Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie



Předmluva[1]

Zkoumám systém buržoasní ekonomie v tomto pořadí: kapitál, pozemkové vlastnictví, námezdní práce; stát, zahraniční obchod, světový trh. Prvními třemi rubrikami zkoumám ekonomické životní podmínky tří velkých tříd, z nichž se skládá moderní měšťácká společnost; souvislost dalších tří rubrik je zřejmá. První oddíl první knihy, pojednávající o kapitálu, má tyto kapitoly: 1. zboží, 2. peníze čili jednoduchý oběh, 3. kapitál všeobecně. První dvě kapitoly tvoří obsah tohoto sešitu. Celá látka leží přede mnou v podobě monografií, které byly napsány s dlouhými přestávkami v různých obdobích nikoli pro tisk, nýbrž k vlastnímu ujasnění a jejichž souvislé zpracování podle vytčeného plánu bude záviset na vnějších okolnostech.

Všeobecný úvod[2], který jsem si nastínill, neuveřejňuji, protože jsem po důkladném přemýšlení usoudil, že jakékoli předjímání výsledků, jež mají být teprve dokázány, působí rušivě a že čtenář, který mne vůbec chce sledovat, se musí rozhodnout stoupat od jednotlivého k obecnému. k obecnému. Zato by snad bylo vhodné, kdybych se tu trochu zmínil o průběhu svých politickoekonomických studií.

Mým studijním oborem byla právní věda, kterou jsem se však zabýval jen jako podřadnou disciplinou vedle filosofie a historie. Roku 1842—1843 jako redaktor „Rheinische Zeitung“[3] octl jsem se po prvé v rozpacích, když jsem se musel také vyslovovat o tak zvaných materiálních zájmech. Jednání rýnského zemského sněmu o krádeži dříví a parcelaci pozemkového majetku, úřední polemika o situaci moselských rolníků, kterou zahájil s „Rheinische Zeitung“ pan von Schaper, tehdy vrchní president Rýnské provincie, posléze debaty o svobodném obchodu a ochranných clech daly první popudy k tomu, abych se zabýval ekonomickými otázkami[4]. Na druhé straně v oné době, kdy dobrá vůle „jít dále“ o mnoho převyšovala odbornou znalost, ozvaly se „Rheinische Zeitung“ ohlasy francouzského socialismu a komunismu, slabě filosoficky zbarvené. Vyslovil jsem se proti tomuto břídilství, ale zároveň v polemice s „Allgemeine Augsburger Zeitung“[5] jsem bez okolků přiznal, že moje dosavadní studie mi nedovolují odvážit se nějakého samostatného úsudku o obsahu francouzských směrů. Tím ochotněji jsem využil iluse vydavatelů „Rheinische Zeitung“, kteří doufali, že umírněnějším chováním listu dosáhnou zrušení ortelu smrti nad ním vyneseného, abych se uchýlil s veřejného jeviště do studovny.

První prací, podniknutou k vyřešení pochyb, které se na mne hrnuly, byla kritická revise Hegelovy filosofie práva: úvod k této práci vyšel v „Deutsch-Französische Jahrbücher“,[6] vydávaných roku 1844 v Paříži. Moje zkoumádání vyústilo v závěr, že právní vztahy, stejně jako formy státu, nemohou být pochopeny ani ze sebe samých, ani z tak zv. všeobecného vývoje lidského ducha, nýbrž naopak, že tkví svými kořeny v materiálních životních poměrech, jejichž souhrn nazval Hegel, po příkladu Angličanů a Francouzů XVIII. století, „občanskou společností“, že však anatomii občanské společnosti je nutno hledat v politické ekonomii. Ve studiu politické ekonomie, zahájeném v Paříži, jsem pokračoval v Bruselu, kam jsem přesídlil po vypovídacím rozkazu pana Guizota. Celkový výsledek, k němuž jsem dospěl a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při mých studiích vodítkem, se dá stručně formulovat takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad niž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidi není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba. Zkoumáme-li takový proces převratů, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej vybojovávají. Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou převratovou epochu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak toto vědomi musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společností samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku. Zhruba je možno označit asijský, antický, feudální a moderní měšťácký výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Měšťácké výrobní vztahy jsou poslední antagonistickou formou společenského výrobního procesu, antagonistickou nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individui; avšak výrobní síly, vyvíjející se v Iůně měšťácké společnosti, vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací se tudíž uzavírá předhistorie dějin lidské společnosti.

Bedřich Engels, s nimž jsem si od vyjití jeho geniálního nástinu kritiky ekonomických kategorií[7] (v „Deutsch-Französiche Jahrbücher“) neustále písemně vyměňoval myšlenky, dospět jinou cestou (srovnej jeho „Postavení dělnické třídy v Anglii“[8]) k témuž výsledku jako já. A když se na jaře roku 1845 usídlil také v Bruselu, rozhodli jsme se společně vypracovat naše pojetí, které je v protikladu k ideologickému pojetí německé filosofie, čili zúčtovat se svým dřívějším filosofickým svědomím. Úmysl byl proveden ve formě kritiky pohegelovské filosofie. Rukopis, dva objemné osmerkové svazky[9], již dávno ležel v místě svého vydání ve Vestfálsku, když jsme dostali zprávu, že změněné poměry nedovolují, aby byt vytištěn. Zůstavili jsme rukopis hlodavé kritice myší tím ochotněji, protože jsme dosáhli svého hlavního cíle — ujasnili jsme si věci pro sebe. Z roztroušených prací, v nichž jsme tehdy po té nebo oné stránce předkládali veřejnosti své názory, uvedu jen „Manifest komunistické strany“, napsaný společně Engelsem a mnou, a mnou uveřejněné „Pojednání o svobodném obchodu“[10]. Rozhodující body našeho nazírání byly po prvé vědecky, byť pouze polemickou formou, nastíněny v mém spise „Bída filosofie“[11], vydaném roku 1847 a namířeném proti Proudhonovi. Tisk německy psaného pojednání o „Námezdní práci“[12], v kterém jsem shrnul své přednášky na toto thema v bruselském Německém dělnickém spolku[13], byl přerušen únorovou revolucí a mým násilným vyhoštěním z Belgie, ke kterému došlo v souvislosti s touto revolucí.

Vydávání „Neue Rheinische Zeitung“[14] roku 1848 a 1849 a pozdější události přerušily moje ekonomická studia, která jsem mohl obnovit teprve roku 1850 v Londýně. Obrovský materiál k dějinám politické ekonomie, nashromážděný v Britském museu, výhodná posice, kterou skýtá Londýn pro pozorování měšťácké společnosti, posléze nové vývojové stadium, do něhož, jak se zdálo, vstoupila tato společnost objevením kalifornského a australského zlata, přiměly mne, abych začal znovu od začátku a kriticky se propracoval novou látkou. Tato studia vedla zčásti sama sebou do zdánlivě zcela odlehlých disciplin, u nichž jsem se musil krátce či déle pozastavit. Čas, který jsem měl k disposici, byl mi však zkracován zejména naléhavou nutností výdělečné činnosti. Moje, nyní osmiletá spolupráce v prvních angloamerických novinách „New-York Daily Tribune“[15] zavinila mimořádné roztříštění studií, protože se vlastním novinářským dopisovatelstvím zabývám jen výjimečně. Avšak články o význačných ekonomických událostech v Anglii a na pevnině tvořily tak významnou část mých příspěvků, že jsem byl nucen seznamovat se s praktickými podrobnostmi, které leží mimo oblast vlastní politické ekonomie jakožto vědy.

Tato skica o průběhu mých studií v oboru politické ekonomie má pouze dokázat, že moje názory, ať již budou posuzovány jakkoli a ať se sebeméně shodují se sobeckými předsudky panujících tříd jsou výsledkem svědomitého a dlouholetého bádání. U vchodu do vědy jako u vchodu do pekla musí však být vznesen požadavek:


Qui si convien lasciare ogni sospetto
    Ogni viltà convien che qui sia morta.[a]

Karel Marx

V Londýně v lednu 1859

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Smysl veršů Dantovy „Božské komedie“ je asi takový:

Zde nutno zachovat si pevného ducha,
zde nebudiž rádcem strach.

(Pozn. redakce)


1 Vynikající dílo Karla Marxe „Ke kritice politické ekonomie“, které je důležitou etapou ve vývoji marxistické politické ekonomie, vzniklo v srpnu 1858 až lednu 1859. Napsání této knihy předcházela patnáctiletá, mnohostranná vědeckobadatelská práce. Během těchto patnácti let Marx prostudoval rozsáhlou literaturu o společenských a ekonomických otázkách a vypracoval základy svého ekonomického učení.

V srpnu 1857 začal Marx třídit nashromážděný materiál a začal psát velké ekonomické dílo. První náčrt osnovy tohoto díla vypracoval v srpnu až září 1857. V dalších několika měsících svůj plán zpřesňoval a v dubnu 1858 se rozhodl, že celá práce bude mít šest knih. První kniha měla být věnována kapitálu. Výklad jednotlivých problémů kapitálu chtěl Marx uvést několika úvodními kapitolami; druhá kniha měla být věnována pozemkové rentě, třetí studiu námezdní práce, čtvrtá státu, pátá mezinárodnímu obchodu a šestá světovému trhu. První kniha měla mít čtyři oddíly; první oddíl, který Marx nazval „Kapitál všeobecně“, měl mít tři kapitoly: 1) hodnota, 2) peníze a 3) kapitál.

V srpnu 1857 až červnu 1858, kdy Marx pracoval na první knize, tj. na knize „O kapitálu“, napsal asi 50 tiskových archů. Tento rukopis vydal v letech 1939—1941 Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS německy pod názvem „Grundrisse der Kritik der politischen Oekonomie (Rohentwurf)“ [„Nástin kritiky politické ekonomie (Koncept)“]. V tomto rukopise, který se skládá z všeobecného úvodu, kapitoly o penězích a značně obšírnější kapitoly o kapitále, načrtl Marx výsledky svých mnohaletých ekonomických studií, mimo jiné základní teze své teorie nadhodnoty. Rukopis z let 1857—1858 je ve skutečnosti první nedokončenou variantou první části základního ekonomického díla, na jehož napsání Marx v té době pomýšlel.

Na začátku roku 1858 se Marx rozhodl vydat své dílo po částech v samostatných brožurách. Uzavřel předběžnou smlouvu s berlínským vydavatelem Franzem Dunckerem a začal pracovat na prvním sešitě. V době mezi srpnem 1858 a lednem 1859 přepracoval kapitolu o penězích, napsal kapitolu o zboží a zredigoval konečný text. Rukopis nazvaný „Ke kritice politické ekonomie“ zaslal 26. ledna 1859 nakladateli do Berlína. Místo zamýšlených 5—6 tiskových archů se první sešit rozrostl na 12 tiskových archů a místo tří kapitol měl dvě: „Zboží“ a „Peníze čili prostý oběh“. V únoru 1859 poslal Marx nakladatelství předmluvu. V červnu 1859 byla práce „Ke kritice politické ekonomie“ vytištěna a vydána. Podtituly knihy „První kniha. O kapitálu“ a „První oddíl. Kapitál všeobecně“ svědčí o tom, že „Ke kritice politické ekonomie“ je začátek první knihy z plánovaných šesti knih.

Hned po prvním sešitu chtěl Marx vydat druhý Sešit o problémech kapitálu. Avšak další studium jej přimělo změnit počáteční plán celého velkého díla. Šest knih měly nahradit čtyři díly „Kapitálu“. Proto místo druhého a dalších sešitů pracoval Marx už na „Kapitálu“, do něhož zahrnul také některé přepracované základní teze z knihy „Ke kritice politické ekonomie“.

Za Marxova života dílo „Ke kritice politické ekonomie“ už v dalších vydáních nevyšlo. Výjimku tvoří předmluva, kterou v poněkud zkrácené formě přetiskl 4. června 1859 německý list „Das Volk“, vycházející v Londýně. Úryvek z druhé kapitoly knihy, kritiku Grayovy utopické teorie pracovních peněz, Engels přiřadil jako doplněk k německému vydání Marxovy práce „Bída filosofie“ z roku 1885 a 1892. Rusky byla práce poprvé vydána v Moskvě roku 1896.

Základem nynějšího vydání „Ke kritice politické ekonomie“ je text prvního německého vydání, které k tisku připravil autor. Přitom bylo přihlédnuto za prvé k Marxovým opravám a poznámkám v jeho vlastním výtisku a za druhé k opravám a poznámkám ve výtisku, který autor věnoval 19. srpna 1859 Wilhelmu Wolffovi. Některé z těchto oprav a poznámek převzal Engels, když připravoval k tisku třetí díl „Kapitálu“. Některé citáty z práce „Ke kritice politické ekonomie“ zde Engels uvedl v opravené a Marxem zpřesněné redakci. Fotokopie výtisků s Marxovými opravami a poznámkami jsou v Archívu Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS.

2 Jde o nedokončený „Úvod“, který Marx chystal k velkému ekonomickému dílu.

3.Rheinische zeitung für Politik, Handel and Gewerbe“ [„Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl“] — deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Založili jej představitelé porýnské buržoazie, opozičně naladěné proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci v tomto listu byli získáni i někteří mladohegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem „Rheinische Zeitung“ Karel Marx a od října téhož roku byl jedním z jejích redaktorů. V „Rheinische Zeitung“ vyšlo rovněž několik článků Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Vláda uvalila na „Rheinische Zeitung“ zvlášť přísnou cenzuru a později noviny vůbec zastavila.

4. Jde o Marxovy články „Jednání šestého porýnského zemského sněmu (Třetí článek) — Debaty kolem zákona o krádeži dříví“ a „Obhajoba moselského dopisovatele“.

5.Allgemeine Zeitung“ [„Všeobecné noviny“] — německý reakční deník, založený roku 1798; v letech 1810—1882 vycházel v Augsburgu. Roku 1842 v něm byly překrucovány myšlenky utopického komunismu a socialismu, což Marx pranýřoval ve svém článku „Komunismus a ‚Augsburger Allgemeine Zeitungʻ“, otištěném v „Rheinische Zeitung“ v říjnu 1842.

6. „Deutsch-Französische Jahrbücher“ [„Německo-francouzské ročenky“] vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru 1844. Byly tu uveřejněny práce Karla Marxe „K židovské otázce“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“, a rovněž práce Bedřicha Engelse „Nástin kritiky politické ekonomie“ a „Situace Anglie. ‚Minulost a přítomnost‘ od Thomase Carlyla“. Tyto práce znamenají Marxův a Engelsův definitivní přechod od revolučního demokratismu k materialismu a komunismu. Hlavní příčinou, proč časopis přestal vycházet, byly zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.

7. Jde o první Engelsovu ekonomickou práci „Nástin kritiky politické ekonomie“.

8. Viz Marx-Engels, Spisy 2, zde.

9. Tím se myslí Marxovo a Engelsovo dílo „Německá ideologie“.

10. Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde a zde.

11. Viz Marx-Engels, Spisy 4‚ zde.

12. Jde o Marxovu práci „Námezdní práce a kapitál“.

13. Německý dělnický spolek v Bruselu založili koncem srpna 1847 Marx a Engels s cílem politicky vychovávat německé dělníky žijící v Belgii a propagovat mezi nimi myšlenky vědeckého komunismu. Pod vedením Marxe, Engelse a jejich spolubojovníků stal se tento spolek legálním centrem sjednocujícím německé revoluční proletáře v Belgii a byl v přímém spojení s vlámskými a valonskými dělnickými kluby. Nejlepší členové spolku vstoupili do bruselské obce Svazu komunistů. Německý dělnický spolek v Bruselu se rozpadl krátce po únorové buržoazní revoluci z roku 1848 ve Francii, kdy belgická policie pozatýkala a vypověděla mnoho jeho členů.

14.Neue Rheinische Zeitung. Organ der Demokratie“ [„Nové porýnské noviny. Orgán demokracie“] — list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Členy redakce byli Engels, dále Wilhelm Wolff, Georg Weerth, Ferdinand Wolff, Ernst Dronke, Ferdinand Freiligrath a Heinrich Bürgers.

Jako bojový orgán proletářského křídla demokracie vychovávala „Neue Rheinische Zeitung“ lidové masy a burcovala je k boji proti kontrarevoluci. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám německé a evropské revoluce, psali zpravidla Marx a Engels.

Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojovný internacionalismus, uveřejňování politických odhalení usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od začátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku a pronásledováni ze strany vlády, které se vystupňovalo zejména po kontrarevolučním převratu v Prusku v listopadu až prosinci 1848.

Přes všechno pronásledování a překážky ze strany policie hájila „Neue Rheinische Zeitung“ statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849, za všeobecného nástupu kontrarevoluce, využila pruská vláda toho, že Marxovi bylo odepřeno pruské občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům „Neue Rheinische Zeitung“ byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední, 301. číslo „Neue Rheinische Zeitung“, vytištěné rudou barvou, vyšlo 19. května 1849. V článku na rozloučenou, v němž se redaktoři listu obracejí k dělníkům, prohlašují, že „jejich posledním slovem vždy a všude bude: osvobození dělnické třídy!“

15.New-York Daily Tribune“ [„Newyorská denní tribuna“] — byl americký deník, který vycházel v letech 1841—1924. Založil jej význačný americký novinář Horace Greeley. Do poloviny padesátých let byl list orgánem levého křídla amerických whigů a potom orgánem republikánské strany. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla „Tribune“ pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů „Tribune“ Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro „New-York Daily Tribune“ napsal na Marxovo přání Engels. Engelsovy články psané převážně v Manchesteru datoval Marx většinou dnem, kdy je odeslal z Londýna do New Yorku, proto se toto datum často rozchází se skutečným datem, kdy byly napsány. Některé články, které byly napsány v Londýně, označoval Marx tak, jako by byly odeslány z Paříže, Vídně nebo Berlína. Marxovy a Engelsovy články pro „New-York Daily Tribune“ pojednávají o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí, koloniálních výbojů, národně osvobozeneckého hnutí v utlačovaných a závislých zemích atd. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, odhalovali Marx a Engels v tomto americkém listu s širokým okruhem čtenářů na konkrétních případech zlořády kapitalistické společnosti, nesmiřitelné rozpory, které jsou pro ni typické, a konečně i omezenost buržoazní demokracie.

Redakce „New-York Daily Tribune“ někdy Marxovy a Engelsovy články různě upravovala, mnohé z nich otiskovala jako redakční úvodníky bez autorova podpisu. Od poloviny roku 1855 byly všechny Marxovy a Engelsovy články v „Tribune“ uveřejňovány bez podpisu. Někdy redakce dokonce zasahovala do textu článků a libovolně je datovala. Marx proti těmto redakčním zásahům několikrát protestoval. Na podzim 1857, kdy v USA vypukla hospodářská krize, která se odrazila také na finanční situaci listu, redakce Marxovi navrhla, aby počet svých příspěvků pro „New-York Daily Tribune“ omezil. Marxova spolupráce s listem definitivně skončila na počátku občanské války v USA. K rozchodu Marxe s „New-York Daily Tribune“ značně přispělo i to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskými státy a že list přestal být pokrokový.