Karel Marx
Teorie o nadhodnotě III
Přílohy
Důchod a jeho zdroje. Vulgární ekonomie[139]
[1.] Vývoj úrokového kapitálu na základné kapitalistické výroby [Fetišizace vztahů kapitalistického výrobního způsobu.
Úrokový kapitál - nejjasnější výraz tohoto fetišismu. Vulgární ekonomové a vulgární socialisté o úroku z kapitálu]
ǁXV-891ǀ Forma důchodu a zdroje důchodu vyjadřují vztahy kapitalistické výroby v nejfetišovitější formě. Je to jejich jsoucno v podobě, v jaké se jeví na povrchu, odtržené od skryté souvislosti a zprostředkujících mezičlánků. Tak se stává země zdrojem pozemkové renty, kapitál zdrojem zisku a práce zdrojem mzdy. Převrácená forma, v níž se vyjadřuje skutečné převrácení, se samozřejmě reprodukuje v představách agentů tohoto výrobního způsobu. Je to jakási fikce bez fantazie, náboženství vulgárního šosáka. Vulgární ekonomové — je nutné přísně je odlišovat od ekonomických badatelů, které podrobujeme kritice — fakticky převádějí [do ekonomického jazyka] představy, motivy atd. nositelů kapitalistické výroby, kteří jsou v zajetí této výroby, představy a motivy, v nichž se obráží jen ve svém vnějším zdání. Převádějí je do jazyka doktrín, ale z hlediska vládnoucí části [společnosti], kapitalistů, a tudíž ne naivně a objektivně, nýbrž apologeticky. Omezené a pedantické vyslovování vulgárních představ, které se nutně vytvářejí u nositelů tohoto výrobního způsobu, je něco úplně jiného než úsilí takových politických ekonomů, jako fyziokratů, A[dama] Smitha, Ricarda, pochopit vnitřní souvislost.
Nejúplnějším fetišem ze všech těchto forem je však úrokový kapitál. Máme tu původní výchozí bod kapitálu — peníze — a vzorec P — Z — P', redukovaný na oba své krajní body, P — P'. Peníze, které plodí více peněz. Je to původní a všeobecný vzorec kapitálu, zkrácený tak, že je nesmyslný.
Země čili příroda jakožto zdroj pozemkové renty, tj. pozemkového vlastnictví, je už značně fetišovité. Ale díky příjemnému zaměňování užitné hodnoty a směnné hodnoty se v běžné představě ještě lze utéci [aby se vysvětlila renta] k produktivní síle samé přírody, která se jakýmsi kouzlem personifikuje v pozemkovém vlastníkovi.
Práce jakožto zdroj mzdy, tj. toho podílu dělníka na jeho produktu, který je určen specifickou společenskou formou práce; práce jako zdroj toho, že si dělník od produktu (od kapitálu, látkově vzato) svou prací vykupuje povolení vyrábět a že práce je mu zdrojem, jehož prostřednictvím se mu vrací část jeho produktu v podobě platu od tohoto produktu jakožto zaměstnavatele — to je také náramně pěkné. Ale běžná představa je tu přece jen natolik v souladu s věcí samou, že i když směšuje práci s námezdní prací, a tudíž i produkt námezdní práce — mzdu — s produktem práce, přesto je pro zdravý lidský rozum jasné jedno, že totiž si práce sama vytváří svou mzdu.
O kapitálu, pokud se zkoumá ve výrobním procesu, se vždy víceméně udržuje představa, že je nástrojem k lovení cizí práce. Ať už se to pokládá za „spravedlivé“ nebo „nespravedlivé“, odůvodněné či neodůvodněné, vždycky se tu předpokládá a rozumí vztah kapitalisty k dělníkovi.
Pokud kapitál vystupuje v procesu oběhu, což je pro běžného pozorovatele zvlášť očividné v kupeckém kapitálu jakožto druhu kapitálu, který se zabývá jen touto operací, panuje tu o zisku jednak nejasná představa, že jde o všeobecné šizení, jednak určitější představa, že kupec šidí průmyslového kapitalistu, tak jako průmyslový kapitalista šidí dělníka, nebo také, že kupec šidí spotřebitele, tak jako se vzájemně šidí výrobci. Ať je tomu jakkoli, zisk se zde vysvětluje ze směny, tedy ze společenského vztahu, a ne z věci.
Naproti tomu v úrokovém kapitálu je fetiš dovršen. Máme tu hotový kapitál — jednotu výrobního procesu a procesu oběhu —‚ který tudíž v časovém období přináší určitý zisk. Ve formě úrokového kapitálu zůstává jen toto určení, bez zprostředkování výrobního procesu a procesu oběhu. V kapitálu a zisku trvá ještě vzpomínka na minulost, ačkoli v důsledku rozdílnosti zisku a nadhodnoty, v důsledku jednotného zisku všech kapitálů — [v důsledku] všeobecné míry zisku — je kapitál už ǁ892ǀ značně zatemněn, stává se čímsi temným a tajemným.
V úrokovém kapitálu je tento automatický fetiš dovršen, hodnota, která se sama zhodnocuje, peníze, které vytvářejí peníze, a v této formě už na něm nevidíme stopy jeho původu. Společenský vztah jakožto vztah věci (peněz, zboží) k sobě samé je tu dovršen.
Další zkoumání úroku a jeho vztahu k zisku sem nepatří, stejně tak sem nepatří zkoumání, v jakém poměru se dělí zisk na průmyslový zisk a úrok. Je totiž jasné, že v kapitálu a úroku je dovršen proces, v němž se kapitál jeví jako tajemný a sám sebe vytvářející zdroj úroku, svého zvětšení. Proto také v [běžné] představě existuje kapitál především v této formě. Je to kapitál par excellence.[a]
Protože na základně kapitalistické výroby určitá suma hodnoty, zračící se v penězích nebo ve zbožích — vlastně v penězích, přeměněné formě zboží — umožňuje vytloukat z dělníků určité množství práce zdarma, přivlastňovat si určitou nadhodnotu, nadpráci, nadprodukt, je jasné, že peníze samy lze prodávat jakožto kapitál, ale jakožto zboží sui generis[b], čili že kapitál lze kupovat ve formě zboží nebo peněz.
Kapitál je možno prodávat jakožto zdroj zisku. Prostřednictvím peněz atd. umožňují jinému, aby si přivlastňoval nadhodnotu. Proto je v pořádku, že dostávám část této nadhodnoty. Podobně jako má půda hodnotu, protože mi umožňuje zmocňovat se části nadhodnoty, a já tudíž v půdě platím jen tuto nadhodnotu, jíž jsem se s její pomocí zmocnil, tak i v kapitálu platím nadhodnotu, která se s jeho pomocí vytváří. Protože v kapitalistickém výrobním procesu se hodnota kapitálu zvěcňuje, reprodukuje, kromě toho, že se dosahuje nadhodnoty, je v pořádku, že se peníze nebo zboží, prodají-li se jako kapitál, vracejí po určitém období k prodávajícímu a že prodávající peníze nikdy nezcizuje, jako zcizuje zboží, nýbrž ponechává si je ve vlastnictví. Tak se peníze nebo zboží prodávají ne jakožto peníze nebo zboží, nýbrž umocněné na druhou, jakožto kapitál, jako rozmnožující se peníze nebo zbožní hodnota. Nejenže se rozmnožuji, ale uchovávají se v celkovém procesu výroby. Proto zůstávají pro prodávajícího kapitálem, vracejí se k němu nazpět. Prodej spočívá v tom, že třetí osoba, která jich používá jako produktivního kapitálu, musí určitou část svého zisku, jehož dosahuje jen díky tomuto kapitálu, zaplatit majiteli kapitálu. Peníze se pronajímají, podobně jako půda, jako věc vytvářející hodnotu, která se v této tvorbě hodnoty uchovává, neustále se vrací, a proto také může být vrácena původnímu prodavači. Jen díky tomu, že se k němu vracejí, jsou peníze kapitálem. Jinak by je prodával jako zboží, nebo by za ně kupoval jako za peníze.
Ať je tomu jakkoli, je to forma sama o sobě (peníze se ve skutečnosti periodicky zcizují, aby sloužily jako prostředek k exploataci práce, k dosahování nadhodnoty), v níž se věc jeví jako kapitál a kapitál jako pouhá věc, a celkový výsledek kapitalistického procesu výroby a oběhu jako vlastnost inherentní věci, a záleží na majiteli peněz, tj. zboží v té jeho formě, která je vždy směnitelná, zda je vydá jako peníze, nebo je pronajme jako kapitál.
Je to vztah kapitálu jakožto základní sumy k sobě samému jakožto plodu, a jeho vlastní hodnotou se měří zisk, který přináší, přičemž se sám tímto procesem neztrácí (jak to také odpovídá povaze kapitálu).
Je tudíž jasné, proč povrchní kritika, podobně jako chce [uchovat] zboží a potírá peníze, se teď obrací se svou reformátorskou moudrostí proti úrokovému kapitálu, aniž se přitom dotýká skutečné kapitalistické výroby, a útočí pouze proti jednomu z jejích výsledků. S touto polemikou proti úrokovému kapitálu, která vychází ze stanoviska kapitalistické výroby a která se dnes nafukuje jako „socialismus“, se ostatně setkáváme — jakožto momentem vývoje kapitálu samého — například v 17. století, kdy si průmyslový kapitalista musel teprve probojovávat své postavení proti staromódnímu lichváři, který byl tehdy ještě silnější než on.
ǁ893ǀ Úplné zvěcnění, zvrácení a zmatení kapitálu jakožto úrokového kapitálu — v němž se však jen projevuje vnitřní povaha kapitalistické výroby, její zmatenost, v nejnázornější podobě — představuje kapitál nesoucí „úrok z úroku“, kdy kapitál vystupuje jako Moloch, který si žádá celý svět jako oběť, jež mu náleží, ale vinou jakési tajuplné sudby nikdy neuspokojuje své spravedlivé, ze samé své podstaty vyvěrající požadavky a neustále naráží na překážky.
Charakteristickým pohybem kapitálu, jak v procesu výroby, tak v procesu oběhu, je návrat peněz nebo zboží k jejich výchozímu bodu — ke kapitalistovi. V tom se obráží jednak reálná metamorfóza, že se zboží přeměňuje v podmínky své výroby, a podmínky výroby opět ve formu zboží: reprodukce; a z druhé strany formální metamorfóza, že se zboží přeměňuje v peníze, a peníze opět ve zboží. Konečně [se tu obráží] zmnožení hodnoty, P — Z — P'. Původní hodnota, která se však v procesu zvětšuje, zůstává stále v rukou téhož kapitalisty. Mění se jen formy, v nichž ji má v rukou, jako peníze, zboží, nebo ve formě výrobního procesu samého.
Tento návrat kapitálu k jeho výchozímu bodu nabývá v úrokovém kapitálu zcela vnější podoby, odtržené od skutečného pohybu, jehož je formou. A nevynakládá své peníze jako peníze, nýbrž jako kapitál. Nedochází tu k žádné přeměně peněz. Přecházejí pouze z jedněch rukou do druhých. K jejich skutečné přeměně v kapitál dochází teprve v rukou B. Ale pro A se staly kapitálem tím, že přešly z rukou A do rukou B. Skutečný návrat kapitálu z procesu výroby a oběhu nastává pro B. Ale pro A probíhá návrat peněz stejným způsobem jako zcizení. Přecházejí z rukou B opět do rukou A. Ten peníze půjčuje, nevydává je.
Každé přemístění peněz ve skutečném výrobním procesu kapitálu vyjadřuje jistý moment reprodukce, ať už je to přeměna peněz v práci, nebo přeměna hotového zboží v peníze (ukončení výrobního aktu), anebo zpětná přeměna peněz ve zboží (obnovení výrobního procesu, znovuzahájení reprodukce). Přemístění peněz, jsou-li zapůjčeny jako kapitál, tj. nepřeměňují-li se v kapitál, nýbrž vstupují jako kapitál do oběhu, nevyjadřuje nic jiného než předání týchž peněz z jedněch rukou do druhých. Vlastnický titul zůstává v rukou půjčovatele, ale držba přechází do rukou průmyslového kapitalisty. Pro půjčovatele začíná však přeměna peněz v kapitál tím okamžikem, kdy, místo aby je vydal jako peníze, je vydává jako kapitál, tj. tím okamžikem, kdy je dává do rukou průmyslového kapitalisty. (Peníze jsou pro něho kapitálem i tehdy, když je nepůjčuje průmyslníkovi, nýbrž marnotratníkovi, nebo když je půjčí dělníkovi, který nemůže zaplatit nájemné. Na tom je založen celý lombard.) Ovšem, druhý je přeměňuje v kapitál, ale to je jiná operace než ta, k níž dochází mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem. V ní je toto zprostředkování setřeno, není viditelné, není v ní bezprostředně zahrnuto. Místo skutečné přeměny peněz v kapitál tu máme jen její bezobsažnou formu. Tak jako je tomu u pracovní síly, stává se tu užitnou hodnotou peněz to, že vytvářejí směnnou hodnotu, větší směnnou hodnotu než ta, která je obsažena v nich samých. Jsou půjčovány jako hodnota, která se sama zhodnocuje, jako zboží, avšak takové zboží, které se právě touto vlastností liší od zboží jako takového, a proto také má zvláštní formu zcizování.
Výchozím bodem kapitálu je majitel zboží, majitel peněz, zkrátka kapitalista. Protože u kapitálu výchozí bod a bod návratu spadají vjedno, vrací se ke kapitalistovi. Zde však existuje kapitalista ve dvojí [podobě:] jako vlastník kapitálu a jako průmyslový kapitalista, který skutečně přeměňuje peníze v kapitál. Kapitál tedy fakticky vychází ǁ894ǀ od druhého kapitalisty a vrací se k němu. Ale jen jako k dočasnému držiteli. Kapitalista existuje v dvojí [podobě]: právně a ekonomicky. Jako vlastnictví se proto také kapitál vrací k právnímu kapitalistovi, k left-handed Sam[c]. Ale návrat kapitálu, který zahrnuje uchování jeho hodnoty, činí z něho uchovávající se a zvěčňující se hodnotu, je sice zprostředkován pro kapitalistu čís. 2, ne však pro kapitalistu čís. 1. Proto se tu také návrat kapitálu neprojevuje jako důsledek a výsledek řady ekonomických procesů, nýbrž jako důsledek zvláštní právní transakce mezi kupujícím a prodávajícím, jako důsledek toho, že kapitál je v daném případě půjčován, a ne prodáván, že tedy je jen dočasně zcizován. Ve skutečnosti se prodává jeho užitná hodnota, která tu záleží v tom, že vytváří směnnou hodnotu, že přináší zisk, že vyrábí větší hodnotu, než jakou má sám. Jakožto peníze se kapitál užitím nemění. Ale jako peníze se vydává, a jako peníze připlývá zpátky.
Forma, v níž kapitál připlývá nazpět, závisí na způsobu reprodukce kapitálu. Jestliže se půjčuje ve formě peněz, vrací se ve formě oběžného kapitálu, [vrací se] celá jeho hodnota plus nadhodnota, v daném případě ta část nadhodnoty čili zisku, která představuje úrok; zapůjčená suma peněz plus přírůstek, který z ní vzešel.
Je-li kapitál půjčován ve formě strojů, budov atd., zkrátka v té látkové formě, v níž musí fungovat ve výrobním procesu jako fixní kapitál, vrací se ve formě fixního kapitálu, jako anuita, tj. například jako každoroční platba rovnající se náhradě za opotřebování, rovnající se té části hodnoty fixního kapitálu, která vstoupila do oběhu, plus té části nadhodnoty, která se vypočítává jakožto zisk (zde část zisku, úrok) z fixního kapitálu (nikoli pokud to je fixní kapitál, nýbrž pokud to je vůbec kapitál určité velikosti).
Už v zisku jako takovém je nadhodnota, a tudíž i jeho skutečný zdroj zatemněn a mystifikován:
1) Tím, že — formálně vzato — zisk je nadhodnota vypočítaná z celého zálohovaného kapitálu, [takže] každá část kapitálu, fixního i oběžného, vynaložená na suroviny, stroje nebo práci, přináší stejně velký zisk;
2) tím, že podobně jako u jednotlivého daného kapitálu, například 500, činí-li nadhodnota 50, přináší i každá část kapitálu, například každá pětina, 10 %, tak nyní v důsledku určeni všeobecné míry zisku každý kapitál 500 nebo 100, ať je činný v kterékoli sféře, ať je proporce variabilního a konstantního kapitálu jakákoli a ať je jeho doba obratu seberůznější, přináší za totéž období stejný průměrný zisk, například 10 %, stejně jako každý jiný kapitál [působící] za úplně jiných organických podmínek. Tudíž tím, že zisk jednotlivých kapitálů odděleně vzatých, a nadhodnota, kterou vytvářejí samy ve své vlastní výrobní sféře, se stávají reálně různými veličinami.
V druhém bodě je ostatně jen dále rozvinuto to, co už je obsaženo v prvním.
Ale úrok se právě zakládá na této už zvnějšněné formě nadhodnoty, která je odlišná od její první jednoduché podoby, v níž ještě nese stopy svého zrodu, na formě nadhodnoty, kterou už rozhodně nelze na první pohled rozeznat — na jejím jsoucnu jakožto zisku. Úrok bezprostředně předpokládá zisk — jehož je sám jen částí zařazenou do zvláštní kategorie, rubriky — a ne nadhodnotu. V úroku tedy lze nadhodnotu rozeznat ještě mnohem hůř než v zisku, protože má bezprostřední vztah k nadhodnotě jen [potud, pokud se nadhodnota projevuje] ve formě zisku.
Doba návratu závisí na skutečném výrobním procesu; u úrokového kapitálu se zdá, že jeho návrat jako kapitálu závisí pouze na dohodě mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem. Vzhledem k této transakci se tedy návrat kapitálu už nejeví jako výsledek určený výrobním procesem, nýbrž tak, jako by kapitál ani na okamžik neztrácel formu peněz. Fakticky jsou ovšem tyto transakce určeny skutečnými návraty, ale při transakci samé se to neprojevuje.
ǁ895ǀ V úroku na rozdíl od zisků se zračí pouze hodnota vlastnictví kapitálu, tj. úrok činí z vlastnictví peněz (sumy hodnot, zboží, v kterékoli formě) o sobě vlastnictví kapitálu, a tudíž zboží či peněz, pro sebe zhodnocující se hodnotu. Ovšem, pracovní podmínky jsou kapitálem jen potud, pokud fungují vůči dělníkovi jako jeho nevlastnictví, a tudíž jako cizí vlastnictví. Ale jako takové fungují jen v protikladu k práci. Protikladné jsoucno těchto pracovních podmínek vůči práci činí z jejich vlastníka kapitalistu, a z těchto pracovních podmínek, které jsou jeho majetkem, kapitál. Avšak v rukou peněžního kapitalisty A nemá kapitál tento protikladný charakter, který z něho činí kapitál, a který tedy také vede k tomu, že vlastnictví peněz se jeví jako vlastnictví kapitálu. Reálná určenost formy, díky níž se peníze nebo zboží stávají kapitálem je tu setřena. Peněžní [kapitalista] A nestojí nijak proti dělníkovi, nýbrž jen proti jinému kapitalistovi B. Ve skutečnosti mu prodává jen „použití“ peněz; účinky které vyvolají, jakmile se přemění v produktivní kapitál. Ale ve skutečnosti neprodává přímo použití. Prodávám-li zboží, prodávám určitou užitnou hodnotu. Kupuji-li za zboží peníze, kupuji funkční užitnou hodnotu, kterou mají peníze jakožto přeměněná forma zboží. Neprodávám užitnou hodnotu zboží vedle jeho směnné hodnoty, ani nekupuji zvláštní užitnou hodnotu peněz vedle peněz samých. Jakožto peníze však peníze — než se přemění v kapitál a než fungují jako kapitál, což nedělají v rukou půjčovatele peněz — nemají žádnou jinou užitnou hodnotu kromě té, kterou mají jakožto zboží (zlato, stříbro, jejich látková substance) nebo jakožto peníze, jakožto přeměněná forma zboží. Ve skutečnosti prodává půjčovatel peněz průmyslovému kapitalistovi a v této transakci jde jen o toto: Půjčovatel přenechává průmyslovému kapitalistovi na určitou dobu vlastnictví peněz. Zcizuje na určitou dobu svůj vlastnický titul, a průmyslový kapitalista tím na určitou dobu toto vlastnictví kupuje. Proto se půjčovatelovy peníze jeví jako kapitál. Ještě než jsou zcizeny; pouhé vlastnictví peněz nebo zboží — oddělené od kapitalistického výrobního procesu — se jeví jako kapitál.
Na věci nic nemění to, že peníze se projevují jako kapitál, teprve když jsou zcizeny, stejně jako se nic nemění na užitné hodnotě bavlny tím, že se fakticky projevuje, teprve když je zcizena přadlákovi, nebo užitná hodnota masa, teprve když se maso dostane z řezníkova krámu na stůl spotřebitele. Peníze, jakmile se nevydávají na spotřebu, zboží, jakmile neslouží opět ke spotřebě [svého] vlastníka, činí tedy ze svého vlastníka kapitalistu a jsou samy pro sebe — odděleně od kapitalistického výrobního procesu a před svou přeměnou v „produktivní“ kapitál — kapitálem. To znamená hodnotou, která se sama zhodnocuje, uchovává a rozmnožuje. Vytvářet hodnotu, vynášet úrok je jejich imanentní vlastností, právě tak, jako je vlastností hrušně plodit hrušky. A jako takovouto věc nesoucí úrok prodává půjčovatel peněz své peníze průmyslovému kapitalistovi. Protože se peníze uchovávají, jsou hodnotou, která se sama uchovává, může je průmyslový kapitalista vrátit za libovolně sjednanou dobu. Protože ročně vytvářejí určitou nadhodnotu, úrok, správněji, protože v každém časovém úseku na nich narůstá hodnota, může také platit půjčovateli tuto nadhodnotu ročně nebo v jakýchkoli jiných sjednaných lhůtách. Vždyť peníze jakožto kapitál přinášejí nadhodnotu denně, právě tak jako námezdní práce. Zatímco úrok je jen část zisku fixovaná pod určitým názvem, jeví se tu úrok jako [tvorba nadhodnoty] vlastní kapitálu jako takovému, odděleně od výrobního procesu, a proto vlastní pouhému vlastnictví kapitálu, vlastnictví peněz a zboží, odděleně od vztahů, které tomuto vlastnictví vtiskují charakter kapitalistického vlastnictví, [charakter] protikladu k práci; [úrok se jeví jako] tvorba nadhodnoty vlastní pouhému vlastnictví kapitálu, a tedy vlastně kapitálu, zatímco průmyslový zisk se zde naopak jeví jako pouhý přídavek, který vypújčovatel získává svým produktivním použitím kapitálu (anebo, jak se to také vyjadřuje, svou prací jako kapitalista; zde se tedy funkce kapitalisty klade na roveň práci; dokonce se ztotožňuje s námezdní prací; vždyť ǁ896ǀ průmyslový kapitalista, který skutečně funguje ve výrobním procesu, se fakticky jeví jako činný agent výroby, jako dělník, vůči lenivému, nečinnému půjčovateli peněz, který plní funkci vlastnictví odděleně od výrobního procesu a mimo něj), tj. vykořisťováním dělníků pomocí vypůjčeného kapitálu.
Takto se jako hodnotový výtvor kapitálu, plynoucí z kapitálu jako takového, a tudíž z pouhého vlastnictví kapitálu, nejeví zisk, ale úrok; tedy také jako důchod, svérázným způsobem vytvořený kapitálem. V této formě ho také proto pojímají vulgární ekonomové. V této formě je všechno zprostředkování setřeno a je hotova fetišová podoba kapitálu stejně jako představa o kapitálovém fetiši. Tato podoba se nutně vytváří tím, že se právní vlastnictví kapitálu odděluje od ekonomického vlastnictví kapitálu a že si část zisku, pod názvem úrok, přivlastňuje kapitál o sobě čili vlastník kapitálu, zcela oddělený od výrobního procesu.
Pro vulgárního ekonoma, který chce vylíčit kapitál jako samostatný zdroj hodnoty, vytváření hodnoty, je ovšem tato forma jako stvořená, je to forma, v níž už nelze rozeznat zdroj zisku a při níž nabývá samostatného jsoucna výsledek kapitalistického procesu — odděleně od tohoto procesu — P — Z — P' obsahuje ještě zprostředkování. P — P' je bezpojmová [begriffslose] forma kapitálu, zvrácení a zvěcnění výrobního vztahu v nejvyšší možné míře.
Všeobecné míře zisku odpovídá přirozeně všeobecná úroková míra čili všeobecná úroková sazba. Nemáme v úmyslu dále to zde rozvádět, protože analýza úrokového kapitálu nepatří do tohoto všeobecného oddílu, nýbrž do oddílu o úvěru.[140] Ale k tomu, abychom plně objasnili tuto jevovou formu kapitálu, je důležité poznamenat, že všeobecná míra zisku se jeví daleko méně jako hmatatelný, pevný fakt než úroková míra nebo úroková sazba. Je pravda, že úroková sazba neustále kolísá. Dnes (na peněžním trhu pro průmyslového kapitalistu, a jen o to nám tu jde) [činí] 2, zítra 3 a pozítří 5 %. Ale je to 2, 3, 5 % pro všechny vypůjčovatele. Je to všeobecný vztah, kdy každá peněžní suma 100 liber št. vynáší 2, 3, 5 %, kdežto táž suma hodnoty, která skutečně funguje jako kapitál, vynáší v různých sférách výroby velmi různé skutečné zisky, a z těchto odchylek od ideální průměrné úrovně se neustále ustavuje průměrná úroveň jen v důsledku určitého procesu, určité reakce, a to vždy jen za delší období oběhu kapitálu. Několik let je míra zisku v určitých sférách vyšší, v příštích letech nižší. Průměrný zisk nám vyjde jako průměr za toto období nebo za sérii takových evolucí. Takto se však nikdy nejeví jako něco bezprostředně daného, nýbrž jen jako průměrný výsledek protichůdných výkyvů. Jinak je tomu s úrokovou sazbou. Je to ve své obecnosti denně fixovaný fakt, fakt, který průmyslovému kapitalistovi slouží při jeho operacích dokonce jako předpoklad a jedna z položek kalkulace. Všeobecná míra zisku existuje fakticky jen jako ideální průměrné číslo, pokud slouží k odhadování skutečných zisků; existuje jen jako průměrné číslo, jako abstrakce, pokud se fixuje jako něco pro sebe [für sich] hotového, určeného, daného; ve skutečnosti však existuje jen v tendenci, určující pohyb vyrovnávání skutečných měr zisku, ať už jednotlivého kapitálu v téže sféře, nebo různých kapitálů v různých výrobních sférách.
ǁ897ǀ To, co půjčovatel požaduje od kapitalisty, vychází z výpočtu všeobecné míry zisku (průměru), a ne z jeho individuální odchylky od ní. Průměr se tu stává předpokladem. Úroková sazba sama se mění, ale pro všechny vypůjčovatele.
Naproti tomu určitá, stejná úroková sazba existuje nejen v průměru, ale i fakticky (byť i s variacemi mezi minimem a maximem podle toho, je-li daný vypůjčovatel [považován za] prvotřídního [dlužníka] nebo ne), a odchylky od ní se jeví spíš jako výjimky motivované zvláštními okolnostmi. Meteorologické zprávy nezaznamenávají stav barometru o nic přesněji než burzovní zprávy stav úrokové sazby — nikoli u toho či onoho kapitálu, nýbrž u veškerého kapitálu, který je na peněžním trhu, tj. u zapůjčitelného kapitálu.
Zde není místo pro objasňování, proč je úroková sazba u zapůjčitelného kapitálu fixnější a stejnější v protikladu a na rozdíl od formy všeobecné míry zisku, která je méně hmatatelná. Objasnění této otázky patři do oddílu o úvěru. Ale jedno je jasné: kolísání míry zisku — ponecháme-li zcela stranou zvláštní výhody, které mají jednotliví kapitalisté uvnitř téže výrobní sféry — závisí uvnitř každé sféry na stavu tržních cen v té či oné době a na jejich kolísání kolem cen nákladů. Rozdíl mezi mírami zisku v různých sférách lze zjistit jen srovnáváním tržních cen v různých sférách, tedy tržních cen různých zboží s cenami nákladů těchto zboží. Pokles míry zisku v té či oné jednotlivé sféře pod ideální průměr stačí, trvá-li delší dobu, k tomu, aby se kapitál z této sféry stáhl nebo aby se zabránilo přílivu nového kapitálu do této sféry v průměrném rozsahu. Rozdělení kapitálu do jednotlivých [výrobních] sfér se totiž vyrovnává ani ne tak znovurozdělením už vloženého kapitálu, jako spíše přílivem nového, dodatečného kapitálu. Naproti tomu mimořádný zisk v jednotlivých sférách lze zjistit teprve srovnáním tržních cen s cenami nákladů. Jakmile se rozdíl tím či oním způsobem projeví, nastane příliv a odliv kapitálů z jedněch sfér do jiných. Kromě toho, že je to akt vyrovnání, který vyžaduje čas, jeví se sám průměrný zisk v každé jednotlivé sféře jen v průměru měr zisku, které se realizují například během sedmiletého cyklu atd., podle povahy daného kapitálu. Pouhé výkyvy pod nebo nad, jestliže nepřesahují průměrnou míru, jestliže nenabývají mimořádné formy, nestačí tedy k tomu, aby vyvolaly přesun kapitálu, k čemuž ještě přistupují potíže, které těmto přesunům působí fixní kapitál. Okamžité konjunktury mohou mít jen omezený vliv, a spíše na přitahování či odpuzování dodatečného kapitálu než na znovurozdělení kapitálu, který už byl do různých sfér vložen.
Vidíme, že to všechno je velmi spletitý pohyb a že přitom hrají úlohu jak tržní ceny v každé jednotlivé sféře, srovnatelné ceny nákladů různých zboží, stav poptávky a nabídky uvnitř každé sféry, tak konkurence kapitalistů z různých sfér; kromě toho rychlejší či pomalejší vyrovnávání záleží na zvláštním organickém složení kapitálů (například na tom, zda je víc fixního nebo oběžného kapitálu) a na zvláštní povaze jejich zboží, na tom, zda jim jejich povaha jakožto užitných hodnot dovoluje rychlejší stažení z trhu, snížení nebo zvýšení jejich nabídky, tak jak to odpovídá stavu tržních cen.
Naproti tomu u peněžního kapitálu — na peněžním trhu — stojí proti sobě jen dvě kategorie: kupci a prodavači, poptávka a nabídka. Na jedné straně třída kapitalistů, kteří si vypůjčují, na druhé straně třída kapitalistů, kteří půjčují. Zboží tu má tutéž formu — formu peněz. Všechny ty zvláštní podoby, které kapitál na sebe bere, podle toho, do které zvláštní sféry výroby či oběhu je vložen, jsou tu setřeny. Kapitál tu existuje v bezrozdílné sobě samé rovné podobě samostatné směnné hodnoty, v podobě peněz. Zde přestává konkurence jednotlivých sfér; všichni jsou jakožto vypůjčovatelé peněz na jedné hromadě, a kapitál stojí vůči všem rovněž ve formě, v níž je ještě lhostejný k formám, v nichž bude použit. Jestliže se produktivní kapitál ǁ898ǀ projevuje jako společný kapitál třídy jen v pohybu [a] konkurenci mezi jednotlivými sférami, vystupuje zde tak skutečně, celou svou vahou, v poptávce po kapitálu. Na druhé straně má peněžní kapitál (kapitál na peněžním trhu) skutečně tu podobu, v níž se jakožto společný prvek, lhostejný vůči formě, v níž bude použit, rozděluje mezi různé sféry, mezi třídu kapitalistů, podle potřeb výroby každé jednotlivé sféry. K tomu přistupuje ještě to, že s rozvojem velkého průmyslu není peněžní kapitál, pokud vystupuje na trhu, stále víc zastupován jednotlivým kapitalistou, vlastníkem té či oné části kapitálu, který je na trhu, ale koncentruje se a organizuje a podléhá kontrole bankéřů, kteří zastupují kapitál, úplně jinak než skutečná výroba. Takže pokud jde o formu poptávky, vystupuje proti zapůjčitelnému kapitálu síla celé třídy; ale pokud jde o nabídku, vystupuje jako zapůjčitelný kapitál en masse, jako zapůjčitelný kapitál celé společnosti koncentrovaný v několika málo rezervoárech.
To jsou některé příčiny, proč se všeobecná míra zisku jeví jako pomíjivý přelud oproti pevné úrokové sazbě, jejíž velikost sice kolísá, ale tak, že to vůbec nepřekáží tomu, aby kolísala stejnoměrně pro všechny vypůjčovatele, a proto vůči nim vždy vystupovala jako něco fixního, daného, stejně jako změny v hodnotě peněz nepřekáží tomu, aby neměly stejnou hodnotu oproti všem zbožím. Právě tak jako každodenně kolísají tržní ceny zboží, což nepřekáží tomu, aby byly denně zaznamenány, tak kolísá i úroková sazba, která se právě tak pravidelně zaznamená jakožto cena peněz. Je tomu tak proto, že se tu nabízí sám kapitál jako zvláštní zboží — peníze; fixování jeho ceny je tudíž fixováním tržní ceny, jako je tomu u všech ostatních zboží; úroková míra se proto vždycky jeví jako všeobecná úroková míra, jako tolik a tolik za tolik a tolik peněz, zatímco míra zisku může být i uvnitř téže sféry při stejných tržních cenách zboží různá (podle podmínek, za nichž jednotlivé kapitály vyrábějí totéž zboží; neboť jednotlivá míra zisku nezávisí na tržní ceně zboží, nýbrž na rozdílu mezi tržní cenou a cenou nákladů) a vyrovnává se uvnitř různých sfér jen v procesu, za neustálého kolísání. Zkrátka: teprve v peněžním kapitálu, v zapůjčitelném peněžním kapitálu se kapitál stal zbožím, jehož vlastnost zhodnocovat sám sebe má fixní cenu, která je zaznamenána jakožto úrok.
Jako úrokový kapitál, a to ve své bezprostřední formě úrokového peněžního kapitálu (ostatní formy úrokového kapitálu, které nás tu nezajímají, jsou z této formy odvozeny a předpokládají ji), proto kapitál nabyl své čisté fetišovité formy. Za prvé tím, že se neustále vyskytuje jako peníze, což je forma, v níž je setřena všechna jeho určenost a v níž jeho reálné prvky nejsou viditelné; existuje jako pouhé jsoucno samostatné směnné hodnoty, jako osamostatněná hodnota. V reálném procesu kapitálu je peněžní forma pomíjivou formou. Na peněžním trhu existuje kapitál vždy v této formě. Za druhé, nadhodnota vyrobená kapitálem, zde opět ve formě peněz, se jeví jako něco, co mu přísluší jako takovému, tedy jako pouhému vlastníkovi peněžního kapitálu, kapitálu oddělenému od procesu, kterým prochází. P - Z - P' se tu mění v P - P', a podobně jako je tu formou kapitálu bezrozdílná peněžní forma (vždyť peníze jsou právě tou formou, v níž je setřen rozdíl mezi zbožími jakožto užitnými hodnotami, tudíž i rozdíl mezi produktivními kapitály skládajícími se z existenčních podmínek těchto zboží, je setřena i zvláštní forma těchto produktivních kapitálů), tak je touto bezrozdílnou formou i nadhodnota, kterou peněžní kapitál vyrábí, rozmnožené peníze [Mehrgeld], ve které se přeměňuje nebo jimiž je, v určité míře, jejímž měřítkem je velikost této peněžní sumy. Při úroku 5 % se 100 liber št. jako kapitál rovná 105 librám št. Tak dostáváme zcela hmatatelnou formu zhodnocující se hodnoty čili peněz plodících peníze. Zároveň je to naprosto bezduchá [gedankenlos] forma. Nepochopitelná, mystifikovaná. Při výkladu kapitálu jsme vycházeli z P — Z — P', kde P — P' bylo jen výsledkem.[141]
Teď tu máme P — P' jako subjekt. Podobně, jako je stromu vlastní to, že roste, tak se zdá, že kapitálu v této jeho čisté formě peněžního kapitálu je vlastní to, že plodí peníze (τόϰος)[d]. Tu nepochopitelnou formu, kterou nacházíme na povrchu a z níž jsme proto vycházeli při analýze, nacházíme opět jako výsledek procesu, v němž se forma kapitálu stává postupně stále odcizenější a stále méně spjatou s jeho vnitřní podstatou.
ǁ899ǀ Vycházeli jsme z peněz jakožto přeměněné formy zboží. Dospíváme k penězům jakožto přeměněné formě kapitálu, právě tak jako jsme poznali, že zboží je předpokladem i výsledkem výrobního procesu kapitálu.
V této své nejpodivuhodnější a zároveň běžné představě nejbližší podobě je kapitál jak „základní formou“ vulgárních ekonomů, tak i nejvhodnějším terčem pro útoky povrchní kritiky. Pokud jde o to první, je to jednak proto, že vnitřní souvislost je tu nejméně zjevná a že kapitál vystupuje ve formě, v níž se zdá samostatným zdrojem hodnoty; jednak proto, že v této formě je úplně zastřen a setřen jeho rozporný charakter, že tu není vidět protiklad k práci. Z druhé strany [je možno kapitál v této formě] napadnout, protože je to forma, v níž vystupuje v nejiracionálnější podobě a v níž skýtá nejvhodnější terč pro útoky vulgárních socialistů.
Polemika buržoazních ekonomů v 17. století (Child, Culpeper atd.) proti úroku jakožto samostatné formě nadhodnoty není nic jiného než boj rodící se průmyslové buržoazie proti staromódním lichvářům, kteří tehdy měli monopol na peněžní jmění. Úrokový kapitál je tu ještě jakousi předpotopní formou kapitálu, která teprve musí být podřízena průmyslovému kapitálu, a dostat se do postavení závislého na něm, do postavení, které úrokový kapitál musí na základně kapitalistické výroby teoreticky i prakticky zaujmout. Buržoazie neváhala ani zde uchýlit se o pomoc ke státu, podobně jako v jiných případech, kdy šlo o to, přizpůsobit stávající, dochované výrobní vztahy jejím vlastním.
Je jasné, že jiné rozdělení zisku mezi různé kategorie kapitalistů, tedy zvyšování průmyslového zisku snižováním úrokové sazby a naopak, se nijak nedotýká podstaty kapitalistické výroby. Socialismus, který brojí proti úrokovému kapitálu jakožto „základní formě“ kapitálu, vězí tedy sám až po uši v buržoazním způsobu nazírání. Nejen to, pokud jeho polemika není útokem a kritikou, které jsou nesprávné a namířené v slepém pudu proti samému kapitálu — který však ztotožňují s jednou z jeho odvozených forem —‚ není tento socialismus nic jiného než socialisticky oděnou snahou rozvinout buržoazní úvěr, a je tedy jen výrazem nerozvinutosti vztahů v té zemi, kde takováto polemika vypadá jako socialistická. Takovýto socialismus sám je jen teoretickým symptomem kapitalistického vývoje, i když tyto buržoazní snahy mohou nabývat velmi ohromujících forem, jako například požadavek „crédit gratuit“.[142] Sem patří saint-simonismus se svým velebením bankovnictví (Crédit mobilier[143] se objevil později).
2. Úrokový kapitál a obchodní kapitál a jejich vztah k průmyslovému kapitálu.
Starší formy. Odvozené formy
Obchodní a úroková forma jsou starší než forma kapitalistické výroby, průmyslový kapitál, který je základní formou kapitálového vztahu, jenž ovládá buržoazní společnost — a všechny ostatní formy jsou od této základní formy jen odvozeny, čili jeví se druhotné — odvozeny, jako je tomu u úrokového kapitálu; druhotné, tj. jakožto kapitál ve zvláštní funkci (která je vlastní jeho procesu oběhu), jako je tomu u obchodního kapitálu, proto si musí průmyslový kapitál v procesu svého vznikání tyto formy nejprve podřídit a přeměnit je ve své vlastni odvozené nebo zvláštní funkce. Tyto starší formy nachází v období, kdy se vytváří a vzniká. Nachází je jako předpoklady, ne však jako předpoklady, které si sám vytváří, ne jako formy svého vlastního životního procesu. Obdobně, jako původně nachází zboží, ne však jako svůj vlastní produkt, a peněžní oběh, ne však jako moment své vlastní reprodukce. Jakmile je kapitalistická výroba rozvinuta v celé šíři svých forem a stává se vládnoucím výrobním způsobem, je úrokový kapitál ovládán průmyslovým kapitálem, a obchodní kapitál je jen formou průmyslového kapitálu odvozenou z procesu oběhu. Ale jako samostatné formy musí být ǁ900ǀ obě nejprve rozbity a podřízeny průmyslovému kapitálu. Vůči úrokovému kapitálu se použije násilí (státu), násilným snížením úrokové sazby, aby už nemohl diktovat průmyslovému kapitálu podmínky. Ale to je forma, která přísluší nejméně vyvinutým stupňům kapitalistické výroby. Ale pravý způsob, jímž si průmyslový kapitál podřizuje úrokový kapitál, je vytvoření formy, která je mu vlastní — úvěrové soustavy. Násilné snižování úrokové sazby je forma, kterou si průmyslový kapitál vypůjčuje ještě z metod dřívějšího výrobního způsobu a kterou odvrhuje jako nepotřebnou a nevhodnou, jakmile zesílí a upevní si své postavení. Úvěrová soustava je jeho vlastní výtvor, je to forma průmyslového kapitálu, která začíná s manufakturou a rozvíjí se spolu s velkým průmyslem. Úvěrová soustava je původně jakási polemická forma proti staromódním lichvářům (směnárníkům v Anglii, židům, lombardním bankéřům atd.). Spisy, v nichž se v 17. století rozebírají její první tajemství, jsou všechny napsány v této polemické formě.
Obchodní kapitál je v různých formách podřizován průmyslovému kapitálu, čili, což je totéž, stává se jeho funkcí, průmyslovým kapitálem ve zvláštní funkci. Obchodník místo aby kupoval zboží, kupuje námezdní práci, s níž vyrábí zboží, které určil k prodeji, pro obchod. Tím však obchodní kapitál ztrácí fixní formu, kterou měl vůči výrobě. Tímto způsobem přemáhala manufaktura středověké cechy a odkázala řemeslo na užší okruh. Ve středověku byl obchodník (až na jednotlivá sporadická místa, kde se vyvíjela manufaktura, jako v Itálii, Španělsku atd.), pouhým skladovatelem [Verleger] zboží, ať už je vyrobily cechy ve městech, anebo rolníci.[144]
Tato přeměna obchodníka v průmyslového kapitalistu je zároveň přeměnou obchodního kapitálu v pouhou formu průmyslového kapitálu. Na druhé straně se výrobce stává obchodníkem. Například, místo aby výrobce sukna odbíral svůj materiál postupně po menších dávkách od obchodníka a pracoval pro něho, kupuje si materiál sám úměrně svému kapitálu atd. Podmínky výroby vcházejí do výrobního procesu jako zboží, které si sám koupil. A místo aby vyráběl pro jednotlivého obchodníka nebo určité zákazníky, vyrábí nyní výrobce sukna pro celý obchodní svět.
V první formě ovládá obchodník výrobu a obchodní kapitál řemeslnou výrobu a rolnickou domáckou výrobu, které uvedl do pohybu. Řemeslná a domácká výroba je mu podřízena. V druhé formě se výroba přeměňuje v kapitalistickou výrobu. Výrobce je sám obchodníkem; obchodní kapitál tu už jen zprostředkovává proces oběhu, vykonává určitou funkci v reprodukčním procesu kapitálu. Jsou to dvě formy. Obchodník se stává jakožto obchodník výrobcem, průmyslníkem. Průmyslník, výrobce, se stává obchodníkem.
Původně byl obchod předpokladem přeměny cechovní, venkovské domácké a feudální zemědělské výroby v kapitalistickou. Rozvíjí výrobek ve zboží, jednak tím, že pro něj vytváří trh, jednak tím, že mu dodává nové zbožní ekvivalenty, výrobě pak nové materiály, a tím uvádí v život nové způsoby výroby opírající se hned od počátku o obchod — jak o výrobu pro trh, tak o prvky výroby, které přicházejí ze světového trhu.
Jakmile manufaktura poněkud zesílí — a to platí ještě větší měrou o velkém průmyslu — vytváří si sama trh, dobývá ho, zčásti si násilně otvírá trhy, které však opanovává svým vlastním zbožím. Dále je obchod už jen sluhou průmyslové výroby, pro niž se stalo neustálé rozšiřování trhu životní podmínkou, protože stále se rozšiřující masová výroba, která není omezována stávajícími hranicemi obchodu (pokud obchod vyjadřuje jen existující poptávku), nýbrž jen a jen velikostí stávajícího kapitálu a rozvojem produktivní síly práce, stále přeplňuje stávající trh, a v důsledku toho neustále rozšiřuje a odstraňuje jeho hranice. Zde je obchod sluhou průmyslového kapitálu, vykonává funkci vyplývající z jeho podmínek výroby.
Pomocí koloniálního systému (zároveň se systémem ochranných cel) se průmyslový kapitál v prvních obdobích svého vývoje snaží násilně si zajistit trh a trhy. Průmyslový kapitalista má před sebou světový trh; proto srovnává ǁ901ǀ a musí neustále srovnávat své vlastní ceny nákladů nejen s tržní cenou doma, nýbrž [s tržními cenami] i na celém světovém trhu. To má při výrobě neustále na paměti. V dřívějším období je toto srovnávání jen záležitostí obchodního stavu a zajišťuje tak obchodnímu kapitálu nadvládu nad produktivním [kapitálem]. ǀ901ǁ
*
ǁ902ǀ Úrok tedy není nic jiného než část zisku (a ten zase není nic jiného než nadhodnota, nezaplacená práce), který průmyslový kapitalista platí vlastníkovi cizího kapitálu, s nímž výhradně nebo zčásti „pracuje“. Je částí zisku — nadhodnoty — která, fixována jako zvláštní kategorie, se odděluje pod vlastním názvem od celkového zisku; je to oddělení, které nemá žádný vztah k původu zisku, nýbrž jen ke způsobu jeho vypláceni či přivlastňování. Místo aby si ho přivlastňoval sám průmyslový kapitalista — ačkoli právě v jeho rukou je bezprostředně celá nadhodnota, třebaže se pod názvem renta, průmyslový zisk a úrok rozděluje mezi něho a jiné osoby — odčítá tuto část zisku od svého důchodu a vyplácí ji vlastníkovi kapitálu.
Je-li dána míra zisku, závisí relativní výše úrokové míry na poměru, v němž se dělí zisk na úrok a průmyslový zisk; je-li dán poměr, v němž se dělí, závisí absolutní výše úrokové míry (tj. poměr úroku ke kapitálu) na míře zisku. Zkoumání, jak je tento poměr určen, sem nepatří. To patří do zkoumání reálného pohybu kapitálu, lépe řečeno [reálného pohybu] kapitálů, kdežto zde se zabýváme všeobecnými formami kapitálu.
Vytvořením úrokového kapitálu, jeho oddělení od průmyslového kapitálu, je nutným produktem vývoje průmyslového kapitálu, kapitalistického výrobního způsobu samého. Peníze (suma hodnoty, která se může kdykoli přeměnit v podmínky výroby) nebo podmínky výroby, ve které se mohou kdykoli přeměnit peníze a jejichž jsou jen přeměněnou formou, použije-li se jich jakožto kapitálu, ovládají určité množství cizí práce, více práce, než je v nich obsaženo. Při směně za práci si peníze nejen uchovávají svou hodnotu, nýbrž zvětšují ji, plodí nadhodnotu. Hodnota peněz nebo zboží jakožto kapitálu není určena hodnotou, kterou mají jakožto peníze nebo zboží, nýbrž množstvím nadhodnoty, kterou „vyrábějí“ pro svého majitele. Produktem kapitálu je zisk. Na základně kapitalistické výroby záleží jen na rozdílném použití peněz, zda se vynaloží jako peníze nebo jako kapitál. Peníze (zboží) jsou na základně kapitalistické výroby o sobě [an sich] kapitálem (právě tak jako je pracovní síla o sobě [an sich] prací), neboť 1) mohou být přeměněny v podmínky výroby, a jsou fakticky jen jejich abstraktním výrazem, jejich jsoucnem jakožto hodnoty, a 2) předmětné prvky bohatství mají o sobě [an sich] vlastnost být kapitálem, protože jejich protiklad — námezdní práce — to, co z nich dělá kapitál, je tu už jako základna společenské výroby.
Renta je také jen název pro jednu část nadhodnoty, kterou musí průmyslový kapitalista někomu zaplatit, právě tak, jako je úrok jinou částí nadhodnoty, kterou průmyslový kapitalista sice pobírá (tak jako rentu), kterou však musí vyplatit někomu jinému. Ale je zde velký rozdíl: Prostřednictvím pozemkového vlastnictví bráni pozemkový vlastník kapitálu vyrovnávat hodnoty zemědělských produktů na jejich ceny nákladů. To mu umožňuje monopol pozemkového vlastnictví. Monopol pozemkového vlastnictví mu umožňuje strkat si do kapsy rozdíl mezi hodnotou a cenou nákladů. Na druhé straně — pokud jde o diferenciální rentu — tento monopol mu umožňuje shrabovat přebytek tržní hodnoty nad individuální hodnotou produktu určité půdy, místo aby tento rozdíl, jako v jiných odvětvích, plynul jako mimořádný zisk do kapes kapitalistů, kteří pracují za příznivějších podmínek, než jsou průměrné podmínky, které uspokojují převážnou část poptávky, určují převážnou část výroby, a tudíž regulují tržní hodnotu v každé jednotlivé sféře výroby.
Pozemkové vlastnictví je prostředkem k uchvácení části nadhodnoty vyrobené průmyslovým kapitálem. Naproti tomu vypůjčený kapitál je prostředkem — úměrně tomu, jak kapitalista pracuje s vypůjčeným kapitálem — k vyrobení celé ǁ903ǀ nadhodnoty. To, že peníze (zboží) si lze jako kapitál vypůjčit, neznamená nic jiného, než že jsou o sobě [an sich] kapitálem. Odstranění pozemkového vlastnictví v ricardovském smyslu, tj. jeho přeměna ve státní vlastnictví, takže renta by se neplatila pozemkovému vlastníkovi, nýbrž státu, je ideál, toužebné přání vyvěrající z nejvnitřnější podstaty kapitálu. Kapitál nemůže odstranit pozemkové vlastnictví. Avšak tím, že je přeměňuje v rentu [placenou státu], si je kapitál jako třída přivlastňuje, aby s nimi kryl státní výdaje, oklikou si tedy přivlastňuje to, co si nemůže ponechávat přímo. Odstranění úroku a úrokového kapitálu znamená naopak odstranění kapitálu a kapitalistické výroby samé. Dokud peníze (zboží) mohou sloužit jako kapitál, lze je jako kapitál prodávat. Proto jen maloburžoazní utopisté, kteří chtějí zboží, ale ne peníze, také chtějí průmyslový kapitál, ale ne úrokový kapitál, chtějí zisk, ale ne úrok.
Neexistují tedy dva různé kapitály, kapitál, který nese úrok, a kapitál, který nese zisk, nýbrž týž kapitál, který funguje ve [výrobním] procesu jako kapitál a vynáší zisk, rozdělovaný mezi dva různé kapitalisty: mezi kapitalistu, který stojí mimo [výrobní] proces a jakožto vlastník zastupuje kapitál o sobě ˂podstatnou podmínkou toho však je, aby ho zastupoval soukromý vlastník; jinak by to nebyl kapitál v protikladu k námezdní práci˃ a mezi kapitalistu, který zastupuje fungující kapitál, kapitál, který se nachází ve [výrobním] procesu.
[3. Osamostatněni jednotlivých části nadhodnoty ve formě různých důchodů.
Vztah mezi úrokem a průmyslovým ziskem. Iracionálnost fetišizovaných forem důchodu]
Další „zkostnatění“ neboli osamostatnění dělby zisku vystupuje tak, že zisk z každého kapitálu — tedy i průměrný zisk, založený na vzájemném vyrovnávání kapitálů — se rozpadá či rozkládá na dvě na sobě vzájemně nezávislé čili navzájem samostatné součásti: úrok a průmyslový zisk, který se teď také někdy nazývá prostě zisk anebo dostává nový název, „mzda za práci dozoru“ atd. Rovná-li se míra zisku (průměrný zisk) 15 % a úroková míra (která je, jak jsme viděli, vždycky fixována v obecné formě) se rovná 5 % (všeobecná úroková míra se vždycky znamená na peněžním trhu jako „hodnota“ či „cena“ peněz), pak se to kapitalistovi — i když je vlastníkem kapitálu a ani část z něho si nevypůjčil, takže se zisk nemusí dělit mezi dva kapitalisty — jeví tak, že z těchto 15 % představuje 5 % úrok z jeho kapitálu, a jen 10 % zisk, který získal produktivním použitím kapitálu. Těchto 5 % úroku dluží jako „průmyslový kapitalista“ sám sobě jako „vlastníkovi“ kapitálu; připadají jeho kapitálu o sobě a tudíž také jemu jako vlastníkovi kapitálu o sobě (což je zároveň bytí kapitálu für sich [pro sebe] čili bytí kapitálu, jakožto kapitalisty, jakožto vlastnictví, které ze sebe vylučuje jiné), kapitálu abstrahovanému od výrobního procesu, na rozdíl od fungujícího kapitálu, kapitálu, který je v procesu [prozessierendes Kapital], a od „průmyslového kapitalisty“ jakožto představitele tohoto fungujícího „pracujícího“ kapitálu. „Úrok“ je plodem kapitálu, pokud kapitál „nepracuje“, nefunguje, a zisk je plodem „pracujícího“, fungujícího kapitálu. Je to analogické tomu, jako kapitalista zabývající se zemědělstvím — který je zároveň pozemkovým vlastníkem, vlastníkem půdy, kterou kapitalisticky exploatuje — připisuje tu část svého zisku, která tvoří rentu, tento mimořádný zisk, nikoli sobě jako kapitalistovi, nýbrž sobě jako pozemkovému vlastníkovi, nikoli kapitálu, nýbrž pozemkovému vlastnictví, takže jako kapitalista dluží sám sobě „rentu“ jakožto pozemkovému vlastníkovi. Takto vystupuje kapitál v jedné určenosti [jako úrokový kapitál nesoucí úroky], proti témuž kapitálu v jeho jiné určenosti [jako kapitálu nesoucímu průmyslový zisk] ve stejně fixovaných formách, jako pozemkové vlastnictví a kapitál, které fakticky představují tituly k přivlastňování cizí práce, založené na dvou zcela rozdílných výrobních prostředcích.
Vede-li v jednom případě pět společníků přádelnu bavlny, která představuje 100 000 liber št. kapitálu a vynáší 10 % zisku, tj. 10 000 liber št., dostává každý společník pětinu tohoto zisku, tj. 2000 liber št. Vloží-li v druhém případě týž kapitál do továrny jeden kapitalista a vynáší-li mu týž zisk 10 000 liber št., nepočítá kapitalista, že dostává 2000 liber št. zisku jako společník a 8000 liber št. účastnického zisku [Partnerprofit] pro neexistující čtyři společníky. Pouhé dělení zisku o sobě mezi různé ǁ904ǀ kapitalisty, kteří mají různé právní tituly k témuž kapitálu, kteří jsou v té nebo oné formě spoluvlastníky téhož kapitálu, tudíž nijak nedává základ pro různé kategorie těchto částí [zisku]. Proč tedy dochází k náhodnému dělení [zisku] mezi vypůjčovatele kapitálu jeho půjčovatele?
Prima facie tu jde o takové dělení zisku, kdy existují dva vlastníci kapitálu, vlastníci z různých titulů, ale to je prima facie právní, a ne ekonomický moment. To, zda kapitalista vyrábí s vlastním kapitálem nebo s cizím‚ nebo v jaké proporci vyrábí s vlastním a cizím kapitálem, je samo o sobě naprosto lhostejné. Jak to tedy, že toto dělení zisku na [průmyslový] zisk a na úrok se nejeví jako náhodné dělení, závislé na té náhodě, zda se kapitalista skutečně musí dělit s jiným nebo nemusí, zda náhodou operuje s vlastním kapitálem nebo s cizím, a že naopak i tehdy, vyrábí-li kapitalista jen s vlastním kapitálem, se tak jako tak rozdvojuje na pouhého vlastníka kapitálu a na jeho uživatele — na kapitál mimo výrobní proces a na kapitál ve výrobním procesu, na kapitál, který vynáší úrok o sobě [an sich], a na kapitál, který vynáší zisk jakožto kapitál v procesu [prozessierend]?
To je založeno na reálném momentu. Peníze (jakožto vyjádření hodnoty zboží vůbec) si v procesu přivlastňují nadhodnotu — ať už se nazývá jakkoli a ať už se rozkládá na jakékoli části — jen proto, že se už před výrobním procesem předpokládají jako kapitál. V procesu se uchovávají, produkují a reprodukují jakožto kapitál, a to ve stále se zvětšujícím měřítku. Ale jakmile kapitalistický výrobní způsob jednou existuje, jakmile se vyrábí na jeho základně a v rámci jemu odpovídajících společenských vztahů, jakmile tudíž nejde pouze o proces tvorby kapitálu — [za těchto podmínek] existují peníze už před procesem výroby jako kapitál o sobě, co do svého charakteru, který se sice uskutečňuje teprve v procesu a vůbec má svou skutečnost jen v procesu. Kdyby peníze nevcházely do procesu jako kapitál, pak by z něho také nevycházely jako kapitál, tj. jakožto peníze vynášející zisk, jakožto zhodnocující se hodnota, jakožto hodnota plodící nadhodnotu.
Zde je tomu stejně jako s penězi. Tato mince není například nic jiného než kousek kovu. Penězi se stává jen tím, že funguje v procesu oběhu. Ale jakmile se předpokládá proces oběhu zboží, nefunguje mince jen jako peníze, nýbrž je jakožto peníze v každém jednotlivém případě předpokladem procesu oběhu, ještě než do něho vejde. Kapitál je nejen výsledkem, nýbrž i předpokladem kapitalistické výroby. Peníze a zboží jsou tudíž o sobě latentní kapitál, potenciální kapitál; všechna zboží [jsou kapitál], jakmile je lze přeměnit v peníze, a peníze [jsou kapitál], jakmile je lze přeměnit v taková zboží, která tvoří prvky kapitalistického výrobního procesu. Peníze tedy - jakožto ryzí vyjádření hodnoty zboží a pracovních podmínek — jsou tudíž osobě jakožto kapitál předpokladem kapitalistické výroby. Co je to kapitál, bereme-ti ho nikoli jako výsledek, nýbrž jakožto předpoklad procesu? Co z něho činí kapitál, ještě než vstoupí do procesu, takže výrobní proces pouze rozvíjí jeho imanentní charakter? Je to společenská určenost, v níž existuje. To, že proti živé práci stojí minulá práce, proti činnosti produkt, proti člověku věc, to, že proti práci stojí její vlastní předmětné podmínky jakožto cizí, samostatné, o sobě trvající subjekty, personifikace, zkrátka jakožto cizí vlastnictví, a v této formě jakožto „zaměstnavatelé“ a „velitelé“ práce samé, kterou si přivlastňuji, místo aby si ona přivlastňovala je. To, že hodnota — ať už existuje jako peníze nebo jako zboží — a při dalším rozvinutí pracovní podmínky stojí proti dělníkovi jakožto cizí vlastnictví, jako vlastník sebe sama [Selbsteigentümer], neznamená nic jiného, než že proti němu stojí jako vlastnictví nedělníka, anebo přinejmenším že on sám, pokud je kapitalistou, stojí proti těmto pracovním podmínkám nikoli jako dělník, nýbrž jako vlastník hodnoty atd., jako subjekt, v němž tyto věci mají svou vlastní vůli, náleží samy sobě a jsou personifikovány jakožto samostatné síly. Kapitál jakožto předpoklad výroby, kapitál nikoli v té podobě, v níž vychází z výrobního procesu, ale v té podobě, jakou má před vstupem do výrobního procesu, [je] protiklad, v němž práce stojí proti kapitálu jakožto cizí práce a kapitál proti práci jakožto cizí vlastnictví. Je v něm vyjádřena protikladná společenská určenost, která oddělena od procesu ǁ905ǀ samého se zračí ve vlastnictví kapitálu jako takovém.
A tento moment, vzatý odděleně od kapitalistického výrobního procesu samého, jehož je stálým výsledkem a jako jeho stálý výsledek jeho stálým předpokladem —‚ se zračí v tom, že peníze [a] zboží jsou o sobě, latentně, kapitálem, že je lze prodávat jako kapitál a že v této formě představují pouhé vlastnictví kapitálu, kapitalistu jakožto pouhého vlastníka, nezávisle na jeho kapitalistické funkci, takže, vzaty samy o sobě, jsou velením nad cizí prací, tudíž zhodnocující se hodnotou a propůjčují nárok na přivlastňování cizí práce.
Zde je také jasně vidět, že titulem a prostředkem k přivlastňování si cizí práce je tento vztah, a ne nějaká práce či protihodnota, dodávaná kapitalistou.
Proto se úrok jeví jako nadhodnota, kterou plodí kapitál jako kapitál, pouhé vlastnictví kapitálu, jako nadhodnota, kterou kapitál získává z výrobního procesu, protože do něho vchází jako kapitál, která tudíž přísluší kapitálu jako takovému, nezávisle na výrobním procesu, ačkoli se osvědčuje teprve ve výrobním procesu, jako nadhodnota, kterou tudíž kapitál jakožto kapitál už v sobě latentně obsahuje; naproti tomu průmyslový zisk [se jeví] jako ta část nadhodnoty, která přísluší kapitalistovi nikoli jako vlastníkovi kapitálu, nýbrž jakožto fungujícímu vlastníkovi, fungujícímu kapitálu. Tak jako se v tomto výrobním způsobu všechno zračí převráceně, zračí se tak konečně i toto poslední převrácení vztahu mezi úrokem a ziskem, takže část zisku, vydělená pod zvláštní rubrikou [úrok], se naopak zračí jako produkt náležející výslovně kapitálu, a průmyslový zisk jen jako výhonek, který na této části narostl.
Protože peněžní kapitalista dostává fakticky svou část nadhodnoty jen jakožto vlastník kapitálu, přičemž zůstává mimo výrobní proces; protože cena kapitálu, tj. pouhého vlastnického titulu ke kapitálu, se znamená na peněžním trhu v úrokové míře stejně jako tržní cena kteréhokoli jiného zboží; protože podíl na nadhodnotě, který skýtá kapitál o sobě, pouhé vlastnictví kapitálu, je v důsledku toho daná veličina, zatímco míra zisku kolísá, je každým okamžikem v různých sférách různá, v každé sféře však různá u jednotlivých kapitalistů, neboť jednak vyrábějí za různě příznivých podmínek, jednak kapitalisticky vykořisťují práci nestejně uváženě a s různou energií, jednak s různým stupněm štěstí a obratnosti při napalování kupců a prodavačů zboží (zisk z vyvlastnění, ze zcizení)[e], — proto se jim zdá samozřejmé, ať už jsou vlastníky kapitálu v procesu [prozessierend], nebo nejsou, že úrok je plodem kapitálu jako takového, vlastnictví kapitálu; vlastníka kapitálu — bez ohledu na to, zda jsou vlastníky kapitálu oni sami nebo někdo jiný; naproti tomu průmyslový zisk [se jim jeví] jako produkt jejich práce. Jakožto fungující kapitalisté — skuteční činitelé kapitalistické výroby — stojí sami proti sobě nebo třetím osobám jako proti pouhému nečinnému jsoucnu kapitálu, tudíž jako dělníci proti sobě nebo jiným jako vlastníci. A jakmile už jsou jednou dělníky, jsou fakticky námezdními dělníky, jenomže pro své zvláštní přednosti lépe placenými námezdními dělníky, za což zčásti děkují také té okolnosti, že si svou mzdu vyplácejí sami.
Zatímco tedy úrok a kapitál jakožto úrokový kapitál vyjadřují pouhý protiklad mezi předmětným bohatstvím a prací a tudíž jeho jsoucno jakožto kapitálu, jeví se to v představě právě naopak, neboť tento fenomén přece neukazuje peněžního kapitalistu prima facie v žádném vztahu k námezdnímu dělníkovi, nýbrž jen ve vztahu k jinému kapitalistovi, a tento jiný kapitalista nestojí v protikladu k námezdní práci, nýbrž jako dělník v protikladu k sobě nebo k jinému [kapitalistovi] jakožto pouhému jsoucnu, pouhému vlastníkovi kapitálu. K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že jednotlivý kapitalista může své peníze buď půjčit jako kapitál, nebo je jako kapitál zhodnotit sám. Pokud z nich získá úrok, dostane za ně jen tu cenu, kterou by dostal i v tom případě, kdyby „nefungoval“ jako kapitalista, „nepracoval“. Proto je jasné, že pokud je to, co vlastně získává z výrobního procesu, jen úrok, vděčí za to jen kapitálu a ne výrobnímu procesu samému, a ǁ906ǀ ne sobě jakožto představiteli fungujícího kapitálu.
Odtud také pochází krásný výrok některých vulgárních ekonomů: Kdyby průmyslový kapitalista nedosahoval jiného zisku než úroku, půjčoval by svůj kapitál na úrok a žil by jako rentiér. Tak by všichni kapitalisté přestali vyrábět a všechen kapitál by přestal fungovat jako kapitál, a přece by bylo možné žít z úroků z něho! Už Turgot [uvažoval] podobně: Kdyby kapitalista nedosahoval úroku, koupil by si půdu (kapitalizovanou rentu) a žil by z pozemkové renty.[145] Ale protože u fyziokratů pozemková renta představuje skutečnou nadhodnotu, odvozuje se tu úrok z nadhodnoty, kdežto v uvedeném vulgárním pojetí je reálný vztah převrácen.
Musíme si povšimnout ještě jiné okolnosti: Pro průmyslového kapitalistu, který si vypůjčil peníze, vchází úrok do nákladů, přičemž náklady se tu berou v tom smyslu, že znamenají zálohovanou hodnotu. Například kapitál 1000 liber št. nevchází do jeho výroby jako zboží v hodnotě 1000 liber št., nýbrž jako kapitál; jestliže tedy kapitál 1000 liber št. vynáší ročně 10 % úroku, vchází do ročního produktu jako hodnota 1100 liber št. Zde se tedy jasně ukazuje, že suma hodnot (a zboží, v nichž se zračí) se nestává kapitálem teprve ve výrobním procesu, ale je jako kapitál předpokladem výrobního procesu, a tudíž v sobě už obsahuje nadhodnotu, která jí přísluší jakožto kapitálu. Pracuje-li průmyslník s vypůjčeným kapitálem, vchází do jeho nákladů úrok, čili kapitál jakožto kapitál — a kapitálem je jen potud, pokud plodí nadhodnotu (takže má-li jakožto zboží například hodnotu 1000, má jakožto kapitál 1100, tj. 1000 + 
, 
). Kdyby výrobek vynesl jen úrok, byl by to sice přebytek nad hodnotou zálohovaného kapitálu, počítaného jakožto pouhé zboží, ale ne přebytek nad hodnotou zboží počítaného jakožto kapitál; průmyslník musí tuto nadhodnotu odevzdat jinému; patří k jeho zálohám; k výdajům, které musel učinit, aby zboží vyrobil.
Pokud jde o průmyslníka, který pracuje s vlastním kapitálem, musí úrok z kapitálu platit sám sobě a považuje jej za zálohu. Vždyť fakticky nezálohoval jen kapitál například v hodnotě 1000 liber št., nýbrž hodnotu 1000 liber št. jakožto kapitál, a tato hodnota představuje 1050 liber št., rovná-li se úrok 5 %. A to není pro něj žádné plané mudrování. Vždyť těch 1000 liber št. by mu jakožto kapitál vyneslo 1050, kdyby je zapůjčil, místo aby jich použil produktivně. Protože si tedy sám sobě zálohuje 1000 liber št. jakožto kapitál, zálohuje si 1050 liber št. Il faut bien se rattraper sur quelquʼun et fusse-t-il sur lui même![f]
Zboží v hodnotě 1000 liber št. mají jakožto kapitál hodnotu 1050 liber št. To znamená, že kapitál není jednoduché číslo; není to jednoduché zboží, nýbrž umocněné zboží; není to jednoduchá veličina, nýbrž vztah veličin. Je to jeho vztah jakožto základní sumy, jakožto dané hodnoty k sobě samému jakožto nadhodnotě. Hodnota kapitálu K se rovná K(1 +
) (za 1 rok), čili . Právě tak jako v rovnici ax = n nelze x pochopit nebo vypočítat pomocí jednoduchých početních postupů, nelze ani [jednoduchým způsobem pochopit] umocněné zboží, umocněné peníze, kapitál.
Stejně jako se v úroku jeví část zisku, část nadhodnoty vytvořené kapitálem, jako by ji kapitalista zálohoval, právě tak se v zemědělské výrobě jeví [jakoby zálohovaná kapitalistou] jiná část, pozemková renta. Zde se to ovšem nezdá tak iracionální, protože renta se tu jeví jako roční cena půdy, která tímto způsobem vchází do výroby jako zboží. [Výraz] „cena půdy“ je sice ještě iracionálnější než cena kapitálu, ale ne pro formu tohoto výrazu. Půda se tu totiž jeví jako užitná hodnota určitého zboží, a pozemková renta jako jeho cena. (Iracionálnost tu tkví v tom, že něco, co není produktem práce — půda — má mít cenu, tedy hodnotu vyjádřenou v penězích, má tedy mít hodnotu, má tedy být považováno za zpředmětněnou společenskou práci.) Proto tu co do vnější formy máme, jako u každého zboží, dvojí vyjádření: vyjádření zboží jakožto užitné hodnoty a jakožto směnné hodnoty, a směnná hodnota je tu vyjádřena ideálně jakožto cena, jakožto něco, čím zboží jakožto užitná hodnota absolutně není. Naproti tomu ve výrazu: 1000 liber št. = 1050 librám št., nebo: 50 liber št. je roční cenou 1000 liber št., se uvádí ve vztah jedna a táž věc, směnná hodnota ke směnné hodnotě, a směnná hodnota má být, jako něco, co se liší samo od sebe, svou vlastní cenou, tj. směnnou hodnotou vyjádřenou v penězích.
ǁ907ǀ Zde tedy vcházejí dvě formy nadhodnoty — úrok a renta, výsledky kapitalistické výroby — do kapitalistické výroby jako její předpoklady, jakožto zálohy, které činí sám kapitalista a které tudíž pro něho nepředstavují nějakou nadhodnotu, nějaký přebytek nad hodnotou jeho záloh. Při těchto formách nadhodnoty se jednotlivému kapitalistovi samotnému ukazuje, že výroba nadhodnoty patří k výrobním nákladům kapitalistické výroby, že přivlastňování cizí práce a přebytku nad hodnotou zboží spotřebovaných v procesu (ať už vcházejí do konstantního nebo variabilního kapitálu) jsou nezbytnou podmínkou tohoto výrobního způsobu. To se ostatně projevuje i v tom, že průměrný zisk tvoří jeden z prvků ceny nákladů zboží, tedy podmínku nabídky, podmínku zhotovení zboží samého. Přesto však průmyslový kapitalista právem pokládá tento přebytek, tuto část nadhodnoty — třebaže tvoří jeden z prvků výroby samé — vzhledem k sobě za přebytek nad své náklady, a nepočítá ho, podobně jako úrok a rentu, ke svým zálohám. V kritických momentech vystupuje vůči němu samému i zisk fakticky jako podmínka výroby, protože v důsledku poklesu cen, pohlcujícího nebo pronikavě snižujícího zisk, dochází k omezení nebo zastavení výroby. Tady je vidět, jak hloupí jsou ti, kdo pokládají různé formy nadhodnoty za pouhé formy rozdělování. Jsou to právě tak formy výroby. ǀ907ǁ
*
ǁ937ǀ Mohlo by se zdát, že v trojici půda — renta, kapitál — zisk (úrok), práce — mzda je poslední člen ještě tak nejracionálnější. Vždyť zde je alespoň označen zdroj, z něhož pramení mzda. Ale tato poslední forma je naopak nejiracionálnější, a je základem druhých dvou, neboť námezdní práce vůbec předpokládá půdu jakožto pozemkové vlastnictví a produkt jakožto kapitál. Jen tehdy, když podmínky práce vystupují proti práci v této formě, je práce námezdní prací. Jako námezdní práce je však vyjádřena ve formuli: práce — mzda. Zatímco mzda se tu jeví jako specifický produkt práce, jediný produkt práce (a mzda fakticky je jediným produktem práce pro námezdního dělníka), jeví se ostatní části hodnoty — renta, zisk (úrok) — jako by stejně nevyhnutelně pramenily z jiných specifických zdrojů; a právě tak jako se ta část hodnoty produktu, která představuje mzdu, považuje za specifický produkt práce, musejí se ty části hodnoty, které představují rentu a zisk, považovat za specifické výsledky těch činitelů, pro něž existují a kterým připadají, tedy za plod půdy a kapitálu. ǀ937ǁ
[4. Proces kostnatěni přeměněných forem nadhodnoty a jejich stále většího oddělovaní od její vnitřní podstaty - nadpráce.
Úrokový kapitál jakožto nejkrajnější stupeň tohoto procesu.
Apologetický názor na průmyslový zisk jakožto „kapitalistovu mzdu“]
ǁ910ǀ Podívejme se, jakou cestou se ubírá kapitál, než se objeví ve formě úrokového kapitálu.
V bezprostředním výrobním procesu je to ještě jednoduché. Nadhodnota nenabyla ještě zvláštní formy, samé nadhodnoty, která ji odlišuje jen od hodnoty [části] produktu tvořící ekvivalent hodnoty v produktu reprodukované. Podobně jako se hodnota vůbec převádí na práci, převádí se nadhodnota na nadpráci, nezaplacenou práci. Proto se také nadhodnota poměřuje jen s tou částí kapitálu, která skutečně mění svou hodnotu - s variabilním kapitálem, s částí kapitálu vynaloženou na mzdu. Konstantní kapitál se jeví jen jako podmínka působení variabilní části kapitálu. Zdá se to velmi prosté, že koupí-li se za 100 [liber št.], rovnajících se práci 10 [lidí], práce 20 [lidí] (tj. zboží, v němž je obsažena práce 20 [lidí]), rovná se hodnota produktu 200 [librám št.], a nadhodnota 100 liber št. se rovná nezaplacené práci 10 [lidí]. Čili, pracuje-li 20 lidí, pracuje každý pro sebe jen polovinu dne, a druhou polovinu dne pracuje pro kapitál. 20 půldnů se rovná 10 dnům. Je to totéž, jako kdyby se platila práce jen 10 lidí, a 10 lidí by pracovalo zdarma pro kapitalistu.
Zde, v tomto embryonálním stavu, je tento vztah ještě velmi pochopitelný, anebo lépe řečeno, nelze ho nevidět. Obtíž je jen v tom, zjistit, jak toto přivlastňování práce bez ekvivalentu vyplývá ze zákona směny zboží — podle něhož se zboží směňují úměrně k pracovní době v nich obsažené —‚ především [pak vysvětlit, že s ním] není v rozporu.
ǁ911ǀ Proces oběhu už stírá, už zatemňuje souvislost. Protože masu nadhodnoty tu určuje také doba oběhu kapitálu, zdá se, že sem přistupuje jakýsi prvek cizí pracovní době.
Vezmeme-li konečně hotový kapitál, který se jeví jako celek, jako jednota procesu oběhu a procesu výroby, jako výraz procesu reprodukce — jako určitá suma hodnoty, která za určité časové období, za určitý úsek oběhu produkuje určitý zisk (nadhodnotu) — pak v něm proces výroby a proces oběhu existují už jen jako vzpomínka a jako momenty, které oba stejnou měrou určují nadhodnotu, což její prostou povahu zatemňuje. Nadhodnota se nyní jeví jako zisk. [A zde je nutné poznamenat:] Tento zisk se 1. vztahuje k určitému úseku oběhu kapitálu, který se liší od pracovní doby; 2. nadhodnota se nevypočítává a nevztahuje k té části kapitálu, z níž bezprostředně vzniká, nýbrž uvádí se ve vztah k celkovému kapitálu bez rozlišování. Tím se úplně zastírá její zdroj. 3. Ačkoli v této první formě zisku je masa zisku ještě kvantitativně totožná s masou nadhodnoty vytvořenou jednotlivým kapitálem, míra zisku se hned od počátku liší od míry nadhodnoty, neboť míra nadhodnoty se rovná 
, kdežto míra zisku se rovná 
. 4. Předpokládá-li se, že míra nadhodnoty je dána, může míra zisku stoupat nebo klesat, může se dokonce měnit v opačném směru než míra nadhodnoty.
Tak už v první podobě zisku má nadhodnota formu, která nejen neumožňuje přímo rozpoznat jeho totožnost s nadhodnotou, s nadprací, nýbrž, jak se zdá, tuto totožnost bezprostředně popírá.
Dále, přeměnou zisku v průměrný zisk, vytvořením všeobecné míry zisku a s tím spojenou či tím danou přeměnou hodnot v ceny nákladů stává se zisk jednotlivého kapitálu nejen co do vyjádření, v němž se zračí odlišnost míry zisku od míry nadhodnoty, nýbrž co do substance, tj. zde co do kvantity, odlišným od nadhodnoty, kterou vyrobil jednotlivý kapitál ve své zvláštní výrobní sféře. Zkoumáme-li jednotlivý kapitál nebo i celkový kapitál v některé zvláštní sféře, pak se zisk nejen zdá, ale fakticky nyní je odlišný od nadhodnoty. Kapitály stejné velikosti vynášejí stejné zisky, čili zisk je úměrný velikosti kapitálů. Čili zisk je určen hodnotou zálohovaného kapitálu. Ve všech těchto vyjádřeních je zcela setřen vztah zisku k organickému složení kapitálu, už jej nelze rozpoznat. Naproti tomu je jasně vidět, že stejně velké kapitály, které uvádějí do pohybu velmi různá množství práce, tedy ovládají velmi různá množství nadpráce, tedy vytvářejí velmi různá množství nadhodnoty, vynášejí stejně velký zisk. Přeměnou hodnot v ceny nákladů se dokonce zdánlivě ruší sama základna — určování hodnoty zboží pracovní dobou v nich obsaženou.
A právě v této zcela odcizené formě zisku a v té míře, v níž forma zisku skrývá své vnitřní jádro, nabývá kapitál stále víc věcné podoby, přeměňuje se stále víc ze vztahu ve věc, ale ve věc, která v sobě obsahuje, která pohltila společenský vztah, ve věc nadanou fiktivním životem a samostatností, která má vztah k sobě samé, ve smyslově nadsmyslovou podstatu; a v této formě kapitálu a zisku se kapitál jeví na povrchu jako hotový předpoklad. Je to forma jeho skutečnosti, nebo přesněji, forma jeho skutečné existence. A právě v této formě žije ve vědomí svých nositelů, kapitalistů, odráží se v jejich představách.
Tato fixovaná a zkostnatělá (metamorfozovaná) forma zisku (a tím i kapitálu jakožto jeho tvůrce, neboť kapitál je důvod, zisk následek; kapitál je příčina, zisk účinek; kapitál je substance, zisk akcidence; kapitál je kapitálem jen potud, pokud vyrábí zisk, pokud je hodnotou vytvářející zisk, dodatečnou hodnotu) — a tím i forma kapitálu jakožto jeho základu, kapitálu uchovávajícího se jakožto kapitál a zvětšujícího se prostřednictvím zisku — se navenek ještě upevňuje tím, že týž proces vyrovnáváni kapitálu, který dává zisku tuto formu průměrného zisku, odděluje od něho část ve formě renty, a jakoby vyrostlé na jiném základě, na půdě. Renta se sice původně jeví jako část zisku, kterou pachtýř platí pozemkovému vlastníkovi. Ale protože ani pachtýř neshrabuje tento mimořádný zisk, ani kapitál, kterého používá, se jakožto kapitál ničím neliší od kteréhokoli jiného kapitálu (právě proto, že pachtýř nepokládá kapitál jakožto kapitál za zdroj dodatečného zisku, odevzdává jej pozemkovému vlastníkovi), vystupuje tu jako zdroj této části hodnoty zboží (této části, jeho nadhodnoty), půda a pozemkový vlastník jen ǁ912ǀ jako právní personifikace půdy.
Vypočítává-li se renta ze zálohovaného kapitálu, zůstává ještě nit, která připomíná její původ, to, že je osamostatnělou částí zisku, tedy nadhodnoty vůbec. (Jinak je tomu samozřejmě za takového společenského řádu, kdy pozemkové vlastnictví bezprostředně vykořisťuje práci. Tam není obtížné rozpoznat původ zvětšeného bohatství.) Ale renta se platí z určitého množství půdy; kapitalizuje se v hodnotě půdy; tato hodnota stoupá nebo klesá úměrně k vzestupu nebo poklesu renty; renta stoupá nebo klesá úměrně ploše půdy, která se nemění (zatímco kapitál, který na ní pracuje, svou velikost mění); rozdíl mezi různými druhy půdy se projevuje ve výši renty, kterou je nutno platit z daných čtverečních stop; celkový úhrn renty se vypočítává z celkové plochy půdy, aby bylo možno určit průměrnou rentu například ze čtvereční stopy; podobně jako všechny formy vytvořené kapitalistickou výrobou jeví se renta zároveň jako pevný, daný předpoklad, který existuje v kterémkoli okamžiku a který tudíž existuje pro jednotlivce nezávisle [na jeho vůli]. Pachtýř musí platit rentu, a to určitou sumu z jednotky půdy, podle kvality půdy. Jestliže kvalita půdy stoupá nebo klesá, stoupá nebo klesá renta, kterou musí platit z tolika a tolika akrů — z půdy, nezávisle na kapitálu, jehož na ní použil; právě tak musí platit úrok nezávisle na zisku, jehož dosahuje.
Vypočítávání renty z průmyslového kapitálu je ještě kritickou formulí politické ekonomie, která uchovává vnitřní souvislost renty se ziskem jakožto jejím základem, její půdou. Ale ve skutečnosti se tato souvislost neprojevuje; naopak, renta se tu měří skutečnou půdou — a tím se utíná všechno zprostředkování a dovršuje se její zvnějšněná samostatná podoba. Samostatnou formou je jen v tomto zvnějšnění, v naprosté odtrženosti od jejího zprostředkování. Čtvereční stopy půdy vynášejí tolik a tolik renty. V tomto vyjádření, kde část nadhodnoty — renta — se zračí ve vztahu ke zvláštnímu přírodnímu prvku, nezávisle na lidskou práci, je nejen úplně zastřena povaha nadhodnoty, protože je tu zastřena povaha samé hodnoty, ale i sám zisk tu teď zdánlivě — podobně jako renta zdánlivě vděčí za svou existenci půdě — vděčí za svou existenci kapitálu jakožto zvláštnímu věcnému prvku výroby. Půda je tu od přírody a vynáší rentu. Kapitál se skládá z výrobků, a ty vynášejí zisk. To, že jedna užitná hodnota, která je vyrobena, vynáší zisk, a druhá, která není vyrobena, vynáší rentu, to jsou jen dvě různé formy, v nichž věci vytvářejí hodnotu a z nichž jedna je právě tak pochopitelná i nepochopitelná jako druhá.
Je jasné, že jakmile se nadhodnota rozpadá na různé, zvláštní části, vztahující se k různým, jen látkově různým prvkům výroby — k přírodě, k výrobkům, k práci —‚ že jakmile vůbec nabývá zvláštních, navzájem vůči sobě lhostejných, vzájemně nezávislých forem, regulovaných různými zákony, stává se to, co je jim společné — nadhodnota —‚ a tudíž i povaha toho, co je jim společné, stále nepoznatelnější a neprojevuje se na povrchu, nýbrž je nutné ji teprve odhalit jako skryté tajemství. Toto osamostatnění formy zvláštních částí [nadhodnoty] — a to, že vůči sobě vystupují jako samostatné formy — se dovršuje tím, že každá z těchto částí se redukuje na zvláštní prvek jakožto svou míru a svůj zvláštní zdroj, čili tím, že každá část nadhodnoty se jeví jako účinek zvláštní příčiny, jako akcidence zvláštní substance. Totiž: zisk — kapitál, renta — půda, mzda — práce.
A právě tyto hotové vztahy a formy, které se ve skutečné výrobě jeví jako předpoklady, neboť kapitalistický výrobní způsob se pohybuje ve formách, které sám vytvořil, a tyto formy, jeho výsledek, vystupují proti němu v reprodukčním procesu rovněž jako hotové předpoklady. A jako takové prakticky určují jednání jednotlivých kapitalistů atd., jsou pro ně motivy, a jako takové se rovněž odrážejí jejich vědomí. Vulgární ekonomie nedělá nic jiného, než že ve formě doktrín vyjadřuje toto vědomí, které je co do svých motivů a představ v zajetí jevů kapitalistického výrobního způsobu. A čím mělčeji ulpívá na povrchu [jevů] a jen je v určitém pořádku obráží, tím víc je podle svého domnění „v souladu s přírodou“ a vzdálena jakéhokoli abstraktního mudrování.
ǁ913ǀ K tomu, co jsme říkali o procesu oběhu[g], je ještě třeba poznamenat, že určení vyplývající z procesu oběhu se krystalizují jako vlastnosti určitých druhů kapitálu, fixního, oběžného atd., a tak se jeví jako dané vlastnosti, které látkově přísluší určitým zbožím.
Jestliže v konečné podobě, v níž se zisk — předpokládá se jako daný — jeví v kapitalistické výrobě, jsou setřeny a nerozpoznatelné četné přeměny a zprostředkování, jimiž zisk prochází, a je tedy setřena a nerozpoznatelná i povaha kapitálu; jestliže se tato podoba ještě víc fixuje tím, že týž proces, který jí dává poslední punc, proti ní staví část zisku jakožto rentu, činí z ní tudíž zvláštní formu nadhodnoty, která je právě tak ve vztahu ke kapitálu jakožto látkově zvláštnímu výrobnímu nástroji, jako je renta ve vztahu k půdě, pak tato podoba, oddělená od své vnitřní podstaty množstvím neviditelných mezičlánků, se ještě víc zvnějšňuje, čili lépe řečeno, nabývá absolutně zvnějšněné podoby v rozštěpení zisku a úroku v úrokovém kapitálu, v úrokovém kapitálu jakožto jednoduché podobě kapitálu, podobě, v níž je kapitál předpokladem svého vlastního reprodukčního procesu. Na jedné straně se v tom vyjadřuje absolutní forma kapitálu: P — P'. Hodnota, která se zhodnocuje. Na druhé straně tu odpadl střední člen, který existuje ještě i u čistě obchodního kapitálu, odpadlo Z ze vzorce P — Z — P'. Zůstal jen vztah P k sobě samému a poměřovaného se sebou samým. Je to kapitál vyloženě vyňatý, vyloučený, mimo proces — jakožto předpoklad procesu, jehož je výsledkem a v němž a díky němuž jedině je kapitálem.
{Ponecháváme tu stranou to, že úrok může být pouhým převedením a nemusí nutně vyjadřovat skutečnou nadhodnotu, jako je tomu v případě, když se peníze zapůjčí „marnotratníkovi“, tj. pro spotřebu. Ale stejně tomu může být i tehdy, jestliže se peníze vypůjčí, aby se jimi zaplatilo. V obou případech se peníze půjčují jako peníze, a ne jakožto kapitál, avšak pro svého majitele se stávají kapitálem už pouhým aktem půjčení. V druhém případě, při diskontu nebo při půjčce na zboží, které je dočasně neprodejné, mohou mít peníze vztah k procesu oběhu kapitálu, k nezbytné přeměně zbožního kapitálu v peněžní kapitál. Pokud urychlení tohoto procesu přeměny — jako [vůbec] při úvěru, v souladu s jeho obecnou podstatou — urychluje reprodukci, tedy produkci nadhodnoty, potud jsou vypůjčené peníze kapitálem. Pokud naopak slouží jen k placení dluhů a neurychlují proces reprodukce nebo ho dokonce znemožňují anebo zužují, jsou jen platidlem, jen penězi pro toho, kdo si je vypůjčil, ale pro toho, kdo je půjčil, jsou kapitálem fakticky nezávislým na procesu kapitálu. V tomto případě je úrok, podobně jako „zisk ze zcizení“, fakt, který nezávisí na kapitalistické výrobě jako takové — na tvorbě nadhodnoty. V obou těchto formách peněz — v penězích jakožto prostředku k nákupu zboží určeného ke spotřebě a v penězích jakožto prostředku k placení dluhů — [je] úrok stejně jako „zisk ze zcizení“ forma úroku, která se v kapitalistické výrobě sice reprodukuje, ale nezávisí na ní forma, která patří k dřívějším způsobům výroby. Ale tkví v povaze kapitalistické výroby, že peníze (nebo zboží) mohou být kapitálem mimo výrobní proces, že se mohou prodávat jako kapitál, ale to se může stát i ve starších formách, v nichž se nepřeměňují v kapitál, nýbrž slouží jen jako peníze.
Třetí starší forma úrokového kapitálu se zakládá na tom, že kapitalistická výroba ještě neexistuje, že zisk se ještě přivlastňuje ve formě úroku a kapitalista vystupuje jen jako lichvář. To zároveň znamená: 1. že výrobce pracuje ještě samostatně s pomocí svých výrobních prostředků, že výrobní prostředky ještě nepracují s pomocí něho (i v tom případě, jestliže k těmto výrobním prostředkům patří otroci, kteří zde však netvoří zvláštní ekonomickou kategorii, stejně jako ji netvoří tažný dobytek, čili jde tu nanejvýš o látkovou odlišnost: němé nástroje, cítící, mluvící); 2. že výrobní prostředky patří výrobci jen nominálně, tj. že je pro ty či ony náhodné okolnosti není sto reprodukovat prodejem svého zboží. Tyto formy úrokového kapitálu [se] proto [vyskytují] ve všech formách společnosti, v nichž existuje oběh zboží a peněz, bez ohledu na to, zda v nich převládá otrocká práce, nevolnická práce nebo svobodná práce. V poslední z uvedených forem vyplácí výrobce kapitalistovi svou nadpráci ve formě úroku, který tudíž zahrnuje zisk. Máme tu celou ǁ914ǀ kapitalistickou výrobu, bez jejích předností, bez rozvíjení společenských forem práce a produktivních sil práce, které z nich vyvěrají. Tato forma jasně převládá u zemědělských národů, které jsou však už nuceny část svých životních prostředků a výrobních nástrojů kupovat jako zboží, vedle nichž už tedy odděleně existuje městská výroba a které jsou mimoto nuceny platit v penězích daně, rentu atd.}
Úrokový kapitál se osvědčuje jako kapitál jen potud, pokud se zapůjčené peníze skutečně přeměňují v kapitál a produkují nadhodnotu, jejíž částí je úrok. Ale to nic nemění na tom, že mu, nezávisle na procesu, úrok a vynášení úroku přísluší jako jeho vlastnost. Podobně nemění nic na užitné hodnotě bavlny jakožto bavlny to, že musí být upředena nebo nějak jinak zpracována, aby osvědčila své užitečné vlastnosti. A tak i kapitál osvědčuje svou schopnost vynášet úrok jen tím, že přechází do výrobního procesu. Ale vždyť i pracovní síla dokazuje svou schopnost vytvářet hodnotu jen tehdy, když působí v procesu jakožto práce, když se realizuje. Tato okolnost nevylučuje, že je o sobě, jakožto schopnost, činností vytvářející hodnotu a že se jí nestává teprve díky procesu, ale naopak, je jeho předpokladem. Jako taková se kupuje. Někdo ji také může koupit, aniž ji nechá pracovat (například ředitel divadla si koupí herce ne proto, aby ho nechal hrát, nýbrž proto, aby nemohl hrát v konkurenčním divadle). Prodavači ani prodanému zboží nezáleží na tom, zda ten, kdo si kupuje pracovní sílu, upotřebí tu její vlastnost, za kterou platí, tj. její vlastnost vytvářet hodnotu, právě tak, jako je lhostejné, použije-li ten, kdo si kupuje kapitál, tohoto kapitálu jakožto kapitálu, tj. uplatní-li v procesu tu vlastnost kapitálu, která je mu inherentní, tj. vlastnost vytvářet hodnotu. V obou případech platí nadhodnotu, obsaženou o sobě, potenciálně, podle povahy koupeného zboží, v jednom případě v pracovní síle, v druhém případě v kapitálu, a schopnost uchovávat svou vlastní hodnotu. Proto také kapitalista, který pracuje s vlastním kapitálem, považuje část nadhodnoty za úrok, tj. za takovou nadhodnotu, která prýští z výrobního procesu proto, že ji kapitál, nezávisle na tomto procesu, do něho vnesl.
Pozemková renta a vztah půda — renta se možná jeví jako mnohem tajemnější forma než forma úroku a vztah kapitál — úrok. Ale ani ve formě pozemkové renty nespočívá iracionálnost v tom, že by vyjadřovala určitý vztah kapitálu samého. Protože půda sama je produktivní (má užitnou hodnotu) a je sama živou produktivní silou (má užitnou hodnotu nebo slouží k výrobě užitných hodnot), pak může jít buď o pověrečné směšování užitné hodnoty se směnnou hodnotou, věci se specificky společenskou formou práce obsažené v produktu; iracionálnost tu má pak důvod sama v sobě, neboť renta jako něco sui generis nemá s kapitalistickým procesem jako takovým nic společného; nebo může jít o „osvícenou“ ekonomii, která vzhledem k tomu, že renta nemá vztah ani k práci, ani ke kapitálu, může popírat, že je vůbec formou nadhodnoty, a vysvětlovat ji jako pouhou přirážku k ceně, přirážku, kterou pozemkovému vlastníkovi umožňuje získávat monopol vlastnictví půdy.
Jinak je tomu s úrokovým kapitálem. Zde nejde o nějaký vztah, který by byl kapitálu cizí, ale o sám kapitálový vztah, vyplývající z kapitalistické výroby a pro ni specifický, o vztah vyjadřující samu podstatu kapitálu, o takovou formu kapitálu, v níž se kapitál jeví jako kapitál. Zisk stále ještě má nějaký vztah ke kapitálu procházejícímu procesem, k procesu, v němž se vyrábí nadhodnota (sám zisk). S úrokovým kapitálem tomu není tak jako se ziskem, kde forma nadhodnoty se stala odcizenou, cizorodou, nedovoluje bezprostředně rozeznat její prostou podobu a tím i její substanci a důvod jejího vzniku; naproti tomu v úroku je tato odcizená forma vysloveně dána, je tu, je vyjádřena jako to podstatné. Je osamostatněna, fixována jako protikladná ke skutečné povaze nadhodnoty. V úrokovém kapitálu je vztah kapitálu k práci setřen. Úrok fakticky předpokládá zisk, jehož je pouze částí, a námezdnímu dělníkovi je fakticky naprosto jedno, jak se nadhodnota ǁ915ǀ dělí na úrok a zisk, mezi různé druhy kapitalistů.
Úrok je vysloveně dán jako plod kapitálu, odděleně od samého kapitalistického procesu, nezávisle na něm a mimo něj. Přísluší kapitálu jakožto kapitálu. Vchází do výrobního procesu, a proto z něho vychází. Kapitál je jím těhotný. Nezískává úrok z výrobního procesu, nýbrž vnáší jej do něho. Přebytek zisku nad úrokem, to množství nadhodnoty, za něž kapitál vděčí teprve výrobnímu procesu, které plodí teprve jako fungující kapitál, získává proto, na rozdíl od úroku, jako hodnotový výtvor vlastní kapitálu o sobě, kapitálu pro sebe, kapitálu jakožto kapitálu, zvláštní formu průmyslového zisku (podnikatelský zisk, průmyslový nebo obchodní, podle toho, zda se klade důraz na výrobní proces nebo proces oběhu). Tím se i poslední forma nadhodnoty, která ještě poněkud připomíná svůj původ, odděluje a pojímá ve formě nejen odcizené, ale pojaté v přímém protikladu k němu, a tím se koneckonců úplně mystifikuje povaha kapitálu a nadhodnoty i kapitalistické výroby vůbec.
V průmyslovém zisku v protikladu k úroku se zračí kapitál v procesu v protikladu ke kapitálu mimo proces, kapitál jakožto proces v protikladu ke kapitálu jakožto vlastnictví, a tudíž kapitalista jakožto fungující kapitalista, jakožto reprezentant pracujícího kapitálu v protikladu ke kapitalistovi jako pouhému zosobněni kapitálu, jakožto pouhému vlastníkovi kapitálu. Tak se jeví jako pracující kapitalista proti sobě samému jako kapitalistovi; a tudíž dále jakožto dělník proti sobě samému jakožto pouhému vlastníkovi. Pokud se tu tedy ještě zachovává nějaký vztah nadhodnoty k procesu, jeví se to, děje se to právě v takové formě v níž je negován sám pojem nadhodnoty. Průmyslový zisk se převádí na práci, ale ne na cizí, nezaplacenou práci, nýbrž na námezdní práci, na mzdu pro kapitalistu, který tím spadá do jedné kategorie s námezdním dělníkem, a představuje jen lépe placenou kategorii námezdního dělníka, vždyť mzda přece bývá vůbec velmi různá.
Ve skutečnosti se peníze nepřeměňují v kapitál proto, že se směňují za látkové podmínky výroby zboží a že tyto podmínky — pracovní materiál, pracovní prostředky, práce — se v pracovním procesu ocitají v kvasu, vzájemně na sebe působí, spojují se, vcházejí do určitého chemického procesu a srážejí zboží jakožto krystal tohoto procesu. Takto by z toho nikdy nevyšel kapitál, nikdy by z toho nevzešla nadhodnota. Tato abstraktní forma pracovního procesu je společná všem výrobním způsobům, bez ohledu na jejich společenskou formu nebo jejich historickou určenost. Tento proces se stává kapitalistickým procesem, peníze se přeměňují v kapitál jen tehdy, jestliže 1. zbožní výroba, výroba produktu jakožto zboží je všeobecnou formou výroby; 2. jestliže se zboží (peníze) směňují za pracovní sílu (tedy fakticky za práci) jakožto zboží, tudíž jestliže práce je námezdní prací; 3. ale k tomu dochází jen tehdy, jestliže objektivní podmínky, tedy (vezmeme-li celý výrobní proces) samy produkty, stojí proti práci jako samostatné síly, jako její nevlastnictvi, jako cizí vlastnictví, a tak co do formy — jako kapitál.
Práce jakožto námezdní práce a podmínky práce jakožto kapitál — tudíž kapitalistovo vlastnictví: jsou vlastníky sebe samých v kapitalistovi, v němž se zosobňují a jehož vlastnictví k nim, jejich vlastnictví sebe samých vzhledem k práci představují — to je vyjádření téhož vztahu, jenže z jeho různých pólů. Tato podmínka kapitalistické výroby je jejím ustavičným výsledkem. Je to její předpoklad, který si sama klade; kapitalistická výroba je svým vlastním předpokladem, tedy klade se se svými podmínkami, jakmile se vyvinula a funguje za vztahů, které jí odpovídají. Ale kapitalistický výrobní proces není výrobní proces vůbec; ona protikladná společenská určenost jeho prvků se vyvíjí, realizuje jen v procesu samém, jejž veskrze charakterizuje a jejž činí právě tímto společensky určeným výrobním způsobem, kapitalistickým výrobním způsobem.
ǁ916ǀ Dokud se kapitál — nikoli nějaký určitý kapitál, nýbrž kapitál vůbec — teprve vytváří, je proces jeho tvorby procesem rozkládání, produktem rozpadu společenského výrobního způsobu, který ho předcházel. Je to tedy historický proces a proces spadající do určitého historického období. Je to období jeho historické geneze. (Tak je existence lidí výsledkem dřívějšího procesu, jímž prošel organický život. Teprve v určitém bodě tohoto procesu se člověk stává člověkem. Ale jakmile je člověk tu [gesetzt], je, jakožto ustavičný předpoklad lidských dějin, také jejich ustavičným produktem a výsledkem, a předpokladem je jen jakožto svůj vlastní produkt a výsledek.) Zde se práce teprve musí odloučit od podmínek práce v jejich dřívější formě, kdy práce a podmínky práce byly totožné. Teprve tímto způsobem se práce stává svobodnou prací, a teprve tímto způsobem se podmínky práce přeměňují v kapitál stojící proti ní. Proces, v němž se kapitál stává kapitálem, čili proces jeho vývoje před samotným kapitalistickým výrobním procesem a jeho realizace v tomto procesu spadají do dvou historicky různých období. V pozdějším je kapitál předpokladem, jeho existence se předpokládá jako činné uplatňování sebe sama. V prvním je sraženinou procesu rozkládání jiné formy společnosti. Je produktem jiné formy, a ne produktem své vlastní reprodukce, jako je tomu později. Kapitalistická výroba pracuje na základně námezdní práce jakožto základně, která tu je před ní, kterou však zároveň ustavičně reprodukuje. Proto také pracuje na základně kapitálu jakožto formě podmínek práce, která je jí dána jakožto předpoklad, předpoklad, který však stejně jako námezdní práce je jí samou ustavičně kladen, je jejím ustavičným produktem.
Na této základně jsou například peníze kapitálem o sobě, protože podmínky práce o sobě mají vůči práci odcizenou formu, vystupují vůči ní jako cizí vlastnictví a jako takové ji ovládají. Pak se také kapitál může prodávat jako zboží, které má tuto vlastnost, tj. kapitál se může prodávat jako kapitál, což se také při půjčování kapitálu na úrok děje.
Ale protože se takto fixuje moment specificky společenské určenosti kapitálu a kapitalistické výroby — specificky společenské určenosti, která se právně vyjadřuje v kapitálu jakožto vlastnictví, ve vlastnictví kapitálu jakožto zvláštní formě vlastnictví — a úrok se tudíž jeví jako část nadhodnoty, kterou kapitál vytváří v této určenosti, odděleně od této určenosti jakožto určenosti procesu vůbec, musí se zřejmě druhá část nadhodnoty, přebytek zisku nad úrokem, průmyslový zisk, jevit jako hodnota, která nepochází z kapitálu jakožto kapitálu, nýbrž z výrobního procesu, odděleně od jeho společenské určenosti, která už přece nabyla svého zvláštního způsobu existence ve výrazu kapitál — úrok. Avšak výrobní proces oddělený od kapitálu je pracovní proces vůbec. [Proto je] průmyslový kapitalista na rozdíl od sebe sama jakožto kapitalisty, průmyslník na rozdíl od sebe sama jako kapitalisty, vlastníka kapitálu — všeho všudy jen prostým funkcionářem v pracovním procesu, nikoli fungujícím kapitálem, nýbrž funkcionářem nezávisle na kapitálu, tj. zvláštním nositelem pracovního procesu vůbec, dělníkem. Tím se potom průmyslový zisk šťastně přeměňuje ve mzdu a spadá vjedno s obyčejnou mzdou, od níž se už liší jen kvantitativně a zvláštní formou výplaty, tím, že si ji kapitalista vyplácí sám, místo aby mu byla vyplácena.
V tomto posledním rozštěpení zisku na úrok a průmyslový zisk je povaha nadhodnoty (a tudíž i kapitálu) nejen úplně zastřena, nýbrž jeví se výslovně jako něco naprosto rozděleného.
Úrok vyjadřuje část nadhodnoty, pouhý podíl na zisku, vydělený pod zvláštním názvem; podíl, který připadá pouhému vlastníkovi kapitálu a který si tento vlastník zadržuje. Ale toto pouze kvantitativní dělení se mění v kvalitativní dělení, které vtiskuje oběma dílům změněnou podobu, v níž už nezůstává zdánlivě nic z její původní podstaty. ǁ917ǀ To se upevňuje především tím, že úrok nevystupuje jako dělení, které je pro výrobu lhostejné a k němuž dochází „namátkou“ jen tehdy, pracuje-li průmyslník s cizím kapitálem. I tehdy, pracuje-li s vlastním kapitálem, štěpí se jeho zisk na úrok a průmyslový zisk, čímž se tedy pouze kvantitativní dělení už fixuje jakožto kvalitativní, nezávislé na té nahodilé okolnosti, zda průmyslník je či není vlastníkem svého kapitálu, fixuje se tudíž jakožto kvalitativní dělení vyplývající z povahy kapitálu a kapitalistické výroby samé. Nejsou to jen dva podíly zisku, které se rozdělují mezi dvě různé osoby, nýbrž dvě zvláštní kategorie zisku, které mají různý vztah ke kapitálu, tj. jsou ve vztahu k různým určenostem kapitálu. Toto osamostatnění, nehledě na dříve vyložené důvody, se utvrzuje tím snáze, že úrokový kapitál jakožto historická forma se objevuje před průmyslovým kapitálem a existuje dál ve své staré formě vedle něho a průmyslový kapitál ho teprve v průběhu svého vývoje podřizuje kapitalistické výrobě jakožto zvláštní formu sebe samého.
Tak se z pouze kvantitativního dělení stává kvalitativní štěpení. Štěpí se sám kapitál. Pokud je předpokladem kapitalistické výroby, pokud tedy vyjadřuje odcizenou formu podmínek práce, specifický společenský vztah, realizuje se v úroku. Svůj charakter kapitálu realizuje v úroku. Na druhé straně, pokud funguje v procesu, jeví se tento proces odděleně od svého specificky kapitalistického charakteru, od své specificky společenské určenosti — jako pouhý pracovní proces vůbec. Pokud do něho tedy kapitalista zasahuje, zasahuje do něho nikoli jako kapitalista, neboť tento jeho charakter je diskontován v úroku, ale jako funkcionář pracovního procesu vůbec, jako dělník a jeho mzda se zračí v průmyslovém zisku. Je to zvláštní způsob práce — řídící práce —‚ ale vždyť různé druhy práce se vůbec od sebe navzájem liší.
V těchto dvou formách nadhodnoty je tedy její povaha, podstata kapitálu a charakter kapitalistické výroby, nejen úplně setřena, nýbrž převrátila se ve svůj opak. Ale i když se charakter a podoba kapitálu dovršují, nemá to smysl, neboť [kapitál] se tu bez jakéhokoli zprostředkování zračí a je vyjádřen jako subjektivizace věcí, zvěcnění subjektu, převrácení příčiny a účinku, religiózní quidproquo, čistá forma kapitálu P — P'. Právě tak i zkostnatění vztahů a jejich zobrazení jakožto vztahu lidí k věcem majícím určitý sociální charakter, je tu úplně jinak rozvinuto než v prosté mystifikaci zboží a už složitější mystifikaci peněz. Transsubstanciace, fetišismus je dovršen.
Úrok o sobě tedy vyjadřuje právě jsoucno podmínek práce jakožto kapitálu v jejich společenském protikladu k práci a v jejich metamorfóze jako osobních sil stojících nad prací. Shrnuje se v něm odcizený charakter podmínek práce vzhledem k činnosti subjektu. Zračí se v něm vlastnictví kapitálu čili pouhé vlastnictví kapitálu jakožto prostředek, jak si přivlastňovat produkty cizí práce, jakožto nadvláda nad cizí prací. Ale tento charakter kapitálu se v něm zračí jako něco, co mu přísluší mimo sám výrobní proces a co rozhodně není výsledkem specifické určenosti tohoto výrobního procesu samého. Zračí se v něm nikoli v protikladu k práci, nýbrž naopak bez vztahu k práci a jako pouhý vztah jednoho kapitalisty k druhému. Tedy jako určení, které je vnější a lhostejné vůči vztahu kapitálu k práci samému. Jak se zisk rozděluje mezi kapitalisty, je dělníkovi jako takovému lhostejné. A tak v úroku, v té formě zisku, v níž si protikladný charakter kapitálu dává zvláštní výraz, výraz, v němž je tento protiklad zcela setřen a v němž se od něho vyloženě abstrahuje. Pokud se v úroku vůbec zračí, kromě schopnosti peněz, zboží atd. zhodnocovat svou vlastní hodnotu, nadhodnota jako něco, co z nich vyrůstá jako jejich přirozený plod, je to tedy pouhý výraz mystifikace kapitálu v její nejkrajnější formě — pokud se v něm vůbec zračí společenský vztah jako takový — vyjadřuje ǁ918ǀ jen vztah mezi kapitalisty, a vůbec ne mezi kapitálem a prací.
Na druhé straně dává tato forma úroku druhé části zisku kvalitativní formu průmyslového zisku, mzdy za práci průmyslového kapitalisty, nikoli jakožto kapitalisty, nýbrž jakožto dělníka (výrobce). Zvláštní funkce, které má kapitalista jako takový vykonávat v pracovním procesu a které příslušejí právě jemu, na rozdíl od dělníka, se jeví jako pouhé pracovní funkce. Vytváří [prý] nadhodnotu ne proto, že pracuje jako kapitalista, nýbrž proto, že on, kapitalista, také pracuje. To je právě tak, jako kdyby se o králi, který jakožto král nominálně velí armádě, předpokládalo, že jí velí nikoli proto, že velí jakožto nositel královské hodnosti, že hraje úlohu vojevůdce, ale že je králem proto, že velí, že vykonává funkci vojevůdce. Jestliže se takto jedna část nadhodnoty v podobě úroku zcela oddělí od procesu vykořisťování, pak se druhá část v podobě průmyslového zisku jeví jako jeho přímý opak, nikoli jako přivlastňování cizí práce, nýbrž jako vytváření hodnoty vlastní prací. Tato část nadhodnoty už tedy vůbec není nadhodnotou, nýbrž jejím opakem — ekvivalentem za vykonanou práci. Protože odcizený charakter kapitálu, jeho protiklad k práci, je mimo proces vykořisťování, mimo skutečnou akci tohoto odcizení, je z tohoto procesu samého odstraněn jakýkoli protikladný charakter. Proto se skutečné vykořisťování, to, v čem se uskutečňuje a teprve reálně projevuje protikladný [charakter kapitalistické výroby], jeví právě jako její opak, jako jakýsi látkově zvláštní druh práce, který však patří k téže společenské určenosti práce — k námezdní práci. K téže kategorii práce. Práce vynaložená na vykořisťování se zde ztotožňuje s prací, která je vykořisťována.
Tato přeměna jedné části zisku v průmyslový zisk vyplývá, jak vidíme, z přeměny druhé části v úrok. Na jednu část připadá společenská forma kapitálu — to, že je vlastnictvím, na druhou část připadá ekonomická funkce kapitálu, jeho funkce v pracovním procesu, ale osvobozená, abstrahovaná od té společenské formy, té protikladné formy, v níž tuto funkci má. Jakými moudrými důvody se to dále ospravedlňuje, to je možno podrobněji vidět při rozboru apologetického výkladu zisku jakožto mzdy za „práci vrchního dozoru“. Kapitalista je tu ztotožňován se svým ředitelem, jak už poznamenal Smith.[146]
Do průmyslového zisku skutečně vchází určitá část, která představuje mzdu (tam, kde není ředitel pobírající tuto mzdu). Kapitál ve výrobním procesu vystupuje jako dirigent práce, její velitel (kapitán průmyslu) a v tomto smyslu hraje činnou úlohu v pracovním procesu samém. Ale pokud tyto funkce vyplývají ze specifické formy kapitalistické výroby, tj. z nadvlády kapitálu nad prací jako jeho prací, a tudíž nad dělníky jako jeho nástroji, z povahy kapitálu, který se jeví jako společenská jednotka, jako subjekt společenské formy práce, která je vněm zosobněna jako moc nad prací - potud tato práce spojená s vykořisťováním (kterou lze přenést i na ředitele) je prací, která ovšem vchází do hodnoty produktu právě tak jako práce námezdního dělníka, podobně jako za otroctví je práci dozorce nad otroky nutno zaplatit stejně jako práci samého dělníka. Osamostatnil-li si člověk svůj vztah ke své vlastní přirozenosti, k vnější přírodě a k druhým lidem v náboženské formě, takže ho tyto představy ovládají, potřebuje kněze a jejich práci. Zmizí-li náboženská forma vědomí a jeho vztahy, přestane i tato práce kněze vcházet do společenského výrobního procesu. Spolu s knězem mizí i práce kněze a podobně s kapitalistou mizí i práce, kterou vykonává jakožto kapitalista nebo kterou nechává vykonávat někoho jiného. (Příklad s otrokářstvím ilustrovat na citátech.)[147]
Ostatně tato apologie, která redukuje zisk na mzdu jako odměnu „za práci vrchního dozoru“, se sama obrací proti apologetům; neboť angličtí ǁ919ǀ socialisté na to zcela oprávněně odpověděli: Výborně, od nynějška budete dostávat jen mzdu obyčejných ředitelů. Váš průmyslový zisk bude nejen nominálně slovy, nýbrž i ve skutečnosti omezen na mzdu za vrchní dozor nebo řízení práce.
˂Nelze se samozřejmě podrobně zabývat těmito hloupostmi tlachy se všemi jejich rozpory. Například průmyslový zisk stoupá a klesá nepřímo úměrně k úroku i pozemkové rentě. Ale vrchní dozor nad prací, určité množství práce, kterou kapitalista skutečně vykonává, s tím nemá co činit, právě tak jako s poklesem mzdy. Tento druh mzdy má totiž tu zvláštnost, že klesá a stoupá nepřímo úměrně ke skutečné mzdě (nakolik je míra zisku podmíněna mírou nadhodnoty; a pokud všechny podmínky výroby zůstávají beze změny, je podmíněna výhradně mírou nadhodnoty). Ale podobné „protikládky“ neruší totožnost v hlavě apologetického vulgárního [ekonoma]. Práce, kterou vykonává kapitalista, zůstává absolutně táž, bez ohledu na to, vyplácí-li kapitalista málo nebo hodně mzdy, jsou-li dělníci placeni hůř nebo lépe. Právě tak jako mzda, která se platí za jeden pracovní den, nemění nic na množství samé práce. Nejen to. Je-li dělník lépe placen, pracuje intenzívněji. Naproti tomu práce kapitalisty je určitá matérie, je kvalitativně a kvantitativně určena množstvím práce, kterou má kapitalista řídit, a ne mzdou za toto množství [práce]. Kapitalista nemůže zintenzivnit svou práci, právě tak jako dělník nemůže zpracovat víc bavlny, než je jí v továrně.˃
A dále [angličtí socialisté] říkají: práci řízení, práci vrchního dozoruje dnes možno rovněž kupovat na trhu a je ji možno vyrábět, a tudíž i kupovat relativně stejně levně jako kteroukoli jinou pracovní sílu. Kapitalistická výroba sama dospěla k tomu, že je velká nabídka řídící práce, zcela odděleně od vlastnictví kapitálu, ať už vlastního či cizího. Stalo se naprosto neužitečným, aby tuto řídící práci vykonávali kapitalisté. Existuje realiter[h], odděleně od kapitálu — nikoli ve zdánlivém oddělení průmyslového kapitalisty a peněžního kapitalisty, nýbrž v oddělení průmyslových ředitelů atd. od ostatních druhů kapitalistů. Nejlepším příkladem toho jsou: Za prvé družstevní továrny, které si zřídili sami dělníci. Jsou důkazem toho, že kapitalista jako funkcionář výroby se stal pro dělníky právě tak zbytečným, jako se kapitalistovi jeví zbytečnou pro buržoazní výrobu funkce pozemkového vlastníka. Za druhé: Pokud práce kapitalisty nevyplývá z procesu jakožto kapitalistická, a tudíž sama sebou zmizí, zmizí-li kapitál; pokud není názvem pro funkci vykořisťování cizí práce; pokud vyplývá ze společenské formy práce, kooperace, dělby práce atd., je právě tak nezávislá na kapitálu, jako je na něm nezávislá sama tato forma, jakmile odhodí kapitalistickou slupku. Tvrzení, že tato práce je nutná jakožto kapitalistická práce, jakožto funkce kapitalisty, neznamená nic jiného než to, že vulgární [ekonom] si neumí představit společenskou produktivní sílu práce, která se vyvinula v lůně kapitálu, a společenský charakter práce odděleně od této kapitalistické formy, od formy odcizení, protikladu a rozporu jejích momentů, odděleně od jejího převrácení a jejího quidproquo. A to je právě to, co tvrdíme my. ǀXV-919ǁ
*
ǁXVIII-1142ǀ ˂Skutečný zisk kapitalisty představuje převážně „zisk ze zcizení“, a pro „individuální práci“ kapitalisty se otevírá zvlášť velký prostor na tomto poli, kde nejde o tvorbu nadhodnoty, nýbrž o rozdělování úhrnného zisku celé třídy kapitalistů mezi její jednotlivé členy na poli obchodu. To se nás tu netýká. Určité druhy zisku, například zisk založený na spekulaci, se pohybuji jen na tomto poli. Jejich zkoumání je tu tedy úplně vyloučeno. Tady se ukazuje telecí hloupost vulgární ekonomie, která — aby ukázala zisk jako „mzdu“ — směšuje tento „zisk ze zcizení“ se ziskem pocházejícím z tvorby nadhodnoty. Viz například důstojného Roschera. U takových oslů je tedy také zcela přirozené, že směšují súčtovací položky kapitalistů v různých výrobních sférách a různé důvody pro kompenzaci při rozdělováni úhrnného zisku celé třídy kapitalistů — s důvody pro vykořisťování dělníků kapitalisty, s příčinami vzniku takříkajíc zisku jako takového.˃ ǀXVIII-1142ǁ
[5. Podstatný rozdíl mezi klasickou ekonomii a vulgární ekonomií. Úrok a renta jakožto konstituující prvky
tržní ceny zboží. Pokus vulgárních ekonomů dát iracionálním formám úroku a renty racionální zdání]
ǁXV-919ǀ V úrokovém kapitálu — v rozštěpení zisku na úrok a [průmyslový] zisk — nabyl tedy kapitál své nejvěcnější formy, své ryze fetišové formy, a povaha nadhodnoty jakoby se tu sama sobě úplně ztratila. Kapitál — jakožto věcǁXV-919ǀse tu jeví jako samostatný zdroj hodnoty; jako tvůrce hodnoty, stejně jako půda u renty a práce u mzdy (jednak mzdy ve vlastním slova smyslu, jednak průmyslového zisku). Je to sice stále ještě cena zboží, která musí zaplatit mzdu, úrok a rentu, ale platí je proto, že půda, která vchází do zboží, tvoří rentu, kapitál, který vchází do zboží, tvoří úrok, a práce, která vchází do zboží, tvoří mzdu; proto, že vytvářejí tyto části hodnoty připadající jejich příslušným vlastníkům či představitelům, ǁ920ǀ pozemkovému vlastníkovi, kapitalistovi a dělníkovi (námezdnímu dělníkovi a průmyslníkovi). Určuje-li na jedné straně cena zboží mzdu, rentu a úrok a určuje-li na druhé straně cena úroku, renty a mzdy cenu zboží, není tu z tohoto hlediska pro teorii žádný rozpor, anebo, je-li, je to zároveň rozpor, bludný kruh skutečného pohybu.
Úroková sazba sice kolísá, ale jen tak, jak kolísá tržní cena kteréhokoli jiného zboží — podle poměru poptávky a nabídky. To neruší úrok jako něco, co je kapitálu imanentní, právě tak jako kolísání cen zboží neruší ceny jakožto určení příslušející zbožím.
A tak půda, kapitál a práce, pokud [jsou] zdroji renty, úroku a mzdy, a ty opět konstituujícími prvky cen zboží, jeví se na jedné straně jako prvky vytvářející hodnotu; na druhé straně, pokud připadají držiteli každého z těchto nástrojů produkce hodnoty, jemuž dodávají tu část hodnoty produktu, kterou vytvořily, [jeví se] jako zdroje důchodu, a formy renty, úroku a mzdy [se jeví] jako formy rozdělování. (Vulgární [ekonomové] chápou formy rozdělování fakticky jen jako formy výroby sub alia specie, zatímco kritičtí ekonomové je od sebe oddělují a neuznávají jejich totožnost; v tom je, jak uvidíme později, na rozdíl od kritické ekonomie, jejich důslednost v hlouposti.)
V úrokovém kapitálu se kapitál jeví jako samostatný zdroj hodnoty nebo nadhodnoty, které má v držení jakožto peníze nebo zboží. A přitom je tímto zdrojem pro sebe, ve své věcné podobě. Aby tuto svou vlastnost realizoval, musí ovšem vejít do výrobního procesu; ale to musí i půda a práce.
Proto chápeme, proč vulgární ekonomie dává přednost [formě]: půda — renta, kapitál — úrok, práce — mzda před formou, která se vyskytuje u Smitha atd. pro prvky ceny (přesněji pro části, na které se cena rozpadá) a v níž figuruje [vztah] kapitál — zisk, vyjadřující vůbec u všech klasických ekonomů kapitálový vztah jako takový. V zisku je ještě obsažen rušivý vztah k [výrobnímu] procesu a lze v něm ještě víceméně rozeznat pravou povahu nadhodnoty a kapitalistické výroby, na rozdíl od jejich vnějšího projevu. To přestává, jakmile se jako vlastní produkt kapitálu jeví úrok, a tím úplně mizí druhá část nadhodnoty, průmyslový zisk a dostává se do kategorie mzdy.
Klasická [politická] ekonomie se prostřednictvím analýzy snaží přivést různé fixní a navzájem si cizí formy bohatství zpět k jejich vnitřní jednotě a oprostit je od podoby, v níž vedle sebe stojí navzájem lhostejně; chce pochopit vnitřní souvislost na rozdíl od rozmanitosti jevových forem. Proto redukuje rentu na mimořádný zisk, čímž renta mizí jakožto zvláštní, samostatná forma a je oddělena od svého zdánlivého zdroje, půdy. Právě tak zbavuje úrok jeho samostatné formy a představuje ho jako část zisku. Tak zredukovala všechny formy důchodu a všechny samostatné podoby, tituly, pod nimiž se na hodnotě zboží podílí nedělník, na jedinou formu zisku. Ale zisk není nic jiného než nadhodnota, protože hodnota veškerého zboží se převádí na práci, zaplacené množství práce v něm obsažené se převádí na mzdu, přebytek nad toto množství se tudíž převádí na nezaplacenou práci, na nadpráci pod různými tituly zdarma přivlastněnou, kterou však vyvolal v život kapitál. Klasická [politická] ekonomie si při této analýze někdy odporuje; pokouší se často provést toto převádění bezprostředně, bez zprostředkujících článků a prokázat totožnost zdroje různých forem [nadhodnoty]. Ale to nutně vyplývá z její analytické metody, ǁ921ǀ kterou musí začít kritika a pochopení. Nemá zájem na tom, aby geneticky vyložila ony různé formy, nýbrž snaží se je pomocí analýzy redukovat na jejich jednotu, protože z nich vychází jako z daných předpokladů. Ale analýza je nutným předpokladem genetického výkladu, pochopení skutečného procesu tvorby forem v jeho různých fázích. Chybou a nedostatkem klasické (politické] ekonomie je konečně to, že základní formu kapitálu, výrobu zaměřenou na přivlastňování cizí práce, nechápe jako historickou formu, nýbrž jako přirozenou formu společenské výroby, což je pojetí, k jehož odstranění právě svou analýzou sama razí cestu.
Zcela jinak je tomu s vulgární ekonomií, která se zároveň začíná roztahovat teprve tehdy, když už [politická] ekonomie sama svou analýzou rozložila, zviklala své vlastní předpoklady, když už tedy také existuje protiklad k politické ekonomii ve víceméně ekonomické, utopické, kritické a revoluční formě. Vždyť vývoj politické ekonomie a protikladu, který sama ze sebe zplodila, jde ruku v ruce s reálným vývojem společenských protikladů a třídních bojů vlastních kapitalistické výrobě. Teprve když politická ekonomie dosáhla určité šíře vývoje — tj. po Adamu Smithovi — a dala si pevné formy, vyděluje se z ní jakožto zvláštní druh podání ekonomie ten prvek v ní, který je pouhou reprodukcí jevu jakožto představy o něm, její vulgární prvek. Tak se u Saye vydělení vulgárních představ, s nimiž se tu a tam setkáváme u A[dama] Smitha, usazuje ve svérázné krystalizaci vedle Smitha. S Ricardem a dalším rozvojem [politické] ekonomie, o který se zasloužil, dostává novou potravu i vulgární ekonom (protože sám nic neprodukuje), a čím víc se ekonomie blíží svému dovršení, čím tedy jde hlouběji a čím víc se rozvíjí jako systém protikladu, tím samostatněji vůči ní vystupuje její vlastní vulgární prvek, obohacený látkou, kterou si uzpůsobuje podle svého, až nakonec najde svůj nejlepší výraz v podobě učeně synkretické a bezcharakterně eklektické kompilace.
Stejnou měrou, jak jde [politická] ekonomie do hloubky, nejenže sama obráží protiklady, ale vystupuje proti ní i její protiklad jako takový, zároveň s vývojem reálných protikladů v ekonomickém životě společnosti. Stejnou měrou se vulgární ekonomie vědomě stává apologetičtější a všemožně se snaží žvaněním sprovodit ze světa myšlenky obsahující protiklady. Proto se Say ještě jeví jako kritik a nestranný posuzovatel — protože u Smitha nachází protiklady ještě relativně nerozvinuté — ve srovnání například s Bastiatem, hlasatelem harmonie a apologetem z povolání, který nalezl protiklad uvnitř ekonomie samé už jednak rozpracovaný v ricardovské ekonomii, jednak rozvíjený v socialismu a v bojích té doby. K tomu přistupuje ještě to, že vulgární ekonomie na svých dřívějších stupních nachází látku ještě ne zcela zpracovanou, a proto se ještě sama víceméně podílí na řešení ekonomických problémů z hlediska [politické] ekonomie, jak to například vidíme u Saye, kdežto takovému Bastiatovi nezbývalo než plagovat a snažit se odstranit nepříjemnou stránku klasické ekonomie všelijakými výmysly.
Ale Bastiat ještě nepředstavuje poslední stupeň. Vyznačuje se ještě nedostatečnou učeností a naprosto povrchní znalosti vědy, kterou přikrašluje v zájmu vládnoucí třídy. U něho je apologetika ještě vášnivá a je to jeho vlastní práce, protože obsah [politické] ekonomie přebírá od jiných, tak jak se mu to právě hodí do krámu. Poslední formou je profesorská forma, která přistupuje k věci „historicky“ a s moudrou umírněností vyhledává všude to „nejlepší“, přičemž jí nevadí nějaké ty rozpory, zato jí záleží na úplnosti. Je to vykleštění ǁ922ǀ všech systémů, jimž se všude ulámou ostré hroty a které se navzájem klidně snáší v sešitě s výpisky. Apologetický zápal je tu mírněn učeností, která blahosklonně shlíží na přepjatosti ekonomických myslitelů a přimíchává je do své ubohé kaše jen jako kuriozity. Protože podobné práce se objevují teprve tehdy, když politická ekonomie jako věda dovršila svou pouť, jsou zároveň hrobkou této vědy. Není ani třeba připomínat, že jsou právě tak povzneseni nad fantazie socialistů. I skutečné myšlenky takového Smitha, Ricarda atd. — nejen jejich vlastní vulgární prvek — tu vypadají bezduše a stávají se z nich vulgarismy. Pravým mistrem v tom je pan profesor Roscher, který se skromně vydává za Thukydida politické ekonomie.[i] To, že se ztotožňuje s Thukydidem, se asi zakládá na představě, kterou o něm má, totiž že Thukydides stále směšoval příčinu a následek.
Ve formě úrokového kapitálu ovšem markantně vystupuje, že kapitál přivlastňuje plody cizí práce bez práce. Právě zde se jeví ve formě, v níž je oddělen od výrobního procesu jakožto procesu. Ale i v této formě to činí také jen proto, že fakticky vstupuje do pracovního procesu sám sebou, bez práce jako prvek, který vytváří hodnotu sám pro sebe, je zdrojem hodnoty. Přivlastňuje-li kapitál část hodnoty produktu bez práce, pak tuto část hodnoty také vytvořil bez práce, sám ze sebe, ex proprio sinu[j].
Zatímco klasickým, a tudíž kritickým (politickým] ekonomům činí forma odcizení potíže, a snaží se jí zbavit analýzou, cítí se naopak vulgární ekonomie právě v cizosti, s níž proti sobě vystupují různé podíly na hodnotě, teprve plně doma; podobně jako se cítí scholastik „doma“ s formuli bůh-otec, bůh-syn a bůh-duch svatý, cítí se vulgární ekonom „doma“ s formulí půda — renta, kapitál — úrok, práce — mzda. Vždyť je to forma, v níž tyto vztahy spolu zdánlivě bezprostředně souvisejí, a tudíž i forma, v níž žijí v představách a vědomí činitelů kapitalistické výroby, kteří jsou v zajetí tohoto způsobu výroby. Vulgární [politická] ekonomie si připadá tím prostší, přirozenější a obecně užitečnější, tím vzdálenější od všech teoretických rafinovaností, čím víc fakticky pouze překládá běžné představy do doktrinářského jazyka. V čím víc odcizené formě tedy pojímá formace kapitalistické výroby, tím blíže je elementu běžných představ, tím víc tudíž plave ve svém přirozeném živlu.
Kromě toho to apologetice prokazuje velmi dobré služby. Neboť například ve formuli půda — renta, kapitál — úrok, práce — mzda stojí proti sobě různé formy nadhodnoty a různé podoby kapitalistické výroby nikoli jako odcizené, nýbrž jako cizí a lhostejné, jen odlišné, bez protikladu. Různé důchody pramení ze zcela rozdílných zdrojů, jeden z půdy, druhý z kapitálu, třetí z práce. Vztah mezi nimi tedy není nepřátelský, neboť k sobě nemají žádný vnitřní vztah. Působí-li přesto ve výrobě společně, pak je to harmonické působení, výraz harmonie; tak třeba rolník, vůl, pluh a půda v zemědělství, ve skutečném pracovním procesu, spolu, přes svou rozdílnost, harmonicky spolupracují. Pokud jsou v protikladu, pak vyplývá pouze z konkurence, který z činitelů si má přivlastnit víc z produktu, z hodnoty, kterou společně vytvořily. A dojde-li přitom někdy k pranici, pak výsledkem této konkurence mezi půdou, kapitálem a prací je stejně nakonec to, že při ǁ923ǀ svých sporech o kořist díky své řevnivosti zvýšily hodnotu produktu natolik, že každý dostane větší kus, takže sama jejich konkurence se jeví jen jako stimulující výraz jejich harmonie.
Například pan Arnd při kritice Raua říká:
„Právě tak se autor nechává svést některými svými předchůdci a přiřazuje ke třem prvkům národního bohatství (mzdě, rentě z kapitálu a pozemkové rentě) ještě čtvrtý prvek v podobě podnikatelského zisku; — tím je narušena celá základna jakéhokoli dalšího rozvoje naší vědy,“ (!) „kterou s takovou obezřelosti vytvořil A[dam] Smith, pročež nelze vůbec pomýšlet na nějaký takový rozvoj v tomto díle.“ (Karl Arnd, "Die naturgemäße Volkswirtschaft, gegenüber dem Monopoliengeiste und dem Communismus, mit einem Rückblicke auf die einschlagende Literatur", Hanau 1845, str. 477.)
„Rentou z kapitálu“ rozumí totiž pan Arnd úrok. (Cit. dílo, str. 123.) Nebude si teď někdo myslet, že A[dam] Smith převádí národní bohatství na úrok z kapitálu, pozemkovou rentu a mzdu, zatímco Smith právě naopak výslovně označuje za výsledek zhodnocení kapitálu zisk a několikrát výslovně poznamenává, že úrok — nakolik vůbec představuje nadhodnotu — je vždycky pouze formou odvozenou od zisku? Tak vulgární ekonom nachází ve svých pramenech pravý opak toho, co je v nich napsáno. Tam, kde Smith píše „zisk“, čte Arnd „úrok“. Copak si asi představuje pod „úrokem“ A[dama] Smitha?
Tento „obezřelý“ rozvíječ „naší vědy“ dochází k tomuto zajímavému objevu:
„V přirozeném průběhu vytváření statků je jen jeden jev, který je — v plně civilizovaných zemích — zřejmě do určité míry povolán regulovat úrokovou sazbu: je to poměr, v němž se díky svému ročnímu přírůstku zvětšují masy dřeva v evropských lesích. K tomuto přírůstku dochází zcela nezávisle na jejich směnné hodnotě“ (jak komické říkat, že si stromy upravují svůj přírůstek "nezávisle na směnné hodnotě"!) "v poměru 3 až 4 ke stu. Podle toho tedy" ˂protože tento přírůstek je "nezávislý" na jejich "směnné hodnotě", ačkoli jejich směnná hodnota je závislá na jejich přírůstku!˃ "nelze očekávat pokles pod úroveň, kterou" (úroková sazba) "má nyní v zemích nejbohatších na peníze." (Cit. dílo, str. 124-125.)
To si zasluhuje název „úroková sazba“ lesního původu[k], a její objevitel vzbudil v citovaném díle v „naší vědě“ pozornost i jako filosof „daně ze psů“.[148]
{Zisk (také průmyslový zisk) je úměrný velikosti zálohovaného kapitálu; naproti tomu mzda, kterou dostává průmyslový kapitalista, je v obráceném poměru k velikosti kapitálu. Je značná u malého kapitálu (neboť zde je kapitalista něčím mezi vykořisťovatelem cizí práce a člověkem žijícím z vlastní práce), nepatrná u velkého kapitálu, nebo od zisku zcela oddělená, jako tam, kde je [zaměstnán] ředitel. Část řídící práce vyplývá pouze z nepřátelského protikladu mezi kapitálem a prací, z antagonistického charakteru kapitalistické výroby, patří k jeho faux frais [neproduktivním, ale nutným nákladům] výroby právě tak jako devět desetin „práce“, kterou vyžaduje proces oběhu. Dirigent orchestru vůbec nemusí být vlastníkem nástrojů orchestru. K jeho funkci dirigenta také nepatří, aby přemýšlel o nákladech na obživu členů orchestru, nemá vůbec nic společného s jejich „mzdou“. Je velmi podivné, že takoví ekonomově jako John Stuart Mill, kteří se přidržují formy „úrok“, „průmyslový zisk“, aby přeměnili „průmyslový zisk“ ve „mzdu za práci vrchního dozoru“, přiznávají spolu se Smithem, Ricardem a všemi významnějšími ekonomy, že průměrná úroková sazba, průměrná úroková míra je určována průměrnou mírou zisku, která je podle Milla nepřímo úměrná míře mzdy, a není tudíž nic jiného než nezaplacená práce, nadpráce.
To, že mzda za vrchní dozor vůbec nevchází do průměrné míry zisku, dokazují nejlépe dva fakty:
ǁ924ǀ 1. že v družstevních továrnách, kde je hlavní ředitel placen jako v každé jiné továrně a vykonává všechnu řídící práci — i dozorci jsou pouhými dělníky — není míra zisku pod průměrnou mírou zisku, nýbrž nad ní;
2. že jsou-li v některých zvláštních, nezmonopolizovaných oborech, například u drobných obchodníků, farmářů atd. zisky neustále vysoko nad průměrnou mírou zisku, pak to ekonomové právem vysvětlují tím, že tito lidé si sami sobě platí mzdu. Pracuje-li takovýto člověk sám, skládá se jeho zisk 1. z úroků z jeho malého kapitálu; 2. z jeho mzdy; 3. z té části nadbytečné doby, po kterou mu jeho kapitál umožňuje pracovat pro sebe, a ne pro jiné; té části, která není vyjádřena už v úroku. Ale má-li dělníky, pak tam vchází i jejich nadpráce.
Ctihodný Senior (Nassau) ovšem také přeměňuje průmyslový zisk ve mzdu za vrchní dozor. Ale zapomíná na tyto úskoky, jakmile nejde o doktrinářské fráze, nýbrž o praktické boje mezi dělníky a továrníky. Tu vystupuje například proti omezování pracovní doby, protože například při 111/2 hodinách by dělníci pracovali na kapitalistu jen hodinu, a zisk kapitalisty by tvořil jen produkt této hodiny (nepočítaje v to úrok, na nějž pracuji podle jeho výpočtů také hodinu). Zde se tedy průmyslový zisk náhle nerovná hodnotě, kterou ke zboží přidává ve výrobním procesu práce kapitalisty, nýbrž hodnotě, kterou k němu přidává nezaplacená pracovní doba dělníků. Kdyby byl průmyslový zisk produktem vlastní práce kapitalisty, S[enior] by si nemohl stěžovat, že dělníci pracují zadarmo jen jednu hodinu místo dvou, natož pak říkat, že kdyby pracovali místo 111/2 hodiny jen 101/2 hodiny, nebyl by vůbec žádný zisk. Byl by musel říci, že kdyby dělnici pracovali místo 111/2 hodiny jen 101/2, dostával by kapitalista mzdu za vrchní dozor místo za 111/2 hodiny, jen za 101/2, a že by tedy přišel o mzdu za dozor za jednu hodinu. Dělníci by mu na to ovšem mohli odpovědět, že stačí-li jim obyčejná mzda za 101/2 hodiny, musí kapitalistovi stačit vyšší mzda za 101/2 hodiny.
Je nepochopitelné, jak takoví ekonomové jako J[ohn] St[uart] Mill, kteří jsou ricardovci a kteří tezi, že zisk je pouhou nadhodnotou, nadprací, vyjadřují dokonce i v té formě, že míra zisku a mzda jsou nepřímo úměrné a že míra mzdy určuje míru zisku (což je v této formě nesprávné), náhle přeměňují průmyslový zisk nikoli v nadpráci dělníka, ale ve vlastní práci kapitalisty, — ledaže funkci vykořisťování cizí práce nazývají prací, přičemž pak fakticky vychází, že mzda za tuto práci se přesně rovná množství přivlastněné cizí práce, čili bezprostředně závisí na stupni vykořisťování, a ne na stupni námahy, kterou na toto vykořisťování vynakládá kapitalista. (Pokud tato funkce vykořisťování práce vyžaduje v kapitalistické výrobě skutečnou práci, zračí se ve mzdě hlavního ředitele.) Opakuji, že je nepochopitelné, jak tito ekonomové poté, když (jako ricardovci) převedli zisk na jeho skutečný prvek, se pak mohou dát zmýlit protikladem úroku a průmyslového zisku, který je jen zamaskovanou formou zisku a jehož pojetí jakožto samostatné formy vyplývá z nepochopení podstaty zisku. Jedna část zisku vystupuje jako průmyslový zisk, jako něco, co vzniklo z činnosti v procesu (vlastně z činného procesu, což však zahrnuje zároveň i činnost fungujícího kapitalisty), a v důsledku toho jako část příslušející práci kapitalisty, jen proto, že druhá část, úrok, se jeví jako něco, co přísluší kapitálu jakožto věci samočinné, samu sebe tvořící, nezávisle na procesu. Proto tedy jsou kapitál a nadhodnota, která z něho pod názvem úrok prameni, vysvětlovány jako jakési mystérium. Toto pojetí, které vyplývá jedině z představ a ukazuje nejvnějšnější podobu kapitálu, jak se jeví na povrchu, je přímým opakem Ricardova pojetí a naprosto odporuje jeho pojetí hodnoty. Pokud je kapitál hodnotou, je jeho hodnota určena prací v něm obsaženou, dříve než tento kapitál vejde do procesu. Pokud do něho vchází jako věc, vchází do něho jako užitná hodnota, a jako taková užitná hodnota, ať je jakkoli užitečná, nemůže nikdy vytvářet směnno hodnotu. Na tom vidíme, jak znamenitě ricardovci chápou svého mistra. Vzhledem k peněžnímu kapitalistovi je ovšem průmyslový kapitalista naprosto v právu, že si jakožto fungující kapitalista, tedy ten, kdo skutečně vytlouká nadpráci, část této nadpráce strká do kapsy. Vzhledem k peněžnímu kapitalistovi je dělníkem, ale dělníkem jakožto kapitalista, tj. jakožto vykořisťovatel cizí práce. ǁ925ǀ Naproti tomu je směšné argumentovat vůči dělníkům, že vykořisťováni jejich práce stojí kapitalistu práci, a že mu tudíž dělníci musejí za toto vykořisťování ještě platit; je to argument otrokáře vůči otrokovi.}
Každý předpoklad společenského výrobního procesu je zároveň i jeho výsledkem, a každý jeho výsledek se zároveň jeví jako předpoklad. A proto všechny výrobní vztahy, v nichž se pohybuje proces, jsou právě tak jeho produkty jako jeho podmínkami. V této podobě — čím víc zkoumáme jeho podobu, tak jak se skutečně navenek jeví — se stále víc upevňuje, takže tyto podmínky se jeví jako něco, co ho určuje nezávisle na procesu, a vlastní vztahy účastníků procesu se jim jeví jako věcné podmínky, jako věcné síly, jako určenosti věcí, a to tím spíše, že v kapitalistickém procesu každý, i ten nejjednodušší prvek, jako například zboží, je už cosi převráceného, co způsobuje, že vztahy mezi osobami se jeví jako vlastnost věcí a jako vztahy osob k sociálním vlastnostem těchto věcí.
<Úrok - „odměna za produktivní použití úspor; zisk ve vlastním smyslu tohoto slova je odměna za činnost, za vrchní dozor po dobu tohoto produktivního použiti“. („Westminster Review“, leden 1826, str. 107-108.)
Zde je tedy úrok odměnou za to, že se peněz atd. používá jakožto kapitálu; vyplývá tedy z kapitálu jako takového, který je odměňován za svou vlastnost jakožto kapitál. Naproti tomu průmyslový zisk je [odměna] za fungování kapitálu nebo kapitalisty „po dobu tohoto produktivního použití“, tj. v samém výrobním procesu.> ǀ925ǁ
ǁ925ǀ Úrok je jen část zisku, kterou platí vlastníkovi kapitálu průmyslový, fungující kapitalista. Protože si průmyslový kapitalista může přivlastňovat nadpráci jen díky kapitálu (peníze, zboží) atd., platí část tomu, kdo mu tento prostředek opatří. A přeje-li si vlastník kapitálu použít svých peněz jakožto kapitálu, aniž je nechá fungovat jakožto kapitál, může to učinit jen s tou podmínkou, že se spokojí s částí zisku. Jsou fakticky společníky: první je právním, druhý ekonomickým vlastníkem kapitálu, dokud ho používá. Ale protože zisk vychází teprve z výrobního procesu, je teprve jeho výsledkem a teprve musí být vyroben, je úrok ve skutečnosti pouze nárokem na část nadpráce, kterou je nutno teprve vykonat, titulem na budoucí práci, nárokem na část hodnoty zboží, která ještě neexistují; je tedy teprve výsledkem výrobního procesu, probíhajícího v tom časovém období, na jehož konci je tento úrok teprve splatný.
ǁ926ǀ Kapitál je zakoupen (tj. vypůjčen na úrok) dříve, než je zaplacen. Peníze tu fungují jako platidlo, jako při koupi pracovní síly atd. Cena kapitálu — úrok — proto vchází do záloh průmyslníka (do záloh sobě samému, pracuje-li s vlastním kapitálem) právě tak, jako cena bavlny, která se například také nakoupí dnes a má se zaplatit třeba až za šest týdnů. Kolísání úrokové sazby — tržní ceny peněz — na tom nic nemění, právě tak jako kolísání tržních cen jiných zboží. Naopak. Tržní cena peněz — takový je název úrokového kapitálu jakožto peněžního kapitálu — je určována na peněžním trhu, stejně jako tržní cena kteréhokoli jiného zboží, konkurencí kupujících a prodávajících, poptávkou a nabídkou. Tento boj mezi peněžními a průmyslovými kapitalisty je jen boj o rozdělení zisku, o podíl, který má připadnout při dělení každé z obou stran. Sám vztah (poptávka a nabídka) je, stejně jako každý z jeho obou pólů, sám opět výsledkem výrobního procesu, čili, abychom se vyjádřili běžným jazykem, je [určen] stavem obchodu, situací, v jaké je v dané chvíli reprodukční proces a jeho prvky. Ale co do formy a vnějšího projevu určuje tento boj cenu kapitálu (úrok) ještě předtím, než kapitál vejde do reprodukce. A přitom k tomuto určení dochází mimo vlastní výrobní proces a je určeno okolnostmi, které na něm nezávisí, — a nejen toto určení ceny se jeví jako jedna z podmínek, v jejichž rámci má výrobní proces probíhat. Proto se zdá, že tento boj nejen fixuje vlastnický titul na určitou část budou cího zisku, nýbrž že samu tuto část nutí, aby nevycházela z výrobního procesu jako výsledek, nýbrž naopak, aby do něho vcházela jako předpoklad, jako cena kapitálu, právě tak jako do něho vchází jako předpoklad cena zboží nebo mzda, ačkoli ve skutečnosti z něho — v reprodukčním procesu — neustále vychází. Každý prvek ceny zboží, pokud se jeví jako záloha — pokud vchází do výrobní ceny jako už existující cena zboží —‚ se přestává vůči průmyslovému kapitalistovi jevit jako nadhodnota, surplus value. A proto se ta část zisku, která vchází do procesu jako cena kapitálu, započítává do zálohovaných nákladů, nejeví se tedy už jako přebytek a stává se z produktu procesu jedním z jeho [předem] daných předpokladů, podmínkou výroby, která jakožto taková vchází do procesu v samostatné formě a určuje jeho výsledek. (Jestliže například úroková sazba klesá, a podmínky na trhu vyžadují, aby [ceny] zboží byly sníženy pod jejich ceny nákladú, může průmyslník snížit cenu zboží, aniž sníží míru průmyslového zisku; může dokonce snížit cenu zboží a dosáhnout vyššího průmyslového zisku, což by se ovšem tomu, kdo pracuje jen s vlastním kapitálem, jevilo jako pokles míry zisku, hrubého zisku. Všechno, co se jeví jako [předem] daná podmínka výroby, jako cena zboží, mzdy, kapitálu — tržní ceny těchto prvků — působí určujícím způsobem zpětně na tržní cenu zboží v každé dané chvíli, a skutečně cena nákladů zvláštního zboží se prosazuje jen uvnitř kolísání tržních cen, je jen sebevyrovnáváním těchto tržních cen, stejně jako se hodnoty zboží prosazují jen ve vyrovnávání cen nákladů všech různých zboží. Odtud ten bludný kruh, v němž se točí vulgární [ekonom], ať už je to teoretik kapitalistického vědomí, nebo praktický kapitalista: ceny zboží určují mzdu, úrok, zisk a rentu, a naopak, ceny práce, úroku, zisku a renty určují ceny zboží — jsou jen výrazem kruhového pohybu, v němž se obecné zákony rozporně realizují ve skutečném pohybu a v jevu.)
Tak se část nadhodnoty, úrok, jeví jako tržní cena kapitálu, který vchází do procesu, a proto se nejeví jako nadhodnota, ale jako podmínka výroby. Tak se okolnost, že si nadhodnotu mezi sebou rozdělují dvě kategorie kapitalistů, z nichž jedna stojí mimo proces, a druhá se ho účastní, jeví tak, že část nadhodnoty připadá kapitálu mimo proces, a druhá část kapitálu v procesu. To, že je dělení předem stanoveno, se jeví tak, jako by jedna část byla nezávislá na druhé; jako by jedna část byla nezávislá na procesu samém; konečně jako imanentní vlastnost nějaké věci, peněz, zboží, ale těchto věcí jakožto kapitálu, což se opět nejeví jako výraz nějakého vztahu, nýbrž tak, že tyto peníze, tato zboží jsou technologicky určena pro pracovní proces; díky tomuto určení se stávají kapitálem; takto určeny jsou prostými prvky pracovního procesu samého, ǁ927ǀ jsou tudíž jako takové kapitálem.
Na tom, že hodnota zboží se rozkládá jednak na hodnotu zboží v něm obsažených, jednak na hodnotu práce, tj. na zaplacenou práci, jednak na nezaplacenou, přesto však neméně prodatelnou práci, a že ta část hodnoty zboží, která se skládá z nezaplacené práce, tj. nadhodnota obsažená ve zboží, se opět rozkládá na úrok, průmyslový zisk a rentu, tj. že bezprostřední přivlastňovatel a „výrobce“ této úhrnné nadhodnoty z ní musí části odevzdávat, jednu část vlastníkovi půdy, druhou vlastníkovi kapitálu, takže mu zůstane třetí část úhrnné nadhodnoty, kterou si ponechává, pod názvem průmyslový zisk, odlišným od úroku a renty, ale i od nadhodnoty a zisku samého, na tom není naprosto nic mystického. Rozložení nadhodnoty, tj. jedné části hodnoty zboží, na tyto zvláštní rubriky čili kategorie je zcela pochopitelné a nijak neodporuje samému zákonu hodnoty. Ale všechno to je mystifikováno tím, že tyto různé části nadhodnoty nabývají samostatné formy, tím, že připlývají k různým osobám, tím, že titul na ně je založen na různých prvcích, a konečně tím, že tyto různé části nadhodnoty vystupují vůči procesu samostatně jako jeho podmínky. Z částí, na něž může být hodnota rozložena, se mění v samostatné prvky, které ji konstituují v konstituující prvky. Těmi jsou, pokud jde o tržní cenu. Stávají se skutečně jejími konstituujícími prvky. Jak je tato jejich zdánlivá nezávislost jakožto podmínky procesu sama zase regulována vnitřním zákonem, takže jsou nezávislé jen zdánlivě, to se v žádném momentu výrobního procesu neprojevuje a nepůsobí to jako určující, vědomý motiv. Právě naopak. Zdání, že výsledek procesu je jeho samostatnou podmínkou, se nejvíc upevňuje tehdy, když do ceny zboží vcházejí — jako ceny podmínek výroby — části nadhodnoty.
A právě tak je tomu s úrokem a rentou. Patří k zálohám průmyslového kapitalisty a farmáře. Nejeví se tu už jako výraz nezaplacené nadpráce, nýbrž jako výraz zaplacené nadpráce, tedy nadpráce, za kterou je ve výrobním procesu zaplacen ekvivalent, ne sice dělníkovi, jehož nadprací je, nýbrž jiným osobám, vlastníkům kapitálu a půdy. Úrok a renta jsou nadprací vzhledem k dělníkovi, ale jsou ekvivalenty vzhledem ke kapitalistovi a pozemkovému vlastníkovi, jimž musejí být zaplaceny. Proto se nejeví jako nadhodnota, natož pak jako nadpráce, nýbrž jako ceny zboží „kapitál“ a „půda“, neboť se platí kapitalistovi a pozemkovému vlastníkovi jen jako majitelům zboží, jen jako majitelům a prodavačům těchto zboží. Proto se ta část hodnoty zboží, která se přeměňuje v úrok, jeví jako reprodukce ceny zaplacené za kapitál a ta část, která se přeměňuje v rentu, jako reprodukce ceny zaplacené za půdu. Tyto ceny tedy tvoří konstituující části úhrnné ceny. Ne že by se to průmyslovému kapitalistovi jen tak zdálo; pro něho úrok i renta skutečně konstituují část jeho záloh, a jsou-li na jedné straně určovány tržní cenou jeho zboží — toto určení zboží, které [se jeví] jako tržní cena, v níž sociální proces nebo jeho výsledek vystupují jako určenost příslušející zboží, a výkyvy tohoto procesu, jeho pohyb, jako kolísání příslušející ceně zboží — určují na druhé straně samy tržní cenu, právě tak jako tržní cena bavlny určuje tržní cenu příze, a naopak tržní cena příze určuje poptávku po bavlně, tedy tržní cenu bavlny.
Tím, že části nadhodnoty, úrok a renta, vcházejí do výrobního procesu jako ceny zboží — zboží půda a zboží kapitál — existují ve formě, která jejich skutečný původ nejen skrývá, nýbrž přímo zapírá.
To, že nadpráce, nezaplacená práce, vchází do kapitalistického výrobního procesu právě tak podstatně jako zaplacená práce, se tu jeví tak, že prvky výroby odlišné od práce — půda a kapitál — se musejí platit, čili že do ceny vcházejí náklady odlišné od ceny zálohovaných zboží á mzdy. Části nadhodnoty — úrok a renta — se tu jeví jako náklady, zálohy vykořisťujícího kapitalisty.
Průměrný zisk vchází do výrobních cen zboží jako určující [moment], a už zde se tedy nadhodnoty [nejeví] jako výsledek, nýbrž jako podmínka; nejeví se jako jedna z částí, na něž se rozpadá hodnota zboží, nýbrž jako konstituující část jeho ceny. Ale průměrný zisk, stejně jako výrobní cena sama, je určující spíš ideálně a jeví se zároveň jako přebytek nad zálohami ǁ928ǀ a jako cena odlišná od ceny nákladů ve vlastním slova smyslu. Dosáhne-li se nebo nedosáhne-li se průměrného zisku, dosáhne-li se vyššího nebo nižšího zisku než při tržní ceně, — tedy při bezprostředním výsledku procesu —‚ to určuje reprodukci či spíše měřítko reprodukce; to určuje, v jakém množství stávající kapitály odplývají z té či oné výrobní sféry, nebo naopak do ní připlývají, rovněž to, v jakém poměru připlývají do těchto zvláštních sfér nově akumulované kapitály, a konečně to, v jaké míře vystupují tyto sféry na peněžním trhu jako kupující. Naproti tomu v úroku a v rentě vystupují části nadhodnoty jednotlivě, ve zcela fixované formě, jakožto předpoklad jednotlivé výrobní ceny a jsou anticipovány ve formě záloh.
˂Náklady lze nazývat to, co je zálohou, tedy to, co platí kapitalista. V souladu s tímto označením se zisk jeví jako přebytek nad těmito náklady. To se týká jednotlivých výrobních cen. A ceny určované zálohou lze pak nazývat cenami nákladů.[149]
Výrobními náklady [Produktionskosten] lze nazývat ceny určované průměrným ziskem — tedy cenou zálohovaného kapitálu plus průměrným ziskem — protože tento zisk je podmínkou reprodukce, podmínkou regulující nabídku kapitálů a jejich rozdělení do různých sfér. Tyto ceny jsou výrobní ceny.
Konečně skutečné množství práce (zpředmětněné i bezprostřední), které stojí výroba zboží, je jeho hodnotou. Ta tvoří reálné výrobní náklady, pokud jde o zboží samo. Cena, která jí odpovídá, je jen hodnota vyjádřená v penězích.
Pod názvem „výrobní náklady“ se rozumí hned ta, hned ona z těchto tří.˃
Kdyby se nereprodukovala žádná nadhodnota, pak by ovšem spolu s nadhodnotou zmizela i ta její část, která se nazývá úrok, i ta její část, která se nazývá renta, a právě tak by zmizela i anticipace této nadhodnoty, čili to, že vchází v podobě cen zboží do výrobních nákladů. Stávající hodnota, která vchází do výroby, by pak z ní vůbec nevycházela jako kapitál, a proto by ani nemohla vcházet jako kapitál do reprodukčního procesu nebo se půjčovat jako kapitál. Tudíž neustálá reprodukce týchž vztahů — vztahů podmiňujících kapitalistickou výrobu — způsobuje, že se tyto vztahy jeví nejen jako společenské formy a výsledky tohoto procesu, nýbrž zároveň i jako jeho stálé předpoklady. Ale těmi jsou jen jako předpoklady, které on sám ustavičně klade, vytváří, produkuje. Tato reprodukce není tudíž vědomá, a projevuje se naopak jen v neustálé existenci těchto vztahů jakožto předpokladů a podmínek ovládajících výrobní proces. Tak například ty části, na něž se může rozložit hodnota zboží, tvoří její konstituující části, vystupující jako samostatné vůči sobě navzájem, a tudíž jako samostatné také vůči své jednotě, která se naopak jeví jako jejich kombinace. Buržoa vidí, že výrobek se ustavičně stává podmínkou výroby. Nevidí však, že samy výrobní vztahy, společenské formy, v nichž vyrábí a které se mu jeví jako dané, přirozené vztahy, jsou ustavičným produktem — a jen proto ustavičným předpokladem — tohoto specificky společenského výrobního způsobu. Různé vztahy a momenty se nejen osamostatňují a nabývají podivného, zdánlivě nezávislého způsobu existence, nezávislého na sobě navzájem, nýbrž zračí se jakožto bezprostřední vlastnosti věcí; nabývají věcné podoby.
Tak žijí činitelé kapitalistické výroby v jakémsi začarovaném světě, a jejich vlastní vztahy se jim jeví jakožto vlastnosti věcí, látkových prvků výroby. Ale právě v těchto posledních, nejzprostředkovanějších formách — ve formách, v nichž se zároveň zprostředkování stalo nejen neviditelným, nýbrž změnilo se dokonce ve svůj pravý opak — se různé podoby kapitálu jeví jako skutečné hybné síly a bezprostřední nositelé výroby. Úrokový kapitál je zosobněn v peněžním kapitalistovi, průmyslový kapitál v průmyslovém kapitalistovi, kapitál nesoucí rentu v landlordovi jakožto vlastníkovi půdy a konečně práce v námezdním dělníkovi. V těchto fixovaných podobách, zosobněny v samostatných osobnostech, které se zároveň jeví pouhými představiteli zosobněných věcí, vstupují do konkurence a do skutečného výrobního procesu. Konkurence předpokládá toto zvnějšnění. [Fixované podoby kapitálu] jsou formy, které jsou pro ni něčím přirozeným, přírodně historickým, a sama konkurence je ve svém projevu na povrchu ǁ929ǀ jen pohybem tohoto převráceného světa. Pokud se v tomto pohybu prosazuje vnitřní souvislost, jeví se jako jakýsi tajemný mystický zákon. Nejlepším důkazem toho je sama politická ekonomie, věda, která se snaží skryté souvislosti opět odhalit. V konkurenci všechno vystupuje v této nejvnějšnější, poslední formě. Tak například tržní cena se tu jeví jako vládnoucí, stejně jako úroková sazba, renta, mzda, průmyslový zisk jako konstituující prvky hodnoty, a cena půdy a cena kapitálu jako dané položky [nákladů], s nimiž se hospodaří.
Viděli jsme, jak A[dam] Smith nejprve rozkládá hodnotu na mzdu, zisk (úrok) a rentu, a potom je naopak ukazuje jako samostatné konstituující prvky cen zboží.[l] V prvním pojetí vyjadřuje skrytou souvislost, v druhém jev.
Jdeme-li ještě dál na povrch jevu, pak kromě průměrné míry zisku lze ukazovat jako konstituující části cen zboží (totiž tržních cen) úrok i rentu. Úrok [je možno vyjádřit jako takovouto konstituující část] úplně bezprostředně, protože vchází do ceny nákladů. Renta — jakožto cena půdy — třebaže neurčuje bezprostředně cenu výrobku, určuje způsob výroby: koncentruje-li se mnoho kapitálu na málo půdě nebo rozptýlí-li se málo kapitálu na velkém množství půdy; bude-li se vyrábět ten či onen druh výrobku, dobytek nebo obilí, jehož tržní cena nejlépe uhradí cenu renty, neboť rentu je nutno zaplatit před uplynutím smluveného termínu. Aby tudíž renta nebyla srážkou z průmyslového zisku, přeměňuje se pastvina v ornou půdu a půda v pastvinu atd. Tak renta neurčuje tržní cenu jednotlivého produktu přímo, nýbrž nepřímo tím, že upravuje proporce mezi jednotlivými druhy produktů tak, aby poptávka a nabídka vytvářely pro každý z nich nejlepší cenu, tak aby mohla zaplatit rentu. A jestliže renta v tomto smyslu neurčuje přímo tržní cenu, například obilí, určuje přímo tržní cenu dobytka atd., zkrátka produktů těch sfér, kde renta není určována tržní cenou vlastního produktu, nýbrž tržní cena produktu je určována mírou renty, kterou vynáší obilnářská půda. Tak například maso se v průmyslově vyvinutých zemích vždy platí velmi draho, tj. nejen značně nad svou výrobní cenu, nýbrž i nad svou hodnotu. Jeho cena musí totiž zaplatit nejen jeho výrobní náklady, nýbrž i rentu, kterou by nesla půda, kdyby se na ní pěstovalo obilí. Jinak by maso při chovu dobytka ve velkém — kde je organické složení kapitálu daleko bližší [složení kapitálu v průmyslu], nebo kde je ještě větší převaha konstantního kapitálu nad variabilním — mohlo platit jen velmi nepatrnou nebo vůbec žádnou absolutní rentu. Ale renta, kterou maso platí a která přímo vchází do jeho ceny, je určena úhrnem absolutní a diferenciální renty, kterou by dávala táž půda, kdyby se obdělávala. Tato diferenciální renta zde také většinou neexistuje. Nejlepším důkazem toho je, že maso vynáší rentu i na půdě, na niž obilí rentu nedává.
Takže, vchází-li zisk určujícím způsobem do výrobní ceny, lze říci, že mzda, úrok a do určité míry i renta vcházejí určujícím způsobem do tržní ceny, a rozhodně určujícím způsobem do výrobní ceny. Ovšem, stejně jako je vcelku pohyb úroku určován ziskem, stejně jako je na druhé straně obilní renta určována jednak mírou zisku, jednak hodnotou [zemědělského] produktu a vyrovnáváním různých hodnot na různé půdě na tržní hodnotu, ale míra zisku jednak mzdou, jednak produktivitou práce ve výrobních sférách vyrábějících konstantní kapitál, tedy koneckonců výší mzdy a produktivitou práce, kdežto mzda se redukuje na ekvivalent určité části zboží (tj. rovná se určité části zaplacené práce obsažené ve zboží, a zisk se rovná části nezaplacené práce obsažené ve zboží), a konečně, stejně jako produktivita práce může působit na cenu zboží jen dvěma způsoby — na jejich hodnotu, tím, že ji zmenšuje, a na jejich nadhodnotu, tím, že ji zvětšuje —‚ redukuje se celý problém koneckonců na hodnotu, která je určena pracovní dobou. Cena nákladů není nic jiného než hodnota zálohovaných kapitálů plus jimi vytvořená nadhodnota, rozdělená mezi jednotlivé sféry podle podílu, který tvoří z celkového kapitálu. Tak se cena nákladů redukuje na hodnotu, jestliže se nebere v úvahu jednotlivá sféra, nýbrž celkový kapitál. Na druhé straně tržní ceny se v každé sféře v důsledku konkurence kapitálů různých sfér ustavičně redukují na cenu nákladů. Konkurence kapitalistů v každé jednotlivé sféře se snaží redukovat tržní cenu zboží na jeho tržní hodnotu. Konkurence kapitalistů různých sfér redukuje tržní hodnoty na [všem sférám] společné ceny nákladů.
Ricardo je proti Smithovu názoru, že hodnotu konstituují její části, které ona sama určuje. Ale není důsledný. Jinak by se nemohl se Smithem přít o to, zda do ceny vcházejí, tj. zda do ní vcházejí konstituujícím způsobem, zisk, mzda a renta, anebo, jak říká on, jen zisk a mzda. Analyticky vcházejí, jakmile se zaplatí. Měl spíše říci: Cenu každého zboží lze rozložit na zisk a mzdu, cenu některých zboží (a velmi mnoho nepřímo) lze rozložit na zisk, rentu a mzdu. Ale tyto složky nekonstituují cenu žádného zboží, ǁ930ǀ protože neskládají hodnotu zboží jako samostatné a de propriis fontibus[m] působící potence určité velikosti, nýbrž, je-li hodnota dána, může se v nejrůznějších proporcích na uvedené části rozložit. Velikost hodnoty tedy neurčuji dané potence — zisk, mzda a renta — skládáním nebo kombinací, nýbrž je to tak, že táž hodnotová veličina, daná velikost hodnoty, se rozkládá na mzdu, zisk a rentu a rozděluje se podle různých okolností velmi různě mezi tyto tři kategorie.
Dejme tomu, že výrobní proces se opakuje neustále za týchž podmínek, tj. že reprodukce probíhá za týchž podmínek jako výroba, což předpokládá nezměněnou produktivitu práce anebo alespoň to, že změny v produktivitě nemění proporce mezi činiteli výroby; i kdyby se tedy hodnoty zboží v důsledku změn produktivní sily zvýšily nebo snížily, rozdělení hodnoty zboží mezi činitele výroby by zůstalo stejné; v tomto případě, třebaže by teoreticky nebylo přesné říci, že různé části hodnoty určují hodnotu nebo cenu celku, dalo by se prakticky a správně říci, že ji konstituují, pokud konstituováním rozumíme vytváření celku skládáním částí. Hodnota by se jako předtím stejně rozdělovala na hodnotu [zálohovaného kapitálu] a nadhodnotu, a [nově vytvořená] hodnota by se stejně rozkládala na mzdu a zisk, a zisk by se stejně rozpadal na úrok, průmyslový zisk a rentu. Dalo by se tudíž říci: C, cena zboží, se rozkládá na mzdu, zisk (úrok) a rentu, a naopak, mzda, zisk (úrok) a renta konstituuji hodnotu či spíše cenu.
Ale taková stejnost či rovnost reprodukce — opakováním výroby za týchž podmínek — se ve skutečnosti nevyskytuje. Produktivita se mění a mění podmínky [výroby]. Podmínky zase mění produktivitu. Ale odchylky se projevují jednak kolísáním na povrchu, které se v krátké době vyrovnává, jednak v pozvolném hromadění odchylek (divergences), které buď vedou ke krizi, k násilnému zdánlivému návratu k dřívějším poměrům, anebo se jen velmi pozvolna projevuji a prosazují jako změny podmínek [výroby].
Ve formě úroku a renty, v nichž je anticipována nadhodnota, se předpokládá, že všeobecný charakter reprodukce zůstává nezměněn. A tak tomu také je, dokud trvá kapitalistický výrobní způsob. Za druhé se dokonce předpokládá — jak tomu také víceméně bývá — že na určitou dobu zůstávají určité poměry tohoto výrobního způsobu nezměněny. Tak se výsledek výroby fixuje jako její trvalá, a proto předpokládaná podmínka, a přitom jako trvalá vlastnost věcných podmínek výroby. Tomuto zdání samostatnosti různých prvků, na které se výrobní proces neustále rozkládá a které neustále vytváří, činí konec krize.
˂Čím je pro skutečného ekonoma hodnota, tím je pro praktického kapitalistu tržní cena — neustálé prius veškerého pohybu.˃
Úrokový kapitál nabývá formy, která je specifická pro kapitalistickou výrobu a která jí odpovídá, v úvěru. Úvěr je forma, kterou kapitalistický výrobní způsob sám vytvořil. (Podřízení obchodního kapitálu [kapitalistickému výrobnímu způsobu] nevyžaduje fakticky nějaký takový nový výtvor, protože zboží i peníze, zbožní i peněžní oběh, jsou nadále základními předpoklady kapitalistické výroby a pouze se proměňují v absolutní předpoklady. Tak je tedy obchodní kapitál na jedné straně všeobecnou formou kapitálu a na druhé straně, protože představuje kapitál v určité funkci, kapitálem fungujícím výhradně v procesu oběhu, takže jeho určení produktivním kapitálem nemění nic na jeho formě.)
Vyrovnávání hodnot na ceny nákladů se uskutečňuje jen tím, že jednotlivý kapitál funguje jako alikvotní díl celkového kapitálu třídy, a na druhé straně se celkový kapitál třídy rozděluje mezi různé zvláštní sféry podle potřeb výroby. To se děje prostřednictvím úvěru. Úvěr nejen umožňuje a ulehčuje toto vyrovnávání, ale jedna část kapitálu — ve formě peněžního kapitálu — se fakticky jeví jako společný materiál, s nímž pracuje celá třída. V tom je jeden smysl úvěru. Druhý smysl je v ustavičném úsilí kapitálu zkrátit metamorfózy, které musí prodělat v procesu oběhu, anticipovat dobu oběhu, svou přeměnu v peníze atd., a ǁ931ǀ tím čelit své vlastní omezenosti. A konečně funkce akumulace, pokud není přeměnou [důchodu] v kapitál, nýbrž nabídkou nadhodnoty ve formě kapitálu, se tak jednak ukládá zvláštní třídě, jednak se všechny akumulace společnosti v tomto smyslu stávají akumulací kapitálu a dávají se k dispozici průmyslovým kapitalistům. Tato operace, probíhající jednotlivě v nesčetných bodech společnosti, se koncentruje a shromažďuje v jistých rezervoárech. A tak se peníze, ležící nečinně ladem, pokud zboží ustrne v metamorfóze, přeměňují v kapitál.
*
Půda — renta, kapitál — úrok jsou iracionální výrazy, neboť renta se fixuje jako cena půdy a úrok jako cena kapitálu. Ve formě kapitálu nesoucího úrok, kapitálu nesoucího rentu a kapitálu nesoucího zisk lze ještě rozpoznat společný původ [všech těchto různých důchodů], neboť kapitál vůbec zahrnuje přivlastňování nadpráce, takže tyto různé formy vyjadřují jen to, že tato nadpráce vytvořená kapitálem se u kapitálu vůbec rozděluje mezi dvě kategorie kapitalistů a u zemědělského kapitálu mezi kapitalistu a pozemkového vlastníka.
Renta jakožto cena půdy (roční) a úrok jakožto cena kapitálu jsou právě tak iracionální jako 
. Tato forma odporuje číslu v jeho jednoduchých elementárních formách právě tak, jako uvedené formy odporují kapitálu jeho jednoduché formě zboží a peněz. Renta a úrok jsou iracionální v opačném smyslu. Půda — renta, renta jakožto cena půdy, vyjadřuje půdu jakožto zboží, jakožto užitnou hodnotu, která má hodnotu, jejíž peněžní výraz se rovná její ceně. Ale užitná hodnota, která není produktem práce, nemůže mít hodnotu, tj. nelze ji označit za zpředmětnění určitého množství společenské práce, jako společenský výraz určitého množství práce. Tím není. Má-li užitná hodnota vystupovat jako směnná hodnota — být zbožím -‚ musí být produktem konkrétní práce. Jen za tohoto předpokladu pak může tato konkrétní práce vystupovat jako společenská práce, jako hodnota. Půda a cena jsou nesouměřitelné veličiny, které nicméně mají být ve vzájemném vztahu. Zde má cenu něco, co nemá hodnotu.
Na druhé straně úrok jakožto cena kapitálu vyjadřuje opačnou iracionalitu. Zde má zboží, přestože nemá užitnou hodnotu, dvojí hodnotu: předně hodnotu, a pak cenu odlišnou od této hodnoty. Vždyť kapitál je především jen peněžní suma či určité množství zboží rovnající se určité peněžní sumě. Jestliže se zboží půjčuje jako kapitál, pak je jen zamaskovanou formou peněžní sumy. Neboť to, co se půjčuje jakožto kapitál, není tolik a tolik liber bavlny, nýbrž tolik a tolik peněz, jejichž hodnota existuje v bavlně. Proto je také cena kapitálu ve vztahu ke kapitálu jen jakožto k jsoucnu peněžní sumy, tj. takové sumy hodnoty, která se zračí v penězích a existuje ve formě směnné hodnoty. Jak může mít suma hodnoty nějakou cenu kromě té ceny, která je vyjádřena v její vlastní peněžní formě? Cena je přece hodnota zboží na rozdíl od jeho užitné hodnoty. Cena jakožto něco odlišného od jeho hodnoty, cena jakožto hodnota peněžní sumy (neboť cena je jen vyjádřením hodnoty v penězích) je tedy contradictio in terminis.[n]
Tuto iracionalitu vyjádření — (iracionalita věci samé pochází z toho, že v úroku se kapitál jeví jakožto předpoklad odděleně od svého vlastního procesu, v němž se stává kapitálem, tudíž zhodnocující se hodnotou, a že na druhé straně kapitál nesoucí rentu vynáší rentu jen jakožto zemědělský kapitál, jen jakožto kapitál ve zvláštní sféře, tj. že se tedy jeví ve formě, jež se z něho přenáší na prvek, který ho odlišuje od průmyslového kapitálu vůbec) — cítí vulgární [ekonom] natolik, že oba výrazy falšuje, aby je učinil racionálními. Úrok prý se platí z kapitálu, pokud je kapitál užitnou hodnotou, a proto mluví o užitečnosti, kterou mají produkty či výrobní prostředky pro reprodukci jako takové, a kterou má kapitál látkově jakožto prvek pracovního procesu.
Ale vždyť jeho užitečnost, jeho užitná hodnota existuje už v jeho formě jakožto zboží, a bez této užitečnosti by nebyl zbožím a neměl by hodnotu. Ve formě peněz je kapitál vyjádřením hodnoty zboží a ǁ932ǀ může být přeměněn ve zboží úměrně k jejich hodnotě. Ale přeměním-li peníze ve stroj, v bavlnu atd., přeměním jev užitné hodnoty téže hodnoty. Přeměna se týká jen formy hodnoty. Ve formě peněz má kapitál tu užitnou hodnotu, že může být přeměněn ve formu jakéhokoli zboží, ale zboží téže hodnoty. Touto přeměnou formy se hodnota peněz nemění právě tak, jako se nemění hodnota zboží, přemění-li se v peníze. Užitná hodnota zboží, v něž mohu přeměnit peníze, nedává penězům kromě jejich hodnoty žádnou cenu odlišnou od této hodnoty. Ale předpokládám-li přeměnu a řeknu-li, že cena se platí za užitnou hodnotu zboží, pak se užitná hodnota zboží vůbec neplatí nebo se platí jen potud, pokud se platí jejich směnná hodnota. To, jak se použije užitné hodnoty zboží, vchází-li toto zboží do individuální nebo do průmyslové spotřeby, nemění absolutně nic na jeho směnné hodnotě. Tím se mění jen to, kdo je koupí: zda průmyslový kapitalista nebo bezprostřední spotřebitel. Produktivní užitečnost zboží může proto vysvětlit to, že zboží vůbec má směnnou hodnotu, neboť má-li se práce obsažená ve zbožích platit, musejí mít užitnou hodnotu. Jinak to nejsou zboží, neboť zbožími jsou jen jako jednota užitné a směnné hodnoty. Ale tato užitná hodnota nemůže nikterak vysvětlit to, že zboží jakožto směnná hodnota nebo jakožto cena má ještě jinou cenu, odlišnou od této ceny.
Vidíme, že vulgární [ekonom] chce tuto obtíž překonat tím, že se snaží přeměnit kapitál, tj. peníze nebo zboží, pokud mají určenost specificky odlišnou od sebe jakožto peněz nebo zboží, v pouhé zboží, tj. pomíjí právě tuto specifickou odlišnost, kterou je třeba objasnit. Nechce říci, že v kapitálu je obsažen tento prostředek vykořisťování nadpráce, a že proto má kapitál větší hodnotu, než je hodnota v něm obsažená. Místo toho říká: kapitál má větší hodnotu, než je jeho hodnota, protože je obyčejným zbožím, jakým je kterékoli jiné zboží, tj. proto, že má užitnou hodnotu. Zde je kapitál ztotožňován se zbožím, zatímco se má právě vysvětlit, jak může zboží vystupovat jakožto kapitál.
Pokud jde o půdu, počíná si vulgární [ekonom] právě opačně, nepapouškuje-li ovšem po fyziokratech. [Při výkladu úroku] přeměňuje kapitál ve zboží, aby vysvětlil rozdíl mezi kapitálem a zbožím a přeměnu zboží v kapitál. Tady přeměňuje půdu v kapitál, protože kapitálový vztah o sobě odpovídá jeho představám lépe než cena půdy. Rentu si lze představit jako úrok z kapitálu. Například, je-li renta 20 a úroková sazba 5, lze říci, že těchto 20 je úrok z kapitálu 400. A fakticky se pak půda prodá za 400, což je pouze prodej renty na 20 let. Toto placení anticipované dvacetileté renty je pak cenou půdy. Tím se půda přeměňuje v kapitál. Každoročních 20 je pak už jen 5% úrok z kapitálu, který se za ni platí. Tím se formule půda — renta mění ve formuli kapitál — úrok, což se zase ve fantazii mění v placení za užitnou hodnotu zboží, tj. ve vztah užitná hodnota — směnná hodnota.
Analytičtější z vulgárních [ekonomů] chápou, že cena půdy není nic jiného než vyjádření kapitalizace renty, že je to fakticky kupní cena renty na určitou řadu let, která se řídí podle úrokové sazby v té které době. Uvědomují si, že tato kapitalizace renty rentu předpokládá, že tudíž rentu nelze naopak vysvětlovat její vlastní kapitalizací. Proto popírají samu rentu tím, že ji vysvětlují jako úrok z kapitálu vloženého do půdy, což jim nebrání, aby připouštěli, že rentu vynáší i půda, do níž nebyl vložen žádný kapitál, a stejně tak bez jakýchkoli zábran připouštějí, že stejné částky kapitálu na různě úrodných pozemcích vynášejí různou rentu, čili že nestejné částky kapitálu na nestejně úrodných pozemcích vynášejí stejnou rentu. Právě tak připouštějí, že kapitál vložený do půdy — má-li skutečně vysvětlit rentu, která se z ní platí — vynáší třeba pětkrát větší úroky, tj. pětkrát větší rentu, než stejně veliký kapitál vložený do průmyslu ve formě fixního kapitálu vynáší na úroku.
Vidíme, že tu obtíž pokaždé překonávají tím, že jí pomíjejí, a místo specifické odlišnosti, kterou je třeba vysvětlit, podsunují vztah, který vyjadřuje opak této odlišnosti, tedy ji rozhodně nevyjadřuje. ǀ932ǁ
[6. Boj vulgárního socialismu proti úroku (Proudhon).
Nepochopeni vnitřní souvislosti mezi úrokem a systémem námezdní práce]
ǁ935ǀ Polemika Proudhona s Bastiatem o úroku je charakteristická jak pro způsob, jímž vulgární [ekonom] hájí kategorie politické ekonomie, tak pro to, jak je povrchní socialismus (Proudhonova polemika si stěží zasluhuje tento název) napadá. Vrátíme se k tomu v oddíle o vulgárních [ekonomech].[150] Zde jen několik předběžných poznámek.
Návratný pohyb [peněz] by Proudhona nemohl zarážet jako nějaká zvláštnost [úrokového kapitálu], kdyby měl vůbec nějaké ponětí o pohybu kapitálu. Rovněž tak přebytek hodnoty vracející se sumy. To je právě to, co charakterizuje kapitalistickou výrobu.
˂Ale u Proudhona, jak uvidíme, je přebytek přirážkou. Počíná si ve své kritice vůbec školácky, a nikdy nezvládl ani ty základní prvky vědy, kterou chce kritizovat. Tak například nikdy nepochopil peníze jakožto nutnou formu zboží. (Viz první část[151].) Zde dokonce zaměňuje peníze a kapitál, protože zápůjční kapitál se ve formě peněz jeví jako peněžní kapitál.>
Proudhona by neměl překvapovat přebytek, za který nebyl zaplacen žádný ekvivalent, neboť nadhodnota — a na té je založena kapitalistická výroba — je hodnota, která nestála žádný ekvivalent. To není pro úrokový kapitál nic charakteristického. Pro úrokový kapitál je charakteristický — vzhledem k tomu, že zkoumáme formu pohybu — pouze první moment, právě opak toho, co se domnívá Proudhon, totiž je pro něj charakteristické to, že půjčovatel odevzdává peníze, aniž za ně předem dostane ekvivalent, a že tedy návrat kapitálu s úrokem, neboť transakce se odehrává mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem, [nemá nic společného s] metamorfózami, jimiž prochází kapitál a které, protože jsou jen metamorfózami ekonomické formy, vystupují jako řada směnných aktů, jako přeměna zboží v peníze a přeměna peněz ve zboží, ale protože jsou reálnými metamorfózami čili výrobním procesem, spadají vjedno s průmyslovou spotřebou. Sama spotřeba tu tvoří moment pohybu ekonomické formy.
Co však nedělají peníze v rukou půjčovatele, to dělají v rukou vypůjčovatele, který jich skutečně používá jako kapitálu. Svůj reálný pohyb jakožto kapitál prodělávají v rukou vypůjčovatele. K němu se vracejí jako peníze plus zisk, peníze plus peněz. Pohyb mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem vyjadřuje jen výchozí a konečný bod kapitálu. Ve formě peněz přechází kapitál z rukou A do rukou B. V rukou B se peníze stávají kapitálem, a jako takový se — po určitém koloběhu — vracejí se ziskem. Tento meziakt, skutečný proces, zahrnující proces oběhu i výrobní proces, se nijak nedotýká transakce mezi vypůjčovatelem a půjčovatelem. Tato transakce začíná znovu tehdy, když už se peníze realizovaly jako kapitál. Nyní peníze putují zpět do rukou půjčovatele, a to s určitým přebytkem, který však je jen částí přebytku, jejž realizoval vypůjčovatel. Ekvivalent, který dostal, je průmyslový zisk, část přebytku, která zůstává vypůjčovateli a kterou si přivlastnil jen díky vypůjčeným penězům. To všechno není na transakci mezi ním a půjčovatelem vidět. Ta se omezuje na dva akty. Přechod z rukou A do rukou B. Pauza, během níž jsou peníze v rukou B. Po ní návrat peněz i s úrokem do rukou A.
Zkoumáme-li tedy pouze tuto formu — tuto transakci mezi A a B -‚ dostaneme pouhou formu kapitálu bez jejího zprostředkování: peníze, které jsou vydány jako suma a a vracejí se po určité době jako suma a + a, aniž došlo k nějakému zprostředkování vyjma dobu, která uplyne mezi odplynutím sumy a a jejím návratem v podobě sumy a + a.
A právě v této bezpojmové [begriffslos] formě, ve formě, která ovšem probíhá jakožto samostatný pohyb vedle skutečného pohybu kapitálu, jejž zahajuje a uzavírá, zkoumá pan Proudhon celou věc, a tu mu pak všechno nutně připadá nepochopitelné. Kdyby tato forma půjčování — odlišná od kupování a prodávání — zmizela, odpadl by podle jeho mínění i přebytek. [Ve skutečnosti] by odpadlo pouze dělení přebytku mezi dva druhy kapitalistů. Ale k tomuto dělení může a musí docházet neustále znovu, jakmile se zboží nebo peníze mohou přeměňovat v kapitál, a to je na základě námezdní práce možné stále. Kdyby se zboží a peníze nemohly přeměňovat v kapitál — a kdyby je proto nebylo možno zapůjčovat jako kapitál in posse[o] - nemohly by stát proti námezdní práci. Kdyby tak nestály jakožto zboží a peníze proti námezdní práci a kdyby se tudíž práce sama nestávala zbožím, neznamenalo by to nic jiného než ǁ936ǀ návrat k předkapitalistickým výrobním způsobům, při nichž se práce nepřeměňuje ve zboží, ale masa práce vystupuje ještě jako nevolnická nebo otrocká práce. Se svobodnou prací jakožto základnou je to možné jen v tom případě, jsou-li dělníci vlastníky svých výrobních podmínek. Svobodná práce se rozvíjí v rámci kapitalistické výroby jako společenská práce. To, že dělníci jsou vlastníky výrobních podmínek tudíž znamená, že výrobní podmínky patří zespolečenštěným dělníkům a že dělníci jako takoví vyrábějí a podřizují si vlastní výrobu jakožto zespolečenštěnou. Ale chtít jako Proudhon zachovat námezdní práci, a tím i základnu kapitálu, a zároveň odstranit „zlořády“ negací jedné z odvozených forem kapitálu, to je dětinské.
„Gratuité du Crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon“, Paříž 1850.
Půjčování se zdá Proudhonovi zlem proto, že to není prodávání.
Půjčovat na úrok „je možnost stále znovu prodávat týž předmět a stále znovu dostávat jeho cenu, aniž se postupuje vlastnictví toho, co se prodává“. (Cit. dilo, str. 9.) (První dopis Chevého, jednoho z redaktorů listu „Voix du Peuple“).
Autora dopisu mýlí to, že [půjčovaný] „předmět“ (například peníze nebo dům) nemění vlastníka, jak tomu bývá při koupi a prodeji. Ale nevidí, že půjčovatel nedostal při odevzdání peněz žádný ekvivalent, kdežto ve skutečném procesu se ve formě aktů směny a na jejich základně získává nejen ekvivalent, ale i nezaplacený přebytek. Dochází k výměně, ke směně předmětů, nedochází ke změně hodnot, a táž osoba je nadále „vlastníkem“ téže hodnoty; pokud se objevuje přebytek, neprobíhá směna. Jakmile opět začnou akty směny zboží a peněz, je už nadhodnota absorbována ve zboží. Proudhon nechápe, jakým způsobem vyplývá zisk, tedy i úrok, ze zákona směny hodnot. Proto se „dům“, „peníze“ atd. nemají směňovat jako „kapitál“, nýbrž jako „zboží“… za cenu nákladů. (Cit. dílo, str. 43-44.)
„Vždyť kloboučník, když prodává klobouky… dostává za ně hodnotu, ne víc a ne méně. Ale kapitalista půjčující penize… nejenže dostává nazpět celý svůj kapitál; dostává víc než kapitál, víc, než vrhá do směny; dostává kromě kapitálu navíc ještě úrok.“ (Cit, dílo, str. 69.)
Kloboučníci pana Proudhona nejsou zřejmě kapitalisté, nýbrž tovaryši, řemeslníci.
"Protože se v obchodě k dělníkově mzdě připojuje úrok z kapitálu, aby spolu ní vytvořil cenu zboží, není možné, aby si dělník odkoupil produkt své vlastní práce. Žit z vlastní práce — to je princip, který za vlády úroku v sobě zahrnuje rozpor.“ (Cit. dílo, str. 105.)
V dopise IX (str. 144-152) směšuje čacký Proudhon peníze jakožto oběživo s penězi jakožto kapitálem, a tak dochází k závěru, že „kapitál“ existující ve Francii vynáší 160 %, (totiž 1600 miliónů ročních úroků ve státních dluzích, hypotékách atd. z kapitálu jedné miliardy, z „úhrnu hotových peněz…, které ve Francii obíhají“).
Dále:
„Protože se v důsledku hromaděni úroků peněžní kapitál po řadě směn vždy vrací ke svému zdroji, vyplývá z toho, že každá nová půjčka těchto peněz, poskytovaná vždy touž osobou, přináší zisk vždy téže osobě.“ (Cit. dílo, str. 154.)
Protože se kapitál půjčuje ve formě peněz, domnívá se Proudhon, že tuto specifickou vlastnost má peněžní kapitál, tj. hotové peníze. [Podle Proudhona] se má všechno prodávat, nic se nemá půjčovat. Jinak řečeno: podobně jako chtěl zboží, ale nechtěl, aby se ze zboží staly „peníze“) tak tady chce zboží i peníze, ale nesmějí se vyvinout v kapitál. Vyloupne-li se to ze všech těch fantastických forem, neznamená to nic jiného, než že se nemá postoupit od drobné maloměšťácko-rolnické a řemeslnické výroby k velkému průmyslu.
„Protože hodnota není nic jiného než vztah a protože se mezi všemi výrobky nutně vytváří vzájemný vztah, plyne z toho, že ze společenského hlediska jsou produkty vždy hodnotami a pevnými hodnotami. Z hlediska společnosti není mezi kapitálem a výrobkem žádný rozdíl. Tento rozdíl je zcela subjektivní, existuje jen z hlediska jednotlivce." (Cit. dílo, str. 250.)
Je to neštěstí, dostanou-li se takovéto německo-filosofické výrazy jako „subjektivní“ do ruky takového Proudhona. Společenské buržoazní formy jsou pro něho „subjektivní“. A subjektivní, a přitom nesprávná abstrakce, že — protože směnná hodnota zboží vyjadřuje poměr mezi zbožími, vyjadřuje libovolný poměr mezi zbožími, a ne něco jiného, k čemu jsou zboží v tom či onom poměru — tato nesprávná „subjektivní“ abstrakce je ǁ937ǀ „společenské hledisko“, podle něhož jsou tudíž totožná nejen zboží a peníze, ale i zboží, peníze a kapitál. Tak jsou vlastně podle tohoto „společenského hlediska“ všechny kočky černé.
A na závěr ještě nadhodnota ve formě mravního naučení:
„Každá práce má skýtat přebytek.“ (Cit. dílo, str. 200.)
Toto mravní přikázání je zajisté znamenitou definicí nadhodnoty.ǀ937ǁ
[7. K historii problému úroku. Lutherova převaha nad Proudhonem v polemice proti úroku.
Změny v názorech na úrok v souvislosti s vývojem kapitalistických vztahů]
ǁ937ǀ Luther, který žil v době rozkladu středověké měšťanské společnosti na prvky moderní společnosti — což je proces, který byl uspíšen světovým obchodem a objevením nových nalezišť zlata — zná pochopitelně kapitál jen ve dvou předpotopních [formách], jako úrokový kapitál a obchodní kapitál. Zatímco se upevněná kapitalistická výroba už ve své dětské fázi snaží podřídit úrokový kapitál násilně průmyslovému kapitálu — to bylo fakticky poprvé uskutečněno v Holandsku, kde kapitalistická výroba ve formě manufaktury a velkoobchodu rozkvetla nejdříve, a v Anglii v 17. století to bylo vyhlášeno zčásti ve velmi naivních formách, jako první podmínka kapitalistické výroby —, pak při přechodu ke kapitalistickému výrobnímu způsobu je naopak prvním krokem uznání „lichvy“, této staromódní formy úrokového kapitálu, jakožto výrobní podmínky, jakožto nutného výrobního vztahu; podobně jako později, jakmile si průmyslový kapitál podřídil úrokový kapitál (18. století, Bentham[152]), sám uznává jeho oprávněnost, rozpoznává v něm tělo svého těla.
Luther stojí výš než Proudhon. Jeho nemýlí rozdíl mezi půjčováním a kupováním: v obou bez rozdílu rozpoznává lichvu. Jinak je na jeho polemice nejpádnější to, že si za těžiště svého útoku vybírá vrůstání úroku do kapitálu.
I. Knihy o obchodu a lichvě z roku 1524 [„Von Kauffshandlung und wucher“] 6. díl Lutherových Spisů, Wittemberg 1589.
(Tento spis byl napsán v předvečer selské války.)
O obchodu (obchodním kapitálu):
„Nyní kupci převelice žalují na šlechtice aneb loupežníky“ („vidíme, proč kupci jdou s knížaty proti sedlákům a rytířům“), „s jak velikým nebezpečenstvím jest jirn obchodovati a jak jsou nadto jímáni, týráni, olupováni a okrádáni atd. Kdyby snad toto kupci snášeli pro spravedlivost, byli by ovšem svatými lidmi… Protože však kupci páší na celém světě, i mezi sebou, tak veliká bezpráví a nekřesťanské zlodějství a loupež, ký div, dopustí-li Bůh, aby taková veliká jmění, nespravedlivě nabytá, byla opětovně ztracena neb uloupena, a jim samým se za to dostalo ran neb zjímáni byli?… A knížatům náleží takový nepravý obchod řádnou mocí trestati a tomu brániti, by obchodníci jejich poddané tak mrzce neodírali. Ježto toho nečiní, potřebuje Bůh rytířů a loupežníků a skrze ně trestá kupce za bezpráví, to musí býti jeho ďábli: jako mučí zemi egyptskou a celý svět ďábly nebo hubí nepřáteli. Vyhání tedy ďábla Belzebubem, aniž nám tím chce na vědomost dáti, že rytíři jsou menší loupežníci než kupci, neboť kupci denně celý svět olupují, kdežto rytíř za rok jednou nebo dvakrát jednoho neb dva oloupí.“ Str. 296.)
„…Naplňuje se proroctví Izaiášovo: knížata tvá se stala tovaryši zlodějů. Zatímco dávají věšet zloděje, kteří ukradli zlaťák nebo půl zlaťáku, kupčí s těmi, kteří okrádají kdekoho, a kradou jistěji než všichni ostatní, abyť zůstalo pravdou přís1oví: velcí zloději věší ǁ930ǀ malé zloděje; a jak říkal římský censor Kato: Špatní zloději leží ve věžích a v kládách, ale veřejní zloději chodí ve zlatě a hedvábí. Ale co tomu nakonec řekne Bůh? Učiní, jak zjevil skrze Ezechiela: roztaví knížata i kupce, jednoho zloděje s druhým, jako olovo a měď, jako když vyhoří město, a nebude už knížat ani kupců; obávám se, že už je to přede dveřmi." (Str. 297.)
[O] lichvě. Úrokový kapitál:
„Dovídám se, že se nyní bere na každém lipském trhu po 10 zlatých, a to je 30 ze sta ročně[153] ; někteří k tomu přidávají ještě [10 na] neuenburský trh, takže je z toho 40 ze sta: je-li tomu tak, opravdu nevím. Hanba Vám, kam to k ďasu povede? … Kdo má teď v Lipsku 100 florinů, bere ročně 40, to znamená, jako by za rok pozřel sedláka nebo měšťana. Má-li 1000 florinů, bere ročně 400; to znamená, jako by za rok pozřel rytíře nebo bohatého šlechtice. Má-li 10 000, bere ročně 4000; to znamená, jako by za rok pozřel bohatého hraběte. Má-li 100 000, což má každý velký kupec, bere ročně 40 000; to znamená, že pozře za rok mocného bohatého knížete. Má-li 1 000 000 bere ročně 400 000; to znamená, že pozře za rok velikého krále. A za to mu nehrozí žádné nebezpečí ni na hrdle, ni na zboží, nepracuje, hoví si za peci a peče si jablka; a tak by mohl tenhle loupežník sedět doma a za deset let pozřít celý svět.“ (Str. 312-313.)[154]
˂II. „Eyn Sermon auf das Evangelion von dem reichen Mann und armen Lazaro“, Wittemberg 1555.
„Bohatce nesmíme posuzovat podle toho, jak se chová navenek, obléklť roucho beránčí, a jeho život se blyští a vypadá přenáramně. a mistrovsky skrývá vlka. Neboť evangelium ho nechválí, jestliže páchal cizoložství, vraždy, krádeže, násilí či věci podobné, které by mohl kárat svět či rozum. Vedlť on tak ubohý život, jako onen farizej, jenž se dvakrát v týdnu postil a nebyl taký, jako ostatní lidé.“˃
Luther nám tu říká, jak vzniká lichvářský kapitál: ruinováním občanů (měšťanů a drobných rolníků), rytířů, šlechticů a knížat. Na jedné straně plyne do lichvářského kapitálu nadpráce, a navíc pracovní podmínky měšťanů, rolníků, cechovních mistrů, zkrátka drobných výrobců zboží, kteří potřebují peníze například k tomu, aby zaplatili, dříve než přemění svá zboží v peníze, a kteří už část svých podmínek práce sami kupují atd. Na druhé straně plynou do lichvářského kapitálu prostředky od majitelů renty, kterou si nyní přivlastňuji, tedy od marnotratného, požívačného bohatství. Potud způsobuje lichva dvojí: za prvé, pomáhá vytvářet samostatné peněžní jmění vůbec, za druhé, přivlastňuje si pracovní podmínky, tj. ruinuje majitele starých pracovních podmínek, je mocným prostředkem při vytváření předpokladů pro průmyslový kapitál, mocným činitelem při oddělování výrobních podmínek od výrobce. Zcela tak jako obchodník. A oběma je společné to, že vytvářejí samostatné peněžní jmění, tj, hromadí ve svých rukou ve formě peněžních pohledávek jednak část roční nadpráce, jednak část pracovních podmínek, jednak část nahromaděné roční práce. Peníze, které jsou skutečně v jejich rukou, tvoří jen malou část jednak ročních a ročně nahromaděných pokladů, jednak oběžného kapitálu. To, že vytvářejí peněžní jmění, znamená, že jim připadá značná část jednak roční produkce, jednak ročních důchodů, přičemž se jim to nevyplácí in natura[p], nýbrž v přeměněné formě peněz. A proto, pokud peníze neobíhají aktivně jakožto oběživo, pokud nejsou v pohybu, hromadí se v jejich rukou, jsou do určité míry v jejich rukou také rezervoáry obíhajících peněz, a v ještě větší míře jsou a hromadí se v jejich rukou tituly na produkci, ale jakožto tituly na zboží přeměněné v peníze, jakožto peněžní tituly. ǁ939ǀ Lichva ruinuje na jedné straně feudální bohatství a majetek. Na druhé straně ruinuje drobnou městskou a rolnickou výrobu, zkrátka všechny formy, v nichž výrobce ještě vystupuje jako vlastník svých výrobních prostředků.
Při kapitalistické výrobě je dělník nevlastníkem výrobních podmínek; nevlastní ani pole, které obdělává, ani nástroj, s nímž pracuje. Tomuto odcizení výrobních podmínek tu však odpovídá skutečná změna v samém způsobu výroby. Nástroj se mění ve stroj; dělník pracuje v továrně atd. Sám způsob výroby už nedovoluje tuto roztříštěnost výrobních nástrojů, spojenou s drobným vlastnictvím, ani roztříštěnost samých dělníků. Při kapitalistické výrobě už lichva nemůže oddělovat výrobní podmínky od dělníka, od výrobce, protože už jsou odděleny. Lichva centralizuje jmění, zvláště ve formě peněžního jmění, jen tam, kde jsou výrobní prostředky roztříštěny, kde tedy dělník vyrábí víceméně samostatně, jakožto drobný rolník, příslušník cechu (drobný kupec) atd. — jakožto rolník nebo řemeslník, přičemž je lhostejné, je-li či není-li tento rolník nevolníkem anebo je-li či není-li tento řemeslník příslušníkem cechu. Lichvář si tu přivlastňuje nejen tu část nadpráce, kterou má k dispozici sám nevolník — nebo celou nadpráci, má-li co činit se svobodným rolníkem atd. — nýbrž přivlastňuje si i výrobní nástroje, jejichž nominálním vlastníkem rolník atd. zůstává a s nimiž při výrobě zachází jako vlastník. Tato lichva spočívá na této základně, na tomto způsobu výroby, který nemění, jen se k němu přisává jako parazit a moří ho. Vysává ho, vysiluje a způsobuje, že reprodukce probíhá za stále horších podmínek. Odtud všeobecná nenávist vůči lichvě, zvlášť v antických poměrech, v nichž je tato určenost výroby — že výrobce vlastní své výrobní podmínky — zároveň také základnou politických vztahů, základnou samostatnosti občana. Není tomu tak, jakmile dělník už nemá žádné výrobní podmínky. Tím také končí moc lichvy. Na druhé straně, pokud vládne otrokářství nebo pokud nadpráci spotřebovává feudální pán se svou družinou, i když tito otrokáři a feudální páni upadnou do spárů lichvy, zůstává způsob výroby stále stejný; jen je tvrdší. Zadlužený otrokář nebo feudální pán vysává víc, protože je sám vysáván; čili nakonec postupuje své místo lichváři, který se sám stává pozemkovým vlastníkem atd., jako rytíř atd. ve starém Římě. Na místo starého vykořisťovatele, u něhož bylo vykořisťování víceméně nástrojem politické moci, nastupuje hrubý, hrabivý povýšenec. Ale sám způsob výroby se nemění.
Za všech předkapitalistických výrobních způsobů působí lichvář revolučně jen politicky, neboť rozrušuje a ruinuje ty formy vlastnictví, na jejichž pevné základně — tj. ustavičné reprodukci v téže formě — spočívá politická struktura [společnosti]. [Lichva působí] i centralisticky, ale jen na základně starého výrobního způsobu a společnost, vyjma otroky, nevolníky atd. a jejich nové pány, se v důsledku toho mění v luzu. U asijských forem [společnosti] může lichva dlouho přežívat, aniž by vyvolávala něco jiného než ekonomický úpadek a politickou demoralizaci, aniž by vedla ke skutečnému rozkladu [stávajícího výrobního způsobu]. Teprve v epoše, kdy už existují ostatní podmínky kapitalistické výroby — svobodná práce, světový trh, rozklad starých společenských svazků, určitý stupeň rozvoje práce, rozvoj věd atd. —‚ teprve v takové epoše vystupuje lichva jako jeden z prostředků vytvářejících nový výrobní způsob, zároveň však likvidujících feudální pány, tyto sloupy antiburžoazního živlu, a drobný průmysl, drobné zemědělství atd., zkrátka jako prostředek centralizace pracovních podmínek jakožto kapitálu.
To, že lichváři, obchodníci atd. mají „peněžní jmění“, neznamená nic jiného než to, že jmění národa, pokud se jeví jako zboží a peníze, se koncentruje v jejich rukou.
Kapitalistická výroba musí zprvu bojovat proti lichvě, pokud se lichvář sám nestane výrobcem. Jakmile kapitalistická výroba pevně zapustí kořeny, pak už je veta po panství lichvářů nad nadprací, spjatým s další existencí starého výrobního způsobu. Průmyslový kapitalista bezprostředně inkasuje nadhodnotu v podobě zisku; zčásti se už také zmocnil výrobních podmínek a přímo si přivlastňuje část roční akumulace. Od té chvíle, zejména jak se rozvíjí průmyslové a obchodní jmění, stává se z lichváře, tj. půjčovatele na úrok, pouhá osoba oddělená v důsledku dělby práce od průmyslového kapitalisty, ale podřízená průmyslovému kapitálu.
ǁ940ǀ III. „An die Pfarrherrn wider den Wucher zu predigen, Vermanung“, Wittemberg 1540 (není stránkováno).
Obchodování (kupování, prodávání) a půjčovaní. (Luther se nedává mýlit touto rozdílností forem jako Proudhon.)
„Před patnácti roky jsem psal proti lichvě, protože již tehdy se rozmohla tak, že jsem ztratil všechnu naději na nápravu. Od té doby se rozšířila tak, že se už vůbec neuznává za nepravost, hřích či hanbu, nýbrž dáví se velebiti jako sama ctnost a čest, jako kdyby prokazovala lidem velikou milost a křesťanskou službu. Co tu počít, když hanba se stala ctí a neřest ctností? Seneca to říká podle zdravého rozumu: Deest remedii locus, ubi, quae vitia fuerunt, mores fiunt.[q] Z Německa se stalo to, co se z něho muselo státi, hnusná hamižnost a lichva je přivedly ke zkáze...
Nejprve o půjčování a vypůjčování. Půjčuje-li někdo peníze nebo béře-li za ně více nebo něco lepšího, jest to lichva, kteroužto veškeré právo odsuzuje. Pročež i všichni ti, kdo z půjčených peněz berou pět, šest nebo více ze sta, jsou lichváři, a podle toho si též vedou a zovou se modlářskými služebníky lakoty a mamonu… Totéž je třeba říci i o obilí, ječmeni a jiných zbožích, že požaduje-li za ně někdo více nebo lepší věci, jest to lichva, odcizený a uloupený statek. Neboť půjčiti — to znamená, že někomu dávám své peníze, statek či nářadí, by jich používal, dokud jich potřebuje, nebo dokud já mohu a chci, a on mi to pak zase všechno vrátí v takovém pořádku, v jakém jsem mu to půjčil.“
„Z obchodu též lichvu činí. Ale to jest nyní příliš mnoho najednou. Pojednejmež tu o jednom, o lichvě při půjčováni, a až té učiníme přítrž (po soudném dni), řekněme svoje i k obchodní lichvě.“
„Milostivý lichvář takto hovoří: Můj milý, při dnešním světa běhu prokazuji svému bližnímu velikou službu, půjčuji-li mu na pět, šest, deset ze sta. A onť mi blahořečí za takovouto půjčku, jako bych mu učinil neobyčejné dobrodiní. Prosit mne o to, a sám dobrovolně a bez jakéhokoliv přinucení mi nabízí pět, šest, deset zlatých ze sta. Cožpak si to nemohu vzíti s čistým svědomím, aniž bych lichvou zhřešil?…
Zanech toho holedbáni, ozdob těch a příkras... Bere-li kdo více nebo lepší věci, jest to lichva a znamená to, že bližnímu svému neprokázat služby, nýbrž škodu způsobil, jako se stává, je-li kdo okraden či oloupen. Není vždycky službou a dobrodiním, co se službou a dobrodiním nazývá. Neboť cizoložnice a cizoložník si prokazují navzájem velikou službu a potěšení. Rytíř prokazuje lupiči a žháři velikou rytířskou službu, pomáhá-li mu na silnicích loupit, kraj i lidi přepadati. Papeženci prokazuji naším velkou službu, že je všechny neutopí, neupálí, nepomordují, že jim nedají shníti ve vězení, nýbrž alespoň některé na živu nechají a vyženou je nebo jim poberou všecko, co mají. Sám ďábel prokazuje svým služebníkům velikou, nezměrnou službu… Krátce, svět je pln velikých, znamenitých každodenních služeb a dobrodiní…. Básnici píši o kyklopovi Polyfémovi, že prý přislíbil prokázat Odysseovi přátelskou službu — že nejprve sežere jeho druhy, a až teprve naposledy jeho. Ano, bylať to také služba a pěkné dobrodiní.
Takovýmito službami a dobrodiním zabývají se nyní přehorlivě urození i neurozeni, sedláci i měšťané; skupují všechno, zadržují u sebe a způsobují drahotu, ǁ941ǀ vyhánějí do výše ceny obilí, ječmene a všeho, co lidé potřebují, a pak si utřou hubu a řeknou: ano, co člověk potřebuje, to musí mít, přenechám to lidem, ať jim to slouží, ač bych si to mohl, a to plným právem, ponechati pro sebe. Hle, jak chytře šálí a přelstívají boha… Div, že se z nich světci nestali… a tak už nikdo nemůže lichvařiti, lakotiti či býti zlý, na světě jsou málem samí svatí, každý slouží druhému, nikdo druhému škody nečiní…
Ale prokazuje-li tím lichvář službu, prokazuje ji jen hnusnému ďáblu, třebaže chudý, strádající člověk tuto službu potřebuje, a ten musí pohříchu pokládati za službu či dobrodiní to, že ho ještě nesežrali celého…
Prokazuje ti, a musí ti prokazovat takovouto službu" ˂platit lichvářské úroky˃ "chce-li dostat peníze.“
˂Z toho, co jsme uvedli, je vidět, že za časů Lutherových se lichva silně rozmohla a že se už omlouvá jakožto „služba“ (Say-Bastiat[r]). Máme tu už před sebou koncepci soutěže a harmonie: „každý prokazuje druhému službu“.
V antickém světě, v lepších dobách, byla lichva zakázána (tj. nebylo dovoleno brát úroky). Později byla povolena zákonem. Velmi se rozšířila. Teoreticky převládal stále názor (jako u Aristotela[155]), že lichva je sama o sobě špatná.
V křesťanském středověku platila lichva za „hřích“ a byla „kanonicky“ zakázána.
Novověk. Luther. Ještě přežívá katolicko-pohanský názor [na lichvu]. Lichva se silně rozmáhá (jednak proto, že vláda potřebovala peníze, jednak v důsledku rozvoje obchodu a manufaktury, jednak v důsledku nutnosti přeměny výrobku v peníze). Ale už se utvrzuje jeho občanská oprávněnost.
Holandsko. První apologie lichvy. Zde se také poprvé modernizuje, podřizuje se produktivnímu nebo obchodnímu kapitálu.
Anglie. 17. století. Polemika už není namířena proti lichvě jako takové, nýbrž proti výši úroku, lichva převažuje nad úvěrem. Úsilí vytvořit formu úvěru. Násilná ustanovení.
18. století. Bentham. Svobodná lichva uznávána jako složka kapitalistické výroby.>
[Uvedeme ještě několik výňatků z Lutherova spisu „An die Pfarrherrn wider den Wucher zu predigen“.]
Úrok jakožto náhrada škody.
[„Může se přihoditi, a také tomu často tak bývá, že já, Hans, půjčím tobě, Baltazarovi, sto zlatých a že je nutně musím dostati nazpět na den Sv. Michala; opozdíš-li se pak s placením, utrpím škodu. Nadejde den Sv. Michala, a ty mi těch sto zlatých nevrátíš. Tu mne soudce za hrdlo chytí, uvrhne do věže neb do vězeni, nebo mne stihne jiné příkoří, dokud nezaplatím. Sedím ve vězení, a velice strádám hladem i na zdraví. Tam jsi mne přivedl, že ses tak omeškal, tak zle ses mi odvděčil za moje dobrodiní. Co si mám nyní počít? Trpím dále, protože ty prodléváš a spíš, a každý den, co ty prodléváš a spíš, přináší mi ztrátu a škodu. Kdo tu má za to nésti ztrátu či pykati? Strádání budeť nakonec nesnesitelným hostem v mém domě, dokud docela nezhynu.“]
„Nu což zde jesti třeba k věci přistoupiti ze světské a právní stránky (teologii tu prozatím nechmež na pokoji), a v tomto případě mně budeš muset ty, Baltazar, nahradit mimo sta zlatých ještě celou mou škodu i se všemi výdaji s tím spojenými.“ ˂Pod výdaji s tím spojenými tu Luther rozumí soudní výdaje atd., které vzešly půjčovateli, protože nemohl sám zaplatit své dluhy. ˃ „…Proto je spravedlivé, jak praví rozum i přirozené právo, abys mi to všechno nahradil: původní sumu i škodu, kterouž jsem utrpěl... Taková škoda se v právnických knihách nazývá po latinsku interesse...
Kromě této škody se může vyskytnouti ještě jiná: Nevrátíš-li mi, ty, Baltazar, na den sv. Michala těch sto zlatých, a mně se naskytne příležitost koupit zahradu, pole, dům nebo nějaký pozemek, z čehož by mohl vzejíti velký prospěch nebo živobytí pro mne a pro mé děti, jsem nucen nechat si tu příležitost ujíti, a ty mi způsobuješ svým promeškáním a spánkem škodu a obtíž, takže já už nikdy nemohu sjednat takovouto koupi" atd. "Tím, že jsem ti je zapůjčil, činíš mi dvojí škodu: zde nemohu zaplatiti, tam nemohu koupiti, a trpím proto v obou případech újmu, kteréžto se říká duplex interesse, damni emergentis et lucri cessantis[s]...
Uslyševše, že Hans, půjčiv 100 zlatých, utrpěl újmu a žádá spravedlivou náhradu této škody, hned se toho chápou a ke každému stu zlatých přirážejí takové dvě škody, totiž z neprovedeného zaplacení a z ušlé koupě zahrady, zrovna jako by k onomu stu zlatých byly takové dvě škody přirozeně přirostlé, takže majíce sto zlatých, zapůjčí je a připočítávají k nim takové dvě škody, kteréžto však neutrpěli…
Proto lichvář jsi, kdo penězi svého bližního nahrazuješ svou vymyšlenou škodu, kterou ti nikdo nezpůsobil a kterou také nemůžeš ani prokázat, ani vypočítat. Takovou škodu nazývají právníci non verum, sed phantasticum interesse.[t] Škoda, kterou si každý sám vymyslí…
Nemá se tedy ǁ942ǀ říkat, že by se mohla stát taková škoda, že bych nemohl ani zaplatit, ani koupit. To by znamenalo ex contingente necessarium[u]: z něčeho, co není, dělat něco, co se musí stát, z něčeho, co je nejisté, dělat jistojistou věc. Nepohltila-liž by taková lichva zakrátko celý svět?...
Vypůjčovateli se náhodou, bez jeho vůle, přihodí neštěstí, z něhož by se měl vzpamatovat, ale v obchodování je to obráceně a děje se pravý opak: a tu hledají a vymýšlejí škodu proti bližnímu v tísni, chtějí z toho týti a zbohatnout, lenošíce a zahálejíce rozmařile a nezřízeni žit z práce jiných lidí, bez starosti, nebezpečí a škody; sedět za pecí a nechat svých sto zlatých venku vydělávat za mne, a přesto věděti, protože to jsou půjčené peníze, že mi bezpečně zůstanou v měšci, bez všeho nebezpečí a starosti, můj milý, kdo by toho nechtěl?
A to, co bylo řečeno o půjčených penězích, nutně platí i o půjčeném obilí, vině a jim podobných zbožích, že totiž přitom lze utrpět dvojí takovouto škodu. Ale tato škoda nepříslušíť zboží od přírody, ale může k ní dojít náhodou, pročež ji lze pokládat za škodu teprve tehdy, když se skutečně stala je dokázána“ atd....
„Lichva musí býti, ale běda lichvářům…
I všichni moudří, rozumní pohané velice ostře odsuzovali lichvu. Tak Aristoteles v ‚Politice' praví, že lichva je proti přírodě, a to z té příčiny, že vždy více bere, než dává. Tím se ruší základ a měřítko vší ctnosti, kteréžto žádají: rovné za rovné, aequalitas arithmetica[v]“ atd....
„Hanebně se však obohacuje, kdo druhým bere, krade či loupí; takovéto lidi nazýváme, s prominutím, zloději a lupiči, a obvykle jsou věšeni na šibenicích, zatímco lichvář je ušlechtilý zloděj a lupič, a hoví si na stolici; proto je nazýváme lupiči na stolicích…
Pohané dokázali pochopit svým rozumem, že lichvář je čtyřnásobný zloděj a vrah. Ale my křesťané tak vysoko ctíme lichváře, že se k nim pro jejich peníze téměř modlíme… Kdo loupí a krade druhému výživu, páchá stejně těžkou vraždu (takovou vinu na tom má) jako ten, kdo někoho moří hladem a k smrti umoří. Lichvář to vše činí a sedí si přitom v bezpečí na své stolici; kdežto spravedlivě by viseti měl na šibenici, kde by ho žralo tolikéž krkavců, kolik zlatých ukradl, a měl by míti tolik masa na kostech, aby si každý z těchto krkavců mohl slušný kousek urvati…
Vydřiduši a lichváři nyní budou křičeti, že je třeba plniti psané a zpečetěné úmluvy. Právníci na to vbrzku dostatečně odpověděli: in malis promissis.[w] A teologové rovněž praví, že písemné zpečetěné úmluvy, jsou-li ďáblu učiněny, nemají platnost, i kdyby byly opatřeny pečetí a podepsány krví. Neboť to, co je proti Bohu, právu a přírodě, není nic. A proto ať každý panovník, může-li to jen učinit, bez meškání zlomí pečeť a roztrhá úmluvu, a nedbá na to, že…“ atd.
„Není proto na zemi většího nepřítele člověka (hned po ďáblovi) nad lakomce a lichváře, neboť ten chce býti bohem nade všemi lidmi. Turci, válečnici, tyrani jsou také zlí lidé, ale oni všichni musí nechat lidi žít a přiznat, že jsou zlí lidé a nepřátelé. A mohou, ba musí se někdy smilovat nad tím či oním. Ale lichvář a skrblík by si přál, aby celý svět pro něho hladověl a žíznil, hynul v žalosti a strádání, aby on, jen on měl všechno a aby každý dostával všechno od něho jako od boha a ǁ943ǀ byl na věky jeho nevolníkem. A tu mu plesá srdce, to mu rozproudí krev. Přitom se prochází v kuním kožiše, nosí zlaté řetězy, prsteny, roucha, utírá si hubu, staví se dobrým, zbožným, a dává se velebiti, jako by byl mnohem milosrdnější než sám bůh, mnohem laskavější než matka a všichni svatí…
Pohané píší o velkých činech Herkulových, kterýžto přemohl tolik oblud a nestvůrných strašidel, a zachránil před nimi zemi i lidi. Lichvář jeť velká a nestvůrná obluda, vlkodlak, který všechno požírá, hůře než kakus, Géryonés a Antaeus atd. A přece se šňoří a tváři se zbožným, aby nikdo neviděl, kam se ztrácejí volové (které zatahuje pozpátku do svého doupěte).“
˂Nejznamenitější portrét kapitalisty vůbec, který se tváří, jako by to, co uzmul druhým a zatáhl do svého brlohu, vycházelo od něho, a tím, že takto všechno nutí pohybovat se pozpátku, budí zdání, jako by to z jeho brlohu vycházelo.˃
„Ale Herkules musí uslyšet bučeni volů a křik zajatců a vyhledat Kaka i mezi skalami a útesy a voly osvobodit od zlosyna. Neboť Kakus se jmenuje ten zlosyn, který je zbožným lichvářem, všechno krade, loupl a požírá. A chce, aby to vypadalo tak, že nic neudělal, aby to nikdo neviděl, protože zatáhl voly do svého doupěte pozpátku, aby se zdálo, a aby vedly takové stopy, jako by je byl vypustil. Tedy lichvář chce oklamat svět, jako by byl užitečný a dával světu voly, zatím co je sám k sobě strhává a požírá…
Proto lichvář a lakomec není ani opravdovým člověkem, a on také ani po lidsku nehřeší; musí to být vlkodlak, horši nade všechny tyrany, vrahy a lupiče, téměř tak zlý jako ďábel sám. Leč on nežije jako nepřítel, nýbrž jako přítel a měšťan, těše se obecné bezpečnosti a pokoji, a zatím loupí a vraždí strašlivěji než jakýkoli nepřítel, vrah a žhář. A jako lámou a stínají zbojníky, vrahy a lupiče; oč vice by měli lámat kolem a čtvrtiti všechny lichváře a vyháněti, proklínati a stínati všechny lakomce...“
To všechno je nanejvýš pitoreskní a zároveň je tu velmi výstižně načrtnut charakter jednak staromódní lichvy, jednak kapitálu vůbec — i s „interesse phantasticum“,[x] se „škodou přirostlou od přírody“ penězům a zboží, s všeobecnou frází o užitečnosti lichváře, se „zbožným“ vzezřením lichváře, který není „jako jiní lidé“ a který budí zdání, jako by dával, zatímco bere, jako by vypouštěl, zatímco zatahuje k sobě atd.!
*
„Velká výhoda, která je spojena s držbou zlata a stříbra. protože skýtá možnost zvolit si nejpříhodnější momenty ke koupi, vyvolala poznenáhlu v život živnost bankéřskou… Bankéř se liší od starého lichváře… tím, že půjčuje bohatýma zřídkakdy nebo nikdy chudým. Půjčuje tudíž s menším rizikem a může to dělat za levnějších podmínek; a z obou těchto důvodů nevzbuzuje takovou všeobecnou nenávist, jakou vzbuzoval lichvář.“ (F[rancis] W[illiam] Newman, „Lectures on Political Economy“, Londýn 1851, str. 44.)
S rozvojem lichvy a peněz rozvíjí se nedobrovolné zcizování feudálního pozemkového vlastnictví.
„Zavedeni peněz, které kupují všechno a v důsledku toho přinášejí jistý prospěch věřitelům, kteří své peníze půjči pozemkovému vlastníkovi, vyvolává nutnost zákonného zcizování [pozemkového vlastnictví] za účelem vymáhání dluhu.“ (John Dalrymple, „An Essay towards a General History of Feudal Property In Great Britain“, čtvrté vydáni, Londýn 1759, str. 124.)
ǁ944ǀ „Podle názoru Thomase Culpepera (1641), Josiahse Childa (1670) a Patersona (1694) závisí bohatství na snížení — třeba i nuceném — úroku ze zlata nebo stříbra… tím se řídili v Anglii téměř po dvě století.“ ([Charles] Ganilh [„Des Systèmes dʼéconomie politique…“, druhé vydání, svazek první, Paříž 1821, str. 58-59.])
Když Hume, v protikladu k Lockovi, dovozoval, že úroková sazba je určována mírou zisku, měl na mysli už daleko vyšší rozvoj kapitálu; v ještě větší míře to platí o Benthamovi, když na sklonku 18. století psal svou obranu lichvy. (Viz poznámka [152]).
Od dob Jindřicha VIII. až po Annu dochází ke snižování úrokové sazby cestou zákona.
Ve středověku neexistovala v žádné zemi všeobecná úroková sazba. Především přísnost kněží [v názoru na úrok] dostatečně nezajišťovaly návratnost půjček. Tím vyšší byla úroková sazba v jednotlivých případech. Nepatrný oběh peněz a nutnost provádět většinu plateb v hotovostí [nutily k výpůjčkám peněz], protože ještě nebyl rozvinut směnečný obchod. Proto existovaly velké rozdíly v názorech na úrok, i v pojetí lichvy. Za Karla Velikého platilo za lichvu, bral-li někdo 100 %. V Lindavě u Bodamského jezera pobírali tamější měšťané roku 1344 2162/3 %. V Curychu stanovila rada za zákonný úrok 431/3 %. V Itálii se muselo někdy platit 40 %, ačkoli od 12. — 14. století nepřesahovala obvyklá sazba 20 %. Verona stanovila jako zákonný úrok 121/2 %. [Císař] Bedřich II. nařídil 10 %, ale to jen pro Židy. O křesťanech nechtěl mluvit. 10 % bylo už ve 13. století obvyklé v Německu v Porýní. (Hüllmann, „Städtewesen des Mittelalters“, druhý díl, Bonn 1827, str. 55 — 57.)
Ohromné úroky ve středověku (pokud se nevybíraly od feudální šlechty atd.) se ve městech zakládaly převážně na obrovských „ziscích ze zcizení“, jež kupci a městští řemeslníci vytloukali z venkova, který šidili.
V Římě, stejně jako v celém antickém světě, vyjma průmyslově a obchodně zvlášť rozvinutá obchodní města, jako například Atény atd., byla lichva pro velké pozemkové vlastníky prostředkem, který jim umožňoval nejen vyvlastňovat drobné vlastníky, plebejce, nýbrž i přivlastňovat si je osobně.
Lichva byla v Římě původně svobodná. Zákony dvanácti desek[156] (roku 303 po založení Řima)[y] „stanovily úrok z peněz na 1 % ročně“. (Niebuhr říká 10 %.) „Tento zákon se okamžitě překračoval. Duilius (roku 398 po založení Říma) opět snížil úrok z peněz na 1 % ročně (unciarium foenus[z]). Roku 408 byla tato sazba snížena na 1/2 %. Roku 413 bylo půjčování peněz na úrok vůbec zakázáno plebiscitem, k němuž dal podnět tribun Genucius. Není divu, že v republice, v níž byly občanům průmysl, velkoobchod i maloobchod zakázány, byl zakázán i obchod s penězi.“ (Dureau de la Malle [„Économie politique des Romains“], díl druhý [Paříž 1840], str. 259-261.) „To trvalo tři sta let, až do pádu Kartága. [Později bylo dovoleno brát nanejvýš] 12 % ročně. Obvyklá roční úroková sazba činila 6 %.“ (Cit. dílo, str. 261.) „Justiníanus stanovil úrok na 4%. Usura quincunx[aa] u Trajána znamená zákonný úrok ve výši 5 %. V Egyptě byl roku 146 před Kristem zákonný obchodní úrok 12 %.“ (Cit. dílo, str. 262-263.) ?944?
*
ǁ950aǀ (J[ames] W[illiams] Gilbart) říká (ve své knize „The History and Principles of Banking“, Londýn 1834) o úroku toto:
„Že člověk, který si půjčuje peníze s úmyslem vytěžit z nich zisk, je povinen dát část zisku půjčovateli, je samozřejmá zásada přirozené spravedlnosti. Zisk plyne obvykle z obchodu. Ale ve středověku bylo obyvatelstvo čistě zemědělské. A tu, za feudální vlády, může být jen slabý obchod, a tudíž také jen malý zisk. Proto byly zákony proti lichvě ve středověku oprávněné. K tomu přistupuje to, že v zemědělské zemi si málokdy někdo musí půjčovat peníze, leda upadne-li do bídy a neštěstí.“ (Str. 163.)
„Jindřich VIII. omezil úrok na 10 %, Jakub I. na 8 %, Karel II. na 6 %‚ Anna na 5 %." (Cit. dílo, str. 164-165.) „V oněch dobách byli půjčovatelé peněz, třebaže ne právně, tedy fakticky monopolisty, a proto na ně bylo nutno, stejně jako na jiné monopolisty, uvalit omezeni.“ (Cit. dílo, str. 165.) „V naší době reguluje míra zisku úrokovou míru; tehdy regulovala úroková míra míru zisku. Vyměřil-li věřitel obchodníkovi vysokou úrokovou míru, musel obchodník přirazit na své zboží vyšší míru zisku. Tak se tudíž tahalo spousta peněz z kapes kupujících, jen aby se dostaly do kapes věřitelů. Tato dodatečná cena, která se přirážela ke zboží, vedla k tomu, že veřejnost byla méně schopná a ochotná tato zboží kupovat.“ (Str. 165.)
Josias Child… v 17. století, v „Traités sur le commerce et sur les avantages qui résultent de la réduction de lʼintérêt de lʼargent“, Amsterodam a Berlín 1754 (napsáno roku 1669, přeloženo z angličtiny). V této knize (kniha obsahuje také práci Thomase Culpepera „Traité contre lʼusure“ napsanou roku 1621) vystupuje proti Thomasu Manleymu (proti jeho traktátu „Interest of Money mistaken“[157], jehož nazývá „předním obhájcem zájmů lichvářů“. Podobně jako ve všech úvahách anglických ekonomů 17. století je samozřejmě i v Childových úvahách výchozím bodem bohatství Holandska, kde byla nízká úroková míra. Child považuje tuto nízkou úrokovou míru za příčinu bohatství, Manley tvrdí, že nízká úroková míra je pouhým následkem [bohatství].
„Chceme-li vědět, zda je nějaká země chudá či bohatá, stačí se zeptat: Jaká je tam úroková sazba z peněz?“ (Cit. dílo, str. 74.)
„Jako přední obhájce prohnané a zbabělé bandy lichvářů staví svou hlavní baterii proti místu, které jsem prohlásil za nejslabší… popírá přímo, že nízká úroková sazba“ [z bohatství] „je příčinou bohatství, a ujišťuje, že je jen jeho účinkem.“ (Cit. dílo, str. 120.)
„Snižuje-li se úroková sazba, jsou ti, kdož požadují své peníze zpět, nuceni kupovat pozemky“ (jejichž cena se v důsledku množství kupujících zvyšuje) „nebo umístit peníze v obchodě.“ (Cit. dílo, str. 133.)
„Dokud je úrok 6 %‚ nebude se nikdo vystavovat riziku při zámořském obchodu, aby získal pouhých 8-9 %‚ což je zisk, s nímž jsou plně spokojeni Holanďané, kteří mají peníze za 4 a 3 %.“ (Cit. dílo, str. 134.)
„Nízký zisk a vysoká cena pozemků nutí kupce, aby se stále zabýval obchodem.“ (Cit. dílo, str. 140.) „Snížení úrokové sazby vede národ k hospodárnosti.“ (Cit. dílo, str. 144.)
„Jestliže obchod zemi obohacuje a jestliže snižováním úroku se obchod vzmáhá, je snižováni úroku čili omezování lichvy nesporně hlavní blahodárnou příčinou bohatství národa. Není na tom vůbec nic nesmyslného, řekneme-li, že táž věc může být zároveň ǁ950bǀ za určitých okolností příčinou a za jiných okolností účinkem.“ (Cit. dílo, str. 155.)
„Vejce je příčinou slepice, a slepice je příčinou vejce. Snížení úroku může vyvolat vzrůst bohatství a vzrůst bohatství může vyvolat ještě větší snížení úroku. Snížení úroku se může uskutečnit cestou zákona.“ (Cit. dílo, str. 156.)
„Jsem obhájcem přičinlivosti a můj odpůrce hájí lenost a zahálčivost.“ (Cit. dílo, str, 179.)
Zde Child vystupuje přímo jako přední obhájce zájmů průmyslového a obchodního kapitálu. ǀXV-950bǁ
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a — v pravém slova smyslu. (Pozn red.)
b — svého druhu. (Pozn. red.)
c — doslova: Sam levoboček; zde přibližně: neurozený kapitalista, tedy ne kapitalista ve vlastním slova smyslu. (Pozn. red.)
d — (tókos) rodit; zrozené; v přeneseném smyslu: zisk z vypůjčených peněz; úrok, lichva. (Pozn. red.)
e — Viz poznámka [7] v kapitole XIX. (Pozn. red.)
f Na někom se člověk musí odškodnit, třeba i sám na sobě! (Pozn. red.)
g Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
h — reálně, opravdu. (Pozn. red.)
i — Viz poznámka [67] v kapitole XX. (Pozn. red.)
j — z vlastní podstaty. (Pozn. red.)
k — v němčině výraz „waldursprünglich“ ‚ což znamená také „primitivní“, „divošský“. (Pozn. čes. red.)
l Viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde. (Pozn. red.)
m — z vlastních zdrojů. (Pozn. red.)
n — rozpor v termínech. (Pozn. red.)
o — co do možnosti, potencionálně. (Pozn. red.)
p — v přirozené podobě, v přírodním stavu. (Pozn. red.)
q „Není léku tam, kde se to, co se považuje za nectnost, stalo běžnou věcí.“ (Pozn. red.)
r Viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde.)
s — dvojí újma, ze vzniklé ztráty a z ušlého zisku. (Pozn. red.)
t — ne skutečnou, nýbrž vymyšlenou škodu. (Pozn. red.)
u — dělat z nahodilého nutné. (Pozn. red.)
v — aritmetická rovnost. (Pozn. red.)
w — doslovně: v případě nepoctivých slibů, zde: nulta obligatio — „neplatný závazek“. (Pozn. red.)
x — vymyšlenou škodou. (Pozn. red.)
y — tj. roku 450 před n. l. (Pozn. red.)
z — doslova: přírůstek o jednu unci (jednu dvanáctinu). (Pozn. red.)
aa — doslova: úrok ve výši pěti uncí, tj. pěti dvanáctin assu. (Pozn. red.)
139 V plánu závěrečných kapitol „Teorií o nadhodnotě“, nastíněném na obálce XIV. sešitu, následuje po oddílu „o) Richard Jones. (Konec této 5. části)“ bod „Episoda: Důchod a jeho zdroje“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde). V plánu XV. sešitu je bod „Vulgární ekonomie“ (tamtéž). Tato dvě témata „Důchod a jeho zdroje“ a „Vulgární ekonomie“ zaplňují značnou část XV. sešitu rukopisu; obě témata se přitom ve výkladu vzájemně prolínají. V tomto sešitě (napsaném v říjnu až listopadu 1862) přerušil Marx na str. 891 analýzu Hodgskinových názorů a napsal „episodu“ (exkurs) o „Důchodu a jeho zdrojích“ a o vulgární ekonomii, která ulpívá na povrchním zdáni fetišovitých forem důchodu a jeho zdrojů, a staví na tom své apologetické teorie. Při další práci na této „episodě“ přešel Marx nejprve k analýze zápůjčního kapitálu, která těsně souvisí s kritikou vulgární ekonomie, a potom k analýze obchodního kapitálu jako jedné ze sfér kapitalistického hospodářství, v níž se nadhodnota nevytváří, nýbrž jen rozděluje. Tím Marx znenáhla překročil rámec „Teorií o nadhodnotě“, které měly být historicko-kritickou částí jebo práce.
Ve zkoumáni obchodního kapitálu pokračoval Marx až do konce XV. sešitu, ale další sešit svého rukopisu, XVI. (prosinec 1862), nadepsal: „Kapitol. třetí. Kapitál a zisk.“ Hlavním obsahem tohoto sešitu je zkoumáni, jehož Marx bohatě využil roku 1865 při psaní prvního a druhébo oddílu III. dílu „Kapitálu“ a které se zabývá přeměnou nadhodnoty v zisk a miry nadhodnoty v míru zisku a také přeměnou zisku v průměrný zisk. Na konci XVI. sešitu přešel Marx, jak se vyjádřil, k „nejdůležitější otázce tohoto oddílu“, k analýze příčin které způsobují, že s rozvojem kapitalistického výrobního způsobu klesá míra zisku. Tento výklad, který Marx později přepracoval pro třetí oddíl III. dílu „Kapitálu“ („Zákon sestupné tendence míry zisku“), ukončil teprve na začátku dalšího, XVII. sešitu (prosinec 1862 až začátek ledna 1863).
V XVII. sešitě se Marx, počínaje stránkou 1029 rukopisu, znovu vrásil k analýze obchodního kapitálu a pokračoval v textu XV. sešitu. Ale i zde přerušil výklad o obchodním kapitálu, tentokrát však kvůli „episodě“ nadepsané: „Zpětný pohyb peněz v kapitalistické výrobě“. Tuto značně rozsáhlou „episodu“ ukončil až v XVIII. sešitě (v lednu 1863) slovy: „Další zkoumání této otázky je nutno odložit“; potom se znovu vrátil (na str. 1075 rukopisu) ke zkoumání obchodního kapitálu, tentokrát analyzoval názory různých ekonomů na tuto otázku. Všech těchto analýz obchodního kapitálu, které jsou obsaženy v sešitech XV, XVII a XVIII rukopisu, použil Marx ve značné míře roku 1865 při psaní čtvrtého oddílu III. dílu „Kapitálu“. Když dokončil rozbor obchodního kapitálu, vrátil se Marx (na str. 1084) znovu k „Teoriím o nadhodnotě“, totiž k oddílu o Hodgskinovi, přerušenému v sešitě XV.
Ze všeho obsáhlého materiálu v sešitech XV—XVIII rukopisu z let 1861 až 1863, který jsme tu uvedli, byly do tohoto vydání „Teorií o nadhodnotě“ v souladu s Marxovým plánem pojaty jako přílohy jen oddíly: „Důchod a jeho zdroje. Vulgární ekonomie“ obsažené v XV. sešitě (str. 891—950 rukopisu). Tím konči historicko-kritická část Marxovy práce.
140 „Tímto všeobecným oddílem“ rozumí Marx oddíl „Kapitál všeobecně“, který se měl podle plánu z let 1858—1862 skládat ze tří částí („Výrobní proces kapitálu“, „Proces oběhu kapitálu“ a „Jednota obou čili kapitál a zisk“) a za nimž měly následovat tři speciálnější oddíly: „Konkurence kapitálů“, „Úvěr“ a „Akciový kapitál“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde). Během práce na „Kapitálu“ zahrnoval Marx postupně do části „Výrobní proces kapitálu“, „Proces oběhu kapitálu“ a „Jednota obou čili kapitál a zisk“ také leccos z toho, co podle původního plánu nemělo být pojato do okruhu otázek vymezených pro oddíl „Kapitál všeobecně“. Do třetího dílu ‚Kapitálu“ byly pojaty zejména některé problémy týkající se úvěru a úvěrového systému, takže se tento díl rozrostl nad rámec oddílu „Kapitál všeobecně“.
141 Marx má na mysli první sešit svého rukopisu z let 1861—1863, začínající oddílem „Přeměna peněz v kapitál“. První část tohoto oddílu je nadepsána „P — Z — P. Nejobecnější forma kapitálu“.
142 Tím je míněn Proudhon, který ve své polemice s Bastiatem (v letech 1849 až 1850) bojoval za „bezúročný úvěr“. Marx kritizoval tento Proudhonův názor na str. 935-937 rukopisu (viz zde v tomto svazku).
143 Crédit mobilier (plný název: Société générale du crédit mobilier) - francouzská akciová banka, kterou roku 1852 založili bratří Péreirové. Byla úzce spjata s vládou Napoleona III., pod jejíž patronaci prováděla spekulační obchody. Roku 1867 udělala úpadek a roku 1871 byla likvidována. Marx napsal v letech 1856 a 1857 několik článků o spekulačních obchodech této banky pro londýnský chartistický list „The People's Paper“ a pro „New-York Daily Tribune“. (Viz Marx-Engels, Spisy, sv. 12, zde (článek první - třetí), zde (i I a II), zde a sv. 13, zde a zde.)
144 V třetím dílu „Kapitálu“ (viz Karel Marx, „Kapitál“, díl III, část 1, zde) poukazuje Marx na to, že definici středověkého kupce jakožto pouhého „skladovatele“ (v uvedeném českém vydání je použitý výraz „nákladníka“ - pozn. MIA) zboží vyráběného městskými cechy nebo rolníky podal profesor Johann Heinrich Moritz Poppe. Tato definice je v I. svazku jeho spisu „Geschichte der Technologie seit der Wiederherstellung der Wissenschaften bis an das Ende des achtzehnten Jahrhunderts“, Göttingen 1807, str. 70.
145 Viz A. R. J. Turgot, „Réflexions sur la formation et la distribution des richesses“ (1766), paragraf 73 a 85.
146 Touto otázkou se zabývá Adam Smith v šesté kapitole I. knihy svého díla „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“
147 Citáty o dozorcích nad otroky uvedl Marx v dvacáté třetí kapitole III. dílu „Kapitálu“, napsané o dva tři roky později (viz Karel Marx, „Kapitál“, díl III, část 1, zde).
148 Zdůvodnění oprávněnosti a účelnosti daně ze psů věnoval Arnd zvláštní paragraf (viz K. Arnd, „Die naturgemässe Volkswirthschaft“, § 88, str. 420—421).
149 Na tomto místě rukopisu použil Marx terminu „Kostenpreis“ ve smyslu c + v. (Viz též poznámku [6].)
150 V plánu III. dílu „Kapitálu“ (z ledna 1863) je předposlední, 11. kapitola, nadepsaná „Vulgární ekonomie“ (viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde). Tento plán sestavil Marx půldruhého či dva měsíce po napsání oddílu „Důchod a jeho zdroje. Vulgární ekonomie“ v XV. sešitě rukopisu z let 1861—1863.
151 Marx má na mysli svůj spis „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“ (Marx-Engels, Spisy, sv. 13, zde a zde).
152 Marx má na mysli Benthamovu práci „Defence of Usury“, která vyšla v Londýně roku 1787 (druhé vydání vyšlo roku 1790 a třetí roku 1816).
153 Tím se míní půjčka 100 zlatých s podmínkou, že se úrok bude platit ve třech splátkách, vždy o lipském trhu. V Lipsku dříve bývaly každý rok tři trhy: na Nový rok, o velikonocích a o Sv. Michalu.
154 Tento citát není ze spisu „Von Kauffshandlung und wucher“, nýbrž z pozdější Lutherovy práce „An die Pfarrherrn wider den Wucher zu predigen“ (1540), kterou Marx uvádí dále, pod bodem III.
155 Aristotelův názor o úroku jako něčem nepřirozeném, který vyslovil ve svém díle „De Republica“, kniha I, kapitola 10, uvádí Marx ve čtvrté kapitole prvního dílu „Kapitálu“, zde.
156 Zákony dvanácti desek — nejstarší památka římského práva. Pocházejí z poloviny 5. stol. před n. 1. a jsou výsledkem boje plebejů proti patricijům. V podstatě zaznamenávají obyčejové právo, které dosud v Římě platilo; tyto zákony odrážejí proces majetkové diferenciace římské společnosti, rozvoj otrokářského státu. Zákony byly vryty do dvanácti měděných desek.
157 Marx se zde dopustil nepřesnosti. Thomas Manley nebyl autorem traktátu „Interest of Money mistaken“ vydaného anonymně roku 1668 v Londýně, nýbrž jiného, obsahově velmi podobného traktátu „Usury at 6 per cent. Examined and found unjustly charged by Sir Thos. Culpeper and J. C.“ („Šestiprocentní lichvářský úrok. Zkoumání otázky, prokazující nespravedlnost obvinění proti šestiprocentnímu úroku, které vznesli sir Thomas Culpeper a J. C[hild]“) (vyšel v Londýně roku 1669). Jméno autora traktátu „Interest of Money mistaken“ není známo.