Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Karel Marx[290]
V Německu se stalo zvykem vidět zakladatele německého dělnického hnutí ve Ferdinandu Lassallovi. A přece není nic mylnějšího. Když se před šesti sedmi lety ve všech továrních obvodech, ve všech velkých městech, centrech pracujícího obyvatelstva, k němu hrnuly masy proletariátu, když jeho cesty byly triumfálními pochody, které mu mohli závidět panovníci - nebyla pro to už dříve v tichosti připravena půda, která tak rychle vydala plody? Když dělníci s nadšením naslouchali jeho učení, bylo to tím, že toto učení bylo pro ně nové, nebo proto, že přemýšlivějším z nich bylo už dávno víceméně známé?
Dnešní generace rychle žije a rychle zapomíná. Hnutí čtyřicátých let, které vyvrcholilo revolucí z roku 1848 a skončilo reakcí z let 1849-1852, upadlo už i se svou politickou a socialistickou literaturou v zapomenutí. Proto je třeba připomenout, že před revolucí z roku 1848 a během ní existovala mezi dělnictvem, zejména v západním Německu, dobře organizovaná socialistická strana[291], která se sice po kolínském procesu proti komunistům rozpadla, ale její jednotliví členové dál v tichosti připravovali půdu, jíž se pak zmocnil Lassalle. Dále je třeba připomenout, že existoval muž, který si vedle organizování této strany vytkl za svůj životní cíl vědecké studium takzvané sociální otázky, tj. kritiku politické ekonomie, a že již před rokem 1860 uveřejnil pozoruhodné výsledky svého bádání.[292] Lassalle byl neobyčejně nadaný, všestranně vzdělaný a velmi energický člověk s takřka neomezenou verzatilitou; byl přímo stvořen k tomu, aby za všech okolností hrál politickou roli. Nebyl však ani původním iniciátorem německého dělnického hnutí, ani originálním myslitelem. Celý obsah jeho děl byl vypůjčen, a to ještě mnohému z toho neporozuměl; měl předchůdce, který jej daleko převyšoval intelektem a o jehož existenci ovšem pomlčel, zatímco vulgarizoval jeho díla; a tento Lassallův intelektuální předchůdce se jmenuje Karel Marx.
Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru, kde také absolvoval gymnasium. Studoval práva v Bonnu a později v Berlíně, kde jej však studium filosofie brzy právu odloudilo. Po pětiletém pobytu v "metropoli inteligence" se v roce 1841 vrátil do Bonnu, kde se chtěl habilitovat na tamější universitě. V Prusku vládla tehdy první "nová éra".[293] Bedřich Vilém IV. prohlásil, že si potrpí na opozici pevných zásad, a na různých místech se objevily pokusy takovou opozici zorganizovat. Tak byla v Kolíně založena "Rheinische Zeitung"; Marx v ní kritizoval s tehdy neslýchanou smělostí debaty porýnského provinčního sněmu v článcích, jež vzbudily velkou pozornost.[294] Koncem roku 1842 se sám ujal redakce a způsobil cenzuře takové starosti, že se mu dostalo té cti, že pro "Rheinische Zeitung" byl poslán zvláštní cenzor z Berlína. A když ani to nepomáhalo, musely noviny procházet dvojí cenzurou, při níž bylo každé číslo podrobeno kromě obvyklé cenzury ještě ve druhé instanci cenzuře kolínského vládního presidenta. Ale ani tento prostředek proti "zatvrzelé zlomyslnosti" "Rheinische Zeitung" nic nepomohl; začátkem roku 1843 vydalo ministerstvo dekret, podle něhož měla být "Rheinische Zeitung" koncem prvního čtvrtletí zastavena. Marx okamžitě odstoupil, neboť akcionáři se chtěli pokusit o kompromis, ale ani ten se nezdařil a noviny přestaly vycházet.
Kritika jednání porýnského zemského sněmu nutila Marxe ke studiu otázek materiálních zájmů. Zde narazil na nová hlediska, která nepředvídalo ani právo, ani filosofie. Navazuje na Hegelovu filosofii práva, dospěl Marx k názoru, že nikoli stát, který Hegel líčil jako "korunu celé budovy", ale naopak "občanská společnost", k níž se Hegel choval tak macešsky, je onou sférou, v níž je třeba hledat klíč k pochopení dějinného procesu vývoje lidstva. Vědou o občanské společnosti je však politická ekonomie, a tuto vědu nebylo možné studovat důkladně v Německu, ale jedině v Anglii nebo ve Francii.
Po sňatku s dcerou trevírského tajného vládního rady von Westphalen (sestrou pozdějšího pruského ministra vnitra von Westphalen) přestěhoval se Marx v létě 1843 do Paříže, kde se věnoval hlavně studiu politické ekonomie a dějin Velké francouzské revoluce. Zároveň začal s Rugem vydávat časopis "Deutsch-Französische Jahrbücher"[295]; vyšlo však jen jedno dvojčíslo. Když jej Guizot v roce 1845 z Francie vypověděl, odjel Marx do Bruselu, kde zůstal až do vypuknutí únorové revoluce a studoval tytéž otázky. Jak málo souhlasil s tehdejším socialismem, dokonce v té jeho formě, která se tvářila nejučeněji, dokazuje jeho kritika velkého Proudhonova díla "Philosophie de la misere", která v roce 1847 vyšla pod názvem "Misere de la philosophie" v Bruselu a v Paříži[296]. V této práci je již obsaženo mnoho důležitých bodů z jeho teorie, kterou nyní obšírně vyložil. "Manifest Komunistické strany" (Londýn 1848), který byl napsán před únorovou revolucí a přijat na dělnickém sjezdu v Londýně, je v podstatě také jeho dílem.[297]
Když byl Marx vypovězen znovu, tentokrát belgickou vládou, která se polekala paniky vyvolané únorovou revolucí, vrátil se na výzvu francouzské prozatímní vlády do Paříže. Bouřlivý proud revoluce zatlačil všechna vědecká studia do pozadí; teď bylo třeba aktivně zasáhnout do hnutí. V prvních vzrušených dnech se Marx postavil proti nesmyslnému nápadu agitátorů, kteří chtěli z německých dělníků ve Francii organizovat dobrovolnické oddíly a nastolit s nimi v Německu republiku; pak odjel se svými přáteli do Kolína, kde založil "Neue Rheinische Zeitung", která vycházela až do června 1849 a kterou mají v Porýní ještě v dobré paměti.[298] Nikdo snad nevyužil svobody tisku z roku 1848 tak úspěšně jako tyto noviny vycházející přímo uprostřed pruské pevnosti. Po marných pokusech vlády umlčet noviny soudním stíháním - Marx byl dvakrát postaven před porotu pro porušování tiskových zákonů a za výzvy k odepření daní, byl však v obou případech osvobozen - byly za květnového povstání z roku 1849 zlikvidovány tím, že Marx byl vypovězen pod záminkou, že pozbyl pruského občanství, a ostatní redaktoři byli vypovězeni pod podobnými záminkami. Marx musel tedy zpět do Paříže, odkud však byl znovu vypovězen a ještě v létě 1849 odjel do svého nynějšího bydliště, do Londýna.
V Londýně žil v té době všechen fine fleur[a] kontinentální emigrace všech národností. Vytvářely se všelijaké revoluční výbory, kombinace, prozatímní vlády in partibus infidelium[b], docházelo k všemožným sporům a hádkám a páni, kteří se toho účastnili, pohlížejí teď jistě na toto období jako na nejnezdařilejší v celém svém životě. Marx se distancoval od všech těchto pletich. Nějaký čas pokračoval ve vydávání své "Neue Rheinische Zeitung" ve formě měsíčníku (Hamburk 1850)[299] a pak se uchýlil do Britského muzea, v jehož obrovské a z větší části ještě neznámé knihovně studoval politickoekonomickou literaturu. Současně posílal pravidelně příspěvky do "New-York Tribune"[300]; až do vypuknutí občanské války v Americe byl vlastně redaktorem tohoto prvního angloamerického listu pro otázky evropské politiky.
Státní převrat z 2. prosince mu dal podnět k brožuře "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta", New York 1852, která právě vychází v novém vydání (v Hamburku u Meissnera) a nemálo přispěje k pochopení neudržitelné situace, do níž se týž Bonaparte právě nyní dostal. Hrdina státního převratu je zde vylíčen v nezastřené nahotě, bez aureoly, kterou ho obestřel okamžitý úspěch. Šosák, který svého Napoleona III. považuje za největšího muže století a neumí si vysvětlit, proč tento zázračný génius dělá teď kopanec za kopancem a jednu politickou chybu za druhou - tento šosák se může poučit ze zmíněné Marxovy práce.
Ačkoli se Marx po celou dobu svého londýnského pobytu snažil nevystupovat do popředí, přece jen jej Karel Vogt po italském tažení z roku 1859 přinutil k polemice, která byla ukončena Marxovou knihou "Pan Vogt" (Londýn 1860)[301]. Přibližně ve stejné době vyšel také první plod jeho studia politické ekonomie:. "Ke kritice politické ekonomie", první sešit, Berlín 1859. Tento sešit obsahuje jen teorii peněz, která je zde vyložena ze zcela nových hledisek; pokračování na sebe dalo čekat, protože autor mezitím objevil tolik nového materiálu, že považoval za nutné další studium.
Roku 1867 vyšel konečně v Hamburku "Kapitál. Kritika politické ekonomie", první díl. Toto dílo obsahuje výsledky celoživotního studia. Je to politická ekonomie dělnické třídy převedená na svůj vědecký výraz. Zde nejde[c] o agitační fráze, nýbrž o přísně vědecké dedukce. Ať už má kdo k socialismu jakýkoli vztah, bude muset vždy uznat, že tady je socialismus poprvé vyložen vědecky a že také v této oblasti byl tento čin vyhrazen právě Německu. Kdo chce ještě teď potírat socialismus, bude se muset vypořádat s Marxem; a podaří-li se mu to, pak ovšem nebude mít zapotřebí zmiňovat se o dii minorum gentium[d].
Marxova kniha je však zajímavá ještě i z jiné stránky. Je to totiž první dílo, v němž jsou skutečné vztahy existující mezi kapitálem a prací úplně a přehledně vylíčeny ve své klasické formě, jaké nabyly v Anglii. Parlamentní šetření k tomu poskytlo hojný, a dokonce i v Anglii takřka neznámý materiál zahrnující období skoro čtyřiceti let, materiál o postavení dělnictva téměř ve všech průmyslových odvětvích, o práci žen a dětí, o noční práci atd.[302]; to všechno je zde zpřístupněno poprvé. Na to navazuje historie továrního zákonodárství v Anglii, které od skrovných počátků prvních zákonů z roku 1802 pokročilo nyní tak daleko, že omezuje pracovní dobu skoro ve všech odvětvích továrního i domáckého průmyslu pro ženy a mladistvé do 18 let na 60 hodin týdně a pro děti do 13 let na 39 hodin týdně. Po této stránce bude Marxova kniha neobyčejně zajímavá pro každého průmyslníka.
Marx byl po dlouhá léta bezesporu tím "nejpomlouvanějším" německým spisovatelem, nikdo mu však nemůže upřít, že se bil udatně a že všechny jeho rány ťaly do živého. Ale polemika, ve které toho tolik "udělal", byla pro něho pouze nutnou sebeobranou. Jeho nejvlastnějším zájmem nakonec byla vždycky jeho věda, kterou po pětadvacet let studoval a promýšlel se svědomitostí, jaká nemá obdoby, se svědomitostí, jež mu nedovolovala předložit veřejnosti v systematické formě své závěry, dokud ho neuspokojovaly formou i obsahem, dokud si nebyl jist, že nezůstala jediná kniha, kterou by nepřečetl, jediná námitka, kterou by nezvážil, že každý bod úplně vyčerpal. V dnešní době epigonů jsou originální myslitelé velmi řídkým zjevem; když se však vyskytne muž, který je nejen originálním myslitelem, ale také nedostižně ovládá svůj obor, zaslouží si dvojnásobného uznání.
Kromě svého studia, jak se ostatně ani jinak nedá očekávat, věnuje se Marx dělnickému hnutí; je jedním ze zakladatelů Mezinárodního dělnického sdružení, o němž se v poslední době tolik mluví a které již na nejednom místě Evropy dokázalo, že je mocí. Domníváme se, že se nedopustíme omylu, když řekneme, že i v této organizaci, která v dělnickém hnutí rozhodně znamená epochu, zaujímá německý prvek - hlavně díky Marxovi - vlivné místo, které mu přísluší.
Napsal B. Engels kolem 28. července 1869
Otištěno v "Die Zukunft",
čís. 185 z 11. srpna 1869Podle textu novin,
srovnaného s rukopisem
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — výkvět. (Pozn. red.)
b — jen podle jména, podle titulu (doslova: "v zemi nevěřících" - dodatek k titulu katolických biskupů, kteří byli jmenováni do pouze pomyslné hodnosti biskupů nekřesťanských zemi). (Pozn. red.)
c V rukopise po slově "nejde" následuje: "o politickou propagandu". (Pozn. red.)
d — doslova: "mladších bozích"; v přeneseném smyslu "druhořadých veličinách". (Pozn. red.)
290 Základem stručného životopisu "Karel Marx" je původní varianta, kterou Engels napsal koncem července 1868 pro německé literární noviny "Die Gartenlaube" ["Besídka"] a kterou redakce neotiskla. V červenci 1869 Engels životopis přepracoval pro list "Zukunft", kde byl uveřejněn v čísle 185 z 2. srpna 1869. Tento první Engelsův nástin Marxova života otiskl rovněž W. Liebknecht v příloze listu "Demokratisches Wochenblatt", čís. 34 z 21. srpna 1869; Liebknecht však vypustil důležité místo, kde se říká, že Lassalle nebyl originální myslitel, ale že si obsah svých spisů vypůjčil od Marxe a jeho dílo vulgarizoval.
291 Míní se tu Svaz komunistů, první mezinárodní komunistická organizace proletariátu, založená pod vedením Marxe a Engelse počátkem června 1847 v Londýně. Programové a organizační zásady Svazu byly vypracovány za Marxovy a Engelsovy bezprostřední účasti. Z rozhodnutí II. sjezdu Svazu (29. listopadu-8. prosince 1847), který jednohlasně přijal zásady vědeckého komunismu vypracované Marxem a Engelsem, byl sestaven programový dokument - "Manifest Komunistické strany", otištěný v únoru 1848 (viz Marx - Engels, Spisy 4).
Když ve Francii vypukla revoluce, ústřední výbor Svazu v Londýně pověřil koncem února 1848 vedením Svazu bruselský krajský výbor v čele s Marxem. Když byl Marx z Bruselu vypovězen, byla za sídlo nového ústředního výboru určena Paříž, kam Marx odjel. Do ústředního výboru byl zvolen i Engels,
V druhé polovině března a počátkem dubna 1848 se vracejí Marx, Engels a několik set německých dělníku, většinou členů Svazu komunistu, do vlasti, aby se zúčastnili začínající německé revoluce. Politickou platformou Svazu komunistu v revoluci byly "Požadavky Komunistické strany v Německu", zformulované koncem března Marxem a Engelsem (viz Marx-Engels, Spisy 5). Centrem, které řídilo práci členů Svazu komunistů a určovalo její linii, se stala "Neue Rheinische Zeitung", kterou tehdy redigoval Marx.
Ačkoli porážka revoluce byla pro Svaz komunistu těžkou ranou, v letech 1849-1850 byl Svaz reorganizován a pokračoval ve své činnosti. V "Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů" z března 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7) shrnuli Marx a Engels zkušenosti z revoluce 1848-1849 a vytyčili úkol vytvořit samostatnou stranu proletariátu; v "Provolání" byla poprvé formulována myšlenka permanentní revoluce.
V létě 1850 se v ústředním výboru Svazu komunistu vyhrotily zásadní neshody v otázce taktiky. Většina ústředního výboru v čele s Marxem a Engelsem rozhodně vystoupila proti sektářské a dobrodružné taktice, kterou prosazovala Willichova-Schapperova frakce. Tato frakce navrhovala rozpoutat ihned bez ohledu na objektivní zákonitosti a reálné politické poměry revoluci v Německu a v jiných evropských zemích. Rozbíječská činnost Willichovy-Schapperovy frakce vedla v polovině září 1850 k rozkolu s touto skupinou. Na schůzi 15. září 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 8 zde) byla na Marxův návrh pravomoc ústředního výboru přenesena na kolínský krajský výbor. Politická perzekuce a zatýkání členu Svazu způsobily, že Svaz komunistu v Německu v květnu 1851 fakticky přestal pracovat. 17. listopadu 1852, brzy po kolínském procesu proti komunistum, Svaz na Marxův návrh oznámil, že se rozpouští a že jeho členové pokračují ve výchově kádru pro příští revoluční boje.
Svaz komunistu sehrál důležitou historickou úlohu jako škola proletářských revolucionářů, jako zárodek proletářské strany a předchůdce Mezinárodního dělnického sdružení.
292 Engels má mysli Marxovu práci "Ke kritice politické ekonomie" (viz Marx - Engels, Spisy 13).
293 Jde o počátek panováni krále Bedřicha Viléma IV. (1840-1857), který vkládal velké naděje v liberální buržoazii. Tato velmi krátká "nová éra" vedla pouze k několika bezvýznamným ústupkům liberální buržoazii.
294 Jde o Marxovy články, otištěné pod názvem "Jednání šestého porýnského Zemského sněmu" v "Rheinische Zeitung" (viz Marx-Engels, Spisy 1).
"Rheinische Zeitung für Politik, Handel und Gewerbe" ["Porýnské noviny pro politiku, obchod a průmysl"] - deník, který vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Založili jej představitelé porýnské buržoazie, opozičně naladěné proti pruskému absolutismu. Pro spolupráci s tímto listem byli získáni i někteří mladohegelovci. Od dubna 1842 se stal spolupracovníkem "Rheinische Zeitung" Karel Marx a od října téhož roku byl jedním z jejích redaktorů. V "Rheinische Zeitung" vyšlo i několik článků Bedřicha Engelse. Za Marxovy redakce začal tento list nabývat stále určitějšího revolučně demokratického charakteru. Vláda uvalila na "Rheinische Zeitung" zvlášť přísnou cenzuru a později noviny vůbec zakázala.
295 "Deutsch-Französische Jahrbücher" ["Německo-francouzské ročenky"] vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru 1844. Byly tu uveřejněny práce Karla Marxe "K židovské otázce" a "Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva", a rovněž práce Bedřicha Engelse "Nástin kritiky politické ekonomie" a "Situace Anglie. ,Minulost a přítomnost' od Thomase Carlyla" (viz Marx-Engels, Spisy 1). Tyto práce znamenají Marxův a Engelsův definitivní přechod od revolučního demokratismu k materialismu a komunismu. Hlavní příčinou, proč časopis přestal vycházet, byly zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.
296 K. Marx, "Bída filosofie. Odpověď na ,Filosofii bídy' pana Proudhona" (viz Marx-Engels, Spisy 4).
O Proudhonově knize "Filosofie bídy" viz poznámku [38].297 Viz Marx-Engels, Spisy 4 zde.
298 "Neue Rheinische Zeitung. Organ der Demokratie" ["Nové porýnské noviny. Orgán demokracie"] - list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. členy redakce byli Engels, dále Wilhelm Wolff, Georg Weerth, Ferdinand Wolff, Ernst Dronke, Ferdinand Freiligrath a Heinrich Bürgers.
Jako bojový orgán proletářského křídla demokracie vychovávala "Neue Rheinische Zeitung" lidové masy a burcovala je k boji proti kontrarevoluci. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám německé a evropské revoluce, psali zpravidla Marx a Engels.
Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojový internacionalismus, uveřejňování politických odhalení usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od počátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku a pronásledování ze strany vlády, které se vystupňovalo zejména po kontrarevolučním převratu v Prusku v listopadu až prosinci 1848.
Přes všechno pronásledování a překážky ze strany policie hájila "Neue Rheinische Zeitung" statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849, za všeobecného nástupu kontrarevoluce, využila pruská vláda toho, že Marxovi bylo odepřeno pruské občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům "Neue Rheinische Zeitung" byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední číslo vyšlo 19. května 1849.
299 "Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue" ["Nové porýnské noviny. Politicko-ekonomická revue"] - časopis, který Marx a Engels založili v prosinci 1849 a vydávali do listopadu roku 1850. časopis byl teoretickým a politickým orgánem Svazu komunistů, pokračováním "Neue Rheinische Zeitung". Od března do listopadu 1850 vyšlo celkem šest čísel časopisu včetně jednoho dvojčísla (5-6). časopis byl redigován v Londýně a vycházel v Hamburku. Na obálce byl uveden také New York, protože Marx a Engels počítali s tím, že časopis bude rozšiřován i mezi německými emigranty v Americe.
Časopis hodnotil výsledky revoluce z let 1848-1849 na základě historicko-materialistického rozboru, objasňoval novou historickou situaci a rozpracovával taktiku revoluční proletářské strany. Převážnou většinu článků psali Marx a Engels, kteří získali pro spolupráci své stoupence - Wilhelma Wolffa, Josepha Weydemeyera a Georga Eccaria. Z Marxových a Engelsových prací tu byly otištěny Marxovy "Třídní boje ve Francii", Engelsova "Německá kampaň za říšskou ústavu" a "Německá selská válka" a další drobnější práce. Časopis přestal vycházet, protože byl v Německu neustále šikanován policií a pro nedostatek fnančních prostředků.
300 "New-York Daily Tribune" ["Newyorská denní tribuna"] - americký deník, který vycházel v letech 1841-1924. Ve čtyřicátých a padesátých letech byla "Tribune" pokrokovým listem a bojovala proti otrokářství. Do listu psala řada významných amerických spisovatelů a novinářů; od konce čtyřicátých let byl jedním z redaktorů Charles Dana, ovlivněný myšlenkami utopického socialismu. Marx začal s tímto listem spolupracovat v srpnu 1851 a psal do něho přes deset let, do března 1862. Mnoho článků pro "New-York Daily Tribune" napsal na Marxovo přání Engels. Marxovy a Engelsovy články pro "New-York Daily Tribune" pojednávají o nejdůležitějších otázkách mezinárodní a vnitřní politiky, dělnického hnutí, hospodářského vývoje evropských zemí. V období, kdy reakce v Evropě přecházela do útoku, odhalovali Marx a Engels v tomto americkém listu s širokým okruhem čtenářů na konkrétních případech zlořády kapitalistické společnosti, nesmiřitelné rozpory, pro ni typické, a konečně i omezenost buržoazní demokracie.
Marxova spolupráce s listem končila na počátku občanské války v USA. K rozchodu Marxe s "New-York Daily Tribune" přispělo to, že v redakci nabyli převahy stoupenci kompromisu s otrokářskýmí státy a že list přestal být pokrokový.
301 Viz Marx-Engels, Spisy 14 zde.
302 Tyto materiály jsou ve zprávách parlamentních komisí pro vyšetření situace v různých odvětvích anglického průmyslu, uveřejněných v tzv. Modrých knihách (viz poznámku [4]).