Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



*Konspekt prvního dílu Marxova "Kapitálu"[202]

Kniha první
Výrobní proces kapitálu

Kapitola první

Zboží a peníze[203]


I. Zboží o sobě

Bohatství společností, v nichž vládne kapitalistická výroba, spočívá ve zboží. Zboží je věc, která má užitnou hodnotu; ta existuje ve všech formách společnosti, v kapitalistické společnosti je však užitná hodnota zároveň látkovým nositelem směnné hodnoty.

Směnná hodnota předpokládá nějaké tertium comparationis[a], jímž se měří: práci, společnou společenskou substanci směnných hodnot, a to společensky nutnou pracovní dobu, která je v nich zpředmětněna.

Jako je zboží něco dvojakého: užitná hodnota a směnná hodnota, tak také v něm obsažená práce je určena dvojím způsobem: jednak jako určitá produktivní činnost, tkalcovská, krejčovská práce atd. atd., "užitečná práce", jednak jako prosté vynaložení lidské pracovní síty, sražená abstraktní práce. První produkuje užitnou hodnotu, druhá směnnou hodnotu a jen tato práce se dá kvantitativně srovnávat (rozlišování mezi skilled[b] a unskilled[c] prací, složitou a jednoduchou prací to potvrzuje).

Substancí směnné hodnoty je tedy abstraktní práce; velikost směnné hodnoty je její časová míra. Nyní je ještě třeba prozkoumat formu směnné hodnoty.

1. x zboží a = y zboží b, hodnota jednoho zboží vyjádřená v užitné hodnotě jiného zboží je jeho relativní hodnota. Výraz ekvivalence dvou zboží je prostou formou relativní hodnoty. V uvedené rovnici je y zboží b ekvivalentem. V něm dostává x zboží a svou hodnotovou formu v protikladu ke své naturální formě, zatímco y zboží b dostává zároveň vlastnost bezprostřední směnitelnosti, dokonce i ve své naturální formě. Směnnou hodnotu vtiskují zboží na jeho užitnou hodnotu určité historické poměry. Nemůže ji proto vyjádřit ve své vlastní užitné hodnotě, nýbrž jen v užitné hodnotě jiného zboží. Jen při porovnávání dvou konkrétních produktů práce se objevuje vlastnost konkrétní práce, obsažené v obou těchto produktech práce, jako abstraktní lidská práce, tj. zboží sice nemůže mít ke konkrétní práci, která je v něm obsažena, vztah jako k pouhé formě, v níž se uskutečňuje abstraktní práce, zato ale může mít takový vztah ke konkrétní práci, jež je obsažena v jiných druzích zboží.

Rovnice x zboží a = y zboží b zahrnuje v sobě nutně i to, že x zboží a lze vyjádřit i v jiných zbožích, tedy

2. x zboží a = y zboží b = z zboží c = v zboží d = u zboží e = atd. atd. To je rozvinutá relativní forma hodnoty. Zde se x zboží a neuvádí ve vztah jen k jednomu zboží, nýbrž ke všem zbožím jako pouhým jevovým formám práce ztělesněné v něm samém. Pouhým převrácením dává však

3. převrácenou druhou formu relativní hodnoty:

y zboží b = x zboží a
v zboží c = x zboží a
u zboží d = x zboží a
t zboží e = x zboží a atd. atd.

Zde dostávají zboží všeobecnou relativní formu hodnoty, v níž jako zboží abstrahují od své užitné hodnoty a jako materializace abstraktna práce se vzájemně porovnávají v x zboží a. x zboží a je druhová forma ekvivalentu pro všechna ostatní zboží, je jejich všeobecným ekvivalentem, práce v něm materializovaná figuruje prostě přímo jako realizace abstraktní práce, jako všeobecná práce. Nyní však může

4. každé zboží oné řady převzít úlohu všeobecného ekvivalentu, ale současně ji může plnit vždy jen jedno z nich, neboť kdyby byla všechna zboží všeobecnými ekvivalenty, každé z nich by zase ostatní z této funkce vylučovalo. Formu 3 netvoří x zboží a, nýbrž tvoří ji ostatní zboží, objektivně. Určité zboží musí tedy převzít tuto roli - na čas, může být vystřídáno - a teprve tím se zboží stává úplně zbožím. Toto zvláštní zboží, s jehož naturální formou všeobecná ekvivalentní forma srůstá, jsou peníze. Pokud jde o zboží, tkví obtížnost v tom, že jako všechny kategorie kapitalistického výrobního způsobu představuje osobní vztah ve věcném obalu. Výrobci uvádějí své různé práce ve vzájemný vztah jako všeobecně lidskou práci tím, že uvádějí své výrobky ve vzájemný vztah jako zboží - bez tohoto zprostředkování věci to nedokáží. Vztah osob se tedy jeví jako vztah věcí.

Pro společnost, kde převládá zbožní výroba, je vyhovujícím náboženstvím křesťanství, speciálně protestantismus.

II. Směnný proces zboží

Že je zboží zbožím, dokazuje při směně. Vlastníci dvou zboží musí mít vůli vyměnit si svá zboží, tedy vzájemně se uznávat za soukromé vlastníky. Tento právní vztah, jehož formou je smlouva, je jen volní poměr, v němž se obráží ekonomický vztah. Jeho obsah je dán ekonomickým vztahem samým. Str. 45 [zde].[d]

Zboží je užitná hodnota pro svého nemajitele a neužitná hodnota pro svého majitele. Odtud potřeba směny. Avšak každý majitel zboží chce směnit za specifické užitné hodnoty, které potřebuje - potud je směna individuální proces. Na druhé straně chce své zboží realizovat jako hodnotu, tedy v kterémkoli jiném zboží, ať už jeho zboží má pro majitele jiných zboží užitnou hodnotu nebo nemá. Potud je pro něho směna všeobecně společenský proces. Ale týž proces nemůže být pro všechny majitele zboží současně individuální i všeobecně společenský. Pro každého majitele zboží figuruje jeho zboží jako všeobecný ekvivalent, všechna ostatní zboží však jako zvláštní ekvivalenty jeho zboží. Protože v tom se všichni majitelé zboží shodují, není žádné zboží všeobecným ekvivalentem, a proto také žádné zboží nemá všeobecnou relativní formu hodnoty, v níž by se zboží rovnala jako hodnoty a srovnávala jakovelikosti hodnoty. Nestojí tedy proti sobě vůbec jako zboží, nýbrž jen jako výrobky. Str. 47 [zde].

Zboží se mohou uvádět ve vzájemný vztah jako hodnoty a tedy jako zboží jen tím, že se uvádějí v protikladný vztah k nějakému jinému zboží jako všeobecnému ekvivalentu. Avšak jen společenský čin může přeměnit určité zboží ve všeobecný ekvivalent: v peníze.

Imanentní rozpor zboží jako bezprostřední jednoty užitné hodnoty a směnné hodnoty, jako výrobku užitečné soukromé práce ... a jako bezprostřední společenské materializace abstraktní lidské práce, tento rozpor nedá pokoje, dokud nenabude podoby rozdvojení zboží na zboží a peníze. Str. 48 [zde].

Protože všechna ostatní zboží jsou jen zvláštními ekvivalenty peněz a peníze jejich všeobecným ekvivalentem, chovají se jako zvláštní zboží k penězům jako všeobecnému zboží. Str. 51 [zde]. Směnný proces nedodává zboží, jež přeměňuje v peníze, jeho hodnotu, nýbrž jeho formu hodnoty. Str. 51 [zde]. - Fetišismus: zdá se, že se zboží nestává penězi teprve proto, že v něm ostatní zboží všestranně znázorňují své hodnoty, nýbrž naopak, že v něm ostatní znázorňují své hodnoty, protože je penězi.

III. Peníze čili oběh zboží

A. Míra hodnot (předpokládá se: zlato = peníze)

Peníze jako míra hodnoty jsou nutnou jevovou formou imanentní míry hodnoty zboží, pracovní doby. Jednoduchý relativní výraz hodnoty zboží v penězích x zboží a = y peněz je cena zboží. Str. 55 [zde].

Cena zboží, jeho peněžní forma, se vyjadřuje v pomyslných penězích; mírou hodnot jsou tedy peníze jen jako ideální peníze. Str. 57 [zde].

Jakmile je uskutečněna přeměna hodnoty v cenu, stává se technicky nutným rozvinout míru hodnot dále v měřítko cen; tj. je stanoveno kvantum zlata, jímž se měři různá kvanta zlata. To je něco docela jiného než míra hodnot, která sama závisí na hodnotě zlata; pro měřítko cen je však hodnota zlata lhostejná. Str. 59 [zde].

Jsou-li ceny vyjádřeny v početních názvech zlata, slouží peníze jako počítací peníze.

Je-li cena jako ukazatel velikosti hodnoty zboží ukazatelem jeho směnného poměru k penězům, pak z toho obráceně nevyplývá, že by ukazatel směnného poměru zboží k penězům musel být ukazatelem velikosti hodnoty zboží. Dejme tomu, že okolnosti dovolují nebo nutí prodávat nějaké zboží nad jeho hodnotou nebo pod ní, pak tyto prodejní ceny neodpovídají hodnotě zboží, ale jsou přesto jeho cenami, neboť jsou 1. jeho hodnotovou formou, penězi, a 2. jsou ukazateli jeho směnného poměru k penězům.

Možnost kvantitativní inkongruence mezi cenou a velikostí hodnoty je tedy dána už ve formě ceny. To není nedostatek této formy, ale naopak to ji činí adekvátní formou takového výrobního způsobu, za něhož se pravidlo může prosazovat jen jako slepě působící zákon průměru z nepravidelností. Avšak forma ceny může v sobě také ... skrývat kvalitativní rozpor, takže cena vůbec přestane být výrazem hodnoty ... Svědomí, čest atd. mohou ... tím, že mají cenu ... nabýt formy zboží. Str. 61 [zde].

Měření hodnot penězi, forma ceny, zahrnuje v sobě nutnost zcizování, ideální stanovení ceny zahrnuje skutečné. Odtud oběh.

B. Oběživo

a) Metamorfóza zboží

Jednoduchá forma: Z-P-Z, jejíž látkový obsah = Z-Z. Dává se směnná hodnota a přivlastňuje se užitná hodnota.

α) První fáze: Z-P = prodej, k čemuž je zapotřebí dvou, tedy možnost nezdaru, resp. prodeje pod hodnotou nebo pod výrobními náklady, mění-li se společenská hodnota zboží. ,,Dělba práce mění produkt práce ve zboží a činí tím nutnou jeho přeměnu v peníze. Činí zároveň věcí náhody, zda se tato transsubstanciace podaří." Str. 67 [zde]. Avšak zde máme tento jev zkoumat v ryzí podobě. Z-P předpokládá u majitele P (není-li výrobcem zlata), že předtím získal své P směnou za jiné Z; pro kupujícího je to tedy nejen obráceně: P-Z, nýbrž předpokládá se u něho dřívější prodej atd., takže se ocitáme v nekonečné řadě koupí a prodejů.

β) Totéž se odehrává při druhé fázi, P-Z při koupi, jež je zároveň pro druhého zúčastněného prodejem.

γ) Celkový proces je tedy koloběh koupí a prodejů. Zbožní oběh. Ten je úplně odlišný od bezprostřední směny výrobků; jednak jsou prolomeny individuální a lokální hranice bezprostřední směny výrobků a je zprostředkována výměna látek lidské práce, jednak se zde už ukazuje, že celý proces je podmíněn společenskými souvislostmi přírodního charakteru, které jsou nezávislé na jednajících osobách. Str. 72 [zde]. Jednoduchá směna skončila jedním směnným aktem, v němž každý směňoval neužitnou hodnotu za užitnou hodnotu, kdežto oběh pokračuje do nekonečna.

Str. 73 [zde]. Zde nesprávné ekonomické dogma: zbožní oběh je prý podmínkou rovnováhy mezi koupěmi a prodeji, protože každá koupě je zároveň prodejem a vice versa[e] - čímž má být řečeno, že každý prodavač si přivádí na trh i svého kupce. 1. Koupě a prodej jsou jednak identickým aktem dvou polárně protikladných osob, jednak dvěma polárně protikladnými akty jedné osoby. Identita koupě a prodeje zahrnuje tedy i to, že zboží je neužitečné, jestliže se neprodá, jakož i to, že tento případ může nastat. 2. Z-P jako dílčí proces je zároveň samostatným procesem a zahrnuje, že ten, kdo získal peníze P, může si volit okamžik, kdy toto P opět přemění v Z. Může čekat. Vnitřní jednota samostatných procesů Z~P a P~Z se pohybuje - právě pro samostatnost těchto procesů - ve vnějších protikladech, a když osamostatnění těchto závislých procesů dosáhne určité hranice, prosazuje se jednota ve formě krize, jejíž možnost je tedy dána už zde.

Jako zprostředkovatel zbožního oběhu jsou peníze oběživem.

b) Oběh peněz

Peníze zprostředkovávají každému jednotlivému zboží vstup do oběhu a výstup z něho; ony samy v něm neustále zůstávají. Ačkoli oběh peněz je tedy pouhým výrazem oběhu zboží, jeví se oběh zboží navenek jako výsledek oběhu peněz. Protože peníze neustále zůstávají ve sféře oběhu, vzniká otázka, kolik peněz v ní je.

Masa obíhajících peněz je určena sumou cen zboží (při neměnící se hodnotě peněz), a ta je zas určena masou obíhajícího zboží. Předpokládáme-li, že tato masa zboží je dána, kolísá masa obíhajících peněz s výkyvy cen zboží. Protože však týž peníz zprostředkovává vždy několik obchodů po sobě v daném časovém úseku, je pro daný časový úsek suma cen zboží/pošet obrazů jednoho peníze = mase penez fungujících jako oběživo. Str. 80 [zde].

Proto mohou papírové peníze vytlačit zlaté peníze, jsou-li vrženy do nasyceného oběhu.

Protože se v oběhu peněz jen projevuje proces oběhu zboží, projevuje se také v rychlosti oběhu peněz rychlost změny forem zboží, v jeho váznutí oddělování koupě od prodeje, váznutí spole-čenské výměny látek. Z čeho toto váznutí vzniká, není ovšem na oběhu vidět, oběh jenom ukazuje, že tento jev existuje. Šosák si to vysvětluje nedostatečným množstvím oběživa. Str. 81 [zde].

Tedy: 1. Při nezměněných cenách zboží vzrůstá obíhající masa peněz, vzrůstá-li obíhající masa zboží nebo zpomaluje-li se oběh peněz; a klesá vice versa.

2. Při všeobecném stoupání cen zboží zůstává obíhající masa peněz nezměněna, zmenšuje-li se mása zboží nebo zvětšuje-li se ve stejném poměru rychlost oběhu.

3. Při všeobecném klesání cen zboží nastává opak bodu 2.

Všeobecně vychází dost konstantní průměr, v němž skoro jen krize způsobují vážnější odchylky.

c) Mince - známka hodnoty

Jako stát stanoví měřítko cen, tak také stanoví pojmenování určitého kousku zlata - minci a její zhotovování. Na světovém trhu svlékají mince zas své národní stejnokroje (ražebné se tu nechává stranou), takže mince a slitky se liší jen formou. - Avšak v oběhu se mince opotřebovává, zlato jako oběživo se liší od zlata jako měřítka cen, mince se stále víc stává symbolem svého oficiálního obsahu.

Tím je latentně dána možnost nahrazovat kovové peníze známkami čili symboly. Odtud 1. drobné mince ve formě měděných nebo stříbrných známek, jejichž usazování na místě reálných zlatých peněz se zabraňuje omezováním množství, v němž jsou legal tender[f]. Jejich obsah je úplně libovolně stanoven zákonem a jejich funkce mince se tím stává nezávislou na jejich hodnotě. Proto je možný další krok k úplně bezcenným známkám. - 2. Papírové peníze, tj. státní papírové peníze s nuceným kursem (o úvěrových penězích se tu ještě nepojednává). Pokud tyto papírové peníze skutečně obíhají místo zlatých peněz, podléhají zákonům oběhu zlata. Jenom poměr, v němž papír nahrazuje zlato, může být předmětem zvláštního zákona, a ten je: že vydávání papírových peněz je nutno omezit na množství, v němž by skutečně obíhalo zlato, které toto množství zastupuje. Stupeň nasycení oběhu sice kolísá, ale zkušenost všude ukáže určité minimum, pod něž nikdy neklesá. Toto minimum může být vydáno. Nad tuto mez se při poklesu stupně nasycení na minimum stává část ihned přebytečnou. Avšak v takovém případě představuje celkové množství papíru uvnitř světa zboží jen množství zlata určené jeho imanentními zákony, tedy i množství zlata, jež jedině může být zastupováno. Je-li tedy masa papíru dvojnásobkem absorbované masy zlata, znehodnocuje se každý papírový peníz na polovinu nominální hodnoty. Právě tak, jako kdyby se zlato ve své funkci míry cen bylo změnilo ve své hodnotě. Str. 89 [zde].

C. Peníze

a) Tvorba pokladů

Zbožní oběh vyvolává už od samého počátku svého vývoje nutnost a vášnivou touhu zadržovat produkt aktu Z~P, tj. P; z pouhého zprostředkování výměny látek se stává změna jeho formy samoúčelem. Peníze kamenějí v poklad, z prodavače zboží se stává tvůrce pokladů. Str. 91 [zde].

Tato forma převládá právě v počátcích zbožního oběhu. Asie. Při dalším vývoji zbožního oběhu si musí každý výrobce zboží zajistit nervus rerum[g], společenskou zástavu - P. Tak vznikají všude hoards[h]. S rozvojem zbožního oběhu roste moc peněz, této absolutně společenské formy bohatství, která je vždy v bojové pohotovosti. Str. 92 [zde]. Touha tvořit poklad je od přírody bezmezná. Kvalitativně neboli co do své formy nemají peníze hranice, tj. jsou všeobecným zástupcem látkového bohatství, protože se dají bezprostředně přeměnit v kterékoli zboží. Kvantitativně je však každá skutečná částka peněz ohraničena, a proto je také kupním prostředkem jen omezeného účinku. Tento rozpor žene tvorbu pokladu vždy znovu a znovu k sysifovské práci akumulace.

Vedle toho akumulace zlata a stříbra in plate[i] je jednak novým trhem pro tyto kovy, jednak latentním zdrojem peněz.

Tvorba pokladu slouží jako odvodní a přívodní kanál obíhajícfch peněz při neustálém kolísání stupně nasycení oběhu. Str. 95 [zde].

b) Platidlo

S vývojem zbožního oběhu se vytvářejí nové vztahy: zcizení zboží může být časově odděleno od realizace jeho ceny. Zboží po-třebují různou dobu ke své výrobě,jsou vyráběna v různých ročních obdobích, některá musí být posílána na vzdálené trhy atd. A může být proto prodavačem, dříve než B, kupec,je schopen platit. Praxe tak reguluje podmínky placení. A se stává věřitelem, B dlužníkem, peníze se stávají platidlem. Vztah věřitele a dlužníka se tedy už stává antagonističtějším. (Může také vznikat nezávisle na zbožním oběhu, např. ve starověku a středověku.) Str. 97 [zde].

V tomto vztahu fungují peníze 1. jako míra hodnoty při určení ceny prodávaného zboží, 2. jako ideální kupní prostředek. U pokladu bylo P z oběhu vyňato, zde u platidla vstupuje P do oběhu, ale teprve potom, když Z z něho vystoupilo. Dlužník-kupec prodává, aby mohl zaplatit, jinak bude jeho jmění nuceně prodáno. P se tedy nyní stávají samoúčelem prodeje, následkem společenské nutnosti vyvěrající přímo ze vztahů procesu oběhu. Str. 97, 98 [zde].

Nesoučasnost koupí a prodejů, která vyvolává funkci peněz jako platidla, přináší zároveň úsporu oběžných prostředků, soustřeďování plateb na jednom určitém místě. Virements[j] v Lyonu ve středověku, jakýsi clearing house, kde se platí jen saldo vzájemných pohledávek. Str. 98 [zde].

Pokud se platby vyrovnávají, fungují peníze jen ideálně jako počítací peníze čili míra hodnot. Pokud je nutno provádět skutečné platby, nevystupují peníze jako oběživo, jako pouze přechodná a zprostředkující forma výměny látek, nýbrž jako individuální vtělení společenské práce, jako samostatné jsoucno směnné hodnoty, jako absolutní zboží. Tento bezprostřední rozpor propuká v té chvíli průmyslových a obchodních krizí, která se nazývá peněžní krizí. Dochází k ní jen tam, kde řetěz po sobě následujících plateb a umělý systém jejich vyrovnávání jsou plně vyvinuty. Při všeobecnějších poruchách tohoto mechanismu, ať už vznikají jakkoli, mění se peníze náhle a bezprostředně z pouze ideální podoby počítacích peněz v ražené peníze, a už je nelze nahradit profánním zbožím. Str. 99 [zde].

Úvěrové peníze vznikají z funkce peněz jako platidla, dlužní úpisy samy znovu obíhají a přenášejí pohledávky. S úvěrovým systémem se rozšiřuje také funkce peněz jako platidla a jako takové nabývají peníze vlastních forem existence, v nichž se zdržují ve sféře velkých obchodních transakcí, zatímco mince je zatlačována hlavně do sféry maloobchodu. Str. 101 [zde].

Při určité výši a rozsahu zbožní výroby zasahuje funkce peněz jako platidla za hranice sféry zbožního oběhu, peníze se stávají všeobecným zbožím smluvních závazků. Renty, daně atd. se mění z naturálních dávek v peněžní platby. Srov. Francii za Ludvíka XIV. (Boisguillebert a Vauban), naproti tomu Asie, Turecko, Japonsko atd. Str. 102 [zde].

Vývoj peněz jako platidla vynucuje akumulaci peněz před dny splatnosti - tvorba pokladů, zanikající v dalším společenském vývoji jako samostatná forma obohacování, vynořuje se znovu jako rezervní fond platidel. Str. 103 [zde].

c) Světové peníze

Při světovém styku se odkládají lokální formy mince, drobné mince, známky hodnoty, a jen slitková forma peněz platí jako světové peníze. Teprve na světovém trhu fungují peníze v plném rozsahu jako zboží, jehož naturální forma je zároveň bezprostředně společenskou formou uskutečněn{ lidské práce in abstracto. Způsob jejich jsoucna se stává adekvátní jejich pojmu. Str. 104 (podrobnosti 105) [zde a zde].

Kapitola druhá

Přeměna peněz v kapitál


I. Všeobecný vzorec kapitálu

Zbožní oběh je východiskem kapitálu. Historickými předpo-klady, za nichž kapitál vzniká, jsou proto všude zbožní výroba, zbožní oběh a jeho rozvinutá podoba, obchod. Moderní dějiny kapitálu se datují od vytvoření moderního světového obchodu a světového trhu v 16. století. Str. 106 [zde].

Vezmeme-li jen ekonomické formy, které vytváří zbožní oběh, jsou jeho posledním produktem peníze, a ty jsou první jevovou formou kapitálu. Historicky vystupuje kapitál proti pozemkovému vlastnictví vždy nejprve jako peněžní jmění, jako kupecký kapitál nebo lichvářský kapitál, a ještě dnes vstupuje každý nový kapitál na scénu v podobě peněz, jež se mají určitými procesy přeměnit v kapitál.

Peníze jako peníze a peníze jako kapitál se zprvu od sebe liší jen odlišnou formou oběhu. Vedle Z-P-Z se vyskytuje i forma P-Z-P, koupě za účelem prodeje. Peníze, které opisují při svém pohybu tuto formu oběhu, se stávají kapitálem, jsou už o sobě (tj. svým určením) kapitálem.

Výsledek P-Z-P je P-P, nepřímá směna peněz za peníze. Koupím za 100 liber št. bavlnu a prodám ji za 110 liber št., takže jsem nakonec směnil 100 liber št. za 110 liber št., peníze za peníze.

Kdyby tento proces ve svém výsledku přinesl tutéž peněžní hodnotu, kterou jsem do něho původně vložil, 100 liber št. za 100 liber št., bylo by to absurdní. Ale ať obchodník ze svých 100 liber št. realizuje 100, 110 nebo pouze 50 liber št.,jeho peníze přesto opsaly zvláštní pohyb, naprosto odlišný od zbožního oběhu Z-P-Z. Ze zkoumání formální rozdílnosti tohoto pohybu od Z-P-Z vy-plyne i obsahová rozdílnost.

Každá z obou fází procesu je táž jako při Z-P-Z. Avšak v celkovém průběhu je velký rozdíl. Při Z-P-Z tvoří peníze prostředníka, zboží východisko a konec; zde je Z prostředník, P jsou východisko a konec. Při Z-P-Z se peníze definitivně vydají, při P-Z-P se jen zálohují, mají se znovu získat. Vracejí se zpět ke svému výchozímu bodu - tedy už v tom smyslově vnímatelný rozdíl mezi oběhem peněz jako peněz a oběhem peněz jako kapitálu.

Při Z-P-Z se mohou peníze vrátit ke svému výchozímu bodu jen opakováním celého procesu, prodejem nového zboží; návrat je tedy na procesu samém nezávislý. Naproti tomu při P-Z-P je návrat už předem podmíněn charakterem procesu, který zůstává nedokončen, jestliže se nezdaří. Str. 110 [zde].

Konečným účelem Z-P-Z je užitná hodnota, účelem P-Z-P je sama směnná hodnota.

Při Z-P-Z mají oba krajní body tutéž ekonomickou určenost formy. Oba jsou zboží, a to zboží stejné velikosti hodnoty. Jsou však zároveň kvalitativně rozdílné užitné hodnoty, a obsahem procesu je společenská výměna látek. - U P-Z-P se operace na první pohled zdá tautologická, bezobsažná. Směňovat 100 liber št. za 100 liber št. a ještě k tomu oklikou se zdá absurdní. Jedna částka peněz se může odlišovat od jiné jen svou velikosti; P-Z-P dostává proto svůj obsah jen kvantitativní rozdílnosti krajních bodů. Z oběhu se odebírá víc peněz, než bylo do něho vloženo. Bavlna koupená např. za 100 liber št. se prodá za 100 + 10 liber št., proces pak tedy má vzorec P-Z-P', přičemž P' = P + ΔP. Toto ΔP, tento přírůstek je nadhodnota. Původně zálohovaná hodnota se tedy v oběhu nejen zachovává, nýbrž přidává k sobě nadhodnotu, zhodnocuje se a tento pohyb přeměňuje peníze v kapitál.

Při Z-P-Z mohou sice krajní body také představovat rozdílné hodnoty, ale tento rozdíl je pro tuto formu oběhu čistě náhodný, a Z-P-Z se nestává absurdním, tvoří-li krajní body stejné hodnoty - naopak, to je spíš podmínkou normálního průběhu.

Opakování Z~P-Z má svou míru a svůj cíl v konečném účelu, který leží mimo tento proces, ve spotřebě a uspokojení určitých potřeb. Při P-Z-P jsou naproti tomu začátek i konec týž, peníze, a už tím je pohyb nekonečný. P+ΔP se ovšem kvantitativně liší od P, ale přece jen je to určitá ohraničená částka peněz; kdyby byla vydána, přestala by být kapitálem; kdyby byla vzata z oběhu, ustrnula by jako poklad. Jakmile je tedy jednou dána potřeba zhodnocování hodnoty, existuje pro P' stejně jako pro P a pohyb kapitálu je bezmezný, protože na konci pohybu je jeho cíle dosaženo právě tak málo jako na začátku. Str. 111-113 [zde]. Jako nositel tohoto procesu se majitel peněz stává kapitalistou.

Jestliže směnná hodnota ve zbožním oběhu dostala v nej-lepším případě samostatnou formu vzhledem k užitné hodnotě zboží, vystupuje tu náhle jako substance, která prochází procesem a sama se pohybuje, pro kterou jsou jak zboží, tak peníze pouhými formami. Nejen to, liš{ se jako původní hodnota od sebe samé jako nadhodnoty. Stává se penězi, jež se samy pohybují ajako takové se stávají kapitálem. Str. 116 [zde].

P-Z-P' se sice zdá být formou vlastní jen kupeckému kapi-tálu. Ale také průmyslový kapitál jsou peníze, které se přeměňují ve zboží a jeho prodejem se zpětně přeměňují ve více peněz. Akty, které se odehrávají třeba mezi koupí a prodejem, mimo sféru oběhu, na tom nic nemění. Konečně u kapitálu, který nese úroky, se proces zračí bezprostředně jako P-P', jako hodnota, která je jaksi větší, než je sama. Str. 117 [zde].

II. Rozpory všeobecného vzorce

Forma oběhu, v níž se peníze stávají kapitálem, je v rozporu se všemi dosavadními zákony o povaze zboží, hodnoty, peněz a oběhu samého. Může to způsobovat čistě formální rozdíl opačného pořadí?

A nejen to. Toto opačné pořadí existuje jen pro jednu ze tří jednajících osob. Jako kapitalista kupuji zboží od A a znovu je prodávám B; A a B vystupují jen jako prostí kupci a prodavači zboží. V obou případech stojím já proti nim jako prostý majitel peněz nebo zboží, proti jednomu jako kupec čili peníze, proti druhému jako prodavač čili zboží, ale proti žádnému z nich jako kapitalista čili jako představitel něčeho, co je víc než peníze nebo zboží. Pro A začala transakce prodejem, pro B skončila koupí, tedy úplně stejně jako při zbožním oběhu. Jestliže opírám své právo na nadhodnotu o opačné pořadí, mohl by A prodat přímo B a vyhlídka na nadhodnotu by odpadla.

Dejme tomu, že A a B kupují zboží od sebe navzájem přímo. Co se týče užitné hodnoty, mohou oba získat, A může dokonce vyrábět svého zboží víc, než by mohl za stejnou dobu vyrobit B a vice versa, přičemž oba zase získávají. Ale jinak je tomu se směnnou hodnotou. Zde se vzájemně směňují stejné velikosti hodnot, i když mezi ně vstupují peníze jako oběživo. Str. 119 [zde].

Abstraktně vzato, nastává při prostém zbožním oběhu kromě toho, že se jedna užitná hodnota nahrazuje druhou, pouze změna formy zboží. Pokud podmiňuje jen změnu formy směnné hodnoty zboží, podmiňuje, probíhá-li jev v čisté podobě, směnu ekvivalentů. Zboží lze sice prodávat za ceny, které se odchylují od jejich hodnot, ale jen porušuje-li se zákon směny zboží. Ve své čisté podobě je to směna ekvivalentů, není tedy prostředkem k obohacování. Str. 120 [zde].

Odtud mylnost všech pokusů odvozovat nadhodnotu ze zbožního oběhu. Condillac str. 121 [zde], Newman str. 122 [zde].

Ale dejme tomu, že směna neprobíhá čistě, že se směňují neekvivalenty. Dejme tomu, že každý prodavač prodává své zboží 10 % nad hodnotou. Za jinak stejných podmínek to, co každý z nich získává jako prodavač, ztrácí znovu jako kupec. Je to totéž, jako by se hodnota peněz změnila o 10 %, - Stejně by tomu bylo, kdyby kupující kupovali všechno 10 % pod hodnotou. Str. 123 [zde] (Torrens).

Předpoklad, že nadhodnota vzniká z přirážky k cenám, znamená předpokládat, že existuje třída, která kupuje, aniž prodává, tj. spotřebovává, aniž vyrábí, které tedy neustále zadarmo proudí peníze. Prodávat této třídě zboží nad hodnotou znamená jen zčásti znovu podvodně získat nazpět zadarmo vydané peníze. (Malá Asie a Řím.) Prodavač je přitom přece jen stále napalován a nemůže přitom bohatnout, tvořit nadhodnotu.

Vezměme nyní případ šizení. A prodá B víno v hodnotě 40 liber št. za obilí v hodnotě 50. A získal 10. Ale A+B mají dohromady pořád jen 90, A má 50 a B jen 40. Hodnota se přenesla, ale nevytvořila. Třída kapitalistů jedné země jako celek nemůže sama sebe napálit. Str. 126 [zde].

Tedy, směňují-li se ekvivalenty, nevzniká žádná nadhodnota, a směňují-li se neekvivalenty, nevzniká také žádná nadhodnota. Oběh zboží nevytváří novou hodnotu.

Proto zde zůstávají nepovšimnuty nejstarší a nejpopulárnější formy kapitálu, obchodní a lichvářský kapitál. Má-li se zhodnocení obchodního kapitálu vysvětlit jinak než pouhým šizením, je k tomu zapotřebí mnoha mezičlánků, které tu ještě chybějí. Tím spíše u lichvářského kapitálu a kapitálu nesoucího úroky. Později se ukáže, že oba jsou odvozené formy, a rovněž i to, proč historicky vznikají před moderním kapitálem.

Nadhodnota tedy nemůže vznikat z oběhu. Může však vznikat mimo něj? Mimo oběh je majitel zboží prostý výrobce svého zboží, jehož hodnota závisí na velikosti jeho vlastní práce obsažené ve zboží, jež se měří podle určitého společenského zákona; tato hodnota se vyjadřuje v počítacích penězích, např. v ceně 10. Ale tato hodnota 10 není zároveň hodnota 11 liber št.; jeho práce vytváří hodnoty, ale nikoli zhodnocující se hodnoty. Může hodnotě, která už tu je, přidat více hodnot, ale to se děje jen přidáním více práce. Výrobce zboží nemůže tedy vyrábět nadhodnotu mimo sféru oběhu, aniž vstoupí do styku s jinými majiteli zboží.

Kapitál tedy musí vznikat ve zbožním oběhu a zároveň nikoli v něm. Str. 128 [zde].

Tedy: přeměnu peněz v kapitál je nutno vyložit na základě zákonů imanentních směně zboží, takže východiskem musí být směna ekvivalentů. Náš majitel peněz, který je tu zatím jen jako housenka kapitalisty, musí koupit zboží za jejich hodnoty, prodat je za jejich hodnoty, a přesto na konci procesu získat víc hodnoty, než do něho vložil. Jeho proměna v motýla musí probíhat ve sféře oběhu a zároveň nikoli ve sféře oběhu. To jsou podmínky problému. Hic Rhodus, hic salta![k] Str. 129 [zde].

III. Koupě a prodej pracovní síly

Změna hodnoty peněz, které se mají přeměnit v kapitál, se nemůže odehrát v penězích samých, protože peníze při koupi jen realizují cenu zboží, a na druhé straně, dokud zůstávají penězi, nemění velikost své hodnoty, a při prodeji rovněž jen přeměňují zboží z jeho naturální formy v jeho peněžní formu. Změna musí tedy nastat u zboží při P-Z-P; nikoli ale u jeho směnné hodnoty, protože se směňují ekvivalenty, nýbrž může vzniknout teprve z jeho užitné hodnoty jako takové, tj. z jeho spotřeby. K tomu je zapotřebí zboží, jehož užitná hodnota má tu vlastnost, že je zdrojem směnné hodnoty - a takové zboží existuje: je to pracovní sila. Str. 130 [zde].

Aby však majitel peněz našel na trhu pracovní sílu jako zboží, musí ji její vlastní majitel prodávat, musí tedy být svobodnou pracovní silou. Protože oba, kupující i prodávající, jsou jako kontrahenti právnicky rovnými osobami, musí se pracovní síla prodávat jen na čas, protože při prodeji en bloc[l] nezůstává prodávající prodávajícím, nýbrž stává se sám zbožím. Potom však musí být majitel v takovém postavení, že nemůže prodávat zboží, v němž je zpředmětněna jeho práce, nýbrž místo toho musí prodávat svou pracovní sílu samu jako zboží. Str. 131 [zde].

K přeměně peněz v kapitál musí proto majitel peněz najít na trhu zboží svobodného dělníka, svobodného v dvojím smyslu: že jako svobodná osoba disponuje svou pracovní silou jako svým zbožím a že na druhé straně nemá na prodej žádná jiná zboží, že je volný jako pták, osvobozen od všech věcí nutných k uskutečnění své pracovní síly. Str. 132 [zde].

Vztah mezi majitelem peněz a majitelem pracovní síly není mimochodem vztah přirozený nebo všem dobám společný, společenský, nýbrž je to vztah historický, produkt mnoha ekonomických převratů. A tak mají i ty ekonomické kategorie, které byly dosud zkoumány, svou dějinnou pečeť. Aby se výrobek stal zbožím, nesmí se už vyrábět jako bezprostřední existenční prostředek. Masa výrobků může nabýt formy zboží teprve uvnitř určitého, kapitalistického výrobního způsobu, ačkoli výroba zboží a oběh mohou existovat už tam, kde se masa výrobků nikdy nestává zbožím. Peníze mohou rovněž existovat ve všech obdobích, která dosáhla určité výše oběhu zboží; zvláštní formy peněz, od pouhého ekvivalentu až po světové peníze, předpokládají rozličné stupně vývoje, přesto však je může vyvolat v život velmi slabě vyvinutý oběh zboží. Naproti tomu kapitál vzniká jen za uvedené podmínky, a tato jedna podmínka zahrnuje v sobě celé světové dějiny. Str. 133 [zde].

Pracovní síla má směnnou hodnotu, která je určena stejně jako u všech ostatních zboží: pracovní dobou nutnou k její výrobě, a tedy i k reprodukci. Hodnota pracovní síly je hodnota životních prostředků nutných k udržování jejího majitele, a to k jeho udržování při normální pracovní schopnosti. Ta se řídí podnebím, přírodními podmínkami atd., jakož i v každé zemi historicky daným standard of life[m]. Ty se mění, jsou však pro určitou zemi a určitou epochu dány. Dále zahrnuje životní prostředky náhradníků, tj. dětí, takže plémě těchto svérázných majitelů zboží se zvěčňuje. Dále při kvalifikované práci přistupují náklady na vyučení. Str. 135 [zde].

Minimální hranice hodnoty pracovní síly je hodnota fyzicky nepostradatelných životních prostředků. Klesne-li cena pracovní síly na toto minimum, klesá pod její hodnotu, protože hodnota pracovní síly předpokládá normální jakost pracovní síly, a ne zakrnělou. Str. 136 [zde].

Povaha práce zahrnuje v sobě i to, že se pracovní síla spotřebovává teprve po uzavření smlouvy, a protože u takových zboží jsou peníze většinou platidlem, platí se pracovní síla ve všech zemích s kapitalistickým výrobním způsobem teprve po tom, když fungovala. Všude tedy poskytuje dělník kapitalistovi úvěr. Str. 137, 138 [zde].

Proces spotřeby pracovní síly je zároveň procesem výroby zboží a nadhodnoty, a k této spotřebě dochází mimo sféru oběhu. Str. 140 [zde].

Kapitola třetí

Výroba absolutní nadhodnoty


I. Pracovní proces a zhodnocovací proces

Kupec pracovní síly ji spotřebovává tím, že nechává pracovat jejího prodavače. Má-li se práce stát zbožím, musí se nejprve stát užitnou hodnotou a v této vlastnosti je nezávislá na specifickém vztahu mezi kapitalistou a dělníkem. Viz popis pracovního procesu jako takového. Str. 141-149 [zde].

Pracovní proces na kapitalistickém základě má dvě zvláštnosti: 1. dělník pracuje pod kontrolou kapitalisty, 2. výrobek je majetkem kapitalisty, protože pracovní proces je teď jen procesem dvou věcl, které kapitalista koupil: pracovní síly a výrobních prostředků. Str. 150 [zde].

Kapitalista však nežádá užitnou hodnotu vyrobenou jako takovou, nýbrž jen jako nositele směnné hodnoty a zejména nadhodnoty. Práce za této podmínky, kdy zboží bylo jednotou užitné hodnoty a směnné hodnoty - se stává jednotou výrobního procesu a hodnototvorného procesu. Str. 151 [zde].

Je tedy třeba zkoumat množství práce zpředmětněné ve výrobku.

Např. příze. K jejímu zhotovení je zapotřebí dejme tomu 10 liber bavlny, řekněme za 10 šilinků, a pracovní prostředky, jejichž nutné opotřebování předením - zde je stručně nazveme vřeteny - představuje 2 šilinky za vřetena. Takže ve výrobku je obsaženo 12 šilinků za výrobní prostředky, tj. jakmile se výrobek 1. stal skutečnou užitnou hodnotou, zde přízí, a 2. jakmile pracovní doba představovaná těmito pracovními prostředky byla jen pracovní doba společensky nutná. Kolik k ní přidá přadlákova práce?

Zde tedy zkoumáme pracovní proces z docela jiné stránky. V hodnotě výrobku jsou práce pěstitele bavlny, výrobce vřeten atd. a přadláka jako souměřitelné součásti kvalitativně postaveny na roveň všeobecně lidsky nutné hodnototvorné práci - tedy jsou rozlišitelné jen kvantitativně, a právě proto jsou kvantitativně srovnatelné podle doby trvání. Předpokládáme, že to je společensky nutná pracovní doba, neboť jen ta je hodnototvorná.

Dejme tomu, že denní hodnota pracovní síly = 3 šilinkům a že představuje 6 pracovních hodin, že se za hodinu zhotoví 12/3 libry příze, tedy za 6 hodin 10 liber příze z 10 liber bavlny (jako předtím), pak jsou 3 šilinky hodnota přidaná za 6 hodin a výrobek má hodnotu 15 šilinků (10+2+3) čili 1 šilink 6 pencí za libru příze.

Zde ale není žádná nadhodnota. To není kapitalistovi nic platné. (Žvásty vulgární ekonomie. Str. 157 [zde].)

Předpokládali jsme, že denní hodnota pracovní síly činí 3 šilinky, protože je v ní zpředmětněna 1/2 pracovního dne čili 6 hodin. Že k udržení dělníka po 24 hodiny stačí 1/2 pracovního dne, to mu nijak nebrání, aby pracoval 1/1 dne. Hodnota pracovní síly a její zhodnocení jsou dvě různé veličiny. Její užitečná vlastnost byla jen conditio sine qua non[n], rozhodující však byla specifická užitná hodnota pracovní síly, že je zdrojem více směnné hodnoty, než má sama. Str. 159 [zde].

Dělník tedy pracuje 12 hodin, spřede 20 liber bavlny = 20 šilinků, opotřebuje za 4 šilinky vřeten a jeho práce stojí 3 šilinky, celkem 27 šilinků. Avšak ve výrobku jsou zpředmětněny: 4 pracovní dny ve vřetenech a bavlně a 1 pracovní den přadláka = 5 dní po 6 šilincích = 30 šilinků - hodnota výrobku. Nadhodnota 3 šilinky je tu: peníze se proměnily v kapitál. Str. 160 [zde]. Všechny podmínky problému jsou splněny. (Podrobnosti str. 160 [zde].)

Zhodnocovací proces je pracovní proces jakožto hodnototvorný proces, jakmile je prodloužen za bod, až po který poskytuje prostý ekvivalent za zaplacenou hodnotu pracovní síly.

Hodnototvorný proces se liší od prostého pracovního procesu tím, že pracovní proces se bere v úvahu kvalitativně, kdežto hodnototvorný proces kvantitativně, a to jen pokud obsahuje společensky nutnou pracovní dobu. Str. 161 [zde]. Podrobnosti str. 162 [zde].

Jako jednota pracovního procesu a hodnototvorného procesu je výrobní proces výrobou zboží, jako jednota pracovního procesu a zhodnocovacího procesu je to proces kapitalistické zbožní výroby. Str. 163 [zde].

Převádění složité práce na jednoduchou. Str. 163-165 [zde].

II. Konstantní a variabilní kapitál

Pracovní proces přidává k pracovnímu předmětu novou hodnotu, ale zároveň přenáší hodnotu pracovního předmětu na výrobek, uchovává ji tedy pouhým přidáváním nové hodnoty. Tohoto dvojího výsledku se dosahuje takto: specificky užitečný, kvalitativní charakter práce přeměňuje určitou užitnou hodnotu a tím hodnotu uchovává; avšak hodnototvorný, abstraktně všeobecný kvantitativní charakter práce hodnotu přidává. Str. 166 [zde].

Nechť se např. produktivita přadlákovy práce zešestinásobí. Jako užitečná (kvalitativní) práce uchová za tutéž dobu šestkrát víc pracovních prostředků. Avšak přidá jen tutéž novou hodnotu jako dosud, tj. v každé libře příze je jen 1/6 dříve přidávané nové hodnoty. Jako hodnototvorná práce nevytváří o nic víc než dříve. Str. 167 [zde]. Opačně je tomu, zůstane-li produktivita přadlákovy práce stejná, avšak hodnota pracovního prostředku stoupá. Str. 168 [zde].

Pracovní prostředek odevzdá výrobku jen tu hodnotu, kterou sám ztratí. Str. 169 [zde]. To se děje v různém stupni. Uhlí, lubricants[o] atd. se spotřebovávají úplně. Suroviny dostávají novou formu. Nástroje, stroje atd. odevzdávají hodnotu jen pomalu a po částech a opotřebení se vypočítává podle zkušenosti. Str. 169, 170 [zde]. Přitom nástroj přesto neustále vchází do pracovního procesu celý. Zde tedy vystupuje týž nástroj v pracovním procesu celý a ve zhodnocovacím procesu jen zčásti, takže se tu rozdíl mezi oběma procesy obráží na předmětných činitelích. Str. 171 [zde]. Naopak surovina, která tvoří odpad, vstupuje celá do zhodnocovacího procesu a jen zčásti do pracovního procesu, protože se objevuje ve výrobku bez odpadu. Str. 171 [zde].

Nikdy však nemůže pracovní prostředek přidat víc směnné hodnoty, než kolik sám měl - slouží v pracovním procesu jen jako užitná hodnota a může proto odevzdat jen tu směnnou hodnotu, kterou měl už předtím. Str. 172 [224].

Toto zachovávání hodnoty je pro kapitalistu velmi cenné a nic ho nestojí. Str. 173, 174 [zde].

Avšak zachovaná hodnota se jen znovu objevuje, byla tu už předtím; jen pracoyní proces přidává novou hodnotu. A to při kapitalistické výrobě nadhodnotu, přebytek hodnoty výrobku nad hodnotou prvků spotřebovaných k vytvoření výrobku (výrobních prostředků a pracovní síly). Str. 175, 176 [zde].

Tím jsou vylíčeny formy existence, jež na sebe bere původní kapitálová hodnota po odvržení své peněžní formy tím, že se proměňuje v činitele pracovního procesu: 1. v nákupu pracovních prostředků a 2. v nákupu pracovní síly.

Kapitál vložený do pracovních prostředků nemění tedy ve výrobním procesu velikost své hodnoty, nazýváme jej konstantním kapitálem.

Část vložená do pracovní síly mění svou hodnotu, produkuje 1. svou vlastní hodnotu a 2. nadhodnotu - je to variabilní kapitál. Str. 176 [zde].

(Konstantní je kapitál jen vzhledem k speciálnímu danému výrobnímu procesu, v němž se nemění; jinak se může skládat jednou z více, podruhé z méně pracovních prostředků a koupené pracovní prostředky mohou v hodnotě stoupat nebo klesat, to se však nedotýká jejich vztahu k výrobnímu procesu. Str. 177 [zde]. Právě tak se může měnit procento, v němž se daný kapitál rozpadá na konstantní a variabilní, ale v každém jednotlivém daném případě zůstává c konstantní a v variabilní. Str. 178 [zde].)

III. Míra nadhodnoty

K = 500 liber št. . Na konci pracovního procesu, v němž se v jednou přeměnilo v pracovní sílu, nechť vychází . Dejme tomu, že c se skládá z 312 v surovinách, 44 v pomocných látkách a 54 v opotřebení strojů = 410. Hodnota všech strojů ať však činí 1054. Kdyby se započítávaly celé, vyšlo by na obou stranách 1410 jako c, nadhodnota by zůstávala i nadále 90. Str. 179 [zde].

Protože hodnota c se ve výrobku jen znovu objevuje, je hodnota výrobku, kterou jsme dostali, odlišná od hodnoty v procesu nově vytvořené, jež není = c + v + m, nýbrž = v + m. Pro zhodnocovací proces je tedy velikost c lhostejná, tj. c = 0. Str. 180 [zde]. To se děje i prakticky, necháme-li stranou obchodnický způsob počítání, např. při vypočítávání zisku nějaké země z jejího průmyslu, kdy se dovezené suroviny odpočítávají. Str. 181 [zde]. O poměru nadhodnoty k celkovému kapitálu až v III. knize.[204]

Tedy: míra nadhodnoty = m/v, nahoře 90/90 = 100 %,

Pracovní doba, v níž dělník reprodukuje hodnotu své pracovní síly - v kapitalistických či jiných poměrech - je nutná práce, další pracovní doba navíc, která tvoří nadhodnotu pro kapitalistu, je nadpráce. Str. 183, 184 [zde]. Nadhodnota je sražená nadpráce a jen forma jejího vynucování odlišuje různé společenské formace.

Příklad, jak je nesprávné započítávat c, na str. 185-196 [zde] (Senior).

Součet nutné práce a nadpráce = pracovnímu dni.

IV. Pracovní den

Nutná pracovní doba je dána. Nadpráce je variabilní, ale v určitých mezích. Nemůže být nikdy = 0, protože pak by kapitalistická výroba přestala. Nemůže nikdy dosáhnout 24 hodin z fyzických příčin; maximální hranice je kromě toho vždy ovlivňována morálními příčinami. Tyto hranice jsou však velmi pružné. - Ekonomický požadavek je, aby pracovní den nebyl delší, než pokud dělníka jen normálně opotřebovává. Ale co je normálně? Vzniká tu antinomie a rozhodnout může jenom moc. Odtud boj mezi dělnickou třídou a třídou kapitalistů o normální pracovní den. Str. 198-202 [zde].

Nadpráce v dřívějších společenských epochách. Dokud není směnná hodnota důležitější než užitná hodnota, nadpráce je mírnější, např. ve starověku: jen tam, kde se vyráběla přímo směnná hodnota - zlato a stříbro, hrozná nadpráce. Str. 203 [zde]. Totéž v amerických otrokářských státech až do doby, kdy se o začala masová produkce bavlny pro vývoz. Stejně tak robota např. v Rumunsku.

Robota nejvhodnější pro srovnání s kapitalistickým vykořisťováním, protože u roboty se nadpráce ustaluje a jeví jako pracovní doba, kterou je třeba odpracovat zvlášť. Règlement organique ve Valašsku.[205] Str. 204-206 [zde].

Jako je tento règlement pozitivním výrazem nenasytné chtivosti nadpráce, jsou anglické Factory Acts[p] jejím negativním výrazem.

Factory Acts. Zákon z roku 1850. Str. 207 [zde]. 101/2 hodiny a 71/2 v sobotu = 60 hodin za týden. Zisk, který vytloukali továrníci obcházením zákona. Str. 208-211 [zde].

Vykořisťování, v neomezených nebo teprve později omezených odvětvích: krajkářství, str. 212 [zde], potteries[q], str. 213 [zde], sirkárny, str. 215 [zde], výroba tapet, str. 215-217 [zde], pekařství, str. 217-222 [zde], železniční zaměstnanci, str. 223 [zde], švadleny, str. 223-225 [zde], kováři, str. 226 [zde], denní a noční dělnici v shifts[r]: a) hutnictví a kovoprůmysl, str. 227 až 236 [zde].

Tato fakta dokazují, že kapitál nevidí v dělníkovi nic jiného než pracovní sílu; všechen dělníkův čas je pracovní doba, pokud je to právě alespoň trochu možné; jak dlouho bude pracovní síla žít, je kapitalistovi lhostejné. Str. 236-238 [zde]. Ale cožpak to není proti zájmu kapitalisty? Jak je to s náhradou rychle opotřebovaných? - Organizovaný obchod s otroky uvnitř Spojených států povýšil rychlé opotřebování otroků na ekonomický princip; právě tak v Evropě přísun dělníků ze zemědělských obvodů atd. Str. 239 [zde]. Poorhouse-supply[s]. Str. 240 [zde]. Kapitalista vidí jen stále pohotové přebytečné obyvatelstvo a opotřebovává je. Zda celé plémě vyhyne - après lui le déluge[t]. Kapitál je bezohledný ke zdraví a životu dělníka všude tam, kde jej společnost nedonutí k ohledu... a za svobodné konkurence působi imanentní zákony kapitalistické výroby vůči jednotlivému kapitalistovi jako vnější donucovací zákon. Str. 243 [zde].

Stanovení normálního pracovního dne je výsledkem staletého boje mezi kapitalistou a dělníkem.

Zpočátku se vydávaly zákony, které pracovní dobu prodlužovaly, nyní, aby ji zkracovaly. Str. 244 [zde]. První "Statute of Labourers"[u] (23, Eduard III., 1349[v]) pod záminkou, že mor tak zdecimoval obyvatelstvo, že teď musí každý pracovat víc. Proto maximum mzdy a hranice pracovního dne stanoveny zákonem. Roku 1496 za Jindřicha VII. pracovní den zemědělských dělníků a všech řemeslníků (artificers) stanoven takto: v létě - od března do září - od 5 ráno do 7 a 8 večer s přestávkami 1, 11/2 a 1/2 hodiny = 3 hodiny. V zimě od 5 ráno do setmění. Tento statut nebyl nikdy přísně prováděn. Ještě v 18. století se kapitálu nepodařilo zmocnit se celé týdenní práce (s výjimkou zemědělských dělníků). Viz polemiku z oné doby. Str. 248-251 [zde]. Teprve velkému průmyslu se to podařilo, ba víc, rozbil všechna omezení a vykořisťoval dělníka naprosto beze studu. Proletariát se postavil na odpor, jakmile se zase vzpamatoval. Pět zákonů z let 1802-1833 jen podle jména, protože nebyli inspektoři. Teprve zákon z roku 1833 vytvořil ve 4 odvětvích textilního průmyslu normální pracovní den: od půl šesté ráno do půl deváté večer; v této době směli být young persons[w] od 13 do 18 let zaměstnáváni jen 12 hodin s přestávkami celkem 11/2 hodiny. Děti od 9 let do 13 let jen 8 hodin; noční práce dětí a mladistvých zakázána. Str. 253-255 [zde].

Relaissystem[z] a jeho zneužívání k obcházení zákonů. Str. 256 [zde]. Konečně zákon z roku 1844, který staví ženy jakéhokoli stáří naroveň mladistvým, práci dětí omezuje na 61/2 hodiny, relaissystemu přitahuje uzdu. Naproti tomu nyní dovoleno zaměstnávat děti od 8 let. - Roku 1847 konečně zákon o desetihodinovém pracovním dni pro ženy a mladistvé. Str. 259 [zde]. Pokusy kapitalistů zmařit jej, str. 260-268 [zde]. Mezera v zákoně z roku 1847 dala podnět ke kompromisnímu zákonu z roku 1850, str. 269 [zde], který stanovil pracovní den pro mladistvé a ženy na pět dní po 101/2, na jeden den po 71/2 = 60 hodin týdně, a to mezi 6. hodinou ráno a 6. hodinou večer. Pro děti platí dál zákon z roku 1847. - Výjimky v hedvábnickém průmyslu viz str. 270 [zde]. - Roku 1853 pracovní doba pro děti omezena také na dobu mezi 6. a 6. hodinou. Str. 272 [zde].

Printworks Act[y] z roku 1845 neomezuje skoro vůbec. Děti a ženy mohou pracovat 16 hodin!

Bělírny a barvírny 1860, krajkářské továrny 1861, hrnčírny a mnoho jiných odvětví 1863 (v továrním zákoně, pro bělírny pod širým nebem a pekárny vydány v témž roce zvláštní zákony). Str. 274 [zde].

Velký průmysl vytváří tedy nejprve potřebu omezení pracovní doby, ale potom se ukazuje, že táž nadměrná práce se postupně zmocnila i všech ostatních odvětví. Str. 277 [zde].

Dále dějiny ukazují, že zejména zaváděním ženské a dětské práce se jednotlivý "svobodný" dělník stává vůči kapitalistovi bezbranným a podléhá, takže se pak rozpoutává třídní boj mezi dělníkem a kapitalistou. Str. 277 [zde].

Ve Francii teprve roku 1848 zákon o dvanáctihodinovém pracovním dni pro dělníky bez rozdílu věku a pro všechna pracovní odvětví. (Viz však na str. 253 [zde] poznámku o francouzském zákonu o dětské práci z roku 1841, který byl uskutečněn teprve roku 1853 a to ještě jen v Département du Nord.) V Belgii úplná "svoboda práce"! V Americe hnutí za osmihodinový pracovní den. Str. 279 [zde].

Dělník tedy vychází z výrobního procesu docela jiný, než do něho vstupoval. Pracovní smlouva nebyla aktem svobodně jednajícího, doba, na kterou svobodně prodává svou práci, je doba, na kterou je nucen ji prodávat, a jen masová opozice dělníků jim vymáhá státní zákon, který jim samým brání prodávat sebe a své potomstvo dobrovolnou smlouvou s kapitálem na smrt a do otroctví. Místo honosného výčtu nezadatelných lidských práv nastupuje skromná Magna Charta[206] továrního zákona. Str. 281-282 [zde].

V. Míra a masa nadhodnoty

S mírou nadhodnoty je zároveň dána její masa. Je-li denní hodnota jedné pracovní síly 3 šilinky a míra nadhodnoty 100 %, pak její denní masa = 3 šilinky u jednoho dělníka.

1. Protože variabilní kapitál je peněžní výraz hodnoty všech pracovních sil, kterých kapitalista současně používá, rovná se masa jimi vyrobené nadhodnoty variabilnímu kapitálu násobenému mírou nadhodnoty. Oba činitelé se mohou měnit a z toho mohou vznikat různé kombinace. Masa nadhodnoty může vzrůstat i při zmenšujícím se variabilním kapitálu, stoupá-li míra, tedy prodlužuje-li se pracovní den. Str. 282 [zde].

2. Toto zvyšování míry nadhodnoty má svou absolutní hranici v tom, že se pracovní den nikdy nedá prodloužit na plné 24 hodiny, tedy celková hodnota denního produktu jednoho dělníka se nikdy nemůže rovnat hodnotě 24 pracovních hodin. Aby byla získána stejná masa nadhodnoty, je tedy možné nahradit variabilní kapitál jen v těchto mezích zvýšeným vykořisťováním práce. To je důležité, abychom si vysvětlili různé jevy vznikající z rozporné tendence kapitálu: 1. omezovat variabilní kapitál a počet zaměstnaných dělníků a 2. přesto vyrábět co největší masu nadhodnoty, Str. 283, 284 [zde].

3. Masy hodnoty a nadhodnoty, vyráběné různými kapitály - při dané hodnotě a stejně velkém stupni vykořisťování pracovní síly - jsou přímo úměrné velikosti variabilních součástí těchto kapitálů. Str. 285 [zde]. To zdánlivě odporuje všem skutečnostem.

V dané společnosti a za daného pracovního dne může se nad-hodnota zvětšovat jen zvětšením počtu dělníků, tj. obyvatelstva, za daného počtu dělníků jen prodlužováním pracovního dne. To je však důležité jen pro absolutní nadhodnotu.

Ukazuje se nyní, že ne každou sumu peněz lze přeměnit v kapitál, že existuje určité minimum: cena nákladů alespoň jedné pracovní síly a nutných pracovních prostředků. Aby mohl kapitalista sám žít bez práce alespoň tak jako dělník, musel by mít při 50% míře nadhodnoty už dva dělníky a ještě by nic neušetřil. Dokonce při 8 je stále ještě malým mistrem. Proto se ve středověku lidem násilně zabraňovalo, aby se proměňovali z řemeslnických mistrů v kapitalisty, omezením počtu tovaryšů, které směl zaměstnávat jeden mistr. Minimum bohatství, které je zapotřebí k vytvoření skutečného kapitalisty, je v různých obdobích a různých výrobních odvětvích různé. Str. 288 [zde].

Kapitál se vyvinul ve velení nad prací a pečuje o to, aby se řádně a intenzívně pracovalo. Nutí dále dělníky konat víc práce, než je zapotřebí pro jejich obživu, a ve vysávání nadhodnoty předčí všechny dřívější výrobní systémy založené na přímé nucené práci.

Kapitál převzal práci s danými technickými podmínkami a zprvu je nemění. Bereme-li proto výrobní proces jako pracovní proces, nechová se dělník k výrobním prostředkům jako ke kapitálu, nýbrž jako k prostředkům své vlastní účelné činnosti. Jinak je tomu, bereme-li jej jako zhodnocovací proces. Výrobní prostředky se stávají prostředky k vstřebávání cízí práce. Teď už dělník nepoužívá výrobních prostředků, nýbrž výrobní prostředky používají dělníka. Str. 289 [zde]. Místo aby on spotřebovával je... spotřebovávají ony jeho jako ferment svého vlastního životního procesu a životní proces kapitálu tkví jen v jeho pohybu jako hodnoty, která se sama zhodnocuje... Pouhá přeměna peněz ve výrobní prostředky přeměňuje výrobní prostředky v právní nárok a vynutitelný nárok na cizí práci a nadpráci.

Kapitola čtvrtá

Výroba relativní nadhodnoty


I. Pojem relativní nadhodnoty

Při daném pracovním dni se může nadpráce zvětšovat jen zmenšováním nutné práce, toho lze však dosáhnout - nehledě na stlačení mzdy pod hodnotu -jen snížením hodnoty pracovní síly, tedy snížením ceny nutných životních prostředků. Str. 291-293 [zde]. Tohoto snížení zase lze dosáhnout jen zvýšením produktivní síly práce, převratem v samém výrobním způsobu.

Nadhodnota vyrobená prodloužením pracovního dne je absolutní, nadhodnota vyrobená zkrácením nutné pracovní doby je relativní. Str. 295 [zde].

Aby se snížila hodnota pracovní síly, musí zvýšení produktivní síly zachvátit průmyslová odvětví, jejichž výrobky určují hodnotu pracovní síly - obvyklé životní prostředky a jejich náhražky, suroviny k jejich výrobě atd. Důkaz, jak konkurence prozrazuje zvýšenou produktivní sílu v nižší ceně zboží. Str. 296-299 [zde].

Hodnota zboží je nepřímo úměrná produktivní síle práce a právě tak hodnota pracovní síly, protože je určována hodnotami zboží. Naproti tomu relativní nadhodnota je přímo úměrná produktivní síle práce. Str. 299 [zde].

Kapitalistu nezajímá absolutní hodnota zboží, nýbrž jen nadhodnota, která v ní vězí. Realizace nadhodnoty zahrnuje nahrazení zálohované hodnoty. Protože podle výkladu na str. 299 [zde] týž proces zvyšování produktivní síly snižuje hodnotu zboží a zvyšuje nadhodnotu, která je v nich obsažena, vysvětluje se, proč se kapitalista, kterému jde jen o výrobu směnné hodnoty, neustále snaží snížit směnnou hodnotu zboží. Srov. Quesnay. Str. 300 [zde].

Úspora práce rozvíjením produktivní síly nemá tedy za kapitalistické výroby naprosto za účel zkrácení pracovního dne, ten se může dokonce prodlužovat. Můžeme proto u takových ekonomů jako MacCulloch, Ure, Senior a tutti quanti[z] na jedné stránce číst, že dělník má být kapitálu vděčný za rozvoj výrobních sil, a na další stránce, že tuto vděčnost musí dokázat tím, že bude napříště pracovat místo 10 hodin 15. Toto rozvíjení produktivních sil má za účel jen zkrátit nutnou práci a prodloužit práci pro kapitalistu. Str. 336 [zde].

II. Kooperace

Podle str. 288 [zde] patří ke kapitalistické výrobě individuální kapitál, dosti velký, aby mohl současně zaměstnávat větší počet dělníků; teprve když se zaměstnavatel docela zbaví nutnosti sám pracovat, stává se plnokrevným kapitalistou. Působení většího počtu dělníků v téže době, na témž pracovním poli, k výrobě zboží téhož druhu, pod velením téhož kapitalisty tvoří historicky a pojmově výchozí bod kapitalistické výroby. Str. 302 [zde].

Zprvu tedy jen kvantitativní rozdíl proti dřívějšku, kdy zaměstnavatel zaměstnává jen několik málo dělníků. Ale zároveň hned určitá změna. Už větší počet dělníků zaručuje, že zaměstnavatel dostává skutečně průměrnou práci - u malého mistra tomu tak není a přesto musí platit průměrnou hodnotu pracovní síly; při malovýrobě se tedy nerovnosti kompenzují pro společnost, ne však pro jednotlivého mistra. Zákon zhodnocování vůbec se tedy plně realizuje pro jednotlivého výrobce teprve tehdy, když vyrábí jako kapitalista, zaměstnává současně mnoho dělníků, tedy od počátku uvádí do pohybu průměrnou společenskou práci. Str. 303, 304 [zde].

Avšak dále: úspora výrobních prostředků už pouhým zavedením velkovýroby, kdy tedy konstantní části kapitálu odevzdávají výrobku menší hodnoty, protože se spotřebovávají společně v pracovním procesu mnoha dělníků. Tak nabývají pracovní prostředky společenského charakteru ještě dříve, než ho nabude pracovní proces sám (dosud jen vedle sebe probíhající procesy téhož druhu). Str. 305 [zde].

Zde zkoumat úsporu výrobních prostředků jen potud, pokud zlevňuje zboží, a tím snižuje hodnotu pracovní síly. Jak dalece mění poměr nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu (c + v), bude prozkoumáno až ve III. knize[207]. Toto roztržení předmětu je zcela v duchu kapitalistické výroby; protože při ní vystupují pracovní podmínky proti dělníkovi jako něco samostatného, jeví se také jejich úspora jako zvláštní operace, která se ho nijak netýká a je proto oddělena od metod, jimiž se zvyšuje produktivita pracovní síly spotřebovávané kapitálem.

Forma práce, při níž mnoho osob plánovitě vedle sebe a společně pracuje v témž výrobním procesu nebo v souvisících výrobních procesech, se nazývá kooperace. Str. 306 [zde]. (Concours de forces. Destutt de Tracy.)

Mechanický součet sil jednotlivých dělníků se podstatně liší od mechanické potence, která se vyvíjí, účastní-li se mnoho rukou společně a současně na téže nedílné operaci (zvedání břemene atd.). Kooperace vytváří od počátku produktivní sílu, která je sama o sobě hromadnou silou.

Dále vyvolává pouhý společenský kontakt u většiny produktivních dělníků soutěživost, která zvyšuje individuální výkonnost jednotlivců, takže 12 dělníků dodá za společný pracovní den o 144 hodinách větší výrobek než 12 dělníků za 12 oddělených pracovních dní nebo jeden dělník za 12 po sobě následujících pracovních dní. Str. 307 [zde].

I když mnoho lidí dělá totéž nebo práci stejného druhu, může individuální práce každého jednotlivce přesto představovat různou fázi pracovního procesu (řetěz lidí, kteří si něco podávají), přičemž kooperace zase ušetří práci. Právě tak, začne-li se stavba současně z různých stran. Kombinovaný čili souhrnný dělník má oči i ruce vpředu i vzadu a je do jisté míry všudypřítomný. Str. 308 [zde].

Při složitých pracovních procesech umožňuje kooperace rozdělit jednotlivé procesy, provádět je současně, a tak zkrátit pracovní dobu nutnou k zhotovení celkového výrobku. Str. 308 [zde].

V mnoha výrobních oblastech bývají kritické chvíle, kdy je zapotřebí mnoha dělníků (ve žních, při lovu sleďů atd.). Zde po-může jen kooperace. Str. 309 [zde].

Kooperace na jedné straně rozšiřuje pole výroby, a je proto nutná u prací, kde existuje velká prostorová kontinuita pole práce (vysušování půdy, stavba silnic, stavba hrází), na druhé straně se zužuje soustředěním dělníků v jedné místnosti a šetří tím náklady. Str. 310 [zde].

Ve všech těchto formách je kooperace, specifická produktivní síla kombinovaného pracovního dne, společenskou produktivní silou práce. Vzniká z kooperace samé. V plánovité součinnosti s ostatními prolamuje dělník své individuální hranice a rozvíjí své druhové schopnosti.

Avšak námezdní dělníci nemohou pracovat společně, nepoužívá-li jich současně, neplatí-li je a nedodává-li jim pracovní prostředky týž kapitalista. Měřítko kooperace závisí tedy na tom, kolik kapitálu má kapitalista. Podmínka, aby tu byla určitá výše kapitálu, aby udělala z vlastníka kapitalistu - se teď stává materiální podmínkou přeměny mnoha roztříštěných a nezávislých individuálních prací v jeden kombinovaný společenský pracovní proces.

Právě tak velení kapitálu nad prací - až dosud formální následek vztahu mezi kapitalistou a dělníkem, nyní nutná podmínka pracovního procesu samého; kapitalista představuje právě kombinaci v pracovním procesu. Řízení pracovního procesu se za kooperace stává funkcí kapitálu a jako takové dostává specifické charakteristické znaky. Str. 312 [zde].

V souladu s účelem kapitalistické výroby (co největší sebezhodnocení kapitálu) je toto řízení zároveň funkcí co největšího vykořisťování společenského pracovního procesu, a proto podmíněno nevyhnutelným antagonismem mezi vykořisťovatelem a vykořisťovanými. Dále kontrola správného používání pracovních prostředků. Konečně leží souvislost funkcí jednotlivých dělníků mimo ně, v kapitálu, takže jejich vlastní jednota vystupuje vůči nim jako autorita kapitalisty, jako cizí vůle. Tak má kapitalistické řízení dvojaký charakter (1. společenský pracovní proces k zhotovení výrabku, 2. zhodnocovací proces kapitálu) a je ve své formě despotické. Tento despotismus rozvíjí teď své zvláštní formy: kapitalista, který se právě sotva zbavil nutnosti pracovat, postupuje nyní nižší dozor organizované bandě důstojníků a poddůstojníků, kteří jsou sami námezdními dělníky kapitálu. Za otrokářství počítají ekonomové tyto náklady na dozor k faux frais[aa], při kapitalistické výrobě ztotožňují řízení, pokud je podmíněno vykořisťováním, právě s touto funkcí, pokud vyplývá z povahy společenského pracovního procesu. Str. 313, 314 [zde].

Vrchní řízení v průmyslu se stává atributem kapitálu, jako bylo za feudalismu vrchní velení ve válce a v soudnictví atributem pozemkového vlastnictví. Str. 314 [zde].

Kapitalista koupí 100 jednotlivých pracovních sil a dostane za to kombinovanou pracovní sílu 100 lidí. Kombinovanou pracovní sílu těchto 100 lidí neplatí. Jakmile dělníci vstoupili do kombinovaného pracovního procesu, přestali už patřit sami sobě, stali se částí kapitálu. Tak se jeví společenská produktivní síla práce jako imanentní produktivní síla kapitálu. Str. 315 [zde].

Příklad kooperace u starých Egypťanů. Str. 316 [zde].

Přirozeně vzniklá kooperace v počátcích kultury u loveckých národů, kočovníků nebo v indických občinách spočívá 1. na společném vlastnictví výrobních podmínek, 2. na přirozeném lpění jednotlivců na kmeni a původní pospolitosti. - Sporadická kooperace ve starověku, ve středověku a v moderních koloniích je založena na přímé nadvládě a násilí, nejčastěji na otroctví. - Kapitalistická kooperace naproti tomu předpokládá svobodného námezdního dělníka. Historicky vystupuje v přímém protikladu k rolnickému hospodářství a nezávislé řemeslné výrobě (ať už cechovní nebo ne) a přitom jako historická forma typická pro kapitalistický výrobní proces a odlišující jej. Je to první změna, kterou prodělává pracovní proces, jakmile je podřízen kapitálu. Tak tu vystupuje hned 1. kapitalistický výrobní způsob jako historická nutnost pro přeměnu pracovního procesu ve společenský proces, ale i 2. tato společenská forma pracovního procesu jako metoda kapitálu, jak jej výhodněji vykořisťovat zvyšováním jeho produktivních sil. Str. 317 (zde].

Kooperace ve své jednoduché formě, kterou jsme dosud zkou-mali, se kryje s výrobou ve větším měřítku, ale netvoří ještě pevnou, charakteristickou formu zvláštní epochy kapitalistické výroby a existuje ještě dnes tam, kde kapitál operuje ve velkém měřítku, aniž přitom ještě hrají významnou úlohu dělba práce nebo stroje. A tak, třebaže je kooperace základní formou celé kapitalistické výroby, vystupuje její jednoduchá forma sama nebo jako zvláštní forma vedle jejích vyvinutějších forem. Str. 318 [zde].

III. Dělba práce a manufaktura

Manufaktura, klasická forma kooperace založené na dělbě práce, převládá asi ood roku 1550 do roku 1770. Vzniká

1. buď spojením různých řemesel, z nichž každé dělá dílčí operaci (např. kočárová manufaktura), přičemž jednotlivý řemeslník velmi brzy ztrácí schopnost provozovat celé své řemeslo, zato je tím zručnější ve svém dílčím řemesle; tedy proces se proměňuje v rozdělení celkové operace na její jednotlivé části. Str. 318, 319[zde].

2. Anebo mnoho řemeslníků, kteří dělají tutéž práci nebo práci stejného druhu, je sdruženo v téže továrně a jednotlivé operace, místo aby je jednu po druhé dělal jeden dělník, se poznenáhlu od sebe oddělují a provádějí je současně různí dělníci (jehly atd.). Výrobek už není dílem jednoho řemeslníka, nýbrž dílem sdružení řemeslníků, z nichž každý koná jen jednu dílčí operaci. Str. 319, 320 [zde].

V obou případech je výsledek: výrobní mechanismus, jehož orgány jsou lidé. Provádění práce zůstává řemeslnické; každý dílčí proces, jímž výrobek prochází, musí být proveditelný ruční prací, je tedy vyloučena jakákoli skutečně vědecká analýza výrobního procesu. Právě následkem řemeslné povahy práce je každý jednotlivý dělník tak naprosto přikován k jedné dílčí funkci. Str. 321 [zde].

Tím se šetří práce ve srovnání s řemeslníkem a tato úspora se ještě stupňuje přenášením získané dovednosti na další generaci. V tom odpovídá manufakturní dělba práce tendenci dřívějších společností dělat pracovní obory dědičnými - kasty, cechy. Str. 322 [zde].

Diferenciace nástrojů přizpůsobováním různým dílčím pracím - 500 druhů kladiv v Birminghamu. Str. 323, 324 [zde].

Z hlediska celkového mechanismu má manufaktura dvě stránky: buď je jen pouhým mechanickým skládáním samostatných dílčích výrobků (hodinky), nebo řadou souvisících procesů v jedné dílně (jehly).

V manufaktuře dodává každá skupina dělníků druhé skupině její surovinu. Proto je základní podmínkou, aby každá skupina v dané době vyrobila dané množství, tedy je dosahováno docela jiné plynulosti, pravidelnosti, stejnotvárnosti a intenzity práce než i za kooperace. Zde tedy je už technologickým zákonem výrobního procesu, že práce je společensky nutnou prací. Str. 329 [zde].

Nestejnost doby potřebné k jednotlivým operacím podmiňuje, že různé skupiny dělníků jsou různě silné a různě početné (při lití písmen 4 lijci a 2 ulamovači na jednoho hoblíře). Manufaktura tedy vytváří matematicky pevný poměr pro kvantitativní rozsah jednotlivých orgánů souhrnného dělníka, a tak lze výrobu rozšiřovat jen tehdy, přibere-li se násobek celé skupiny. K tomu ještě přistupuje to, že osamostatnění určitých funkcí - dozor, přeprava výrobků z jedné dílny do druhé - se vyplácí teprve tehdy, když bylo dosaženo určité výše výroby. Str. 329, 330 [zde].

Spojení různých manufaktur v jednu celkovou manufakturu se také vyskytuje, ale chybí tu vždycky ještě skutečně technologická jednota, která vzniká teprve při použití strojů. Str. 331 [zde].

Už záhy se objevují v manufaktuře stroje - sporadicky - mlýn na obilí, tlukadla na rudu atd., ale jen jako vedlejší věc. Hlavním strojem manufaktury je kombinovaný souhrnný dělník, který je mnohem dokonalejší než starý řemeslný jednotlivý dělník a u něhož se všechny nedokonalosti, jež se u dílčího dělníka často nutně vyskytují, stávají dokonalostí. Str. 333 [zde]. Manufaktura rozvíjí rozdíly mezi těmito dílčími dělníky, mezi skilled a unskilled[bb], vytváří dokonce úplnou hierarchii dělníků. Str. 334 [zde].

Dělba práce 1. všeobecná (na zemědělství, průmysl, lodní plavbu atd.), 2. zvláštní (na obory a podobory), 3. jednotlivá (v dílně). Společenská dělba práce se rovněž vyvíjí z různých výchozích bodů. 1. V rodině a rodu přirozeně vzniklá dělba práce podle pohlaví a věku; k tomu otroctví násilným podmaňováním sousedů, jež dělbu práce rozšiřuje. Str. 335 [zde]. - 2. Různé pospolitosti produkují různé výrobky podle polohy, podnebí a stupně kultury a tyto výrobky se vyměňují tam, kde tyto pospolitosti přicházejí do styku. Str. 49 [zde]. Výměna s cizími pospolitostmi je pak jedním z hlavních prostředků k rozbití přirozeně vzniklé souvislosti vlastní pospolitosti dalším prohlubováním přirozeně vzniklé dělby práce. Str. 336 [zde].

Manufakturní dělba práce předpokládá tedy na jedné straně určitý vývojový stupeň společenské dělby práce, na druhé straně rozvíjí tuto dělbu dále - to je územní dělba práce. Str. 337, 338 [zde].

Avšak mezi společenskou a manufakturní dělbou práce je vždy ten rozdíl, že první nutně vyrábí zboží, kdežto při druhé, dílčí dělník nevyrábí žádné zboží. Proto při té první koncentrace a orga-nizace, při té druhé roztříštěnost a nepořádek konkurence. Str. 339 až 340 [zde].

O dřívější organizaci indických občin. Str. 341-342 [zde]. Cech. Str. 343-344 [zde]. Zatímco u těch všech existuje dělba práce ve společnosti, je manufakturní dělba práce specifickým výtvorem kapitalistického výrobního způsobu.

V manufaktuře, stejně jako v kooperaci, je fungující pracovní těleso formou existence kapitálu. Produktivní síla, která vzniká z kombinace prací, se tedy jeví jako produktivní sila kapitálu. Avšak zatímco kooperace ponechává způsob práce jednotlivců celkem beze změny, manufaktura jej revolucionuje, mrzačí dělníka; dělník, neschopen dělat samostatný výrobek, se stává už jen příslušenstvím kapitalistovy dílny. Duchovní potence práce u mnohých zanikají, aby se mohly u jiných zvětšit. Produktem manufakturní dělby práce je to, že se duchovní potence pracovního procesu stavějí proti dělníkům jako cizí vlastnictví a moc, která je ovládá. Tento proces odluky, který začíná už v kooperaci, se v manufaktuře rozvíjí a dokončuje se ve velkém průmyslu, který odděluje vědu jako samostatnou výrobní potenci od práce a nutí ji sloužit kapitálu. Str. 346 [zde].

Doklady[208], str. 347 [zde].

Manufaktura, která je na jedné straně určitou organizací společenské práce, je na druhé straně jen zvláštní metodou, jak vyráblt relativní nadhodnotu. Str. 350 [zde]. Historický význam tamtéž.

Překážky rozvoje manufaktury už v jejím klasickém období: omezování počtu nekvalifikovaných dělníků převahou kvalifikovaných, omezování práce dětí a žen pro odpor mužů, lpění na laws of apprenticeship[cc] až do krajnosti i tam, kde jsou zbytečné, neustálé nepodřizování se dělníků, protože souhrnný dělník ještě nemá kostru nezávislou na dělnících - vystěhovalectví dělníků. Str. 353 až 354 [395].

Kromě toho manufaktura sama nebyla s to způsobit převrat celé společenské výroby nebo alespoň ji ovládnout. Její úzká tech-nická základna se dostala do rozporu s výrobními potřebami, které sama vytvořila. K tomu bylo zapotřebí stroje a manufaktura se už naučila jej zhotovovat. Str. 355 [396].

IV. Stroje a velký průmysl

a) Stroje jako takové

Východiskem převratu ve výrobním způsobu je v manufaktuře pracovní síla, zde pracovní prostředek.

Každé vyvinuté soustrojí se skládá z 1. hnacího stroje, 2. převodového mechanismu, 3. stroje s nástroji čili pracovního stroje. Str. 357 [zde].

Průmyslová revoluce 18. století vychází z pracovního stroje. Charakteristické pro ni je to, že se nástroj - ve více či méně pozměněné podobě - přenáší z člověka na stroj, stroj jím pohybuje, a tak nástroj funguje. Zda je přitom hnací silou lidská či přírodní síla, je prozatím lhostejné. Specifický rozdíl spočívá v tom, že člověk může používat jen svých vlastních orgánů, avšak stroj může v určitých hranicích používat libovolného množství nástrojů. (Kolovrat jedno vřeteno, jenny[dd] 12-18 vřeten.)

Dokud se revoluce u kolovratu nezmocnila šlapadla, tj. síly, nýbrž prozatím jen vřetene - je člověk zpočátku všude zároveň hnací silou a dohližitelem. Revoluce pracovních strojů naopak teprve vytvořila potřebu zdokonalení parního stroje a pak je také provedla. Str. 359-360 [zde], dále str. 361-362 [zde].

Ve velkém průmyslu dvojí druh strojů: buď 1. kooperace strojů stejného druhu (powerloom[ee], envelope machine[ff]), jež shrnuje práci celé řady dílčích dělníků kombinací různých nástrojů - zde již technologická jednota díky převodovému mechanismu a hnací síle - anebo 2. soustrojí, kombinace různých dílčích pracovních strojů (přádelna). Tento systém nachází svou přirozenou základnu v manufakturní dělbě práce. Ale hned se objevuje podstatný rozdíl. V manufaktuře musel být každý dílčí proces přizpůsoben dělníkovi, zde už to není třeba, pracovní proces může být objektivně rozložen na své součásti a je věcí vědy, resp. zkušenosti, která se o ni opírá, jak je zvládne s pomocí strojů. - Kvantitativní poměr jednotlivých skupin dělníků se tu opakuje jako poměr jednotlivých skupin strojů. Str. 363-366 [zde].

V obou případech tvoří továrna velký automat (který byl ostatně teprve nedávno v tomto smyslu zdokonalen) a to je jeho adekvátní podoba, str. 367 [zde], a jeho nejdokonalejší podobaje automat zhotovující stroje, který zrušil řemeslnou a manufakturní základnu velkého průmyslu, a tím teprve dodal strojům definitivní podobu. Str. 369-372 [zde].

Spojitost revolucionování jednotlivých odvětví až k dopravním prostředkům. Str. 370 [zde].

V manufaktuře je kombinace dělníků subjektivní, zde je objektivní mechanický výrobní organismus, který dělník už nachází hotový a který může fungovat jen v rukou společných dělníků, kooperativní charakter pracovního procesu je teď technologickou nutností. Str. 372 [zde].

Produktivní síly vznikající z kooperace a dělby práce kapitál nic nestojí; přírodní síly, pára, voda také nic. Rovněž tak síly objevené vědou. Avšak k využití těchto sil je zapotřebí příslušného aparátu, který lze vyrobit jen s velkými náklady, a právě pracovní stroje stojí daleko víc než staré nástroje. Tyto stroje však mají daleko delší život a mnohem širší výrobní pole než nástroj, odevzdávají proto výrobku poměrně mnohem menší část hodnoty než nástroj, a proto je bezplatná služba, kterou koná stroj (a která se v hodnotě výrobku znovu neobjevuje), mnohem větší než u nástroje. Str. 374, 375, 376 [zde, zde].

Zlevnění na základě soustředění výroby je u velkého průmyslu mnohem větší než u manufaktury. Str. 375 [zde].

Ceny hotového zboží dokazují, jak velice zlevnil stroj výrobu a že část hodnoty přecházející z pracovních prostředků relativně vzrůstá, ale absolutně klesá. Produktivita stroje se měří stupněm, v němž nahrazuje lidskou pracovní silu. Příklad str. 377-379 [zde].

Dejme tomu, že parní pluh nahradí 150 dělníků s roční mzdou 3000 liber št. - pak tato roční mzda nepředstavuje všechnu jimi vykonanou práci, nýbrž jen nutnou práci; konají však mimo to ještě nadpráci. Stojí-li naproti tomu parní pluh 3000 liber št., je to peněžní výraz veškeré v něm obsažené práce, a stojí-li tedy stroj právě tolik, kolik jím nahrazovaná pracovní síla, je lidská práce ztělesněná v tomto stroji vždy mnohem menší než práce, kterou nahrazuje. Str. 380 [zde].

Jako prostředek k zlevněn{ výroby musí stroj stát méně práce, než kolik jí nahrazuje. Pro kapitál musí být jeho hodnota menší než hodnota pracovní síly jím nahrazované. Proto se mohou v Americe vyplácet stroje, které se v Anglii nevyplácejí (např. stroje na drcení štěrku). Proto se mohou jako následek určitých zákonných omezení náhle objevit stroje, které se dříve kapitálu nevyplácely. Str. 380, 381 [zde].

b) Přivlaslňován{ pracovní síly stroji

Protože stroje obsahují i sílu, která je pohání, klesá hodnota síly svalů. - Práce žen a dětí, okamžité zvětšení počtu námezdních dělníků zařazením dosud námezdně nepracujících členů rodiny. Tím se rozděluje hodnota pracovní síly muže na pracovní silu celé rodiny, tedy se znehodnocuje. - Čtyři musejí nyní dodávat kapitálu nejen práci, ale i nadpráci, aby mohla rodina žít, kdežto dříve jen jeden. Tím se také hned s materiálem vykořisťování rozšiřuje i stupeň vykořisťování. Str. 383 [zde].

Dříve byly prodej a koupě pracovní síly vztahem svobodných osob, nyní se kupují nezletilí nebo polozletilí, dělník teď prodává ženu a dítě, stává se obchodníkem s otroky. Příklady str. 384, 385 [zde].

Fyzická zkáza - úmrtnost dělnických dětí, str. 386 [zde], i při průmyslovém provozu zemědělství (systém gangů[gg]). Str. 387 [zde].

Morální zkáza, str. 389 [zde]. Doložky továrního zákona o výchově a odpor továrníků proti tomu, str. 390 [zde].

Vstup žen a dětí do továren láme nakonec odpor dělníků-mužů proti kapitalistické despocii. Str. 391 [zde].

Zkracuje-li stroj pracovní dobu nutnou k výrobě určitého předmětu, stává se v rukou kapitálu nejmocnějším prostředkem k prodlužování pracovního dne daleko za jeho normální hranici. Vytváří jednak nové podmínky, které to kapitálu umožňují, jednak nové pohnutky k tomu.

Stroj je schopen neustálého pohybu a je omezen jen slabostí a omezeností lidské, asistující pracovní síly. Stroj, který se opotřebuje při dvacetihodinové práci za 71/2 roku, pohltí pro kapitalistu právě tolik nadpráce jako stroj, který se opotřebuje při desetihodinové práci za 15 let, jenže za poloviční dobu. Str. 393 [zde].

Přitom je ještě menší riziko morálního opotřebení stroje - by superseding[hh]. Str. 394 [zde].

Dále se vstřebává větší množství práce bez zvyšování nákladů na budovy a stroje, tedy při prodlouženém pracovním dnu nejen roste nadhodnota, nýbrž relativně se zmenšují i náklady nutné k jejímu získání. To je tím důležitější, protože fixní část kapitálu velmi převládá, jako je tomu u velkého průmyslu. Str. 395 [zde].

V prvním období stroje, kdy má monopolní charakter, jsou zisky obrovské, a proto lačnost ještě větších zisků, nadměrné prodlužování pracovního dne. Se všeobecným zaváděním stroje mizí tento monopolní zisk a uplatňuje se zákon, že nadhodnota neplyne z práce, kterou stroj nahrazuje, nýbrž z práce, které používá, tedy z variabilního kapitálu. - Ten je však při strojovém provozu nutně zmenšen velkými náklady. V kapitalistickém užívání strojů tkví tedy imanentní rozpor: při dané mase kapitálu zvětšuje stroj jeden faktor nadhodnoty, její miru, tím, že druhý faktor, počet dělníků, zmenšuje. Jakmile se hodnota strojově vyrobeného zboží stane regulující společenskou hodnotou tohoto zboží, vystoupí tento rozpor na povrch a žene znovu k prodlužováni pracovního dne. Str. 397 [zde].

Současně však produkuje stroj uvolňováním vytlačených dělníků, stejně jako zařazováním žen a dětí do práce, přebytečné dělnické obyvatelstvo, které se musí podrobit zákonu kapitálu. Tím stroj boří veškeré morální i přirozené hranice pracovního dne. Odtud paradox, že nejmocnější prostředek ke zkrácení pracovní doby se stává nejspolehlivějším prostředkem, jak proměnit celý život dělníka a jeho rodiny v pracovní dobu, jež je k dispozici pro zhodnocování kapitálu. Str. 398 [zde].

Viděli jsme už, jak tu po stanovení normálního pracovního dne nastala společenská reakce; na této základně se teď rozvíjí intenzifikace práce. Str. 399 [zde].

Zpočátku při zrychlování strojů vzrůstala intenzita práce zároveň s prodlužováním doby. Ale brzy bylo dosaženo bodu, kdy se tyto dvě věci navzájem vylučují. Při omezování pracovní doby je tomu ale jinak. Nyní může intenzita vzrůstat, za deset hodin se dostává tolik práce jako dříve za dvanáct nebo více, a intenzivnější pracovní den se počítá jako umocněný; práce se měří nikoli pouze podle doby trvání, nýbrž i podle své intenzity. Str. 400 [zde]. Tak lze za 5 hodin nutné práce a 5 hodin nadpráce dosáhnout a 6 hodin téže nadhodnoty jako při menší intenzitě za 6 hodin nutné práce nadpráce. Str. 400 [zde].

Jak se práce zintenzivňuje? U manufaktury je dokázáno (pozn. 159), např. v hrnčířství atd., že pouhé zkrácení pracovniho dne stačí, aby se obrovsky zvýšila produktivita. U strojové práce to bylo daleko nejistější. Ale prokázal to R. Gardner. Str. 401, 402 [zde].

Jakmile se zkrácení pracovní doby stane zákonem, stává se stroj prostředkem, jak vymačkat z dělníka intenzivnější práci, buďto větší rychlostí, nebo zmenšením počtu dělníků v poměru ke strojům. Příklady str. 403-407 [zde]. Tím se zároveň obohacuje a rozšiřuje továrna, doklady viz str. 407-409 [zde].

c) Továrna jako celek ve své klasické podobě

V továrně obstarává účelné vedení nástroje stroj, jsou tu tedy odstraněny kvalitativní rozdíly práce, které se vyvinuly v manufaktuře, práce se stále víc nivelizuje. Rozdíl nanejvýš ve věku a pohlaví. Dělba práce je tu přidělování dělníků ke specifickým strojům. Zde jen dělení na hlavní dělníky, kteří jsou skutečně zaměstnáni u pracovního stroje, a na feeders[ii] (to platí jen o selfaktoru[jj], sotva už o throstle[kk] a ještě méně o powerloom correctedt[ll]); k tomu dozorci, engineers, stokers, mechanics, joiners[mm] atd., jen zevně k továrně připojená kategorie. Str. 411-412 [zde].

Nutnost přizpůsobení dělníka nepřerušenému pohybu automatu vyžaduje zaučení od mládí, ale už naprosto ne jako v manufaktuře, aby byl dělník doživotně připoután k dílčí funkci. U téhož stroje se mohou lidé střídat (systém směn) a pro nepatrnost námahy spojené se zaučením mohou dělníci přecházet od jednoho druhu strojů k druhému; práce podavače je buďto velmi jednoduchá, anebo stále víc připadá stroji. Přesto se manufakturní dělba práce zpočátku tradičně udržuje dál a stává se dokonce pro kapitál prostředkem k většímu vykořisťování. Dělník se stává doživotně částí dílčího stroje. Str. 413 [zde].

Veškeré kapitalistické výrobě, pokud je nejen pracovním pro-cesem, nýbrž i zhodnocovacím procesem kapitálu, je společné to, že dělník nepoužívá pracovní podmínky, nýbrž naopak, pracovní podmínka použivá dělníka, ale teprve díky strojům nabývá tento převrácený vztah technologické hmatatelné skutečnosti. Tím, že se proměnil v automat, vystupuje pracovní prostředek za pracovního procesu vůči dělníkovi samému jako kapitál, jako mrtvá práce, která si podřizuje živou pracovní sílu a vysává ji. Stejně tak duchovní potence výrobního procesu vystupují jako moc kapitálu nad prací ... Dílčí dovednost individuálního, vyždímaného strojového dělníka mizí jako nicotná a bezvýznamná věc před vědou, ohromnými přírodními silami a společenskou masovou prací, jež jsou ztělesněny ve strojovém systému. Str. 414, 415 [zde].

Kasárenská disciplína továrny, tovární řád. Str. 416 [zde].

Fyzické podmínky továrny. Str. 417, 418 [zde].

c') nebo d) Boj délníků proti továrnímu systému a strojům

Tento boj existující od vzniku kapitalistického vztahu vystupuje tu nejprve jako vzpoura proti stroji jakožto materiální základně kapitalistického výrobního způsobu. Stávek na stuhy. Str. 419 [zde]. Luddité[209] Str. 420 [zde]. Teprve později rozlišují dělníci mezi materiálním výrobním prostředkem a formou jeho společenské exploatace.

Za manufaktury poskytuje zlepšená dělba práce víc prostředků umožňující nahrazování dělníků. Str. 421 [zde]. (Exkurs o zemědělství, vytlačováni dělníků. Str. 422 [zde].) Při strojové výrobě jsou však dělníci skutečně vytlačováni, stroj s nimi přímo konkuruje. Hand loom weavers[nn]. Str. 423 [zde]. Ditto Indie. Str. 424 [zde]. Tento účinek je trvalý, protože se stroj zmocňuje stále dalších sfér výroby. Osamostatněná a odcizená podoba, kterou kapitalistická výroba vtiskuje pracovnímu prostředku vůči dělníkovi, se vyvíjí díky stroji v úplný protiklad, proto teď nejprve propuká vzpoura dělníka proti pracovnímu nástroji. Str. 424 [zde].

Podrobnosti o vytlačování dělníků strojem. Str. 425, 426 [zde]. Stroj jako prostředek, jak vytlačováním zlomit odpor dělníků proti kapitálu. Str. 427, 428 [zde].

Liberální ekonomie tvrdí, že stroj, který vytlačuje dělníky, prý zároveň uvolňuje kapitál, který může tyto dělníky zaměstnat. Ale ve skutečnosti je tomu naopak: každé zavádění strojů váže kapitál, zmenšuje jeho variabilní část, zvětšuje jeho konstantní část, může tedy jen omezovat schopnost kapitálu zaměstnávat pracovní síly. Ve skutečnosti - a tak to také oni apologeti kapitálu myslí - neuvolňuje se kapitál tohoto druhu, nýbrž uvolňují se životní prostředky vyhozených dělníků, dělníci jsou uvolňováni od životních prostředků, což apologeta vyjadřuje tak, že stroj uvolňuje životní prostředky pro dělníka. Str. 429, 430 [466-468].

Toto rozvedeno dál (velmi dobré pro "Fortnightly"[oo]). Str. 431, 432 [zde]. Antagonismy neodlučitelné od kapitalistického užívání strojů pro apologetu neexistují, protože nevyrůstají ze strojů samých, nýbrž z jejich kapitalistického užíváni. Str. 432 [zde].

Rozšíření výroby díky strojům je přímé i nepřímé, a tím umožňuje rozmnožení dosavadního počtu dělníků: horníků, otroků v cotton states[pp] atd. Naproti tomu vlnařské továrny vytlačují Skoty a Iry ovcemi. Str. 433,434 [zde].

Strojová výroba zvyšuje společenskou dělbu práce daleko víc, než to učinila manufaktura. Str. 435 [zde].

c") nebo e) Stroj a nadhodnota

První výsledek stroje - zvýšeni nadhodnoty a zároveň masy výrobků, v nichž se nadhodnota ztělesňuje a z nichž tyje třída kapitalistů a její přívěsek - tedy vzrůst počtu kapitalistů; nové přepychové potřeby a zároveň prostředky k jejich uspokojování. Přepychová výroba roste, rovněž tak dopravní prostředky (jež však pohlcují ve vyspělých zemích málo pracovních sil) (doklad str. 436 [zde]), konečně roste kategorie sluhů, moderní domáci otroci, doplňovaní hlavně z propuštěných. dělníků. Str. 437 [zde]. Statistika.

Ekonomické rozpory. Str. 437 [zde].

Možnost absolutního růstu práce v určitém výrobním odvětví následkem strojů a obměny tohoto procesu. Str. 439, 440 [zde].

Ohromná pružnost, schopnost náhlého rozšíření skokem u velkého průmyslu na vysokém vývojovém stupni. Str. 441 [zde]. Zpětné působení na země, které produkují suroviny. Vystěhovalectví v důsledku propouštění dělníků. Mezinárodní dělba práce mezi průmyslovými a zemědělskými zeměmi - periodičnost krizí a prosperity. Str. 442 [zde]. Zmítání dělníka sem a tam v tomto procesu rozpínání. Str. 444 [zde].

Historická fakta o tom str. 445-449 [zde].

Zde o zatlačování kooperace a manufaktury stroji (a mezistupně str. 450, 451 [zde]), přeměna i průmyslových odvětví s netovárními provozy v duchu velkého průmyslu - domácká práce jako externí oddělení továrny. Str. 452 [zde]. U domácké práce a v moderní manufaktuře vykořisťování ještě nestydatější než ve vlastní továrně. Str. 453 [zde]. Příklady: londýnské tiskárny. Str. 453 [zde]. Knihtiskárna, třídění hadrů. Str. 454 [zde]. Pálení cihel. Str. 455 [zde]. Moderní manufaktura všeobecně. Str. 456 [zde]. Domácká práce: paličkování krajek. Str. 457-459 [zde]. Slaměnkářství. Str. 460 [zde]. Přeměna v tovární provoz při dosažení nejzazší hranice vykořisťovatelnosti: wearing apparel[qq] s pomocí šicího stroje. Str. 462-466 [zde]. Urychlení této přeměny rozšířením donucovacích továrních zákonů, které odstraňují dosavadní šlendrián založený na neomezeném vykořisťování. Str. 466 [zde]. Příklady: hrnčířství. Str. 467 [zde]. Sirky. Str. 468 [zde]. Dále účinek továrních zákonů na nepravidelnou práci způsobovanou jak lajdačením dělníků, tak sezónní prací a módou. Str. 470 [zde]. Nadměrná práce vedle zahálky jako důsledek sezónnosti domácké práce a manufaktury. Str. 471 [zde].

Doložky o zdravotní péči v továrních zákonech. Str. 473 [zde]. Doložky o výchově. Str. 476 [zde].

Propouštění dělníků, jakmile dosáhnou určitého věku. Jsou dospělí, nehodí se už k práci, kterou dosud dělali, a nemohou žít z dětské mzdy; přitom se však nevyučili žádné jiné práci. Str. 477 [zde].

Rozklad mysteries[rr] a tradiční zkostnatělosti manufaktury a řemesla velkým průmyslem, který přeměňuje výrobní proces ve vědomé používání přírodních sil. Jen on je tedy ve srovnání se všemi dřívějšími formami revoluční. Str. 479 [zde]. Ale jako kapitalistická forma zachovává pro dělníka zkostnatělou dělbu práce, a protože její základnu denně převrací, ničí tím dělníka. Na druhé straně právě zde, v tomto nutném střídání činností téhož dělníka, je požadavek co největší mnohostrannosti dělníka a možnosti sociální revoluce. Str. 480, 481 [zde].

Nutnost rozšířit tovární zákonodárství na všechna odvětví výroby, i s netovárními provozy. Str. 487 a násl. [zde]. Zákon z roku 1867. Str. 485 [zde]. Doly, poznámka na str. 486 a násl. [zde].

Koncentrující účinek továrních zákonů, všeobecné rozšíření tovární výroby, a tím klasické formy kapitalistické výroby, přiostření jejích inherentních rozporů, dozrávání prvků převratu staré a tvůrčích prvků nové společnosti. Str. 488-493 [zde].

Zemědělství. Zde vytlačování dělníků stroji ještě akutnější. Nahrazení rolníka námezdním dělníkem. Zničení venkovské domácké manufaktury. Přiostření protikladů mezi městem a venkovem. Rozptylování a oslabování zemědělských dělníků, zatímco městští dělníci jsou soustřeďováni, proto mzda zemědělských dělníků na minimu. Zároveň drancování půdy: korunou kapitalistického výrobního způsobuje podkopávání zdroje veškerého bohatství: země a dělníka. Str.493 až 496 [zde].

V. Další zkoumání výroby nadhodnoty[ss]



Napsal B. Engels roku 1868   Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — to, čeho se užívá k pozorování dvou věcí. (Pozn. red.)

b — kvalifikovanou. (Pozn. red.)

c — nekvalifikovanou. (Pozn. red.)

d Engels uvádí stránky 1. německého vydání; v hranatých závorkách je zde a na dalších místech uvedena stránka českého vydání I. dílu Marxova "Kapitálu" z roku 1954. (Pozn. čes. red.)

e — naopak. (Pozn. red.)

f — zákonným platidlem. (Pozn. red.)

g — podstatu, jádro věcí. (Pozn. red.)

h — poklady. (Pozn. red.)

i — v předmětech. (Pozn. red.)

j — převod určité částky z jednoho bankovního účtu na druhý bez hotových peněz. (Pozn. čes. red.)

k Doslova: Tady je Rhodos, tady skákej! (Takovou odpověď dostal v Ezopově bajce "Chlubil", vychloubač, který se chvástal, že se mu na ostrově Rhodu podařily báječné skoky.) (Pozn. red.)

l — vcelku. (Pozn. red.)

m — životní úrovní. (Pozn. red.)

n — nezbytnou podmínkou. (Pozn. red.)

o — mazadla. (Pozn. red.)

p — tovární zákony. (Pozn. red.)

q — hrnčířatví. (Pozn. red.)

r — ve směnách. (Pozn. red.)

s — dodávání pracovních sil z chudobinců. (Pozn. red.)

t — po něm ať přijde potopa. (Pozn. red.)

u — "Dělnický statut". (Pozn. red.)

v — mladiství. (Pozn. red.)

w — přepřahací systém, systém střídáni směn. (Pozn. red.)

x — zákon o tiskárnách kartounu. (Pozn. red.)

y — zpráva o skutkové podstatě trestného činu, zejména před vojenským soudem. (Pozn. red.)

z — jim podobní. (Pozn. red.)

aa — neproduktivním nákladům. (Pozn. red.)

bb — kvalifikovanými a nekvalifikovanými. (Pozn. red.)

cc — zákonech o výuční době. (Pozn. red.)

dd — nejstarší spřádací stroj. (Pozn. red.)

ee — mechanický stav. (Pozn. red.)

ff — stroj na výrobu obálek. (Pozn. red.)

gg — pracovních part. (Pozn. red.)

hh — doslova: nahrazením; tj. je-li stroj nahrazen jiným, dokonalejším, výkonnějším. (Pozn. red.)

ii — podavače. (Pozn. red.)

jj — spřádacím stroji. (Pozn. red.)

kk — spřádacím stroji s parním pohonem. (Pozn. red.)

ll — zdokonaleném mechanickém stavu. (Pozn. red.)

mm — technici, topiči, mechanici, truhláři. (Pozn. red.)

nn — ruční tkalci. (Pozn. red.)

oo Viz zde v tomto svazku. (Pozn. red.)

pp — bavlnářských státech. (Pozn. red.)

qq — doplňky oděvů. (Pozn. red.)

rr — zvláštní řemesla spojená s výrobními tajemstvími. (Pozn. red.)

ss Zde rukopis končí. (Pozn. red.)


202 Konspekt I. dílu Marxova "Kapitálu", který Engels pořídil během roku 1868, se dochoval ve formě rukopisu, který zahrnuje pouze první dvě třetiny knihy včetně kapitoly "Stroje a velký průmysl". Konspekt byl poprvé otištěn rusky v "Archivu K. Marxa i F. Engelsa", sv. IV, 1929, a v originále roku 1933 jako separát, který připravil Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS. Česky vyšlo poprvé jako separát v roce 1953.

203 Po vydání I. dílu "Kapitálu" (1867) Marx podstatně přepracoval a doplnil jednotlivé oddíly knihy a rovněž pozměnil její strukturu. Místo 6 oddílů a přílohy k l. oddílu obsahují 2. a následující německá vydání 7 oddílů rozdělených do 25 kapitol.

Engels v "Konspektu" uvádí stránky prvního německého vydání I. dílu "Kapitálu" (1867); k tomu jsou v českém překladu připojeny odkazy na české vydání "Kapitálu".

204 Je míněn III. díl "Kapitálu", který byl v podstatě napsán už v letech 1864-1865.

205 Règlement organique (organický reglement) - první ústava podunajských knížectví (Moldavska a Valašska), která byla obsazena ruskými vojsky na základě drinopolského míru ze 17. září 1829, jímž byla ukončena rusko- turecká válka z let 1828-1829. Návrh této ústavy vypracoval P. D. Kiselev, který stál v čele správy obou knížectví. Podle reglementu náležela zákonodárná moc v obou knížectvích sněmům voleným statkáři a výkonná moc hospodarům doživotně voleným zástupci statkářů, duchovenstva a měst. Dosavadní feudální zřízení včetně roboty bylo zachováno a politická moc se soustředila v rukou feudálních statkářů. Zároveň zavedl reglement řadu buržoazních reforem: byla odstraněna vnitřní cla, zavedena svoboda obchodu, soudy byly odděleny od administrativy; byl povolen přechod rolníků od jedné vrchnosti k druhé, odstraněno mučení. Za revoluce z roku 1848 byl "organický reglement" zrušen.

206 Magna Charta Libertatum (Velká listina svobod) - listina, kterou předložili anglickému králi Janu Bezzemkovi vzbouření velcí feudálové podporovaní rytíři a měšťany. Charta podepsaná 15. června 1215 omezovala králova práva hlavně ve prospěch velkých feudálů a obsahovala určité ústupky rytířům a měšťanům; hlavní mase obyvatelstva, nevolným rolníkům, charta žádná práva nepřinesla.

Zde jsou míněny zákony o omezení pracovního dne, které si anglická dělnická třída vybojovala v dlouhém a úporném boji s kapitálem.

207 Tuto otázku Marx rozpracoval v 5. kapitole III. dílu "Kapitálu", která má název "Úspory při používání konstantního kapitálu".

208 Jde o citáty z děl Adama Fergusona,Johna Tucketta a Adama Smitha.

209 Luddité - účastníci hnutí mezi angiickými dělníky v druhé polovině 18. a na začátku 19. století, které mělo charakter spiknutí proti strojům, vyvolaného neuvědomělostí proletariátu. (Název pochází od jména legendárního dělnického vůdce Neda Ludda, který prý první rozbil stroj na pletení punčoch jako projev odporu proti vůli svého pána.) Hnutí ludditů bylo výrazem protestu pracujících mas proti kapitalistickému vykořisťování.