Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



{539} Emigrantská literatura[423]




   I. Polská proklamace
  II. Program blanquistických emigrantů Komuny
III. (Ruská revue "Vperjod!")[a]
IV. ("Otevřený dopis" P. Tkačova)
  V. O sociálních poměrech v Rusku



Napsal B. Engels v květnu. 1874 až dubnu 1875
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 69, 73, 117 a 118 ze 17. a 26. června,
6. a 8. října 1874, čís. 36, 37, 43, 44 a 45
z 28. března, 2., 16., 18. a 21. dubna 1875.
Článek V vyšel jako brožura:
F. Engels, "Soziales aus Russland", Lipsko 1875.
Články I, II a V byly otištěny v knize:
F. Engels, "Internationales aus dem
,Volksstaat' (1871-75)", Berlin 1894
Podpis: B. Engels
  Podle textu novin,
srovnaného (u článků I, II a V)
s textem vydání z roku 1894
Přeloženo z němčiny




I
Polská proklamace
[424]

Když ruský car přijel do Londýna, byla tam už celá policie na nohou. Říkalo se, že ho Poláci chtějí zastřelit, že se už našel nový Berezowski, lépe vyzbrojený než tehdy v Paříži. Domy známých Poláků obklopili policisté v civilu, z Paříže pozvali dokonce policejního komisaře, který tam za císařství dozíral speciálně na Poláky. Policejní opatření na carově cestě z jeho bytu až do City byla prováděna přesně podle strategických zásad - a všechna tato námaha byla zbytečná! Žádný Berezowski se neobjevil, žádný výstřel z pistole nepadl a car, který se třásl stejně jako jeho dcera, vyvázl s pouhým strachem. Tak docela zbytečná však tato námaha přece jen nebyla, neboť car dal každému policejnímu superintendentovi, který se o něj staral, vyplatit jako spropitné pět liber šterlinků a každému inspektorovi dvě libry (100 a 40 marek).

Poláci se mezitím starali o docela jiné věci než o zavraždění urozeného Alexandra. Společnost "Polský národ" vydala "Adresu polských emigrantů k anglickému národu"[425], kterou podepsali: generál W. Wroblewski, předseda, J. Krynski, tajemník. Tato adresa byla v Londýně v době carova pobytu hromadně rozšiřována. Až na "Reynolds's Newspaper"[426] ji londýnský tisk jednomyslně odmítl uveřejnit: nelze prý urážet "hosta Anglie"!

Nejdříve se v adrese Angličanům připomíná, že jim car neprokazuje svou návštěvou čest, nýbrž že je uráží, přijíždí-li ve chvíli, kdy zároveň ve Střední Asii připravuje všechno ke svržení anglického panství v Indii; a že by Anglie, stejně jako ostatní západní Evropa, mohla klidně zastavit své obrovské zbrojení, kdyby byla méně lhostejná k polským snahám o nezávislost a nedopřávala sluchu svodům cara, tohoto domnělého otce národů, které utlačuje. A to je docela správné. V pozadí celého evropského militarismu {542} stojí ruský militarismus. Za války z roku 1859 byla ruská armáda zálohou Francie, v roce 1866 a 1870 zálohou Pruska a umožnila vždy té vojenské mocnosti, která byla právě nejsilnější, porazit jejího protivníka osamoceného. Prusko jako první evropská vojenská mocnost je přímým výtvorem Ruska, i když od té doby přerostlo svému ochránci nepříjemně přes hlavu.

Adresa pokračuje:

"Vzhledem ke své zeměpisné poloze a k tomu, že je odhodláno kdykoli se zastat věci lidstva, Polsko vždy bylo a bude předním bojovníkem za práva, civilizaci a společenský rozvoj v celé severovýchodní Evropě. Polsko to nezvratně dokázalo tím, že po staletí stálo v cestě jak nájezdům východních barbarů, tak inkvizici, která tehdy utlačovala skoro celý Západ. Proč se mohly národy západní Evropy právě v rozhodující epoše nové doby nerušeně věnovat rozvoji svých společenských životních sil? Proto, že východní hranice Evropy střežil polský voják, vždy bdělý, vždy připravený k výstřelu, vždy ochotný dát v sázku své zdraví, svůj majetek, svůj život. Ochraně polských zbraní vděčí Evropa za to, že její umělecký a vědecký život, který se znovu probudil v šestnáctém století, se mohl dále rozvíjet, a za to, že její obchod, průmysl a bohatství mohly dnes dosáhnout tak pozoruhodné výše. Co by se bylo například stalo s dědictvím civilizace, které Západu zůstavilo dvě stě let práce, kdyby Polsko, přestože bylo samo ohroženo v týlu mongolskými hordami, nebylo poskytlo centru Evropy pomoc proti Turkům a kdyby skvělým vítězstvím pod hradbami Vídně nebylo zlomilo osmanskou moc?"

Adresa poukazuje dále na to, že odpor Polska je ještě dnes hlavní překážkou, která brání Rusku, aby obrátilo své síly proti Západu, a že dokázal odzbrojit dokonce nejnebezpečnější spojence Ruska, jeho panslavistické agenty. Nejslavnější ruský historik Pogodin říká ve spise, který byl vydán na rozkaz a na náklad ruské vlády, že Polsko, které je dosud ostnem v těle Ruska, se musí stát jeho pravou rukou tím, že bude obnoveno ve formě malého, slabého království pod vládou některého ruského prince - na to prý se turečtí a rakouští Slované nachytají nejlépe:

"Vyhlásíme to v manifestu, Anglie a Francie se chytí za nos, a pro Rakousko to bude smrtelná rána... Všichni Poláci, i ti nejnesmiřitelnější, se nám vrhnou do náruče; rakouští a pruští Poláci se opět spojí se svými bratry. Rakousko utlačuje nyní všechny slovanské kmeny, Čechy, Chorvaty, Uhry(!), až po turecké Slovany, a ti všichni budou toužit po okamžiku, kdy budou moci vydechnout stejně volně jako potom Poláci. Budeme stomiliónový národ pod jedním žezlem, a potom přijďte, národy Evropy, a vyzkoušejte na nás svou sílu!"[427]

{543} Bohužel, tomuto krásnému plánu chybělo jen to hlavní: souhlas Polska. Avšak:

"jak všichni vědí, Polsko odpovědělo na všechny tyto svody: Mám-li vůbec žít, nechci a nemohu žít jako nástroj plánů cizího cara na dobytí světa, ale jako svobodný národ mezi svobodnými evropskými národy."

Adresa potom dále rozvádí, jak Polsko stvrdilo toto své nezvratné rozhodnutí. V kritické chvíli své existence, když vypukla Francouzská revoluce, bylo Polsko už prvním dělením zmrzačeno a rozděleno mezi čtyři státy. Přesto však mělo odvahu vztyčit ústavou z 3. května 1791 prapor Francouzské revoluce na Visle - čin, kterým daleko převýšilo všechny své sousedy. Staré polské hospodářství tím bylo zničeno; několik desetiletí klidného vývoje nenarušovaného zvenčí, a Polsko by se bylo stalo nejpokročilejší a nejmocnější zemí na východ od Rýna. Ale mocnostem, které Polsko rozdělily, nemohlo být vhod, aby se znovu vzchopilo, natož pak aby se vzchopilo tím, že by poskytlo domovské právo revoluci v severovýchodní Evropě. Jeho osud byl zpečetěn: Rusové prosadili v Polsku to, oč Prusové, Rakušané a říšská vojska marně usilovali ve Francii.

"Košciuszko bojoval současně za nezávislost Polska a za zásadu rovnosti. A celý svět ví, že láska k vlasti a solidarita se všemi národy bojujícími za věc lidstva učinila z Polska od chvíle, kdy zanikla jeho národní nezávislost, a přestože zanikla, předního zastánce práv, ať byla kdekoli porušována, a že se Polsko objevovalo na všech bitevních polích, kde se bojovalo proti tyranii. Nezlomeno vlastním neštěstím, nezmateno zaslepeností a zlou vůlí evropských vlád nezanedbalo Polsko ani na okamžik povinnosti, které na sebe samo vzalo a které na ně vložily dějiny a zřetel k budoucnosti."

Zároveň však formulovalo i zásady, podle nichž má být uspořádána tato budoucnost, nová polská republika; jsou zakotveny v manifestech z let 1836, 1845 a 1863.[428]

"První z těchto manifestů proklamuje vedle nezadatelného národního práva Polska zároveň i rovnoprávnost rolníků. Manifest z roku 1845, který byl vydán na polské půdě, v Krakově, tehdy ještě svobodném městě, a který potvrdili poslanci všech částí Polska, vyhlašuje nejen tuto rovnoprávnost, ale obsahuje i větu, že rolnici se mají stát vlastníky půdy, kterou po staletí obdělávají. - V moskalském lupičském podílu[b] se pozemkoví vlastníci, opírajíce se o zmíněné manifesty {544} jako o základ polského národního práva, rozhodli dávno před carskou takzvanou emancipační proklamací, že tuto záležitost tížící jejich svědomí vyřídí dobrovolně a dohodou s rolníky (1859-1863). Rolnická otázka byla v Polsku v zásadě vyřešena ústavou z 3. května 1791; jestliže útlak polského rolníka přesto trval, bylo to jen vinou despotismu a machiavelismu cara, který svou vládu opíral o nepřátelství mezi pozemkovými vlastníky a rolníky. K tomuto rozhodnutí došlo dávno před carskou proklamací z 19. února 1861; a tato proklamace, které tleskala celá Evropa a která zdánlivě zaváděla rovnoprávnost rolníků, byla jen pláštíkem pro stále opakované carovy pokusy přivlastnit si cizí majetek. Polský venkovský lid je utlačován jako předtím, ale - car se stal vlastníkem půdy! A jako trest za krvavý protest, který Polsko v roce 1863 vzneslo proti zákeřnému barbarství svých utlačovatelů, muselo vytrpět řadu brutálních zákroků, kterých by se zhrozila i tyranie minulých staletí."

"A přece ani strašné carovo jařmo, pod nímž teď úpí Polsko už celé století, ani lhostejnost Evropy nebyly s to je umrtvit. Žili jsme a budeme žít díky své vlastní vůli, své vlastní síle a svému vlastnímu sociálnímu a politickému vývoji, který nás staví vysoko nad naše utlačovatele, neboť prvním a posledním základem jejich existence je brutální násilí, žalář a šibenice, hlavní pákou jejich zahraniční politiky jsou tajné machinace, věrolomné přepady a posléze násilné uchvácení."

Opusťme nyní adresu, kterou uvedené výňatky dostatečně charakterizují, a připojme několik poznámek o důležitosti polské otázky pro německé dělníky.

Třebaže Rusko od dob Petra Velikého velmi vyspělo, třebaže jeho vliv v Evropě velmi vzrostl (k čemuž nemálo přispěl Bedřich II. Pruský, ačkoli dobře věděl, na čem je), přece jen zůstalo až do chvíle, kdy se zmocnilo Polska, v podstatě právě tak mimoevropskou mocností jako např. Turecko. V roce 1772 došlo k prvnímu dělení Polska; v roce 1779 Rusko už žádalo a dostalo[c] právo stvrzené těšínským mírem[429] vměšovat se do německých záležitostí. To by mělo být pro německá knížata poučením; přesto souhlasili Bedřich Vilém II., jediný Hohenzoller, který se kdy vážně vzepřel ruské politice, a František II. s úplným zničením Polska. Po napoleonských válkách si k tomu Rusko ještě zajistilo lví podíl z bývalých pruských a rakouských polských provincií a vystupovalo pak nepokrytě jako rozhodčí v evropských záležitostech; tuto roli hrálo nepřetržitě až do roku 1853. Prusko bylo náramně pyšné na to, že {545} se smí před Ruskem plazit; Rakousko je neochotně následovalo, v rozhodujících chvílích se však vždycky podvolovalo ze strachu před revolucí, proti níž zůstával car přece jen stále poslední oporou. Tak se stalo Rusko záštitou evropské reakce, ale neodpíralo si přitom potěšení připravovat panslavistickým štvaním další výboje v Rakousku a Turecku. V revolučních letech bylo potlačení Maďarů Ruskem stejně rozhodujícím faktem pro východní a střední Evropu jako červnová bitva v Paříži pro Západ; a když krátce poté soudil car Mikuláš ve Varšavě pruského krále a rakouského císaře,[430] byla s nadvládou Ruska zpečetěna i vláda reakce v Evropě. Krymská válka osvobodila Západ a Rakousko od carovy nestoudnosti; Prusko a drobné německé státy se před ním plazily tím ochotněji; ale už v roce 1859 potrestal car Rakušáky za jejich neposlušnost, neboť se postaral, aby se jeho němečtí vazalové k nim nepřidali, a v roce 1866 dokončilo potrestání Rakouska Prusko. Viděli jsme už výše, že ruská armáda je záminkou a oporou celého evropského militarismu. Jen proto, že Mikuláš, spoléhaje na milión svých vojáků - kteří ovšem většinou existovali jen na papíře - vyzval roku 1853 Západ, mohl Ludvík Napoleon využít krymské války jako záminky, aby z francouzské armády, tehdy značně oslabené, vytvořil nejsilnější armádu Evropy. Jen proto, že roku 1870 zabránila ruská armáda Rakousku, aby se přidalo k Francii, mohlo Prusko zvítězit nad Francií a dokončit prusko-německou vojenskou monarchii. Při všech těchto dramatech vidíme v pozadí ruskou armádu. A i když - pokud se vnitřní vývoj Ruska nedostane brzy do revolučního řečiště - německé vítězství nad Francií vyvolá válku mezi Ruskem a Německem stejně jistě, jako pruské vítězství nad Rakouskem u Sadové[264] vedlo k německo-francouzské válce[d] - pak proti hnutí uvnitř Pruska bude ruská armáda Prusům přece jen vždycky k službám. Ještě dnes je oficiální Rusko záštitou celé evropské reakce, jeho armáda je zálohou všech ostatních armád, které mají za úkol držet na uzdě dělnickou třídu v Evropě.

Právě němečtí dělníci jsou však první vystaveni náporu této {546} velké rezervní potlačovací armády, a to jak v takzvané Německé říší, tak v Rakousku. Dokud za rakouskou a německou buržoazií a vládou stojí Rusové, je celému německému dělnickému hnutí ulomen hrot. Především my máme tedy zájem na tom, abychom se zbavili ruské reakce a ruské armády.

A při této práci máme jen jednoho spolehlivého, zato však za všech okolností spolehlivého spojence: polský národ.

Díky svému dějinnému vývoji a své současné situaci stojí Polsko ještě daleko víc než Francie před volbou: bud být revoluční, nebo zahynout. A tím padají všechny pošetilé žvásty o tom, že polské hnutí má v podstatě aristokratický charakter. Mezi polskou emigrací je dost lidí, kteří mají aristokratické choutky; jakmile však vstupuje do hnutí Polsko samo, stává se hnutím veskrze revolučním, jak jsme to viděli v roce 1846 a 1863. Tato hnutí nebyla jen národní, byla současně zaměřena přímo k osvobození rolníků a předání půdy do jejich vlastnictví. V roce 1871 vstoupilo množství polských emigrantů ve Francii do služeb Komuny; byl to snad čin aristokratů? Nedokazovalo to snad, že tito Poláci byli plně na výši moderního hnutí? A co se děje od té doby, co Bismarck zavedl v Poznaňsku[e] kulturní boj a pod záminkou, že tím papežovi vyvádí pěkný kousek, slídí po polských učebnicích, potlačuje polský jazyk[432] a dělá všechno, aby Poláky vehnal do náručí Ruska? Polská aristokracie se stále víc přimyká k Rusku, aby aspoň pod jeho panstvím znovu sjednotila Polsko; revoluční masy odpovídají tím, že nabízejí německé dělnické straně své spojenectví a bojují v řadách Internacionály.

Polsko dokázalo v roce 1863 a dokazuje ještě denně, že je nelze zahubit. Jeho nárok na samostatnou existenci v rodině evropských národů nelze odmítnout. Pro dva národy je však jeho obnovení zvlášť nutné: pro Němce a Rusy samé.

Národ, který potlačuje jiné, nemůže se sám osvobodit. Moc, kterou potřebuje k potlačování jiných, se nakonec vždycky obrací proti němu samému. Dokud jsou ruští vojáci v Polsku, nemůže se ruský národ osvobodit ani politicky, ani sociálně. Při dnešním {547} stavu ruského vývoje je však nesporné, že téhož dne, kdy Rusko ztratí Polsko, bude hnutí v Rusku samém už natolik silné, aby svrhlo dosavadní řád. A nezávislost Polska a revoluce v Rusku - která je při nesmírném společenském, politickém a finančním rozvratu a při korupci prostupující celé oficiální Rusko daleko blíže, než se na první pohled zdá - znamenají pro německé dělníky, že buržoazie, vlády, zkrátka reakce v Německu bude odkázána na své vlastní síly - síly, s nimiž se pak už časem vypořádáme


{548} II
Program blanquistických emigrantů Komuny
[433]

Po každé ztroskotané revoluci nebo kontrarevoluci se mezi emigranty, kteří uprchli do ciziny, vyvíjí horečná činnost. Vytvářejí se skupiny různých stranických odstínů, vzájemně se obžalovávají, že zatáhly vůz do bláta, obviňují jedna druhou ze zrady a ze všech možných jiných smrtelných hříchů. Přitom zůstávají v čilém styku s vlastí, organizují, konspirují, vydávají letáky a noviny, přísahají, že to do čtyřiadvaceti hodin znovu vypukne, že vítězství je jisté, a proto už rozdělují funkce ve vládě. Samozřejmě se kupí zklamání na zklamání a protože je nepřipisují nevyhnutelným historickým poměrům, které nechtějí pochopit, ale náhodným chybám jednotlivců, množí se vzájemné obžaloby a všechno to končí všeobecnou hádkou. To je historie všech uprchlíků od roajalistických emigrantů z roku 1792 až po dnešek; a kdo z uprchlíků má dost rozumu a soudnosti, zanechá neplodných hádek, jakmile mu to slušnost dovolí, a věnuje se něčemu užitečnějšímu.

Ani francouzská emigrace po Komuně neušla tomuto nevyhnutelnému osudu. Vzhledem k evropské pomlouvačně kampani, v níž se útočilo na všechny bez rozdílu, a přímo v Londýně díky tomu, že zde nalezla společné středisko v generální radě Internacionály, byla sice na čas donucena potlačovat alespoň před světem své vnitřní rozepře, avšak v posledních dvou letech už nebyla s to utajit rozkladný proces, který postupoval stále rychleji. Všude vypukly otevřené spory. Ve Švýcarsku se část přidala k bakuninovcům, hlavně pod vlivem Malona, který sám byl jedním ze zakladatelů tajné Aliance. Potom se v Londýně od Internacionály oddělili takzvaní blanquisté a vytvořili samostatnou skupinu pod názvem Revoluční komuna. Vedle toho vznikla později spousta jiných skupin, které se neustále přeměňují a přetvářejí a které ani v manifestech nevykonaly nic, co by stálo za zmínku, zatímco blanquisté {549} právě ve své proklamaci "Komunardům" seznamují celý svět se vým programem.[434]

Tito blanquisté se tak nenazývají proto, že by jejich skupinu byl založil Blanqui - jen několik ze 33 podepsaných na programu s Blanquim vůbec mluvilo - ale proto, že chtějí pracovat v jeho duchu a podle jeho tradice. Blanqui je v podstatě politický revolucionář, socialista pouze citem, který sympatizuje s utrpením lidu, nemá však ani socialistickou teorii, ani určité praktické návrhy na sociální nápravu. Ve své politické činnosti byl v podstatě "mužem činu", věřil, že malá, dobře organizovaná menšina, která se v pravou chvíli pokusí o revoluční převrat, může několika prvními úspěchy strhnout lidové masy, a tak uskutečnit vítěznou revoluci. Za vlády Ludvíka Filipa mohl ovšem toto jádro organizovat jen jako tajnou společnost a tu se stalo to, co se zpravidla při spiknutích stává: lidé, kteří mají už dost věčného balamucení planými sliby, že už to brzy propukne, ztratili nakonec všechnu trpělivost, začali se bouřit, a tak zůstalo na vybranou: buď nechat spiknutí rozpadnout, nebo udeřit bez jakéhokoli vnějšího popudu. Udeřilo se (12. května 1839) a povstání bylo v mžiku potlačeno. Toto Blanquiho spiknutí bylo ostatně jediné, jemuž policie nikdy nemohla přijít na stopu; bylo to pro ni jako hrom z čistého nebe. - Z toho, že Blanqui chápe každou revoluci jako převrat, který provede malá revoluční menšina, přirozeně vyplývá, že po úspěchu je nutná diktatura: rozumějme správně, nikoli diktatura celé revoluční třídy, proletariátu, nýbrž diktatura malého počtu těch, kteří provedli převrat a kteří jsou zase už předem organizováni pod diktaturou jednotlivce nebo několika málo lidí.

Jak je vidět, je Blanqui revolucionář minulé generace. Takové představy o chodu revolučních událostí jsou, alespoň pro německou dělnickou stranu, už dávno zastaralé a i ve Francii mohou najít odezvu už jen u méně zralých nebo netrpělivějších dělníků. Uvidíme také, že tyto představy jsou v uvedeném programu do určité míry omezeny. Ale i naši londýnští blanquisté vycházejí ze zásady, že se revoluce vůbec nedělají samy, ale že jsou dělány; že je dělá poměrně malá menšina a podle předem připraveného plánu; a konečně, že to vždycky "brzy vypukne". S takovými zásadami jsou přirozeně {550} vydáni beznadějně napospas všem sebeklamům uprchlíků a musí se vrhat z jednoho bláznovství do druhého. Chtějí si především hrát na Blanquiho, "muže činu". Ale s dobrou vůli se tu málo pořídí: Blanquiho revoluční instinkt, jeho schopnost rychle se rozhodovat nemá každý, a ať Hamlet mluví o energii jak chce, zůstává pořád Hamletem. A jestliže k tomu našich třiatřicet mužů činu nemá v oblasti toho, co nazývají činem, naprosto nic, co by mohli učinit, pak se našich třiatřicet Brutů dostává spíš do komického než tragického rozporu se sebou samými, do rozporu, jehož tragika rozhodně nevzrůstá chmurným vzezřením, do něhož se halí, jako by to byli sami "Mörové s dýkou pod pláštěm", což je mimochodem ani nenapadne. Co mohou dělat? Připravují příští "výbuch" tím, že sestavují pro budoucnost seznamy proskribovaných, aby se očistily (épuré) řady lidí, kteří se účastnili Komuny; proto je také ostatní uprchlíci nazývají čisti (les purs). Není mi známo, zda si sami dávají tento název, některým z nich by příliš neseděl. Jejich schůze jsou uzavřené a jejich usnesení mají zůstat utajena, což však naprosto nebrání, aby o nich druhý den nemluvila celá francouzská čtvrť. A jak už tomu bývá u takových vážných mužů činu, když není co dělat: pustili se zprvu do osobního, později literárního sporu s důstojným protivníkem, s jedním z nejpověstnějších lidí malého pařížského tisku, jakýmsi Vermerschem, který za Komuny vydával noviny "Père Duchêne"[90], žalostnou karikaturu Hébertova listu[435] z roku 1793. Tento šlechetný muž odpovídá na jejich mravní rozhořčení tím, že je v jednom pamfletu všechny nazývá "darebáky nebo spoluviníky darebáků" a že je zasypává vzácně kompletní sbírkou latrínových nadávek:

......každé slovo
                          hezky plné noční váze podobá se.[f]

A našich třiatřicet Brutů považuje za nutné prát se s takovýmto protivníkem před publikem!

Je-li něco jisté, pak nesporně to, že po vyčerpávající válce, po vyhladovění Paříže a zejména po strašném krveprolití v květnových dnech roku 1871 potřebuje pařížský proletariát dlouhou dobu klidu, {551} aby znovu nabral sil, a že každý ukvapený pokus o povstání může vést jen k nové, snad ještě strašnější porážce. Naši blanquisté jsou jiného názoru. Rozklad monarchistické většiny ve Versailles jim věští

"pád Versailles, odvetu za Komunu. Neboť se blížíme k jednomu z oněch velkých historických okamžiků, k jedné z oněch velikých krizí, kdy lid, který zdánlivě hyne ve své bídě a zdánlivě propadá smrti, nastupuje opět s novými silami k revolučnímu pochodu."

Vypukne to tedy znovu, a to hned. Tato naděje na okamžitou "odvetu za Komunu" není jen pouhou uprchlickou iluzí, je nutným článkem víry lidí, kteří si mermomocí vtloukají do hlavy, že budou "muži činu" v době, kdy v jejich smyslu, ve smyslu revolučního úderu, není absolutně co dělat. Na tom nesejde. Protože to vypukne, zdá se jim, "že přišla chvíle, kdy všechno, co je mezi uprchlíky ještě živé, se musí projevit". A tak nám oněch 33 prohlašuje, že jsou 1. ateisté, 2. komunisté, 3. revolucionáři.

Jedno mají naši blanquisté společné s bakuninovci, že totiž chtějí zastupovat nejkrajnější, nejextrémnější směr. Proto se také, mimochodem řečeno, často shodují v prostředcích, přestože jejich cíle jsou protichůdné. Jde tedy o to, aby byli ve vztahu k ateismu radikálnější než všichni ostatní. Být ateistou není dnes naštěstí už žádné umění. V evropských dělnických stranách je ateismus skoro samozřejmý, ačkoli v některých zemích to s ním může být často stejné jako s ateismem onoho španělského bakuninovce, který prohlásil: věřit v boha, to je proti veškerému socialismu, ale v Panenku Marii, to je něco docela jiného, v tu musí pořádný socialista přirozeně věřit. O německých sociálně demokratických dělnících[g] možno dokonce říci, že se u nich ateismus už přežil; toto ryze negativní slovo na ně už neplatí, protože už nejsou v teoretickém, ale jen v praktickém protikladu k víře v boha: s bohem, se prostě vypořádali, žijí a myslí ve skutečném světě a jsou proto materialisté. Ve Francii tomu bude asi také tak. A ne-li, pak by nebylo nic jednoduššího než postarat se o masové rozšíření skvělé francouzské materialistické literatury minulého století mezi dělníky, oné literatury, v níž {552} francouzský duch dosáhl formou i obsahem zatím svého vrcholu a která, přihlížíme-li k tehdejšímu stavu vědy, stojí po obsahové stránce ještě dnes nesmírně vysoko a pokud jde o formu nebyla nikdy znovu dostižena. To se však našim blanquistům nemůže hodit. Aby dokázali, že jsou nejradikálnější, odstraňují, stejně jako v roce 1793, boha dekretem:

"Nechť Komuna navěky osvobodí lidstvo od tohoto přízraku minulé bídy" (boha), "od této příčiny" (neexistující bůh příčinou!) "jeho současné bídy.- V Komuně není pro kněžoury místa; všechny náboženské projevy, všechny náboženské organizace musí být zakázány."

A tento požadavek proměňovat lidi par ordre du mufti[h] v ateisty podepsali dva členové Komuny, kteří měli vskutku dostatek příležitosti, aby se přesvědčili, že za prvé na papíře lze nařídit spoustu věcí, které se proto zdaleka ještě nemusí uskutečnit, a za druhé, že pronásledování je nejlepší prostředek, jak podpořit nežádoucí přesvědčení! Tolik je jisté: jedinou službu, kterou lze bohu ještě dnes prokázat, je prohlásit ateismus za povinný článek víry a přetrumfnout Bismarckovy zákony o církvi z doby kulturního boje zákazem náboženství vůbec.

Druhý bod programu je komunismus. V tom se už vyznáme mnohem lépe, neboť loď, na které plujeme, se nazývá "Manifest Komunistické strany", uveřejněný v únoru 1848. Již na podzim roku 1872 se pět blanquistů, kteří vystoupili z Internacionály, přihlásilo k socialistickému programu, který se ve všech podstatných bodech shodoval s programem dnešního německého komunismu, a zdůvodňovali své vystoupení pouze tím, že si Internacionála nechtěla hrát po způsobu těchto pěti na revoluci.[436] Nyní rada třiatřiceti adoptuje tento program s jeho celým materialistickým pojetím dějin, i když se jeho překladu do blanquistické franštiny dá leccos vytýkat, pokud se téměř doslova nepřidržuje "Manifestu", jako např. v této větě:

"Jako poslední výraz všech forem poroby zbavila buržoazie vykořisťování práce mystických závojů, které je dříve zahalovaly: vlády, náboženství, rodina, zákony, minulé i současné instituce se konečně v této společnosti, zredukované na jednoduchý protiklad mezi kapitalisty a námezdními dělníky, projevily jako {553} nástroje útlaku, jejichž pomocí si buržoazie udržuje své panství - a potlačuje proletariát."

Srovnejme s tím "Komunistický manifest", oddíl I:

"Zkrátka nahradila vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným. Buržoazie zbavila všechny dosud ctihodné a posvátným ostychem obestřené obory činnosti jejich svatozáře. Proměnila lékaře, právníka, pátera, básníka a muže vědy ve své placené námezdní pracovníky. Buržoazie strhla z rodinných vztahů jejich dojemně sentimentální závoj a převedla je na vztahy ryze peněžní" atd.[437]

Jakmile však sestoupíme od teorie k praxi, projevuje se odlišnost oněch třiatřiceti:

"Jsme komunisté, protože chceme dospět ke svému cíli, aniž bychom se zdržovali zastávkami a kompromisy, které jen odkládají vítězství a prodlužují otroctví."

Němečtí komunisté jsou komunisté, protože za všemi zastávkami a kompromisy, které nevytvářejí sami, ale které jsou výsledkem dějinného vývoje, jasně vidí[i] konečný cíl: odstranění tříd, vybudování společnosti, ve které už neexistuje soukromé vlastnictví půdy a výrobních prostředků. Oněch třiatřicet jsou komunisté, protože si namlouvají, že jakmile oni budou chtít přeskočit zastávky a kompromisy, bude všechno hotovo, a jestliže to "vypukne" v těchto dnech, což je jisté, a oni se dostanou k veslu, bude pozítří "zaveden komunismus". Nepůjde-li to hned, pak nejsou žádní komunisté! Dětská naivita, vydávat netrpělivost za teoretický argument!

A konečně našich třiatřicet jsou "revolucionáři". Bakuninovci jak známo vykonali v tomto oboru pokud jde o nabubřelá slova už všechno, co bylo v lidských silách; přesto však naši blanquisté pokládají za svou povinnost, aby je ještě přetrumfli. Ale jak? Je známo, že celý socialistický proletariát od Lisabonu a New Yorku až po Pešť a Bělehrad převzal okamžitě en bloc odpovědnost za činy Pařížské komuny. To však našim blanquistům nestačí:

{554} "Pokud se nás týče, hlásíme se o svůj díl odpovědnosti za ony popravy, které" (za Komuny) "postihly nepřátele lidu" (následuje seznam zastřelených), "a hlásíme se o svůj díl odpovědnosti za ony požáry, které zničily nástroje monarchického a buržoazního útlaku nebo chránily bojující."

V každé revoluci se stejně jako kdykoli jindy dělá nezbytně mnoho hloupostí, a když je konečně zase dost klidu ke kritickému pohledu, dojde se nutně k tomuto závěru: udělali jsme leccos, co by bylo lépe neudělat, a neudělali jsme leccos, co by bylo lépe udělat, a proto to nevyšlo. Jaká je to ale nekritičnost vyhlašovat Komunu přímo za svatou, prohlašovat ji za neomylnou, tvrdit, že každému domu, který byl vypálen, každému rukojmí, které bylo zastřeleno, se přesně a do posledního puntíku stalo po právu! Není to totéž jako tvrdit, že lid zastřelil v květnovém týdnu jen ty, které bylo nutno zastřelit, a žádné jiné, a že spálil jen ty budovy, které musely být spáleny, a žádné jiné? Není to totéž jako říkat o první francouzské revoluci: každý jednotlivec byl sťat právem, nejdříve ti, které dal štít Robespierre, a potom i Robespierre sám? K takovým dětinskostem to vede, jestliže lidé, kteří jsou v podstatě docela dobromyslní, podlehnou neodbytné touze vypadat hrůzostrašně.

Dost. Při všech emigrantských pošetilostech a při všech až komických pokusech dodat chlapci Karlovi (nebo Eduardovi?)[j] strašlivého vzezření, nelze tomuto programu upřít podstatný pokrok. Je to první manifest, v němž se francouzšti dělnici hlásí k dnešnímu německému komunismu. A k tomu ještě dělníci onoho směru, který považuje Francouze za vyvolený národ revoluce a Paříž za revoluční Jeruzalém. Je nespornou zásluhou Vaillantovou, který manifest rovněž podepsal a který, jak známo, důkladně zná německý jazyk a německou socialistickou literaturu, že je přivedl tak daleko. A němečtí socialističtí dělníci, kteří v roce 1870 dokázali, že jsou zcela prosti jakéhokoli nacionálního šovinismu, mohou přece jen pokládat za dobré znamení, že francouzští dělníci přijímají správné teoretické zásady, ačkoli přicházejí z Německa.


{555} III
(Ruská revue "Vperjod!")
[438]

V Londýně vychází rusky ve volných lhůtách revue s názvem "Vperjod!" (Vpřed)[439]. Rediguje ji ruský vědec[k], osobně velmi úctyhodný, kterého nám přísná etiketa vládnoucí v ruské emigrantské literatuře zakazuje jmenovat. Neboť i ti Rusové, kteří se vydávají za opravdové revoluční lidojedy, kteří prohlašují, že respekt k čemukoli je zradou revoluce, respektují ve své polemice zdání anonymity se svědomitostí, jaká se vyskytuje už jen v anglickém buržoazním tisku; respektují je dokonce i tam, kde je to tak jako zde komické, neboť celá ruská emigrace i ruská vláda dobře vědí, jak se tento muž jmenuje. Ani nás nenapadne, abychom bezdůvodně vyžvanili tak dobře střežené tajemství; protože se vsak každé dítě musí nějak jmenovat, doufáme, že nám redaktor "Vperjodu" promine, označíme-li jej v tomto článku pro stručnost oblíbeným ruským jménem Petr.

Svou filosofií je přítel Petr eklektik, který si ze všech rozdílných systémů a teorií vybírá to nejlepší: Vyzkoušejte všechno a to nejlepší si vezměte! Ví, že všechno má své dobré i špatné stránky a že jde o to, přisvojit si ze všeho dobrou stránku a nepřebírat zároveň i tu špatnou. Protože však každá věc, každá osoba, každá teorie má tyto dvě stránky, dobrou i špatnou, je každá věc, každá osoba, každá teorie v tomto směru přibližně stejně dobrá a stejně špatná jako ta druhá, a z tohoto hlediska by tedy bylo pošetilé horlit pro jednu nebo proti druhé. Z tohoto hlediska se musí boje a spory mezi revolucionáři a socialisty jevit jako jalové nechutnosti, ze kterých mohou mít radost jen jejich protivníci. A je tedy docela pochopitelné, že se muž s takovým názorem pokouší dostat všechny, kdo se vzájemně potírají, pod jeden klobouk a že na ně vážně naléhá, {556} aby už neposkytovali reakci skandální podívanou, ale napadali výhradně jen společného nepřítele. Je to tím přirozenější, přijde-li člověk právě z Ruska, kde je, jak známo, dělnické hnutí tak ohromně rozvinuté.

Proto také "Vperjod" tolik nabádá socialisty, aby byli svorní nebo aby se alespoň vyhnuli všem veřejným rozmíškám. Když se bakuninovci pokusili ovládnout Internacionálu falešným předstíráním, podvody a lžemi a způsobili tak známý rozkol ve Sdružení, byl to opět "Vperjod", kdo nabádal k jednotě. Této jednoty se přirozeně mělo dosáhnout jen tím, že by se ihned ustoupilo bakuninovcům a Internacionála, spoutaná na rukou i na nohou, by se odevzdala jejich tajnému spiknutí. K tomu jsme však nebyli dost nesvědomití a rukavice byla zvednuta; haagský kongres rozhodl, vyhodil bakuninovce a usnesl se uveřejnit dokumenty, které toto vyloučení ospravedlňují.

V redakci "Vperjodu" nastalo veliké hořekování, že milé "jednotě" nebylo obětováno celé dělnické hnutí. Zděšení však bylo ještě větší, když kompromitující bakuninské dokumenty ve zprávě komise (viz: "Spiknutí proti Internacionále"[l], německé vydání, Brunšvik, Bracke) skutečně vyšly. Poslechněme si, co říká sám "Vperjod":

"Tato publikace... má charakter žlučovité polemiky proti osobám, které stojí v prvních řadách federalistů... obsahuje plno soukromých věcí, které mohly být sebrány jen z doslechu, a proto je autoři nemuseli pokládat za zcela věrohodné."[440]

A aby se lidem, kteří plnili usnesení haagského kongresu, dokázalo, jak velikého zločinu se dopustili, poukazuje "Vperjod" na fejeton jistého Karla Thalera v "Neue Freie Presse"[441], který

"vyšel z tábora buržoazie a zasluhuje zvláštní pozornosti, protože nejjasněji dokazuje, jaký význam pro společné nepřátele dělnického stavu, pro buržoazii a vlády, mohou mít pamflety, v nichž se bojovníci o moc v dělnických řadách navzájem obviňují".

Poznamenejme nejdříve, že bakuninovci jsou tu jako "federalisté" uváděni jednoduše do protikladu k domnělým centralistům, jako by autor věřil, že tento protiklad, který si bakuninovci vymysleli, {557} existuje. Ukáže se, že ve skutečnosti tomu tak není. Za druhé poznamenejme, že z fejetonu, který si objednaly tak prodejné buržoazní noviny, jako je vídeňská "Neue Freie Presse", vyvozuje autor závěr, že skuteční revolucionáři nesmějí odhalit domnělé revolucionáře, protože prý toto vzájemné obviňování dělá radost buržoům a vládám. Myslím, že by "Neue Freie Presse" a celá ta novinářská sebranka mohly napsat deset tisíc fejetonů, a nemělo by to na postoj německé dělnické strany sebemenší vliv. V každém boji jsou chvíle, kdy nemůžeme protivníkovi zabránit, aby nepocítil jisté zadostiučinění, nemáme-li si jinak sami pozitivně uškodit. My jsme naštěstí tak daleko, že dopřejeme protivníkovi toto soukromé potěšení, vykoupíme-li tím skutečné úspěchy.

Hlavní obžaloba však spočívá v tom, že zpráva obsahuje plno soukromých věcí, které autoři nemuseli pokládat za zcela věrohodné, protože mohly být sebrány jen z doslechu. Nikde se však neříká, odkud přítel Petr ví, že společnost jako Internacionála, která má své řádné orgány v celém civilizovaném světě, může takové věci sebrat jen z doslechu. Jeho tvrzení je v každém případě nanejvýš nerozvážné. Sporná fakta jsou ověřena autentickými důkazy a postižení se neopovážili je popírat.

Přítel Petr však zastává názor, že soukromé věci, stejně jako soukromé dopisy, jsou posvátné a nesmějí se tedy při politických diskusích zveřejňovat. Má-li se tato zásada uplatňovat bez výjimky, zakáže se tak veškeré dějepisectví. Poměr Ludvíka XV. k Du Barryové nebo Pompadourové byla soukromá věc, ale bez ní je celá předhistorie Francouzské revoluce nesrozumitelná. Nebo, abychom se více přiblížili k současnosti: Jestliže je nějaká nevinná Isabela provdána za muže, který podle tvrzení znalců (např. asesora Ulricha) nemůže ženy ani vystát a nachází proto zalíbení výhradně v mužích - jestliže si takto zanedbávána bere muže všude, kde na ně narazí, je to čistě soukromá věc. Je-li však tato nevinná Isabela španělskou královnou a jeden z mladých mužů, které si vydržuje, mladý důstojník jménem Serrano; je-li tento Serrano odměnou za své hrdinské činy vykonané mezi čtyřma očima povýšen na polního maršála a předsedu vlády, potom vytlačen a svržen jiným, vyžene-li pak s pomocí jiných, které stihl stejný osud, svou nevěrnou {558} milenku ze země, stane-li se po různých dobrodružstvích nakonec sám diktátorem Španělska a tak velkým mužem, že Bismarck podniká všechno, aby jej velmoci uznaly - potom se soukromá historie mezi Isabelou a Serranem stává kusem španělských dějin, a ten, kdo by chtěl vylíčit moderní španělské dějiny a tuto epizodu svým čtenářům vědomě zamlčet, falšoval by prostě dějiny. A líčíme-li historii bandy, jako je Aliance, v níž je vedle podvedených taková spousta podovodníků, dobrodruhů, darebáků, policejních špiclů, šejdířů a zbabělců, máme snad tuto historii falšovat tím, že vědomě zatajíme jednotlivé ničemnosti těchto pánů jako "soukromé věci"? Přítel Petr se asi zhrozí, ale může se spolehnout na to, že s těmito "soukromými věcmi" nejsme ještě zdaleka hotovi. Materiálu se hromadí čím dál víc.

Líčí-li však "Vperjod" zprávu jako slátaninu, sestavenou v podstatě ze soukromých věcí, dopouští se činu, který lze těžko správně nazvat. Člověk, který mohl něco podobného napsat, buď tento spis vůbec nečetl, nebo byl příliš omezený nebo předpojatý, aby mu porozuměl, anebo napsal něco, o čem musel vědět, že to není pravda. Kdo přečetl "Spiknutí proti Internacionále", musel se přesvědčit, že soukromé věci, které se v něm tu a tam objevují, jsou tam to nejméně podstatné, že jsou to jen ilustrace, které mají blíže charakterizovat osoby, o nichž se tam mluví, a že je lze všechny vyškrtat, aniž tím utrpí účel spisu. Kniha se zabývá organizací tajné společnosti, jejímž jediným cílem je podrobit evropské dělnické hnutí zastřené diktatuře několika dobrodruhů, hanebnostmi, kterých se za tímto účelem - zvláště s pomocí Něčajeva v Rusku - dopustili, a tvrdit, že se zabývá jen soukromými věcmi, je mírně řečeno, neodpovědné.

Mnohým Rusům bylo jistě nepříjemné, když viděli, že byla před západní Evropou náhle nemilosrdně odhalena špinavá stránka - a je nesporně velmi špinavá - ruského hnutí. Kdo je tím však vinen? Kdo jiný než sami ti Rusové, kteří tuto špinavou stránku představují, kterým nestačilo podvádět své vlastní krajany a pokusili se podřídit svým osobním cílům celé evropské dělnické hnutí? Kdyby byli Bakunin a spol. omezili své hrdinské činy na Rusko, sotva by si je byl někdo v západní Evropě potřeboval brát zvlášť {559} na mušku. Rusové by to byli obstarali sami. Jakmile si však tito pánové, kteří nemají ani nejmenší ponětí o podmínkách a vývoji západoevropského dělnického hnutí, chtějí u nás hrát na diktátory, to už přestává legrace: vyprášíme jim prostě kožich.

Ruské hnutí ostatně taková odhalení klidně snese. Země, z níž vzešli dva tak velcí spisovatelé, jako Dobroljubov a Černyševskij, dva socialističtí Lessingové, nezajde na to, že najednou zplodila nějaký humbuk, jako je Bakunin a několik nezralých studentíků, kteří se jako žáby velkohubě naparují a nakonec se mezi sebou požírají. I mezi mladšími Rusy známe lidi s vynikajícím teoretickým i praktickým nadáním a s velkou energií, kteří díky svým jazykovým znalostem předčí Francouze a Angličany důvěrnou znalostí hnutí v různých zemích a Němce světáckou obratností. Ti Rusové, kteří dělnickému hnutí rozumějí a působí v něm, mohou vidět v tom, že byli zbaveni spoluodpovědnosti za bakuninské hanebnosti, jen službu, která jim byla prokázána. To všechno však "Vperjodu" nebrání, aby svou zprávu nezakončil slovy:

"Nevíme, co soudí autoři této brožury o výsledcích, kterých se takto dosáhlo. Většina našich čtenářů by s námi pravděpodobně sdílela tísnivý pocit, s nímž jsme ji přečetli a s nímž, plníce svou povinnost kronikářů, zaznamenáváme v našem listě tyto smutné jevy."

Tímto tísnivým pocitem přítele Petra končí první část našeho vyprávění. Druhá začíná touto větou z téhož svazku "Vperjodu":

"Potěšíme naše čtenáře ještě jinou podobnou zprávou. S námi, v našich řadách, je i známý spisovatel Petr Nikitič Tkačov; po čtyřletém věznění se mu podařilo z místa, kde byl internován a odsouzen k nečinnosti, uprchnout a posílit naše řady."

Kdo je známý spisovatel Tkačov, se dovíme z ruské brožury "Úkoly revoluční propagandy v Rusku"[442], kterou sám vydal v dubnu roku 1874 a která ho charakterizuje jako vzácně nezralého zeleného gymnasistu, takřka Karlíčka Mazánka ruské revoluční mládeže. Vypráví, že byl z mnoha stran vyzýván ke spolupráci s listem "Vperjod"; věděl prý, že redaktor je reakcionář, přesto však považoval za svou povinnost vzít "Vperjod", který o to notabene vůbec nestál, pod svá křídla. Ihned po příjezdu však ke svému údivu shledává, že redaktor, přítel Petr, si osobuje právo {560} rozhodovat s konečnou platností o přijetí nebo odmítnutí článků. Tak nedemokratické jednání ho přirozeně rozhořčuje; sepíše obšírný spis, ve kterém pro sebe a všechny ostatní spolupracovníky (kteří o to notabene vůbec nestáli) "žádá ve jménu spravedlnosti, na základě ryze teoretických úvah...rovná práva a povinnosti" (s hlavním redaktorem) "ve všem, co se týká literární a ekonomické stránky podniku".

Hned zde se projevuje nezralost, která v ruském emigrantském hnutí sice nepřevládá, jíž však toto hnutí přece jen víceméně trpí. Ruský vědec, který má ve své zemi značný věhlas, uprchne a opatří si prostředky, aby založil v cizině politický časopis. Sotva to udělá, přijde bez pozvání nějaký víceméně nadšený mladík a nabídne svou spolupráci s víc než dětinskou podmínkou, že bude mít ve všech literárních i peněžních otázkách stejně rozhodující slovo jako zakladatel časopisu. V Německu by se mu prostě vysmáli. Rusové však nejsou tak hrubí. Přítel Petr se ho ze všech sil snaží, rovněž "ve jménu spravedlnosti a na základě ryze teoretických úvah", přesvědčit, že není v právu, ovšem marně. Uražený Tkačov se jako Achilles stáhne do svého stanu a vypálí z něho svou brožuru proti příteli Petrovi, kterého označí za "šosáckého filosofa".

Zdrcujícím množstvím věčně opakovaných bakuninských frází o podstatě skutečné revoluce obviní přítele Petra ze zločinu, že chce lid připravit na revoluci, že jej chce přivést k "jasnému pochopení a uvědomění si svých potřeb". Kdo však chce toto, není revolucionář, ale stoupenec pokojného pokroku, tj. reakcionář, přítel "nekrvavých revolucí podle německého vkusu". Opravdový revolucionář "ví, že lid je k revoluci vždycky připraven"; kdo tomu nevěří, nevěří v lid, a ve víře v lid "spočívá naše síla". Pro toho, kdo to nechápe, cituje autor výrok Něčajeva, tohoto "typic-kého představitele naší moderní mládeže". Přítel Petr říká, že máme počkat, až lid bude k revoluci připraven - "my však nemůžeme a nechceme čekat", opravdový revolucionář se liší od šosáckého filosofa tím, "že pokládá za své právo kdykoli vyzvat lid k revoluci". A tak dále.

U nás, na evropském západě, bychom všechny tyto dětinskosti odbyli prostě odpovědí: Je-li váš lid k revoluci kdykoli připraven, {561} pokládáte-li za své právo kdykoli jej k revoluci vyzvat a nemůžete-li tedy za žádnou cenu čekat, proč nás tedy ještě otravujete svými žvásty, proč tedy, k čertu, neudeříte?

U našich Rusů to však není tak jednoduché. Přítel Petr shledává, že dětinské, nudné, rozporuplné úvahy pana Tkačova, které se točí věčně dokola, by mohly ruskou mládež vábit a svádět stejně jako Venušina hora, a jako věrný Eckart této mládeže vydává proti nim varovný a výstražný spis o šedesáti hustě potištěných stránkách.[443] Objasňuje v něm své vlastní názory na podstatu revoluce, zkoumá s veškerou vážností, zda lid je či není k revoluci připraven, zda a za jakých podmínek jej revolucionáři mají či nemají právo k revoluci vyzývat, a další podobné hlubokomyslnosti, které mají v této všeobecnosti asi takovou cenu jako bádání scholastiků o Panně Marii. "Revoluce" se sama stává jakousi Pannou Marií, teorie vírou, činnost ve hnutí kultem, a celá věc se neodehrává na pevné zemi, nýbrž v oblacích všeobecných frází.

Přitom se však přítel Petr dostává do tragického rozporu se sebou samým. Jako kazatel svornosti, odpůrce všech polemik, všech "navzájem se obviňujících pamfletů" uvnitř revoluční strany se pochopitelně nemůže zhostit své povinnosti Eckarta, aniž se rovněž pustí do polemiky, nemůže odpovědět na obvinění svého protivníka, aniž ho rovněž obviní. Jakým "tísnivým pocitem" je tento "smutný jev" doprovázen, poví nám přítel Petr sám.

Jeho spis začíná:

"Ze dvou zel je nutno volit to menší.

Jsem si dobře vědom, že celá tato emigrantská literatura navzájem se obviňujících brožur, polemik o tom, kdo je a kdo není skutečný přítel lidu, kdo je a kdo není upřímný a kdo je vlastně skutečný představitel ruské mládeže, opravdové revoluční strany - že celá tato literatura osobního špinavého prádla ruské emigrace je stejně protivná čtenářům, jako bezvýznamná pro revoluční boj a může potěšit pouze naše nepřátele - jsem si toho vědom a přesto se domnívám, že musím napsat tyto řádky, že musím vlastní rukou rozmnožit řadu těchto ubohých spisů o další, který bude nudit čtenáře a udělá radost nepřátelům - musím, protože ze dvou zel je nutno volit to menší."

Výborně. Jak je však možné, že příteli Petrovi, který ve "Vperjodu" projevuje tolik vskutku křesťanské shovívavosti a požaduje ji od nás vůči podvodníkům, které jsme odhalili - podvodníkům, {562} které, jak se ukáže, zná stejně dobře jako my -, nezbyla ani špetka shovívavosti vůči autorům zprávy, aby se zeptal, zda i oni nemuseli volit ze dvou zel to menší? Jak je možné, že si musí nejdřív spálit vlastní prsty, než přijde na to, že mohou existovat ještě větší zla než trochu ostřejší polemika proti lidem, kteří se pokusili pod pláštíkem domnělé revoluční činnosti zničit a zfalšovat celé evropské dělnické hnutí?

Buďme však k příteli Petrovi shovívaví, osud jej postihl dost tvrdě. Sotva musel s plným vědomím viny udělat to, co vyčítá nám, žene jej Nemesis dále a nutí ho dodat panu Karlu Thalerovi nový materiál pro případné fejetony v "Neue Freie Presse".

"Či snad," táže se Tkačova, vždy pohotového udeřit, "vaše agitace už dosáhla svého? Je snad vaše organizace připravena? Připravena? Skutečně připravena? A není to snad onen znamenitý tajný výbor ,typických' revolucionářů, který se skládá ze dvou mužů a rozesílá dekrety? Naší mládeži už tolik lhali, tolik ji podváděli, tak zneužívali její důvěry, že neuvěří naráz v připravenost revoluční organizace."

Pro ruského čtenáře není přirozeně třeba dodávat, že ti "dva muži" se jmenují Bakunin a Něčajev. Dále:

"Jsou však lidé, kteří prohlašují, že jsou přátelé lidu, stoupenci sociální revoluce, a kteří současně vnášejí do své činnosti onu prolhanost a neupřímnost, kterou jsem výše označil za přežitek staré společnosti... Tito lidé využili rozhořčení přívrženců nového společenského řádu proti nespravedlnosti staré společnosti a vytyčili zásadu: k boji jsou vhodné všechny prostředky. A k těmto vhodným prostředkům počítali i podvádění svých spolupracovníků, podvádění lidu, kterému prý přece slouží. Byli ochotni obelhat všechny a každého, jen aby zorganizovali dostatečně silnou stranu, jako by se silná sociálně revoluční strana dala vytvořit bez upřímné solidarity svých členů! Byli ochotni roznítit v lidu staré vášně kořistnictví a požitku bez práce... Byli ochotni vykořisťovat své přátele a soudruhy, jen aby z nich učinili nástroje svých plánů; byli ochotni hájit slovy naprostou nezávislost a autonomii osob a kroužků, zatímco současně organizovali nejkrajnější tajnou diktaturu a cepovali své přívržence k nejstádnější bezmyšlenkovité poslušnosti, jako by sociální revoluci mohla uskutečnit kombinace vykořisťovatelů a vykořisťovaných, skupina lidí, jejíž činy jsou na každém kroku políčkem tomu, co hlásají slovy!"

Je to neuvěřitelné, ale je tomu tak: Tyto řádky, které se jako vejce vejci podobají výtahu ze "Spiknutí proti Internacionále", napsal týž muž, který ještě před několika měsíci označil tento spis za zločin na společné věci, protože zcela shodně s výše citovanými {563} řádky útočil proti týmž lidem. Můžeme být tedy spokojeni.

A vrátíme-li se nyní zpět k panu Tkačovovi s jeho velkými nároky a úplně nicotnými výkony a k malé nehodě, která našeho přítele Petra při této příležitosti potkala, bude zase na nás, abychom řekli:

"Nevíme, co soudí autoři o výsledcích, kterých se takto dosáhlo. Většina našich čtenářů bude s námi pravděpodobně sdílet ,rozjařující" pocit, s nímž jsme ji přečetli a s nímž, plníce svou povinnost kronikářů, zaznamenáváme v našem listě tyto ,zvláštní" jevy."

Avšak žerty stranou. Řadu podivných jevů v dosavadním ruském hnutí lze vysvětlit tím, že dlouhou dobu byl každý ruský spis uzamčen pro Západ na sedm zámků, a že tedy Bakunin a jeho společníci mohli před Západem snadno utajit své rejdy, o kterých se mezi Rusy již dávno vědělo. Horlivě rozšiřovali tvrzení, že i špinavé stránky ruského hnutí je nutné - v zájmu hnutí samého - Západu zatajit; kdo sdělí něco nepříjemného z ruských záležitostí ostatní Evropě, je zrádce. To nyní přestalo. Znalost ruské řeči - řeči, kterou se bohatě vyplácí studovat jak pro ni samu, je to jeden z nejjadrnějších a nejbohatších živých jazyků, tak pro literaturu, k níž otvírá přístup - není už alespoň mezi německými sociálními demokraty takovou zvláštností. Rusové se budou muset smířit s nevyhnutelným mezinárodním osudem, že jejich hnutí bude od nynějška probíhat před očima a pod kontrolou ostatní Evropy. Nikdo nedoplatil na dřívější odloučenost tolik jako oni sami. Nebýt této odloučenosti, nebyli by mohli být po léta tak hanebně obelháváni, jako je obelhávali Bakunin a jeho společníci. Kritika Západu, mezinárodní vzájemný vliv různých západoevropských hnutí na ruské hnutí a naopak, to, že ruské hnutí začíná konečně splývat s celoevropským, přinese nejvíc užitku Rusům samotným.


{564} IV
("Otevřený dopis" P. Tkačova)
[444]

Čtenáře "Volksstaatu" potkalo neštěstí. Někteří z nich si snad ještě pamatují, že jsem se ve svém posledním článku o "Emigrantské literatuře" (čís. 117 a 118) zabýval některými pasážemi z ruského časopisu "Vperjod" a brožurou jeho redaktora[443]. Přitom jsem, se zcela mimoděk zmínil o jakémsi panu Petru Tkačovovi, který vydal proti řečenému redaktorovi spisek[442], a věnoval jsem mu jen tolik pozornosti, kolik bylo nezbytně třeba. Podle formy a obsahu jeho nesmrtelného díla jsem ho označil "jako vzácně nezralého zeleného gymnasistu, takřka, Karlíčka Mazánka ruské revoluční mládeže"[m] a vyjádřil politování redaktorovi "Vperjodu", že považuje za nutné potýkat se s takovým protivníkem. Ale brzy jsem měl pocítit, že i na mne začne hoch Karel pouštět hrůzu a že i mne donutí, abych s ním polemizoval. Vydává spis "Otevřený dopis panu Bedřichu Engelsovi" od Petra Tkačova, Curych, tiskárna "Tagwacht", 1874.[445] Nevadilo by mi, že se mi v něm připisují všelijaké věcičky, o nichž pan Tkačov musí vědět, že jsem je nikdy netvrdil; ale to, že podává německým dělníkům úplně falešný obraz o situaci v Rusku, aby tím ospravedlnil činnost bakuninovců vzhledem k Rusku, si rozhodně vyžaduje odpověď.

Ve svém "Otevřeném dopise" si pan Tkačov vede úplně jako představitel ruské revoluční mládeže. Tvrdí, že jsem "ruským revolucionářům... udílel rady, ...přesvědčoval je, aby se mnou (!) uzavřeli spojenectví"; současně jsem prý je, "představitele ruské revoluční strany v zahraničí", jejich snahy a literaturu "vylíčil před německými dělníky v nejnepříznivějších barvách"; říká: "Vyjadřujete nám, Rusům, své nejhlubší pohrdání, protože jsme tak ,hloupí' a ,nezralí'" atd. "...,zelení gymnasisté' (jak nás ráčíte nazývat)" - a končí nezbytným trumfem: "Tím, že se nám {565} vysmíváte, prokázal jste dobrou službu našemu společnému nepříteli, ruskému státu." Pana Tkačova samého "jsem prý zasypal všemožnými nadávkami".

Nikdo neví lépe než Petr Nikitič Tkačov, že na tom všem není zbla pravdy. Předně jsem v uvedeném článku nečinil za výroky pana Tkačova odpovědným nikoho jiného než zase pana Tkačova. Nikdy mě ani nenapadlo, abych v něm viděl představitele ruských revolucionářů. Nazývá-li se jím sám a svaluje-li zeleného gymnasistu a jiné příjemnosti ze sebe na jejich bedra, musím proti tomu rozhodně protestovat. Jako všude, jsou přirozeně i mezi ruskou revoluční mládeží lidé velmi různého morálního a intelektuálního kalibru. Ale v průměru stojí ruská mládež, i když vezmeme plně v úvahu rozdílnost doby a podstatně odlišné prostředí, stále ještě mnohem výš, než kdy stála naše německá studující mládež, a to dokonce i ve své nejlepší době, na začátku třicátých let. Nikdo nedává panu Tkačovovi právo, leda on sám, aby mluvil jménem těchto mladých lidí jako celku. A přestože se z něho tentokrát vyklubal opravdový bakuninovec, stále ještě zatím pochybuji, zda má právo tvářit se jako představitel těch několika ruských bakuninovců, které jsem označil za "několik nezralých studentíků, kteří se jako žáby velkohubě naparují a nakonec se mezi sebou požírají"[mm] . Ale i kdyby tomu tak bylo, bylo by to jen nové vydání staré historky o třech krejčích v londýnské Tooley Street, kteří vydali proklamaci: "My, anglický lid, prohlašujeme" atd.[n] Především je tedy třeba konstatovat, že stejně jako předtím nejde a ani nešlo o "ruské revolucionáře" a že místo Tkačovova "my" musíme všude dosadit "já".

Prý že jsem mu udílel "rady"! O tom nevím zhola nic. Ran, Petře Nikitiči, snad mohlo při této příležitosti padnout několik, ale rad? Dokažte to laskavě.

Prý jsem jej a jemu podobné přesvědčoval - a to na konci svého posledního článku - aby se mnou uzavřeli spojenectví. {566} Vyplatím panu Tkačovovi deset říšských marek v bismarckovských mincích, dokáže-li to.

Prý jsem tvrdil, že je "hloupý" - toto slovo dává do uvozovek. Ačkoli nechci popírat, že v obou svých spisech postavil světlo svého talentu - pokud se o něm dá vůbec mluvit - pod notný kbelec, může se přece jen každý přesvědčit, že se v mém článku slovo "hloupý" nevyskytuje ani jednou. Ale kde to nejde jinak, pomáhají si páni bakuninovci falešnými citáty.

Dále jsem se mu prý "vysmíval" a stavěl ho do "směšného světla". Pan Tkačov mě ovšem nikdy nemůže donutit, abych jeho brožuru bral vážně. My Němci máme pověst velmi nudných patronů a jistě jsme si ji dost často zasloužili. Proto však nemusíme být za všech okolností stejně nudní a slavnostní jako bakuninovci. Německé dělnické hnutí dostalo potyčkami s policií, státními návladními a vězeňskými dozorci svérázně humoristický ráz; proč bych to měl zapírat? Pan Tkačov má naprostou svobodu, aby se mi tak krutě vysmíval a stavěl mě do směšného světla, jak to jen dokáže, ale nechť mi nepřibásňuje nepravdy.

A nyní ono jedinečné obvinění: Tím, že ukazuji pana Tkačova ve světle, které odpovídá jeho osobě a jeho dílům, jsem "prokázal dobrou službu našemu společnému nepříteli, ruskému státu"! Na jiném místě se říká obdobně: Tím, že ho líčím, jak jsem ho vylíčil, prý porušuji "hlavní zásady programu Mezinárodního dělnického sdružení"! Tady už máme pravého bakuninovce. Ti pánové si jako opravdoví revolucionáři vůči nám dovolují všechno, zvláště potají; zkuste však nejednat s nimi s největší uctivostí, zkuste si posvítit na jejich rejdy, kritizovat je a jejich frazérství, a sloužíte ruskému caru a porušujete hlavní zásady Internacionály. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Prokázal-li někdo ruské vládě službu, není to nikdo jiný než právě pan Tkačov. Kdyby měla ruská policie jen trochu důvtipu, postarala by se o masové rozšíření brožury tohoto pána v Rusku. Jednak by sotva našla lepší prostředek, jak zdiskreditovat v očích všech rozumných lidí ruské revolucionáře, za jejichž představitele se autor vydává. Jednak by se tím několik poctivých, ale nezkušených mladých lidí dalo možná svést k nepředloženostem a sami by tak vběhli do pasti.

{567} Pan Tkačov však říká, že jsem jej "zasypal všemožnými nadávkami". Ale jisté nadávání, takzvaná invektiva, je jednou z nejúčinnějších řečnických forem, které, je-li to nutné, používají všichni velcí řečníci a kterou jeden z nejvýznamnějších anglických politických spisovatelů, William Cobbett, ovládal tak mistrovsky, že ještě dnes vzbuzuje obdiv a je nedostižným vzorem. I pan Tkačov "nadává" ve své brožuře dosti zdatně. Kdybych tedy byl nadával, nebylo by to samo o sobě zdaleka ještě nic Špatného. Protože jsem však vůči panu Tkačovovi vůbec nepoužil řečnických obratů, protože jsem ho vůbec nebral vážně, nemohl jsem mu také vůbec nadávat. Podívejme se, co jsem o něm řekl.

Nazval jsem ho "vzácně nezralým zeleným gymnasistou". Nezralost se může vztahovat na charakter, rozum a znalosti. Pokud jde o nezralost charakteru, řekl jsem vycházeje z vlastního líčení pana Tkačova toto: "Ruský vědec, který má ve své zemi značný věhlas, uprchne a opatří si prostředky, aby založil v cizině politický časopis. Sotva to udělá, přijde bez pozvání nějaký více-méně nadšený mladík a nabídne svou spolupráci s víc než dětinskou podmínkou, že bude mít ve všech literárních i peněžních otázkách stejně rozhodující slovo jako zakladatel časopisu. V Německu by se mu prostě vysmáli."[o] Další důkaz o nezralosti charakteru nemusím po tomto příkladu snad už uvádět. Nezralost rozumu dostatečně dokazují další citáty z brožury pana Tkačova, které uvádím dále. Pokud jde o znalosti, točí se spor mezi časopisem "Vperjod" a panem Tkačovem hlavně kolem tohoto: Redaktor "Vperjodu" požaduje, aby se ruská revoluční mládež něčemu naučila, aby si osvojila hluboké a důkladné znalosti, aby obvyklými metodami získala schopnost kriticky myslet, aby v potu tváře usilovala o svůj vývoj a důkladné sebevzdělání. Pan Tkačov takové rady s odporem odmítá:

"Vždy znovu musím dát průchod pocitu hlubokého rozhořčení, který ve mně odjakživa budily... Učte se! Získávejte znalosti! Ó bože, jak může něco takového říkat živý člověk živým lidem! Čekat! Učit se a vzdělávat! Máme však právo čekat?" (Rozumí se s revolucí). "Máme vůbec právo mrhat časem na vzdělání?" (str. 14). "Znalosti jsou jistě nutnou podmínkou pokojného pokroku, avšak pro revoluci vůbec nejsou nutné" (str. 17).[442]

{568} Jestliže tedy už při pouhé výzvě ke studiu jímá pana Tkačova pocit hlubokého rozhořčení, jestliže prohlašuje, že pro revolucionáře jsou všechny znalosti zbytečné, jestliže nadto ve svém celém spise neprojeví ani nejmenší špetku znalostí, potom si sám vystavuje vysvědčení nezralosti, a já jsem to pouze konstatoval. Avšak každý, kdo si sám vystavuje toto vysvědčení, může být podle našich měřítek nejvýš na úrovni vzdělání gymnasisty. Tím, že jsem mu přiřkl tuto nejvyšší možnou úroveň, jsem mu tedy nespílal, spíš jsem mu prokázal až příliš mnoho cti.

Dále jsem řekl, že úvahy pana Tkačova jsou dětinské (dokladem toho jsou citáty v tomto článku), nudné (to snad nepopře ani sám autor), rozporuplné (jak mu dokázal redaktor "Vperjodu") a že se točí věčně dokola (což je rovněž pravda). Potom mluvím o jeho velkých nárocích (tlumočím přitom jeho vlastní slova) a o úplně nicotných výkonech (které tento můj článek dokazuje víc než dostatečně). Kde jsou tedy nadávky? Že jsem ho srovnal s Karlíčkem Mazánkem, nejoblíbenějším gymnasistou v Německu a jedním z nejpopulárnějších německých spisovatelů, to přece není nadávka. Avšak počkat! Neřekl jsem o něm, že se jako Achilles stáhl do svého stanu a vypálil z něho svou brožuru proti "Vperjodu"? V tom je asi ten háček. O člověku, kterého rozlítí už pouhé slovo studium, který si může směle zvolit za moto Heinovo:

"Ba, celá jeho ignorance
je jenom jeho dílo;"[p] -

lze přece předpokládat, že se zde se jménem Achilles setkává poprvé. A protože Achilla uvádím v souvislosti se "stanem" a "vypálením", pan Tkačov si zřejmě představuje, že Achilles je ruský poddůstojník nebo turecký bašibozuk a že je tudíž neslušné spílat mu Achillů. Mohu však pana Tkačova ujistit, že Achilles, o němž mluvím, byl největší hrdina řeckých bájí a že jeho ústup do stanu poskytl látku k nejvelkolepější hrdinské básni všech dob, k Iliadě, což mu potvrdí dokonce i pan Bakunin. Kdyby tato má domněnka byla správná, byl bych ovšem nucen prohlásit, že pan Tkačov není gymnasista.

Pan Tkačov říká dále:

{569} "Přesto si však dovoluji vyjádřit přesvědčení, že sociální revoluci lze snadno vyvolat. ,Je-li tak snadné ji vyvolat' poznamenáváte ,proč to neuděláte a jen o tom mluvíte?' - Vám se zdá, že se chováme směšně, dětinsky... Já a moji stejně smýšlející soudruzi jsme přesvědčeni, že sociální revoluci v Rusku lze bez obtíží provést, že je v kterémkoli okamžiku možné pozvednout ruský lid k všeobecnému revolučnímu protestu(!). Toto přesvědčení nás sice zavazuje k jisté praktické činnosti, avšak ani v nejmenším nesvědčí proti užitečnosti a nutnosti literární propagandy. Nestačí, že jsme o tom přesvědčeni my, chceme, aby toto přesvědčení s námi sdíleli i ostatní. Čím víc bude těch, kteří smýšlejí jako my, tím se budeme cítit silnější, tím snáze budeme moci vyřešit úkol prakticky."[445]

To je vsak přece jen příliš. Zní to tak mile, tak rozumně, tak způsobně, tak jasně. Zní to, jako by byl pan Tkačov napsal svou brožuru[442], jen proto, aby dokázal užitečnost literární propagandy, a já, netrpělivý holobrádek, jako bych mu byl odpověděl: K čertu s literární propagandou, teď je čas udeřit! - Jaká je však skutečnost?

Hned na začátku své brožury vyslovuje pan Tkačov novinářské propagandě (a to je snad nejúčinnější literární propaganda) svou nedůvěru, když říká, že na ni nelze "utrácet příliš mnoho revolučních sil", neboť prý "při neúčelném používání přináší mnohem víc škody než při účelném používání užitku". Tak tedy horuje náš Tkačov pro literární propagandu všeobecně. Ale konkrétně, když chceš takovou propagandu dělat, získávat stoupence, nepomáhá pouhé deklamování, ale musíš jít do základů, tedy jednat o věci teoreticky, tj. v poslední instanci vědecky. K tomuto bodu říká pan Tkačov redaktorovi "Vperjodu":

"Váš filosofický boj, tato ryze teoretická vědecká propaganda, které se váš list oddává..., je z hlediska zájmů revoluční strany nejen neužitečná, ale dokonce škodlivá."

Jak je vidět, čím víc zkoumáme páně Tkačovovy názory na literární propagandu, tím je to horší, tím méně se dovídáme, co chce. Co tedy vlastně chce? Poslechněme si dále:

"Což nechápete, že revolucionář vždy pokládá a musí pokládat za své právo vyzývat lid k povstání; že se od šosáckého filosofa liší tím, že nečeká, až mu běh historických událostí ohlásí chvíli - ale volí ji sám, že uznává, že lid je k revoluci vždy připraven (str. 10)... Kdo nevěří v možnost revoluce v přítomnosti, ten nevěří lidu, nevěří v jeho připravenost k revoluci (str. 11)... Právě proto nemůžeme čekat, právě proto tvrdíme, že v Rusku je revoluce naléhavě nutná a nutná zejména v přítomné době. Nepřipustíme žádné odklady, žádné průtahy. Teď nebo velmi pozdě, možná nikdy (str. 16)!... Každý národ, zdeptaný {570} zvůlí, utýraný vykořisťovateli... každý takový národ (a v této situaci jsou všechny národy) je v důsledku samých podmínek svých sociálních poměrů - revoluční; vždy může a vždy chce uskutečnit revoluci, je k ní vždy připraven (str. 17)... My však nemůžeme a nechceme čekat (str. 34)... Teď není čas na zdlouhavé chystání a věčné přípravy - každý ať si sebere svých pět švestek a vydá se rychle na cestu. Otázka: co dělat? nás už nesmí zdržovat. Je už dávno vyřešena. Dělat revoluci. - Jak? Jak kdo může a umí" (str. 39).

To se mi zdálo dost jasné. Poprosil jsem tedy Karlíčka Mazánka: Jestliže to tedy už prostě jinak nejde, jestliže lid je připraven k revoluci a ty také, jestliže tedy už rozhodně nechceš a nemůžeš čekat, jestliže pokládáš za své právo zvolit chvíli úderu a jestliže konečně platí: Teď, nebo nikdy! - potom, nejdražší Karlíčku, učiň to, od čeho nemůžeš upustit, udělej revoluci ještě dnes a rozbij ruský stát na padrť, jinak způsobíš nakonec ještě větší neštěstí!

A co činí Karlíček Mazánek? Udeří? Zničí ruský stát? Osvobodí ruský lid, "tento nešťastný lid, zalitý krví, s trnovou korunou, přibitý na kříž otroctví", pro jehož utrpení nemůže déle čekat?

Na nic takového nepomýšlí. Se slzami uražené nevinnosti v očích předstupuje Karlíček Mazánek před německé dělníky a říká: Podívejte se, co mi ten zvrhlý Engels přibásnil: mluvil jsem prý o okamžitém úderu; o to však vůbec nejde, ale o to, dělat literární propagandu, a tento Engels, který sám nedělá nic jiného než literární propagandu, se nestydí předstírat, že nechápe "užitečnost literární propagandy".

Cekat! Dělat literární propagandu! Máme však právo čekat, máme právo mrhat časem na literární propagandu? Vždyť každá minuta, každá hodina, o kterou se revoluce odloží, stojí lid tisíceré oběti (str. 14)! Ted není čas na literární propagandu, revoluce se musí uskutečnit teď, nebo možná nikdy - nepřipustíme žádné odklady, žádné průtahy. A teď máme dělat literární propagandu! Ó bože, jak může něco takového říkat živý člověk živým lidem, a tento člověk se jmenuje Petr Tkačov!

Neměl jsem pravdu, když jsem tyto útočné rodomontády, které dnes tak hanebně zapírá, označil jako "dětinské"? Jsou tak dětinské, že by člověk uvěřil, že autor dospěl v tomto ohledu na hranice možností. A přece překonal ještě sám sebe. Redaktor "Vperjodu" uveřejňuje pasus proklamace k ruským rolníkům, kterou sepsal {571} pan Tkačov. V ní pan Tkačov líčí stav po provedení sociální revoluce takto:

"A dobrý mužik by si začal bezstarostně žít, začal by si žít bujaře... v kapse by neměl měděné groše, ale plno zlatých dukátů. Měl by tolik všelijakého dobytka a drůbeže, že by je ani nepočítal. Na stole by měl všelijaké maso, sváteční pirohy a sladká vína od rána do rána. A jedl by a pil co hrdlo ráčí, a pracoval by jen tolik, kolik by chtěl. A nikdo by ho k ničemu nesměl nutit: chceš-li jez, chceš-li - na pec si vlez..."[446]

A člověk, který byl s to spáchat takovou proklamaci, si ještě stěžuje, omezím-li se na to, že jej nazývám vzácně nezralým zeleným gymnasistou!

Pan Tkačov říká dále:

"Proč nám vytýkáte konspiraci? Kdybychom se měli zříci konspirativní, tajné, podzemní činnosti, museli bychom se tím zříci veškeré revoluční činnosti vůbec. Vy nás však káráte i za to, že nechceme ani zde, v západní Evropě... upustit od svých konspirativních zvyklostí a že tím narušujeme... velké mezinárodní dělnické hnutí."[445]

Za prvé není pravda, že ruským revolucionářům nezbývá jiný prostředek než spiknutí. Pan Tkačov přece právě vyzvedl důležitost literární propagandy, ze zahraničí do Ruska! I uvnitř země, zvláště ve městech, nelze ústní propagandě mezi lidem uzavřít zcela cestu, ať už pan Tkačov o tom říká ve svém zájmu cokoli. Nejlepším důkazem je to, že při nedávném masovém zatýkání v Rusku netvořili mezi zatčenými většinu vzdělanci nebo studenti, ale dělníci.

Za druhé odletím, ještě než Tkačov osvobodí Rusko, na měsíc, jakmile mi dokáže, že jsem ve své politické kariéře kdekoli a kdykoli prohlásil, že spiknutí je nutno vůbec a za všech okolností zavrhovat. Přivezu mu z měsíce upomínku, jakmile mi dokáže, že se v mém článku mluví o jiných komplotech než o komplotech Aliance proti Internacionále. Kdyby jen ruští páni bakuninovci skutečně a vážně proti ruské vládě konspirovali! Kdyby místo podvodných spiknutí, založených na obelhávání a klamání spoluspiklenců, jako bylo spiknutí Něčajevovo, jenž je podle Tkačova "typický představitel naší současné mládeže", kdyby místo komplotů proti evropskému dělnickému hnutí, jako byl komplot Aliance, která byla naštěstí odhalena a tím zničena, kdyby tito "činitelé" {572} (dějatěli), jak si honosně říkají, udělali už konečně nějaký čin, který by dokázal, že mají skutečně organizaci a že se věnují něčemu jinému než pokusům rozmnožit se na tucet! Místo toho však vykřikují do celého světa: my konspirujeme, konspirujeme! Stejně jako spiklenci v opeře, kteří čtyřhlasně řvou sborem: tiše, tiše! ani hlásku! A všechno to chvastounství o široce rozvětvených spiknutích je jen pláštíkem, za nímž se neskrývá nic než revoluční nečinnost vůči vládám a ctižádostivé pletichaření uvnitř revoluční strany.

A právě nad tím, že jsme ve "Spiknutí proti Internacionále" celý tento podvod tak nemilosrdně odhalili, se tito pánové tak rozhořčují.[q] Bylo to "netaktní". Když jsme odhalovali pana Bakunina, snažili jsme se "poskvrnit jednoho z největších a nejobětavějších představitelů revoluční epochy, v níž žijeme", a to "špínou". Špínu, která při tom vyšla najevo, vyrobil až do poslední špetky sám pan Bakunin, a není to zdaleka jeho nejhorší výrobek. Ve zmíněném spise je ještě příliš čisťoučký. Pouze jsme ocitovali osmnáctý paragraf "Revolučního katechismu"[366], paragraf, který předpisuje, jak se chovat vůči aristokracii a buržoazii, jak "se zmocnit jejich špinavých tajemství, a tak si z nich udělat své otroky, takže se z jejich bohatství atd. stane nevyčerpatelná pokladnice a cenná podpora v rozličných podnicích".[r] Ještě jsme nevyprávěli, jak byl tento paragraf uplatněn v praxi. O tom by se však dalo dlouho a široce vyprávět, a jednou to také uděláme.

Ukazuje se tedy, že všechno, co mi pan Tkačov se ctnostnou tváří uražené nevinnosti, která všem bakuninovcům tak sluší, vytkl, spočívá na tvrzeních, o kterých nejen věděl, že jsou nesprávná, ale která si sám vymyslel a hanebně vylhal. Tím se loučíme s osobní částí jeho "Otevřeného dopisu".


{573} V
O sociálních poměrech v Rusku
[447]

K tomu vypráví pan Tkačov německým dělníkům, že pokud jde o Rusko, nemám prý "nejmenší znalosti",[448] že naopak projevuji jenom "nevědomost", a cítí se proto nucen vyložit jim pravý stav věcí a zejména objasnit jim důvody, proč je právě ted možné provést v Rusku s hravou lehkostí sociální revoluci, mnohem snáze než v západní Evropě.

"U nás neexistuje městský proletariát, to je ovšem pravda; ale zato nemáme ani buržoazii... Naši dělníci budou muset bojovat jen s politickou mocí; moc kapitálu je u nás teprve v zárodku. A vy, vážený pane, zajisté dobře víte, že boj s politickou mocí je mnohem snazší než boj s mocí kapitálu."

Převrat, o nějž usiluje moderní socialismus, záleží, stručně řečeno, ve vítězství proletariátu nad buržoazií a ve vytvoření nové organizace společnosti odstraněním všech třídních rozdílů. K tomu je zapotřebí nejen proletariátu, který tento převrat provede, nýbrž i buržoazie, v jejíchž rukou se společenské výrobní síly natolik rozvinuly, že dovolují definitivní odstranění třídních rozdílů. U divochů a polodivochů rovněž často neexistují třídní rozdíly, a takovým stavem prošel každý národ. Nemůže nás ani napadnout usilovat o návrat k tomuto stavu, už proto ne, že z něho s rozvojem společenských výrobních sil nezbytně vyrůstají třídní rozdíly. Teprve na určitém, na naše dnešní poměry dokonce velmi vysokém stupni vývoje společenských výrobních sil je možné vystupňovat výrobu natolik, aby odstranění třídních rozdílů bylo skutečným pokrokem, aby mohlo být trvalé a nezpůsobilo stagnaci nebo do-konce úpadek ve společenském výrobním způsobu. Tohoto stupně vývoje však dosáhly výrobní síly teprve v rukou buržoazie. Buržoazie je tedy i po této stránce právě tak nezbytným předpokladem socialistické revoluce jako sám proletariát. Proto člověk, který je {574} s to tvrdit, že tuto revoluci je snazší provést v zemi, v níž sice není proletariát, avšak v níž zato není ani buržoazie, jen dokazuje, že se musí abecedě socialismu teprve učit.

Ruští dělníci - a tito dělníci, jak říká sám pan Tkačov, jsou "zemědělci a jako takoví nejsou proletáři, nýbrž vlastníci" - to tedy mají snazší, protože nemusí bojovat s mocí kapitálu, nýbrž "jen s politickou mocí", s ruským státem. A tento stát

"vypadá jako moc jen z dálky... Nemá kořeny v ekonomickém životě lidu; neztělesňuje v sobě zájmy některého stavu... U vás není stát zdánlivou mocí. Opírá se oběma nohama o kapitál; ztělesňuje v sobě(!!) určité ekonomické zájmy... U nás je tomu v tomto směru právě naopak - naše společenská forma vděčí za svou existenci státu, který takříkajíc visí ve vzduchu, který s existujícím společenským řádem nemá nic společného, který tkví svými kořeny v minulosti, nikoli však v přítomnosti."

Nezdržujme se ani zmatenou představou, jako by ekonomické zájmy potřebovaly stát, jejž samy vytvářejí, aby nabyly tělesné podoby, ani smělým tvrzením, že ruská společenská forma (k níž přece patří i občinové vlastnictví rolníků) vděčí za svou existenci státu, ani protimluvem, že tentýž stát "nemá nic společného" s existujícím společenským řádem, který má být přece jeho nejvlastnějším výtvorem. Podívejme se raději hned na ten "ve vzduchu visící stát", který nepředstavuje zájmy ani jednoho stavu.

V evropském Rusku vlastní rolníci 105 miliónů děsjatin půdy, šlechta (jak zde krátce nazývám všechny velké pozemkové vlastníky) 100 miliónů děsjatin, z čehož přibližně polovina připadá na 15 000 šlechticů, z nichž každý má tedy průměrně 3300[s] děsjatin půdy. Rolníci tedy mají jen o maličko více půdy než šlechta. Jak vidíte, nemá šlechta nejmenší zájem na existenci ruského státu, pod jehož ochranou vlastní polovinu země. A nejen to. Rolníci platí ze své poloviny ročně 195 miliónů rublů pozemkové daně, šlechtici - 13 miliónů! Pozemky šlechticů jsou v průměru dvojnásob úrodnější než pozemky rolníků, neboť při rozdělování půdy, k němuž došlo v souvislosti s výkupem z roboty, odepřel stát rolníkům a přiřkl šlechtě nejen většinu půdy, ale i nejlepší půdu, a přitom museli rolníci za tuto nejhorší půdu zaplatit šlechtě cenu nejlepší {575} půdy.[t] A ruská šlechta prý nemá zájem na existenci ruského státu!

Výkupem se rolníci octli hromadně v krajně bídné, naprosto neudržitelné situaci. Nejenže jim vzali největší a nejlepší část jejich půdy, takže dokonce v úrodných krajích říše rolnická půda - při ruských zemědělských poměrech - zdaleka nestačí, aby z ní mohli být živi. Nejenže jim za ni napočítali přehnanou cenu, na kterou je stát založil a kterou mu nyní musí postupně splácet s úroky. Nejenže na ně bylo uvaleno téměř celé břemeno pozemkové daně, kdežto šlechta je od daní téměř úplně osvobozena, přičemž sama pozemková daň pohlcuje celou hodnotu pozemkové renty z rolnické půdy a ještě víc, takže všechny další poplatky, kterými je rolník zatížen a o nichž budeme hned mluvit, jsou už přímé srážky z té části jeho důchodu, která představuje jeho mzdu. Nejen to. K pozemkové dani, k úrokům a splátkám na zálohu poskytnutou státem přistupují od zavedení nové místní správy ještě guberniální a újezdní dávky. Nejpodstatnějším následkem této "reformy" bylo nové daňové zatížení rolníků. Stát si vcelku uchoval své příjmy, uvalil vsak velkou část výdajů na gubernie a újezdy, které na ně vypsaly nové daně; a v Rusku je pravidlem, že vyšší stavy neplatí téměř žádné daně a rolník zaplatí téměř všechno.

Taková situace je přímo jako stvořená pro lichváře, a při téměř bezpříkladném talentu Rusů pro obchod na nižším stupni, pro využití příznivých obchodních poměru a pro šizení nerozlučně s tím spojené - už Petr I. řekl, že jeden Rus vyzraje na tři židy - není tam o lichváře nouze. Jakmile se přiblíží doba, kdy jsou splatné daně, přichází lichvář, kulak - často bohatý sedlák z téže obce - a nabízí své hotové peníze. Rolník musí mít peníze stůj co stůj a musí bez reptání přijmout lichvářovy podmínky. Tím se jen dostává do ještě větší tísně, potřebuje stále víc hotových peněz. V době žní přichází obchodník s obilím; potřeba peněz nutí rolníka prodat část obilí nutného k výživě rodiny. Obchodník s obilím roztrušuje falešné zvěsti, které stlačují ceny, platí nízkou cenu a často i tu platí zčásti všelijakým předraženým zbožím; neboť {576} i truckový systém je v Rusku vysoce vyvinut. Veliký vývoz obilí z Ruska je, jak vidíme, přímo založen na hladu rolnického obyvatelstva. - Jiný způsob vykořisťování rolníků je tento: spekulant si propachtuje od vlády státní půdu na několik let, sám ji obdělává, dokud přináší dobrou sklizeň bez hnojení; potom vysátou půdu rozparceluje a propachtuje za vysokou rentu sousedním rolníkům, kterým jejich kousek půdy nestačí. Jako jsme se výše setkali s anglickým truckovým systémem, tak se zde setkáváme s přesnou kopií irských middlemen[u]. Zkrátka, neexistuje druhá země, kde při vší primitivnosti buržoazní společnosti je tak vyvinut kapitalistický parazitismus, takže celou zemi, celou masu lidu ovíjí a opřádá svými sítěmi, jako právě v Rusku. A že by všichni tito upíři rolníků neměli zájem na existenci ruského státu, jehož zákony a soudy ochraňují jejich povedené a výnosné praktiky?

Velká buržoazie z Petrohradu, Moskvy, Oděsy, která se v posledních desíti letech neslýchané rychle vzmohla zejména díky železnicím a která v posledních letech rozkvětu spekulace vesele "spolukrachovala", vývozci obilí, konopí, lnu a loje, jejichž celý obchod je vybudován na bídě rolníků, celý ruský velký průmysl, existující jen díky ochranným clům, které mu povoluje stát, že by všechny tyto významné a rychle rostoucí složky obyvatelstva neměly zájem na existenci ruského státu? Nemluvě už o nesčetné armádě úředníků, která Rusko zaplavuje a okrádá a která tu tvoří skutečný stav. A když nás potom pan Tkačov ujišťuje, že ruský stát "nemá kořeny v ekonomickém životě lidu, neztělesňuje v sobě zájmy některého stavu", že "visí ve vzduchu", tu se nám zdá, že nikoli ruský stát, nýbrž spíš pan Tkačov visí ve vzduchu.

Že se situace ruských rolníků po jejich osvobození z nevolnictví stala nesnesitelnou a trvale neudržitelnou, že se už z tohoto důvodu blíží v Rusku revoluce, to je jasné. Jde jen o to, jaký může být, jaký bude výsledek této revoluce? Pan Tkačov říká, že to bude sociální revoluce. To je čirá tautologie. Každá skutečná revoluce je sociální, neboť nastoluje moc nové třídy a umožňuje jí, aby přetvořila společnost ke svému obrazu. On však chce říci, že bude socialistická, {577} že společenskou formu, o niž usiluje západoevropský socialismus, zavede v Rusku dříve, než k tomu dospějeme na Západě - a to ve společenských poměrech, v nichž se proletariát i buržoazie objevují zatím jen sporadicky a na nižším stupni vývoje. A to všechno je prý možné proto, že Rusové jsou takříkajíc vyvoleným národem socialismu a mají artěly a občinové vlastnictví půdy!

O artělech se pan Tkačov zmiňuje jen tak mimochodem, my se však u nich pozdržíme, protože už od dob Gercenových hrály u mnoha Rusů tajuplnou úlohu. Artěly jsou v Rusku rozšířeným druhem sdružení, nejjednodušší formou volné kooperace, jak se s ní setkáváme u loveckých národů při lovu. Slovo i věc jsou nikoli slovanského, nýbrž tatarského původu. Obojí nacházíme jak u Kirgizů, Jakutů atd., tak u Laponců, Samojedů a jiných finských národů.[v] Proto se artěl vyvíjí v Rusku původně na severu a na východě, v místech dotyku s Finy a Tatary, a ne na jihozápadě. Drsné podnebí vyžaduje různorodou průmyslovou činnost, přičemž nedostatečný rozvoj měst a nedostatek kapitálu je - kde je to možné - nahrazován touto formou kooperace. - Jeden z nejpříznačnějších rysů artělu, solidární vzájemné ručení jeho členů vůči třetím osobám, spočívá původně na pokrevním příbuzenství, podobně jako gewere u starých Germánů, krevní msta atd. - Ostatně slova artěl se v Rusku používá nejen pro všechny druhy společné činnosti, nýbrž i pro společná zařízení. Také burza je artěl.[w] - V dělnických artělech je vždycky volen představený (starosta, staršina), který koná povinnosti pokladníka, účetního atd., podle potřeby i provozního vedoucího, a dostává za to zvláštní plat. Takové artěly vznikají:

1. pro přechodné podniky, po jejichž skončení se rozpouštějí;
2. pro příslušníky jednoho a téhož oboru, např. nosiče atd.;
3. pro stálé, ve vlastním slova smyslu průmyslové podniky.

Artěly jsou zřizovány na základě smlouvy podepsané všemi členy. Nemohou-li tito členové sami sehnat nezbytný kapitál, což se velmi často stává, např. v sýrařství a rybářství (na nákup sítí, {578} člunů apod.), upadá artěl do spárů lichváře, který půjčí nedostávající se částku na vysoké úroky a od té chvíle shrabuje největší část výtěžku práce. Avšak ještě hnusněji jsou vykořisťovány ty artěly, které se jako celek dávají najmout podnikatelem jako námezdní síly. Řídí si svou průmyslovou činnost samy a tím ušetří kapitalistovi vydání na dozor. Kapitalista jim pronajímá chatrče k bydlení, dává jim potraviny na úvěr, přičemž se opět rozvíjí nejhnusnější truckový systém. Tak je tomu u dřevorubců a smolařů v archangelské gubernii, v mnoha sibiřských pracovních oborech atd. (srov. Flerovskij, "Položenije robočego klassa v Rossii", Postavení dělnické třídy v Rusku, Petrohrad 1869)[357]. Zde se tedy artěl stává prostředkem, který kapitalistovi podstatně usnadňuje vykořisťování námezdního dělníka. Na druhé straně však existují i artěly, jež zase samy zaměstnávají námezdní dělníky, kteří nejsou členy sdružení.

Vidíme, že artěl je samorostle vzniklá, a proto ještě velmi nevyvinutá forma družstva, a jako takový naprosto není výlučně ruský nebo dokonce slovanský. Taková družstva se tvoří všude, kde je jich zapotřebí. Tak ve Švýcarsku v mlékařství, v Anglii v rybářství, kde se dokonce vyskytují různé druhy. Slezští kopáči (Němci, nikoli Poláci), kteří ve čtyřicátých letech stavěli mnoho německých železnic, byli organizováni ve skutečných artělech. Převaha této formy v Rusku ovsem dokazuje, že mezi ruským lidem existuje silný sdružovací pud, avšak zdaleka ještě nedokazuje jeho schopnost přeskočit s pomocí tohoto pudu z artělu beze všeho do socialistického společenského zřízení. K tomu je především zapotřebí, aby se sám artěl stal schopným vývoje, aby se zbavil své živelné formy, v níž, jak jsme viděli, slouží víc kapitálu než dělníkům, a aby se povznesl alespoň na úroveň západoevropských družstev. I kdybychom však tentokrát uvěřili panu Tkačovovi (což je arciť po všem předešlém víc než odvážné), nic takového rozhodně nepřichází v úvahu. Pan Tkačov nás naopak s hrdostí, která je nanejvýš příznačná pro jeho stanovisko, ujišťuje:

"Pokud jde o družstevní a úvěrová sdružení podle německého (!) vzoru, která byla před nedávném do Ruska uměle přesazena, byla přijata většinou našich dělníků úplně lhostejně a téměř všude utrpěla fiasko."

Moderní družstvo aspoň dokázalo, že je schopno úspěšně {579} provozovat ve vlastní režii velké průmyslové podniky (přádelnictví a tkalcovství v Lancashiru). Artěl nejenže toho není dosud schopen, musí dokonce ve srážce s velkým průmyslem nutně podlehnout, jestliže se nebude dál vyvíjet.

Občinové vlastnictví ruských rolníků objevil kolem roku 1845 pruský vládní rada Haxthausen a vytroubil je do světa jako něco úplně zázračného, ačkoli sám mohl ve svém vestfálském domově najít ještě nemálo pozůstatků občinového vlastnictví a jako vládní úředník byl dokonce povinen je dobře znát.[449] Gercen, který byl sám ruský velkostatkář, se teprve od Haxthausena dověděl, že jeho rolníci vlastní půdu společně, a chopil se toho, aby ruské rolníky vylíčil jako pravé nositele socialismu, jako rozené komunisty proti dělníkům stárnoucího, shnilého evropského Západu, kteří se museli k socialismu teprve uměle dolopotit. Od Gercena se to dověděl Bakunin a od Bakunina pan Tkačov. Poslechněme si, co říká:

"Náš lid... je ve své velké většině... proniknut principy občinového vlastnictví; je, smíme-li se tak vyjádřit, instinktivním, tradičním komunistou. Idea kolektivního vlastnictví srostla tak hluboce s celým světovým názorem ruského lidu," (ihned uvidíme, jak daleko sahá svět ruského rolníka) "že nyní, kdy vláda začíná chápat, že tato idea je neslučitelná s principy ,spořádané' společnosti, a ve jménu těchto principů chce vpravit do vědomí a života lidu ideu soukromého vlastnictví, může toho dosáhnout jen s pomocí bodáků a knuty. Z toho vysvítá, že náš lid je přes svou nevědomost mnohem blíže socialismu než národy západní Evropy, přestože jsou vzdělanější."

Ve skutečnosti je občinové vlastnictví půdy zřízením, s nímž se setkáváme na nízkém stupni vývoje u všech indoevropských národů od Indie až po Irsko a dokonce i u Malajců, kteří se vyvíjejí pod indickým vlivem, např. na Jávě. Ještě roku 1608 posloužilo Angličanům občinové vlastnictví půdy, jež pravoplatně existovalo v právě dobytém severním Irsku, jako záminka, aby prohlásili, že země je bez pána, a aby ji proto konfiskovali ve prospěch koruny. V Indii existuje dodnes celá řada forem občinového vlastnictví. V Německu bylo všeobecným zjevem: jeho pozůstatkem jsou tu a tam ještě se vyskytující obecní pozemky; často, zejména v horách, nacházíme ještě jeho zřetelné stopy, dočasné rozdělení obecní půdy atd. Přesnější důkazy a podrobnosti o staroněmeckém občinovém vlastnictví lze najít v různých spisech Maurerových, které {580} jsou po této stránce klasické.[450] V západní Evropě, včetně Polska a Maloruska, se toto občinové vlastnictví stalo na určitém stupni společenského vývoje poutem, brzdou zemědělské výroby a bylo postupně odstraňováno. Naproti tomu ve Velkorusku (tj. ve vlastním Rusku) se zachovalo až dodnes, což samo už dokazuje, že zemědělská výroba a jí odpovídající společenské poměry na vesnici jsou tu ještě velmi nevyvinuté, a tak tomu také ve skutečnosti je. Ruský rolník žije jen ve své občině; všechen ostatní svět existuje pro něho jen potud, pokud zasahuje do této jeho občiny. Platí to do té míry, že v ruském jazyce totéž slovo "mir" znamená jednak "svět", jednak také "rolnickou občinu". "Ves' mir" - "celý svět", znamená pro rolníka shromáždění všech členů občiny. Mluví-li tedy pan Tkačov o "světovém názoru" ruského rolníka, pak zřejmě přeložil nesprávně ruské slovo mir. Taková naprostá vzájemná izolovanost jednotlivých občin, která vytváří v celé zemi sice stejné, ale naprosto ne společné zájmy, nýbrž jejich pravý opak, je přirozenou základnou pro orientální despotismus', a všude, kde tato společenská forma převládala, od Indie až po Rusko, produkovala despotismus, všude v něm nacházela svůj doplněk. Nikoli pouze ruský stát vůbec, nýbrž dokonce i jeho specifická forma, carský despotismus, nejenže nevisí ve vzduchu, nýbrž je nezbytným a logickým produktem ruských společenských poměrů, s nimiž podle pana Tkačova "nemá nic společného"! - Další vývoj Ruska v buržoazním směru by postupně i zde zničil občinové vlastnictví bez jakýchkoli zákroků "bodáků a knuty" ruské vlády. A to tím spíše, že rolníci v Rusku neobdělávají občinovou půdu společně, aby si pak rozdělovali produkty, jako je tomu ještě v některých krajích v Indii; naopak, půda je čas od času rozdělována mezi jednotlivé hlavy rodin a každý obdělává svůj díl pro sebe. To umožňuje velké rozdíly v zámožnosti jednotlivých členů občiny, a tyto rozdíly skutečně existují. Téměř všude jsou mezi nimi bohatí sedláci - tu a tam i milionáři - kteří se zabývají lichvou a vysávají masu rolníků. To ví nejlépe sám pan Tkačov. Zatímco balamutí německé dělníky, že jenom bodáky a knuta mohou donutit ruského rolníka, tohoto instinktivního, tradičního komunistu, aby se vzdal "ideje kolektivního vlastnictví", vypráví ve své ruské brožuře na str. 15:

{581} "Mezi rolníky vyrůstá třída lichvářů (kulakov), kteří skupují a propachtovávají rolnické a šlechtické pozemky - mužická aristokracie."[442]

To jsou právě ti upíři, které jsme nahoře podrobněji vylíčili.

Nejtěžší ránu občinovému vlastnictví zasadil právě výkup z roboty. Šlechtici byla přidělena největší a nejlepší část půdy; na rolníka zbylo sotva tolik a často ani tolik, aby se uživil. Přitom lesy byly přiřčeny šlechtě; palivové, tesařské a stavební dříví, které si dříve mohl rolník zadarmo odnést z lesa, musí teď kupovat. Takže dnes rolníkovi zbyla už jen jeho chatrč a holá půda bez prostředků k jejímu obdělání; obyčejně nemá té půdy ani tolik, aby se svou rodinou vydržel ode žní ke žním. Za takových poměrů a pod tíhou daní a lichvy přestalo být občinové vlastnictví půdy dobrodiním a stalo se břemenem. Rolníci často z občiny utíkají, s rodinou i bez ní, nechávají půdu půdou a snaží se uživit jako sezónní dělníci.[x]

Vidíme, že občinové vlastnictví v Rusku už dávno překročilo vrchol svého rozkvětu a že podle všeho spěje vstříc rozkladu. Přesto je nesporné, že existuje možnost převést tuto společenskou formu ve vyšší formu, udrží-li se do té doby, než k tomu uzrají podmínky, a ukáže-li se schopnou vývoje v tom smyslu, že rolníci budou obdělávat půdu nikoli už odděleně, nýbrž společně[y]; převést ruské rolníky k této vyšší formě, aniž projdou mezistupněm buržoazního parcelového vlastnictví. To se však může stát jen tehdy, bude-li v západní Evropě ještě před úplným rozpadem občinového vlastnictví vítězně provedena proletářská revoluce, která přinese ruskému rolníkovi předpoklady pro tento přechod, totiž i materiální předpoklady, jichž je zapotřebí, aby provedl v celém svém způsobu obdělávání půdy převrat, který je s tím nezbytně spojen. Je to pouhý žvást, říká-li pan Tkačov, že ruští rolníci, ačkoli jsou "vlastníky", jsou "blíže socialismu" než nic nevlastnící dělníci západní Evropy. Právě naopak. Může-li dnes ještě něco zachránit ruské {582} občinové vlastnictví a umožnit mu, aby se přeměnilo v novou, skutečně životaschopnou formu, pak je to proletářská revoluce v západní Evropě.

Stejně snadno jako s ekonomickou revolucí vypořádává se pan Tkačov i s revolucí politickou. Ruský lid, vypráví pan Tkačov, "protestuje ustavičně" proti otroctví, hned formou "náboženských sekt..., odmítání platit daně..., zbojnických band" (němečtí dělníci si mohou gratulovat, že podle toho je Schinderhannes otcem německé sociální demokracie), "...paličství..., vzpour..., a proto lze ruský lid nazvat instinktivním revolucionářem". A tak je Tkačov přesvědčen, "že je jen třeba současně na několika místech probudit nahromaděný pocit rozhořčení a nespokojenosti, který... stále vře v hrudi našeho lidu". Pak "dojde už samo sebou k sjednocení revolučních sil a boj... musí skončit příznivě pro věc lidu. Praktická nutnost, instinkt sebezáchovy" vytvoří už samy sebou "pevný a nerozborný svazek mezi protestujícími občinami".

Snazší a příjemnější revoluci si vůbec nelze představit. Stačí udeřit na třech, čtyřech místech současně a "instinktivní revolucionář", "praktická nutnost", "instinkt sebezáchovy" udělají všechno ostatní "už samy sebou". Proč při této hravé lehkosti nebyla revoluce už dávno provedna, lid osvobozen a Rusko proměněno ve vzornou socialistickou zemi, to je prostě nepochopitelné.

Ve skutečnosti je tomu docela jinak. Ruský lid, tento instinktivní revolucionář, provedl sice nesčetná izolovaná rolnická povstání proti šlechtě a proti jednotlivým úředníkům, avšak nikdy proti carovi, ledaže se do jeho čela postavil car samozvanec a domáhal se trůnu. Poslední velké povstání rolníků za Kateřiny II. bylo možné jen proto, že Jemeljan Pugačov se vydával za carevnina muže Petra III., který prý nebyl svou ženou zavražděn, nýbrž zbaven trůnu a uvězněn, avšak nyní unikl. Car naopak je ruskému rolníkovi pozemským bohem: Bog vysok, Car daljok, Bůh vysoko, car daleko, volá v okamžicích tísně. Že masa rolnického obyvatelstva, zejména po výkupu z roboty, se octla v situaci, která jí stále víc vnucuje boj proti vládě a carovi, o tom nelze pochybovat; avšak pohádky o "instinktivním revolucionáři", ty ať si pan Tkačov vypravuje někomu jinému.

{583} A pak, i kdyby masa ruských rolníků byla sebevíc instinktivně revoluční, i kdybychom si představili, že revoluce lze dělat na objednávku jako kousek květovaného kartounu nebo samovar - i pak se ptám: může si člověk, který překročil věk dvanácti let, představovat průběh revoluce takovým víc než dětinským způsobem, jako se to děje zde? A uvažme ještě, že to bylo napsáno už po tom, co tak brilantně ztroskotala revoluce ve Španělsku roku 1873, první revoluce podle tohoto bakuninského vzoru. I tam bylo povstání zahájeno současně na několika místech. I tam se počítalo s tím, že praktická nutnost, instinkt sebezáchovy už samy sebou vytvoří pevný a nerozborný svazek mezi protestujícími občinami. A co se stalo? Každá obec, každé město hájily jen samy sebe, o vzájemné podpoře nebylo ani řeči, a Pavía, který měl jenom 3000 mužů, dobýval jedno město po druhém a za 14 dní bylo po celé té anarchistické nádheře (srov. mé "Bakuninovce při práci"[z], kde je to podrobně vylíčeno).

Není pochyby, Rusko stojí na prahu revoluce. Jeho finance jsou do krajnosti rozvráceny. Daňový šroub selhává, úroky ze starých státních dluhů se platí novými půjčkami a každá nová půjčka naráží na stále větší potíže; peníze si lze opatřit už jen pod záminkou stavby železnic! Administrativa je odedávna skrznaskrz zkorumpována; úředníci žijí spíš z krádeží, úplatků a vyděračství než z platu. Veškerá zemědělská výroba - která je pro Rusko zdaleka nejdůležitější - se výkupem z roku 1861 octla v úplném zmatku. Velké pozemkové vlastnictví nemá dost pracovních sil, rolníci nemají dost půdy, drtí je daně, vysávají je lichváři; zemědělská výroba[aa] rok od roku klesá. To všechno je namáhavě a navenek udržováno pohromadě orientálním despotismem, o jehož zvůli si my zde na Západě nemůžeme vůbec učinit představu; despotismem, který se nejen každým dnem dostává do křiklavějšího rozporu s názory osvícených tříd a zejména s názory rychle rostoucí buržoazie hlavního města, nýbrž který v osobě svého nynějšího nositele ztratil schopnost vyznat se sám v sobě, který dnes dělá ústupky liberalismu, aby je zítra zděšen opět odvolal, a který se tím sám {584} stále víc připravuje o všechen kredit. Přitom se v osvícených vrstvách národa soustředěných v hlavním městě vzmáhá poznání, že tato situace je neudržitelná, že převrat je přede dveřmi, avšak zároveň s tím roste i iluze, že tento převrat bude možné svést do pokojného konstitučního řečiště. Jsou tu spojeny všechny podmínky pro revoluci, pro revoluci, kterou zahájí vyšší třídy hlavního města, možná že dokonce sama vláda, a kterou rolníci budou nuceni rychle dohnat dál a za první konstituční fázi; pro revoluci, která bude mít ohromný význam pro celou Evropu už proto, že jednou ranou zničí poslední, ještě nedotčenou rezervu veškeré evropské reakce. Tato revoluce se jistě blíží. Jen dvě události by ji mohly nadlouho oddálit: úspěšná válka proti Turecku nebo Rakousku, k čemuž je třeba peněz a spolehlivých spojenců, anebo - předčasný pokus o povstání, který zažene majetné třídy znovu do náruče vlády.




__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Tento i následující název doplnil editor české sekce MIA. (Pozn. red.)

b V "Address of the Polish Refugees..." začíná věta takto: "V té části Polska, kterou Rusko anektovalo jako lupič". (Pozn. red.)

c Slova "a dostalo" doplnil Engels ve vydání z roku 1894. (Pozn. red.)

d To bylo řečeno už ve "Druhé adrese generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o německo-francouzské válce" (z 9. září 1870).[431] (Engelsova poznámka.)

e Ve vydání z roku 1894: "v Polsku". (Pozn. red.)

f Heinrich Heine, "Romancero". Třetí kniha. "Hebrejské melodie. Disputace". (Pozn. red.)

g Ve vydání z roku 1894 začíná věta takto: "O velké většině německých sociálně demokratických dělníků..." (Pozn. red.)

h - na příkaz muftího, tj. nařízením shora. (Pozn. red.)

i Ve vydání z roku 1894 doplněno: "a sledují", (Pozn. red.)

j Slova "(nebo Eduardovi?)" - narážka na Edouarda Vaillanta - Engels ve vydání z roku 1894 vynechal. (Pozn. red.)

k - tj. Petr Lavrovič Lavrov. (Pozn. red.)

l Viz Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení v tomto svazku, str. {359-489}. (Pozn. red.)

m Viz tento svazek, str. {559}. (Pozn. red.)

mm Viz tento svazek, str. {559a}. (Pozn. red.)

n Chci se vsadit, že pan Tkačov řekne, že jsem se touto anekdotou dopustil zrady na proletariátu, protože "stavím krejčíky" jako takové do "směšného světla". (Engelsova poznámka.)

o Viz tento svazek, str. {560}. (Pozn. red.)

p Henrich Heine, "Kobes I." ("Poslední básně"). (Pozn. red.)

q Viz Aliance socialistické demokracie a Mezinárodní dělnické sdružení v tomto svazku, str. {359-489}. (Pozn. red.)

r Srovnej tento svazek, str. {455}. (Pozn. red.)

s Ve "Volksstaatu" a ve vydání z roku 1894 mylně: 33 000. (Pozn. red.)

t Výjimkou bylo jen Polsko, kde vláda chtěla opoziční šlechtu zruinovat a rolníky získat na svou stranu. (Engelsova poznámka.) (Ve vydáních z let 1875 a 1894 tato poznámka není.)

u - mezipachtýřů, tj. velkých pachtýřů, kteří propachtovávají dále půdu v malých parcelách. (Pozn. red.)

v O artělu srovnej mimo jiné: "Sborník matěrialov ob artěljach v Rossii" (Sborník materiálů o artělech v Rusku), Petrohrad 1873, 1. vydání. (Engelsova poznámka.)

w Ve vydání z roku 1894 tato věta není. (Pozn. red.)

x O postavení rolníků srov. mezi jiným oficiální zprávu vládní komise o zemědělské výrobě (1873), dále Skaldinovu knihu "V zacholusťi i v stolice" ("V zapadlém hnízdě a v hlavním městě"), Petrohrad 1870; tento spis napsal liberální konzervativec. (Engelsova poznámka.)

y V Polsku, zejména v Grodenské gubernii, kde byla šlechta povstáním z roku 1863 z velké části zruinována, si rolníci dnes často kupují nebo si pachtují šlechtickou půdu a obdělávají ji v celku a na společný účet. A tito rolníci nemají už po staletí občinové vlastnictví, ani to nejsou Velkorusové, nýbrž Poláci, Litevci a Bělorusové. (Engelsova poznámka.)

z Viz tento svazek, str. [494-511]. (Pozn. red.)

aa Ve vydání z roku 1894: zemědělský výnos. (Pozn. red.)


423 Na sérii článků "Emigrantská literatura" zabývající se rozborem nových tendencí v evropském dělnickém a demokratickém hnutí pracoval Engels s přestávkami v letech 1874-1875. Články byly otiskovány v listu německých sociálních demokratů "Volksstaat", pro který byly také určeny.

V roce 1894 zahrnul Engels první, druhý a pátý článek ze série "Emigrantská literatura" do sborníku svých prací "Internationales aus dem ,Volksstaat' (1871-75)".

424 První článek ze série "Emigrantská literatura" napsal Engels v květnu až počátkem června 1874. Otištěn byl ve "Volksstaatu", čís. 69 ze 17. června 1874. Podtitul "Polská proklamace" Engels doplnil, když byl článek v roce 1894 přetištěn ve sborníku: F. Engels, "Internationales aus dem ,Volksstaať (1871-75)"

425 "Address of the Polish Refugees to the English People" ["Adresa polských emigrantů anglickému národu"], Londýn 3. května 1874. Dále jsou citovány str. 2-5 tohoto dokumentu.

426 "Reynolds's Weekly Newspaper" ["Reynoldsův týdeník"] - anglický dělnický týdeník, založený maloburžoazním demokratem Reynoldsem, který sympatizoval s chartisty; vychází od roku 1850. Nyní orgán družstevního hnutí.

427 Michail Petrovič Pogodin, "Polskij vopros. Sobranije rassužděnij, zapisok i zamečanij. 1831-1867" ["Polská otázka. Sbírka pojednání, pamětí a poznámek. 1831-1867"], Moskva 1867, str. 54-55.

428 V manifestu vydaném 4. prosince 1836 vyzýval Polský demokratický spolek k "lidové revoluci", k boji za zrušení feudálních povinností a stavovské nerovnosti a za odevzdání půdy do vlastnictví rolníků.

V manifestu sepsaném koncem roku 1845, který vydala 22. února 1846 revoluční vláda v Krakově, byl vytyčen požadavek zrušení nevolnictví a odevzdání půdy rolníkům.

V manifestu z 22. ledna 1863 vyzýval Ústřední národní výbor polský lid, aby se chopil zbraně; tento manifest se stal programem polského povstání z let 1863-1864.

429 Těšínská mírová smlouva byla uzavřena roku 1779 po ukončení války o bavorské dědictví mezi Pruskem a Rakouskem. Rusko, které dalo popud k této smlouvě, vystupovalo zpočátku jako prostředník mezi válčícími stranami a po uzavření míru se stalo spolu s Francií garantem smlouvy; získalo tak fakticky právo vměšovat se do záležitostí německých států.

430 Roku 1850 došlo k ostrému konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem o uspořádání Německa. Koncem října se uskutečnilo ve Varšavě pod carovým dozorem jednání, v němž se Mikuláš postavil na stranu Rakouska.

431 Viz Marx-Engels, Spisy 17, str. {304-312}.

432 Kulturní boj v Poznaňsku - zde ironická charakteristika politiky poprušťování polského obyvatelstva.

"Kulturním bojem" se nazývala opatření Bismarckovy vlády v sedmdesátých letech k laicizaci kultury, podporovaná národními liberály. Tato opatření byla namířena proti katolické církvi a straně středu, které byly nositeli partikularistických tendencí statkářů a buržoazie v malých a středních státech jihozápadního Německa. Rozněcování náboženských vášní mělo též odvádět dělníky od třídního boje.

433 Druhý Engelsův článek ze série "Emigrantská literatura" byl otištěn ve "Volksstaatu", čís. 73 z 26. června 1874. Podtitul Engels doplnil až ve svazku "Internationales aus dem ,Volksstaat' (1871 - 75)" v roce 1894.

434 Míní se brožura, kterou v červnu 1874 vydala v Londýně skupina francouzských blanquistických emigrantů pod názvem "Aux Communeux" ["Komunardům"].

435 Hébertův list - francouzské noviny "Le Père Duchesne" ["Otec Duchesne"], které vydával Jacques Hébert v Paříži v letech 1790-1794; vyjadřovaly nálady městských poloproletářských vrstev v období Francouzské revoluce.

436 Jde o skupinu blanquistů (Arnould, Vaillant a Cournet), kteří po haagském kongresu v září 1872 vystoupili z Internacionály a vydali brožuru "Internacionála a revoluce" (viz též tento svazek, str. {297}).

437 Viz Marx - Engels, Spisy 4, str. {430}.

438 Třetí článek ze série "Emigrantská literatura" napsal Engels od konce července do září 1874 jako odpověď na článek Petra Lavroviče Lavrova o Internacionále, uveřejněný v časopise "Vperjod!"; Engelsův článek vyšel ve "Volksstaatu", čís. 117 a 118 ze 6. a 8. října 1874.

439 "Vperjod! Něperiodičeskoje obozrenije" ["Vpřed! Neperiodická revue"] - ruský časopis, který vydával v letech 1873-1877 v Curychu a Londýně Petr Lavrovič Lavrov (celkem vyšlo 5 svazků); revue vyjadřovala názory pravého křídla revolučních narodniků. Velkou pozornost věnovala dělnickému hnutí na Západě a činnosti Internacionály. Pod stejným názvem ("Vperjod!") v Londýně vycházely v letech 1875-1876 noviny stejného zaměření.

440 Citát je z Lavrovova článku ve "Vperjod!", Curych 1874, svazek 2 ročník 2, oddíl druhý, část II, str. 26.

441 "Neue Freie Presse" ["Nový svobodný tisk"] - rakouský buržoazní list, vycházel ve Vídni v letech 1864-1939. Fejeton Karla Thalera vyšel v čís. 3284 a 3285 ze 14. a 15. října 1873.

442 Brožura Petra Nikitiče Tkačova "Zadači revoljucionnoj propagandy v Rossii. Pismo redaktoru žurnala ,Vperjod!'". ["Úkoly revoluční propagandy v Rusku. Dopis redaktorovi časopisu ,Vperjod!" "] vyšla v Londýně v dubnu 1874.

443 Jde o polemický spis Petra Lavroviče Lavrova "Russkoj socialno-revoljucionnoj moloďoži. Po povodu brošjury: Zadači revoljucionnoj propagandy v Rossii" ["Ruské sociálně revoluční mládeži. O brožuře: Úkoly revoluční propagandy v Rusku"], který vyšel roku 1874 anonymně v Londýně. Dále cituje Engels str. 3, 17 a 44-46 této publikace.

444 Čtvrtý Engelsův článek ze série "Emigrantská literatura" byl otištěn v listu "Volksstaat", čís. 36 a 37 z 28. března a 2. dubna 1875. Engels napsal článek na Marxovu radu; když si Marx přečetl Tkačovovu brožuru (viz další poznámku), poslal ji Engelsovi a na obálku napsal: "Dej se do toho, ale s humorem. Je to tak hloupé, že se pod to mohl klidně podepsat i Bakunin. Petr Tkačov chce především ukázat čtenáři, že s ním zacházíš jako se svým odpůrcem, a vymýšlí si proto všemožné neexistující sporné body".

445 P. Tkatschoff, "Offener Brief an Herrn Friedrich Engels, Verfasser der Artikel ,Flüchtlings-Literatur" in Nr. 117 und 118 des ,Volksstaat'" ["Otevřený dopis panu Bedřichu Engelsovi, autoru článku ,Emigrantská literatura" v 117. a 118. čísle ,Volksstaatu'"], Curych, 1874.

446 Citováno z brožury Petra Lavroviče Lavrova "Ruské sociálně revoluční mládeži" (viz poznámku [443]).

447 Pátý Engelsův článek ze série "Emigrantská literatura" byl otištěn v listu "Volksstaat", čís. 43, 44 a 45 ze 16., 18. a 21. dubna 1875, a vyšel téhož roku v Lipsku jako samostatná brožura s názvem "Soziales aus Russland" [,,O sociálních poměrech v Rusku"]. Pro tuto brožuru napsal Engels v květnu 1875 krátkou předmluvu (viz tento svazek, str. {602-604}).

V novém vydání článku v brožuře "Internationales aus dem ,Volksstaat" " byl uvedený titul zachován. K tomuto vydání napsal Engels doslov.

448 P. N. Tkačov, "Otevřený dopis panu Bedřichu Engelsovi", Curych 1874 (viz poznámku [445]). Pokud není pramen, z něhož Engels v celém tomto článku cituje, uveden v textu nebo zvlášť označen redakcí, je citován tento dopis.

449 Engels míní knihu Augusta Haxthausena "Studien über die innern Zustände, das Volksleben und insbesondere die ländlichen Einrichtungen Russlands" ["Studie o vnitřních poměrech, o životě lidu a zejména o venkovském zřízení v Rusku"], která vyšla ve 3 svazcích v letech 1847-1852 v Berlíně a Hannoveru.

450 Jde o tyto spisy Georga Ludwiga Maurera: "Geschichte der Markenverfassung in Deutschland" ["Dějiny markovního zřízení v Německu"], Erlangen 1856, "Geschichte der Fronhöfe, der Bauernhöfe und der Hofverfassung in Deutschland" ["Dějiny robotních dvorů, selských dvorů a dvorcového zřízení v Německu"], sv. 1-4, Erlangen 1862-1863, a "Geschichte der Dorfverfassung in Deutschland" ["Dějiny vesnického zřízení v Německu"], sv. 1-2, Erlangen 1855-1866.