Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Revoluční Španělsko



VII

(Zklamání mas)

K tomu, že se v Cádizu sešli nejpokrokovější lidé Španělska, přispělo několik příznivých okolností. V době voleb bylo hnutí ještě na vzestupu a právě neoblíbenost ústřední junty způsobila, že se hodně očekávalo od jejích odpůrců, kteří většinou patřili k revoluční menšině národa. Na prvním zasedání kortesů byly zastoupeny téměř výhradně nejdemokratičtější provincie — Katalánie a Galicie; poslanci za León, Valencii, Murcii a Baleárské Ostrovy se dostavili o tři měsíce později. V nejreakčnějších provinciích, vnitrozemských, se kromě nčkolika míst — volby do kortesů vůbec nesměly konat. Za různá království, města a městečka starého Španělska, kde volby znemožnila přítomnost francouzské armády, a za zámořské provincie Nového Španělska, odkud se poslanci nemohli dostavit včas, byli dodatečně zvoleni zástupci z toho množství lidí, které válečné zmatky zahnaly z provincií do Cádizu, a z těch četných Jihoameričanů, obchodníků, domorodců a dalších osob, kteří se buď ze zvědavosti, nebo při vyřizování svých záležitostí dostali do tohoto města. Tak se stalo, že tyto provincie zastupovali lidé náchylnější k novotám a víc prodchnutí idejemi 18. století, než by pravděpodobně byli zástupci zvolení přímo na místě. Konečně velmi důležité bylo i to, že se kortesy sešly v Cádizu, neboť toto město bylo tehdy v celém království proslulé jako nejradikálnější a podobalo se spíš americkým než španělským městům. Tamější obyvatelstvo zaplňovalo galerie v zasedací síni kortesů a krotilo reakcionáře, když se jejich opozice stávala příliš troufalou, různými výhrůžkami a nátlakem zvenčí.

Bylo by ovšem velkým omylem předpokládat, že v kortesech měli většinu stoupenci reforem. V kortesech byly zřetelně zastoupeny tři strany: servilové, liberálové (názvy těchto stran se ze Španělska rozšířily do celé Evropy) a „Američané“[269], kteří hlasovali střídavě s první nebo druhou stranou, podle toho, jak to vyhovovalo jejich vlastním zájmům. Servilové, daleko nejpočetnější, se dávali strhnout aktivitou, horlivostí a nadšením liberální menšiny. Poslanci z řad kněží, kteří tvořili většinu strany servilů, byli vždy ochotni obětovat nároky trůnu, jednak proto, že dosud měli v dobré paměti rozpory mezi církví a státem, jednak proto, že se chtěli zalíbit lidu, a tak si udržet výsady a nadpráví své kasty. Za rozprav o všeobecném hlasování, o jednokomorovém systému, o odstranění majetkového censu a o právu veta se církevní strana vždycky přidávala k demokratičtější straně liberálů proti stoupencům anglické ústavy. Jeden z nich, kanovník Cañedo, pozdější burgoský arcibiskup a neúprosný pronásledovatel liberálů, oslovil seňora Muñoze Torrera, rovněž kanovníka, ale příslušníka liberální strany, takto:

„Jste pro to, aby král měl nadměrnou moc, ačkoli jako kněz byste měl hájit zájmy církve, a ne zájmy krále.“

Liberálové byli nuceni dělat ústupky církevní straně, jak jsme to viděli u některých článků ústavy z roku 1812. Když se jednalo o svobodě tisku, odsoudili ji páteři jako „neslučitelnou s náboženstvím“. Po velmi bouřlivých debatách a po prohlášení, že všechny osoby mají právo zveřejňovat své mínění bez zvláštního povolení, přijaly kortesy jednomyslně pozměňovací návrh, který vložením slova „politické“ oklešťoval toto právo na polovinu a všechny spisy o náboženských otázkách podléhaly dál cenzuře církevních institucí podle usnesení tridentského koncilu[270]. 18. srpna 1813, po schválení dekretu o opatřeních proti těm, kdo by strojili úklady proti ústavě, byl přijat další dekret stanovící, že ti, kdo budou strojit úklady v tom směru, aby španělský národ přestal vyznávat římskokatolické náboženství, budou souzeni jako zrádci a trestáni smrtí. Když bylo zrušeno voto de Santiago, bylo v náhradu za to schváleno usnesení, jímž se svatá Teresa de Jesus prohlašovala za patronku Španělska. Liberálové se také střežili, aby nenavrhovali a nevydávali dekrety o zrušení inkvizice, desátků, klášterů apod., dokud nebyla vyhlášena ústava. Ale od té chvíle už nebylo možné zdolat opozici servilů uvnitř kortesů a duchovenstva mimo kortesy.

Vysvětlili jsme si tedy okolnosti, za nichž vznikla ústava z roku 1812 a které ovlivnily její charakteristické rysy; nyní ještě zbývá vysvětlit, proč ústava tak náhle a bez odporu zmizela ze světa, když se vrátil Ferdinand VII. Nikde na světě snad nedošlo k tak ponižující podívané jako v tomto případě. Když 16. dubna 1814 Ferdinand vstoupil do Valencie,

„jásající dav se zapřáhl do jeho kočáru a každičkým slovem i činem dával najevo, že si přeje zapřáhnout se do starého chomoutu; ozývaly se výkřiky: ‚Af žije náš jediný král!‘, ‚Pryč s ústavou!‘“

Ve všech velkých městech byla hlavní náměstí přejmenována na Náměstí ústavy (Plaza de la Constitución) a byl tam postaven kamenný sloup s tímto označením. Ve Valencii byl tento sloup stržen a místo něho postaven „prozatímní“ dřevěný sloup s nápisem: „Královské náměstí Ferdinanda VII.“ (Plaza Real de Fernando VII.) Sevillský lid rozehnal všechny dosavadní úřady a místo nich zvolil nové, a to takové, jaké existovaly za dřívějšího režimu, a pak na těchto nových úřadech žádal obnovení inkvizice. Lid táhl Ferdinandův kočár z Aranjuezu až do Madridu. Když král vystoupil, dav ho vyzvedl na ramena, vítězně ho ukazoval obrovskému sběhu lidí před královským palácem a nesl ho na rukou až do jeho komnat. Nad vchodem do zasedací síně kortesů v Madridu se skvěl nápis „Svoboda“ z velkých bronzových písmen; lůza se tam hnala, aby jej strhla; přistavili si žebříky, vytrhávali písmeno po písmeni ze zdi, a pokaždé, když některé písmeno shodili dolů, provázel přihlížající dav jejich počínání jásotem. Sebrali co nejvíc zápisů z kortesů, liberálních novin a letáků a táhli v průvodu, v jehož čele šli mniši a kněží, řádoví i světští, na jednom náměstí naházeli všechny tyto papíry na hromadu a zapálili jako politické autodafé; potom se sloužila velká mše a zpívalo se Tedeum jako díkůvzdání za vítězství. Snad ještě důležitější než tato hanebná demonstrace městské chátry, zčásti placené za tyto činy, jíž podobně jako neapolským lazaronům[271] lépe vyhovovala rozmařilá vláda králů a mnichů než střízlivé panství buržoazie — je ta skutečnost, že druhé všeobecné volby přinesly rozhodné vítězství servilům; dosavadní kortesy byly 20. září 1813 vystřídány normálními kortesy, které 15. ledna 1814 přenesly svá zasedání z Cádizu do Madridu.

V dřívějších článcích jsme ukázali, jak revoluční strana pomáhala povzbuzovat a posilovat staré lidové předsudky, kterých chtěla využít jako zbraně proti Napoleonovi. Viděli jsme také, jak ústřední junta v období, kdy jedině bylo možné spojovat společenské přeměny s opatřeními v zájmu národní obrany, dělala všechno možné, aby jim zabránila a potlačila revoluční snahy provincií. Naproti tornu cádizské kortesy, odříznuté po většinu doby své existence od ostatního Španělska, mohly seznámit španělský lid se svou ústavou a s organickými zákony, které vypracovaly, teprve po ústupu francouzské armády. Přišly tedy post factum[a]. Společnost už byla unavena, vyčerpána, vysílena strádáním; byl to nezbytný důsledek tak vleklé války vedené výhradně na španělské půdě, války, při níž se armády neustále pohybovaly, dnes tu byla jedna vláda a zítra třeba už jiná, a přitom téměř po šest let nepřestalo ani na den krveprolévání na celém španělském území, od Cádizu až po Pamplonu, od Granady až po Salamanku. Nedalo se tedy čekat, že se společnost v tomto stavu nadchne pro abstraktní krásy nějaké politické ústavy. A přece, když byla ústava poprvé vyhlášena v Madridu a v jiných provinciích, odkud odtáhli Francouzi, byla uvítána s „obrovským nadšením“, neboť masy jako vždy očekávaly, že pouhá změna vlády v mžiku odstraní jejich sociální bídu. Když se pak ukázalo, že ústava nemá tuto zázračnou moc, zvrátily se přehnané naděje vkládané do ní v rozčarování, a u těchto vášnivých obyvatel jihu je od zklamání jen krůček k nenávisti.

Byly tu i některé dílčí okolnosti, které značně přispěly k ochlazení sympatií lidu k ústavnímu režimu. Kortesy vydaly velmi tvrdé dekrety proti „pofrancouzštěncům“ (afrancesados) čili „josefovcům“[b]. K vydání těchto dekretů je přiměla zčásti i pomstychtivost lůzy a reakcionářů, kteří se ovšem, jakmile dekrety vynucené na kortesech vstoupily v platnost, okamžitě obrátili proti kortesům. Víc než 10 000 rodin se muselo vystěhovat. Do provincií, odkud odtáhli Francouzi, se vrhla spousta malých tyranů, osobovala si tam prokonzulskou moc a začala vyšetřovat, pronásledovat, zatýkat, postupovat inkvizičními metodami proti všem, kdo se zkompromitovali svými styky s Francouzi, tím, že od nich přijali úřad, zakoupili od nich národní majetek apod. Tito vladaři, místo aby se snažili přechod od francouzské správy k národní správě ulehčit a usnadnit, dělali, co mohli, jen aby ještě zhoršovali obtíže a rozdmýchávali vášně, které takové změny vlády vždycky provázejí. Proč to ale dělali? Jen aby mohli na kortesech žádat odvolání ústavy z roku 1812, která prý vyvolává všechny tyto nesnáze. Zde je třeba mimochodem poznamenat, že všichni tito vladaři, tyto nejvyšší výkonné orgány ustanovené kortesy, byli zapřisáhlými nepřáteli kortesů a jejich ústavy. Tuto podivuhodnou skutečnost je možné si vysvětlit prostě takto: při jmenování orgánů vykonné moci se pokaždé se servily spojovali „Američané“, kteří usilovali o oslabení výkonné moci, aby mohli dosáhnout odtržení amerických území od mateřské země; domnívali se totiž, že k dosažení tohoto cíle by nestačily pouhé neshody mezi výkonnou mocí a svrchovanými kortesy. Když kortesy zavedly jednotnou přímou daň z výnosu půdy a z příjmů z průmyslu i obchodu, vyvolalo to rovněž velkou nespokojenost mezi lidem. Ještě větší rozhořčení vzbudil nesmyslný dekret, jímž se zakazoval další oběh všech španělských mincí ražených za Josefa Bonaparta a nařizovala se jejich výměna za národní měnu; zároveň se zakazoval další oběh francouzských peněz vyhlašoval se kurs, podle něhož se měly směňovat za národní měnu. Protože se tento kurs značně odlišoval od kursu, který pro poměr hodnoty francouzských a španělských mincí stanovili v roce 1808 Francouzi, utrpělo tím mnoho soukromníků těžké ztráty. Toto nesmyslné opatření vyvolalo také zdražení základních životních potřeb, které i tak už podražily.

Ty vrstvy, které měly největší zájem na svržení ústavy z roku 1812 a na obnovení dřívějšího režimu — grandové, duchovenstvo, mniši a právníci — neopomněly využívat každé příležitosti, aby co nejvíc vystupňovaly nespokojenost lidu, kterou vyvolaly neblahé okolnosti provázející zavádění ústavního zřízení ve Španělsku. Tím si lze vysvětlit vítězství servilů ve všeobecných volbách z roku 1813.

Král mohl očekávat vážný odpor jedině u armády; ale generál Elío a jeho důstojníci porušili svou přísahu na ústavu a vyhlásili Ferdinanda VII. králem ve Valencii, aniž se o ústavě zmínili. Elíova příkladu následovali brzy další vojenští hodnostáři.

4. května 1814 vydal Ferdinand VII. dekret, jímž rozpustil madridské kortesy a zrušil ústavu z roku 1812; zároveň prohlásil, že je nepřítelem despotismu, a slíbil, že svolá kortesy ve starém legálním složení, že zavede rozumnou svobodu tisku atd. Svůj slib splnil tak, jak si to jedině španělský lid zasloužil tím, jak ho uvítal: zrušil platnost všech dekretů vydaných kortesy, uvedl všechno do dřívějších kolejí, obnovil svatou inkvizici, povolal zpátky jezuity vyhnané jeho dědem, poslal nejvýznačnější členy junt, kortesů a jejich přívržence na galeje, do afrických vězení nebo do vyhnanství a dal popravit nejproslulejší velitele geril, Porliera a de Lacyho.




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — když už bylo pozdě; doslova: když už čin byl proveden. (Pozn. red.)

b — tj. stoupencům Josefa Bonaparta. (Pozn. red.)


269 Servilové (serviles — úslužní, oddaní vrchnosti) — přezdívka reakční, klerikálně absolutistické skupiny ve Španělsku, která za první buržoazní revoluce (1808—1814) vystupovala proti všem buržoazním reformám a obhajovala absolutní monarchii; později tvořili servilové dvorní kamarilu Ferdinanda VII. a v posledních letech jeho života se spolčili s jeho bratrem donem Carlosem.

Liberálové zastupovali zájmy španělské buržoazie a liberální šlechty; jejich programem byla ústava z roku 1812 (viz poznámku [191].

„Američané“ se v kortesech přezdívalo skupince představitelů Španělů žijících ve španělských koloniích v Latinské Americe. „Američané“ podporovali v kortesech střídavě servily i liberály a sami nehráli žádnou význanuiou úlohu.

270 Tridentský koncil katolické církve zasedal v letech 1545 až 1563 v Tridentu. Odsoudil protestantismus a přijal řadu usnesení o katolické církvi, zejména vyhlásil, že papež má vyšší moc než koncily, a rozšířil pravomoc biskupů. Usnesení koncilu se stala programem stoupenců feudální katolické reakce, která se snažila vymýtit reformační hnutí.

271 Lazaroni — tak se nazývaly v Itálii deklasované lumpenproletářské živly; reakční monarchistické kruhy jich často využívaly k boji proti liberálnímu a demokratickému hnutí.