Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Revoluční Španělsko



VIII

(Revoluce v r. 1820)

Během roku 1819 se v okolí Cádizu shromažďovala expediční armáda, která měla znovu dobýt vzbouřené španělské kolonie v Americe. Velitelem této armády byl jmenován Enrique OʼDonnell, hrabě La Bisbal, strýc Leopolda OʼDonnella, nynějšího španělského ministerského předsedy. Protože dřívější výpravy proti španělské Americe si vyžádaly od roku 1814 životy 14 000 vojáků a protože si tam vedly odporně a bezohledně, měla k nim armáda krajní odpor; panoval všeobecný názor, že je to záludný způsob, jak se zbavit nespokojených pluků. Skupina důstojníků, mimo jiné Quiroga, López Baños, San Miguel (nynější španělský Lafayette), OʼDaly a Arco Agüero, se rozhodla využít nespokojenosti vojáků, setřást jho a vyhlásit ústavu z roku 1812. Hrabě La Bisbal, zasvěcený do spiknutí, přislíbil, že se postaví do čela hnutí. V dohodě s ním určili vůdcové spiknutí, že hlavní úder bude zasazen 9. července 1819, během generální přehlídky expedičních jednotek, stanovené na tento den. La Bisbal se skutečně dostavil v hodinu stanovenou pro přehlídku, ale místo aby splnil svůj slib, rozkázal, aby pluky zúčastněné na spiknutí byly odzbrojeny, dal Quirogu a ostatní vůdce spiknutí zatknout a vyslal do Madridu kurýra se vzkazem, v němž se vychloubal, že zabránil strašlivé katastrofě. Za odměnu byl povýšen a vyznamenán, ale když dvůr později dostal přesnější zprávy, byl La Bisbal zbaven velení a povolán zpět do Madridu. Jde o téhož La Bisbala, který roku 1814 — v době, kdy se Ferdinand vracel do Španělska — poslal k němu důstojníka ze svého štábu s dvěma dopisy. Protože byl příliš daleko, aby mohl vypozorovat, jak si král počíná, a přizpůsobit své jednání jeho vystupování, vychvaloval v jednom dopise bombasticky ústavu z roku 1812 — pro případ, že by král byl ochoten přísahat, že ji bude podporovat. V druhém dopise naopak odsuzoval ústavní systém jako samou anarchii a zmatek, blahopřál Ferdinandovi k úmyslu sprovodit ji ze světa a nabízel mu své služby i pomoc své armády v boji proti rebelům, demagogům a všem nepřátelům trůnu i oltáře. Důstojník odevzdal tento druhý dopis a Bourbon jej samozřejmě vřele uvítal.

Přestože se v expediční armádě projevily příznaky vzpoury, zůstávala madridská vláda, v jejímž čele stál vévoda San Fernando, tehdejší ministr zahraničních věcí a předseda vlády, nadále nepochopitelně apatická a nečinná a nepodnikala nic, aby expedice byla urychlena nebo aby armáda byla alespoň rozptýlena do různých přístavních měst. Mezitím se don Rafael del Riego, velitel druhého asturského praporu, který byl tehdy umístěn v Las Cabezas de San Juan, a Quiroga, San Miguel a ostatní vojenští velitelé na ostrově Leónu, jimž se podařilo prchnout z vězení, dohodli jednat současně. Postavení Riegovo bylo nejnesnadnější. Obec Las Cabezas ležela mezi třemi velitelstvími expediční armády, a to mezi velitelstvím jezdectva v Utreře, druhé pěší divize v Lebriji a praporu myslivců v Arcosu, kde byl vrchní velitel a štáb. Přesto se Riegovi podařilo 1. ledna 1820 překvapit a zajmout vrchního velitele i se štábem, ačkoli prapor umístěný v Arcosu byl dvakrát tak silný jako jeho asturský. Téhož dne vyhlásil v Arcosu ústavu z roku 1812, dal zvolit prozatímního alcalda (starostu), a přestože mu nestačilo, že splnil úkol, který mu byl uložen, přemluvil myslivce, aby přešli na jeho stranu, přepadl aragonský prapor ležící u Bornosu, táhl z Bornosu na Jerez a z Jerezu na Puerto de Santa Mana a všude vyhlásil ústavu; 7. ledna přitáhl na ostrov León, kde válečné zajatce uvěznil v pevnosti San Pedro. Quiroga a jeho stoupenci nesplnili podle předběžné dohody svůj úkol, nepřepadli most v Suaso a ostrov León a nepodnikali nic, dokud jim 2. ledna Oltra, Riegova spojka, nepřinesl oficiální zprávu o přepadení Arcosu a zajetí štábu.

Revoluční armáda, jejímž vrchním velitelem se stal Quiroga, měla ani ne 5000 mužů, a když byly odraženy její útoky na brány Cádizu, zůstala sama uzavřena na ostrově Leónu.

„Naše situace,“ napsal San Miguel, „byla zvláštní: revoluce, která pětadvacet dní přešlapovala na místě, aniž ztratila či získala jedinou píď půdy, byla vskutku jedinečným politickým úkazem.“[272]

Vypadalo to, jako by provincie upadly do letargického spánku. Po celý leden se nic nedělo. Koncem ledna Riego, který se obával, že plamen revoluce na ostrově Leónu uhasne, vytvořil — ač ho Quiroga a ostatní vůdcové od toho zrazovali — pohyblivou kolonu v počtu 1500 mužů a táhl přes část Andalusie, třebaže tam bylo desetkrát silnější vojsko, než bylo jeho, a neustále ho pronásledovalo; vyhlásil ústavu v Algecirasu, Rondě, Malaze, Cordobě a jiných městech; všude ho obyvatelstvo vítalo, ale nikde nevyvolal významné pronunciamiento[a]. Mezitím jeho pronásledovatelé, kteří strávili celý měsíc zbytečnými pochody sem a tam, si začali — jak se zdálo — přát všechno jiné jen ne srazit se s jeho malou armádou. Počínání vládního vojska bylo naprosto nevysvětlitelné. Riegovo tažení začalo 27. ledna 1820 a skončilo 11. března, kdy byl nucen rozpustit hrstku lidí, která s ním ještě táhla. Jeho malý oddíl nebyl rozprášen v rozhodující bitvě, ale byl decimován únavou, ustavičnými drobnými srážkami s nepřítelem, nemocemi a dezercí. Postavení vzbouřenců na ostrově Leónu nebylo zatím nijak růžové. Byli nadále blokováni od moře i z pevniny a v samotném městě Cádizu potlačovala jakýkoli projev sympatií k nim tamější posádka. Jak se tedy mohlo stát, že zatímco Riego 11. března rozpustil na Sieře Moreně vojsko bojující za ústavu, byl Ferdinand VII. 9. března v Madridu donucen složit přísahu na ústavu, takže Riego vlastně dosáhl svého cíle přesně dva dny předtím, než se definitivně vzdal naděje na jeho dosažení?

Tažení Riegovy kolony znovu upoutalo všeobecnou pozornost; provincie hořely nedočkavostí a horlivě sledovaly každý jeho pohyb. Hlavy roznícené smělostí Riegova výpadu, rychlostí jeho pochodů, houževnatostí, s jakou odrážel nepřítele, mu připisovaly vítězství, kterých nikdy nedobyl, a početní sílu a posily, které nikdy nedostal. Než se zvěsti o Riegově tažení donesly do nejodlehlejších provincií, byly ještě zveličeny, a čím vzdálenější byly tyto provincie, tím ochotnější byly vyslovit se pro ústavu z roku 1812. Španělsko bylo tak zralé pro revoluci, že ji stačily vyvolat i falešné pověsti. Stejně tak vyvolaly falešné pověsti smršť roku 1848.

V Galicii, Valencii, Zaragoze, Barceloně a Pamploně propukala povstání a Enrique OʼDonnell, alias hrabě La Bisbal, když jej král vyzval, aby zastavil Riegovo tažení, se nabídl, že nejen bude proti němu bojovat, ale že zničí jeho malou armádu a jeho samého zajme. Žádal jen, aby mu bylo svěřeno velení nad vojskem umístěným v provincii La Mancha, a o peníze pro svou osobní potřebu. Král sám mu dal měšec zlata a vydal příslušné rozkazy vojsku v La Manchi. Ale La Bisbal, když přijel do Ocañi, postavil se v čelo vojska a vyhlásil ústavu z roku 1812. Zpráva o této zradě způsobila velký rozruch mezi madridským obyvatelstvem; jakmile se zvěst o této události roznesla, propukla v Madridu revoluce. Nato začala vláda vyjednávat s představiteli revoluce. V dekretu datovaném 6. března navrhoval král, že svolá staré kortesy, scházející se podle stavů (en Estamientos); tento dekret nevyhovoval žádné z obou stran — ani přívržencům staré monarchie, ani revoluční straně. Když se Ferdinand vracel z Francie, sliboval totéž, a svůj slib nesplnil. Když v noci ze 7. na 8. března došlo v Madridu k revolučním demonstracím, vyšel v „Gacetě“ z 8. března dekret, v němž Ferdinand VII. sliboval, že bude přísahat na ústavu z roku 1812: „Dejme se všichni,“ pravilo se v královském dekretu, „a já jako první, poctivě cestou ústavy.“ 9. března obsadil lid královský palác a král se zachránil jen tím, že obnovil madridské ayuntamiento z roku 1814 a přísahal před ním na ústavu. Byl zvyklý nedělat si těžkou hlavu s křivými přísahami, neboť měl stále po ruce zpovědníka, který mu dal plné rozhřešení za jakékoli hříchy. Zároveň byla zřízena poradní junta, která svým prvním dekretem propustila na svobodu politické vězně a povolala zpět do země politické uprchlíky. Z vězení, která se otevřela, přišli první ústavní ministři do královského paláce. Castro, Herreros a A. Argüelles, členové první vlády, byli mučedníci z roku 1814 a poslanci z roku 1822.[273] Příčinou všeobecného nadšení v době, kdy vstupoval na trůn Ferdinand VII., byla radost nad odchodem jeho otce, Karla IV. A stejně byla příčinou všeobecného jásotu nad vyhlášením ústavy z roku 1812 radost nad odchodem Ferdinanda VII. Pokud jde o samu ústavu, víme, že když byla dokončena, nebylo území, kde by mohla být vyhlášena. Pro většinu Španělů to bylo jakési neznámé božstvo uctívané starými Atéňany.

Dnes angličtí autoři tvrdí — a narážejí přitom výslovně na nynější španělskou revoluci — jednak že hnutí z roku 1820 bylo pouhým vojenským spiknutím, jednak že bylo vyvoláno intrikami Ruska. Obojí tvrzení je stejně směšné. Pokud se týká vojenského povstání, viděli jsme, že ač ztroskotalo, revoluce přece jen zvítězila; a pak hádanka, která má být rozluštěna, to není spiknutí 5000 vojáků, ale to, že toto spiknutí schvalovala pětatřicetitisícová armáda a veskrze loajální dvanáctimiliónový národ. Ta okolnost, že první revoluční akce byly provedeny v armádě, se dá snadno vysvětlit tím, že armáda byla jedinou složkou španělské monarchie, úplně reorganizovanou a revolucionovanou za osvobozenecké války. Co se týká ruských intrik, nelze popřít, že Rusko mělo prsty v záležitostech španělské revoluce; Rusko jako první z evropských mocností uznalo ústavu z roku 1812 smlouvou uzavřenou 20. července 1812 ve Velikých Lukách[274], první rozněcovalo revoluci z roku 1820, první ji prozradilo Ferdinandovi VII., první zažehlo pochodně kontrarevoluce na různých místech Pyrenejského poloostrova, první proti této revoluci slavnostně protestovalo před tváří Evropy a konečně vehnalo Francii do ozbrojené intervence proti ní. Pan Tatiščev, ruský vyslanec, byl nesporně nejvýznačnější osobou u madridského dvora: byl neviditelnou hlavou kamarily. Podařilo se mu dostat ke dvoru Antonia Ugarta, ničemu nízkého společenského postavení, a udělat z něho vůdce mnichů a lokajů, kteří konali tajné porady v ústraní a panovali místo Ferdinanda VII. Tatiščevovou zásluhou se Ugarte stal hlavním vojevůdcem výprav proti Jižní Americe a zásluhou Ugartovou byl vévoda San Fernando jmenován ministrem zahraničních věcí a předsedou vlády. Ugarte se zasloužil o to, že byly od Ruska zakoupeny shnilé lodi, kterých mělo být použito pro výpravu do Jižní Ameriky, a dostal za to řád sv. Anny. Když se Ferdinand a jeho bratr don Carlos v prvních chvílích krize chtěli dát k dispozici armádě, Ugarte jim to rozmluvil. Byl také tajným původcem nevysvětlitelné netečnosti vévody San Fernanda a oněch opatření, která přiměla jistého španělského liberála roku 1836 v Paříži k tomuto výroku :[275]

„Těžko se lze ubránit dojmu, že vláda svými činy sama připravovala cestu ke svržení stávajícího řádu.“

Vezmeme-li dále v úvahu tu zajímavou skutečnost, že president Spojených států chválil ve svém poselství[276] Rusko za to, že mu slíbilo nepřipustit, aby Španělsko zakročilo proti jihoamerickým koloniím, nemůžeme už mít celkem žádné pochybnosti o úloze, kterou hrálo Rusko ve španělské revoluci. Ale o čem to všechno svědčí? Že Rusko vyvolalo revoluci z roku 1820? Ani v nejmenším, ale jen o tom, že zabránilo španělské vládě, aby revoluci čelila. Že by revoluce byla dříve či později svrhla absolutní a mnišskou monarchii Ferdinanda VII., to dokazuje 1) řada spiknutí, která propukala od roku l8l4 jedno za druhým; 2) svědectví pana de Martignaca, francouzského komisaře, který provázel vévodu z Angoulêmu za legitimistické invaze do Španělska; 3) svědectví nikoli bezvýznamné — svědectví samotného Ferdinanda.

Roku 1814 chystal Mina povstání v Navaře, dal první signál k odboji výzvou do zbraně, vtáhl do pevnosti Pamplony, ale nedůvěřoval svým stoupencům a prchl do Francie. Roku 1815 vyhlásil generál Porlier, nejslavnější velitel geril z dob války za nezávislost, v La Coruñi ústavu. Byl sťat. Roku 1816 chtěl Richard zajmout v Madridu krále. Byl oběšen. Roku 1817 skončil advokát Navarro se čtyřmi svými druhy na popravišti ve Valencii za to, že roku 1812 vyhlásil ústavu. Téhož roku byl na Mallorce zastřelen neohrožený generál Lacy za to, že spáchal týž zločin jako Navarro. Roku 1818 byli poraženi a sťati plukovník Vidal, kapitán Sola a jiní, kteří vyhlásili ústavu ve Valencii. Spiknutí na ostrově Leónu bylo jen posledním článkem v řetězu povstání, která stála život tolika statečných mužů z let 1808 až 1814.

Pan de Martignac, který roku 1832, krátce před svou smrtí, vydal dílo „LʼEspagne et ses révolutions“[b], píše:

„Uplynuly dva roky od doby, kdy Ferdinand VII. znovu nastolil svou absolutní moc, a kamarila, rekrutující se z vyvrhelů lidstva, stále ještě posílala další osoby do vyhnanství. Celá státní mašinérie byla rozvrácena; všude panovaly nepořádek, netečnost a zmatek — daně byly rozděleny naprosto nespravedlivě — finanční situace byla hrozná — půjčky bez úvěru — nebylo možné uspokojit nejnaléhavější potřeby státu, armáda nedostávala žold, soudci se odškodňovali úplatky, státní úředníci se dávali podplácet a nedělali nic, nebyli schopni nejen něco napravit, ale ani zabránit další zkáze. Odtud všeobecná nespokojenost lidu. Nové ústavní zřízení bylo nadšeně přijato ve velkých městech, u obchodních a průmyslových kruhů, osob svobodného povolání, armády a proletariátu. Proti němu byli mniši, zatímco venkované byli na rozpacích.“[277]

To přiznává umírající člověk, který byl hlavním nástrojem při podkopávání tohoto nového režimu. Ferdinand VII. ve svých dekretech z l. března 1817, 11. dubna 1817, 1. června 1817, 24. listopadu 1819 aj. výslovně potvrzuje slova pana de Martignaca a své nářky shrnuje takto:

„Stížnosti lidu na bídu, které se donášejí k sluchu našeho majestátu, přehlušují jedna druhou.“

Z toho je vidět, že nebylo třeba Tatiščeva, aby byla vyvolána revoluce ve Španělsku.




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — vojenské povstání. (Pozn. red.)

b — „Španělsko a jeho revoluce“. (Pozn. red.)


272 Evaristo San Miguel, „De la guerra civil en España“ [„O občanské válce ve Španělsku“], Madrid 1836.

273 Když se v květnu 1814 Ferdinand VII. vrátil do Španělska, byla nastolena vláda reakce, která zlikvidovala všechny vymoženosti buržoazní revoluce z let 1808—1814; významní 4initelé této revoluce byli uvrženi do žalářů a někteří z nich popraveni.

1. března 1822, za buržoazní revoluce z let 1820—1823, bylo zahájeno zasedání kortesů zvolených podle ústavy z roku 1812; v těchto kortesech měli většinu představitelé exaltadů (viz poznámku [189]).

274 20. (8.) července 1812 byla ve Velikých Lukách uzavřena smlouva mezi ruskou vládou a zástupci cádizských kortesů o přátelství a spojenectví Ruska a Španělska ve válce proti napoleonské Francii a o obnovení a rozšíření obchodních styků mezi oběma zeměmi. Podepsáním této smlouvy uznalo Rusko legálnost cádizských kortesů i ústavy, kterou vypracovaly.

275 Tím se míní autor knihy „Examen critique des révolutions dʼEspagne des 1820 à 1823 et de 1836“ [„Kritický rozbor španělských revolucí v letech 1820 až 1823 a v roce 1836“], která vyšla v Paříži v roce 1837 ve dvou dílech.

276 Viz poznámku [227].

277 Citováno z I. dílu knihy Jeana Baptista Martignaca, „Essai historique sun la révolution dʼEspagne et sur lʼintervention de 1823“ [„Historický nástin španělské revoluce a intervence z roku 1823“], Paříž 1823. Knihu „Španělsko a jeho revoluce“ napsal Manuel Marliani.