Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



*Recenze o prvním dílu Marxova "Kapitálu"
pro "The Fortnightly Review"
[210]


Karel Marx o "Kapitálu"[a]

Pan Thomas Tooke poukazuje ve svých úvahách o peněžním oběhu na to, že fungují-li peníze jako kapitál, vracejí se ke svému výchozímu bodu, kdežto fungují-li jen jako oběživo, nevracejí se ke svému výchozímu bodu.[211] Toto rozlišení (které ostatně vyslovil už dávno před ním Sir James Steuart) je pro pana Tooka jen jedním z jeho argumentů proti stoupencům "currency principle"[212] a jejich tvrzení, že vydávání papírových peněz má vliv na ceny zboží. Naproti tomu u našeho autora je toto rozlišení výchozím bodem jeho zkoumání povahy samého kapitálu a zvláště otázky: jak se peníze, tato samostatná forma existence hodnoty, přeměňují v kapitál?

Všichni podnikatelé, říká Turgot, mají jedno společné, totiž to, že kupují, aby prodali; jejich koupě jsou zálohy, které se jim později zase vracejí.[213]

Koupě za účelem prodeje, to je právě transakce, při níž peníze fungují jako kapitál a která nutně vyžaduje, aby se vrátily ke svému výchozímu bodu, na rozdíl od prodeje za účelem koupě, což je proces, při němž stačí, když peníze fungují jako oběživo. Na tom vidíme, že podle pořadí, v němž po sobě následují akty prodeje a koupě, mají peníze dva různé oběžné pohyby. Ke znázornění těchto dvou procesů uvádí náš autor tyto dva vzorce:

Prodej za účelem koupě: zboží Z se směňuje za peníze P, které se opět směňují za jiné zboží Z, čili: Z-P-Z.

Koupě za účelem prodeje: peníze se směňují za zboží a to se opět směňuje za peníze: P-Z-P.

Vzorec Z~P-Z představuje prostý oběh zboží, při němž peníze fungují jako oběživo, jako currency. Tento vzorec se rozebírá v první kapitole recenzované knihy[214], v níž je vyložena nová a velmi prostá teorie hodnoty a peněz, teorie vědecky neobyčejně zajímavá; zde se jí ale nebudeme zabývat, protože není důležitá pro to, co v Marxových názorech na kapitál pokládáme za podstatné.

Vzorec P-Z-P představuje naproti tomu tu formu oběhu, v níž se peníze přeměňují v kapitál.

Proces koupě za účelem prodeje: P-Z-P lze zjevně redukovat na P-P; je to nepřímá směna peněz za peníze. Dejme tomu, že koupím bavlnu za 1000 liber št. a prodám ji za 1100 liber št.; v tom případě jsem konec konců směnil 1000 liber št. za 1100 liber št., peníze za peníze.

Kdyby se mi při tomto procesu vždycky vracela táž suma peněz, kterou jsem zálohoval, pak by směna neměla smysl. Ale ať už obchodník, který zálohoval 1000 liber št., realizuje 1100 liber št., 1000 liber št., nebo dokonce jen 900 liber št., jeho peníze prodělaly pohyb, který se zásadně liší od pohybu, jejž vyjadřuje vzorec Z-P-Z; tento vzorec označuje prodej za účelem koupě, prodej toho, co nepotřebujeme, abychom si mohli koupit to, co potřebujeme. Porovnejme tyto dva vzorce.

Každý proces se skládá ze dvou fází neboli aktů a oba tyto akty jsou v obou vzorcích totožné; ale mezi oběma těmito procesy je veliký rozdíl. V Z-P-Z jsou peníze jen prostředníkem; výchozím i konečným bodem je zboží, užitná hodnota. V P-Z-P je zboží zprostředkujícím článkem, kdežto výchozí i konečný bod tvoří peníze. V Z-P-Z se peníze jednou provždy vydají; v P-Z-P se pouze zálohují, aby se zase získaly nazpět; vracejí se ke svému výchozímu bodu, a to je první smyslově vnímatelný rozdíl mezi oběhem peněz jakožto oběživa a oběhem peněz jakožto kapitálu.

V procesu prodeje za účelem koupě, Z-P-Z, se peníze mohou vrátit ke svému výchozímu bodu jen tím, že se celý proces opakuje, že se prodá nové zboží. Zpětný přítok je proto nezávislý na procesu samém. Ale v procesu P-Z-P je tento zpětný přítok nezbytný a hned od počátku se s ním počítá. Nenastane-li, muselo někde dojít k poruše, a proces zůstává nedokončený.

Smyslem prodeje za účelem koupě je získat užitnou hodnotu, smyslem koupě za účelem prodeje je získat směnnou hodnotu.

Ve vzorci Z-P-Z jsou oba krajní členy, řečeno ekonomicky, totožné. Jsou oba zboží, a kromě toho mají tutéž kvantitativní hodnotu, neboť celá teorie hodnoty předpokládá, že se zpravidla směňují jen ekvivalenty. Zároveň jsou oba tyto krajní členy Z-Z dvě kvalitativně různé užitné hodnoty - vždyť právě proto se směňují. V procesu P-Z-P se celá operace zdá na první pohled nesmyslná. Směňovat 1000 liber št. za 1000 liber št., a ještě k tomu oklikou, se zdá absurdní. Jedna peněžní suma se může lišit od jiné peněžní sumy jen kvantitou. Proto může mít P-Z-P nějaký smysl jen tehdy, když se jeho krajní členy kvantitativně liší. Z oběhu se musí dostat víc peněz, než se do něho vrhlo. Bavlna koupená za 1000 liber št. se prodá za 1100 liber št. = 1000 liber št. + 100 liber št.; vzorec znázorňující tento proces se tak mění ve vzorec P-Z-P', v němž P' = P + ΔP, P plus jistý přírůstek. Tento ΔP, tento přírůstek, nazývá Marx nadhodnotou.[b] Původně zálohovaná hodnota se nejen uchová, ale připojí k sobě určitý přírůstek, zhodnotí se, a právě tímto procesem se peníze mění v kapitál.

Ve formě oběhu Z-P-Z se krajní členy ovšem také mohou lišit hodnotou, ale tato okolnost tu nehraje vůbec žádnou roli; vzorec se nestává nesmyslným, jsou-li oba krajní členy ekvivalenty. Naopak, musejí být ekvivalenty, má-li být vzorec normální.

Opakování Z-P-Z je omezeno okolnostmi, které leží plně mimo proces směny; potřebami spotřeby. Naproti tomu v P-Z-P jsou začátek i konec kvalitativně totožné, a právě proto pohyb je či může být ustavičný. P + ΔP se nepochybně kvantitativně liší od P; ale stále je to jen pouhá omezená částka peněz. Utratíte-li ji, přestane být kapitálem; odeberete-li ji z oběhu, zůstane ležet jako poklad. Jakmile jednou připustíme, že tento proces nutká k zhodnocování hodnoty, pak toto nutkání existuje stejnou měrou u P', jako existovalo u P. Pohyb kapitálu se tak stává ustavičným a nekonečným, protože po ukončení každé jednotlivé transakce není dosaženo cíle o nic víc než předtím. Tím, že vykonává tento nekonečný proces, stává se majitel peněz kapitalistou.

Na první pohled se zdá, že vzorec P-Z-P se hodí jen pro obchodní kapitál. Ale průmyslový kapitál není rovněž nic jiného než peníze, které se směňují za zboží a znovu se směňují za více peněz. V tomto případě se ovšem vsouvá mezi koupi a prodej řada operací, které probíhají mimo vlastní sféru oběhu; ale těmito operacemi se nijak nemění povaha procesu. Týž proces pak vidíme v nejzkrácenější formě u kapitálu nesoucího úroky. Zde se vzorec scvrkává na P-P', na hodnotu, která je, aby se tak řeklo, větší, než je.

Ale odkud se bere tento přírůstek P, tato nadhodnota? Naše předcházející zkoumání podstaty zboží, hodnoty, peněz a oběhu samého to nejen nevysvětluje, nýbrž zdánlivě dokonce vylučuje jakoukoli formu oběhu, jejímž výsledkem by bylo něco takového jako nadhodnota. Celý rozdíl mezi oběhem zboží (Z-P-Z) a oběhem peněz jako kapitálu (P-Z-P) je zdánlivě jen v tom, že proces probíhá obráceně. Ale jak to, že toto obrácené pořadí může. mít tak podivuhodný výsledek?

Nejen to. Toto obrácené pořadí existuje jen pro jednoho ze tří účastníků procesu. Jako kapitalista kupuji zboží od A a znovu je prodávám B. A a B vystupují jako prostí prodavači a kupci zboží. Já sám, když kupuji od A, vystupuji jako pouhý majitel peněz, a když prodávám B, jako majitel zboží; ale v žádné z těchto transakcí nevystupuji jako kapitalista, jako představitel něčeho, co je víc než peníze nebo zboží. Pro A začala transakce prodejem, pro B začala koupí. A jestliže z mého hlediska došlo k obrácení vzorce Z-P-Z, z jejich hlediska k němu nedošlo. Kromě toho nic nebrání A, aby prodal zboží B bez mého prostřednictví, a odkud by se v tomto případě vzala nadhodnota?

Dejme tomu, že A a B kupují to, co potřebují, přímo jeden od druhého. Pokud jde o užitnou hodnotu, mohou na tom oba získat. Je dokonce možné, že A je schopen vyrobit víc svého zvláštního zboží, než by mohl vyrobit za tutéž dobu B, a vice versa, takže v tomto případě na tom oba získávají. Ale pokud jde o směnnou hodnotu, je tomu jinak. V tomto případě se směňují stejná množství hodnoty, ať už peníze slouží jako prostředník nebo ne.

Abstraktně vzato, tj. nehledě na všechny ty okolnosti, které nevyplývají z imanentních zákonů prostého zbožního oběhu, doochází v tomto prostém oběhu kromě nahrazení jedné užitné hodnoty druhou jen ke změně formy zboží. Táž směnná hodnota, totéž množství zpředmětněné společenské práce zůstává v rukou majitele zboží, ať už je to v podobě tohoto zboží samého, nebo v podobě peněz, za něž se zboží prodalo, nebo v podobě druhého zboží, jež se koupilo za tyto peníze. Touto změnou formy se vůbec nemění množství hodnoty, právě tak jako se nic nezmění, vyměním-li si pětilibrovou bankovku za pět sovereignú. Pokud se mění jen forma směnné hodnoty, musí se směňovat ekvivalenty, alespoň když proces probíhá v čisté podobě a za normálních podmínek. Zboží se mohou prodávat za ceny, které jsou nad nebo pod jejich hodnotami, ale děje-li se to, porušti se tím zákon směny zboží. Směna zboží, probíhá-li v čisté a normální formě, není prostředkem k vytváření nadhodnoty. Z toho vyplývá omyl všech ekonomu, kteří se pokoušejí vyvodit nadhodnotu ze směny zboží, jako například Condillac.

Předpokládejme však, že proces neprobíhá za normálních podmínek a že se směňují neekvivalenty. Dejme tomu, že každý prodavač prodává své zboží řekněme 10% nad jeho hodnotou. Caeteris paribus[c] každý opět ztrácí jako kupující to, co získal jako prodavač. Bylo by to úplně stejné, jako kdyby hodnota peněz klesla o 10%. Opačný případ, ale se stejným výsledkem, by nastal, kdyby naopak všichni kupující kupovali svá zboží 10% pod jejich hodnotou. Předpokládáme-li, že každý majitel zboží jakožto výrobce prodává zboží nad hodnotou a jako spotřebitel je kupuje nad hodnotou, nepřiblížíme se ani o píď k řešení.

Důslední zastánci iluze, že nadhodnota vzniká nominální přirážkou k ceně zboží, předpokládají vždy, že existuje třída, která jen kupuje, aniž někdy prodává, která spotřebovává, aniž vyrábí. V tomto stadiu našeho zkoumání je existence takovéto třídy ještě nevysvětlitelná. Ale připusťme, že existuje, Odkud tato třída bere peníze, za něž neustále kupuje? Zřejmě od výrobců zboží - ať už právem, nebo násilím - beze směny. Prodávat takovéto třídě zboží nad jejich hodnotou neznamená nic jiného, než zčásti zase získávat zpět peníze, které byly dány zadarmo. Tak maloasijská města, která platila Římanům tribut, získávala zpět část těchto peněz tím, že napalovala Římany při obchodování; ale nakonec na tom přece jen nejvíc prodělala tato města. To tedy není metoda, jak vytvářet nadhodnotu.

Předpokládejme, že jde o napalování. A prodává B víno v hodnotě 40 liber št. za obilí v hodnotě 50 liber št. A získal 10 liber št. a B ztratil 10 liber št., ale dohromady mají zase jen 90 liber št., tak jako předtím. Hodnota se přenesla jinam, ale nevytvořila se. Tím, že jeden napaluje druhého, nemůže celá kapitalistická třída v té které zemi zvětšit své úhrnné bohatství.

Takže: směňují-li se ekvivalenty, nevzniká žádná nadhodnota, a směňují-li se neekvivalenty, nevzniká také žádná nadhodnota. Oběh zboží nevytváří žádnou novou hodnotu. To je také důvod, proč se tu nevěnuje vůbec pozornost dvěma nejstarším a nejznámějším formám kapitálu: obchodnímu kapitálu a kapitálu nesoucímu úroky. K tomu, abychom si objasnili nadhodnotu, kterou si přivlastňují tyto dvě formy kapitálu, jinak než jako výsledek pouhého šizení, je zapotřebí řady mezičlánků, které v tomto stadiu zkoumání ještě chybějí. Později uvidíme, že obě tyto formy jsou jen odvozené formy, a zjistíme také, proč se obě historicky objevují dávno před moderním kapitálem.

Nadhodnota tedy nemůže vzniknout z oběhu zboží. Ale může vzniknout mimo oběh zboží? Mimo oběh zboží je majitel zboží prostě výrobcem tohoto zboží, jehož hodnota je určena množstvím jeho práce, která je v něm obsažena a která se měří podle určitého společenského zákona. Tato hodnota je vyjádřena v počítacích penězích, řekněme v ceně 10 liber št. Ale tato cena 10 liber št. není zároveň cena 11 liber št.; práce obsažená ve zboží vytváří hodnotu, ale ne hodnotu, která se zhodnocuje; může přidat novou hodnotu k hodnotě, která tu už je, ale jen tím, že přidá novou práci. Jak by tedy majitel zboží mohl mimo sféru oběhu zboží, aniž by přišel do styku s jinými majiteli zboží, jak by tedy mohl vyrábět nadhodnotu, čili, jinak řečeno, přeměňovat zboží nebo peníze v kapitál?

"Kapitál tedy nemůže vzniknout z oběhu, ale nemůže také vzniknout mimo oběh. Musí vzniknout v oběhu a zároveň ne v oběhu ... Přeměně peněz v kapitál je nutno přijít na kloub na půdě imanentních zákonů směny zboží, tj. východiskem musí být směna ekvivalentů. Náš majitel peněz, který je tu dosud jen larvou kapitalisty, musí koupit zboží za jejich hodnotu, prodat je za jejich hodnotu, a přesto nakonec vytlouci z tohoto procesu víc hodnoty, než do něho vložil. Jeho vývoj v motýla, v pravého kapitalistu, se musí uskutečnit ve sféře oběhu a zároveň ne ve sféře oběhu. To jsou podmínky problému. Hic Rhodus, hic salta!"[d] [zde][e]

A nyní přejděme k řešení:

"Změna hodnoty peněz, které se mají přeměnit v kapitál, se nemůže odehrát v penězích samých. Jako kupní prostředek a jako platidlo realizují peníze jen cenu zboží, které se za ně kupuje nebo jimi platí, kdežto ustrnou-li ve své vlastní formě, ztuhnou ve zkamenělinu o neměnné velikosti hodnoty. Tato změna nemůže rovněž vzniknout z druhého aktu oběhu, z opětovného prodeje zboží, neboť tento akt jen přeměňuje zboží z jeho naturální formy zpět v peněžní formu. Musí tedy nastat změna u zboží samého, kupovaného v prvním aktu P-Z, ale nikoli v jeho hodnotě, neboť se směňují ekvivalenty, přičemž se zboží platí podle své hodnoty. Změna může tedy vzniknout jen z jeho užitné hodnoty jako takové, tj. z jeho spotřeby. Našemu majiteli peněz se však podaří vytlouci hodnotu ze spotřeby zboží jen tehdy, jestliže se mu poštěstí objevit uvnitř sféry oběhu, na trhu, takové zboží, jehož užitná hodnota sama by měla tu svéráznou vlastnost, že by byla zdrojem hodnoty - takové zboží, jehož skutečná spotřeba by byla zpředmětňováním práce, tvořením hodnoty. A majitel peněz nachází na trhu takové specifické zboží; je to pracovní schopnost čili pracovní síla.

Pracovní silou čili pracovní schopností rozumíme souhrn fyzických a duševních schopností, které existují v organismu, živé osobnosti člověka, a které člověk uvádí do pohybu, kdykoli vyrábí nějaké užitné hodnoty.

Aby však majitel peněz mohl nalézt na trhu pracovní sílu jako zboží, musí být splněny různé podmínky. Směna zboží sama o sobě nezahrnuje žádné jiné vztahy závislosti než ty, které vyplývají z její vlastní povahy. Jakmile je tomu tak, může se pracovní síla objevit na trhu jako zboží jen tehdy a jen potud, když a pokud je nabízena na prodej nebo prodávána svým vlastním majitelem, tj. osobou, jejíž pracovní silou je. Aby ji její majitel mohl prodávat jako zboží, musí mít možnost jí disponovat, tedy musí být svobodným vlastníkem své pracovní schopnosti, své osoby. Majitel pracovní síly se na trhu setkává s majitelem peněz a vstupují ve vzájemný poměr jako rovnoprávní majitelé zboží, lišící se od sebe jen tím, že jeden je kupcem a druhý prodavačem. Trvalost tohoto poměru vyžaduje, aby vlastník pracovní síly ji stále prodával jen na určitou dobu, neboť kdyby ji prodal se vším všudy a jednou provždy, prodal by zároveň sebe samého, přeměnil by se ze svobodného člověka v otroka, z majitele zboží ve zboží... Druhou podstatnou podmínkou, nutnou k tomu, aby majitel peněz mohl na trhu najít pracovní sílu jako zboží, je, že majitel pracovní síly musí být zbaven možnosti prodávat zboží, v nichž je zpředmětněna jeho práce, a musí být naopak nucen prodávat jako zboží svou pracovní sílu samu, která existuje jen v jeho živém organismu.

Aby někdo mohl prodávat zboží odlišná od své pracovní síly, musí ovšem mít výrobní prostředky, např. suroviny, pracovní nástroje atd. Nemůže dělat boty bez kůže. Mimoto potřebuje životní prostředky. Nikdo... nemůže být živ z výrobků budoucnosti, tedy ani z užitných hodnot, jejichž výroba dosud neskončila; od prvního dne, kdy se člověk objevil na zemi, musí denně spotřebovávat, dříve než vyrábí a zatímco vyrábí. Jestliže se výrobky vyrábějí jako zboží, musí být prodány, když jsou vyrobeny, a teprve když jsou prodány, mohou uspokojovat potřeby výrobce. K době nutné pro výrobu přistupuje doba nutná pro prodej.

Majitel peněz může tedy přeměnit peníze v kapitál jen tehdy, najde-li na trhu zboží svobodného dělníka, svobodného v dvojím smyslu: v tom smyslu, že dělník - svobodná osoba jednak disponuje svou pracovní silou jako zbožím, jednak nemá na prodej žádné jiné zboží, že je volný jako pták, že je svoboden od všech věcí nutných k uskutečnění své pracovní síly.

Otázka, proč tento svobodný dělník vystupuje ve sféře oběhu proti majiteli peněz, nezajímá majitele peněz, který nachází trh práce už hotový jako zvláštní oddělení trhu zboží. A nás prozatím také nezajímá. Držíme se teoreticky faktu, jako se ho majitel peněz drží fakticky. Jedno je však jasné. Příroda neprodukuje na jedné straně majitele peněz a zboží a na druhé straně majitele pouhé vlastní pracovní síly. Tento vztah není přírodně historický, ani to není společenský vztah, který by byl společný všem historickým obdobím. Je zřejmě sám výsledkem předcházejícího historického vývoje, produktem mnoha ekonomických převratů, zániku celé řady starších formací společenské výroby.

A ekonomické kategorie, které jsme zkoumali dříve, také nesou na sobě pečeť svých dějin. Existence výrobku jako zboží předpokládá určité historické podmínky. Aby se výrobek stal zbožím, nesmí být vyráběn jako bezprostřední životní prostředek pro výrobce samého. Kdybychom šli dále ve svém zkoumání a položili si otázku: za jakých okolností nabývají všechny, anebo alespoň většina výrobků formy zboží, shledali bychom, že se tak děje jen na základě úplně specifického, totiž kapitalistického výrobního způsobu. Ale takové zkoumání by přesahovalo rámec rozboru zboží. Zbožní výroba a zbožní oběh mohou existovat, přestože převážná masa výrobků je určena bezprostředně pro vlastní spotřebu, nepřeměňuje se ve zboží, a tedy společenský výrobní proces dávno ještě není v celé své šíři a hloubce ovládán směnnou hodnotou... Pozorujeme-li peníze, vidíme, že peníze předpokládají určitou výši zbožní směny. Zvláštní formy peněz - pouhý zbožní ekvivalent, nebo oběživo, nebo platidlo, poklad a světové peníze - ukazují podle různého rozsahu a podle relativní převahy té či oné funkce na velmi rozmanité stupně společenského výrobního procesu. Ale jak ukazuje zkušenost, stačí poměrně slabě vyvinutý zbožní oběh, aby se mohly vytvořit všechny tyto formy. Jinak je tomu s kapitálem. Historické podmínky jeho existence nejsou ještě zdaleka dány zbožním a peněžním oběhem. Kapitál vzniká jen tam, kde majitel výrobních a životních prostředků nachází na trhu svobodného dělníka jako prodavače své pracovní síly, a tato jedna historická podmínka zahrnuje v sobě celé světové dějiny. Proto kapitál už od samého svého vzniku zvěstuje novou epochu, epochu společenského výrobního procesu." [zde]

Toto zvláštní zboží, pracovní sílu, musíme nyní prozkoumat. Jako všechna ostatní zboží má i ona směnnou hodnotu; tato hodnota je určena stejně jako hodnota všech ostatních zboží: pracovní dobou nutnou k její výrobě, tedy i k její reprodukci. Hodnota pracovní síly je hodnota životních prostředků nutných k tomu, aby si její majitel udržel normální pracovní schopnost: Tyto životní prostředky se řídí podle podnebí a jiných přírodních podmínek a podle životní úrovně historicky vytvořené v té které zemi. Jsou různé, ale pro danou zemi a dané období jsou dané. Kromě toho zahrnují i životní prostředky pro ty, kteří nahrazují opotřebované dělníky, tj. pro jejich děti, aby se tak tento zvláštní druh majitelů zboží mohl zvěčňovat. A konečně zahrnují náklady na výchovu kvalifikovaných dělníků.

Minimální hranicí hodnoty pracovní síly je hodnota fyzicky absolutně nepostradatelných životních prostředků. Klesne-li cena pracovní síly na toto minimum, klesá pod její hodnotu, neboť touto hodnotou se rozumí pracovní síla normální jakosti, a ne podřadné jakosti.

Z povahy práce vyplývá, že pracovní síly se používá teprve po uzavření prodeje, a ve všech zemích s kapitalistickým způsobem výroby se práce platí teprve potom, když byla vykonána. Tímto způsobem dělník všude poskytuje kapitalistovi úvěr. O praktických důsledcích tohoto úvěru, který dělník poskytuje, uvádí pan Marx některé zajímavé příklady z parlamentních zpráv ve své knize, na niž čtenáře odkazujeme.

Tím, že kupec pracovní síly pracovní sílu spotřebovává, vyrábí zároveň zboží i nadhodnotu; a chceme-li tento proces prozkoumat, musíme opustit sféru oběhu a vydat se do sféry výroby.

A tu především konstatujeme, že pracovní proces má dvojaký charakter. Na jedné straně je to prostý proces výroby užitné hodnoty; jako takový může a musí být společný všem historickým formám existence společnosti; na druhé straně tento proces probíhá, jak už jsme se zmínili dříve, za specifických podmínek kapitalistické výroby. A ty teď musíme prozkoumat.

Pracovní proces na kapitalistické základně má dvě zvláštnosti. Předně, dělník pracuje pod kontrolou kapitalisty, který dbá na to, aby nic nepřišlo nazmar a aby se na každý individuální produkt nevynaložilo větší množství práce, než je množství práce společensky nutné. Za druhé, výrobek je majetkem kapitalisty, neboť proces sám probíhá mezi dvěma věcmi, které mu patří: pracovní silou a pracovními prostředky.

Kapitalistu zajímá užitná hodnota jen potud, pokud je ztělesněním směnné hodnoty a především nadhodnoty. Jeho cílem je vyrobit zboží, které má větší hodnotu, než je suma hodnot vložená do jeho výroby. Jak toho lze dosáhnout?

Vezměme jakékoli zboží, řekněme bavlněnou přízi, a analyzujme kvantum práce v něm ztělesněné. Předpokládejme, že k výrobě 10 liber příze je zapotřebí 10 liber bavlny v hodnotě 10 šilinků (odpad přitom nebereme v úvahu). Dále jsou zapotřebí určité pracovní prostředky: parní stroj, česací stroje a jiné stroje, uhlí, mazadla atd. Pro zjednodušení to všechno nazvěme "vřetena" a předpokládejme, že hodnota opotřebování, uhlí atd., všeho, čeho je zapotřebí ke spředení 10 liber příze, se rovná 2 šilinkům. Tak máme 10 šilinků za bavlnu + 2 šilinky za vřetena = 12 šilinkům. Představuje-li 12 šilinků produkt 24 pracovních hodin čili dvou pracovních dní, pak bavlna a vřetena v přízi ztělesňují dva pracovní dny. A kolik bylo přidáno při procesu předení?

Předpokládejme, že denní hodnota pracovní síly činí 3 šilinky a že v těchto 3 šilincích se zračí šestihodinová práce. Předpoklá-dejme dále, že dělník potřebuje šest hodin, aby upředl 10 liber příze. V tomto případě byly k produktu prací přidány 3 šilinky; hodnota 10 liber příze se rovná 15 šilinkům čili libra je za 1 šilink 6 pencí.

Tento proces je velmi jednoduchý, ale nevzniká v něm žádná nadhodnota. A ani nemůže vzniknout, protože v kapitalistické výrobě to neprobíhá tak jednoduše.

"Podívejme se na věc blíže. Denní hodnota pracovní síly činila 3 šilinky, protože je v ní samé zpředmětněno půl pracovního dne... Ta okolnost, že k udržení života dělníka po 24 hodin stačí půl pracovního dne, nikterak nebrání tomu, aby dělník pracoval celý den. Hodnota pracovní síly a její zhodnocení v pracovním procesu jsou tedy dvě rozdílné veličiny. Tento rozdíl hodnoty měl kapitalista na zřeteli, když kupoval pracovní sílu. Její užitečná vlastnost, její schopnost vyrábět přízi nebo boty, byla conditio sine qua non[f] jen proto, že k vytvoření hodnoty je nutné vynaložit práci v užitečné formě. Rozhodující však byla specifická užitná hodnota tohoto zboží, její vlastnost, že je zdrojem hodnoty, a to více hodnoty, než má sama. To je ona specifická služba, kterou od ní očekává kapitalista. A přitom si počíná v souhlase s věčnými zákony zbožní směny. Opravdu, prodavač pracovní síly, podobně jako prodavač kteréhokoli jiného zboží, realizuje její směnnou hodnotu a zcizuje její užitnou hodnotu. Nemůže dostat směnnou hodnotu, nevydá-li užitnou hodnotu. Užitná hodnota pracovní síly, práce sama, nepatří prodavači pracovní síly, tak jako nepatří užitná hodnota prodaného oleje obchodníkovi s olejem. Majitel peněz zaplatil denní hodnotu pracovní síly, proto mu patří její spotřeba během dne, denní práce. Ta okolnost, že denní udržování pracovní síly stojí jen půl pracovního dne, ačkoli pracovní síla může působit, pracovat celý den, že proto hodnota, kterou vytváří spotřeba pracovní síly během jednoho dne, je dvojnásobná oproti její vlastní denní hodnotě, je zvláštním štěstím pro kupce, ale není naprosto žádnou nespravedlností vůči prodavači." [zde]

Dělník tedy pracuje 12 hodin, upřede 20 liber příze, v nichž se zračí za 20 šilinků bavlny a za 4 šilinky vřeten atd., a jeho vlastní práce stojí 3 šilinky, celkem 27 šilinků. Jestliže 10 liber bavlny vstřebalo 6 pracovních hodin, pak 20 liber bavlny vstřebalo 12 pracovních hodin, což se rovná 6 šilinkům. ,,V těchto 20 librách příze je nyní zpředmětněno 5 pracovních dnů: 4 ve spotřebovaném množství bavlny a vřeten, 1 den je vstřebán bavlnou během procesu předení. Ale peněžním výrazem 5 pracovních dnů je 30 šilinků. To je tedy cena 20 liber příze. Libra příze stojí i nadále 1 šilink 6 pencí. Ale suma hodnot zboží vržených do procesu činila 27 šilinků... Hodnota výrobku vzrostla o 1/9 nad hodnotu zálohovanou na jeho výrobu. Tak se přeměnilo 27 šilinků v 30 šilinků. Vynesly nadhodnotu 3 šilinky. Nakonec se kouzelnický kousek podařil. Peníze se přeměnily v kapitál.

Všechny podmínky problému jsou vyřešeny a zákony zbožní směny nebyly nijak porušeny. Ekvivalent se směnil za ekvivalent. Kapitalista jako kupec zaplatil za každé zboží - bavlnu, vřetena, pracovní sílu - jeho hodnotu. Pak udělal to, co dělá každý jiný kupec zboží. Spotřeboval jejich užitnou hodnotu. Proces spotřeby pracovní síly, který je zároveň i výrobním procesem zboží, dal výrobek 20 liber příze v hodnotě 30 šilinků. Nyní se kapitalista vrací na trh, kde kdysi koupil zboží, a prodává zboží. Prodá libru příze za 1 šilink 6 pencí, ani o groš nad nebo pod její hodnotu. A přece dostává z oběhu o 3 šilinky víc, než do něho původně vrhl. Celý tento proces, přeměna jeho peněz v kapitál, probíhá ve sféře oběhu, a neprobíhá v ní. Prostřednictvím oběhu, protože je podmíněn koupí pracovní síly na trhu zboží. Neprobíhá v oběhu, protože ten jen připravuje zhodnocovací proces, který se však odehrává ve sféře výroby. A tak je ,tout pour le mieux dans le meilleur des mondes possibles'[215]." [zde]

Když pan Marx ukázal, jak se vyrábí nadhodnota, přechází k jejímu rozboru. Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že na výrobě nadhodnoty se přímo podílí jen část kapitálu vloženého do nějakého produktivního podniku, a to kapitál vynaložený na koupi pracovní síly. Jedině tato část vyrábí novou hodnotu; kapitál vložený do strojů, surovin, uhlí atd. se sice pro tanto[g] znovu objevuje v hodnotě produktu, uchovává se a reprodukuje, ale z něho nemůže vzejít žádná nadhodnota. To vede pana Marxe k tomu, že navrhuje nové dělení kapitálu: na konstantní kapitál, tj. kapitál, který se pouze reprodukuje - část, která se vkládá do strojů, surovin a ostatních prostředků nutných k pracovnímu procesu; a na variabilní kapitál, tj. kapitál, který se nejen reprodukuje, ale který je zároveň přímým zdrojem nadhodnoty - část, která se vydává na koupi pracovní síly, na mzdy. Z toho je jasné, že přestože je konstantní kapitál k výrobě nadhodnoty nezbytný, přece k ní přímo nepřispívá, a že mimoto množství konstantního kapitálu vloženého do toho či onoho výrobního odvětví nemá nejmenší vliv na to, jaké množství nadhodnoty se v tomto odvětví vyrobí.[h] Proto se nesmí ke konstantnímu kapitálu přihlížet, když se určuje míra nadhodnoty. Tu lze určit jedině srovnáním množství nadhodnoty s množstvím kapitálu, který se přímo účastní při jejím vytváření, tj. s množstvím variabilního kapitálu. Pan Marx proto určuje míru nadhodnoty jako poměr nadhodnoty jen k variabilnímu kapitálu: rovná-li se denní cena práce 3 šilinkům a denně vytvořená nadhodnota rovněž 3 šilinkům, pak je míra nadhodnoty 100 %. K jakým kuriózním koncům lze dojít, jestliže se -jak se to obvykle dělá - konstantní kapitál pokládá za aktivní faktor při výrobě nadhodnoty, je možno ukázat na příkladu pana N. W. Seniora, "když tento oxfordský profesor, proslulý svými ekonomickými znalostmi a svým krásným slohem, byl roku 1836 povolán do Manchesteru, aby se tam přučil politické ekonomii (od majitelů přádelen), místo aby ji v Oxfordu vyučoval". [zde]

Pracovní dobu, ve které dělník reprodukuje hodnotu své pracovní síly, nazývá pan Marx "nutnou prací"; dobu, po kterou pracuje navíc a v níž se vyrábí nadhodnota, nazývá "nadprací". Nutná práce a nadpráce tvoří dohromady "pracovní den".

Doba, které je z pracovního dne zapotřebí na nutnou práci, je dána; doba používaná k nadpráci není však stanovena žádným ekonomickým zákonem, může být, v rámci určitých hranic, delší či kratší. Nikdy se nemůže rovnat nule, protože pak by kapitalista neměl důvod zaměstnávat práci. Stejně tak nemůže celkový pracovní den z fyziologických důvodů trvat nikdy 24 hodin. Avšak mezi pracovním dnem řekněme šestihodinovým a čtyřiadvacetihodinovým je mnoho mezistupňů. Zákony zbožní směny vyžadují, aby pracovní den nepřekračoval dobu, která je slučitelná s normálním opotřebováním dělníka. Ale co je normální opotřebování? Kolik hodin denní práce to znamená? Zde se mínění kapitalisty a dělníka příkře rozchází, a protože tu není žádná vyšší autorita, řeší se tento problém násilím. A tak jsou dějiny stanovení délky pracovního dne dějinami boje o jeho hranice mezi souhrnným kapitalistou a souhrnným dělníkem, mezi dvěma třídami, třídou kapitalistů a třídou dělníků.

"Kapitál (jak už jsme poznamenali) nevynalezl nadpráci. Všude, kde část společnosti má monopol výrobních prostředků, musí dělník, svobodný či nesvobodný, přidávat k pracovní době nutné k udržení sebe samého nadbytečnou pracovní dobu, aby vyrobil životní prostředky pro majitele výrobních prostředků, ať je tímto majitelem athénský caloς cagaqoς[i], etruský teokrat, civis Romanus[j], normanský baron, americký otrokář, valašský bojar, moderní landlord nebo kapitalista." [zde]

Je ovšem jasné, že v každé společenské formaci, kde má užitná hodnota výrobku větší význam než jeho směnná hodnota, je nadpráce omezena užším nebo širším okruhem společenských potřeb a že za těchto okolností neexistuje nezbytně touha po nadpráci pro ni samu. Tak v klasickém období ve starověku existovala nadpráce ve své nejkrajnější formě, upracování člověka k smrti, téměř výhradně v dolech na zlato a stříbro, kde se směnná hodnota vyráběla v její samostatné formě existence, v podobě peněz.

"Jakmile jsou však národy, jejichž výroba se dosud provozuje v nižších formách otrocké práce, roboty atd., vtahovány do světového trhu, kde vládne kapitalistický výrobní způsob a kde se jejich převážným zájmem stává prodej jejich výrobků do ciziny, připojují se k barbarským hrůzám otroctví, nevolnictví atd. civilizované hrůzy přepracovávání. Proto práce černochů v jižních státech americké Unie měla umírněně patriarchální charakter, dokud účelem výroby bylo hlavně bezprostřední uspokojování vlastních potřeb. Tou měrou však, jak se životním zájmem těchto států stával vývoz bavlny, stávalo se přepracovávání černocha, v některých případech i spotřebování jeho života za sedm pracovních let, faktorem vypočítané a vypočítavé soustavy... Stejně tomu bylo s robotou, např. v podunajských knížectvích." [zde]

Zde je srovnání s kapitalistickou výrobou zvlášť zajímavé, protože nadpráce za roboty má samostatnou, smyslově vnímatelnou formu.

"Dejme tomu, že pracovní den se skládá ze 6 hodin nutné práce a 6 hodin nadpráce. V tomto případě dodává svobodný dělník kapitalistovi týdně 36 hodin nadpráce. Je to totéž, jako by pracoval 3 dny v týdnu pro sebe a 3 dny v týdnu zadarmo pro kapitalistu. Ale toto rozdělení pracovní doby není vidět. Nadpráce a nutná práce spolu splývají. Proto bych mohl týž poměr vyjádřit např. také tak, že dělník pracuje každou minutu 30 vteřin pro sebe a 30 vteřin pro kapitalistu atd. Jinakje tomu s robotou. Nutná práce, kterou koná např. valašský rolník k udržení vlastní existence, je prostorově oddělena od jeho nadpráce pro bojara. První práci koná na svém vlastním poli, druhou práci koná na panském statku. Obě části pracovní doby existují proto samostatně vedle sebe. Ve formě roboty je nadpráce přesně oddělena od nutné práce." [zde]

Nemůžeme už uvádět další zajímavé příklady z modení sociální historie podunajských knížectví, na nichž pan Marx dokazuje, že bojaři, podporovaní ruskou intervencí, dovedou ždímat nadpráci právě tak jako kterýkoli jiný kapitalistický podnikatel. Ale to, co reglement organique[205], jímž ruský generál Kiselev udělil bojarům téměř neomezenou moc nad prací rolníků, vyjadřuje pozitivně, to anglické tovární zákony vyjadřují negativně.

"Tyto zákony krotí úsilí kapitálu po bezmezném vysávání pracovní síly tím, že pracovní den je nuceně omezován z moci státu, a to státu, v němž vládnou kapitalista a landlord. Nehledě na rostoucí dělnické hnutí, den ze dne hrozivější, bylo omezování tovární práce diktováno touž nutností, která si vynutila polévání anglických polí guánem. Táž slepá dravost, která v jednom případě vymrskávala půdu, podrývala v druhém případě životní sílu národa u samého kořene. Periodicky se opakující epidemie tu mluvily stejně zřetelně jako snížení vojenské míry v Německu a ve Francii." [zde]

Na důkaz, že kapitál má tendenci prodlužovat pracovní den za všechny rozumné meze, cituje pan Marx velmi obšírně ze zpráv továrních inspektorů, ze zpráv komise pro vyšetřování dětské práce, ze zpráv o zdravotním stavu obyvatelstva a z jiných parlamentních dokumentů a činí z nich tyto závěry:

",Co je pracovní den?' Jak velká je doba, po kterou smí kapitál spotřebovávat pracovní sílu, jejíž denní hodnotu platí? Až kam může být pracovní den prodloužen přes pracovní dobu nutnou k reprodukci pracovní síly samé? Na tyto otázky, jak jsme viděli, odpovídá kapitál: pracovní den má denně plných 24 hodin po odečtení několika hodin odpočinku, bez nichž pracovní síla absolutně není s to obnovit svou službu. Rozumí se přitom samo sebou že po celičký svůj život není dělník nic než pracovní síla, že proto všechen jeho volný čas přirozeně a po právu je pracovní doba, tedy patří sebezhodnocování kapitálu... Ale ve své bezmezně slepé... chtivosti nadpráce kapitál strhává nejen morální, nýbrž i čistě fyzické maximální hranice pracovního dne... Kapitál se neptá na, délku života pracovní síly ... Kapitalistická výroba... vede k předčasnému vyčerpání a ničení pracovní síly samé. Prodlužuje výrobní dobu dělníka po určitý časový úsek tím, že zkracuje dobu jeho života." [zde, zde]

Ale není to v rozporu se zájmy samého kapitálu? Což nemusí kapitál během doby nahradit náklady tohoto nadměrného opotřebování? Teoreticky to tak může být. V praxi vedl organizovaný obchod s otroky v jižních státech k tomu, že opotřebování pracovní síly otroka za sedm let se stalo všeobecně uznávaným ekonomickým principem; a anglický kapitalista se v praxi spoléhá na příliv dělníků ze zemědělských obvodů.

"Všeobecně ukazuje zkušenost kapitalistovi, že existuje stálé přelidnění, tj. přelidnění v poměru k okamžité potřebě kapitálu se zhodnocovat, ačkoli toto přelidnění tvoří zakrnělé, brzy umírající, rychle se vzájemně vytlačující, takřka ve stavu nezralosti trhané lidské generace. Ovšem na druhé straně ukazuje zkušenost chápavému pozorovateli, jak rychle a jak hluboko kapitalistická výroba, která se datuje, historicky řečeno, sotva od včerejška, zachvátila životní sílu lidu v samých kořenech, jak je degenerace průmyslového obyvatelstva zpomalována jen ustavičným vstřebáváním nedotčených životních elementů z venkova a jak i venkovští dělníci začínají už hynout, přestože žijí na čerstvém vzduchu a přestože mezi nimi tak neomezeně vládne zásada přirozeného výběru, podle níž přežívají jen nejsilnější individua.Jestliže kapitál má tak ,vážné důvody' popírat utrpení dělnické generace, která jej obklopuje, pak vyhlídky na degeneraci lidstva v budoucnu, tj. konec konců na nevyhnutelné vymření, mají na jeho praktický pohyb stejně malý vliv jako úvahy o tom, že se Země možná zřítí do Slunce. Při každé spekulaci s akciemi každý ví, že se jednou strhne bouřka, ale každý doufá, že hrom uhodí do jeho bližního, až už on sám nachytá a dopraví do bezpečí zlatý déšť. Après moi lc déluge![k] - to je heslo každého kapitalisty a každého kapitalistického národa. Proto je kapitál bezohledný ke zdraví a životu dělníka všude, kde ho společnost nedonutí jednat jinak... Vcelku to také nezávisí na dobré nebo zlé vůli jednotlivého kapitalisty. Za svobodné konkurence působí imanentní zákony kapitalistické výroby vůči jednotlivému kapitalistovi jako vnější donucovací zákon." [zde, zde]

Stanovení normálního pracovního dne je výsledkem staletého boje mezi zaměstnavatelem a dělníkem. Je zajímavé pozorovat ty dva protikladné proudy v tomto boji. Zpočátku je cílem zákonů přinutit dělníky, aby pracovali déle; od prvních dělnických statutů (statut přijatý v 23. roce vlády Eduarda III., roku 1349) až do 18. století se vládnoucím třídám nikdy nepodařilo vyždímat z dělníka veškerou práci, kterou je schopen vykonat. Ale se zavedením páry a moderních strojů se situace změnila. Zavedení ženské a dětské práce zvrátilo všechna tradiční omezení pracovní doby tak rychle, že 19. století začalo systémem přepracovávání, který nemá v historii světa obdoby a který vedl k tomu, že už roku 1802 musely být hranice pracovního dne stanoveny zákonem. Pan Marx líčí obšírné dějiny anglického továrního zákonodárství až do přijetí továrního zákona z roku 1867 a dochází k těmto závěrům:

1. Stroje a pára vedou k přepracovávání nejdříve v těch výrobních odvětvích, kde se jich používá, a proto se zákonná omezení zavádějí především v těchto odvětvích. Ale později vidíme, že se tento systém přepracovávání rozšířil téměř do všech odvětví, i do těch, v nichž se nepoužívá žádných strojů nebo v nichž nadále přežívají ty nejprimitivnější způsoby výroby. (Viz Zprávy komise pro vyšetřování dětské práce.)

2. Zavedením ženské a dětské práce v továrnách ztrácí individuální "svobodný" dělník schopnost stavět se na odpor proti přehmatům kapitálu a musí se bezpodmínečně podřídit. To ho nutí, aby se uchýlil ke kolektivnímu odporu; začíná boj třídy proti třídě, boj souhrnného dělníka proti souhrnnému kapitalistovi.

Vrátíme-li se nazpět, až k okamžiku, kdy jsme předpokládali, že náš "svobodný" a "rovnoprávný" dělník uzavírá smlouvu s kapitalistou, vidíme, že se ve výrobním procesu leccos značně změnilo. Tato smlouva není ze strany dělníka svobodnou smlouvou. Doba, na kterou denně svobodně prodává svou pracovní sílu, je doba, na kterou je nucen ji prodávat; a jen masovým odporem si dělníci vynucují, že se zavádějí zákony, které jim mají zabránit, aby neprodávali sebe a své děti podle "svobodné" smlouvy na smrt a do otroctví. "Místo honosného výčtu ,nezadatelných lidských práv' nastupuje skromná Magna Charta[206] zákonem omezeného pracovního dne." [zde]

Nyní musíme prozkoumat míru nadhodnoty a její poměr k mase vyrobené nadhodnoty. Při tomto zkoumání předpokládáme, tak jako dosud, že hodnota pracovní síly je určitá, konstantní veličina.

Za tohoto předpokladu určuje míra nadhodnoty i masu nadhodnoty, kterou jednotlivý dělník dodává kapitalistovi za danou dobu. Rovná-li se denní hodnota naší pracovní síly 3 šilinkům, představujícím 6 hodin práce, a míra nadhodnoty 100 %, pak variabilní kapitál 3 šilinky vyrobí každý den nadhodnotu 3 šilinky, čili dělník dodá každý den 6 hodin nadpráce.

Protože je variabilní kapitá peněžním výrazem úhrnné hod-noty všech pracovních sil, kterých kapitalista současně používá, dostaneme celkovou masu nadhodnoty, kterou tyto pracovní síly vyrobí, jestliže tento variabilní kapitál násobíme mírou nadhodnoty; jinak řečeno, masa nadhodnoty je určena poměrem mezi počtem současně zaměstnaných pracovních sil a stupněm vykořisťování. Oba tyto faktory se mohou měnit, takže snížení jednoho se může vyrovnat zvýšením druhého. Variabilní kapitál, jehož je zapotřebí, aby se zaměstnalo 100 dělníků při míře nadhodnoty 50 % (dejme tomu při 3 hodinách nadpráce denně), nevyrobí o nic víc nadhodnoty než polovina tohoto variabilního kapitálu zaměstnávající 50 dělníků při míře nadhodnoty 100% (dejme tomu při 6 'hodinách nadpráce denně). Tak se může množství práce, které má kapitál k dispozici, stát za určitých okolností a v určitých mezích nezávislým na skutečném množství dělníků.

Ale toto zvyšování nadhodnoty zvyšováním její míry má absolutní hranice. Ať je hodnota pracovní síly jakákoli, ať se v ní zračí 2 hodiny nebo 10 hodin nutné práce, celková hodnota, kterou může dělník vyrábět den co den, nemůže nikdy dosáhnout hodnoty, v níž se zračí 24 hodin práce. Aby se dosáhlo téže masy nadhodnoty, může se variabilní kapitál nahradit prodloužením pracovního dne jen v těchto mezích. To bude později důležitá okolnost pro vysvětlení různých jevů vyplývajících ze dvou protichůdných tendencí kapitálu: 1. omezovat počet dělníků, které zaměstnává, tj. omezovat velikost variabilního kapitálu, a 2. přesto vyrábět co největší masu nadhodnoty.

Dále: ,,Masy hodnoty a nadhodnoty vyráběné různými kapitály jsou při dané hodnotě pracovní síly a při stejném stupni jejího vykořisťování přímo úměrné velikostem variabilních součástí těchto kapitálů... Tento zákon je zřejmě v rozporu s každou zkušeností založenou na vnějším zdání. Každý ví, že majitel přádelny bavlny, který používá poměrně mnoho konstantního kapitálu a poměrně málo variabilního kapitálu, nezískává proto méně zisku čili nadhodnoty než majitel pekárny, který uvádí do pohybu poměrně mnoho variabilního kapitálu a málo konstantního. K vyřešení tohoto zdánlivého rozporu je zapotřebí ještě mnoha mezičlánků, jako je v elementární algebře zapotřebí mnoha mezičlánků, abychom pochopili, že 0/0 může představovat skutečnou veličinu." [zde, zde]

V dané zemi a při dané délce pracovního dne se může nadhodnota zvýšit jen tím, že se zvýší počet dělníků, tj. počet obyvatelstva; toto zvýšení tvoří matematickou hranici nadhodnoty, kterou je s to vyrobit úhrnný kapitál této země. Naopak, je-li dán počet dělníků, je tato hranice dána možným prodlužováním pracovního dne. Později uvidíme, že tento zákon platí jen pro tu formu nadhodnoty, kterou jsme dosud zkoumali.

V tomto stadiu našeho zkoumání vidíme, že každou částku peněz nelze přeměnit v kapitál; že je k tomu nutné jisté minimum: náklady na jednotku pracovní síly a na pracovní prostředky nutné k tomu, aby se tato pracovní síla uvedla do pohybu. Dejme tomu, že míra nadhodnoty je 50% ; v tomto případě by náš začínající kapitalista musel zaměstnávat dva dělníky, aby mohl sám žít tak, jak žije dělník. Ale přitom by nemohl nic ušetřit, a cílem kapitalistické výroby není jen zachovat, ale také, a hlavně, zvětšit bohatství.

"Aby žil jen dvojnásob lépe než obyčejný dělník a aby polovinu vyráběné nadhodnoty znovu přeměňoval v kapitál, musel by zároveň se zvýšením počtu dělníků osminásobně zvýšit minimum zálohovaného kapitálu. Ovšem může sám, podobně jako jeho dělník, přiložit ruku k dílu přímo ve výrobním procesu, ale pak je také jen něčím uprostřed mezi kapitalistou a dělníkem, ,malým mistrem'. Jistý stupeň kapitalistické výroby vyžaduje, aby kapitalista mohl celé doby, po kterou funguje jako kapitalista, tj. jako zosobněný kapitál, používat k přivlastňování cizí práce, a tedy k její kontrole a k prodeji výrobků této práce. Středověké cechy se snažily násilně zabránit přeměně řemeslnického mistra v kapitalistu tím, že počet dělníků, které směl zaměstnávat jednotlivý mistr, omezovaly na velmi nepatrné maximum. Majitel peněz nebo zboží se skutečně přeměňuje v kapitalistu teprve tehdy, když minimální suma zálohovaná na výrobu daleko převyšuje středověké maximum. Zde, jako v přírodních vědách, se potvrzuje správnost zákona, který objevil Hegel ve své ,Logice', že pouhé kvantitativní změny se na určitém stupni mění v kvalitativní rozdíly." [zde]

Minimální suma hodnot, kterou musí majitel peněz nebo zboží mít, aby se přeměnil v kapitalistu, se na různých stupních vývoje kapitalistické výroby mění a je za daného stupně vývoje v různých výrobních odvětvích různá.

Ve výrobním procesu, jak jsme jej podrobně rozebrali, se vztah mezi kapitalistou a dělníkem značně změnil. Především, kapitál se vyvinul ve velení nad prací, tj. ve velení nad samým dělníkem. Zosobněný kapitál, kapitalista, dbá, aby dělník konal svou práci řádně, pečlivě a s patřičným stupněm intenzity.

"Kapitál se vyvinul dále v donucovací vztah, který nutí dělnickou třídu konat více práce, než vyžaduje úzký okruh jejích vlastních životních potřeb. A v podněcování cizí pracovitosti, ve vysávání nadpráce a vykořisťování pracovní síly předčí kapitál svou energií, nenasytností a účinností všechny dřívější výrobní systémy, založené na přímé nucené práci.

Kapitál si zprvu podřizuje práci za technických podmínek, v nichž ji historicky nalézá. Nemění tedy bezprostředně výrobní způsob. Výroba nadhodnoty ve formě, kterou jsme dosud zkoumali, tj. prostým prodlužováním pracovního dne, se proto jevila nezávislou na jakékoli změně ve výrobním způsobu samém. Byla stejně účinná ve staromódním pekařství jako v moderní přádelně bavlny.

Zkoumáme-li výrobní proces z hlediska pracovního procesu, nemá dělník k výrobním prostředkům vztah jako ke kapitálu, nýbrž jako k pouhému prostředku a materiálu své účelné produktivní činnosti. V koželužně např. nakládá s kožemi pouze jako s předmětem své práce. Nevydělává kůži kapitalistovi. Jinak to vypadá, jestliže zkoumáme výrobní proces z hlediska zhodnocovacího procesu. Výrobní prostředky se ihned mění v prostředek vstřebávání cizí práce. Teď už dělník nepoužívá výrobních prostředků, nýbrž výrobní prostředky používají dělníka. Nespotřebovává on je jako látkové prvky své produktivní činnosti, nýbrž ony spotřebovávají jeho jako ferment svého vlastního životního procesu, a životní proces kapitálu tkví jen v jeho pohybu jako hodnoty, která se sama zhodnocuje. Tavicí pece a tovární budovy, které v noci odpočívají a nevstřebávají živou práci, jsou pro kapitalistu ,čistou ztrátou'. Proto zakládají tavicí pece a tovární budovy ,nárok na noční práci' pracovních sil." (Viz "Zprávy komise pro vyšetřování dětské práce". Zpráva čtvrtá, 1865, str. 79-85.) "Pouhá přeměna peněz v předmětné činitele výrobního procesu, ve výrobní prostředky, přeměňuje výrobní prostředky v právní nárok a vynutitelný nárok na cizí práci a nadpráci." [zde]

Vyskytuje se však ještě jiná forma nadhodnoty. Dojde-li kapitalista ke krajní hranici pracovního dne, zůstává mu ještě jiný prostředek, jak zvětšovat nadpráci: zvyšováním produktivity práce snižovat hodnotu pracovní síly a tím zkracovat dobu nutné práce. Tuto formu nadhodnoty prozkoumáme v dalším článku.



Napsal B. Engels
mezi 22. květnem a 1. červencem 1868
  Podle rukopisu
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Das Kapital. Von Karl Marx. Erster Band. Hamburg, Meissner, 1867. (Engelsova poznámka.)

b Všude tam, kde je tu užito výrazu "hodnota" bez bližšího určení, znamená vždy směnnou hodnotu. (Engelsova poznámka.)

c Za jinak stejných okolností. (Pozn. red.)

d Tady je Rhodos, tady skákej! (Takovou odpověď dostal v Ezopově bajce "Chlubil" vychloubač, který se chvástal, že se mu na ostrově Rhodu podařily báječné skoky.) (Pozn. red.)Engels uvádí stránky 1. německého vydání; v hranatých závorkách je zde a na dalších místech uvedena stránka českého vydání I. dílu Marxova "Kapitálu" z roku 1954. (Pozn. čes. red.)

e V hranatých závorkách je uvedeno místo v českém vydání I. dílu Marxova "Kapitálu" z roku 1954. (Pozn. MIA)

f — nezbytnou podmínkou. (Pozn. red.)

g — odpovídající částí. (Pozn. red.)

h Musíme tu upozornit, že nadhodnota naprosto není totožná se ziskem. (Engelsova poznámka.)

i — aristokrat. (Pozn. red.)

j — římský občan. (Pozn. red.)

k Po mně ať přijde potopa! (Pozn. red.)


210 Tuto recenzi napsal Engels v květnu až červnu 1868; byla určena pro časopis "The Fortnightly Review", jenže redakce ji odmítla uveřejnit; dochovala se v rukopise a poprvé byla uveřejněna rusky v časopise "Letopisi marksizma", čís. 1 z roku 1926.

Jak je zřejmé z korespondence mezi Marxem a Engelsem, radili se písemně několikrát o obsahu i formě tohoto článku. Marx radil Engelsovi, jak by měl formulovat některá místa, a uváděl i různé varianty, kterých pak Engels použil v textu. Článek měl vyjít s podpisem Samuela Moora, Engelsova anglického přítele.

"The Fortnightly Review" ["Čtrnáctidenní přehled"] - anglický časopis pojednávající o otázkách historie, filosofie a literatury; založila jej v roce 1865 skupina buržoazních radikálů; později byl buržoazně liberálního zaměření; pod uvedeným názvem vycházel v Londýně do roku 1934.

211 Viz Thomas Tooke, "An Inquiry into the Currency Principle" ["Zkoumání principu oběživa"], 2. vyd., Londýn 1844, str. 69- 70.

212 "Currency principle" (princip oběživa) - teorie peněz, která vycházela z kvantitativní teorie peněz a byla velmi rozšířena v Anglii v první polovině 19. století. Stoupenci kvantitativní teorie tvrdili, že ceny zboží jsou určovány množstvím peněz v oběhu. Stoupenci "currency principle" chtěli napodobit zákony oběhu kovových peněz. Ke "currency" ("oběživu") počítali kromě kovových peněz také bankovky. Domnívali se, že se dá oběh peněz stabilizovat, budou-li bankovky plně kryty zlatem; vydávání bankovek se mělo regulovat podle dovozu a vývozu drahých kovů. Pokusy anglické vlády (bankovní zákon z roku 1844) opřít se o tuto teorii byly neúspěšné a potvrdily jen její vědeckou neudržitelnost a naprostou nevhodnost pro praktické účely (viz Marx-Engels, Spisy 13, zde).

213 Engels má na mysli dílo A. R. J. Turgota "Réflexions sur la formation et la distribution des richesses" ["Úvahy o tvorbě a rozdělování bohatství"], v "Oeuvres" ["Dílech"], sv. 1, Paříž 1844, str. 43. První vydání tohoto díla vyšlo roku 1766.

214 První kapitolu, o níž se tu mluví, předělal Marx v druhém vydání knihy na první oddíl o třech kapitolách.

215 "Tout est pour le mieux dans le meilleur des mondes possibles" ("Všechno je co nejlépe zařízeno v tomto nejlepším ze všech možných světů") - aforismus z Voltairova satirického románu "Candide, ou l'optimisme" ["Candide aneb o optimismu"].