Bedřich Engels



Savojsko, Nizza a Rýn[381]





I
II 
III  
IV  

—————————————————

I

Je tomu již rok, co se před očima veřejnosti začal rozvíjet bonapartisticko-piemontsko-ruský komplot. Napřed novoroční řeč, pak kuplířství „italskou Ifigenií“, pak bolestný výkřik Itálíe, a konečně Gorčakovovo doznání, že uzavřel s Ludvíkem Napoleonem písemné závazky.[382] A mezitím zbrojení, pochody vojska, hrozby, pokusy o zprostředkování. Tehdy, v první chvíli, celé Německo instinktivně pochopilo: zde nejde o Itálii, nýbrž o naši vlastní kůži. Na Ticinu se začne a na Rýně se skončí. Konečným cílem všech bonapartistických válek může být jen znovudobytí „přirozené hranice“ Francie, hranice na Rýně.

Avšak táž část německého tisku, kterou nejvíc poděsil zastřený francouzský nárok na přirozenou hranici na Rýně, táž část německého tisku v čele s augsburskou „Allgemeine Zeitung“ obhajovala s nemenším fanatismem rakouské panství v horní Itálii pod záminkou, že Mincio a dolní Pád jsou přirozenou hranicí Německa proti Itálii. Pan Orges z augsburské „Allgemeine Zeitung“ uvedl do pohybu celý svůj strategický aparát, aby dokázal, že Německo je bez Pádu a Mincia ztraceno, že vzdát se rakouského panství v Itálii by byla zrada na Německu.

Tím se věc obrátila. Zde bylo právě tak jasné, že hrozba s Rýnem je jen záminka, že cílem je zachování rakouského panství v Itálii. Hrozba s Rýnem měla jen svést Německo k tomu, aby se solidárně postavilo za podrobení horní Itálie Rakouskem. K tomu přistupoval ještě ten směšný rozpor, že táž teorie se na Pádu obhajuje a na Rýně se zatracuje.

Tehdy napsal autor těchto řádek práci, kterou uveřejnil pod názvem „Pád a Rýn“. V zájmu národního hnutí samého protestovala tato brožura proti teorii hranice na Minciu; pokusila se z vojenskovědného hlediska dokázat, že Německo nepotřebuje ke své obraně ani kousek Itálie a že vzato čistě vojensky měla by Francie mnohem větší nárok na Rýn než Německo na Mincio. Zkrátka pokusila se umožnit Němcům, aby šli do nadcházejícího boje s čistýma rukama.

Nakolik se to brožuře podařilo, to nechť posoudí jiní. Není nám známo, že by se někdo pokusil autorovy vývody vědecky vyvrátit. Augsburská „Allgemeine Zeitung“, proti níž byla brožura především namířena, slíbila, že o tom přinese původní článek, ale místo toho přetiskla tří cizí z „Ost-Deutsche Post“[383], které se ve své kritice omezily jen na to, že prohlásily autora „Pádu a Rýna“ za „maloněmce“, protože se chce vzdát Itálie. A pokud víme, nezmínila se pak už augsburská „Allgemeine Zeitung“ o teorii hranice na Minciu ani slovem.

Pokus, aby se Německo postavilo za panství a politiku Rakouska v Itálii, posloužil mezitím severoněmeckým gothajským šosákům (viz poznámku [201]) jako vítaná záminka, aby vystoupili proti národnímu hnutí. Původní hnutí bylo opravdu národní, mnohem národnější než všechny Schillerovy oslavy od Archangelska až po San Francisco[384] vzniklo přirozeně, instinktivně, bezprostředně. Zpočátku se vůbec nezajímalo o to, zda je Rakousko v Itálii v právu, nebo ne, zda má Itálie nárok na nezávislost, zda je linie Mincia nutná, nebo ne. Jeden z nás je napadán, a to někým třetím, který nemá s Itálií nic společného, ale má tím větší zájem na tom, aby se zmocnil levého břehu Rýna — a proti tomuto třetímu — proti Ludvíku Napoleonovi, proti tradicím prvního francouzského císařství — musíme být všichni zajedno. To instinktivně cítil lid a měl pravdu.

Ale gothajsko-liberální šosáci už dávno nepovažovali německé Rakousko za „jednoho z nás“. Jim byla válka vhod, protože mohla oslabit Rakousko, a tím umožnit definitivní vznik maloněmeckého čili velkopruského císařství. K nim se přípojila masa severoněmecké vulgární demokracie, která spekulovala s tím, že Ludvík Napoleon rozkotá Rakousko a dovolí jí pak sjednotit Německo pod pruským panstvím; k nim se připojila malá část německé emigrace ve Francii a ve Švýcarsku, která byla dost nestydatá, aby se otevřeně spojila s bonapartismem. Nejsilnějším spojencem však byla — řekněme to přímo — zbabělost německého šosáka, který se nikdy neodvažuje pohlédnout nebezpečí do očí, a aby si vyžebral rok šibeniční lhůty, nechává své věrné spojence na holičkách, takže později, bez nich, je jeho vlastní porážka tím jistější. Ruku v ruce s touto zbabělostí šla známá velemoudrost, která nachází vždy tisíc záminek, proč se za žádnou cenu nesmí jednat, ale zato tím víc mluvit; která je skeptická ke všemu, jen ne k těmto záminkám; táž velemoudrost, která s jásotem uvítala basilejský mír (viz poznámku [91]), jímž byl Francii odstoupen levý břeh Rýna; táž velemoudrost, která si potají mnula ruce, když byli Rakušané poraženi u Ulmu[385] a Slavkova; táž velemoudrost, která nikdy nevidí, že se blíží její Jena, a jejímž ústředním sídlem je Berlín.

Tato aliance zvítězila; Německo nechalo Rakousko na holičkách. Mezitím se rakouská armáda bila v lombardské rovině tak hrdinně, že udivila své protivníky a vynutila si obdiv celého světa — jen ne gothajců a jejich nohsledů. Ani přehlídková drezúra, ani kasárenská komisní služba, ani kaprálská hůl nedovedly vyhnat z Němců jejích nezmarný rváčský talent.

Tito mladí vojáci, kteří ještě nikdy nebyli v ohni, vydrželi přes těsný oblek a těžkou výstroj jako veteráni proti Francouzům, zkušeným ve válce, lehce oblečeným a lehce vystrojeným, a jen s vynaložením veškeré své nepředstavitelné neschopnosti a nejednotnosti mohlo rakouské velení dokázat, že tato vojska byla poražena. Jaká to však byla porážka! Žádné trofeje, žádné prapory, téměř žádná ukořistěná děla, téměř žádní zajatci — jediný ukořistěný prapor byl nalezen na bojišti pod kupou mrtvých a nezranění zajatci byli italští nebo maďarští zběhové. Od řadového vojáka až k majorovi se rakouská armáda pokryla slávou a tuto slávu jí vydobyli téměř výhradně němečtí Rakušané. Italové nebyli k ničemu a byli většinou odstraněni. Maďaři hromadně přebíhali nebo byli velmi nespolehliví a Chorvati bojovali v tomto tažení mnohem hůř než jindy.[a] Němečtí Rakušané si mohou tuto slávu plným právem přivlastňovat; vždyť na ně přede všemi ostatními padá i hanba za špatné velení.

Bylo to pravé starorakouské velení. Co nedokázala Gyulayova neschopnost sama, to dokázal nedostatek jednotného velení, který zajistila kamarila a přítomnost Františka Josefa. Gyulay vpadl do Lomelliny a ihned se zastavil, sotvaže se dostal na dosah linie Casale—Alessandria; celá ofenzíva byla pochybená. Francouzi se bez překážky spojili se Sardiňany. Aby dosvědčil svou naprostou bezradnost, nařídil Gyulay průzkum u Montebella, jako by chtěl již předem dokázat, že ve vedení války ještě žije starorakouský duch nejistého tápání a těžkopádné nerozhodnosti jako za časů nebožky dvorní válečné rady[386]. Přenechává iniciativu zcela nepříteli. Rozptyluje svou armádu od Piacenzy až po Aronu, aby podle oblíbeného rakouského způsobu bylo všechno přímo kryto. Tradice Radeckého upadly už po deseti letech v zapomenutí. Když nepřítel zaútočí u Palestra, přicházejí rakouské brigády postupně do boje tak pomalu, že každá z nich je vypuzena ze svého postavení, ještě než se dostaví druhá. A když nepřítel nakonec opravdu podnikne manévr, jehož možnost dávala celému postavení v Lomellině teprve smysl — boční pochod od Vercelli na Boffaloru — když se konečně naskytla příležitost úderem na Novaru odrazit tento smělý manévr a využít nepříznivé situace, v níž se octl nepřítel — tu ztratí Gyulay hlavu a utíká zpátky přes Ticino, aby se — oklikou — položil napříč před čelo útočícího nepřítele. Uprostřed tohoto ústupu se objeví Hess — 3. června ve čtyři ráno — v hlavním stanu v Rosate. Dvorní válečná rada, znovuvzkříšená ve Veroně, začala zřejmě právě v rozhodné chvíli pochybovat o Gyulayových schopnostech. Nyní tu byli dva vrchní velitelé. Na Hessův návrh se všechny kolony zastaví, dokud se Hess nepřesvědčí, že vhodná chvíle k útoku na Novaru je promeškána a že nezbývá než ponechat událostem volný průběh. Mezitím uplynulo téměř pět hodin, během nichž vojsko přerušilo pochod.[b] Po částech, vyhladovělé a unavené dorazí vojsko během 4. června k Magentě; přesto se bije znamenitě a velmi úspěšně, dokud se Mac-Mahon proti rozkazu, podle něhož měl pochodovat přímo od Turbíga na Milán, neobrátí k Magentě a nenapadne rakouský bok. Mezitím dorazí ostatní francouzské sbory, rakouské se zpozdí a bitva je ztracena. Rakušané ustupují tak pomalu, že jedna z jejich divizí je u Melegnana napadena dvěma celými francouzskými armádními sbory. Jedna brigáda drží toto místo po několik hodin proti šesti francouzským brigádám a couvne, teprve když ztratila přes polovinu svých vojáků. Konečně je Gyulay odvolán. Armáda pochoduje velkým obloukem od Magenty kolem Milána a ještě stačí (tak málo se dalo mluvit o pronásledování!) dosáhnout dříve než nepřítel, který pochoduje po kratší tětivě, postavení u Castiglione a Lonata. Toto postavení, které Rakušané mají již léta co nejpřesněji prozkoumáno, vyhledal prý pro své vojsko sám František Josef. Ve skutečnosti bylo však už dávno pojato do obranného systému pevnostního čtyřúhelníku a představovalo skvělou pozici pro obrannou bitvu s ofenzívními protiúdery. Zde se pak rakouská armáda spojila s posilami, které mezitím dorazily nebo byly dosud drženy v týlu; ale jakmile nepřítel dosáhl druhého břehu Chíese, zazní znovu signál k ústupu, a to za Mincio. Sotvaže je tato operace provedena, postupuje rakouská armáda zase přes totéž Mincio, aby nepříteli zase vzala totéž postavení, které mu právě dobrovolně přenechala. Za tohoto chaosu ordre, contre-ordre, désordre[c] jde rakouská armáda do bitvy u Solferina už s velmi otřesenou důvěrou ve vrchní velení. Jsou to hotové jatky na obou stranách; o taktickém vrchním velení se nedá ani u Francouzů, ani u Rakušanů mluvit; větší neschopnost, bezradnost a strach před odpovědností u rakouských generálů, větší jistota francouzských velitelů brigád a divizí a přirozená převaha Francouzů v boji v rozptýlených tvarech a v boji ve vesnicích, kterou přivedli na nejvyšší stupeň v Alžírsku, zažene nakonec Rakušany z bojiště. Tím tažení končí a nikdo nemá větší radost než chudák pan Orges, který musel v augsburské „Allgemeine Zeitung“ stůj co stůj vychvalovat rakouské vrchní velení a připisovat mu racíonální strategické důvody.

Ludvík Napoleon měl už totiž také dost. Pochybná sláva Magenty a Solferina znamenala přece jen víc, než co měl právo očekávat, a mezi fatálními čtyřmi pevnostmi mohl přece jen nastat okamžik, kdy by se Rakušané už nedali porazit svými vlastními generály. K tomu Prusko mobilizovalo, a ani francouzská armáda na Rýně, ani Rusové nebyli připraveni na válku. Zkrátka nad svobodnou Itálií až po Jaderské moře se udělal kříž; Ludvík Napoleon nabídl mír a villafrancký dokument byl podepsán. Francie nezískala ani píď země; Lombardii, která jí byla odstoupena, darovala velkomyslně Piemontu; vedla válku za ideu, jak by tedy mohla myslet na hranici na Rýně!

Mezitím se střední Itálie připojila prozatímně k Piemontu a hornoitalské království představovalo na čas docela úctyhodnou moc.

Bývalé provincie na pevnině a ostrov Sardinie mají 4 730 500 obyvatel
Lombardie bez Mantovy asi 2 651 700      “      
Toskánsko 1 719 900      “      
Parma a Modena 1 090 900      “      
Romagna (Bologna, Ferrara, Ravenna a Foru) 1 058 800      “      
Celkem (podle stavu z roku 1848) 11 251 800 obyvatel

Rozloha země vzrostla z 1373 na 2684 německých čtverečních mil.[d] Kdyby se hornoitalské království definitivně konstituovalo, bylo by tedy první italskou mocností. Vedle něho by zůstalo pouze:

v Benátkách 2 452 900 obyvatel
v Neapoli 8 517 600      “      
ve zbylé části církevního státu 2 235 600      “      
Celkem 13 206 100 obyvatel

Sama horní Itálie by tudíž měla téměř tolik obyvatelstva, kolik všechny ostatní italské země dohromady. Vzhledem k své finanční a vojenské síle a k civilizovanosti svého obyvatelstva mohl by si takový stát činit v Evropě nárok na významnější postavení než Španělsko, tedy na místo hned za Pruskem, a protože by mohl spoléhat na rostoucí sympatie ostatní Itálie, zcela jistě by je vyžadoval.

To však Bonapartova politika nechtěla. Prohlásila důrazně, že jednotnou Itálii Francie nemůže a nebude trpět. Nezávislost a svobodu Itálie si představovala v podobě jakéhosi italského Rýnského spolku (viz poznámku [128]) pod Bonapartovým protektorátem a za čestného předsednictví papežova, jako nahrazení rakouské hegemonie francouzskou. Kromě toho pojala blahovolný úmysl zřídit ve střední Itálii etruské království, italské vestfálské království pro dědice Jerôma Bonaparta[388]. Ale všechny tyto plány vzaly za své konsolidací hornoitalského státu. Jeróme Bonaparte junior si za svého turné po vévodstvích nezískal nic, dokonce ani jediný hlas; bonapartistická Etrurie byla stejně nemožná jako restaurace; nezbývalo tedy nic jiného než připojení k Piemontu (viz poznámku [198]).

Ale zároveň s tím, jak se ukazovalo, že sjednocení severní Itálie je nevrhnutelné, vynořovala se také stále jasněji „idea“, za niž tentokrát Francie vedla válku. Byla to idea anexe Savojska a Nizzy Francií. Už za války se ozývaly hlasy, které tvrdily, že to je cena za francouzskou intervenci v Itálii. Ale nedošly sluchu. Cožpak je nevyvracel villafrancký akt? Přes to všechno se svět znenadání dověděl, že za národního a konstitučního režimu re galantuomo[e] úpějí dvě provincie pod cizím panstvím — dvě francouzské provincie, které toužebně obracejí uslzené zraky k velké vlasti, od níž je odlučuje jen hrubé násilí — a že Ludvík Bonaparte nemůže už zůstávat hluchým k bolestnému volání Savojska a Nizzy.

Nyní se ovšem ukázalo, že Nizza a Savojsko jsou cenou, za kterou se Ludvík Napoleon ujal sjednocení Lombardie a Benátska s Piemontem, a že si to, protože Benátsko prozatím nepřicházelo v úvahu, vyžádal jako cenu za svůj souhlas s anexí střední Itálie. A nyní začaly odporné manévry bonapartistických agentů v Savojsku a Nizze a strhl se pokřik placeného pařížského tisku, že piemontská vláda potlačuje v těchto provinciích vůli lidu, který hlasitě volá po připojení k Francii: teď bylo konečně v Paříži vysloveno, že Alpy jsou přirozenou hranicí Francie, že Francie má na ně právo.


II

Tvrdí-li francouzský tisk, že Savojsko je země jazykem a mravy francouzská, je to přinejmenším stejně správné, jako kdyby se to tvrdilo o francouzském Švýcarsku, o valonské části Belgie a anglicko-normanských ostrovech v Kanálu. V Savojsku mluví lid jihofrancouzským nářečím, spisovnou řečí a jazykem vzdělanců je všude francouzština. Italský živel je v Savojsku tak nepatrný, že francouzská (tj. jihofrancouzská čili provensálská) lidová řeč proniká naopak přes Alpy do Piemontu, až do horních údolí řek Dora Riparie a Dora Baltey. Přesto tu nebylo před válkou možno pozorovat téměř žádné sympatie pro připojení k Francii, takovými myšlenkami se zabývali jen tu a tam jednotlivci v dolním Savojsku, které má jakési obchodní styky s Francií; většině obyvatelstva byly zde tyto myšlenky právě tak cizí jako ve všech francouzsky mluvících zemích sousedících s Francíí. Je vůbec zvláštní, že žádná ze zemí, které byly v letech 1792 až 1812 připojeny k Francii, nemá nejmenší chuť vrátit se pod křídla francouzského orla. Přisvojily si plody první francouské revoluce, ale mají až po krk tuhé centralizace správy, hospodaření prefektů a neomylnosti apoštolů civilizace posílaných k nim z Paříže. Sympatie k Francii, které tu opět vzkřísila červencová a únorová revoluce, bonapartismus ihned zase udusil. Nikdo nemá chuť importovat Lambessu, Cayenne (viz poznámku [170]] a loi des suspects[389]. K tomu přistupuje ještě čínská zeď, kterou Francie vystavěla proti téměř veškerému dovozu a která se nejvíce pociťuje právě na hranicích. První republika se na všech hranicích setkala s utlačenými, vysávanými provinciemi, s rozdrobenými národy oloupenými o všechny společné přirozené zájmy a přinesla jim emancipaci venkovského lidu, zemědělství, průmyslu a obchodu. Druhé císařství naráží na všech hranicích na větší svobodu, než může samo nabídnout; v Německu a v Itálii naráží na mnohem silnější národní cítění, v menších zemích na konsolidované zvláštní zájmy, které za pětačtyřicet let nesmírně rychlého průmyslového vývoje zmohutněly a jsou všestranně spjaty se světovým obchodem; nepřináší nic než despotismus období římských césarů, uzavření obchodu a průmyslu do velkého vězení svých celních hranic a v nejlepším případě ještě volnou cestu ke všem čertům.

Savojsko, oddělené od Piemontu hlavním pásmem Alp, dostává téměř všechno, co potřebuje, ze severu, z Ženevy a částečně z Lyonu, právě tak jako se kanton Tessin, který leží na jih od alpských průsmyků, zásobuje naopak z Janova a z Benátek. Je-li tato okolnost důvodem k oddělení od Piemontu, není rozhodně důvodem pro připojení k Francii, neboť obchodní metropolí Savojska je Ženeva; o to se vedle zeměpisné polohy přičinilo moudré francouzské celní zákonodárství a šikany francouzských celnic.

Ale přes společný jazyk, kmenovou spřízněnost a alpský řetěz nemají Savojané zřejmě nejmenší chuť dát se obšťastnit císařskými institucemi velké francouzské otčiny. Jsou ovládáni tradičním vědomím, že Itálie nedobyla Savojsko, nýbrž že Savojsko dobylo Piemont. Kolem malého dolního Savojska se seskupil bojovný horský nárůdek celé provincie ve stát, sestoupil potom do italské roviny a výbojem i politikou anektoval postupně Piemont, Monferrato, Nizzu, Lomellinu, Sardinské království a Janov. Dynastie se usadila v Turínu a poitalštila se, Savojsko však zůstalo kolébkou státu, a savojský kříž je dnes znakem severní Itálie od Nizzy až po Rimini a od Sondria po Sienu. Francie dobyla Savojsko v taženích z let 1792 až 1794 a až do roku 1814 se země nazývala Département du Mont-Blanc. Ale roku 1814 Savojsko vůbec neprojevilo chuť zůstat francouzské; rozhodovalo se jen o tom, má-li se připojit ke Švýcarsku, nebo obnovit starý vztah k Piemontu. Přesto zůstalo dolní Savojsko francouzské až do konce „sta dní“[390], kdy bylo navráceno Piemontu. Stará historická tradice časem přirozeně vybledla; Savojsko bylo zanedbáváno, italské provincie nabyly ve státě příliš velké převahy; zájmy piemontské politiky tíhly stále víc k jihu a východu. Proto je tím pozoruhodnější, že separatistické choutky projevovala ještě nejvíc právě ta třída obyvatelstva, která předstírala, že je především nositelkou historické tradice — stará konzervativní a ultramontánní šlechta; tyto separatistické choutky směřovaly ke Švýcarsku, dokud tam vládlo staré oligarchické patricijské zřízení; teprve když byla ve Švýcarsku všude nastolena demokracie, obrátily se zřejmě jiným směrem; za vlády Ludvíka Napoleona je Francie sdostatek reakční a ultramontánní, aby se mohla savojské šlechtě jevit jako útočiště před revoluční piemontskou politikou.

Nyní je situace asi taková: Vcelku se neozývá přání, aby se Savojsko odtrhlo od Piemontu. V horní části země, v Maurienne, Tarentaise a v Horním Savojsku, je obyvatelstvo rozhodně pro status quo. V Genévois, Faucigny a Chablais by dali jasně přednost připojení ke Švýcarsku, kdyby někdy mělo dojít ke změně. Pouze tu a tam v dolním Savojsku a nejspíš ještě u reakční šlechty země vůbec se objevuje touha po připojení k Francii. Jsou to však tak ojedinělé hlasy, že dokonce i v Chambéry je většina obyvatelstva rozhodně proti nim a reakční šlechta (viz prohlášení Costy de Beauregard) se neodvažuje své sympatie přiznat.

Tolik, pokud jde o národnosti a vůli lidu.

A jak to vypadá po stránce vojenské? Jaké strategické výhody přináší Savojsko Piemontu, jaké by přineslo Francii? A jak se dotýká změna v držiteli Savojska třetího sousedního státu — Švýcarska?

Od Basileje po Briançon tvoří francouzská hranice velký, silně dovnitř prohnutý oblouk; značný kus Švýcarska a celé Savojsko se tu vklíňují do francouzského území. Narýsujeme-li tětivu tohoto oblouku, ukáže se, že kruhová úseč je téměř přesně vyplněna francouzským Švýcarskem a Savojskem. Kdyby byla francouzská hranice posunuta až k této tětivě, tvořila by od Lauterbourgu po Fréjus právě tak zhruba přímou linii jako od Lauterbourgu po Dunkerque; tato linie by však měla zcela jiný význam pro obranu než linie Lauterbourg—Dunkerque. Zatímco severní hranice je zcela otevřená, byla by severní část východní hranice kryta Rýnem, její jižní část Alpami. Mezi Basilejí a Montblankem by ovšem hranice nebyla nijak přirozeně vyznačena; zde by „přirozenou hranici“ tvořil spíše Jura až k Fort de lʼEcluse a odtud výběžek Alp, který od Montblanku ohraničuje údolí Arve z jihu a končí rovněž u Fort de lʼEcluse. Jestliže však přirozená hranice tvoří vbíhavý konkávní oblouk, pak ovšem neplní svou úlohu a není tedy už přirozenou hranicí. A jestliže je tato vbíhavá kruhová úseč, která tak nepřirozeně zatlačuje naši hranici, navíc ještě obydlena lidmi, kteří jsou „jazykem, mravy a civilizací“ Francouzi, neměla by se tu napravit chyba, které se dopustila příroda, neměla by se teoreticky požadovaná konvexnost nebo aspoň přímočarost vytvořit také prakticky? Je přípustné, aby Francouzi žijící za přirozenou hranicí byli obětováni lusus naturae[f]?

Že takovéto bonapartistické usuzování není tak docela bez významu, dokazuje první císařství, které postupovalo od jedné anexe ke druhé, dokud mu to nepřekazílí. I nejdokonalejší hranice má svá slabá místa, která je možno opravit a vylepšit; a není-li třeba dělat okolky, může se anektovat dál a dál do nekonečna. V každém případě vyplývá z uvedené úvahy tento závěr: Všechno, co lze uvést pro anexi Savojska, jak pokud jde o národnost, tak pokud jde o vojenské zájmy Francie, platí také pro francouzské Švýcarsko.

Alpy, které se táhnou od Col di Tenda severoseverozápadním směrem, obracejí se od Mont Thabor, který je hraničníkem mezi Piemontem, Savojskem a Francií, zhruba na severoseverovýchod a od Mont Géant, kde se stýkají hranice mezi Piemontem, Savojskem a Švýcarskem, odbočují ještě víc k východu. Od Mont Thabor až k Mont Géant mohou být tedy Alpy přirozenou hranicí Francie jedině tehdy, bude-li tato hranice pokračovat od Mont Géant přímou čarou na Basilej. Jinými slovy: požadavek anexe Savojska k Francii zahrnuje požadavek anexe francouzského Švýcarska.

Na celém úseku, kde tvoří nynější hranici obou států hlavní hřeben Alp, má silnici pouze jeden průsmyk: Mont Genèvre. Kromě něho je ještě Col dʼArgentera, který vede od Barcelonette do údolí Stury, sjízdný pro dělostřelectvo, a snad by se daly s trochou námahy upravit ještě i jiné soumarské cesty tak, aby byly sjízdné pro všechny zbraně. Dokud však ze Savojska a Nizzy vede přes hlavní pásmo Alp po dvou průsmycích se silnicemi, musí každý francouzský útočník, který ještě nemá tyto provincie, dobýt aspoň jednu z nich, než se vydá přes Alpy. K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že při útoku z Francie dovoluje Mont Genèvre jen přímý úder na Turín, kdežto oba savojské průsmyky, Mont Cenis a ještě více Malý sv. Bernard, umožňují boční operace. Kromě toho pro útočící italskou armádu, která by chtěla udeřit na srdce Francie, znamená Mont Genèvre velkou okliku, kdežto přes Mont Cenis vede hlavní cesta z Turínu do Paříže. Žádného vojevůdce tedy ani nenapadne, aby použil Mont Genèvre jinak než pro vedlejší kolony; velká operační linie povede vždy přes Savojsko.

Savojsko by tedy poskytlo Francii především terén, který nutně potřebuje k útočné válce proti Itálii a který by jinak musela teprve dobývat. Italská armáda, která bude v obraně, nebude ovšem Savojsko nikdy hájit rozhodnou bitvou, ale může energicky vedenou horskou válkou a ničením silnic aspoň poněkud zadržet útočníky již v horních údolích řek Arc a Isère (jimiž prochází montceniská a svatobernardská silnice) a pak, opírajíc se o pevnůstky uzavírající průsmyky, udržet ještě po nějakou dobu severní svah hlavního alpského pásma. O nějaké absolutní obraně se tu přirozeně nedá mluvit, jako ostatně v žádné horské válce; s rozhodnou bitvou se počká, až nepřítel sestoupí do roviny. Ale jistě se získá čas, který může být rozhodující pro soustředění sil k hlavní bitvě a je zvlášť důležitý pro zemi, která je tak protáhlá a má tak málo železnic jako Itálie, oproti kompaktní zemi protkané skvělou strategickou sítí železnic jako Francie; a tento čas by byl jistě ztracen, kdyby Francie obsadila Savojsko jíž před válkou. Itálie však nikdy nepovede válku proti Francii sama; a jestliže bude mít spojence, pak je tu možnost, že obě armády v Savojsku budou už v rovnováze. To bude mít za následek, že se boj za obsazení alpského hřebene nutně protáhne; v nejhorším případě udrží Italové po nějakou dobu severní svah hřebene, a až jej ztratí, budou s Francouzi bojovat o jižní svah, neboť pánem horského hřebene je jen ten, kdo má oba jeho svahy a může jej tedy překročit. A je velmi nejisté, zda bude mít útočník ještě tolik síly a rozhodnosti, aby následoval obránce do roviny.

Tažení z let 1792 až 1795 v Savojsku jsou příkladem takovéto nerozhodné horské války, i když akce na obou stranách byly mdlé, nejisté a tápavé.

21. září 1792 vpadl do Savojska generál Montesquiou. 10 000 Sardiňanů, kteří je hájili, bylo podle tehdejší oblíbené módy tak roztříštěno do řetězu hlídek, že nikde nemohli seskupit dostatečné síly k odporu. Chambéry a Montmélian byly obsazeny a Francouzi táhli údolími až k úpatí hlavního alpského pásma. Hřeben sám zůstal úplně v rukou Sardiňanů, kteří 15. srpna 1793 po několika menších srážkách začali pod velením generála Gordona opět pronikat kupředu proti Francouzům, oslabeným tím, že poslali část svých sil obléhat Lyon, a zahnali je z údolí Arca a Isère zpět k Montmélianu. Zde se poražené francouzské kolony připojily ke svým zálohám, Kellermann se vrátil do Lyonu, přešel ihned (11. září) do útoku a snadno vrhl Sardiňany zase zpět až k alpským průsmykům; tím však byly i jeho síly vyčerpány a musil se na úpatí hor zastavit. Avšak roku 1794 dosáhla alpská armáda počtu 75 000 mužů, proti nimž mohli Piemonťané postavit jen 40 000 i se zálohou 10 000 Rakušanů, kterou snad mohli použít. Přesto neměly první útoky Francouzů ani na Malý sv. Bernard, ani na Mont Cenís úspěch, až konečně byl 23. dubna dobyt Bernard a 14. května Mont Cenis, čímž se jim dostal do rukou celý hřeben.

Bylo tedy třeba tří tažení, než se podařilo vyrvat Piemonťanům na této straně přístup do Itálie. I když by se dnes tak nerozhodně vedená válka nemohla už na tak malém území protáhnout na několik tažení, bude při určité rovnováze sil Francouzům stále ještě zatěžko, aby se nejen zmocnili alpských průsmyků, ale zůstali ještě tak silní, že by mohli beze všeho sestoupit do roviny. Nic víc nemůže Savojsko Itálii poskytnout; ale už to je dost.

Předpokládejme naopak, že se Savojsko spojí s Francií. Jaké bude potom postavení Itálie? Severní svah alpského řetězu je v rukou Francouzů, Italové mohou bránit jen jižní svah, jehož uzávěry a postavení mohou být z vysokého hřebene ovládány nebo aspoň pozorovány a většinou se také dají v těsné blízkosti obejít. Horská obrana se redukuje na své poslední a nejslabší dějství, které zároveň přináší nejvíc ztrát. Příležitost ke sbírání zpráv, kterou skýtá horská válka v Savojsku, úplně odpadá. Ale to ještě není všechno. Dokud bylo nutno napřed se Savojska zmocnit, mohla se Francie za určitých okolností spokojit s tím, že to udělá a donutí tak Itálii k pasívní obraně; to už by byl určitý výsledek; vojska snad bylo možno použít jinde lépe; v zájmu Francie bylo, aby se na tomto válčišti nenasazovalo příliš mnoho sil. A naopak, kdyby se Savojsko stalo deflnitívně francouzskou provincií, vyplatilo by se bránit je útočným francouzským způsobem. Pasívní obrana si může během tažení vyžádat neméně obětí na životech než útok na Itálii; k útoku už není zapotřebí o mnoho víc vojska, a jaké jsou tu zcela jiné vyhlídky!

Hned druhého dne po anexi se důstojníci francouzského generálního štábu vydají vzhůru údolím Arca a Isère, budou prozkoumávat boční údolí, vystoupí na horské hřebeny, budou se vyptávat nejlepších alpských vůdců, vyměřovat vzdálenosti, zjišťovat stoupání a všecko si pečlivě poznamenají; a to všechno ne z turistického vrtochu, nýbrž podle zjevného, pravděpodobně již nyní hotového plánu. Hned za nimi půjdou inženýři a podnikatelé, a zanedlouho se začnou hluboko v horách budovat silnice a stavět budovy, o nichž ani místní obyvatelé, ani náhodní cestující nebudou s to říci, k čemu jsou. Však tu také nebudou ani pro sedláky, ani pro turisty, mají pouze rozvinout přirozené strategické výhody Savojska.

Průsmyky Mont Cenis i Mont Genèvre vedou oba na Susu. Napadnou-li francouzské kolony jejich jižní svahy, dostanou se italské oddíly, které je hájí, do úplných kleští. Nemohou vědět, z které strany přijde hlavní útok; předem však vědí, že jakmile bude jeden z průsmyků násilnč překročen a Susa dobyta, bude vojsko bránící druhý průsmyk odříznuto. Bude-li překročen nejdříve Mont Cenis, může se vojsko na Mont Genèvre v nejhorším případě zachránit ještě tak, že ponechá své dčlostřelectvo, materiál a koně osudu a sestoupí po pěšinách do fenestrellského údolí; proniknou-li však útočníci přes Mont Genèvre až k Suse, nebude mít vojsko na Mont Cenis už vůbec kam ustoupit. Za těchto okolností je obrana obou těchto průsmyků pouhou demonstrací. K tomu ještě probíhají operační linie obou francouzských oddílů, silnice z Grenoblu do Briançonu a z Chambéry do Lanslebourgu, vcelku paralelně a jsou odděleny pouze horským hřbetem, odbočujícím od Mont Thabor, přes nějž vede mnoho pěších i soumarských stezek. Jakmile Francouzi vystavějí přes tento hřeben příčnou silnici, která nemusí být delší než 4 německé míle, mohou libovolně přesunovat masu svého vojska z jedné silnice na druhou; kleště budou ještě účinnější a obrana alpské linie proti napadení z Itálie získá na této straně nesmírně na síle.

Pokračujme. Savojsko má ještě jeden alpský průsmyk, Malý sv. Bernard. Mnohé francouzské autority tvrdí, že Napoleon by byl udělal lépe, kdyby byl pro své tažení přes Alpy použil místo Velkého sv. Bernardu tohoto průsmyku. Průsmyk leží níže, je tedy na jaře dříve bez sněhu a dá se vůbec snadněji překročit. Kolony, které vyšly z Lyonu a Besançonu, se mohou sejít přinejmenším stejně snadno v Albertville jako Lausanne; a oba průsmyky vedou na Aostu a Ivreu. Již sám fakt, že mohla vzniknout polemika o přednostech toho či onoho průsmyku pro Napoleonovy cíle v tažení z roku 1800, dokazuje, jak je tento Malý sv. Bernard pro vedení války důležitý. Ovšem k tomu, aby se Malého Sv. Bernardu mohlo využít k opakování strategického obejití, kjakému došlo u Marenga, by bylo třeba zcela zvláštních podmínek. Dnes máme větší vojska, a ta nikdy nemohou projít velehorami pouze v jedné koloně; pokus o obejití i jen s 30 000 mužů by dnes ve většině případů přivodil vlastní zkázu. To všechno platí o prvním a druhém tažení. Jestliže však, jak se zdá, soudobé skupiny pevností a opevněné tábory vtisknou všem válkám, vedeným oběma stranami s patřičnou vytrvalostí, jiný, vleklejší charakter, jestliže válka již nemůže být skutečně vybojována, dokud se protivníci v několika taženích navzájem pozvolna nevyčerpají, pak budou konec konců i armády stále menší a menší. Dejme tomu, že by se několik let válčilo se střídavým úspěchem v hornoitalské rovině; Francouzi, kteří by mezi tím dobyli Casale nebo Alessandrii nebo obě tato místa, by byli zatlačeni přes Alpy a zde by se obě strany, už značně oslabené, zastavily. Copak to bude i potom tak těžké, s našimi železnicemi a s dělostřelectvem, které se nyní již všude odlehčuje, rychle vrhnout 30 000 až 40 000 mužů a dokonce i víc přes Malý sv. Bernard na Ivreu? Z Ivrey se mohou stáhnout na své pevné shromaždiště v rovině, kde budou mít všechno potřebné a budou posíleni posádkou; kdyby se ukázalo, že to není možné, nemohly by jim ani větší síly zahradit cestu na Turín a ústupovou silnici přes oba nejbližší průsmyky. Těchto 30 000 až 40 000 mužů s posádkami by nyní představovalo již velmi úctyhodnou sílu a v nejhorším případě by mohlo rozbít nejbližší nepřátelské sbory a vést potom s velkou vyhlídkou na úspěch válku kolem svého opevněného tábora. Vzpomeňme jen, jak se smrskly armády již v roce 1814 a s jak malými silami dosáhl Napoleon v tomto roce tak velkých výsledků.

Svatobernardská silnice, jak již řečeno, vede údolím Isère, montceniská zase údolím Arca. Obě řeky pramení u Mont Iseranu. Nad Bourg-Saint-Maurice opouští svatobernardská silnice řeku a obrací se přímo přes horu, zatímco soutěska (Val de Tignes) stoupá vpravo k jihu. Pod Lanslebourgem, u Termignonu, vyúsťuje do údolí Arca malé postranní údolí (Val Saint-Barthélemy). Z Val de Tignes vedou tři stezky přes horský hřeben mezi Mont Iseranem a Mont Chaffequarré do Val Saint-Barthélemy. V jednom z těchto tří sedel bude asi možno zřídit silnici. Bude-li zde vystavěna silnice a bude-li vybudována i příčná silnice, o níž jsme se zmínili výše, bude strategický silniční systém v Savojsku — jako francouzské pohraniční provincii — již značně rozvinutý. Těsně za hlavním hřebenem Alp by vedla silnice, která by navzájem spojovala tři nejdůležitější průsmyky a která by umožňovala přesunout ve dvou dnech hlavní masy vojsk od Bernardu a Ment Genèvre do blízkosti Mont Cenis a ve čtyřech až pěti dnech z jednoho boku na druhý. Bude-li tento systém doplněn ještě silnicí od Moûtiers přes průsmyk Pralognanský do Saint-Barthélemy a Lanslebourgu, a druhou od Moûtiers na Saint-Jean-de-Maurienne, pak bude sotva možno ještě něco připojit. Zbývalo by už jen zřídit opevnění nezbytná k podpoře — nikoli k úplnému zahrazení—a zajistit hlavní silniční uzel Moûtiers jako ústřední shromaždiště před prudkým nepřátelským útokem. Přitom jde všeho všudy o necelých dvacet pět německých mil nově vybudovaných silnic.

Budou-li vybudovány tyto nebo podobné spoje — a není pochyby, že francouzský generální štáb má už nyní hotový plán na plné strategické využití Savojska — co potom bude s obranou jižního svahu Alp? A co všechno by pak asi — v případě obrany — dokázal nový Lecourbe, který by se opíral o pevné ústřední shromaždiště a o malé pevnůstky, kdyby mu takováto silniční síť zajišťovala dostatečnou pohyblivost? Ať nikdo neříká, že při velikosti našich nynějších vojsk není už horská válka možná! To vcelku platí, dokud jsou vojska skutečně velká a jedna strana má rozhodující převahu. Ale v boji proti moderním pevnostem se vojska pořádně ztenčí a bude jistě dost případů, kdy místo převahy nastane rovnováha. Je přirozené, že se nejde do hor, když to není nutné, ale cesta z Paříže do Itálie a z Itálie do Paříže povede vždy přes Savojsko nebo Wallis.

Můžeme shrnout: Jako francouzská provincie by Savojsko svou zeměpisnou polohou a zejména svými alpskými průsmyky dovolilo francouzské armádě, která by měla třeba jen malou převahu, aby ovládla italské svahy Alp, podnikala vpády do údolí a nabyla mnohem většího významu, než jaký by jí připadl podle její síly. Kdyby si pak jen poněkud připravila válčiště, dostala by se francouzská armáda do tak výhodného postavení, že by při jinak naprosté rovnováze sil měla okamžitě převahu nad nepřítelem; kromě toho by Malý sv. Bernard donutil Italy vyslat na velkou vzdálenost vyčleněné oddíly, zatímco Francouzům by podle okolností poskytl příležitost k rozhodnějším ofenzívním úderům.

Savojsko je v rukou Francie vůči Itálii výlučně ofenzívním nástrojem.

A jak to vypadá se zájmy Švýcarska?

Za nynější situace nemůže žádný ze sousedů sám o sobě napadnout Švýcarsko jinak než čelně. Počítáme přitom jižní Německo bez Rakouska za jednoho souseda a Rakousko za druhého, neboť jsme právě viděli, že tito dva nemusí vždy nutně jednat souhlasně. Jižní Německo může útočit jen na linii Basilej—Kostnice, Rakousko jen na linii Rheineck—Münster, Itálie na linii Poschiavo—Ženeva a Francie na linii Ženeva—Basilej. Švýcarská armáda má všude ústupovou linii kolmo za svou frontou; všude jí neutrální pohraniční území víceméně kryjí boky. Pokud je Švýcarsko napadeno jen jedním ze sousedů, není tedy strategické obejití ještě před zahájením boje možné. Pouze Rakousko má výhody na bocích přes Graubünden, ale Švýcaři by tak jako tak v žádném případě nevedli proti rakouskému útoku rozhodný boj v Graubündenu, nýbrž dále na severozápad, v předhoří Alp. Tím, že Rakousko odstoupilo Lombardii, se tato výhoda pro Švýcarsko podstatně zvýšila; až do loňského roku mělo sice Rakousko prostředky k soustředěnému útoku na jihozápadní Švýcarsko, který by ve vysokých horách a při převaze sil nebyl rozhodně vždy bez vyhlídek. Avšak účinek takového útoku by se přece jen omezil pouze na Graubünden, Tessin, Uri a Glarus, tedy na nejchudší a nejméně obydlenou část země; kromě toho by musel nepřítel počítat se značným roztříštěním svých sil, kdyby postupoval z Itálie přes Gotthard. Nynější výhodné rozdělení sousedů má pro Švýcarsko větší cenu než evropské záruky neutrality. Dává mu možnost, aby při útoku jen jediného ze svých sousedů obranu co možná protáhlo, a to je konec konců jediné, nač může tak malá země spoléhat.

Od chvíle, kdy bude Savojsko francouzské nebo jen obsazeno francouzským vojskem, nemůže být ani řeči o obraně celého francouzského Švýcarska, od Bernského Jury až po Dolní Wallis. Ženeva může být již teď během 24 hodin proměněna ve francouzskou základnu; Juru lze obejít stejně jako linii Zíhlu a Neuchâtelského a Bielského jezera; místo aby bojovali v soutěskách a pak se probíjeli úzkou cestou mezi těmito dvěma jezery a přes Velké slatiny[g], vydají se Francouzi pohodlně oklikou přes bohatou pahorkatinu Waadtu a první pozice vhodná pro vážný odpor bude zároveň pozicí, na níž bude nutno svést první hlavní bitvu — bude to postavení před Bernem za řekami Saane a Sense; neboť kolona určená k obejití ze Savojska přes Villeneuve a Vevey způsobí, že každý pokus o odpor ve Waadtu bude marný.

Až dosud je první obrannou linií Švýcarska proti Francii pohoří Jura; je to výtečný terén pro necvičenou milici, která se však dobře vyzná v kraji a je podporována obyvatelstvem. Jura se však nedá vážně hájit už pro velmi klikatou linii hranic, která často protíná napříč jeho souběžné hřebeny. Druhou významnější linií je řeka Zihl, která spojuje Neuchâtelské a Bielské jezero a z Bielského jezera teče do Aary. Tato linie pokračuje vpravo dolním tokem Aary, vlevo řekou Orbe, která se vlévá do horního konce Neuchâtel******ského jezera u Yverdonu. Tok Zihlu mezi jezery je dlouhý pouhé půl míle a od Bielského jezera k Aaře jen jednu míli. Skutečná fronta tohoto postavení je mezi jezery a je ještě zesílena Velkými slatinami, které leží v nížině, prostírají se od Neuchátelského jezera až k Aarbergu a jsou průchodné pouze po hlavní silnici. Pokus obejít tuto frontu z pravého boku přes Büren může být paralyzován zálohou u Aarbergu; rozsáhlejší obejití by předpokládalo postavit most přes Aaru a přitom by mohly být snadno ohroženy útočníkovy spoje. Obejití zlevaje možné pouze přes Waadt a může být pcstupně zadrženo na Orbe, Mentue a Broye. Tento odpor nemůže být ochromen obejitím podél Ženevského jezera na Freiburg, protože Švýcaři ustupující podél Neuchätelského jezera budou tam mít vždy kratší cestu. Postavení na Zihlu se tedy hodí pro hlavní bitvu sice jen za zvláštních okolností, dopustí-li se nepřítel velkých chyb, ale přesto splňuje všechno, co od něho může Švýcarsko očekávat: umožňuje zadržet nepřítele a zejména přesunout kontingenty z jihozápadního Švýcarska.

Jakmile je však Savojsko v rukou nepřítele, pak kolůna pronikající ze Saint-Gingolphu přes Villeneuve a Châtel-Saint-Denis učiní každý odpor ve Waadtu marným, neboť již u Vevey bude mít do Freiburgu sotva o dvě míle dál než Švýcaři na Orbe a může jim tedy zahradit ústup. Od Saint Gingolphu do Freiburgu je asi dvanáct mil; Freiburg je vzdálen jeden denní pochod za levým bokem postavení na Zihlu mezi jezery, a tři míle od Peterlingen (Payerne), kde se mohou francouzské kolony pochodující přes Waadt spojit se savojskou kolonou. Útočník, který disponuje Savojskem, může tedy ve třech až čtyřech dnech odříznout údolím Rhóny spojení s Wallisem, dobýt Ženevu, Waadt a Freiburg až k Saane a vpadnout s hlavními silami do týlu postavení na Zihlu, čímž mu padne do rukou Basilej, Solothurn, Bernský Jura a Neuchâtel. A to nikterak nejsou nehostinné velehorské kraje, nýbrž právě nejbohatší a nejprůmyslovější švýcarské kantony.

Švýcarsko pociťovalo tak silně strategický tlak, jímž na ně doléhá Savojsko, že si roku 1814 vymohlo známou neutralizaci jeho severní části a roku 1816 si dalo od Sardinie smluvně potvrdit příslib, že Chablais, Faucígny a Genévois nikdy neodstoupí jiné mocnosti než samému Švýcarsku. Ludvík Napoleon proto všude dává rozšiřovat pověsti, že žádá jen jižní Savojsko; Chablais, Faucigny a část Genévois až k potoku les Usses má prý připadnout Švýcarsku. A protože platí něco za něco, používá podle „Times“ pana Vogta, aby u švýcarského zemského zastupitelstva nenápadně oťukal, zda by mu za to nepovolili volné používání simplonské silnice. To je první narážka na to, že Simplon je také přirozeným mezníkem Francie, jak tomu za prvního císařství skutečně bylo.

Předpokládejme, že se Švýcarsko obohatilo o nový kanton — severní Savojsko. Hranici by tvořil horský hřbet, který se mezi Malým sv. Bernardem a Montblankern odděluje od hlavního pásma a vede k soutěsce Rhôny (Fort de lʼEcluse); byla by tedy zdánlivě zcela „přirozená“. Ale přes tento horský hřbet vedou z údolí Isère a Rhôny tyto silnice: 1. Seyssel— Ženeva, 2. Annecy—Ženeva, 3. Annecy—Bonneville, 4. Albertville—Sallanches. Z Bonneville stejně jako ze Sallanches vedou silnice přes severní horský hřbet údolí Arve do Thononu. Proti ofenzívě směřující na Thonon na jižním břehu Ženevského jezera, je tedy země zcela nekrytá, a protože vzdálenosti ze Sevsselu nebo Albertville do Thononu nepřesahují 15 mil, prodloužilo by Švýcarsko tím, že by mu patřilo severní Savojsko, svou obranu nanejvýš o pět dní. Protože však není ani pomyšlení na to, že by tento nový kanton bránilo jiné vojsko než domobrana, může útočící kolona postupovat právě tak dobře ze Ženevy přímo na Thonon — pět mil —‚ odkud jí zbývají už jen asi 4 míle do Saint-Gingolphu. V tomto případě přinese tedy severní Savojsko Švýcarsku pouhé tři dny. Jinak může být dobré jen k tomu, aby rozptýlilo švýcarské obranné síly. Ústupová linie švýcarské armády napadené z Francie vede zřejmě nížinou přes Bern, bude-li to možné podél Aary na Curych, ne-li, pak na Luzern a z obou těchto míst do údolí horního Rýna. Armáda tedy nesmí zaujmout postavení tak daleko na jihu, že by mohla být vytlačena z těchto línií a zatlačena do velehor. Jak jsme viděli, může být kanton Waadt ještě dobře zapojen do švýcarského obranného systému; ale určitě ne už severní Savojsko a Wallis, který by byl, kdyby Savojsko přestalo být neutrální, zcela nekrytý. Je však známo, jak v ohroženém spolkovém státě, kde je obrana země svěřena milici, chce každý, aby se bránila jeho vlastní domovina. Je známo, že vojsko bude reptat, že poslanci Národní rady strhnou pokřik, budou-li celá města a celé kantony bez odporu vydány nepříteli, a tím spíš pak nový kanton, který Švýcarsko dostalo jedině kvůli své obraně! Dokonce i v generálním štábu bude každý usilovat, aby jeho kraj byl zvlášť dobře chráněn, a v miliční armádě, kde bude kázeň z blažených hospodských mírových časů v nejlepším případě dost uvolněná, bude velitel vzhledem k tomu všemu stěží moci udržet vojsko pohromadě. Možno se vsadit, že v devíti případech z desíti se velitel ukáže slabý nebo bude muset povolit a že severní Savojsko bude obsazeno vojskem, které nebude pro obranu nic platné, které však rozhodně utrpí na ústupu a bude zčásti vrženo do Wallisu, kde se pak bude muset hledět dostat přes Gemmi nebo Furku zpět k hlavní armádě.

Jediná jistota pro Švýcarsko je v tom, že severní Savojsko nepatří ani jemu, ani Francii; neboť pak je Savojsko ve válce těchto dvou států skutečně neutrální a Švýcarsko opravdu kryje. Kdyby však patřilo Švýcarsku, nebylo by to pro ně o mnoho lepší, než kdyby patřilo Francii. Jeho cena činí tři, nanejvýš pět dní časového zisku, z něhož by však většina byla opět ztracena při obraně Waadtu. Co je to proti jistotě, že za všech okolností může být napadeno jen mezi Basilejí a Ženevským jezerem?

Severní Savojsko je pro Švýcarsko danajský dar[391] a ještě víc než to: tento dar zahrnuje v sobě hrozbu. Francie v tomto případě ovládne vojensky celé francouzské Švýcarsko a znemožní jakoukoli, byť sebepolovičatější obranu. Anexe jižního Savojska Francií nastoluje ihned požadavek přivtělení francouzského Švýcarska.


III

Hrabství Nizza leží, jak známo, na úpatí Přímořských Alp a jeho hranice s Janovskem se svažuje k moři jednu míli východně od Oneglie, u Cerva. V západní polovině se mluví provensálským nářečím, ve východní polovině, na druhé straně Roye, italským nářečím. Vyjímaje několik vesnic na Varu je však všude spisovnou řečí italština, pouze ve městě Nizze, kde je silný příliv cizinců, s ní soupeří francouzština.

Máme-li správně posoudit národnostní otázku, musíme se zde na chvíli zastavit u jazykových poměrů v západních Alpách.

Na všech místech, kde se italština v Alpách střetává s jinými jazyky, projevila se jako slabší partner. Ani na jediném místě neproniká za řetěz Alp; románská nářečí v Graubündenu a v Tyrolích jsou naprosto nezávislá na italštině. Naproti tomu všechny sousední jazyky si na ní vydobyly na jih od Alp území. V západních horských okresích benátské provincie Udine se mluví kraňsko-slovinsky. V Tyrolích ovládá německý živel celé jižní úbočí a celé údolí horní Adiže; dále na jih, uprostřed italského území, jsou německé jazykové ostrovy sette comuni a tredici comuni[392] na jižním úpatí Gríesu, stejně jako v tessinském Val di Cavergno, v piemontském Valle Formazza, v horní části Val di Vedro na úpatí Simplonu a konečně na celém jihovýchodním úbočí Monte Rosy, ve Val de Lys, v horní části Valle Sesia a Valle Anzasca se mluví německy. U Val de Lys začíná francouzská jazyková hranice, která zahrnuje celé údolí Aosty a východní úbočí Kottických Alp počínaje u Mont Cenis, takže se obvykle uvádí, že k ní patří prameny všech řek horního povodí Pádu. Obvykle se uvádí, že tato hranice vede od Demonte (na řece Stuře) poněkud na západ kolem Col di Tenda k řece Royi a podél ní až k moři.

O hranici mezi německým nebo slovanským a italským lidovým jazykem nemůže být pochyb. Jinak je tomu, jestliže na sebe narážejí dvě románské řeči, a to nikoli spisovná italština, il vero toscano[h], a vyspělá severofrancouzština, nýbrž piemontský dialekt italštiny a jihofrancouzský jazyk trubadúrů zaniklý v tisíci pokleslých patois, který budeme pro stručnost nazývat nepřesným, avšak známým výrazem provensálština. Tomu, kdo studoval někdy třeba jen povrchně srovnávací mluvnici románských jazyků nebo provensálskou literaturu, musí být ihned nápadná velká podobnost lidové řeči v Lombardii a v Piemontu s provensálštinou. V lombardštině se tato podobnost omezuje ovšem jen na vnější podobu nářečí; vypouštění mužských vokalických koncovek, zatímco ženské se v jednotném čísle zachovávají, právě tak jako většiny vokalických koncovek v časování mu dodává provensálský ráz, zatímco naopak nosové n, výslovnost u a œu připomínají severofrancouzštinu. Avšak tvoření slov a hláskosloví jsou typicky italské, a kde se vyskytují odchylky, připomínají překvapivě často, stejně jako v rétorománštině[393], portugalštinu[i]. Piemontský dialekt se v hlavních rysech značně shoduje s lombardským, ale blíží se už víc provensálštině a v Kottických a Přímořských Alpách se jí nepochybně přibližuje natolik, že bude těžké vést mezi nimi přesnou hranici.[j] K tomu ještě většina jihofrancouzských patoís není severofrancouzskému spisovnému jazyku o mnoho bližší než sama piemontština. Zde tedy sotva může lidová řeč rozhodovat o národnosti; alpský rolník mluvící provensálsky se naučí stejně snadno italsky jako francouzsky a potřebuje obě řeči stejně zřídka; docela dobře rozumí piemontštině, s kterou plně vystačí. Jde-li však o to najít nějakou oporu, tu může poskytnout pouze spisovný jazyk, a ten je ovšem v celém Piemontu a Nizze italský — jedinou výjimkou je snad údolí Aosty a valdenská údolí, kde místy převládá francouzský spisovný jazyk.

Dokazovat tedy, že Nizza je národnostně francouzská, na základě provensálského patois, kterým nadto mluví jen polovina provincie, je prostě nesmyslné. Toto tvrzení se však ukáže ještě nesmyslnější, když si uvědomíme, že provensálsky se mluví také za Pyrenejemi, v Aragonii, Katalánii a Valencii, a že v těchto španělských provinciích zůstala provensálština, přes některé kastilské vlivy, nejen mnohem čistší než někde ve Francii, nýbrž že se ještě udržuje v národní literatuře jako spisovný jazyk. Co se stane se Španělskem, jestliže Ludvík Bonaparte vznese příště nárok i na tyto tři provincie jako národnostně francouzské?

Zdá se, že v hrabství Nizza je ještě těžší vzbudit sympatie pro Francii než v Savojsku. Z venkova není slyšet vůbec nic, ve městě propadají všechny pokusy ještě výrazněji než v Chambéry, ačkoli v těchto mořských lázních je mnohem snadnější sehnat kupu bonapartistů. Myšlenka udělat z Nizzana Garibaldiho Francouze není opravdu zlá.

Je-li Savojsko nanejvýš důležité pro obranu Piemontu, pak Nizza je ještě mnohem důležitější. Z Nizzy vedou do Itálie tři silnice: silníce Corniche podél pobřeží do Janova, silnice přes Col di Nava z Oneglie k údolí Tanara do Cevy a silnice přes Col di Tenda do Cunea (Coni). První je sice nakonec zahrazena Janovem, ale dává postupující koloně už u Albengy a znovu u Savony možnost překročit po dobrých pevných cestách Apeniny, a kromě toho skýtá množství soumarských stezek a pěšin přes hory; jak se jich dá použít ve válce, ukázal Napoleon roku 1796. Třetí silnice, přes Col di Tenda, znamená pro Nizzu totéž, co Mont Ceris pro Savojsko; vede přímo na Turín, skýtá však málo bočních výhod nebo vůbec žádné. Naproti tomu střední silnice přes Col di Nava vede přímo na Alessandrii a působí proto na jihu stejně jako Malý sv. Bernard na severu, jenže mnohem příměji a její účinnost závisí také na mnohem méně okolnostech. Kromě toho má ještě tu přednost, že vede dostatečně blízko pobřežní silnice, takže při útoku je možno dostat odtud významnou podporu. Kolona pronikající po navské silnici může již u Garessia navázat opět spojení s kolonou, která postoupila po pobřežní silnici až do Albengy, neboť sem ústí příčná silnice z Albengy; prošla-li Cevou, vede cesta do Alessandrie přes Carcare, kam ústí silnice ze Savony a které leží na půl cestě mezi Cevou a Savonou. Avšak mezi Cevou, Savonou a Onegliou se tyčí vysoké pohoří, kde se obrana nemůže udržet. K tomu ještě leží severní svah Col di Nava s prameny Tanara na území Nizzy, takže průsmyk je už předem v rukou toho, komu patřila Nizza před válkou.

Francouzská armáda, která by disponovala Nizzou již před vypuknutím války, ohrožovala by odtud bok, týl a spoje každého italského oddílu, předsunutého na západ od Allessandrie. Odstoupení Nizzy Francii by tedy v případě války znamenalo přesunout shromaždiště italských ozbrojených sil zpět do Allessandrie a vzdát se obrany vlastního Piemontu, který může být hájen pouze v Nízze a Savojsku.

I zde mohou poskytnout nejlepší příklad dějiny revoluční války.

1. října 1792 překročil generál Anselme s divizí o 9000 mužích Var, zatímco francouzské loďstvo (12 řadových lodí a fregat) zakotvilo zároveň před Nizzou, 1000 kroků od břehu. Obyvatelé, sympatizující s revolucí, se vzbouřili a slabá piemontská posádka (2000 mužů) spěšně ustoupila ke Col di Tenda, kde zaujala postavení u Saorge. Město Nizza přijalo Francouze s otevřenou náručí, ti však vyplenili celou zemi, vypalovali rolníkům jejich domy, znásilňovali jejich ženy, a ani rozkazy generála Anselrna, ani proklamace komisařů Konventu je nemohly udržet na uzdě. To bylo původní jádro pozdější Italské armády, s níž si generál Bonaparte vydobyl své první vavříny. Zdá se, že na začátku se bonapartismus musí vždycky opírat o chátru; bez Společností desátého prosince (viz poznámku [232]) se nikde nepostaví na nohy.

Obě válčící strany zůstaly dlouho nečinně stát proti sobě; Francouzi měli obsazené město a okolí, Piemonťané, posílení jednou rakouskou divizí, zůstali pány v horách a zaujali silně opevněné postavení se středem u Saorge. V červnu 1793 podnikli Francouzi několik celkem bezvýsledných útoků; V červenci dobyli průsmyk Col dʼArgentera, který vede do týlu nepřátelského postavení. Po dobytí Toulonu (v prosinci 1793) dostala Italská armáda značné posily a byl jí přidělen generál Bonaparte. Na jaře připravil útok na tábor v Saorge, který 28. dubna skončil plným úspěchem a Francouzi se stali pány všech průsmyků v Přímořských Alpách. Nyní navrhl Bonaparte spojit Alpskou armádu s Italskou v údolí Stury a zmocnit se Piemontu; tento plán však nebyl přijat. Brzy nato ztratil Bonaparte devátým termidorem[394] svého nejmocnějšího ochránce, Robespierra mladšího, a tím i svůj vliv ve válečné radě; byl zase jen obyčejným velitelem divize. Armáda přešla do obrany; teprve když generál Colloredo postupoval s obvyklou liknavostí na Savonu, aby Francouzům odřízl velmi důležité spojení s neutrálním Janovem, naskytla se Bonapartovi příležitost napadnout ho a způsobit mu porážku. Přesto zůstala cesta na Janov ohrožena a tažení roku 1795 začalo vypuzením Francouzů z celé Janovské Riviéry. Mezitím se však uzavřením míru se Španělskem[395] uvolnila Východopyrenejská armáda a byla přesunuta do Nizzy, kde se do listopadu celá shromáždila. Schérer, který teď velel v Přímořských Alpách, přešel ihned do útoku podle plánu vypracovaného Massénou. Zatímco Sérurier zaměstnával Piemoníany na Col di Tenda, postupoval Masséna ve vysokých horách a obešel Loano, které Augereau napadl čelně (23. listopadu). Plán se plně zdařil, Rakušané ztratili 2000 mrtvých, 5000 zajatců a 40 děl a byli úplně odděleni od Piemonťanů. Spojení s Janovem bylo nyní opět zajištěno a Francouzi zůstali po celou zimu nespornými pány hor. Na jaře roku 1796 byl konečně Bonaparte jmenován vrchním velitelem Italské armády a teď nastal úplný obrat. Bonaparte, který měl v rukou Nizzu a Riviéru di Ponente a opíral se o ně, vytáhl ze Savony do hor, porazil Rakušany u Montenotte, Millesima a Dega (viz poznámku [92]) a oddělil je tím od Piemonťanů, kteří teď, když je francouzská přesila obešla a izolovala, uzavřeli po několika ústupových bojích mír. Tak čtyři úspěšné srážky v horních údolích Bormidy a Tanara vynesly Francouzům vojenské obsazení celého Piemontu a nemuseli ani přímo udeřit na Turín; válka se ihned převalila do Lombardie a Piemont se stal částí francouzské operační základny.

Po první tři roky války byla tedy Itálie plně chráněna Nizzou. Teprve v třetím tažení byly ztraceny průsmyky Přímořských Alp a teprve ve čtvrtém se uplatnily — potom však ihned rozhodujícím způsobem. Po srážkách prvního týdne v horách stačila proti Píemonťanům pouhá mocná demonstrace, aby si uvědomili, že jsou v beznadějné situaci a že jim nezbývá než kapitulovat. Vlastní úder mohl pokračovat téměř bez přerušení ve směru na Milán; celé území mezi Bormidou, Tessinem a Alpami spadlo Francouzům samo do klína.

Stane-li se Nizza francouzskou provincií, octne se Itálie vůči Francii v situaci, v níž byla na konci tažení z roku 1794. Francouzi pak budou mít nejen otevřenou cestu do údolí Stury přes Col di Tenda a do údolí Tanara přes Col di Nava; útočící francouzské armádě, která je v přesile, nelze zahradit cestu do Albengy a Savony, a tak se octne za tři až čtyři dny po zahájení tažení opět na výchozím bodu kampaně z roku 1796. Kde se jí mají italské hlavní síly postavit? Na Janovské Riviéře nemají dost prostoru, takže se nemohou rozvinout, západně od Belba a Tanara vystavují nebezpečí své spoje s Alessandrií, Lombardií a poloostrovem. Jediné, co mohou podniknout, je postupovat na jih od Alessandrie spojenými sílami napadat jednotlivé kolony vyrážející z hor. To ovšem předpokládá vzdát se už předem obrany alpské hranice, neboť jinak by byly odříznuty všechny oddíly stojící na Col di Tenda a dále na západ a severozápad. Jinými slovy, s Nizzou získává Francie panství nad Alpami, které pak už nejsou pro Itálii ochrannou hradbou, a tím vojenské panství nad Piemontem.

Nizza dává Francii na jihu tytéž výhody na bocích jako Savojsko na severu, jen ještě úplněji a bezprostředněji. Jestliže již Nizza nebo Savojsko, každé zvlášť, úplně obnažují vlastní Piemont v případě francouzského útoku, jakou teprve moc by Francie získala nad Piemontem, kdyby měla obě provincie! Piemont by byl sevřen z obou stran jako v kleštích; na celé linii od Malého sv. Bernardu až ke Col di Nava a k horským cestám nad Savonou by mohli Francouzi rozehrát kolotoč předstíraných útoků v nesčíslných variacích, až by konečně skutečně zaútočili na některém bodě na boku Italů a odřízli všechny italské oddíly, které se příliš pevně zahnízdily v horách. Italské armádě by nezbylo už nic jiného než soustředit se u Alessandrie a Casale, v Alpách nechat jen hlídky, a jakmile by se ukázalo, jaký je hlavní směr nepřátelského útoku, vrhnout tam celou svou sílu. Jestliže připustíme, že je tomu tak, pak to jinými slovy znamená, že nejen řetěz Alp, nýbrž i celé piemontské povodí Pádu je předem vydáno nepříteli a že první obranné postavení italské armády proti Francii je za hradbami Alessandrie. Se Savojskem a Nizzou jako předními výspami je Piemont první operační základnou italské armády; bez nich, vojensky řečeno, patří Piemont do sféry francouzského útoku a musí mu být vítězstvím na piemontské půdě a dobytím savojských a nizzských průsmyků zase vyrván.

Anexe Savojska a Nizzy se rovná, ne-li politické, tedy vojenské anexi Piemontu Francií. Až se bude jednou Viktor Emanuel dívat z Villy della Regina[k] u Turína na nádherný řetěz Alp, z něhož mu potom už nebude patřit ani jediná hora, pak mu to bude jak náleží jasné.

Ale jakmile se v horní Itálii vytvoří vojensky mocný stát, potřebuje prý Francie Nizzu a Savojsko k své vlastní obraně.

Viděli jsme, že Savojsko by značně posílilo francouzský obranný systém. Nizza by jej posílila jen potud, že by musela být dobyta také tato provincie, než by se mohlo zaútočit na dnešní francouzské alpské departementy. Je však otázka, zda by vojensky silný italský stát vůbec ohrožoval Francii natolik, že by proti němu potřebovala zvláštní ochranu.

Itálie, dokonce i kdyby byla úplně sjednocena, by mohla se svými 26 milióny obyvatel vést útočnou válku proti Francii jedině ve spolku s Německem. V takovéto válce by však hlavní masu ozbrojených sil postavilo vždy Německo a Itálie by byla podřadnou mocností. To samo by stačilo k tomu, aby se těžiště útoku přeneslo z Alp na Rýn a Másu. K tomu však přistupuje ještě to, že hlavní objekt útoku, Paříž, leží na severu Francie. Nejcitelnější útok na Francii bude vždy vycházet z Belgie; bude-li Belgie neutrální, tedy z německého levého břehu Rýna a od bádenského horního Rýna. Každý jiný útok znamená okliku a je již poněkud excentrický, nesměřuje přímo na Paříž. A jestliže se již Clausewitz („O válce“, kniha VI, kap. 23) posmívá tomu, jak roku 1814 armáda o 200 000 mužů, místo aby pochodovala přímou cestou na Paříž, sedla na lep nesmyslné teorii a dala se oklikou přes Švýcarsko na Plateau de Langres, co by teprve řekl plánům tažení, které by chtěly vést hlavní útok proti Paříži přes horní Itálii a Savojsko nebo dokonce přes Nizzu? Každý útok přes Savojsko je ve srovnání s útokem od Rýna naprosto nevýhodný, jednak pro delší komunikace, které navíc vedou přes Alpy, jednak pro delší cestu do Paříže, a konečně pro přitažlivou sílu velkého opevněného tábora Lyonu, který jej ve většině případů zastaví. Proto také v tažení z roku 1814 nehrají sbory pronikající z Itálie do Francie téměř žádnou roli.

S takovými obrannými prostředky nepotřebuje Francie na této své beztoho nejchráněnější hranici a proti nejslabšímu ze svých sousedů vskutku rozšiřovat území. Kdyby nynější hranice Francie byly všude tak daleko od Paříže, měly tak mocné přirozené překážky, byly tak silně opevněny a tak znesnadňovaly nepříteli spojení jako hranice proti Itálii, byla by Francie nezranitelná. Jestliže si však bonapartismus vybírá právě tento bod, aby tu uplatňoval nárok na takzvanou přirozenou hranici pod záminkou, že Francie ji nutně potřebuje ke své obraně — oč snadněji teprve odůvodní své nároky na Rýn!

Nízza zůstane vždy italská, i kdyby byla na čas odstoupena Francii. Savojsko si může a jednou v budoucnosti si pravděpodobně bude samo přát spojení s Francií, až se velké evropské národnosti víc zkonsolidují. Je však něco docela jiného, připojí-li se Savojsko dobrovolně k Francii, až Německo a Itálie uskuteční své národní sjednocení také politicky a vojensky a tím podstatně zvýší své mocenské postavení v Evropě — nebo vyčachruje-li je vládce, odkázaný jako Ludvík Napoleon na výboje, na Itálii, která je ještě rozdělena, aby zvěčnil své panství nad Itálií a zároveň vytvořil první precedenční případ pro teorii přirozených hranic.


IV

Nás Němců se v tomto savojsko-nizzském čachrování týkají hlavně tři věci.

Předně to, jak Ludvík Napoleon prakticky vyhlásil italskou nezávislost: Itálie rozdělena přinejmenším na tři, snad i na čtyři státy, Benátsko rakouské, a Francie, které patří Savojsko a Nizza, pánem Piemontu. Papežské území po odtržení Romagne úplně oddělí Neapolsko od hornoitalského státu a zabrání jakémukoli jeho rozšíření na jih, neboť papeži má být zbývající část území „zaručena“. Zároveň se hornoitalskému státu drží před očima Benátsko jako další návnada a pro italské národní hnutí zůstává Rakousko prvním a hlavním protivníkem; a aby Ludvík Napoleon mohl, kdykoli se mu zlíbí, pohnout toto nové království proti Rakousku, zmocňují se Francouzi všech postavení ovládajících západní Alpy a posunují své přední stráže až na 9 mil k Turinu. Toto postavení, které si bonapartismus vytvořil v Itálií, vydá ve válce o rýnskou hranicí za celou armádu. Pro Rakousko je to nejlepší záminka, aby dodalo nejvýš svůj spolkový kontingent — ne-li ještě méně. Zde by mohlo pomoci jen jedno: úplný obrat v německé politice vůči Itálii. Že Německo nepotřebuje Benátsko až k Minciu a Pádu, to jsme myslím dokázali na jiném místě. Na zachování papežského a neapolského panství nemáme rovněž zájem, zato však máme zájem na vytvoření silné a jednotné Itálie, která může mít vlastní politiku. Za daných okolností můžeme tedy nabídnout Itálii víc než bonapartismus; možná, že brzy nastanou poměry, kdy bude důležité mít to na paměti.

Za druhé otevřená proklamace teoríe přirozených hranic Francie. Nikdo nemůže pochybovat o tom, že francouzský tisk vepsal tuto teorii znovu na svůj prapor nejen se svolením vlády, nýbrž na její přímý rozkaz. Zatím se tato teorie uplatňuje jen na Alpy; to je ještě dost nevinné; Savojsko a Nízza jsou malé země, které mají jen 575 000 a 236 000 obyvatel, zvětšily by tedy počet francouzského obyvatelstva jen o 811 000, a jejich politický a vojenský význam nebije na první pohled příliš do očí. Ale to, že se spolu s nárokem na tyto dvě provincie znovu zdůrazňuje právě hledisko přirozených hranic a připomíná se francouzskému lidu, že si ucho Evropy má znovu zvykat na toto heslo tak jako na jiná bonapartistická hesla, která jsou již deset let střídavě vytyčována a zase opouštěna — to je to, co se nás Němců zvlášť týká. Ve francouzštině prvního císařství, kterou později tak horlivě pěstovali republikáni z „Nationalu“[396], se přirozenou hranicí Francie rozuměl par excellence[l] Rýn. Ještě dnes, mluví-li se o přirozené hranící, nemyslí žádný Francouz na Savojsko a Nízzu, nýbrž jedině na Rýn. Která vláda, opírající se nadto o dobyvatelské tradice a dobyvatelské choutky v národě, by se mohla odvážit vyprovokovat znovu volání po přírozených hranicích a pak chtít Francii odbýt Savojskem a Nizzou?

Znovu proklamovaná teorie přirozených hranic Francie je přímou hrozbou Německu a faktem, který už nelze nechápat a který dává za pravdu národnímu cítění, jak se projevilo v Německu před rokem. Ne sice Ludvík Napoleon, ale tisk, který řídí, vykládá teď každému, kdo jen chce slyšet, že ovšem neběželo a neběží o nic jiného než právě o Rýn.

Za třetí a hlavně postoj Ruska k celé této intrice. Když loňského roku vypukla válka a Gorčakov sám přiznal, že Rusko převzalo „písemné závazky“ vůči Ludvíku Napoleonovi, začaly na veřejnost pronikat pověsti o tom, co je obsahem těchto závazků. Přicházely z různých pramenů a v podstatném se navzájem potvrzovaly. Rusko se zavázalo, že zmobilizuje a rozmístí na pruské a rakouské hranici čtyři armádní sbory, aby tím usnadnilo Ludvíku Napoleonovi jeho hru. Pro sám průběh války se prý předvídaly tři případy:

Buď uzavře Rakousko na Minciu mír; v tomto případě ztratí Lombardii a dá se, izolováno od Pruska a Anglie, snadno pohnout k tomu, aby vstoupilo do rusko-francouzské aliance, jejíž další cíle (rozdělení Turecka, odstoupení levého břehu Rýna Francii) budou pak sledovány jinou cestou.

Nebo bude bojovat dál o Benátsko; pak bude úplně vyhnáno z Itálie a vzbouří se Uhry, které budou podle okolností postoupeny ruskému velkoknížeti Konstantinovi; Lombardie a Benátsko připadnou Piemontu, Savojsko a Nizza Francii.

Anebo bude Rakousko bojovat dál a Německý spolek (viz poznámku [73]) mu bude pomáhat; potom vstoupí Rusko aktivně do boje, Francie obdrží levý břeh Rýna a Rusko dostane volnou ruku v Turecku.

Opakujeme: tyto údaje o podstatných bodech rusko-francouzské aliance byly známy a zveřejněny již při vypuknutí války. Velkou část toho události potvrdily. A jak je tomu se zbytkem?

Podat o tom dokumentární důkazy je pro povahu věci prozatím nemožné. Ty vyjdou na světlo teprve tehdy, až samy události, jichž se týkají, budou patřit dějinám. Jedině ruská politika doložená fakty a dokumenty o dřívějších dějinných obdobích (např. ruské listiny, nalezené ve Varšavě roku l830[397]) může sloužit jako ukazatel v této spleti intrik; k tomu však postačí dokonale.

Dvakrát v tomto století se Rusko spojilo s Francií a pokaždé bylo cílem nebo základnou tohoto spolku rozdělení Německa.

Poprvé na voru u Tylže.[398] Rusko tehdy vydalo Německo úplně všanc francouzskému imperátorovi a dokonce si vzalo jako zástavu kus Pruska. Za to dostalo volnou ruku v Turecku; pospíšilo si dobýt Besarábii a Moldavsko a honem poslalo své vojsko přes Dunaj. Ale brzy nato Napoleon „studoval tureckou otázku“ a podstatně změnil své mínění v této věci, a to byl pro Rusko jeden z hlavních důvodů k válce z roku 1812.

Podruhé v roce 1829. Rusko uzavřelo s Francií smlouvu, podle níž měla Francie dostat levý břeh Rýna a Rusko za to volnou ruku v Turecku. Tuto smlouvu roztrhala červencová revoluce; příslušné listiny nalezl Talleyrand, když se připravovala žaloba proti Polignacově vládě, a hodil je do ohně, aby ušetřil francouzskou a ruskou diplomacii obrovského skandálu. Vůči exoterické veřejnosti tvoří diplomati všech zemí tajný spolek a nikdy se nebudou navzájem veřejně kompromitovat.

Ve válce z roku l853 (viz poznámku [84]) se Rusko spolehlo na Svatou alianci, o níž se domnívalo, že byla obnovena intervencí v Uhrách a pokořením Varšavy (viz poznámku [134]) a posílena nedůvěrou Rakouska a Pruska k Ludvíku Napoleonovi. Ale zmýlilo se. Rakousko udivilo svět velikostí svého nevděku (viz poznámku [50]) (mezitím splatilo svůj dluh Rusku i s lichvářskými úroky ve Šlesviku-Holštýnu a ve Varšavě) a tím, že důsledně obnovilo svou tradiční protiruskou politiku na Dunaji. V tomto směru ruský výpočet nevyšel; v jiném směru jej zase zachránila zrada v nepřátelském táboře.

Tolik bylo jasné: utkvělá myšlenka dobýt Cařihrad mohla být nyní uskutečněna jen ve spolku s Francií. Na druhé straně Francie ještě nikdy neměla vládu, která by tak nutně potřebovala dobýt rýnskou hranici jako vláda Ludvíka Napoleona. Situace byla ještě příznivější než roku 1829. Rusko mělo trumfy v rukou; Ludvíku Napoleonovi nezbylo než tahat za ně kaštany z ohně.

Především šlo o to zničit Rakousko. S touž houževnatostí, s níž Rakousko vzdorovalo od roku 1792 do roku 1809 Francouzům na bitevním poli, s touž houževnatostí vzdorovalo od roku 1814 — a to je jeho jediná, ale nepopiratelná zásluha — ruským dobyvačným choutkám na Visle a na Dunaji. V letech 1848—1849, když revoluce v Německu, Itálii a Uhrách přivedla Rakousko na pokraj rozpadu, zachránilo je Rusko — Rakousko nemělo být rozbito revolucí, neboť ta by byla ruské politice vyrvala z rukou vedení součástí říše, které se osvobodily. Přesto osamostatněné hnutí jednotlivých národností učinilo od roku 1848 Rakousko neschopným čelit nadále Rusku, a tím je zbavilo posledního vnitřního historického smyslu jeho existence.

Totéž protirakouské národní hnutí se mělo nyní stát pákou, která by rozvrátila Rakousko. Nejprve v Itálii; později, bude-li to nutné, v Uhrách. Rusko si nepočíná tak jako první Napoleon; zejména proti Západu, kde naráží na husté osídlení s obyvatelstvem, které má vyspělejší civilizaci než jeho vlastní národ, proniká jen pomalu vpřed. Počátky porobení Polska se datují už od Petra Velikého, a přece bylo uskutečněno jen zčásti. Rusku jsou pomalé, ale spolehlivé úspěchy stejně vítané jako rychlé, rozhodné údery s velkými výsledky; ale počítá vždy s oběma možnostmi. V tom, jak bylo využito uherského povstání ve válce z roku 1859, jak bylo ponecháno v záloze pro druhé jednání, je jasně vidět ruskou ruku.

Jestliže se však Rusko v jednom případě spokojilo s oslabením Rakouska krátkým tažením z roku 1859, nepředvídalo snad proto i jiné možnosti? Mobilizovalo snad své první čtyři armádní sbory jen proto, aby mělo toto zadostiučinění? A co kdyby Rakousko neustoupilo? Co kdyby vojenské a politické kombinace donutily Prusko a ostatní Německo — jak to při pokračování války nebylo ani jinak možné — aby se postavily za Rakousko? Co potom? Jaké závazky mohlo Rusko uzavřít pro tento případ s Francií?

Tylžská smlouva a smlouva z roku 1829 dávají na tuto otázku odpověď. Jestliže Rusko rozšíří své panství na Dunaji a přímo nebo nepřímo povládne v Cařihradě, musí mít Francie rovněž podíl na kořisti. Jedinou kompenzací, kterou Rusko může Francii nabídnout, je levý břeh Rýna; oběti musí přinést opět Německo. Přirozená a tradiční politika Ruska vůči Francii je takováto: slíbit Francii levý břeh Rýna nebo jí k němu v daném případě dopomoci, a za to dostat svolení Francie k ruským výbojům na Visle a Dunaji a její podporu; a potom podporovat Německo — které oplátkou uzná ruské výboje — v tom, aby si na Francii vydobylo zpět ztracené území. Tento program se ovšem dá uskutečnit jen za velkých dějinných krizí, což ovšem nikterak neznamená, že se s takovýmito eventualitami nepočítalo roku 1859 stejně jako roku 1829.

Bylo by směšné chtít ještě dnes dokazovat, že neměnným cílem ruské zahraniční politiky je dobytí Cařihradu a že k dosažení tohoto cíle je mu každý prostředek dobrý. Chceme tu připomenout jen jedno: Rusko nebude nikdy s to dosáhnout rozdělení Turecka, nespojí-li se s Francií nebo s Anglií. Když se roku 1844 zdálo, že je vhodné předložit Anglii přímé nabídky, vydal se car Mikuláš do Anglie a sám přivezl ruské memorandum o rozdělení Turecka, v němž se Angličanům sliboval mimo jiné Egypt. Tyto nabídky byly odmítnuty, lord Aberdeen však uložil memorandum do skříňky, kterou předal zapečetěnou svému nástupci v ministerstvu zahraničních věcí; a každý další ministr zahraničních věcí si tento dokument přečetl, znovu jej zapečetil a tak jej předal svému nástupci, až se konečně roku 1853 dostala v debatách Horní sněmovny celá záležitost na veřejnost. Zároveň byla uveřejněna známá rozmluva cara Mikuláše se sirem Hamiltonem Seymourem o „nemocném“, v níž byly Anglii rovněž nabízeny Egypt a Kréta, zatímco Rusko se naoko chtělo spokojit jen malými výhodami.[399] Rusko tedy slibovalo Anglii roku 1853 totéž co roku 1844; a sliby Francii by snad byly roku 1859 méně štědré než roku 1829?

Ludvík Napoleon je jak svou osobností, tak svým postavením odkázán sloužit ruským plánům. Muž, který se vydává za dědice velké vojenské tradice, převzal i dědictví porážek z let 1813 až 1815. Jeho hlavní oporou je armáda, ji musí uspokojit novými válečnými úspěchy, potrestáním mocností, které v oněch letech srazily Francii na kolena, obnovením přirozených hranic země. Teprve až bude francouzská trikolóra vlát na celém levém břehu Rýna, teprve pak bude smazána potupa dvojího dobytí Paříže. A aby toho všeho dosáhl, k tomu potřebuje mocného spojence; volit může jen mezi Anglií a Ruskem. Anglie se svými často se střídajícími vládami je přinejmenším nespolehlivá, dokonce i kdyby se některý anglický ministr propůjčil k takovýmto projektům. Ale Rusko? Za přiměřenou náhradu projevilo už dvakrát ochotu ke spolku na podobné základně.

Ještě nikdy nepřišel ruské politice nikdo tak vhod jako Ludvík Napoleon, ještě nikdy nebyla pro ni žádná situace tak příznivá jako situace Napoleonova. Na francouzském trůně panovník, který musí vést válku, který musí dobývat, jen aby se udržel, který potřebuje spolek a je v tomto směru odkázán jedině na Rusko, něco takového se jí ještě nikdy nenaskytlo. Od setkání ve Stuttgartu[400] je třeba hledat všechny vlastní pohnutky francouzské politiky ne už v Paříži, v hlavě Ludvíka Napoleona, nýbrž v Petrohradu, v kabinetu knížete Gorčakova. „Tajemný“ muž, který vzbuzuje v německém šosákovi takovou úctyplnou bázeň, se scvrkává na pouhý nástroj, se kterým si pohrává ruská diplomacie a kterému dovoluje, aby si přisvojoval veškeré zdání velikosti, zatímco ona se spokojuje reálnými výhodami. Rusko, které nikdy neobětuje ani kopejku a ani jediněho vojáka, není-li to naprosto nezbytné, které se však, pokud to jen jde, přičiňuje, aby si ostatní evropské mocnosti navzájem pouštěly žílou a navzájem se oslabovaly, toto Rusko muselo dát napřed Gorčakovovou smlouvou své svolení, než se Ludvík Napoleon mohl bít v prsa jako osvoboditel Itálie. A když zprávy o náladě v ruském Polsku byly příliš špatné a nepřipouštěly v nejbližším sousedství, v Uhrách, nějaké povstání, když pokus o mobilizaci prvních čtyř ruských armádních sborů ukázal, že země je stále ještě vyčerpaná, když rolnické hnutí a odpor šlechty nabyly takového rozsahu, že by to ve válce za hranicemi mohlo být nebezpečné — tehdy se objevil ve francouzském hlavním stanu generáladjutant ruského cara, a villafrancký mír byl uzavřen. Zatím Rusko dosáhlo dost. Rakousko bylo tvrdě potrestáno za „nevděk“ v roce 1854, tvrději, než se kdy Rusko mohlo nadít. Rakouské finance, o nichž se před válkou zdálo, že budou co nevidět v pořádku, jsou na desetiletí zruinovány, celý jeho vnitřní vládní systém se beznadějně zhroutil, jeho panství v Itálii je zničeno, jeho území zmenšeno, jeho vojsko demoralizováno a zbaveno důvěry ve své vůdce; národní hnutí Maďarů, Slovanů a Benátčanů bylo tak posíleno, že teď otevřeně vyhlašuje za svůj cíl odtržení od Rakouska; od této chvíle mohlo ovšem Rusko pustit zcela ze zřetele odpor Rakouska a mohlo počítat s tĺm, že z něho postupně udělá svůj nástroj. To byly úspěchy Ruska; Ludvík Napoleon nezískal nic než chabou slávu pro svou armádu, velmi pochybnou slávu pro svou osobu a velmi nejistou naději na Savojsko a Nizzu — dvě provincie, které jsou v nejlepším případě danajským darem a připoutávají ho ještě pevněji k Rusku.

Další plány jsou prozatím odloženy, ale neupustilo se od nich. Na jak dlouho, to bude záviset na vývoji mezinárodních poměrů v Evropě, na tom, jak dlouho bude Ludvík Napoleon s to udržet na uzdě své pretoriánské vojsko (viz poznámku [271]), a nakolik bude Rusko zainteresováno na nové válce.

Jakou úlohu zamýšlí hrát Rusko vůči nám Němcům, to říká dost jasně známý oběžník. kter poslal loni kníže Gorčakov malým německým státům (viz poznámku [298]). Takhle se s Německem ještě nikdy nemluvilo. Doufejme, že Němci nikdy nezapomenou, že se jim Rusko odvážilo zakazovat, aby přišli na pomoc napadenému německému státu. Doufejme, že Němci Rusku nezapomenou ještě mnoho jiného.

Roku 1807 si Rusko dalo tylžským mírem odstoupit kus území svého spojence Pruska, okres Bialystok, a vydalo Německo Napoleonovi.

Roku 1814, kdy dokonce i Rakousko (viz Castlereaghovy paměti[401]) uznávalo, že je nutné obnovit nezávislé Polsko, přivtělilo si Rusko téměř celé Velkovévodství varšavské[402] (tj. někdejší rakouské a pruské provincie) a zaujalo tím útočné postavení proti Německu, což nás bude ohrožovat tak dlouho, dokud odtud Rusko nevypudíme. Skupinu pevností Modlin, Varšava, Ivangorod, vybudovanou po roce 1831, pokládá dokonce i rusofil Haxthausen za přímou hrozbu Německu.

V letech 1814—1815 vynaložilo Rusko všechny prostředky, aby byla schválena Německá spolková listina[403] v nynější podobě a tím byla zvěčněna bezmocnost Německa navenek.

Od roku 1815 do roku 1848 bylo Německo pod přímou hegemonií Ruska. Jestliže Rakousko oponovalo Rusku na Dunaji, splnilo zato na kongresech v Lublani, Opavě a Veroně[404] všechna jeho přání v západní Evropě. Tato hegemonie Ruska byla přímým výsledkem Německé spolkové listiny. Když se z ní Prusko roku 1841 a 1842 pokusilo na chvíli vymanit, bylo ihned vtlačeno zpět do svého dřívějšího postavení. To mělo za následek, že když vypukla roku 1848 revoluce, vydalo Rusko oběžník, v němž jednalo o hnutí v Německu jako o vzpouře v dětském pokoji.[405]

Roku 1829 uzavřelo Rusko s Polignacovou vládou smlouvu, připravovanou již od roku 1823 Chateaubriandem (jak sám veřejně přiznal), kterou byl levý břeh Rýna zašantročen Francii.

Roku 1849 podporovalo Rusko Rakousko v Uhrách jen pod podmínkou, že Rakousko obnoví Spolkový sněm a zlomí odpor Šlesviku-Holštýna; londýnský protokol[406] zajišťoval Rusku už v nejbližší době následnictví v celé dánské monarchii a skýtal mu vyhlídku na uskutečnění plánu zamýšleného již od dob Petra Velikého, že se Rusko dostane do Německého spolku (dříve Říše).

Roku 1850 pozval car Prusko a Rakousko do Varšavy, kde uspořádal nad nimi soud (viz poznámku [134]) Rakousko nezakusilo o nic menší pokoření než Prusko, třebaže se pivní politici domnívají, že bylo pokořeno jedině Prusko.

Roku 1853 nakládal car Mikuláš I. v rozmluvě se sirem H. Seymourem s Německem tak, jako by mu dědičně patřilo. Rakouskem, pravil, je si jist. Prusko neuznal ani za hodné zmínky.

A konečně roku 1859, když se zdálo, že se Svatá aliance docela rozpadla, přišla smlouva s Ludvíkem Napoleonem, francouzský útok na Rakousko se svolením a s podporou Ruska a Gorčakovův oběžník, v němž se Němcům naprosto neomaleně zakazovalo poskytnout Rakousku jakoukoli pomoc.

To je to, zač vděčíme Rusům od počátku tohoto století a na co, doufejme, my Němci nikdy nezapomeneme.

Ještě dnes nám hrozí rusko-francouzský spolek. Francie sama nám může být nebezpečná jen v jednotlivých okamžicích, a i to jen ve spolku s Ruskem. Ale Rusko nás ohrožuje a napadá neustále, a jestliže se Německo proti tomu vzepře, poštve na ně Rusko francouzské žandarmy vyhlídkou na levý břeh Rýna.

Máme i nadále snášet, aby se s námi hrála tato hra? Máme my, pětačtyřicetimiliónový národ i nadále trpět, aby jedna z našich nejkrásnějších, nejbohatších a nejprůmyslovějších provincií byla ustavičně vnadidlem, které Rusko drží před očima pretoriánskému panství ve Francii? Nemá Porýní jiné poslání než být válečnou kořistí, aby Rusko mělo volnou ruku na Dunaji a Visle?

Tak zní otázka. Doufáme, že Německo na ni brzy odpoví s mečem v ruce. Budeme-li držet pohromadě, pak si už budeme umět posvítit jak na francouzské pretoriány, tak na ruské „kapustniky“[m].

Mezitím jsme však získali spojence v ruském nevolníkovi. Boj, který nyní v Rusku vypukl mezi vládnoucí a ovládanou třídou venkovského obyvatelstva, podkopává již nyní celý systém ruské zahraniční politiky. Tento systém byl možný, jen dokud Rusko nemělo ještě vnitřní politický vývoj. Ale tato doba minula. Průmyslový a zemědělský rozvoj, všemožně podporovaný vládou i šlechtou, dosáhl stupně, který je už se stávajícími sociálními poměry neslučitelný. Zrušit tyto poměry je jednak nutné, jednak nemožné bez násilných změn. S Ruskem, které trvalo od Petra Velikého po Mikuláše, padne i zahraniční politika tohoto Ruska.

Jak se zdá, je na Německu, aby objasnilo tuto skutečnost Rusům nejen perem, ale i mečem. Dojde-li k tomu, bude to znamenat rehabilitaci Německa, která vyváží staletí politické hanby.




Napsal B. Engels v únoru 1860
Vyšlo jako anonymní brožura
začátkem dubna 1860
  Podle textu brožury
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zprávu dopisovatele „Times“ v rakouském táboře o Solferinu. U Cavriana se starý polní zbrojmistr Nugent, který se účastnil tažení jako amatér, marně namáhal ze všech sil, aby dostal vpřed několik praporů hraničářů. (Engelsova poznámka.)

b Viz vysvětlení kapitána Blakeleyho, prvního dopisovatele „Times“ v rakouském táboře, který o tom podává zprávu ve svém listě. Darmstadtský list „Allgemeine Militär-Zeitung“[387] obhajuje Gyulaye a vysvětluje pětihodinové zdržení událostí, kterou nelze ze služebních důvodů sdělit a k níž došlo bez Gyulayova přičinění, a jí připisuje ztrátu bitvy. Blakeley však už prozradil, jaká to byla událost. (Engelsova poznámka.)

c — rozkazu, opačného rozkazu, zmatku. (Pozn. red.)

d Německá čtvereční míle = 5,063 km2. (Pozn. red.)

e — krále džentlmena (míní se Viktor Emanuel II.) (Pozn. red.)

f — hře přírody. (Pozn. red.)

g — tj. slatiny aarberské. (Pozn. red.)

h — pravá toskánština. (Pozn. red.)

i Lat. clavis, ital. chiave, portugalsky chave, lombardsky ciàu (vyslov: čau) = klíč. Augsburská „Allgemeine Zeitung“ dostala loni v létě zprávu z Verony (viz zprávy z rakouského hlavního stanu), že tam lidé na ulici na sebe volají „čau, čau“. Tento moudrý list, který má vůbec v oblibě jazykové chyby, si zřejmě nevěděl rady s klíčem k tomuto čau, čau. Toto slovo zní s-ciau (sčau) a je lombardskou obdobou pro schiavo = otrok, sluha, jak se lidé zdraví i u nás: „služebník, váš oddaný služebník“ atd. — Ze skutečně provensálských tvarů v lombardštině nás napadají pouze dva: ženské minulé příčestí na — da (amà, amada) a první osoba přítomného času na i (ami = miluji, saludi = zdravím). (Engelsova poznámka.)

j Hlavní znaky, jimiž se odlišují italské a provensálské dialekty, jsou asi tyto: 1. Italská vokalizace l po souhláskách (fiore, più, bianco), kterou provensálština nezná. 2. Tvoření množného čísla podstatných jmen z latinského nominativu (donne, cappelli). Provensálština a starofrancouzština tvořily sice ve středověku nominativ také tímto způsobem, ale všechny ostatní pády se odvozovaly z latinského akusativu (koncovka -s). Pokud však víme, mají všechny moderní provensálské dialekty pouze tuto druhou formu. Přesto tam, kde se tyto dialekty stýkají, může být pochybné, zda zachovaný nominativní tvar pochází z italštiny nebo provensálštiny. (Engelsova poznámka.)

k — Královniny vily. (Pozn. red.)

l — především, hlavně. (Pozn. red.)

m — pojídače zelných pirohů. (Pozn. red.)


381 Práci „Savojsko, Nizza a Rýn“ napsal Engels v únoru 1860 jako pokračování brožury „Pád a Rýn“. Bezprostředním podnětem k této práci bylo prohlášení Napoleona III. o nárocích Francie na Savojsko a Nizzu, kterými se Engels zabýval také v článku „Savojsko a Nizza“. Na základě svých rozsáhlých vědomostí z vojenské vědy, dějin a jazykovědy dokazuje Engels neoprávněnost Bonapartových nároků na Savojsko a Nizzu a také na levý břeh Rýna. Kromě toho Engels rozebírá průběh a výsledky rakousko-italsko-francouzské války a dokazuje, že revoluční proletářské stanovisko v otázkách mezinárodní politiky, které on i Marx zastávají, je správné.

Berlínský nakladatel Duncker, u něhož vyšla anonymně brožura „Pád a Rýn“, byl ochoten vydat tuto novou práci jen tehdy, bude-li na titulním listu uvedeno autorovo jméno — vedly jej k tomu názorové neshody s Engelsem v hodnocení pozic německých politických stran. Engels však pokládal za nutné omezit se jen na poznámku, že nová brožura je dílem autora „Pádu a Rýna“. Nechtěl oficiálně udat své autorství a tím předčasně prozradit čtenářům z řad vojáků, že autor obou prací je civilní osoba. Brožura vyšla anonymně v dubnu 1860 v Berlíně v Behrendově nakladatelství.

382 Engels tu postupně naráží na novoroční prohlášení Napoleona III. rakouskému vyslanci (viz poznámku [47]) na sňatek princezny Klotyldy — ta je zde ironicky přirovnávána k Ifigenii, dceři řeckého krále Agamemnóna, kterou podle řecké báje obětoval Agamemnón před zahájením trojského tažení bohům — s bratrancem Napoleona III. Napoleonem zvaným Plon-Plon (viz zde), na řeč Viktora Emanuela II., jíž zahájil zasedání sardinských komor (viz poznámku [57]), a na rusko-francouzskou tajnou smlouvu z roku 1859 (viz poznámku [197]).

383Ost-Deutsche Post“ [„Východoněmecká pošta“] — rakouský deník umírněně liberálního směru; vycházel ve Vídni v letech 1848 až 1866.

384 Jubilejní slavnosti, pořádané roku 1859 u příležitosti stého výročí narození Friedricha Schillera.

385 U Ulmu kapitulovalo 17. října 1805 rakouské vojsko před Napoleonem I.

386 Dvorní válečná rada (Hofkriegsrat) — nejvyšší úřad pro veškeré vojenské záležitosti v Rakousku v letech 1556— 1848; za války řídila správu armády a vojenské operace. Ačkoli byla daleko od místa bojů, zasahovala neustále do rozhodnutí vrchních velitelů a znemožňovala provedení rychlých akcí.

387 Zpráva kapitána Blakeleyho byla otištěna v listu „Times“ 10. června 1859.

Allgemeine Militär-Zeitung“ [„Všeobecné vojenské noviny“] — tento list vycházel v Darmstadtu a později v Lipsku od roku 1826; v šedesátých letech uveřejnil několik Engelsových článků.

388 Vestfálské království založil Napoleon I. ve středním Německu roku 1807 a věnoval je svému nejmladšímu bratrovi Jerômu Bonapartovi. Toto království trvalo do roku 1813. Synem Jerôma Bonaparta byl princ Napoleon, zvaný též Plon-Plon.

389 Loi des suspects (Zákon o podezřelých) byl schválen zákonodárným sborem 19. února 1858. Tento zákon dával císaři a jeho vládě neomezené právo uvěznit, vypovědět do různých míst Francie a Alžírska nebo vůbec vypovědět z francouzského území všechny osoby, které byly podezřelé z nepřátelského poměru k režimu druhého císařství.

390 Sto dní — krátké období obnovené vlády císaře Napoleona I., jež trvalo od jeho návratu z ostrova Elby do Paříže 20. března 1815 do jeho druhého sesazení 22. června téhož roku po porážce u Waterloo.

391 Danajský dar — dar zhoubný pro toho, kdo jej dostává. Podle pověsti o dobytí Tróje darovali Řekové (podle jednoho z řeckých kmenů se nazývali také Danaové) na znamení smíru Trojanům dřevěného koně, v jehož nitru byli ukryti ozbrojení bojovníci; touto lstí se podařilo dobýt Tróju. K tomu se pojí výrok jednoho z hrdinů Vergiliova eposu „Aeneis“, kniha II: „Bojím se Danaů, i když přinášejí dary.“

392 Sette comuni (Sedm komun) a Tredici comuni (Třináct komun) — názvy malých horských okresů s německým obyvatelstvem v jižních výběžcích Alp na území Benátska. Německé kolonie tu vznikly ve druhé polovině 13. století; německá nářečí, jimiž mluvilo obyvatelstvo těchto okresů, se dnes udržela už jen v několika vesnicích.

393 Rétorománský jazyk (podle názvu starořímské provincie Rhaetie) patří k románským jazykům; je rozšířen především jako hovorová řeč ve velehorských oblastech jihovýchodního Švýcarska a severovýchodní Itálie.

394 Devátý thermidor (27. července 1794) — den pádu Robespierra a jakobínské diktatury za Francouzské revoluce. Tento kontrarevoluční převrat zardousil Francouzskou revoluci a ponechal jen ty revoluční vymoženosti, jež sloužily velké buržoazii.

395 22. července 1795 byl v Basileji uzavřen separátní mír mezi Francií a Španělskem, které se zúčastnilo první protifrancouzské koalice.

396Le National“ [„Národní noviny“] — francouzský deník, který vycházel v Paříži v letech 1830—1851; v čtyřicátých letech orgán umírněných buržoazních republikánů.

397 Za polského povstání v letech 1830—1831 se polští povstalci zmocnili ve Varšavě archívu velkoknížete Konstantina, v němž byla řada tajných dokumentů carské diplomacie. Část z nich byla uveřejněna v letech 1835— 1836 v sérii diplomatických dokumentů a materiálů „Portfolio, or a Collection of State Papers“ [„Portfej čili Sbírka státních dokumentů“] vydávaných Davidem Urquhartem, část v knize „Recueil des documents relatifs à la Russie pour la plupart secrets et inédits utiles à consulter dans la crise actuelle“ [„Sbírka dokumentů o Rusku, většinou tajných a neuveřejněných, s nimiž je užitečné se seznámit v současné krizi“], která vyšla v Paříži roku 1854.

398 25. července 1807 se Napoleon I. a car Alexandr I. poprvé setkali na voru uprostřed Němenu. Toto setkání, které se konalo beze svědků, bylo začátkem mírových jednání (Rusko se od roku 1806 účastnilo protinapoleonské koalice) a uzavření spolku mezi Francií a Ruskem. Tylžskou mírovou smlouvou se car připojil ke kontinentálnímu systému a s jeho souhlasem dostal Napoleon velké části pruské monarchie; další pruská území se 186 000 obyvatel byla odstoupena Rusku.

399 O jednání anglického vyslance v Petrohradě lorda Seymoura s Mikulášem I. o turecké otázce, k němuž došlo počátkem roku 1853, píše Marx v článcích „Dokumenty o rozdělení Turecka“ a „Tajná diplomatická korespondence“ (viz Marx-Engels, Spisy 10).

400 Při setkání s Alexandrem II. ve Stuttgartu 25. září 1857 si Napoleon III. zajistil carovu podporu pro případ, že by došlo k válce s Rakouskem kvůli Itálii.

401 „Memoirs and Correspondence of Viscount Castlereagh“ [„Paměti a korespondence vikomta Castlereagha“].

402 Velkovévodství varšavské — vazalský stát, utvořený Napoleonem I. roku 1807 podle tylžské mírové smlouvy z malé části polského území, které předtím patřilo Prusku; roku 1809, po porážce Rakouska, byla k němu připojena ještě některá polská území patřící do té doby Rakousku. Podle rozhodnutí vídeňského kongresu z roku 1814—1815 bylo území Velkovévodství varšavského rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Rusko.

403 Německá spolková listina byla schválena vídeňským kongresem 8. června 1815; na základě této listiny byly četné německé státy formálně sjednoceny v takzvaný Německý spolek (viz poznámku [73]).

404 Kongres v Opavě — druhý kongres reakční Svaté aliance, byl zahájen v říjnu 1820 a skončil v květnu 1821.

O kongresu v Lublani viz poznámku 195.

Kongres ve Veroně — poslední kongres Svaté aliance — se konal v říjnu až prosinci 1822; usnesl se na francouzské intervenci ve Španělsku, prodloužil rakouskou okupaci Itálie, odsoudil řecké povstalce. Všechny tyto kongresy usilovaly o potlačení buržoazních revolucí a národně osvobozeneckého hnutí v evropských zemích.

405 Míní se oběžník ruského ministra zahraničních věcí Nesselroda z 6. července 1848, adresovaný ruským diplomatům v německých státech (viz Marx-Engels, Spisy 5).

406 Jde o londýnský protokol z 8. května 1852 o celistvosti dánské monarchie, který podepsali zástupci Ruska, Rakouska, Anglie, Francie, Pruska a Švédska společně se zástupci Dánska. Za základ smlouvy byl vzat protokol, podepsaný uvedenými účastníky londýnské konference (kromě Pruska) 2 . srpna 1850 ; tento protokol stanovil zásadu, že državy dánské koruny, včetně vévodství Šlesviku a Holštýna, jsou nedělitelné. Ruský car byl v londýnském protokolu uveden jako jeden za zákonných uchazečů o dánský trůn (jako potomek holštýnsko-gottorpského vévody Karla Petra Ulricha, který vládl v Rusku jako Petr III.), kteří se vzdali svých práv ve prospěch vévody Kristiána Glücksburského; ten byl prohlášen za následníka krále Bedřicha VII. Tím se vytvářel precendens pro nároky ruského cara na dánský trůn v budoucnu, kdyby glücksburská dynastie vymřela.