Teorie o nadhodnotě III-kap. XXIV, Richard Jones

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě III

Richard Jones

1. Reverend Richard Jones, „An essay on the distribution of wealth, and on the sources of taxation“,
část I: Renta, Londýn 1831 [Prvky historického chápáni pozemkově renty. Jonesova převaha nad Ricardem
v jednotlivých otázkách teorie pozemkové renty a jeho chyby v této oblasti]

Už tento první Jonesův spis — o rentě — se vyznačuje smyslem pro historické rozlišování výrobních způsobů, který chybí všem anglickým ekonomům, sirem Jamesem Steuartem počínaje. (S tímto vcelku správným rozlišováním historických forem nejsou v rozporu velmi značné archeologické, filologické a historické omyly, které byly Jonesovi dokázány. Viz například "Edinburgh Review", sv. LIV, čl. IV.^{^[122]} )

U moderních ekonomů, kteří přišli po Ricardovi, nalezl Jones vymezení renty jakožto mimořádného zisku, což je určení, které předpokládá, že farmář je kapitalista (čili že na půdě hospodaří zemědělský kapitalista), který za toto zvláštní použití kapitálu očekává průměrný zisk, a že samo zemědělství je podřízeno kapitalistickému výrobnímu způsobu. Zkrátka, pozemkové vlastnictví je tu chápáno jen v přeměněné podobě, kterou mu vtiskl kapitál jakožto vládnoucí výrobní vztah společnosti, totiž v jeho moderní buržoazní formě. Jones nesdílí ani v nejmenším tu iluzi, že kapitál existoval od počátku světa.

Jonesovy názory na původ renty vůbec jsou shrnuty v těchto tezích:

„Schopnost půdy poskytovat i při nejprimitivnější práci člověka víc, než je zapotřebí k obživě toho, kdo ji obdělává a tak mu umožňovat, aby platil poplatek — v tom je původ renty.“ (Str. 4.)

„Renta má tedy svůj původ v přivlastnění půdy v době, kdy je masa národa nucena buď obdělávat půdu za jakýchkoli podmínek, nebo hladovět, a kdy její skrovný kapitál, nářadí, osivo, atd. je s nepřekonatelnou nutností přikován spolu s ní k půdě, protože je naprosto nedostatečný k tomu, aby ji uživil v jiném odvětví než v zemědělství.“ (Str. 11.)

Jones sleduje rentu ve všech proměnách, od její nejprimitivnější formy roboty až k moderní pachtovní rentě. Všude zjišťuje, že určité formě práce a jejím podmínkám odpovídá určitá forma renty, tj. pozemkového vlastnictví. Tak zkoumá postupně rentu v úkonech, čili rentu v podobě roboty, přechod od renty v úkonech k rentě ve výrobcích, podílnou pachtovní rentu, raijátskou^{^[123]} rentu atd. — které nás zde v podrobnostech nezajímají. Ve všech dřívějších formách vystupuje jako bezprostřední přivlastňovatel cizí nadpráce vlastník půdy, a ne kapitalista. Renta (jak ji chápou na základě reminiscencí fyziokraté) vystupuje historicky (tak je tomu ještě ve velké míře u asijských národů) jako všeobecná forma nadpráce, práce, která se musí vykonávat zdarma. Na rozdíl od kapitálu tu není přivlastňování této nadpráce zprostředkováno směnou, nýbrž jeho základnou je násilné panství jedné části společnosti nad druhou. (Odtud i přímé otroctví, nevolnictví čili vztah politické závislosti.)

Protože zde máme zkoumat pozemkové vlastnictví jen potud, pokud jeho pochopení podmiňuje pochopení kapitálu, nebudeme se zabývat Jonesovými argumenty, a přejdeme ihned k výsledku, jímž se velmi příznivě liší od všech svých předchůdců:

Napřed ještě několik vedlejších poznámek.

Když mluví o robotě — a o formách nevolnictví (respektive otroctví), které jí více či méně odpovídají — ǁ1122ǀ zdůrazňuje Jones nevědomky ty dvě formy, na něž se redukuje veškerá nadhodnota (nadpráce). Je vůbec charakteristické, že vlastní robota ve své nejhrubší formě ukazuje nejjasněji podstatné rysy námezdní práce.

„Renta“ (tam, kde existuje robota) se může zvětšovat jen za těchto podmínek: buď dovednějším a účinnějším používáním práce lenních rolníků ˂relativní nadpráce˃, „což je však brzděno neschopností pozemkových vlastníků rozvíjet zemědělskou vědu, nebo zvětšováním množství požadované práce, v důsledku čehož*******pak, bude-li lépe obdělávána půda pozemkových vlastníků, bude tím hůře obdělávána půda nevolníků, jejichž práce se takto odčerpává." (Cit, dílo, kap. II [str. 61].)

Tato Jonesova kniha o rentě se liší od jeho práce „Syllabus“ — jíž se budeme zabývat sub 2 — tímto: V prvním spise vychází z různých forem pozemkového vlastnictví jako z něčeho, co je předem dáno; ve druhém vychází z různých forem práce, kterým tyto různé formy pozemkového vlastnictví odpovídají.

Jones také ukazuje, jak těmto různým výrobním vztahům odpovídají různé stupně vývoje společenské produktivní síly práce.

Robota (stejně jako otrocká práce) má s námezdní prací, pokud jde o rentu, společné to, že renta se platí prací, a ne výrobky, natož pak penězi.

Při „podílné pachtovní rentě“ „svědčí ta okolnost, že provozní prostředky zálohuje pozemkový vlastník a že se řízení polních prací přenechává skutečným dělníkům, o tom, že tu stále ještě neexistuje třída kapitalistů, stojící mezi oběma třídami.“ (Str. 74.)

„Raijátské renty jsou renty ve výrobcích, které dělník, čerpající svou mzdu z půdy, platí panovníkovi jakožto jejímu vlastníkovi.“ (Kap. IV [str. 109].) (To platí zvláště pro Asii.) „Raijátské renty bývají často smíšeny s rentami v úkonech a s podílnými pachtovními rentami.“ (Str. 136 an.) [Při tomto systému je] hlavním pozemkovým vlastníkem panovník. „Rozkvět nebo spíše existence měst v Asii závisí zcela na místních výdajích vlády." (Str. 138.)

„Chalupnické renty^{^[124]}... jsou všechny renty, které musí podle smlouvy platit v penězích rolničtí pachtýři, kteří získávají své živobytí z půdy.“ (Str. 143.) (Irsko.) „Na převážné části povrchu zemského neexistuje peněžní renta.“ [Cit. dílo.]

„Všechny tyto formy“ (robotní renta, raijátská, podílná, chalupnická atd., zkrátka všechny formy rolnických rent) „brání plnému rozvoji produktivních sil na zemi“. [Str. 157.]

„Rozdíly v produktivitě práce různých lidí závisí předně na množství vynálezů, používaných při ruční práci, a za druhé na míře, v níž akumulované výsledky minulé práce napomáhají čistě fyzické činnosti, tj. závisí na rozdílných množstvích dovednosti, znalostí a kapitálu používaných při výrobě.“ (Str. 113.)

„Malý počet nezemědělských tříd. Je nepopiratelné, že relativní množství lidí, kteří se mohou uživit, aniž se sami zabývají zemědělskou prací, musí zcela odpovídat produktivní síle zemědělců.“ (Kap. VI, str. 159-160.)

„Když se v Anglii přestalo používat práce nevolníků, našli se na venkově pachtýři, kteří nyní začali hospodařit na statcích pozemkových vlastníků. To byli svobodní rolníci." (Cit. dílo, str. 166.)

Konečně přicházíme k bodu, který nás tu zajímá nejvíce, k pachtovním rentám. Právě zde vystupuje výrazně Jonesova převaha: dokazuje, že to, co Ricardo atd. považují za věčnou formu pozemkového vlastnictví, je její buržoazní forma, která se vůbec objevuje teprve tehdy, když 1. pozemkové vlastnictví přestává být vztahem ovládajícím výrobu, a tudíž i společnost; 2. když se samo zemědělství provozuje kapitalisticky, což předpokládá rozvoj velkého průmyslu (přinejmenším manufaktury) v městském průmyslu. Jones ukazuje, že renta v ricardovském smyslu existuje jen v takové ǁ1123ǀ společnosti, jejíž základnou je kapitalistický výrobní způsob. S přeměnou pozemkové renty v mimořádný zisk přestává také přímý vliv pozemkového vlastnictví na mzdu, což jinými slovy znamená jen to, že pozemkový vlastník přestává být přímým přivlastňovatelem nadpráce a stává se jím od nynějška kapitalista. Relativní velikost renty závisí už jen na rozdělení nadhodnoty mezi kapitalistou a pozemkovým vlastníkem, a ne na samém získání této nadpráce. Tento moment věcně vystupuje u Jonese, i když jej jasně nevyslovuje.

Jones se dostává ve srovnání s Ricardem podstatně dál jak v historickém výkladu, tak v ekonomických podrobnostech. Prozkoumáme krok za krokem jeho teorii. Je samozřejmé, že se přitom setkáme s omyly.

V následujících větách vysvětluje Jones správně historické a ekonomické podmínky, při nichž se pozemková renta rovná mimořádnému zisku, čili je výrazem moderního pozemkového vlastnictví.

„Pachtovní renty mohou existovat jen tam, kde nejdůležitější vztahy mezi různými třídami společnosti už nevyplývají z vlastnictví a držby půdy.“ (Str. 185.)

Kapitalistický výrobní způsob má svůj počátek v manufaktuře a zemědělství si podřizuje teprve později.

„První se dostávají pod vládu kapitalistů řemeslníci a vyučení dělníci.“ (Str. 187.)

„Bezprostředním následkem tohoto systému je možnost libovolně přemisťovat práci a kapitál, používané v zemědělství, do jiných odvětví činnosti.“

˂A teprve tehdy, existuje-li tato možnost, lze mluvit o vyrovnávání zemědělských a průmyslových zisků.˃

„Dokud byl nájemce sám pracujícím zemědělcem, který byl nucen získávat svou obživu z půdy, protože jiné prostředky obživy neměl, byl přikován k této půdě nouzí; nepatrná zásoba provozních prostředků, kterou snad měl, byla fakticky přikována k půdě spolu se svým majitelem, protože by nestačila k zajištění jeho existence, kdyby sejí nepoužívalo výhradně k obdělávání půdy. S příchodem kapitalistického podnikatele tato závislost na půdě přestává, a nelze-li zaměstnáváním pracující třídy v zemědělství získat tolik, kolik lze získat jejím použitím v různých jiných odvětvích činnosti, jichž je za takového stavu společnosti dostatek, přestane se půda obdělávat. V tomto případě je renta nutně tvořena výhradně mimořádným ziskem.“ (Cit. dílo, str. 188.) Renta přestává ovlivňovat mzdu. „Jakmile je dělník podřízen kapitalistovi, přestátá být závislý na pozemkovém vlastníkovi.“ (Str. 189.)

Jak mimořádný zisk vzniká, Jones, jak dále uvidíme, vlastně nevysvětluje, anebo přesněji, vysvětluje to jen po ricardovsku, tj. rozdílností stupně přirozené úrodnosti různých půd.

„Je-li renta tvořena mimořádným ziskem, může renta z určitého pozemku vzrůstat ze tří příčin:

1. tím, že se zvětšuje produkt v důsledku nahromadění většího množství kapitálu při jeho výrobě;

2. tím, že se účinněji používá dříve vynaloženého kapitálu;

3. nemění-li se kapitál a produkt, pak tím, že se zmenšuje podíl vyrábějících tříd na tomto produktu a úměrně tomu se zvětšuje podíl pozemkového vlastníka.

Tyto příčiny mohou být také různě kombinovány.“ (Str. 189.)

Podíváme se, jak je tomu s těmito různými příčinami. Především, všechny předpokládají, že renta pochází z nadzisku; dále, že není ani nejmenší pochyby o tom, že první z těchto příčin, na niž Ricardo jen jednou mimochodem naráží,^{^[a]} je naprosto správná. Zvětšuje-li se kapitál používaný v zemědělství, zvětšuje se i masa renty, ačkoli ceny obilí atd. nestoupají, a ani jinak nedochází vůbec k žádné změně. Je jasné, že v tomto případě stoupá i cena půdy, ačkoli ceny obilí nestoupají, ani se jinak nemění.

Rentu na nejhorší půdě vysvětluje Jones jako monopolní cenu. Skutečný původ renty se tedy u něho omezuje na toto: buď je to monopolní cena (jako u Buchanana, Sismondiho, Hopkinse aj.), jde-li o absolutní rentu (která však nepochází z rozdílu v úrodnosti různých druhů půdy), nebo diferenciální renta (jako u Ricarda).

˂Ad vocem^{^[b]} absolutní rentu: Vezměme doly na zlato. Dejme tomu, že používaný kapitál se rovná 100 librám št., průměrný zisk 10 librám št., renta 10 librám št. Dejme tomu, že kapitál se skládá napůl z konstantního kapitálu (v daném případě ze strojů a pomocných látek) a napůl z variabilního kapitálu. 50 liber št. konstantního kapitálu znamená jen to, že je v nich obsaženo tolik pracovní doby, kolik ǁ1124ǀ je obsaženo v 50 librách št. zlata. Ta část produktu, která se rovná 50 librám št., nahrazuje tudíž tento konstantní kapitál. Rovná-li se zbytek produktu 70 librám št. a uvede-li se s 50 librami št. variabilního kapitálu do pohybu 50 dělníků, pak [práce] 50 dělníků (předpokládejme, že pracovní den se rovná 12 hodinám) musí být vyjádřena v 70 librách št. zlata, z čehož 50 liber št. připadá na mzdu a 20 liber št. ztělesňuje nezaplacenou práci. Hodnota produktu všech kapitálů stejného složení se pak rovná 120 librám št.; produkt se potom rovná 50c + 70, které představují 50 pracovních dnů a rovnají se 50v + 20m. Kapitál 100 liber št., který by použil více konstantního kapitálu a menšího počtu dělníků, by vyrobil produkt menší hodnoty. Avšak všechny obvyklé průmyslové kapitály, ačkoli hodnota jejich produktu by se za stejných okolností rovnala 120 librám št., by ho prodávaly jen za jeho výrobní cenu, za 110 liber št. Ale v případě dolů na zlato, bez ohledu na vlastnické právo na půdu, to není možné, protože hodnota je tu vyjádřena v naturální formě produktu. Zde by se tedy mělo nutně dosáhnout renty 10 liber št.˃

„Obilí se může prodávat za monopolní cenu (tj. za cenu, převyšující náklady a zisky těch, kdo vyrábějí za nejméně příznivých okolností) nebo za cenu, která přináší jen obvyklé zisky. Vezmeme-li první případ, pak, ponecháme-li stranou všechny rozdíly v úrodnosti obdělávaných pozemků, může zvětšení produktu dosažené v důsledku zvětšení kapitálu (při nezměněných cenách) zvýšit rentu úměrně tomu, jak se zvětší vynaložený kapitál.“ „Například dejme tomu, že obvyklá míra zisku je 10 %. Může-li se obilí, vyrobené se 100 librami št., prodávat za 115 liber št., bude renta 5 liber št. Kdyby se kapitál používaný na téže půdě v důsledku postupného zdokonalování zdvojnásobil a stejně tak i produkt, pak by 200 liber št. kapitálu přinášelo produkt 230 liber št., a renta by stoupla na 10 liber št., rovněž by se tedy zdvojnásobila.“ (Str. 191.)

˂To platí jak o absolutní, tak o diferenciální rentě.˃

„V malých společenstvích lze obilí prodávat neustále za monopolní cenu… To je možné i ve větších zemích, jestliže růst obyvatelstva je neustále rychlejší než růst zemědělské výroby. Ale monopolní cena obilí je neobvyklá v zemích, v nichž jsou značně rozlehlé a velmi rozmanité pozemky. Dochází-li k značnému růstu cen, začne se obdělávat víc půdy nebo se do staré půdy vkládá víc kapitálu, a to tak dlouho, dokud se nevytvoří cena, která na tyto výdaje přináší stěží obvyklý zisk. Pak se obdělávání polí omezuje a v takových zemích se obilí obvykle prodává za cenu, která právě tak stačí nahradit kapitál, použitý za nejméně příznivých podmínek, a přinést obvyklou míru zisku, a renta, která se platí z lepších půd, se v tomto případě měří velikostí přebytku jejich produktu nad produktem nejchudších půd obdělávaných stejným kapitálem.“ (Str. 191-192.)

„Všechno, co je nutně ke zvýšení renty na celé ploše země, v níž jsou půdy nestejně jakosti, je to, aby lepší půdy dávaly za dodatečný kapitál, který se do nich vkládá při postupném obdělávání, o něco víc než půdy nesporně horší; neboť v tom případě, pokud bude možno najít prostředky k použití nového kapitálu na kterékoli půdě mezi extrémy A a Z s obvyklou mírou zisku, porostou renty na všech půdách lepší jakosti, než má tato zvláštní půda.“ (Str. 195.)

„Jestliže půda A, obdělávaná se 100 librami št., nese ročně 110 liber št., [přičemž] 10 liber št. je obvyklý zisk, a jestliže půda B obdělávaná se 100 librami št. nese 115 liber št., a půda C obdělávaná se 100 librami št. nese 120 liber št. atd., až po půdu Z, pak B přináší rentu 5 liber št. a C 10 liber št. Nechť se každá z těchto půd obdělává s 200 librami št. Tedy A nese 220 liber št., B 230 liber št., C 240 liber št. atd., takže renta z půdy B bude nyní 10 liber št., z půdy C 20 liber št. atd.“ (Str. 193.)

„Všeobecná akumulace kapitálu používaného v zemědělství zvětšuje produkt všech druhů půdy víceméně úměrně jejich původní jakosti a musí sama o sobě zvyšovat rentu, a to nezávisle na pokračujícím zmenšování výnosu použité práce a kapitálu, a fakticky zcela nezávisle na jakékoli jiné příčině.“ (Str. 195.)

Jonesova zásluha spočívá v tom, že první jasně zdůrazňuje, že jakmile jednou existuje renta, vyplývá její všeobecný růst ˂vždy za předpokladu, že nedojde k žádnému převratu ve výrobním způsobu˃ ze zvětšování zemědělského kapitálu, kapitálu používaného na půdě. Tak tomu může být nejen tehdy, když se ceny nemění, ale i tehdy, když klesají pod svou dřívější úroveň.

ǁ1125ǀ Proti názoru o postupném zmenšování [zemědělské] výroby Jones poznamenává:

„Průměrný výnos obilí v Anglii nepřekročil dříve 12 bušlů z akru; teď je přibližně dvojnásobný.“ (Str. 199.)

„Každý dodatečný vklad kapitálu a práce do půdy může být vynaložen hospodárněji a účinněji než předcházející.“ (Str. 199-200.)

„Renta se zdvojnásobí, ztrojnásobí, zčtyřnásobí atd., jestliže se zdvojnásobí, ztrojnásobí, zčtyřnásobí kapitál vložený do staré půdy, aniž se zmenší výnos a aniž se změní relativní úrodnost obdělávaných pozemků.“ (Str. 204.)

To je tedy první bod, v němž má Jones převahu nad Ricardem. Jakmile jednou renta existuje, může vzrůstat pouhým zvětšováním kapitálu používaného na půdě, bez ohledu na jakoukoli změnu v relativní úrodnosti půd nebo ve výnosech z postupně vkládaných částek kapitálu, nebo bez jakékoli změny v cenách zemědělských produktů.

Další Jonesův bod je tento:

„K růstu [renty] není bezpodmínečně nutné, aby poměr úrodnosti pozemků zůstal naprosto stejný.“ (Str. 205.)

˂Jones tu přehlíží, že naopak zvětšení rozdílů v úrodnosti pozemků, i když se celého zemědělského kapitálu používá produktivněji, musí zvětšit a také skutečně zvětšuje masu diferenciální renty. Naopak zmenšení rozdílů v úrodnosti různých pozemků musí zmenšovat diferenciální rentu, tj. rentu vyplývající z těchto rozdílů. Odstraní-li se příčina, odstraní se i následek. Přesto může renta (ponecháme-li stranou absolutní rentu) vzrůstat, ale pak jen proto, že se zvětšuje používaný zemědělský kapitál.˃

„Ricardo přehlédl, že dodatečný kapitál nutně přináší na pozemcích nestejně úrodnosti nestejné výsledky.“ (Cit. dílo.)

(To by tudíž znamenalo jen to, že použití dodatečného kapitálu zvětšuje rozdíly v relativní úrodnosti pozemků a tím zvyšuje diferenciální rentu.)

„Jestliže čísla, která jsou navzájem v určitém poměru, násobíme týmž číslem, zůstává poměr mezi nimi stejný jako mezi původními čísly, ale rozdíl velikostí jednotlivých součinů se bude pokaždé zvětšovat. Jestliže 10, 15, 20 násobíme 2 nebo 4 a dostaneme 20, 30, 40 nebo 40, 60, 80, zůstane jejich relativní poměr týž: 80 a 60 jsou ve stejném poměru k 40 jako 20 a 15 k 10, ale rozdíl mezi velikostmi jejich součinů s každým úkonem poroste. Původně byl rozdíl 5 a 10, pak 10 a 20, a nakonec 20 a 40.“ (Str. 206-207.)

Je to prostě tento zákon:
1. 10, ⁵ 15, ¹⁰ 20. Rozdíl 5 [a 10]. Součet rozdílů 15.
2. 20, ¹⁰ 30, ²⁰ 40. Rozdíl 10 [a 20]. Součet rozdílů 30.
3. 40, ²⁰ 60, ⁴⁰ 80. Rozdíl 20 [a 40]. Součet rozdílů 60.
4. 80, ^[40] 120, ^[80] 160. [Rozdíl 40 a 80. Součet rozdílů 120.]

Rozdíl mezi členy se ve druhé řádce zdvojnásobil, ve třetí řádce zčtyřnásobil. Součet rozdílů se ve druhé řádce rovněž zdvojnásobil a ve třetí řádce zčtyřnásobil.

To je tudíž druhý zákon.

První zákon (Jones ho vztahoval jen na diferenciální rentu) zněl: Masa renty roste s [růstem] masy používaného kapitálu. Jestliže u kapitálu 100 se masa renty rovná 5, pak u kapitálu 200 se bude [rovnat] 10.

ǁ1126ǀ Druhý zákon: Zůstávají-li všechny ostatní okolnosti beze změny a nemění-li se poměr rozdílů kapitálů používaných na různých pozemcích, pak velikost tohoto rozdílu, a tudíž i velikost celkové renty čili součet těchto rozdílů roste s růstem absolutní velikosti rozdílů, vyvolaným zvětšováním používaných kapitálů. Tedy druhý zákon: Masa diferenciální renty roste úměrně tomu, jak vzrůstá rozdíl produktu při nezměněném poměru úrodnosti, ale při rovnoměrném růstu kapitálu používaného na různých pozemcích.

Dále: „Jestliže na pozemcích kategorie A, B a C se použije 100 liber št., které dávají produkt 110, 115 a 120 liber št., a později 200 liber št. s výnosy 220, 228 a 235 liber št., tu se relativní rozdíly ve [velikosti] produktů zmenší a pozemky se co do úrodnosti vzájemně přiblíží. Přesto se rozdíly ve velikosti jejich produktů zvětší z 5 a 10 na 8 a 15, a renty se tudíž zvětší. Zlepšení, která mají tendenci přibližovat stupeň úrodnosti obdělávaných pozemků jeden druhému, mohou tudíž beze všeho zvyšovat rentu, a to i bez spolupůsobení jiné příčiny.“ (Str. 208.)

„Pěstováni řepy a chov ovcí a nové kapitály, jichž se k tomu použilo, vyvolaly větší změny v úrodnosti chudých půd než v úrodnosti lepších půd. Tím se ale zvětšil absolutní produkt obou, a proto se zvýšily renty, zatímco rozdíly v úrodnosti obdělávaných pozemků se tím snížily.“ (Cit. dílo,)

„Pokud jde o Ricardův názor, že zlepšení mohou vyvolat pokles renty, je třeba si uvědomit, jak pomalu jsou ve skutečnosti objevována, zdokonalována a rozšiřována zlepšení v zemědělství.“ (Str. 211.)

˂Tato poslední věta má jen praktický smysl, netýká se věci o sobě, ale jen toho, že tato zlepšení neprobíhají tak rychle, aby výrazně zvětšila nabídku vzhledem k poptávce a tak snížila tržní ceny.˃

Původně jsme měli:

1. A B C
10, 15, 20.

Kapitál používaný v každé kategorii se rovná 100. Produkt se rovná 110, 115, 120. Rozdíl činí 5 + 10 = 15.

V důsledku [zavedených] zlepšení se tu používá dvojnásobného kapitálu, 200 místo 100v každé z kategorií A, B, C; ale tento kapitál působí na rozličné kategorie různě, a máme produkty rovnající se 220 (produkt kategorie A se tedy zdvojnásobil), 228 a 235.

Tudíž:

2. A B C
20, 28, 35.

Kapitál používaný v každé kategorii se rovná 200. Produkt se rovná 220, 228 a 235. Rozdíl činí 8 + 15 = 23. Ale míra tohoto rozdílu se zmenšila. 5 : 10 (tj. [poměr rozdílu] B - A [k] A v prvním případě) = ¹/₂ a 10 : 10 = 1, kdežto 8 : 20 se rovná jen ⁸/₂₀ = ²/₅ a 15 : 20 = ¹⁵/₂₀ = ³/₄. Míra rozdílu se zmenšila, ale jeho masa se zvětšila. To však nevytváří žádný nový zákon, nýbrž jen ukazuje, že renta s růstem používaného kapitálu roste, jako je tomu v prvním zákoně, ačkoli růst na A, B, C není úměrný jejich původním rozdílům v úrodnosti. Jestliže v důsledku tohoto zvýšení úrodnosti (které však je pro B a C [relativním] snížením úrodnosti, protože jinak by se jejich produkt musel rovnat 230 a 240) ceny poklesnou, není naprosto nutné, aby renta stoupala, nebo třeba jen zůstala stejná.

ǁ1127ǀ Jakožto uplatnění — důsledek — prvního zákona, jeho další aplikace:

Třetí zákon: Jestliže „zlepšení v účinnosti kapitálu použitého při obdělávání půdy“, zvětšují nadzisk realizovaný na zvláštních pozemcích, zvětšují také rentu.

K tomu se vztahují (spolu s předcházejícími) tyto Jonesovy výroky:

„Prvním zdrojem vzestupu pachtovních rent jsou tudíž rostoucí akumulace nestejný vliv kapitálu na různé pozemky.“ (Str. 234.)

˂Ale to se může týkat jen těch zlepšení, která mají bezprostřední vliv na úrodnost půdy, jako například hnojiva, střídáni plodin atd.˃

„Zlepšení v účinnosti kapitálu používaného v zemědělství, zvětšují renty, neboť zvětšují nadzisk realizovaný na těch či oněch pozemcích. Vedou pravidelně k tomuto zvyšováni nadzisku, pokud ovšem nezvětšují masu produktů půdy tak rychle, že je předstihován růst poptávky. Taková zlepšení v účinnosti použitého kapitálu přicházejí obvykle ruku v ruce s rozvojem dovednosti v zemědělství a s akumulací větších mas pomocného kapitálu“ (konstantního kapitálu). „Vzestup renty, vyvolaný těmito příčinami, způsobuje, že se potom obvykle začnou obdělávat i horší pozemky, aniž se nějak sníží výnosy zemědělského kapitálu použitého na těch nejhorších ještě obdělávaných pozemcích.“ (Str. 244.)

˂Jones velmi správně poznamenává, že pokles zisku nedokazuje, že se snížila produktivnost zemědělské práce (alias pokles ceny zemědělské výroby). Ale sám vysvětluje možnost tohoto poklesu velmi nedostatečně. Podle něho se může buď změnit [množství] produktů, nebo jeho rozdělování mezi dělníky a kapitalisty. Po skutečném zákoně sestupné míry zisku tu ještě není ani potuchy.˃

„Pokles zisku není důkazem klesající produktivity zemědělské práce.“ (Str. 257.)

„Zisk závisí jednak na mase produktu práce, jednak na dělení tohoto produktu mezi dělníky a kapitalisty; jeho masa se proto může měnit v důsledku změny kteréhokoli z těchto činitelů.“ (Str. 260.)

Odtud i nesprávný zákon, který Jones formuloval:

„Jestliže, ponecháme-li stranou účinky zdanění, dojde k zřetelnému poklesu důchodu vyrábějících tříd, vzato vcelku“ (neříká tu, co rozumí důchodem: užitnou hodnotu nebo směnnou hodnotu, masu zisku nebo jeho míru), „a jestliže dojde k poklesu míry zisku, který není kompenzován vzestupem mzdy a naopak“ (to je právě ricardovský zákon), "pak lze učinit závěr, že došlo ke snížení produktivní síly práce a kapitálu.“ (Str. 273.)

Jones chápe správně, že s rozvojem společnosti může nastat relativní růst [hodnoty] zemědělských produktů ve srovnání s průmyslovými produkty, ačkoli absolutně se zemědělství fakticky rozvíjí.

„Při rozvoji národů dochází obvykle k tomu, že růst síly a dovednosti v průmyslu je obyčejně větší, než je růst, jaký lze očekávat u zemědělství národa, který vzrůstá. To je nesporná a známá pravda. Proto se při rozvoji národů dá očekávat vzestup relativní hodnoty produktů půdy, aniž by došlo k pozitivnímu poklesu produktivity zemědělství.“ (Str. 265.)

Ale to nevysvětluje pozitivní růst peněžních cen produktů půdy — s výjimkou případu, kdy dochází k takovému poklesu hodnoty zlata, který je v průmyslu vyrovnán a překonán ještě větším poklesem [cen] vyráběných zboží, kdežto v zemědělství k takovému vyrovnání nedojde. To může nastat i ǁ1128ǀ tehdy, nedojde-li k všeobecnému poklesu hodnoty zlata (peněz), jestliže například nějaký národ získá svou denní prací víc peněz než národy, které mu konkurují.

Jones vysvětluje příčiny, proč nevěří v působnost Ricardova zákona v Anglii, ačkoli jeho abstraktní možnost připouští:

„Vzrůstá-li renta z příčiny, kterou uvádí Ricardo, totiž v důsledku ‚používání dodatečného množství práce, přinášejícího relativně menší výnos', takže v důsledku toho přechází část produktu, dosaženého na lepším pozemku, na pozemkového vlastníka, potom musí nutně narůst průměrný podii na hrubém produktu, který pobírají jako rentu pozemkoví vlastníci.“ Za druhé „se musí v zemědělství používat práce větší části obyvatelstva“. (Str. 280-281.)

(Poslední tvrzení není přesné. Je možné, že se používá více nepřímé práce, že do zemědělského procesu vchází víc zboží, které se získává v průmyslu a obchodě, aniž se úměrně zvýší hrubý produkt a aniž se použije většího množství bezprostřední práce, Dokonce jí může být použito i méně.)

„V anglické statistice najdeme tři fakty: Rozšiřování obdělávané plochy doprovázené zvýšením celkové masy renty v zemi; zmenšení části obyvatelstva zaměstnaného v zemědělství; pokles podílu pozemkového vlastníka na produktu.“ (Str. 282.)

(Tento pokles se vysvětluje stejně jako pokles míry zisku: zvětšením té části produktu, která nahrazuje konstantní kapitál. Přitom může renta co do masy i hodnoty vzrůstat.)

„A[dam] Smith říká: ‚Jak se rozvíjí zemědělství, renta s rozlohou obdělávané půdy roste, ale zmenšuje se v poměru k jejímu produktu.'“^{^[125]} (Str. 284.)

Jones nazývá konstantní kapitál „pomocným kapitálem“.

„Z různých zpráv, které byly v různých dobách předloženy ministerstvu zemědělství, vyplývá, že veškerý kapitál používaný v Anglii v zemědělství se má ke kapitálu vydávanému na udržování dělníků, jako se má 5 : 1, tj. že se používá čtyřikrát víc pomocného kapitálu než kapitálu, který slouží k udržování práce, jíž se používá bezprostředně na obdělávání půdy. Ve Francii je tento poměr 2 : 1.“ (Str. 223.)

„Používá-li se určitého množství dodatečného kapitálu ve formě výsledku minulé práce, aby napomáhal práci skutečně zaměstnaných dělníků, postačí k tomu, aby použití takového kapitálu bylo ziskové, a proto trvale možné, menší roční výnos, než kdyby bylo na udržování dodatečných dělníků vynaloženo totéž množství nového kapitálu.“ (Str. 224.)

„Dejme tomu, že v zemědělství se vynaloží 100 liber št. na udržování tří dělníků, kteří vyrábějí svou vlastní mzdu a 10 % zisku, tedy 110 liber št. Používaný kapitál se zdvojnásobí. Zpočátku budou zaměstnáni tři noví dělníci. Zvětšený produkt se musí rovnat 110 librám št., mzdě tří dodatečných dělníků plus 10 librám št. zisku. Předpokládejme nyní, že dodatečných 100 liber št. je použito ve formě nářadí, hnojiva nebo jiných výsledků minulé práce, přičemž počet zaměstnaných dělníků zůstává stejný. Nechť pomocný kapitál vystačí průměrně na pět let. Roční výnos kapitalisty musí být tak velký, aby zaplatil 10 %ní zisk a 20 liber št. na roční opotřebování jeho kapitálu; aby tudíž bylo trvalé používání dalších 100 liber št. výnosné, stačí, aby roční výnos činil 30 liber št. místo 110 liber št. částky, jíž by bylo zapotřebí, kdyby se těchto dalších 100 liber št. používalo bezprostředně na práci. Je proto jasné, že akumulace pomocného kapitálu v zemědělství je možná i tehdy, když už nelze používat stejného množství kapitálu na udržování dodatečné práce, a že akumulace takového kapitálu může pokračovat do nekonečna.“ (Str. 224-225.)

„Růst pomocného kapitálu tak na jedné straně zvětšuje moc člověka nad silami půdy v poměru k ǁ1129ǀ množství práce přímo či nepřímo používané na půdě a na druhé straně zmenšuje roční výnos, který je nutný k tomu, aby bylo vzrůstající používání určitých množství nového kapitálu výnosné.“ (Str. 227.)

„Předpokládejme například zemědělský kapitál 100 liber št., který se celý vynakládá na zaplacení mzdy a přináší 10 %ní zisk, takže důchod pachtýře činí desetinu důchodu dělníků. Jestliže se tento kapitál ztrojnásobí atd., bude důchod pachtýře i nadále v témž poměru k důchodu dělníků. Ale nezmění-li se počet dělníků a masa kapitálu se zdvojnásobí, pak bude zisk [činit] 20 liber št. čili pětinu důchodu. Jestliže se kapitál zčtyřnásobí, bude zisk činit 40 liber št. čili dvě pětiny důchodu dělníků; vzroste-li kapitál na 500 liber št., bude zisk [činit] 50 liber št. čili polovinu důchodu dělníků. Úměrně tomu poroste i bohatství, vliv a pravděpodobně do určité míry i počet kapitalistů ve společenství. Roste-li kapitál, je obvykle zapotřebí také zaměstnat určité množství dodatečné bezprostřední práce. Tato okolnost však nepřekáží tomu, aby neustále relativně nerostl pomocný kapitál.“ (Str. 231-232.)

V tomto úryvku je především důležité to, že roste-li kapitál, roste „pomocný kapitál“ ve srovnání s variabilním kapitálem, čili variabilní kapitál se ve srovnání s konstantním kapitálem relativně zmenšuje.

K tomu, že se roční výnos v poměru k zálohovanému kapitálu zmenšuje, vzrůstá-li ta část „pomocného kapitálu“, která se skládá z fixního kapitálu, čili ta část, jejíž oběh přesahuje více let — jejíž hodnota vchází ročně do produktu jen ve formě opotřebení —‚ dochází všude, a nejen v zemědělství. Ovšem v průmyslu se množství surovin zpracovávaných za rok zvětšuje ještě rychleji, než roste velikost fixního kapitálu. Srovnej například množství bavlny, které týdně, a tudíž i ročně, spotřebuje spřádací stroj, s množstvím bavlny, které potřebuje kolovrat. Ale uvědomíme-li si, že například v krejčovství (ve velkém) se zpracuje surovina stejné hodnoty (suroviny je tu ovšem co do množství méně, ale je dražší než v přádelnictví), musí být roční výnos v krejčovství značně větší než v přádelnictví, protože v přádelnictví větší část vynaloženého kapitálu (fixního) vchází do produktu jen jako roční odpis.

Hodnota ročního výnosu v zemědělství (kde se to, co lze považovat za surovinu — osivo — nezvětšuje úměrně ostatním částem konstantního kapitálu, zejména fixní) je ovšem menší tehdy, když kapitál roste, ale kdy místo variabilního kapitálu roste jen konstantní kapitál. Vždyť variabilní kapitál musí být v produktu nahrazen plně, kdežto fixní kapitál jen v podobě ročního odpisu, tou měrou, jak se ročně spotřebovává. Předpokládáme-li, že cena obilí je dána, pak je zapotřebí, rovná-li se kvarter ¹/₂ libry št., 220 kvarterů k nahrazení variabilního kapitálu 100 liber št. při 10 %ním zisku, kdežto k na hrazení opotřebení 20 liber št. a 10 liber št. zisku je zapotřebí jen 60 kvarterů (rovná se 30 librám št.). Menší absolutní výnos (zde jako za podobných poměrů v průmyslu) dává týž zisk. Ale přece se sem Jonesovi vloudily různé chyby.

Především nelze říci (za vytvořených předpokladů), že produktivní síly půdy vzrostly. Vzrostly v poměru k bezprostředně použité práci, ale ne v poměru k veškerému použitému kapitálu. Lze říci jen to, že je zapotřebí menšího hrubého produktu, aby poskytl týž čistý produkt, tj. týž zisk jako dříve.

ǁ1130ǀ Dále růst pachtýřova důchodu v poměru k důchodu dělníků je v této zvláštní sféře důležitý potud, pokud se zde ta část celkového produktu, která se mění v zisk, neustále zvětšuje v poměru k té části, která připadá dělníkům. Tím nutně vzrůstá a rozšiřuje se bohatství a vliv zemědělského kapitalisty ve srovnání s bohatstvím a vlivem jeho dělníků. Ale Jones zřejmě počítá takto: 10 ze 100 je ¹/₁₀; 20 liber št. ze 120 (totiž 100 vynaložených na práci 20 [vyjadřujících] opotřebení) činí ¹/₆‚ a těchto 20 liber št. představuje ¹/₅ toho, co bylo vyplaceno dělníkům atd. Ale není nic chybnějšího než tvrdit, obecně řečeno, že míra zisku může stoupat, zatímco kapitál vynakládaný na práci se zmenšuje. Právě naopak. Realizuje se relativně méně nadhodnoty. Ale míra zisku klesá. Pokud jde speciálně o jednotlivého pachtýře (jako o každý jednotlivý podnik zvlášť), může míra zisku zůstat stejná, ať používá s kapitálem 200 liber št. tři nebo šest dělníků.

Aby se renta rovnala mimořádnému zisku, tj. přebytku nad průměrným ziskem, je nutno předpokládat nejen to, že zemědělství je formálně podřízeno kapitalistické výrobě, nýbrž že dochází k vyrovnání měr zisku v různých výrobních sférách, zejména také mezi zemědělstvím a průmyslem. Jinak se může renta rovnat přebytku nad mzdou (čímž je i zisk). Může představovat také část zisku. Může být dokonce srážkou ze mzdy.

2. Richard Jones, „An introductory lecture on political economy, delivered at King's college,
London, 27th february, 1833. To which is added a syllabus of course of lectures on the wages of labor“, Londýn 1833.
[Pojem „ekonomické struktury národa“ a pokus charakterizovat pomoci něho různé typy společenského rádu.
Jonesův zmatek v otázce „pracovního fondu“]

[Ve svém spise „An Introductory Lecture…“ Jones říká:]

„V určitém období vývoje toho či onoho národa je vlastnictví půdy téměř všude buď v rukou ústřední vlády, nebo v rukou osob, které své právo získaly od vlády.“ (Str. 14.)

„Ekonomickou strukturou národa rozumím ony vztahy mezi různými třídami, které se původně vytvořily v důsledku zavedení vlastnictví půdy a v důsledku rozdělení jejího nadproduktu, a potom se modifikovaly a měnily (ve větší či menší míře) s objevením se kapitalistů jakožto zprostředkovatelů výroby a směny bohatství a zaměstnání pracujícího obyvatelstva.“ (Str. 21-22.) ǀ1130ǁ^{^[126]}

ǁ1130ǀ „Pracovním fondem“ Jones rozumí

„celkovou masu důchodů, které spotřebovávají dělníci, ať je zdroj těchto důchodů jakýkoli“. ([„Syllabus“] str. 44.)

To hlavní spočívá u Jonese (termín „pracovní fond“ náleží patrně Malthusovi?)^{^[127]} v tomto: Celá ekonomická struktura společnosti se točí kolem formy práce, tj. kolem formy, v níž si dělník přivlastňuje své životní prostředky čili tu část svého produktu, z níž je živ. Tento pracovní fond má různé formy a kapitál je jen jednou z jeho forem, historicky pozdější formou. Teprve u R[icharda Jonese] nachází Smithovo podstatné rozlišení — platí-li se práce kapitálem nebo přímo z důchodu — plné rozvinutí, jehož je schopno, a stává se rozhodujícím klíčem k pochopení různých ekonomických struktur společnosti. Zároveň tím mizí nejapná představa, jako by tu — protože v kapitálu vystupuje důchod dělníka zprvu ve formě něčeho, co si přivlastnil kapitalista, alias něčeho, co kapitalista ušetřil — šlo o něco víc, než rozdíl formy.

„I u západních evropských národů se ještě setkáváme s následky sociálního zřízení, které vyplývá z osobitého způsobu rozdělování produktu jejich půdy a práce, jaký ǁ1131ǀ se ustálil v raném období jejich existence jakožto zemědělských národů“ (totiž rozdělování mezi 1. třídu zemědělských dělníků, 2. pozemkových vlastníků a 3. jejich sluhy, čeleď a řemeslníky, kteří se přímo nebo nepřímo podílejí na spotřebě důchodu pozemkových vlastníků). ([„Introductory Lecture“] str. 16.)

„Základním činitelem, hybnou silou a původcem změn, které působí na toto ekonomické zřízení, je kapitál, totiž akumulované bohatství používané k dosažení zisku.“…„U všech národů hraje toto zvláštní dělení bohatství, na něž jsme tu poukázali, velmi důležitou úlohu při změně svazků pojících různé třídy společenství a při určování jejich produktivní síly.“… „V Asii a v části Evropy (dříve v celé Evropě) jsou nezemědělské třídy živy téměř zcela z důchodů pozemkových vlastníků. Potřebuješ-li práci řemeslníka, obstaráš mu materiál; přijde k tobě do domu, nakrmíš ho a vyplatíš mu jeho mzdu. Po určité době vstupuje mezi vás kapitalista; obstará materiál, zálohuje dělníkovu mzdu, stává se jeho zaměstnavatelem a je také vlastníkem vyrobeného předmětu, který směňuje za tvé peníze… Tak se objevuje mezi pozemkovými vlastníky a částí nezemědělců mezitřída, a na této mezitřídě nyní závisí zaměstnání a obživa nezemědělců. Svazky, které dříve spojovaly společenství, se drobí a rozpadají; nyní spojují různé třídy společenství jiné svazky, jiné principy soudržnosti, vznikají nové ekonomické vztahy… Zde v Anglii jsou ve službách kapitalistů nejen velké masy nezemědělců, nýbrž i ti, kdo obdělávají půdu.“ (Cit. dílo, str. 16 nn.)

„Syllabus of a Course of Lectures on the Wages of Labor“ se liší od knihy „On Rent“ tímto: V knize o rentě se zkoumají různé formy pozemkového vlastnictví, jimž odpovídají různé společenské formy práce. V první knize se vychází z těchto rozličných forem práce a zkoumají se rovněž různé formy pozemkového vlastnictví a kapitál jakožto jejich výtvory. Formě, v níž proti dělníkovi stojí podmínky práce — tedy zejména půda (příroda, protože tento vztah zahrnuje všechny ostatní) —‚ odpovídá sociální určenost jejich práce. Ve skutečnosti však tato sociální určenost jeho práce pouze nachází v uvedené formě svůj objektivní výraz.

Uvidíme tudíž, že různé formy pracovního fondu odpovídají různým vztahům dělníka k vlastním výrobním podmínkám. Způsob, jímž si dělník přivlastňuje svůj produkt (nebo jeho část), závisí na vztahu dělníka k jeho výrobním podmínkám.

„Pracovní fond,“ říká Jones, „lze rozdělit na tři kategorie:

1. Důchody, které dělníci vyrábějí a také je sami spotřebovávají, a které nikdy nepatří jiným osobám.“ ˂V tomto případě, bez ohledu na zvláštní formu jeho důchodu, musí být dělník fakticky majitelem svých výrobních nástrojů.˃

2. „Důchody, které patří třídám odlišným od dělníků, a které tyto třídy vydávají na bezprostřední udržování práce.

. Kapitál ve vlastním smyslu.

Všechny tyto různě druhy pracovního fondu lze najít v naší vlastní zemi; ale podíváme-li se na jiné země, uvidíme, že ty části tohoto fondu, které jsou u nás nejvíc omezeny, tvoří jinde hlavni zdroje obživy obyvatelstva a určují charakter a postavení většiny národa.“ („Syllabus“, str. 45-46.)

K bodu 1. „Mzdy pracujících zemědělců čili rolníků-majitelů. Tito pracující zemědělci čili rolníci jsou dědičnými majiteli, vlastníky, nájemci. Nájemci — to jsou nevolnici, podílní pachtýři, chalupníci. Chalupnici jsou charakteristickým zjevem v Irsku. Něco v podobě renty nebo zisku bývá často směšováno s důchody zemědělců — rolníků všech kategorií, ale závisí-li jejich existence hlavně na odměně za jejich fyzickou práci, je nutno je považovat za námezdní dělníky.“

Mezi pracující rolníky tedy patří:

α) „Dědiční majitelé, kteří sami půdu obdělávají. ǁ1132ǀ Staré Řecko. Dnešní Asie, zvláště Indie.“

β) „[Rolničtí] vlastníci. Francie, Německo, Amerika, Austrálie, stará Palestina.“

γ) „Chalupníci.“ (Str. 46-48.)

Zde je charakteristické to, že dělník reprodukuje pracovní fond sám pro sebe. Pracovní fond se nemění v kapitál. Dělník ho přímo vyrábí, a právě tak si ho přímo přivlastňuje, i když si svou nadpráci, podle zvláštní formy svého vztahu vůči podmínkám výroby, přivlastňuje buď celou, nebo zčásti sám, nebo si ji celou přivlastňují jiné třídy. To, že Jones nazývá tuto kategorii dělníků námezdními dělníky, je zcela ekonomický předsudek. Nenajdeme u nich nic, co charakterizuje námezdního dělníka. Znamenitá představa buržoazní ekonomie: protože za [panství] kapitálu je část produktu, kterou si dělník přivlastňuje sám pro sebe, mzdou, musí být nutně mzdou i ta část dělníkova produktu, kterou sám spotřebovává.

K bodu 2. „V Anglii je tvoří sluhové, vojáci, námořníci a nemnozí řemeslníci, kteří pracují na vlastni účet a kteří jsou placeni z důchodu svých zaměstnavatelů. Z této části celkového pracovního fondu jsou udržováni na velké části zeměkoule téměř všichni nezemědělští dělníci... Tento fond dříve v Anglii převládal. Warwick, tvůrce králů.^{^[128]} Anglická venkovská šlechta. Nyní převládá tento fond na Východě. Řemeslníci, sluhové. Takto jsou živeny velké armády. Důsledky koncentrace tohoto fondu v rukou panovníka po celé Asii. Náhlý rozkvět měst; náhlý úpadek; Samarkand, Kandahár a jiné.“ (Str. 48-49.)

Jones přehlíží dvě základní formy: Asijské společenství s jeho jednotou zemědělství a průmyslu. Za druhé, městské cechovnictví ve středověku, zčásti také ve starém světě.

K bodu 3. „Kapitál by se nikdy neměl zaměňovat s celkovým pracovním fondem ve světě, jehož značná část se skládá z důchodů. Všechny druhy důchodů národa… přispívají k akumulaci, jíž se vytváří kapitál. Činí tak v různých zemích a na různých stupních [rozvoje] společnosti různou měrou. Přispívají-li hlavně mzdy a renty.“ (Str. 50.)

To, že se nadpráce přeměňuje v kapitál (místo aby se přímo směňovala jako důchod za práci), vyvolává dojem, že je kapitál úsporou z důchodu, To je hlavní Jonesovo hledisko. A v procesu rozvoje společnosti je skutečně masa kapitálu tvořena z takto zpětně přeměněného důchodu. Ale při kapitalistické výrobě vystupuje i původní pracovní fond jako kapitalistova úspora. Sám reprodukovaný pracovní fond, místo aby zůstal ve vlastnictví dělníka, jako tomu bylo v [případě] 1, vystupuje sám jako vlastnictví kapitalisty, jako vlastnictví cizí dělníkovi. A tento moment Jones nevysvětlil.

To, co Jones říká v tomto „Course“ o míře zisku a jejím vlivu na akumulaci, je slabé.

„Za jinak stejných okolností, se schopnost národa dosahovat úspor ze zisků mění s mírou zisku: je velká, je-li zisk vysoký, je menší, je-li zisk nízký; klesá-li však míra zisku, nezůstávají všechny ostatní okolnosti stejné. Množství používaného kapitálu se může ve srovnání s počtem obyvatelstva zvětšovat.“ (Str. 50.)

˂Jones nechápe, jak z „možnosti zvětšování používaného kapitálu vyplývá, že míra zisku klesá právě proto, že množství používaného kapitálu se ve srovnáni s počtem obyvatelstva zvětšilo.“ Blíží se však správnému hledisku.˃

„Podněty a možnosti k akumulaci mohou vzrůstat… Nízká míra zisku je obvykle provázena rychle rostoucí mírou akumulace ve srovnání s počtem obyvatelstva jako v Anglii…, a vysoká míra zisku pomalejší mírou akumulace ve srovnání s počtem obyvatelstva, ǁ1133ǀ jako v Polsku, Rusku, Indii atd.“ (Str. 50-51.)

Tam, kde je míra zisku vysoká (ponecháváme stranou takové případy jako v Severní Americe, kde je na jedné straně kapitalistická výroba, a kde je na druhé straně hodnota všech zemědělských produktů nízká), je to obvykle způsobeno tím, že se kapitál skládá hlavně z variabilního kapitálu, tj. převládá bezprostřední práce. Vezměme kapitál 100, z něhož pětina představuje variabilní kapitál, a dejme tomu, že nadpráce se rovná třetině pracovního dne. V tomto případě se zisk rovná 10 %. Předpokládejme nyní, že čtyři pětiny kapitálu se skládají z variabilního kapitálu a nadpráce se rovná šestině pracovního dne. V tomto případě se zisk rovná 16 %.

„Nesprávnost této teorie spočívá v tvrzení, že tam, kde s pokrokem národa míra zisku klesá, musí se zmenšovat prostředky k opatřování obživy pro vzrůstající obyvatelstvo. Tento omyl pramení: 1. z nesprávné představy, že akumulace ze zisků musí probíhat pomalu tam, kde je míra zisku nízká, a rychle tam, kde je vysoká; 2. z nesprávného názoru, že zisk je jediným zdrojem akumulace; 3. z nesprávného názoru, že všichni dělníci na zemi jsou živi jen z akumulace a úspor z důchodů a nikdy ze samého důchodu.“ (Str. 51.)

[Jones říká:]

„V ekonomické struktuře národů dochází ke změnám, jestliže kapitál na sebe vezme úlohu zálohovat mzdu…“ ǀ1133ǁ

ǁ1157ǀ V další větě R[ichard] Jones správně shrnuje: ǀ1157ǁ

ǁ1133ǀ „Množství kapitálu určené na udržování práce se může měnit nezávisle na jakýchkoli změnách v celkové mase kapitálu“ (to je důležitá teze)... Někdy lze pozorovat, že dochází k velkému kolísání zaměstnanosti a tím velkému strádání i v dobách, kdy je kapitálu hojněji." (Str. 52)^{^[129]} ǀ1133ǁ

ǁ1157ǀ Celkový kapitál může zůstat týž a přitom může dojít ke změně (zvláště zmenšení) ve variabilním kapitálu. Změna v poměru mezi oběma součástmi kapitálu neznamená nutně změnu ve velikosti celkového [kapitálu].

Na druhé straně může být růst celkového kapitálu spjat nejen s relativním, ale i absolutním zmenšením variabilního kapitálu a je vždy spojen se silným kolísáním ve variabilním kapitálu a tím i „s kolísáním zaměstnanosti“. ǀ1157ǁ

[V „Syllabus“ Jones dále píše:]

ǁ1133ǀ „Období postupného přechodu dělníků ze závislosti na jednom fondu do závislosti na druhém fondu… Převedení pracujících zemědělců do námezdního poměru vůči kapitalistům… Převedení nezemědělských tříd do zaměstnaneckého poměru vůči kapitalistům.“ (Str. 52-53.)

To, co tu Jones nazývá „převedením“, je to, co já nazývám „původní akumulací“. Je tu jen rozdíl ve formě. Stojí rovněž proti nejapnému názoru o „úsporách“.

„Otroctví. Otroky lze dále dělit na pastýře, otroky na půdě, domácí otroky a na otroky smíšeného typu — něco mezi otroky na půdě a domácími otroky… Setkáváme se s otroky, kteří pracují jako rolníci, jako domácí čeleď nebo řemeslníci a jsou udržováni z důchodu bohatých, jako dělnici, kteří jsou udržováni z kapitálu.“ (Str. 59.)

Ale pokud vládne otrokářství, mohou se kapitalistické vztahy vyskytovat vždy jen sporadicky jako podřízené vztahy, a v žádném případě jako vládnoucí vztahy.

3. Richard Jones. „Text-book of lectures on the political economy of nations", Hertford 1852

[a). Zárodky historického chápání kapitalistického výrobního způsobu ve spojení s buržoazním fetišismem
v názoru na kapitál jako „akumulovanou zásobu“. Problém produktivní a neproduktivní práce]

[V „Text-book of Lectures on the Political Economy of Nations“ Jones píše:]

„Produktivita práce národů závisí ve skutečnosti na dvou okolnostech: Předně na úrodnosti nebo neúrodnosti původních zdrojů“ (země a voda) „bohatství, které produkují. Za druhé na účinnosti práce, jíž používají při využívání těchto zdrojů nebo při dohotovováni zboží, která z nich získávají.“ (Str. 4.)

„Účinnost lidské práce závisí:
1. na stálosti, s níž je vykonávána;
2. na znalostech a dovednosti, s níž se jí používá k dosažení výrobcových cílů;
3. na mechanické síle, která jí pomáhá.“ (Str. 6.)
„Síla, které používá pracující člověk při výrobě bohatství… může být zvětšena
1. tím, že používá hybných sil, které převyšují jeho vlastní síly;
2. tím, že používá daného množství nebo daného druhu hybné ǁ1134ǀ síly, jíž disponuje, způsobem, který je mechanicky výhodnější. Například lokomotiva o 40 koňských silách působí na železnici jinak než na silnici." (Str. S.)
„Nejlepší typ pluhu vykoná s dvěma koňmi právě tolik práce a právě tak dobrou práci jako nejhorší typ pluhu se čtyřmi koňmi," (Str. 9.)
„Parní stroj není pouhý nástroj, poskytuje větší hybnou sílu, nejen prostředky k mechanicky výhodnějšímu používání těch sil, které už dělník má." (Str. 10, poznámka.)

To je tedy podle J[onese] rozdíl mezi nástrojem a strojem. Nástroj je pro dělníka prostředkem pro mechanicky výhodnější použití těch sil, které má; stroj mu poskytuje větší hybnou sílu.(?)

„Kapitál… se skládá z bohatství uspořeného z důchodu a užívaného k dosažení zisku.“ (Str. 16.) „Možnými zdroji kapitálu… jsou zřejmě všechny důchody všech jednotlivců tvořících společenství, z nichž je možné dosáhnout nějakých úspor. Zvláštní třídy příjmu, které nejvydatněji přispívají k pokroku národního kapitálu, se na různých stupních svého vývoje mění, a jsou proto úplně odlišné u národů, které jsou na různých stupních tohoto vývoje." (Cit. dilo.)

„Zisk tedy není ani zdaleka jediným zdrojem, z něhož se tvoří nebo zvětšuje kapitál. A v raných stupních rozvoje společnosti je dokonce nedůležitým zdrojem akumulace ve srovnání se mzdou a rentou.“ (Str. 20.) „Vzrostou-li skutečně významně sily národní práce, relativní důležitost zisku jako zdroje akumulace vzrůstá.“ (Str. 21.)

Kapitál je podle toho částí bohatství, z něhož se skládá důchod, částí, která se nevydává jako důchod, nýbrž proto, aby se vyrobil zisk. Zisk už je formou nadhodnoty, která předpokládá speciálně kapitál. Jakmile se už předpokládá kapitalistický výrobní způsob, tj. kapitál, je [Jonesův] výklad správný. To znamená, že je správný, předpokládá-li se to, co má být vyloženo. Ale J[ones] tu má na mysli vůbec všechny důchody, které se nevydávají jako důchod, nýbrž za účelem obohacení, tj. produktivně.

Jsou tu však dva důležité momenty:

Za prvé. K určitému hromadění bohatství dochází na všech stupních ekonomického vývoje, to znamená jednak [v podobě] rozšíření měřítka výroby, jednak [v podobě] tvorby pokladu atd. Dokud ve společnosti převládá mzda a renta, — tj. podle toho, co bylo řečeno předtím, dokud převážná část nadpráce a nadvýrobku, která vůbec nepřipadá dělníkovi, připadá pozemkovému vlastníkovi (v Asii státu), dokud na druhé straně dělník sám reprodukuje svůj pracovní fond, dokud nejen sám vyrábí svou mzdu, nýbrž si ji sám i vyplácí, přičemž ve většině případů (v tomto stavu společnosti téměř vždy) má možnost přivlastnit si alespoň určitou část své nadpráce a svého nadvýrobku —‚ v tomto stavu společnosti jsou mzda a renta také hlavními zdroji akumulace. (Zisk se tu omezuje na zisk kupců atd.) Teprve tehdy, když začne kapitalistická výroba převládat, když existuje ne jen sporadicky, ale podřizuje si výrobní způsob společnosti; jakmile si kapitalista fakticky bezprostředně přivlastňuje celou nadpráci a celý nadvýrobek především sám pro sebe, i když část z nich musí vyplácet pozemkovému vlastníkovi atd. —‚ teprve od tohoto okamžiku se zisk stává hlavním zdrojem kapitálu, akumulace, bohatství uspořeného z důchodu a používaného za účelem dosažení zisku. To zároveň předpokládá (což se samo sebou rozumí, převládá-li kapitalistický výrobní způsob), aby „síly národní výroby skutečně významně vzrostly“.

Hlupákům, kteří si namlouvají, že bez zisku z kapitálu by nemohlo docházet k akumulaci, nebo kteří ospravedlňují zisk tvrzením, že kapitalista přináší oběť tím, že ze svého důchodu spoří na produktivní účely, Jones odpovídá, že tato funkce „akumulování“ připadá při tomto specifickém výrobním způsobu (kapitalistickém) přednostně kapitalistovi; že v dřívějších výrobních způsobech byli hlavními činiteli v tomto procesu sám dělník a do jisté míry pozemkový vlastník a že zde zisk nehrál téměř vůbec žádnou úlohu.

Funkce [akumulování] přirozeně vždy přechází na toho, kdo 1. shrabuje nadhodnotu a 2. z těch, kdo shrabují nadhodnotu, zvláště na toho, kdo je zároveň činitelem samé výroby. Říká-li se ǁ1135ǀ tudíž, že zisk je oprávněný proto, že kapitalista „spoří“ svůj kapitál ze zisku a že plní funkci akumulování, říká se tím jen to, že kapitalistický výrobní způsob je oprávněný proto, že existuje, což platí právě tak o dřívějších i pozdějších výrobních způsobech. Říká-li se, že není akumulace jiným způsobem možná, zapomíná se, že tento určitý způsob akumulace — činností kapitalisty — má určité historické datum svého vzniku a spěje rovněž k určitému historickému datu svého zániku.

Za druhé: Jakmile per fas et nefas^{^[c]} přejde do rukou kapitalistů tolik akumulovaného bohatství, že se mohou zmocnit výroby, lze — po určité době — předpokládat, že převážná většina stávajícího kapitálu vznikla výhradně ze zisku (důchodu), tj. z kapitalizované nadhodnoty.

Jones dostatečně nepodtrhuje jeden bod, on ho vlastně jen mlčky zahrnuje, totiž tento: vyplácí-li pracující výrobce sám sobě mzdu a jeho produkt nenabývá nejprve „formy“ „úspor“ z důchodu jiných lidí a potom [„formy“] zpětného placení dělníkovi, pak je nutné, aby dělník byl majitelem svých výrobních podmínek (ať už jako vlastník, pachtýř, dědičný nájemce atd.). Má-li jeho mzda a tím i pracovní fond vůči němu vystupovat jako cizí kapitál, je nutné, aby tyto výrobní podmínky ztratil, aby nabyly formy cizího vlastnictví. Teprve když je dělníkovi spolu s jeho výrobními podmínkami odňat jeho pracovní fond, když se vůči němu osamostatní jako kapitál, teprve potom začíná další proces, který pouze nereprodukuje tyto původní podmínky, nýbrž je dále rozvíjí, takže jak výrobní podmínky, tak pracovní fond vystupují vůči dělníkům jako „úspory" z důchodu jiných lidí, které tito lidé nashromáždili proto, aby je přeměnili v kapitál. Se ztrátou majetku svých výrobních podmínek, a tím i svého pracovního fondu, ztratil dělník také funkci akumulace, a cokoli přidá k bohatství, vystupuje ve formě důchodu jiných lidí, který tito lidé musí nejprve „uspořit“ — tj. nesmějí ho vydat jako důchod, má-li plnit funkci kapitálu a pracovního fondu pro dělníka.

Protože sám Jones zobrazuje takový stav společnosti, v němž se věc ještě takto neprojevuje, při němž ještě existuje jednota [mezi dělníkem a pracovními podmínkami], musel by ovšem zobrazit toto „oddělení“ jako vlastní proces tvorby kapitálu. Jakmile je toto „oddělení“ uskutečněno, pak ovšem začíná proces, který pokračuje a rozšiřuje se — neboť nyní vystupuje proti dělníkovi jeho nadpráce jako cizí důchod, jehož „úsporou“ se jedině může akumulovat bohatství a rozšiřovat měřítko výroby.

Zpětná přeměna důchodu v kapitál. Je-li kapitál ˂tj. oddělení výrobních podmínek od dělníka˃ zdrojem zisku ˂tj. zdrojem toho, že se nadpráce jeví jako důchod kapitálu, ne práce˃, pak se zisk stává zdrojem kapitálu, zdrojem tvorby nového kapitálu, tj. zdrojem toho, že dodatečné výrobní podmínky vystupují proti dělníkovi jako kapitál, jako prostředek udržování dělníka jakožto dělníka a neustálého přivlastňování jeho nadpráce. Původní jednota mezi dělníkem a pracovními podmínkami ˂abstrahujeme-li od otrokářských vztahů, kde sám dělník patří k objektivním pracovním podmínkám˃ má dvě základní formy: asijské společenství (prvotní komunismus) a drobné rodinné zemědělství (s nímž je spojena domácká výroba) toho či onoho typu. Obě tyto formy, jsou dětské formy, stejně nezpůsobilé k tomu, aby rozvíjely práci jako společenskou práci a zvyšovaly produktivní sílu společenské práce. Odtud nutnost oddělení, odtržení, nutnost protikladu mezi prací a vlastnictvím (čímž se rozumí vlastnictví výrobních podmínek). Nejkrajnější formou tohoto odtržení, v níž zároveň produktivní síly společenské práce dosahují největšího rozvinutí, je forma kapitálu. Původní jednota může být znovu obnovena teprve na materiální základně, kterou vytváří kapitál, a jen za pomoci revolucí, jimiž v procesu tohoto vytváření procházejí dělnická třída a celá společnost.

Jones dostatečně nepodtrhuje ani tento bod:

Důchod, který se směňuje bezprostředně jako takový za práci, není-li to důchod dělníka, který pracuje sám pro sebe a který zaměstnává druhého dělníka, je důchodem vlastníka půdy, odvozeným z renty, kterou dělník, který pracuje sám pro sebe, platí vlastníkovi půdy a kterou tento vlastník půdy spolu se svými sluhy a čeledí nespotřebuje úplně in natura, nýbrž ji zčásti použije na nákup produktů a služeb druhých dělníků atd. Tato [směna důchodu za práci] tedy předpokládá první vztah [vztah mezi vlastníkem půdy a dělníkem, který pracuje sám pro sebe a platí pozemkovému vlastníkovi rentu].

ǁ1136ǀ ˂Právě tak jako část zisku figuruje i tehdy, když průmyslový kapitalista používá jen svého vlastního kapitálu jako úrok, protože tato forma důchodu má zvláštní způsob existence, tak se na základně kapitalistického výrobního způsobu považují výrobní prostředky za kapitál i tehdy, má-li dělník své vlastní výrobní prostředky a nenajímá-li žádného jiného dělníka, a ta část vlastní dělníkovy práce, kterou realizuje nad to, co tvoří obvyklou mzdu, vystupuje jako zisk, za nějž vděčí svému kapitálu. Dělník sám se pak rozkládá na různé ekonomické typy. Jako svůj vlastní dělník dostává svou mzdu a jako kapitalista svůj zisk. Tato poznámka patří do kapitoly „Důchod a jeho zdroje“^{^[130]} .˃

„Pokud jde o vliv na produktivní síly národů, je rozdíl mezi bohatstvím, které bylo uspořeno a potom vydáno v podobě mzdy, aby se dosáhlo zisku, a bohatstvím, které se vynakládá na udržování práce z důchodu. Vzhledem k tomuto odlišení používám slova kapitál výhradně k označení té části bohatství, která byla uspořena z důchodu a použita, aby se dosáhlo zisku.“ (Str. 36-37.)

„Mohli bychom… pod pojmem kapitál rozumět všechno bohatství věnované na udržování dělníků, bez ohledu na to, zda prošlo předběžným procesem spoření nebo ne… Chceme-li sledovat postavení pracujících tříd a těch, kdo jim platí, u různých národů a za různých podmínek, musíme tudíž potom rozlišovat mezi kapitálem, který byl uspořen, a kapitálem, který neprošel procesem akumulace, zkrátka mezi kapitálem, který je důchodem, a kapitálem, který není důchodem.“ (Str. 36.)

„U všech národů starého světa, kromě Anglie a Holandska, se mzda zemědělských dělníků nezálohuje z fondů ušetřených a akumulovaných z důchodů, ale z fondů, které si dělníci vyrábějí sami, a které nikdy neexistují v žádné jiné formě než ve formě zásoby pro jejich vlastní bezprostřední spotřebu.“ (Str. 37.)

Od ostatních ekonomů (snad s výjimkou Sismondiho) se Jones liší tím, že vyzvedává jako podstatný moment sociální určenost formy kapitálu a na tuto určenost formy redukuje celý rozdíl mezi kapitalistickým výrobním způsobem a jinými výrobními způsoby. Tato sociální určenost formy kapitálu záleží v tom, že se práce bezprostředně přeměňuje v kapitál a že, na druhé straně, tento kapitál kupuje práci nikoli pro její užitnou hodnotu, nýbrž proto, aby se sám zhodnotil, aby vytvořil nadhodnotu (vyšší směnnou hodnotu), „aby se dosáhlo zisku“.

Zároveň se tu však ukazuje, že „spoření důchodu“ s cílem přeměnit ho v kapitál a sama „akumulace“ se od jiných způsobů, jimiž se „bohatství věnuje na udržování práce“, liší jen formou. Zemědělští dělníci v Anglii a Holandsku, kteří dostávají mzdy od kapitálu ve formě „zálohy“, vyrábějí si „svou mzdu sami“, právě tak jako francouzský rolník nebo ruský nevolník, který udržuje sám sebe. Zkoumáme-li výrobní proces v jeho souvislosti, zálohuje dnes kapitalista dělníkovi jakožto „mzdu“ jen určitou část produktu, kterou tento dělník „vyrobil“ včera. Rozdíl mezi [kapitalistickým výrobním způsobem a jinými výrobními způsoby] tudíž nespočívá v tom, že v jednom případě dělník vyrábí svou vlastní mzdu a v druhém případě ji nevyrábí. Rozdíl spočívá v tom, že tento jeho produkt [v jednom případě] vystupuje jako mzda; že v jednom případě [v podmínkách kapitalistického výrobního způsobu] produkt dělníka (ta část dělníkova produktu, která tvoří pracovní fond) 1. se jeví jako cizí důchod; potom 2. se však nevydává jako důchod, ani za takovou práci, v jejíž podobě se důchod spotřebovává přímo, nýbrž 3. stojí proti dělníkovi jako kapitál, který mu vrací tuto část produktu směnou nejen za ekvivalent, nýbrž za větší množství práce, než je zpředmětněno v produktu. Tak produkt dělníka vystupuje 1. jako cizí důchod, 2. jako „úspora“ z důchodu, za účelem nákupu práce a dosažení zisku, tj. vystupuje jako kapitál.

Tento proces, v němž proti dělníkovi stojí jeho vlastní produkt jako kapitál, má Jones na mysli, když říká, že pracovní fond „prošel předběžným procesem spoření“, „prošel procesem akumulace“, že tento fond, dříve než se znovu přemění v existenční prostředky dělníka, „existuje v nějaké jiné formě“ (zde je to výslovně pouhá změna formy) „než ve formě zásoby pro bezprostřední spotřebu dělníků“. Celý rozdíl záleží v přeměně formy, jíž prochází pracovní fond vyrobený dělníkem, dříve než se k němu znovu vrací ve formě mzdy. V případě rolníků, kteří pracují sami pro sebe nebo samostatných řemeslníků, proto také pracovní fond nikdy nenabývá formy „mzdy“.

ǁ1137ǀ „Úspory“ a „akumulace“ — pokud mluvíme o pracovním fondu — jsou tu jen názvy pro přeměny formy, kterými prochází dělníkův produkt. Dělník, který pracuje sám pro sebe, sní svůj produkt stejně jako námezdní dělník, anebo přesněji, námezdní dělník sní svůj produkt stejně jako dělník, který pracuje sám pro sebe. Rozdíl je jen v tom, že u námezdního dělníka se jeví jeho produkt jako něco, co bylo uspořeno či akumulováno jinými, jako kapitalistův důchod. Ve skutečnosti je tomu ale tak, že tento proces umožňuje kapitalistovi „uspořit“ či „akumulovat“ dělníkovu nadpráci pro sebe; a proto také Jones tak silně podtrhuje okolnost, že při nekapitalistickém výrobním způsobu akumulace nepochází ze zisku, nýbrž ze mzdy, tj. z důchodu zemědělce nebo řemeslníka, kteří pracují sami pro sebe, a směňují svou práci přímo za důchod (jak by z nich také mohli jinak vzniknout příslušníci střední třídy) buržoové (?)‚ a z renty pozemkového vlastníka. Ale má-li proto projít pracovní fond těmito přeměnami, je rovněž nutné, aby i výrobní podmínky stály proti dělníkovi jako kapitál, což v jiných formách neexistuje. Rozšiřování bohatství se v tomto případě jeví ne jako něco, co vychází od dělníka, nýbrž jako úspora zisku — zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál — podobně jako pracovní fond sám (dříve než se zvětší novou akumulací) stojí proti dělníkovi jako kapitál.

„Spoření“ v pravém smyslu tohoto slova má smysl jen pro toho kapitalistu, který kapitalizuje svůj důchod, na rozdíl od kapitalisty, který svůj důchod sní, vydá jako důchod, ale nemá ani nejmenší smysl pro vztah mezi kapitalistou a dělníkem.

Dva základní fakty kapitalistické výroby:

[Za prvé:] Koncentrace výrobních prostředků v několika málo rukou, v důsledku čehož výrobní prostředky už nevystupují jako bezprostřední vlastnictví jednotlivého dělníka, nýbrž jako síly společenské výroby, třebaže zpočátku ještě vystupují jen jako vlastnictví nepracujících kapitalistů; ti jsou v buržoazní společnosti jejich správci a využívají všech plodů tohoto správcovství.

Za druhé: Organizace samotné práce jako společenské práce kooperaci, dělbou práce a spojením práce s výsledky vlády společnosti nad přírodními silami.

Tím i oním způsobem ruší kapitalistická výroba soukromé vlastnictví a soukromou práci, i když ještě v protikladných formách.

Smysl toho, co je u A[dama] Smitha hlavním rozdílem mezi produktivní a neproduktivní prací, totiž že první se směňuje bezprostředně za kapitál, a druhá bezprostředně za důchod — smysl tohoto rozdílu plně vysvítá teprve u Jonese. Ukazuje se tu, že produktivní práce je charakteristická pro kapitalistický výrobní způsob; neproduktivní práce, tam, kde převládá, náleží dřívějším výrobním způsobům, a tam, kde se vyskytuje jen zřídka, je omezena (nebo by měla být omezena) na sféry, kde nejde o bezprostřední výrobu bohatství.

„Kapitál je nástroj, který uvádí do pohybu všechny příčiny, které zvětšují účinnost lidské práce a produktivní síty národů... Kapitál je nahromaděný výsledek minulé práce, jehož se používá k dosažení určitého účinku v určitém směru výroby bohatství.“ (Str. 35.)

(Tamtéž na str. 35, Jones v poznámce říká:

„Bude vhodné, a je rozumné, považovat akt výroby za nedokončený dotud, dokud se vyrobené zboží nedostane do rukou jednotlivce, který je má spotřebovat. Všechno, co tomu předcházelo, má na zřeteli tento cíl. Kůň a povoz obchodníka, který nám dodává čaj z Hertfordu do naší školy, jsou právě tak nezbytni k tomu, abychom dostali tento čaj a mohli jej konzumovat, jako práce Číňana, který natrhal a usušil [čajové] lístky.“)

„Ale… tento kapitál... nesplňuje v každém společenství všechny ty úkoly, které má plnit. Rozhodně k nim přichází jen postupně, k jednomu po druhém; a je pozoruhodné a nanejvýš důležité, že ta zvláštní funkce, jejíž splnění je nezbytné pro podstatnější rozvoj sil kapitálu ve všech jeho dalších funkcích, je právě funkcí, kterou kapitál pro převážnou část dělníků na světě ještě vůbec nikdy nesplnil.“ (Str. 35-36.)

„Mám na mysli zálohování mzdy…“ (Str. 36.)

„Kapitalisté zálohují mzdu necelé čtvrtině dělníků na světě… Tato skutečnost… má ohromný význam pro srovnávání pokroku národů.“ (Cit. dílo.)

ǁ1138ǀ „Teprve později, když splnil mnohé jiné funkce při výrobě bohatství, přejímá kapitál čili akumulovaná zásoba funkci zálohování mzdy dělníkovi.“ (Str. 79.)

V poslední Jonesově větě (str. 79) je kapitál fakticky vyjádřen jako „vztah“, nejen jako „akumulovaná zásoba“, nýbrž jako zcela určitý výrobní vztah. „Zásoba“ nemůže „převzít funkci zálohování mzdy“. A Jones podtrhuje, že základní formou kapitálu — formou, v níž dává celému procesu společenské výroby distinkční charakter, ovládá ho a vede k zcela novému rozvoji produktivních sil společenské práce, revolucionizuje všechny sociální a politické vztahy — je forma, v níž kapitál stojí proti námezdní práci, platí mzdu. Jones zdůrazňuje, že předtím, než kapitál vystupuje v této rozhodující funkci, plní jiné funkce, vystupuje v jiných, podřízených, ale historicky dřívějších formách, že však jeho síla ve všech jeho funkcích se plně rozvíjí teprve tehdy, když se objevuje jakožto průmyslový kapitál. Na druhé straně ve III. lekci: „O způsobu, jímž kapitál čili kapitalisté“ ˂zde, v tomto čili je zakopaný pes: teprve touto personifikací se akumulovaná zásoba stává kapitálem˃„postupně přejímají různé funkce ve výrobě bohatství“ nám Jones neříká, které to jsou ty dřívější funkce. Fakticky to mohou být jen funkce obchodního kapitálu nebo kapitálu činného v obchodě s penězi. Ale přestože se Jones dostává tak blízko k správnému názoru a v jistém smyslu ho sám vyslovuje, je na druhé straně jako ekonom stále ještě v zajetí buržoazního fetišismu do té míry, že nikdo nemůže zaručit, že nemá na mysli různé funkce, které může zastávat „akumulovaná zásoba“ jako taková.

Teze:

„Teprve později, když splnil mnohé jiné funkce při výrobě bohatství, přejímá kapitál čili akumulovaná zásoba funkci zálohování mzdy dělníkovi…“ (str. 79),

plně vyjadřuje rozpor — na jedné straně správné historické pojetí kapitálu, které je na druhé straně zastřeno ekonomickou omezeností, že „zásoba“ jako taková je „kapitál“. Proto se „akumulovaná zásoba“ stává [u Jonese] osobou, která „přejímá funkci zálohování mzdy“ dělníkům. Třebaže je Jones sám ještě v zajetí ekonomických předsudků, zároveň tyto předsudky překonává a toto překonání se stává nutným, jakmile je kapitalistický výrobní způsob chápán jako historicky určený výrobní způsob a nepokládá se už za věčný přírodní vztah výroby.

Vidíme, jak velký skok je mezi Ramsayem a Jonesem. Právě tu funkci kapitálu, která z něho činí kapitál, zálohování mzdy, označuje Ramsay za nepodstatnou funkci, která je jen důsledkem chudoby masy národa a která je pro výrobní proces jako takový lhostejná. V této omezené formě Ramsay popírá nutnost kapitalistického výrobního způsobu. Naproti tomu Jones ˂je zvláštní, že oba byli kněžími anglikánské církve.^{^[131]} Angličtí faráři zřejmě přece jen víc přemýšlejí než faráři na kontinentě˃ ukazuje, že právě tato funkce kapitálu činí kapitál kapitálem a podmiňuje to, co je pro kapitalistický výrobní způsob charakteristické. Ukazuje, jak se tato forma objevuje teprve na určitém stupni vývoje produktivních sil a vytváří pak zcela novou materiální základnu. Proto však Jones také chápe mnohem hlouběji než Ramsay i to, že tato forma je „překonatelná“, že je jen přechodně historicky nutná. Nepovažuje vůbec kapitalistický vztah za věčný.

„Jednou v budoucnosti může existovat takový společenský pořádek — a možná že některé části světa se mu přibližují —, kdy dělníci a majitelé akumulované zásoby budou tíž lidé. Ale ve vývoji národů… tomu tak dosud nikdy nebylo, a chceme-li sledovat a pochopit tento vývoj, musíme zkoumat, jak se dělnici postupně dostávají z moci zákazníků, kteří jim platí ze svého důchodu, do moci zaměstnavatelů, kteří jim platí zálohami z kapitálu, z jejichž výnosů se jeho majitelé snaží realizovat zvláštní důchod. To možná není tak žádoucí stav jako ten, kdy dělnici a kapitalisté jsou tíž lidé, ale musíme jej brát jako určité stadium v procesu rozvoje výroby, které bylo dosud charakteristické pro dějiny vyvíjejících se národů. Tohoto stadia národy Asie dosud nedosáhly.“ (Str. 73.)

ǁ1139ǀ Zde Jones zcela bez obalu prohlašuje, že „akceptuje“ kapitál a kapitalistický výrobní způsob jen jako přechodnou fázi v rozvoji společenské výroby, jako fázi, která z hlediska rozvoje produktivních sil společenské práce představuje ohromný pokrok proti všem předcházejícím formám — která však není naprosto konečným výsledkem, nýbrž naopak ve své antagonistické formě, ve formě antagonismu mezi „vlastníky akumulovaného bohatství“ a „skutečnými dělníky“ v sobě zahrnuje nevyhnutelnost svého zániku.

Jones byl profesorem politické ekonomie v Haileybury, nástupcem Malthuse. Vidíme tu, jak skutečná věda politické ekonomie končí tím, že chápe buržoazní výrobní vztahy jako pouhé historické vztahy, které vedou k vyšším vztahům, v nichž mizí antagonismus, na němž buržoazní výrobní vztahy spočívají. Svou analýzou rozbíjí politická ekonomie formy zdánlivě navzájem samostatné, v nichž vystupuje bohatství. Její analýza (dokonce už u Ricarda) jde tak daleko, že

1. mizí samostatná látková forma bohatství a bohatství vystupuje spíše jen jako činnost lidí. Všechno, co není výsledkem lidské činnosti, práce, je příroda a jako taková není společenským bohatstvím. Přízrak světa statků se rozplývá, a tento svět se jeví jen jako stále mizící a stále znovu vytvářené objektivizování lidské práce. Všechno látkově pevné bohatství je jen pomíjivé zpředmětnění této společenské práce, krystalizace výrobního procesu, jehož mírou je čas, míra samého pohybu.

2. Mnohotvárné formy, v nichž různé součásti bohatství připlývají k různým částem společnosti, ztrácejí svou zdánlivou samostatnost. Úrok je pouze částí zisku, renta pouze mimořádným ziskem. Úrok a renta se tudíž rozplývají v zisku, a sám zisk se redukuje na nadhodnotu, tj. na nezaplacenou práci. Ale sama hodnota zboží se redukuje pouze na pracovní dobu. Ricardovská škola sama dochází tak daleko, že jednu z forem přivlastňování této nadhodnoty — pozemkové vlastnictví (rentu) — neguje jakožto neužitečnou, pokud ji inkasuji soukromé osoby. Ricardovská škola popírá, že pozemkový vlastník je funkcionářem v kapitalistické výrobě. Tak je rozpor redukován na kapitalistu a námezdního dělníka. Tento vztah však ricardovská ekonomie chápe jako něco daného, jako přírodní zákon, na němž je založen sám výrobní proces. Pozdější ekonomové — jako Jones — jdou ještě dále a uznávají už jen historickou oprávněnost tohoto vztahu. Ale od chvíle, kdy jsou buržoazní způsob a jemu odpovídající výrobní a rozdělovací procesy uznány za historické, je už odzvoněno bludu, který pokládá buržoazní výrobní způsob za přirozený zákon výroby, a otevírá se perspektiva nové společnosti, nové ekonomické společenské formace, k níž je buržoazní výrobní způsob jen přechodem.^{^[132]} ǀ1139ǁ

ǁ1139ǀ Musíme ještě u Jonese prozkoumat různé věci:

1. Jak právě kapitalistický výrobní způsob — zálohování mzdy kapitálem — mění formu [výroby] a produktivní síly.

2. Jonesovy úvahy o akumulaci a míře zisku.

Zde je však nutno zdůraznit ještě tento bod.

ǁ1140ǀ „Kapitalista byl jen činitelem, který poskytl dělníkům užitek z toho, že zákazníci, kteří je obklopovali, vydávali důchody v nové formě a za nových okolností.“ (Str. 79.)

To se vztahuje na nezemědělské dělníky, kteří dříve žili bezprostředně z důchodu pozemkových vlastníků atd. Místo aby tito dělníci bezprostředně směňovali svou práci (nebo její produkt) za uvedené důchody, směňuje nyní produkt jejich práce — shromážděný a koncentrovaný v jeho rukou — za tyto důchody kapitalista, čili tyto důchody se přeměňují v kapitál, směňuji se za kapitál, neboť tvoří výtěžek kapitálu. Nejsou už nyní bezprostředním výtěžkem práce, nýbrž bezprostředním výtěžkem kapitálu, který zaměstnává dělníky.^{^[133]} ǀ1140ǁ

ǁ1144ǀ Když Jones vyložil kapitál jako specifický výrobní vztah, pro který je podstatné, že akumulované bohatství vystupuje jako zálohovatel mzdy, a sám pracovní fond jako „bohatství uspořené z důchodu a používané k dosažení zisku“, vysvětluje změny ve vývoji produktivních sil, které jsou vlastní tomuto výrobnímu způsobu. Velmi dobře říká, jak se se změnou materiálních produktivních sil mění vztahy (ekonomické) a tím i sociální, morální a politické poměry národů:

„Tou měrou, jak společenství mění své produktivní síly, mění se nevyhnutelně i jejich zvyklosti a obyčeje.“ (Str. 48.) „V průběhu svého vývoje přicházejí všechny různé třídy společenství na to, že jsou s druhými třídami spjaty novými vztahy, že zaujímají nová postavení, že je obklopují nová morální a sociální nebezpečenství a nové podmínky sociálního a politického rozkvětu.“ (Cit. dílo.)

Dříve, než se budeme zabývat zkoumáním toho, jak Jones vysvětluje vliv kapitalistické formy výroby na vývoj produktivních sil, uvedeme ještě několik tezí souvisejících s tím, co bylo dosud uvedeno.

„Změny v ekonomické organizaci společenství a v silách a prostředcích, ať už hojných nebo řídkých, pomocí nichž se plní úkoly výroby, jsou provázeny velkými politickými, sociálními, morálními a intelektuálními změnami. Tyto změny nutně mají rozhodující vliv na různé politické a sociální složky obyvatelstva, v jejichž lůně tyto změny probíhají; tento vliv zasahuje intelektuální charakter, zvyklostí, obyčeje, mravy a štěstí národů.“ (Str. 45.)

„Anglie je jediná velká země, která… učinila první krok na cestě k dokonalosti jakožto vyrábějící mechanismus; je to jediná země, kde obyvatelstvo, zemědělské i nezemědělské, je podřízeno vedení kapitalistů a kde působeni jejich prostředků a zvláštních funkcí, které jsou s to vykonávat jedině oni, je ve velké míře pociťováno nejen v tom, že ohromně roste bohatství země, nýbrž i ve všech ekonomických vztazích a v postavení jejího obyvatelstva.

S politováním, ale bez nejmenšího zaváhání říkám: Anglii nelze pokládat za šťastný příklad ǁ1145ǀ osudu národa, který tímto způsobem rozvíjí své produktivní sily.“ (Str. 48-49.)

„Všeobecný pracovní fond se skládá: 1. Ze mzdy, kterou vyrábějí sami dělníci. 2. Z důchodů jiných tříd, které se vynakládají na udržování dělníků. 3. Z kapitálu čili části bohatství uspořeného z důchodu, kterého se používá k zálohování mzdy za účelem dosažení zisku. Ty, kteří jsou udržováni z první částí pracovního fondu, budeme nazývat nenajatými dělníky. Ty, kdož jsou udržováni z druhé části, budeme nazývat placenými sluhy. Ty, kdož jsou udržování z třetí části, budeme nazývat najatými dělníky.“ (Námezdní dělníci.) „Pobírání mzdy z některé z těchto tří částí pracovního fondu určuje vztah pracovníka k druhým třídám společnosti, a tím určuje, někdy přímo, jindy víceméně nepřímo, stupeň stálosti, dovednosti a síly, s nímž se uskutečňují úkoly výroby.“ (Str. 51-52.)

„První část pracovního fondu, mzda, kterou vyrábějí sami dělníci, udržuje víc než polovinu, možná víc než dvě třetiny pracujícího obyvatelstva světa. Těmito pracovníky jsou všude rolníci, kteří mají půdu a obdělávají ji… Druhá část pracovního fondu, důchod, který se vynakládá na udržování práce, skýtá obživu převážné části produktivních nezemědělských dělníků Orientu. Tato část pracovního fondu má určitý význam na evropském kontinentu, zatímco v Anglii zahrnuje jen nevelké množství řemeslníků, zabývajících se příležitostnými pracemi, kteří představují zbytky početnější vrstvy… Třetí část pracovního fondu, kapitál, poskytuje v Anglii zaměstnání velké většině jejích dělníků, kdežto v Asii udržuje jen nevelké množství lidí, a na evropském kontinentě udržuje pouze nezemědělské dělníky, jejichž celkový počet netvoří snad ani čtvrtinu produktivního obyvatelstva.“ (Str. 52.)

„Nevydělil jsem otrockou práci jako zvláštní kategorii… Občanská práva dělníků nemají žádný vliv na jejich ekonomické postavení. Můžeme si všimnout, že otroci, podobně jako svobodní lidé, jsou živi ze všech částí všeobecného fondu.“ (Str. 53.)

Ale nemají-li „občanská práva“ dělníků žádný vliv na „jejich ekonomické postavení“, pak jejich ekonomické postavení má vliv na jejich občanská práva. Námezdní práce v národním měřítku, a tudíž i kapitalistický výrobní způsob, může existovat jen tam, kde jsou dělníci osobně svobodní. Spočívá na osobní svobodě dělníků.

Smithovu produktivní a neproduktivní práci redukuje Jones správně na její podstatu, na kapitalistickou a nekapitalistickou práci; protože správně uplatňuje Smithovo rozlišování na dělníky placené z kapitálu a na dělníky placené z důchodu. Naproti tomu Jones sám rozumí produktivní a neproduktivní prací zřejmě práci, která vchází do výroby materiálního bohatství, a práci, která do něho nevchází. To nám vyplývá z místa [citováno se str. 52], kde Jones mluví o produktivních dělnících, kteří závisejí na vynaloženém důchodu. Dále [z těchto míst]:

„Ta část společenství, která je neproduktivní ve smyslu materiálního bohatství, může být užitečná nebo neužitečná.“ (Str. 42.)

„Je moudré považovat akt výroby za nedokončený dotud, dokud se vyrobené zboží nedostane do rukou jednotlivce, který je má spotřebovat." (Str. 35, poznámka.)

Rozdíl mezi dělníky žijícími z kapitálu a dělníky žijícími z důchodu se týká formy práce. V tom záleží celý rozdíl mezi kapitalistickým a nekapitalistickým výrobním způsobem. Naopak, bereme-li pojem produktivní a neproduktivní dělník v užším smyslu, bude produktivní prací každá práce, která vchází do výroby zboží (výroba tu zahrnuje všechny akty, jimiž musí projít zboží od prvního výrobce až ke spotřebiteli), ať už je tato práce jakákoli — ruční nebo ne ([i] vědecká), a taková práce, která nevchází do výroby zboží a jejímž cílem není výroba zboží, bude neproduktivní. Toto rozlišování nelze pouštět ze zřetele a okolnost, že všechny ostatní druhy činnosti zase zpětně působí na materiální výrobu a vice versa, absolutně nic nemění na nutnosti takového rozlišování.

[b). Jones o vlivu kapitalistické výroby na rozvoj produktivních sil. O podmínkách použití dodatečného fixního kapitálu]

ǁ1146ǀ Nyní přicházíme k tomu, jak kapitalistický výrobní způsob rozvíjí produktivní síly.

[Jones říká:]

„Zde snad bude vhodné poukázat na to, jak tato skutečnost“ ˂že kapitál zálohuje mzdu˃ „ovlivňuje produktivní síly dělníků, čili stálost, znalosti a sílu, s nimiž se práce vykonává… Kapitalista, který platí dělníkovi, může napomáhat stálosti jeho práce. Předně tím, že takovou stálost umožňuje, dále tím, že na ni dozírá a vynucuje ji. Na světě je mnoho velkých vrstev dělníků, kteří procházejí ulicemi a hledají zákazníky; jejich mzdy závisí na náhodných potřebách lidí, kteří právě v tomto okamžiku vyžadují jejich služby nebo potřebují předměty, které vytvořili. S tímto stavem se setkávali první misionáři v Číně. ‚Tam běhají řemeslníci od rána až pozdě do večera ulicemi a hledají zákazníky. Většina čínských dělníků pracuje v soukromých domech. Potřebuješ oděv? Krejči přijde ráno k tobě a večer odejde domů. Ostatní řemeslníci jsou ve stejném postavení. Neustále pobíhají po ulicích a hledají práci, dokonce i kováři, kteří vláčejí své kladivo a kovářskou výheň pro běžné práce s sebou. Rovněž holiči… putují ulicemi s křeslem na hřbetě a s miskou a kotlíkem na teplou vodu v ruce.'^{^[134]} V Orientu je to všeobecný zjev a v západních zemích zčásti.

Tito dělníci nemohou pracovat delší dobu. Musejí se jako nájemní kočí pohybovat ulicemi a nenajdou-li zákazníka, zůstanou bez práce. Změní-li se postupem doby jejich ekonomická situace a stanou-li se dělníky u kapitalisty, který jim zálohuje jejich mzdu, má to za následek dvojí. Za prvé mohou nepřetržitě pracovat a za druhé je tu síla, jejímž úkolem a zájmem je, aby je skutečně přinutila stále pracovat… Kapitalista má zdroje…, aby mohl na zákazníka čekat. Tímto způsobem je práce této třídy lidi mnohem stálejší. Pracují každý den od rána do večera a jejich práce není přerušována čekáním nebo hledáním zákazníka, jenž konečně spotřebuje předmět, který vyrobili.

Ale takto umožněná stálost jejich práce se zajišťuje a zvětšuje kapitalistovým dozorem. Zálohoval jejich mzdu, dostane produkt jejich práce. Starat se o to, aby nepracovali s přestávkami nebo liknavě, to je jeho zájem a jeho výsada.

Dosáhne-li se takto stálosti práce, je potom účinek této jediné změny na produktivní silu práce veliký… Sila se zdvojnásobí. Pracuji-li dva dělnici nepřetržitě celý rok od rána do večera, vyrobí pravděpodobně víc než čtyři dělnici, kteří přecházejí od jedné práce k druhé a stráví většinu svého času tím, že shánějí zákazníky a obnovují přerušenou práci." (Str. 37-38.)

[K tomu, co tu řekl Jones, je třeba poznamenat:]

Za prvé: Přechod od dělníků, kteří vykonávají náhodné služby, šijí kabát, kalhoty v domě pozemkového vlastníka atd., k dělníkům, které zaměstnává kapitál, zobrazuje velmi dobře už Turgot.

Za druhé: Touto stálostí se liší kapitalistická práce od formy, kterou popisuje Jones, ale ne od velkovýroby založené na otrocké práci.

Za třetí: Je nesprávné, jestliže se zvětšeni práce samé, způsobené tím, že se prodlouží a odstraní se v ní přestávky, nazývá zvětšením produktivní síly nebo síly práce. Tak je tomu jen potud, pokud kontinuita práce zvětšuje osobní zručnost dělníka. Zvětšením síly práce rozumíme větší produktivní sílu, s níž se používá daného množství práce, ne libovolná změna v množství použité práce. To, o čem mluví Jones, náleží spíš k formálnímu podřízení práce kapitálu.

Plně se rozvíjí teprve s rozvojem fixního kapitálu. (O tom nyní.)

Jones správně zdůrazňuje: Kapitalista chápe práci jako své vlastnictví, z něhož se nesmí nic ztratit. U práce, která přímo závisí na důchodu, jde jen o užitnou hodnotu práce.

ǁ1147ǀ Dále Jones velmi správně zdůrazňuje, že stálá práce nezemědělského dělníka od rána do večera není nic od přírody daného, ale je sama produktem ekonomického vývoje. V protikladu k asijské formě a západní formě (dříve, částečně i nyní) venkovské práce, představuje středověká městská práce už velký pokrok a je předstupněm kapitalistického výrobního způsobu, stálosti a nepřetržitosti práce.

˂O této stálosti práce:

„Kapitalista řídí také jakési zaopatřování práce; zajišťuje proti nejistotě, zda se najde odbyt pro práci; nebýt jeho, tato nejistota by v mnoha případech vedla k tomu, že by se od té či oné práce upustilo. Námaha, s níž je spojeno hledáni kupce a docházení na trh, je díky jeho zprostředkování relativně malá.“ („An Inquiry into those Principles, respecting the Nature of Demand and the Necessity of Consumption etc.“, Londýn 1821, str. 102.)

Tamtéž:

„Tam, kde se kapitál skládá převážně z fixního kapitálu, nebo tam, kde se vkládá do půdy…, je podnikatel mnohem víc (než kdyby bylo vloženo méně fixního kapitálu) nucen používat téhož množství oběžného kapitálu jako dříve, aby neztratil žádný zisk z té části, která představuje fixní kapitál.“ (Str. 73.)˃

˂[Dále Jones říká:]

„O poměrech v Číně, které vyplývají ze závislosti dělníků na důchodech jejich zákazníků, si učiníme nejživější představu z čínské výstavy, kterou měl v Londýně její americký majitel tak dlouho otevřenou. Hemži se postavami řemeslníků, kteří se potulují se svazečky nástrojů a hledají zákazníky a kteří nemají co dělat, nenajdou-li žádného. Je tu názorně vidět, že v tomto případě nutně chybí ona stálost práce, která je jedním ze tří hlavních prvků její produktivity. Pro každého informovaného návštěvníka je však také dostatečným svědectvím, že tam neexistují fixní kapitál a stroje, které nejsou méně důležitými prvky účinnosti výroby." (Richard Jones (“Text-book of Lectures…“, Hertford 1852], str. 73.)

„Stejný obraz můžeme vidět v indických městech, kde přítomnost Evropanů ještě nijak nezměnila situaci. Avšak v zemědělských oblastech je o řemeslníky postaráno zvláštním způsobem… Ti řemeslníci a ostatní nezemědělští pracovníci, které určitá vesnice skutečně potřebovala, byli vydržováni tím, že jim byla přidělena určitá část společného důchodu všech vesničanů. V celé zemi žily z tohoto fondu početné skupiny dělníků, kteří své povolání dědili z generace na generaci a jejichž práce uspokojovala jednoduché potřeby a přání, které zemědělci nebyli s to uspokojovat svou vlastní prací. Postavení a práva těchto venkovských řemeslníků se brzy stala dědičnými jako všechna práva v Orientu. Tyto skupiny řemeslníků nacházely zákazníky mezi ostatními obyvateli vesnice. Vesničané byli připoutáni k jednomu místu a konzervativní, a stejní byli i řemeslníci…

Městští řemeslnici byli a jsou ve zcela odlišné situaci. Dostávali svou mzdu v podstatě ze stejného fondu — nadbytečný důchod (Mehrrevenue) z půdy — ale způsob jeho rozdělování i ti, kdo ho rozdělovali, se změnili, a v důsledku toho řemeslníci ztráceli své trvalé působiště, což vedlo k častému a obvykle škodlivému stěhováni… Takoví řemeslníci nejsou připoutáni k jednomu místu svou závislostí na masách fixního kapitálu.“ (Jako například v Evropě, kde bavlnářské a jiné manufaktury „jsou vázány na oblasti, kde je hojnost vodní síly nebo paliva k výrobě páry, a kde jsou značné masy bohatství přeměněny v budovy a stroje“ atd.)... „Jinak je tomu, jestliže jsou ǁ1148ǀ dělníci odkázání pouze na přímý příjem části důchodu lidí, spotřebovávajících zboží, která řemeslníci vyrábějí… Ti nejsou nijak vázáni na přítomnost nijakého fixního kapitálu. Jestliže jejich zákazníci změní na delší dobu, nebo i na velmi krátkou dobu místo svého pobytu, musí jít nezemědělští dělníci za nimi nebo zemřít hlady.“ (Str. 73-74.)

„Větší část tohoto fondu určeného pro řemeslníky rozděluje v Asii stát a jeho úředníci. Hlavním střediskem rozdělování je nutně hlavní město" (Str. 75.)

„Od Samarkandu na jih až po Bidžápur a Seringapatam můžeme nalézt zbytky zaniklých hlavních měst, jejichž obyvatelé je náhle opustili" (nejde o úpadek měst jako v jiných zemích), „jakmile byla založena nová střediska rozdělování královských důchodů, tj. celkového nadbytečného důchodu z půdy.“ (Str. 76.)

Viz Dr. Bernier, který srovnává indická města s polními tábory.^{^[135]} Základem je tu tedy forma pozemkového vlastnictví v Asii.

*

Od stálosti práce přejděme nyní k dělbě práce, [vývoji] znalostí, použití strojů atd.

[Jones píše:]

„Ale tím, co bylo řečeno, není vliv, který má na stálost práce změna těch, kteří platí práci, nijak vyčerpán. Různé výrobní úkony se nyní mohou ještě dále dělit… Jestliže“ (kapitalista) „nezaměstnává jen jednoho dělníka, nýbrž víc dělníků, může nyní rozdělit práci mezi ně. Může ponechat každého dělníka, aby trvale vykonával tu část společné práce, kterou vykonává nejlépe… Je-li kapitalista bohatý a má-li dostatečný počet dělníků, může práci ještě dále rozdělovat, pokud je to vůbec vhodné. Stálost práce je pak dokonalá… Nyní kapitál tím, že převzal funkci zálohování mezd, postupně zdokonalil stálost práce. Zároveň se zvyšují znalosti a dovednost, s nimiž se takové práce používá k dosažení žádoucího výsledku.

Třída kapitalistů je nejdříve částečně a nakonec zcela zbavena nutnosti fyzicky pracovat. Její zájem vyžaduje, aby produktivní síly dělníků, které zaměstnává, byly co možná největší. Její pozornost je zaměřena, na to téměř výhradně, na zvýšení této síly. Přemýšlejí stále horlivěji, jak získat ty nejlepší prostředky k dosažení všech cílů lidské práce; znalosti se rozšiřují a zvětšují oblast své účinnosti a podporují výrobu téměř v každém jejím odvětví…

Ale zvětšuje se také mechanická síla. Kapitál, kterého se nepoužívá na zaplacení práce, ale pro její podporu, budeme nazývat pomocný kapitál.“

˂Pod pojmem pomocný kapitál tedy Jones rozumí část konstantního kapitálu, kterou netvoří suroviny.˃

„Jsou-li splněny určité podmínky, může masa pomocného kapitálu národa, při stejném počtu dělníků nekonečně růst. Na každém stupni tohoto růstu roste třetí prvek účinnosti lidské práce, totiž její mechanická síla… Masa pomocného kapitálu tedy v poměru k obyvatelstvu roste… Jaké podmínky se tedy musí splnit, aby masa pomocného kapitálu, použitého pro jejich“ ˂dělníků najatých kapitalistou˃ „podporu mohla růst?

Musí tu být současně trojí:
1. Prostředky k úspoře dodatečného kapitálu.
2. Vůle k jeho úspoře.
3. Vynálezy, které umožňují použitím takového kapitálu zvětšovat produktivní síly práce, a to v takovém rozsahu, aby práce reprodukovala kromě bohatství vyráběného dříve ještě dodatečně použitý pomocný kapitál podle míry jeho opotřebení a ještě k tomu zisk…

Jestliže už byla vložena celková masa pomocného kapitálu, jíž lze při daném stupni vědomostí použít se ziskem…, pak prostředek a cestu k jeho použití může ukázat jen rozšíření vědomostí. Dále je takové použití prakticky proveditelné jen tehdy, jestliže objevené prostředky zvyšují silu práce natolik, aby se dodatečný kapitál reprodukoval za stejnou dobu, jako se spotřebovává. Není-li tomu tak, pak musí kapitalista své bohatství ztratit… Ale zvětšená účinnost práce musí kromě toho reprodukovat také ještě zisk, jinak by kapitalista neměl žádnou pohnutku pro použití svého kapitálu ve výrobě… Pokud lze použitím nové masy pomocného kapitálu dosáhnout obou těchto cílů, nemá použití další masy tohoto kapitálu pevnou a určitou hranici. Její zvětšování může jít ruku v ruce se zvětšováním vědomostí. Ale vědomosti se nikdy nezastavují, a tak jako postupují všemi směry hodinu od hodiny, tak se mohou hodinu od hodiny objevovat nové nástroje, nové stroje, nové hnací síly, které umožní danému společenství výhodně zvětšovat masu pomocného kapitálu, která podporuje jeho výrobu, a tím zvětšovat rozdíl mezi produktivitou svá práce a produktivitou práce chudších a méně dovedných národů." (Str. 38-41.)

ǁ1149ǀ Nejprve poznámka k tomu, že vynálezy nebo nářadí nebo zařízení musí být takové, aby se produktivní síly práce zvětšovaly v takovém rozsahu, aby práce vyráběla kromě bohatství, vyráběného dříve ještě dodatečný pomocný kapitál podle míry jeho opotřebení, nebo „aby dodatečný kapitál reprodukovaly za stejnou dobu, jako se spotřebovává“. To tedy znamená jen to, že opotřebení se nahrazuje podle toho, jak probíhá, čili že se dodatečný kapitál obnovuje průměrně za stejnou dobu, jako se spotřebovává. Část hodnoty produktu — nebo, což je totéž, část produktu — musí nahradit spotřebovaný pomocný kapitál, a to za takovou dobu, aby v okamžiku, kdy bude zcela spotřebován, mohl být zcela obnoven, nebo aby na místo spotřebovaného nastoupil nový kapitál téhož druhu. Ale co je tu podmínkou? Dodatečný pomocný kapitál musí produktivitu práce zvýšit natolik, aby mohla být část produktu vyňata k nahrazení této součásti, ať už in natura nebo směnou.

Je-li produktivita tak velká, tj. vzrostlo-li množství výrobků vyrobených za týž pracovní den natolik, že je nyní jednotlivé zboží levnější než jednotlivé zboží u předešlého procesu, ačkoli suma zboží svou celkovou cenou kryje roční (například) opotřebení strojů, že tedy odpovídající část opotřebení připadající na jednotlivé zboží je nepatrná, pak se pomocný kapitál reprodukuje. Odečteme-li z celkového produktu tu část, která nahrazuje opotřebení, a dále tu část, která nahrazuje hodnotu suroviny, zbude část, z níž se platí mzda, a část, která kryje zisk a přináší dokonce větší nadhodnotu [než] u předešlého procesu.

K zvětšení produktu by mohlo dojít i bez splnění této podmínky. Jestliže by se například počet liber příze zvětšil desetkrát (a ne stokrát atd.) a dodatečná hodnota by v důsledku opotřebení strojů klesla z jedné šestiny na jednu desetinu, byla by příze vyrobená strojově dražší, než příze vyrobená na kolovratu.^{^[136]} Kdyby se v zemědělství použilo 100 liber št. dodatečného kapitálu na guano a kdyby se toto guano muselo nahradit za jeden rok a kdyby se přitom hodnota 1 kvarteru (při staré metodě) rovnala 2 librám št., muselo by se jen na náhradu opotřebení vyrobit dalších 50 kvarterů.^{^[137]} Jinak by se tohoto dodatečného kapitálu nemohlo (k zisku nepřihlížíme) použít.

Jonesova poznámka, že dodatečný kapitál se musí „reprodukovat“ (ovšem z prodeje výrobku nebo in natura) „za stejnou dobu jako se spotřebovává“, znamená jen to, že zboží musí nahradit opotřebení, které je v něm obsažené. Aby mohla reprodukce znovu začít, musí být všechny hodnotové prvky obsažené ve zboží nahrazeny v té době, v níž musí znovu začít jejich reprodukce. V zemědělství je tato doba reprodukce dána přírodními poměry a doba, během níž musí být nahrazeno opotřebení, je tu dána stejně, není ani větší, ani menší než doba, během níž musí být nahrazeny všechny ostatní hodnotové prvky, například obilí.

Aby mohl začít proces reprodukce — tj. aby mohlo dojít k obnově vlastního výrobního procesu —‚ musí proběhnout proces oběhu, tj. zboží musí byt prodáno (pokud se samo nenahrazuje in natura, jako osivo) a peníze, za něž se prodalo, musí být opět přeměněny ve výrobní prvky. U obilí a jiných zemědělských produktů existují určitá údobí této reprodukce, určená střídáním ročních dob, tedy meze (krajní), pozitivní meze pro trvání procesu oběhu.

Za druhé: Takové pozitivní hranice procesu oběhu vůbec vyplývají z povahy zboží jakožto užitných hodnot. Všechna zboží se za určitou dobu zkazí, ačkoli ultima Thule^{^[d]} jejich jsoucna je různá. Nespotřebují-li je lidé (pro výrobu nebo individuální spotřebu), spotřebují je živelné přírodní síly, zkazí se a nakonec se zničí. Zničí-li se jejich užitná hodnota, jde k čertu i jejich směnná hodnota a jejich reprodukci je konec. Konečná mez jejich doby oběhu je tedy určena přirozenými obdobími doby reprodukce, které jim jako užitným hodnotám příslušejí.

Za třetí: Aby byl proces jejich výroby nepřetržitý, aby byla ǁ1150ǀ jedna část kapitálu neustále ve výrobním procesu a druhá neustále v procesu oběhu, musí docházet k velmi odlišnému dělení kapitálu podle přirozených mezí dob reprodukce nebo mezí trvání rozdílných užitných hodnot nebo rozdílných sfér působení kapitálu.

Za čtvrté: To platí pro všechny prvky hodnoty zboží zároveň. Ale u zboží, do nichž vchází mnoho fixního kapitálu, je určující kromě mezí, které předepisují době oběhu jejich vlastní užitné hodnoty, také užitná hodnota fixního kapitálu. Fixní kapitál se po určitém časovém období stává neupotřebitelný a musí se tedy v daném časovém období reprodukovat. Řekněme loď například za deset let nebo spřádací stroj za dvanáct. Dopravné za náklad převezený během deseti let nebo příze prodaná během dvanácti let musí stačit k tomu, aby stará loď nahradila novou za deset let, nebo aby byl starý spřádací stroj nahrazen novým za dvanáct let. Spotřebuje-li se fixní kapitál za půl roku, musí se produkt vrátit z oběhu za půl roku.

Kromě přirozených lhůt úmrtnosti zboží jakožto užitných hodnot — lhůt, které jsou u různých užitných hodnot velmi různé — kromě požadavků nepřetržitosti procesu výroby, které opět stanovují různé konečné meze doby oběhu, podle toho, zda zboží musejí setrvávat ve sféře výroby delší nebo kratší dobu a zda mohou setrvávat delší nebo kratší dobu ve sféře oběhu, přistupují ještě za třetí různé lhůty úmrtnosti pomocného kapitálu vcházejícího do výroby zboží a odtud i různá nutnost jeho reprodukce.

Jako druhou podmínku stanoví Jones „zisk“, který musí pomocný kapitál „vyrobit“, a to je conditio sine qua non^{^[e]} pro celou kapitalistickou výrobu, ať je zvláštní určenost formy použitého kapitálu jakákoli. Nikde nevysvětlil, jak si vlastně představuje genesi tohoto zisku. Ale protože ho odvozuje pouze z „práce“ a zisk, který přináší pomocný kapitál, odvozuje pouze ze stoupající produktivity práce dělníků, musí se zisk redukovat na absolutní nebo relativní nadpráci. Zisk spočívá vůbec v tom, že kapitalista po odečtení části produktu, která in natura nebo směnou nahrazuje součásti kapitálu, skládá se ze surovin nebo pracovních prostředků, platí ze zbytku produktu za prvé mzdu, za druhé si část produktu přivlastňuje jako nadvýrobek, který prodává nebo spotřebovává in natura. (S touto částí není třeba při kapitalistické výrobě počítat, až na nepatrné výjimky kapitalistů, kteří bezprostředně vyrábějí nutné životní prostředky.) Ale tento nadvýrobek představuje právě tak realizovanou práci dělníka jako jiné části produktu, jen s tím rozdílem, že jde o nezaplacenou práci, produkt práce, který si kapitalista přivlastnil bez ekvivalentu.

V Jonesově výkladu je nové to, že zvětšeni pomocného kapitálu nad určitý stupeň závisí na růstu vědomostí. J[ones] říká, že je zapotřebí 1) prostředků k úspoře dodatečného kapitálu; 2) vůle k jeho úspoře; 3) nějaké vynálezy, jimiž se produktivní síly práce zvětší natolik, aby bylo možno reprodukovat dodatečný kapitál a ještě k tomu vyrobit zisk.

Především je zapotřebí, aby tu byl nadvýrobek, ať v naturální formě nebo přeměněný v peníze.

Například ve výrobě bavlny chtěli pěstitelé v Americe (jako nyní v Indii) osévat velké lány, ale neměli prostředky k tomu, aby mohli v příhodném čase surovou bavlnu pomocí vyzrnění přeměnit v bavlnu. Část shnila na poli. Vynálezem vyzrňovacího stroje se s tím skoncovalo. Část produktu se nyní přeměňuje ve vyzrňovací stroj. Ale vyzrňovací stroj nahradil nejen své náklady, ale také zvětšil nadvýrobek. Stejně působí i nový trh, na němž se například přeměňují kůže v peníze (stejně působí zlepšení dopravních prostředků).

Každý nový stroj spotřebovávající uhlí, je prostředkem k tomu, aby se přebytek existující [v podobě] uhlí přeměnil v kapitál. Přeměna části přebytku v pomocný kapitál může být dvojího druhu: zvětšení stávajícího pomocného kapitálu, jeho reprodukce ve větším měřítku. Nebo objevení nových užitných hodnot či nové použití starých užitných hodnot či nové vynálezy strojů nebo hnací síly, čímž se vytvářejí nové druhy pomocného kapitálu. Zde je ovšem rozšířeni vědomostí jednou z podmínek zvětšení pomocného kapitálu nebo, což je totéž, přeměny nadvýrobku či nadbytečných peněz (zde je důležitý zahraniční obchod) v dodatečný pomocný kapitál. Například telegraf otevřel zcela nové pole pro ukládání pomocného kapitálu, rovněž železnice atd., dále celá výroba gutaperči neboli indického kaučuku.

ǁ1151ǀ Tento bod týkající se rozšiřování vědomostí je důležitý.

Akumulace tedy vůbec nemusí uvádět bezprostředně do pohybu novou práci, ale je jen zapotřebí dát staré práci jiné zaměření. Například táž strojní dílna, která dříve vyráběla [ruční] stavy, vyrábí teď mechanické stavy, a část tkalců přechází na tento změněný způsob výroby, zbývající část je vyhozena na dlažbu.

Jestliže stroj nahrazuje práci, vyvolá v každém případě menší potřebu nové práce (ve své vlastní výrobě), než nahrazuje. Snad jen dá staré práci nové zaměření. V každém případě se uvolňuje práce, která po větším či menším bloudění a nesnázích může být použita jinak. Tak se dodává novým výrobním sférám lidský materiál. Pokud však jde o přímé uvolnění kapitálu, neuvolňuje se tu kapitál, který kupuje stroj, protože právě on je vložen do stroje. A i kdybychom předpokládali, že stroj je levnější než mzda, kterou nahrazuje, je nyní zapotřebí tím víc suroviny atd. Jestliže propuštění dělnici stáli 500 liber št. a nový stroj stojí rovněž 500 liber št., musel kapitalista vynakládat ročně 500 liber št., zatímco nyní vydrží stroj asi deset let a kapitalista vynakládá fakticky ročně jen 50 liber št. Ale v každém případě se tu uvolňuje (po odečtení většího počtu dělníků, použitých při výrobě strojů a pomocných látek pro ně, jako je uhlí atd.) kapitál, který tvořil důchod (propuštěných) dělníků čili kapitál, za který vydávali svou mzdu. Tento kapitál existuje jako dříve. Jsou-li dělníci nahrazeni prostě jako hnací síla, aniž se nějak významně změnily samy stroje, jestliže je například nyní pohánějí voda nebo vítr tam, kde je dříve poháněli [dělníci], pak se uvolňuje dvojí kapitál, kapitál, kterého se dříve používalo k jejich zaplacení, a kapitál, za který směňovali své peněžní důchody. Takový příklad uvádí Ricardo.^{^[f]}

Ale část produktu, která se dříve přeměňovala ve mzdu, se nyní neustále reprodukuje jako pomocný kapitál.

Velká část práce, která se dříve vynakládala přímo na výrobu životních prostředků, se nyní vynakládá na výrobu pomocného kapitálu. To také odporuje názoru A[dama] Smitha, podle něhož je akumulace kapitálu totožná s použitím většího množství produktivní práce. I když nepřihlížíme k tomu, co jsme zkoumali výše — může to být pouze změna v použití práce a přesunutí práce z přímé výroby životních prostředků do výroby výrobních prostředků, železnic, mostů, strojů, průplavů atd.

*

Jak je pro akumulaci důležitá stávající masa výrobních prostředků a stávající stupeň výroby [je zřejmé z této ukázky):

„Podivuhodná rychlost, s níž může být v Lancashiru zřízena bavlnářská továrna s přádelnou a tkalcovnou, vyplývá z toho, že inženýři, konstruktéři a mechanikové si mohou vybrat z velkých sbírek modelů všech druhů, od gigantických parních strojů, vodních kol, nosičů železa až po nejjemnější části waterového stroje. Během posledního roku postavil pan Fairbairn sám v jedné ze svých mechanických dílen — nezávisle na stavbě mlýnů a zařizování parních kotlů — vodní kola s výkonem 700 koňských sil a parní stroje s výkonem 400 koňských sil. Jakmile se naskytnou nové kapitály pro nové podniky, vytvoří se prostředky pro jejich výnosné uložení s takovou rychlostí, že mohou realizovat zisk, který zdvojnásobí hodnotu kapitálu za kratší dobu, než by mohla být obdobná továrna uvedena v činnost ve Francii, Belgii nebo Německu.“ (Andrew Ure, „Philosophie des Manufactures“, sv. I, Paříž 1836, str. 61-62.)

ǁ1152ǀ S postupem rozvoje se stroje zlevňují jednak relativně, v poměru k jejich výkonnosti, jednak absolutně; ale s tím je současně spojeno masové hromadění strojů v dílně, takže v poměru k použité živé práci jejich hodnota roste, ačkoli hodnota jejich jednotlivých součástí klesá.

Hnací síla se zlevňuje — stroj, který hnací sílu vyrábí — v tom poměru, jak se zdokonalují stroje přenášející hnací sílu a pracovní stroje v tom poměru, jak se zmenšuje tření atd.

„Výhody, které vyplývají z použití samočinných nástrojů, nejen zdokonalily přesnost mechanismu nějaké továrny a urychlily jeho výrobu, nýbrž i významně snížily cenu a zvýšily jejich hybnost. Dnes je možno koupit vynikající waterový stroj po 9 šilincích a 6 pencích za vřeteno a selfaktor asi po 8 šilincích za vřeteno včetně patentového poplatku. Vřetena v bavlnářské továrně mají tak malé tření, že jedna koňská síla uvádí do pohybu 500 vřeten na dopřádacím stroji, 300 na selfaktoru a 180 na waterovém stroji, spolu se všemi podřízenými a přípravnými stroji jako je mulový stroj, předpřádací stroj atd. Síla tří koni je s to uvést do pohybu třicet velkých stavů i s jejich česacími stroji." (Str. 62-63.)

*

[Jones dále říká:]

„Na převážné části země ani nedostává velká většina pracujících tříd svou mzdu od kapitalistů. Vyrábějí ji buď sami, nebo ji dostávají z důchodu svých zákazníků. Ještě nebyl učiněn první velký krok zajišťující stálost jejich práce. Jsou podporováni jen těmi znalostmi a tou mírou mechanické síly, které mohou mít lidé, kteří si svou obživu vyrábějí vlastníma rukama. Zručnost a znalosti rozvinutějších zemí, mohutné hnací sily, nahromaděné nástroje a stroje, které mohou tyto sily uvést do pohybu, se nepodílejí při práci té výroby, kterou uskutečňují pouze takoví činitelé.“ ([„Text-Book of Lectures on the Political Economy of Nations“] str. 43.)

˂V samotné Anglii:

"Vezměme zemědělství… Znalosti o dobrém obdělávání půdy jsou v zemi velmi málo rozšířeny, a to ještě jen tu a tam. Pouze malá část celkového zemědělského obyvatelstva je podporována vším tím kapitálem, kterého… by bylo možno použit v tomto odvětví národní výroby... Práce v těchto“ ˂velkých manufakturách˃ „zaměstnává jen malou část našich nezemědělských dělníků. Ve venkovských dílnách i u řemeslníků, kteří své živnosti provozují s malým počtem dělníků, je dělba práce neúplná, a proto také stálost práce nedokonalá… Opustíme-li velká města a jdeme na venkov, uvidíme, jak velká část národní výroby pokulhává daleko za dokonalostí ve stálosti, zručnosti a síle práce.“ (Str. 44.)˃

S [vývojem] kapitalistické výroby se odděluje věda od práce. Zároveň se uplatňuje věda jako taková v materiální výrobě.

*

Pokud jde o pozemkovou rentu, Jones správně poznamenává:

Renta v moderním smyslu, zcela závislá na zisku, předpokládá

„možnost převádět kapitál a práci z jednoho pracovního odvětví do druhého… pohyblivost kapitálu a práce, a v zemích, kde kapitál a práce v zemědělství nemají takovou pohyblivost…, nemohli bychom očekávat žádné výsledky, které u nás prameni výhradně z oné pohyblivosti.“ (Str. 59.)

Tato „pohyblivost kapitálu a práce“ [je] vůbec reálným předpokladem tvorby všeobecné míry zisku. Předpokládá to lhostejnost vůči určité práci. Ve skutečnosti tu dochází (na účet dělnické třídy) k tření mezi jednostranným charakterem pracovní síly, který jí na jedné straně dává dělba práce a stroje, zatímco na druhé straně vystupuje pracovní síla proti kapitálu ˂čímž se odlišuje od své nevyvinuté formy v cechovní výrobě˃ jen jako živá možnost jakékoli práce vůbec, která dostává to či ono zaměření podle toho, jakého zisku lze v té či oné výrobní sféře dosáhnout, takže je možné přehazovat z jedné sféry do druhé různé masy práce.

V Asii atd. „tvoří masu obyvatelstva pracující rolníci. Nedostatečně vyvinuté systémy obdělávání půdy ǁ1153ǀ vyžadují dlouhá mezidobí nečinnosti. Stejně jako si rolník vyrábí svou vlastní obživu…, vyrábí si také většinu ostatních základních věcí, nezbytně nutných pro život, které spotřebovává: svůj oděv, své nástroje, své domácí nářadí, dokonce i své stavby; neboť uvnitř jeho třídy je jen malá dělba povolání. Zvyky a obyčeje takových lidí se nemění. Rodiče je předávají svým dětem; není tu nic, co by je změnilo nebo narušilo.“ (Str. 97.)

Naproti tomu pohyblivosti kapitálu a práce a neustálým převratům ve způsobu výroby, tudíž i ve výrobních vztazích, směnných vztazích a způsobu života charakteristickým pro kapitalistickou výrobu, odpovídá velká pohyblivost ve zvycích, způsobu myšlení atd. národa.

Srovnej s právě citovaným úryvkem o „mezidobích nečinnosti“ v „nedostatečně vyvinutém systému obdělávání půdy“.

1. „Používá-li se na statku parního stroje, pak je tento stroj částí systému, který zaměstnává většinu dělníků v zemědělství, a přitom se v každém případě zmenšuje počet koní.“ („On the Forces used in Agriculture“. Referát pana Johna C. Mortona přednesený ve Společnosti pro umění a řemesla^{^[138]} 7. prosince 1859) a:

2. „Rozdíl mezi dobou potřebnou pro zhotovení výrobků v zemědělství a dobou, jíž je zapotřebí v jiných odvětvích, je hlavní příčinou velké závislosti zemědělců. Nemohou dát své zboží na trh dříve než za rok. Po celou tu dobu si musí kupovat na úvěr od obuvníka, krejčího, kováře, koláře a různých jiných výrobců, jejichž výrobky potřebují, a přitom jsou tyto výrobky hotovy za několik dnů nebo týdnů. V důsledku této přírodní okolnosti a v důsledku rychlejšího růstu bohatství v jiných pracovních odvětvích nejsou pozemkoví vlastníci, kteří si nejen zmonopolizovali půdu v celé zemi, ale kromě toho si ještě přivlastnili monopol zákonodárství, přesto schopni zachránit sebe i své služebníky, pachtýře, před údělem být nejzávislejšími lidmi v zemi.“ (Hodgskin, „Popular Political Economy“, str. 147, poznámka.)

Kapitalista se liší od kapitálu tím, že musí žít, musí tedy každou hodinu a každý den spotřebovávat část nadhodnoty jako důchod. Čím delší je tedy doba výroby, než kapitalista může přinést své zboží na trh, čili doba, za kterou se mu vrátí [výtěžek za] prodané zboží z trhu, tím víc musí v tomto mezidobí žít buď na úvěr, což není předmětem tohoto zkoumání, nebo musí nahromadit tím větší zásobu peněz, kterou vydává jako důchod. Musí si o to déle zálohovat svůj vlastní důchod. Tím větší musí být jeho kapitál. Část kapitálu mu musí neustále ležet ladem jakožto spotřební fond.

˂Proto se v zemědělství spojuje domácká výroba se zemědělstvím; zásoby na celý rok atd.˃

[c) Jones o akumulaci a míře zisku. O zdroji nadhodnoty]

Přecházíme nyní k Jonesovu učení o akumulaci. Dosud jsme si ukázali jen to, co je mu vlastní, předně, že zdrojem akumulace vůbec nemusí být zisk; za druhé, že akumulace pomocného kapitálu závisí na pokroku vědění. Jones omezuje tento pokrok na vynálezy nových mechanických přístrojů, hnacích sil atd. Ale to má obecnou platnost. Například: Použije-li se obilí jako suroviny k výrobě pálenky, [vznikne] nový zdroj akumulace, protože nadvýrobek je možno přeměnit v nové formy, uspokojuje nové potřeby a může vejít jako prvek výroby do nové sféry výroby. Stejně je tomu, vyrábí-li se z obilí škrob atd. Tím se rozšiřuje sféra směny těchto určitých zboží a vůbec všech zboží. Stejně je tomu, použije-li se uhlí ke svícení atd.

Je samozřejmé, že i zahraniční obchod [je] díky rozmanitosti užitných hodnot a množství zboží důležitým činitelem v procesu akumulace.

To, o čem nyní Jones mluví především, týká se souvislosti mezi akumulaci a mírou zisku. (Geneze míry zisku mu vůbec není jasná.)

„Schopnost národa akumulovat kapitál ze zisků se nemění s mírou zisku… Naopak, schopnost akumulovat kapitál ze zisku má obvykle opačný směr pohybu než míra zisku; to jest, je velká tam, kde je míra zisku nízká, a malá tam, kde je míra zisku vysoká.“ ([„Text-Book of Lectures on the Political Economy of Nations“] str. 21.)

Tak A[dam] Smith říká: ǁ1154ǀ „Ta část důchodu obyvatelstva, jejímž zdrojem je zisk z kapitálu, je sice v bohatých zemích vždy značně vyšší než v chudých, to však je tím, že je tam značně větší kapitál; v poměru ke kapitálu jsou zisky v bohatých zemích zpravidla značně nižší.“ („Wealth of Nations“, kn. II, kap. 3 [Edinburgh 1828, sv. II, str. 102].) [Srov. čes. vyd., sv. I, str. 322.)

„V Anglii a Holandsku je míra zisku nižší než v kterékoli jiné části Evropy.“ ([„Text-Book of Lectures on the Political Economy of Nations“] str. 21.)

„V období, kdy její“ (Anglie) „bohatství a kapitál rostly nejrychleji, míra zisku pozvolna klesala.“ (Str. 21-22.)

„Relativní masy vyrobeného zisku… nezávisí jen na míře zisku…, ale na míře zisku spolu s relativním množstvím používaného kapitálu.“ (Str. 22.)

„Růst množství kapitálu u bohatších národů… je obvykle provázen poklesem míry zisku, čili poklesem poměru mezi ročním důchodem dosaženým z použitého kapitálu a celkovou sumou tohoto kapitálu.“ (Cit. dílo.)

„Říká-li se, že za jinak stejných okolnosti míra zisku určuje možnost akumulace ze zisku, lze na to odpovědět, že tento případ, je-li vůbec prakticky možný, je tak vzácný, že nestojí za řeč. Na základě našich zkoumáni víme, že pokles míry zisku je zjev, který obvykle doprovází růst rozdílů v masách kapitálů používaných různými národy, a že proto všechny ostatní podmínky nezůstávají stejné, jestliže u bohatších národů míra zisku klesá.

Tvrdí-li někdo, že zisk může poklesnout tak hluboko, že akumulace ze zisku už není možná, je na to třeba odpovědět, že by bylo směšné disputovat o podobném poklesu zisku, protože už dlouho před tím, než by míra zisku dosáhla takovéto úrovně, odplynul by kapitál za hranice, aby tam realizoval vyšší zisk, a možnost exportu kapitálu bude neustále vytvářet určitou hranici, pod kterou zisk v dané zemi nikdy neklesne, dokud existují jiné země, v nichž je míra zisku vyšší.“ (Str. 22-23.)

„Kromě původních zdrojů akumulace existují ještě odvozené, jako například důchody majitelů státních papírů, důchody úředníků atd.“ (Str. 23.)

To všechno je bel et bon.^{^[g]} Je zcela správné, že akumulované masy [zisku] vůbec nezávisí jedině na míře zisku, ale že závisí na míře zisku násobené používaným kapitálem; tj. že stejně tak závisí na velikosti používaného kapitálu. Rovná-li se používaný kapitál K, a míra zisku se např. rovná zʼ, pak se [maximální] akumulace rovná Kzʼ a je jasné, že součin může růst, roste-li činitel K rychleji, než klesá činitel zʼ. A to je skutečně fakt, k němuž dojdeme pozorováním. Ale tím se ještě nic nedovídáme o příčině, o raison dʻêtre^{^[h]} tohoto faktu. Sám Jones se dobral velmi blízko této příčině, když postřehl, že pomocný kapitál ustavičně roste ve srovnání s pracujícím obyvatelstvem, které ho uvádí do pohybu.

Pokud pokles zisku vyplývá z ricardovské příčiny, z růstu renty, zůstává poměr celkové nadhodnoty k používanému kapitálu týž. Rozdíl je jen v tom, že jedna její část, renta, roste na úkor druhé části, zisku, čímž se nijak nemění poměr celkové nadhodnoty [k celkovému kapitálu], neboť zisk, úrok a renta jsou jen jejími kategoriemi. Ricardo tedy fakticky popírá sám jev.

Na druhé straně pouhý pokles úrokové sazby nedokazuje nic, stejně jako nic nedokazuje její vzestup, třebaže úroková sazba je vždy ukazatelem minimální míry, pod kterou zisk nemůže klesnout. Neboť zisk musí být vždy větší než průměrný úrok.

ǁ1155ǀ Pomineme-li strach, který politickým ekonomům nahání zákon klesající míry zisku, je jeho nejdůležitějším důsledkem to, že předpokládá stále rostoucí koncentraci kapitálů, tedy stále rostoucí dekapitalizaci [Entkapitalisierung] menších kapitalistů. To je vůbec výsledek všech zákonů kapitalistické výroby. Co potom vyjadřuje tento fakt, tato postupná centralizace, zbavíme-li ho rozporného charakteru, kterým se vyznačuje na základně kapitalistické výroby? Jen to, že výroba ztrácí svůj soukromý charakter a stává se společenským procesem, a přitom reálně, nikoli pouze formálně, jako je při všelijaké směně výroba společenská proto, že výrobci jsou na sobě navzájem absolutně závislí a jsou nuceni vyjadřovat svou práci jako abstraktně společenskou práci (jako peníze). Neboť nyní se výrobních prostředků používá jako společných výrobních prostředků, a proto — ne že jsou vlastnictvím jednotlivce, nýbrž vzhledem k jejich vztahu k výrobě — jako společenských výrobních prostředků, právě tak se i práce [v jednotlivých podnicích] nyní vykonávají ve společenském měřítku.

U Jonese je zvláštní odstavec nadepsaný: „Příčiny, které určují sklon k akumulaci.“ [Podle něho jsou to:]

„1. Rozdíly v temperamentu a nadání národů.

2. Rozdíly v poměru rozdělováni důchodů národa mezi různé třídy obyvatelstva.

3. Rozdílné stupně zajištěni použití uspořeného kapitálu.

4. Rozdílné stupně snadnosti stejně výnosně jako bezpečně vkládat to, co se postupně uspoří.

5. Rozdíly v možnostech různých vrstev obyvatelstva zlepšit své postavení spořením.“ (Str. 24.)

Všech těchto pět příčin se fakticky redukuje na to, že akumulace závisí na stupni [rozvoje] kapitalistického výrobního způsobu, jehož ten či onen určitý národ dosáhl.

Vezměme, d'abord^{^[i]} bod 2. Tam, kde je kapitalistická výroba rozvinuta, je zisk hlavním zdrojem akumulace, tj. kapitalisté soustřeďují ve svých rukou největší část národního důchodu, a dokonce část pozemkových vlastníků se snaží svůj důchod kapitalizovat.

Bod 3. (Právní a policejní) jistota roste úměrně tomu, jak kapitalisté získávají do svých rukou státní moc.

Bod 4. S rozvojem kapitálu rostou jednak výrobní sféry; jednak se rozvíjí organizace úvěru, která umožňuje půjčovatelům peněz (bankéřům) soustředit do svých rukou každý haléř.

Bod 5. Za kapitalistické výroby závisí zlepšení [postavení člověka ve společnosti] jen na penězích a každý si může namlouvat, že se jednou stane Rothschildem.

Zbývá bod 1. Všechny národy nemají stejné předpoklady ke kapitalistické výrobě. Některé staré národy, jako například Turci, nemají k tomu ani temperament, ani nadání. Ale to jsou výjimky. S rozvojem kapitalistické výroby se vytváří průměrná úroveň buržoazní společnosti a spolu s tím průměrná úroveň temperamentů a nadání u nejrůznějších národů. Kapitalistická výroba, podobně jako křesťanství, je ve své podstatě kosmopolitní. Proto je také křesťanství specifickým náboženstvím kapitálu. V obou má význam jen člověk. Sám o sobě nemá jeden člověk ani větší, ani menší hodnotu než druhý. V jednom záleží všechno na tom, má-li člověk víru, a u druhého, má-li úvěr. Kromě toho u prvního k tomu ještě přistupuje předurčení. U druhého náhoda, má-li od narození peníze nebo ne.

*

Zdroj nadhodnoty a původní renta:

„Stane-li se půda majetkem a obdělává-li se, potom poskytuje za práci na ní vynaloženou víc, než je nutné, aby se dále obdělávala obvyklým způsobem. Všechno, co půda vyrobí nad to, ǁ1156ǀ budeme nazývat jejím nadvýrobkem. Tento nadvýrobek je zdrojem původních rent, a určuje hranici velikosti důchodů, které mohou trvale pobírat z půdy její vlastníci, na rozdíl od jejích uživatelů.“ (Str. 19.)

Tyto původní renty jsou první společenskou formou, v níž vystupuje nadhodnota, a to je skrytý názor, který je základem fyziokratického učení.

Absolutní i relativní nadhodnota mají společné to, že obě předpokládají určitý stupeň produktivní síly práce. Kdyby celý pracovní den (pracovní doba, kterou disponuje) člověka (každého člověka) stačila jen k tomu, aby uživil sám sebe (a v nejlepším případě i svou rodinu), pak by odpadla nadpráce, nadhodnota a nadvýrobek. Tento předpoklad určitého stupně [rozvinutosti] produktivní síly je založen na přirozené úrodnosti přírodních zdrojů bohatství — půdy a vody. Ta je v různých zemích atd. různá. Zpočátku jsou potřeby prosté a primitivní, a proto je nepatrné i minimum produktů, které je nutné k uchování samých výrobců. Právě tak je tu nepatrný i nadvýrobek. Na druhé straně je za těchto poměrů nepatrný i počet těch, kteří žijí z nadvýrobku, takže nadvýrobek je tu souhrnem nevelkých nadvýrobků poměrně velkého počtu výrobců.

Základnou absolutní nadhodnoty — tj. reálnou podmínkou jejího jsoucna — je přirozená úrodnost země, přírody, zatímco relativní nadhodnota spočívá na rozvinutosti společenských produktivních sil.

Tím jsme s Jonesem hotovi. ǀXVIII - 1156ǁ

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II zde, zde a zde. (Pozn red.)

b — doslova: při slově; zde: pokud jde o. (Pozn. red.)

c — právem či neprávem. (Pozn. red.)

d — nejvyšší mez. (Pozn. red.)

e — nezbytná podmínka. (Pozn. red.)

f Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II zde. (Pozn. red.)

g — velmi krásné. (Pozn. red.)

h — o smyslu existence. (Pozn. red.)

i — především. (Pozn. red.)

122 Marx má na mysli recenzi knihy Richarda Jonese „An Essay on the Distributioa of Wealth“, která byla uveřejněna ve svazku LIV tohoto časopisu (srpen-záři 1832).

123 Raiját — indický rolník. Jones používá tohoto terminu pro takové rolníky Indii a v jiných asijských státech, kteří platili panovníkovi jakožto jedinému vlastníku veškeré půdy rentu v produktech. (Viz Richard Jones, „An Essay on the Distribution of Wealth“, Londýn 1831, str. 109 ann.)

124 Pod termínem „chalupník“ [cottier] rozumí Richard Jones irské bezzemky, kteří si propachtovávali u landlorda kousek orné půdy a platili za něj určitou peněžní částku.

125 Viz Adam Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, kniha druhá, kap. III. (Srov. čes. vyd., sv. I, str. 322.)

126 Dále následuje v rukopise krátká vložka, která patří ke kapitole o Ramsayovi a byla zařazena jako poznámka pod čarou do tohoto svazku zde.

127 To, co Jones nazývá pracovním fondem [Labour Fund], figuruje u Malthuse jako „fondy na vydržování práce“ [funds for the maintenace of lahour]. Tento termín nacházíme na mnoha místech už v prvním vydáni knihy „Essay on the Principle of Population“ (Londýn 1798, str. 303, 305, 306, 307, 312, 313 atd.). V pátém vydáni této knihy (Londýn 1817) najdeme tento termín hlavně v 5. a 6. kapitole třetí knihy. Vyskytuje se i v Malthusových „Principles of Political Economy“, například také v citátu uvedeném v tomto svazku zde.

128 V knize „Text-Book of Lectures on the Political Economy of Nations“ (Hertford 1852, str. 71) říká Jones toto: „...hrabě Warwick živil denně na svých různých zámcích 40 000 lidi.“

129 Týž citát uvádí Marx na poslední stránce (str. 1157) XVIII. sešitu rukopisu, a doplňuje jej svými poznámkami, které jsou zde uvedeny.

130 O důchodu a jeho zdrojích pojednává Marx v druhé půlce XV. sešitu rukopisu z let 1861—1863, přičemž v této souvislosti odhaluje třídní a gnoseologickó kořeny vulgární ekonomie (viz tento svazek zde). Tuto „episodu“, jak ji nazývá Marx na obálce XIV. sešitu, tj. exkurs čili dodatek k základnímu textu „Teorii o nadhodnotě“, zamýšlel Marx zařadit do třetí části „Kapitálu“, jak vyplývá z plánu této části, který sestavil v lednu 1863 a podle kterého měla být devátá kapitola nazvána „Důchod a jeho zdroje“. (Viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde.)

131 Z dvou anglických ekonomů, o nichž tu Marx mluví, byl duchovním pouze Jones.

132 Dále v rukopisu následuje (oddělený od textu silnými špičatými závorkami) náčrtek plánu třetí části „Kapitálu“: „Kapitál a zisk“. Viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde.

133 Dále v rukopisu následuje (na str. 1140—1144) náčrtek plánu „Výrobní proces kapitálu“, první části čili prvního oddílu „Kapitálu“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde) a výpisky z novin, časopisů a knih týkající se otázky výše úrokové sazby, vykořisťování dělníků kapitalisty, různého vzájemného vztahu mezi konstantním a variabilním kapitálem. Některé tyto citáty uvádí Marx v I. a III. dílu „Kapitálu“. Malý výpis ze str. 1142 rukopisu, který se týká apologetického názoru vulgární ekonomie na zisk jako na „mzdu“ pro kapitalisty, je uveden v přílohách k tomuto svazku zde.

134 Richard Jones tu cituje fyziokratický měsíčník „Ephémérídes du Citoyen“ z roku 1767, část III, str. 56.

135 Marx má na mysli knihu francouzského lékaře a cestovatele Francoise Berniera „Voyages... contenant la description des États du Grand Mogol“, která vyšla poprvé v letech 1670—1671 v Paříži a potom byla ještě nejednou vydána znovu. V dopisu Engelsovi z 2. června 1853 vypisuje Marx dlouhé výňatky z této Bernierovy práce, mimo jiné také místa, kde Bernier srovnává indická města s polními tábory.

136 Marx tu zkoumá rentabilitu použití nového fixního kapitálu. Kapitalista použije dodatečný fixní kapitál jen tehdy, jestliže dodatečné výdaje na úhradu opotřebení budou kompenzovány zlevněním produktu způsobeným zvětšením jeho množství. Marxovu myšlenku lze ilustrovat na tomto příkladě:

Předpokládejme, že při ručním tkaní se zhotoví 10 liber příze v celkové hodnotě 10 liber št., z nichž 8 se vydává na surovinu a 2 libry št. na pracovní sílu. (Zisk tu Marx ponechává stranou.) Hodnota jedné libry příze vyrobené ručním tkaním se tedy rovná jedné libře št. Předpokládejme dále, že zavedením strojů se množství upředené příze stokrát zvětši (1000 liber místo 10 liber), přičemž výdaje na surovinu se rovněž zvětší stokrát, ale výdaje na pracovní sílu se zvětší menší měrou, např. desetkrát. V tomto případě se hodnota 100 liber příze rovná 800 librám št. (výdaje na surovinu) + 20 librám št. (výdaje na pracovní sílu) + 164 librám št. (opotřebení fixního kapitálu, které je podle Marxe šestina hodnoty příze), tj. 984 libry št. Cena jedné libry příze je asi ⁹/₁₀ libry št., tj. tato příze se ve srovnání s přízí zhotovenou ručně zlevnila. To znamená, že použití strojů se ukázalo jako rentabilní.

Jestliže se však stejné množství příze zvětší jen desetkrát (100 liber místo 10 liber), rovná se teď hodnota příze 80 liber št. (výdaje na surovinu) + 12 liber št. (předpokládáme, že se výdaje na pracovní sílu zvětšily šestkrát) + 10²/₉, libry št. (velikost opotřebení fixního kapitálu se teď podle Marxova předpokladu zmenšilo na desetinu hodnoty příze), tj. rovná se 102²/₉ libry št. Hodnota jedné libry příze je nyní vyšší než 1 libra št. To znamená — odmyslíme-li relativní zmenšeni výdajů na nahrazení opotřebení fixního kapitálu (z jedné šestiny na desetinu) —‚ že příze upředená pomocí strojů je v daném případě dražší než příze upředená ručně. V důsledku toho je v daném případě použiti strojů pro kapitalistu nerentabilní.

137 V druhém dílu „Kapitálu“ Marx ukazuje, že část látek vložených do půdy pro její zlepšení během delší či kratší doby „existuje dále jako výrobní prostředky a zachovává si tudíž formu fixního kapitálu“ (viz „Kapitál“, díl II, zde). V tomto smyslu Marx mluví v textu i o „náhradě opotřebení“ guana, vloženěho do půdy.

138 Společnost pro uměni a řemesla (Society of Arts) byla buržoazně osvícenská a dobročinná společnost, založená roku 1754 v Londýně. Mortonova přednáška byla otištěna v týdeníku „Journal of the Society of Arts“ [„Časopis Společnosti pro uměni a řemesla“], v čísle z 9. prosince 1859. Místo citované Marxem je na str. 56 tohoto čísla časopisu.

Karel MarxTeorie o nadhodnotě III