Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
*Recenze o prvním dílu Marxova "Kapitálu" pro "Demokratisches Wochenblatt"[201]
Marxův "Kapitál"[a] I
Za celou tu dobu, co jsou na světě kapitalisté a dělníci, nevyšla dosud kniha, která by měla pro dělníky tak velký význam jako tato. Poměr mezi kapitálem a prací — osa, kolem které se točí celý náš dnešní společenský systém — je tu poprvé vyložen vědecky, a to s důkladností a pronikavostí, jaké je schopen jedině Němec. I když Owenovy, Saint-Simonovy a Fourierovy spisy jsou a zůstanou sebehodnotnější — teprve Němci zůstalo vyhrazeno dostihnout výšin, z kterých je možné jasně přehlédnout celou oblast moderních sociálních vztahů, jako se divákovi stojícímu na nejvyšším vrcholku otvírá pohled na níže položené horské krajiny.
Dosavadní politická ekonomie nás učí, že práce je zdrojem všeho bohatství a mírou všech hodnot, takže dva předměty, jejichž výroba stála stejnou pracovní dobu, mají také stejnou hodnotu a musí se — protože v průměru jsou navzájem směnitelné pouze stejné hodnoty — také vzájemně směňovat. Zároveň však učí, že existuje zvláštní druh nahromaděné práce, kterou nazývá kapitálem, že tento kapitál, díky pomocným zdrojům v něm obsaženým, stonásobně a tisícinásobně stupňuje produktivitu živé práce a za to požaduje určitou náhradu, které se říká zisk. Jak všichni víme, vypadá to ve skutečnosti tak, že zisky z nahromaděné, mrtvé práce se stále zvětšují, kapitály kapitalistů stále značně vzrůstají, kdežto mzda za živou práci se stále zmenšuje a masa dělníků žijících pouze ze mzdy se stále víc rozmnožuje a chudne. Jak tento rozpor vyřešit? Jak může přebývat zisk pro kapitalistu, jestliže dělník dostává nahrazenu pouze hodnotu práce, kterou přidává svému výrobku? Vždyť směňují-li se jen stejné hodnoty, mělo by to tak být i v tomto případě. Na druhé straně, jak se mohou směňovat stejné hodnoty, jak může dělník dostávat plnou hodnotu svého výrobku, jestliže se tento výrobek, jak připouští mnoho ekonomů, rozděluje mezi dělníka a kapitalistu? Dosavadní ekonomie stojí před tímto rozporem bezradně, píše nebo rozpačitě koktá nic neříkající fráze. Dokonce ani dosavadní socialističtí kritikové ekonomie nebyli s to učinit víc než tento rozpor zdůraznit; nevyřešil jej nikdo, až teprve Marx nyní vysledoval proces vzniku tohoto zisku až do místa, kde se rodí, a tím do všeho vnesl jasno.
Při výkladu kapitálu vychází Marx z prosté, všeobecně známé skutečnosti, že kapitalisté zhodnocují svůj kapitál směnou: kupují za své peníze zboží a pak je prodávají za více peněz, než kolik je stálo. Kapitalista koupí např. bavlnu za 1000 tolarů a prodá ji pak za 1100 tolarů; "vydělá" tedy 100 tolarů. Tento přebytek 100 tolarů nad původní kapitál nazývá Marx nadhodnotou. Z čeho vzniká tato nadhodnota? Podle předpokladu ekonomů se směňují pouze stejné hodnoty a v oblasti abstraktní teorie je to také správné. Nákup bavlny a její opětný prodej nemůže tedy přinášet nadhodnotu, stejně jako ji nepřináší výměna stříbrného tolaru za 30 stříbrných grošů a zpětná výměna drobných peněz za stříbrný tolar; při tom se ani nezbohatne, ani nezchudne. Nadhodnota však nemůže vzniknout ani z toho, že prodávající prodávají svá zboží nad jejich hodnotou nebo že kupci je kupují pod jejich hodnotou, protože každý postupně bývá hned kupcem, hned prodavačem a všechno se tedy opět vyrovnává. Stejně nemůže vzniknout z toho, že kupující a prodávající se navzájem šidí, neboť to by nevytvořilo žádnou novou hodnotu nebo nadhodnotu, nýbrž by to daný kapitál jen jinak rozdělilo mezi kapitalisty. Přestože kapitalista kupuje zboží za jejich hodnotu a prodává je za jejich hodnotu, získává víc hodnoty, než kolik jí vložil.Jak se to děje?
Za nynějších společenských poměrů nachází kapitalista na zbožním trhu zboží, které má tu zvláštní vlastnost, že jeho spotřeba je zdrojem nové hodnoty, tvořením nové hodnoty, a tímto zbožím je — pracovní síla.
Co je hodnota pracovní síly? Hodnota každého zboží se měří prací potřebnou k jeho zhotovení. Pracovní síla existuje v podobě živého dělníka, který potřebuje určitou sumu životních prostředků ke své existenci a k obživě své rodiny, zajišťující další existenci pracovní síly i po jeho smrti. Pracovní doba nutná k výrobě těchto životních prostředků představuje tedy hodnotu pracovní síly. Kapitalista platí tuto hodnotu týdně a kupuje za ni používání dělníkovy týdenní práce. Potud se s námi páni ekonomové v otázce hodnoty pracovní síly celkem shodují.
A nyní kapitalista postaví svého dělníka k práci. Za určitou dobu dodá dělník tolik práce, kolik představovala jeho týdenní mzda. Předpokládejme, že týdenní mzda dělníka představuje tři pracovní dny; dělník, který začne v pondělí, nahradí už ve středu večer kapitalistovi plnou hodnotu vyplacené mzdy. Přestane však potom pracovat? Naprosto ne. Kapitalista koupil jeho týdenní práci a dělník musí pracovat ještě zbývající tři dny v týdnu. Tato dělníkova nadpráce, přesahující dobu nutnou k nahrazení jeho mzdy, je zdrojem nadhodnoty, zisku, stále vzrůstajícího zvětšování kapitálu.
Ať nikdo neříká, že předpoklad, podle něhož dělník odpracuje za tři dny mzdu, kterou dostal, a zbývající tři dny pracuje na kapitalistu, je libovolně vymyšlen. Zda potřebuje právě tři dny, aby nahradil mzdu, nebo dva či čtyři, je tu ovšem úplně lhostejné a mění se to také podle okolností, hlavní však je, že kapitalista kromě práce, kterou platí, vytlouká ještě práci, kterou neplatí, a to není libovolný předpoklad, neboť v den, kdy by kapitalista natrvalo vydobýval z dělníka jen tolik práce, kolik mu platí ve mzdě, toho dne by svůj podnik zavřel, poněvadž by bylo veta po celém jeho zisku.
Zde máme řešení všech zmíněných rozporů. Vznik nadhodnoty (jejíž značnou část tvoří kapitalistův zisk) je nyní úplně jasný a přirozený. Hodnota pracovní síly je placena, tato hodnota je však mnohem menší než hodnota, kterou kapitalista dovede z pracovní síly vytlouci, a rozdíl, nezaplacená práce, tvoří právě kapitalistův podíl, či přesněji řečeno, podíl třídy kapitalistů. Vždyť dokonce i zisk, který v uvedeném příkladě vytěžil obchodník s bavlnou ze své bavlny, musí — jestliže ceny bavlny nestouply — spočívat v nezaplacené práci. Obchodník prodal své zboží bavlnářskému továrníkovi, který může kromě oněch 100 tolarů ze svého výrobku vytlouci ještě zisk pro sebe a dělí se tudíž s obchodníkem o přivlastněnou nezaplacenou práci. Z této nezaplacené práce jsou vůbec živi všichni nepracující příslušníci společnosti. Z ní se platí státní a obecní daně, pokud postihují kapitalistickou třídu, pozemkové renty vlastníků půdy atd. Na ní je založen celý existující společenský pořádek.
Na druhé straně by bylo nejapné se domnívat, že nezaplacená práce vznikla teprve za nynějších poměrů, kdy výroba je provozována kapitalisty na jedné straně a námezdními dělníky na druhé. Naopak, utlačovaná třída musela za všech dob konat neplacenou práci. Po celou dlouhou dobu, kdy panující formou organizace práce bylo otroctví, museli otroci pracovat mnohem víc, než jim bylo hrazeno v podobě životních prostředků. Za vlády nevolnictví a až do zrušení selské roboty tomu nebylo jinak; zde se rozdíl mezi dobou, po kterou rolník pracuje pro svou vlastní obživu, a mezi nadprací pro vrchnost projevuje dokonce zcela názorně, protože druhá práce se koná odděleně od první. Dnes se změnila forma, ale věc zůstala, a dokud "část společnosti má monopol výrobních prostředků, musí dělník, svobodný či nesvobodný, přidávat k pracovní době nutné k udržení sebe samého nadbytečnou pracovní dobu, aby vyrobil životní prostředky pro majitele výrobních prostředků". (Marx, str. 202.)[b]
II
V předešiém článku jsme viděli, že každý dělník, kterého zaměstnává kapitalista, vykonává dvojí práci. Během jedné části své pracovní doby nahrazuje mzdu, kterou mu kapitalista zálohoval, a tuto část práce nazývá Marx nutnou prací. Potom však musí pracovat ještě dále a během této doby vyrábí nadhodnotu pro kapitalistu, jejíž značnou část tvoří zisk. Tato část práce se nazývá nadprací.
Předpokládejme, že dělník pracuje tři dny v týdnu, aby nahradil svou mzdu, a tři dny, aby vyrobil nadhodnotu pro kapitalistu. Jinak vyjádřeno to znamená, že při denní dvanáctihodinové práci pracuje šest hodin denně, aby nahradil svou mzdu, a šest hodin, aby vyrobil nadhodnotu. Z týdne je možno vytlouci jenom šest dní, a přibereme-li i neděli, jen sedm dní, avšak z každého jednotlivého dne lze vytlouci šest, osm, deset, dvanáct, patnáct, ba i víc pracovních hodin. Dělník prodal kapitalistovi za svou denní mzdu jeden pracovní den. Ale co je pracovní den? Osm hodin, anebo osmnáct?
Kapitalista má zájem na tom, aby pracovní den byl co nejdelší. čím delší je, tím víc nadhodnoty se vytváří. Dělník má správný pocit, že každá hodina práce, kterou pracuje nad to, aby nahradil mzdu, je mu odnímána neprávem; zakouší na vlastním těle, co znamená pracovat přespříliš dlouhou dobu. Kapitalista bojuje za svůj zisk, dělník za své zdraví, za několik hodin denního odpočinku, aby se mohl činně uplatnit jako člověk ještě jinak než tím, že pracuje, spí a jí. Mimochodem řečeno, nezávisí vůbec na dobré vůli jednotlivých kapitalistů, zda se chtějí dát do tohoto boje nebo ne, neboť sama konkurence nutí i toho nejlidumilnějšího z nich, aby se přidal ke svým kolegům a zaváděl stejně dlouhou pracovní dobu jako oni.
Boj za stanovení pracovního dne trvá od chvíle, kdy poprvé vystoupili na scénu dějin svobodní dělníci, až do dneška. V různých průmyslových odvětvích jsou zavedeny různé obvyklé pracovní dny; ale zřídkakdy se skutečně dodržují. Jedině tam, kde zákon stanoví pracovní den a bdí nad jeho dodržováním, jen tam je možno skutečně mluvit o existenci normálního pracovního dne. Ale dosud je tomu tak téměř výhradně jen v továrních obvodech v Anglii. Zde je stanoven pro všechny ženy a pro chlapce od 13 do 18 let desetihodinový pracovní den (101/2 hodiny po pět dní, 71/2 hodiny v sobotu), a protože muži nemohou bez žen a chlapců pracovat, platí desetihodinový pracovní den i pro ně. Tento zákon si vydobyli angličtí tovární dělníci dlouhou vytrvalostí, nejhouževnatějším, nejurputnějším bojem s továrníky, pomocí svobody tisku, koaličního a shromažďovacího práva, jakož i obratným využíváním rozkolů v panující třídě samé. Tento zákon se stal paládiem anglických dělníků a jeho platnost byla postupně rozšířena na všechna velká průmyslová odvětví a loni téměř na všechna průmyslová odvětví, alespoň na všechna, v nichž jsou zaměstnávány ženy a děti. O historii této zákonodárné úpravy pracovního dne v Anglii obsahuje Marxovo dílo velmi podrobný materiál. Příští "Severoněmecký říšský sněm" bude projednávat mimo jiné i živnostenský řád, a tím i úpravu tovární práce. Doufejme, že ani jediný poslanec prosazený německými dělníky se nezúčastní projednávání tohoto zákona, aniž se předtím dokonale seznámí s Marxovou knihou. Tady bude možno mnohého dosáhnout. Rozkoly uvnitř panujících tříd jsou pro dělníky příznivější, než byly kdy v Anglii, protože všeobecné hlasovací právo nutí panující třídy, aby se ucházely o přízeň dělníků. Čtyři nebo pět zástupců proletariátu je za těchto okolností mocí, jestliže umějí využít svého postavení, a především jestliže vědí, oč jde, což měšťáci nevědí. A k tomu jim Marxova kniha dává všechen materiál už v hotové podobě.
Přeskočme řadu dalších velmi krásných studií, důležitých spíš teoreticky, a všimněme si už jen závěrečné kapitoly, pojednávající o akumulaci neboli nakupení kapitálu. Zde se nejdříve dokazuje, že kapitalistická výrobní metoda, tj. výrobní metoda uskutečňovaná kapitalisty na jedné straně a námezdními dělníky na druhé straně, nejen vytváří kapitalistovi stále znovu kapitál, nýbrž že zároveň také stále znovu vytváří chudobu dělníků; a tak je postaráno o to, aby stále znovu na jedné straně existovali kapitalisté, kteří jsou vlastníky všech životních prostředků, všech surovin a všech pracovních nástrojů, a na druhé straně velká masa dělníků, kteří jsou nuceni prodávat těmto kapitalistům svou pracovní sílu za určité množství životních prostředků, jež v nejlepším případě právě taktak stačí, aby si udrželi pracovní schopnost a aby byla vychována nová generace proletářů schopných pracovat. Kapitál se však nejen reprodukuje; ustavičně se rozmnožuje a zvětšuje — a tím se zvětšuje i jeho moc nad nemajetnou třídou dělníků. A jako se kapitál sám reprodukuje ve stále větším měřítku, tak moderní kapitalistický výrobní způsob reprodukuje ve stále větším měřítku, v ustavičně rostoucím počtu třídu nemajetných dělníků. "Akumulace kapitálu reprodukuje kapitalistický vztah v rozšířeném měřítku: víc kapitalistů nebo větší kapitalisty na jednom pólu, víc námezdních dělníků na druhém pólu... Akumulace kapitálu je tedy rozmnožování proletariátu." (Str. 600.)[c] Ale v důsledku pokroku ve strojové výrobě, zlepšeného obdělávání půdy atd. je třeba k výrobě stejného množství výrobků stále menšího počtu dělníků a toto zdokonalování, tj. vytváření přespočetných dělníků, postupuje rychleji než sám růst kapitálu. Co se stane s tímto stále přibývajícím počtem dělníků? Tvoří průmyslovou rezervní armádu, která je v dobách, kdy jdou obchody špatně nebo průměrně, placena pod hodnotou své práce a nepravidelně zaměstnávána nebo připadá veřejné chudinské péči, která však, jak to názorně vidíme v Anglii, v dobách zvlášť živé prosperity je pro kapitalistickou třídu nepostradatelná; ale za všech okolností slouží k tomu, aby lámala sílu odporu pravidelně zaměstnaných dělníků a udržovala jejich mzdy na nízké úrovni. ,,čím větší je společenské bohatství... tím větší je relativní přebytek obyvatelstva neboli průmyslová rezervní armáda. Ale čím větší je tato rezervní armáda v poměru k aktivní" (pravidelně zaměstnávané) "dělnické armádě, tím větší je trvalý přebytek obyvatelstva čili těch dělnických vrstev, jejichž bída je nepřímo úměrná útrapám jejich práce. čím větší je konečně nuzácká vrstva dělnické třídy a průmyslová rezervní armáda, tím větší je oficiální pauperismus. To je absolutní, všeobecný zákon kapitalistické akumulace." (Str. 631.)[d]
To jsou některé z hlavních zákonů moderního, kapitalistického společenského systému, dokázané přísně vědecky, a oficiální ekonomové se ovšem střeží učinit byť jen pokus je vyvrátit. Ale je tím řečeno všechno? Nikoli. Jak pronikavě Marx ukazuje špatné stránky kapitalistické výroby, právě tak jasně dokazuje, že tato společenská forma byla nutná, aby rozvinula výrobní síly společnosti na takovou výši, která umožní všem členům společnosti stejnou měrou rozvoj důstojný člověka. Na to byly všechny dřívější společenské formy příliš chudé. Teprve kapitalistická výroba vytváří bohatství a výrobní síly, které jsou k tomu nutné, ale zároveň vytváří v masách utlačovaných dělníků společenskou třídu, která je stále víc nucena osobovat si právo na užívání tohoto bohatství a výrobních sil ve prospěch celé společnosti, a ne jedné monopolistické třídy, jak je tomu dnes.
Napsal B. Engels mezi 2.-13. bfeznem 1868
Otištěno v "Demokratisches Wochenblatt",
čís. 12 a 13 z 21. a 28. března 1868Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Das Kapital. Kritik der politischen Oekonomie. Von Karl Marx. Erster Band: Der Produktionsprozess des Kapitals. Hamburg, O. Meissner, 1867. (Engelsova poznámka.)
b V českém vydání I. dílu Marxova "Kapitálu" z roku 1954 viz zde. (Pozn. red.)
c V českém vydání I. dílu Marxova "Kapitálu" z roku 1954 viz zde. (Pozn. red.)
d V českém vydání I. dílu Marxova "Kapitálu" z roku 1954 viz zde. (Pozn. red.)
201 Tato recenze byla ještě jednou otištěna v 28. a 29. čísle listu "Volksstaat" z 5. a 8. dubna 1871.
"Demokratisches Wochenblatt" ["Demokratický týdeník"] — dělnický list, který vycházel od ledna 1868 do září 1869 v Lipsku za redakce Wilhelma Liebknechta. Od prosince 1868 se stal orgánem Svazu německých dělnických spolku, v jehož čele stál August Bebel. Zpočátku byl do jisté míry pod maloburžoazním vlivem lidové strany. Ale díky Marxovu a Engelsovu úsilí začal brzy vést boj proti lassallovštině, propagovat myšlenky Internacionály a otiskovat její nejdůležitější dokumenty. Při založení Sociálně demokratické dělnické strany sehrál významnou roli. Na eisenašském sjezdu roku 1869 byl prohlášen za ústřední orgán Sociálně demokratické dělnické strany a přejmenován na "Volksstaat" (viz poznámku [285]).