Marxistický internetový archiv - Česká sekce

K. Marx



{173} Dějiny Mezinárodního dělnického sdružení
z pera pana George Howella[110]


Považuji za prospěšné dokreslit několika poznámkami nejnovější příspěvek - viz "Nineteenth Century"[111] z července tohoto roku - k četným falzifikacím dějin Internacionály, protože by se někdo mohl mylně domnívat, že jejich poslední interpret pan George Howell, bývalý dělník a bývalý člen generální rady tohoto Sdružení, čerpal svou moudrost z pramenů, které nejsou obecně přístupné.

Pan Howell začíná své "Dějiny" zamlčením faktu, že jsem se 28. září 1864 zúčastnil ustavujícího shromáždění Internacionály, že jsem tam byl zvolen členem prozatímní generální rady a že jsem brzy poté předložil návrh Inaugurální adresy a všeobecných stanov[a] Sdružení, které byly poprvé vydány v Londýně roku 1864 a schváleny pak roku 1866 na ženevském kongresu.

To všechno pan Howell ví, ale pro svůj záměr dává přednost tomu, aby se "německý doktor jménem Karel Marx" poprvé objevil až na londýnském "kongresu zahájeném 25. září 1865"[112]. Řečený "doktor" tam tehdy, jak tvrdí Howell, "zasel sémě nešváru a rozkladu tím, že tam vnesl náboženskou ideu".

{174) Za prvé se v září 1865 nekonal žádný "kongres" Internacionály. V Londýně se tehdy sešlo několik delegátů z hlavních evropských sekcí Sdružení s jediným cílem - poradit se s generální radou o programu "prvního kongresu", který se měl konat v září 1866 v Ženevě. Vlastní práce konference probíhala na neveřejných schůzích, a ne na polooficiálních shromážděních v Adelphi Terrace, o nichž se jedině zmiňuje přesný historik pan George Howell.

Stejně jako ostatní představitelé generální rady, i já jsem měl na konferenci za úkol zajistit přijetí našeho programu, který při jeho uveřejnění charakterizoval francouzský historik Henry Martin v dopise listu "Siècle"[113] takto:

"Široký rozhled a skvělá morální, politická a ekonomická koncepce, s níž se rozhodovalo o volbě otázek pro program mezinárodního dělnického kongresu, který se má konat příštího roku, vzbudí všeobecné sympatie u všech přátel pokroku, spravedlnosti a svobody v Evropě."

Mimochodem, jeden bod programu, který jsem měl čest generální radě navrhnout, zní takto:

"Nutnost odstranit moskalský vliv v Evropě prosazením principu práva národů na sebeurčení a obnovením Polska na demokratickém a socialistickém základě."[b]

K tomuto textu Henri Martin dodává:

"Dovolíme si poznamenat, že výraz ,demokratický a socialistický základ" je zcela přirozený, jde-li o Polsko, kde sociální struktura vyžaduje přestavbu stejně jako politická a kde byl tento základ stanoven dekrety anonymní vlády z roku 1863 a přijat všemi třídami národa. To je tedy odpověď skutečného socialismu, sociálního pokroku v souladu se spravedlností a svobodou, na postup občinového moskalského despotismu. Toto tajemství pařížského lidu se nyní stává společným tajemstvím evropských národů."

Na neštěstí střežil "pařížský lid" své "tajemství" tak důkladně, že dva z pařížských delegátů na konferenci - Tolain, nyní senátor Francouzské republiky, a Fribourg, nyní obyčejný renegát - je vůbec neznali a napadli právě ten bod návrhu, který vyvolal nadšenou poznámku francouzského historika.

{175) Program generální rady neobsahoval o "náboženství" ani slovo, ale na nátlak pařížských delegátů se zakázané ovoce dostalo na jídelní lístek pro příští kongres v této úpravě :

"Náboženské ideje" (a ne "náboženská idea", jak říká Howellův falešný výklad) "a jejich vliv na sociální, politické a duchovní hnutí."

Tento námět k diskusi, s nímž přišli pařížští delegáti, byl přenechán jejich péči. Faktem je, že od něho sami na ženevském kongresu v roce 1866 upustili a nikdo jiný o něj neprojevil zájem.

Londýnský "kongres" z roku 1865, kam "německý doktor jménem Karel Marx" "vnesl" "náboženskou ideu" a rozhořčený boj, který pak vzplál uvnitř Internacionály - tento svůj trojnásobný mýtus korunuje pan Howell ještě legendou. Říká:

"V návrhu poselství americkému lidu o zrušení otroctví byla vyškrtnuta věta ,Bůh učinil z jedné krve všecko lidské pokolení atd."[c]

Ovšem generální rada neadresovala poselství americkému lidu, nýbrž jeho presidentu Abrahamu Lincolnovi, který je také jak náleží přijal.[114] V poselství, jak jsem je napsal, se nedělaly žádné změny. Jelikož tam slova "Bůh učinil z jedné krve všecko lidské pokolení" nikdy nebyla, nemohla být ani "vyškrtnuta".

Postoj generální rady k "náboženské ideji" jasně vyplývá z následujícího případu : - Jedna ze švýcarských sekcí Aliance[21] založené Michailem Bakuninem, která si říkala Section des athées socialistes[d], žádala generální radu, aby byla přijata do Internacionály, ale dostala tuto odpověď:

"Rada prohlásila už v případě ,Young Men's Christian Association'[e], že neuznává žádné teologické sekce." (Viz "Domnělé rozkoly v Internacionále. Oběžník generální rady", str. 13, vydáno v Ženevě.[115])

Sám pan George Howell, který tehdy ještě nebyl obrácen na víru důkladným studiem "Christian Reader", se plně rozešel s Internacionálou ne proto, že mu tak velela "náboženská idea", ale z důvodů naprosto světských. Když byl založen "Commonwealth"[116] jako "zvláštní orgán" generální rady, usilovně se ucházel o "hrdé {176} místo" redaktora. Protože se mu tento "ctižádostivý" pokus ne-zdařil, začal vzdorovat, jeho horlivost stále slábla a brzy po něm nebylo ani vidu, ani slechu. V období pro Internacionálu nejrušnějším stál tedy už mimo ni.

Vědom si své naprosté neschopnosti nastínit dějiny Sdružení, ale zároveň chtivý okořenit svou stať neslýchanými objevy, chápe se toho, že se za povstání fenianů[117] objevil v Londýně generál Cluseret a vykládá, že prý se generál sešel v Black Horse, Rathbone Place, Oxford Street ,,s několika lidmi - naštěstí Angličany" - aby je zasvětil do svého "plánu všeobecného povstání". Mám důvod pochybovat o pravdivosti této historky, ale i kdyby to byla pravda, nedokazuje to nic jiného, než že Cluseret nebyl tak hloupý, aby svou osobou a svým plánem obtěžoval generální radu, nýbrž nechal si to obojí moudře pro "několik Angličanů", známých pana Howella; leda že by pan Howell sám byl jedním z těch přeudatných tajemných mužů, kteří byli s to svým "šťastným" zákrokem zachránit britské impérium a Evropu před všeobecným otřesem.

Pan George Howell musí odhalit ještě jedno skryté tajemství.

Počátkem června 1871 uveřejnila generální rada adresu "Občanská válka ve Francii"[118], kterou část londýnského tisku uvítala sborovým spíláním. Jeden týdeník napadl "nestydatého autora", který zbaběle skrývá své jméno za generální radu. Nato jsem prohlásil v "Daily News", že autorem jsem já[119]. Toto veřejné tajemství odhaluje pan Howell v červenci 1878 se vší důležitostí člověka znalého zákulisí.

"Autorem této adresy byl dr. Karel Marx... Pan George Odger a pan Lucraft, kteří byli oba členy rady, když byla" (sic!) "přijata, ji při jejím uveřejnění odmítli."

Zapomíná jen dodat, že ostatních devatenáct přítomných anglických členů s "adresou" souhlasilo a uvítalo ji.

Od té doby byla fakta konstatovaná v této adrese plně potvrzena šetřením francouzského "statkářského" shromáždění[120], svě-deckými výpověďmi před versailleským válečným soudem, soudním procesem s Jules Favrem a pamětmi osob, které zdaleka nebyly nepřáteli vítězů.

Je zcela přirozené, že anglický historik s neomylnou erudicí {177) pana George Howella pyšně ignoruje francouzské publikace, oficiální či neoficiální. Přiznávám se však, že mě v takových případech, jako byly například Hödelův a Nobilingův atentát, znechucuje, když vidím, jak velké londýnské listy přežvykují špinavé pomluvy, které jejich vlastní dopisovatelé jako očití svědkové první odmítli.

Vrcholu snobismu dosahuje pan Howell ve své zprávě o finanční situaci generální rady.

Rada si v publikované Zprávě basilejskému kongresu (1869) tropí smích z ohromné pokladny, kterou jí připsaly přičinlivé jazyky evropské policie a divoká fantazie kapitalistů. Ve zprávě se praví:

"Ačkoli jsou tito lidé dobří křesťané, kdyby byli žili v době zrodu křesťanství, byli by spěchali do římské banky a slídili po bankovním kontu svátého Pavla."[121]

Pan Ernest Renan, který sice nedosahuje ortodoxní úrovně pana George Howella, dokonce soudí, že charakter prvotních křesťanských obcí, které podryly římské impérium, by se mohl nejlépe objasnit na příkladu sekcí Internacionály.

Pan George Howell jako spisovatel je to, čemu se v krystalografii říká "pseudomorfóza"; vnější formou svého spisovatelského umění pouze imituje myšlení a styl "vlastní" majetným Angličanům překypujícím sytou ctností a solventní morálkou. Ačkoli si svůj výčet "cifer" o příjmech generální rady půjčuje z pokladních zpráv předkládaných každoročně touž radou veřejnému kongresu "internacionálnímu", nesmí pan George Howell nijak uškodit své "rádoby" důstojnosti tím, že by se snížil k otázce, která je nasnadě: jak se mohlo stát, že všechny vlády kontinentální Evropy, místo aby se uklidnily hubeným rozpočtem generální rady, se zděsily "mocné a obávané organizace Mezinárodního dělnického sdružení a rychlého rozvoje, jehož dosáhla v několika letech". (Viz Cirkulář španělského ministerstva zahraničních věcí zástupcům Španělska v zahraničí.') Proč, ptá se zdravý lidský rozum, papež a jeho biskupové zaklínají Internacionálu jako ďábla, proč ji francouzské "statkářské" shromáždění staví mimo zákon, proč jí Bismarck - při schůzce německého a rakouského císaře v Salcburku - hrozil křižáckým tažením svaté aliance[122] a proč ji bílý car[f] předal svému strašnému {178) "třetímu oddělení", které tehdy řídil vznětlivý Šuvalov, místo aby rudý přízrak zažehnali jednoduše tím, že mu podrží před očima smutnou bilanci generální rady?

Pan George Howell blahosklonně připouští: "Chudoba není zločin, ale je hrozně nepříjemná." Připouštím, že říká svátou pravdu. Ale tím pyšnější by měl být na svou dřívější příslušnost k Mezinárodnímu dělnickému sdružení, které si nezískalo světovou pověst a místo v dějinách lidstva naditým měšcem, ale silou myšlenek a nezištnou energií.

Ale pan George Howell ze svého povýšeného hlediska omezeného "filistra" odhaluje "kultivovaným čtenářům" "Nineteenth Gentury", že Internacionála skončila nezdarem a že zanikla. Ve skutečnosti každá ze sociálně demokratických dělnických stran, organizovaných víceméně v národním měřítku - v Německu, Švýcarsku, Dánsku, Portugalsku, Itálii, Belgii, Holandsku a ve Spojených státech - je internacionální skupinou; nejsou to už ojedinělé sekce, spoře roztroušené v různých zemích a udržované pohromadě generální radou vzdálenou od centra hnutí, ale samy dělnické masy udržující stálý, aktivní, přímý vzájemný styk a stmelené výměnou myšlenek, vzájemnou pomocí a společným úsilím.

Po pádu Pařížské komuny byla přirozeně veškerá organizace francouzské dělnické třídy dočasně zničena, ale nyní se začíná obnovovat. Na druhé straně se dnes přes všechny politické a sociální překážky podílejí na mezinárodním hnutí Slované, hlavně v Polsku, v Čechách a v Rusku, a to v míře, jakou nemohli v roce 1872 předvídat ani ti největší optimisté. Tak Internacionála, místo aby odumírala, přešla jenom ze svého prvního inkubačního stadia do stadia vyššího, v němž se její původní snahy už zčásti uskutečnily. V průběhu svého postupného vývoje projde ještě mnoha změnami, než se bude moci napsat poslední kapitola jejích dějin.




Napsal K. Marx začátkem července 1878
Otištěno v časopise
"The Secular Chronicle,
And Record of Freethought Progress",
sv. X, čís. 5 ze 4. srpna 1878
  Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - jde o prozatímní stanovy Mezinárodního dělnického sdružení. (Pozn. red.)

b Ve francouzském textu protokolů je místo slov "na demokratickém a socialistickém základě" vytištěno: "na demokratickém a sociálním základě" (tak cituje tento bod i Henri Martin ve svém článku). Německý text zní: "na sociálně demokratickém základě", anglický: "na demokratickém základě". (Pozn. red.)

c Nový zákon, Skutkové svatých apoštolů 17, 26. (Pozn. red.)

d - Sekce socialistických ateistů. (Pozn. red.)

e - Sdružení křesťanských mladých mužů (YMCA). (Pozn. red.)

f - tj. Alexandr II. (Pozn. red.)


110 Článek "Dějiny Mezinárodního dělnického sdružení z pera pana George Howella" napsal Marx začátkem července 1878 jako odpověď na stať renegáta Howella "Dějiny Mezinárodního sdružení", kterou uveřejnil časopis "The Nineteenth Century" ["Devatenácté století"]. Howellova stať obsahovala lživá tvrzení o dějinách Internacionály a o Marxově úloze v ní. Redakce časopisu odmítla Marxův článek uveřejnit; vyšel v časopise "The Secular Chronicle" ["Světská kronika"], čís. 5 ze 4. srpna 1878. Uvedený list měl ateistické a republikánské zaměření a jeho redaktorka Harriet Lawová byla bývalá členka Internacionály.

111 "Nineteenth Century", svazek IV, str. 19, červenec-prosinec, Londýn 1878.

"The Nineteenth Century" ["Devatenácté století"] - anglický měsíčník liberálního zaměření; vycházel pod tímto názvem v Londýně v letech 1877-1900; od roku 1900 měl titul "The Nineteenth Century and After" ["Na přelomu devatenáctého a dvacátého století"], od roku 1951 vychází s názvem "The Twentieth Century" ["Dvacáté století"].

112 George Howell nazývá kongresem londýnskou konferenci, která se konala ve dnech 25.-29. září 1865. Na její práci se podíleli členové ústřední rady (pozdější generální rady) a předsedové jednotlivých sekcí. Konference vyslechla zprávu generální rady, schválila finanční zprávu a pořad chystaného kongresu. Londýnská konference, jejíž přípravu i průběh řídil Marx, se konala v období, kdy se Internacionála organizovala a upevňovala, a sehrála v něm významnou úlohu.

113 "Le Siècle" ["Století"] - francouzský deník, vycházel v Paříži v letech 1836 až 1939; ve čtyřicátých letech 19. století vyjadřoval názory té části maloburžoazie, která se omezovala na požadavek umírněných reforem; v padesátých a šedesátých letech list umírněných republikánů.

Citovaný dopis Henri Martina byl otištěn 14. října 1865.

114 Poselství presidentu Spojených států amerických Abrahamu Lincolnovi napsal Marx mezi 22. a 29. listopadem 1864. Usnesení blahopřát Lincolnovi k jeho opětnému zvolení do presidentského úřadu přijala ústřední rada 22. listopadu (viz Marx-Engels, Presidentu Spojených států amerických Abrahamu Lincolnovi, Spisy 16, str. 51-53). Text poselství, který napsal Marx, schválila ústřední rada jednomyslně 29. listopadu 1864. Poselství předal presidentu Lincolnovi americký vyslanec v Londýně Adams. 28. ledna 1865 dostala ústřední rada Lincolnovu odpověď, jež byla přečtena na zasedání rady 31. ledna a otištěna v "Times" ze 6. února 1865. V dopise Wilhelmu Liebknechtovi napsal Marx, že ze všech Lincolnových odpovědí na pozdravná poselství různých organizací jedině odpověď Mezinárodnímu dělnickému sdružení "nebyla pouze formálním potvrzením o přijetí".

115 Viz Marx-Engels, Spisy 18, str. {51}.

116 "The Commonwealth" ["Republika"] - anglický týdeník, orgán ústřední, resp. generální rady Internacionály, který vycházel v Londýně od února 1866 do července 1867, Do června 1866 byl v redakční komisi Marx, od února do dubna 1866 byl redaktorem tohoto časopisu Georg Eccarius. V tomto listě byly otiskovány zprávy ze zasedání generální rady a dokumenty Internacionály. V důsledku kompromisnické politiky tradeunionistických vůdců, kteří se dostali do vedení listu, změnil časopis během boje za volební reformu své zaměření a stal se fakticky orgánem radikální buržoazie.

117 Feniané - příslušníci tajné organizace irského revolučního bratrstva, které vzniklo koncem padesátých let 19. století mezi irskými emigranty v Americe a pak i v samotném Irsku. Feniané bojovali za nezávislost Irska a za vytvoření irské republiky. Objektivně hájili zájmy irského rolnictva, svým sociálním složením však patřili převážně k městské maloburžoazii a demokratické inteligenci.

V únoru a březnu 1867 bylo poraženo ozbrojené povstání, které feniané dlouho připravovali. Izolovaná povstání v jednotlivých hrabstvích byla potlačena a anglická vláda uvrhla stovky Irů do žaláře. Se zatčenými Iry se nakládalo velmi surově, při výsleších byli mučeni a odsuzováni k smrti hladem.

Feniané byli následkem své spiklenecké taktiky a sektářských a buržoazně nacionalistických chyb izolováni od širokých vrstev irského národa. Marx a Engels nejednou poukazovali na slabiny fenianského hnutí, ale vysoce hodnotili jeho revoluční charakter a snažili se ukázat fenianům cestu k masovému boji a ke společným akcím s anglickou dělnickou třídou.

118 Viz Marx-Engels, Občanská válka ve Francii. Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení, Spisy 17, str. 349-402.

119 Viz Marx-Engels, Redaktorovi listu "Daily News", Spisy 17, čes. vyd. 1965, str. 413-414.

120 "Statkářské" shromáždění, v Marxově anglickém originálu "Rural Assembly" (odpovídá francouzskému výrazu "les ruraux", který je v německých vydáních "Občanské války ve Francii" z roku 1871 a 1891 vysvětlen jako "Krautjunker", tedy asi jako "křupani") - posměšný název pro francouzské Národní shromáždění z roku 1871, jež z větší části tvořili reakční monarchisté: provinční statkáři, úředníci, rentiéři a obchodníci, zvolení ve venkovských volebních obvodech. Ze 630 poslanců bylo přibližně 430 monarchistů.

Koncem roku 1871 zahájilo toto shromáždění šetření o událostech Pařížské komuny; materiály z něho vyšly pod názvem: "Enquête parlementaire sur l'insurrection du 18 mars" ["Parlamentní šetření o povstání z 18. března"], sv. I-III, Versailles 1872.

121 Zpráva generální rady IV. výročnímu kongresu Mezinárodního dělnického sdružení (viz Marx-Engels, Spisy 16, str. 412).

122 Jde o represivní opatření reakčních sil v Evropě proti I. internacionále po pádu Pařížské komuny. V mnoha zemích byla činnost Internacionály oficiálně zakázána. Cirkulář španělského ministra zahraničních věcí Bonifacia, uveřejněný v březnu 1872, požadoval sjednocené úsilí všech vlád pro společné akce proti Internacionále. Také na schůzkách německého císaře Viléma I. a rakouského císaře Františka Josefa I. v srpnu 1871 v Gasteinu a v září 1871 v Salcburku, připravených předběžnou korespondencí Bismarcka s rakousko-uherským kancléřem Beustem, se řešila především otázka společného boje proti Internacionále.