehlivější prostředek, jak zlomit mocné společenské a politické síly soustředěné v rukách vykořisťovatelů. Pod touto záminkou požaduje na Internacionále, aby ve chvíli, kdy se ji starý svět snaží rozdrtit, nahradila svou organizaci anarchií. {79} Mezinárodní policie také nežádá víc, aby zvěčnila Thiersovu republiku tím, že ji přikryje císařským pláštěm.[p]
Generální rada: R. Applegarth, Antoine Arnaud, M. J. Boon, F. Bradnick, G. H. Buttery, F. Cournet, Delahaye, Eugène Dupont, W. Hales, Hurliman, Jules Johannard, Harriet Lawová, F. Lessner, Lochner, Marguerite, Constant Martin, Z. Maurice, Henry Mayo, George Milner, Charles Murray, Pfänder, Vitale Regis, J. Rozwadowski, John Roach, Rühl, G. Ranvier, Sadler, Cowell Stepney, Alf. Taylor, W. Townshend, Éd. Vaillant, John Weston, F. J. Tarrow
Dopisující tajemníci: Karel Marx, Německo a Rusko; Leo Frankel, Rakousko a Uhry; A. Herman, Belgie; Th. Mottershead, Dánsko; J. G. Eccarius, Spojené státy; Le Moussu, francouzské sekce ve Spojených státech; Aug. Serraillier, Francie; Charles Rochat, Holandsko; J. P. MacDonnel, Irsko; B. Engels, Itálie a Španělsko; Walery Wróblewski, Polsko; H. Jung, Švýcarsko
Charles Longuet, předseda zasedání
Hermann Jung, pokladník
John Hales, generální tajemník33, Rathbone Place, W.
Londýn 5. března 1872
Napsali K. Marx a B. Engels
v polovině ledna až 5. března 1872
Vyšlo jako brožura
v Ženevé 1872Podle textu brožury
Přeloženo z francouzštiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a - tj. Mezinárodní aliancí socialistické demokracie. (Pozn. red.)
b Brzy bude publikován výňatek z procesů s něčajevovci.[23] čtenář v něm najde ukázku hloupých a zároveň podlých maxim, za něž Bakuninovi přátelé svalovali odpovědnost na Internacionálu. (Poznámka autorů.)
c - Sdružení křesťanských mladých mužů (YMCA). (Pozn. red.)
d Zdalipak vědí přátelé B. Malona, kteří mu dělají stereotypní reklamu, nazývají jej už tři měsíce zakladatelem Internacionály a jeho knihu[39] prohlašují za jedinou objektivní práci o Komunč, jaké stanovisko zaujal tento místostarosta v Ba- tignolles v předvečer únorových voleb? Tehdy se B. Malon, který ještě nepředvídal Komunu a myslel jen na své zvolení do Národního shromáždění, uchýlil k intrikám, aby se dostal do seznamu čtyř výborů jako člen Internacionály. Za tím účelem drze popřel existenci pařížské federální rady a předložil výborům seznam sekce, kterou sám založil v Batignolles, a vydával jej za seznam pocházející od celého Sdružení. - Později, 19. března, očernil ve veřejném dokumentu vůdce velké revoluce, která vypukla předešlého dne. - Dnes tento zuřivý anarchista tiskne nebo dává tisknout to, co už před rokem říkal čtyřem výborům: "Internacionála jsem já!" B. Malonovi se podařilo parodovat zároveň Ludvíka XIV. a výrobce čokolády Perrona. Nebo snad neprohlásil Perron, že jediní jeho čokoláda... se dá jíst? (Poznámka autorů.)
e Uvádíme složení rady podle jednotlivých národností: 20 Angličanů, 15 Francouzů, 7 Němců (z nich 5 zakladatelů Internacionály), 2 Švýcaři, 2 Maďaři, 1 Polák, 1 Belgičan, 1 Ir, 1 Dán a 1 Ital. (Poznámka autorů.)
f Krátce nato byl tento Chautard, kterého chtěli vnutit generální radě, vyloučen ze své sekce jako Thiersův policejní agent. Usvědčili jej tíž lidé, kteří se domnívali, že je ze všech nejvíce hoden, aby je zastupoval v generální radě. (Poznámka autorů.)
g Jde o Marxe. (Pozn. red.)
h Rezoluce konference o politické činnosti dělnické třídy zní :15
"Vzhledem k tomu,
že v preambuli původních stanov se praví: 'Ekonomické osvobození dělnické třídy je velikým cílem, jemuž je třeba podřídit také politické hnutí jako prostředek';
že Inaugurální adresa Mezinárodního dělnického sdružení (1864) konstatuje: ,Páni půdy a páni kapitálu budou svých politických výsad vždy používat k obraně a zvěčnění svých ekonomických monopolů. Nejenže ani zdaleka nebudou podporovat osvobození práce, naopak, budou mu dále stavět do cesty všechny možné překážky... Proto je nyní velkým úkolem dělnické třídy dobýt politickou moc';
že lausannský kongres (1867) přijal tuto rezoluci: .Sociální osvobození dělníků je neoddělitelné od jejich politického osvobození";
že v prohlášení generální rady o domnělém spiknutí francouzských členů Internacionály v předvečer plebiscitu (1870) se říká: ,Podle znění našich stanov je samozřejmě předním úkolem všech našich sekcí v Anglii, na kontinentě i v Americe působit nejen jako centra bojové organizace dělnické třídy, ale také podporovat ve svých zemích každé politické hnutí směřující k dosažení našeho konečného cíle - ekonomického osvobození dělnické třídy";
že zkomolené překlady původních stanov daly vzniknout chybným výkladům, které škodily vývoji a činnosti Mezinárodního dělnického sdružení;
že Internacionála stojí tváří v tvář bezuzdné reakci, která krutě potlačuje každou snahu o osvobození dělníků a pokouší se brutální silou udržet třídní rozdíly a z nich vyplývající politické panství majetných tříd;
a vzhledem k tomu,
že proti této sdružené moci majetných tříd může dělnická třída působit jako třída jen tehdy, jestliže se konstituuje ve zvláštní politickou stranu, která stoji proti všem starým stranám vytvořeným majetnými třídami;
že toto konstituování dělnické třídy v politickou stranu je nezbytné, aby bylo zajištěno vítězství sociální revoluce a jejího konečného cíle - odstraněni tříd;
že spojení sil, jehož už dělnická třída dosáhla svými ekonomickými boji, má být zároveň pákou v jejím boji proti politické moci jejích vykořisťovatelů -
konference připomíná členům Internacionály,
že v boji dělnické třídy jsou její ekonomické hnutí a její politická činnost nerozlučně spojeny". (Poznámka autorů.)i Policejní elaboráty o Internacionále, které byly uveřejněny v poslední době, cirkulář Jules Favra cizím mocnostem a zprávu poslance statkářské sněmovny Sacaze o Dufaurově návrhu nevyjímaje, se jen hemží citáty z pompézních manifestů Aliance.[60] Frazeologie těchto sektářů, jejichž veškerý radikalismus spočívá jen ve slovech, prokazuje znamenitou službu přáním reakce. (Poznámka autorů.)
j - v Rakousku.(Pozn. red.)
k - Carlo Terzaghi. (Pozn. red.)
l Takové byly tehdy zdánlivé názory spolku Osvobození proletáře zastupovaného jeho dopisujícím tajemníkem, Bakuninovým přítelem. Ve skutečnosti byly tendence této sekce úplně jiné. Když spolek vyloučil tohoto dvojnásob věrolomného zástupce pro zpronevěru peněz a rovněž pro jeho přátelské styky s šéfem turínské policie, všechno vysvětlil a po tomto vysvětlení zmizela veškerá nedorozumění mezi ním a generální radou. (Poznámka autorů.)
m Pánové z Aliance, kteří nepřestávají vyčítat generální radě, že svolala neveřejnou konferenci ve chvíli, kdy by svolání veřejného kongresu bylo vrcholem zrady nebo hlouposti, tito bezvýhradní stoupenci skandálu a veřejnosti zorganizovali bez ohledu na naše stanovy uvnitř Internacionály skutečnou tajnou společnost namířenou proti samé Internacionále, s cílem podřídit její sekce bez jejich vědomí veleknězi Bakuninovi.
Generální rada hodlá na příštím kongresu požádat, aby byla vyšetřena činnost této tajné organizace a jejích iniciátorů v některých zemích, například ve Španělsku. (Poznámka autorů).
n Pod titulkem "Na pranýř" se v "Égalité" (ženevské) z 15. února 1872 říká:
"Ještě nenastala doba k vylíčení historie porážky hnutí za Komunu v jižní Francii; ale už dnes můžeme my, kdo jsme většinou byli svědky žalostné porážky lyonského povstání z 30. dubna, prohlásit, že jednou z příčin, proč toto povstání ztroskotalo, byla zbabělost, zrada a zlodějství G. Blanca, který se všude vetřel a plnil příkazy A. Richarda, držícího se v pozadí.
Promyšlenými manévry se těmto ničemům podařilo zkompromitovat mnohé z těch, kteří se zúčastnili příprav povstaleckých výborů.
Nadto se těmto zrádcům podařilo v takové míře zdiskreditovat Internacionálu v Lyonu, že ve chvíli, kdy vzplála pařížská revoluce, vzbuzovala Internacionála u lyonských dělníků krajní nedůvěru. Proto chyběla jakákoli organizace; proto také porážka povstání, porážka, která musela nevyhnutelně přivodit pád Komuny, odkázané jen na své osamocené síly! Teprve po této krvavé lekci dokázala naše propaganda semknout lyonské dělníky pod praporem Internacionály.
Albert Richard byl miláčkem, prorokem Bakunina a společníků." (Poznámka autorů.)
o - Michaila Bakunina. (Pozn. red.)
p Ve zprávě o Dufaurově zákonu napadá poslanec statkářské sněmovny Sacaze především "organizaci" Internacionály. Tato organizace je mu solí v očích. Když konstatoval "vzestupný pohyb tohoto strašlivého Sdružení", pokračuje: "Toto Sdružení zavrhuje... temné praktiky sekt, které je předcházely. Jeho organizace vznikla a měnila se za bílého dne. Díky síle této organizace... rozšířilo postupně sféru své činnosti a vlivu. Proniká na všechna území." Pak popisuje "stručně organizaci" a uzavírá: "Takový je, ve své moudré jednotě... plán této rozsáhlé organizace. Její sílaje v samé této koncepci. Je také v masách jejích stoupenců spjatých současnou činností a konečně v onom nepřemožitelném popudu, který je uvádí do pohybu."[73] (Poznámka autorů.)
1 Důvěrný oběžník generální rady Mezinárodního dělnického sdružení "Domnělé rozkoly v Internacionále" napsali Marx a Engels od poloviny ledna do začátku března 1872. 5. března vyložil Marx základní teze oběžníku na zasedání generální rady a poukázal na význam tohoto dokumentu, který načrtává obraz historického vývoje zásad a politiky Internacionály. Oběžník "Domnělé rozkoly v Internacionále", v němž je vylíčena rozvratná činnost Aliance socialistické demokracie, vedené Bakuninem, uvnitř Internacionály, uzavírá jednu etapu Marxova a Engelsova boje proti anarchismu. Nepřátelská činnost bakuninovců zesílila zejména po londýnské konferenci (v září 1871). Usnesení konference o nezbytnosti samostatné politické strany proletariátu a o nutnosti boje proti sektářství zasadila anarchismu těžkou ránu. Anarchisté rozpoutali proti Internacionále, především pak proti generální radě a Marxovi, zběsilou kampaň. Na svém sjezdu v listopadu 1871 v Sonvilier vydali anarchisté oběžník (viz Engelsův článek "Sjezd v Sonvilier a Internacionála", Marx-Engels, Spisy 17), který se stal pro různé protimarxistické živly uvnitř Internacionály i mimo ni signálem k útokům na generální radu. Veřejná a zejména pak tajná činnost anarchistů ohrožovala největší vymoženost mezinárodního proletariátu - Internacionálu. V "Domnělých rozkolech v Internacionále" odhalili Marx a Engels před proletariátem všech zemí skutečné cíle anarchistů, jejich spojení s živly, které jsou dělnické třídě cizí, a odsoudili Bakuninovu Alianci jako sektu nepřátelskou dělnickému hnutí.
Oběžník "Domnělé rozkoly v Internacionále" vyšel poprvé jako brožura francouzský koncem května 1872 s podpisy všech členů generální rady a byl rozeslán všem federacím Sdružení.
2 Viz zde (Marx-Engels, Spisy 17).
3 Na pomluvy, jimiž buržoazní tisk zahrnul Internacionálu, když vyšla adresa "Občanská válka ve Francii", odpověděli Marx a Engels jménem generální rady v dopisech, které poslali do různých anglických novin, do "The Times", "The Standard", "The Daily News" a jiných; obhajovali v nich Pařížskou komunu a objasňovali stanovisko Internacionály (viz Marx-Engels, Spisy 17, {407-416} a {419}).
4 Od června 1871, kdy do Londýna přibyli komunardi, kteří utekli do Anglie před pronásledováním versailleské vlády, zabývala se generální rada organizováním a rozdělováním materiální podpory emigrantům Komuny a obstarávala pro ně práci. Organizátorem této akce byl Marx. V červenci ustavila generální rada zvláštní výbor pro pomoc uprchlíkům Komuny, jehož členy byli Marx, Engels, Jung a jiní členové rady. 5. září 1871 vystoupili Marx a Engels z výboru, poněvadž byli zaneprázdněni přípravou londýnské konference z roku 1871, a byli nahrazeni jinými členy generální rady. Přestože existoval tento zvláštní výbor, věnovala generální rada v letech 1871-1872 organizování pomoci komunardům i nadále velkou pozornost.
5 Od konce padesátých let bojovali angličtí dělníci za devítihodinový pracovní den. V květnu 1871 vypukla velká stávka stavebních a strojírenských dělníků v Newcastlu, kterou řídila Liga boje za devítihodinový pracovní den, založená krátce předtím. Boj v Newcastlu byl neobyčejně ostrý, neboť Liga tu poprvé podchytila i ty dělníky, kteří nebyli organizováni v tradeunionech. Předseda Ligy John Burnett se obrátil na generální radu Internacionály se žádostí, aby zabránila započavšímu dovozu stávkokazů do Anglie. Generální rada vyslala na kontinent dva své členy, Eccaria a Cohna, aby tamějším dělníkům vysvětlili, jaký význam má stávka v Newcastlu. Díky energické podpoře generální rady byl dovoz stávkokazů zmařen. V říjnu 1871 newcastleští dělníci zvítězili a vybojovali si čtyřiapadesátihodinový pracovní týden.
6 25. července 1871 přijala generální rada Engelsův návrh, aby v září 1871 byla svolána do Londýna neveřejná konference Internacionály. Od té doby vynakládali Marx a Engels mnoho práce na organizační a teoretickou přípravu konference: sestavili pracovní program a návrhy rezolucí, které byly projednány na zasedáních generální rady a poté předloženy londýnské konferenci. Londýnská konference znamenala důležitou etapu v Marxově a Engelsově boji za proletářskou stranu; konala se ve dnech 17.-23. září 1871 (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {451-474}).
7 Usnesení generální rady Internacionály, aby kongres místo do Paříže byl svolán do Mohuče, bylo přijato 17. května 1870. 12. července 1870 byl na Marxův návrh schválen také program mohučského kongresu (viz Marx- Engels, Spisy 16).
8 Na zasedání generální rady z 28. června 1870 navrhl Marx, aby sekce projednaly, zda by se nemělo přeložit sídlo generální rady; zdůvodňoval to tím, že by se nemělo vytvářet privilegované postavení pro dělníky té či oné země. Marxův návrh byl projednán na několika zasedáních rady a byl přijat; 14. července 1870 napsal pak Marx "Důvěrné sdělení všem sekcím" (viz Marx-Engels, Spisy 16). Sekce se vyslovily proti změně sídla generální rady, neboť považovaly Londýn za nejvhodnější místo pro činnost vedoucího orgánu Mezinárodního dělnického sdružení.
9 Ve dnech 25.-29. září 1865 se místo předpokládaného kongresu Mezinárodního dělnického sdružení v Bruselu konala předběžná konference v Londýně; usnesení, aby kongres byl odročen a místo něho svolána konference, přijala generální rada na naléhání Marxe, který se domníval, že místní organizace Internacionály nejsou ani ideologicky, ani organizačně ještě dost pevné.
10 Depeši francouzského ministra zahraničí Jules Favra z 26. května 1871 byli diplomatičtí zástupci Francie v zahraničí pověřeni, aby žádali u evropských vlád zatčení a vydání běženců Komuny jako sprostých zločinců.
Dufaure předložil návrh zákona vypracovaný zvláštní komisí francouzského Národního shromáždění, podle něhož se členství v Internacionále trestalo vězením. Zákon byl přijat 14. března 1872.
11 V létě 1871 podnikli Bismarck a rakousko-uherský kancléř Beust kroky ke společnému postupu proti dělnickému hnutí. 7. června 1871 poslal Bismarck německému vyslanci ve Vídni von Schweinitzovi depeši, v níž mu doporučoval, aby se dohodl s rakouskou vládou o společných akcích proti dělnickým organizacím; 17. června 1871 poslal Bismarck Beustovi memorandum, v němž ho informoval o tom, jaká opatření byla přijata v Německu a ve Francii proti činnosti Internacionály. V srpnu 1871 na schůzce německého a rakouského císaře v Bad Gasteinu a v září 1871 v Salcburku byl společný postup proti Internacionále předmětem zvláštního jednání.
Ke křižáckému tažení proti Internacionále se připojila také italská vláda, což mělo za následek rozbití neapolské sekce v srpnu 1871 a pronásledování členů Sdružení, zejména Theodora Cuna (viz tento svazek, O pronásledování člena Internacionály Theodora Cuna).
Na jaře a v létě 1871 přistoupila španělská vláda k represáliím proti dělnickým organizacím a sekcím Internacionály; členové španělské federální rady Mora, Morago a Lorenzo byli proto nuceni emigrovat do Lisabonu.
12 V Rakousko-Uhersku byli zatčeni a v červenci 1870 odsouzeni pro velezradu sociálně demokratičtí předáci Oberwinder, Andreas Scheu, Most a Papst; perzekvovány byly i některé dělnické spolky. V Německu byli 9. září 1870 zatčeni členové brunšvického výboru německé Sociálně demokratické dělnické strany Brackc, Bonhorst, Spier, Kühn a další; byli souzeni za to, že vydali 5. září 1870 provolání "Všem německým dělníkům", namířené proti militaristickým plánům pruské vlády. 17. prosince byli zatčeni Liebknecht a Bebel, protože vystoupili proti dobyvačné válce; byli obžalováni z "přípravy velezrady" a v březnu 1872 byli odsouzeni ke dvěma letům pevnostního vězení.
13 Ústřední výbor Severoamerické federace Mezinárodního dělnického sdružení se 12. srpna 1871 usnesl, že nevyšle žádného delegáta na londýnskou konferenci a místo toho poskytne finanční pomoc emigrantům Komuny. Zvláštní komise byla pověřena sestavením zprávy pro londýnskou konferenci; 20. srpna bylo memorandum ústředního výboru jednomyslně schváleno a poté odesláno generální radě. V memorandu je rozebrána hospodářská i politická situace dělnické třídy v USA, jakož i obtíže, s nimiž se při své práci setkává ústřední výbor. S tímto dokumentem seznámil Marx stručně konferenci na zasedání 22. září 1871.
14 Z Marxova popudu uložila londýnská konference generální radě, aby vytvořila federální radu pro Anglii. Od založení Internacionály až do podzimu 1871 plnila funkce této rady sama generální rada. V říjnu 1871 byla ze zástupců anglických sekcí a tradeunionů připojených k Internacionále ustavena britská federální rada. Hned od začátku působila v jejím vedení skupina reformistů, vedená tajemníkem generální rady Halesem, která bojovala proti generální radě; snažila se postavit v Anglii proti generální radě britskou federální radu a útočila rovněž proti politice proletářského internacionalismu v irské otázce, kterou zastávala generální rada (viz poznámku [98]. Hales a jeho stoupenci se v tomto boji spolčili s anarchisty ve Švýcarsku, s buržoazně reformistickými živly v USA atd. Po haagském kongresu (v září 1872) odmítla reformistická část britské federální rady uznat kongresová usnesení a spolu s bakuninovci rozpoutala pomlouvačnou kampaň proti generální radě a Marxovi. Proti nim se postavila druhá část britské rady (Vickery, Riley, Milner, Lessner aj.) a aktivně podporovala Marxe a Engelse. Počátkem prosince 1872 se britská federální rada rozštěpila; část rady, která zůstala věrna usnesením haagského kongresu, se ustavila jako britská federální rada a navázala přímý kontakt s generální radou, jejíž sídlo bylo přeloženo do New Yorku. Marx a Engels aktivně pomáhali britské radě organizovat její práci. Pokusy reformistů získat britskou federaci na svou stranu skončily nezdarem.
Britská federální rada existovala fakticky do konce roku 1874. Konec jejího působení souvisí jednak s ukončením činnosti celé Internacionály, jednak s dočasným vítězstvím oportunismu v anglickém dělnickém hnutí.
15 Jde o rezoluci č. IX. londýnské konference z roku 1871 "Politická činnost dělnické třídy", v níž byla formulována teze, že konstituování dělnické třídy v politickou stranu je nezbytnou podmínkou pro zajištění vítězství sociální revoluce a jejího konečného cíle - odstranění tříd (zde, Marx-Engels, Spisy 17, str. {464-466}).
16 "The Times" ["Doba"] - největší anglický konzervativní deník; byl založen 1. ledna 1785 v Londýně jako "Daily Universal Register"; 1. ledna 1788 byl název změněn na "The Times".
17 Jde o rezoluci č. II. londýnské konference z roku 1871 "Pojmenování národních rad atd.", která znemožňovala různým sektářským skupinám vstup do Internacionály (zde, Marx-Engels, Spisy 17, str. {461-462}).
18 Jde o Bakuninovu proklamaci "Ruským, polským a všem slovanským přátelům", jež byla uveřejněna v příloze ke "Kolokolu", čís. 122-123 z 15. února 1862.
"Kolokol" ["Zvon"] - ruské revolučně demokratické noviny, které vydávali Alexandr Ivanovič Gercen a Nikolaj Platonovič Ogarjov v letech 1857-1867 ruský a v letech 1868 - 1869 francouzský s ruskými přílohami; od roku 1865 vycházely v Londýně, potom v Ženevě.
19 Liga míru a svobody - buržoazně pacifistická organizace, založená roku 1867 ve Švýcarsku několika maloburžoazními a buržoazními republikány a liberály.
20 Jde o rezoluci, kterou předložil Bakunin 23. září 1868 na kongresu Ligy míru a svobody v Bernu při projednávání návrhu programu Ligy. Na obhajobu svého návrhu pronesl Bakunin dvě řeči, jež byly otištěny v "Kolokolu", čís. 14-15 z 1. prosince 1868.
21 Citovaný oběžník napsal Marx 22. prosince 1868, když se na zasedání generální rady jednalo o přijetí bakuninské Aliance do Internacionály.
29. listopadu 1868 poslal Johann Philipp Becker, který byl členem prozatímního výboru Aliance, ale brzy nato se s Bakuninem rozešel, generální radě text programu a stanov Aliance. Tyto dokumenty byly přečteny na zasedání rady 15. prosince 1868. Téhož dne je Marx poslal Engelsovi se žádostí, aby se k nim kriticky vyjádřil; Engels tak učinil 18. prosince. 22. prosince přečetl Hermann Jung na zasedání generální rady návrh odpovědi Alianci, který napsal Marx s přihlédnutím k Engelsovým připomínkám; návrh měl formu oběžníku a byl s malými změnami přijat. Oběžník generální rady byl rozeslán všem sekcím Internacionály jako důvěrné sdělení (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {377-379}). Poprvé byl otištěn v roce 1872 v důvěrném oběžníku generální rady "Domnělé rozkoly v Internacionále".
22 Citovaný oběžník generální rady napsal Marx jako odpověď na novou žádost ústředního byra Aliance z 27. února 1869 o přijetí do Internacionály. Ústřední byro prohlásilo, že je ochotno Mezinárodní alianci rozpustit, jestliže generální rada schválí její program a přijme do Internacionály její místní sekce. Marx napsal tuto odpověď, na jejímž obsahu se dohodl s Engelsem. Dopis byl jednomyslně schválen na zasedání rady 9. března 1869 (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {387-388}). Poprvé byl uveřejněn v roce 1872 v důvěrném oběžníku generální rady "Domnělé rozkoly v Internacionále".
23 Proces s něčajevovci - se studenty obžalovanými z tajné revoluční činnosti - se konal v Petrohradě v červenci a v srpnu 1871 (podrobně o tomto procesu viz tento svazek, str. {425-452}). Materiály z procesu byly uveřejňovány v listu "Sankt-Petěrburgskije vědomosti" ["Petrohradské zprávy"].
Londýnská konference pověřila Nikolaje Utina, aby o procesu s něčajevovci sestavil stručnou zprávu, která měla být před otištěním předložena generální radě. Místo zprávy poslal Utin Marxovi koncem srpna 1872 pro haagský kongres obšírnou důvěrnou zprávu o Bakuninově a Něčajevově činnosti proti Internacionále.
24 "Le Progrès" ["Pokrok"] - list bakuninovců, který otevřeně vystupoval proti generální radě; vycházel francouzský za redakce Guillauma od prosince 1868 do dubna 1870 v Le Locle.
25 "L'Égalité" ["Rovnost"] - švýcarský týdeník, orgán Románské federace Internacionály; vycházel francouzský v Ženevě od prosince 1868 do prosince 1872; v listopadu 1869 až v lednu 1870 se anarchisté Bakunin, Perron, Robin aj., kteří se stali členy redakce, pokusili využít listu k útokům na generální radu. Na zásah románské federální rady museli však bakuninovci v lednu 1870 z redakce odejít a list pak znovu podporoval generální radu.
26 Míní se oběžník "Generální rada federální radě románského Švýcarska", který napsal Marx; oběžník byl schválen na zasedání generální rady 1. ledna 1870 (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {425-432}).
27 "Le Travail" ["Práce"] - týdeník pařížských sekcí Internacionály; vycházel od 3. října do 12. prosince 1869 v Paříži; jedním z jeho hlavních spolupracovníků byl významný pracovník francouzského dělnického hnutí knihař Eugène Varlin.
28 Liga veřejného blaha - spolek francouzské feudální šlechty, který vznikl koncem roku 1464 a byl namířen proti politice sjednocení Francie v jednotný centralizovaný stát, kterou prováděl král Ludvík XI. Členové Ligy vystupovali pod praporem bojovníků za "veřejné blaho" Francie.
29 "La Solidarité" ["Solidarita"] - bakuninovský týdeník, vycházel od dubna do září 1870 v Neuchâtelu a od března do května 1871 v Ženevě.
30 Továrna (La Fabrique) se tehdy říkalo výrobě hodinek a klenotnického zboží v Ženevě a okolí, která se provozovala ve velkých a malých dílnách manufakturního typu nebo také podomácku.
31 Tuto rezoluci generální rady o federálním výboru románského Švýcarska navrhl Marx; viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {474}.
32 Míní se "Druhá adresa generální rady o prusko-francouzské válce", jejímž autorem byl Marx; byla schválena na zasedání generální rady 9. září 1870 (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {304-312}).
33 Míní se provolání "Sekcím Internacionály" z 5. září 1870, které sepsali bakuninovci James Guillaume a Gaspard Blanc; bylo uveřejněno v Neuchâtelu jako příloha k listu "Solidaritě", čís. 22.
34 Povstání v Lyonu začalo 4. září 1870, když přišla zpráva o porážce u Sedanu. Bakunin, který přijel do Lyonu 15. září, se chtěl zmocnit vedení hnutí a uskutečnit svůj anarchistický program. 28. září se anarchisté pokusili o převrat. Pokus se nezdařil, neboť Bakunin a ostatní anarchisté neměli ani spojení s dělníky, ani určitý akční plán.
35 Usnesením ze 6. srpna 1871 se bakuninovská sekce v Ženevě nazvaná "Aliance socialistické demokracie. Ústřední sekce" rozpustila. Tajemník bakuninovské sekce Nikolaj Žukovskij poslal toto usnesení dopisujícímu tajemníkovi pro Švýcarsko Hermannu Jungovi v dopise z 10. srpna.
36 Viz "Association Internationale des Travailleurs. Compte-rendu du IVe Congrès international, tenu à Bâle, en septembre 1869" Brusel 1869, str. 172.
37 Bakuninovec Robin vyzval v dubnu 1870 pařížskou federální radu, aby uznala federální výbor, který ustavili anarchisté na sjezdu v La Chaux-de-Fonds, jako románský výbor a oznámila v listě "Marseillaise", že skutečnými členy Internacionály jsou jen stoupenci tohoto výboru. Když generální rada objasnila členům pařížské federální rady smysl rozkolu, k němuž došlo ve Švýcarsku, usnesla se federální rada, že nemá právo zasahovat do věci, jejíž projednávání přísluší generální radě.
38 Míní se rezoluce č. XVII londýnské konference z roku 1871, která má název "Rozkol ve francouzský mluvící části Švýcarska". Ve zvláštním vydání rezolucí konference je otištěn její zkrácený text (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {469}). Úplný text vyšel v"Égalité" čís. 20 z 21. října 1871, pod názvem "Rezoluce londýnské konference o neshodách v románském Švýcarsku" (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {471 až 474}).
39 Benoît Malon, "La troisième défaite du prolétariat français" ["Třetí porážka francouzského proletariátu"], Neuchâtel 1871.
40 Sekce revoluční socialistické propagandy a akce vznikla 6. září 1871 místo ženevské sekce Aliance socialistické demokracie, která byla v srpnu rozpuštěna. Jejího založení se zúčastnili kromě bývalých členů této sekce (Žukovského, Perrona aj.) také někteří francouzští emigranti, zejména Jules Guesde a Benoît Malon.
41 "La Révolution Sociale" ["Sociální revoluce"] - týdeník, který vycházel v Ženevě od října 1871 do ledna 1872; od listopadu 1871 oficiální orgán bakuninovské Jurské federace.
42 André Léová, "La guerre sociale. Discours prononcé au Congrès de la Paix à Lausanne (1871)" ["Sociální válka. Řeč pronesená na kongresu míru v Lausanne (1871)"], Neuchâtel 1871, str. 7.
43 "Le Figaro" - francouzský konzervativní list, byl ve spojení s vládou druhého císařství; vychází v Paříži od roku 1826.
"Le Gaulois" ["Gal"] - deník konzervativně monarchistického zaměření, orgán velkoburžoazie a aristokracie; vycházel v Paříži v letech 1867-1929.
"Paris-Journal" ["Pařížské noviny"] - reakční deník, který vydával v Paříži v letech 1868 - 1874 Henri de Pène. List byl mluvčím politiky druhého císařství, potom podporoval vládu národní obrany a Thiersovu vládu. Tento policejní list šířil pomluvy o Internacionále a Pařížské komuně a vyzýval k násilnostem proti komunardům.
44 Míní se rezoluce k projevu Félixe Pyata, kterou přijala generální rada na Marxův návrh 7. července 1868 (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {349}). 29. června 1868 vyzýval Pyat na shromáždění, které se konalo u příležitosti výročí červnového povstání pařížského proletariátu z roku 1848 v Londýně, k teroristickým akcím proti Napoleonovi III. Bruselský list "La Cigale" označil Pyata ve zprávě o tomto shromáždění za jednoho z vůdců Internacionály. Toto tvrzení opakovaly i jiné noviny.
Když se rezoluce objevila v tisku, došlo ve francouzské sekci v Londýně, jejímž členem byl Pyat, k rozkolu. Představitelé proletářské části (Eugène Dupont, Hermann Jung, Paul Lafargue aj.) ze sekce na znamení nesouhlasu s Pyatovou dobrodružnou a provokační taktikou vystoupili. Ačkoli Pyatova skupina už neměla s Internacionálou spojení, vystupovala nadále jejím jménem a často podporovala protiproletářské skupiny, které bojovaly proti Marxově linii v generální radě.
45 Během roku 1869 se v generální radě několikrát jednalo o tom, aby se Internacionála oficiálně distancovala od skupiny francouzských maloburžoazních demokratů v Londýně, vedené Félixem Pyatem (viz předchozí poznámku). Na jaře 1870 to bylo tím naléhavější, že se tehdy ve Francii připravoval třetí proces proti členům Internacionály, kteří byli obviněni ze spiknutí k zavraždění Napoleona III. Jako materiálu obžaloby bylo použito dokumentů takzvané Francouzské federální sekce v Londýně, zejména pak provolání přijatého na schůzi z 20. října 1868, v němž byla Internacionála ztotožňována s tajným republikánským spolkem Revoluční komuna, v jehož čele stál Pyat. Za této situace prohlásila generální rada v rezoluci z 10. května 1870, jejímž autorem byl Marx, že Internacionála nemá s touto skupinou nic společného (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. {469}). Vlastním důvodem, proč byli zatčeni členové Internacionály v Paříži, byl manifest, který vydala pařížská federální rada 24. dubna 1870 a v němž odhalila skutečný smysl chystaného plebiscitu (viz poznámky [163] a [164]).
"La Marseillaise" ["Marseillaisa"] - francouzský deník, orgán levých republikánů; vycházel od prosince 1869 do září 1870 v Paříži; byly v něm uveřejňovány materiály o činnosti Internacionály a o dělnickém hnutí.
"Le Réveil" ["Probuzení"] - francouzský týdeník, od května 1869 deník levých republikánů; vycházel od července 1868 do ledna 1871 v Paříži za Delescluzovy redakce; uveřejňoval dokumenty Internacionály a materiály o dělnickém hnutí.
46 Špiclovskou činnost Gustava Duranda, který byl ve službách francouzské policie a vetřel se jako jeden z předáků Francouzské sekce 1871 (Section française 1871) do Internacionály, se zabývala generální rada na mimořádném zasedání 7. října 1871. Na tomto zasedání byla generální radě předložena Durandova korespondence s policejními úředníky. Podle pokynů policie se měl Durand vetřít jako špicl na londýnskou konferenci a do generální rady. Rezoluci o Durandově vyloučení sepsal Engels a předložil ji generální radě (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {478}).
47 Rezoluce o stanovách Francouzské sekce 1871, sepsaná Marxem, byla jednomyslně schválena generální radou 17. října 1871. Generální rada poukazovala na to, že stanovy sekce jsou v rozporu se všeobecnými stanovami Internacionály, a proto nemůže být sekce přijata do Internacionály. Text rezoluce se zachoval jako rukopis dopisujícího tajemníka pro Francii Augusta Serrailliera (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {480-483}).
48 7. listopadu 1871 projednávala generální rada odpověď Francouzské sekci 1871, která ve svém dopise z 31. října vyslovila nesouhlas s rezolucí generální rady ze 17. října 1871 (viz předcházející poznámku) a napadla generální radu. Zprávu o tom podal Auguste Serraillier, který také předložil návrh rezoluce, jehož autorem byl Marx; generální rada návrh jednomyslně schválila (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {507-512}). Tato rezoluce vyšla poprvé v neúplném znění v práci "Domnělé rozkoly v Internacionále".
49 "Rules of the International Working Men's Association", Londýn 1867.
50 "Déclaration de la Section française fédéraliste de 1871, siégeant à Londres" ["Deklarace Francouzské federální sekce 1871 se sídlem v Londýně"], Londýn 1871. V záhlaví brožury dala sekce vytisknout "Mezinárodní dělnické sdružení", přestože ji generální rada do Internacionály nepřijala.
51 Jde o rezoluci 2 oddílu XIII ("Zvláštní rezoluce konference"), v níž se konstatuje, že němečtí dělníci splnili svou internacionální povinnost (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {467}). Základem této rezoluce byly závěry obsažené v Marxově řeči o postavení Internacionály v Německu a v Anglii.
52 Je míněn dopis dopisujícího tajemníka pro Francii Augusta Serrailliera redaktorovi listu "Qui Vive!" Vermerschovi z 11. listopadu 1871; byl otištěn v "Qui Vive!" z 16. listopadu 1871 a v řadě jiných novin.
"Qui Vive!" ["Stůj!"] - deník, vycházel v roce 1871 francouzský v Londýně; orgán Francouzské sekce 1871.
53 Míní se oficiální vydání všeobecných stanov a organizačního řádu Mezinárodního dělnického sdružení, které připravila generální rada na příkaz londýnské konference z roku 1871. Anglické a francouzské vydání vyšlo v Londýně, anglické v první polovině listopadu a francouzské v prosinci 1871: "General Rules and Administrative Régulations of the International Working Men's Association. Official édition revised by the General Council" a "Statuts Généraux et Règlements Administratifs de l'Association Internationale des Travailleurs. Edition officielle, revisée par le Conseil Général". Oficiální německý text byl otištěn v listě "Volksstaat", čís. 12 z 10. února 1872, a vyšel současně jako brožura s názvem: "Allgemeine Statuten und Verwaltungs-Verordnungen der Internationalen Arbeiter-Association. Amtliché deutsche Ausgabe, revidiert durch den Generalrath", Lipsko, nakladatelství "Volksstaat" 1872. - český překlad viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {484-500},
54 Jde o rezoluci č. XVII "Rozkol ve francouzský mluvící části Švýcarska", v níž se navrhovalo anarchistickým sekcím, které se odštěpily od Románské federace, aby přijaly název Jurská federace (Fédération Jurassienne) (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {469}).
55 "Circulaire à toutes les fédérations de l'Association Internationale des Travailleurs", Sonvilier 1871.
56 Jde o rezoluci, kterou předložili na shromáždění ženevských sekcí 2. prosince 1871 Malon, Lefrançais a Ostyn; rezoluce byla namířena proti generální radě Internacionály a proti usnesením londýnské konference, přičemž se opírala o překroucené dokumenty Internacionály. Shromáždění federace tento anarchistický návrh zamítlo, přijalo usnesení, které schvalovalo rezoluce londýnské konference, a vyslovilo naprostý souhlas s činností generální rady. Návrh Malonovy anarchistické rezoluce otiskl list "La Révolution Sociále", čís. 7 ze 7. prosince 1871.
57 Viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {469}.
58 Viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {469}.
59 "Journal de Genève" ["Ženevské noviny"] - konzervativní deník, vychází od roku 1826 v Ženevě.
60 Jde o cirkulář ministra zahraničních věcí Jules Favra diplomatickým zástupcům Francie z 6. června 1871, ve kterém vyzýval všechny evropské vlády k společnému boji proti Internacionále. Prohlášení generální rady k tomuto Favrovu cirkuláři, které napsali Marx a Engels, viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {405-406}. Dále se v poznámce připomíná zpráva, kterou přednesl 5. února 1872 Sacaze jménem komise, jež zkoumala Dufaurův návrh zákona (viz poznámku [10]).
61 Zde a dále v textu jsou citovány stanovy Internacionály, schválené ženevským kongresem a vydané anglicky v Londýně ("Rules of the International Working Men's Association", Londýn 1867).
62 Viz "Association Internationale des Travailleurs. Statuts et règlements" a Marx-Engels, Spisy 16, zde.
63 Jde o přepsání, článek 6 všeobecných stanov byl přijat na ženevském kongresu Internacionály v roce 1866. Viz "Congrès ouvrier de l'Association Internationale des Travailleurs, tenu à Genève du 3 au 8 septembre 1866", Ženeva 1866, str. 13-14.
64 Dělnická federace (Federazione Operaia) byla založena v Turínu na podzim 1871 a byla pod vlivem mazziniovců. Proletářské živly z ní v lednu 1872 vystoupily a založily spolek Osvobození proletáře (L'Emancipazione del Proletario), který pak byl přijat za sekci Internacionály. Až do února 1872 byl v čele spolku tajný policejní agent Carlo Terzaghi.
65 "Il Proletario" ["Proletář"] - italský list vydávaný v letech 1872-1874 v Turínu. Obhajoval bakuninovce a vystupoval proti generální radě a usnesením londýnské konference.
66 "Troisième Congrès de l'Association Internationale des Travailleurs. Compte rendu officiel" ["Třetí kongres Mezinárodního dělnického sdružení. Oficiální zpráva"], viz přílohu k listu "Le Peuple Belge", Brusel, z 29. září 1868.
67 Míní se tu "Programme et Règlement de l'Alliance Internationale de la Démocratie Socialiste" ["Program a organizační řád Mezinárodní aliance socialistické demokracie"], který sestavil Michail Bakunin a který vyšel německy a francouzský jako zvláštní leták v Ženevě roku 1868. Úplný text programu je uveden v Marxově a Engelsově práci "Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení" (viz tento svazek, str. {485-487}).
68 Jde o článek Michaila Bakunina "Organizace Internacionály" uveřejněný v anarchistické ročence "Almanach du Peuple pour 1872" ["Lidový almanach na rok 1872"].
69 V listopadu 1871 vystoupil buržoazní demokrat Stefanoni s plánem na vytvoření Všeobecné společnosti racionalistů (Société Universale dei Razionalisti), jejíž program byl směsicí buržoazně demokratických názorů a idejí maloburžoazního utopického socialismu (zřizování zemědělských kolonií jako prostředku k vyřešení sociální otázky atd.). Společnost měla podle vyjádření samého Stefanoniho odvrátit dělníky od Internacionály a zamezit šíření jejího vlivu v Itálii; zároveň Stefanoni prohlásil, že je solidární s Aliancí socialistické demokracie. V polemice, která se rozvinula po zveřejnění navrhovaného programu společnosti, vystoupil Stefanoni s pomlouvačnými články proti generální radě a proti Marxovi a Engelsovi; materiál pro tyto články čerpal z lassallovských novin, u Vogta atd. Marx a Engels odhalili skutečné cíle Stefanoniho a přímé spojení anarchistů s buržoazními demokraty (Engelsův dopis redakci "Gazzettino Rosa", viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {534-536}, Marxův článek "Ještě jednou Stefanoni a Internacionála", viz tento svazek, str. {115-118}); rovněž řada italských dělnických vůdců se postavila proti Stefanoniho návrhu, takže jeho pokusy podřídit dělnické hnutí v Itálii buržoaznímu vlivu ztroskotaly.
"Il Gazzettino Rosa "["Rudý zpravodaj"] - italský deník, který vycházel od roku 1867 do roku 1873 v Miláně; v letech 1871-1872 hájil Pařížskou komunu a publikoval zprávy a dokumenty Mezinárodního dělnického sdružení; od roku 1872 byl pod vlivem bakuninovců.
70 "Neuer Social-Demokrat" ["Nový sociální demokrat"] - německý list, vycházel v Berlíně od roku 1871 do roku 1876 třikrát týdně; orgán lassallovského Všeobecného německého dělnického spolku, založeného v Lipsku roku 1863. V listě se odrážela lassallovská politika přizpůsobování se bismarckovskému režimu, koketování s vládnoucími třídami Německa a oportunismus a nacionalismus lassallovských předáků. List bojoval ze sektářských pozic soustavně proti marxistickému vedení Internacionály a proti německé Sociálně demokratické dělnické straně; podporoval útoky bakuninovců a jiných protiproletářských směrů proti generální radě.
71 "Bílé blůzy" nebo "bílé košile" byly bandy, které organizovala policejní prefektura druhého císařství. Tyto bandy, složené z deklasovaných živlů vydávajících se za dělníky, organizovaly provokační demonstrace a akce, které sloužily za záminku k pronásledování skutečných dělnických organizací.
72 Sjezd Belgické federace Mezinárodního dělnického sdružení, který zasedal 24. a 25. prosince 1871, se při projednávání sonvilierského oběžníku švýcarských anarchistů nevyslovil pro jejich požadavek okamžitého svolání všeobecného kongresu Internacionály, ale přijal usnesení, které ukládalo belgické federální radě, aby vypracovala nové stanovy Sdružení. Návrh stanov, který vycházel z anarchistických pozic a byl projednán na sjezdu Belgické federace v červenci 1872, předpokládal zrušení generální rady.
73 Viz "Annales de l'Assemblée nationale. T. VII-du 15 Janvier au 22 Février 1872" ["Anály Národního shromáždění. Sv. VII - 15. leden až 22. únor 1872"], Paříž 1872.