Bedřich Engels



Německá selská válka[204]

  Předmluva k druhému vydání „Německé selské války“
  Dodatek k předmluvě z roku 1870 k „Německé selské válce“
I. Ekonomická situace a třídy v Německu[a]
II. Hlavní opoziční skupiny a jejich programy: Luther a Münzer
III. Předchůdci: Selská povstání, 1476 - 1517
IV. Povstání šlechty
V. Selská válka ve Švábsku a ve Francích
VI. Selská válka v Duryňsku, Alsasku a Rakousku
VII. Význam selské války





Napsal B. Engels v létě 1850
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung.
Politisch-ökonomische Revue“,
čís. 5—6 z roku 1850
Podpis: B e d ř i ch  E n g e l s
  Podle vydání z roku 1875,
srovnáno s textem časopisu
a vydáním z roku 1870
Přeloženo z němčiny



Předmluva k druhému vydání „Německé selské války“[340]

Tuto práci jsem napsal v Londýně v létě 1850, ještě pod bezprostředním dojmem z právě dovršené kontrarevoluce; vyšla v 5. a 6. sešitě časopisu „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“, redigovaném Karlem Marxem, Hamburk 1850. — Moji političtí přátelé v Německu si přejí, aby byla znovu otištěna, a já vyhovuji jejich přání, poněvadž je, k mému zármutku, ještě i dnes časová.

Nečiní si nárok na to, aby podávala materiál získaný samostatným bádáním. Naopak, všechna látka vztahující se k selským povstáním a k Thomasu Münzerovi je vzata z Zimmermanna.[341] Jeho kniha, třebaže je místy kusá, je stále ještě nejlepším souborem faktických údajů. Přitom se starý Zimmermann svým předmětem zabýval s velkou láskou. Týž revoluční instinkt, s nímž se všude v této knize zastává utlačované třídy, učinil z něho později jednoho z nejlepších lidí krajní levice ve Frankfurtu.[342][b]

Jestliže však Zimmermannovu vylíčení chybí vnitřní souvislost; jestliže se mu nedaří dokázat, že nábožensko-politické sporné otázky oné doby byly věrným odrazem tehdejších třídních bojů; jestliže v těchto třídních bojích vidí jen utlačovatele a utlačované, zlé a dobré a konečné vítězství zlých; jestliže jeho chápání společenských poměrů, které určovaly jak vznik, tak výsledek boje, je naprosto nedostatečné, je to vinou doby, v níž kniha vznikla. Jeho kniha je však na svou dobu čestnou výjimkou mezi německými idealistickými historickými díly a je napsána ještě velmi realisticky.

Ve své práci, která jen v hrubých rysech načrtává dějinný průběh boje, jsem se pokusil vysvětlit vznik selské války, postavení různých stran, které v ní vystupují, politické a náboženské teorie, jimiž se tyto strany snaží ujasnit si své postavení, a posléze i výsledek boje nutně vyplývající z historicky daných podmínek společenského života těchto tříd; ukázat tedy, že tehdejší politické zřízení Německa, vzpoury proti němu, politické a náboženské teorie té doby nejsou příčinami, nýbrž výsledky vývojového stupně, na němž tehdy byly v Německu zemědělství, průmysl, pozemní a vodní cesty, obchod a peněžnictví. Toto pojetí dějin, pojetí jedině materialistické, nepochází ode mne, nýbrž od Marxe, a nacházíme je rovněž v jeho pracích o francouzské revoluci z let l848—1849 v téže revui a v jeho „Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta“.[343]

Obdoba německé revoluce z roku 1525 a revoluce z let 1848 až 1849 příliš bila do očí, než abych ji byl tehdy mohl úplně odmítnout. Ale vedle obdobného průběhu, při němž stále totéž knížecí vojsko postupně potlačovalo různá místní povstání, vedle toho, že chování měšťanů bylo v obou případech směšně podobné, vystupoval však přece také jasně a zřetelně rozdíl:

„Kdo těžil z revoluce 1525? — Knížata. Kdo těžil z revoluce 1848? — Velká knížata, Rakousko a Prusko. Za malými knížaty z roku 1525 stáli drobní měšťané, kteří je k sobě připoutávali daněmi, za velkými knížaty z roku 1850, za Rakouskem a Pruskem, stojí moderní velká buržoazie, která je pomocí státního dluhu rychle dostává do svého područí. A za velkou buržoazií stojí proletáři.“[344]

K své lítosti musím říci, že jsem v této větě prokázal německé buržoazii příliš mnoho cti. Jak v Rakousku, tak v Prusku měla příležitost „pomocí státního dluhu rychle dostat do svého područí“ monarchii, ale nikdy a nikde této příležitosti nevyužila.

Válkou z roku 1866 spadlo Rakousko své buržoazii do klína jako dar. Ale ona nedovede vládnout, je bezmocná a naprosto neschopná. Dovede jen jedno: řádit proti dělníkům, jakmile se jen pohnou. Zůstává u vesla už jen proto, že ji potřebují Maďaři.

A v Prusku? Ovšem, státní dluh prudce vzrostl, deficit se stal trvalým zjevem, státní výdaje rok od roku rostou, buržoové mají většinu ve sněmovně, bez nich není možno ani zvýšit daně, ani přijmout půjčky — ale kde je jejich moc nad státem? Ještě před několika měsíci, když se stát zase octl před deficitem, měli nejlepší pozici. Mohli si jen s troškou vytrvalosti vynutit pěkné ústupky. A co dělají? Pokládají za dostatečný ústupek, že jim vláda dovolí, aby jí složili k nohám na 9 miliónů, ne na jeden rok, ale každoročně a pro všechny příští časy.

Nechci kárat ubohé „národní liberály“[345] ve sněmovně víc, než si zaslouží. Vím, že ti, kdo stojí za nimi, masa buržoazie, je nechali na holičkách. Tato masa nechce vládnout. Cítí v kostech stále ještě rok 1848.

O tom, proč německá buržoazie projevuje takovou podivuhodnou zbabělost, si povíme později.

Jinak se uvedená věta plně potvrdila. Po roce 1850 ustupují malé státy stále určitěji do pozadí a slouží už jen jako páky pruských nebo rakouských piklů, mezi Rakouskem a Pruskem zuří stále prudší boj o samovládu a konečně dochází k násilnému střetnutí z roku 1866, po němž si Rakousko ponechává své vlastní provincie, Prusko si podrobuje přímo nebo nepřímo celý sever a tři jihozápadní státy jsou zatím odstrčeny.[346]

Pro německou dělnickou třídu má na celé této komedii význam jen toto:

Za prvé, že dělníci dosáhli všeobecným hlasovacím právem přímého zastoupení v zákonodárném shromáždění.

Za druhé, že Prusko šlo dobrým příkladem vstříc a spolklo tři jiné koruny z boží milosti.[347] Že má po této proceduře samo ještě tutéž neposkvrněnou korunu z boží milosti, kterou si předem přisoudilo, tomu nevěří už ani národní liberálové.

Za třetí, že v Německu je už jen jeden vážný nepřítel revoluce pruská vláda.

A za čtvrté, že rakouští Němci si teď už konečně musí položit otázku, kým chtějí být: Němci, nebo Rakušany? S kým chtějí být raději — s Německem, nebo se svými neněmeckými zalitavskými přívěsky? Že se musí vzdát jednoho nebo druhého, bylo už dávno samozřejmé, ale maloburžoazní demokracie to stále zatajovala.

Pokud jde o ostatní důležité sporné otázky kolem roku 1866, o nichž se zatím až do omrzení jedná mezi „národními liberály“ a „lidovou stranou“,[348] dějiny posledních let dostatečně prokázaly, že obě tato stanoviska se jen proto tak prudce střetávají, že jsou dvěma póly jedné a téže omezenosti.

Na společenských poměrech Německa nezměnil rok 1866 skoro nic. Několik buržoazních reforem — jednotná soustava měr a vah, volnost pohybu, svoboda živností atd., a to všechno v mezích vyhovujících byrokracii — nedosahuje ještě ani toho, co má buržoazie jiných západoevropských zemí už dávno, a ponechává nedotčeno hlavní zlo, byrokratický systém koncesí.[78] Pro proletariát jsou za běžné policejní praxe všechny zákony o svobodě stěhování, o státním občanství, o zrušení pasů i ostatní beztoho zcela iluzorní.

Mnohem důležitější než komedie z roku 1866 je rozvoj průmyslu a obchodu, železnic, telegrafu a oceánské paroplavby v Německu po roce 1848. Třebaže tento pokrok pokulhává za současným vzestupem jak v Anglii, tak i ve Francii, pro Německo je neslýchaný a dokázal za dvacet let víc než jindy celé století. Německo bylo teprve teď vážně a neodvolatelně zataženo do světového obchodu. Kapitály průmyslníků se rychle rozmnožily a úměrně s tím se pozvedlo i společenské postavení buržoazie. Objevil se v hojné míře nejbezpečnější příznak průmyslového rozkvětu, spekulace, a připoutal hrabata a vévody k svému triumfálnímu vozu. Německý kapitál — budiž mu země lehká! — staví nyní ruské a rumunské železnice, zatímco ještě před patnácti lety chodily německé dráhy žebrat k anglickým podnikatelům. Jak je tedy možné, že si buržoazie nevydobyla také politické panství, že se chová k vládě tak zbaběle?

Německá buržoazie má to neštěstí, že přichází podle oblíbeného německého zvyku příliš pozdě. Její rozkvět spadá do období, kdy buržoazie ostatních západoevropských zemí je už politicky v úpadku. V Anglii nemohla buržoazie dostat do vlády svého skutečného představitele Brighta jinak než rozšířením hlasovacího práva, opatřením, které ve svých důsledcích musí nutně skoncovat s celým buržoazním panstvím. Ve Francii, kde buržoazie jako taková, jako celá třída, vládla jen dva roky, roku 1849 a 1850, za republiky, mohla prodloužit svou sociální existenci jen tím, že své politické panství postoupila Ludvíku Bonapartovi a armádě. A při tak ohromně zesíleném vzájemném působení tří nejpokročilejších evropských zemí není dnes už možné, aby si buržoazie v Německu pohodlně zřizovala politické panství, když se v Anglii a ve Francii už přežilo.

Právě buržoazie má proti všem dřívějším vládnoucím třídám. jednu zvláštnost: v jejím vývoji nastává zvrat, po němž každé další stupňování jejích mocenských prostředků, především tedy jejích kapitálů, přispívá pouze k tomu, že buržoazie je čím dál nezpůsobilejší k politickému panství. „Za velkou buržoazií stojí proletariát.“ A tou měrou, jak buržoazie rozvíjí svůj průmysl, obchod a dopravní prostředky, tou měrou plodí proletariát. A na určitém bodě — který nepřichází vždy ve stejné době nebo na stejném vývojovém stupni — začíná pozorovat, že jí tento proletářský dvojník přerůstá přes hlavu. Od té chvíle ztrácí sílu k výhradnímu politickému panství; ohlíží se po spojencích, s nimiž se podle okolností buď o své panství dělí, nebo jim je zcela postupuje.

V Německu nastal tento zvrat pro buržoazii už roku 1848. Ovšem tenkrát se německá buržoazie poděsila ani ne tak německého jako spíš francouzského proletariátu. Pařížské červnové boje roku 1848 jí ukázaly, co ji čeká; německý proletariát byl právě natolik pobouřen, aby jí dokázal, že už i tady klíčí setba pro stejnou žeň; a od toho dne byl politické akci buržoazie ulomen hrot. Hledala spojence, prodávala se jim za každou cenu — a do dneška ještě nepostoupila ani o krok dál.

Tito spojenci jsou vesměs reakční povahy. Je to království se svou armádou a byrokracií, je to velká feudální šlechta, jsou to malí krautjunkeři, jsou to i kněží. S těmi všemi se buržoazie paktovala a smlouvala, jen aby si zachránila kůži, až jí nakonec nezbylo nic, co by ještě mohla zašantročit. A čím víc se rozvíjel proletariát, čím víc se začínal jako třída uvědomovat, jako třída jednat, tím malomyslnější byli buržoové. Když kupodivu špatná strategie Prusů u Sadové[163] zvítězila nad kupodivu ještě špatnější strategií Rakušanů, tu bylo těžko říci, kdo vydechl s větší úlevou — zda pruský buržoa, který u Sadové také utrpěl porážku, či rakouský. Naši velcí buržoové se chovají roku 1870 právě tak, jako se chovali střední měšťané roku 1525. Pokud jde o příslušníky maloburžoazie, řemeslníky a kramáře, ti zůstanou vždy stejní. Doufají, že se vyšvihnou mezi velkou buržoazii, bojí se, že budou sraženi do řad proletariátu. Zmítajíce se mezi strachem a nadějí, budou v boji chránit svou drahocennou kůži a po boji se přidají k vítězi. To je jejich povaha.

Ruku v ruce s rozmachem průmyslu po roce 1848 kráčel rozvoj sociální a politické činnosti proletariátu. Úloha, kterou dnes němečtí dělníci hrají ve svých odborových spolcích, v družstvech, v politických spolcích a schůzích, při volbách a v takzvaném Říšském sněmu, již sama dokazuje, jaký převrat Německo v posledních dvaceti letech nepozorovaně prodělalo. Německým dělníkům slouží velmi ke cti, že oni jediní si vymohli právo posílat do parlamentu dělníky a zástupce dělníků, zatímco ani Francouzi, ani Angličané to dosud nedokázali.

Ale ani proletariát ještě nedorostl natolik, aby nebylo možné srovnání s rokem 1525. Třída odkázaná výhradně a po celý život na mzdu, netvoří stále ještě ani zdaleka většinu německého lidu. Je tedy také odkázána na spojence. A hledat je může jen mezi maloburžoazií, mezi městským lumpenproletariátem, mezi drobnými rolníky a zemědělskými nádeníky.

O maloburžoazii jsme už mluvili. Je krajně nespolehlivá, jedině když je dobyto vítězství, pak je její křik po hospodách náramný. Přesto jsou mezi ní velmi dobré živly, které se samy připojují k dělníkům.

Lumpenproletariát, tento odpadek vytvořený zpustlými subjekty všech tříd, který rozbil svůj stan ve velkých městech, je nejhorší ze všech možných spojenců. Je to chátra úplně prodejná a naprosto neodbytná. Když francouzští dělníci při každé revoluci psali na domy: Mort aux voleurs! Smrt zlodějům! a také jich mnoho zastřelili, nedělo se to z nadšení pro vlastnictví, ale ze správného poznání, že je především třeba držet si tuto bandu od těla. Každý dělnický vůdce, který použije těchto lumpů jako gardy nebo se o ně opírá, dokazuje už tím, že je zrádce hnutí.

Drobní rolníci — neboť větší sedláci patří k buržoazii — jsou různého druhu. Bud jsou to feudální rolníci a jsou ještě povinni chodit k milostivé vrchnosti na robotu. Když buržoazie zanedbala, co bylo její povinností, totiž vysvobodit tyto rolníky z nevolnictví, nebude těžké je přesvědčit, že mohou očekávat vysvobození už jen od dělnické třídy.

Nebo jsou to pachtýři. V tomto případě je tu často stejný stav jako v Irsku. Pacht je vyhnán tak vysoko, že se rolník se svou rodinou při průměrné sklizni může jen taktak uživit, při špatných žních přímo hladoví, nemůže platit pacht a tím je zcela vydán na milost a nemilost vlastníkovi pozemku. Pro tyto lidi buržoazie něco dělá, jen když je k tomu donucena. Od koho jiného mají čekat záchranu, ne-li od dělníků?

Zbývají rolníci, kteří hospodaří na vlastním malém pozemku. Jsou většinou zatíženi hypotékami tak, že jsou závislí na lichváři stejně jako pachtýři na vlastníkovi půdy. I jim zbývá jen velmi skrovná mzda, a ještě k tomu velmi nejistá, protože někdy je rok dobrý, jindy špatný. Ti mohou nejméně očekávat od buržoazie, neboť je vysává právě buržoa, lichvařící kapitalista. Ale lpí většinou houževnatě na svém majetku, třebaže ve skutečnosti nenáleží jim, nýbrž lichváři. Přesto se jim musí dokázat, že se mohou osvobodit od lichváře jen tehdy, když vláda závislá na lidu převede všechny hypoteční dluhy na jeden dluh státu, a tím sníží úrokovou sazbu. A to může prosadit jen dělnická třída.

Všude, kde vládne střední nebo velké pozemkové vlastnictví, jsou nejpočetnější třídou na venkově zemědělští nádeníci. Tak je tomu v celém severním a východním Německu, a tady mají průmysloví dělníci z měst své nejpočetnější a nejpřirozenější spojence. Jako stojí kapitalista proti průmyslovému dělníkovi, tak stojí velkostatkář nebo velkopachtýř proti zemědělskému nádeníkovi. Stejná opatření, která pomáhají jednomu, musí pomoci i druhému. Průmysloví dělníci se mohou osvobodit, jen když přemění kapitál buržoazie, tj. suroviny, stroje a nástroje a životní prostředky, jichž je třeba k výrobě, ve vlastnictví společnosti, tj. své vlastní, společně používané. Právě tak se mohou zemědělští dělníci zbavit své hrozné bídy, jen bude-li především jejich hlavní pracovní předmět, půda sama, odňata soukromému vlastnictví velkých sedláků a ještě větších feudálních pánů, přeměněna ve společenské vlastnictví a obdělávána družstvy zemědělských dělníků na jejich společný účet. A tady přicházíme k proslulému usnesení basilejského kongresu Mezinárodního dělnického sdružení: že je v zájmu společnosti, aby se pozemkové vlastnictví přeměnilo ve společné, národní vlastnictví.[349] Toto usnesení bylo učiněno hlavně pro země, kde existuje velké pozemkové vlastnictví a s ním souvisící hospodaření na velkých statcích s jedním pánem a mnoha nádeníky. Takový stav stále ještě vcelku převládá v Německu, a proto bylo toto usnesení, hned po Anglii, velice časové právě pro Německo. Zemědělský proletariát, zemědělští nádeníci — to je třída, z níž panovníci rekrutují masu svých armád. Toje třída, která podle všeobecného hlasovacího práva posílá dnes do parlamentu ono velké množství feudálních pánů a junkerů; to je však také třída, která má nejblíž k průmyslovým dělníkům měst, která. s nimi sdílí stejné životní podmínky, která žije dokonce v ještě větší bídě než oni. Probudit k životu tuto třídu, která je bezmocná, poněvadž je roztříštěná a rozptýlená, jejíž skrytou sílu vláda a šlechta tak dobře znají, že úmyslně nechávají pustnout školy, jen aby zůstala nevědomá, probudit ji k životu a zapojit do hnutí — to je nejbližší, nejnaléhavější úkol německého dělnického hnutí. Od toho dne, kdy masa zemědělských dělníků pochopí své vlastní zájmy, je reakční, feudální, byrokratická nebo buržoazní vláda v Německu nemožná.




Napsal B. Engels kolem 11. února 1870
Otištěno v druhém vydání
„Německé selské válký“, Lipsko 1870
  Podle textu druhého vydání
Přeloženo z němčiny



Dodatek k předmluvě z roku 1870 k „Německé selské válce“[414]

Předcházející řádky jsem napsal před více než čtyřmi roky. Platnost si uchovaly podnes. Co bylo správné po Sadové[264] a po rozdělení Německa, potvrzuje se také po Sedanu[403] a po zřízení svaté říše německé národa pruského.[415] Tak málo mohou „světoborná“ dějinná dramata takzvané vysoké politiky měnit na směru dějinného pohybu.

Mohou však zvýšit rychlost tohoto pohybu. A po této stránce dosáhli původci oněch „světoborných událostí“ bezděky úspěchů, které si jistě sami naprosto nepřáli, s kterými se však volky nevolky musí smířit.

Již válka z roku 1866 otřásla starým Pruskem v základech. Dalo už dost práce dostat po roce 1848 do starého chomoutu vzpurný průmyslový — buržoazní i proletářský — živel v západních provinciích; přece se to podařilo a zájmy junkerů z východních provincií se staly spolu se zájmy armády zase vládnoucími ve státě. Roku 1866 se stalo skoro celé severozápadní Německo pruským. Nemluvě o nenapravitelných morálních škodách, které utrpěla pruská koruna z boží milosti, když spolkla tři jiné koruny z boží milosti,[416] přesunulo se teď těžiště monarchie značně na západ. Pět miliónů Porýňanů a Vestfálců bylo posíleno nejprve 4 milióny přímo anektovaných Němců a pak 6 milióny Němců anektovaných nepřímo prostřednictvím Severoněmeckého spolku[268]. A roku 1870 k tomu přibylo ještě 8 miliónů jihozápadních Něrnců,[417] takže teď v „nové říši“ stálo proti 14 1/2 miliónu Staroprusů (ze šesti východolabských provincií, z toho navíc ještě 2 milióny Poláků) na 25 miliónů, které dávno odrostly staropruskému junkerskému feudalismu. Tak právě vítězství pruské armády přesunula celou základnu pruského státu; panství junkerů bylo stále nesnesitelnější i vládě. Ale zároveň závratně rychlý rozvoj průmyslu způsobil, že boj mezi junkery a buržoazií byl zatlačen bojem mezi buržoazií a dělníky, takže také uvnitř prodělaly společenské základy starého státu úplný převrat. Základní podmínkou monarchie, po roce 1840 pomalu zahnívající, byl boj šlechty s buržoazií, v němž monarchie udržovala rovnováhu; od okamžiku, kdy už nešlo o to hájit šlechtu proti náporu buržoazie, nýbrž všechny majetné třídy proti náporu dělnické třídy, musela stará absolutní monarchie přejít plně ve státní formu zvlášť k tomuto účelu vytvořenou: v bonapartistickou monarchii. Vyložil jsem už tento přechod Pruska k bonapartismu na jiném místě („K bytové otázce“, 2. část, str. 26 an.[c]). Tam jsem však nemusel zdůrazňovat jednu okolnost, která je zde velmi důležitá, že totiž tento přechod byl největším pokrokem, jaký Prusko učinilo od roku 1848; tak daleko zůstalo Prusko pozadu za moderním vývojem. Byl to právě stále ještě polofeudální stát a bonapartismus je rozhodně moderní státní forma, která předpokládá odstranění feudalismu. Prusko se tedy musí odhodlat skoncovat s četnými zbytky feudalismu a obětovat junkerství jako takové. Dochází k tomu ovšem v nejmírnější formě a podle oblíbené melodie: „Pomaloučku, polehoučku!“ Tak např. v proslulém krajském zřízení.[254] Podle něho se ruší feudální výsady jednotlivého junkera na jeho statku, ale obnovují se jako výsady všech velkostatkářů celého kraje jako celku. Podstata věci se nemění, jen se převádí z feudálního jazyka do buržoazního. Staropruský junker je nuceně přeměňován v něco podobného, jako je anglický squire, a vůbec se tomu nemusel tolik vzpírat, vždyť jeden je právě tak hloupý jako druhý.

Tím tedy stihl Prusko podivný osud, že svou buržoazní revoluci, kterou začalo v letech 1808—1813 a roku 1848 dovedlo o kousek dál, dokončilo koncem tohoto století v příjemné formě bonapartismu. A půjde-li všecko dobře a svět zůstane pěkně v klidu a my budeme všichni dost dlouho žít, dožijeme se snad roku 1900 toho, že vláda skutečně odstraní všechny feudální instituce v Prusku a že se Prusko konečně dostane tam, kde byla Francie roku 1792.

Odstranění feudalismu, vyjádřeno pozitivně, znamená nastolení buržoazních poměrů. A tou měrou, jak padají výsady šlechty, stává se zákonodárství stále víc buržoazním. A tady se dostáváme k jádru vztahu německé buržoazie k vládě. Viděli jsme, že vláda je nucena zavádět tyto pomalé a malicherné reformy. Ale před buržoazií vydává každý z těchto malých ústupků za oběť, kterou jí přináší, za ústupek těžce a pracně vydobytý na koruně, za nějž musí buržoazie vládě teď také v něčem ustoupit. A buržoazie, ačkoli je jí celkem jasné, oč jde, přistupuje na tento klam. Tak vznikla ona mlčenlivá dohoda, která je němým základem všech debat v Říšském sněmu a ve sněmovně v Berlíně: vláda jednak reformuje hlemýždím tempem zákony v zájmu buržoazie, odstraňuje průmyslu z cesty feudální překážky a překážky vzniklé z rozdrobení na malé státy, zavádí jednotnou měnu, míry a váhy, svobodu živností atd., Svobodou pobytu dává kapitálu pracovní sílu Německa k neomezenému využití, podporuje obchod a spekulaci; na druhé straně ponechává buržoazie vládě všechnu, skutečnou politickou moc, hlasuje pro daně, půjčky a vojáky a pomáhá jí formulovat všechny nové reformní zákony tak, aby stará policejní moc nad nepohodlnými osobami zůstala plně v platnosti. Buržoazie vykupuje svou pozvolnou společenskou emancipaci tím, že se okamžitě vzdává vlastní politické moci. Ovšem hlavní pohnutkou, která činí takovou dohodu buržoazii přijatelnou, není strach z vlády, nýbrž strach z proletariátu.

Přestože si buržoazie na politickém poli počíná velmi uboze, nelze popřít, že v průmyslu a v obchodu plní konečně svou povinnost. Rozmach průmyslu a obchodu, na nějž jsem poukázal v úvodu ke druhému vydání,[418] pokračoval od té doby ještě daleko energičtěji. Co se po této stránce stalo od roku 1869 v rýnsko-vestfálské průmyslové oblasti, je pro Německo přímo neslýchané a připomíná rozmach anglických továrních obvodů na počátku tohoto století. A v Sasku a v Horním Slezsku, v Berlíně, v Hannoveru a v přímořských městech tomu bude stejně. Máme konečně světový obchod, skutečně velký průmysl, skutečně moderní buržoazii; měli jsme však také skutečný krach[419] a máme také skutečný, mocný proletariát.

Pro budoucího dějepisce bude mít v dějinách Německa z let 1869 až 1874 hřmění děl u Spichern, Mars-la-Tour[420] a u Sedanu a všechno, co s tím souvisí, daleko menší význam než skromný, klidný, ale stále pokračující rozvoj německého proletariátu. Hned roku 1870 podstoupili němečtí dělníci těžkou zkoušku: bonapartistickou válečnou provokaci a její přirozený důsledek — všeobecné nacionální nadšení v Německu. Němečtí socialističtí dělníci se nedali ani na okamžik zmást. Neprojevili ani trochu nacionálního šovinismu. Uprostřed nejšílenějšího opojení vítězstvím zůstali chladní, žádali „spravedlivý mír s Francouzskou republikou bez anexí“[421] a ani stav obležení je neumlčel. Ani slavné bitvy, ani řeči o „velikosti Německé říše“ na ně neplatily; jediným cílem jim zůstalo osvobození veškerého evropského proletariátu. Lze směle říci: tak těžkou zkoušku nepodstoupili a tak skvěle v ní neobstáli dosud dělníci žádné jiné země.

Po výjimečném válečném stavu následovaly velezrádné procesy, procesy pro urážku veličenstva a úřadů, stále se stupňující policejní šikany mírové doby. „Volksstaat“ měl zpravidla najednou tři až čtyři redaktory ve vězení, ostatní listy na tom byly podobně. Každý poněkud známý stranický řečník musel nejméně jednou za rok před soud, kde býval zpravidla odsouzen. Následoval příval vypovídání, konfiskací, rozpouštění schůzí. Všechno nadarmo. Na místo jednoho uvězněného nebo vypovězeného nastoupil ihned druhý; za každou rozpuštěnou schůzi svolali dvě nové a vytrvalostí a přesným dodržováním zákonů postupně unavovali policejní zvůli. Všechna pronásledování dosáhla opaku toho, co zamýšlela; nejenže se jim nepodařilo dělnickou stranu zlomit nebo i jen ohnout, naopak, pronásledování jí jen získávalo stále nové stoupence a upevňovalo organizaci. V boji dělníků s uřady stejně jako s jednotlivymi buržoy se ukazovalo, že dělníci mají intelektuální i morální převahu, a zejména při konfliktech s takzvanými „chlebodárci“ dokazovali, že oni, dělníci, jsou nyní vzdělanci a kapitalisté tupci. A přitom vedli tento boj většinou s humorem, který je nejlepším důkazem, jak jsou si svou věcí jisti a jak jsou si vědomi své převahy. Takto vedený boj na půdě připravené dějinami musí přinést velké výsledky. Úspěchy v lednových volbách[422] jsou v dosavadních dějinách moderního dělnického hnutí jedinečné a údiv, který vyvolaly v celé Evropě, byl úplně oprávněný.

Němečtí dělníci mají proti ostatním evropským dělníkům dvě podstatné výhody. Za prvé, že patří k nejteoretičtějšímu národu Evropy a že si uchovali teoretický smysl, který takzvaní „vzdělanci“ Německa úplně ztratili. Bez předchozí německé filosofle, zejména Hegelovy, by nikdy nebyl vznikl německý vědecký socialismus — jediný vědecký socialismus, který kdy existoval. Kdyby dělníci neměli teoretický smysl, nebyl by jim tento vědecký socialismus nikdy tak pronikl do krve, jak tomu teď je. A jaká je to nesmírná výhoda, ukazuje se jednak na tom, že lhostejnost ke každé teorii je jednou z hlavních příčin, proč se anglické dělnické hnutí, přes všechnu vynikající organizaci jednotlivých oborů, tak těžce dostává z místa, a jednak na tom, jaké neplechy a zmatek natropil proudhonismus ve své původní podobě u Francouzů a Belgičanů a v podobě zkarikované dále Bakuninem u Španělů a Italů.

Druhou výhodou je, že Němci vstoupili do dělnického hnutí časově poměrně nejpozději. Jako německý teoretický socialismus nikdy nezapomene, že navazuje na dílo Saint-Simona, Fouriera a Owena, tří mužů, kteří při vší fantastičnosti a utopismu patří k nejvýznačnějším hlavám všech dob a geniálně anticipovali nesčetné věci, jejichž správnost dnes dokazujeme vědecky — tak nesmí německé praktické dělnické hnutí nikdy zapomínat, že navázalo na výsledky anglického a francouzského hnutí, využilo prostě jejich draze vykoupených zkušeností a mohlo se teď vyvarovat jejich tehdy často nevyhnutelných chyb. Kde bychom dnes byli, nebýt anglických tradeunionů a politických bojů francouzského dělnictva, nebýt ohromného popudu, který dala zejména Pařížská komuna?

Německým dělníkům se musí přiznat, že využili výhod svého postavení se vzácným pochopením. Poprvé od té doby, co existuje dělnické hnutí, vede se tu boj ve všech třech směrech — v teoretickém, politickém a prakticko-ekonomickém (odpor proti kapitalistům) — jednotně, koordinovaně a plánovitě. V tomto takříkajíc koncentrovaném útoku je právě síla a nepřemožitelnost německého hnutí.

Jednak díky tomuto svému výhodnému postavení, jednak v důsledku ostrovních zvláštností anglického hnutí a násilného potlačení francouzského hnutí se dostali němečtí dělníci dočasně do předních řad proletářského boje. Jak dlouho jim ponechají události toto čestné místo, nelze předpovídat. Ale pokud je budou zaujímat, budou je, doufejme, zastávat jak se patří. K tomu je třeba dvojnásobného úsilí na každém úseku boje a agitace. Bude zejména povinností vůdců vyjasňovat si stále víc všechny teoretické otázky, osvobozovat se stále víc od vlivu přežitých frází, patřících k starému světovému názoru, a mít stále na paměti, že socialismus, když se stal vědou, vyžaduje, aby se s ním zacházelo jako s vědou, tj. aby byl studován. Půjde o to, aby se tímto způsobem získané, stále jasnější pochopení šířilo se vzrůstající horlivostí v dělnických masách a aby se organizace strany i odborů stále pevněji stmelovala. Třebaže socialistické hlasy odevzdané v lednu představují už pěknou armádu, netvoří přece jen ještě ani zdaleka většinu německé dělnické třídy; a třebas jsou také výsledky propagandy mezi venkovským obyvatelstvem velmi povzbuzující, přece jen zbývá právě tady ještě nekonečně mnoho práce. Je tedy nutné neumdlévat v boji, rvát nepříteli z rukou jedno město, jeden volební obvod za druhým; především je však třeba střežit pravého internacionálního ducha, který nepřipouští žádný patriotický šovinismus a který radostně pozdravuje každý nový krok v proletářském hnutí, ať jej učiní kterýkoli národ. Budou-li němečtí dělníci takto postupovat, nebudou pochodovat zrovna v čele hnutí — není vůbec v zájmu tohoto hnutí, aby dělníci některého jednotlivého národa kráčeli v čele — ale přesto budou zaujímat čestné místo v bitevní linii; a budou vyzbrojeni pro případ, že nečekaně těžké zkoušky nebo mohutné události budou od nich vyžadovat zvýšenou odvahu, zvýšenou rozhodnost a energii.

Bedřich Engels

V Londýně 1. července 1874




Otištěno v třetím vydání
„Německé selské válký“, Lipsko 1875
  Podle textu knihy
Přeloženo z němčiny




I německý lid má svou revoluční tradici. Byly doby, kdy Německo rodilo charaktery, jež se mohou směle postavit po bok nejlepším revolucionářům jiných zemí, kdy německý lid projevoval vytrvalost a energii, jaké by u centralizovaného národa vedly k nejskvělejším výsledkům, kdy se v hlavách německých sedláků a plebejců rodily plány a myšlenky, které dost často nahánějí hrůzu jejich potomkům.

Je na čase čelit dočasné ochablosti, která se po dvou letech boje projevuje skoro všude, a připomenout německému lidu ty hrubě tesané, ale zato pevné a houževnaté postavy velké selské války. Tři sta let uplynulo od té doby a ledacos se změnilo; a přece není selská válka tak naprosto vzdálená našim dnešním bojům a protivníci, s nimiž se utkáváme, jsou povětšinou stále tíž. Třídy a třídní frakce, které všude zrazovaly v letech 1848 a 1849, ukáží se nám, i když na nižším vývojovém stupni, jako zrádci už roku 1525. A uplatnil-li se robustní vandalismus selské války v hnutí posledních let jen tu a tam, v Odenwaldu, ve Schwarzwaldu, ve Slezsku, nemá se moderní povstání rozhodně čím chlubit.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a České knižní vydání uvádí pouze čísla jednotlivých kapitol bez názvů. Zde publikované názvy jsou převzaté z vydání v anglické sekci MIA. (Pozn. MIA)

b Ve třetím vydání „Německé selské války“ (1875) zde následuje: „Od té doby už ovšem asi trochu zestárl.“ (Pozn. red.)

c Viz B. Engels „K bytové otázce“, Spisy sv. 18. (Pozn. red.)


78 Jde o byrokratický systém reglementace průmyslu, který existoval v Prusku v polovině šedesátých let 19. století. Pro řadu průmyslových odvětví byl zaveden systém koncesí, tj. zvláštních povolení, o něž musely být úřady při založení jakéhokoli průmyslového podniku požádány. Tyto feudálně byrokratické předpisy brzdily rozvoj kapitalistické výroby.

163 Míní se rozhodující bitva prusko-rakouské války, k níž došlo 3. července 1866 u Hradce Králové, nedaleko obce Sadové. Bitva skončila těžkou porážkou rakouské armády. Během boje hrozilo rakouskému vojsku obklíčení, ale pruský vrchní velitel princ Bedřich Karel promeškal rozhodný okamžik a umožnil tak rakouské armádě stáhnout se za Labe a ustoupit k Olomouci.

204 Dílo „Německá selská válka“ napsal Engels v létě roku 1850 v Londýně a otištěno bylo v „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ v dvojčísle 5—6. Hlavním Engelsovým pramenem po faktografické stránce byla kniha německého demokratického historika Wilhelma Zimmermanna „Allgemeine Geschichte des grossen Bauernkrieges“ [„Všeobecné dějiny velké selské války“], díl 1—3, Stuttgart 1841—1843.

„Německá selská válka“ vyšla znovu roku 1870 jako separátní brožura s předmluvou, v níž Engels objasňuje úlohu rolnictva jako spojence proletariátu. Poněvadž kniha měla u německých dělnických čtenářů velký ohlas, byla opět vydána roku 1875; toto vydání doplnil Engels předmluvou. V osmdesátých letech se Engels chystal „Německou selskou válku“ přepracovat a doplnit ji novým obšírným materiálem z německých dějin. „Svou ‚Selskou válku‘ přepracovávám úplně znova,“ psal Sorgovi 31. prosince 1884. „Selská válka tu bude vylíčena jako úhelný kámen celých německých dějin.“ Avšak příprava vydání II. a III. dílu „Kapitálu“ a jiné neodkladné práce znemožnily Engelsovi uskutečnit tento záměr. Zachoval se pouze nedokončený rukopis zamýšlených doplňků k „Německé selské válce“ a řada rukopisných poznámek.

254 Krajské zřízení pro provincie Prusko, Braniborsko, Pomořany, Poznaňsko, Slezsko a Sasko bylo schváleno 13. prosince 1872. Rušilo se jím dědičné právo policejní moci statkářů na venkově a zaváděly se určité prvky místní samosprávy, jako např. volitelní starostové, krajské sněmy u zemských rad, volitelné podle stavovského systému atd. Cílem reformy bylo upevnit státní aparát a posílit centrální moc v zájmu junkerstva. Junkerští statkáři si v krajích a provinciích prakticky podrželi svou moc tím, že většinu volitelných úřadů zastávali sami nebo je obsadili svými zmocněnci.

264 Viz poznámka [163].

268 Severoněmecký spolek - německý spolkový stát, který vznikl roku 1867 pod vedením Pruska po jeho vítězství v prusko-rakouské válce místo rozpadlého Německého spolku. Do Severoněmeckého spolku vstoupilo 19 německých států a 3 svobodná města, kterým byla formálně přiznaná samostatnost. Ústava Severoněmeckého spolku zajišťovala Prusku vládnoucí postavení: pruský král byl prohlášen předsedou spolku a vrchním velitelem spolkové armády a bylo mu svěřeno i řízení zahraniční politiky. Roku 1870 se ke spolku připojily Bavoesko, Bádensko, Württembersko a Hesensko-Darmstadtsko. S vyhlášením Německého císařství v lednu 1871 Severoněmecký spolek zanikl.

340 Tuto předmluvu napsal Engels k druhému německému vydání svého díla „Německá selská válka“, které vyšlo v Lipsku v říjnu 1870.

Předmluva byla poprvé otištěna v listu „Volkstaat“ čís. 27 a 28 z 2. a 6. dubna 1870, poté v témže roce v separátním vydání „Německé selské války“.

Ve třetím vydání „Německé selské války“ z roku 1875 ji Engels rozšířil o další část. (Pozn. red.)

V českém knižním vydání vyšla v 16. svazku Spisů. (Pozn. MIA)

341 Wilhelm Zimmermann, „Allgemeine Geschichte des grossen Bauernkrieges“ [„Všeobecné dějiny velké selské války“], sv. 1—3, Stuttgart 1841—1843.

342 Jde o krajní levé křídlo celoněmeckého Národního shromáždění, které zasedalo ve Frankfurtu nad Mohanem za revoluce let 1848—1849; představovalo převážně zájmy maloburžoazie, ale podporovala je i část německých dělníků.

343 Jde o Marxovo dílo „Třídní boje ve Francii, 1848 - 1850“, které vycházelo jako série článků od ledna do 1. listopadu 1850 v „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“ (viz zde).

„Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ (viz zde).

344 Viz zde.

345 Národní liberálové - strana německé, především však pruské buržoazie, která se vytvořila na podzim roku 1866 po rozštěpení buržoazní Pokrokové strany. Národní liberálové se vzdali požadavku politického panství buržoazie a spokojili se s prosazováním jejich materiálních zájmů; za svůj hlavní cíl považovali sjednocení německých států úod vedením Pruska. Jejich politika byla výrazem kapitulace německé liberální buržoazie před Bismarckem.

346 Jde o Bavorsko, Bádensko a Württembersko.

347 Je míněno království hesenské, kurfiřství hesensko-kaselské a velkovévodství nasavské, které byly po prusko-rakouské válce roku 1866 připojeny k Prusku.

348 Německá lidová strana vznikla roku 1865 jako představitelka demokratické maloburžoazie a zčásti i buržoazie převážně jihoněmeckých států. Na rozdíl od národních liberálů vystupovala proti hegemonii Pruska v Německu a prosazovala plán tzv. Velkého Německa, k němuž by patřilo jak Prusko tak i Rakousko. Tato strana, která prováděla protipruskou politiku a hlásala všeobecně demokratická hesla, byla mluvčím partikularistických snah některých německých států. Propagovala myšlenku německého spolkového státu a zároveň vystupovala proti sjednocení Německa v jednotnou, centralizovanou, demokratickou republiku.

V roce 1866 se k Německé lidové straně připojila Saská lidová strana, jejíž jádro tvořili dělníci. S lidovou stranou ji spojoval jen protipruský postoj a snaha dosáhnout spojenými silami národního sjednocení země demokratickou cestou. Toto levé křídlo lidové strany se dále vyvíjelo socialisticky. Většina strany se odtrhla od maloburžoazních demokratů a připojila se v srpnu 1869 k Sociálně demokratické dělnické straně.

349 Na basilejském kongresu Internacionály byla přijata 10. srpna 1869 tato rezoluce o soukromém vlastnictví půdy, kterou předložili Marxovi stoupenci:

1. Společnost má právo odstranit soukromé vlastnictví půdy a nahradit je vlastnictvím společenským.

2. Je nutné zrušit soukromé vlastnictví půdy a nahradit je vlastnictvím společenským.

403 V bitvě u Sedanu 1. a 2. září 1870, v jedné z rozhodujících bitev prusko-francouzské války z let 1870-1871, byla francouzská armáda, jíž velel Mac-Mahon, poražena Prusy a Napoleon III. byl zajat. Sedanská katastrofa uspíšila pád druhého císařství ve Francii a vedla k vyhlášení republiky. Ze strany Německa ztratila válka od této chvíle svůj původní obranný charakter a zřetelně se projevily dobyvačné plány pruského militarismu, junkerstva a buržoazie.

414 Když Engels připravoval k tisku třetí vydání „Německé selské války“, napsané roku 1850, doplnil svou předmluvu k druhému vydání knihy z roku 1870. Třetí vydání vyšlo roku 1875 v Lipsku.

Doplněk předmluvy s datem 1. července 1874 je v českém knižním vydání Spisů v 18. svazku . (Pozn. MIA)

415 Když Engels mluví o svaté říši německé národa pruského, parafrázuje tím název středověké Svaté říše římské národa německého a zdůrazňuje, že Německo bylo sjednoceno pod vedením Pruska a že toto sjednocení provázelo popruštění německých zemí.

416 Jde o království hannoverské, kurfiřství hesensko-kaselské a velkovévodství nasavské, které Prusko anektovalo po prusko-rakouské válce roku 1866. (viz též poznámku [266] v článku „Krize v Prusku“, Spisy sv. 18).

417 V souvislosti s vítězstvími Pruska v prusko-francouzské válce připojili se čtyři jihoněmecké státy (Bádensko, Hesensko, Bavorsko a Württembersko) k Severoněmeckému spolku, což bylo stvrzeno oficiálními smlouvami v listopadu 1870. Od připojení jihoněmeckých států (15. listopadu 1870) začal spolek německých států užívat v oficiálních dokumentech názvu Německý spolek (Deutscher Bund). 9. prosince 1870 byl tento název rozhodnutím Říšského sněmu změněn na Německá říše (Deutsches Reich). Oficiálně byla Německá říše proklamována u příležitosti korunovace císaře 18. ledna 1871 ve Versailles.

418 Viz zde.

419 Krachem z roku 1873 skončila v Německu tzv. gründerská léta, období divokých spekulací a burzovních manipulací, které nastalo po prusko-francouzské válce z let 1870-1871.

420 V bitvě u Spichern (Lotrinsko) 6. srpna 1870 porazili Prusové 2. sbor francouzské armády, kterému velel generál Frossard. V historické literatuře se tato bitva nazývá též bitvou u Forbachu.

Bitva u Mars-la-Tour byla svedena 16. srpna 1870. Touto bitvou se Prusům podařilo zadržet ústup francouzské Rýnské armády z Met a odříznout ji ústupové cesty.

421 Toto heslo se objevilo ve „Volkstaatu“ po vítězství německých vojsk nad Napoleonem III. 21. září.

422 Ve volbách do Říšského sněmu 10. ledna 1874 získali němečtí sociální demokraté přes 350 000 (=6%) hlasů a mohli vyslat 9 poslanců do Říšského sněmu. Mezi zvolenými byli August Bebel a Wilhelm Liebknecht, kteří si v době voleb ještě odpykávali trest ve vězení.